Podobně jako ve většině zemí světa i v České republice dochází k růstu výskytu duševních onemocnění. Duševní onemocnění se často pojí s vysokou mírou stigmatizace ze strany společnosti, což způsobuje významné sociální problémy a ekonomické ztráty. Také v České republice je velmi rozšířené negativní vnímání lidí s duševním onemocněním a stigmatizující postoje zastávají často i lékaři a zdravotnický personál. Právě zdravotnický personál ale hraje důležitou roli v léčebném procesu lidí s duševním onemocněním, a jejich stigmatizující postoje mohou vést například k tomu, že nebudou chtít vyhledat odbornou pomoc. Jejich zdravotní stav se tak může nadále zhoršovat. V posledních několika letech dochází k nárůstu počtu intervencí, které se zaměřují na snižování stigmatizace vůči lidem s duševním onemocněním. Tyto intervence mají různé podoby a cílí na různé skupiny lidí. Nejčastěji se jedná o různé mediální kampaně, destigmatizační semináře, dokumentární filmy a videospoty, webové stránky či třeba letáky. Tyto intervence se často snaží přímo či nepřímo zprostředkovat kontakt s lidmi s duševním onemocněním, poukázat na to, že není nutné se těchto lidí stranit, a tím vytvářet tolerantnější prostředí ve společnosti. Intervence často cílí na obecnou populaci, nicméně časté jsou i intervence, které se zaměřují na žáky a studenty, zdravotní personál a ty, kteří usilují o to, se jím stát či jiné skupiny Projekt Mindset se zaměřoval na tento typ destigmatizační intervence a zkoumal, která z vytvořených destigmatizačních intervencí je efektivní pro budoucí zdravotnický personál, a to pomocí moderních a ověřených vědeckých metod.
KROK PRVNÍ: ZKUŠENOSTI S INTERVENCEMI Destigmatizace je důležitou součástí vytváření prostředí a podmínek pro zlepšení kvality života lidí s duševním onemocněním a měla by být zásadní politickou, sociální i ekonomickou prioritou. Různé druhy intervencí a kampaní jsou běžně používanými nástroji podpory duševního zdraví a odstraňování negativních stereotypů a mýtů o duševní nemoci. Jednotlivé intervence používané v kampaních bohužel často nejsou vyhodnocovány a není měřen jejich dopad. Sociokulturní a geografické aspekty kampaně jsou také zřídka prozkoumány. Stigma může být redukováno efektivněji za použití cílených intervencí. Existuje nicméně mnoho takových, které nejsou založeny na důkazech o jejich efektivnosti, jsou spíše vystavěny na domněnkách, emocích a odhadech. Pokud jde o inspiraci ze zahraničí, není vždy jasné, které intervence jsou skutečně účinné a mohou být použity v různých prostředích a zemích. Studie provedená Borschmannem v Evropě v roce 2014 nalezla destigmatizační kampaně ve 21 evropských zemích a regionech a potvrdila značné rozdíly v jejich obsahu, formátu, trvání a cílových skupin. U kampaní je často patrný předpoklad, že pomůže především medializace a cílení na širší veřejnost. A to i přesto, že existují důkazy o tom, že cílení na specifické skupiny obyvatel a vytváření specifických intervencí je účinnější. U kampaní a intervencí rovněž chybí větší zapojení lidí s vlastní zkušeností s duševním onemocněním a jejich rodin.
ŠEST DÍLŮ DO SKLÁDAČKY EFEKTIVNÍ DESTIGMATIZAČNÍ KAMPANĚ: ROVNÉ ZAPOJENÍ Uživatelé služeb a pečovatelé by měli být zapojeni do navrhování, monitorování a hodnocení kampaní. EVALUACE Kampaně by měly být náležitě evaluovány a vyhodnocovány. PODPORA Národní kampaně by měly být podpořeny místními grass-roots iniciativami. DIVERZITA Kampaně by se měly zabývat změnou chování pomocí řady různých přístupů. JASNÁ ZPRÁVA Kampaně by měly šířit jasné a specifické zprávy definovaným cílovým skupinám. 6 UDRŽITELNOST Dlouhodobé plánování a financování pomáhá zajistit udržitelnost výsledků kampaní.
KROK DRUHÝ: MAPOVÁNÍ POSTOJŮ Z celkového počtu 60 středních zdravotnických škol jsme náhodně vybrali 21 škol. První fází spolupráce bylo zjišťování toho, co si studenti myslí o lidech s duševním onemocněním. K tomu jsme využili mezinárodní škály, abychom výsledky mohli porovnat s jinými zeměmi. První část dotazníku zjišťovala sociodemografické údaje, druhá se zabývala zájmem pracovat v budoucnu v různých typech péče o duševní zdraví. Třetí část obsahovala otevřené otázky, ve kterých respondenti sdělovali, co se jim vybaví pod pojmem duševní onemocnění a jakými vlastnostmi by popsali člověka s duševním onemocněním. Taky nás zajímalo, do jaké míry se respondenti setkali s lidmi s duševním onemocněním. Poslední část dotazníku zjišťovala, jaké jsou postoje studentů k lidem s duševním onecmoněním.
45% 20% 100% VÝSLEDKY CHARAKTERISTIKY PŘIPSANÉ LIDEM S DUŠEVNÍM ONEMOCNĚNÍM ATRIBUT ODPOVĚDÍ AGRESIVITA 136 INTROVERTNÍ 98 ZMATENÝ 92 ÚZKOSTLIVÝ 59 NÁLADOVÝ 58 VYSTRAŠENÝ 48 NERVÓZNÍ 46 SMUTNÝ 34 NEVYROVNANÝ 31 NEKLIDNÝ 29 VYSTRESOVANÝ 28 DEPRESIVNÍ 27 NEPŘEDVÍDATELNÝ 27 NESOUSTŘEDĚNÝ 25 VÝBUŠNÝ 22 BOJÁCNÝ 21 UPLAKANÝ 20 JINÉ CHOVÁNÍ 18 LABILNÍ 18 NEDŮVĚŘIVÝ 18 PLACHÝ 18 CITLIVÝ 14 TICHÝ 14 HODNÝ 13 OSAMOCENÝ 13 ROZTĚKANÝ 13 POMALEJŠÍ 12 DEZORIENTOVANÝ 11 NESPOLEČENSKÝ 11 NEBEZPEČNÝ 10 NESOBĚSTAČNÝ 10 NETRPĚLIVÝ 10 PESIMISTICKÝ 10 bojácný jiné chování náladový nesoustředěný nevyrovnaný smutný agresivita labilní roztěkaný nespolečenský osamocený citlivý hodný dezorientovaný nebezpečný neklidný introvertní nesoběstačný netrpělivý nervózní nepředvídatelný plachý pomalejší pesimistický uplakaný úzkostlivý tichý výbušný vystresovaný zmatený vystrašený
45% 20% 100% VÝSLEDKY OCHOTA PRACOVAT V OBLASTI PÉČE O LIDI S DUŠEVNÍM ONEMOCNĚNÍM Psychiatrická léčebna Sociální služby Ambulantní péče ANO (15,1%) ANO (28,5%) ANO (30,4%) NE (84,9%) NE (71,5%) NE (69,6%)
45% 20% 100% VÝSLEDKY STIGMATIZACE: CELKOVÉ SKÓRY ŠKÁLA MAKS Znalosti spojené s duševním onemocněním Skór má rozsah 12-60 bodů, vyšší skór indikuje větší znalosti spojené s duševním onemocněním OBECNÁ POPULACE STUDENTI 43,9 44,3 12 60 ŠKÁLA CAMI Postoje vůči lidem s duševním onemocněním Skór má rozsah 27-135 bodů, vyšší skór indikuje tolerantnější postoje k lidem s duševním onemocněním OBECNÁ POPULACE STUDENTI 88,4 97,2 27 135 ŠKÁLA RIBS Zamýšlené jednání vůči lidem s duševním onemocněním Skór má rozsah 4-20 bodů, vyšší skór indikuje větší ochotu kontaktu s lidmi s dušením onemocněním OBECNÁ POPULACE STUDENTI 11,1 12,7 4 20
45% 20% 100% VÝSLEDKY POSTOJE STUDENTŮ K LIDEM S DUŠEVNÍM ONEMOCNĚNÍM A K PÉČI O NĚ souhlasím O duševním zdraví se učím pouze, když musím, a nechci se zatěžovat čtením dalších materiálů na toto téma. 40% Kdybych měl/a duševní onemocnění, nikdy bych to nepřiznal/a svým přátelům, protože bych se obával/a, že se ke mně začnou chovat jinak. 44,5% Kdybych měl/a duševní onemocnění, nikdy bych to nepřiznal/a svým kolegům z obavy, že se ke mně začnou chovat jinak. 93,9% Kdyby se mi kolega svěřil, že má duševní onemocnění, i nadále bych s ním chtěl pracovat. 18,9% Slovem "blázen", "cvok", "šílenec" apod. bych kolegům popsal lidi s duševním onemocněním, se kterými se setkávám v práci. 62,2% Cítím se stejně pohodlně, když mluvím s člověkem s duševním onemocněním, jako když mluvím s člověkem s tělesným onemocněním. 81,3% Pokud by po mně můj nadřízený chtěl, abych lidi s duševním onemocněním nerespektoval/a, neposlechl/a bych ho. 59,4% Pracovat v oblasti péče o duševně nemocné je stejně tak hodné uznání jako pracovat v jiné oblasti zdravotní či sociální péče. Být zdravotníkem či sociálním pracovníkem v oblasti péče o duševně nemocné není jako být skutečným zdravotním či sociálním pracovníkem. Je důležité, aby každý zdravotník či sociální pracovník pečující o člověka s duševním onemocněním zajistil, aby bylo vyšetřeno i jeho tělesné zdraví. Pokud by si člověk s duševním onemocněním stěžoval na tělesné příznaky (jako je např. bolest na hrudi), přisuzoval bych je jeho duševnímu onemocnění. Od praktických lékařů bychom neměli očekávat důkladné vyšetření člověka s psychiatrickými příznaky, protože tento člověk může být odkázán k psychiatrovi. 86% 39,8% 85,8% 15,7% 60,8% Zdravotníci a sociální pracovníci vědí o životě lidí, kteří se léčí s duševním onemocněním, více než jejich rodina či přátelé. 71,1% Pokud by si člověk s duševním onemocněním stěžoval na tělesné příznaky (jako je např. bolest na hrudi), přisuzoval bych je jeho duševnímu onemocnění. Od praktických lékařů bychom neměli očekávat důkladné vyšetření člověka s psychiatrickými příznaky, protože tento člověk může být odkázán k psychiatrovi. 33,7% 42,5% Zdravotníci a sociální pracovníci vědí o životě lidí, kteří se léčí s duševním onemocněním, více než jejich rodina či přátelé. 50,6%
KROK TŘETÍ: INTERVENCE Studenti u lidí s duševním onemocněním uváděli charakteristiky spíše negativní, mezi nejčastěji zmíněné patřila agresivita, zmatenost, uzavřenost, úzkostlivost, bojácnost a náladovost. Rozdělili jsme proto školy do tří skupin a studenti v nich obdrželi různou formu intervence: seminář, leták, či video. Všechny intervence byly vytvořeny s ohledem na výsledky mapování postojů a velkým týmem lidí s různými úhly pohledu: psychiatr, sociální pracovníci, sociologové, epidemiologové, marketingoví kreativci a především lidé s vlastní zkušeností s duševním onemocněním.
duševní nemoc není vtip Může se to stát každému mindset
KROK ČTVRTÝ: VÝSLEDKY Agresivní, introvertní, zmatení. A také vystrašení, výbušní nebo nepředvídatelní. To jsou vlastnosti, které si studenti středních zdravotnických škol spojují s lidmi s duševním onemocněním. Téměř 34 % respondentů by pak vztahovalo fyzické symptomy, na něž by si duševně nemocný stěžoval například bolest na hrudi automaticky k jeho duševnímu onemocnení. Při počátecním mapování postojů se ukázalo, že čtvrtina studentů vnímá lidi s duševní nemocí jako agresivní. 42 % považuje lidi s duševním onemocnením za spíše nebezpečné. Zároveň by 45 % dotázaných nikdy nepřiznalo svým přátelům jakékoliv vlastní duševní onemocnení a 60 % by to nepřiznalo kolegům. Budoucí profesionální zdravotníci také v důsledku stereotypního pohledu na problematiku nechtějí pracovat v oblasti duševního zdraví pouze 15 % zvažuje práci v psychiatrické léčebně, říká spoluautorka studie, výzkumnice Miroslava Janoušková. Ve společnosti stereotyp o agresivitě bohužel převládá. Lidé s duševní nemocí jsou přitom v drtivé většine obětmi trestných činů, nikoliv jejich pachateli, sděluje Petr Winkler, spoluautor studie. Drtivou většinu násilných trestných činů a vražd spáchají lidé, kteří nemají žádnou duševní nemoc. Jediná tragédie nicméně dokáže společenské mínění obrátit proti všem lidem, kteří mají nějakou formu duševní nemoci, predevším proti lidem se schizofrenií, dodává Winkler. Vetšina lidí s duševním onemocněním je kvůli svému zdravotnímu stavu stigmatizována a má zkušenost s diskriminací. U zdravotnického personálu mohou mít takové stereotypy i závažné dopady. Pokud například obvodní lékar ví, že jeho pacient má diagnostikovanou duševní nemoc, může jeho stav vnímat odlišně a zanedbat jeho péči. V krajním případě muže takové zanedbání skončit i smrtí. Destigmatizační snahy opravdu přinesly své ovoce: například o 21 % více účastníků po skončení studie souhlasilo s tím, že lidé s duševním onemocněním jsou méne nebezpeční, než si většina lidí myslí. O 20 % více studentů si po skončení výzkumu také myslelo, že lidé s duševním onemocněním mají stejné právo na zaměstnání jako kdokoliv jiný (na začátku výzkumu toto přesvědčení sdílelo pouhých 45 % studentů).
KROK ČTVRTÝ: VÝSLEDKY Největší změna nastala u studentů, kteří absolvovali seminář, kde bylo možné si vyslechnout příběh člověka, který měl osobní zkušenost života se schizofrenií, a popovídat si také s psychiatrem. I v zahraničních studiích se ukázalo, že osobní setkání s člověkem s vlastní zkušeností s nemocí má výrazný vliv na postoje k těmto lidem. Takový zážitek napomáhá nabourávat nepříznivé stereotypy tím, že danou osobu ukazuje jako člověka z masa a kostí, který má vlastní život, rodinu, řeší každodenní problémy a navíc se musel vypořádat s velmi nepříznivými situacemi a zdravotními obtížemi, říká Miroslava Janoušková, spoluautorka studie. Výsledky také ukazují, že takové intervence mohou změnit nejenom postoje k lidem s duševním onemocněním, ale také ochotu pracovat na odděleních psychiatrie, což bude velmi důležité zejména v kontextu chystané reformy péče o duševní zdraví. Díky ní má vzniknout asi sto komunitních Center duševního zdraví, která zaměstnají profesionály z různých oborů péče o duševní zdraví. Ochota pracovat na psychiatrii je ale velmi malá. Je přitom třeba si uvědomit, že zaznamenaná změna postojů nastala po jednorázové intervenci, celoživotní změna je však dlouhodobější záležitost, upozorňuje Miroslava Janoušková.
Poděkování Na tomto místě bychom rádi poděkovali Norským fondům a Ministerstvu zdravotnictví za jejich finanční podporu, všem 21 středním zdravotním školám, které se projektu účastnily, studentům za jejich ochotu a čas, a všem členům týmu za jejich nasazení a pečlivou práci. Zvláštní poděkování patří těm, kteří se v rámci projektu rozhodli podělit se o svůj vlastní příběh a svoji zkušenost s duševním onemocněním, což vyžaduje velkou odvahu. Projektový tým: Petr Winkler, Miroslava Janoušková, Jiří Pasz, Aneta Weissová, Eva Tušková, Karolína Mladá, Jiří Kožený, Cyril Höschl, Lucie Bankovská Motlová, Pavel Trančík, Dana Chrtková, Markéta Vítková, Jaroslav Hodboď, Barbora Vráželová, Lenka Švancarová, Martin Liška, Jeník Tyl, Blanka Ernekerová, Zdeněk Heřt, Jan Látal, Jitka Hlaváčková, Petra Horáková, Hana Káralová a Sara Evans Lacko Číslo realizovaného projektu u MGS: CZ.11/MGS/058 Název projektu: Mindset: Destigmatizacní seminár pro strední zdravotnické školy DALŠÍ INFORMACE NA MUJMINDSET.CZ