K VÝZNAMU A SOUVISLOSTEM PØÍPRAVY DAT PRO DIGITALIZACI

výsledky grantu Mikroklima považovat jen za první krok k dalšímu rozvoji, který již bude stát na širších základech. Literatura: Bangemann, Martin a kol.: Recommendation to the European Council. Europe and the global information society, Brussels, 26 May 1994 <http://www2.echo.lu/eudocs/en/report.html (27.11.1998)> Weber, Hartmut - Dörr, Marianne: Digitization as a Means of Preservation? European Commission on Preservation and Access, Amsterdam, October 1997. Final report of a working group of the Deutsche Forschungsgemeinschaft (German Research Association) <http://www.clir.org/pubs/reports/digpres/digpres.html (18.9.1998)> Uhlíø, Zdenìk: Digitalizace rukopisù mezi ochranou fondù a historickou prací. Perspektivy nových metod zpracování a nového prostøedí pro historické bádání. Národní knihovna, 7, 1996, è. 6, s. 207-212; srv. též <http://digit. nkp.cz/ CzechArticles/Uhlir.html (24.3.1999)> Uhlíø, Zdenìk: Digitalizace rukopisù a metody historické práce. In Problematika historických a vzácných knižních fondù Èech, Moravy a Slezska 1998. Støedovìké rukopisy a jejich prezentace. Sborník ze 7. odborné konference, Olomouc 14.-15. øíjna 1998. Brno, 1999, s. 96-103; srv. též <http:/ /www.svkol.cz/konf/98hrad02.htm (31.5.1999)> <http://digit.nkp.cz/czechart./digitrkp_ a_metody_ ZUhlir. html (24.3.1999)> Uhlíø, Zdenìk: K významu a souvislostem pøípravy dat pro digitalizaci rukopisù, v: následující pøíspìvek; srv. též <http:/ /digit.nkp.cz/czecharticles/pripravadat.html (24.3.1999)> Uhlíø, Zdenìk: Program Memoriae Mundi Series Bohemica a digitalizace rukopisù v ORST. In Miscellanea oddìlení rukopisù a starých tiskù, 14, 1997, s. 141-147; srv. též<http:/ /www.nkp.cz/start/knihcin/orst/miscdig. html (24.3.1999)> K VÝZNAMU A SOUVISLOSTEM PØÍPRAVY DAT PRO DIGITALIZACI RUKOPISÙ Zdenìk Uhlíø Národní knihovna ÈR 1 Úvod Program UNESCO Memory of the World a jeho odnož, projekt NK ÈR Memoriae Mundi Series Bohemica, mají za cíl uchování a zpøístupnìní kulturního dìdictví, které je nebo by mohlo být po fyzické stránce ohroženo a jehož pùsobení je do znaèné míry omezeno na místo (nynìjšího) uložení. To znamená, že koneèným cílem je pøemìna faktického kulturního dìdictví, které je pro vìtšinu lidí pouze potenciální, v autentickou civilizaèní tradici, jež by byla aktuální, živá. Jde tu tedy, obraznì øeèeno, o vzkøíšení mrtvé kultury, o její zapojení do svìtového kontextu a její konfrontaci s jinými kulturními tradicemi. Jakkoli na první pohled tu jde o pouhou odbornou a odbornickou práci, tyto programy nakonec smìøují k pochopení lidstva jakožto celku: nutný ohled na kulturní oblasti a civilizaèní okruhy tu má být doplnìn jejich pøekroèením. V jistém smyslu se tak jedná o nikdy nekonèící, trvalý úkol, který v našem projektu nalezl své zhmotnìní a zosobnìní. To však také znamená, že kromì pozitivních výsledkù tu vystupují i problémy. Digitalizace rukopisù se takto totiž zaøazuje do celosvìtového procesu globalizace, který zdaleka není jednoznaèný, ba nìkdy pùsobí spíše negativnì. Projevuje se (zatím) spíše jen v oblasti ekonomiky a techniky, resp. techno-vìdy, a v prvoplánovì pojaté ideologii otevøené spoleènosti, zdùrazòující konzumní demokracii a nìkdy dokonce konec historie. Je zøejmé, že zpøístupnìní kulturního dìdictví v jeho svébytných a leckdy protichùdných èi protikladných podobách je ponìkud protimluvem. Na druhé stranì je však jasné, že tato tendence globalizace je natolik silná, že je nutno se s ní vyrovnat, nikoli ji odmítat. Jde o to, aby se digitalizace rukopisù nestala pouhým zajímavým ukazováním ponìkud exotických obrázkù. Jako problematiètìjší a tím i dùležitìjší se tak pravdìpodobnì jeví v tomto ohledu spíše pøíprava dat než jejich zpracování, nebo od ní se odvíjí druhý plán, pøekraèující pouhou globalizaci ve smyslu technickém. To ve svém dùsledku znamená, že celkovému smyslu celosvìtového zachování a zpøístupnìní kulturního dìdictví je nutno dodat konkrétní význam a strukturu, jednotlivé dílèí projekty profilovat, nalézt jejich vìcné tìžištì a metodologické i metodické vùdèí linie. Projektu Memoriae Mundi Series Bohemica se to už alespoò v hrubých rysech podaøilo, takže postupnì výsledky své práce pøedává k veøejnému využití a jednotlivé své metodologické a metodické principy k diskusi. Nastala tedy situace, kdy je vhodné a žádoucí prezentovat náš projekt v tomto ohledu jako celek. To je cílem následujících øádkù. NÁRODNÍ KNIHOVNA, 10, 1999, è. 3 117

2 Elektronicko-digitální zpracování rukopisù Zpracování rukopisù cestou digitalizace se ve svých poèátcích jevilo jako prostøedek ochrany nebo prosté evidence èi inventarizace. V tomto smyslu jsou vyhotovovány nìkteré CD-R urèené pro studovnu NK ÈR a takto byl pøipraven pilotní disk Pamì svìta èi inventáø korespondence Clemense Lothara Václava Metternicha a v nedávné dobì dokonèený inventáø arabských rukopisù NK ÈR. Již brzy se však projevily dvì skuteènosti, které ukázaly, že tento elementární pøístup nejenom nevyužívá všech možností, které se tu naskýtají, ale že je dokonce v nìkterých pøípadech zavádìjící. Vysoká pracovní, èasová nároènost pøípravy dat už na tomto elementárním stupni vedla k poznání, že v samém základu této práce musí stát víceúèelovost a variabilita; jen tak lze hovoøit o efektivitì v pøinášení výsledkù. A tak vznikly dva CD-ROM (Antiphonarium Sedlecense a Chronicon Concilii Constantiniensis), které se pokoušely jednak o odborné zpracování, jednak o populární prezentaci, tzn. o monografické zpøístupnìní jednotlivých rukopisù. Zde pak vyvstal problém, nebo pøi použití indexování pouze na základì jednotlivých klíèových slov byla výsledkem informaèní redundance, informaèní balast, exformace místo informací, a to zejména v položkách formuláøe dotazu vycházejících nikoli z pùvodního textu rukopisù, nýbrž v tìch pøípadech, kdy byly pøikládány jako popisné termíny zpracovatelem zvnìjšku. Vznikla tudíž nutnost pøistoupit ke zkoumání vzájemného pomìru dat a metadat èi informací a metainformací a k øešení jejich sofistikovanìjšího vztahu ve výsledném digitálním dokumentu. Tak se vynoøil celý nový horizont, který od pouhého prostøedku ochrany, evidence a prezentace ukázal k celému novému kontextu zpracovatelské i badatelské práce a k prostøedí pro tuto práci. 2.1 Digitální kopie Základem elektronicko-digitálního zpracování rukopisù je digitální kopie, tzn. uspoøádání série obrazù, jež zpøístupòuje sled stránek originálního dokumentu, rukopisu. Lze tu hovoøit o jakémsi lepším mikrofilmu ; lepším nikoli snad primárnì kvùli vyšší kvalitì zhotovení, ale kvùli snazšímu ovládání pøi prohlížení. Digitální kopie na tomto stupni je pouhým náhradním nosièem, je tedy pøimìøenìjší považovat ji spíše za reprodukci než za faksimile. Vzhledem k odlišné fyzické povaze originálního a náhradního nosièe se sice u kopie rozšiøují nìkteré uživatelské možnosti (napø. zvìtšování, kontrastování apod.), avšak na druhé stranì nìkteré vlastnosti a rysy originálu zanikají (napø. materiál, sestavení knihy ze složek apod., zkrátka hmotnost a trojrozmìrnost). Originál je tak nahrazen v rozhodující míøe, nikoli však beze zbytku. Znamená to, že pro bìžné, rutinní použití digitální kopie sice neztratí svou užiteènost, pøece však zde konverzí dochází k transformaci: trojrozmìrný originál je reprodukován dvojrozmìrnì. Øeèeno jinak, zachovány zùstávají rysy paleografické (resp. filigranologické, jsou-li filigrány nasnímány), zanikají rysy kodikologické. Digitální kopie umožòuje studium historické a filologické (prostá èetba textu), muzikologické (èetba not), umìleckohistorické (prohlížení obrazù), paleografické a filigranologické (sledování analyticky elementárních složek vizuálního vjemu), vyluèuje však studium z hlediska archeologie knihy (zkoumání knihy jakožto jednotlivého trojrozmìrného materiálního, fyzického pøedmìtu - vìci a jeho dìjin). Jelikož však archeologie knihy smìøuje k tomu (alespoò v jistém pojetí a pøi urèitém pøístupu), aby se stala základem a jádrem kodikologie, znamená to, že digitalizace rukopisù vede k volbì jiného paradigmatu rukopisného studia. Toto jiné paradigma ovšem nemusí nutnì paradigma reprezentované archeologií knihy nahradit, spíše je mùže alternovat. Již samo systematické poøizování elementárních digitálních kopií vede tedy k otázkám, které mají význam pro teorii, metodologii a metodiku a jejich rozvoj. Dùsledkem toho ovšem je, že pouhé poøizování digitálních kopií rukopisù bez pokusù o nìjaké jejich další zpracování by bylo èinností neúplnou, a tudíž nedostateènou. V nejlepším pøípadì by pouze konzervovalo nynìjší stav, ale i to za cenu znaèného metodologického a metodického regresu. Jakmile se v prùbìhu práce na projektu Memoriae Mundi Series Bohemica stala tato skuteènost dostateènì zøejmou, pøikroèili jsme k øešení otázek souvisejících s poskytováním dodateèných informací. Problém se nejprve ukázal v podobì popisných charakteristik, které by digitální kopii doprovázely a jejího uživatele jaksi navigovaly. 2.2 Popisná data Uvedení dodateèné informace, metainformace, která by odpovìdìla na otázky vyvolané existencí prosté digitální kopie rukopisu, se jeví nejdøíve a nejsnáze v podobì pøiøazení popisu k obrazové edici. Tento popis ovšem mùže existovat v rùzných formách, které vyjadøují rozdílný náhled na rukopis jakožto objekt. Jako základní rozlišení tu vystupuje soustøedìní buï na znaky vnìjší (popis kodikologický), nebo vnitøní (analytický popis bibliografický). Vzhledem k tradiènímu a souèasnému zamìøení vìtšiny rukopisného bádání by se mohlo zdát, že zvolen by mìl být popis kodikologický, a to právì proto, že specificky kodikologické rysy na digitální kopii chybìjí; takový popis by tedy sloužil jako faktografické doplnìní digitální kopie, jako doplnìní toho, co na ní fakticky chybí. Jenže tento názor, vyplývající z dosavadní a stávající praxe kodikologie, vùbec není evidentní a zøejmý. Poukazuje na to zdùraznìný rozdíl mezi faktièností a faktografièností. Má-li být faktografie rozvinutím a interpretací faktiènosti, musí z ní vycházet, nikoli ji doplòovat jaksi odjinud. Musíme mít na mysli, že zde nám jde o popis vztahující se k digitální kopii, nikoli k originálu, jak je tomu v pøípadì klasického popisu kodikologického. Ponìvadž se èást údajù, které pøináší kodikologický popis, týká faktických skuteèností, jež na digitální kopii explicitnì zobrazeny nejsou a nejsou v ní obsaženy ani implicitnì, je tu kodikologický popis nepoužitelný: není tu žádný protìjšek, podle kterého by bylo možno tento popis kontrolovat a kriticky ovìøovat. 118 NÁRODNÍ KNIHOVNA, 10, 1999, è. 3

Už v tomto stadiu se stává zøejmým, že tu máme co do èinìní se dvìma navzájem soubìžnými paradigmaty, jež nemohou jedno druhé nahradit. Zároveò se ukazuje, že popisná práce související s digitalizací rukopisù musí vykroèit za hranice klasické kodikologie a mimo nì. A tu pøichází analytický popis bibliografický, jehož objektem není rukopis jako fyzický pøedmìt, materiální vìc, nýbrž jako nosiè ideálního pøedmìtu komunikace, sdìlení a recepce. Takto pojatý popis se vztahuje k vnitøním znakùm, které jsou v úplnosti spoleèné originálu i jeho kopii, je tedy možná stálá kontrola a kritické ovìøování, tøebaže se vìtšinou bude vztahovat ke skuteènostem v tomto objektu jen implicitnì obsaženým, nikoli explicitnì vyjádøeným (to se nakonec týká velké vìtšiny literárnìhistorických údajù vztahujících se k obsahu rukopisù). Tento popis se tedy staví do kontextu soupisù autorských a zejména textových, anebo, obecnìji øeèeno, do kontextu speciálních soupisù, nikoli do kontextu fondových katalogù. Nemá být úvodem do studia rukopisu jakožto materiální vìci, nýbrž prùvodcem ve zkoumání rukopisu jakožto ideálního pøedmìtu, nosièe sdìlení a obsahu. Postupnì se ukázalo, že tento ideální pøedmìt, pøestože není materiální, není ani transparentní, nýbrž výraznì masivní. Tato skuteènost je ovšem zatím rozpracována pøedevším ve svých filozofických aspektech, takže pro rukopisná bádání spojená s digitalizací rukopisù pøedstavuje spíše teoretickou a metodologickou výzvu než by jen relativnì uzavøený problém. Pøesto však rozbor problematiky v tomto svìtle umožòuje již na této rovinì nìkteré závìry, jež jsou bezprostøednì využitelné pro náš program a které jsme zaèali i prakticky uskuteèòovat, tøebaže nikoli zároveò a na téže úrovni. Pøedevším se ukázalo, že digitální kopii a bibliografický popis je nutno spojit do jednoho výsledného dokumentu tak, aby byly pokud možno vzájemnì prostupné, aby nebìžely bez vzájemného propojení. A dále se ukázala potøeba vzájemné koordinace takto vzniklých dokumentù, aby se dodržel základní princip víceúèelovosti a variabilnosti, bez nìhož by toto poèínání nepøinášelo dostateènì efektivní výsledky. Jde tu o vytvoøení komplexního prostøedí pro badatelskou práci. 2.3 Virtuální kniha Spojení digitální kopie rukopisu a jeho bibliografického popisu vedlo za použití jazyka HTML a posléze SGML k vytvoøení relativnì samostatného dokumentu - virtuální knihy. Je ji možno v základním stupni studovat prostøednictvím webovských prohlížeèù, pak ovšem technicky zùstává na úrovni lepšího mikrofilmu. Avšak speciální program, v tomto pøípadì ManuFret, již nabízí uživatelský komfort s mnoha rùznými možnostmi. Aby však virtuální kniha mohla opravdu fungovat, je zapotøebí jakéhosi zjednodušení. A tak vyvstala jako prvoøadý problém standardizace; jedinì na jejím základì je totiž možno bezchybné zpracování dat a jejich snadné a úèinné využívání. Avšak vzhledem k tomu, že data se neseskupují pouze do unifikovaných struktur, nýbrž mají sloužit i k naplòování urèité funkce, která se nachází mimo tyto struktury, šlo tu nejprve o volbu pojetí standardu tak, aby umožòoval vytváøet struktury jejich pøenášení a zároveò naplòovat funkce jejich využívání. Z hlediska pøípravy dat to znamenalo, že byl vylouèen standard ve smyslu normy, pravidla, protože takový standard je pøíliš rigidní, vhodný sice pro dokonèení prací v pevnì vymezené, a tedy uzavøené oblasti, avšak zcela nevhodný pro poèínající práci v oblasti, jež se teprve otevírá a je více ménì neurèitá, což je právì situace elektronicko-digitálního zpracování rukopisù. Zde by byla naprosto nemožná verifikace správnosti konkrétního formulování standardu, takže by tu vznikalo nebezpeèí, že se uzavøou budoucí perspektivní cesty. Tím pochopitelnì vznikla další kolize s kodikologií založenou na klasických metodách a postupech, protože ta (snad u vìdomí nepevnosti svého paradigmatu) význam pevných pravidel pro popis rukopisù nemálo zdùrazòuje. Zároveò však vznikla i kolize s obecným knihovnictvím, které je pøi klasické i elektronické katalogizaci založeno na naprosté a dùsledné normativnosti. Po tomto poznání se z hlediska pøípravy dat ukázalo jako jediné schùdné øešení pojmout standard jakožto minimální úroveò, která se musí zachovávat a udržovat a kterou je možno ve snaze o víceúèelovost a variabilnost libovolnì pøekraèovat. Základem pro takto zvolený standard se stala druhá verze Anglo-amerických katalogizaèních pravidel (AACR2), avšak s možností znaèných arbitrárních pøesahù. Teprve odtud se mùže - už na úrovni uživatelské, nikoli na úrovni pouhé pøípravy dat - utváøet standard ve smyslu communis consensus, který by mìl být základem rozvíjení metod a technik v oblasti pøípravy a zpracování dat (tedy posléze i jakési lex artis), ovšem už na vyšším stupni. Tady už jde o praktické uplatnìní a využití výsledkù stávajícího elektronicko-digitálního zpracování rukopisù, což je otázka neurèitého èasového úseku. Bylo tedy nutno vzít v úvahu otázku uživatelských potøeb a požadavkù a hloubìji ji hierarchizovat pøedevším s ohledem na perspektivní smìry, které se dnes objevují pouze v latentních náznacích a dosud nenalezly svùj adekvátní a pevný výraz. 2.4 Badatelský kontext Jakmile bylo jasné, že digitalizace rukopisù výraznì pøekraèuje oblast ochrany fondù a kulturního dìdictví vùbec, zaèalo být také èím dál tím zøejmìjší, že je nutno dùkladnì se vìnovat problematice zpøístupnìní a oproti dosavadním pøedstavám ji znaènì pøehodnotit. Pøinejmenším bylo jasné, že se zaèínají mìnit a stávat neurèitými hranice mezi bádáním a službami èi, jinak øeèeno, mezi vìdeckou a odbornou prací. Na tomto stupni se to zatím nejeví jako otázka organizaèní, tøebaže i ta se jednou bude muset dostat na poøad dne, ale každopádnì se tu ukazuje nutnost nové formulace knihovnické práce v souvislosti se správou a zejména zpøístupòováním rukopisných fondù. V kontextu elektronicko-digitálního zpracování rukopisù zdaleka nepùjde jen o zpøístupòování ve smyslu pùjèování identifikovaného a podle pravidel náležitì NÁRODNÍ KNIHOVNA, 10, 1999, è. 3 119

popsaného materiálu. Mnohem vìtší roli než dosud bude muset hrát tvorba, poskytování a zprostøedkování dodateèné informace, a to jak v explicitní formì, tak implicitnì. Vždy na této dodateèné informaci se zakládá sám smysl virtuální knihy, z jehož hlubší úrovnì vedou spojnice do stále se rozšiøujících okruhù. Struktura virtuální knihy jakožto dokumentu utvoøeného na základì jazyka HTML, resp. novìji SGML, má dvì úrovnì: úroveò obecných údajù o rukopisu a stránkovou úroveò. Stránková úroveò - kromì obligatorní foliace èi paginace - umožòuje zcela arbitrární volbu položek formuláøe dotazu, a tudíž jednoznaènì dostává principu variabilnosti. Na tomto základì je pak možná edièní a monografická práce s cílem zpøístupnìní celku rukopisu nebo jeho jednotlivých èástí. Takováto edièní monografie zajisté zdaleka pøesahuje dosavadní pøedstavy o knihovnické práci, by by se týkala speciálních èi historických fondù. Právì zde se ukazuje potenciální prolínání vìdecké a odborné práce, zejména ovšem na úrovni personální a organizaèní, kde však zùstává ještì mnoho nejasného a nejistého. Aèkoli je tedy tato cesta již dostateènì ovìøena (CD-ROM Antiphonarium Sedlecense a Chronicon Concilii Constantiniensis; CD-R a webovský dokument Legendae sanctorum patronorum Bohemiae), nelze v tomto smìru v dohledné dobì oèekávat výraznìjší vzrùst, tím ménì boom; kromì zmínìných nejasných personálních a organizaèních otázek tu hraje roli enormní èasová a pracovní nároènost. Nicménì pøes všechny tyto zmínìné problémy by nebylo dobré tuto cestu opomíjet. Tady spolu totiž co nejtìsnìji souvisejí otázky ochrany, zpøístupnìní a využívání, tzn. že zde by mìlo být jedno z jader projektu Memoriae Mundi Series Bohemica. Nejlepší ochrana rukopisu pøed jeho opotøebením a pøípadným zánikem je jeho funkèní vylouèení z bezprostøedního používání a toho se nejlépe dosáhne, jak svìdèí všeobecná zkušenost, jeho edièním zpracováním. Pro èeské prostøedí je to velká výzva, protože oproti jiným zemím zde toto zpracování, pøevážnì z dùvodù, které bych nazval právì organizaèními, zaostává. Výrazným výsledkem je však už to, že nyní jsou pro ni vytvoøeny dostateèné technické pøedpoklady. Bezprostøednì vìtší význam však má úroveò obecných údajù o rukopisu, do níž spadají popisná data, jak o nich byla øeè výše. Teprve postupem práce na našem projektu v souvislosti s nárùstem poètu tìchto popisù jednotlivých rukopisù se v plné míøe mohl projevit jejich významový kontext. Zde by se postupnì mìl dùslednì naplòovat požadavek úplného analytického popisu na rozdíl od dosud obvyklého popisu blokového. Vyvstávají zde sice rùzné dosud neøešené metodické a technické otázky, nicménì jedna vìc je zøejmá: díky postupùm pøi elektronickém zpracování je na tomto místì možné spojení mezi jednotlivými dokumenty, jejich srovnání, a tudíž pøechod na vyšší informaèní úroveò. Tato cesta sice pøímo neomezuje bezprostøední využívání originálních dokumentù jako cesta edièní a také monografická, avšak zevrubným a systematicky organizovaným obsahovým zpracováním jednotlivých rukopisù je zaruèeno jejich zpøístupnìní ve vyšší kvalitì, a tím se snižuje tlak na jejich používání za úèelem prostého zjištìní jejich konkrétního obsahu a orientace v nìm. I pøes vìtší pracovní a èasovou nároènost než pøi blokovém rozpisu obsahu je tato cesta mnohem snazší než cesta edic a monografií. Ale to vše pouze za podmínky, že vzájemná prostupnost analytických bibliografických popisù a jejich srovnání bude možná samotným vyhledáváním bez použití bibliografických popisù jakožto složek jednotlivých elektronicko-digitálních dokumentù, virtuálních knih. 3 Informaèní systém Ukazuje se tedy nejenom to, že pro práci na digitalizaci rukopisù nestaèí vytváøení pouhých jejich obrazových kopií, ale i to, že nedostaèuje ani utváøení jednotlivých digitálních dokumentù, by obohacených o bibliografický popis, pøinášející dodateènou informaci. Smysl tohoto poèínání je naopak dovršen teprve vybudováním celkového informaèního systému, který jednak umožòuje orientaci mezi rùznými složkami jednotlivých elektronicko--digitálních dokumentù, jednak virtuálnì vede mimo celý tento okruh. Teprve vybudováním soustavného a souvislého informaèního systému, resp. systémù, vzniká možnost vytvoøení komplexního prostøedí pro badatelskou práci, v nìmž jsou diferencovanì propojena data a metadata, informace a metainformace a odkud lze již pøímo odvíjet nové poznatky, které jsou pak do tohoto systému zpìtnì zabudovatelné, avšak i bez toho jsou využitelné ve své implicitní podobì. Teprve spojením digitálních dokumentù a na nì vázaných elektronických informaèních systémù se postupnì objevuje možnost, jak vypracovat soustavnou metodiku, která by elektronicko-digitální zpùsob zpracování rukopisù uèinila soumìøitelným se zpracováním klasickým tak, aby to byly dva soubìžné a vzájemnì se doplòující postupy. Pøi tomto optimismu je ovšem tøeba zároveò si uvìdomit, že to nebude nikterak jednoduché a jednoznaèné. Toto elektronicko-digitální prostøedí je totiž možno si již pøedbìžnì pøedstavit ve stejném rozsahu jako prostøedí psané a tištìné knihy spoleènì. Znamená to tudíž, že bude i stejný obsah tohoto prostøedí a že jejich odlišnost bude pouze ve zpùsobu a formì komunikace a recepce? Zdá se, jako by se nìkteré úvahy o konverzi médií a retrokonverzi dat ubíraly tímto smìrem. Avšak zdá se také, že ubírat se tímto smìrem není pøíliš nosné, ponìvadž se tu nedostává ke slovu nìkolik závažných problémù, které souvisejí s rozlišováním vnìjších a vnitøních znakù, originálních a subsidiárních dokumentù, primárních a sekundárních zdrojù. Sumárnì se to dá øíci tak, že pøi prostých úvahách o konverzi a retrokonverzi zùstávají neøešeny otázky vztahu paradigmatu a jednotlivých pravidel, jejich souhlasnosti a rozpornosti. Akcentován je standard právì v rovinì pravidel (tj. normy), nikoli paradigmatu (tj. minimální úrovnì), a to, jak jsme již vidìli, vede do slepé ulièky. Z toho tudíž plyne, že celý dosah a význam informaèního systému, shrnujícího elektronicko-digitální zpracování rukopisù nemùžeme zatím v plné míøe posoudit, jakkoli už mùžeme leccos øíci o jeho základech. To znamená, že by bylo nyní krajnì nevhodné a zavádìjící pokoušet se 120 NÁRODNÍ KNIHOVNA, 10, 1999, è. 3

formulovat pevná pravidla jeho utváøení a jednoznaèné normy pøípravy jednotlivých záznamù databáze organizované tímto informaèním systémem. Spíše tu lze hovoøit jen o jakýchsi základních liniích, sémantických aspektech a horizontech. I zde je základním požadavkem dùslednì dodržovat princip víceúèelovosti a variabilnosti tak, aby bylo možno vyhnout se pøípadné slepé ulièce. Je tady nutno pøedpokládat oborové prolínání a vytváøení rùzných interdisciplinárních postupù. Pokud jsme mluvili o sémantických aspektech a horizontech, znamená to, že informaèní systémy vztahující se k elektronicko-digitálnímu zpracování rukopisù je nutno nìjakým zpùsobem odstupòovat. Toto odstupòování by mìlo vycházet ze vzrùstajícího podílu metadat a metainformací a zohledòovat rùznou míru využití primárních (prameny) a sekundárních (literatura) zdrojù pøi komplexnì chápané pøípravì dat. Rùzné stupnì informaèního systému tak budou explicitnì zprostøedkovávat rùznou míru dodateèné informace a umožní elementární i sofistikované vyhledávání v tomto smìru. Pøitom je však tøeba mít stále na pamìti, že tyto aspekty a horizonty nejsou definitivní, že jsou pouhými sémantickými rovinami, které musejí být koncipovány tak, aby stále existovala možnost upøesòovat, prohlubovat a doplòovat je. Z hlediska praktické využitelnosti všech produktù digitalizace rukopisù je právì informaèní systém v rùzných stupních tìžištìm, odkud lze pøecházet do rùzných smìrù a dokonce dosahovat kontaktu s tím rukopisným materiálem, který dosud elektronicko-digitálnì zpracován nebyl. Zde se stýká a prolíná knihovnická a badatelská èinnost, odborná a vìdecká práce. Je tudíž nanejvýše pravdìpodobné, že tato oblast se v blízké dobì stane nejperspektivnìjším polem pro rozvoj rukopisných studií a pro jejich metodické, ba i metodologické obohacení. 3.1 Evidence Elementární složkou v tomto smìru je evidence zpracovaného materiálu. Ta se tudíž stává nutným prvním stupnìm informaèního systému. Avšak už na tomto poèátku se vyskytuje možnost zmìtení, jehož je nutno se vyvarovat. Je totiž tøeba dobøe a náležitì rozpoznat, èeho vlastnì se má tato evidence týkat. Ve høe jsou tu pøece dva dokumenty, originální a subsidiární. Problém vyplývá jednak z toho, že subsidiární dokument je svébytnou kopií dokumentu originálního, takže oba dokumenty mají shodné nìkteré vizuální rysy, jednak z toho, že oba tyto dokumenty, které nejsou totožné, vystupují pod shodným souhrnným oznaèením, kterým je i pro subsidiární dokument signatura dokumentu originálního. Vzhledem k tomu, co bylo výše øeèeno o vztahu vnìjších a vnitøních znakù, jakož i kodikologického a bibliografického popisu, je snad sdostatek zøejmé, že evidence v tomto prvním stupni informaèního systému se mùže týkat toliko subsidiárního, elektronicko-digitálního dokumentu, nikoli dokumentu originálního, fyzické knihy, rukopisu. Tento informaèní systém tedy jednoduše eviduje, které digitální kopie (tj. digitální kopie kterých rukopisù) jsou v danou chvíli k dispozici. Tento problém je však nutno nahlédnout i z jiné strany. Tøebaže této elementární evidenci podléhají subsidiární a nikoli originální dokumenty, jsou jí podrobeny ve svém aspektu dokumentù primárních a nikoli sekundárních. Zde je nutno si uvìdomit, že odlišnost primárních a sekundárních dokumentù není absolutní, tedy diskontinuální èi diskontinuitní, nýbrž pouze relativní, tedy kontinuální èi kontinuitní. Týž dokument tak mùže volnì pøecházet ve svùj primární èi sekundární aspekt, být jednou pramenem a jindy literaturou. Je však také zøejmé, že se nemùže jevit v obou tìchto aspektech zároveò. Je tedy nutná volba vzhledem k úèelu a cíli, který by mìl naplòovat tento stupeò informaèního systému v celém širším kontextu elektronicko-digitálního zpracování rukopisù. Z toho potom plyne, že je nutný takový informaèní systém, který by pøíslušné dokumenty postihoval na nejnižší možné úrovni dodateèné informace, tedy právì v jejich aspektu primárního dokumentu. Je jasné, že dosažení tohoto cíle v absolutní míøe je iluzí. Pøece však je možno alespoò limitnì se mu pøiblížit, a to tak, že uvedená metadata budou zachovávat základní vrstvu identifikaèního popisu, tzn. budou to explicitnì vyjádøené údaje, které se v primárním dokumentu implicitnì vyskytují a které se transformují v explicitní pouhým kritickým, ne však interpretaèním zpracováním. Cílem tohoto informaèního systému prvního stupnì není nic jiného než evidovat aktuální možnosti práce s digitálními subsidiárními dokumenty a identifikovat v nejjednodušší podobì vazbu každého takového subsidiárního dokumentu s dokumentem originálním. Vše ostatní musí zùstat vyhrazeno informaèním systémùm vyššího stupnì, jejichž cílem potom bude zprostøedkovávat vyhledávání metainformací získaných již interpretaèním poøádáním. První, evidenèní stupeò informaèního systému tedy zprostøedkovává data a metadata získaná z primárního dokumentu samotného, zatímco vyšší stupeò (vyšší stupnì) informaèního systému budou poskytovat informace a metainformace vytìžené z kontextu pøesahujícího jednotlivý primární dokument. 3.2 Heuristika Mùžeme tedy øíci, že, pokud informaèní systém prvního stupnì umožòuje evidenci a identifikaci materiálu, informaèní systém (systémy) vyššího stupnì by se mìly soustøeïovat na další hlubší orientaci v tomto materiálu, a tedy nìjakým zpùsobem vést k heuristice. A nutno dodat, že vzhledem k množství práce vynaložené na vybudování, udržování a doplòování tohoto systému by tomu mìlo být tak, aby se zároveò využívalo primárního a sekundárního aspektu dokumentu, tedy aby heuristický prvek byl inherentní samotnému informaènímu systému, aby nevycházel pouze ze strany zadavatele dotazu. Konkretizovat tuto otázku ovšem vùbec není snadné, a to tím spíše, že se do znaèné míry vymyká dosavadním klasickým heuristickým me- NÁRODNÍ KNIHOVNA, 10, 1999, è. 3 121

todám. Je ji tedy nutno nejprve jasnìji osvìtlit a jednotlivé možnosti blíže specifikovat, a to zejména v tom smyslu, jak je k tomuto úèelu možno využít imanentních rysù dokumentù samotných, protože jen tak bude možné, aby jednak budování tohoto stupnì informaèního systému bylo z hlediska ekonomiky práce efektivní, jednak vyhledávání bylo v pokud možno minimální míøe závislé na vnìjších zásazích zpracovatele jednotlivých záznamù databáze tímto informaèním systémem organizované. Tato otázka se klade ve dvou souvisle po sobì následujících vrstvách: jde jednak o vztah tohoto informaèního systému a bibliografického popisu v rámci jednotlivého dokumentu, jednak o zpùsob vyhledávání. Èást bibliografického popisu v rámci jednotlivého elektronicko-digitálního dokumentu, která zahrnuje detailní, pokud možno analytický rozpis obsahu a další metainformace, plynule pøechází v dokument svou povahou sekundární. Jeví se tedy jako velice nosné využít právì pøedevším ji pro budování informaèního systému, který by cestou sofistikovaných rešerší umožòoval heuristickou práci. Tu se pak ukazuje praktický problém charakteristiky jednotlivých textù tak, aby tvoøila koherentní záznam, který by umožòoval nalézt spoje k dalšímu komplementárnímu materiálu nejenom stejného, ale také toliko podobného rázu. Tu se tradièní klasické metody, operující v pøípadì atribuovaného textu autorem a titulem, nebo krátkým incipitem a explicitem v pøípadì textu anonymního, ovšem jeví jako nedostaèující, ponìvadž neposkytují dostatek styèných bodù pro srovnání jednotlivých textù; mnohdy totiž nabízejí pouhé zdání stejnosti èi jenom podobnosti, než aby urèily skuteèné, více èi ménì tìsné souvislosti. Je tedy nutno vykroèit za stávající úzus autorských soupisù a mimo nynìjší pravidla pro popis rukopisù, jež jsou vlastnì i pravidly pro poøizování fondových katalogù. Vzhledem k povaze rukopisného materiálu se jeví jako výhodnìjší (a leckdy i oprávnìnìjší) odsunout autorské údaje do údajù o literatuøe, ponìvadž jsou do znaèné míry sekundární povahy. Údaje o titulu je pak vhodné zaøadit do šíøe pojatých údajù o rubrice. Také údaje o incipitu je vhodné pøeformulovat, a to v tom smyslu, aby se odlišil incipit všeobecný (thema, perikopa, quaestio) od incipitu vlastního, resp. autorského. A jelikož jde o to, aby pro sofistikovanou rešerši jakožto základ heuristické práce bylo možno využít imanentních rysù jednotlivých textù, je nosné zaøadit údaje o kompozici, které by ozøejmovaly hlubší èlenìní na distinctiones, divisiones, articuli, notanda, suppositiones, correlaria etc. Je zajisté otázka, do jaké míry je možno v úhrnu všech záznamù dosáhnout tohoto ideálního vyplnìní všech zmínìných údajù. Na druhou stranu je ovšem zøejmé, že takto zpracovaný záznam ve spojení s automatizovaným vyhledáváním nabízí dosud netušené možnosti heuristické a materiálové práce. Jde tedy v druhé øadì o zpùsob vyhledávání, který by zužitkoval možnosti poøádání záznamù o textech na základì jejich imanentních rysù a vedl k jejich ad hoc cílenému seskupování na tomto základì. Je snad dostateènì zøejmé, že musí jít o vyhledávání textové (a nikoli databázové), a to s pøedzpracováním textu bez pøedzpracování vzorkù. Tento zpùsob nijak neovlivòuje zadávání dotazu a umožòuje vyhledávání libovolných spojù a souvislostí mezi jednotlivými záznamy. Umožòuje úspìšné vyhledávání i pøes rozkolísanost jednotlivých incipitù a umožòuje srovnávat jednotlivé texty na základì jejich kompozice, schématu èi struktury. Zdá se, že toto je opravdu perspektivní cesta k pøedbìžnému zpracování a následnému probádání rukopisného materiálu, který sice je jakoby známý, ale v mnoha pøípadech vlastnì zùstává nìmý. Zároveò však je nutno mít na pamìti, že to, co zde bylo pøedestøeno, je pouze jednou z možností; nejsou vylouèeny ani další smìry a v nynìjší chvíli se na této úrovni jeví jako uskuteènitelný ještì další pomocný informaèní systém. 3.3 Citaèní analýza O citaèní analýze se mluví obvykle v souvislosti s bibliometrií a sociologií vìdy, nìkdy také v souvislosti s knihovnickým vìcným popisem, pokud ovšem nezdegenerovala ve vyhledávání poètu citací jakožto prostøedku hodnocení jednotlivých badatelù. Je tedy zøejmé, že pro úèely související s elektronicko-digitálním zpracováním rukopisù nelze vycházet z tìchto konkrétních aplikací, nýbrž že je nutno vrátit se k samotnému základnímu principu. Ten spoèívá ve využití explicitnì vyjádøených èi implicitnì existujících souvislostí mezi texty, tedy pøímých (odkazù) a nepøímých (pøejímek, aluzí) citací. Vzhledem k tomu, že v edièní technice a metodice se vžilo urèování obou tìchto druhù citací a že se postupnì rozšiøuje také jejich shrnování do rejstøíkù, je možno se opøít o klasické metody práce a jejich výsledky a rozvinout je, resp. pøinejmenším aplikovat na pøedzpracovaný materiál pro heuristické úèely. Je tedy tøeba ozøejmit heuristický smysl citaèní analýzy a poté její princip pøevést do podoby pomocného informaèního systému. Badatelská a knihovnická zkušenost, by dosud nebyla soustavnì a jednoznaènì racionalizována, svìdèí o tom, že užití týchž pøímých èi nepøímých citací v rùzných textech odkazuje pøinejmenším na jejich tematické, ne-li dokonce genetické souvislosti. Vzhledem k leckdy spíše symbolickému než racionalistickému diskurzu rukopisných textù a vzhledem k jejich eliptickému a anakolutickému zpùsobu vyjadøování bývá leckdy nesnadné posoudit, o èem v dobovém kontextu pojednávají; jejich výpovìdní schopnost se pøed námi jakoby odmlèela. Je ji však možno oživit právì na základì imanentních vazeb, pøedstavovaných jednotlivými pøímými i nepøímými citacemi a jejich souhrnem k textùm jiným. A od tohoto urèení tematických souvislostí se pak otevírá cesta k urèování a ovìøování vztahù genetických. V plné míøe je to však uskuteènitelné postupným pøevádìním zjištìných citací do jednoho informaèního systému; roztøíštìnost v jednotlivých edicích a jiných materiálových pracích tento postup neumožòuje. I zde je nutno pøipustit, že takto naèrtnutý pøedpoklad je nemálo idealistický. Nicménì i zde je nutno uvažovat o limitním pøiblížení se k jeho naplnìní. Není sice sporu o tom, že pøíprava dat pro tento pomocný informaèní systém bude nesmírnì nároèná, na dru- 122 NÁRODNÍ KNIHOVNA, 10, 1999, è. 3

hou stranu se však ukazuje, že vlastní zpracování dat bude podstatnì jednodušší. Dostaèovat by mìlo uvedení pøicházející pøímé èi nepøímé citace podle dnešního úzu s upøesnìním, zda jde o perikopu, téma, citát v textu, nebo aluzi èi parafrázi. Záhlaví by potom mìlo smìøovat k témuž záhlaví v heuristickém textovém katalogu, tzn. urèovat rukopis a folia. Zdá se, že takto vytvoøené základní textový katalog a pomocný citaèní index, v obou pøípadech za využití textového vyhledávání, by v dosti dlouhé perspektivì mìly pro rukopisnou práci v elektronicko-digitálním prostøedí dostaèovat, alespoò pokud jde o zpracování a studium rukopisù textových. 3.4 Pøedmìtové poøádání Pøitom si je ovšem nutno uvìdomit, že soustøedìní výhradnì na textové rukopisy nedostaèuje; v úvahu je nutno dále vzít minimálnì rukopisy notované, jakož i iluminované. Tu se ovšem pøíprava a zpracování dat nepochybnì posouvá do jiné roviny, k níž je nutno pøistupovat zcela jinak. Je totiž zøejmé, že pøi pøípravì popisných dat není možno vycházet z použití imanentních prvkù dokumentu v primárním aspektu: tento primární aspekt neukazuje pøece bezprostøednì jazykové vyjádøení, na nìmž je založen pøístup charakterizovaný v pøedchozích odstavcích. Je tedy nutno uvažovat o jiném metodickém pøístupu, což je dalším úkolem pro budoucnost. V nynìjší chvíli je možno jen jaksi ohledat nìkteré pøedbìžné pøedpoklady. Pro práci s rukopisy notovanými se problematika soustøeïuje pøedevším v oblasti technické, ponìvadž hlavní otázkou je tu zpùsob transkripce notového zápisu a indexovatelnost této transkripce tak, aby výsledek byl pøehledný a prùhledný. Uvažovat o pouhé transkripci bez zøetele k jejímu využití pro indexování, a tedy k druhotnému využití imanentních rysù zápisu, se jeví jako neefektivní a nedostateèné. Je jisté, že k øešení tìchto otázek je zapotøebí širšího konsensu, který by pøesahoval rámec jediného projektu, a to tím spíše, že je nutno poèítat se zcela zásadním odchýlením od dosud užívaných klasických transkripèních pravidel. Ve své abstraktní podobì je tudíž øešení této otázky sice jednoduché, ale v konkrétním praktickém provedení je nutno poèítat s mnohými neoèekávanými obtížemi. Nicménì spolu s šíøením elektronicko-digitálního zpracování rukopisù bude nutnost pokusit se alespoò o nìjakou odpovìï stále naléhavìjší. Jinak je tomu v pøípadì rukopisù iluminovaných, protože tam je jakákoli možnost transkripce již pøedem vylouèena. Hlavním problémem tu totiž je pøevedení vizuální podoby, tedy konkrétního smyslového tvaru, ve význam. Obraz prostì není zápisem, a tak se tu otázka bezprostøednosti a zprostøedkování klade ve zcela jiné poloze a zcela jiných konturách než v pøípadì textu (nebo obecnìji zápisu). Bylo by jistì záhodno tyto derridovské otázky transparentnosti a masivnosti systematicky rozpracovat pro celou oblast historických dokumentù a pramenného materiálu, avšak to zdaleka pøekraèuje oblast pouhé pøípravy dat. Pøes mnohé nejasnosti, které se tu objevují, je ovšem možno vycházet z transformace pøístupù klasických, nebo i ony jsou založeny na prostøedkujícím popisu, bez nìjž se tu principiálnì nelze obejít. V zásadì tu tedy jde o výbìr pøedmìtových hesel. Nejde tu však jen o pøiléhavost, výpovìdní schopnost tìchto jednotlivých hesel, ale právì tak o jejich systém. A právì zde musí dojít oproti klasickému pøístupu, který - leckdy promiscue - používá øazení prekoordinovaného i postkoordinovaného k rozhodující transformaci na øazení koordinované: spojení jednotlivých hesel by nemìlo být dáno, ale mìl by je utváøet teprve sám uživatel podle svého tématu a svého hlediska. Koordinované øazení pak klade otázku deskriptorù a nedeskriptorù, tezauru a unitermù. Aèkoli použití tezauru se zaèíná uplatòovat i pøi elektronickém zpracování (Thesaurus des Images Médiévales, Iconclass), zdá se, že pro komplexní elektronicko-digitální zpracování, spojující v jednom dokumentu kopii i dodateènou informaci a umožòující porovnávat dodateènou informaci z rùzných dokumentù, má spíše nevýhody: øízený slovník vyjadøuje již urèité hledisko, které nemusí odpovídat hledisku uživatele, hierarchické èlenìní je jakousi skrytou postkoordinací (nadto s možnými prvky prekoordinace). To se sice jeví jako blízké klasickým postupùm, a tedy jako snadno využitelné, ale zároveò to v otázce transformace zùstává stát na pùli cesty. Ukazuje se tedy, že výhodnìjší by mìlo být použití unitermù, a to v souvislosti s rozpracováním ikonografické terminologie s ohledem na volnì se prolínající aspekty a horizonty, aby bylo možno využít i prvek ikonologický (ostatnì související s textovou složkou rukopisù). Problém rùzných aspektù a horizontù se tak mùže ukázat ještì v jiném svìtle. 4 Fenomenologie objektu Ukazuje se stále zøejmìji, že elektronicko-digitální zpracování dokumentù (a tedy rukopisù a historických knižních fondù vùbec) nabývá plného významu, pokud je objektovì orientované. Pøi zpracování dat je ovšem tøeba mít na mysli zejména detailní analytickou úroveò, zatímco pøíprava dat sama musí poèítat se zapojením do širšího a univerzálnìjšího kontextu. V oblasti teorie tu pak hraje roli odlišení objektu reálného a intencionálního, v oblasti metodologie diference mezi objektem materiálním a formálním. Tato úroveò se však týká souhrnu všech možných pøístupù k práci s prameny a zdroji, takže znaènì pøesahuje pole nynìjších úvah. Nicménì je nutno vìnovat pozornost nìkterým metodickým konsekvencím, které mají význam spoleènì pro pøípravu dat i jejich využívání, a to zejména v souvislosti se sofistikovanou heuristikou v informaèním systému druhého stupnì (textový katalog a citaèní index). Týká se to pøedevším pojetí autorství a textu (resp. díla ). 4.1 Autorství a autor Autorství se dosud jevilo jako problém témìø povýtce jen v souvislosti s atribucí, tzn. pøiøazením toho kterého textu/díla urèité osobì; v tom smyslu se pak ponìkud konfúznì mùže hovoøit i o autorovi anonymním. Dokud neby- NÁRODNÍ KNIHOVNA, 10, 1999, è. 3 123

ly pochybnosti o tom, že dílo je výhradnì objektem reálným, nevznikaly ani otázky o funkènosti tohoto pøímoèarého a nestrukturovaného pojetí autorství. Jakmile se však v této koncepci objevily trhliny (napø. když Michel Foucault 1) ve vztahu k pojmu diskurzu zpochybnil význam a docela i smysluplnost takto pojatých autorských atribucí, tedy i autorských soupisù, potažmo dìjin jednotlivých oborù písemnictví), vyvstala nutnost pokusu se s touto situací vyrovnat. Jelikož elektronicko-digitální zpracování rukopisù je v jeho ideální cílové podobì možno považovat za úhrnnou retrospektivní analytickou bibliografii a za souborný katalog zároveò (tøebaže fakticky o tom zatím nemùže být ani øeèi), je nutno k této otázce reflektovanì a tematizovanì pøistoupit. 4.1.1 Individuální autorství Dnešní pøedstava autorství je pøedstavou individuálního autorství, které je ovšem chápáno jako autorství o sobì, nikoli jako pouhé pojetí autorství. Tato pøedstava je však evidentnì vázána na zpùsob zprostøedkování a recipování textù v podobì tištìné knihy, kdy nelze hovoøit o jednotlivých unikátních záznamech, zápisech, nýbrž o skupinách shodných záznamù podávajících totožný text, exempláøích (jedné série). To, co je autorùv text, autorský text, je tedy jakoby jasné. Avšak jasné je to pouze prismatem pojmù autorizovaného textu, textu poslední ruky, kanonického textu apod. Pøi pojetí autorství se tak nebere zøetel na rozdíly mezi textem autorským a autorizovaným, kanonickým a kanonizovaným, editorská a redaktorská práce se chápe jako práce edièní a redakèní, tedy jako víceménì transparentní, a tudíž pro tento øád vìcí zanedbatelná; pøièítá se jí pouze technický, nikoli vìcný význam. Podstatným úhlem pohledu tu není ani tak tradování textù, jako spíše copyright exempláøových sérií, dùvody pedagogické a andragogické a v neposlední øadì jistì i cenzurní. V zásadì tu tedy jde o právnické chápání subjektu, které ovšem - a zde je lapis angularis i molla asinaria - navazuje na theologické pojetí kanoniènosti, jež má rozlišit texty ortodoxní a heterodoxní èi heretické atp. a - zde je tertium comparationis - vyvodit z toho konsekvence v rámci církevní jurisdikce. Tøebaže tedy døívìjší theologické pojetí je transparentní vzhledem k myšlence, zatímco moderní vzhledem k osobì, dosud se tento rozpor nepovažoval za relevantní a moderní pojetí bylo pøikládáno i na období starší, v nìmž ovšem o copyrightu exempláøových sérií nemùže být ani øeèi. Hovoøí se potom o archetypu a autorském originálu, a to obvykle v tom smyslu, že pøedstavují týž materiální, avšak rozdílný formální objekt. Hovoøí se pak dále o hyparchetypech, recenzích èi redakcích, jakož i verzích, pøièemž všem tìmto stupòùm je snaha pøikládat individuální autorství, by tøeba hypotetické, nebo dokonce jen anonymní. Zdá se ovšem, že toto pojetí ne zcela odpovídá tradování textù ve formì zápisù, tj. jednotlivých unikátních záznamù. Tímto zpùsobem tradování není totiž textùm vlastní transparentnost k osobì autora, nýbrž jaksi samovolná masivnost, jež spíše než k individuálnímu autorovi vede k dalším (pøevážnì tematicky blízkým) textùm a k celkovému pozadí univerzální vzdìlanosti. Zdá se, že toto tradování textù se dìje pøedevším cestou jejich rozmanitého derivování, takže písaø - editor èi redaktor - není v komunikaci a recepci prvkem èistì transparentním. Pak ovšem, pokud tu nehraje roli exempláøová série, nelze mluvit, pøes jejich jednotlivou unikátnost, ani o naprosté svébytnosti zápisù. Tradované texty se jeví v podobì jakési škály textù/zápisù autorských a redaktorských. O autorství ve smyslu pojetí individuálního autorství tu proto nemùže být ani øeèi. Praktickým dùsledkem toho pro elektronicko-digitální zpracování rukopisù (a do jisté míry pro veškerou rukopisnou práci) je, že autorství pøinejmenším nemùže být øídící, rozhodující položkou formuláøe dotazu; vzhledem k návaznosti na stávající sekundární literaturu (kam v této souvislosti patøí i fondové katalogy a autorské soupisy) se však zvyšuje její význam jakožto položky odkazové. Imanentní tematická souvislost textù se za této situace totiž jeví nosnìjším horizontem pozornosti než jejich transparentnost ve vztahu k individuálnímu autorství. Zároveò je však tøeba hledat jiný formální objekt, tzn. jiné pojetí autorství. 4.1.2 Intencionální autorství Ukazuje se, že rozhodující pro pojetí autorství je zpùsob tradování textù, které pøicházejí v rukopisném materiálu. Je nutno øíci, že to není zpùsob èistì literární, alespoò ne tak, jak to chápeme ve strukturalistickém a formalistickém smyslu dnes. Mnohem spíše je to zpùsob literárnì rétorický, v jehož základech je køehká rovnováha mezi petrifikací a variabilitou, tedy jakási omezená promìnlivost. V jakém smyslu se tedy vùbec dá hovoøit o transparenci a masivnosti takto tradovaných textù? Jaký význam to pak má pro pojetí autorství? Zaèíná být zøejmé, že pøedstavy transparentnosti a masivnosti tu mají jen pomocný význam, protože jsou vázány ke kritice individuálního pojetí autorství a s ním spojené jednoznaènosti textu v tomto ohledu. Dalo by se øíci, že text není transparentní v tom smyslu, že jeho parole odkazuje k (jakési) langage, nýbrž tak, že parole odkazuje k pøíslušnému discours. To ovšem právì tak znamená, že tento text je masivní, nebo není transformací autorových myšlenek v jejich èirosti, nýbrž v jejich návaznosti na jejich jiné a další realizace v téže transformované úrovni, tzn. na jiné texty. V této intertextuální souvislosti je potom autor stojící za urèitým konkrétním zápisem textu objektem intencionálním, nikoli reálným. Takto by se mohlo zdát, že intencionální autorství je pouhou teoretickou imaginací, nicménì má jasnou praktickou zøejmost v rukopisném materiálu, o nìmž je øeè. Typicky se to ukazuje na vzorových zápisech kázání v pøíruèkových sbornících, kde u téhož textu zùstává zachováno stejné kompozièní èlenìní na divisiones èi distinctiones apod., avšak jejich rozpracování je zhusta odlišné, a to jak co do délky, tak co do použití exempel, citací atd. Této škále autorsko-redaktorských textù ovšem odpovídá autor intencionální, nikoli individuální. 124 NÁRODNÍ KNIHOVNA, 10, 1999, è. 3

Ostatnì je to zøejmé i na tom, že jméno autora je leckdy nutno vidìt spíše jako apelativum než jako proprium. Totéž mutatis mutandis platí i pro kvestie, traktáty, liturgické lekce, deriváty literárních legend atd. atp. Tìžká fenomenologická èi postmodernistická øeè, kterou jedinì jsme to schopni formulovat, protože øeè pøirozenìjší je vázána na individuální autorství, o které tu ovšem nejde, by nemìla být na závadu. Že nejde o pouhou do sebe uzavøenou teoretickou imaginaci, ukazují a dokládají i pomìrnì jednoduché a jasné metodické konsekvence vztahující se k pøípravì a zpracování popisných dat. Pojetí intencionálního autorství pøedpokládá zpùsob práce obdobný práci s díly èi texty anonymními v rámci pojetí autorství individuálního. To znamená, že rozhodujícího významu nabývají imanentní rysy textu, vyjádøené incipitem a explicitem, které jsou pak pøedmìtem srovnání a následného sdružování. Avšak vzhledem k tomu, že vyhledávání v informaèním systému pøi elektronicko-digitálním zpracování mùže být textové (podle každého slova vyskytujícího se v pøíslušné položce jednoho každého záznamu), nikoli pouze databázové (podle prvního slova položky, podle substantivum regens položky atp.), jak je tomu v pøípadì klasických informaèních pomùcek (repertoria, rejstøíky apod.), znamená to jinou techniku pøípravy incipitù a explicitù než dosud. Pøedevším je vhodné, aby byly delší, nebo tak se omezí pomìr vycpávkových slov k úhrnu všech slov, a tudíž zmenší problémy pøi vyhledávání. Dále je v pøípadì incipitù záhodno uvádìt kompozièní èlenìní úvodních èástí textù (arenga, prooemium, prothema, exordium apod.), nebo to je další krok k rozpoznání intertextuálních souvislostí. A koneènì je žádoucí vzít ohled na literárnì rétorický zpùsob tradování textù a zavést položku kompozice, do níž se zaøadí ve schematizované podobì z textu pøevzatá klíèová slova jednotlivých divisiones, distinctiones, articuli, notanda, corellaria, suppositiones, respondenda atp. Je totiž známá skuteènost, že za rùznými incipity a explicity se leckdy skrývají stejné texty, a naopak, že text za stejným incipitem a explicitem mùže být pøece odlišný! (Tím také bude možno èelit v souèasné dobì se stále èastìji vyskytující výtce, že stávající soupisy rukopisù nejsou o moc více než pouhé katalogy incipitù, a tedy pøes všechnu zpracovatelskou akribii nedostateèné.) Využití kompozièního schématu však mùže ukazovat ještì dále. 4.1.3 Arbitrární autorství Vazby mezi texty jsou jistì rùznorodé a mnohotvárné, pouhé pojetí intencionálního autorství, pokud by se chápalo v tomto širokém rozsahu, by bylo nedostateèné, a tedy by se mohlo stát jen jakousi nadbyteènou høíèkou. Je tedy nutno blíže specifikovat a profilovat vzájemné vazby jednotlivých kompozièních schémat. Dosud byla øeè nerozlišenì o intertextuálních vztazích, ukazuje se však, že je nutno jemnìji rozlišovat úrovnì tìchto vztahù. Na jedné stranì lze hovoøit o úrovni intratextuální; právì ona je rozhodující pro vybudování pojetí intencionálního autorství. Základem je tu celý soubor kompozièních prvkù v rámci jednoho textu a jeho srovnávání s celým souborem kompozièních prvkù textu jiného. Výsledkem je škála autorsko-redaktorských textù vedoucích k pojetí intencionálního autorství. Na druhé stranì však lze hovoøit i o úrovni transtextuální. Základem je tu pak jediný kompozièní prvek jednoho textu a srovnávání jeho pøítomnosti v textech jiných, a to na základì postupnì køížených kombinací; výsledkem je zjištìní, že jeden text je sestaven z kompo-zièních prvkù nìkolika textù jiných (analogicky Zersetzung und Vererbung Adolfa Spamera 2) ). Vznikají tak sice nové celky, ale uchovávají styl textù, z nichž písaøi, redaktoøi atp. èerpali. Právì i na to braly ohled dobové autorské atribuce (také zde lze tedy znovu vidìt jakýsi jejich apelativní rys), tudíž to byl jeden ze zdrojù vzniku rùzných pseudo-autorství. Autorské pseudo-atribuce mají ovšem ještì mnohem širší rozsah a v tomto širším smyslu jsou také dodnes používány. Abychom se tedy vyhnuli zmìtení, bude lépe tu hovoøit o autorství arbitrárním. Pokud základem intencionálního autorství je škálovité redigování, základem arbitrárního autorství je mozaikovité sestavování (obdobnì jako to vyjadøuje kromì zmínìného Spamera i Lordova folkloristická formulková teorie 3) ). Materiálním pøedmìtem formálních pøedmìtù intencionálního a arbitrárního autorství není ovšem osoba individuálního autora, nýbrž discours, jeden z konkrétních projevù celkového pozadí univerzální vzdìlanosti (a to s ohledem na èasové, geografické nebo sociokulturní vymezení èi jejich kombinaci). Neøešena takto zùstává otázka dalších autorských pseudo-atribucí, jakož i autorství vskutku anonymního, i když se zdá, že nic není na pøekážku tomu, abychom i zde vycházeli z pojetí intencionálního autorství, které je pro rukopisné tradování textù tøeba považovat za rozhodující. Analytické zpracování textového katalogu v naznaèeném smyslu však mùže pomoci tuto otázku pøesnìji formulovat, resp. pøedbìžnou odpovìï ovìøit. Rozpracování a domyšlení principù, na nichž se zakládá tvorba záznamu pro textový katalog, vede tedy k pøehodnocení dosavadního pojetí autorství. Další možnosti zpracování, které se zakládají na citaèní analýze a citaèním indexování, jak o tom byl výklad výše, ještì dále zpochybòují pøesvìdèení o fundamentálnosti autorství, protože se stává zøejmým, že dílo není odštìpkem osobnosti v šaldovském smyslu, nýbrž spíše autorskou parole, která je než jen vyjádøením dominantního a dominujícího discours. Stává se stále zøejmìjším, že pro rukopisnou komunikaci a recepci je rozhodující spíše text ( dílo ) než autor, a to nejenom v procesu recepce, ale už v procesu tvorby. 4.2 Text Z pøedchozího plyne, že jak ve vztahu k pøípravì dat, tak k jejich využívání je pøi elektronicko-digitálním zpracování rukopisù rozhodujícím objektem text a nikoli autor. Dùsledkem toho pak v pohledu knihovnickém je ta skuteènost, že se zde snižuje poèet prostøedkujících stupòù mezi informací a znalostí, tudíž že pøi vcelku tradièní sesta- NÁRODNÍ KNIHOVNA, 10, 1999, è. 3 125