ANALÝZA INTEGRACE KONCEPTU BAZÁLNÍ STIMULACE DO ZÁKLADNÍ OŠETOVATELSKÉ PÉE NA CERTIFIKOVANÉM A NECERTIFIKOVANÉM PRACOVIŠTI BAKALÁSKÁ PRÁCE

VYSOKÁ ŠKOLA ZDRAVOTNÍCTVA A SOCIÁLNEJ PRÁCE SV. ALŽBETY BRATISLAVA ÚSTAV ZDRAVOTNÍCKYCH DISCIPLÍN BRATISLAVA 122698 ANALÝZA INTEGRACE KONCEPTU BAZÁLNÍ STIMULACE DO ZÁKLADNÍ OŠETOVATELSKÉ PÉE NA CERTIFIKOVANÉM A NECERTIFIKOVANÉM PRACOVIŠTI BAKALÁSKÁ PRÁCE 2015 MARIE STECOVÁ

VYSOKÁ ŠKOLA ZDRAVOTNÍCTVA A SOCIÁLNEJ PRÁCE SV. ALŽBETY BRATISLAVA ÚSTAV ZDRAVOTNÍCKYCH DISCIPLÍN BRATISLAVA ANALÝZA INTEGRACE KONCEPTU BAZÁLNÍ STIMULACE DO ZÁKLADNÍ OŠETOVATELSKÉ PÉE NA CERTIFIKOVANÉM A NECERTIFIKOVANÉM PRACOVIŠTI BAKALÁSKÁ PRÁCE Studijní program: ošetovatelství Studijní obor: ošetovatelství 5602 Školící pracovišt: Fakulta zdravotníctva a sociálnej práce sv. Ladislava, Nové Zámky Školitel závrené práce: PhDr. Karolína Friedlová NOVÉ ZÁMKY 2015 MARIE STECOVÁ

PODĚKOVÁNÍ Tímto bych chtěla poděkovat školitelce mé bakalářské práce PhDr. Karolíně Friedlové za její odborné vedení, metodickou pomoc a cenné rady, které mi poskytla při jejím vypracování.

ABSTRAKT STECOVÁ, Marie: Analýza integrace konceptu Bazální stimulace do základní ošetřovatelské péče na certifikovaném a necertifikovaném pracovišti. /[Bakalářská práce]/ Marie Stecová. Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety Bratislava. Ústav zdravotnických disciplín, Bratislava. Katedra ošetrovateľstva. Vedoucí závěrečné práce: PhDr. Karolína Friedlová. Stupeň odborné kvalifikace: bakalář ošetřovatelství. Bratislava: VŠZaSP sv. Alžbety, 2015. 90 s. Analýza integrace konceptu Bazální stimulace do základní ošetřovatelské péče na certifikovaném a necertifikovaném pracovišti Cíl: Práce se zabývá porovnáním průběhu integrace základních prvků konceptu Bazální stimulace, tedy stimulace somatické, vestibulární a vibrační. Zaměřuje se na zjištění odborných kompetencí v konceptu u personálu v přímé péči na certifikovaném a necertifikovaném oddělení. Dále práce zjišťuje, zda a jak pracoviště edukují pacienta a jeho blízké o koncepci ošetřovatelské péče v konceptu Bazální stimulace. Na základě zjištěných skutečností navrhuje postup při integraci konceptu do každodenní ošetřovatelské praxe. Metodika: Práce analyzuje rozdíl mezi zaměstnanci ve smyslu osvojení základních prvků konceptu a schopnosti jejich integrace do každodenní praxe při péči o pacienty. Formou kvantitativního průzkumu mezi zaměstnanci pracovišť ve dvou různých zdravotnických zařízeních a následným zpracováním jeho výsledků popisuje integraci konceptu do přímé ošetřovatelské péče a ošetřovatelské dokumentace. Vzorek: Průzkum je realizován na dvou (velikostí a zaměřením péče porovnatelných) pracovištích, z nichž jedno má statut pracoviště certifikovaného v konceptu Bazální stimulace, druhé nikoliv. Výsledky: Zjistili jsme, že rozdíly v míře implementace konceptu nejsou dány pouhým počtem absolventů kurzů. Rozhodující je spíše metodické vedení a systém supervize a certifikace. Závěr: Práce poukazuje na význam a prospěšnost kontinuálního vedení zaměstnanců a supervize pracoviště v konceptu Bazální stimulace, aby dosáhli co možná nejvyšší odbornosti v konceptu, protože pak je možné, aby z ní pacient skutečně profitoval. Klíčová slova Koncept Bazální stimulace. Stimulace somatická, vestibulární, vibrační. Ošetřovatelská péče. Integrace. Supervize. Certifikovaná pracoviště.

ABSTRACT STECOVÁ, Marie: The analysis of a Basal stimulation concept integration into basic nursing care at a certified and an uncertified department. /(Bachelor s thesis)/ Marie Stecová. University of Health Service and Social Work of St. Elizabeth Bratislava. The Institute of Health Discipline, Bratislava. The Department of Nursing Care. The thesis supervisor: PhDr. Karolína Friedlová. Expertise grade: Bachleor of Nurising Care. VŠZaSP: Bratislava, 2015. 90 p. The analysis of a Basal stimulation concept integration into basic nursing care at a certified and an uncertified department Aim: The thesis deals with the comparison of a Basal stimulation concept s basic elements integration, which means somatic, vestibular and vibrational stimulation. It is focused on finding out direct care personnel s expert competence in the Basal stimulation concept at a certified and an uncertified department. Further, the thesis surveys whether and how a patient and his close relatives are educated about the Basal stimulation nursing care concept. On the basis of the findings, the thesis proposes a procedure of the concept integration into daily nursing practice. Methodology: The thesis analyses the difference between employees in a sense of the concept s basic elements acquiring and ability of their integration into daily practice when looking after patients. In the form of quantitative research among employees of two different medical facilities and by subsequent results processing, it describes the concept s integration into nursing care and nursing documentation. Sample: The research is carried out at two departments (both of comparable size and focus), one of them having status of certified department in Basal stimulation, the other not. Results: We have found out that the differences in the extent of the concept s implementation are not determined by mere course graduates number. What is rather decisive is methodical leadership, supervision system and certification. Conclusion: The thesis highlights the importance and benefit of continuous personnel management and department supervision in the Basal stimulation concept so that they achieve the highest possible expertise in the concept which makes it possible for patient to take real benefit of the stimulation. Key words A Basal stimulation concept. Somatic, vestibular, vibrational stimulation. Nursing care. Integration. Supervision. Certified workplace.

OBSAH ÚVOD... 12 1 SOUČASNÝ STAV ŘEŠENÉ PROBLEMATIKY... 14 1.1 Význam konceptu Bazální stimulace v ošetřovatelství... 14 1.2 Základní prvky konceptu Bazální stimulace... 19 1.3 Systém vzdělávání v konceptu Bazální stimulace... 27 1.4 Integrace konceptu do ošetřovatelské péče... 30 1.5 Průzkumná otázka, cíle průzkumu a průzkumné hypotézy... 32 2 METODOLOGIE PRŮZKUMU... 34 2.1 Průzkumný vzorek, místa šetření... 34 2.2 Použitá metoda strukturovaný dotazník... 36 2.3 Organizace průzkumu a způsob zpracování výsledků... 37 3 VÝSLEDKY PRÁCE... 39 3.1 Kvantitativní analýza... 39 4 INTERPRETACE VÝSLEDKŮ... 49 4.1 Vyhodnocení získaných dat a diskuze... 49 4.2 Doporučení pro praxi... 62 ZÁVĚR... 65 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 67 PŘÍLOHY... 70

SEZNAM ILUSTRACÍ A TABULEK Tabulka 01: Srovnatelnost sledovaných subjektů... 35 Tabulka 02: Návratnost dotazníků... 38 Tabulka 03: Charakteristika respondentů vyřazených v 2. stupni... 38 Tabulka 04: Charakteristika respondentů zařazených do analýzy průzkumu... 38 Tabulka 1: Základní znalost obsahu pojmu BS... 39 Tabulka 2: První setkání s konceptem... 40 Tabulka 3: Názor na přínos konceptu pro pacienty... 41 Tabulka 4: Počet absolventů Základního kurzu BS... 41 Tabulka 5: Průměrný počet let praxe v BS... 41 Tabulka 6: Důvod absolvování Základního kurzu BS... 41 Tabulka 7: Zájem o základní kurz BS... 42 Tabulka 8: Každodenní využití... 43 Tabulka 9: Důvod nezařazení prvku BS... 43 Tabulka 10: Frekvence využívání základních prvků... 44 Tabulka 11: Rozsah vzhledem k okruhu pacientů... 44 Tabulka 12: Frekvence prvků u konkrétního pacienta... 44 Tabulka 13: Náročnost BS péče... 45 Tabulka 14: Vedení dokumentace... 45 Tabulka 15: Záznamy do dokumentace... 46 Tabulka 16: Způsob dokumentace... 46 Tabulka 17: Součásti dokumentace... 46 Tabulka 18: Zastoupení evaluace v dokumentaci... 46 Tabulka 19: Spolupráce s rodinou... 47 Tabulka 20: Způsob zapojení příbuzných do péče... 47 Tabulka 21: Získávání biografických údajů... 48 Tabulka 22: Hodnocení příbuzných... 48 Graf 1: Zdroj poznatků o konceptu... 50 Graf 2: Motivace k absolvování kurzu... 51 Graf 3: Prospěšnost konceptu pro pacienty... 52 Graf 4: Nejčastější důvody nevyužití BS na necertifikovaném pracovišti... 54 Graf 5: Nejčastěji aplikované prvky BS... 55

Graf 6: Výběr pacientů zařazených do BS péče... 56 Graf 7: Kontinuita v poskytování BS... 57 Graf 8: Názor na časovou náročnost BS... 58 Graf 9: Četnost zapojení rodiny... 60 Graf 10: Způsob zapojení rodiny... 61 Graf 11: Metody získávání biografických údajů... 61 Graf 12: Reakce příbuzných... 62

SEZNAM ZKRATEK A SYMBOLŮ a.s. - akciová společnost atd. - a tak dále BS - Bazální stimulace ČR - Česká republika EU - Evropská unie LDN - Léčebna dlouhodobě nemocných MSD - masáž stimulující dýchání MZ ČR - Ministerstvo zdravotnictví České republiky např. - například PALMA - Profesní asociace lektorů mezinárodně akreditovaných SR - Slovenská republika tj. - to je tzn. - to znamená tzv. - takzvaný ZK - Základní kurz - označení registrace

SLOVNÍK TERMÍNŮ Akrální - okrajový Bazální základní, výchozí Canisterapie rehabilitační metoda využívající práci se psy Edukace výuka, výchova Empirický pocházející ze zkušeností Etablovat zavádět, umístit Evaluace hodnocení Identita sebeuvědomění člověka Iniciální - úvodní Integrace zapojení, vytvoření celku Kinestetika metoda pracující se souborem pocitů umožňujících vnímání pohybu podrážděním receptorů ve svalech, šlachách a kloubních pouzdrech Kognitivní vztahující se k poznávacím procesům, vnímající Kontinuita - návaznost Leader [lídr] - vedoucí osobnost Management [menedžment] - vedení, skupina vedoucích Percepce - proces vnímání, vjem Polytomický mající více možností Postnatální poporodní, po narození Prenatální týkající se doby mezi početím a narozením Resupervize opakovaná supervize Somatický vztahující se k tělu, tělesný Spastický křečovitý, v křeči Stimulace poskytování podnětů Stomie vyústění orgánu na povrch těla Supervize dohled Transkulturní mezikulturní, mezinárodní Vertikalizace uvedení do vzpřímené polohy Vigilní stav (koma) nemocný vypadá jako při vědomí, ale není možné s ním navázat kontakt

ÚVOD já komunikuji především s lidskou bytostí, v každém je něco dobrého a my to nevidíme. A vůbec už to nevidíme v těch., kteří nám to často ani nemohou říci. (Fisherová, 1994, s. 82) Koncept Bazální stimulace je jednou z možností, jak poskytnout specifické skupině pacientů komplexní ošetřovatelskou péči ve smyslu holistického přístupu. Koncept počítá se snahou a uměním ošetřujícího pochopit potřeby pacienta i beze slov. Také nemocní s poruchou ve sféře komunikace, vnímání nebo hybnosti si pochopitelně zaslouží, abychom jim poskytli kvalitní péči nejen v oblasti saturace základních fyziologických potřeb, ale snažili se porozumět i jejich potřebám psychickým a sociálním. Oni sami je nejsou často schopni přesně verbalizovat, a proto nebývají adekvátně naplněny. Poskytování ošetřovatelské péče s prvky konceptu Bazální stimulace se podle našich zkušeností ještě nestalo v dostatečné míře součástí běžné každodenní ošetřovatelské praxe, ačkoliv struktura tohoto konceptu je již několik desetiletí propracována a známa. Nespornou výhodou konceptu je i fakt, že jeho aplikace, zvláště pokud se týká základních prvků konceptu, tedy stimulace somatické, vestibulární a vibrační, nevyžaduje finančně příliš náročné pomůcky a další materiální zabezpečení, přesto její zařazení do ošetřovatelské praxe přináší pacientům velký profit, který stále není zcela doceněn. Aby se situace změnila ve prospěch pacientů, je pro úspěšnou aplikaci konceptu potřebná ochota a snaha ošetřujícího personálu poskytnout svým klientům opravdu humánní péči na základě vlastních erudovaných teoretických poznatků a následných praktických dovedností. To vyžaduje pochopení a týmovou spolupráci všech, kteří se na ošetřování nemocného podílejí. (Friedlová, 2003). V odborné literatuře nalezneme popisy kazuistik různých pacientů, u nichž důsledná a správná aplikace technik Bazální stimulace prokazatelně přispěla ke zlepšení zdravotního stavu a k zvýšení úrovně kvality jejich života. Nelehká životní situace každého takového člověka, který nám byl svěřen do péče, by měla zdravotníky motivovat ke snaze poskytnout mu tu nejlepší individuální péči, která je v jejich silách. Koncept Bazální stimulace k tomu poskytuje vhodnou příležitost. (Friedlová, 2007a).

Bakalářská práce se nejprve zabývá teoretickými souvislostmi, mezi něž patří všeobecná definice konceptu, popis jeho základních prvků, dále význam integrace konceptu do ošetřovatelské péče. Pro důkladnější zmapování dané problematiky jsme provedli průzkum na pracovištích dvou zdravotnických zařízení. Jedno je certifikovaným a dále supervidovaným pracovištěm a druhé má sice k dispozici pracovníky proškolené v Základním kurzu Bazální stimulace, ale není supervidováno ani certifikováno. Průzkum se zaměřuje se na zjištění, do jaké míry si ošetřující personál obou zdravotnických zařízení osvojil základní prvky konceptu a jak je aplikuje. V bakalářské práci jsme si určili tyto cíle: Shrnout základní teoretické poznatky o konceptu. Upozornit na prospěšnost integrace konceptu Bazální stimulace do ošetřovatelské péče. Popsat průběh vzdělávání a uplatnění konceptu v ošetřovatelské praxi. Prostřednictvím dotazníkové metody zkoumat způsoby integrace jeho základních prvků do ošetřovatelské praxe na pracovištích dvou různých poskytovatelů zdravotní péče. Na základě poznatků z průzkumné části práce navrhnout co nejefektivnější doporučení pro další postup integrace konceptu do přímé péče o pacienty na lůžkových odděleních následné péče. Mezi základní zdroje informací využitých v této bakalářské práci patří především aktuální odborné publikace zabývající se daným tématem, dále odborné časopisy, sborníky, internetové zdroje a aktuální legislativa, také interní metodické materiály odborníků, kteří se věnují problematice Bazální stimulace. Zvolením daného tématu pro bakalářskou práci se tedy snažíme poskytnout praktický příspěvek k v současnosti aktuálně diskutovanému tématu, jímž je nalezení efektivní cesty, jak význam a prospěšnost praktikování konceptu Bazální stimulace ještě více přiblížit odborné ošetřovatelské veřejnosti, aby tak následně tato praxe skutečně přispěla ke zkvalitnění ošetřovatelské péče o pacienty. 13

1 SOUČASNÝ STAV ŘEŠENÉ PROBLEMATIKY V první kapitole sumarizujeme základní poznatky vztahující se ke konceptu Bazální stimulace - jeho pojetí, principy a historický vývoj, dále základní prvky včetně technik jejich realizace. Popíšeme systém vzdělávání v konceptu a následné supervize a certifikace pracovišť s ním pracujících. Osvojení si těchto základních poznatků je nepostradatelné pro všechny, kteří se rozhodli s tímto konceptem pracovat. Koncept se nadále vyvíjí a reaguje na nové vědecké poznatky především z neurofyziologie, vývojové psychologie, ošetřovatelství a pedagogiky. Proto se nenazývá metodou, ale konceptem. (Friedlová, 2006) 1.1 VÝZNAM KONCEPTU BAZÁLNÍ STIMULACE V OŠETŘOVATELSTVÍ Při své každodenní práci v oboru ošetřovatelství se setkáváme s pacienty, kteří často vykazují různé stupně poruch z oblasti vnímání, pohybu a komunikace a tak následně trpí nedostatkem podnětů. Koncept Bazální stimulace je jednou z mnoha možností a postupů, kterými můžeme zkvalitnit naši přímou ošetřovatelskou péči. Přináší totiž do ošetřovatelství stále ještě ne zcela samozřejmý pohled a poskytuje ošetřujícímu personálu možnost vnímat nový rozměr své práce, protože uplatňování ošetřovatelské nabídky s bazálně stimulujícími technikami může mít i terapeutické účinky. (Friedlová, 2002). Jako důkaz k tomuto tvrzení mohou posloužit výsledky ošetřovatelského výzkumu (Friedlová, 2007b) a také mnohé popsané kazuistiky. (Friedlová, 2007a). Jedním z nejnáročnějších úkolů pro ošetřujícího je správně definovat potřeby konkrétního pacienta, porozumět způsobu, jak komunikuje a na základě správného vyhodnocení těchto poznatků mu poskytnout lepší podmínky pro orientaci, jistotu a další rozvoj v jeho konkrétní životní situaci. (Friedlová, 2009). Koncept Bazální stimulace je možné definovat jako interaktivní, komunikaci a vývoj podporující stimulační systém, který do svého zájmu zahrnuje všechny oblasti lidských potřeb. Pracuje se základními prvky, jimiž jsou pohyb, komunikace a vnímání. (Friedlová in Kalvach a kol., 2011). Zapracovává je do systému každodenních ošetřovatelských intervencí. Při práci s konceptem však používáme pro ošetřovatelskou intervenci spíše výraz ošetřovatelská nabídka. Toto slovní spojení totiž lépe vyjadřuje potřebu rozeznat aktuální pacientovy potřeby a reagovat na ně odpovídajícím způsobem. Pokud totiž nám pacientova reakce napovídá, že jsme 14

nezvolili vhodnou ošetřovatelskou nabídku, musíme mu nabídnout jiný způsob bazálně stimulující péče. (Friedlová, 2009). Počátek vývoje konceptu Bazální stimulace se datuje do sedmdesátých let 20. století, kdy jeho základy vypracoval německý speciální pedagog prof. Dr. Andreas Fröhlich na bázi svých zkušeností z práce s dětmi trpícími různým stupněm těžkých kombinovaných, tzn. somatických a zároveň intelektových postižení. S těmito dětmi není možné navázat běžnou verbální komunikaci pro přítomnost těžkých změn v oblasti vnímání, protože jejich schopnosti jsou zde velice omezené, někdy žádné. Frölich použil poznatky z anatomie, fyziologie, neurologie, speciální psychologie a pedagogiky a využil je na podporu senzomotorické komunikace. Na základě schopnosti lidského těla vnímat podněty a zároveň na ně reagovat přes komunikační kanál somatického a vibračního vnímání dokázal navázat úspěšnou komunikaci s těmito dětmi. To umožnilo u dětí podpořit vývoj a zkvalitnit jim prožívání. Autor konceptu vycházel z předpokladu, že zprostředkováním vjemů ze svého těla, čili vnímáním vlastního tělesného schématu, podporujeme rozvoj, obnovu či udržení pohybových, kognitivních i komunikačních schopností člověka. Praxí se tento předpoklad potvrdil. (Friedlová, 2007b). Od poloviny osmdesátých let 20. století participuje na vývoji konceptu profesorka Christel Bienstein, původem sestra pracující v intenzivní medicíně, která rozšířila a převedla možnosti využití konceptu z praxe pedagogické do ošetřovatelské péče. S úspěchem aplikovala principy konceptu do každodenní péče o pacienty ve vigilním kómatu a dokázala tak smysl integrace tohoto komunikačního a vývoj podporujícího konceptu do problematiky ošetřovatelské péče o nemocné, jejichž schopnost komunikace, vnímání a pohybu je značně omezena nebo změněna. (Friedlová, 2007b). Čtyřicetiletá historie vývoje konceptu Bazální stimulace umožnila díky spolupráci s mnoha dalšími odborníky, aby se koncept etabloval i v dalších oblastech, zejména v geriatrické, paliativní, psychiatrické a neonatologické ošetřovatelské péči. V klinické praxi se aplikací konceptu dosáhlo natolik přesvědčivých výsledků, že se staly stimulem pro mnoho odborníků z medicínské oblasti. Ti jej podpořili vlastními vědeckými studiemi. Společným úsilím jejich i lidí z přímé ošetřovatelské praxe tak vznikla taková forma konceptu Bazální stimulace, která je velmi dobře integrovatelná do každodenní ošetřovatelské péče. (Friedlová, 2002). Touto spoluprací tak koncept získal jedinečnou strukturu, která umožňuje, aby s ním mohly pracovat u téhož pacienta různé profese tvořící ošetřovatelský tým lékařský a ošetřující personál, fyzioterapeuti, sociální pracovník, logoped, psycholog ale i další osoby, např. rodinní příslušníci. (Friedlová in Kalvach a kol., 2011). Pro účely 15

konceptu Bazální stimulace pro všechny tyto profese s ním pracující se používá termín terapeuti. (Friedlová 2007b). Do České republiky (dále ČR) přivedla koncept PhDr. Karolína Friedlová, která se s ním seznámila jako sestra pracující na univerzitní klinice v Mnichově. Tam získala praktické zkušenosti s aktivním používáním konceptu a poprvé ho představila české zdravotnické veřejnosti v roce 2000 prostřednictvím publikační a přednáškové činnosti. Absolvovala nejprve odborné kurzy a později i studium ve Vídni, čímž se stala certifikovaným lektorem konceptu Bazální stimulace a je oprávněna užívat titul Praxisbegleiter für Basale Stimulation in der Pflege (tj. certifikovaný průvodce pro uvádění konceptu Bazální stimulace do praxe). Od roku 2003 lektoruje různé druhy kurzů Bazální stimulace. V roce 2005 byl založen v České republice INSTITUT Bazální stimulace, který slouží jako garant kvality náplně seminářů, dále v proškolených zařízeních zdravotní a sociální péče provádí supervizi a v neposlední řadě poskytuje poradenskou činnost týkající se využití a správné aplikace konceptu. (Friedlová 2007b). Cílem poradenské činnosti a supervize je pomoc ošetřujícímu personálu při řešení individuálních potřeb klientů a také korekce aplikovaných technik. (Friedlová in Kalvach a kol., 2011). Bazální stimulace je konceptem, který podporuje vnímání nemocného člověka tím, že mu zprostředkovává smyslové vjemy a stimuluje tím organismus pro lepší vnímání okolního světa. Pouze takový pacient, který v potřebné chvíli vnímá své tělo, je schopen díky použití vhodného informačního kanálu vnímat své okolí. (Friedlová, 2009). Smyslové vnímání se vyvíjí již v embryonálním období a celý život má pro člověka nezastupitelný význam, protože díky schopnosti vnímat je člověk schopen se naučit pohybovat a komunikovat. Základními prvky konceptu tedy jsou: vnímání, pohyb, komunikace. Prvky jsou mezi sebou úzce propojeny a vzájemně se ovlivňují. Vnímání totiž umožňuje pohyb a naopak komunikace je možná díky vnímání a pohybu. Nemocní s různými stupni změn v oblasti vnímání, pohybu a komunikace jsou proto omezeni ve vnímání okolí či vlastní osoby. Koncept Bazální stimulace ale nepracuje s jejich deficity, nýbrž se zachovalými schopnostmi. Vychází totiž z faktu, že každý je schopen úplně v každé situaci alespoň něco některým ze svých smyslů vnímat. (Friedlová, 2002). 16

Cílené stimulující podněty pacientovi poskytujeme pomocí systému technik Bazální stimulace. Ze současných vědeckých poznatků víme, že schopnost vnímání se rozvíjí již v embryonální fázi vývoje člověka a to nejprve v oblasti somatické informuje nás o vlastním těle, poté vnímání vibrační chvění, zvuky a následně vnímání vestibulární, díky němuž kontrolujeme polohu těla. Poté se během prenatálního následně postnatálního vývoje vyvíjí další schopnosti percepce. Techniky konceptu se proto člení na prvky základní a nástavbové stimulace. Prvky základní stimulace jsou: somatická, vibrační, vestibulární. Prvky nástavbové stimulace jsou tyto další typy stimulace: taktilně-haptická (hmatová), olfaktorická (čichová), optická (zraková), auditivní (sluchová), orální (vjemy z dutiny ústní). (Friedlová, 2014). V pojetí konceptu Bazální stimulace nahlížíme na pacienta jako na rovnocenného partnera, člověka s určitou minulostí a schopnostmi. (Friedlová, 2002). Techniky Bazální stimulace jsou vhodné pro širokou škálu nemocných, u nichž došlo vlivem onemocnění k různě závažným změnám v oblasti vnímání, hybnosti a komunikace. Proto vhodná kombinace těchto technik, při respektování pacientovy individuality, jeho potřeb a zdravotního stavu, nám umožní rozšířit a zkvalitnit ošetřovatelskou nabídku a poskytnout tak nemocnému humánní péči. Integrací základních prvků stimulace totiž rozvíjíme navázání bazálního kontaktu v neverbální rovině, usnadňujeme orientaci a vnímání vlastního těla, zajišťujeme základní životní aktivity a potřeby. Příkladem jsou dýchání, příjem potravy, toaleta, polohování. Další nástavbové prvky s využitím pacientových autobiografických prvků stimulují hybnost, pocit jistoty a bezpečí, sebeobslužné aktivity a komunikaci v kontextu sociálních vztahů. (Friedlová in Kalvach a kol., 2011). Konceptem Bazální stimulace tedy stimulujeme a podporujeme u pacienta vnímání vlastního těla, okolí a vlastní identity, usnadňujeme mu navázání komunikace s okolím, zvládnutí orientace v prostoru a čase, zlepšujeme lokomoční schopnosti a psychomotorický vývoj. Umožňujeme pacientovi prožívat svůj život v co nejvyšší možné kvalitě i v případě 17

onemocnění se špatnou prognózou tím, že respektujeme jeho autonomii a právo na důstojné prožívání. (Friedlová, 2014). Podobné využití má koncept v geriatrii především při péči o pacienty s demencí. Jeho aplikace u seniorů vede ke zlepšení schopnosti sebeobsluhy, čímž saturuje potřebu seberealizace a přispívá k příjemným pocitům, které ve výsledku posilují duševní pohodu a somatické zdraví. (Friedlová, 2012). Předpokladem pro komplexnost a úspěšnost uplatňování konceptu Bazální stimulace jsou také dobré sociální a komunikační kompetence terapeuta. Efektivní komunikace je rozhodujícím předpokladem pro účinně poskytovanou péči vzhledem ke snaze správně identifikovat potřeby osob, jimž svou péči poskytujeme. (Pokorná, 2010). Kromě důkladné znalosti správného provedení technik různých druhů stimulace je potřebné důsledně dodržovat pravidla komunikace s pacientem, shrnutá do tzv. Desatera Bazální stimulace. V deseti bodech (viz příloha A) identifikuje nejdůležitější pravidla, kterých je vhodné se při poskytování bazálně stimulující péče v komunikaci s pacientem držet. (Friedlová, 2014). Abychom byli schopni vybrat z mnoha možných ošetřovatelských nabídek pro klienta tu pravděpodobně nejvhodnější, je prospěšné znát pacientovu biografickou anamnézu. Předejdeme tak zbytečným negativním reakcím pacienta na možná dobře míněný, ale nevhodně poskytovaný způsob péče. Biografická anamnéza v konceptu Bazální stimulace zohledňuje návyky pacienta, aby mohla být poskytována co nejosobnější ošetřovatelská péče. (Friedlová, 2007b, s. 140) Každý člověk je jedinečná bytost, charakteristická svými specifickými životními návyky, zvyky, prožitky a vzpomínkami a sociálním prostředím. Biografická anamnéza obsahuje údaje např. o spánkových návycích pacienta, o praktikách nefarmakologického tlumení bolesti, o oblíbených osobních věcech, o preferovaných vůních či hudbě, barvách, jídle apod. Získáním konkrétních biografických dat od pacienta a také jeho příbuzných v případě, že nám je pacient není schopen sám sdělit získáváme cenné informace, které využijeme především pro volbu podnětů v aplikaci technik nástavbové stimulace. (Friedlová, 2010). Autorka Procházková shodně popisuje využití biografie jako možnosti pochopit spojnici mezi minulostí a přítomností postižené osoby. Se znalostí pacientovy minulosti může terapeut lépe chápat současné pacientovy reakce, což mu umožní nalézt nové vhodné prvky pro plánování individuální přímé péče. Využívání poznatků z biografie je tedy jednak prospěšné pro nemocného a zároveň pomáhá profesionálům k zachování respektu a úcty k životu konkrétního člověka, o nějž pečuje. (Procházková, 2014). 18

1.2 ZÁKLADNÍ PRVKY KONCEPTU BAZÁLNÍ STIMULACE Somatická stimulace je jedním ze základních prvků, se kterými v konceptu pracujeme, s cílem omezit stavy neklidu, navázat kontakt na nonverbální úrovni, zlepšit vnímání vlastního tělesného obrazu. (Friedlová in Kalvach a kol., 2011). Základním prostředkem somatické stimulace je dotek, což je přirozený způsob neverbální komunikace beze slov. Je však nutné zdůraznit, že koncept Bazální stimulace není doteková terapie a nelze ji s tímto pojmem zaměňovat. Koncept Bazální stimulace ale pracuje s dotekem (strukturované techniky stimulace vnímání tělesného schématu) a klade velký důraz na kvalitu doteku. (Friedlová, 2014, s. 5). Díky dotekům přijímáme již od prenatálního období mnoho impulsů. Cílem kvalitního doteku je poskytnout pacientovi pocit důvěry, jistoty a orientace. Ruce terapeutů tak zprostředkovávají pacientům nepřeberné množství informací, proto je důležité, aby doteky byly poskytovány cíleně a strukturovaně. Nejasné, nečekané a chaotické doteky totiž vyvolávají nejistotu, strach a pocit zmatku. Avšak je nutné mít na paměti, že každý má na svém těle určitá místa specificky citlivá na dotek jiné osoby. Proto je důležité si uvědomit, že ne každý dotek na různých částech těla je nemocnému příjemný a je nutné sledovat jednotlivé reakce pacienta na konkrétní doteky. Je tedy velmi důležité, jakou má dotek kvalitu, intenzitu a lokalizaci. (Friedlová, 2014). Předpokladem pro kvalitní dotek je klid, způsob a význam kontaktu, vyvinutá síla, opakování a kontinuita doteku. Naopak matoucí chaotický dotek, časový stres, bolest, chlad, hluk vyvolávají obranné rekce organismu, nejistotu, strach, neschopnost orientace v dané situaci, zvyšuje se svalový tonus. Abychom zabránili rozvoji nežádoucích reakcí pacienta, je vhodné dodržovat následující pravidla: omezovat doteky lehké a krátkodobé, rušivé a chaotické, nepracovat uspěchaně. Dotek má být klidný, provedený vždy celou plochou ruky (ne jen prsty) a poskytovaný po celou dobu konstantním tlakem. Kvalitu doteků také negativně ovlivňuje větší počet rukou současně na pacientově těle, pro něj není jednoduché se orientovat v situaci a pro terapeuty zase koordinovat vzájemně tlak a pohyb svých rukou. Velmi podstatným momentem, který omezuje nežádoucí reakci pacienta, je iniciální dotek. Jak již bylo řečeno, nečekané a necílené doteky vyvolávají u nemocných se změnami vnímání chaos, nejistotu a strach. Každý podnět, který přichází nečekaně, pacienta leká. Proto dbáme na to, abychom dali pacientovi vždy jasně najevo, kdy naše přítomnost a činnost u něj začíná a kdy končí. Tuto informaci nejlépe poskytneme formou 19

iniciálního doteku. Vhodnými místy pro iniciální dotek je rameno nebo paže u lidí se změnami vědomí, protože ti mají oslabené vnímání akrálních částí těla. Ruka pak je nejvhodnějším místem pro ostatní, protože kontakt rukou každý vnímá jako ritualizovanou formu pozdravu. Iniciální dotek také vždy doprovodíme oslovením. Zvolený způsob iniciálního doteku zaznamenáme do pacientovy dokumentace. (Friedlová, 2014). Je vhodné zvolený způsob viditelně zaznamenat na standardizovanou kartičku u lůžka každého pacienta, protože všichni poskytovatelé zdravotní nebo sociální péče, kteří přijdou do kontaktu s ním, musí iniciální dotek respektovat a při zahájení a ukončení činnosti ho nemocnému poskytnout. (Friedlová, 2007b). Techniky, kterými poskytujeme somatickou stimulaci na základní úrovni, jsou: celková tělesná koupel povzbuzující, zklidňující, neurofyziologická koupel, polohování poloha mumie, hnízdo, mikropolohování, masáž stimulující dýchání, kontaktní dýchání s vibrací, bez vibrace. Uvedené typy somatické stimulace lze poskytovat různým způsobem na sucho, jako koupel na lůžku nebo ve vaně, sprše. Využíváme pomůcky z různých druhů materiálů žínky, froté ponožky, tělová mléka, koupelové oleje. Tyto techniky můžeme také navzájem kombinovat. Celková tělesná koupel bývá v rutinní ošetřovatelské péči prováděna většinou při ranní hygienické péči, často ve spěchu, současně dvěma či více pracovníky. Celková koupel dle konceptu Bazální stimulace probíhá však podle jiných pravidel, přesto nemusí být o nic víc časově náročná. Účinek koupele je založen na principu inervace chlupu či vlasu na pokožce. Nervová pleteň kolem jeho kořínku registruje směr pohybu chlupu a informaci předává do mozku. Pohyb ve směru růstu chlupu nebo vlasu přinášejí zklidnění, pohyb opačný proti směru růstu způsobuje zvýšení úrovně vědomí a pozornosti pacienta, zvyšují tepovou frekvenci a svalový tonus, působí povzbudivě. Podle toho, jakého cíle chceme u pacienta dosáhnout, zvolíme tedy způsob koupele buď povzbuzující, nebo zklidňující. Zklidňující tělesnou koupel provádíme u nemocných, u kterých chceme podpořit stimulaci vnímání tělesného schématu, redukci stavů neklidu, zmatenosti a dezorientace a navození tělesného uvolnění. Je vhodná pro pacienty s mentální retardací, s různými typy demencí, pro nemocné ve vigilních stavech a kómatech pro podpoření vnímání tělesného schématu, pro lidi ustrašené, hyperaktivní, neklidné, se zvýšeným svalovým tonem, 20

s poruchami spánku, pro předčasně narozené děti, pro umírající jako empatická doprovázející péče apod. Povzbuzující tělesnou koupel provádíme naopak u těch nemocných, u kterých chceme zvýšit úroveň pozornosti, podpořit aktivitu a připravit je na následné dění, např. působení fyzioterapeuta. Kontraindikována je tato péče u pacientů s čerstvým krvácením do mozku, se zvýšeným nitrolebním tlakem a u Parkinsonovy nemoci. Praktické provádění zahájíme iniciálním dotekem a informací pacientovi o koupeli způsobem adekvátním jeho stavu vědomí. Vždy dodržujeme několik zásad: u každého mytí se pacienta dotýkáme oběma rukama, neodcházíme od pacienta, dbáme na kontinuitu doteků, eliminujeme rušivé momenty a zajistíme klidnou atmosféru a příjemnou teplotu vody. Na druhou stranu těla ležícího pacienta přecházíme za použití přehmatu (neopouštíme tělo nemocného) pokud možno směrem kolem noh, ne přes hlavu. Ošetřující, který koupel provádí, nevěnuje během jejího provádění jakoukoliv pozornost třetí osobě. Délka koupele by neměla přesáhnout 15 minut. Pokud začínáme obličejem, je vhodné podle stavu pacienta použít asistované mytí svojí rukou vedeme při umývání obličeje ruku pacienta. Dále pokračujeme na hrudníku, pak končetiny, nakonec záda. Směr pohybu volíme podle druhu koupele, tzn. u zklidňující po směru růstu chlupů, u povzbuzující naopak proti směru růstu. Při osušování postupujeme stejným způsobem. Své postupy zároveň pacientovi pro lepší orientaci slovně popisujeme. (Friedlová, 2014). Třetím způsobem provedení celkové koupele je zařazení neurofyziologické stimulace. Jejím cílem je umožnit nemocným s kompletními či parciálními pohybovými poruchami jedné poloviny těla opět lépe vnímat tuto postiženou stranu a tak ji lépe zařadit do svého tělesného schématu. Z tohoto důvodu techniku zařazujeme do ošetřovatelské nabídky pacientům s hemiplegiemi, po úrazech nebo operacích mozku s následkem dočasných nebo trvalých hemiplegií. Základem pro tuto techniku se stal koncept Bobathových, kteří pracovali se systémem vyvolávání vzpomínek na pohybové vzory v souvislosti s uvědomováním si postižené strany těla. Je velmi důležité umožnit pacientovi během neurofyziologické stimulace opticky sledovat průběh na vlastním těle. Pacientovi totiž musíme nejprve umožnit vnímat zdravou stranu svého těla, aby si mohl pak uvědomit, jak se cítí jeho druhá, postižená strana. K tomuto účelu uvedeme pacienta do polohy polosedě, můžeme použít zrcadlo, pokud nosí brýle nasadíme mu je. Stimulující dotek začínáme na zdravé polovině těla, zvýrazníme střed těla, pokračujeme a tím přenášíme vjem na postiženou stranu. Postup opět slovně komentujeme. Můžeme pracovat způsobem asistované stimulace, kdy vlastní rukou vedeme postiženou končetinu 21

pacienta, nebo zapojíme nemocného do činnosti tak, že se stimuluje zdravou rukou podle pokynů terapeuta pacient sám. (Friedlová, 2007b). Polohování jako druhá technika somatické simulace na základní úrovni podporuje vnímání tělesného schématu u těch pacientů, kteří jsou ohroženi degenerativní habituací. Označujeme tak stav, kdy člověk ležící dlouhodobě v jedné poloze zvláště na měkké antidekubitní matraci postupně ztrácí pocit vlastních konkrétních tělesných hranic. K tomu může dojít již po třiceti minutách nehybného ležení, stav nastává nejrychleji u pacientů dezorientovaných. Nedostatek senzorických podnětů, málo podnětné okolí a nedostatek pohybu omezuje přísun informací, následně psychika a vnímání těla probíhají jednotvárně. Pacient je dezorientovaný v čase a prostoru, projevují se poruchy komunikace, poškození intelektu a nápadné chování, jako např. sebepoškozování, což je vlastně projev autostimulace, tj. snahy tento stav nečinnosti nějak přerušit. Stav ještě zhoršují poruchy spánku, horečky, bolesti a účinky některých léků. Změnami polohy těla lze docílit stimulace nejen somatické, ale i vestibulární. Využíváme k tomu techniky mikropolohování, dále tzv. polohu mumie a polohu hnízdo. Všechny uvedené způsoby lze navzájem kombinovat. Polohy pravidelně měníme, protože necháme-li nemocného v jedné poloze ležet déle než 90 minut, opět to vede k habituaci. K podpoře vnímání vlastního tělesného schématu využíváme při polohování rozmanité pomůcky, jako jsou různě tvarované perličkové polohovací pomůcky, srolované deky, ručníky atd. (Friedlová, 2014). Zajímavá je i možnost využití canisterapeutických psů jako dalšího druhu polohovací pomůcky. Používá se s výhodou zvláště u dětí, především pro polohu hnízdo. Stejně tak lze využít při zapojení rodiny do péče i polohování pacienta tělem jemu nejbližší osoby, nejobvyklejším příkladem je polohování dítěte tělem matky. V obou těchto případech tak vlastně ještě přirozeně dochází ke kombinaci polohování s kontaktním dýcháním. Někteří klienti dokonce reagují na tento způsob polohování mnohem příznivěji než na polohování pouhými polštáři a dekami, rychleji u nich dojde k výraznějšímu snížení nežádoucího svalového napětí. (Friedlová, 2007b) Do pojmu mikropolohování zařazujeme drobné manipulace jako je propletení prstů rukou, překřížení dolních končetin, položení rukou na hrudník, uchopení nohy vlastní rukou, střídání poloh na různě tvrdých a měkkých matracích atd. Poloha hnízdo nabízí pacientům pocit jistoty a bezpečí, navozuje příjemné pocity klidu a vede opět k lepšímu vnímání hranic vlastního těla. Nabídneme ji pacientům ve fázi odpočinku, po vyšetřeních, po dýchání stimulující masáži nebo během noci. Pomůckami jsou perličkové polštáře, vaky nebo srolované měkké deky a válce. Jimi ohraničíme tělo 22

nemocného v takové poloze, kterou dle biografické anamnézy preferuje. Může se jednat o polohu vleže na zádech, na boku s pokrčenými nohami, na břiše či jinou jemu příjemnou. Je vhodné mít po ruce dostatek dek, abychom mohli modulovat každou dolní končetinu zvlášť. Pacienta přikryjeme opět v souladu s biografickou anamnézou buďto s odkrytými rameny, případně založíme deku až za ramena. (Friedlová, 2014). Poloha mumie kromě vnímání tělesných hranic zajišťuje intenzivnější vnímání vjemů z vlastního těla. Je vhodná pro pacienty neklidné, zmatené, lítostivé a depresivní, dezorientované, dlouhodobě upoutané na lůžko. Budeme potřebovat prostěradlo nebo deku, opět perličkové polštáře nebo srolované měkké deky. Nemocného informujeme adekvátním způsobem o námi zamýšleném postupu, předem můžeme použít zklidňující stimulaci. Podložíme mu hlavu polštářem, ruce položíme na hrudník. Poté pacienta v poloze na zádech zavineme do prostěradla nebo deky. Obložením celého těla srolovanými ručníky, dekou, válci můžeme kombinovat polohu mumie s polohou hnízdo. Pacient však nesmí být zavinut natolik pevně, aby mu to bránilo v možnosti se z této pozice sám bez cizí pomoci vymanit. V poloze mumie ho necháme ležet tak dlouho, dokud je mu to příjemné, průběžně sledujeme jeho reakce. (Friedlová, 2014) Masáž stimulující dýchání (dále MSD) je vedle celkové tělesné koupele a polohování třetí technikou somatické stimulace. Díky dýchání jako základní životní potřebě může člověk získat mnoho informací o vlastní existenci. Friedlová (2014, s. 22) poukazuje na to, že lidé se změnou vnímání tělesného schématu vykazují povrchní zrychlené dýchání. To způsobuje nedostatečnou ventilaci všech částí plic, k zhoršené výměně plynů mezi zevním a vnitřním prostředím. Nedostatečná ventilace je příčinou snížení tělesné síly, následný nedostatek energie tak neumožňuje nemocnému dostatečně vnímat svět okolo a reagovat na dění kolem sebe. Pacient stále více rezignuje na aktivní výměnu stimulů mezi ním a okolním sociálním prostředím. Aplikace MSD umožní pacientům dosáhnout klidného, pravidelného a hlubokého dýchání, čímž se snižuje vyplavování stresových hormonů do krve a tak se uvolní psychomotorické napětí. MSD má také velký význam v komunikaci s nemocným, naladěním na stejnou dechovou frekvenci umožňuje totiž terapeutovi projevit empatický vztah i beze slov. Abychom dosáhli žádaného terapeutického cíle, je nutné tuto techniku správně aplikovat a to vyžaduje od terapeuta především kontinuální trénink. MSD můžeme považovat za součást dechové rehabilitace, proto ji zařazujeme do ošetřovatelské nabídky u pacientů s povrchním dýcháním, s různými poruchami v pravidelnosti dechu, pacientům, kteří mají inhalační masku. Dále se dá technika využít pro nefarmakologické tlumení bolesti, 23

u pacientů s depresemi a poruchami spánku, se změnami ve vnímání vlastního těla nebo jako součást empatického doprovázení umírajících. (Friedlová, 2007b). Při masáži používáme olej nebo pleťové mléko, pro aplikaci volíme primárně záda pacienta, ale pokud to není možné, lze využít i ventrální stranu hrudníku. Pacienta posadíme do pohodlné polohy, ale masáž lze provádět i v leže na boku nebo na břiše. Používáme celou plochu svých dlaní, nejprve provedeme minimálně 3x za sebou pomalý tah kolem páteře oběma rukama současně směrem od zátylí k sakrální oblasti. Dbáme na kontinuitu doteků, nikdy nesmí obě ruce najednou opustit pacientovo tělo. Používáme přiměřený a stále stejný tlak. Poté pokračujeme tak, že provádíme na zádech symetricky na obou stranách tři kruhy pod sebou, které se vždy mírně prolínají. Tím zvedáme a roztahujeme hrudník do stran. Pacientovi ještě můžeme zpříjemnit masáž aromaterapií, naopak relaxační hudba se nedoporučuje, protože její rytmus nemusí být vždy zcela v souladu s rytmem dýchání pacienta. K podpoře vykašlávání sekretu z dýchacích cest můžeme při posledním kruhu svýma rukama obemknout pacientův hrudník a použít v době výdech vibraci spolu s mírně zvýšeným tlakem dlaní. Zde už kombinujeme techniku s jedním ze způsobů kontaktního dýchání, kdy se nám nabízí opět několik možností, např. položení jedné nebo obou rukou terapeuta i klienta na hrudník v různých vzájemných kombinacích, výdech lze opět podpořit lehkým stlačením hrudníku a vibracemi terapeutovy ruky. Dalším způsobem je i forma hrudník na hrudník, opět s využitím blízkého člověka. (Friedlová, 2014). Vibrační stimulace je po stimulaci somatické dalším základním prvkem konceptu Bazální stimulace, kterým se zabýváme. Jejím cílem je zajistit stimulaci receptorů pro vnímání vibrací. Ty rozlišujeme na receptory uložené v kůži, tzv. Vater Paciniho tělíska a receptory hluboké citlivosti, které jsou uloženy ve svalech, dále šlachách a vazivovém aparátu kloubů a kostí. Tato stimulace je prospěšná pro pacienty s hlubokou mentální retardací, ve vigilních stavech, dále pro pacienty imobilní v rámci přípravy na následnou vertikalizaci. U pacientů s krvácivými stavy, s poruchou integrity kůže a s varixy je ale kontraindikována. Možnosti k zařazení vibrací do stimulace jsou rozmanité, využíváme hlasu a rukou jak terapeuta tak nemocného, dále různé vibrující přístroje určené pro rehabilitační péči nebo i vibrační zubní kartáčky, holicí strojky, vibrující hračky, k využití se nabízejí vibrující lehátka. Pro aplikaci vibrací volíme na ruce dlaň, zevní nebo vnitřní stranu lokte, rameno. Na noze použijeme patní kost, vnitřní nebo vnější koleno, dále pak hřeben kosti pánevní. Pacient vnímá vibrace ve směru z periferie dovnitř těla. Dodržujeme několik 24

pravidel: pacienta uložíme do pohodlné polohy, ideální je polohovací perličkový vak. Pracujeme podél skeletu a postupujeme s distálního k proximálnímu směru a po celou dobu aplikace intenzivně sledujeme pacientovy reakce. V případě projevů nelibosti proceduru přerušíme. Prakticky provádíme techniku v několika modulacích a jejich vzájemných kombinacích. Hlasu a rukou pacienta nebo terapeuta využijeme tak, že ošetřující vibruje oběma rukama na pacientově těle, nebo při kontaktním dýchání může terapeut mluvit či zpívat. Tato vibrace tzv. tělo na tělo, kdy si ošetřující či rodinný příslušník opře v pohodlné poloze horní polovinu těla nemocného o vlastní hrudník a vibrace vyvolává vlastním zpěvem nebo broukáním, je zvláště účinná u pacientů na odděleních intenzivní péči v kómatu a v následných fázích probouzení. Další možností je položit vlastní ruku pacienta na jeho hrudník a nemocný vnímá vibrace, jestliže u toho současně mluví nebo zpívá. Vibrující technické pomůcky a hračky zase přikládáme na klouby, nebo je jen na nějakou dobu vložíme pacientovi do ruky. (Friedlová, 2014). Posledním ze tří základních prvků konceptu Bazální stimulace je stimulace vestibulární. Vestibulární aparát, jinak též rovnovážné ústrojí je součástí středního ucha. Má úzkou souvislost se sluchovým orgánem a oba jsou uloženy v tzv. blanitém labyrintu. Jeho střední část je vyplněna endolymfou, která má podobné složení jako plazma. Pohyb endolymfy působí na vláskové buňky Cortiho orgánu a informace se tak dále posouvá nervovými drahami do centrální nervové soustavy. Tímto způsobem získáváme informace o poloze vlastního těla a jeho pohybu v prostoru. Správně fungující vestibulární aparát se podílí na zajištění koordinace pohybu, rovnováhy a stabilizace oběhového systému. (Rokyta, Marešová, Turková, 2009). Pokud však je vlivem snížené pohybové aktivity delší dobu v nečinnosti, podléhá také habituaci. Náhlé rychlé změny polohy v této situaci pak způsobují pacientům nepříjemné problémy, jako nauzeu, kolapsy, bolesti hlavy a zvýšené svalové napětí. Citlivá aplikace technik vestibulární stimulace tedy umožňuje nemocnému redukovat závrať z otáčivého pohybu, posílit informace o vlastní poloze v prostoru a udržet pohyb endolymfy ve vestibulárním aparátu. Z tohoto důvodu je vhodná pro péči o lidi upoutané na lůžko déle než 3 dny a s omezenou možností pohybu, u lidí ve vigilním kómatu, s těžkou mentální retardací a u těch pacientů, kde se vyvíjí spasticita extenzorů a flexorů. Techniku také uplatníme při přípravě pacienta na intenzivnější pohybovou rehabilitaci. (Friedlová, 2014). Mezi techniky vestibulární stimulace řadíme: houpací pohyby v lůžku např. v poloze mumie, velmi pomalé otáčivé pohyby hlavy, pohyb ovesného klasu. Využíváme 25

houpací křesla nebo závěsné houpací vaky, také elektrická polohovací lůžka. Nejjednodušší způsob uplatnění jsou nepatrné střídavé rotační pohyby pacientovou hlavou, kdy ji pevně uchopíme do svých rukou tak, abychom nezakrývali obličej a zároveň aby hlava zůstala v kontaktu s podložkou. Hlavou otáčíme v obou směrech 3 až 5x. U ležících pacientů je vhodné provádět vestibulární stimulaci před každou větší změnou polohy. Provedeme to tak, že vždy nejprve uvedeme hlavu nemocného do pozice ve směru zamýšlené změny polohy, pohyb těla následuje poté. V pozici vsedě nebo polosedě na lůžku může klient sám nebo za naší pomoci provádět houpací pohyby, polohu stabilizuje opřením dlaní o podložku. Další možností je technika ovesného klasu v poli, kdy terapeut sedí nebo klečí za pacientem, pevně fixuje jeho hrudník na svém těle a také hlava je opřená o hrudník terapeuta. Pomalý pohyb pak probíhá opisováním pomyslné ležaté osmičky. Pohybově aktivnější pacienty pomůžeme usadit např. do houpacího vaku a ten si pak může sám řídit příjemnou intenzitu pohybu odrážením nohou. (Friedlová, 2007b). V předcházejícím textu jsme popsali tři základní prvky konceptu Bazální stimulace, tedy stimulaci somatickou, vibrační a vestibulární. Bylo již zmíněno, že techniky všech těchto druhů stimulace jsou velmi dobře integrovatelné do základní ošetřovatelské péče a také velmi dobře kombinovatelné mezi sebou. Jestliže použijeme techniky všech tří druhů stimulace najednou, pak hovoříme o tzv. trilogii. Velmi dobrým příkladem pro vysvětlení tohoto pojmu je situace, kdy matka objímá vsedě na klíně dítě, mluví na něj nebo zpívá a zároveň se oba současně zvolna v rytmu pohybují. Je to moment, který přináší dítěti vjemy všech tří základních technik, navíc probíhá i stimulace auditivní, optická i olfaktorická. Není pochyb, že aplikace trilogie přináší oběma zúčastněným mnoho pozitivních stimulů, nemocný se psychicky zklidňuje, prohlubuje se dýchání, snižuje se svalové napětí. Je možné dosáhnout efektu trilogie i bez tělesného kontaktu, a to pomocí pohybu např. na trampolíně. (Friedlová, 2007b). Několikrát byla zdůrazněna potřeba poskytovat bazálně stimulující péči odborným způsobem, aby nedošlo k poškození pacienta neodbornými postupy. Za tímto účelem byl vytvořen akreditovaný vzdělávací program pro tento koncept, který je tvořen vícestupňovým systémem kurzů. Jejich náplní je postupné získávání a prohlubování vědomostí i praktických dovedností v aplikaci konceptu. Výuku teorie i praktická cvičení zajišťují registrovaní lektoři. 26

1.3 SYSTÉM VZDĚLÁVÁNÍ V KONCEPTU BAZÁLNÍ STIMULACE Teoretické vědomosti a praktické dovednosti pro aplikaci konceptu Bazální stimulace získají zájemci v akreditovaných vzdělávacích programech, které organizuje INSTITUT Bazální stimulace. Tato vzdělávací instituce byla založena v roce 2005 a je akreditována v České republice Ministerstvem zdravotnictví (dále MZ ČR), Ministerstvem práce a sociálních věcí a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. INSTITUT Bazální stimulace je členem Mezinárodní asociace Bazální stimulace, Asociace PALMA (Profesní asociace lektorů mezinárodně akreditovaných), Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR. Ve Slovenské republice (dále SR) získal INSTITUT Bazální stimulace akreditaci Ministerstva zdravotnictví SR a společnost je také smluvním partnerem Slovenské komory sester a porodních asistentek. (INSTITUT Bazální stimulace, 2014a). Výuka konceptu se organizuje ve čtyřech na sebe navazujících kurzech. Akreditace u všech zmíněných institucí zajišťuje možnost široké škále profesí se s konceptem seznámit a posléze s ním i pracovat při péči o své klienty. Jedná se o lékaře, nelékařské zdravotnické pracovníky včetně logopedů a psychologů, dále o pracovníky v sociálních službách, speciální pedagogy včetně asistentů a vychovatelů. Jedná se dosud o naprosto jedinečné vzdělávání, které umožňuje všem odborníkům různých profesí pečujících o téhož klienta jít identickou cestou a tím ho podporovat v procesu vývoje. Koncept Bazální stimulace tak v péči o jednoho klienta všechny profese sjednocuje ve spolupráci na stejném cíli, podporuje kvalitu, bezpečnost péče a v neposlední řadě také šetří náklady. Kvalita vzdělávání, garance obsahu kurzů a profesionalita lektorů je zajištěna přísným dohledem na dodržování podmínek Mezinárodní asociace Bazální stimulace. Koncept takto garantuje bezpečnost péče a chrání pacienty před poškozením nekompetentní osobou. Absolventi jednotlivých certifikovaných kurzů obdrží vždy certifikát mezinárodní asociace, který je platný v celé Evropské unii (dále EU). Dále získají dle své profese certifikát příslušného ministerstva. V oblasti zdravotnictví v ČR získají nelékařská zdravotnická povolání zvláštní odbornou způsobilost. V SR získávají lékaři a nelékařské profese absolvováním akreditovaného vzdělávacího programu Bazální stimulace certifikovanou pracovní činnost. Pouze certifikovaným kurzem získané vědomosti a dovednosti pak absolventům dávají postupně se rozšiřující kompetence k aplikaci a integraci postupů Bazální stimulace do ošetřovatelské či jiné profesní péče o svěřené klienty. 27