V)'' J k v^' i
v Svatopluk Gech; vzpomínky z CEST A ŽIVOTA. I. NAKLADATEL F. TOPI KNIHKUPEC V PRAZE.
SEBRANÉ SPISY SVATOPLUKA CECHA. DÍL V. VZPOMÍNKY Z CEST A ŽIVOTA. I. v PRAZE. NAKLADATEL F. TOPI KNIHKUPEC. 1500.
VZPOMÍNKY Z CEST A ŽIVOTA T. Napsal SVATOPLUK ECH, NAKLADATEL F. v PRAZE. TOPI KNIHKUPEC. lyoo.
VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA. 11445-^8 Tiskem eské grol. spoi.»unie«v Praze.
Vzpomínky z cest a života. I.. Svatopluk ech; Sebrané spisy V.
1 oznamenávám pi každé rráci tohoto dilu dobu sepsání, jakož i sbírku nebo íasopis, kde vyšla. 5..
MORAVSKÉ OBRÁZKY. *
Pipomenutí k prvnímu soubornému vydání tchto obrázk v» Moravské bibliotéce* roku 1884. K žádosti redaktora této bibliotéky svolil jsem, aby v ní uveejnno bylo nkolik feuilletonistických obrázk, které jsem na svých prvních potulkách po Morav roku 18si kvapným pérem zachytil. Prosím však, aby tenáové ve skrovné této sbírce nehledali výsledk hlubších studií: obsahuje práv jen lehké rty feuilletonistické, nkolik list z cestovního denníku, do nhož jsem zbžn zapsal nkteré dojmy krátkého, povrchního pohledu na kraj a lid moravský. V Praze, dne 17. února 1884. Spisovatel.*) * ) K tehdejšímu pipomenutí dodávám, že ovšem od mé první cesty na Moravu roku 1881 leccos se zmnilo; tenáové mjtež tedy na pamti, že líím pomry a lidi. jak jsem je shledal ped 18 lety. K pvodní ad tchto xmoravských obrázk* pidávám ješt dva:»selanka«a»tyiadvacet hodin ertem*, téhož roku 1881 ve feuilletonu» Národních List* uveejnné a roku 1890 do knihy»humoresek, satir a drobných rt«pojaté,
«v Hodslavicích. * v ítám! vás Zašeptala obyejný tento pozdrav moravský, a jemn bílá ple pkné, ryze slovanské tváe její zbarvila se lehkým rumncem Jiskrn modré, hndými asami zastínné oko hledí k nám jako' slunný blankyt, a kolem svžích rt ostýchav pohrává laškovný úsmv. Ve svátením odvu jejím slouen jest mstský i národní kroj zpsobem, který pidává té milé postav zvláštní malebný pvab: pestré pentle na dlouhých copech, zlatem vyšité ozdbky odvu, snhobílé napouchlé rukávy košile do polovice lýtek sahající asnatá sukn s širokou zástrou vše to sluší výborn k jadrným a pece ušlechtilým tvarm svdného mladistvého tla. Možná, že jiný na míst mém byl by dal pednost dívin druhé, k té první pátelsky se tulící ; ale na mne psobila postava zde nastínná tou mrou, že si pipomínám družku její toliko jako pknou folii. Byl krásný nedlní den: devné krovy vesnice hledly k nám ze snhových chomá kvetoucích vtví, malebné podoby sváten odných šohajv a dvat míhaly se mezi ploty zahrad, vše kolem bylo veselé
! i krásné, a istý vzduch, prosycený slunením zlatem a vní jarních kvt, linul se do hrudí našich jako neviditelný, lib opojný nektar ký div, že nás za takových okolností tato díví dvojice okouzlila na dobro?! Mluví naší tílenné spolenosti, švarný mladý právník v nimrodském kroji, stál drahnou dobu ped nimi bez hnutí a beze slova. Piparaatoval mi živé zkamenlého lovce zabloudivšího do arovných sad zakleté princezny. Protelejší jeho kouega, který básnickou hivnu zažehnal svou zakopal v konen poetické toto hald replik kouzlo a duplik, stízlivou otázkou, je-li domek oteven.? >Vil není; ale pineseme vám klí,* odpovdla modrooká dva a lehký valašský pízvuk zvyšoval pro mne lahodu zvonkové její ei. Svižn jako srnky spchaly krásné >Hodslavjanky«pro klí; oi naše pipjaly se v letu k jejich nožkám a tm pisoudili jsme jednohlasn palmu vítzství Kdykoli jsme pozdji obou dívek vzpomnli, vždy mluvili jsme pedevším o jejich nožkách a to slovy nadšenými. lovk mšák vídá obyejn jen vysoké, štíhlé špalíky, na nichž se krkolomn vznášejí naprosto neviditelné nohy dámské; jaký div, že jej pímo elektrisuje nenadálý pohled na krásnou díví nohu, jevící bez mstské pruderie svj opojný tvar až do polovice pvabných lýtek, ubranou svdn v blostnou punochu a piléhavou lesklou botku s kolísavým stapekem nahoe a s nžnou tpytivou podkvkou dole Dívky zmizely, a zraky naše spoinuly na domku. Ano, stál ped námi domek, nizounký domek s nkolika skrovnými okénky, krící se jako z ostychu za stromy a sousední stavení, že ho prve se silnice ani
vidti nebylo, a pece mohla by se nepatrná tato chata hrdé vypnouti nade všechny ostatní : vždy hlásá deska, zasazená v prosté stné, že se pod chudou šindelovou její stechou narodil dne 14. ervna 1798 František Palacký! Úslužné dívky vrátily se s klíem a uvedly nás do vnitku chaloupky. Hle, co jsem zde v tch nkolika ádcích již nahromadil diminutiv, jimiž tak oplývá jazyk náš! Není divu : vždy obmezen byl po staletí pouze na úzké svtniky nízkých chatrí, zatím co hlahol cizinský rozléhal se v této zemi nádhernými komnatami pyšných palác. Vždy musíme shýbati šíje, chceme-li navštíviti ty tsné jizbiky, kde stávaly kolébky našich velikán! svtniky spatili jsme i A takové nizounké, uzounké zde. Ponvadž se domek práv uvnit opravoval, vidli jsme pouhé stny, mezi nimiž obraznost voln mohla spádati své vzdušné obrazy. Mn zdálo se, že vidím v jednom z tch šerých prázdných kout dobrotivou ženskou tvá, klonící se nad prostou kolébkou, v níž dímalo sladké robátko, kteréž milující matka uspala nkterou z pekrásných písní valašských. S nevýslovnou láskou pohlížela zde tisíckrát na líko drahého dítte a tkala mu z ržových vidin nejkrásnjší budoucnost. Ale sotva vzlétly kdy blahé její nadje až k té výšin, na kterou syn její po letech se vyšinul. Kdož mohl vbec tehda tušiti, že z této skrovné chatre v odlehlé vísce valašské vzejde národu eskému hvzda první velikosti, jež mu okáže slavnou minulost, zakalenou dotud zlobou nepátel, nevdomostí a pedsudkem, v plném skvoucím lesku historické pravdy a dlouhá, dlouhá léta povede kroky jeho po trnité dráze krutých zápas za svatá práva!
10 v podobných myšlenkách rozlouili jsme se s památným tímto místem a s krásnými ciceronkami; kráejíce dále, ohlédli jsme se ješt nkolikrát na pvabnou dvojici, tulící se k sob na prahu stavení a tvoící takto vru nejvhodnjší a nejpknjší stafáži k rodnému domku velikého svého krajana. Prohlédnme si ješt trochu Hodslavice. Jejich isté devné domky s pknými zahrádkami a hojným stromovím táhnou se daleko pvabným lesnatým údolím. Zahledíš se sniv na ty krásné lesy, a obraz minulosti vynoí se v duši tvé. Pedstavuješ si tichou noc sklánjící do údolí své tajemné stíny a rozpínající nad ním hvzdnatý blankyt nebeský. Devné chaty hodslavické pohrouženy jsou na pohled v hluboký spánek. Ale viz! tam vyklouzl z jedné tmavý stín, mihl se plaše msíní záí v zahrad a plíží se nyní polní stezkou podél vysokého obilí; za krátko doplížil se obruby lesa a n.izí v temné jeho útrob A také z jiných chatrí vykrádají se takové stíny; odevšad po mezích a stezkách plíží se k dímavému lesu který je pijímá ve svj tajný mlelivý klín. Jsou to píšery noní.? Zloinci.? Ano, jsou to zloinci, kterým násilí dovedlo sice vnutiti škrabošku víry nenávidné, ale jimž nedovedlo vyrvat z duší drahou víru po otcích zddnou. Jsou to zloinci ped svtem, ale vrní pravdy mi'ovníci ped vlastním svdomím. Jsou to chudé zbytky tichých sbor bratrských, schovávající posvátné knihy své, skropené nesetnými slzami utrpení, ped slídivým okem v tajných lesních úkrytech a shromažující se tam za hluché noci k spolené pobožnosti. Byl to zajisté obraz hluboce tklivý takové shromáždní v temné hlubin lesní, pod klenbou vtví, msíním svitem ostíbených, mezi nimiž se jiskily
. 11 hvzdy a s jejichž tajemným ševelem se snoubil pitlumený zpv tajných vyznava víry zapovzené, stenajících pod tlakem nepátelským a pece stále doufajících. Toleranní patent císae Josefa II. ukonil tyto noní schzky. Ale ponvadž dával prchod jen vyznání augšpurskému a helvetskému, musili se bratí hodslavití k jednomu z obou pidati a zvoliu konfesí au>;špurskou. Po r. 1783 založili v Hodslavicích zvláštní církev a pi ní stal se otec Palackého Jií prvním uitelem. Nyní mají zde prostý, ale pkný kostel kamenný. V milé svornosti stojí nedaleko nho, za rodným Dlouho domkem Palackého, devný kostelík katolický. již asi státi nebude. Všude na Valašsku ustupují kostely devné již kamenným a prvních zachovalo se jen málo. A pece hodí se tak výborn do tch hor valašských, po nichž roztroušeny jsou devné chaty jako domky jesliek, do hor tchto, s jejichž bok znjí melodicky zvonce stád, a na nichž zpívají pastýi krásné vánoní písn valašské Na betlémském salaši pásli ovce Valaši.. Na lovka, zvyklého spojovati s obrazem kostela pedstavu chladné vážné, více mén pošmourné budovy kamenné, iní takový devný kostelík zvláštní, ku podivu milý dojem. Vane z nich také kostelní poesie, ale pouze ta vánoní,* nžná, dtinn veselá. Je to posvátná sclatika S velkým zalíbením pohlížel jsem na ten roztomilý devný chrámek, stojící na tichém hbitvku, na prosté jeho stny devné, šindelovou stechu a nžnou devnou vížku, vše bíle na-
12 tené. Obešedše kostel, vstoupili jsme do pedsíky, podobající se spíše verand. Nad chrámovými dvemi stojí letopoet.md ANNO Lj^ (j]vi DI1I1.«Kostelík je tedy dosti starý. Také uvnit jest bíle naten a na plochém strop ozdoben pozlacenými hvzdikami. K pknému oltáíku vstupuje se širokým špiatým obloukem, jenž prolomen je v devném, bíle nateném pepažení, dlícím presbytá od lodi. Nízký devný kr zdobí malé krásné van any. Když jsme z kostela opt do pedsíky vystoupili, všiml jsem si nenatených malých mar, které v jednom kout stály; byly zde v tom idyllickém chrámku tak zhola prosty všeho dsivého rázu, že jsem na n pohlížel s úsmvem jako na prost vyezanou devenou híku a že se mi bezdky zachtlo položiti se na n k sladkému spánku. Dne 14. t. m. oživly tiché Hodslavice slavnostním ruchem Sešli se tam u rodného domku Františka Palackého eši i Moravané, aby oslavili památku velikého echa moravského a stiskli si bratrské pravice. Kéž pispje tento stisk k utužení svazku upímné lásky, jenž poutal a bohdá na vky poutati bude krásnou Moravnku k seste její povltavské! Dne 15. srpna 1881.
Na Radhošti. Z.a asného jitra vykradl jsem se z pohostinného domu p. J. Seicherta, lékárníka v Rožnov. Ano, vykradl jsem se jako zlodj a to z dobré píiny. Kdyby mne byl totiž mj hostitel na odchodu zastihl, byl by jist okázal na šerou spoustu, visící s oblohy nad celým krajem a zastírající nejbližší vrchy lehkou»stížavou*, jak nazývají Valaši horskou mlhu.»snad byste nešel v takovém poasí na Radhoš.M Co byste tam vidl? Ci by se vám opravdu chtlo celodenní klopotné chze v deštivých mranech a neprhledné mlze..?«a já bych byl musil piznati irou nesmyslnost takové choutky. A pece umínil jsem si vera, že vystoupím dnes na Radhoš stj co stj. Nechtl jsem se v Rožnov déle zdržeti a kdož ví, nebude-li zítra povtrnost ješt horší.'' Možná, že se dopoledne mlhový závoj roztrhá; ne-li také dobrá! Procházka v oblacích má zajisté své pvaby a slavné vyhlídky radhoštské mohu užiti nkdy jindy, teba na zpátení cest zdejší krajinou. Vykoistil jsem tedy náležit ranní spánek svého hostitele, kterýž mne mohl po svém procitnutí dostihnouti leda jen dalekohledem vysoko na boku erné hory. Svatopluk Cech: Sebrané spisy.v. 2
14 Stoupal jsem s mladým soudruhem vesele vzhúr-' po píkré stráni, a se hora nad námi hustji a hustji obtáela vlající šedivou pízí. První ástí cesty provázela nás roztomilá pastýská selanka. Po svahu vrchu, porostlého ídce kovím a stromy, pásly se bílé a erné ovce; vzdálenjší stáda podobala se rozhozeným hrstkám dvojbarevných fazolí. Z blízka i z dáli ozývalo se beení jejich, lahodný souzvuk jejich zvonc, štkot ps, táhlé práskání bi, houkání a zpv pastevc, sdružený tu a tam s veselým neb zádumivým zvukem pastýské píšaly. Pozdji vešli jsme do hustého nízkého lesa jehlinatého a za ním ocítili jsme se na salaši pod Radhoštm. Stála tam dv nízká devná stavení. Na prahu jednoho sedl»báa«. Optali jsme se ho, chce-li nám sloužiti za prvodce na vrcholek Radhošt Báa rozmýšlel se chvilku a prohodil pak:»móže.«slovo to ozývá se ze rt valašských práv tak asto jako z ruských známé»nievo!«a s pízvukem i významem dosti rozmanitým. Obyejn nahrazuje naše»ano«. Na to uvedl nás do chudobné svtniky, jejíž nábytek se skládal z hrubého nenateného stoki, lavice a postele s nkolika peinami ve starých, mode pruhovaných povlacích. Na stnách viselo nkolik hrzných obrázk svatých. Na nízké stolice uprosted svtnice sedlo slepé dve, kolébající spící dcko v prosté, vrzavé kolébce. Na ohništi, kolem nhož se táhla druhá lavice, plápolal ohe; nad ním zavšen byl uazený kotel s»žinicí*. V úzkém prostoru bylo dusno k zalknutí a tak horko, že nám brzo vystoupily na ele bohaté krpje potu. Divil jsem se vru, jak lidé v takovém míst celé dni tráviti a k tomu spokojen tráviti mohou.
Ten 15 Báa poastoval nás pedevším teplou žinicí, která mi však nechutnala. Pak opatil se nkolika drakami ku pípadnému rozdláni ohn na vrchu, pevzal od mého soudruha tlumok s budoucím naším obdem a vydal se s námi na další cestu. Byl to statný štíhlý muž s jiskrnýma oima a zdravým rumncem v hladce oholeném oblieji. Odév jeho skládal se pouze z nízkého erného klobouka, dlouhé ervené vesty, zelen lemované, z tsných bílých nohavic a z kožených»krpcí«. U koženého opasku kolébal se kožený mšec na tabák a v zubech vzela krátká devná dýmka. Kráel ped námi do vrchu svižn a lehce, jakoby šel po hladké rovin. S poátku byla cesta pro mnohé kamení dosti obtížná, ale když jsme došli k t. zv.»trojáku«, hromad drobného kamení se vztyeným, nahoe vtším kam.enem, jenž naznaoval hraniní bod tí zdejších panství, objevila se ped námi cesta, navzdor píkrosti své dosti pohodlná. Mezi zakrsiým bouím a jehliím, v nmž se tu a tam tpytily ješt zbytky závjí snhových, vedla široká pirozená mýtina, travou porostlá, až vzhru na heben Radhošt. Prvodce náš by 1 lovk hovorný. Zahájil rozprávku poznámkou, že je tu dnes»krásn, tichúko, svat-svato«, ale že bude co nevidt pršet a že asi s Radhošt nieho neiwidíme. Ano, bylo tu»svat-svato«! výraz hodil se nejlépe k naznaení k tnizla, kterým nás tu jímala horská píroda. Obloha i:ad námi vypadala sice jako nízko visící šedivá roucha, u ž vzdálenjší okolí neprhledn zahalovala a také bui cé již temeno Radhošt roztepenou obrubou svojí pozastírala, ale zde na tom viditelném travnatém pi.mu úboí, jenž zdál se vznášeti
16 v oblacích a stoupati do oblak, vysoko nad zemí, v ethericky istém vzduchu, prosyceném jemnou vní jehlií a jarních kvtv, obsypaných rosou, jejíž krpje se tpytily na trojlístcích divokého jetele jako perliky, ve slavném tichu a klidu, jež nerušilo ani pní ptaí ani zaševelení lístk zde bylo opravdu pekrásn, >svat-svato«1 Na to vypravoval nám hovorný Valach, že prý se v nitru Radhošt tají nesmírné poklady. Lze prý na blízku ješt vidti otvor zasypané podzemní chodby, kterou»ernoknžníci«do hlubin hory pro zlato a stíbro chodili; ta chodba táhne prý se celým Bezkidem a koní až nkde u Místku. Jeho»staeek«(ddeek) prý tam sám s tmi ernoknžníky chodili (Valaši dávají takovýmto plurálem na jevo svou úctu k rodim a starším lidem) a také jeho otec šli prý tam jednou,»pes dv vody, nkde vzpímen, nkde tvernožky«. Aby prý jsme neekli:»mluví a neokáže«, dovedl nás stranou do zakrslého bukového lesa k místu, kde vidti bylo skuten neveliký otvor tém úpln již zasypaný a listím zanesený. Býval prý to vchod do podzemní oné chodby. Nedaleko onoho místa rostla hojn dymnivka s chumáky pkných kvt, dílem bílých, dílem ervených. Báa upozornil nás na ni a pravil, že je to»hužvor«ili»hrbolec«, jenž slouží dobe proti»vedu«(u Valach nemoc vbec), ale musí prý se bráti bíle kvetoucí pro mužské, erven kvetoucí pro ženské. >0 mnoho, mnoho je tu bylin na Radhošti, Bh ví jakých!* Vrátivše se na lysé úboí, pohlédli jsme nazad. Ale dole bylo všechno již zahaleno mlhou. Pouze na chvilku objevil se ješt jako prchavý pelud ostrvek
17 svží luní zeleni s nkolika šedými devnými chatami a zmizel pak nadobro v mlhovém moi, jež valilo se k nám výše a výše. Za to povstal odliv moe toho na severní stran; rychle couvala tau. mlha dále a dále od Radhošt, odhalujíc kus po kuse širokou kotlinu, v jejímž stedu ležel jako veliká skupina dtských domek na dn krabice Frenštát. Ale odliv mlhy netrval dlouho; za chvilku zastela nám opt celou vyhlídku neproniknutelným závojem. Zaalo mžít. Konen dostoupili jsme místa, kde vidti bylo stopy bud, v nichž dle slov prvodce našeho popíjeli a penocovali zástupové, kteíž se tu díve dle starého zvyku shromažovali v pedveer sv. Jana, aby pohledli na úchvatné divadlo nesetných svatojanských oh, rozžehnutých po okolních horách a kopcích. Nkolik stupínk, do zem vyhrabaných, uvedlo nás odtud na lysý vrcholek Radhošt, kde vypíná se veliký kíž kamenný s pozlaceným Kristem. Zde stával snad také onen kíž, jejž dle povsti sv. Cyrill a Method na míst skácené pohanské modly Radegastovy ili Radhoštovy postavili. Ale kesanství nedovedlo posud zaplašiti s Radhošt tajemný nimbus pradávné doby pohanské. Rozkotalo ovšem zlatou modlu na ele jeho, ale památka a jméno pohanského boha zstaly navždy spojeny s tím ohromným kolosem kamenným, jenž tu jako sám zkamenlý Radegast hrd vypíná k nebi tém, s družnou svou Knhyní po boku, obesten tajemným šerem prastarých bájí, jež vypravují si dosud za zimních veer okolní Valaši v devných svých chatách. Stáli jsme tedy na hoe 3556' vysoké, na míst> jež poskytuje jednu z nej.slavnjších vyhlídek v Ra-
18 kousku. Ale ó té ironie! M> jsme tu vidli sotva druh druha. IIledH jsme do šedivé husté mlhy kropící nás deštm, nyní již dosti ne,"íjemným. Stáli jsme zkrátka ve dštících oblacích, pohánných semo tamo chladným vtrem. U kíže propustili jsme svého prvodce. Na další cest k» poustevn «nemohli js ne zbloudit i nebylo tudíž teba, aby se s námi deštm brodil. Tato cesta vede po táhlém, rovném hebenu Radhošt, pokrytém rozsáhlými koberci vysokého»haíerníku«(hafera = borvka, erná jahoda), tak hust do hromady srostlého, že se stolovit rovný povrch jeno sotva prohýbá pod tíží odpoívajícího lovka. Za pkného poasí bývá asi procházka po tomto rovném, mkce porostlém hebenu horském, s nhož se otvírá na ob strany krásná vyhlídka, velmi píjemná; i le je-li ten borvkový koberec dole prosáklý a nabobtnalý vodou a bubnuje-li s hora déš na stechu loztaženého deštníku, poskytuje tato pou mén pvaj, zejména obmezuje-li hustá mlha vyhlídku tvou na zubatý lem nízkého temného jehlií po jedné a na itr\tné obrysy rozptýlených dubv a buk po druhé stran. Pes to vše brouzdali jsme s-.: vesele dále, upírajíce stále do mlhy pátravé zraky, buo-li se ped námi objeví njaká známka poustevny. Dlouho pátrali jsme nadarmo, až konen okázala se neklamná taková známka. Byly to dv šrovit rjvné ady buk, táhnoucí se tak tsn podle sebe, že zvláštní touto alejí práv jen jeden lovk pohodlní*, procházeti se mohl. Bylo patrno, že nevzniklo toto stromoadí pouhou híkou pírody, nýbrž sázeno nylo nkdejším obyvatelem této pustiny, bu z poi^hé libstky a pro ukrá-
19 cení dlouhé chvíle anebo snad za tíni úelem, aby si utvoil stinnou chodbu k peripatetickému rozjímání. A skuten našli jsme na blízku stopy bývalého píbytku, nizounké omšené zbytky zdí, na nichž rostly již dosti vysoké buky. Zde stávala v minulém století radhoštská poustevna. Poslední poustevník nazýval prý se Felix a žil zde do r. 1784. Nevím, zdali tu trávil celý as na modlitbách a živil-li se pouze koínky. Ale zajisté picházelo k nému dosti poutník z okolí s rozlinými dárky, nejen z nábožnosti, ale bezpochyby též pro léky, které asi pipravovati uml z léivých bylin, tak hojn na Radhošti rostoucích. Za boulivých nocí a zimních metelic volával pak hlas zvonce zbloudilé chodce, nadcházející sob od Rožnova k Frenštátu pes Radhošt horskými stezkami, do hostinné poustevny. Avšak ostrý vítr nové doby zavál i na Radhoš a smetl s temene jeho poustevnu i s poustevníkem. Zstaly zde jen ty sporé stopy její a to bukové stromoadí; stojí zde opuštno a smutno a zahledíš-li se na n snivým zrakem vkouzlí ti snad na okamžik fantasie šerý stín blouznivého samotáe mezi blavé, rozlin zkivené kmeny... Jedin hlas poustevnického zvonce ozývá se dotud; ale nikoli už na temeni Radhošt, nýbrž hluboko pod ním v údolí. Visí totiž nyní pod skrovnou devnou stíškou u Klímkovy paseky nedaleko Rožnova. Doba poustevnické poesie minula. Spatil jsem sice ješt letos poustevníka, ale ten inil dojem cizokrajné kvtiny umle vypstované. Bylo to o pouti velehradské. Tomu, kdo by studovati chtl rozliné tvary žebrácké, poskytuje vtší pou moravská bohatou že.
20 K ní shrne se žebráctvo z blízka daleka a tvoí takoka nezbytnou šerou folii toho neobyejn pestrého a malebného obrazu, jejž poskytuje pi rozmanitosti a mnohobarvosti moravských kroj takové shromáždní nábožných Malý kamenný most velehradský, pchody ke chrámu a všechny cesty, kndy valily se pod korouhvemi a kíži pestré proudy poutník, byly obleženy žebráky všelikého druhu. Pedn byl tu nejobyejnjší na Morav typ žebrácký: vychrtlá opálená postava v režné halen a s mošnou z pytloviny po boku. Tento obecný druh ml ovšem skrovnjší vyhlídky, nežli bídnjší nebo prohnanjší koucgové, kteí se choulili ve spoust odporných hadrv aneb okazovati mohli kolemjdoucím své zkomolené nebo zmrzaené údy. Byla to výstava všech možných neduhv a hlíz. Chromí o berlách, slepci vedení dtmi, hluchonmí, upozorující na sebe chestivým zvoncem a vyrážející za keovitých posuk z hrdel podivné, chrapotné zvuky. Ale knížaty tchto mrzák byli» malomocní*, obléhající v ohyzdných tlupách pístup k cyrillské kapli: hrza obchází mne, pedstavuju-li si jen v upomínce jejich dsn znetvoené oblieje. Také zpsob, jakým si žebráci poínali, byl velmi rozmanitý: jedni stáli, jiní sedli, opt jiní Ideeli a nkteí leželi na zemi s údy tak podivn skroucenými a spletenými že nebyli hrub tvorm lidským podobni. ]\Ienšina obmezovala se na skromnou prosbu o boží almužnu neb na tichou modlitbu; valná vtšina dorážela na dobré srdce poutník zpsobem více mén dtklivým. Soujjali se po kolenou, roztahujíce jako polypové po kolemjdoucích ruce, spínali tyto, lomili jimi nad hlavou chestili tžkými rženci, ukazovali na své neduí">y, vzdychali a skuhrali žalostn, namnoze promujíce a protahujíce
21 hlas zpiisobem, že pipomínal nepirozený naíkavý pathos plativých kus divadelních»ustrte se, milí kesánkové, smilujte se, pobožní poutníkové!«znlo úpnliv se všech stran. Jedna stará žebrácká dorážela na poutníky zpívavým voláním:»slitujte se nade mnú bídnú, nezatvrzujte se, moje milá dobrotivá srdénka!«a v ad takovýchto žebráku spatil jsem na cest, vedoucí z Velehradu k Tupesum, postavu, která se od nich celým zjevem svým lišila Byl to obstárlý muž zdravého oblieje, odný v jakous temnou eholní kutnu, s holí nahoe kížem opatenou, s velikým r- žencem a s kulatou nádobou na vodu, bezpochyby devnou, po boku zkrátka, byl to celý zjev poustevníka, jak ho vídáme na nesetných obrazích. Lidé jej také nazývali poustevníkem a vyprávli, že sbírá dárky na kapli, kterou kdesi sám vystavl a stále zvelebuje Než, vrame se k poustevn na Radhošti. Prohlédli jsme si stopy její, prošli bukovým stromoadím a napili se ješt z istého pramene, jenž prýštil opodál. Ale pak ohlédli jsme se po píhodném míst k polednímu odpoinku. Byli jsme již notn unaveni a hladoví. V záhybu nízkého jehlií rozesteli jsme jeden pléd a nad ním upravili jsme pomocí druhého plédu a svých deštník ve vtvích smrk jakous takous stechu. A v chatrném tomto stanu leželo se nám výborn. Déš, pehánjící se venku a bubnující na stechy deštník, zvyšoval spíše pvabnou útulnost našeho úkrytu. Naše pohledy setkaly se bezdky na tajemném vaku, jejž nám pelivá cho hostitele mého na cestu oktroyovala. Sladké tušení, s kterýmžto jsme cestou k nmu pozírali, nebylo sklamáno. Avšak pry, pry s hrubými hmotnými požitky! Povím jen, že byl
22 mj soudruh jinoch, nadšený pro vše krásné a dobré, a že jsme se spohi baviu volným hovorem o písemnictví a podobných dstojných pedmtech. Byl to pravý olympický hovor, vysoko v oblacích, v istém vzduchu horském, u velebném povznesení nad malicherným ruchem a hemžením lidí. Trochu nám sice do tch olympických hovor napršelo, ale i v té vodnatosti své zstavily ve mn píjemnou upomínku. Kdybych ml onen kouzelný pláš, na nmž dle jedné pohádky valašské jakýs lovk peletl za hodinu s Radhošt do Prahy, vykonal bych astokrát opanou cestu, abych si trochu za[)oustevniil na moravském velikánu ovšem, vzal bych bezpochyby též s sebou takové dv láhve ohnivého rudého moku, jaké mi tehdáž oslazovaly vtrnou poustevnu. Nastoupili jsme zpátení cestu ke kíži. Vzdával jsem se nadje, že mi zpurná mlha po vli uiní a zmizí. A pestalo pršeti, obkliovala nás neústupn. Le co to.? Vždy vidím zcela zeteln protjší lesnatou strá a v jednom záhybu jejím njaké devné koliby. Nikoli, nevidím nic, pranic! Zahledl jsem to pouze na vteinu jako vzdušný pelud, který se mžikem opt rozplynul v mlze Hledím však nyní bysteji do mlhové spousty. A hle! pozoruju, že jaksi oživla, že se rozvinuje tajemným ruchem Valí se rozlinými proudy, nahoru dol a každou chvilku odkrývá vtší neb menší trhlinou njaký nový obraz, jež ale mžikem opt zastírá svou vlaj cí blošedou rouškou. Tu vyniká vrcholek podálné hory jako skalnatý ostrov z rozvlnného moe mlhového tam vyistilo se krásné romantické údolí a poslední zbytky rozprchlé chmury zachycují se jen jako vloky koudele do temných kadeí»smrek«(smrk) a )>bor«(borovic) ale již plazí
2Í} se z dola nová mlha jako blavý had vzhru úžlabinou, rozšiuje se mžikem v obrovského ptáka noha a zastírá všechno rozepjatýma kídloma. Vidl jsem nyní, že v tomo líném šedivém chaosu dímá dosti síly tvrí: uml se rozdlovati a sbírati v rozmanité tvary a napodobovati kou, vlny moské, chomáky koudele a sivého peí, vlající kusy roztrhaného sivého závoje, nkde neprhledn hustého, jinde jako pavuina tenkého a pod. Nahlédl jsem hluboko v osnovu, na níž tkají horské víly svá vtrná, šedivá roucha. Svítala mi nadje, že se mlha konen pec nad námi smiluje. Prozatím ukazovala nám chvilkami leda njaký úryvek malebné horské krajiny, aby nám dala jen tušiti krásu všeho toho, co zastírá zkrátka, karpatský horský duch, povahou bezpochyby podobný povstnému kollegovi krkonošskému, škádlil nás rozpustilou hrou na schovávaku. Došli jsme ke kíži ale, ó bda! Tam bylo vše opt zataženo hustou chmurou, která se valila rychle pes holý vrcholek a metala nám do tváe chladné krpje dešové. Hodnou chvíli snášeli jsme trpliv tyto poboky zlomyslného horského ducha, ale konen dali jsme se s resignací na cestu s vrchu. Sestoupiv kus po píkrém sklonu, obrátil jsem pohled nahoru a hle, vrchol byl chmury prost, jen lehounké zbytky její vlály ješt okolo kíže jako pavuina nyní je tam úpln jasno. Spšn vracel jsem se nahoru, dostupuju temene hory, rozhlížím se vkol Hurrá! Jakoby bylo velmocné dechnutí rázem rozfouklo tu šedivou vtrnou chasu, otvírala se pede mnou na všechny strany velkolepá vyhlídka. Stojím zde pe-
24 kvapen, uchvácen. Jako zázrakem vyistil se široširý kraj. Kam se podla spousta mlh a chmur.-* Vidím jen ješt, jak se jedny vznášejí vzhru k nízkým oblakm, kterak se jiné plíží jako "na potupném útku hlubokými»ráztokami* (vížlabinami), nebo se pevalují tu i tam pes horská sedla, ale ani tyto prchající mátohy ani lehká ^strížava*, kalící nejzazší obzor, nevadí hrub velebnému obrazu, jenž leží daleko rozvinut u mých nohou. Veliká ást' Moravy s kusy sousedních zemí leží tu ped námi a Bezkidy i ostatní Karpaty strmí vkol úžasným množstvím rznotvárných vrcholk. Nevíme, kde díve stanouti zrakem, jenž opojen tolikerou vnadou a velebností tká s místa na místo Na severu vidíme uprosted široké kotliny Frenštát a veliké množství jiných mst a vesnic, vypadajících odtud jako roztomilé vtší neb menší skupiny dtských domek s vynívajícími vížkami kostel, ím dále tím drobnjší a nezetelnjší, až splývá všechno matn v dálné rovin slezské. Krásné doly a kotliny obklopeny jsou vnci malebných hor kdož mi poví jejich jména.m Poznávám toliko v dáli horu starojiínskou s malebnou zíceninou, štramberský vršek s nápadnou štíhlou vží, jíž pezdívá lid pro podobu její»štramberskr trouba*, po levici Javorník a po pravici, na východ, mohutnou Knhyni, pedstihující ješt výškou radhoštského velikána. Na západ táhne se hora za horou s obou stran pvabného dlouhého údolí, v nmž leží dole u paty Radhošt pívtivý Rožnov, dále vesnice napolo v zeleni skryté a v pozadí Val. Meziíí, za nímž vidti ješt daleko do kraje. A což teprve na jihu! Zde strmí grandiosn
26 hustý tlum karpatských obrv a ta nejvyšší skalní ela vzadu náležejí zajisté Kriváni a Lomnickému štítu. To jsou hlavní hrubé rty obrazu, jenž rozestíral se pod námi. Doplte je v duchu ješt svží jasnou zelení luk v údolích, rozmanitou tmavjší zelení les po horách, stíbrem íek a potok, šedými stechami rozptýlených domk valašských a modravým kouem pastýských oh, vystupujícím tu a tam z horských úžlabin, a pochopíte kouzlo, které mne hodnou chvíli ješt poutalo k temeni Radhošt a nkolikrát zadrželo na zpátení cest do údolí Jdouce opt kolem salaše pod Radhoštm, spatili jsme blízko chaty, na pokraji lesa ohe vesele plápolající, nad nímž visel veliký uazený kotel na tlustém bidle, podepeném dvma nízkými devnými sloupci do zem zaraženými. Pi ohni sedli ti muži v ervených valašských vestách, mezi nimi náš nedávný prvodce. Poznali jsme snadno, že se tu vaí žinice. Tento idyllický výkon pastýského života poskytoval zde pod zelenými vtvemi smrk velmi pkný obrázek.»báa«pozval nás pívtiv, abychom si na chvíli pisedli, a druhý muž, pláteník jdoucí z Frenštátu do Rožnova a zastavivší se v hostinné salaši na trochu žinice a pátelský pohovor, nabídl nám ochotn za sedadlo svou krosnu. Báa vysvtloval nám krátce zpsob, jakým se žinice pipravuje, Ovce dojí se dvakrát denn v» košae* (míst plotem ohrazeném) do devné nádoby, zvané ^í^eleta*. Z té vlévá se mléko do jiné devné nádoby, v kteréž se sráží pomocí '>glagu«,»klaku«, jenž se pipravuje z telecího žaludku Sýr tímto zpsobem od» žinice* oddlený vy-
26 tlaí se a vloží do»šaty«(plátna), >žinice«pak vlije se do kotle. K tomuto stadium dospla zde výroba žinice pi našem píchodu. Nyní se báa zdvihl a míchal»ohebélkem«(dlouhým tenkým devem, na jehož konci bylo vodorovn upevnno malé polokruhovité prkénko) vaící se žinici, lov z ní zárove kousky sýra. Když pak tekutina zakypla a na povrchu jejím hustá bílá smetana»urda«se usadila, odnesl kotel do chaty a za chvíli pinesl nám všem po hrnku jakéhos podmáslí. Byla to tuná žinice, smíchaná s»urdou«a tudíž mnohem chutnjší, než istá léebná žinice, jakou pijí nemocní v Rožnov. Tato jest totiž przraná zelenavá syrovátka, jež zbude po úplném sebrání»m'dy*, z kteréžto poslední se pak tlue máslo. Valaši se rozhovoili. Tetí v jejich spolku býval vojákem a zaal vypravovati o Gorgeyovi a uherské vojn. O, Valaši umjí vypravovati tak živ a ohniv, tém dramaticky! Pijdou-li do proudu, naznaují asto mluvící osoby prost jménem bez»ekl«nebo» pravil* jako v divadelních knihách a uvádjí slova jejich nejen pímou eí, nýbrž snaží se i napodobiti hlas jejich. A jazyk jejich jest vskutku neobyejn ryzí a bohatý na výrazy, s jakýrni se u nás setkáváme jen ve» vysoké* písemné ei. O, pkn by se to poslouchalo teba do noci ale nelze jinak musíme již dále do Rožnova! Dne (>. záí 1881.