Teorie hodnoty a hodnocení podle Dr. Karla Engliše

Teorie hodnoty a hodnocení podle Dr. Karla Engliše Karel Engliš byl významný český politik, ekonom-národohospodář a v neposlední řadě také filosof první poloviny 20. století. Svou národohospodářskou teorii z větší části založil právě na vlastních filosofických základech a to zejména na své teorii hodnoty a hodnocení. V úvodu svého spisu Theorie hodnoty a hodnocení si klade Engliš otázku, co je to vlastně hodnota a hodnocení, co je jejich podstatou. Na příkladech ukazuje, že rozeznáváme mnoho různých hodnot a můžeme jich jedinému předmětu přičítat více. Stejně tak můžeme na několika různých předmětech sledovat hodnotu stejnou. Zjišťuje, co mají všechny takovéto hodnoty společného. Hodnocení musí mít vždy svůj předmět, kterému hodnotu (při jeho hodnocení) přičítáme. Tento předmět samotný však není hodnotou, jak se za ni často mylně zaměňuje. Nehodnotíme tedy předmět jako takový, ale určitou jeho kvalitu. Různé předměty mohou mít určitou stejnou kvalitu a jeden předmět má více takových kvalit. Proto můžeme tentýž předmět hodnotit co do různých kvalit a odlišné předměty co do stejné kvality. Engliš upozorňuje, že tedy logicky nemůžeme předmět hodnotit, aniž bychom řekli, podle jaké kvality tak činíme, neboť: kvalita hodnoceného předmětu dává hodnotě směr a obsah 1. Kvalitami předmětů jsou chápány jejich vlastnosti - vše, co na předmětech (různým způsobem) pozorujeme 2 to čím se od sebe odlišují (čím jsme je schopni od sebe odlišit). Vlastnosti (kvality) však nespočívají v předmětech samých. Jsou jen námi takto vnímány vlastnosti do nich pouze přičítáme, ony samy je nemají. Předměty se nám jeví takové, jaké je pozorujeme, ne takové, jaké jsou. Výsledná kvalita předmětu (jak si ji uvědomujeme) závisí tedy jak na předmětu samém, tak na nás a způsobu, kterým jej pozorujeme. Způsobům pozorování je proto věnována velká důležitost, neboť: Je-li hodnota a hodnocení podmíněno kvalitami předmětu, jest podmíněna i různým způsobem pozorování 3. Zde se právě nachází podstata a jádro Englišovy teorie hodnoty a hodnocení. Rozlišuje tři (resp. dva jak bude dále vysvětleno) 4 specifické myšlenkové řády a jim odpovídající způsoby pozorování. Prvním je způsob ontologický tedy takový, který se opírá o naše pozorování smyslové, o němž máme za to, že nám ukazuje svět, jakým vskutku jest ( ) myslíme si všechny předměty s jejich kvalitami jako prostě jsoucí, existentní 5. Je to takový způsob pozorování, kdy pouze zjišťujeme hodnotu nějaké veličiny. Nemusí jít jen o přesné měření, může se tak dít i například odhadem. Hlavním znakem ale je, že neuvažujeme, jestli je ta která hodnota pro nás dobrá nebo špatná, vyhovující nebo nevyhovující atp. Vlastnosti, které pozorujeme ontologickým způsobem nazýváme vlastnostmi ontologickými a analogicky hodnoty z nich vyplývající nazýváme hodnotami ontologickými. Ontologické 1 Karel Engliš, Theorie hodnoty a hodnocení, str. 18 (odd. A.3) 2 jak je uvedeno, nikoli pouze ve smyslu vidíme, ale rovněž vnímáme ostatními smysly a (protože samozřejmě můžeme hodnotit i předměty abstraktní či sice konkrétní ale co do abstraktních kvalit) také myšlením 3 Karel Engliš, Theorie hodnoty a hodnocení, str. 20 (odd. A.5) 4 Engliš uvádí naopak dva, respektive tři (tamtéž str. 20), mně se však zdá vhodnější (i s ohledem na další jejich rozpracování samotným autorem) toto označení 5 tamtéž, str. 20 (odd. A.6) Strana 1

vlastnosti se zásadně nepolarisují. 6 Typickými ontologickými vlastnostmi jsou fyzikální veličiny. Jak píše Engliš, pokud bychom pozorovali pouze ontologicky, nebylo by (pro nás) na světě žádné užitečnosti ani krásy. Dalším způsobem pozorování je způsob teleologický. Ten spočívá v tom, že člověk posuzuje pozorované z hlediska nějakého účelu, z hlediska svých zájmů podle toho, co chce, co si přeje, a toho, co nechce a co si nepřeje 7. To, co člověk chce, je nazýváno postulátem. Při pozorování se pak člověk dívá na svět skrze tento svůj postulát a srovnává, co mu hoví a co se mu protiví. Rovněž vlastnosti pozorované teleologickým způsobem se nazývají vlastnostmi teleologickými a obdobně tak hodnoty založené na nich. Na rozdíl od vlastností ontologických, se teleologické vlastnosti polarisují. Proti kráse stojí ošklivost, atp. Třetí způsob pozorování nazývá Engliš normologickým. Řadí ho velmi blízko teleologickému způsobu. Normologický způsob totiž spočívá v tom, že postulát subjektu jednoho může býti rozkazem pro subjekt druhý, poslušnostní, který v něm vidí normu, něco, co má býti 8. Poslušnostní subjekt, který je normou určitým způsobem vázán, tedy opět pohlíží na pozorovanou skutečnost skrze onu normu. Rozdíl oproti teleologickému způsobu je ten, že tento subjekt nevidí účel oné normy. Ví pouze, co má případně nemá na základě oné normy dělat. Opět jsou zavedeny vlastnosti a hodnoty normologické. Podle Engliše všechny normy vznikly jako příkazy v účelovém myšlení - tedy teleologicky. Každá norma má nadstavbu účelovou. 9 Jejich tvůrce měl tedy (podle Engliše) zřejmě jakýsi účel a proto ony normy vytvořil tak, jak je vytvořil 10 (proto zřejmě hovoří o oněch třech respektive dvou způsobech pozorování). Jak již bylo uvedeno, pokládá Engliš normologické a teleologické pozorování za velice blízké. Dokonce oba druhy vlastností slučuje pod jeden pojem vlastnosti vztahové. Ty mají společný rys, a sice že vyjadřují, co někdo chce pro sebe či od jiného. Pro podpoření svého tvrzení uvádí příklad (užívá reflexi přirozeného jazyka). Slova dobrý/zlý (špatný) se užívají v různých jazycích pro oba výše uvedené typy vlastností. Říkáme, že jablko je dobré ve významu, že nám chutná, hoví tomu co chceme jde o vlastnost teleologickou. Ovšem říkáme také, že čin je dobrý je mravně dobrý, tedy odpovídá mravní normě jde o vlastnost normologickou. Hodnotu chápe Engliš jako určitou kvalitu kvantitně určenou tedy stupeň určité vlastnosti předmětu. Kvalitu přisuzujeme předmětu kvalifikací (např. předmět je tvrdý). Přiřazení určitého stupně této kvalitě je potom hodnocení (např. předmět má určitý stupeň tvrdosti). Pokud má některá kvalita pouze jeden stupeň (jako např. platnost), splývá kvalifikace a hodnocení v jedno. Ovšem děje se tak pouze v tomto případě, neboť při kvalifikaci nutně 6 jak je uvedeno, teplý a studený jsou pouze výrazy pro různé stupně tepla 7 Karel Engliš, Theorie hodnoty a hodnocení, str. 21 (odd. A.7) 8 tamtéž, str. 22 (odd. A.8) 9 tamtéž, str. 23 (odd. A.9) 10 Dále ve svém spisu však Engliš uznává, že například mravní normy nebyly vytvořeny vědomě a podle účelu, ale tento jejich účel byl spíše vytušen a normy byly vytvořeny během generací. Ustupuje tak částečně ze svého přesvědčení o účelovém původu veškerých norem (namísto spontánního). Onen účel byl vytušen, když se normy ustavovaly (samy?) a byly tvořeny (někým?) nesčetnými generacemi (tedy spontánně?) Strana 2

uvažujeme nějaký (alespoň jeden) stupeň dané kvality. Pokud tento uvažovaný stupeň je stupněm jediným myslitelným, není již třeba ho oné kvalitě znovu přičítat hodnocením. Přičítání hodnoty předmětu se děje hodnotním soudem. Soud, kterým se přičítá hodnota ontologická (tedy bez vztahu k našim zájmům) se nazývá soud teoretický. Naproti tomu soud, kterým se přičítá hodnota teleologická, případně normologická (se vztahem k našim, v případě normologické k cizím, zájmům) se nazývá soudem praktickým. Chtění něčeho ještě není hodnocením, ale naopak v hodnocení může být důvod chtění něčeho. Hodnocení samotné také ještě není chtěním (můžeme hodnotit i něco, co nechceme 11 ) Engliš dále kritizuje tradiční pojímání hodnot filosofií a logikou, kde se za hodnoty vůbec nepovažují hodnoty ontologické. Ontologické hodnocení bývá považováno za poznávání, na rozdíl od hodnocení (normologického a teleologického). Dokazuje, že toto pojetí je chybné a obojí je nutné považovat za totéž (také proto, že i v přirozeném jazyce se o obojím mluví jako o hodnocení a hodnotách). Běžný důvod, proč není ontologické hodnocení považováno za hodnocení totiž že k němu je třeba jenom rozumu a smyslů, nikoli citu a vůle, odmítá tvrzením, že přeci je k poznání třeba vůle a sice vůle poznávat. Naopak teleologické hodnocení je rovněž poznáváním svého druhu. Není tedy důvod oddělovat poznávání a hodnocení jako dvě různé odlišné činnosti. V rámci hodnot teleologických jsou rozlišovány dva druhy těchto hodnot. Hlavní rozdíl spočívá v tom, jestli je onen postulát, podle kterého se hodnotí, sdělitelný někomu jinému. Pokud ano, jedná se o hodnoty objektivní každý (komu je daný postulát sdělen) může podle něho sám hodnotit. Hodnota je objektivní, i když individuální názory na ni (na základě stejného postulátu) jsou rozdílné. Naopak taková teleologická hodnota, jejíž postulát není sdělitelný 12, jest hodnotou subjektivní. Kdo nezná obsah postulátu, nemůže jím hodnotiti 13. Objektivní hodnota umožňuje činit objektivní, obecně platné hodnotní soudy, naproti tomu subjektivní hodnoty umožňují pouze hodnotní soudy platné pro daný subjekt hodnocení. Jak je z předešlého vidět, na subjektivní a objektivní hodnoty lze členit pouze hodnoty teleologické. Ontologické hodnoty nemohou být ze své podstaty subjektivní, neboť pro ně nemá žádný smysl účelovost a tedy ani jakýkoliv postulát (předmět má určitý stupeň tvrdosti ať to chci nebo ne). Stejně tak hodnoty normologické nelze takto rozčlenit, neboť norma musí být samozřejmě sdělitelná (aby se jí mohli řídit i jiní než tvůrce), jinak by nebyla normou. Velmi důležitým prvkem v celé Englišově teorii hodnoty je následující rozdělení teleologického hodnocení na dva způsoby. Teleologická hodnota totiž vyjadřuje vztah hodnoceného k postulátu. Tento vztah může být dvojí: zda a do jaké míry to, co jest, odpovídá tomu co chci 11 Zde nikoli ve smyslu odmítáme, ale ve smyslu ne chceme, nemáme toho potřebu. Nechtění (v prvním slova smyslu), stejně jako chtění, totiž podle uvedeného rovněž není hodnocením. Ovšem to, že něco nechceme (odmítáme) může být opět důsledkem předchozího hodnocení. 12 Uváděna je například slast z kouření, lze sice vyslovit chci slast z kouření, ale těžko vysvětlit nekuřákovi v čem spočívá a ani u jiného kuřáka není jisté, jestli je stejná jako jeho 13 Karel Engliš, Theorie hodnoty a hodnocení, str. 32 (odd. B.a.4) Strana 3

jakými prostředky bych uskutečnil to co chci. 14 Můžeme takto teleologicky hodnotit jednak určitý stav (jak vyhovuje postulátu), ale také další předměty a činnosti, které mohou vést ke zlepšení onoho stavu (a k jeho přiblížení ideálu postulátu). Takto se díváme z hlediska účelu na prostředky směřující k jeho uskutečnění. Tedy zkoumáme užitečnost těchto prostředků vůči účelu. Jak píše Engliš: Předpokladem přičítání hodnoty teleologické hodnocenému předmětu jest, že ten, kdo mu ji přičítá, považuje jej za způsobilý přinésti užitek to jest uskutečniti účel 15. Dále je uvedeno, že toto považování za způsobilý může být i mylné (např. zázračné amulety) a přesto se nic nemění na podstatě přičítání hodnoty. Hodnotící subjekt je tedy při teleologickém hodnocení velmi důležitý. Pouze on totiž během svého hodnocení určí, jestli je předmět vhodným prostředkem pro jím zamýšlený účel. Za onen hodnotící subjekt však nelze považovat psychofyzickou bytost člověka, protože ten může hodnotit i své tělo, smysly atp. Hodnotící subjekt je tedy jakási myšlenková konstrukce 16, které přičítáme určitou aktivitu. Pro soubor lidí, který vytváří určitý účelový pořádek pak tuto konstrukci nazýváme např. obcí, státem atp. v přírodě pak Bohem, přírodním řádem atd. Každý takovýto subjekt má přirozeně mnoho různých účelů a cílů, které spolu mezi sebou soutěží o (ekonomicky řečeno) dostupné zdroje. Kromě toho mohou být některé účely (či prostředky k jejich dosažení) ve vzájemném rozporu. Je nutné se nějak rozhodnout (a jak jinak, než účelově) o řešení těchto konfliktů. Engliš tu rozšiřuje a zobecňuje ekonomické termíny užitku a nákladů a aplikuje je na veškeré jednání subjektu. 17 Při upotřebení prostředků (pro různé účely) rozhoduje užitek, při opatřování prostředků (různými způsoby) rozhoduje náklad, tj. účelová újma; Převaha užitku je výnos. ( ) Opatřování prostředků, které je vzhledem k jednomu účelu užitečné, může býti spojeno se škodou -nákladem -vzhledem k jinému účelu. Souvisí takto všechna jednání subjektu, na která myslí; když ne jinak, tož aspoň tak, že v daném čase chceme umístiti jednání s maximálním užitkem úhrnným. ( ) Všechna jednání jsou takto úvahami užitkovými a nákladovými skloubena s jinými jednáními v účelový řád a pořádek, viditelný jen v teleologickém pohledu; 18 Nelze však přímo porovnávat užitky plynoucí z různých splněných účelů. Podle Engliše je každý účel prostředkem k účelu vyššímu 19. Při porovnávání alternativ tedy hledáme nejbližší společný vyšší nadřazený účel, pro který můžeme užitečnosti těchto alternativ porovnat. Při tomto uvažování ovšem logicky vyvstane otázka, co je vrcholem, oné pyramidy účelů co je nejvyšším účelem, který již není prostředkem k ničemu dalšímu. Karel Engliš našel takové pořádací účely hned dva. Prvním z nich je účel osobní spokojenosti, který je subjektivní (s nesdělitelným postulátem) a je zaměřen na individuální blaho a štěstí člověka pečujícího sám 14 Karel Engliš, Theorie hodnoty a hodnocení, str. 34 (odd. B.a.6) 15 tamtéž, str. 35 (odd. B.a.7) 16 jak je psáno bod přičitatelnosti 17 Ne nepodobně, jako to udělal později Gary S. Becker, s teorií mezního užitku (za což obdržel roku 1992 Nobelovu cenu). 18 Karel Engliš, Theorie hodnoty a hodnocení, str. 37 (odd. B.a.10) 19 jako příklad uvádí sklizeň obilí, která byla účelem při jeho setí a je prostředkem pro výrobu chleba Strana 4

o sebe. Druhým je pak (objektivní) výchovný ideál zaměřený na výchovu dětí rodiči či vychovateli i na výchovu národa (tedy lidí, o které je pečováno). První je tak nejvyšším účelem pro subjektivní hodnoty a vede k tomu, aby byl člověk šťastnější, druhý naopak je ústředním účelem hodnot objektivních a směřuje k tomu, aby byl národ lepším. 20 Dále jsou uvedeny některé odlišnosti hodnot normologických. Je nutno uvést, že v této části se autor zabývá zejména normami právními a vůbec teorií práva a platnosti vydávaných norem 21. Skutečnost může být k normě také indiferentní, zřejmě tehdy, kdy se norma dané skutečnosti netýká. U hodnot normologických se většinou neobjevují různé stupně kvality nýbrž stupeň pouze jeden (stoprocentně platný/neplatný, stoprocentně správný/nesprávný) a tak zde hodnocení a kvalifikace často splývají. Platnost normy se určuje podle toho, jestli způsob jejího vydání odpovídá normě nadřízené. Nejvyšší (právní) normou je potom norma ústavní. Normy mohou ukládat povinnosti pozitivní (co se má respektive musí činit), nebo negativní (co se nemá respektive nesmí činit). Oba tyto druhy se pak rozlišují ještě na absolutní (co se vůbec smí/nesmí činit) a relativní (jaké mají být náležitosti toho, co je činěno, pokud to je činěno). Mezi normami může dojít ke kolizi (nikoli k soutěži jako u teleologických hodnot protože norma není výrazem chtěnosti, nýbrž povinnosti 22 ). Řešení takové situace lze shrnout následovně: pokud je v rozporu norma vyšší s normou nižší, platí norma vyšší, pokud jsou v rozporu normy stejné úrovně a neupravuje situaci norma vyšší, neplatí žádná z nich. Z toho plyne, že kolizi mezi normami lze řešit pouze v rámci jednoho souboru norem, který má společnou nejvyšší (v případě práva ústavní) normu 23. Nelze tedy normologicky řešit kolize mezi normami z různých souborů. Na př. mezi mravní normou: "Nezabiješ" a katovou právní povinností popraviti vraha. Zejména není možno při řešení kolise mezi normami jako normami přihlížeti k účelům, k jichž uskutečnění byly normy vydány, protože už neřešíme kolisi mezi normami, nýbrž soutěž mezi účely 24. Autor v závěrečné části svého spisu kritizuje soudobé pojetí teorie hodnot (axiologie) a její vazbu na logiku, která se v té podobě, jak je zabývá pouze ontologickým myšlením. Kritizuje přístup charakterizovaný citátem, že pro logiku jsou hodnoty jen induktivními hypothesami, které musí býti verifikovány. Jednání je induktivní verifikace hodnot. Povrchní sentimentální lidé mají nejrozmanitějších ušlechtilých hodnot velké množství, ale jejich život není jimi dotčen. Pravá hodnota projevuje se jednáním, kdežto klamná hodnota jest jen slovní, povrchová. 25 20 Tyto dva nejvyšší účely jsou v očividném rozporu. Jak je vidět i z závěrečného autorova popisu hodnot hospodářských, kde jsou tyto nejvyšší účely uplatňovány, daly by se (s mírnými výhradami) převést na pojetí světa liberální a socialistické až komunistické. 21 Po maturitě Karel Engliš studoval práva a je absolventem pražské právnické fakulty. Podle dostupných pramenů byl posluchačem Albína Bráfa a právě účast na jeho seminářích vzbudila u Engliše zájem o ekonomickou vědu. 22 Karel Engliš, Theorie hodnoty a hodnocení, str. 52 (odd. B.b.8) 23 autor mluví též o paranormě (tamtéž, str. 52) 24 Karel Engliš, Theorie hodnoty a hodnocení, str. 52 (odd. B.b.8) 25 citace z Tvrdý, Logika, 1937, str. 216 Strana 5

Engliš oponuje, že dělit hodnoty na pravé a nepravé podle toho, jestli hodnocení vedlo k jednání, je zásadně chybné. Tvrdí, že Hodnocení mohlo právě vésti k tomu, že bylo od jednání upuštěno, protože bylo shledáno škodlivým, anebo méně užitečným nežli jiné, nebyloli možno uskutečniti obé 26. Proto podle Engliše vznikla mimo rámec logiky zvláštní filosofie hodnoty a hodnocení. Zdůrazňuje se v ní, že hodnocení není souzení (protože jinak by zřejmě patřilo do logiky), ale že jde o duševní emoční činnost. Filosofie hodnot pak (přes veškeré své rozpory a neshody) má jeden společný cíl rozumováním najít základ pro nauku o povinnosti. Hledá dobro, aby bylo možno říci, že dobro má býti, hledá základ etiky, případně práva 27. Autor kritizuje hned několik pohledů na takovéto absolutní hodnoty. Absolutní Platónské ideje odmítá jako lidské pojmy přenesené kamsi do nadpozemska. Benthamova myšlenka štěstí největšího počtu nevyhovuje, protože štěstí chápe Engliš jako myšlenkovou konstrukci individuálního nejvyššího účelu. Ten, jak bylo dříve řečeno, je nejvyšším účelem subjektivních hodnot. Protože je subjektivní, nelze ho považovat za nic absolutního, nadosobního. Protože subjektivní užitky jednotlivých individuí nelze porovnávat, nelze ani činiti šťastným někoho jiného, protože štěstí znamená, že se děje, co chci sám (když mohu vše, co chci, anebo když chci jen to, co mohu 28. Rovněž tak odmítá myšlenku hodnot přímo v předmětech samých a další. Jako závěr své kritiky vyvozuje tezi, že rozumováním nelze nalézti žádných materielních hodnotních axiomat 29. Východisko vidí v tom, že se filosofie přestane zabývat rozumováním o hledání absolutních hodnot a zaměří se (v rámci upravené nikoli pouze ontologické logiky) na logickou skladbu hodnotních soudů a zejména na formy myšlení při hodnotním procesu. V úplném závěru své práce poskytuje autor ukázku aplikace svých doporučení. Ukazuje, jak mu znalost logických forem myšlení v hodnotním procesu napomáhá řešit některé klasické problémy axiologie hodnotu krásy a hodnotu mravní. K tomu přidává ještě ze svého hlavního oboru hodnotu hospodářskou (ekonomickou). Já se zde budu věnovat již jen krátce Englišově pojetí hodnoty krásy. Engliš nepolemizuje s tvrzením, že krásno, je vlastnost, kterou můžeme přičítat všemu. Vylučováním vyvozuje, že krásno je vlastností buď teleologickou, nebo normologickou (nebo obojí). Dále konstatuje, že sice existují normy, které říkají co se má považovat za krásné (móda). Tyto normy však nejsou pevné a navíc můžeme považovat něco za krásné i proti normě (jako staromódní). Proto podle Engliše musí být krásno vlastnost teleologická. Pokud je krásno vlastnost teleologická, potom máme v sobě jakýsi postulát krásy. Krása je jakýmsi druhem užitečnosti. Hodnotní soudy o krásnu lze rozdělit na subjektivní (s nesdělitelným postulátem 30 ) a objektivní, kdy je onen postulát krásy sdělitelný 31. Ani tento objektivní postulát není žádným absolutním postulátem krásy. Nic takového podle Engliše 26 Karel Engliš, Theorie hodnoty a hodnocení, str. 64 (odd. F.1) 27 tamtéž, str. 64 (odd. F.2) 28 tamtéž, str. 66 (odd. F.4) 29 tamtéž 30 jako příklad je uváděno chci aby se mi ten obraz líbil 31 jako příklad je uváděno chci aby obraz dbal perspektivy Strana 6

neexistuje (podobně jako absolutní dobro či absolutní pravda) a nemá smysl pokoušet se to hledat 32. 32 Jak již bylo ostatně o absolutních hodnotách řečeno v části věnované kritice filosofie hodnot. Strana 7