OBECNÁ PSYCHOLOGIE PRO DOPLŇUJÍCÍ PEDAGOGICKÉ STUDIUM

OSTRAVSKÁ UNIVERZITA - PEDAGOGICKÁ FAKULTA Centrum dalšího vzdělávání Edice: Mimořádné formy studia Číslo: 54 OBECNÁ PSYCHOLOGIE PRO DOPLŇUJÍCÍ PEDAGOGICKÉ STUDIUM Autor: Prof. PhDr. Karel Paulík, CSc. Ostrava 2004

Recenzovali: Doc. PhDr. Helena Záškodná, CSc., Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity Ostrava Doc. PhDr. Evžen Řehulka, CSc., Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity Brno Prof. PhDr. Karel Paulík, CSc., 2003 1

OBSAH PŘEDMLUVA 3 PŘEDMĚT PSYCHOLOGIE 4 Vymezení obecné psychologie 12 Praktické aplikace psychologie 17 PSYCHOLOGIE A ODBORNÁ TERMINOLOGIE 18 DĚLENÍ PSYCHICKÝCH JEVŮ 19 PSYCHICKÉ PROCESY A STAVY 21 Poznávací procesy 21 Pozornost 28 Učení a paměť 29 Emoce 33 Motivace 36 Psychická regulace a řídící procesy 38 PSYCHICKÉ DISPOZICE 40 Schopnosti a dovednosti 41, Temperament 42 Motivační dispozice 43 Fyziologické dispozice 46 PSYCHICKÉ VLASTNOSTI 46 OSOBNOST V PSYCHOLOGII 47 Struktura a dynamika osobnosti 48 Integrace osobnosti 49 Formování osobnosti 50 HLAVNÍ SMĚRY SOUČASNÉ PSYCHOLOGIE 55 Psychoanalýza 56 Behaviorismus 59 Humanistická psychologie 60 Transpersonální psychologie 61 Kognitivní psychologie 62 METODY PSYCHOLOGIE 62 Metody poznávání lidí 63 Metody psychologické intervence 64 Výzkum v psychologii 65 POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA 67 PROBLÉMOVÉ OKRUHY PRO SAMOSTANOU PŘÍPRAVU 68 2

PŘEDMLUVA Studijní text, který máte před sebou je určen především pro studující doplňkového pedagogického studia připravující se na edukativní profesionální působení na mládež. Každodenní pracovní kontakt s dospívajícími obojího pohlaví vyžaduje orientaci pedagoga v rozmanitých situacích, z nichž nejedna překračuje běžný rámec natolik, že se stává problémovou, někdy až kritickou. Větší šanci na zvládnutí takových situací v zájmu pedagogických cílů má jistě ten, kdo se může opřít o poznatky z lidské psychologie nejen v souvislosti se žáky, případně jejich rodiči, vlastními spolupracovníky atd. ale i pokud jde o něj samotného. Přitom výhoda vědeckých psychologických poznatků oproti individuální laické zkušenosti spočívá při nejmenším v tom, že byly shromážděny systematicky a kriticky za pomoci ověřených metod a postupů, a tak do určité míry eliminují omezenost každého individuálního poznávání. K hlavním úkolům předkládaného skripta je seznámit studující se základními pojmy obecné psychologie a jejich hlavními souvislostmi. Základní orientace v nich je nezbytná pro porozumění odborné literatuře i pro efektivní komunikaci mezi poučenými pedagogy i dalšími odborníky zabývajícími se lidmi a působením na ně. Předpokladem využití obecných psychologických poznatků v širokém spektru situací ovšem je nejen jejich porozumění ale zejména tvořivá aplikace do konkrétních podmínek podepřená jejich domyšlením v situacích tady a teď. Širší uplatnitelnost poznatků umožní samozřejmě další studium odborné literatury a zaměření na ty stránky jevů, které jsou v jistém smyslu společné různým situacím. Text je členěn tak, aby umožnil postupné utváření představy o tom, jaká je podoba a předmět zájmu současné psychologie. Prostudování by navíc mělo i přispět k nalezení odpovědi na otázku, jak může znalost psychologie pomoci v edukativní práci s mládeží. V Ostravě, podzim 2003 Karel Paulík 3

PŘEDMĚT PSYCHOLOGIE Jasné určení svého předmětu čili oblasti, kterou se určitá vědecká disciplina zabývá je nezbytné pro to, aby měla její samostatná existence vůbec opodstatnění. Bez vymezení předmětu by nebylo možno odlišit jednotlivé discipliny ani zabránit jejich zaměňování. Lidé, kteří nemají osobní zkušenost z kontaktu s profesionálními psychology ani se blíže nezajímají o psychologickou odbornou literaturu nebo např. o seriozní vzdělávací akce s psychologickou tematikou zpravidla mívají jen mlhavou představu o psychologii jako vědě a profesi. To se projeví zejména, když mají předmět psychologie postihnout pokud možno jasně a přesně. Přísně vzato ani sami graduovaní psychologové na tom nejsou o mnoho lépe. Ani ve vědecké psychologické teorii totiž není k dispozici jasná, výstižná a všeobecně akceptovaná definice psychologie odpovídající současné úrovni vědeckého poznání. Je to zřejmě proto, že určení specifičnosti předmětu psychologie v rámci věd zabývajících se člověkem z různých hledisek je velmi nesnadné. Lidská bytost, sama o sobě složitě utvářená se po celý život vyvíjí a je přitom mnohostranně ovlivňována. Psychologie, která to vše chce popsat, poznat a objasnit, je pak v současné době tvořena řadou názorů, koncepcí i názorových proudů podle toho, na které stránky lidské psychiky a podmínky jejího formování, se badatelé zaměřují především. Poznatky o lidském duševním životě vycházející z vědeckého výzkumu i prosté zkušenosti, kterých je dnes značné množství, mají často spíše povahu hypotéz než jednoznačných definitivních odpovědí na otázky, které člověka zajímaly od pradávna. Tyto hypotézy je třeba pro vědecké účely stále prověřovat. Platnost většiny teorií je zpravidla pouze relativní. Neustále se mohou objevit další poznatky, které je doplňují, upřesňují, případně zpochybňují. Pokaždé, kdy se dostaneme do situace, že se snažíme blíže porozumět určité situaci v níž vystupuje lidský jedinec a vyznat se v jejích příčinách a souvislostech, můžeme se dotknout otázek, které vlastně nejsou ničím novým, neboť si je v různých obměnách kladou lidé již od nepaměti. Současný výklad duševních předznamenává dlouhý historický vývoje příznačný velkým množstvím názorů, založených na pozorování, spekulacích a intuici i na více či méně propracovaných a výzkumech a teoriích. Mnohé z těchto názorů představují pozoruhodné podněty k zamyšlení i pro dnešního člověka a často také přispěly k formování psychologie jako vědecké discipliny. Pro kladení otázek o podstatě lidského duševního života a hledání uspokojivých odpovědí je v podstatě dosud příznačný přetrvávající nedostatek potřebných vědomostí o utváření, funkcích a zvláštnostech lidské psychiky. Tento nedostatek ještě i v dnešní době kontrastuje s množstvím i kvalitou poznatků z oblasti technických či přírodních věd. Lidé se jej snažili v historii překlenout různým způsobem. Dlouhou dobu to byly především spekulace a mýty, které měly kauzálně objasnit pozorované a tušené jevy. Toto historické období trvalo od starověku jako prehistorická fáze vývoje psychologie po staletí.může být označeno jako PŘEDVĚDECKÁ ETAPAVÝVOJE PSYCHOLOGIE. Psychologie byla součástí filozofie. Osamostatnění psychologie a její další existence jako vědy nastává až na konci 19. století, kdy zahajuje VĚDECKÁ ETAPA. Její začátek je spojen zejména s obsahovým rozšířením pojmu duše, (od 17. století) a programovým uplatňováním experimentálních metod v psychologickém výzkumu, k němuž dochází podle vzoru přírodních věd. Výsledky experimentů jsou pak vyhodnocovány pomocí objektivních matematicko statistických postupů. Za příslušný historický mezník se považuje založení první psychologické laboratoře v Lipsku v roce 1879 W. Wundtem. Psychologie se od té doby stává ke svým zjištěním programově kritickou a snaží se při zkoumání duševních jevů vedle objektivity o co největší přesnost a hodnověrnost. Úsilí o přesnost se promítá i do 4

uspořádání a popisů výzkumných postupů v laboratoři, tak aby mohly být později za stejných podmínek opakovány a výsledky tak mohly být ověřeny. Základní pojem vyjadřující předmět psychologie prostupující celou její historií je pojem DUŠE (PSYCHOLOGIE = VĚDA O DUŠI). DUŠE byla pojímána jako zvláštní metafyzická danost, jako složitá substance,, která je výsledkem stvoření (axiom existence nadpřirozené, božské, stvořitelské bytosti) nebo je věčná (axiom nevznikající a nezanikající preexistence a nesmrtelnosti), případně je smrtelná a zaniká s tělem, k němuž patří. Její povaha byla buď materiální (součást těla) nebo nemateriální (zcela odlišná od hmotného těla). Důraz na materiální podstatu duševních jevů znamená v dalším vývoji psychologie výraznou orientaci zejména v zaměření na anatomickou stavbu a neurofyziologické a biochemické děje centrální nervové soustavy. Nemateriální pojetí duše podtrhuje její odlišnost od těla a snaží se vyložit smyslově nepostihnutelné stránky a jevy lidské bytosti a jejího života (např. podle Pythágora je duše nezávislá na zákonech přírody, nesmrtelná, nezávislá substance vyjádřená číslem). Završení starověkého pojetí duše je dnes spatřováno v díle Platóna a Aristotela. Platon (427-347 př. n. l.), který byl žákem Sokrata, rozeznává tři složky duše - žádostivou, (pudovou), citovou, (vášnivou), rozumovou, které lokalizoval do spodní části trupu (žádost), do hrudi (cit, vášeň) a do hlavy (rozum). Podle Platona se duše podstatně liší od těla, pochází ze zvláštního světa. V těle pobývá jen dočasně, po smrti je opouští. Aristoteles (384-322 př. n. l.), žák Platonův, je autorem prvního systematického psychologického pojednání O duši (Peri psychés, De anima). Duše a tělo jsou podle něj dvě stránky jedné podstaty. Ačkoliv se duše odlišuje svou nehmotností od těla, tvoří s ním nedělitelnou jednotu a jeden bez druhého nemohou existovat. Duše je podle Aristotela principem všeho živého (entelechia). Zahrnuje v sobě účel, je zdrojem pohybu a dává životu směr. Duše je formujícím činitelem (morfé) realizujícím možnosti obsažené v látce (khylé). Organismus bez duše by byl jen beztvarou hmotou, obsahující jen možnost života. Aristoteles rozlišuje různé úrovně duše: vegetativní (rostliny), smyslovou (zvířata), myslící (lidé). Myslící duše obsahuje rozum umožňující skutečné poznání a ušlechtilý cit (chtěné a svobodné rozhodování), které tvoří nejvyšší duševní funkce. Za základní funkce duše považuje Aristoteles: (1) vyživování a rozmnožování (rostlinná duše), (2) pohyb, vnímání a cítění (živočišná duše), (3) myšlení a jednání (lidská duše). Aristotelovo učení ovlivnilo řadu badatelů ještě dlouho po jeho smrti. Ve středověku to byl např. významný myslitel Tomáš Akvinský. K dalším psychologicky významným odkazům antického myšlení patří temperamentová typologie řeckého lékaře Hippokrata (460-377 př. n. l.), na kterou později navázal Galenos (čtyři základní typy: flegmatik, cholerik, melancholik, sangvinik). Tato typologie byla dále rozvíjena až do moderní doby (I. Kant, I. P. Pavlov, H. J. Eysenck ap.). Postupně se také rozvíjely používané metody zkoumání duševních jevů. Ve starověku lze také zaznamenat úvahy některých filozofů připravující půdu pro chápání duše v kontextu jejích vývojových změn. Např. Herakleitos z Efezu předjímá myšlenku vývoje ve svých úvahách o dynamice světa vycházející z vnitřních rozporů (výroky Jsme i nejsme. Vše se děje a vyvíjí ve změně a ze změny ap.). 5

Středověké pojetí duše ovládla zejména křesťanská ideologie. Za největšího myslitele této epochy je považován Tomáš Akvinský (1226-1274). Duši člení na vegetativní, senzitivní a rozumovou. Vegetativní a senzitivní duše je spolu s tělem útvarem přirozeného světa, v němž společně vznikly. Rozumná duše je však jevem nadpřirozeného světa. Nejvyšší bytostí nadpřirozeného světa je bůh, který rozumnou duši tělu dává. Scholastika, která tvořila hlavní proud středověkého filozofického myšlení, odmítala empirické zkoumání a nezabývala se přírodou. Spíše se zabývala teoretickým spekulováním. Velké úsilí bylo věnováno problému abstraktních pojmů, kterým se již zabývali Sokrates, Platón i Aristoteles. Nominalisté předpokládali, že pojmy reálně neexistují. Jsou až sekundárním výsledkem poznávání reálně existujících věcí. Realisté oproti tomu tvrdili, že pojmy existují objektivně, nezávisle na označovaných věcech. Vedle planého, nikam nevedoucího teoretizování přispělo řešení této problematiky i k rozvíjení klasifikace pojmů a přiblížení různých úrovní zobecnění poznatků. Celkově však scholastika nepřekonala spekulativní výsledky vrcholného obdobístarověku. Starověký a středověký pohled na člověka se dá stručně shrnout tak, že je chápán jako na bytost, která je tvořena tělem (pudovým, žádostivým, hříšným), rozumem, citem, vůlí a duší (metafyzickou substancí, životním principem). Tělo a duše jsou více či méně odlišné, případně stejné podstaty. Počínaje renesancí bylo spekulativní, nezřídka i naivní pojetí duše postupně opouštěno. Větší důraz se začal klást na duševní procesy a na celek psychofyziologických vlastností ovlivňovaných vnějšími přírodními a sociálními podmínkami. Přitom se formovaly názorové proudy, nezřídka protichůdné, kladoucí důraz na určité stránky duševního života. Sensualismus a empirismus Zdůrazňuje zejména smyslové poznání (senzualismus) a zkušenost (empirismus) vůbec. Základní ideou empirismu je, že veškerý obsah duševního života je výhradně výsledkem zkušenosti. Přitom rozhodující úlohu hraje smyslové vnímání Lidská duše je původně čistá nepopsaná deska (tabula rasa), do níž se získané zkušenosti postupně zapisují. Zástupci empirismu (F. Bacon 1561-1626, J. Locke 1632-1704, D. Hume 1711-1776, E. B. Condillac 1715-1780) kladli při vědeckém poznání důraz na pozorování včetně introspekce i na experiment jako metodu záměrného navozování pozorovaných jevů (F. Bacon). Introspekce jako metoda pozorování sebe sama, zejména vlastních pocitů, myšlenek, představ apod. byla mnohými badateli (např. J. Locke, F. Brentano aj.) považována za základní psychologickou metodu umožňující získávání poznatků o lidském duševním životě vzhledem k nemožnosti pozorovat psychické jevy bezprostředně. Proti tomuto názoru vystupovali zastánci objektivistického přístupu k psychickým jevům (behavioristé), kteří introspekci odmítají jako subjektivní a nevědeckou. V současnosti se má zpravidla za to, že introspekce může být důležitým a v jistém smyslu těžko nahraditelným zdrojem poznatků zejména v kombinaci s dalšími objektivními metodami (např. spojení introspekce s fyziologickými metodami a vnějším pozorováním). 6

Racionalismus Směr kladoucí důraz na racionální poznání se velmi rozvinul v myšlení evropské a severoamerické civilizaci. Racionalisté vkládali do rozumu velké naděje. Předpokládali, že pokud se lidé budou důsledně řídit rozumem a logikou při poznávání světa a ve svém jednání, oprostí se od mnoha chyb a lidské společenství dospěje k pokroku a štěstí. K nejvýznamnějším představitelům racionalismu patří R. Descartes (1596-1650) a B. B. Spinoza (1632-1677). R. Descartes chápe duši jako, myslící neprostorovou substanci (res cogitans) stvořenou bohem, kterou má pouze člověk (zvířata duši nemají, fungují jen mechanicky). Duše je naprosto odlišná od těla, které je předmětné, rozprostraněné (res extensa) a podléhá zákonům mechaniky. Chování tělesného organismu vysvětluje pomocí pojmu reflex. Duši Descartes chápe zcela jinak než Aristoteles a jeho následovníci. Namísto životního principu v ní spatřuje především vědomou funkci (Descartes používá pojmu mens, duch) a zdůrazňuje přitom svobodu, nadanou vůli a rozum duše. Rozum je pro Descarta základem poznání, opírajícího se o princip evidence. Je kritický a pochybující. Vědomí obsahuje také vášně vycházející nejen z těla, ale i z duše.tak dostává psychologie nový určitější obsah než ten, který byl vyjadřován metafyzicky chápanou duší. To vytváří předpoklady pro psychologický výzkum a další rozvoj psychologie. V chápání vztahu těla a duše je Descartes dualistou. Důsledně rozlišuje hmotné tělo a nehmotnou myslící duší. Takový způsob uvažování bývá také nazýván psychofyziologickým paralelismem. B. B. Spinoza považuje rozum za nejdokonalejší lidskou duševní vlastnost, ale na rozdíl od Descarta považuje duši a tělo za dvě stránky jediné podstaty, jíž je příroda, čili Bůh. V racionalistických tradicích pokračují další badatelé. Často jsou orientovaní materialisticky inspirovaní poznatky přírodovědy (např. lékaři La Mettrie, P. Cabaris aj.). jejich materialistický pohled však byl zjednodušený a mechanistický. Za spolehlivý prostředek správného poznání považovali rozum také francouzští encyklopedisté v 18. století (Helvetius, Holbach, Diderot) Racionalismus důrazem na logické třídění a zpracování poznávaných skutečností měl velký význam pro další vývoj vědy. Přísně aplikován se rozvíjel do oblasti pozitivisticky a pragmaticky orientovaného myšlení preferujícího objektivní fakta přesně popsaná a nestranně zpracovaná, odmítající subjektivní introspekci i z ní vycházející pojmosloví týkající se subjektivních zážitků. Tak se rozvíjí scientistická vědecká orientace. V psychologii se postupně promítá do důsledného zaměření na výzkum objektivních projevů chování a systematický popis použitých procedur prostřednictvím operací aplikovaných při zjišťování psychických jevů. Od výzkumných operací se pak odvíjely příslušné termíny (operacionalismus). Scientismus v současnosti často uvažuje o analogii mezi lidským myšlením a počítačem. Klade důraz na analýzu, kvantitativní zpracování údajů, hledání obecně platných zákonitostí psychických jevů ap. Rozpory racionalismu a empirismu týkající se významu racionálního a smyslového poznání v duševním životě se pokusil řešit I. Kant (1724-1804). Ve svém zkoumání vztahu smyslového a racionálního poznání zdůrazňuje aktivitu subjektu, jehož intelekt (rozum) vnáší do smyslových dat určitý řád (pomocí apriorních kategorií prostor a čas, kvalita, kvantita, relace a modalita) jako nutnou podmínku poznání světa pro nás Ten je odlišný od 7

světa jako takového, světa o sobě, který sám je nepoznatelný, tudíž o něm nic určitého neznáme a nemůžeme tvrdit. Oproti Kantovi G.W. F. Hegel věří v úplnou poznatelnost světa a jeho podstaty a zdůrazňuje význam praxe pro poznání. Empirické poznatky naznačovaly, to k čemu dospívají již mnozí starověcí myslitelé, že přes uznávanou jednotu člověka může pomoci vyznat se v jeho chování analýza určující smysluplné vnitřní rozčlenění duševního života na složky. Tyto složky mohou být elementární (např. atomy u Demokrita) nebo mít povahu větších relativně či teoreticky samostatně vystupujících celků (Kapila, Platón, Aristoteles aj.) S myšlenkou že je smysluplné dělit psychiku na elementy dále pracuje ASOCIANISMUS, důraz na celostní povahu duševních jevů a jejich nedělitelnost klade GESTALITISMUS. Asocianismus Ke klíčovým problémům asocianismu patřily principy spojování elementů duševního života (počitky, jednoduché představy) do celků. V 18. a 19. století se snaha považovat asociace za základní princip duševního života tak rozšířila, že se dá hovořit o asocianismu jako o myšlenkovém směru. Primární (základní) asociační zákony, jež vyslovil Aristoteles (podle dotyku, podobnosti, kontrastu). ještě dále někteří autoři doplňují. např. D. Hume rozlišuje asociační zákony podle současnosti, následnosti, podobnosti, příčiny a následku. Jako sekundární asociační zákony se označují zákony čerstvosti (novosti), četnosti, živosti (spojení s osobní zaměřeností). Jiní autoři uvažují o jediném základním zákonu blízkosti v prostoru a čase, ze kterého ostatní asociační zákony v podstatě vyplývají. K zastáncům myšlenek asocianismu patřila řada badatelů (jako např. J. Locke, D. Hume, D. Hartley, H. Spencer, J. F. Herbart, H. Ebbinghaus a další). Princip asociace lze doložit v celé řadě duševních jevů a má pro psychologii nesporný význam. Nicméně nelze za opodstatněnou považovat představu o tom, že se jedná o princip výhradní, který charakterizuje veškeré psychické funkce. Gestaltismus Představa gestaltistů o podstatě duševního života je protikladem k elementovému výkladu psychiky asocianistických teorií. Důraz je kladen na úlohu celku, organizace, tvaru jako jevů, které svou povahou přesahují význam elementů (odtud alternativní název tvarová či celostní psychologie). Psychické jevy jsou podle gestaltistů celistvými útvary, konfiguracemi, gestalty, neredukovatelnými na elementární složky, které je tvoří. Gestalt je nová kvalita chování i prožívání. Gestaltistická psychologie zkoumala zákonitosti utváření tvaru zejména ve vnímání, myšlení a v osobnosti. Myšlenka o celostní organizaci duševních jevů byla obsažena např. již dříve v učení o monádách G.W. Leibnize (lidská duše je monádou- čili samostatným celkem nedělitelným na elementy - schopnou logického a morálního usuzování) nebo v pojetí myšlení Würzburgské školy v němž jsou asociace doplňovány anticipačními komplexy (Gedanke). Gestaltismus se intenzivně rozvíjel mezi první a druhou světovou válkou v Evropě. V Německu tehdy působily dvě školy tvarové psychologie. V Berlíně (M. Wertheimer K. 8

Koffka, W. Köhler) se badatelé zaměřovali zejména na experimentální zkoumání myšlení (řešení problémů) a vnímání. Při vnímání se vnímané předměty ve vjemovém poli strukturalizují. Ty důležité tvoří figuru, ostatní pozadí. Při řešení problému. dochází k restrukturalizaci vnímané situace. Její součásti se nově integrující do gestaltů (myšlenek, řešení), které překlenují mezery mezi známým a neznámým. K vyřešení problému často dochází vhledem, čili náhlým postřehnutím dosud nepochopených vztahů a souvislostí. Lipská škola (F. Krüger, A. Wellek a další) rozlišovala tvary uzavřené a učleněné a celky nediferencované (komplexy), jako např. primitivní myšlenky, pocity při tělesných pohybech, vzrušení, únavy ap. K tvarovým psychologům berlínské školy se řadí také K. Lewin (1890-1947), zabývající se problematikou osobnosti. Kromě její kognitivní funkce (myšlení), věnoval pozornost emocionální a motivační problematice. Známé je jeho pojetí aspirační úrovně jako úrovně nároků na příští výkon na základě dosavadních zkušeností a rozpracování teorie konfliktů (základní konflikty mezi dvěma pozitivními cíli, mezi dvěma negativními cíli a konflikty mezi jedním kladným a druhým negativním cílem). Své teorie staví na pojetí pole jako prostoru, v němž se nachází jedinec, a kde v kontaktu s okolním prostředím působí různé síly. Objekty v tomto poli mají pro jedince různou (pozitivní či negativní) hodnotu, podle níž jej buď přitahují nebo odpuzují reálně (potřeby) nebo jen domněle (quasipotřeby). Na Lewina navázali jeho žáci při výzkumu výkonové motivace T. Dembo, F. Hoppe aj.) i dalších otázek. Mimo jiné byla popsána tendence dokončit započatou činnost (konativní perseverace - B. Zeigarniková, M. Ovsiakina) a tendence nahrazovat za určitých okolností reálné potřeby quasipotřebami, které nakonec podněcují racionálně neúčelné aktivity (substituční teorie V. Mahlerové). Před 2. světovou válkou emigrovala řada gestaltistů do USA, kde se jejich vliv dosti rozšířil jako tzv. neogestaltismus. K jeho zastáncům patřil např. rakouský emigrant F. Heider (1896-1988), který gestaltistické myšlenky aplikoval při studiu mezilidských vztahů. L. Festinger ( nar.1919) vytvořil teorii kognitivní disonance spočívající v tom, že člověk špatně snáší rozpor mezi kognitivními tvary (úsudky, domněnkami) a snaží se jej řešit vyhnutím, odstraněním, změnou objektu nebo změnou svého postoje k němu. K. Goldstein, jak již bylo řečeno v části o humanistické psychologii, klade důraz na sebeuskutečnění jako na základní smysl lidského snažení. Kromě toho se zabýval také organickými poruchami myšlení (afázie). Gestaltismus v psychologii byl přijímán různě. Kromě kritiky uplatnil svůj vliv v behaviorismu, humanistické psychologii i kognitivní psychologii. Vychází z něj také gestalt terapie. Její tvůrce F. Perls chápe jako úplný tvar života autentickou existenci dostatečně si uvědomující své psychické zážitky v jejich celistvosti. Blíže o gestaltismu se můžete dočíst v učebním textu: Hoskovec, J., Nakonečný, M., Sedláková, M.: Psychologie XX. století. Praha, UK 1999, s 49-72, v kapitole: Od raného gestaltismu k neogestaltismu, kterou napsali J. Hoskovec a M. Sedláková. Poznatky z psychopatologie Vedle normálních funkcí psychiky zajímaly badatele i nejrůznější poruchy těchto funkcí a možnosti jejich odstraňování. Nové klinické zkušenosti a poznatky z pitev (L. Rolando, M. X. Bichat a další) svědčící o souvislostech některých duševních poruch s poškozením mozku, i lékařské experimentování (odnímaní části mozku zvířat, dráždění mozku elektrickým proudem - Fritsch, Hitzing aj.) pomáhají postupně překonat naivní představy (zvláštní nadání, posedlost ďáblem apod.). Duševní porucha je spatřována jako experiment přírody poskytující mnoho poznatků (T. Ribot,). Pozornost často vyvolávaly neurotické poruchy jako funkční poruchy bez organických změn mozku projevující se v chování i prožívání, 9

případně v následných tělesných změnách. J. M. Charcot (1825-1893) poukázal na podobnost hysterie a hypnotických stavů a uplatnil hypnózu při jejich léčení. Hypnotických jevů při léčení lidí na konci 18. století využívali i další např. A. Mesmer, A. A. Liebault a H. Bernheim. Nové poznatky přírodovědy Rozvoj přírodních věd koncem 18. A v 19. století přinesl řadu podnětů i pro rozvoj psychologie. Řada objevů z této doby umožnila i nový pohled na psychické jevy. Souvislost mozku a psychického života si uvědomovali již starověcí filozofové. Jejich původně spekulativní názory se během staletí značně rozvinuly pod vlivem nových biologických poznatků, přibývajících klinických zkušeností a rozvíjejícího se experimentování v oblasti fyziologie nervového systému. F. J. Gall (1758-1828) známý svou frenologií, teorií o vztahu tvaru lebky a vlastností osobnosti, odmítnutou jako nevědeckou, přinesl také mnohé důkazy o souvislostech tělesných a duševních jevů a o neudržitelnosti zjednodušené představy o mozku jako sídlu duše. V 19. století byla např. zjištěna existence senzorických nervů a motorických nervů (Bell-Magendieho zákon), objeven způsob šíření nervového vzruchu jako elektrického potenciálu (DuBois -Reymond) a změřena jeho rychlost (H. Hemholtz). Další badatelé zpřesnili souvislosti určitých částí mozku a psychických funkcí (P. Broca a C. Wernicke - produkce a vnímání řeči, Ferrier - zrak ap.). Fyziolog J. Müller formuloval svou teorii specifické energie smyslů (každý smyslový orgán má svou specifickou energii, která zajišťuje specifickou odpověď na podráždění). Přírodovědné odvětví orientované na vztah lidské psychiky k různým fyzikálním podnětům se označuje jako psychofyzika. Na základě experimentů byl určován rozsah vnímavosti smyslových orgánů. Byly např. rozlišeny (E. H. Weber) kožní smysly teploty a tlaku a smysly svalové (kinestetické), vytvořeny teorie barevného vidění (Young-Hemholtz, Hering) teorie slyšení (Helmholtz), čichu (Hering) atd. Fyziolog C. Bernard zdůraznil nutnost udržování vnitřní rovnováhy organismu oproti všem změnám vnějšího prostředí. Později byl tento stav označen jako homeostáza. Princip homeostázy se uplatňuje jak v situaci, kdy se organismu něčeho důležitého nedostává, tak situaci, kdy mu něco přebývá. Tento princip je často vztahován na celé lidské chování, zejména k jeho emoční a motivační stránce. Fyziologové také dále rozvíjeli reflexní teorii. ( J. Prochaska, M. I. Sečenov, I. P. Pavlov). Pavlov (1849-1936) rozlišuje podmíněné a nepodmíněné reflexy, studuje vztahy mezi vzruchem a útlumem a na základě toho rozvíjí tradiční Hippokratovu typologii. Pavlov se také zabývá problematikou signalizace v reflexní činnosti a rozeznává první a druhou (specificky lidskou, slovně zprostředkovanou) signální soustavu. Pavlovovy práce ovlivnily směry psychologického bádání orientované na studium objektivních vztahů, zejména behaviorismus. Vývojové hledisko Vývojové hledisko patří ve studiu lidské psychiky k základním zorným úhlům vědecké psychologie a nemůže být opominuto bez nebezpečí omezení možnosti porozumění člověku jako jedinci v konkrétní situaci i v obecném smyslu. Jeho zdůrazňováním přispěl Ch. Darwin (1809-1882) i k rozvoji psychologie. Podtrhoval fakt, že vývojové změny jsou vlastní každému živému organismu. V proměnlivých vnějších podmínkách je odpovídající změna pro život nezbytná. Přežívají a rozmnožují se jen jedinci schopní adaptace ve svém prostředí. To platí i pro rozvoj duševních vlastností. 10

H. Spencer (1820-1903) zdůrazňoval vývojové aspekty a genetickou podmíněnost duševního života ve svém obecném výkladu základních psychických jevů. Vývojové aspekty pak tvoří osu celé relativně samostatné discipliny vývojové (genetické) psychologie. Programové uplatňování experimentu v psychologii Využívání experimentů v psychologii znamenalo pro psychologii významný krok vpřed od spekulativních úvah k objektivním faktům. Experiment považoval za hlavní prostředek poznání již např. F. Bacon. Ten však nedocenil význam přesného matematického zpracování a vyhodnocování výsledků. Důsledné zavedení experimentu jako základu repertoáru psychologických metod se projevilo až v 19. století. Jeho institucionální završení přestavuje založení první psychologické laboratoře v Lipsku r. 1879. Tak se psychologie stala podobně jako přírodní vědy experimentální vědou a viditelně se diferencovala od filozofie. Od té doby se všeobecně datuje historická etapa vědecké psychologie. Zakladatel laboratoře W. Wundt (1832-1929) experimentálně zkoumal zejména nižší psychologické procesy Myšlení považoval za předmět logiky. Složitější psychické útvary, jako řeč, morálka, mýty ap. objektivně existují u různých národů, takže zde stačí pozorování v rámci psychologie národů. V individuální (fyziologické) psychologii je pozorování nutné spojovat s experimentem. Experiment a pozorování jeho průběhu a výsledků musí podle Wundta splňovat určité zásady (možnost programově navazovat, měnit, kontrolovat podmínky, nutnost opakovat, aby byly vyloučeny subjektivní chyby). Experimentální výzkum se opíral o introspekci. Wundtův odborný záběr je opravdu značný. Mimo jiné se zabýval i filozofií a logikou. Za předmět psychologie považoval Wundt vědomí jako vnitřní, bezprostřední zkušenost. Zkušenost jako obor zájmu psychologie zdůrazňuje např. i E. B. Titchener (podle něj je psychologie vědou o lidské zkušenosti). Duševní a fyziologické jevy probíhají paralelně (každý psychický jev má sobě odpovídající jev fyziologický). K jejich integraci ve vědomí dochází prostřednictvím apercepce (jasné uvědomování, zaměření pozornosti). Vědomí je rozložitelné na elementy (počitky, elementární vjemy). Zkušenost je komplexem, strukturou vjemů, představ, myšlenek, citů (podobné vjemům, ale méně zřetelné). Úkolem psychologie je tedy identifikovat jednotlivé elementy a ukázat, jak vytvářejí strukturu vědomí. Podle toho se Wundtova a Titchenerova koncepce předmětu psychologie někdy označuje jako strukturalistická. Vědomí jako předmět psychologie zdůrazňoval také W. James (1842-1910). Považoval jej za psychickou funkci (odtud název směru funkcionalismus, k němuž se řadí dále J. R. Angel, J. Dewey, J. Woodworth, J. Hopkins a další), která se jako užitečná pro člověka rozvíjí (pragmatismus). Podle Jamese je vědomí neustále se měnící nekonečný proud asociovaných elementů (které ovšem nevystupují samostatně, ale v celku jako vjemy, myšlenky, pocity), které jsou základem osobního vědomí a vědomí okolního světa, v němž si jedinec volí, co mu vyhovuje. Osobní vědomí je nositelem kontinuity v neustálých změnách duševního života a tím základem osobní identity. James sám experimenty neprováděl. Experimentální činnost však u svých žáků (G. S. Hall, J. Dewey, J. Woodworth) podporoval. Wundtovou psychologickou laboratoří prošla celá řada badatelů, kteří psychologii dále rozvíjeli (E. Kraepelin, O. Külpe, F. Kreuger, H. Münstenberg, G. S. Hall aj.). G. S. Hall založil v roce 1883 první psychologickou laboratoř v USA na univerzitě 11

H. J. Hopkinse v Baltimore. Zde také začal v r. 1887 vydávat první americký psychologický časopis American Journal of Psychology. Na univerzitě v Würzburgu se skupina psychologů tvořících tzv. Würzburgskou školu (O. Külpe,K. Bühler, O. Selz, K. Marbe, N. Ach, A. Messer aj.) zabývala zejména experimentálními výzkumy myšlení. Přitom odmítali Wundtovu představu o asociacích jako základu myšlení. Myšlení nemusí být názorné. Uvědomění správného řešení problému (Gedanke) má celostní charakter a nelze jej považovat za mechanické asociace počitků a nelze jej ani redukovat na tyto elementy mysli. Myšlenkový proces je zaměřený k určitému cíli (předmětu řešení) po celou dobu řešení. Toto směrování bez nefunkčních odboček označil N. Ach determinující tendence. Ve Francii byla založena laboratoř fyziologické psychologie v roce 1889 na pařížské Sorboně. Od r. 1895 byl jejím ředitelem A. Binet. Přes nesporný význam experimentu pro vývoj psychologie nebyla tato metodologická orientace přijímána beze zbytku. Proti experimentování a uplatňování přírodovědeckých hledisek v psychologii se staví např. S. Dilthey a F. Brentano. W. Dilthey koncem 19. století zdůrazňuje nutnost zkoumat smysluplné souvislosti života člověka s ohledem na jeho historii a porozumět jim (rozumějicí psychologie). Někteří autoři však o nezbytnosti experimentu pro psychologii nejsou přesvědčeni. Např. F. Brentano (1834-1917) považuje za hlavní úkol psychologie popsat a pochopit duševní jevy především s využitím metody introspekce. V pojetí duše zachovává substancionální hledisko. Vědomí je tvořeno nikoliv obsahy, nýbrž akty. Vnímání a přijímání světa jedincem, jeho bezprostřední zkušenost tvoří vlastní realitu, z níž se pak odvíjí chování. Psychické procesy jako duševní akty jsou intencionální. To předpokládá také E. Husserl (1859-1938) navazující na Brentana, který je spolu s ním inspirátorem fenomenologické psychologie. Znamená to, že poznávací procesy obsahují již v sobě předměty, k nimž se vztahují. Vnímá-li tedy člověk předmět, který již je v jeho prožívání (zkušenosti) obsažen, intence se naplňuje. V opačném případě, kdy člověk v okolí nenalézá nic z toho, co je již v jeho psychice obsaženo, se intence nenaplňuje. Pochopení chování jedince podle těchto názorů není možné na základě studia vnějších podnětů (jak to činí behaviorismus) ani informačních procesů ve vnímání a paměti (kognitivní psychologie) ani analýzou nevědomých impulsů (psychoanalýza), nýbrž musí vycházet ze znalosti jeho vidění a přijímání světa i sebe sama. Přitom je každý člověk jedinečný a neopakovatelný aktivní tvůrce svého určení, svobodný činitel své volby i změn cílů realizující základní potřebu seberozvíjení, která existuje navzdory vnějším překážkám. I když je fenomenologická psychologie značně spekulativní a často odmítá běžné psychologické metody výzkumu jako neplodné (psychologie má spíše řešit otázky relevantní pro lidské blaho než sledovat izolované jednotky chování), přesto na ni později navazují další směry personalistické, existencionalistické i humanistické psychologie. Vymezení obecné psychologie Do své dnešní podoby tedy psychologie dospěla během dlouhého složitého vývoje v rozporuplném procesu tříbení názoru. Postupně se oprošťovala od víceméně nepodložených a neplodných představ, opírala se o poznatky přírodních věd o stavbě a funkci nervové soustavy, brala v úvahu vývoj psychiky včetně jeho patologických odchylek a začala využívat také objektivních metod. Ani dnes ovšem není psychologie vnitřní jednotnou vědou. 12

Obecnou psychologii lze stručně charakterizovat jako vědu: O lidské vnitřní subjektivní zkušenosti (vědomí, prožívání, psychická realita) a vnějších projevech (chování). Přitom se psychologie zaměřuje primárně analyticky na jednotlivé větší či menší složky (elementy), na jejich vzájemné vztahy a podmínky integrace, nebo jsou její východiska spíše syntetizující, zaměřená na vyšší strukturované celky (gestalt) neredukovatelné na dílčí složky s vlastnostmi, které nejsou dány pouhým spojením jednotlivých složek. Dále probereme zmíněné pojmy podrobněji. Psychická realita Zaměření empirického psychologického výzkumu je založeno na uznání, že přes nejrůznější názorové diference se všechny teoretické psychologické úvahy vztahují k reálně existující entitě, jinými slovy, že psychické jevy jako takové skutečně existují. Tradičně se psychická realita člení na rozum, cit a vůli, z jiného hlediska na procesy, stavy a vlastnosti. Vědomí a prožívání Vědomí je složitým psychickým fenoménem, jednou ze základních kvalit psychiky a jedním ze základních psychologických pojmů. Je velmi nesnadné vědomí definovat. Snad proto bylo v psychologii na téma vědomí vedeno mnoho sporů a existuje řada jeho různých definic. O vědomí uvažovali již ve starověcí myslitelé. Např. Platon poukazuje na lidskou reflexi vlastního vědění, Aristoteles uvažuje o tom, že člověk je si vědom svého vnímání a poznávání. Důkladněji však je tento pojem rozpracován až v novověku. R. Descartes vztahuje vědomí k uvědomování duševní činnosti. Neprostorová duše je vědomá. J. Locke pojímá vědomí jako reflektování toho, co probíhá v lidské mysli. Později se uvažuje o vědomé zkušenosti (E. B. Titchener).W. Wundt hovoří o vědomí jako o souboru dějů, kterých jsme si vědomi, ap. V podstatě se pojmem vědomí rozumí duševní jev charakteristický reflexí vnitřní i vnější skutečnosti čili jistá forma vnitřní reprezentace reality, která spojuje poznávání včetně hodnocení, emocionální i snahové momenty. Tato vnitřní reprezentace je spojena s PROŽÍVÁNÍM a uchopením faktu tohoto prožívání prostřednictvím znakové soustavy, především řeči. V pojmu prožívání je akcentována zážitková stránka aktuálního psychosomatického stavu, která může mít různou intenzitu i hloubku. V ní se pojí tělesné pociťování se stavem mysli (mind). Tělesné pociťování doprovází fyziologické děje v organismu, registruje a lokalizuje je jako více či méně jasné nebo intenzivní (bolest, tlak, chlad, svědění ap. v různých částech a orgánech těla) nebo je zaznamenává jako neurčitou slabost, nevolnost atd. Vedle toho existují i psychické pocity jako průvodní jevy různých procesů a stavů osobnosti. Vztah pojmů vědomí o prožívání lze nahlížet dvojím způsobem. Jednak může být prožívání součástí vědomí, jednak lze chápat prožívání jako základní dimenzi psychiky, jako veškeré duševní dění zahrnující i nevědomé, uvědomování nedostupné obsahy. V psychologii se někdy u vědomí uvažuje o jeho obsahu, rozsahu, funkcích, kvantitativních stupních, druzích. 13

Obsah vědomí je tvořen psychickými jevy dostupnými subjektivní registrací ve formě vjemů, představ, myšlenek, pojmů, poznatků, vědomostí (vědění) a zkušeností, pocitů, přání, vzpomínek, postojů, hodnot, obav, starostí ap. Rozsah vědomí je dán subjektivně uchopitelným (lidské mysli bezprostředně dostupným) obsahem prožívání v určitém čase i operacemi, jimiž subjekt k duševním obsahům dospívá. Jako přítomnost si uvědomujeme časové rozpětí asi 4-10 s. Řečí informačních jednotek je tedy operační kapacita vědomí (při vstupní kapacitě paměti 16 bitů/s) asi 160 bitů. Rozsah vědomí jako množství idejí, které je schopen člověk zpracovat (mít na mysli) v určitém okamžiku, je od dob Lockových označován jako úžina vědomí. Úžina vědomí pak bývá přibližována prostřednictvím představy reflektoru jasně osvětlující a vydělující z temnoty určité množství předmětů, na něž je zaměřen a které se do reflektorem osvětlené části prostoru vejdou. Známý je předpoklad, že najednou může vědomí zahrnovat počet elementů, který lze vyjádřit tzv. magickým číslem 7 + 2. Proces uvědomování, v němž vstupují duševní obsahy do úžiny vědomí, se tradičně nazývá apercepce. Je zprostředkován pozorností; aktuální uvědomování je doplňováno částí minulé zkušenosti právě vybavitelné pomocí paměti. Rozsah uvědomování je individuálně rozdílný. Popisně jej lze vystihnout dvěma škálami: šíře s póly úzké - široké a intenzita s póly mělké - hluboké. Mezi nejdůležitější funkce vědomí v lidském duševním životě se řadí: integrace osobnosti a regulace činnosti. Vědomí jako zvláštní psychická kvalita má v duševním životě člověka nezastupitelnou funkci v integraci jeho osobnosti. Sjednocuje do smysluplného vnitřně totožného celku různé rozporuplné a v čase se měnící impulzy, tendence i děje duševního života. Přestože se lidský jedinec dostává do různých situací, v nichž se různě cítí a jedná, přes všechny okamžité i dlouhodobé změny v jeho chování i prožívání si za normálních okolnosti zachová prostřednictvím vědomí pocit totožnosti se sebou samým. Přitom je rozhodující vědomí vlastního Já (tělového, sociálního, jednajícího) čili jáství. V prožitku Já se pojí subjekt i objekt (obsah) vědomí, fakt uvědomování sebe i světa i činnosti. Já se vztahuje k určitému tělesnému organismu, k časovému rozměru (přítomnost, minulost i budoucnost), k vlastním činům jako původce, k situacím jako účastník. Subjektivní obraz Já (sebepojetí, selfconcept a s ním související prožívání sebe - sebecit) zahrnuje představy a názory jedince o sobě i ve vztahu k vnějším normám a externímu hodnocení. V této souvislosti vystupuje sebehodnocení a sebevědomí. Může být realistické nebo nerealistické (přeceňující či podceňující) - tehdy bývá zdrojem obtíží v mezilidských vztazích. Člověk má tendenci své Já chránit před negativním hodnocením z okolí, které je rozporné se sebehodnocením. Nejčastěji užívané způsoby obrany sebepojetí jsou: popření, vytěsnění, projekce, regrese, racionalizace, somatizace, odčinění, reaktivní konstrukce, přesunutí ap. Vědomou úroveň řízení činnosti člověka lze považovat za úroveň nejvyšší. Zahrnuje úmyslnou realizaci zvolených záměrů. Fungování vědomí se opírá o další psychické procesy a stavy, kterými se realizuje. Kromě poznávacích procesů jsou to paměť, pozornost, řeč. Fyziologickým základem správné funkce vědomí je aktivace, čili úroveň funkční pohotovosti zejména těch složek organismu, jejichž činnost souvisí se schopností vydávat energii. Z kvantitativního hlediska bývají rozlišovány tyto stupně vědomí: jasné (lucidní, bdělé), specificky nezaměřené, schopné postihnout široké obsahové pole, selektivně zaměřené na určité obsahy s hlubokou koncentrací, odolné proti rušení - zvlášť silný stupen bývá označován jako trans, zúžené, zamlžené (např. v afektu), rozptýlené, 14

oslabené, neúplná pozornost, ospalost, únava, zastřené, lehká dřímota, z niž se lze snadno probudit, spánek, mdloba (vědomí téměř nepřítomné), bezvědomí, koma, bez reakcí. K druhům vědomí řadíme časové, prostorové a světonázorové vědomí. Časové vědomí se utváří ve vývoji jedince postupně tak, jak se v dětství učíme znát dny, měsíce, týdny, roky i hodiny. Vědomí dítěte má dominantu v přítomnosti, postupně si člověk uvědomuje také minulost a přítomnost. První vzpomínky, které si dokážeme vybavit, pocházejí většinou až z období kolem tří roků našeho věku. V dospívání a mládí se člověk vědomě orientuje na budoucnost. Jak stárne, stále častěji se vrací do minulosti. Vědomé hodnocení délky časových intervalů souvisí s naší činností i aktuálním psychickým stavem. Běžné časové jednotky jsou uvědomovány s postupujícím chronologickým věkem jedince jako stále kratší. Např. v padesáti letech se nám zdá, jakoby čas plynul pětkrát rychleji, než když nám bylo deset let. Rovněž prostorové (místní, topické) vědomí se postupně formuje v individuální zkušenosti. Jeho základem je prostorová pozice dotyčné osoby, která se většinou cítí být ve středu určitého uskupení předmětů, osob. Podobně ve vztahu ke svému obydlí tvoří člověk kognitivní mapu svého akčního prostoru (místo pracoviště, zábavy, sídla institucí, bydliště známých ap.). Prostorové vzdálenosti bývají často vyjadřovány pomocí času potřebného na jejich překonání pěší chůzí. Prostorové vědomí se např. liší podle relativní funkční převahy jedné z mozkových hemisfér. Lidé s převahou levé hemisféry v duševních dějích a stavech určují způsob dosažení místa, jako by postupovali krok za krokem a podle potřeby přitom měnili směr. Pravohemisféroví lidé postihují celou prostorovou situaci naráz jako na mapě nebo si představují potřebné pohyby a zážitky spojené s pohybem k dosažení cíle. Převaha jedné či druhé hemisféry v činnosti je však skutečně jen relativní, neboť celý mozek pracuje jako funkční celek. Světonázorové vědomí shrnuje a zobecňuje postoje, představy, myšlenky vztahující se k celému našemu vnějšímu i vnitřnímu světu. Jedinec svým vlastním způsobem ztvárňuje svůj subjektivní pohled na svět a ve světle vlastních poznatků, zkušeností, názorů i hodnot zpracovává i hodnoty, normy, vědecké poznatky a soudy přijímané skupinami či jednotlivci kolem sebe. Úroveň světonázorového vědomí je jakousi základnou pro formování charakteru osobnosti a podmiňuje její adaptaci na životní podmínky. Nevědomí Přes svůj široký rozsah i význam pro teorii a praxi pojem vědomí přesto nepostihuje všechny podstatné jevy duševního života. Pozornost zasluhují i děje probíhající v lidské psychice mimo vědomou kontrolu. Tyto děje byly označeny jako nevědomí, případně předvědomí či podvědomí. Na existenci nevědomí poukázali, nebo ji předjímali, filozofové již dávno (Platon, Plotinos, Leibniz, Nietzsche, Herbart a další). Do centra pozornosti se nevědomí dostalo zejména díky S. Freudovi a psychoanalýze. Zde byl nevědomí (podrobněji viz pasáž o psychoanalýze) přičítán značný význam, jeho obsahy byly spatřovány ve vytěsněných rozporných tendencích, podpovrchových podnětech instinktivních funkcích organismu ap. Dominantní v nevědomí jsou destruktivní a sexuální tendence. Freudovi následovníci (Adler, Jung, neopsychoanalytikové) toto pojetí nevědomí dále modifikovali. Větší prostor dávali sociálním aspektům v užším (bezprostřední kontakty) i širším smyslu (kulturní souvislosti). 15

C. G. Jung dále doplnil individuálně chápané nevědomí o kolektivní rozměr a rozšířil také pojetí libida. Zajímavý pohled na nevědomí přináší M. H. Erickson (1901-1980). Zdůrazňuje zde nikoliv konflikty různých potlačených sil, ale tvořivost, jakousi životní moudrost a značný rozsah. Nevědomí pak na jedné straně se s vědomím vzájemně doplňuje, na druhé straně však může pracovat i zcela samostatně a nezávisle na vědomí. To mu umožňuje tvořivě zvládat řadu problémů, které se vědomí řešit nedaří (vědomí je často pro svou racionální orientaci, logiku a algoritmičnost málo citlivé na nové, netradiční a dosud neosvědčené postupy). Někdy ovšem může být působení vědomí a nevědomí kontroverzní. Chceme-li se vyhnout možné opozici nevědomí v zájmu dosažení určitých výsledků, je vhodné vyvíjet volní úsilí uvážlivě a vyhýbat se přílišným přímým tlakům, které mohou vyvolat nežádoucí odpor. Jiné pojetí nevědomí můžeme nalézt u tzv. gruzínské školy (D. N. Usnadze, A. S. Prangišvili, R. G. Natadze, F. V. Bassin). Zde se hovoří o určitém zaměření v oblasti názorů, plánování i realizace aktivity, které je více či méně nevědomé. Takové zaměření vytvořené na základě zkušeností a projevující se v chování dostalo název ustanovka - tento název se rozšířil jako psychologický termín. Chování Chování je obsáhlou obecnou kategorií zahrnující všechny projevy živých organismů objektivně registrovatelné (bezprostředním pozorováním nebo pomocí přístrojů). Patří sem zjevné i skryté aktivity člověka v kontaktu s lidmi i o samotě, které lze členit na: Reakce na různé podněty jeden z významných teoretiků chování B. F. Skinner v této souvislosti hovoří o chování respondentním (instinktivní a reflexivní, navyklé, naučené a zautomatizované i úmyslné, více méně promyšlené chování). Aktivní chování (podle Skinnera operantní) buď jako jednání zaměřené na dosažení cíle vycházející z rozhodovacího aktu, nebo jako spontánní chování více méně bez zvláštního předchozího rozhodování a cíle (bezděčné pohyby, hry apod.) Výrazové chování verbální či neverbální. chování molární (větší celky, komplexní projevy) a molekulární (jednoduché reflexy) rozlišuje E. C. Tolman chování expresivní (bez speciální motivace) a adaptivní (přizpůsobující se řešící problémy) rozlišil G. W. Allport. Chování lze rozlišovat po formální i obsahové stránce. Obě hlediska umožňují celou řadu možností. Kromě pojmu chování se často v psychologii pracuje s pojmem činnost. Tento pojem se začal v teorii uplat novat později než chování a je v něm zdůrazňována záměrná aktivita subjektu, čili jedná se o dění bezprostředně člověkem způsobené a regulované či řízené. V teorii nacházíme ve vymezení konceptu činnosti rozdíly. Jedná se o rozsáhlou kategorií zahrnující veškeré praktické i teoretické působení člověka řízené jeho centrální nervovou soustavou. Důraz je zpravidla kladen na aktivní podíl jedince i na vliv sociálních činitelů (vnější vlivy se přitom slovy S. L. Rubinštejna lomí vnitřními strukturami). V procesu činnosti probíhá i subjektivní poznání v jednotě s praxí. Důležitý moment zdůraznil L. S. Vygotskij v principu interiorizace (zvnitřnění, přechodu vnějších jevů do psychické sféry). Vcelku je běžné užívaní pojmu činnost spolu s pojmem chování, zejména v souvislosti s chováním záměrným (jednáním). 16

Psychika (mind) může být chápána jako řídící centrum interakce člověka s prostředím. Přes nejrůznější varianty názorů na její podstatu je široce přijímaný základní předpoklad, že se jedná o reálně existující jev (ideálno). Jako řídící centrum osobnosti psychika přijímá, na různých úrovních vyhodnocuje a zpracovává informace o stavu organismu i o vnějším prostředí, reguluje a řídí aktivitu organismu zaměřenou navenek i dovnitř. Úroveň zpracování informací je vědomá nebo nevědomá a stejně tak vědomě nebo nevědomě mohou být plánovány jednotlivé aktivity subjektu. Psychika se vyvíjí od početí po úmrtí jedince, žijícího v určitých podmínkách. Její biologický základ je úzce spjat s činností mozku a centrální nervové soustavy (CNS) i oběhové a kosterně svalové soustavy. Sociální základnu psychiky tvoří přímé i nepřímé interakce s ostatními lidmi. Funkce organismu se s mezilidskými vztahy integruje do individuálně příznačného celku - osobnosti. Psychika se navenek projevuje ve výrazu a chování, její vnitřní dimenzi tvoří prožívání a uvědomování. Praktické uplatnění psychologie Praktické uplatnění psychologie může být mnohostranné. Velká většina lidí bez ohledu na odbornou průpravu někdy uplatňuje psychologii více či méně záměrně v kontaktu s lidmi, když se je snaží blíže poznat, nebo na ně působit. Kromě toho psychologie existuje jako svébytná vědecká disciplina s vlastním výzkumem, teorií a odpornou přípravou. Stejně tak se uplatňuje psychologie při poznání a ovlivňování sebe sama. V učebnicích obecné psychologie se vzhledem k praktickému uplatnění a obsahovému zaměření jednotlivých psychologických disciplin se často můžeme setkat s pojmem SYSTÉM PSYCHOLOGICKÝCH VĚD. Sám tento pojem je ovšem problematický vzhledem k obtížnosti stanovení jasných kritérií kategorizace, i vzhledem k tomu, že různost názorů a koncepcí nedává možnost uvažovat o současné psychologii jako o kompaktním vědeckém systému. Tradiční členění psychologických disciplín na teoretické a aplikované je jen hrubé. Teoretické úvahy o psychologii jako takové mohou zhruba vyjadřovat některá základní hlediska: 1. Obecné hledisko - se promítá a) do uvažování o předmětu studia psychologie o základních pojmech, o podstatě psychologie jako vědy a o jejích vztazích k dalším vědním disciplínám (metapsychologie, filozofie psychologie), b) do studia zákonitostí duševního života člověka jako takového včetně hlavních faktorů zde působících (obecná psychologie), c) do hledání cest a způsobů vědeckého zjišťování (měření) psychických jevů (psychometrika, obecná psychodiagnostika, psychologická metodologie). 2. Vývojové hledisko - reprezentuje vývojová psychologie studující ontogenezi lidské psychiky. V širším slova smyslu se zabývá i fylogenezí a srovnáváním vývoje člověka a zvířat. 3. Sociální hledisko - je doménou sociální psychologie, která studuje člověka v celé šíři kontextu jeho vztahů k jiným lidem, jedincům i skupinám. 4. Hledisko normality - je předmětem psychopatologie (charakter, příčiny vzniku, vývoj patologických odchylek dílčích i globálních od normy psychického života. Norma (od níž se pak odvíjí anomálie, abnormality, nemoci ap.) je mnohostrannou kategorií. Je možné rozlišit normu ve smyslu statistickém (normální se odvíjí od nejčetnějších, resp. 17

průměrných hodnot daného znaku), funkčním (rozhodující je bezporuchová, účelná funkce), konvenčním (na základě konvence stanovené hodnoty znaku). V psychologii se setkáváme se zúženým vymezením normy (duševního zdraví) jako nepřítomnosti nemoci nebo o pozitivním, širším vymezením jako optimálního stavu pohody (wellbeing) či stavu permanentní seberealizace. Speciální otázky prevence a léčby, řešení problémů jsou pak řešeny duševní hygienou, psychoterapií a psychologickým poradenstvím. 5. Environmentální hledisko - otázky životního prostředí včetně prostředí pracovního, jeho vliv na člověka a jeho humanizace přesahují rámec psychologie, ta se však v rámci interdisciplinárních proudů, jako jsou např. ekologie či ergonomie, výrazně podílí. 6. Další speciální hlediska související s mezioborovými vztahy - k nim se obracejí psychologické disciplíny, jako např. zoopsychologie, biologická psychologie, neuropsychologie, farmakopsychologie, diferenciální psychologie, matematická psychologie ap. Tato hlediska (jejich výčet není ani úplný, ani přesně diferencovaný) mohou větší nebo menší mírou orientovat teoretické přístupy k člověku. V souvislosti s rostoucími interdisciplinárními trendy se rozvíjejí také psychologické mezioborové hraniční disciplíny (psycholingvistika, neurotechnologie, inženýrská psychologie, psychohygiena aj.), kterých je velké množství. však také zcela. Cíleně a profesionálně se aplikují v psychologické poznatky v různých oblastech ekonomického života společnosti, kde pracují kvalifikovaní psychologové a jejich servisní personál. Ti zde teoretické vědění nejen aplikují ale mnohdy také dospívají ke zobecněním svých poznatků, které pak mohou být zdrojem obohacení obecné teorie. Aplikačních oblastí psychologie je dnes velké množství. Uveďme jen několik příkladů: klinická psychologie - (psychologický podíl na diagnostice, léčbě a prevenci duševních i tělesných onemocnění), poradenská psychologie (různé formy pomoci při řešení individuálních i skupinových problémů včetně prevence a podpory rozvoje osobnosti), pedagogická psychologie - psychologické otázky školní výchovy a vzdělání, psychologie práce - (vliv práce na psychiku, pracovní výkonnost, bezpečnost práce, možnost člověka zvládat pracovní nároky atd.), vězeňská psychologie - (prevence a terapie nežádoucích projevů sociální maladaptace), psychologie umění - (psychologické otázky tvorby ap.). forenzní (soudní) psychologie - psychologické otázky trestních důsledků sociální maladaptace, psychologie tělesné výchovy a sportu - vliv tělesného pohybu na psychiku, psychologické otázky špičkové výkonnosti ap. PSYCHOLOGIE A ODBORNÁ TERMINOLOGIE Podobně jako jiné vědy má i psychologie svůj vlastní vědecký jazyk, kterého užívá jako specifického prostředku předávání a uchovávání odborných informací. Psychologický vědecký jazyk se vyvinul z přirozeného jazyka a tudíž obsahuje množství zcela běžných pojmů a výrazů. Kromě toho ovšem obsahuje výrazy, jejichž význam je laikům nejasný a většinu z nich správně chápe pouze odborník. Takové výrazy se označují jako termíny. Termíny vědeckého jazyka jsou jednoznačné slovní výrazy zachycující určitý pojem vycházející z určité teorie dané vědní oblasti. Liší-li se odborné termíny zřetelně od slov 18

běžného jazyka, znemožňuje to jejich vzájemnou záměnu a omezuje mnohoznačnost, která je častá v běžném dorozumívání. Podobnost termínů a výrazů hovorového jazyka má své výhody i nevýhody. K výhodám patří možnost využití rozsáhlého materiálu běžné předvědecké zkušenosti, pokud se ovšem přesně rozliší vědecké a nevědecké poznatky. I psychologové v každodenním životě komunikují v běžném jazyce a stejně jako lidé bez odborné psychologické průpravy používají slov, kterým každý rozumí, aniž by měli na mysli jejich přesně stanovený odborný význam (např. paměť, zájem, pozornost, charakter ap.). Jiná situace však nastává při komunikaci v odborné psychologické sféře. Zde mají podobná slova význam přesně stanovený a vystupují jako termíny. Nevýhody podobnosti přirozeného a vědeckého jazyka tkví v tom, že např. do odborného jazyka snadno pronikají z běžného jazyka některé neurčité slovní významy i neopodstatněné závěry, plynoucí ze vztahů nepřesně vymezených pojmů užívaných v každodenní hovorové řeči. Vázanost odborných termínů na specifičnosti národního jazyka činí nezřídka potíže při překladech odborných textů z jednoho jazyka do druhého. Některé termíny dokonce přesně přeložit nelze. Jsou-li tyto pojmy podložené dostatečně známou a všeobecně uznávanou teorií, upouští se od jejich překladů a používají se jako mezinárodní výrazy (např. ustanovka, drive atd.). V psychologické terminologii se však vyskytuje ještě další problém, spočívající v rozdílnosti různých teoretických koncepcí. Někdy jsou i značné rozdíly mezi jednotlivými teoretickými přístupy v tom, jak určitý termín definují. Vedle toho v souvislosti s uplatňováním interdisciplinárního přístupu v současné vědě dochází k přenosu termínů z jiných disciplín do psychologie (např. regulace, informace ap.). Proto je nutné si uvědomit při setkání s jakýmkoliv psychologickým termínem, že jeho zjednodušující výklad nerespektující vztahy k dalším odborným pojmům a jednostranné a nepřizpůsobivé chápání není na místě. Tak se mnohdy v běžné mluvě chápe např. termín inteligenční kvocient nebo psychopatie bez znalosti jeho přesného odborného významu a ostatních souvislostí značně zkresleně. Obsah řady odborných termínů je mnohostranný (podle teoretických východisek) a s postupem vědeckého poznání se vyvíjí a mění, Jeho definování jazykovými prostředky je vždy nesnadné i problematické a zahrnuje v sobě nebezpečí zjednodušeného, až zkresleného pochopení. Jazykové prostředky jsou jevy, jejichž podstata a vývoj je od podstaty a vývoje psychických jevů odlišná a které existují nezávisle na nich. Proto je tak důležitá snaha o preciznost definic. Jedna definice ovšem může jen stěží plně vystihnout daný jev ze všech stránek a ve všech souvislostech. Psychologie má navíc v tomto smyslu úlohu zkomplikovanou dosud nedostatečnou úrovní poznání mnoha duševních jevů. K obecným poznatkům o psychických jevech se dospělo abstrakcí z mnoha různých konkrétních projevů. Proto je nutné uvažovat o nich jako o jevech pravděpodobných, mnohdy vnitřně protikladných. Při používání každého termínu bereme v úvahu, jak a kdy vznikl a kterých stránek jevu se týká a také jaká hlediska reprezentuje. Pochopení údajů psychologické teorie a jejich využití v praxi vyžaduje posoudit vztahové rámce jevů, které se k daným údajům váží. DĚLENÍ PSYCHICKÝCH JEVŮ Snaha systematicky se zabývat určitými jevy se zpravidla pojí s tendencemi k jejich rozdělování na složky a třídění podle nějakých hledisek. V psychologii již např. Aristoteles členil psychické jevy na poznávací (rozum - nús) a snahové (žádost - orexis), jimiž podřazoval i city. Později se stalo běžným triadické členění, které se uplatňuje stále: poznávací (kognitivní), citové (emocionální) a snahové (konativní) stránky psychiky. 19