UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA KATEDRA GEOLOGIE SLATINKY VÝZNAMNÁ ZANIKLÁ PALEONTOLOGICKÁ LOKALITA bakalářská práce PAVEL PEKAŘ Biologie Geologie a ochrana životního prostředí (B1501) prezenční studium vedoucí práce: Mgr. Tomáš Lehotský, Ph.D. Olomouc 2013
Prohlášení Prohlašuji, že jsem předloženou bakalářskou práci na téma Slatinky významná zaniklá paleontologická lokalita vypracoval samostatně za použití literatury, kterou řádně cituji a uvádím v seznamu použité literatury. Souhlasím s veřejným půjčováním práce. V Olomouci dne 15. 12. 2012... Pavel Pekař
Poděkování Tímto bych chtěl poděkovat svému vedoucímu bakalářské práce Mgr. Tomáši Lehotskému, Ph.D. za odborné vedení práce, poskytnutí potřebné literatury k danému tématu, cenné rady a připomínky při konzultacích.
Bibliografická identifikace: Jméno a příjmení autora: Pavel Pekař Název práce: Slatinky významná zaniklá paleontologická lokalita Typ práce: bakalářská Pracoviště: Univerzita Palackého v Olomouci, Přírodovědecká fakulta, katedra geologie Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Lehotský, Ph.D. Rok obhajoby práce: 2013 Abstrakt: Bakalářská práce nás informuje o geologické situaci a historii výzkumů na významné paleontologické lokalitě nacházející se nedaleko obce Slatinky. Práce je hlavně zaměřena na celkovou revizi sesbírané fauny ze zaniklé pískovny, kde byly při těžbě písku odkryty sedimenty miocenního moře, které nám dokládají poslední mořskou záplavu na tomto území. Díky jedinečně bohaté makro- a mikrofauně, ze které můžeme zmínit ústřice Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814), Crassostrea gryphoides (SCHLOTHEIM, 1813), ježovky druhu Clypeaster campanulatus (SCHLOTHEIM, 1820) forma partschii MICHELIN, 1861 či foraminiferovou faunu zastoupenou především druhy Elphidium fichtellianum (d ORBIGNY, 1846), Sphaeroidina bulloides d ORBIGNY, 1826, Orbulina suturalis BRÖNNIMANN, 1951 byly tyto sedimenty zařazeny do stáří spodního badenu. Materiál, který je uložen ve Vlastivědném muzeu v Olomouci, byl zpracován s cílem vytvoření systematického zařazení jednotlivých druhů společně s paleoekologickou charakteriskou prostředí. Práce je doplněna o fotodokumentaci studovaných druhů ve formě fototabulí a nový evidenční seznam fauny z lokality Slatinky. Klíčová slova: Slatinky, terciér, spodní baden, pískovna, fauna, bivalvia Počet stran: 70 Počet příloh: 24 Jazyk: čeština
Bibliographical identification: Author s first name and surname: Pavel Pekař Title: Slatinky significant defunct paleontological locality Type of thesis: bachelor Institution: Palacký University in Olomouc, Fakulty of Science, Department of Geology Supervisior: Mgr. Tomáš Lehotský, Ph.D. The year of presentation: 2013 Abstract: The Bachelor thesis informs us about the geological situation and history of research on significant paleontological locality. This defunct area is located close to the village called Slatinky. This thesis is mainly focused on a complete revision of the extinct fauna from sand quarry, where the Midlle Miocene sediments were uncovered during the sand mining. This discovery documents the second phase of sea flooding in this territory. Thanks to the unique macro- and microfauna, from which we can mention oysters such as Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814), Crassostrea gryphoides (SCHLOTHEIM, 1813), echinus Clypeaster campanulatus (SCHLOTHEIM, 1820) form partschii MICHELIN, 1861 and foraminiferal fauna which are represented by species as the Elphidium fichtellianum (d ORBIGNY, 1846), Sphaeroidina bulloides d'orbigny, 1826, Orbulina suturalis BRÖNNIMANN, 1951. These sediments have been included in the age of the Lower Badenian. The material that is stored in the Museum of Natural History in Olomouc, was processed in order to create a systematic classification of the species, together with paleoecological description of environment. The thesis is completed with the photographic documentation and list of all species from locality. Keywords: Slatinky, Tertiary, Lower Badenian, sand quarry, fauna, bivalvia Number of pages: 70 Number of appendices: 24 Language: Czech
OBSAH 1 Úvod... 7 2 Cíle práce... 8 3 Karpatská předhlubeň... 9 3.1 Geologický vývoj karpatské předhlubně... 9 4 Hornomoravský úval... 12 4.1 Geomorfologické členění... 12 4.2 Geologický vývoj a stavba střední části Hornomoravského úvalu... 12 4.2.1 Proterozoikum... 13 4.2.2 Paleozoikum... 14 4.2.3 Mezozoikum... 18 4.2.4 Terciér... 18 4.2.4.1 Karpat... 19 4.2.4.2 Baden... 20 4.2.4.3 Pliocén... 24 4.2.5 Kvartér... 24 5 Vymezení a charakteristika zájmové oblasti... 25 5.1 Přehled výzkumů na lokalitě Slatinky... 26 5.2 Novodobější výzkumy... 27 6 Metodika... 33 6.1 Terénní část... 35 6.2 Laboratorní etapa... 36 7 Systematická část... 37 7.1 Systematické zařazení makrofauny... 37 7.2 Mikrofauna vrtů A1, A2... 48 8 Paleoekologická charakteristika a diskuze... 54 8.1 Makrofauna... 54 8.2 Mikrofauna... 56 9 Závěr... 59 10 Použitá literatura... 60 11 Seznam příloh... 70
1 Úvod Slatinky malá obec Olomouckého kraje se rozkládají v údolí na západě ohraničeném přírodním parkem Velký Kosíř, se stejnojmennou kótou 442 m. n. m. představující nejvyšší vrchol regionu Haná. Přírodní rezervace Malý Kosíř ohraničuje údolí ze severní strany. Jižní stranu údolí dotváří chráněná krajinná oblast Vápenice s nálezy devonských fosilií. Východním směrem od obce se nám údolí otevírá do hanácké roviny. V nedalekých polích se nacházela unikátní paleontologická lokalita, která v minulosti vzbuzovala zájem mnoha vědeckých pracovníků paleontologů, díky nálezům hojné terciérní fauny. Dnes již zaniklé paleontologické lokalitě se věnuje má bakalářská práce, která mi byla zadána na katedře geologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého. Práce rešeršně zhodnocuje dosavadní výzkumy a zabývá se i geologickou stavbou daného území. Dále je zaměřena na revizi paleontologické kolekce fosilní fauny, jež je uložena v paleontologickém fondu Vlastivědného muzea v Olomouci. V bakalářské práci je uveden první ucelený systematický popis paleontologické sbírky. 7
2 Cíle práce Cílem bakalářské práce je vytvoření rešerše literárních zdrojů zabývajících se problematikou zaniklé pískovny ve Slatinkách. Dále zpracování geologické charakteristiky karpatské předhlubně s důrazem na střední část Hornomoravského úvalu. Dalším úkolem v rámci mé bakalářské práce je navštívit a zhodnotit současný stav lokality s dílčím cílem nalézt fosilní fragmenty či celé fosilie. Stěžejním cílem práce je provedení revize sbírky společně s popisem exemplářů, redeterminací, sestavením systematického přehledu fosilií a nového evidenčního seznamu společně se soupisem nalezené mikrofauny z výplavů vrtů, které zde byly provedeny. Ke studiu byl použit materiál nalezený při výzkumech v pískovně u Slatinek, který je uložen v depozitáři Vlastivědného muzeu v Olomouci. Celá práce je doplněna o paleoekologickou interpretaci tohoto území v období spodního badenu, společně s fotodokumentací ve formě fototabulí. 8
3 Karpatská předhlubeň 3.1 Geologický vývoj karpatské předhlubně Karpatská předhlubeň představuje rozsáhlou geologickou jednotku, jejíž vznik je vázán na oblast mezi východními svahy Českého masivu a čely flyšových příkrovů Západních Karpat. Jedná se o soustavu miocenních pánví, které se formovaly v předpolí Západních Karpat, jejichž horniny se během alpsko-karpatské orogeneze nasouvaly směrem k českému masivu. Vlivem těchto tektonických pohybů docházelo k tomu, že miocenní pánve přemisťovaly v čase svůj sedimentační prostor i osu v souvislosti s nasunujícími se příkrovy směrem do předpolí (Chlupáč et al. 2002). Pohyby flyšových příkrovů spolu se sedimentací způsobily, že se výplň karpatské předhlubně nachází pod příkrovy, před nimi i na nich nebo byla začleněna i do čel příkrovů (Kalvoda et al. 1998). Tyto jevy vedly k tektonické redukci dříve uložených sedimentů nebo naopak k zvětšení jejich mocnosti. Na konci terciéru a v kvartéru docházelo k silné denudační činnosti, která většinou postihla nezpevněné sedimenty, což mělo za následek, že dnešní podoba karpatské předhlubně představuje pouze reliktní část (Brzobohatý et Cicha 1993). Karpatská předhlubeň byla paleogeograficky součástí centrální Paratethydy, jejíž miocenní mořské sedimenty se ukládaly do prostoru, který dnes geograficky zaujímá Opavskou pahorkatinu, Ostravskou pánev, Moravskou bránu, Hornomoravský úval, Vyškovskou bránu a Dyjsko-svratecký úval. V severní části se napojují na polskou část předhlubně a na jihu pokračují do molasové zóny Rakouska (obr. 1). Relikty můžeme nalézt na území Českomoravské a Drahanské vrchoviny, Boskovické brázdy, Nízkého Jeseníku a v oblasti flyšových Karpat (Brzobohatý et Cicha 1993). Geologický vývoj tohoto území byl především ovlivňován starými a následně reaktivovanými zlomovými liniemi probíhajícími ve směru SV-JZ a SZ-JV. Zlomy se v odlišném čase a s různou intenzitou podílely na tvorbě dílčích depresí a elevací (Brzobohatý et Cicha 1993). Tyto procesy vedly k prvním mořským transgresím již před neogénem. Uloženiny tzv. autochtonního paleogénu se nacházejí ve dvou paleoúdolích označovaných jako nesvačilská a vranovická deprese. Paleogenní moře do těchto tektonicko-erozivních depresí zasáhlo během paleocénu a středního eocénu. Zanechalo zde především pískovce, slepence a jílovce těšanského souvrství, na které poté sedimentovaly vápnité i nevápnité jílovce nesvačilského souvrství (Kalvoda et al. 1998). V sz. cípu 9
vranovického příkopu byly objeveny hnědošedé až černošedé slabě vápnité jílovce s egerskou faunou. Zmíněné sedimenty tvoří tzv. malešovické vrstvy, které jsou nejstarší jednotkou karpatské předhlubně (Chlupáč et al. 2002). Z důvodu sávských pohybů a zvyšování hladiny světového oceánu dochází v eggenburgu k první jasně doložené mořské transgresi. Ukládaly se sedimenty tzv. žerotických vrstev (tab. 1), které byly z části erodovány, díky kompresním štýrským pohybům. Tato fáze alpinských pochodů během ottnangu vedla k výzdvihu a změlčení někdejší pánve (Čtyroký 1991). Vlivem silné tektonické aktivity je v karpatu vyvolána další mořská transgrese, která vrcholí v badenu (Chlupáč et al. 2002). Fundament terciérních sedimentů spočívá na prekambrických a paleozoických horninách, které obsahují sedimenty devonu, karbonu a v menší míře i jury (Brzobohatý et Cicha 1993). Obr. 1. Schematická mapa karpatské předhlubně (Hladilová et Zdražílková 1989, upraveno). 10
Jak uvádějí Brzobohatý a Cicha (1993), karpatská předhlubeň se může na území České republiky rozdělit na tři oblasti: jižní, střední a severní. Jižní oblast se nalézá mezi státní hranicí s Rakouskem a nesvačilským příkopem. Střední oblast můžeme vymezit od nesvačilského příkopu po severní okraj Hornomoravského úvalu, jenž tvoří přechod mezi střední a severní oblastí, která dále pokračuje po polskou hranici. Tab. 1. Stratigrafické schéma neogénu karpatské předhlubně (Brzobohatý in Chlupáč et al. 2002, upraveno). 11
4 Hornomoravský úval 4.1 Geomorfologické členění Podle Demka et al. (2006) může být Hornomoravský úval charakterizován jako široká sníženina o rozloze 1315 km 2, která je protažená ve směru SSZ-JJV. Tato příkopová propadlina je vyplněna neogenními a kvartérními sedimenty. Společně s Moravskou bránou, Vyškovskou bránou a Dyjsko-svrateckým úvalem je součástí podsoustavy Západní Vněkarpatské sníženiny, která spadá do subprovincie Vněkarpatské sníženiny, jež je součástí provincie Západní Karpaty. Z geomorfologického hlediska je Hornomoravský úval ohraničen Hanušovickou vrchovinou, Nízkým Jeseníkem, Moravskou bránou, Podbeskydskou pahorkatinou, Vizovickou vrchovinou, Chřiby, Litenčickou pahorkatinou, Vyškovskou bránou, Drahanskou vrchovinou a Zábřežskou vrchovinou. 4.2 Geologický vývoj a stavba střední části Hornomoravského úvalu Z geologického hlediska Hornomoravský úval patří k velmi pestrým oblastem, kde můžeme nalézt i horniny prekambrického stáří (Chlupáč et Kalabis 1966; Přichystal 2009). Podloží je tvořeno horninami brunovistulika a silezika a dále uloženinami moravskoslezského paleozoika (Zapletal 2004). Většina sedimentů je však tvořena mladými uloženinami třetihorního a čtvrtohorního stáří (Barth et al. 1971). Jak uvádějí Barth et al. (1971) samotný geologický vývoj Hornomoravského úvalu se odehrál na třech krách, které jsou od sebe odděleny výraznými zlomy ve směru SZ-JV a SSZ-JJV (obr. 2). Kra Hornomoravského úvalu zde zaujímá hlavní polohu a z geografického hlediska zahrnuje Hornomoravský úval a severní část Drahanské vrchoviny. Na SV s touto krou sousedí kra bradelsko-malenická. Tyto kry jsou od sebe odděleny význačným olomoucko-přerovským zlomem, který probíhá z okolí Litovle přes Olomouc na Přerov. V severní části se tento zlom napojuje na bušínský zlom a v jižní části přechází ve zlom holešovský. Kra Hornomoravského úvalu na JZ sousedí s krou 12
drahanskou, která zaujímá střední část Drahanské vrchoviny, ale také jihozápadní oblast Hornomoravského úvalu. Tyto kry jsou odděleny konickým zlomem, který probíhá rovnoběžně se zlomem kojetínským ze západního okolí Prostějova přes Kojetín ke Kroměříži (Barth et al. 1971). Všechny uvedené zlomy tvoří tzv. poruchové pásmo Hané (Mísař 1965). Tyto zlomové linie, které jsou založeny v prekambrických horninách, byly aktivizovány jak varisky, tak neoalpinsky a utvářely paleogeografický vývoj zájmové oblasti (Zapletal 2004). Obr. 2. Základní kerná stavba Hornomoravského úvalu (Barth et al. 1971, upraveno). 4.2.1 Proterozoikum Horniny tohoto stáří se na území Hornomoravského úvalu vynořují díky pokračování labského lineamentu, tedy nectavského zlomu (Přichystal 2009). Jejich ostrůvky mohou 13
být nalezeny na jihovýchodním okraji Velkého Kosíře mezi Třebčínem a Studencem, dále vystupují u Krčmaně, Drahlova a na kopci Baba u Hněvotína (Mísař et al. 1983). Jedná se převážně o hlubinné vyvřeliny granitoidního typu, které vznikly během kadomské orogeneze (Bednaříková 2001). O těchto horninách se předpokládá, že tvoří jedno větší granitoidní těleso ve střední části Hornomoravského úvalu, které je označováno jako tzv. olomoucký masiv (Barth et al. 1971). Proterozoické horniny můžeme nalézt na třech významných lokalitách. První výchoz se nachází u železniční tratě z Třebčína do Kaple asi 800 m jihozápadně od železniční zastávky Třebčín. Jedná se o hustě zarostlý výchoz o délce 10 15 m a výšce 4 5 m, který již popisuje Remeš (1933). Hornina je silně zvětralá a rozpadá se na sypkou drť a podle Hlobilové (1963) ji můžeme označit jako dvojslídný granit. Druhý odkryv těchto hornin se nalézá na kótě Skřivan u Kaple (Přichystal 2009). Hornina je v těchto místech silně mylonitizovaná a podle analýz Bednaříkové (2001) ve shodě s Hlobilovou (1963) se jedná o mylonitizovaný biotický granodiorit. Na kótě Stráž, která je ve starší literatuře označována jako Křížová hora se začátkem šedesátých let 20. století nacházel opuštěný jámový lom, ve kterém byly objevené horniny označovány jako fylity proterozoického stáří (Hlobilová 1963). Z nověji odebraných vzorků ze zmíněného lomu, který je v současnosti zaplavený vodou a zarostlý vegetací, se zjistilo, že se jedná o mylonitizovaný až ultramylonitizovaný granitoid, jež byl navíc zvrásněn (Přichystal 2009). 4.2.2 Paleozoikum Významný a doposud jediný paleontologicky doložený výskyt siluru na Moravě představují graptolitové břidlice nalezené v Repešském žlebu u Stínavy. Nález zkamenělin byl učiněn v hlušině, která byla vyvážena ze štoly na železnou rudu. V roce 1935 byl Kettnerem a Remešem popsán první nález graptolitů s podrobným profilem štoly. Podle Goliáše et al. (2011) byla na konci 2. světové války štola zasucená a k pokusu o znovuobjevení břidlic obsahujících faunu graptolitů došlo v novém geologickém výzkumu, který započal v roce 1997. Bylo zjištěno, že prostorový rozsah siluru ve staré štole musel být mnohem menší, než jak ho uvádí (Kettner et Remeš 1935), kteří se při popisech graptolitů zmiňují jen o nálezech na odvalu. V roce 2003 došlo k podrobnému 14
emanačnímu průzkumu, kterým byl zjišťován obsah radonu v půdním vzduchu. Západněji od štoly byla naměřena výrazná emanační anomálie o ploše zhruba 200 m 2. K odhalení zdroje této radonové anomálie mělo sloužit vyhloubení průzkumné rýhy Stn-1 v délce 19 m a hloubce 4 m, jež byla provedena 1. června 2004. Objevené silurské břidlice byly většinou silně podrcené a zvětralé bez paleontologického obsahu. Fosilie bylo možno nalézt pouze v břidlicích, které nebyly silně tektonicky postiženy. Tudíž nejvíce paleontologických objevů bylo učiněno tam, kde byla orientace viditelné břidličnatosti paralelní se sedimentární vrstevnatostí. Tomuto předpokladu odpovídaly tři fosiliferní polohy v metrážích 4,50 4,70; 6,20 6,80; 9,00 12,50. V první a druhé fosiliferní poloze na metrážích 4,50 6,80 byli určeni pouze graptoliti druhů např. Monograptus priodon (BRONN, 1835); Monoclimacis cf. vomerina (NICHOLSON, 1872); Retiolites geinitzianus BARRANDE, 1850; Colonograptus praedeubeli (JAEGER, 1990); Pristiograptus sp. Ve třetí fosiliferní poloze byli graptoliti druhů Colonograptus sp.; Saetograptus sp.; Pristiograptus ex. gr. dubius (SUESS, 1851) doprovázeni další faunou (mlži, drobní ortokonní hlavonožci, krinoidi, ichnofosilie) (Goliáš et al. 2011). Rozsáhlé sedimenty na území Moravy zanechala mořská záplava, která sem pronikla v devonu a postupně zde rozšiřovala svůj sedimentační prostor (Barth et al. 1971). Sedimentační procesy v tomto období určoval předdevonský podklad, který ovlivňoval intenzitu klesání mořského dna. V hlubších pánevních oblastech, kam mořská transgrese postoupila nejdříve, se usazovaly hlavně břidlice společně s produkty podmořského vulkanismu. Tento hlubokovodní vývoj v oblasti Jeseníků a střední části Drahanské vrchoviny je znám jako tzv. drahanský (pánevní). Severní část Drahanské pánve se rozkládala na pokleslém okraji kry Hornomoravského úvalu. Tato geologická situce vedla k odlišnému vývoji devonu, díky pozvolnému přechodu mezi drahanským vývojem a vývojem Moravského krasu, což je doloženo ve střední části konicko-mladečského pruhu okolo Ludmírova (tzv. ludmírovský vývoj). Vyvýšené oblasti kry Hornomoravského úvalu, které byly budovány proterozoickými hlubinnými vyvřelinami, tvořily vyzdvižený práh a byly postupně zaplaveny až ve středním devonu. Pro tato mělkovodní území v okolí Čelechovic na Hané, Přerova a oblasti Moravského krasu jsou typické mocně vyvinuté vrstvy vápenců, jejichž vývoj byl označen jako platformní vývoj Moravského krasu (tab. 2), (Barth et al. 1971; Chlupáč et al. 2002). 15
Ve střední části Hornomoravského úvalu se výskyty devonu soustřeďují do obloukovitého pruhu vápenců, které vystupují u Čelechovic na Hané, kóty Vápenice. Dále jsou tyto sedimenty zakryty miocenními a kvartérními sedimenty v oblasti bývalé pískovny u Slatinek, kde byly navrtány při vrtných průzkumech v hloubce 20 m. Na povrch opět vycházejí na jižním okraji obce Slatinic (Koverdynský 1961). Další výchozy devonských hornin můžeme objevit u Grygova, Hněvotína a okolí Přerova (Mísař et al. 1983). Vápence vystupující u Čelechovic na Hané, jsou známé pod názvem Čelechovický devon. Odkryvy těchto sedimentů jsou přístupné ve Státním a Růžičkově lomu, které se proslavily přítomností tzv. červených korálových vrstev (Přichystal 2009). Jsou zde odhaleny jemnozrnné vápence, které obsahují čočky šedých a nafialovělých vápnitých slínů. Jedná se o stratotypovou lokalitu čelechovických vápenců, které je možné považovat za nejnižší část macošského souvrství (tab. 2). Jejich cyklický vývoj sedimentace, který spočíval v krátce trvajícím uložení karbonátových usazenin a poté byl ukončen regresí moře, byl Hladilem (1983) označen jako čelechovický cyklus. V čelechovických vápencích se vyskytují rugózní i tabulátní koráli, stromatopory, lilijice, mechovky, brachiopodi, mlži, foraminifery, nautiloidi, trilobiti a další fauna (Zukalová et Chlupáč 1982). Podle Chlupáče a Kalabise (1966) je příčina neobvyklého nahromadění devonské fauny v čelechovických vápencích způsobena příznivými životnímmi podmínkami v mělkém, teplém a prokysličeném moři, které zde vytvářelo chráněnou zátoku. Devonská fauna nalezená v čelechovických vápencích se stala předmětem studia paleontologických prací mnoha geologů. Historický přehled výzkumů devonu v Hornomoravském úvalu podává Barth (1958), nověji o provedených výzkumech pojednává Jašková (1986). Devonským trilobitům se věnují samostatné paleontologické práce (Zimmermann 1892; Smyčka 1895), který se dále zabýval čelechovickými zkamenělinami (Smyčka 1897, 1906). Dále trilobity popisuje Remeš (1913), Strnad (1957), Kupková a Pek (1985), Chlupáč (1964, 1992, 2000). K velmi dobrým znalcům čelechovického devonu patřili M. Remeš a R. Kettner, kteří uvedli řadu prací např. Remeš (1906), Remeš (1921), Kettner (1921), Remeš et Kettner (1922), Kettner (1932). K poznání paleontologie čelechovického devonu přispěla dále Kettnerová (1932), která zkoumala rugózní korály a Pradáčová (1938), jež ve svých pracích popisovala zejména favositidní korály zejména z čeledi Favositidae. Nověji se korálům, hlavně soliternímu druhu Calceola sandalina věnoval Galle a Ficner (2004). Špinar (1940) popisoval z Čelechovic na Hané stromatopory. Podrobným pracím o skořepatcích a dírkonožcích se 16
prvně věnoval Pokorný (1950). Ficner a Havlíček (1975, 1978) zde popisovali střednodevonské ramenonožce. Další paleontologické studie se věnovaly givetským tentakulitům (Lukeš 1993) a krinoidům (Ureš et al. 1999). Paleoekologickými aspekty se zabývali Hladil a Kalvoda (1993). Tab. 2. Litostratigrafické členění hornin moravskoslezské oblasti (Kalvoda et al. 1998, upraveno). Devon plynule přechází do spodního karbonu, ve kterém nastupuje variské vrásnění. Nejstarší fáze zmíněného variského vrásnění nepostihly oblast Hornomoravského úvalu, 17
proto uloženiny spodního karbonu leží konkordantně na devonu. Vývoj karbonských sedimentů byl ovlivňován vrásněním okolních pohoří Českého masivu, kdy byl klastický materiál přinášen turbiditními proudy a sedimentoval ve velkých mocnostech na dně pánví (Chlupáč et Kalabis 1966). Vznikaly typické usazeniny jako droby, břidlice a slepence, ze kterých je prakticky sestavená celá Drahanská vrchovina a Nízký Jeseník. Po usazení spodnokarbonských vrstev postihlo území variské vrásnění, jehož vlivem zde vznikly několikakilometrové vrásy porušené zlomy, podél kterých se na povrch dostaly starší horniny devonu a siluru. V následných dobách se vzniklé pohoří snižovalo vlivem eroze a zvětrávání (Chlupáč et Kalabis 1966). 4.2.3 Mezozoikum Během druhohor byla patrně oblast Hornomoravského úvalu souší. Nelze však vyloučit, že sem moře v dobách jury a křídy proniklo podél deprese sledující nectavský zlom, avšak případné důkazy v podobě usazenin byly v pozdějších geologických dobách erodovány (Přichystal 2009). 4.2.4 Terciér V paleogénu podlehly sedimenty Hornomoravského úvalu, podobně jako většina hornin Českého masivu intenzivnímu lateritickému zvětrávání ve vlhkém, subtropickém až tropickém klimatu (Chlupáč et Kalabis 1966). Během těchto teplých klimatických období se vytvářely křemičité kůry, jejichž relikty, které se hlavně vyskytují v severní části Drahanské vrchoviny, můžeme nacházet v okolí Velkého Kosíře, Hluchova, Konice a Určic v podobě nažloutlých křemenců sluňáků (Přichystal 2009; Jašková et al. 2006). Dle Chlupáče a Kalabise (1966) tyto křemence, které jsou složeny z křemenného pískovce až slepence s křemitým tmelem, byly právě dokladem zmíněného lateritického zvětrávání svrchnokřídových mořských usazenin. S jejich tvrzením se shoduje i Štelcl (1987), který označuje sluňáky jako exotika spočívající na kulmském podkladu Drahanské vrchoviny. Podle Otavy (1994) jsou sluňáky trosky silicikrusty. Přichystal (2009) však považuje tyto křemence za horniny, které mohly vznikat na různých horninách obsahujících ve velkém 18
množství křemen. Můžeme je totiž nalézt i na granitech ve střední části Českomoravské vrchoviny, kde o transgresi křídového moře nejsou žádné doklady. Vlivem obnovené tektonické aktivity dochází ve třetihorách k štýrské fázi alpinského vrásnění, díky které se příkrovy Karpat nasouvají na východní a jihovýchodní okraj Českého masivu. V důsledku zesílení tlaku dochází k poklesu celého území a postupné mořské transgresi (Cicha et Seneš 1969). Neogenní moře v soustavě sedimentačních pánví nazývaných karpatská předhlubeň, zanechalo miocenní sedimentární horniny různých stupňů, avšak na území Hornomoravského úvalu byly dokumentovány sedimenty odpovídající stupňům karpat a baden (Přichystal 2009). První ucelený geologický popis terciéru ve střední části Hornomoravského úvalu byl zakreslen při geologickém mapování rakousko-uherské monarchie E. Tietzem (1898), který popisuje široké okolí Olomouce ve své speciální mapě: Zona 7, col. XVI. NW Gruppe Nr. 54, list Olomouc. 4.2.4.1 Karpat Sedimenty tohoto stáří byly nalezeny ve východní části lesíka Brus u obce Služín. Lokalita je ve starší literatuře označována také jako Bros či Trávník (Kalabis 1937). Miocenní sedimenty zde tvořily tři denudační relikty ležící na kulmském podloží (Jašková 1998). Podle Kalabise (1937) se jednalo o klasickou ukázku příbojového pobřežního pásma, díky výskytu tzv. pobřežní brekcie tvořené ostrohrannými úlomky kulmských břidlic. V 60. letech 20. století zde byl Kalabisem zhotoven ruční vrt S1, jehož hloubka činila 8 m. Vysloužil (1981) na základě studia vyplavené mikrofauny ze zelenavěbéžových jílovců se závalky prachovito-jílovitých břidlic, které se nacházely ve spodní části vrtu pod sedimentární brekcií složenou z fragmentů kulmských hornin s vápnitou mezerní hmotou, prokázál karpatské stáří těchto hornin na základě charakteristických foraminifer (Uvigerina bononiensis primiformis PAPP & TURN 1953, Uvigerina parkeri breformis PAPP & TURN 1953). Tento nález se shodoval se vzorky mikrofauny z kopané sondy, která byla provedena v 80. letech 20. století. Hloubka vykopané sondy byla 5 m a byl zde zachycen podobný profil sedimentárních hornin karpatského stáří. Lehotský (2006) zde v úlomku světlého jemnozrnného vápence nalezl fosilní stopu ichnorodu Ophiomorpha, která zůstává jediným popsaným zástupcem fosilních stop z Brusu u 19
Služína. Údaje o této lokalitě se dnes již nedají ověřit, z důvodu výstavby rybníku v prostoru miocenních sedimentů (Jašková 1998). Bubík a Dořák (1996) dokládají další nález sedimentů stratigraficky řazených do karpatu ve vrtu MH-10. Zmíněný vrt byl situován na úpatí nepovolené skládky komunálního odpadu asi 1 km jižně od Slatinek. Celková hloubka vrtu činila 60 m. Miocenní písčité sedimenty byly zjištěny do hloubky 20,50 m. Dále vrt procházel devonskými (vilémovickými) vápenci do konečné hloubky. Vilémovické vápence zkrasověly již před miocenní transgresí, díky těmto krasovým procesům se v nich vytvořily pukliny, které sahaly až 35 m pod tehdejší povrch. Podle výše uvedených autorů byly pravděpodobně v paleogénu nebo spodního miocénu tyto pukliny vyplněny šedohnědými až načervenalými, nevápnitými jíly, které byly produktem intenzivního chemického zvětrávání okolních hornin. V nalezených jílech nebyly zjištěny žádné určitelné fosilie, které by dokládaly terciérní stáří. V nadloží vápenců se nacházely miocenní písky, které byly převážně šedozelené, jemnozrnné a vápnité. Při bázi byla vyvinuta 2 m mocná poloha drobnozrnných štěrků s hojnou písčitou základní hmotou. Z 13m hloubky ze světle šedého střednozrnného písku byla získána mikrofauna. Ve velkém počtu zde byly zastoupeny rybí zuby a dále pak společenstva planktonních a bentózních foraminifer. Z bentózních foraminifer to byly druhy Bolivina dilatata REUSS, Bulimina striata d ORBIGNY, Cassdulina laevigata d ORBIGNY, Cibicides sp.. Z planktonních druhů Globigerina quinqueloba (NATLAND), Globigerina lentiana RÖGL, Globigerina angustiumbilicata BOLLI, Globigerina praebulloides BLOW, Turborotalia mayeri CUSHMAN & ELLISOR a Globigerinita cf. uvula (EHRENBERG). Společenstvo planktonních foraminifer je možno zařadit do spodního miocénu, nejpravděpodobněji do karpatu z důvodu nepřítomnosti typických badenských planktonických prvků a také vzhledem ke geologickému rázu oblasti. 4.2.4.2 Baden Mořská transgrese, která se odehrávala v badenu, nebyla synchronní. Její postupný rozsah byl vázán na poklesy jednotlivých ker Hornomoravského úvalu ve směru SZ-JV. Tyto kry se pohybovaly podél zlomů, které jsou založeny v prekambrickém podkladu a tvoří tzv. poruchové pásmo Hané (Zapletal 2004). 20
První fáze spodnobadenské záplavy byla vázána na tzv. ústřední spodnobadenskou depresi, která vznikla poklesem předpolí a přiléhala k okrajům čel příkrovů. Na předbadenském členitém reliéfu se ukládaly sutě a brekcie kontinentálního původu, dále pak marinní klastické sedimenty jako byly písky a štěrky proměnlivého složení (tab. 1), které se vyskytují v pískovnách na jihu Prostějovska: Ondratice, Skalka, Kelčice a Želeč (Jašková et Lehotský 2009). V hlubších oblastech pánve se ukládaly vápnité nevrstevnaté jíly (Chlupáč et al. 2002). Po krátce trvající regresní epizodě, která byla doprovázena přerušením sedimentace, dochází k poklesu Drahanské vrchoviny, Nízkého Jeseníku a jihozápadní části předhlubně, což umožnilo, aby se spodnobadenská záplava rozšířila na území Kosířsko-tršické elevace, prostějovského příkopu a na přilehlou část drahanského kulmu (Zapletal 2005). V průběhu druhé fáze transgrese se ukládaly sedimenty, jejichž typickým znakem byla nepřítomnost bazálního klastického souvrství, celková nižší mocnost a pestřejší faciální vývoj. Největšího rozšíření dosahuje šedozelený vápnitý jíl tzv. tégl (tab. 1), (Zapletal 2004). Prostředí, ve kterém docházelo k sedimentaci, bylo značně členité. Obsahovalo depresní struktury, mezi které patří lutínský příkop, prostějovský příkop a příkop olomoucký. K významným elevacím náležela hněvotínská hrásť, hrásť Velkého Kosíře a tzv. Olomoucký kopec (Zapletal et al. 2001) V dnešní době můžeme na střední Moravě nalézt sedimenty tzv. druhé fáze transgrese spodního badenu v širším okolí Olomouce a Prostějova, v sedimentačním prostoru, který je podle Zapletala (2004) možno označit jako olomoucko-prostějovská pánev (obr. 3). Mělká a vcelku členitá pánev vznikala již v karpatu, nejstarší část první zárodečné depresní struktury tvořil prostor v oblasti dnešního prostějovského příkopu. Ve spodním badenu se poklesové území rozšířilo díky zlomovým liniím pásma Hané ve směru SZ-JV. Sedimentační prostor tak zaujímal okolní území Olomouce, lutínský a olomoucký příkop, okrajové části drahanského kulmu, některé části kosířsko-tršické elevace. Ve zmíněné pánvi, která souvisela s vněkarpatskou předhlubní a tvořila k SZ vybíhající záliv, se ukládal vápnitý jíl s vložkami jemnozrnného písku o mocnosti, která zřídka přesahuje 100 m (Zapletal 2004, 2005). Jak uvádí Zapletal (2005) sedimentace nepřesahovala linii ve směru Senice na Hané, Skrbeň a Bohuňovice. Na tomto území se rozkládá litovelskouničovská deprese, která je vyplněná pliocenními a kvartérními sedimenty o maximální mocnosti 130 m. Tento sedimentační postbadenský prostor byl oddělen zlomovou strukturou ve směru Z-V od kosířsko-tršické elevace (Zapletal 2005). Největší akumulace 21
povrchových výchozů spodního badenu se nachází v okrajové části lutínského příkopu a to především mezi Čelechovicemi na Hané, Slatinicemi dále mezi Čechami pod Kosířem a Lhotou pod Kosířem (Zapletal 2004). Z prozkoumaných lokalit je známá Kaple u Čelechovic, kde byly Smyčkou (1906) provedeny čtyři mělké vrty, kterými odhalil miocenní písky a jíly v mocnosti 8 až 12 m. V nejsvrchnějších polohách poté nalezl červenavé písky a jíly s valouny křemenců a devonských vápenců, které nesly stopy po vrtání měkkýšů a hub. Výskyt štěrků se stopami vrtavé činnosti mořských organismů v okolí Kaple potvrdil i Remeš (1933) ve svých dodatcích ke geologické mapě olomouckého okolí. Touto problematikou se později podrobněji zabýval Pek et al. (1998), kteří na valounech zjistili stopy bioeroze společenstva entobiové ichnofacie se stopami vrteb mělkovodních mlžů, hub a červů intertidální až subtidální zóny. Fosiliferní písky ze Slatinek, které se sestávají z šedozelených písčitých jílů a jílovitých písků, byly na základě studia mikrofauny přiřazeny k mělkovodním sedimentům (Kupková 1995). Další lokalitou stratigraficky spadající do spodního badenu je Brus u Služína. Zde byla objevena v nadloží vápnitých jílovců a písčitých vápnitých jílovců karpatského stáří 1,7 m mocná brekciovitá vrstva s úlomky kulmských břidlic, které tmelí vápnitá hmota. Faunisticky byla tato hornina bohatá na foraminifery, plže, mlže, jehlice hub, úlomky korálů a mechovek, zbytky ježovek a zuby kostnatých a žralokovitých ryb (Vysloužil 1981). Jaškovou (1998) byly nalezeny nové lokality spodního badenu u Hluchova a Laškova. V roce 2005 byly v kopané sondě na lokalitě u Seloutek nalezeny miocenní sedimenty, které obsahovaly hojnou fosilní faunu (měkkýše, červy, korál, žraločí zub), (Jašková et al. 2006). Zágoršek a Holcová (2009) popisují neogenní jíly a slíny z mělkých vrtů od Přemyslovic na Prostějovsku. Tyto spodnobadenské sedimenty kromě dírkovců obsahovaly nejstarší mechovky ve spodním badenu karpatské předhlubně. Další nálezy miocenních sedimentů s faunou podávají Jašková a Lehotský (2009). Neogenní jíly byly objeveny při hydrogeologickém vrtu v obci Lutotín. Na spodnokarbonských horninách zde byla uložena 48 m mocná vrstva jílů s podrcenými schránkami ústřic a kelnatek. Na jaře v roce 2004 byly odkryty šedé miocenní jíly s úlomky lastur ústřic při výkopech základů pro rodinný dům v Myslejovicích. Nález ústřic byl také zaznamenán v Terezském údolí u Náměště na Hané. Písčité vápence a vápnité pískovce byly objeveny na území Horního náměstí v Olomouci. Tyto sedimenty obsahovaly mělkovodní makro- a mikrofaunu s řasami, která indikovala okrajovou facii spodního badenu, protože ve 22
vrcholové části Olomouckého kopce nebyly i přes hustou síť sond nalezeny badenské sedimenty (Zapletal et al. 2001). Na základě studia lze říci, že přítomnost sedimentů okrajových facií spodního badenu, společně s výskytem řasových vápenců, hojnými nálezy drcených schránek makrofauny, lavic ústřic a písčitých vložek ve vápnitých jílech v širším okolí Čelechovic na Hané a v Olomouci signalizují podmínky blízké pobřeží s řadou ostrovů a zálivů (Zapletal 2004). Obr. 3. Strukturně-geologické schéma území severní části Hornomoravského úvalu (Zapletal 2005, upraveno). 23
4.2.4.3 Pliocén Po ústupu spodnobadenského moře dochází k sladkovodní záplavě, během které Hornomoravský úval nabýval postupně dnešní podoby. Zvláště se tak formovala jeho severní část, kde díky poklesovým pohybům podél varisky založených zlomů ZJZ-VSV směru, došlo k rozšíření sladkovodní sedimentace mimo stávající sedimentační prostor. Na sever od kosířsko-tršické elevace se vytvořila poklesová struktura uničovsko-litovelské deprese (Zapletal 2005). Sedimenty pliocenního stáří jsou zastoupeny hlavně písky, jíly a štěrky, jejichž zdrojový materiál pocházel z okolních intenzivně denudovaných elevací (Barth et al. 1971). Charakteristickým znakem pliocenních usazenin je kromě pestrého zbarvení, které přechází od hnědočervené až po žlutou a šedou barvu, také výskyt železitých limonitických impregnací konkrecionální povahy (Chlupáč et Kalabis 1966). Sedimenty zcela postrádají průkaznou makro i mikrofaunu, takže jejich bližší sratigrafické zařazení je problematické. V poslední době se užívá k odlišení pliocenních usazenin od staropleistocenních fluviolakustrinních a fluviálních sedimentů rozdílný obsah těžkých minerálů (Barth et al. 1971). 4.2.5 Kvartér Pro toto období je charakteristické střídání dob ledových a meziledových. V době největšího zalednění byla kontinentálním ledovcem pokryta polovina Evropy až k severnímu okraji Českého masivu. Střední Morava se nacházela v předpolí tohoto kontinentálního ledovce a vznikala zde trvale zmrzlá půda, což dokazují nálezy soliflukčích horizontů nebo ledových klínů. Kalabis (1958) nalezl takový mrazový klín u Slatinek. Ledový klín měl hloubku 155 cm a ve své nejvyšší poloze šířku kolem 1 m. Podle Kalabise mrazový klín porušoval miocenní písky a také nadložní spraše, proto byl autorem vznik klínu zařazen do glaciálu würm III. Během kvartéru se ukládaly říční, jezerní ale především větrné sedimenty tzv. spraše. Tyto žlutavé, eolické uloženiny jsou složeny z velmi jemného křemitého prachu s obsahem vápnitých konkrecí tzv. cicvárů a dokládají studené a suché podnebí v nezaledněných oblastech. Z mocných sprašových pokryvů pochází mnoho nálezů pleistocenní fauny. Ve Slatinicích, Slatinkách, Kapli, Čelechovicích na Hané, Smržicích byly získány kosti například koně, mamuta, nosorožce, tura, medvěda a dalších obratlovců (Chlupáč et Kalabis 1966; Prešer et Lehotský 2007). 24
5 Vymezení a charakteristika zájmové oblasti Studovaná oblast představuje zaniklou pískovnu, ve které se v první polovině 20. století těžil jemnozrnný písek ke stavebním účelům. Zmíněná pískovna proslula díky bohatým nálezům dobře zachovalé fosilní fauny spodního badenu (Kupková 1995). Přestože se jednalo o výjimečný faunistický odkryv neogénu, došlo na tomto území k vytvoření skládky, do které se dovážel odpad ze slévárny národního podniku Sigma Lutín. Lokalita díky postupnému zavážení odpadem postupně zanikala a v dnešní době se na místě bývalé pískovky, kde byly odkryty badenské sedimenty lanzendorfské série vyvinuté v písčité facii, vyskytuje pole (foto 1), (Kupková 1984). Foto 1. Pohled na bývalou polohu pískovny u Slatinek (foto: P. Pekař). Lokalita se nachází jihozápadně od obce Slatinky na hranici okresů Olomouc a Prostějov (obr. 4). Směrem od obce Lípy po hlavní cestě, která vede do Prostějova, se odbočí doprava severozápadně k obci Slatinky. Od rozcestí se po 280 m z této cesty odbočí doleva, kde v minulosti vedla vozová cesta přímo do dnes zaniklé pískovny (Kupková 1981). 25
Obr. 4. Schematická mapa Slatinek a okolí (http://www.mapy.cz, 2011, upraveno). 5.1 Přehled výzkumů na lokalitě Slatinky Tato lokalita díky svému jedinečnému výskytu spodního badenu na území Hornomoravského úvalu se stala zájmem studia mnoha badatelů (Kalabis 1961a). Smyčka (1906) jako první popsal miocenní sedimenty na devonských vápencích u Čelechovické Kaple a foraminiferovou faunu z miocenních jílů u obce Čechy pod Kosířem. Dále se o foraminiferách z Hluchova, Lhoty, Slatinic a Slatinek zmiňuje Schubert (1913). Remeš (1930) píše o ježovce rodu Clypeaster ze Slatinek. O neogenní mikrofauně z olomoucké pánve pojednává Kostka (1931), který popisuje lokality jako Lípy, Slatinice, Smržice a Slatinky, ve kterých nalezl malou ježovku Echinolampas hemisphaericus (LAMARCK, 1816). O nálezech miocenních zkamenělin jako byly zuby ryb od Brodku u Nezamyslic a zubu žraloka Carcharocles megalodon u Slatinek pojednává Blekta (1933). Remeš (1933) ve svých Dodatcích ke geologické mapě okolí olomouckého a poznámky k některým listům sousedním píše hlavně o terciéru Olomoucka a Prostějovska. Jedlitschka (1937) podává mikropaleontologický rozbor slínů, jílů a písků z blízkého okolí Plumlova, Ptení, Stínavy, Čelechovic, Slatinek a Studence. Výborným znalcem miocenních sedimentů ze Slatinek, Prostějovska a Olomoucka byl Vladimír Kalabis, který uveřejnil mnoho nových poznatků ve svých článcích. V roce 26
1949 vyšla jeho Monografie Clypeasterů československého miocénu, ve které uvádí nálezy tohoto rodu ze Slatinek. V článku z roku 1956 diskutuje o výskytu cerithií ve Slatinkách. Ve článku O Druhu Clypeaster partschi MICHELIN, 1861 z miocénu od Slatinek u Prostějova na Moravě (1961b) pojednává o nových nálezech Clypeasterů, které pocházejí z téhož místa ve vrstvě hrubého písku v nadloží vrstvy jemného písku. Díky novým nálezům mohl přiřadit Clypeastery ze Slatinek k druhu Clypeaster campanulatus partschi MICHELIN, 1861. Podle něj hojný badenský druh je běžnou formou v litavských konglomerátech Kalksburgu a Rauchstallbrunngrabenu u Vídně. Výskyt tohoto druhu je také zaznamenán na území Slovenské republiky z Devínské Nové Vsi. Objevení u Slatinek je dokladem o nejsevernějším výskytu v České republice. Dále se vyskytuje v Maďarsku, Alžírsku, Španělsku, Rumunsku, Jugoslávii, Sýrii a na Ukrajině. V další zprávě Kalabis (1961c) pojednává o nálezu ježovky rodu Scutella LAMARCK, 1816. Tento rod byl objeven z podloží hrubšího písku, odkud pocházejí ježovky rodu Clypeaster, foraminifery rodu Heterostegina a ostatní bohatá fauna, v jemném slídnatém písku. Autor nemohl ježovku přesněji zařadit do druhu z důvodu špatného zachování určujících znaků, nicméně se domníval, že se jedná o druh Scutella vindobonensis LAUBE, 1871. I tak byl tento nález významný z paleogeografického hlediska. Jedná se totiž o nejsevernější výskyt tohoto mediteránního rodu na Moravě. Ojediněle je dále známá z Polska a Ukrajiny, kde byl rod Stutella LAMARCK, 1816 popsán v několika druzích. V krátké zprávě (1961d) podává několik poznámek k miocenním pektenidům v okolí Prostějova. 5.2 Novodobější výzkumy Nověji se výzkumem na studované lokalitě zabývala Kupková (1981, 1982, 1984, 1986, 1995), dále pak Kupková, Pek, Říha (1987) a Hladík (2009). Pískovna byla po ukončení těžby postupně zavážena odpadem a došlo tudíž k jejímu ohrožení. Už v roce 1960 byl podán návrh na ochranu tohoto významného paleontologického naleziště. Později v roce 1976 bylo požádáno Krajské středisko památkové péče a ochrany přírody v Brně a Okresní národní výbor o přešetření situace na dané lokalitě. Zmíněnými úřady nebyl učiněn žádný krok proti ničení tohoto významného neogenního odkryvu, tudíž došlo k jeho zavezení (viz příloha E), (Kupková 1981). 27
V roce 1976 započal výzkum na lokalitě Slatinky díky pracovníkům Vlastivědného muzea v Olomouci. V roce 1978 1980 proběhla první etapa vědeckovýzkumného úkolu NM-R-2/3 s názvem Výzkum terciérní fauny na lokalitě Slatinky, který byl začleněn do resortního výzkumného úkolu Ministerstva kultury ČSSR č. R-21/73 C. Cílem tohoto úkolu byla dokumentace, záchranný sběr a komplexní geologicko-paleontologické zpracování ohrožené lokality (Kupková 1995). Během první etapy tohoto projektu (1978 1980) byl zdokumentován profil pískovny společně se sběrem a popisem fauny z jednotlivých litologických horizontů. Spodnobadenské sedimenty byly odkryty v 60 m dlouhé a 3 4 m vysoké jižní stěně (foto 2, 3), jejíž profil tvořil následující vrstevní sled (obr. 5), (Kupková 1984). Foto 2. Stěna pískovny dlouhá kolem 60 m a vysoká 3 4 m (foto R. Kytka, fotoarchiv Muzea Prostějovska). První podložní vrstvu tvořil světle šedozelený vápnitý písčitý jíl. Z tohoto podložního jemného písku byly získány foraminifery, jejichž seznam uvádí Kostka (1931). Podle Vašíčka (1952) se zde jako nejpočetnější druh vyskytovalo Elphidium lessoni d ORB. Kupková (1973) v této vrstvě objevila dobře zachovalý žraločí zub Odontaspis (Synodontaspis) acutissima acutissima (AGAS). 28
Foto 3. Pohled na odkrytou hranici vrstvy č. 2 a 3 (Kupková 1984). V nadloží vápnitého písčitého jílu se nacházel žlutý, jemný slídnatý, jílovitý písek, ve kterém byly při výzkumu objeveny misky pektenidů jako Chlamys scabrella lomnickii (HILBER), což byl dominantní druh v této vrstvě. Poté byly nalezeny fosilie Chlamys multistriata POLLI, Chlamys sp., Pecten fuchsi styriacus HILBER, Flabellipecten cf. besseri (ANDRZEJOVSKI), Amiantis sp., Tracia sp., Ostrea (Ostrea) lamellosa BROCCHI a vnitřní jádra gastropodů (Kupková 1984). Obr. 5. Profil miocenními sedimenty jižní stěny pískovny u Slatinek (Kupková 1984, upraveno). 29
Ve zmíněné vrstvě byl Kalabisem (1961b) objeven jediný exemplář ježovky rodu Scutella LAMARCK, 1816, o kterém se autor domníval, že se jedná o druh Scutella vindobonensis LAUBE. Z téže vrstvy Kalabis (1956) popisuje cerithia zachovaná ve formě otisků a jader většinou neúplná a těžko určitelná. Vlastní sběry mohla Kupková (1984) určit pouze jako Pirenella sp. Podle Kalabise (1956) se jedná o badenské sedimenty s cerithiemi, jejichž určení je možno hledat v okruhu druhu Pirenella schaueri HILBER. Třetí vrstva je tvořena hrubozrnnými křemito-vápnitými písky. Zrna křemene, jejichž granulometrická charakteristika je 2 5 mm, zřejmě pocházejí z blízkých spodnodevonských slepenců a křemenců mezi Slatinkami a Kaplí. Zde se hlavně vyskytovala makrofauna se zástupci Pecten aduncus EICHWALD, Discorps sp., Mytilus sp., Conus sp., Fusus sp., Nassa sp., Vermetus sp. Dále byla tato vrstva bohatým nalezištěm makroskopických foraminifer jako byla Heterostegina costata d ORBIGNY, Heterostegina simplex d ORBIGNY, Heterostegina aff. granulatatesta PAPP & KÜPPER a Heterostegina sp. (Kupková 1984). Ve vrstvě hrubozrnného písku se hojně vyskytovaly vzácné ježovky druhů Clypeaster campanulatus partschi MICHELIN, 1861, Echinolampas (Macrolampas) hemisphaericus LAMARCK, 1816, Scutella sp. U prvního druhu se podařilo získat a popsat jedince od mladých vývojových stádií až po dospělá. U druhu Echinolampas (Macrolampas) hemisphaericus LAMARCK, 1816 byla sestavena vývojová řada od mladých až po mladší dospělá vývojová stádia. Jedná se o unikátní nález, protože pouze v pískovně ve Slatinkách byla popsána kompletní vývojová řada terciérních ježovek (Kupková 1981). Jak uvádí Kupková (1982) severně od Prostějova se nacházel zbytek ústřicového slapu, který se rozkládal asi 50 m jihozápadně od bývalé pískovny směrem ke Kapli. Jednalo se o typický ústřicový útes v nadloží devonských vápenců jen s několika druhy, jež byly ovšem zastoupeny mnoha jedinci. Hojně se zde vyskytovala ústřice Gryphaea (Crassostrea) gryphoides (SCHLOTHEIM), jejichž misky dosahovaly 10 30 cm. Dále autorka nalezla misky druhu Ostrea digitalina DUBOIS, Ostrea gingensis (SCHLOTHEIM) a ve velkém počtu se zde nacházel malý druh Pycnodonta navicularis BROCCHI. Druhá etapa vědeckovýzkumného úkolu NM-R-2/3 s názvem Stratigrafie miocenních vrstev paleontologické lokality Slatinky proběhla v letech 1982 1985. Geologickým průzkumem národního podniku Ostrava zde byly provedeny dva vrty, za 30
účelem ověření mocnosti miocenních sedimentů, mikropaleontologického zpracování vrstev a stratigrafického zhodnocení fauny (Kupková 1986). Vrt A1 byl situován 22 m od jižní stěny bývalé pískovny směrem ke Kapli mezi třetím a čtvrtým sloupem elektrického vedení a v poloze asi o 3,58 m výše od devonských vápenců, které vystupují od vrtu A1 50 m severozápadním směrem k obci Slatinky. Zjištěná mocnost miocenních sedimentů tímto vrtem byla 11,5 m. Vrt A2 byl proveden 141 m od vrtu A1 východním směrem k hlavní silnici. Tento vrt byl vyvrtán o 0,79 m níže od výchozích devonských vápenců a jeho konečné hloubce 19,5 m narazil na podloží, které je v případě obou vrtů tvořeno devonskými vápenci (obr. 6). Ze zjištěných dat můžeme vyvodit, že hloubka miocenního moře od Z k V stoupala (Kupková 1986). Obr. 6. Profily vrtů A1, A2 miocenních sedimentů na lokalitě Slatinky (Kupková 1995, upraveno). Ve vrtu A1 byly do 4,00m hloubky zastoupeny kvartérní sedimenty. Poté se až do konečné hloubky 11,5 m objevovaly rezavě hnědé i pestře skvrnité (načervenalé), silně proměnlivé písčité, převážně však hruběji písčité, slabě vápnité až vápnité jílovité písky a 31
jíly s nepravidelnými polohami drobných štěrkům, kde ve valounech převažuje křemen, případně jsou obsaženy i úlomky kulmských břidlic a drob. Litologický vývoj miocenních vrstev ve vrtu A2 byl praktický shodný s vrstvami ve vrtu A1. Kvartérní sedimenty sahaly do hloubky 4,5 5 m. V jejich podloží byly přítomny polohy převážně jemně slabě písčitých, silně vápnitých světle šedých až nazelenalých jílů až měkkých jílovců (Kupková 1986). Na základě biostratigrafického výzkumu, ze získané makro- a zvláště mikrofauny, odpovídají zkoumané sedimenty stratigraficky spodnímu badenu. Nalezenou mikrofaunu na dané lokalitě můžeme rozdělit na foraminiferová a ostrakodová společenstva, která jsou hojnější hlavně ve vrtu A2. Foraminiferovou faunu z obou vrtů zpracoval Cicha (1985), který u vrtu A1 objevil do 7,8m hloubky mělkovodní společenstva foraminifer s hlavními zástupci jako byli Elphidium fichtellianum, Elphidium macellum, Elphidium crispum, Ammonia beccarii, Asterigerinata planorbis. V rozmezí od 7,8 m až po konečnou hloubku vrtu byl sediment bezfosilní. Objevovaly se pouze fragmenty jehlic hub a ostnů ježovek. Podle autora tato společenstva foraminifer odpovídají litorální až sublitorální zóně. Zjištěná ostrakodová fauna v sedimentech vrtu A1 je velmi chudá a fragmentárně zachovalá (Kupková et al. 1987). U vrtu A2 nebyly prokázány mělkovodní vývoje jako u vrtu A1. Mikrofauna v tomto vrtu je mnohem bohatší díky zastoupení pelitické frakce a odpovídá euhalinní oblasti na rozhraní mělčího až hlubšího neritika. K nejvýraznějším zástupcům foraminiferového společenstva patřili Dimorphina variabilis, Uvigerina acuminata, Uvigerina semiornata, Uvigerina macrocarinata, Valvulineria comlanata, Pullenia sphaeroides, Praeglobobulimina pupoides, Globigenorinoides bisphaericus, Globigenorinoides trilobus, Orbulina suturalis, Orbulina trilobata, Sphaeroidina bulloides, Lenticulina inornata, Lenticulina simplex, Lenticulina cultrata (Kupková 1986). Ve vrtu A2 se hojně objevují zástupci ostrakodové fauny, kterou určil RNDr. J. Říha. Jsou to druhy Parakrithe dactylomorpha, Henryhowella asperima, Eucythere alexanderi, Krithe sp. (Kupková et al. 1987). 32
6 Metodika Vlastní práce spočívala v návštěvách depozitáře, při kterých jsem prováděl revizi sbírky. Nejdříve jsem u dobře zaevidovaných taxonů změnil jejich rodové či druhové jméno dle nynější platné nomenklatury. Poté jsem vyčlenil nesprávně určené druhy a redeterminoval jsem je. Všechny prostudované exempláře jsem zapsal do nového evidenčního seznamu, který obsahuje číslo zásuvky, pod kterým jej dohledáme v depozitáři a následně inventární číslo vzorku s názvem živočicha (viz příloha D). Dále jsem všechny sbírkové předměty fotografoval s cílem vytvoření fototabulí jednotlivých druhů (viz příloha A). Během určování fosilií jsem postupoval podle jejich charakteristických morfologických znaků (obr. 7, 8, 9, 10) a dále jsem využíval literaturu, která se věnuje popisu miocenních mořských živočichů (např. Jiménez et al. 2009; Mandic 2004; Mandic et Harzhauser 2003; Izzet 2008; Ivanov et al. 2001; Studencka 1982; Pfleger et Pradáč 1981; Habětín et Knobloch 1981; Kocsis 2007; Kalabis 1949; Záruba 1996, Kroh et Piller 2005). Při fotografování exemplářů jsem použil digitální fotoaparát PANASONIC DMC- FZ7 a v případě malých schránek, mikrofosilií a fotodokumentace výbrusů jsem využil binokulární mikroskop OLYMPUS SZX12 a polarizační mikroskop OLYMPUS BX-50 v kombinaci s digitálním fotoaparátem OLYMPUS. Obr. 7. Schéma bilaterální souměrnosti Clypeasterů (Kalabis 1949, upraveno). 1 shora (aborální strana), 2 zdola (orální strana). I V ambulakra, 1 5 interambulakra, m madreporit, ps peristom, p periprokt. 33