Katedra primární vzdělávání Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem Seminární práce z předmětu(kód předmětu) Vývojové myšlení o předškolní výchově Téma: Učení a výchova ve Starověkém Římě Seminární práci zadal: PhDr.Milan Kocanda Předloženou seminární práci samostatně s použitím uvedené literatury vypracoval student kombinovaného studia 1 ročníku oboru Učitelství pro mateřské školy Jméno příjmení: Michael Novotný Adresa bydliště: Chomutov Telefon, e-mail : michaeelnovotny@seznam.cz 1. Úvod představení práce 2. Něco o historii Říma 2.1. Legendy o Římu 2.2. Republika 2.3. Císařství 2.4. Zánik říše Západořímské 3. Výchova a vzdělání ve starém Římě 3.1. Období rodové nebo královské 3.2. Období republikánské 3.3. Období císařské Osnova 1
3.4. Úpadek výchovy a vzdělávání 4. Někteří významní autoři 4.1. Cicero, Marcus Tullius 4.2. Quntilianus, Marcus Fabius 4.3. Varro, Marcus Terrentius 5. Závěr 6. Použité zdroje 1. Úvod Představení práce V této seminární práci bych Vám rád přiblížil život, vzdělávání a výchovu ve starém Římě. Tato, na svoji dobu velice vyspělá antické společnost měla velký význam pro pozdější rozvoj evropské kultury. Pokud jde o Řím, je všeobecně přijato, že římská kultura namnoze není původní. Už básník Horatius napsal: Zdolalo zpupného vítěze zdolané Řecko a vneslo uměny v Latium drsné (Epist.2,1,156n,přel.O.Jiráni). Ale přesto má římská kultura i své veliké ctitele. Nebo? to, jak Římané cizí hodnoty přijímali a jak ke svým duchem spojovali a přetvářeli, je vskutku úctyhodné a přes staletí, která od té doby uplynula, hodnotné.( Uve?me za mnohé alespoň Cicerona, Horatia a Vergilia ). [1] Původní jsou Římané ovšem v právní oblasti. Také myšlenka římského impéria se ukázala velmi plodnou. Byla to myšlenka kulturního universalismu. Spojování hodnot partikulárních a vytváření světových kulturních tradic nutno hodnotit velmi vysoko. 2. Něco o historii Říma 1.1. Legendy o Římu Podle římského učence a spisovatele Marka Terentia Varona 116 27 p.n.l. platí 21.duben 753 před Kristem jako datum založení Říma. Spisovatelé se neshodují v tom, od koho a proč se dostalo Římu onoho věhlasného jména. Podle jedněch se tam usadili Pelasgové, a protože byli silní ve zbrani, nazvali město Roma.Podle líčení druhých někteří Trójané, kteří po dobytí Tróje vyvázli a dostali se na lodě, byli větry zahnáni k Etrurii a zakotvili v údolí řeky Tiberu. Protože si jejich ženy už zoufaly a nechtěly dále snášet obtíže na moři, navedla je prý jedna, jménem Róma, aby lodě zapálily. Snad nejslavnější legendou o založení Říme je ta o dvou bratřích.legenda vypráví o dvojčatech, Romulovi a Removi, kteří byli zrozeni za zvláštních okolností a po svém narození byli potom na břehu řeky vysazeni králem Tarchtiem z Albanu. Zachránila je vlčice, která je poté vychovala. Romulus se potom usadil na Palatinu, jednom ze sedmi Římských pahorků, kde založil a opevnil město, které známe dodnes jako Řím. [2] 1.2. Republika Roku 509 před Kristem, po odstranění posledního krále Terquinia Superba, pokládá historická tradice za počátek římské republiky. Po odstranění monarchie přebírá moc aristokracie a římský senát. Třistačlenný senát byl složen z představitelů aristokratických rodů ( Patriciů ). Senát byl poradním sborem městské správy ( Magistrátu ). Magistrát řídili dva rovnoprávní konzulové, volení na jeden rok. V době ohrožení je 2
mohl zastupovat volený diktátor. Na druhém místě v žebříčku úředníků stáli praetoři. Diktátoři, konzulové a praetoři měli prakticky neomezenou moc. Moc ostatních úředníků ( cenzorů, kurulských aedilů a od r 477 před Kristem i kvestorů ) nebyla již tak veliká. 1.3. Císařství Ve 2.století p.n.l.po dlouhém období občanských válek, nastává nejen období klidu, ale také konec římské republiky a počátek nového období, období císařství. Císař Augustus se snažil odstranit neblahé následky občanských válek. Mír, který nastal, prospíval rozvoji zemědělství, řemesel a obchodu. Ve 3.století n.l. nastává krize římského císařství, která byla způsobena především úbytkem otroků. Velkostatkáři proto ve stále větší míře pronajímali svoji půdu kolónům ( svobodným bezzemkům ) a propuštěným otrokům. Hospodářský úpadek říše prohlubovaly stále častěji i nájezdy nepřátel. 1.4. Zánik říše Západořímské Ve 4.století n.l., v důsledku hospodářského úpadku říše, se rozhodl císař Konstantin přenést sídlo říše na východ a vybudovat nové sídelní město Konstantinopol. Římská říše byla nakonec rozdělena na dvě části západořímskou a východořímskou. Ani rozdělení říše však nedokázalo zastavit úpadek říše západořímské. Germánské kmeny nakonec roku 476 n.l. dobily celou Itálii a vytvořily v ní vlastní království. Východořímská říše trvala ještě více než 1000 let. Podle jména původní řecké osady Byzantion, kde bylo vybudováno jejich hlavní město Konstantinopol, se později označovala názvem říše Byzantská. 2. Výchova a vzdělání ve starém Římě 2.1. Období rodové nebo královské Před přeměnou prostého vlastnictví otroků v otrokářský systém tvořily první starořímskou společnost rodové svazky primitivních zemědělců, kteří museli být neustále ve střehu proti sousedním kmenům. Výchova byla záležitostí rodinnou, přípravou zemědělce vojáka. Narozené dítě bylo položeno k nohám otcovým. Jestliže je otec zvedl na svá kolena, uznal tím jeho právo na život, a tím i na výchovu. Nezdravé děti byly předurčeny k zániku, právě tak jako i zdravé děti z početné rodiny, které již otec nemohl uživit. Hoši i dívky byli vedeni k práci na poli a k ovládání zbraně. Z rozumové výchovy si osvojovali obvykle od matky elementární vzdělání v počátcích psaní, čtení a počítání a učili se zpěvu náboženských písní. Otec zajiš?oval bezpečnost a výživu rodiny. [3] 2.2. Období republikánské V počátcích římské republiky je první školou domov, kde otec učí děti tělesným obratnostem, matka pak čtení, psaní, počítání a zpěvu náboženských písní. První zprávy o školách datujeme někdy kolem roku 450 před Kristem. Tyto soukromé školy, zvané ludi ( = slavnostní hry, pořádané o státních svátcích ), byly umístěny porůznu, i na rozcestích in triviis: odtud pochází název novodobých středoevropských lidových škol triviální. Na soukromých školách vyučovali propuštění otroci nebo vojáci čtení, psaní, počítání a memorování zákonů dvanácti desek ( leges doudecim tabularum ), které po celých dalších tisíc let zůstaly 3
jednotícím poutem římské společnosti. Plnění těchto zákonů prostřednictvím osvojení republikánských ctností mělo vést římskou mládež k hrdému vlastenectví ( Civis Romanu sum = Jsem občan římský ) a k naplnění pojmu virtus ( mužnost, ctnost, statečnost ) naprostou oddaností státu a jeho potřebám. Římané na rozdíl od Řeků spatřovali cíl veškerého svého úsilí v organizaci státu, propracované na základě práva, které mělo ochraňovat výsady svobodných občanů. Kromě vedení k občanským ctnostem bylo v popředí pozornosti školy řečnictví, znalost práva a tělesné cviky. K tomu se římský urozený mladík učil vojenským písním. Po absolvování vojenské výchovy navštěvoval římský mladík sněm, senát a soud, aby si doplnil praktické vzdělání. Dívky z urozených římských rodin byly vychovávány obdobně jako hoši. Podle řeckého vzoru je zakládán rovněž systém soukromých římských škol. V elementární škole učí domácí učitel základům čtení, psaní, počtů a římským zákonům. K tomu jsou zřizovány jako vyšší ústavy pro děti zámožných patricijů i nově zbohatlých plebejů gramatické školy, které řídí grammatici a litterati. Do školy vodí žáky pedagogové ( comitates ), aby se zde žáci nejen učili latině, četli a studovali klasiky a memorovali básně Homérovy, Vergiliovy a Horatiovy, ale aby si také procvičovali základy gramatiky, pravidla správné výslovnosti a etymologie v disputacích. Okolo roku 90 před Kristem otevírá Lucius Plotius Gallus v Římě první latinskou školu, jejíž absolventi se vzdělávají cestami po cizině, zvláště po Řecku a Malé Asii. Na římských vyšších školách rétorických, zakládaných podle vzoru řeckých škol sofistických, se vyučuje nejen rétorice a filozofii ( dialektice ) ale i občanskému právu, matematice, astronomii, hudbě a vojenské gymnastice. [4] 2.3. Období císařské Vývojové myšlení v předškolním vzdělávání Počátkem našeho letopočtu se za postupujícího rozkladu společnosti přeměnila republikánská vláda v císařství. V průběhu přechodu od výchovy doby republikánské k výchově v době císařské, kdy postupně převládly vlivy řecké kultury, vytváří počátky teorie výchovy proslulý státník, filozof a spisovatel Marcus Tullius Cicero, 106 43 před Kristem, pro něhož je vrcholem vzdělání řečnictví. Politický ideál spatřuje ve spojení monarchistických, aristokratických a demokratických prvků. Doporučuje usilovat o dokonalost prostřednictvím čtyř ctností: moudrosti, statečnosti, spravedlnosti a umírněnosti. Ve výchově prosazuje mírnější kázeň spolu s omezením trestů, zvláště tělesných. V učení doporučuje účinný výcvik paměti. Polyhistor Marcus Terentius Varro, 115 25 před Kristem, shrnuje v díle Disciplinarum libri XI veškeré vědění alexandrijské doby v sedmero svobodných umění ( septem artes liberales ), k nimž připojuje i studium medicíny a architektury. Doba císařská pozdržuje v podstatě dosavadní školský systém. Pro potřeby státní správy v rozlehlé říši jsou vychováváni úředníci ve škole gramatické a rétorské. Vedle toho přijímá elementární škola úkol vychovávat děti chudých svobodných občanů. Školy gramatické, rozdělené napříště na ústavy latinské a řecké, měly za úkol učit gramatice v literatuře. Největší význam měly latinské školy, které se rozšířily po celém římském impériu. Přípravám dostatečného počtu správního úřednictva se věnovaly rétorské školy, které kromě četby dobrých autorů vyučovaly i praktická procvičování deklamací a disputací pro rétory. Jako novinka vznikaly i další odborné školy, například právnické, ale také zvláště učiliště pro mediky, inženýry a architekty. Z těchto škol se vyvíjely středověké univerzity. Císařský Řím, vědom si významu škol pro vládnoucí třídy, roku 425 zestátňuje školy a ustanovuje sám jejich učitele, které platí ze státní pokladny. Nejvýrazněji na výchovu v době římského císařství zapůsobili stoikové Seneca, Marcus Aurelius a Marcus Fabius Quintilianus. Seneca, 4 před Kristem 65, se snažil oprostit rozumové vzdělání od přílišného formalismu důrazem na praktické zaměření. Doporučoval individuální přístup k dětem, správné podněcování zdravé ctižádosti, významu učitelova příkladu a škodlivosti neúplného vědění. Aurelius, 121 180, doporučoval vyhledávat samotu a v klidu usilovat o neustálé sebezdokonalování. Quntilianus, 35 95 nebo 38 98, dával jednoznačně přednost školní výchově a vyučování před výchovou a vyučováním soukromým, domácím. Usuzoval, že školní výchovou, která má rozhodně velké sociální výhody, se především kladou základy k pravému přátelství zejména pěstováním ušlechtilé ctižádosti i závodění žáků mezi sebou. 4
3.4. Úpadek výchovy a vzdělávání V období rozkladu římského impéria se výchova a vzdělání stávaly typickým znakem sociální nadřazenosti i uvnitř třídy otrokářů. Prohlubovala se stále více propast mezi duševní a tělesnou prací, a tedy i mezi postavením pánů a jejich otroků. Na přelomu 3. a 4. století se již výrazně projevoval naprostý hospodářský, politický i kulturní úpadek Říma. Za císaře Diokleciána došlo k rozdělení říše na čtyři části, a konečně roku 395 k rozdělení římského impéria na východní říši ( Byzanc ) a na říši západní. Hluboká krize otrokářského společenského řádu vyvrcholila roku 476, kdy dobytím Říma Ostrogóty říše západořímská zanikla. [5] Jelikož pro křes?anství je jediným pravým životem posmrtný život, pohrdá křes?anský světový názor tělem, zdravím a krásou, pozemskými statky a slastmi. Nepřipouští se tělesná výchova, nebo? antický ideál zdravého, krásného těla odporuje křes?anské myšlence o umrtvování hříšného těla. Ve svých důsledcích křes?anská výchova tak vede zprvu ke snížení intelektuálního vzdělání i k potlačení dalšího rozvoje umění. Od poloviny 2. století se zároveň s počátky formování základů nového feudálního řádu počala organizovat i křes?anská církev v čele s biskupy. Vznikají první křes?anské školy, které byly zaměřeny pouze na potřeby církevní a náboženské. Znalost čtení, psaní a počítání se i nadále získávala bu? ve školách soukromých nebo v ústavech veřejných, ovšem stále ještě pohanských. 4. Někteří významní autoři 4.1. Cicero, Marcus Tullius 106 43 před Kristem, mnohé jeho práce se ztratily, ale i tak je jeho dílo velice rozsáhlé. Známe více než 70 proslovů, k nimž patří Na obranu Sexta Roscia z Amerie, Proti Verrovi, Na obranu Mureny, Teskulské hovory aj. Zachovala se i bohatá korespondence ( 931 listů shromážděných ve 37 knihách ) a víme asi o desítce básnických děl, která doplňují jeho dílo. Právě jeho proslulý a vytříbený jazyk proslavil latinskou prózu. [6] 4.2. Quintilianus, Marcus Fabius Asi 30 95, je synem rétora a sám se rovněž stane učitelem řečnictví, oficiálně jmenovaným Vespasianem. Na sklonku života je vyznamenán úřadem konsula a právem nosit oděv zdobený širokým purpurovým pruhem. Z jeho díla se zachovalo dvanáct knih učebnice řečnictví. Spis je dokladem pedagogických i morálních kvalit autora. [7] 4.3. Varro, Marcus Terentius 116 27 před Kristem, vzdělanec a první velký encyklopedista. Z jeho 74 děl čítajících asi 600 knih se nám zachovalo jen málo. Uveřejnil spisy o filosofii, literatuře, geografii, matematice a právu. Zachovala se část pojednání O latinském jazyce a O zemědělství. [8] 5. Závěr V této práci jsou shrnuta čtyři základní období v historii starověkého Říma. V těchto obdobích jsem se zaměřil na výchovu a vzdělávání a jejich vzájemné odlišnosti. Nastiňuji zde stručný přehled vývoje pedagogiky v návaznosti na jednotlivá historická údobí. Dále pak bylo mým záměrem uvědomit si, jaký 5
význam měla starověká pedagogika pro středověk a novověk a to, jak byla a je důležitá k pochopení pedagogických souvislostí naší doby. 6. Použité zdroje Robert, N-J. Řím 753 př.nl. až 476 n.l. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001. ISBN 80-7106-398-3. Doc.PhDr. Čtverák V. CSc.Stručné dějiny pedagogiky. Vydalo SPN n.p. Praha 1983. Un.prof.Dr.Svoboda L.DrSc. a kolektiv. Encyklopedie antiky. Vydala Academia, nakladatelství Československé akademie věd,praha 1973. Za časů mocného Říma.Vydalo nakladatelství Svojtka a Vašut, Praha 1997. ISBN 80-7180-130-x PhDr. Kubálek D. Kronika lidstva, české vydání. Fortuna Print Praha s.r.o., Praha 1995 ISBN 80-858 [1]Un.prof.Dr.Svoboda L.DrSc. a kolektiv. Encyklopedie antiky. Vydala Academia, nakladatelství Československé akademie věd,praha 1973, str.7 [2] PhDr. Kubálek D. Kronika lidstva, české vydání. Fortuna Print Praha s.r.o., Praha 1995 ISBN 80-85873-42-7 str.70. [3]Doc.PhDr. Čtverák V. CSc.Stručné dějiny pedagogiky. Vydalo SPN n.p. Praha 1983. Str. 47. [4]Doc.PhDr. Čtverák V. CSc.Stručné dějiny pedagogiky. Vydalo SPN n.p. Praha 1983. Str. 49. [5]Doc.PhDr. Čtverák V. CSc.Stručné dějiny pedagogiky. Vydalo SPN n.p. Praha 1983. Str 53. [6]Robert, N-J. Řím 753 př.nl. až 476 n.l. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001. ISBN 80-7106-398-3. Str. 160. [7]Robert, N-J. Řím 753 př.nl. až 476 n.l. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001. ISBN 80-7106-398-3. Str. 165. [8]Robert, N-J. Řím 753 př.nl. až 476 n.l. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001. ISBN 80-7106-398-3. Str. 160. 6