Masarykova univerzita

Masarykova univerzita Právnická fakulta Katedra správní vědy a správního práva Diplomová práce Disciplinární přestupky studentů vysokých škol Vladěna Víchová 2011/2012

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Disciplinární přestupky studentů vysokých škol zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury....

Na tomto místě bych ráda poděkovala JUDr. Janě Jurníkové, Ph.D. za cenné rady, připomínky a náměty, které mi poskytla při psaní této diplomové práce.

Obsah Úvod... 5 1 Samospráva... 8 1. 1 Zájmová samospráva... 10 1. 2 Vysokoškolská samospráva... 11 1. 3 Vnitřní předpisy veřejné vysoké školy a jejich povaha... 12 2 Správní trestání... 14 2. 1 Pojem správního deliktu, jeho znaky a členění... 15 2. 2 Správní (veřejný) disciplinární delikt... 19 2. 3 Správněprávní odpovědnost... 20 2. 4 Správní (disciplinární) sankce... 22 3 Disciplinární přestupek studenta vysoké školy... 24 3. 1 Subjekt disciplinárního přestupku... 28 3. 2 Sankce udělované za disciplinární přestupek... 32 3. 3 Duplicita disciplinární delikt a zároveň přestupek či trestný čin... 39 4 Příkladný výčet řešených disciplinárních přestupků studentů vysokých škol... 41 5 Komparace české a slovenské úpravy disciplinárních přestupků studentů vysokých škol... 43 Závěr... 46 Resumé... 48 Přílohy... 53

Úvod Disciplinární řízení na vysoké škole a potažmo disciplinární přestupek studenta vysoké školy jsou oblasti, které nejsou doposud nijak obsáhle zpracovány a ani samotní studenti se o ně blíže nezajímají, dokud se jich přímo nedotýkají. Přesto má disciplinární přestupek mnoho aspektů, které lze podrobněji vymezit a zhodnotit. Z uvedeného důvodu se v této práci zaměřím především na rovinu hmotněprávní a v rámci ní na problematiku subjektu disciplinárního přestupku (statut studenta, doba přerušení studia), problematiku ukládaných sankcí (zásady při jejich ukládání, funkce, katalog sankcí) a na duplicitu, kdy protiprávní jednání studenta naplní jak znaky správního disciplinárního deliktu, tak přestupku či trestného činu; to vše v kontextu veřejných vysokých škol. Nejprve se ale budu věnovat obecně samosprávě a správnímu trestání, až v návaznosti na obecnou charakteristiku se budu zabývat konkrétně disciplinárním přestupkem studenta vysoké školy. Je otázkou, zda vůbec vysoká škola může trestat své studenty. Ano, může, avšak vysoká škola je v první řadě institucí, jejímž úkolem je své studenty vzdělávat a vychovávat. Trestání je pouze jakási funkce navíc, kterou vysoká škola disponuje. Protiprávní jednání studenta často naplní skutkovou podstatu disciplinárního deliktu a zároveň přestupku 1, určité paralely zde lze spatřovat, ale domnívám se, že správní trestání na půdě vysoké školy bude v tomto případě účinnější než postih v přestupkovém řízení, neboť udělené sankce budou více reflektovat příslušnost studenta k vysoké škole a porušení povinností souvisejících právě s touto příslušností. Dále je nutné zkoumat, zda úprava disciplinárního přestupku studenta vysoké školy a následného projednávání na půdě vysoké školy včetně ukládaných sankcí je dostatečná a určitá, jaké jsou sporné či nedostatečně upravené oblasti a jaké by bylo vhodné řešení případných nedostatků. Právní úprava školství a vzdělávání je obsažena v zákonných a podzákonných předpisech, ústavních zákonech i mezinárodních smlouvách. Listina základních práv a svobod 2 (dále jen LZPS ) zakotvuje v čl. 33 právo na vzdělání, které je na úrovni základních a středních škol bezplatné, na úrovni vysokých škol je omezeno schopnostmi občana a možnostmi společnosti. Právo na vzdělání na vysoké škole nelze chápat jako 1 Dle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o přestupcích ). 2 Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. 5

základní právo ve smyslu, že je každý oprávněn studovat jím zvolenou vysokou školu a že stát je povinen každému zaručit požadované vzdělání. Kritéria přijetí na vysokou školu patří do samosprávné působnosti vysoké školy. LZPS dále v čl. 15 zakotvuje svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, rovněž svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena. 3 Ústavním základem zájmové samosprávy je čl. 21 odst. 1 LZPS, který zaručuje občanům právo na účast na správě veřejných záležitostí, nikoli čl. 20 LZPS, který zaručuje svobodu sdružování. 4 Také můžeme zmínit čl. 36 LZPS upravující právo na soudní a jinou právní ochranu. Zda je možné ho uplatnit i v případě rozhodnutí o disciplinárním přestupku studenta vysoké školy, není tématem této práce, avšak obecně lze vysokoškolská rozhodnutí vydávaná v rámci autoritativního řízení podle zákona o vysokých školách přezkoumat ve správním soudnictví. Nezbytným požadavkem soudního přezkumu je náležité odůvodnění takového rozhodnutí. 5 Základem právní úpravy a konkretizací ústavních ustanovení je zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o vysokých školách ). Tento zákon upravuje veřejnou správu (samosprávu i státní správu) vysoké školy a předpoklady pro činnost soukromých vysokých škol. Podzákonných předpisů je v této oblasti vydávaných jen málo, podzákonná regulace většiny otázek je svěřena vnitřním předpisům vysokých škol. 6 Mezi takové předpisy patří i disciplinární řády vysokých škol či jejich fakult, kde jsou blíže specifikovány např. jednotlivé disciplinární přestupky studentů, ukládané sankce, složení disciplinární komise či samotné disciplinární řízení. Mezi mezinárodní smlouvy upravující problematiku vzdělávání patří Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (zejména čl. 13) 7, 3 JURNÍKOVÁ, J. Správní právo : zvláštní část. 6. dopl. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2009. s. 127-129. 4 FILIP, J. Ústavní právo České republiky : základní pojmy a instituty, ústavní základy ČR. Dotisk 4. vyd. [i.e. 5. vyd.]. Brno : Václav Klemm, 2011. s. 333. 5 KUDROVÁ, V. Soudní přezkum rozhodnutí vysoké školy z pohledu vybrané judikatury. Správní právo. 2009, roč. 42, č. 4. s. 241-242. 6 JURNÍKOVÁ, J. Správní právo : zvláštní část. 6. dopl. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2009. s. 166-167. 7 Vyhláška č. 120/1976 Sb. ministra zahraničních věcí o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. 6

Úmluva o právech dítěte (zejména čl. 28, 29) 8 a evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (zejména čl. 2 Dodatkového protokolu) 9. 10 Rovněž můžeme uvést čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se týká práva na spravedlivé řízení. Je otázkou, zda lze tento článek vztáhnout nejen na soudní delikty, ale i na správní delikty. Toto bude blíže upraveno v kapitole týkající se správního trestání. V odborné literatuře není tato oblast doposud uceleně zpracovaná. Literatura sice upravuje oblast školství a vzdělávání včetně disciplinárního řízení, avšak nikterak podrobně. Doposud nebyl vydán komentář k zákonu o vysokých školách. Za obdobu komentáře může být považována pouze jedna publikace 11, která obsahuje znění zákona o vysokých školách doplněné na některých místech o znění důvodové zprávy k tomuto zákonu. V odborné literatuře je upraveno správní trestání, správněprávní odpovědnost a správní delikty, kam lze podřadit i disciplinární přestupky, ale v rámci správního trestání je vždy větší pozornost věnována přestupkům než jiným správním deliktům či správním disciplinárním deliktům. V této práci spojím již zpracované oblasti týkající se disciplinárních přestupků do jednotného celku, a to pomocí interpretace a analýzy jednotlivých zákonných ustanovení a příslušné literatury. Bude se jednat o analýzu systémovou v rámci správního trestání, např. v souvislosti se správním řádem 12 či zákonem o přestupcích. Budu pracovat se související judikaturou a provedu komparaci české úpravy disciplinárních přestupků s úpravou slovenskou, obecnou úpravu samosprávy a správního trestání ale srovnávat nebudu, neboť toto není hlavním tématem mé práce a zároveň se domnívám, že vzhledem k mnohaletému spojení České a Slovenské republiky rozdíly nebudou nijak markantní. Nejspíše i úprava disciplinárního přestupku bude velice podobná, lišit se ale mohou jednotlivé disciplinární řády vysokých škol. Také zanalyzuji, jaké přestupky jsou řešené v praxi a jaké jsou za ně udělované sankce. 8 Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., Úmluva o právech dítěte. 9 Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění sdělení č. 41/1996 Sb. 10 JURNÍKOVÁ, J. Správní právo : zvláštní část. 6. dopl. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2009. s. 130-132. 11 NEDOROST, L. Právní úprava vysokého školství. 1. vyd. Praha : Eurolex Bohemia, 2003. 189 s. 12 Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád ). 7

1 Samospráva Dnes se s pojmem samospráva setkáme především v souvislosti s členěním veřejné správy na správu státní a samosprávu. Obecně správu můžeme rovněž členit na správu soukromou a veřejnou. 13 Samotná definice samosprávy není jen jedna, různí se dle jednotlivých autorů, avšak pojetí a princip samosprávy se neliší. Petr Průcha definuje samosprávu jako veřejnou správu, kterou uskutečňují jiné subjekty než stát, nejčastěji veřejnoprávní korporace. Samospráva je realizovaná prostředky nestátního charakteru, ale podílí se i na realizaci veřejných záležitostí. Samospráva zahrnuje takovou oblast veřejné správy, v jejímž rámci je výkon vymezených úkolů svěřen subjektům, kterých se přímo dotýká. Můžeme říci, že samospráva je část státní správy decentralizovaná na subjekty nestátního charakteru. Samospráva vykazuje jak rysy soukromé správy, neboť při ní jde o správu vlastních záležitostí, tak rysy státní správy, protože tyto záležitosti jsou veřejnoprávního charakteru. 14 Průcha rovněž shrnuje definice samosprávy takto: Samospráva je tedy organizující a mocensko-ochranné působení územních a zájmových samosprávných korporací a jejich orgánů ve specificky výkonném pojetí, rozšířeném o oprávnění tvorby samosprávné moci, podzákonného a nařizovacího charakteru, jež se realizuje ve vztazích, v nichž na jedné straně vystupují samosprávné orgány, které tuto činnost vykonávají, a na straně druhé objekty v jejich působnosti, přičemž tato činnost postrádá státně mocenskou podstatu. 15 Dušan Hendrych člení veřejnou správu na státní správu a samosprávu, kterou definuje jako správu vykonávanou jinými subjekty než státem na základě zákonné delegace. 16 Zdeněk Koudelka samosprávu chápe jako součást veřejné správy vedle správy státní, přičemž státní správa při samosprávě deleguje své pravomoci na subjekty odlišné od státu, kterými jsou veřejnoprávní korporace. Samospráva má vlastní právotvorbu a i vlastní výkon veřejné správy, tyto možnosti jsou podepřeny vlastním finančním krytím. 13 SLÁDEČEK, V. Obecné správní právo. 2. vyd. Praha : ASPI Wolters Kluwer, 2009. s. 297. 14 PRŮCHA, P. Správní právo : obecná část. 7. dopl. a aktualiz. vyd. (v nakl. Doplněk 2.). Brno : Masarykova univerzita, 2007. s. 64-65. 15 Tamtéž s. 68-69. 16 HENDRYCH, D. Správní právo : obecná část. 7. vyd. Praha : C.H. Beck, 2009. s. 103. 8

celku. 17 Vladimír Sládeček vymezuje samosprávu pomocí jejich definičních znaků. Samospráva je pod ochranou ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen Ústava ČR ), je vždy podřízena zákonu a suverénní moc přísluší státu jako Prvním takovým znakem je decentralizace (přenesení výkonu veřejných záležitostí na subjekty odlišné od státu, zpravidla na veřejnoprávní korporace). Výkon samosprávy veřejnoprávními korporacemi či jinými subjekty odlišnými od státu je dalším definičním znakem samosprávy. Veřejnoprávní korporace jsou samostatné subjekty, které mají vlastní majetek, příjmy a výdaje, a jsou tedy schopné samostatně hospodařit. Co se týče zájmové samosprávy, základem jejich příjmů jsou především členské příspěvky či výnosy z finančních disciplinárních opatření. Samosprávné orgány jsou pak nezávislé na jiných státních orgánech a nepodléhají subordinaci. Co se týče kontroly samosprávy, tak její činnost podléhá správnímu dozoru prováděnému správními úřady a dále soudnímu přezkumu samosprávných rozhodnutí. 18 Samosprávu dělíme na územní, zájmovou a popř. samosprávu ostatní. Často je však samosprávou chápána pouze samospráva územní, což můžeme pozorovat i v Ústavě ČR, kde čl. 8 garantuje pouze samosprávu územní. 19 Zájmová samospráva má jen slabé zakotvení, které bychom mohli najít pouze v úvodním prohlášení Listiny základních práv a svobod ČR, kde ústavodárce uznává samosprávné tradice našich národů. 20 Ačkoliv Ústava ČR výslovně jiné veřejnoprávní formy samosprávy než územní neupravuje, neznamená to, že je vylučuje. 21 Zájmová samospráva je upravena zákony, které nesmí být v rozporu s Ústavou ČR, avšak mohou upravovat i společenské vztahy Ústavou ČR neupravené nebo upravené jen zčásti. 22 V oblasti územní samosprávy musí zákony respektovat meze dané Ústavou ČR. 23 Mezi územní samosprávu řadíme obce jako základní územní samosprávné celky a kraje jako vyšší územní samosprávné celky (čl. 99 a násl. Ústavy ČR), zájmovou samosprávu tvoří příslušné komory, dnes např. Česká advokátní komora, Česká 17 KOUDELKA, Z. Právní předpisy samosprávy. 2. aktualiz. a přeprac. vyd. Praha : Linde, 2008. s. 16-17. 18 SLÁDEČEK, V. Obecné správní právo. 2. vyd. Praha : ASPI Wolters Kluwer, 2009. s. 298-299. 19 Tamtéž s. 301. 20 KOUDELKA, Z. Právní předpisy samosprávy. 2. aktualiz. a přeprac. vyd. Praha : Linde, 2008. s. 18-19. 21 FILIP, J. Ústavní právo České republiky : základní pojmy a instituty, ústavní základy ČR. Dotisk 4. vyd. [i.e. 5. vyd.]. Brno : Václav Klemm, 2011. s. 335. 22 KOUDELKA, Z. Zájmová samospráva a její předpisy. Bulletin advokacie. 2001, č. 5, s. 8-10. 23 KOUDELKA, Z. Právní předpisy samosprávy. 2. aktualiz. a přeprac. vyd. Praha : Linde, 2008. s. 18-19. 9

lékařská komora, Česká lékárnická komora apod. 24 Vysokoškolská samospráva je pak řazena k zájmové samosprávě či tzv. ostatní samosprávě, opět záleží na konkrétních autorech. Jednotlivé definice samosprávy jsou si velice podobné, liší se jen formulací, vyjádřením či podrobností. Spojením všech jednotlivých definic dojde k detailnějšímu vymezení samosprávy a shrnutí všech jejích aspektů. Nejpřehlednější se mi jeví členění samosprávy na územní a zájmovou a členění zájmové samosprávy na profesní a vysokoškolskou. Určité shodné rysy zde jsou, proto bych vysokoškolskou samosprávu nestavěla bokem a nevyčleňovala jí zvláštní kategorii, ale nechala bych ji podřazenou pod zájmovou samosprávu. Dále se budu zabývat již jen samosprávou zájmovou a blíže samosprávou vysokoškolskou. 1. 1 Zájmová samospráva Zájmovou samosprávu můžeme definovat jako určité společenství osob (zejména fyzických), které realizují své určité cíle v rámci organizace zastupující jejich zájmy, kterými jsou komory nebo různá společenstva. 25 Tato jednoduchá definice mi přijde dostačující k pochopení základu zájmové samosprávy, která je tvořena profesními komorami s povinným členstvím, komorami s nepovinným členstvím a vysokoškolskou samosprávou. 26 Zájmová samospráva není tolik propracovaná jako samospráva územní. Přesto můžeme vymezit její charakteristické znaky, kterými jsou zákonný základ (veřejnoprávní korporace jakožto subjekty zájmové samosprávy jsou zřízeny přímo zákonem, pouze soukromé vysoké školy jsou zřízeny na základě zákona), právní základ (subjekty veřejné samosprávy mají vždy právní subjektivitu a mohou regulovat svými předpisy chování subjektů podrobených zájmové samosprávě, avšak pouze předpisy profesní samosprávy mají obecnou závaznost, ostatní předpisy mají povahu vnitřních předpisů, tedy interních normativních aktů), ekonomický základ (vlastní majetek a vlastní hospodaření každé samosprávy) a osobní základ (zájmová samospráva se vždy vztahuje k osobám, především k fyzickým osobám). 27 24 SLÁDEČEK, V. Obecné správní právo. 2. vyd. Praha : ASPI Wolters Kluwer, 2009. s. 316. 25 JANOVEC, M. Zájmová samospráva. Právní fórum. 2011, roč. 8, č. 5, s. 216. 26 KOUDELKA, Z. Zájmová samospráva a její předpisy. Bulletin advokacie. 2001, č. 5, s. 8. 27 Tamtéž s. 8-9. 10

1. 2 Vysokoškolská samospráva Cílem této práce není podrobná charakteristika zájmové samosprávy, její základní vymezení je ale nutné pro začlenění vysokoškolské samosprávy mezi samosprávu zájmovou. Následně se budu věnovat pouze samosprávě vysokoškolské, která naplňuje všechny obecné znaky samosprávy. S postavením vysokých škol ve společnosti jsou spojena příslušná akademická práva a svobody 28. Vysoká škola má postavení právnické osoby a dělí se na veřejné, soukromé a státní, popř. můžeme rozlišit univerzitní a neuniverzitní 29 vysoké školy. 30 Vysoká škola je veřejnoprávní korporací stejně jako ostatní subjekty zájmové samosprávy, fakulta je však pouhou součástí vysoké školy 31 a uvedené postavení nemá. Vysokoškolské samosprávě jsou podrobeni příslušníci akademické obce, jinými slovy akademičtí pracovníci a studenti, a je realizována plně na veřejných vysokých školách, v uzpůsobené podobě potom na státních či soukromých školách, zvláštnosti se projevují na teleologických fakultách v rámci veřejných vysokých škol. 32 Státní orgány mohou do činnosti veřejné vysoké školy zasahovat jen na základě a v mezích zákona a způsobem zákonem stanoveným. Samosprávnou působnost veřejné vysoké školy stanovuje zákon o vysokých školách v 6 odst. 1, patří sem mj. vnitřní organizace či rozhodování o právech a povinnostech studentů. Organizaci, činnost a hospodaření vysoké školy pak dále upravují její vnitřní předpisy. Možnost vydávat samosprávné vnitřní předpisy vyjadřuje samosprávný charakter vysoké školy. Nejvýznamnějším vnitřním předpisem vysoké školy je statut 33, pro tuto práci však nejvýznamnější bude disciplinární řád. Orgány vysoké školy jsou samosprávné akademické orgány (akademický senát, rektor, vědecká nebo umělecká rada, disciplinární komise) a tzv. další orgány (správní rada, kvestor). Disciplinární komise je z jedné poloviny tvořena studenty, z druhé poloviny akademickými pracovníky vysoké školy, a všichni jsou jmenováni rektorem na nejvýše dvouleté funkční období. Disciplinární komise veřejné vysoké školy projednává disciplinární přestupky studentů, pokud se vysoká škola nečlení na fakulty, a 28 Akademická práva a svobody blíže vymezuje 4 zákona o vysokých školách. 29 Dle 2 zákona o vysokých školách se neuniverzitní vysoká škola nečlení na fakulty. 30 JURNÍKOVÁ, J. Správní právo : zvláštní část. 6. dopl. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2009. s. 166-168. 31 22 zákona o vysokých školách. 32 KOUDELKA, Z. Samospráva. Praha : Linde, 2007. s. 363-364. 33 JURNÍKOVÁ, J. Správní právo : zvláštní část. 6. dopl. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2009. s. 169, 173. 11

předkládá návrh na rozhodnutí rektorovi. 34 Další orgány vysoké školy nebudu podrobněji rozebírat, neboť z hlediska zadání této práce to není důležité. Obdobné orgány mají i jednotlivé fakulty vysoké školy, jedním ze samosprávných akademických orgánů fakulty je i disciplinární komise fakulty. Ta je jmenovaná děkanem na nejvýše dvouleté funkční období, projednává disciplinární přestupky studentů zapsaných na dané fakultě a předkládá návrh na rozhodnutí děkanovi. 35 Pouze některé orgány či orgány v některých věcech vykonávají samosprávu, z tohoto důvodu lze hovořit o smíšeném charakteru institucí, které takovou samosprávu vykonávají. 36 1. 3 Vnitřní předpisy veřejné vysoké školy a jejich povaha Mezi vnitřní předpisy veřejné vysoké školy patří dle 17 zákona o vysokých školách statut vysoké školy, volební a jednací řád akademického senátu, vnitřní mzdový předpis, jednací řád vědecké (umělecké) rady, řád výběrového řízení akademických pracovníků, studijní a zkušební řád, stipendijní řád, disciplinární řád pro studenty a další předpisy, pokud tak stanoví statut vysoké školy. Vnitřní předpisy fakulty jsou dle 33 zákona o vysokých školách obdobné, jejich výčet je sice menší, ale opět jimi mohou být ty předpisy, o nichž to stanoví statut fakulty. Vnitřní předpisy vysoké školy i fakulty schvaluje akademický senát vysoké školy, v případě fakulty tak činí na návrh akademického senátu fakulty. V obou případech nabývají vnitřní předpisy platnosti registrací Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy na návrh rektora. Ministerstvo rozhodne o registraci do 90 dnů od zahájení řízení, registraci může odmítnout jen z důvodu jejich rozporu s právními předpisy. 37 Je zřejmé, že disciplinární řády mohou obsahovat v podstatě jakékoliv ustanovení, které neodporuje právním předpisům. V důsledku toho se disciplinární řády mohou lišit nejen na jednotlivých školách, ale i na samotných fakultách téže vysoké školy. Dle Koudelky vnitřní předpisy vysoké školy nemají povahu právního předpisu, protože mají omezenou působnost na příslušníky konkrétní vysoké školy, nikoliv 34 Tamtéž s. 172. 35 Tamtéž s. 180. 36 SLÁDEČEK, V. Obecné správní právo. 2. vyd. Praha : ASPI Wolters Kluwer, 2009. s. 323-324. 37 KOUDELKA, Z. Samospráva. Praha : Linde, 2007. s. 365. 12

obecně na studenty určitého oboru. Vnitřním předpisům vysoké školy proto chybí obecná závaznost. 38 Naopak Dan Dvořáček zastává názor, že vnitřní předpisy vysoké školy mají povahu právního předpisu, neboť naplňují obecné znaky právních předpisů, zejména v oblasti kompetenční, formální, procedurální a obsahové. Normy v nich obsažené jsou normami právními, mají regulativní povahu, právní závaznost, jsou věcně i osobně všeobecné a jsou mocensky vynutitelné. Právní předpisy zájmové samosprávy jsou podzákonné právní síly, jsou přezkoumatelné soudem dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR a mohou se stát předmětem abstraktní kontroly ze strany Ústavního soudu. 39 Dle Sládečka výše uvedený názor není až na ojedinělé výjimky akceptován právní naukou, ani není reflektován v judikatuře správních soudů či v rozhodnutích Ústavního soudu. Sládeček tedy odmítá tvrzení, že předpisy zájmové samosprávy, včetně vnitřních předpisů veřejné vysoké školy, mají povahu právních předpisů. 40 Pokud bych se měla přiklonit k jednomu z názorů, byly by to názory Koudelky a Sládečka, protože reflektují ustálenost právní teorie i praxe. Dvořáčkovy myšlenky jsou však dle mého rozpracovány velice dobře a podrobně a vnášejí na věc zcela nový pohled. Polemika nad těmito názorovými proudy by mohla být předmětem samostatné diskuse, pouze jsem chtěla nastínit, že nazírání na tuto věc není jednotné a může se lišit. Definice a povaha těchto předpisů souvisí i s disciplinárním přestupkem, neboť ten je upraven disciplinárním řádem vysoké školy či fakulty, tedy jejím vnitřním předpisem. Konstatování, zda tyto předpisy mají povahu právního předpisu či nikoliv, by mělo odlišné důsledky, kterými se nebudu zabývat. Pro tuto práci vycházejme ze skutečnosti, že vnitřní předpisy vysoké školy či fakulty, resp. jednotlivé disciplinární řády, nemají povahu právního předpisu. 38 Tamtéž s. 365. 39 DVOŘÁČEK, D. Právní povaha předpisů zájmové samosprávy. Právní rozhledy. 2006, roč. 14, č. 24, s. 886-887. 40 SLÁDEČEK, V. Ještě k povaze předpisů zájmové samosprávy. Právní rozhledy. 2008, roč. 16, č. 4, s. 130, 136. 13

2 Správní trestání Trestání rozhodování o vině a trestu za porušení práva se člení na soudní trestání a správní trestání, trestná jednání pak na soudní delikty (trestné činy) a správní delikty. 41 Rozhodování o trestných činech náleží příslušnému soudu, rozhodování o správních deliktech náleží správním úřadům. 42 Co se týče odlišení soudních a správních deliktů, tato otázka je diskutována především na úrovni trestných činů a přestupků. Existují dva názorové proudy, kdy ten první spatřuje rozdíly jen v rovině kompetenční, ten druhý se pak snaží nalézt další rozdíly, především co se týče vymezení chráněného objektu, důsledků uložení sankce, společenské škodlivosti jednání apod. Navzdory tomu se doposud vždy prosadilo zachování dvou diferencovaných systémů, a to trestního práva a správního práva trestního. 43 Zařazení určitého deliktu mezi soudní či správní je dáno na základě rozhodnutí zákonodárce a není možné předem určit přesný rozdíl mezi oběma druhy deliktů. Toto rozdělení může být ovlivněno tradicemi, státním režimem, politickou situací či nahodilostí. Zda je daný delikt trestným činem, přestupkem, tzv. jiným správním deliktem fyzické osoby či jiným správním deliktem, lze zjistit pouze z platných právních norem. 44 Ústava ČR ani LZPS o požadavcích na správní trestání přímo nehovoří, čl. 39 a čl. 40 LZPS, kde jsou zakotveny základní, ústavní principy trestání, se vztahují výslovně pouze na trestné činy. Přesto se dají některé základní principy vztahující se též na trestání správních deliktů dovodit z obecných ústavních požadavků na uplatňování veřejné moci, z obecných principů demokratického a právního státu, dále též z požadavků obsažených v mezinárodních smlouvách, zejména v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Velký význam mají také doporučující evropské dokumenty. 45 Mezi základní principy soudního trestání, které je třeba respektovat i v oblasti správního trestání, patří princip zákonnosti (a v rámci něj zásada nullum crimen, nulla poena sine lege neboli žádný trest, žádný zločin bez zákona), zásada subsidiarity 41 HENDRYCH, D. Správní právo : obecná část. 7. vyd. Praha : C.H. Beck, 2009. s. 439. 42 SLÁDEČEK, V. Obecné správní právo. 2. vyd. Praha : ASPI Wolters Kluwer, 2009. s. 184. 43 MATES, P. Základy správního práva trestního. 5. vyd. Praha : C.H. Beck, 2010. s. 23-24. 44 Tamtéž s. 27-28. 45 HENDRYCH, D. Správní právo : obecná část. 7. vyd. Praha : C.H. Beck, 2009. s. 441. 14

trestního postihu (dle Hendrycha mají mít přednost mocenská oprávnění správních úřadů jako např. zákaz určité činnosti, zrušení, pozastavení či omezení vydaného povolení apod. 46 ), zásada rovnosti před zákonem a princip řádného zákonného procesu (stíhání jen ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon), zásada ne bis in idem 47 a zásada presumpce neviny. 48 Zůstává otázkou, zda je české platná právní úprava v souladu s mezinárodními smlouvami, především s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Jedná se především o ustanovení čl. 6 odst. 1 výše uvedené úmluvy, podle kterého má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech a závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Ze znění tohoto ustanovení lze dovodit, že se týká rozhodování o jakémkoli protiprávním jednání postižitelném trestem, tedy soudních i správních deliktů. Soudem se zde rozumí nejen soudní orgán, ale též jiný nezávislý a nestranný orgán. Z navazujících ustanovení mezinárodních dokumentů vyplývá pro soudní i správní trestání požadavek uplatnit základní zásady jako zásadu nullum crimen, nulla poena sine lege, zásadu presumpce neviny, zásadu rovnosti před zákonem apod. 49 Správní trestání se projeví i na úrovni samosprávy, resp. na úrovni vysokých škol, které mohou trestat své studenty. Toto trestání má však svá specifika, z nichž některá budou popsána níže, např. problematika ukládaných sankcí či naplnění skutkové podstaty jak disciplinárního deliktu, tak přestupku či trestného činu. 2. 1 Pojem správního deliktu, jeho znaky a členění V rámci správního trestání jsou postihnuta trestná jednání označovaná jako správní delikt. Pojem správního deliktu není legálně definován 50 a používá se jako souhrnné označení jednotlivých druhů správních deliktů. Správním deliktem se však zpravidla 46 K tomu Mates uvádí, že dnes je zákaz činnosti vnímán jako sankce trestní povahy, kdežto odnětí oprávnění jako netrestní opatření. (MATES, P. Základy správního práva trestního. 5. vyd. Praha : C.H. Beck, 2010. s. 15.). Otázkou tedy v některých případech zůstává, které sankce jsou trestní povahy a které nikoliv. 47 K tomu Hendrych uvádí: Zásada ne bis in idem platí v podstatě bez výjimky pro případ stíhání téhož skutku jako správního deliktu. Podle dosavadního výkladu však není vyloučeno nové stíhání téže osoby pro týž skutek jako pro trestný čin, bylo-li o skutku pravomocně rozhodnuto jako o správním deliktu správním orgánem. (HENDRYCH, D. Správní právo : obecná část. 7. vyd. Praha : C.H. Beck, 2009. s. 446-447.) 48 HENDRYCH, D. Správní právo : obecná část. 7. vyd. Praha : C.H. Beck, 2009. s. 442-447. 49 Tamtéž s. 485-486. 50 K tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR (dále jen NSS ) ze dne 30.1.2006, č.j. 5 As 4/2005 92. 15

osoba. 54 Za obecné znaky správního deliktu považuje Hendrych jednání, protiprávnost, označuje protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem, za které ukládá správní orgán trest určený normou správního práva. 51 Dnešní systém správních deliktů je značně nejednotný, právní úprava je roztříštěna v jednotlivých zvláštních zákonech, nejsou upraveny obecné základy odpovědnosti za správní delikty s výjimkou přestupků, skutkové podstaty jsou často tvořeny nahodile. Správní delikty lze členit různě podle různých klasifikačních hledisek. 52 V systému správních deliktů Hendrych rozlišuje: a) přestupky, b) správní disciplinární delikty, c) tzv. správní pořádkové delikty, d) jiné správní delikty, zejména a. jiné správní delikty fyzických osob, b. správní delikty právnických osob, c. správní delikty právnických osob a tzv. fyzických podnikajících osob (označované někdy jako správní delikty podnikatelů ). 53 Mates používá obdobné členění, jen správní delikty podnikatelů označuje jako smíšené správní delikty, neboť důraz je kladen na charakter prováděné činnosti a zvláštní zákony často nerozlišují, zda je odpovědnou osobou fyzická či právnická trestnost, odpovědnou osobu, zavinění a konkrétní znaky deliktu stanovené zákonem. 55 Mates znaky správního deliktu vymezené Hendrychem rozšiřuje, jím stanovené charakteristické znaky jsou protiprávnost, škodlivost, zákonné vyjádření skutkové podstaty, objekt, objektivní stránka, subjekt, subjektivní stránka, trestnost a zákonné zmocnění k uplatnění odpovědnosti v rámci veřejné správy. 56 Protiprávností se rozumí porušení (nesplnění) nějaké právní povinnosti. Výjimečně by nemuselo být požadováno protiprávní jednání, ale pouhý vznik protiprávního stavu. Existují okolnosti, které protiprávnost vylučují. Škodlivost je 51 HENDRYCH, D. Správní právo : obecná část. 7. vyd. Praha : C.H. Beck, 2009. s. 447-451. 52 Tamtéž s. 453-454. 53 Tamtéž s. 454. 54 MATES, P. Základy správního práva trestního. 5. vyd. Praha : C.H. Beck, 2010. s. 17-18, 156. 55 HENDRYCH, D. Správní právo : obecná část. 7. vyd. Praha : C.H. Beck, 2009. s. 447-451. 56 MATES, P. Základy správního práva trestního. 5. vyd. Praha : C.H. Beck, 2010. s. 13. 16

zřejmě dalším znakem deliktu, někdy se mluví o nebezpečnosti jednání. Otázkou však zůstává, zda jednání, které je protiprávní, není jaksi automaticky škodlivé. 57 Obecným objektem správních deliktů je až na výjimky pořádek ve veřejné správě, resp. její výkon. Mezi objektivní stránku patří jednání (konání nebo opomenutí), následek a příčinná souvislost. 58 Subjektem správního deliktu (neboli osobou odpovídající za delikt) může být jak fyzická, tak právnická osoba a u některých správních deliktů jen osoba v určitém postavení tzv. subjekt speciální. Speciální subjekt se vyskytuje zejména u tzv. jiných správních deliktů fyzických osob a u smíšených správních deliktů a určující je pro veřejné disciplinární delikty, mají ho i některé přestupky a správní delikty právnických osob. Subjektem v takovém případě může být jen osoba v právně kvalifikovaném postavení, které podmiňuje tzv. deliktní způsobilost, která vyjadřuje schopnost nést následky porušení právní povinnosti a u fyzických osob je zásadně podmíněná dosažením určité věkové hranice a příčetností. U správních deliktů fyzických osob (s výjimkou veřejných disciplinárních deliktů a tzv. pořádkových deliktů) je možné, aby byly ve vztahu subsidiarity k trestným činům. Přestupky jsou subsidiární k tzv. jiným správním deliktům fyzických osob nebo ke správním deliktům smíšené povahy, pokud je jejich pachatelem fyzická osoba. Odlišení správních deliktů fyzických osob a správních deliktů právnických osob je prakticky významné především s ohledem na rozdílný charakter jednání obou skupin osob. 59 V souvislosti se subjektivní stránkou můžeme rozlišit odpovědnost subjektivní a objektivní. V prvém případě se počítá se zaviněním a postačuje zavinění z nedbalosti, není-li výslovně formulován požadavek úmyslného zavinění. Ve druhém případě se otázka zavinění nezkoumá, tento znak zde chybí a mohou existovat důvody zproštění se odpovědnosti, tzv. liberační důvody. Pokud nejsou formulovány, hovoří se o tzv. absolutní odpovědnosti. 60 Odpovědností výlučně za zavinění je odpovědnost u přestupků a zřejmě i u disciplinárních deliktů, velmi často se uplatňuje u tzv. jiných správních deliktů fyzických osob a na zavinění zpravidla nezáleží u správních deliktů právnických osob a u smíšených správních deliktů, u pořádkových deliktů se pojetí různí. Podle českého platného právního řádu leží důkazní břemeno (spočívající 57 Tamtéž s. 13-14. 58 Tamtéž s. 14. 59 Tamtéž s. 15, 19. 60 Tamtéž s. 15. 17

v prokázání zavinění) zásadně na správním orgánu; liberační důvody prokazuje odpovědná osoba. 61 Trestnost je spojena s hrozbou sankce trestní povahy, kterou je zejména sankce majetková, nejčastěji spočívající v uložení pokuty, sankce zakládající překážku výkonu určité činnosti nebo sankce povahy dehonestační. V některých případech je uložení sankce obligatorní. Možnost upuštění od uložení sankce se předpokládá u přestupků a často i u veřejných disciplinárních deliktů. 62 Zákonné zmocnění k uplatnění odpovědnosti v rámci veřejné správy spočívá ve skutečnosti, že příslušný správní orgán musí být k řešení (projednávání a případně ukládání sankcí) správních deliktů výslovně zmocněn. Většina správních deliktů je projednávána z moci úřední, výjimečně se některé delikty, o nichž to výslovně stanoví zákon, projednávají na návrh. Delikty projednávané z moci úřední se dělí na delikty, které je příslušný orgán povinen projednat vždy, a delikty, jejichž pojednání závisí na úvaze příslušného správního orgánu. Při projednávání správních deliktů se uplatňuje zásada presumpce neviny. Toto projednávání typicky náleží státní správě, avšak správní delikty jsou projednávány i na úrovni samosprávy, a to jak územní, tak zájmové. 63 Z judikatury NSS 64 vyplývá, že kategorie správních deliktů je součástí trestního práva v širším slova smyslu, a proto se v případě všech správních deliktů uplatní povinnost správního orgánu zkoumat nejen naplnění formálních znaků správního deliktu, ale taky naplnění materiální stránky, tedy stupeň společenské škodlivosti. Úvaha o naplnění materiálního znaku disciplinárního přestupku je možná až tehdy, jsou-li zjištěny jeho formální znaky. 65 Správní delikty Mates dále klasifikuje podle různých kritérií, zejména je vhodné rozlišovat správní delikty fyzických a právnických osob, správní delikty se všeobecným a speciálním subjektem, správní delikty se zaviněním a bez ohledu na zavinění, správní delikty, u kterých leží důkazní břemeno na veřejné správě, a ty, u kterých leží důkazní břemeno na odpovědné osobě, správní delikty, u nichž se lze zprostit odpovědnosti, a správní delikty bez této možnosti, správní delikty komisivní a omisivní, správní delikty hmotněprávní a procesněprávní (procesněprávní povahu mají jen pořádkové delikty, ostatní delikty jsou povahy hmotněprávní), správní delikty projednávané v rámci 61 Tamtéž s. 19-20. 62 Tamtéž s. 15, 22. 63 Tamtéž s. 17. 64 Např. rozhodnutí NSS ze dne 31.10.2008, č.j. 7 Afs 27/2008-46, rozhodnutí NSS ze dne 17.2.2005. č.j. 7 As 18/2004 48. 65 Rozhodnutí NSS ze dne 5.9.2011, č.j. 8 As 41/2010 110. 18

výkonu státní správy a samosprávy (územní, profesní, akademické), správní delikty projednávané z moci úřední a na návrh, správní delikty povinně (zásada legality) a účelově (zásada oportunity) projednávané, správní delikty, za které je nutné uložit sankci, a správní delikty, za které je možné uložit sankci. 66 2. 2 Správní (veřejný) disciplinární delikt Disciplinární přestupek studenta vysoké školy je tedy správním deliktem, konkrétně správním disciplinárním deliktem. V této části proto blíže vymezím pouze tento delikt. Uvedené členění je jen pro zařazení disciplinárních přestupků do systému, ostatními správními delikty se již zabývat nebudu. Zda disciplinární přestupky naplňují popsané znaky správních deliktů, bude dále řešeno. Disciplinárním deliktem je obecně jednání nebo opomenutí narušující kázeň či pořádek uvnitř nějaké společenské instituce. Důsledky takového deliktu se projevují jen ve vztahu k dané instituci. Disciplinární odpovědnost se uplatňuje jak ve sféře soukromé, tak ve sféře veřejnoprávních činností. 67 Jednotlivé skutkové podstaty disciplinárního deliktu jsou stanoveny obecně odkazem na porušení stavovských povinností. Podrobnější úpravu disciplinárního řízení pak stanoví příslušné zákony zakládající disciplinární odpovědnost, popř. statutární předpisy. 68 Disciplinární delikt je deliktem fyzické osoby a porušená povinnost souvisí s příslušností pachatele k určité veřejnoprávní organizaci. Objektem je pořádek, kázeň či disciplína ve vnitřních vztazích dané organizace. Subjekt veřejného disciplinárního deliktu je vždy speciální, neboť je jím příslušník dané organizace, charakteristický je služební nebo členský poměr. V širším slova smyslu může jít i o osobu, kterou nelze označit za příslušníka, ale která má k dané organizaci kvalifikovaný vztah. Veřejný disciplinární delikt je vždy založen na odpovědnosti za zavinění. 69 Příslušným orgánem k projednávání těchto deliktů je příslušný orgán organizace, a to buď specializovaný disciplinární orgán, nebo orgán, do jehož působnosti patří mj. i projednávání těchto deliktů. 70 66 MATES, P. Základy správního práva trestního. 5. vyd. Praha : C.H. Beck, 2010. s.18-19, 21. 67 SLÁDEČEK, V. Obecné správní právo. 2. vyd. Praha : ASPI Wolters Kluwer, 2009. s. 205. 68 HENDRYCH, D. Správní právo : obecná část. 7. vyd. Praha : C.H. Beck, 2009. s. 481-483. 69 MATES, P. Základy správního práva trestního. 5. vyd. Praha : C.H. Beck, 2010. s. 129. 70 Tamtéž s. 129. 19

Protiprávní jednání, které je disciplinárním deliktem, může současně naplnit skutkovou podstatu trestného činu nebo přestupku anebo jiného správního deliktu. Trest pak lze uložit jak za disciplinární přestupek, tak za jiný (soudně nebo správně) trestný delikt. V tomto případě se neuplatní zásada ne bis in idem, neboť dané delikty se odlišují svými objekty. 71 Od správních veřejných disciplinárních deliktů je třeba odlišit jednání spočívající v porušení specifických pracovněprávních povinností zaměstnanců, kteří se podílejí na výkonu působnosti v oblasti veřejné správy, jiné veřejné disciplinární delikty projednávané jinými než správními orgány a soukromé disciplinární delikty. 72 Do skupiny správních disciplinárních deliktů naopak náleží mj. v oblasti veřejné profesní samosprávy delikty členů profesních komor a dalších osob, které mají k dané organizaci kvalifikovaný vztah. Relativně samostatným objektem těchto deliktů je vedle pořádku ve vnitřních vztazích zejména řádný výkon profese a profesní etika. K projednávání těchto deliktů mají profesní komory ze zákona zřízen specializovaný disciplinární orgán. Podrobnosti o disciplinárním řízení stanoví statutární předpisy komory. Vůči zvláštním ustanovením o disciplinárním řízení se až na výjimky subsidiárně uplatní správní řád. 73 Další skupinu správních disciplinárních deliktů tvoří delikty žáků a studentů. Tuto skupinu tvoří delikt žáka nebo studenta, který splnil povinnou školní docházku, a disciplinární přestupek studenta veřejné vysoké školy. V případě soukromých vysokých škol se nejspíše nebude jednat o veřejný disciplinární delikt. 74 V souladu s obecnou charakteristikou správních disciplinárních deliktů je i zákon o vysokých školách. 75 2. 3 Správněprávní odpovědnost Správněprávní odpovědnost je specifickým druhem právní odpovědnosti a uplatní se tehdy, dojde-li k narušení společenských vztahů chráněných správním právem. Základem této odpovědnosti je protiprávní jednání subjektů správního práva označované jako správní delikt. Správněprávní odpovědnost je v podstatě odpovědnost za správní delikty, vznikne až v důsledku porušení právní povinnosti a projeví se 71 HENDRYCH, D. Správní právo : obecná část. 7. vyd. Praha : C.H. Beck, 2009. s. 481-482. 72 MATES, P. Základy správního práva trestního. 5. vyd. Praha : C.H. Beck, 2010. s. 130. 73 Tamtéž s. 133. 74 Tamtéž s. 137. 75 MATES, P. Disciplinární delikty podle zákona o vysokých školách. Právo a podnikání. 1998, roč. 7, č. 12, s. 28. 20

v uložení sankce. Dalším znakem správněprávní odpovědnosti je existence nepříznivých následků. Jinými slovy hovoříme o sekundární povinnosti snášet nepříznivé následky porušení primární právní povinnosti. 76 Institut správněprávní odpovědnosti poskytuje ochranu především normám správního práva, v některých případech ale i normám jiných právních odvětví, jsou-li právní vztahy upravené těmito normami realizovány v souvislosti s činností správních orgánů. Sankce jsou v takovém případě stále aplikovány příslušnými správními orgány. Naopak normám správního práva je poskytována ochrana ze strany jiných právních odvětví, typicky jde o trestněprávní a majetkovou odpovědnost. Odpovědnost za porušení norem správního práva nemusí proto mít vždy jen charakter správněprávní odpovědnosti. V tomto případě o sankcích rozhoduje jiný příslušný orgán, obvykle soud. Správněprávní odpovědnost je termín užší než odpovědnost za porušení norem správního práva. 77 Správněprávní odpovědnost je uplatňována správním orgánem ve vztahu ke konkrétnímu subjektu správního práva. Jde o nerovné postavení subjektů správněprávního odpovědnostního vztahu, neboť správní orgán vůči odpovědnému subjektu vystupuje v nadřazeném postavení. 78 Mezi objektivní znaky správněprávní odpovědnosti patří protiprávnost jednání, škodlivé následky a příčinný vztah mezi nimi. Subjektivním znakem správněprávní odpovědnosti je zpravidla zavinění. Správněprávní odpovědnost plní funkci signalizační, dozorovou, ochrannou, preventivně výchovnou, částečně reparační a do jisté míry represivní. 79 V rámci správněprávní odpovědnosti rozlišujeme správněprávní odpovědnost za přestupky a za tzv. jiné správní delikty, která je členěna na správněprávní odpovědnost za disciplinární delikty, za tzv. pořádkové delikty, za tzv. jiné správní delikty fyzických osob a za delikty právnických osob. 80 Správněprávní odpovědnost za tzv. jiné správní delikty je vnitřně strukturovaný systém odpovědnosti a žádná z podskupin této odpovědnosti není ani částečně kodifikovaná a úprava je roztříštěna v jednotlivých příslušných předpisech. Disciplinární odpovědnost se vztahuje na porušování vnitro-organizačních vztahů. 76 PRŮCHA, Petr. Správní právo : obecná část. 7. dopl. a aktualiz. vyd. (v nakl. Doplněk 2.). Brno : Masarykova univerzita, 2007. s. 379, 381. 77 Tamtéž s. 382-383. 78 Tamtéž s. 384. 79 Tamtéž s. 384-385. 80 Tamtéž s. 386. 21

Nejedná se o institut jediného právního odvětví, disciplinární postih není pouze postihem správním. Správněprávní odpovědnost za disciplinární delikty je tou částí disciplinární odpovědnosti, která je regulována normami správního práva. Uplatňuje se ve správněprávních vztazích a uplatňuje ji příslušný disciplinární orgán. 81 Disciplinární odpovědnost studenta vysoké školy za spáchaný přestupek rovněž vykazuje výše popsané znaky správněprávní odpovědnosti. V souvislosti se správním právem a správněprávní odpovědností můžeme hovořit o správním právu trestním, které je však nutné odlišit od klasického trestního práva jakožto samostatného právního odvětví. Správní právo trestní je subsystémem správního práva a vyjadřuje skutečnost, že odvětví správního práva v sobě zahrnuje i vlastní trestní právo. Správní právo trestní obvykle pojímá celou oblast odpovědnosti za správní delikty nehledě na to, zda správněprávní sankce trestní povahy připadají v úvahu či nikoliv. Někdy se proto rozlišují pojmy správní právo trestní v širším smyslu, zahrnující celou oblast správněprávní odpovědnosti, a správní právo trestní v užším smyslu, zahrnující jen tu část správněprávní odpovědnosti, v rámci níž se uplatňují trestní sankce. 82 2. 4 Správní (disciplinární) sankce Projevem správněprávní odpovědnosti je uložení správní sankce. Ty můžeme rozdělit na správní tresty a správní sankce obnovující povahy. Není-li možná faktická náprava protiprávního stavu, užijí se správní tresty, naopak je-li možná faktická náprava protiprávního stavu, užijí se správní sankce obnovující povahy. Jednotlivé druhy správních sankcí se uplatňují jak samostatně, tak ve vzájemné kombinaci. 83 Sankce, které lze za správní delikt uložit, musí být taxativně vymezeny zákonem, někdy dává zákon možnost výběru z několika druhů sankcí. Rovněž tzv. sankční rozpětí (rozmezí, ve kterém může být uložena pokuta, nebo doba, na kterou může být uložen zákaz) musí být vymezeno zákonem, může být stanovena jak horní, tak dolní hranice, konkrétní určení sankční povinnosti je pak věcí sankčního uvážení, pro které zákon stanoví určitá hlediska. Je-li sankce ukládána v rámci sankčního rozpětí, hovoří se o sankci relativní, je-li výše sankce určena jednoznačně, jde o sankci absolutně určitou. Sankce mohou být ukládány buď obligatorně ( se uloží ), nebo 81 Tamtéž s. 403-404. 82 Tamtéž s. 380-381. 83 Tamtéž s. 382. 22

fakultativně ( lze uložit ). Povinnost strpět sankci má výlučně osobní povahu, tzn. že nepřechází na právní nástupce osoby odpovědné za delikt. Za týž skutek lze odpovědnou osobu potrestat pouze jednou, uplatňuje se zde zásada ne bis in idem, za potrestání se však nepovažuje uplatnění soukromoprávních důsledků (např. povinnost nahradit škodu). Kromě sankcí, případně místo sankcí, mohou být za správní delikt uložena ochranná opatření, jejichž výčet musí být taxativně stanoven zákonem. 84 Obecně jsou za veřejné disciplinární delikty ukládány sankce morální povahy (např. důtka), sankce peněžité (např. pokuta nebo snížení platu) nebo sankce kombinované povahy (např. snížení hodnosti). Pokud je osoba zařazena do organizace nezávisle nebo proti své vůli, může sankce spočívat ve zpřísnění režimu uplatňovaného vůči této osobě. Nevylučuje-li to povaha organizace, může být uložena tzv. fatální sankce, jejímž následkem je zánik poměru k organizaci, který buď nelze uplatnit vůbec, nebo jej lze uplatnit po určité době; účinky této sankce mohou být podmínečně odloženy. Při projednávání veřejných disciplinárních deliktů se uplatňuje zásada legality. 85 Disciplinární sankce bývají většinou označovány jako trestající. Dle Matese a Michala Mazance však velmi často plní i funkci právo obnovující, neboť jejich účelem není pouze postihnout vadné jednání či mu předcházet, ale taky odstranit existující protiprávní stav a přispět k obnovení řádného chodu veřejné správy. 86 Ze zmíněných druhů disciplinárních sankcí je zřejmá jejich trestní povaha, funkce právo obnovující se dle mého názoru projeví pouze podpůrně. Cílem těchto sankcí je především individuální a obecná prevence. 87 Vymezení, jaké konkrétní sankce mohou být uplatněny v případě disciplinárního přestupku a jaké se uplatní zásady při jejich ukládání, bude věnována jedna z následujících kapitol týkající se této problematiky v návaznosti na zákon o vysokých školách a příslušné disciplinární řády. 84 MATES, P. Základy správního práva trestního. 5. vyd. Praha : C.H. Beck, 2010. s. 15-16. 85 Tamtéž s. 129. 86 MATES, P. MAZANEC, M. Disciplinární správní delikty. Právník. 1997, roč. 136, č. 7, s. 598. 87 PRŮCHA, Petr. Správní právo : obecná část. 7. dopl. a aktualiz. vyd. (v nakl. Doplněk 2.). Brno : Masarykova univerzita, 2007. s. 404. 23

3 Disciplinární přestupek studenta vysoké školy Dle 64 zákona o vysokých školách je disciplinárním přestupkem zaviněné porušení povinností stanovených právními předpisy nebo vnitřními předpisy vysoké školy a jejích součástí. Právními předpisy budou myšleny nejspíše předpisy veřejnoprávní. 88 Vlastní úpravu jednotlivých skutkových podstat disciplinárních deliktů však tento zákon neobsahuje, pouze odkazuje na jiné právní předpisy nebo vnitřní předpisy jednotlivých vysokých škol (fakult). Vysokým školám (fakultám) je ponechán relativně široký prostor pro uvážení, jaké jednání budou za disciplinární přestupek považovat a projednávat v disciplinárním řízení. 89 Povahu disciplinárního přestupku sui generis má pravděpodobně dle 67 zákona o vysokých školách podvodné jednání studenta, na základě kterého byl přijat ke studiu. Za takové jednání lze postihnout pouze studenta, jedinou sankcí je vyloučení ze studia, nepřichází zde v úvahu prekluze a postih je možné uplatnit kdykoli během studia. 90 Jelikož disciplinární přestupky studentů vysokých škol tvoří jednu ze skupin správních deliktů, i ony by měly naplňovat všechny obecné znaky správního deliktu tak, jak byly popsány výše. Podíváme-li se na vymezení disciplinárního přestupku dle zákona o vysokých školách, je z něj zřejmá protiprávnost a v rámci ní nejspíše i škodlivost. Skutková podstata je stanovena obecně a odkazuje na jiné právní předpisy či vnitřní předpisy vysoké školy. Právě vnitřní předpisy blíže určují jednotlivé skutkové podstaty. Objektem je pořádek a řád uvnitř příslušné vysoké školy, subjekt je speciální, konkrétně jím je student dané vysoké školy. Subjektivní stránka je v tomto případě představována subjektivní odpovědností, tedy za zavinění. Objektivní stránka je tvořena jednáním (spočívajícím v konání nebo opomenutí), následkem a příčinnou souvislostí. Trestnost je představována ukládanými sankcemi, o nichž je podrobněji pojednáno níže, avšak ze zákona o vysokých školách i z jednotlivých disciplinárních řádů vyplývá, jaké sankce mohou být uloženy. Orgánem příslušným k projednávání disciplinárních přestupků studentů vysokých škol je disciplinární komise vysoké školy či její fakulty. Z uvedeného vyplývá, že i v případě disciplinárních přestupků studentů vysokých škol jsou splněny požadavky obecných znaků správních deliktů. 88 MATES, P. Disciplinární delikty podle zákona o vysokých školách. Právo a podnikání. 1998, roč. 7, č. 12, s. 28. 89 Rozsudek NSS ze dne 5.9.2011, č.j. 8 As 41/2010 110. 90 MATES, P. Disciplinární delikty podle zákona o vysokých školách. Právo a podnikání. 1998, roč. 7, č. 12, s. 29. 24