Univerzita Karlova v Praze Fakulta humanitních studií Bakalářská práce

Univerzita Karlova v Praze Fakulta humanitních studií Bakalářská práce Mezinárodní právo jako nástroj veřejné diplomacie (P ípadová studie: Konflikt mezi Ruskem a Gruzií v srpnu 2008) vedoucí bakalářské práce Emil Sulejmanov, PhD. Praha 2010 Terezie Täubelová 1

Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a souhlasím s jejím eventuálním zveřejněním v tištěné nebo elektronické podobě. V Praze dne... Podpis 2

PODĚKOVÁNÍ Ráda bych na tomto místě poděkovala především Emilu Sulejmanovi, PhD. za odborné vedení práce. Díky patří i Lawrenci Sheetsovi za cenné připomínky a pomoc při shromažďování podkladů. 3

Obsah 1. ÚVOD...6 2. TEORETICKÁ ČÁST...9 2.1. Stručná historie konfliktu Rusko- Gruzie- Jižní Osetie...9 2.2. Časová osa...12 2.3. Veřejná diplomacie...15 2.4. Právní postavení Jižní Osetie a Abcházie před vypuknutím konfliktu v srpnu 2008...20 3. ANALYTICKÁ ČÁST...22 3.1. Gruzie...22 3.1.1. Argumentace...22 3.1.2. Rozbor...24 3.2. Ruská federace...29 3.2.1. Argumentace...29 3.2.2. Rozbor...32 3.3. Mezinárodní humanitární právo ( ius in bello ), Mezinárodní právo použití ozbrojené síly ( ius as bellum )...39 4. ZÁVĚR...40 Použitá literatura...45 4

5

1. ÚVOD V srpnu roku 2008 vjely poprvé od skončení studené války ruské tanky do jiného, nezávislého státu. Jižní Osetie se najednou stala pro západní svět důkazem, že Rusko se nevzdalo imperialistických tužeb a kavkazský region stále považuje za svůj zadní dvorek. Srpnové události v Gruzii podle řady komentářů změnily geopolitickou mapu světa a vrátily Rusko po rozpadu Sovětského svazu znovu do pozice hlavního hráče na poli mezinárodních vztahů. Můj zájem o problematiku zamrzlých konfliktů na Jižním Kavkaze vznikl zhruba v době, kdy se ruským prezidentem stal Vladimír Putin. Do oblasti dlouhodobě jezdím, a shodou okolností jsem byla ve Tbilisi po celou dobu trvání ozbrojeného konfliktu mezi Ruskem a Gruzií v srpnu 2008, a tak jsem měla možnost vývoj sledovat skutečně minutu po minutě. Když jsem se ale pokoušela dohledat nestranné zdroje informací, téměř vždy jsem nalezla pouze zprávy zabarvené propagandou jedné nebo druhé strany podle toho, ve kterých médiích jsem hledala. Nejvyšší představitelé válčících stran obhajovali své kroky množstvím mezinárodněprávních argumentů. Paradoxně se ale obě strany zaštiťovaly stejnými argumenty. U části z nich byla již na první pohled zřejmá nepřesvědčivost, zjevná účelovost a zneužívání mezinárodního práva ve prospěch jiných cílů. To mě s odstupem času vedlo k myšlence, jakou váhu vlastně mezinárodní právo na poli mezinárodních vztahů má? Je možné, že může sloužit jako jeden z nástrojů veřejné diplomacie? Státy mezinárodní právo vytváří, mění, jsou jím vázány a zároveň vynucují jeho dodržování. Efektivita těchto procesů se liší v závislosti na moci, kterou státy v různé míře disponují. Vzájemné působení vytváří mocenskou rovnováhu, v jejímž rámci mocnější státy využívají mezinárodní právo pro prosazování svých cílů a zároveň jej porušují v situacích, kdy stojí proti jejich národním zájmům. Když dojde ke změně rovnováhy sil, obhajují státy své jednání mezinárodním právem jak za situace, kdy brání současný stav, tak i v případě, že jej chtějí změnit. Konflikt, který vypukl 7.-8. srpna mezi Gruzií a jejím odtrženeckým regionem Jižní Osetií (de facto politicky zastoupenou Ruskem), je nejvážnější krizí od doby, kdy v první polovině 90.let zamrzly etnopolitické konflikty v postsovětském prostoru. Konflikt se po ruské reakci, která s neúměrnou silou přešla ve vojenskou intervenci na území Gruzie vně zón konfliktů, přelil v přímou vojenskou konfrontaci mezi Moskvou a Tbilisi. Ruská federace tímto krokem přes noc změnila logiku vztahů stabilizujících se po studené válce. Oficiální argumentace hlavních aktérů konfliktu v Gruzii v srpnu 2008 odkazující na 6

jednotlivé instituty mezinárodního práva sloužila pouze k zastínění skutečných cílů a zájmů těchto aktérů. Cílem práce je pomocí případové studie zjistit, zda je obecný argument, že mezinárodní právo není způsobilé zajistit mezinárodní spravedlnost, ale v mnoha případech představuje i jeden z nástrojů veřejné diplomacie k prosazení národních zájmů či zamaskování skutečných mocenských cílů aktérů mezinárodní politiky, platný. Z důvodu zachování jednotného rámce zkoumání u obou aktérů konfliktu jsem si vytyčila pomocné výzkumné otázky: Které instituty mezinárodního práva aktéři užili v rámci oficiální argumentace? Do jaké míry byla argumentace a skutečné kroky v souladu? Na tyto výzkumné otázky budu hledat odpovědi, abych následně mohla ověřit platnost hypotézy. Výzkum samotný je omezený několika kritérii. Teritoriálně výzkum omezuji pouze na vlastní území Gruzie v mezinárodně uznávaných hranicích. Věnuji se především otázce Jižní Osetie, neboť konflikt, jeho pozadí a argumentace se v případě obou separatistických regionů značně liší, a pro rozbor obou republik zvlášť zde není prostor, proto jsem se rozhodla soustředit na Jižní Osetii. Nicméně vyvarovat se v některých částech Abcházii zcela není dost dobře možné. Výběr aktérů je omezen na Gruzii a Ruskou federaci, neboť konflikt samotný byl konfliktem mezi těmito dvěma státy, ačkoliv začal jako konflikt mezi Gruzií a Jižní Osetií. Nevěnuji se pohledu mezinárodního společenství, tedy především Evropské unie a Spojených států amerických, o tento pohled hodlám práci rozšířit při psaní práce magisterské. Časové kritérium jsem stanovila následovně. Ve své práci se budu soustředit na samotné události srpna 2008, tedy na dobu od 7. srpna, kdy gruzínské jednotky zahájily ostřelování Cchinvali, hlavní město Jižní Osetie, do 26. srpna 2008, kdy Ruská federace uznala Abcházii a Jižní Osetii jako samostatné státy. Tyto události popíšu hned na začátku práce, kdy si vytyčím pro lepší přehlednost časovou přímku tak, jak se konflikt vyvíjel den po dni. Časové údaje se někdy lehce liší v závislosti na zdroji, tam, kde tomu takto je, uvádím údaje z obou zdrojů. V další podkapitole ve stručnosti shrnu nejdůležitější body historie konfliktu mezi Gruzií, Ruskem a Jižní Osetií. Historie tohoto konfliktu, jako všech zamrzlých konfliktů na Kavkaze, je velice spletitá a mohli bychom jít do historie daleko dále, já se však věnuji pouze době od rozpadu Sovětského svazu, kdy v postsovětském prostoru vzniklo jakési mocenské vakuum, kdy se rozpadl i jednotící ideologický rámec a celá řada etnicky, jazykově a nábožensky rozdílných národů začala usilovat o svou nezávislost. V další podkapitole teoretické části se budu věnovat popisu toho co vlastně je veřejná diplomacie, jak se její definice v průběhu let měnila, a co ji odlišuje od jejích nejbližších příbuzných fenoménů, tedy hlavně public relations a propagandy. 7

Považuji za nezbytné alespoň ve stručnosti shrnout, jaké bylo mezinárodněprávín postavení separatistických regionů v době před vypuknutím samotného konfliktu, podívat se, jestli skutečně nebyly splněny podmínky vzniku suverénního státu, to by totiž na události vrhalo jiné světlo. Analytickou část práce rozdělím na dva hlavní celky- část, kde se věnuji Gruzii a část, kde se věnuji Rusku. V obou případech budu postupovat následujícím způsobem. S ohledem na časovou přímku, kterou jsem si vytyčila v úvodu práce, si vyhlednám všechna dostupná oficiální prohlášení představitelů té které strany konfliktu, které daný den vydali, a zaměřím se na pasáže, ve kterých se zaštiťují mezinárodním právem. V práci uvádím jen nejdůležitější z nich, neb argumenty se samozřejmě opakují, vybírám tedy tak, aby byly pokryté jednotlivé mezinárodněprávní instituty. Tato vyjádření následně podrobím důkladné kritice na základě studia pramenů mezinárodního práva. Jedná se především o Chartu Organizace Spojených národů, Ženevské úmluvy z roku 1949, včetně Dodatkového protokolu II z roku 1977, Rezoluce OSN č. 3314. Důležitým zdrojem bude také závěrečná zpráva International Independent Facts-Finding Mission on the Conflict in Georgia, která byla zřízena Radou Evropské unie. Cílem je zjistit, zda-li a v jaké míře ta která strana argumentovala oprávněně, tedy v souladu s tím, jak na ten který použitý argument mezinárodního práva mezinárodní právo skutečně nahlíží, či zda mezinárodní právo sloužilo spíše jako institut veřejné diplomacie pro dosažení určitých zahraničněpolitických cílů. Za představitele stran budu považovat představitele nejvyšších státních institucí, tedy za každou stranu prezidenta, premiéra a ministerstva zahraničí v čele s ministrem. Za oficiální vyjádření budu ve vztahu k veřejné diplomacii považovat jejich výstupy do médií a tiskové zprávy. Tyto materiály jsou, vzhledem k tomu, že určeny pro západní svět, dostupné v angličtině na webových stránkách daných institucí. Dále se především na aktuálnost tématu a neexistenci literatury budu opírat především o již existující analýzy zahraničněpolitických think tanků, odborné články, komentáře a working papery, stejně tak jako své poznámky a znalosti ze studia mezinárodního práva. Dalším důležitým zdrojem mi budou zprávy zpravodajských agentur. V případě zpravodajství z jiných médií se snažím v rámci co největší možné objektivity informace ověřovat jak v ruských, tak gruzínských médiích. Závěr práce věnuji zhodnocení, zda-li je stanovená hypotéza platná, či ne, a do jaké míry je tedy možné považovat mezinárodní právo za jeden z nástrojů veřejné diplomacie. 8

2. TEORETICKÁ ČÁST 2.1. Stručná historie konfliktu Rusko- Gruzie- Jižní Osetie Po rozpadu Sovětského svazu se poststovětský prostor ocitl ve stavu tzv. mocenského vakua. Spolu se Sovětským svazem se totiž rozpadl i jednotící ideologický rámec, který držel celou řadu etnicky, jazykově a nábožensky velmi rozdílných národů pohromadě. Toto mocenské vakuum bylo velice rychle zaplněno novými ideologiemi a doktrínami, které získaly většinou etno-nacionalistický charakter. Některé z těchto konfliktů zůstaly celkem omezeného rozsahu, některé ale přerostly v krvavé války. Takových případů je na Kavkaze celá řada- konflikt v Náhorním Karabachu, Čečensku, Abcházii a také Jižní Osetii. Do čela se dostaly nové elity, většinou předchozí komunističtí předáci, kteří prošli ideovou konverzí, a stali se tak předáky nacionalistickými, a začali vznášet požadavky vůči jiným sousedním etnikům a národům. Tyto požadavky byly ekonomického, politického, ale především územního rázu. Územní požadavky byly různého charakteru- autonomistický, jako v případě Adžárie či Tatarstánu, secesionistický, jako v případě Čečenska, či separatistický, jako právě v případě Jižní Osetie a Abcházie. Nejtragičtější a nejvíce vyhrocené etno-politické konflikty v postsovětském prostoru se ukázaly být právě na Kavkaze. Kavkaz měl díky své etnické a náboženské roztříštěnosti a přitom promísenosti velký potenciál podlehnout po rozpadu Sovětského svazu vlně nacionalismu. Jižní Osetie je území na Kavkaze a leží u hranic se Severní Osetií, která patří pod Ruskou federaci. Osetština je psána azbukou a patří mezi íránské jazyky. Osetinci jsou etničtí Iránci, kteří přijali křesťanství v raném středověku vlivem gruzínské a byzantské kultury. V 8.století vzniklo Osetské království, ale ve století třináctém bylo napadeno Mongoly a území se stalo součástí Gruzie. V roce 1774 bylo k Rusku připojeno území dnešní Severní Osetie, roku 1801 bylo celé území včetně části Gruzie připojeno k carskému Rusku, a roku 1810 byl k Rusku připojen i zbytek Gruzie. První problémy mezi Osetinci a Gruzínci vznikly při vyhlášení nezávislosti gruzínské první republiky v květnu roku 1918, kdy Rusko uznalo nezávislost Gruzie. Nicméně sovětská vláda měla v plánu ovládnout celý prostor carského Ruska, včetně strategicky významného Kavkazu, a tak již v roce 1921 bylo gruzínské území napadeno sovětskou armádou. Roku 1922 vytvořila sovětská vláda na gruzínském území autonomní oblast Jižní Osetii. 1 1 Jižní Osetie, Wikipedia, http://cs.wikipedia.org/wiki/jižn%c3%ad_osetie 9

Za doby Sovětského svazu spolu Gruzínci a Osetinci vycházeli dobře. Osetinci byli převážně ve městech Cchinvali a Java. Před vypuknutím střetů na začátku 90.let byly dvě třetiny populace v regionu etničtí Osetinci a jedna třetina Gruzínci. Sto tisíc etnických Osetinců dále žilo v Gruzii, mimo jihoosetinskou oblast. 2 Mezi těmito etniky také bylo nejvíce smíšených manželství v celé Gruzii. Problémy mezi těmito dvěma etniky se začínaly objevovat v době perestrojky. Rozpad Sovětského svazu provázel vzestup etnických konfliktů a nacionalismu. V čele hnutí požadující nezávislost Gruzie na Sovětském svazu stál Zviad Gamsachurdia, pozdější prezident druhé gruzínské republiky. Gruzie v této době byla jednou z prvních bývalých sovětských republik dožadující se nezávislosti. Zároveň se ale nezávislosti začala dožadovat i různá etnika žijící v Gruzii. Gruzie se stala nezávislou na Sovětském svazu v roce 1991. Nezkušená nacionalistická vláda se směrem ke svým menšinám dopouštěla jedné chyby za druhou, z čehož těžili hlavně separatisté a Ruská federace 3. V lednu roku 1991 konflikt vyústil ve válku, která trvala až do července roku 1992. Během války zemřelo 2-4 tisíce lidí 4 a zhruba 60 tisíc obyvatel bylo donuceno opustit svoje domovy. 5 24. července 1992 byla mezi Ruskou federací a Gruzií podepsána dohoda o příměří. V této dohodě bylo ustanoveno, že celkem 1100 mužů (z Ruska, Gruzie i Jižní Osetie) vytvoří jednotku Smíšených mírových sil, která měla zajistit dodržování dohody o příměří. Dále vznikla tzv. Smíšená kontrolní komise se zástupci Ruska, Gruzie, Severní a Jižní Osetie, která byla zastřešena Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. 6 Situace v regionu se začala pomalu zlepšovat a lehce paradoxně díky nelegálnímu obchodu na území Jižní Osetie byly znovu navázány vztahy mezi etnickými Osetinci a Gruzíny. Poté, co se prezidentem Ruské federace stal Vladimir Putin a Rusko začalo znovu aktivně hájit svoje geopolitické zájmy na Kavkaze, se klima v této oblasti začalo znovu pomalu měnit k horšímu. Hlavním strategickým zájmem Ruské federace je kontrolovat alternativní cesty vedení ropovodů a plynovodů. 7 Zlomovým bodem konfliktu se stala revoluce růží v roce 2003. Jedním z hlavních argumentů Michaila Saakašviliho bylo přivedení separatistických regionů zpět pod kontrolu 2 The Law Library of Congress: Russia: Legal Aspects of War in Georgia, září 2008, str. 2. 3 Honomichl, J.: Boj o kaspickou ropu - 2. část, E-polis.cz, 2005, dostupné online: http://www.epolis.cz/mezinarodni-vztahy/104-boj-o-kaspickou-ropu-2-cast.html. 4 Curtis, G.E.: Armenia, Azerbaijan and Georgia: Country Studies 26, Library of Congress, Federal Research Division, 1995, dostupné online: http://lcweb2.loc.gov/frd/cs/. 5 International Crisis Group: Policy Briefing: Georgia-South Ossetia: Refugee Return the Path to Peace, duben 2005, str. 3. 6 The Law Library of Congress: Russia: Legal Aspects of War in Georgia, září 2008, str. 2. 7 Tento aspekt zahraniční politiky Ruska dobře rozebírá např. E. Lucas: Nová studená válka, kap. Politika ropovodů a plynovodů- hrozba a skutečnost, Mladá fronta, 2008. 10

Tbilisi a obnovení teritoriální celistvosti Gruzie. Michail Saakašvili také nasměroval gruzínskou zahraniční politiku výrazně směrem na Západ. Plán nové vlády zahrnoval přivěst Gruzii jak do NATO, tak do Evropské unie. Tyto novinky pochopitelně nesla Moskva velice nelibě. Na pozadí těchto politických událostí se rovina konfliktu výrazně posunula do roviny mezi Tbilisi a Moskvou. V roce 2004 došlo k dočasnému obnovení bojů v Jižní Osetii, které přinesly několik desítek obětí na obou stranách konfliktu. Gruzie ovšem podcenila jak svoje síly, tak síly jihoosetinských jednotek podpořených Ruskem a dobrovolníky ze Severního Kavkazu. 8 Snaha vlády v Tbilisi vyřešit zamrzlé konflikty rychlou vojenskou cestou tedy neuspěla a začalo se tedy připravovat mírové řešení. Saakašvili na konci roku 2005 přišel s plánem, který ovšem de facto prezident Jižní Osetie bez větší diskuze odmítl. Podle tohoto plánu měla mít Jižní Osetie větší autonomii v rámci Gruzie, než jakou má Severní Osetie v Ruské federaci. V této době ale začaly kulminovat spory mezi Gruzií a Ruskem. Tyto dvoustranné krize vyvrcholily na podzim roku 2006, kdy byly přerušeny veškeré diplomatické, transportní a obchodní vztahy mezi těmito dvěma zeměmi. 9 Dalším zlomovým bodem ve vztahu mezi oběma zeměmi bylo uznání nezávislosti Kosova západními zeměmi. 10 16. dubna roku 2008 nařídil ruský prezident Vladimir Putin vládě, aby navázala formální kontakty s de facto vládami v Abcházii a Jižní Osetii. 11 Gruzie tento krok označila za porušení gruzínské státní suverenity a otevřenou podporu separatismu. 12 Tento akt de facto znamenal uznání nezávislosti Jižní Osetie na Gruzii a byl využit jihoosetinskými představiteli jako záminky pro donucení k odchodu etnických Gruzínců z území Jižní Osetie. 13 Od té doby se situace zhoršovala, přibývalo přestřelek a drobných konfliktů. Skutečně houstnout začalo klima až po událostech z 1. a 2. srpna 2008, kdy na nastražené mině vybuchlo auto gruzínské části mírových sil a začalo bombardování etnicky gruzínských vesnic na jihoosetinském území. Věci dostaly rychlý spád a vypukla otevřená válka mezi Ruskem a Gruzií. Pro větší přehlednost následně uvádím přehled jednotlivých událostí den po dni, od zahájení útoku gruzínské armády na hlavní město Jižní Osetie Cchinvali v noci ze 6. na 7. srpna 2008, až po uznání Abcházie a Jižní Osetie Ruskou federací jako samostatných států dne 26. 8 Potočný, O.: Mezinárodní právo veřejné- zvláštní část, 5.vyd., C.H. Beck. 9 Fričová, M. - Thim, M. - Veselý, L.: Ruská válka v Gruzii: Jak dál?, Policy Paper 4/2008, Asociace pro mezinárodní otázky, srpen 2008. 10 Ruský prezident Vladimír Putin opakovaně varoval, že Evropa má dvojí standard při jednání s odtrženeckými regiony, a že uznání nezávislosti Kosova bude znamenat precedent pro Abcházii a Jižní Osetii. Např. The Caucasus Institute for Peace, Democracy and Development: After August 2008: Consequences of the Russian Georgian War, 2008, str. 43. 11 The Law Library of Congress: Russia: Legal Aspects of War in Georgia, září 2008, str. 2. 12 The Caucasus Institute for Peace, Democracy and Development: After August 2008: Consequences of the Russian Georgian War, 2008. 13 The Law Library of Congress: Russia: Legal Aspects of War in Georgia, září 2008, str. 3. 11

srpna 2008. 2.2. Časová osa 7.srpna Před půlnocí zahájily gruzínské jednotky ostřelování Cchinvali pomocí dělostřelectva a raketometů. 8.srpna Od 23:30 hodin 7. srpna do rána 8.srpna 14 ostřelovalo gruzínské dělostřelectvo Cchinvali, posléze převzalo kontrolu nad většinou města a několika etnicky osetinskými vesnicemi. Gruzínské vzdušné síly bombardovaly ruské tankové kolony postupující skrze tunel Roki směrem na Cchinvali ve snaze zpomalit jejich postup. 15 V 6 hodin ráno místního času se k bojům připojily i abcházské ozbrojené síly. Za podpory ruských vzdušných sil zahájily útok na poslední část jejich území stále kontrolovaného Gruzií, Kodorskou soutěsku. 16 Bombardování trvalo tři dny a zhruba tři tisíce etnických Gruzínů byly přinuceny k útěku. Vypluly lodě ruské černomořské flotily, které potopily několik gruzínských plavidel v přístavu Poti a zahájily blokádu gruzínského pobřeží. Závažnější ovšem bylo vyhození do povětří železničního mostu, který spojoval Tbilisi se západní částí země. Tímto byla v podstatě Gruzie rozdělena na dvě části, což mělo zásadní dopad na ekonomiku země, zásobování, apod. 17 9.srpna Ruské letectvo bombardovalo několikrát Gori, Poti, Senaki a soutěsku Kodori. Abcházské jednotky zahájily vojenskou operaci k vytlačení gruzínských jednotek z Kodorské soutěsky. Gruzie vyhlašuje stanné právo a plnou mobilizaci. 10.srpna 14 Ve zpracování časové přímky vycházím převážně ze zprávy Institute for Peace, Democracy and Development: After August 2008: Consequences of the Russian Georgian War, 2008. Opakovaně se také opírám o stejné zdroje, pro přehlednost uvádím zkratky: Barabanov- Barabanov, M. (2008): The August War between Russia and Georgia, on-line Moscow Defense Brief, č.3, 2008. ICG- International Crisis Group Europe Report N. 195, Russia vs Georgia: The Fallout. Tbilisi/Brussels 2008. Barabanov uvádí, že útok začal za úsvitu,, ICG 1:00. 15 ICG, s. 2. Dle Barabanova ruské síly překročily hranici až ráno po rozhodnutí ruské vlády. ICG uvádí, že k překročení hranice došlo v 1:30. 16 ICG, s. 3. Barabanov tvrdí, že útok začal až 10.srpna. 17 ICG, s. 3. Dle Barabanova došlo k vyplutí již 8.srpna večer. 12

Ruské letectvo bombardovalo oblast Zugdidi, Senaki, Gori a Kareli, Horní Abcházii a okrajové části Tbilisi. Gruzínské jednotky ustoupily z Cchinvali. Tisíce gruzínských vojáků byly přepraveny vzdušnou cestou zpět do země z Iráku. Tbilisi deklaruje jednostranné příměří a přikazuje jednotkám stáhnout se z Jižní Osetie. Tisíce Gruzínů z oblasti Cchinvali a Gori utíkají do Tbilisi. 6000 ruských vojáků, 90 tanků, 150 obrněných transportérů a 250 dělostřeleckých zařízení vstupuje do Jižní Osetie skrze tunel Roki. 4000 ruských vojáků přijíždí ze Sevastopole do přístavu Očamčira v Abcházii. Moskva obviňuje Gruzii z genocidy. OBSE zdůrazňuje fakt, že Rusko již není prostředníkem, nýbrž stranou konfliktu. 11.srpna Ruské letecké útoky pokračují po celou noc. Ministři zahraničí předsedajících zemí OBSE a EU přijíždí do Tbilisi. Michail Saakašvili podepisuje plán příměří zprostředkovaný Evropskou unií. Ruské vojenské jednotky vstupují do Zugdidi, Senaki a Gori. 18 12.srpna Gori je opět bombardováno. Ruské jednotky vstupují do Poti. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy spolu s Dimitrijem Medvěděvem se v Moskvě shodují na šestibodovém mírovém plánu, který následně ve Tbilisi podepisuje i gruzínský prezident Michail Sakašvili. Abcházské jednotky přebírají plnou kontrolu nad soutěskou Kodori. 13.-15.srpna Ruské síly neustávají v ničení vojenských zařízení Gruzie. Kolona ruských vozidel zamířila na Tbilisi, ale zastavila se několik kilometrů před městem. 15. srpna Gruzii navštěvuje americká ministryně zahraničí Condoleeza Rice. Sakašvili podepisuje dohodu o příměří. 16.srpna Medvěděv podepsal dohodu o příměří. 17.srpna Medvěděv říká, že 18.srpna Rusko začne stahovat svoje jednotky z Gruzie. Angela Merkel 18 Barabanov uvádí, že ruské síly vytvořily nárazníkovou zónu až do hloubky 25 kilometrů, aby zabránily dalšímu dělostřeleckému ostřelování Jižní Osetie. 13

navštěvuje Gruzii po rozhovoru s Medvěděvem v Soči. 19.srpna Ruské vojenské jednotky zůstávají na gruzínském území a nic nenasvědčuje tomu, že by se měly začít stahovat. Rusko a Gruzie si vyměňují zajatce. OBSE rozhoduje vyslat dvacet pozorovatelů do Jižní Osetie, aby bezprostředně monitorovali uskutečňování dohody o příměří a dodávky humanitární pomoci. 22.srpna Ruské jednotky posilují své pozice v nárazníkových zónách. 23.srpna Gruzínský parlament rozhodl o prodloužení stanného práva do 8.září. 25.srpna Horní komora Federálního shromáždění, Rada Federace, vydává rozhodnutí vyzývající prezidenta k uznání nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie. 26.srpna Ruský prezident Dimitrij Medvěděv vydává rozhodnutí uznávající Abcházii a Jižní Osetii jako nezávislé státy. 19 19 The Caucasus Institute for Peace, Democracy and Development: After August 2008: Consequences of the Russian-Georgian War, 2008. 14

2.3. Veřejná diplomacie Pojem veřejná diplomacie byl poprvé použit v roce 1965 Edmundem A. Gullionem, děkanem Fletcher School of Law and Diplomacy a zakladatelem Centra pro veřejnou diplomacii Edwarda R. Murrowa tamtéž (Edward R. Murrow Center of Public Diplomacy). Gullion sám veřejnou diplomacii definoval takto: Veřejnou diplomacií rozumíme prostředky, kterými vlády, soukromé skupiny a jednotlivci ovlivňují postoje a názory jiných lidí a vlád s dopadem na jejich zahraničně politická rozhodnutí. 20 Vývoj definice veřejné diplomacie Podívejme se, jak se definice veřejné diplomacie v průběhu let měnila (podle Centra pro veřejnou diplomacii Edwarda R. Murrowa): Nejdůležitější role, kterou bude muset veřejná diplomacie pro Spojené státy v současném mezinárodním prostředí sehrát, bude méně zaměřena na strategii (grand-strategic) a bude více operační (operational), než jak tomu bylo během Studené války. Podpora národní politiky ve vojenských souvislostech je jednou z takových rolí, a možná právě ta nejdůležitější z nich. Carnes Lord (former Deputy Director USIA) Professor of Statecraft and Civilization říjen 1998 Veřejná diplomacie, prostředek, jak efektivně komunikovat s veřejností na celém světě, aby rozuměli, ocenili a dokonce napodobovali americkou vizi a ideály, je historicky jednou z nejefektivnějších amerických zbraní přesahu, přesvědčení a politiky. Jill A. Schuker (former Senior Director for Public Affairs at the National Security Council), červenec 2004 Veřejná diplomacie může být jednoduše definována jako vedení zahraniční politiky vlády prostřednictvím veřejných sdělovacích prostředků a prostřednictvím jednání s celou řadou nevládních subjektů (politických stran, podniků, profesních sdružení, odborů, vzdělávacích institucí, náboženských organizací, etnických skupin atd., včetně vlivných osob) za účelem ovlivňování politiky a kroků jiných vlád. Alan K. Henrikson, Professor of Diplomatic History duben 2005 20 Definitions of Public Diplomacy, The Fletcher School of Law and Diplomacy, Tufts University, Medford, Massachusetts, http://fletcher.tufts.edu/murrow/pd/definitions.html. 15

Veřejná diplomacie, která tradičně představuje kroky vlád pro ovlivňování zahraničního veřejného mínění v rámci procesu zahraniční politiky se v dnešní době rozšířil - náhodou a design - mimo oblast vlád a zahrnuje média, nadnárodní korporace, nevládní organizace a další organizace, jako aktivní účastníky tohoto procesu. Crocker Snow Jr., Acting Director Edward R. Murrow Center květen 2005 Možnosti chápání veřejné diplomacie Veřejnou diplomacii je v teorii mezinárodních vztahů možné definovat v zásadě dvěma způsoby: v širším a užším slova smyslu. Širší chápání veřejné diplomacie Předmětem diplomacie jako takové, tedy včetně diplomacie veřejné, je ovlivnit zahraniční politiku a kroky ostatních států. Veřejná diplomacie se od diplomacie jako takové odlišuje tím, že její vliv na vlády ostatních zemí je nepřímý, tedy vykonávaný jinými než oficiálními prostředky. Těmito kanály máme na mysli především masmédia, internet, sociální sítě, ale i obchodní styky, akademické asociace, náboženství, atd. Podle C. Schneiderové veřejná diplomacie zahrnuje vše, čím se stát projevuje ve vztahu k ostatnímu světu. 21 Podstatou širšího pojetí pojmu veřejné diplomacie je její ztotožnění s celkovým vnějším působením státu. Pod tento pojem jsou totiž vedle oficiálních aktivit vlády zahrnuty i ostatní subjekty společnosti, které mohou ovlivnit veřejné mínění, ať už záměrně či mimovolně, a jsou realizované nezávisle na státu. Toto širší chápání veřejné diplomacie představuje poměrně abstraktní koncept. Je třeba odlišit samotnou veřejnou diplomacii od ostatních mezinárodních aktivit, které mají vliv na veřejné mínění o domovském státě v zahraničí. Užší chápání veřejné diplomacie Druhou možností, jak nazírat veřejnou diplomacii v teorii mezinárodních vztahů, je její chápání v konkrétnějších termínech, tedy chápání v užším slova smyslu. Podle E. H. Pottera je veřejná diplomacie úsilí vlády jednoho státu ovlivnit veřejné 21 Schneider, C. P.: Culture Communicates: U. S. Diplomacy That Works. In: Discussion Papers in Diplomacy, No. 94. Den Haag: Netherlands Institute of International Relations Clingendael, 2004, str. 1. 16

mínění anebo názor elity jiného státu s ambicí změnit politiku cílové země ve svůj prospěch. 22 H. Tuch veřejnou diplomacii vidí jako proces komunikace vlády se zahraniční veřejností, jehož snahou je dosáhnout porozumění pro vlastní národní ideje a ideály, instituce a kulturu, jakož i národní zájmy a aktuální politiku. 23 Veřejná diplomacie je zde tedy chápána jako nástroj vlády sloužící k realizaci zájmů státu v mezinárodních vztazích. Má tedy jasně stanovený cíl- prostřednictvím vlivu na veřejné mínění ovlivnit rozhodování politických elit. Z výše uvedeného vyplývají následující znaky veřejné diplomacie: Veřejná diplomacie má cíl, který je v souladu se zahraniční politikou státu. Je orientována primárně na ovlivňování veřejného mínění v zahraničí a má tak tedy prostřednictvím vytváření tlaku na veřejné mínění nepřímý účinek na rozhodování politických elit. Na základě tohoto tedy můžeme zformulovat následující všeobecnou definici veřejné diplomacie: Veřejná diplomacie je specifickým nástrojem zahraniční politiky státu (advocate country), který se orientuje primárně na širokou veřejnost v zahraniční zemi (target country), s cílem ovlivňovat tamější veřejné mínění a jeho prostřednictvím potom vyvíjet tlak na změnu chování politických elit cizího státu. 24 Veřejná diplomacie a její příbuzné fenomény Propaganda Slovo propaganda je latinského původu. Pochází od slova propagare, což znamená rozhlašovat, rozmnožovat či rozšiřovat. 25 Propagandu můžeme definovat jako systematické utváření žádoucího společenského povědomí pomocí prezentování systematicky uspořádaných teorií, názorů či ideologií. Propaganda může být považována za historickou předchůdkyni veřejné diplomacie, tento termín se začal používat daleko dříve a je mnohem vžitější. 26 Propaganda je často vnímána jako termín s pejorativním a negativním významem, který vyvolává asociace s politikou 22 Potter, E. H.: Canada and the New Public Diplomacy. In: Discussion Papers in Diplomacy, No. 81. Den Haag: Netherlands Institute of International Relations Clingendael, 2002, str. 3. 23 Tuch, H.: Communicating with the World: U. S. Public Diplomacy Overseas. Washington D. C.: Institute for the Study of Diplomacy, Georgetown University, 1990, str. 3. 24 Pajtinka, E.: Diplomacia členského štátu EÚ v procese európskej integrácie. In: Zborník z medzinárodnej vedeckej konferencie, str. 192. 25 Propaganda, http://cs.wikipedia.org/wiki/propaganda. 26 Pajtinka, E.: Diplomacia členského štátu EÚ v procese európskej integrácie. In: Zborník z medzinárodnej vedeckej konferencie, str. 194. 17

nacistického Německa či sovětskou propagandou, a právě kvůli těmto negativním konotacím se v diplomatické praxi užívá co nejméně, a teoretici veřejné diplomacie se snaží tyto dva pojmy od sebe co nejvíce oddělit. D. Welch propagandu charakterizuje jako cílevědomou snahu o ovlivňování názorů veřejnosti prostřednictvím přenosu ideí a hodnot za specifickým účelem, který zodpovídá a slouží zájmům propagandistů a lidem, kteří jej politicky řídí. 27 Mechanismus, jakým propaganda i veřejná diplomacie působí, je v podstatě stejný. Zásadní rozdíl mezi nimi je ale v povaze interakce. Propaganda na rozdíl od veřejné diplomacie působí jednosměrně, tedy jako monolog politických elit směrem k veřejnosti, zatímco podstatou veřejné diplomacie je dialog. Nástroje veřejné diplomacie se nezaměřují pouze na prezentaci myšlenky v zahraničí (target country), ale i na analýzy toho, jak různé země a různé společnosti takto prezentovaným myšlenkám rozumí. Dalším odlišujícím znakem je cílová skupina těchto dvou procesů- zatímco propaganda je zaměřena na ovlivňování jak zahraničního, tak i domácího veřejného mínění, veřejná diploamacie se je zaměřena pouze na veřejnost v zahraničí. 28 tenká. Faktem nicméně zůstává, že dělící čára lezící mezi oběma pojmy může být v praxi velice Public relations Termín public relations můžeme volně přeložit jako vztahy s veřejností. Jsou to techniky a nástroje, pomocí kterých instituce nebo firma buduje a udržuje vztahy se svým okolím a s veřejností, zjišťuje její postoje a ty se následně snaží ovlivňovat. Je to dlouhodobá, cílevědomá činnost, která by měla fungovat obousměrně- zajišťovat poskytování informací veřejnosti a zároveň získávání zpětné vazby a dalších informací od veřejnosti nazpět. E.L. Bernays v úvodu své knihy Propaganda říká: Vědomá a inteligentní manipulace názorů, organizovaných zvyků veřejné masy je významnou součástí fungování demokratické společnosti. Ti, kdo ovládají tyto,neviditelné společenské mechanismy, zakládají skrytou vládu, která je skutečnou vládnoucí silou naší země. 29 Jozef Ftorek, autor knihy Public relations jako ovlivňování médií, chápe public relations jako důležitý nástroj a prostředek společenské kontroly v rukou mocenských elit, a to v důsledku řízení informačního toku (zejména prostřednictvím ekonomické a politické kontroly médií hlavního - středního proudu, tzv. mainstreamu), jeho prostřednictvím pak vytvářením souhlasu mezi občany. Podle Ftorka je třeba public relations vnímat také jako aktivitu, která 27 Welch, D.: Powers of Persuasion. In: History Today, No. 49, 1999, str. 24-26. 28 Pajtinka, E.: Diplomacia členského štátu EÚ v procese európskej integrácie. In: Zborník z medzinárodnej vedeckej konferencie, str. 195. 29 Public relations, Wikipedia, http://cs.wikipedia.org/wiki/public_relations. 18

prostřednictvím koncepčního ovlivnění mínění přispívá k vytváření souhlasu mezi občany, kdy souhlas veřejnosti nebo konkrétních cílových skupin může mít různé podoby i dopady na život dané společnosti. Souhlasem je například volba - hlas pro konkrétní politickou stranu nebo politika ve volbách, nákup inzerovaného zboží nebo i občanská, osobní pasivita v případě státní represe vůči konkrétním disidentským skupinám nebo představitelům. 30 Nejdůležitějším rozlišovacím znakem public relations a veřejné diplomacie je to, že public relations, na rozdíl od veřejné diplomacie, která slouží výhradně zájmům státu, mohou sloužit zájmům v podstatě jakéhokoliv subjektu. Public relations je pojem interdisciplinární, zatímco veřejná diplomacie je termínem mezinárodních vztahů. Ovšem aktéry public relations mohou být i státy, nejenom soukromé subjekty. Zejména v případě diplomatických orgánů může být složité od sebe oddělit procesy veřejné diplomacie a public relations. V současné diplomatické teorii a praxi se ale termín public relations používá pro komunikaci s domácí veřejností (např. Ministerstvo zahraničních věcí). Termín public diplomacy potom označuje ovlivňování veřejného mínění zahraniční veřejnosti. 31 E. Pajtinka uvádí přiléhavý příklad toho, kdy se oba dva procesy mohou prolínat. Například tiskové konference pořádané ministerstvem zahraničí se mohou účastnit jak domácí, tak i zahraniční novináři. Dalším příkladem mohou být webové stránky zastupitelského úřadu či ministerstva zahraničí. Public relations a veřejná diplomacie se tedy mohou navzájem prolínat, ovšem oba dva pojmy je třeba od sebe důsledně odlišovat. 30 Public relations, Wikipedia, http://cs.wikipedia.org/wiki/public_relations. 31 Pajtinka, E.: Diplomacia členského štátu EÚ v procese európskej integrácie. In: Zborník z medzinárodnej vedeckej konferencie, str. 198. 19

2.4. Právní postavení Jižní Osetie a Abcházie před vypuknutím konfliktu v srpnu 2008 Mezinárodněprávní statut Abcházie a Jižní Osetie před vypuknutím konfliktu je pro určení mezinárodních práv a povinností těchto regionů rozhodující. V této podkapitole se tedy budu věnovat otázce postavení těchto regionů z hlediska mezinárodního práva před vypuknutím konfliktu samotného. Hlavním, nejdůležitějším subjektem mezinárodního práva je samostatný stát, jehož subjektivita je původní a neodvozená. Základními znaky suverénního státu jsou: vymezené území, stálé obyvatelstvo, efektivní státní moc/ vláda, a schopnost vstupovat do vztahů s jinými subjekty mezinárodního práva. 32 Vymezené území Jednou z nejdůležitějších podmínek suverénního státu je vymezené území. Dohoda o stanovení hranic není nezbytným předpokladem existence státu. Spory o státní hranice zpravidla neovlivňují státní suverenitu. Stejně tak mezinárodní právo nehovoří o žádném pravidle, které by vyžadovalo kontiguitu územních celků daného státu. Přesto, že mezi gruzínskou vládou a jihoosetinskými autoritami neexistovala dohoda o vymezení hranic a jejich statutu, obě strany ovládaly část území bývalé autonomní republiky Jižní Osetie. 33 Nehledě na to, že územní charakter oblasti kontrolované jihoosetinskou vládou byl značně roztříštěný, minimální požadavky na jádrové, hlavní území (core territory), byly v případě Jižní Osetie splněny. Co se splnění kritérií vymezeného území v případě Abcházie týče, existuje ještě méně pochybností než v případě Jižní Osetie. Gruzínská vláda ovládala pouze oblast Kodorské soutěsky. Stálé obyvatelstvo Další z podmínek suverénního svrchovaného státu je podmínka stálého obyvatelstva. V právní teorii bývá často pojem obyvatelstvo definován jako soubor lidí se stejným občanstvím. Tato definice je ale v námi zkoumaném případě poněkud zavádějící, neboť naprostá většina 32 Čepelka, Šturma. Mezinárodní právo veřejné. C.H.Beck. Praha. 2008. 33 Před vypuknutím konfliktu ovládala jihoosetinská vláda přibližně tři pětiny území. Gruzie měla pod svou kontrolou přibližně dvě pětiny, několik enkláv uvnitř Jižní Osetie a celou oblast Achalgori. 20

obyvatel žijících na území obou separatistických regionů nabyla ruské občanství díky tzv. pasportizaci (viz. níže). Navíc v posledních 20 letech se skladba obyvatelstva značně změnila v důsledku válek a přetrvávajících konfliktů. V případě obou regionů je tedy velice problematické hovořit o stálém obyvatelstvu. O občanství hovoříme až po vzniku nového státu. Kritérium občanství tedy závisí na státnosti, postavení státu, nikoliv naopak. Existence nového státu nemůže být z právního hlediska odvozena od existence skupiny lidí, kteří mají stejné občanství. 34 Efektivní státní moc/ vláda Dalším znakem suverénního státu je efektivní státní moc, resp. vláda. Musí být efektivní v prostoru a čase. Stát musí vykonávat nad územím a obyvatelstvem moc- veřejnou moc státu. V Jižní Osetii mělo Rusko systematickou a stálou kontrolu nad rozhodovacími procesy 35. Podle závěru zprávy International Independent Facts- Finding Mission vláda Jižní Osetie nebyla samostatná a efektivní. 36 Schopnost vstupovat do vztahů s jinými subjekty mezinárodního práva Často je uváděna ještě další podmínka existence suverénního státu, a tou je schopnost daného státu vstupovat do vztahů s jinými subjekty mezinárodního práva. Vzhledem k tomu, že jak Jižní Osetie, tak Abcházie byly z mezinárodněprávního hlediska považovány za územní součást Gruzie, neměly v mezinárodních vztazích možnost jednat samostatně. Tato podmínka existence suverénního státu tedy splněna nebyla. Z pohledu mezinárodního práva byla Jižní Osetie v době vypuknutí konfliktu v roce 2008 entitou mající území, obyvatelstvo a vládu, která jednala na základě nově ustaveného ústavního pořádku. Všechny zmíněné nutné znaky suveréního státu byly přinejmenším diskutabilní, ale především třetí podmínka, tedy efektivní státní moc, nebyla v Jižní Osetii dostatečná, vzhledem k značné závislosti a kontrole ze strany Ruska. V případě Abcházie bylo toto postavení trochu jiné, vzhledem k tomu, že abcházské úřady vykazovaly jasnou vůli zůstat na Moskvě nezávislé. Ovšem i přesto zejména bezpečnostní 34 International Independent Facts Finding Mission on the Conflict in Georgia Report, Volume II, 2008, str. 131. 35 International Crisis Group Europe Report N. 195: Russia vs. Georgia: The Fallout.Tbilisi/ Brussels 2008. 36 International Independent Facts Finding Mission on the Conflict in Georgia Report, Volume II, 2008, str. 132. 21

a obranné instituce zůstávaly pod značným vlivem Moskvy. 37 3. ANALYTICKÁ ČÁST 3.1. Gruzie 3.1.1. Argumentace Gruzínské argumenty na obhajobu učiněných kroků se měnily v souvislosti s vývojem samotných událostí. Podle svých prvních vyjádření zahájila Gruzie vojenské operace v rámci sebeobrany proti jihoosetinským separatistům. Cílem operací bylo obnovení míru v oblasti, ochrana civilního obyvatelstva a odzbrojení separatistů. Poté, co bylo zjištěno, že do oblasti vstoupily skrze tunel Roki ruské jednotky, došlo k přeformulování vysvětlení gruzínských zásahů- od této chvíle Gruzie zásah vysvětlovala jako sebeobranu vůči ruské agresi. Podívejme se tedy nyní na vývoj ve vyjádřeních gruzínských oficiálních míst. První prohlášení pronesl pro gruzínskou televizi velitel gruzínských mírotvorných jednotek v oblasti Mamuka Kurašvili: Jsme nuceni v celé oblasti obnovit ústavní pořádek. 38 Toto prohlášení bylo převzato zpravodajskými agenturami, ovšem nikdo další z gruzínských představitelů jej nepoužil. Prezident Michail Saakašvili jej dokonce dementoval a sám Kurašvili ve slyšení před parlamentní komisí potvrdil, že k tomuto prohlášení neměl z vyšších míst žádný pokyn ani schválení. 39 8. srpna se konalo mimořádné zasedání Rady bezpečnosti OSN. Toto zasedání bylo svoláno na podnět Ruska. Stálý velvyslanec Gruzie při OSN Irakli Alasania na tomto zasedání prohlásil: Vojenská opatření byla přijata v sebeobraně po opakovaných ozbrojených provokacích a 37 Tamt. 38 Reuters (7.8.2008): Georgia Surrounds Breakaway City, Rebels Defiant, http://www.reuters.com/article/latestcrisis/idusl8600188, ověřeno k 20.6.2010. 39 Parliament of Georgia: Ad hoc Commission of the Parliament of Georgia on Investigation of the Military Aggression and other Acts Conducted by the Russian Federation aimed at Violating the Territorial Integrity of Georgia (28.10.2008): http://www.parliament.ge/index.php?lang_id=eng&sec_id=1329&info_id=21152. 22

s jediným cílem- ochranou civilistů... Separatisté pokračují v hrozbách útokem mimo oblast Jižní Osetie a ruští mírotvorci Gruzii řekli, že je nejsou schopni kontrolovat. 40 Ve svém prvním projevu po zahájení ofenzívy 8.srpna gruzínský prezident Michail Saakašvili uvedl následující:... zahájili jsme vojenské operace... Většina území Jižní Osetie byla osvobozena a je nyní pod správou gruzínských orgánů (law enforcement agencies)... Boje zahájil separatistický režim. Letectvo vstoupilo do gruzínského vzdušného prostoru z území Ruské federace a útok byl zahájen ze severu.... Gruzie čelí masivní (large scale) vojenské operaci.... Rusko bombarduje naše území a města. Toto nemůže být popsáno jinak než jako klasická mezinárodní agrese. 41 V dekretu z 9. srpna, kterým vyhlásil stanné právo a všeobecnou mobilizaci, uvedl toto: Separatisté mají na svědomí masivní porušování lidských práv a svobod, ozbrojené útoky na mírumilovné obyvatelstvo a násilí.... Gruzínská vláda provedla nezbytné a adekvátní kroky k potření těchto ozbrojených útoků.... Přímá vojenská agrese byla provedena Ruskou federací.... Tento čin, který co do povahy a rozsahu plně odpovídá mezinárodněprávní definici ozbrojeného útoku, by měl být právě takto chápán. Za výše uvedených okolností v reakci na skutečnou hrozbu je jediným odpovídajícím a nezbytným opatřením užití práva na obranu, které je ustaveno v článku 98 Ústavy Gruzie, článkem 51 Charty OSN a mezinárodním zvykovým právem. Je nezbytné použít naše ozbrojené síly, které budou útokům proti Gruzii přiměřené a budou zaměřeny na zastavení ozbrojeného konfliktu a zamezí dalšímu vyhrocení situace. 42 uvedlo: Gruzínské ministerstvo zahraničních věcí vydalo 8. srpna prohlášení, kde mimo jiné... Ruská federace podnikla přímý a totální (full-scale) útok proti Gruzii jak v rámci gruzínského území v Jižní Osetii, tak také mimo zónu konfliktu.... Ruská federace hrubě porušila obecně uznávané normy a principy mezinárodního práva. Ruská federace zkouší (effectively 40 United Nations, http://www.un.org/news/press/docs/2008/sc9417.doc.htm, ověřeno k 20.6.2010. 41 President of Georgia Michail Saakašvili (8.8.2008): Declaration of Universal Mobilization by Georgian President Mikheil Saakashvili, http://www.president.gov.ge/index.php?lang_id=eng&sec_id=228&info_id=4195, ověřeno k 20.6.2010. 42 President of Georgia Michail Saakašvili (9.8.2008): Presidential Decree on Declaration of War and Full Scale Mobilization, (http://www.president.gov.ge/index.php?lang_id=eng&sec_id=226&info_id=4056), ověřeno k 20.6.2010. 23

challenging) mezinárodní společenství ohrožením zavedeného mezinárodního řádu a regionální stability. Gruzínská vláda přijala opatření v rámci svých mezinárodně uznaných hranic s cílem odzbrojit nelegální separatistické skupiny v oblasti a opět nastolit bezpečnost pro obyvatelstvo v zóně konfliktu. 43 3.1.2. Rozbor V následující části práce se budu věnovat rozboru jednotlivých použitých argumentů z pohledu mezinárodního práva. Budu se opírat především o závěrečnou zprávu International Facts Finding Mission. Právo na sebeobranu Sebeobrana je mezinárodním právem obvykle chápána jako institut pro situace napadení jednoho státu druhým, ovšem podmínky lze vztáhnout i na konflikt státu se separatisty. O právu na sebeobranu lze hovořit, pokud jsou splněna následující pravidla: Musí existovat naléhavá a neodvolatelná nutnost sebeobrany, která neponechává žádnou možnost volby prostředků ani okamžik k úvaze. Všechny ostatní nenásilné prostředky musí být vyčerpány. Práva na sebeobranu lze použít jen proti aktuálnímu ozbrojenému útoku a smí jí vést jen přímá oběť (zde je důležitá definice agrese: použití ozbrojené síly státem proti svrchovanosti, územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu.) Musí být provedena okamžitě. Opatření přijatá v rámci sebeobrany musí být přiměřená. Musí být splněn požadavek čistě defenzivního charakteru opatření přijatých v rámci sebeobrany, která také musí být ukončena, pokud je zastaven ozbrojený útok nebo pokud Rada bezpečnosti učiní opatření k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti. V noci ze 7. na 8. srpna, kdy Gruzie zahájila ozbrojený útok na Cchinvali, nebyla intenzita násilí ze strany jihoosetinských separatistů výrazně vyšší než v posledních měsících. 44 43 Ministry of Foreign Affairs of Georgia (8.8.2008): Statement of the Ministry of Foreign Affairs of Georgia, (http://www.mfa.gov.ge/index.php?lang_id=eng&sec_id=59&info_id=7201), ověřeno k 20.6.2008. 44 Již od dubna roku 2008 se situace v regionu začala výrazně zhoršovat. Stále častěji docházelo ke střelbě, vražedným atentátům, výbušninám v autech a dalším násilným činúm mezi gruzínskými a jihoosetinskými složkami. V červenci byli čtyři gruzínští vojáci Joint Peacekeeping Force (JPKF) zadrženi jihoosetinskými de facto autoritami. Po ultimátu Michaila Saakašviliho byli propuštěni, ale 8. července nato 4 ruská letadla (podle gruzínského ministerstva obrany) narušila gruzínský vzdušný prostor nad Jižní Osetií. Tento manévr byl chápán jako test gruzínské, ale hlavně západní reakce. Dle Moskvy šlo o zchlazení horkých hlav v Tbilisi a prevenci 24

Přes gruzínská tvrzení také nedošlo k rozšíření konfliktu mimo území Jižní Osetie. Je důležité zmínit, že i přes eskalaci vyhrocení situace Gruzie nikdy nevydala oficiální stanovisko, že při pokračování násilí či překročení určité míry bude nucena použít síly. 45 V argumentaci gruzínských orgánů došlo k výrazné změně poté, co Rusové překročili hranici Jižní Osetie skrze tunel Roki. Od této chvíle byly vojenské manévry nazývány sebeobranou proti ruské invazi na gruzínské území v souladu s článkem 51 Charty Organizace spojených národů. Tento argument je velice přesvědčivý, ovšem nelze jej uplatnit na rozhodnutí a činy, ke kterým došlo ještě předtím, než se Gruzie dozvěděla, že ruské jednotky překročily hranici území Jižní Osetie. Klíčovou otázkou je, zda je použití síly Gruzie proti Jižní Osetii dle mezinárodního práva oprávněné. Hlavním argumentem Gruzie je sebeobrana. Dále před námi leží otázka, zda vojenské operace ze strany jihoosetinských milicí, které předcházely gruzínským útokům splňují podmínky ozbrojeného útoku z hlediska mezinárodního práva, a tak mohlo být použití síly ze strany Gruzie chápáno jako sebeobrana ve smyslu čl. 51 Charty Organizace spojených národů. Ačkoliv není ani jeden z termínů v Chartě OSN výslovně definován, definici ozbrojeného útoku je možné najít v Rezoluci 3314 Valného shromáždění, týkající se definice agrese. 46 Ne každá agrese je považována za ozbrojený útok (ten má tedy závažnější průběh než agrese ). 47 Útoky jihoosetinských ozbrojených složek na gruzínské vesnice (Kvemo Nikozi, Zemo Nikozi, Avneni, Eredvi, Ergneti a Zemo Prisi) je možné kvalifikovat jako útok ozbrojených složek státu na území jiného státu, podobně jako případy popsané v článku 3, odst. a) Rezoluce 3314 Organizace spojených národů. Vzhledem k tomu, že napadené gruzínské vesnice před 8. srpnem 2008 nespadaly pod jihoosetinskou jurisdikci, můžeme útoky jihoosetinských milicí nazvat útoky na území jiného státu. Vzhledem k tomu, jaké prostředky byly k útokům použity, mohou být tyto útoky na jihoosetinské vesnice také kvalifikovány jako bombardování ozbrojenými složkami státu proti území jiného státu, nebo použití jakýchkoliv zbraní jednoho státu proti území jiného státu. 48 rozvinutí vojenského scénáře. International Crisis Group Europe Report N. 195, Russia vs. Georgia: The Fallout.Tbilisi/ Brussels 2008. 45 International Crisis Group Europe Report N. 183, Georgia's South Ossetia Conflict: Make Haste Slowly. Tbilisi/Brussels 2007. 46 Gray, Ch.: International Law and the Use of Force, 3.vydání, Oxford University Press, 2008, str. 183. 47 Dinstein, Y.: War, Aggression and Self-defence, Cambridge University Press, 2005, str. 184. 48 Čl. 3, odst. b) Rezoluce OSN 3314. 25

Tyto skutečnosti jsou natolik závažné, že mohou být klasifikovány jako ozbrojený útok ve smyslu čl. 51 Charty OSN. Útoky jihoosetinských ozbrojených složek na gruzínské vesnice byly primárně namířeny proti gruzínským mírotvorným jednotkám a policii. Tato skutečnost představuje útok jihoosetinských ozbrojených sil na gruzínské pozemní složky, jak je rovněž popsáno v čl. 3 odst. d) Rezoluce OSN 3314. Vojenské operace jsou klasifikovány jako ozbrojený útok ve smyslu čl. 51 Charty OSN pouze pokud jejich rozsah překročí určitý limit. Podle Mezinárodního soudního dvora je nutné odlišit nejzávažnější formy použití síly (tedy ty, které jsou klasifikovány jako ozbrojený útok ) od forem méně závažných. 49 Aby daná operace mohla být považována za ozbrojený útok, musí mít minimální rozsah a dopady. 50 Mezinárodní soudní dvůr ovšem ustanovil, že opakované série útoků menšího rozsahu mohou být považovány za ozbrojený útok. 51 Ze závěru Independent International Facts-Finding Mission v Gruzii vyplývá, že jihoosetinské útoky na gruzínské vesnice, mírotvorné jednotky a policii měly minimální rozsah a dopady, ale musí se vzít v úvahu i další fakta, která budou diskutována níže. Bohužel není možné zcela jasně prokázat, která ze stran začala boje ještě před gruzínskou ofenzivou. Situace byla velice výbušná a obě dvě strany se na použití síly evidentně připravovaly. Je nemožné rozhodnout, která ze stran vypálila jako první. Podle článku 51 Charty OSN musí ta strana konfliktu, která se chce opřít o práva na sebeobranu, okamžitě informovat Radu bezpečnosti. 52 Gruzie toto ale, na rozdíl od Ruska, neučinila. Neiformovala formálně ani okamžitě Radu bezpečnosti tak, jak článek 51 Charty OSN požaduje. Tento požadavek je sice procedurální, ale podle Mezinárodního soudního dvora může být absence či prezence zprávy Radě bezpečnosti jedním z faktorů, které rozhodují o tom, zda daný stát byl sám pžesvědčený o tom, že jedná v sebeobraně. 53 Tento nedostatek ale sám o sobě ale nezakládá nemožnost Gruzie obhájit svoje kroky jako sebeobranu. Podle č. 51 Charty OSN musí být sebeobrana provedena okamžitě a ne až poté, co útok skončil. Obecně se připouští drobná časová prodleva mezi ozbrojeným útokem a reakcí napadeného státu, neboť sebeobranné operace musí být připraveny. Jihoosetinské útoky na gruzínské vesnice poblíž Cchinvali a ozbrojené útoky na gruzínské mírotvorné jednotky a policii, které začaly na začátku srpna, byly součástí vleklých událostí. 49 Rozsudek MSD o přípustnosti žaloby ve věci Nikaragua z 26. listopadu 1984, odst. 191. 50 Rozsudek MSD o přípustnosti žaloby ve věci Nikaragua z 26. listopadu 1984, odst. 195. 51 Rozsudek MSD ve věci Ropné plošiny z 6. listopadu 2003, odst. 64. 52 Opatření učiněná členy při výkonu tohoto práva sebeobrany oznámí se ihned Radě bezpečnosti. 53 Rozsudek MSD o přípustnosti žaloby ve věci Nikaragua z 26. listopadu 1984, odst. 200. 26