NARATIVNÍ ANALÝZA ŽIVOTNÍHO PŘÍBĚHU UŽIVATELŮ DROG Z PROSTŘEDÍ ROMSKÝCH KOMUNIT Richard Kořínek

Addictive substance use in children and adolescents from ethnic minorities and socially excluded areas with an emphasis on the transfer of experience on prevention and research methods from Norwegian partners A/ CZ0046/1/0006 NARATIVNÍ ANALÝZA ŽIVOTNÍHO PŘÍBĚHU UŽIVATELŮ DROG Z PROSTŘEDÍ ROMSKÝCH KOMUNIT Richard Kořínek Úvod Výzkum Narativní analýza životního příběhu uživatelů drog z prostředí menšin byl realizován v rámci projektu Užívání návykových látek u dětí a dospívajících z etnických minorit s důrazem na přenos poznatků a zkušeností z Norska ohledně výzkumu, vývoje a úpravu programů pro selektivní a indikovanou prevenci. Cílem výzkumu bylo podle metodiky použité ve výzkumu Life story of youths reflections on the help of treatment, který realizovaly Hildegunn Sagvaag a Liza Fuglestein, realizovat interview s celkem 8 respondenty z prostředí romských menšin a tyto rozhovory dále kvalitativně zpracovat metodou narativní analýzy a výsledky následně srovnat s původním výzkumem. Tento cíl byl realizovatelný pouze částečně. Oba výzkumy měly výrazně odlišné prostředí, ve kterém byly realizovány, a také odlišnou cílovou skupinu. Norský výzkum se zaměřoval na klienty nízkoprahového zařízení K46 a na jejich životní příběhy. Klienti byli převážně z majoritního prostředí a představovali věkově poměrně homogenní skupinu. Dalším jednotícím prvkem také byla skutečnost, že využívali služeb nízkoprahového zařízení, což do značné míry vypovídá o jejich životní situaci i o současné pozici v tzv. drogové kariéře. Předkládaná analýza se naopak zaměřovala na uživatele drog z prostředí menšin. Jediným jednotícím prvkem cílové skupiny bylo prostředí menšin a dále užívání ilegálních drog. To se projevilo v mnohem vyšší rozmanitosti respondentů a také větší variabilitou příběhů. 1 Metodika sběru dat 1.1 Definice cílové skupiny Při definici cílové skupiny Romové, jsme narazili na metodologické obtíže a nejednotnosti. Škála definic, které se v současném diskursu objevují, je velmi široká od definice národní, kterou preferují romští aktivisté, přes definici národnostní, která funguje na principu sebeidentifikace a přihlášení se k určité národnosti až po definice popisné tj. Rom je ten, kdo splňuje určité z vnějšku připsané charakteristiky. Definice národní na základě jazykových a kulturních prvků nebyla pro naše potřeby použitelná, protože bychom museli nejprve vymezit, co jsou určující kulturní prvky pro romskou kulturu. Definice formou sebeidentifikace tj. aktivního přihlášení k určité národnosti je už použitelnější na individuální úrovni. Řada autorů ovšem upozorňuje, že způsoby kolektivní sebeidentifikace, které nazýváme národností a etnicitou, jsou výtvorem modernity a ve společnostech, které neprošly procesem jejich tvorby a prosazování se do povědomí lidí (tedy procesy národního obrození resp. etnicizace či etnické revitalizace), je v nám známé podobě nenajdeme (Moravec 2006). Zde můžeme také hledat jednu z příčin notoricky známé skutečnosti, že v posledním Sčítání lidu, domů a bytů,

které proběhlo v roce 2001, se k romské národnosti přihlásilo cca 11 000 lidí, zatímco celkové odhady počtu Romů (podle různých kritérií) se pohybují řádově od 80 000 (Gabal, počet obyvatel sociálně vyloučených lokalit) až po cca 240 000 (Hůle, Demografie.info). Definici na základě z vnějšku připsané identity například doporučuje používat Liga pro lidská práva. Za Roma považujeme takového jedince, který se za Roma sám považuje, aniž by se nutně k této příslušnosti za všech okolností (např. při sčítání lidu) hlásil, a/nebo je za Roma považován významnou částí svého okolí na základě skutečných či domnělých (antropologických, kulturních nebo sociálních) indikátorů. (Liga lidských práv, 2007). Užitečný přínos do definice přináší ještě posun problému z roviny etnické do roviny sociální, tj. na identifikaci obyvatel sociálně vyloučených (romských) lokalit. Mapování těchto lokalit realizovala společnost GAC Mapa sociálně vyloučených a sociálním vyloučením ohrožených romských lokalit (Gabal, 2006). Tento pohled je přínosný zvláště proto, že do diskursu přináší také vliv prostředí, ve kterém konkrétní osoby žijí. A současně si klade otázku, nakolik je právě vliv prostředí důležitý pro to, co je obecně považováno za tzv. romskou otázku. Tento posun je zvláště efektivní pro oblast sociální politiky a sociální práce, protože umožňuje přesně zacílit sociální intervence. Sociálně vyloučené nebo sociálním vyloučením ohrožené lokality jsou relativně snadno definovatelné (Gabal 2006, Toušek 2007), snadno identifikovatelné a patří také mezi typická místa výskytu sociálně patologických jevů a rizikových chování. Pro potřeby výzkumu byla použita eklektická pracovní definice, která kombinuje rysy výše uvedených definic. Výzkum se zaměřuje na osoby, které jsou schopny alespoň v omezeném rozsahu aktivně používat romštinu, dále je pro ně přijatelné se alespoň v některých sociálních kontextech identifikovat s etnickou identitou Rom/cikán a buďto bydlí přímo v sociálně vyloučené lokalitě, v minulosti v ní bydleli, nebo zde bydlí jejich příbuzní. Definice uživatele drog je ve srovnání s předchozí definicí jednodušší v souladu s běžnou praxí se zaměřujeme na problémové uživatele tj. minimálně příležitostné (tj. četnost minimálně měsíčně) uživatele opiátů, stimulantů nebo rozpouštědel. 1.2 Nábor respondentů Pro nábor respondentů jsme využili pracovníky v pomáhajících profesích Romy, kteří pracují s cílovou skupinou obyvatel sociálně vyloučených lokalit. První pracovník působí jako asistent terénního sociálního pracovníka v Programech sociální integrace společnosti Člověk v tísni, o.p.s. a druhý pracuje jako vedoucí Nízkoprahového zařízení pro děti a mládež Kappa Help. Tito dva romští pracovníci zprostředkovali celkem 7 rozhovorů. Třetí zprostředkující osobou byla krajská koordinátorka romských poradců, která se v oblasti romských komunit dlouhodobě pohybuje a má zde celou řadu osobních kontaktů. Přes tuto koordinátorku se podařilo získat jeden rozhovor s neuživatelem rodičem. Poslední metodou náboru respondentů byla metoda sněhové koule, kdy všichni respondenti byli požádání o zprostředkování kontaktu s dalšími potenciální respondenty. Tato metoda zafungovala pouze jednou a podařilo se takto získat jeden rozhovor. Poté co další respondenti už nebyli ochotni mluvit, tak poslední 3 respondenti byli motivováni formou finanční odměny za rozhovor ve výši 200, Kč. V rámci analýzy dále pracujeme ještě s údaji o 3 dalších konkrétních uživatelích drog, tak jak je prezentovali v rámci interview jejich přímí příbuzní. Podmínkou pro zařazení výpovědí o těchto uživatelích do analýzy byl přímý vztah respondenta s uživatelem, dostatečný rozsah popisu a také osobní angažovanost v kauze. S ohledem na regionální vymezení probíhal nábor respondentů ve 3 městech střední Moravy. Většina respondentů pochází z Přerova, jeden respondent z Olomouce a jeden z Prostějova. 2

1.3 Mlčenlivost a ochrana osobních údajů Všichni respondenti byli na počátku rozhovoru informováni o pravidlech ochrany osobních údajů a o důvěrnosti získaných materiálů. Informováni byli písemnou i ústní formou. Byli také seznámeni s dalším zpracování dat přepis audio nahrávek, likvidace nahrávek, anonymizace přepisů, zpracování získaných dat metodou kvalitativní analýzy, publikace výsledků. Dále byli informováni o dobrovolnosti účasti ve výzkumu a o možnosti odmítnout odpovídat na jednotlivé otázky, popřípadě o možnosti rozhovor kdykoliv ukončit. Starší respondenti cca nad 30 let ochranu osobních údajů nepovažovali za důležitou, naopak většina mladších respondentů se opakovaně ujišťovala o důvěrnosti a o tom, že jejich jména skutečně nikde nezazní. Tato obava byla zjevně částečně způsobena nešťastným osudem situační analýzy, která byla v lokalitě před několika měsíci zpracována a která byla následně poměrně problematickým způsobem medializována v tisku, včetně jmen konkrétních osob. 1.4 Průběh rozhovorů Všechny rozhovory probíhaly v prostředí známém respondentům. Dva rozhovory byly realizovány v prostorách NZDM, jeden v prostředí kontaktního centra, dva rozhovory byly realizovány v herně poblíž sociálně vyloučených lokalit. Zbytek rozhovorů potom v místní hospodě. Jeden rozhovor proběhl se dvěma respondenty naráz, což byla podmínka těchto respondentů. Jednoho rozhovoru se také účastnil čtrnáctiletý syn respondenta neuživatele, také na popud respondenta. Jinak všechny rozhovory probíhaly pouze s jednotlivými respondenty v maximální míře soukromí, jakou je možné v daném prostředí dosáhnout. Délka rozhovorů kolísala od 55 minut do 177 minut. Celková stopáž všech rozhovorů je 13 hodin a 16 minut (796 minut). 1.5 Struktura rozhovorů Interview bylo vedeno jako semistrukturované, tazatel měl připravenou základní kostru témat, kterých se snažil držet. 1) Životní příběh Základní údaje: věk, zaměstnání, rodinná anamnéza, dětství. Širší rodinné vazby, sociální patologie v kontextu širších rodinných vazeb. Důležité osoby v životě. Etnická identita Rom/nerom, zkušenosti s etnickou identitou, jazykové kompetence v romštině. V jaké životní situaci jste začal(a) užívat drogy? Za jakých okolností jste začal(a)? Proč jste pokračoval(a)? Kdo v tom hrál jakou roli? 2) Vyprávění o významných zkušenostech a zážitcích Jaké máte nejjrannější vzpomínky z dětství? Jaké události sehrály důležitou roli ve vašem životě? Jaké události souvisely s užíváním drog? 3) Vyprávění o tom, co pomáhá a co nepomáhá Jaké máte zkušenosti se systémem pomoci? Kdo, kde, jak dlouho? 3

Kdo vám hodně pomohl? Kdo vám moc nepomohl? Proč si myslíte, že se tato pomoc minula účinkem? Pokud jste institucionální pomoc nevyužil, co vám bránilo ji využít? 4) Zamyšlení nad budoucností Kde si sami sebe představujete za 10 let? U respondentů, kteří mají vlastní děti, které drogy neužívají také: Co byste dělali, pokud by vaše dítě začalo brát drogy? 1.6 Zpracování získaných dat Získané nahrávky rozhovorů byly fixovány přepisem a následnou korekturou přepisu. Fixované rozhovory byly následně okódovány sadou kódů, která v zásadě odpovídala naplánované struktuře semistrukturovaného interview. 1.7 Sekudární respondenti Některá témata, zjištěná v rozhovorech byla dále konzultována ještě s dalšími odborníky, kteří v oblasti práce se sociálně vyloučenými a drogově závislými působí. Šlo o pracovníky kontaktních center v Olomouci, Přerově a Prostějově a dále o terénní sociální pracovníky, kteří působí v sociálně vyloučených romských lokalitách. 2 Přehled jednotlivých kazuistik Č. Jméno Délka rozhovoru (min) Pohlaví Věk Užívané drogy (primární, další) I Roman 30 Muž 18 pervitin, THC (pravděpodobně, viz k. průběh rozhovoru) II Daniel 25 Muž 18 pervitin, THC (pravděpodobně, viz k. průběh rozhovoru) III Josef 81 Muž 21 THC, několikrát pervitin IV aplikace Vlastní děti N/A Ne Ano N/A Ne Ano Ne Ne Ano IV Ondřej 152 Muž 44 NE N/A 2 Ano V Tomáš 103 Muž 32 Pervitin, heroin, alkohol, gambling VI Radek 177 Muž 41 Pervitin, kokain, heroin, THC Ano Čeká 1 dítě Přímý respondent Ano Ano 4 děti Ano VII Ladislava 98 Žena 24 Pervitin Ano 1 dítě v DD VIII Jan 62 Muž 25 Pervitin, THC Ano 3 děti Ano Ano 4

IX Standa 68 Muž 22 THC, pervitin Ne Ne Ano X XI XII Radkův syn Dcera Radkovy přítelkyně Ondřejova dcera N/A Muž 23 Pervitin, THC Ano Vychovává jedno dítě partneky N/A Žena 25 Pervitin Ano 1 Ne N/A Žena 22 Heroin Ano 2 Ne Ne 3 Stavební kameny životních příběhů Dříve než přistoupíme k popisu celých příběhů, tak nastíníme základní stavební kameny, ze kterých se skládají životní příběhy respondentů, tedy jednotlivé životní etapy a typické peripetie, které se v těchto etapách u respondentů vyskytovaly. 3.1 Kdo jsem a odkud pocházím Zadání výzkumu se týkalo prostředí menšin a romské komunity. Ve struktuře interview jsou tedy zastoupeny otázky týkající se míry a způsobu identifikace s kategorií Rom, popřípadě subetnických skupin slovenští Romové, olašští Romové. V jednotlivých interview nás zajímalo, jestli jednotliví respondenti sebe sama považují za Roma. Většina respondentů na otázku na svou etnickou identitu odpovídá velmi jednoduše ano jsem Rom. Jeden respondent otázku glosuje ještě: A co bych měl být? Tito respondenti etnicitu v rozhovorech nijak výrazně netematizují. Je také zajímavé, že respondenti poměrně volně střídají používání termínů Rom a cigán, často dokonce v pozici synonym v jedné větě: Co se týče jazykové výbavy, tak většina respondentů používá v určitých kontextech romštinu, jindy zase češtinu, jinde střídavě. Respondentka Ladislava se sama označuje za poloviční romku tatínek byl bílý a maminka je cigánka. Respondentku vychovávala teta, která se prostě chová jako bílá. Mě to připadá jako by se za cigány nějak styděla nebo co. Stejná respondentka je s etnicitou konfrontována ještě později, na druhém stupni ZŠ. Já jsem to ani nijak neřešila, i když teta se snažila zakrývat to že je cigánka tak já jsem to nijak neřešila, já jsem to prostě brala jako že každý člověk je prostě, ne jako stejnej, ale že není rozdí,l jestli je bílý nebo černý. Ze prostě každý člověk je nějaký, Jo, každý člověk má svoje mouchy nebo tak, ale oni to začaly řešit hodně děcka ve škole, kolem té 6 7 třídy. Prostě začaly nadávat že jsem černá držka a tak... T: to začli řešit děcka. A jak na to přišli? R: Tak když jsem byla přičmoudlejší než oni to tak jako viděli. Já jsem si pak taky všimla, že jsem jiná než oni. V létě to bylo ještě horší, to jsem byla černá jak buta. Na mě se strašně chytá slunko. Respondentka zde byla konfrontována s etnicitou připsanou z vnějšku. Také 2 další respondenti popisují ústrky či ostrakizace ze strany kolektivu kvůli zvnějšku připsané etnické identitě. Respondent IV naopak etnickou identitu akcentuje velmi výrazně. V rámci subetnického dělení Romů se sám řadí mezi olašské Romy, tuto identitu vnímá velmi výrazně pozitivně a o olašských Romech mluví následovně: Protože my jsme de facto, my jsme, neměli tydlety problémy protože my jsme neměli problémy s ničím Když je někdo chytrej tak si dokáže udělat peníze, my jsme se měli, abych vám řekl pravdu, jako králové, my jsme kralovali, doslova a do písmene. Protože olašští Romové se vždycky vynikali tím, že prostě uměli více logicky myslet. My jsme k tomu vedeni prostě už odmalička. při určitém problému, tak ho řešijou především ty naši starší. Opačný názor prezentuje několik jiných respondentů, kteří se subetnicky sami řadí ke slovenským Romům: Já jsem čistej Rom, čistej. Ne, takhle. Sinti jsou míchaní, oni vlastně to je německý. Co oni 5

vlastně za okupace všecko vodvezli na převýchovu a tady toto. A ona tam byla práce, oni tam zůstali a pak se postupně vraceli a míchali se tady. Takže to jsou sinti, komedianti a kočovníci. Olašský cigáni to jsou ti, co jezdijou vlastně se zlatem na krku a předvádějí se a chodijou krást. Oni začínají tady kapsáře, že dělaj tady toto a pak jezdí dělat ostudu mezinárodně. A to je právě tahle ta sorta těch olašských, která přivezla sem poprvé drogy. (R. Radek) K věcné správnosti těchto výroků lze samozřejmě mít výhrady, výše uvedené výroky ale výstižně ilustrují vzájemné vztahy těchto subetnických skupin. Zde je uvádíme podrobněji, protože užívání drog se v našem vzorku významně liší podle subetnické sebeidentifikace. 3.2 Primární rodina respondentů Primární rodiny respondentů jsou poměrně variabilní. Co se týče počtu sourozenců v rodině, tak máme dva jedináčky, potom dva respondenti jsou ze dvou sourozenců, tři respondenti jsou ze třech sourozenců, dva respondenti jsou ze 4 sourozenců a rekordmanem je respondent, který pochází z 8 sourozenců. Počet dětí v rodinách je tedy mírně nadprůměrný. Nikdo z respondentů nevyrůstal v ústavní péči, dva vyrůstali adoptovaní v péči nejbližší rodiny, jednoho část dětství vychovávala babička. V této oblasti zaznělo několik ne zcela obvyklých příběhů. U jednoho respondenta (R. Jan) bylo matce 14 let, když se narodil. Otec už byl tehdy dospělý, rodiče matky nepřáli jejich soužití a tak se otec s matkou rozešli. S biologickým otcem se příležitostně potkává, bydlí o několik set metrů od jeho bydliště, ale pravidelně spolu v kontaktu nejsou a nemluví spolu. Matka bydlí v současné době v jiném městě, nemá o ní informace a nestýkají se. Hned po porodu ho adoptovala babička, vyrůstal v rodině s babičkou a dědou a s jejich dalšími dětmi (strýci a tetami). U další respondentky (R. Ladislava) měla matka 24 let, když se jí narodilo dítě a rok předtím byla zbavena svéprávnosti. Respondentka netuší proč. Adoptovala a vychovala ji teta matčina sestra a o tom kdo je teta a kdo je skutečná matka se respondentka dozvěděla až ve 13 letech. V 17ti letech se k ní potom odstěhovala. U další z neobvyklých rodin nastoupila matka brzy po narození do výkonu trestu a otec už tam v té době byl. Respondenta (R. Standa) vychovávala až do 3,5 let babička, potom si jej matka vzala k sobě. S otcem potom střídavě žili společně a odděleně. Poměrně specifickou oblastí v příbězích respondentů je stěhování a migrace. Jednou formou jsou příchody ze Slovenska. Mezi respondenty osobně přišel ze Slovenska pouze jeden respondent (R. Radek), u většiny ostatních ale ze Slovenska přišli rodiče. Další formou jsou opakovaná stěhování v rámci města, státu i mezinárodní. U jednoho respondenta (R. Josef) se vyskytuje ve skutečně extrémní podobě. Při analýze jeho příběhu od dětství až do současnosti jsme došli k počtu celkem 8 různých bydlišť a stěhování jenom v ČR. Celkem 6 z těchto bydlišť bylo přímo v rodném městě respondenta, 2 bydliště byly v menších městech v blízkosti (30 a 75 km). Kromě těchto častých migrací v rámci ČR také respondent s rodiči na 1,5 roku vycestoval do Belgie, když mu bylo 10 let. Sám respondent tuto situaci komentuje poměrně lakonicky: T: Jaký to bylo pro desetiletého kluka? R: Tak byl to takový zážitek, protože jsem poznal nějaký kus světa. Jsme jeli autobusem. Jsem poznal i ČR, Čechy jsme projížděli, Německo se projíždělo a ještě. T: Tys tam tehdy chtěl jet, lákalo tě to? R: Prostě nemoh jsem proti tomu nic. Na situaci si následně zvykl a do značné míry se v Belgii zadaptoval. Nicméně i zde se v průběhu 1,5 roku 3x stěhovali. Po návratu zpět do ČR nastoupil do následujícího ročníku ZŠ, ale nezvládl nároky učení a opakoval ročník. Fenomén stěhování potvrzují ze svých zkušeností také sociální pracovníci. Situace v oblasti bydlení pro sociálně slabé a odlišné skupiny se průběžně zhoršuje. Tyto skupiny jsou vytlačovány z běžného nájemního bydlení do různých provizorních forem bydlení. S případy sociální nestability podobnými popsanému příběhu se setkávají stále častěji. Z příběhu respondenta vyplývají problémy ve vzdělávání, ale i v navazování vrstevnických kontaktů a v realizaci volnočasových aktivit. 6

3.3 Dětství Tématu dětství jsme se v rozhovorech dotkli dvěma způsoby. Jednak všichni respondenti dostali otázku jaká je jejich nejranější vzpomínka, ptali jsme se i na další vzpomínky z dětství příjemné i nepříjemné a také na školku. Dotaz na nejranější vzpomínku jsme zvolili pro podpoření vyprávění o dětství, ke kterému bylo občas obtížné přivést rozhovor. Podle našich zkušeností také vyprávění o nejranější vzpomínce může uvést celkovou atmosféru dětství. Nejranější vzpomínky respondentů se vyznačují značným rozsahem. Můžeme je v zásadě rozdělit do kategorií podle emoce, kterou nesou, jestli jde o příjemný prožitek nebo spíše naopak. Mezi příjemné první vzpomínky určitě může patřit: Strejda přijel a přivezl mi pejska, tak to jsem měla jako fakt pěkný zážitek (R. Ladislava), nebo Takový to dětství, jak jsme si hráli jako malí, jako malý děcka jsme si hráli na maminky na tatínky (R. Tomáš) a také Jezdil jsem na kole a učil jsem se na kole prostě a šlo to (R. Daniel). Jiné vyznění potom mají vzpomínky jako (ticho) jsme byli u rodiny u jeho, už jsem měl 7 roků, u taty jsem byl. T: Vaši nežili pohromadě? R: No oni se někdy pohádali a tohle a takove, a potom zpátky zase byli spolu. (respondent R. Standa, jehož rodiče byli brzy po narození vězení), Já nevím, jako to co se mi třeba vždycky neustále vrací, jak jsem si třeba rozbil hlavu, že. branka mi prostě spadla na hlavu, ona byla volně položená, taková lehká. (následuje ošetření v nemocnici, R. Josef). Samostatnou kategorii potom může tvořit tato odpověď moje vzpomínky když jsem byl docela malej? Nejkrásnější vzpomínka? Abych řekl pravdu, tak když jsem dělal nějaký trestný čin. třeba když jsem kradl železo a tak. (R. Standa) Do školky chodilo celkem 6 respondentů. Jednoznačně negativní zkušenost si se školkou spojuje jeden respondent, když si vzpomíná na péči logopeda, díky kterému byl vyřazený z aktivit ostatních dětí. Další respondenti si vybavují úrazy nebo nemoci: Rozbil jsem si hlavu na koloběžce, zavolali mi záchranku, ve školce jsem prodělal operaci pravého ucha, jinak zlomeniny rukou (R. Tomáš). Jeden respondent zmiňuje ústrky nebo možná až šikanu ze strany ostatních dětí: Ahm, přesně, ty jseš takovej, běž si třeba hrát za něma nebo za rohem. (R. Josef). Ostatní resondenti mají na školku hezké vzpomínky ( Paní učitelka mě pochválila, že mi to šlo hezky na besídce ), nebo už popis školky napovídá budoucí vyznění příběhu ( To mi vždycky říkal děda nebožtík, když ještě žil, tak že jsem tam dělal nějaké problémy, když jsem byl malej že prý nějaké hračky ale nic tak jako na vážno. ) (R. Jan) 3.4 Škola Školní příběhy respondentů mají velmi podobné vyznění a dají se stručně popsat jako příběhy neúspěchů a selhání. Všichni respondenti nastoupili na běžnou základní školu, zpočátku se jim ve škole dařilo, následně přicházejí problémy. Jeden respondent (R. Jan) chtěl co nejdříve přejít na zvláštní školu, V té době jsem vlastně dělal takový bordel, že jsem vlastně utekl ze školy, z hodiny a chtěl jsem prostě na zvláštní školu protože tam byli kámoši. No tohle. Jsem vlastně na té Boženě byl sám cigán. To se mu povedlo, takže od druhé třídy už nastoupil na zvláštní školu. Do zvláštní školy nastoupili celkem 3 respondenti (Respondenti Radek a Standa), všichni tři uvádějí, že to bylo kvůli rvačkám se spolužáky. Další respondent (R. Tomáš) hned v první třídě propadnul prý kvůli češtině, potom se chytnul a podruhé opakoval sedmou třídu, protože nešel o prázdninách na opravné zkoušky. Předpokládal, že to budou učitelé tolerovat. Otázku na prospěch respondent obchází tvrzením: Takhle u nás se neučí, že. U nás v rodině se nelpí na tom, že bychom se měli učit a tady tyhle ty věci. A ani je to nezajímá. Dva respondenti častěji střídali základní školy. Oba v souvislosti se stěhováním. R. Josef v průběhu školní docházky odcestoval do Belgie, kam chodil rok a půl na školu, potom se vrátil zpět. Po návratu 7

propadl, protože učivo z Belgie a učivo místní se rozcházelo, navíc dlouho vypadl z češtiny a nedohnal náskok spolužáků z angličtiny. Celkem 3 respondenti popisují na základní škole ústrky, které mohly hraničit i se šikanou. Popis těchto ústrků u respondentky Ladislavy jsme už uváděli v kapitolce o etnické identitě. R. III po návratu z Belgie ji popisuje takto: byl tam takovej kluk z Ukrajiny, který neustále otravoval, ale postupem času už si zvykl no. Říkal ty ne, ty jseš Rom, Cikán prostě ty sem nepatříš. R. Daniel popisuje ústrky obecněji a uvádí je v souvislosti s otázkou, proč nemá hezké vzpomínky na základní školu. Pouze jeden respondent (R. Roman) uvádí, že na konci základní školy měl trojky. Všichni ostatní uvádí známky horší. Respondentka Ladislava popisuje kontakty se školským poradenským zařízením To jsme šli k doktorovi s maminou, a tam mi zjistili dysgrafii a dyslexii. Situace se studiem na střední škole je ještě smutnější. Na střední školu nebo na učiliště nastoupili celkem 4 respondenti, ale nedokončil ji nikdo. Nejdále se dopracoval respondent Radek, který byl vyloučený cca měsíc před maturitou kvůli rvačce a ublížení na zdraví. Dva roky na střední škole strávila Ladislava, jde ale o dva neuzavřené první ročníky prodavačka a šička oděvů. R. Josef strávil na učebním oboru malíř natěrač ½ roku, potom kvůli úrazu omrzlému uchu ze školy odešel a uzavřel pouze první pololetí. A nakonec R. Daniel nastoupil na učební obor automechanik, ale odešel po prvním měsíci. 3.5 Zaměstnání a nezaměstanost V přehledu ekonomické aktivity našich respondentů převažuje dlouhodobá nezaměstnanost a práce na černo. Tři respondenti (R.Daniel, Ladislava a Standa) nikdy oficiálně nepracovali. Mají zkušenosti z krátkodobých brigád a s prací na černo v kuchyni (Ladislava) nebo na stavbě (Daniel a Standa). Pracovní zkušenost z oficiální práce kratší než ½ roku potom mají další tři respondenti. V jednom případě jde o práci stavebního dělníka (R. Roman), a potom dělníky v továrně (R. Josef a Jan). Z popsaného rámce vybočují výrazně dva příběhy. Prvním je příběh respondenta Tomáše, který pracoval po vojně jako stavební dělník. Po nějaké době usoudil, že už má dostatek kontaktů na stavební firmy, aby pro ně mohl dělat subdodávky stavebních a kopáčských prací. Zařídil si živnostenský list, fakturoval kopáčské práce velkým firmám a na černo zaměstnával další Romy v lokalitě, většina z nich byla na Úřadu práce. Využil k tomu také rodinnou síť a zázemí silné velkorodiny (fajty). Tímto způsobem sice zajišťoval práci pro řadu lidí ze svého okolí, ale také realizoval významné daňové úniky. Sám nezvládal placení daní a tak jeho podnikání skončilo cca 200 000 dluhem u Finančního úřadu. V poslední fázi svého podnikání si už pořídil dalšího člověka, na kterého své příjmy fakturoval, aby daňové dluhy nezůstávaly na něm. Konec podnikání se také kryl s obdobím intenzivního užívání pervitinu a s toxickou psychózou. Je nezbytné podotknout, že tento respondent měl jako jediný dlouhodobější zaměstnání. Další respondent (R. Jan) se podílel na distribuci pervitinu, který vyráběli jeho příbuzní. Tato distribuce probíhala ve dvou fázích. V první fázi představovala přivýdělek (cca 1 rok) a v druhém období (cca 2 roky) už představovala jeden z hlavních zdrojů obživy pro pětičlennou rodinu (rodiče a tři děti). Nejbohatší je příběh respondenta Radka. Ten po základní vojenské službě skončil ve výkonu trestu poté, co ve rvačce zabil jiného člověka. Z výkonu trestu se po amnestii vrací do Prahy, kde se opět dostává do rvaček a konfliktů a začíná pracovat pro jednoho pasáka jako bouchač. Posléze se vypracuje i sám, má svůj vlastní tým sexuálních pracovnic, kterým poskytuje ochranu, posléze si zařizuje bar, nevěstinec a další podniky podobného druhu. Poté, co sám objeví pervitin, tak sežene schopné vařiče výrobce pervitinu, a pustí se do výroby pervitinu ve velkém. Po opakovaných konfliktech s ruskojazyčnými mafiemi balí krám a stěhuje se do Holandska, kde opět rozjíždí výrobu a 8

prodej pervitinu ve velkém. Po několika letech je zatčen za zabití, protože v přestřelce usmrtí člověka. Po návratu z výkonu trestu se vrací zpět do svého rodného města, kde pracuje jako dělník. 3.6 Prokreační rodina Nadpoloviční většina respondentů už má vlastní děti. Pokud vezmeme v úvahu i nepřímé klientské kauzy, které známe zprostředkovaně z výpovědí jejich rodičů a blízkých (R. X XII), tak se dostaneme k následujícím počtům. Čtyři respondenti nemají vlastní děti (R. Roman, Daniel, Josef a Ondřej). Jeden respondent (R. Tomáš) v době rozhovoru čekal dítě se svou přítelkyní. Celkem 3 respondenti (Ladislava, Radkův syn a dcera Radkovy přítelkyně) mají po jednom dítěti. Další 2 respondenti (R. Ondřej a dcera Ondřeje) mají po 2 dětech, respondent R. Jan má 3 děti a respondent R. Radek má celkem 4 děti se dvěma partnerkami, dvě děti žijí trvale v Holandsku. Je zajímavé, že všechny děti byly aktuálně v péči rodičů a pouze jedno dítě syn respondentky Ladislavy je v současné době v dětském domově. 3.7 Příběhy o drogách Zkušenosti s drogami udává přímo 6 respondentů. Respondent Ondřej byl do vzorku zařazen jako rodič a také zdroj informací o užívání v komunitě olašských Romů. Další dva respondenti Roman a Daniel popírají, že by sami kdy drogy užívali, pouze Daniel připouští jednorázovou zkušenost s kouřením marihuany. Podle externích zdrojů a referencí mají zkušenosti s více méně pravidelným kouřením marihuany a také s příležitostným užíváním pervitinu. Tuto skutečnost je obtížné interpretovat. Nemáme k dispozici objektivní údaje o užívání pervitinu těmito uživateli (např. toxikologické testy apod.) a jejich získání je daleko mimo rámec této studie. Fenomén zastírání a mlžení o užívání drog je navíc velmi rozšířený a prakticky patří k typickému obrazu příležitostného užívání návykových látek, který je důvěrně známý většině praktiků (blíže např. Hajný, M. 2001). Dalším důvodem pro zastírání této skutečnosti může být nedůvěra vůči tazateli. Při analýze těchto rozhovorů také vyplynulo, že typickým znakem byla limitovaná produkce respondentů, kdy délka jejich souvislých výpovědí byla kratší než u většiny ostatních respondentů. Lidově řečeno, každou odpověď bylo z respondentů nutné páčit. Navíc byli tito dva respondenti v průběhu rozhovoru poměrně veselí a tazatel měl podezření, jestli nejsou pod vlivem THC. Dále v této části analýzy používáme i údaje o nepřímých případech (R. X a R. XII), o kterých máme informace od jejich blízkých. Hlavním důvodem pro zařazení těchto případů jsou jejich vztahy k rodičům a také skutečnost, že sami už mají své děti. Konkrétní vazby jsou následující. R. X je synem Radka. Narodil se, když byl R. V ve výkonu trestu a vyrůstal bez přítomnosti biologického otce, který byl v té době v Praze a následně v Holandsku. Po návratu zpět se se synem pravidelně stýkají. Syn se ovšem vydal v otcových stopách a užívá pervitin. Dále R. XI je dcera bývalé partnerky respondenta Radka. Respondent R.V se do této kauzy také zapojil a podporoval svoji bývalou partnerku a pomáhal jí. Poslední kauza je R. XII, což je dcera respondenta Ondřeje, matka 2 dětí a olašská Romka. Počátky užívání marihuany Ohledně tabáku tvrdí dva respondenti, že cigarety nikdy nekouřili (Roman a Daniel). Ostatní respondenti uvádějí, že cigarety kouří, nejnižší zmiňovaný věk kouření cigaret byl 7 let (Standa). Všichni dále přiznávají užívání marihuany. Nejnižší věk prvního užití marihuany uvádí r. Jan 11 let a v té době si také marihuanou vysloužil ředitelskou důtku, když policie u něj ve škole našla velké množství marihuany. Nejvyšší věk prvního užití marihuany uvádí r. Tomáš 27 let. Uvádí, že to bylo pouze několikrát a neoslovila ho. Dva respondenti (R. Jan a Standa) uvádějí marihuanu jako velmi oblíbenou látku. Respondent Jan kouří marihuanu v podstatě nepřetřžitě od 11 let, pouze s cca 8 mi měsíční přestávkou. Marihuanu 9

kouří několikrát denně, v době školní docházky i ráno před školou, potom o přestávce, dál odpoledne atd. Mezi přínosy kouření marihuany uvádí s přítelkyní vlastně, to mi vlastně taky dělalo moc dobře měl jsem tam jako delší reakci (míněno erekci), dýl mi to tam vydrželo, dále ke zlepšení chuti k jídlu a také ke zlepšení spánku: A většinou když si zahulí tak to je můj spánek, když si nezahulím tak si nezaspím. Negativ užívání marihuany si není vědom. Respondent Standa také uvádí marihuanu jako svoji hlavní drogu. Začal ji kouřit v 19ti letech, prý ho na ni naučili kluci z party, takže kouří poměrně krátce. Svoji potřebu popisuje takto: tak prostě doma to už věděli, že jo, že prostě bez toho nemůžu, že prostě mě to dělalo, prostě mě to dělalo dobře, mě to dělalo dobře prostě, že nebolí vás hlava z toho. Stavy po požití marihuany popisuje jako příjemné, látku sdílí s dalšími kolegy a kamarády: Ten stav, smál jsem se, veselý jsem byl, rád jsem byl prostě veselý, do všeho jsem prostě šel, sekal jsem dřevo, já nevím, říkám chodil jsem na fušky, bavila mě práce prostě. Jak jsem si třeba tohle. A jak jsme prostě byli v práci, tak on mi dal vzorek, tak já jsem mu dal, a on mi dal svůj. V době, kdy jsme realizovali tento rozhovor, prožíval tento respondent také velmi obtížnou životní situaci, neboť nedávno proběhlo v rodině násilné úmrtí. Oběť i pachatel jsou ve vztahu k rodině a respondent byl touto událostí stále rozrušený jednak samotnou událostí a následně nevítanou pozorností ostatních obyvatel lokality. V současnosti se tento respondent marihuanou prakticky automedikuje: No, že prostě, že jsem v klidu, že na to pořád nemyslím, že by jsem si něco udělal. Tak já právě já si lehnu, že jsem v klidu, že prostě nikdo na mě, já jsem klidný, jako prostě, každý se mnou mluví, a nejsou žádný problémy. Do budoucna chce tento respondent užívání marihuany omezovat a ukončit, protože chce začít nový život a intenzivně se věnovat posilování. Obává se, že marihuana by rušila účinky preparátů na růst svalů. Počátky užívání pervitinu Počátky užívání pervitinu mají už menší rozptyl. Nejranější výskyt byl v 17ti letech (Standa), další výskyty jsou potom ve věku od 20 ti let výše. Ve dvaceti letech začíná užívat pervitin respondentka Ladislava (popis viz dále) a také měl v tomto věku svůj jednorázový experiment respondent Standa. Pervitin jednorázově vyzkoušel ve věku 20 ti let v rámci narozeninové oslavy. Přinesla ho přítelkyně, nejprve odmítal, ale později už neodmítnul. A jak jsem si to dal, tak normálně slzy. To bylo dost silné. No a hned jsem, hned jsem ten slzy a mi bylo špatně. No chtělo se mi zvracet, ale nedalo. Až potom, co jsem si dal tekutiny, tak mi to spíš pomohlo, že na to musíte spíš hodně pít. Tekutiny hodně, hodně, hodně. Pořád, pořád. No a potom mě potom už přešlo v noci, tak jsme souložili a bylo mi lepší už. Prostě jsem se cítil zpátky svůj. A od té doby jsem řekl, už nechci vidět. Já jsem tohle a tohle. Další pokusy už neopakoval, ačkoliv ho to lákalo: protože už jsem to nechtěl vidět, už jsem se předělal na tu na to brko. Jsem přestal, protože říkám radši to už, ještě jsem pomodlil se, ať už to nevemu. A jak jsem se pomodlil a doteďka už vůbec. Já chodím do kostela a prostě tohle Od té doby respondent uvádí, že pervitin neužil. Motiv narozenin a dárku k narozeninám jako příležitost pro první užití pervitinu se vyskytuje i u dalších případů respondent Jan a respondent Tomáš. Respondent Jan si pervitin přál jako dárek ke svým 18 narozeninám a také ho dostal od své přítelkyně, první dávku rovnou od ní do žíly. První zážitek nebyl příjemný: jsem se hned poblil no, protože to byla taková dávka, až hlava se mi zatočila. Později se to prý ale zlepšilo. Podobnou první zkušenost popisuje také respondent Tomáš. Nejprve vyzkoušel pervitin několikrát nosem. Potom: já jsem začal intenzivně, to si pamatuji, bylo na narozeninách, mě bylo 28. To jsem si pozval rodinu, kamarády a tam jsem si poprvé vzal toho fetu víc a i pro ty kluky co tam byli, to jsme se pomalu celá ta sešlost zfetovali. A tehdy, tehdy si to pamatuji, poprvé jsem začal s tím. Už to bylo měsíčně, a prostě už jsem věděl, že budu fetovat furt. 10

Počátky užívání heroinu u olašských Romů Velmi specifické začátky užívání drog popisuje respondent z olašské komunity. Popisuje je respondent Ondřej, tak jak je pozoruje na cca 100 členné olašské komunitě na střední Moravě: Děcka 13, 14 let berou trávu. Skoro furt, jak mají tak kouřej. Potom přichází věk 15 let: No, voni řeknou, že už mají 15 let a že jim už rodiče nemají co rozkazovat a v podstatě to co vidijou tady v tom okolí, takovým způsobem se chovají. Mladí lidé začínají užívat heroin, podle respondenta v podstatě všichni, jediná vyjímka je jeho 14 ti letý syn. O jiné vyjímce neví. Podle něj všichni mezi 15 až 32 lety věku v jeho městě užívají heroin. Příčiny vidí respondent v jejich sociální situaci: Voni v podstatě nemají jinou možnost toho kulturního vyžití třeba, nebo nemají záběr kam ubírat svoje schopnosti nebo cokoliv jinýho. Spíš bych to dal do této roviny. Že voni nemají jinou alternativu, oni jsou prostě v tom, v té komunitě ono je to prostě obsypaný prostě. Je to prostě takovým to způsobem. Áno, prorostlý. A ni nemají žádný, jak bych to řekl, nemají perspektivu v podstatě. Oni nemají možnosti jak se uplatnit, já vidím především problém v tady tym, oni vidijou v podstatě, že i kdyby se jakýmkoliv způsobem snažili, tak v téhle té společnosti se nezlepší ani jejich život. Respondent Ondřej má dceru (R. XII), která se ocitla prakticky ve stejné situaci: Já jsem se dozvěděl, že moje dcera fetuje, až když fetovala už asi 4 nebo 5 měsíc. Já jsem bydlel na jedné ulici, moje dcera chodila tady do učení, tady se učila na kuchařku. Nebyl s ní v životě žádnej problém. Potom město přidělilo tady jednomu člověkovi byt a byla to rodina feťáků. Ona se s ním dala dohromady, v podstatě s náma přestala komunikovat a dělala prostě to, co jí řekl ten její šamstr, protože to byl její první kluk a takovým to způsobem jí ovlivnil. Jo. Teďka má problémy, já nevím, jakým způsobem to dopadne a to má dvě děti. Teď je čistá. Rok, rok a půl. Má krásný dítě, ale von pořád chodí na metadon do Olomouce. Ale víte co, ta moje dcera, odsuzovala všechny. Podle toho jak se vyjadřovala, odsuzovala všechny feťáky a nakonec. Takovým způsobem to dopadlo, protože ani mě nepřipadal ten kluk jakoby fetoval. Situaci ještě takříkajíc zvenčí popisuje respondent Radek, který ač je slovenský Rom, tak s olachy byl v kontaktu. Ten vidí situaci ještě problematičtěji: Můžu ti říct akorát jednu jedinou věc, viděl jsem to na vlastní oči, tam se vnuk s babičkou přetahoval vo dávku. Normálně babičku tloukl do hlavy, aby mu povolila tu dlaň.... Aby si vzal tu dávku. T: A bavička to chtěla pro sebe? R: Jasně. Všichni závislí, všichni. Respondent Ondřej tvrdí, že v jeho městě se nic takového neděje, ale že je možné se s tím setkat v Praze a v Čechách. Respondent Radek si myslí opak. Podobně popisují situaci i další externí respondenti (sociální pracovníci, pracovníci K centra ). Nicméně olašská komunita je velmi uzavřená a nepřístupná, takže informace je velmi těžké ověřovat a dále zjišťovat. V rámci rozhovorů jsme se snažili sehnat respondenta uživatele z této komunity, leč bezvýsledně. Průběh drogové kariéry Pokud pomineme uživatele s krátkodobými či jednorázovými zkušenostmi, tak u dlouhodobých uživatelů je průběh drogové kariéry vysoce variabilní. Pro ilustraci zde uvedeme tři případy drogové kariéry, které jsou každý svým způsobem specifické. První případ se týká respondenta Jana, který začínal poměrně brzy, pochází z rodiny s více uživateli pervitinu a je dlouhodobým uživatelem. Druhou kauzou je potom případ respondentky Ladislavy a poslední kauzou bude potom uživatel Tomáš, který začal s drogami až v 27 letech, ale předcházelo tomu intenzivní pití alkoholu a gambling. Respondent Jan začal kouřit cigarety ve věku 10 ti let, marihuanu potom od jedenácti let (viz výše). Marihuanu kouří v podstatě dodnes, několikrát denně. První zkušenost s pervitinem uvádí na 18. narozeniny. Zhruba 2 3 měsíce pokračoval ve víkendovém užívání. Potom přechází na téměř denní IV užívání pervitinu. Příležitostně i šňupe, ale má problémy s nosem, takže zůstává na jehle. Používá společné jehly a tvrdí, že bezpečně, protože to bylo vždycky s příbuznými (nevlastní bratr). Popisuje měsíční tahy v kuse, na pervitinu se učí normálně fungovat jíst, odpočívat apod. Postupně začal prodávat pervitin, který pravděpodobně vařil jeho nevlastní bratr. V této době se také seznámil se svou přítelkyní, která také příležitostně brala pervitin. Toto období trvalo zhruba rok, poté šel bratr 11

na léčení. R. sám popírá, že by mu pervitin působil nějaké problémy, pouze zmiňuje sluchové halucinace slyšel cinkat automaty po dlouhém pobytu v herně. Prostředky na pervitin dostával od matky a samotný pervitin také od bratra. K první remisi ho přiměla partnerka narodilo se jim první dítě. Zhruba rok až rok a půl byl čistý, potom začal pít ve velkých dávkách tvrdý alkohol, užívání marihuany přetrvávalo. Na 8 měsíců s celou rodinou odešel do severních Čech, kde chtěl začít znovu. Po návratu zjistil, že pervitin začala brát a vařit jeho nevlastní sestra (nevlastní bratr tehdy byl ve výkonu trestu). Začal pervitin prodávat, aby uživil rodinu, cca po 2 měsících začal sám znovu brát. Tentokrát popisuje jiné vzorce chování přes den kouří marihuanu, a potom: Odpoledne jsem byl tak v klidu, všecko že jo. O děti jsme se starali, jídlo spát, a pak přišel můj čas. Padla 22 hod dal jsem si dávku že, a vyrazili jsme třeba na dvě hodiny, ve dvanáct třeba další dávka. A třeba už potom ty dva dny další dávka že, odpoledne nic, zas večer, že. Třeba někdy jsem zaspal někdy ne. Popírá, že by kdy byl pod vlivem u dětí. Takhle to trvalo další rok a půl, poté na nátlak rodiny a přítelkyně přestal. Chutě a abstinenční příznaky nepopisuje. U tohoto respondenta je zajímavé, jakým způsobem skloubil po určitou dobu drogovou kariéru a péči o rodinu. Respondentka R VII ve 20ti letech otěhotněla s přítelem. Na potrat nešla, protože jí na to odmítl dát peníze. Navíc přítel nastupuje do výkonu trestu. Z celé situace je zoufalá, neví si rady a někdy ve 3. 4. měsíci těhotenství začíná užívat pervitin. Dvakrát sniff a následně už přechází na jehlu a bere pravidelně 3 4 x týdně, v tazích. Užívání drog v těhotenství hodnotí zpětně velice kriticky: tak jako, je mi tak nějak.ne z toho špatně ale jako cítím se fakt hrozně že jsem brala v tom těhotenství, že jako jsem mohla třeba brát až po těhotenství nebo takhle Na mě tenkrát všechno tak spadlo, že prostě já jsem nevěděla z kterého do kterého. Na porod se automedikovala pervitinem, prý aby necítila bolest, což stejně nefungovalo. Po porodu cca 1 měsíc nebrala kvůli kojení, po měsíci ale dítě převádí na umělou výživu a dál užívá pervitin. O dítě se na drogách stará až do věku cca jednoho roku. Rodina nic netušila. Matka žila ve svém pokoji a netušila, co se odehrává hned vedle. V roce a čtvrt dítěte už nemá sílu pokračovat dál, tak se sama nahlásí na OSPOD a dítě je odebráno. Prý aby mohla dál brát. Po odebrání dítěte brala ještě cca 0,5 roku. Skončila poté, co kamarádka, která také brala drogy s ní mluvila o budoucnosti a zodpovědnosti k sobě a k dítěti. Poté ještě respondentka absolvovala rozhovor s nevlastní matkou, která ji odvezla do léčebny. Léčbu absolvovala, vrátila se zpět domů. Nějakou dobu ještě prožívala intenzivní chutě, posléze ustoupily. Potom pila alkohol, docházela na K centrum i na doléčovací program. Podle vlastního vyjádření je teď cca 1,5 roku čistá a usiluje o vrácení syna do péče. Je s ním v pravidelném kontaktu. Její představa o budoucnosti zahrnuje mít dítě v péči, najít si přítelkyni a společně žít. Respondentka není z typicky romského prostředí viz kapitola Kdo jsem a odkud pocházím, kde se popisuje jako poloviční romka. Začátek užívání pervitinu v těhotenství, jako reakce ne nechtěné těhotenství je ale rozhodně neobvyklý. Poslední kauza se týká respondenta R. V. Po návratu z vojny pracoval jako stavební dělník. Denně pil alkohol, udává, že 15 20 piv denně, bez nějakých výrazných obtíží. Kvůli alkoholu se s ním rozešla partnerka. Hrál také automaty, zpočátku 1 2x týdně, postupně i několik hodin pravidelně každý den. Většina peněž, které vydělal, skončily v alkoholu a v automatech, ale nezadlužuje se. Od roku 2000 začíná podnikat. V tomto období postupně zvyšuje konzumaci alkoholu, od roku 2005 pije v několika denní tazích, automaty už hraje pouze příležitostně. Kouří marihuanu (první kontakt v 27 letech), příležitostně šňupe pervitin, aby vydržel déle pít. Stýká se s mladšími kamarády. Na oslavu svých 28 narozenin nakoupil několik gramů pervitinu, z čehož se vyvinul několikadenní tah. Od tohoto okamžiku se datuje intravenózní užívání pervitinu ve vysokých dávkách, po několika měsících už v podstatě denně. Udává, že zhruba po roce byl naprosto na dně, rozneslo se, že užívá, musel přerušit podnikání. Stále bydlel doma u rodiny, kde žila i sestra s dítětem. V té době popisuje výpadky paměti a hlasy. Hlasy mu říkají, co má dělat, popřípadě předpovídají, co se za chvíli stane. Jako automedikaci zkouší heroin, ale ten hlasy pouze tlumí a brzy nepomáhá, takže ho přestává užívat. Několik sebevražedných pokusů (otrava léky, oběšení) končí hospitalizací v PL Kroměříž, kde vydrží 1 týden, na reverz odchází. Celkem udává 4 pokusy o léčbu, nejdelší má 10 dní. Od roku 2008 popisuje omezení užívání, prý bere 1 x za 3 měsíce. Četnost už nezvyšuje. Psychické obtíže přetrvávají, stále slyší hlasy občas slyší i hlasy reálných lidí. Rozvíjí se u něj paranoidní bludy je přesvědčen, že hlasy v 12

jeho hlavě řídí psychiatři. Inteview končí mírně agitovaný a vysvětluje systém družic, které vysílají a ovlivňují jeho mozek a které řídí zdravotníci: Psychika a všechno se děje přes mozek. Stačí se dotknout signálem mozku a ehm, signál se dostane všude, dotkne se jednoho místa a tím to zhasne. Bude udržovat tu mysl a tak jak říkám každý den, pitomosti, pitomosti, pitomosti a furt dokola. 2 měsíce, pitomosti, pitomosti, pitomosti, tak to je díky tomu, že furt na ten jeden bod, furt. Furt někdo šahá, tím impulsem. T: A jak? R: To dělá signál, impuls. T: Kdo řídí ten signál? R: Doktoři. No. Jistě kdo jinej. Lidi jsou, jako taková jejich, jak bych to nazval, voni jsou pro ně takový, ne že hračky, ale prostě nástroj k tomu, aby mohli dělat vlastně to co dělají. Prostě jenom taková pracovní pomůcka, bych to nazval. T: A co chcou dělat? R: No, prostě oni mi tvrdijou furt, že si musím něco připustit. A tak oni dělají všechno proto, jako oni mi nechcou něco zazlívat že, oni chcou, prostě abych přestal fetovat. Zkušenosti s léčbou a s pomáhajícími profesemi Zkušenosti s pomáhajícími profesemi jsou u respondentů variabilní. Nejrozsáhlejší zkušenosti má respondentka Ladislava. V dětství prošla diagnostikou v PPP poradně, v 16ti letech byla hospitalizována na dětské psychiatrii, prý protože matka nesouhlasila s její sexuální orientací. Po vypadnutí ze střední školy potom navštěvovala NZDM. V průběhu užívání drog využívala služeb K centra. Když byla doma s dítětem, tak byla v kontaktu s pracovnicí Oddělení sociálně právní ochrany dětí. U nich se pozastavovala především nad skutečností, že neodhalili její užívání pervitinu. Úspěšně dokončila 3 měsíční léčbu v PL, potom sporadicky docházela na individuální doléčovací program. V současné době je v kontaktu ještě s Charitou a chtěla by výhledově bydlet na azylovém domě, protože soužití s matkou je příliš komplikované. Míra kontaktů a využívání zdravotnických i sociálních služeb je u této respondentky v kontextu výzkumného vzorku skutečně mimořádná. U dalších respondentů je nižší. Respondent Tomáš absolvoval celkem 4 hospitalizace na psychiatrické klinice, z toho 2x po sebevražedném pokusu (předávkování léky, strangulace). Délka léčby se pohybovala od 1 do 10 dnů. Dále navštěvuje ambulantně psychiatrii, ale psychiatra považuje za součást komplotu proti jeho osobě a navíc má vážné obavy o inteligenci a míru duševního zdraví tohoto lékaře. Respondent Radek si v počátcích své drogové kariéry domluvil dvě konzultace v Praze v Bohnicích, ale poptávka se nepotkala s nabídkou: Prostě jsem přišel udělal jsem si kartu a dokonce jsem byl na 2 sezeních a já jsem pochopil, že ti lidi prostě nemají šajnu co mi je. Jo. Prostě já to řeknu takhle, člověku, který má psychický problémy můžeš pomoct jenom v tedy, když budeš vědět co mu je nebo co ho trápí. Pokud nepochopíš, co se tomu člověku honí hlavou, jo, tak ho nepochopíš nikdy.. Ale říkám, nejlepší je klesnout úplně na to dno. Je zajímavé, že i přes tyto názory, i v současnosti vehementně prezentované, se respondent v nedávné minulosti obrátil na místní K centrum s prosbou o pomoc, jak se chovat k respondentce R. XI: Jsem šel za Michalem (ředitelem místního K centra) a říkám, Michale, prosím tě, toto, toto, já už jsem fakt nevěděl, protože to děcko trpělo už strašně. Říkám, prosím tě, já nemůžu tam poslat sociálku, udělej to nějak. Tak jsme tam poslali sociální pracovnici. Zkušenosti respondenta Jana jsou velmi malé, docházel párkrát na místní K centrum: Jo chodíval jsem tam třeba na ten kulečník, to bylo ještě to si ještě pamatuju to bylo moc ještě dlouho. Jěště když tam nikdo moc nechodil, ještě to nám bylo 14, když jsem tam začal chodit. 15 zhruba.. Jsme chodili vždycky na kulečník, na čaj vždycky jsem si tam zahulili Další respondenti vlastní zkušenosti s léčbou nebo dalšími sociálními službami nemají. Bod obratu Zajímavou oblastí je motivace uživatelů k abstinenci a samotný proces, ve kterému došlo k rozhodnutí. Zde respondenti jednoznačně nejčastěji zmiňují vztahy partnerské, nebo k dítěti. 13

Například respondent Radek popisuje, jak skončil s užíváním pervitinu takto: No, protože moje M., vlastně ta moje bývalá žena mi řekla, buď drogy, nebo já a děti. Já jsem si píchnul poslední, zapíchnul jsem jehlu do podlahy a řekl jsem, byla poslední. A ona mi řekla, pojď do kostela to odpřísáhnout. Tak jsem šel do kostela, ona zapálila svíčky, a já se zapřísáhl jsem se na smrt svých dětí, že už si nedám. A taky jsem si nedal od tý doby jsem přestal. Sakrální motiv se opakuje také u respondenta Standy, ačkoliv jde o reakci na jednorázové užití pervitinu: Jsem přestal, protože říkám radši to už, ještě jsem pomodlil se, ať už to nevemu. A jak jsem se pomodlil a doteďka už vůbec. Já chodím do kostela a prostě tohle. Motiv tlaku od blízkých osob popisuje i respondent Jan: No v té době, pak se ke mně dostala no. Dostala mě z toho. Tím způsobem že mi vlastně vyhrožovala, že mě nechá a takhle, no. A stejná situace se opakovala ještě o pár let později: No a že v tom jedu zas a tak a už zase přítelkyně do toho tlačila všecko pak už jsem vlastně řekl dost a teď už mám klid vlastně. A jako mohl jsem mít už kolikrát perník, a jsem ho odmítl no. T: A na nějaké léčbě jsi někdy byl? R: Ne, vůbec ne nic, to všecko vyřešila jedině přítelkyně.. Vyhrožovala, tak mi ukázala děti a takhle výhodu domova, a zeptala se mě, jestli to takhle chcu nebo ne. Už prostě věděla jak má na mě jít, že. Mo teď už to je. A teď už klid. Starost o své dítě popisuje respondentka Ladislava: Potom za mnou přišla, dalo by se říct, no já ji beru jako kámošku, ona sice fetuje nebo tak, přišla za mnou a říká jako jak jsem vůbec mohla docílit toho že jsem o toho malého přišla nebo tak skrz nějaké fety a kamarády a takhle. Tak dá se říct že mi promluvila do duše, že se mám na ně vysrat a brát ohledy na sebe a na malého. Jsem potom šla na léčení. Psychotickou motivaci ke změně popisuje respondent Tomáš. Na otázku, jak přestal brát, odpovídá: No díky hlasům. Je to díky hlasům. Prostě mě vydíraly. Když jsem si dal, špatná psychika, nenechaly mě spát. Prostě, viditelná stíha, to jsem neřekl, kdy jsem si myslel, že mě někdo sleduje. Jedno s druhým, prostě strašně špatná psychika. Klaustrofobie, prostě všelicos Takhle, když jsem neměl hlasy, tak já chtěl přestat fetovat, ale to nešlo. Prostě to nešlo, prostě jsem si říkal, že přestanu, ale ono to nešlo. Maximálně 2, 3 dny a už jsem si to dával. A tam vlastně, když ty hlasy trvaly 3 měsíce, tak já jsem si to ani neuvědomil a já jsem si ty 3 měsíce nedal. To jsem si řekl, 3 měsíce, chtěl jsem přestat, tak seru nato. Přestanu. No, a dal jsem si to fakt jako jedině tehdy, když si to to tělo žádalo. Třeba jednou za ty 3 měsíce, když to tělo žádalo, nervózní, to tak jsem si to dal. Ale jinak nic Postoje rodiny k užívání drog Zajímavou kapitolou většiny vyprávění jsou postoje rodiny k situaci, že děti užívají drogy. Je pozoruhodné, že ve výpovědi samotných uživatelů dětí se v podstatě nevyskytují represivní prvky ze strany rodiny, ani v situaci, kdy jde o velmi pokročilé užívání, které de facto ohrožuje jak rodiče, tak i celou rodinu. Respondent Tomáš bydlel v průběhu velké části své kariéry u sestry: Tak já jsem bydlel u sestry, takže to bylo takový dobrý, že mě nevidívali, takže rodiče nevěděli. Ale potom už to začala pozorovat švigra a pak už to věděli i rodiče. T: A ségra měla rodinu? R: Ano. Ano a už se tam projevovaly takový ty příznaky toho feťáctví, když jsem začal krást i z domu věci. T: No, no. Kolik bylo těm děckám? Ta malá měla asi jedna 11 a druhá 9 nebo 8. Já jsem měl pokoj hned u chodby, já jsem přišel, vlezl jsem do pokoje a hned jsem se zamkl. Oni mě tak nevidívali, ale bylo jim to jasný To jsem začal brát z domu věci. Takhle, matka mě, snažila se dostat k sobě domů, snažila se mě dostat domů, jako abych tam nebydlel, abych nebyl na očích těm dětem, že. Snažila se Z této výpovědi vyplývá vysoká míra tolerance ze strany rodin. Rodina si zjevně uvědomuje, že něco není v pořádku, že je potřeba chránit nejmladší děti, ale realizace pokulhává. Navržené řešení je také poněkud polovičaté. 14