Policie ČR a její charakteristika

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra správní vědy, správního a finančního práva DIPLOMOVÁ PRÁCE Policie ČR a její charakteristika Zpracoval: Jan Hrnčář Rok zpracování: 2006 Prohlašuji tímto, že jsem diplomovou práci na téma: Policie ČR a její charakteristika zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. V Brně dne 31. 3. 2006

Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu své diplomové práce JUDr. Stanislavu Sedláčkovi, Ph. D. za jeho rady a náměty při zpracování. 2

Obsah Obsah...3 1. Úvodní výklady...6 2. Vývoj bezpečnostní, resp. policejní správy v proměnách dějin...10 2. 1. Pojem policie a historický vývoj bezpečnostní, resp. policejní správy...10 2. 2. Obecný pohled na bezpečnostní, resp. policejní správu v současnosti...12 2. 3. Vymezení základních pojmů...14 3. Historický vývoj bezpečnostního aparátu na našem území...16 4. Ústavněprávní rámec a zakotvení bezpečnostní policejní správy...23 4. 1. Ústavněprávní vymezení...23 4. 2. Organizační bezpečnostní struktura státu...24 4. 3. Současná právní úprava bezpečnostní policejní správy...24 5. 1. Obecně správní charakteristika systému policejní správy...28 5. 2. Ministerstvo vnitra a jeho vazby a vztahy k Policii České republiky...29 6. Policie České republiky a její místo v systému policejní správy...31 6. 1. Základní charakteristika Policie České republiky...31 6. 1. 1. Policie ČR jako veřejný sbor...31 6. 1. 2. Charakteristika činnosti policie a její právní povaha...32 6. 1. 3. Právní subjektivita Policie České republiky...33 6. 1. 3. 1. Procesní způsobilost...34 6. 2. Personální stránka policie...36 6. 2. 1. Služební poměr policistů...36 6. 2. 2. Význam etiky v činnosti Policie České republiky...38 6. 2. 3. Edukace a profesní příprava policistů...40 6. 2. 4. Policista veřejný činitel...42 6. 3. Financování policie...43 3

6. 4. Organizace a řízení policie...45 6. 4. 1. Organizace Policie ČR a zřizování jejích složek...45 6. 4. 2. Řízení policie...49 6. 4. 3. Služby Policie České republiky...51 6. 4. 3. 1. Služba pořádkové policie...51 6. 4. 3. 2. Služba kriminální policie a vyšetřování...55 6. 4. 3. 3. Služba dopravní policie...67 6. 4. 3. 4. Služba správních činností policie...69 6. 4. 3. 5. Ochranná služba...71 6. 4. 3. 6. Služba cizinecké a pohraniční policie...72 6. 4. 3. 7. Služba rychlého nasazení...75 6. 4. 3. 8. Služba železniční policie...76 6. 4. 3. 9. Letecká služba...78 6. 5. Úkoly Policie České republiky...80 6. 6. Prostředky výkonu policejní správy...83 6. 6. 1. Zásady použití prostředků výkonu policejní správy...85 6. 7. Povinnosti a oprávnění policistů...87 6. 7. 1. Povinnosti policisty...87 6. 7. 2. Oprávnění policisty...89 Exkurz: Oprávnění požadovat prokázání totožnosti podle ust. 13 zákona o policii _ 90 7. Policie České republiky a další články bezpečnostní policejní správy...96 7. 1. Policie ve funkčním pojetí...96 7. 2. Obecní (městská) policie...96 7. 2. 1. Vztah Policie ČR k obecní policii a orgánům obcí...98 7. 3. Vojenská policie...100 7. 4. Vězeňská stráž a justiční stráž...102 7. 5. Orgány celní správy...103 4

7. 6. Zpravodajské služby...104 7. 7. Veřejné stráže...106 8. Vztahy policie ke státním orgánům, právnickým a fyzickým osobám a dalším subjektům...107 8. 1. Vztah Policie ČR a Armády ČR...108 8. 2. Vztah Policie ČR a soukromých bezpečnostních služeb...109 8. 3. Vztah Policie ČR k ostatním subjektům...110 9. Kontrola Policie České republiky...111 9. 1. Kontrola vnitřní...111 9. 2. Kontrola vnější...112 10. Mezinárodní policejní spolupráce...115 10. 1. INTERPOL (ICPO)...118 10. 2. Europol Evropský policejní úřad...121 10. 3. Schengenská spolupráce a SIRENE...126 10. 4. Eurojust Evropská jednotka pro soudní spolupráci...129 10. 5. Mezinárodní policejní asociace IPA...131 10. 6. CEPOL Evropská policejní akademie...133 10. 7. Dvoustranné mezinárodní smlouvy...135 Závěr...137 Zusammenfassung...143 Příloha...145 Seznam použité literatury...146 5

1. Úvodní výklady Každá společnost, zorganizovaná ve státní útvar, musí mít pro smysluplné fungování a zajištění bezproblémového chodu tohoto stupně organizace lidského rodu zajištěnou dostatečnou institucionalizaci základních prvků, na nichž je založena a jež jsou výsledkem celospolečenského kompromisu. Maje na mysli zejména akceptaci a zakotvení významných statků jako život, svoboda, majetek, potažmo způsob jejich úpravy a garance - právo, tvoří však jen jednu část této roviny. Tou druhou částí roviny je bezesporu existence mechanismů, kterými lze těmto určeným hodnotám účinně zajistit faktickou ochranu, a to preventivně, průběžně i následně. Takovým mechanismem je v realitě právního státu tzv. bezpečnostní správa. Stát nevystupuje pouze jako bytostná entita navenek vůči jiným státům, ale jeho základním posláním je vytvoření rámce pro subjekty v něm a vztahy mezi nimi vznikající a zajištění fungování tohoto systému formou správy veřejných záležitostí. Děje se tak ve veřejném zájmu a jako právem uložená povinnost subjektů, které ji vykonávají. Je to projev realizace výkonné moci ve státě, vykonávající veřejnou správu, jakožto činnosti výkonného charakteru. 1 Pro tento účel je stát vyjádřen institucionální kostrou státním aparátem a disponující základním organizačním elementem mocí, jež se vyznačuje schopností vnutit vůli, vyjadřující státní (resp. veřejný) zájem, jednotlivcům, sociálním skupinám i celé společnosti. Ve svém funkčním pojetí se zaměřuje jednak na organizování chodu veřejných záležitostí a jednak na autoritativní, mocenskou ochranu. Rozsah spektra možných veřejných záležitostí je široký, proto i samotný systém, dostatečně reflektující tuto pluralitu, rozčleňuje správu na mnoho dílčích úseků, přičemž jedním z nich je bezpečnostní správa, zahrnující i správu policejní, jež tvoří jádro této práce. Bylo by nereálné si myslet, že lidské společenství, zorganizované ve stát, dokáže dostatečně směřovat k naplňování a dodržování základních idejí, obsažených v pomyslné celospolečenské dohodě, za účelem dosažení ideálního stavu ve vztazích v rámci společnosti, dodržování uznávaných (nejenom stanovených) pravidel chování, zachování spořádaného společenského soužití apod. Jak praví jedno rčení: Chybovati je lidské. Vystihuje však jen z části problémy, ke kterým v lidském rodu docházelo, dochází a bude docházet. Proto jsou součástí států celého světa i systémy, jimiž se stát snaží chránit a napomáhat tomu, co je považováno jako žádoucí, resp. onen ideální stav. Neexistence podobných prostředků, jimiž lze účinně zajistit ochranu a čelit negativním tendencím, 1 Průcha, P. Správní právo obecná část, Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 46. 6

projevům, stavům a poruchám ve společnosti, zcela určitě způsobí nerealizovatelnost funkcí státního celku, což je začátek jeho konce, a historie zná takové případy. A právě v tom tkví význam specifické činnosti státu, jež prodělala pohnutý vývoj napříč stoletími, aby se posléze definitivně institucionalizovala pod pojem známý v současnosti policie. Tento je zároveň i ústředním termínem správy zvané policejní. Ovšem samotná existence zmíněných instrumentů neznamená, že k poruchám ve společenství nedochází. Jde o to, jakým způsobem a v jakém rozsahu jsou jejich činnosti a postavení koncipovány, aby mohly adekvátně čelit případným nedostatkům, vzniklým v důsledku rozličných faktorů. Pouhou policejní správou se zdaleka nevyčerpává výčet možných nástrojů, jež napomáhají k vytvoření a garanci takového stavu ve státě a společnosti, označovaného jako bezpečný. Proto lze policejní správu subsumovat pod jednu z výsečí veřejné správy bezpečnostní správu. Zdravá společnost, složená ze základních článků jednotlivců a jejich skupin, by se vždy měla snažit vytvářet stát postavený na demokratických pilířích a zachovávající úctu a respekt vůči právům a svobodám, tak často těžce zkoušeným. A tato politická forma organizace společnosti stát by se naopak reciprocitně měl snažit působit tak, aby tyto atributy plně respektoval, vytvářel prostředí umožňující její plnohodnotný pozitivní rozvoj a zasahoval do jejich života pouze v minimálně možné míře, nezbytné nutné pro ochranu principů, na nichž je systém kooperace státu a společnosti, potažmo občana vybudován. Jenom tehdy ho bude možné vnímat jako tzv. právní stát. Důležitým indikátorem je naplňování základních funkcí organizátorské a mocensko-ochranné. Na druhé jmenované se rozhodujícím způsobem podílí bezpečnostní policejní správa, a to zejména orgánem, který slouží jak k ochraně vlastního státu, tak k ochraně práv a právem chráněných zájmů jednotlivců a jejich skupin policií. Policie vystupuje jako pomyslná prodloužená ruka státu, resp. nejvyššího orgánu výkonné moci vlády. Její hlavní funkce zůstává stejná chránit občany a společnost před hrozícím nebezpečím, taková ohrožení odvracet a předcházet jim. Domnívám se, že je i do budoucna žádoucí zachovávat dlouhodobě prosazovaný trend, který akcentuje prevenci a ochranu. Teprve tam, kde jiné prostředky sloužící ochraně veřejného pořádku selžou nebo jsou neúčinné, má jako prostředek ultima ratio nastoupit represe. Policie je ale i státní a sociální institucí, zapadající do širšího kontextu společenských podmínek, které její fungování silně ovlivňují. Její činnost by měla být i nadále pojímána jako služba veřejnosti. Může přispívat k předcházení společenských konfliktů a ke zmírňování jejich následků, avšak není v jejích silách odstraňovat jejich hlubinné sociální příčiny k tomu jsou určeny vhodnější a způsobilejší nástroje. 7

A zvláště zde, v oblasti vztahu policie a občanů, je otázka ingerence veřejné moci do sféry jednotlivce velmi citlivá a četnost a intenzita zásahů z hlediska každodenní reality je mnohem vyšší, než je tomu u jiných úseků správy veřejných záležitostí. V důsledku tohoto zde mohou vznikat a vznikají konflikty. Právě proto je nezbytně nutné co nejpřesněji vytýčit hranice působení a rozsah pravomocí a povinností policie ve vztahu vůči společnosti, kterou chrání. Účinnou metodou by mohla být nejenom dostatečná precizace znění právních předpisů, ale i schopnost v rámci policie (především celorepublikové) dostát řádné sebereflexe, sebekontroly, transparentnosti rozhodování řídících představitelů a jejich schopnost převzít zodpovědnost, a v neposlední řadě i zefektivnění její činnosti a kontroly. Dalším problémem je potenciální politizace činnosti celorepublikové policie, kdy se policie ocitá v centru pozornosti boje politických stran, přičemž její prostředky a činnost jsou využívány k politickým nebo ryze osobním účelům. Výsledky policejní práce poté slouží k získávání politického kapitálu. Na straně druhé je zažitým koloritem, že se policie stala pro veřejnost oním vývěsním štítem vlády a věčným otloukánkem, na kterého se někdy nezaslouženě valí v pravidelných intervalech vlny kritiky ze strany věčných mediálních a politických kverulantů, a vzniklé problémy se neúměrně medializují 2 a stávají se častým námětem politických diskuzí, přičemž její kritika slouží k zastření skutečných sociálních problémů, za něž ve skutečnosti odpovídá někdo jiný. Vyskytnuvší se výtky směřují veskrze na hlavu celého policejního sboru, nikoliv na hlavy odpovědných, což poté vede k postupné mýtizaci policie a ztrátě důvěry ze strany občanů komplexně. A jelikož policie je rozhodujícím činitelem na poli vnitřní bezpečnosti a pořádku, nemůže mít nikdy taková situace kladný dopad na utužení důvěry a jistoty v ní, což se jeví jako jednoznačně nežádoucí. Pro zamezení takovéto situace přichází v úvahu zvýšený důraz ze strany vládnoucích činitelů na korektní chování policistů vůči občanům, profesionalitu, důslednost a rychlost plnění úkolů. A naopak společnost se musí naučit její poslání pochopit a sama se vydat cestou větší zodpovědnosti. Úkolem policie není ji to učit, nýbrž chránit společnost před sebe samou. Je proto třeba usilovat o vytvoření vazby na občanskou společnost, se kterou bude plnohodnotně spolupracovat na vytvoření právního a bezpečného státu. Vždyť i přes výše uvedené výtky převážná část společnosti uznává, že policie je pro další život společnosti nezbytná, protože je reálnou silou, která se může kvalifikovaně postavit na odpor oněm zmíněným hrozbám a nebezpečím. Z tohoto vědomí vyplývá společenská akceptace, respekt a prestiž policie a policejní profese. 2 Názorné příklady medializace představují například zásah PČR na akci CzechTek 2005 a nezásahy na hudebních produkcích příznivců krajní pravice. 8

Cílem mé práce je pokus nastínit současný status quo zejména u Policie České republiky, zhodnotit systém a fungování, popsat, jak se výše uvedené daří a jak se snahy promítají do reality, a v neposlední řadě navrhnout žádoucí změny právní úpravy de lege ferenda. Pro jednoznačnější vymezení profilu policie a pochopení jejího celospolečenského významu jsem v úvodních kapitolách zvolil cestu komplexnějšího náhledu na bezpečnostní-policejní systém a reálné fungování celého bezpečnostníhopolicejního aparátu v rámci našeho státu. I proto jsem preferoval metodu rozboru pozice Policie ČR jako integrální součásti vnitrostátních, ale i mezinárodních bezpečnostních struktur, nikoliv jako jejich striktně oddělené části. 9

2. Vývoj bezpečnostní, resp. policejní správy v proměnách dějin 2. 1. Pojem policie a historický vývoj bezpečnostní, resp. policejní správy Ač se to může zdát zvláštní, původní význam slova policie vystihoval v porovnání se současným přístupem poměrně něco jiného. Historický posun v chápání obsahu tohoto slova byl značný. Porovnáme-li období několika tisíciletého vývoje, dospějeme k závěru, že postupně docházelo k postupnému vymezování a specifikaci pojmu. Docházelo k tomu zejména v závislosti na prohlubování vztahu stát-občan a úrovni vyspělosti tehdejší společnosti. S postupnou profesionalizací a diferenciací činností státu na mnoho úseků správy docházelo i k zužování obsahu pojmu policie. Prapůvod výrazu lze hledat ze starověkém Řecku u slov polis, označujícího město či městský stát a spořádaný stav v něm nebo činnost směřující k jeho dosažení, a politeia, které původně znamenalo příslušnost určité osoby k tomu kterému městu, resp. státu (ale i ústava a řád). 3 Obvyklým pojmem pro zajišťování veřejného blaha byla od 16. a 18. století policie. Původně byla policie pojímána jako veškerá státní činnost vykonávaná příslušnými úředníky, přičemž její význam se kryl s označením státních záležitostí jako takových. Začaly se vydávat tzv. policejní řády, v nichž se orgánům správy, zejména krajským a městským hejtmanům ukládal dohled na nové a nové úseky života a za jejich přestoupení se vyhlašovaly tresty. Za vlády Josefa II. byla poprvé vybudována policejní organizace v novodobém pojetí, jejímž úkolem bylo sledování činnosti úřadů i úředníků i nálady jednotlivých vrstev obyvatelstva i význačných osob. 4 Posléze termín zahrnoval státní správu, a za dob Rakousko-uherské monarchie, v období tzv. policejního (Bachova absolutistického) státu pak byla totožná se státní správou vnitřní, neboť v původním významu znamenala veškerou státní činnost, která nebyla činností státu na úseku správy obrany, financí, zahraničních věcí a justice. Až do roku 1850 se pro veškerou správní vědu používalo označení policejní věda. Oblast vnitřní správy byla nazývána správou policejní a jejím obsahem byly jak pořádkové činnosti nařizovací povahy, tak i tzv. činnost pečovatelská (např. správa zdravotnictví) a představovala fakticky veškerou vnitřní správní činnost státu s výjimkou uvedených oblastí. Jinými slovy, do vnitřní správy se zařazovalo vše, co nebylo podřaditelné pod 3 Horzinková, E., Čechmánek, B. Zákon o Policii České republiky a související předpisy. 3. vydání. Praha: Eurounion, 2005, s. 7. 4 K tomu a dalším podrobnostem konstituce policejních úřadů blíže in Hledíková, Z., Janák, J., Dobeš, J. Dějiny správy v českých zemích. Praha: NLN, 2005, s. 11 a 137. 10

ostatní oblasti veřejné správy. Tomu odpovídalo i členění policie provedené rakouskou, ale i naší prvorepublikovou právní naukou, která za policii považovala nejenom orgány, které tuto policejní správu bezprostředně vykonávají, ale především ty činnosti nebo jejich okruhy, které mají být těmito, popř. jinými orgány vykonávány. Policie představovala činnost státu směrující k odstranění překážek, které brání bezpečnému a normálnímu rozvoji funkcí státu, korporací a jednotlivců, tedy úsek vnitřní stability státu. 5 Neboli konkrétněji byla složkou veřejné správy, jejímž úkolem bylo chránit úkony vrchnostenskými i nevrchnostenskými určité veřejné statky. 6 Vnitřní náplň vnitřní správy, obsahující i bezpečnostní, resp. policejní správu v dnešním pojetí, se vyvíjela současně s vývojem společensko-politického uspořádání státu. Za dob liberálního státu se z ní postupem času vydělovala nová specializovaná odvětví státní správy a taktéž policejní či bezpečnostní správa ve vlastním slova smyslu se tehdy konstituovala jako relativně samostatná výseč vnitřní správy. V jejím rámci docházelo k diferenciaci mezi pořádkovými funkcemi nařizovací povahy, označovanými nadále policie, a pečovatelskými funkcemi veřejné správy. Zvláštní kvalifikovanost této části vnitřní správy oproti správě jiné byla postupně dána jednak speciálními účely, tj. ochranou stanoveného a sledovaného řádu a odvracením jeho ohrožení a poruch, a jednak speciálními prostředky, jimiž bylo použití pohrůžky donucení a zejména přímého donucení, jakožto krajního prostředku dosažení onoho zvláštního účelu, což bylo projevem realizace mocensko-ochranné funkce státu. 7 I u samotného pojmu policie docházelo dalším vývojem, který započal především v 15. 16. století nejprve ve Francii, k jeho postupné institucionalizaci, kdy oproti původnímu označení specifické činnosti se začala policie chápat jako specifický druh veřejné správy, resp. specifická část systému orgánů veřejné správy, resp. bezpečnostních sborů, tedy spíše jako veřejnou správu v organizačním pojetí. Tomu je tak dodnes. 5 Policie byla členěna na policii populační (vymezení bezpečného základu pro nejrůznější správní funkce sčítání lidu, matriky); bezpečnostní všeobecnou (účelem bylo čelit hrozící integritě státu, korporací a jednotlivců otázky hlášení cizinců, zbraně, vyhoštění aj.); bezpečnostní zvláštní (k odvrácení všeho, co by hrozilo bezpečnosti v jednotlivých oblastech lidské činnosti policie živnostenská, dopravní, silniční, námořní, horní, honební, polní, stavební aj.); mravnostní (zahrnovala předpisy tiskové, divadelní, o prostituci aj.); zdravotní (sloužila k zachování obecného zdraví). K tomu blíže Nedorost, L. Obecní policie. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 7-8. 6 Hoetzel, J. Československé správní právo. Část obecná. Praha: Melantrich, 1934, s. 14. 7 Průcha, P. a kol. Jak řídit kraj, město, obec. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 117. 11

2. 2. Obecný pohled na bezpečnostní, resp. policejní správu v současnosti V současné době se pojem správa policie zužuje na státní správu na úseku veřejného pořádku a bezpečnosti, tedy zejména na ochranu státu před nejrůznějšími poruchami a ohrožením. To je zároveň i hlavním a základním úkolem policie, nikoliv však jediným. Policie však již není zařazována do správy vnitřní, tvoří relativně samostatné odvětví veřejné správy. A policejní správa se takto jeví jako kvalifikovaná součást širší bezpečnostně-správní platformy, zahrnující i jiné oblasti. Jelikož bezpečnostní správa nepopiratelně představuje významnou, a navíc rozsáhlou oblast, jejíž existence je vnímána občany prakticky každodenně, je nutné od ní, nejenom pro účely této práce, oddělit správu policie, vymezit hranice a definovat její postavení ve vztahu k ostatním celkům v rámci správy bezpečnostní. Bezpečnostní správu v jejím nejširším kontextu lze pojímat jako systém a zároveň činnost všech orgánů veřejné správy či jiných zmocněných, které byly pověřeny bezpečnostními funkcemi. Teoretickým náhledem ji lze pojímat jednak z aspektu organizačního (struktura, systém orgánů) a jednak z funkčního (činnost, úkoly, oprávnění, povinnosti). 8 Náhledem systematickým ji lze rozdělit zejména na následující tématické celky: správa policie Policie České republiky, obecní policie, správa obrany státu Armáda České republiky, Vojenská policie, zpravodajské služby civilní Bezpečnostní informační služba, Úřad pro zahraniční styky a informace, vojenské Vojenské zpravodajství, zajišťování ochrany pořádku a bezpečnosti při výkonu a správě soudnictví Vězeňská stráž, justiční stráž, ochrana přírody tzv. veřejné stráže stráž přírody, myslivecká stráž, lesní stráž, rybářská stráž, ochrana bezpečnosti práce Státní úřad inspekce práce, inspektoráty práce, požární ochrana Hasičský záchranný sbor, sbory dobrovolných hasičů, požární hlídky aj., krizové řízení a integrovaný záchranný systém, ochrana utajovaných informací a bezpečnostní způsobilost, 8 Skulová, S. Správa policie v současné právní úpravě. Brno: Masarykova univerzita, 1993, s. 6. 12

problematika soukromých bezpečnostních služeb (ač nejde o součást struktury veřejnoprávních bezpečnostních orgánů, nýbrž o koncesovanou živnost ve smyslu živnostenského zákona v platném znění) aj. Policejní správa jako její užší součást představuje činnost policejních orgánů, jimž zákon ukládá především úkoly ochrany ve věcech bezpečnosti a veřejného pořádku, ale i plnění úkolů v jiných specializovaných oblastech. Děje se tak pouze v těch oblastech a případech, kdy zmíněné úkoly nespadají do působnosti jiných specializovaných správních orgánů, bezpečnostních sborů, zpravodajských služeb a ozbrojených sil. Proto lze jejich činnost označit jako subsidiární. Co je však pro policejní správu natolik charakteristické, že zdůvodňuje relativně nezávislou existenci a výsadní postavení policejní správy v rámci systému správy bezpečnosti, je kvantitativní podíl a intenzita donucovací činnosti, která je pro realizaci stanovených úkolů běžně používána, za předpokladu dodržení požadavku subsidiarity. To vše je subjekty, vůči nimž směřuje, mnohdy pociťováno jako zásah do jejich soukromé sféry a vnímáno veskrze negativně. Donucení je sice dominujícím prvkem, ale nadto jsou dále pro účely odlišení se od jiných úseků bezpečnostní správy přesněji specifikovány vymezené části sledovaného žádoucího řádu, kterými jsou (veřejná) bezpečnost a veřejný pořádek, nutné pro zajištění nerušeného chodu správy veřejných záležitostí. 9 9 Skulová, S. In Jurníková, J. a kol. Správní právo zvláštní část. 5. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 68. 13

2. 3. Vymezení základních pojmů Jak již bylo zmíněno, zejména oblasti policejní, ale rámcově taktéž i oblasti bezpečnostní správy jsou více než vlastní některé základní pojmy a hodnotové cíle, k nimž správní činnost výše zmíněných subjektů v rozsahu jejich působnosti na daných úsecích směřuje a jež jsou mnohdy jádrem právních předpisů, danou oblast regulujících. Jsou jimi: 1) Bezpečnost (veřejná bezpečnost), představující ochranu společnosti a jednotlivců před nebezpečím ohrožujícím a) vnitřní pořádek ve státě bezpečnost státu, jeho institucí a nerušený výkon funkcí státu neboli zajištění svrchovanosti, územní celistvosti, ochrany demokratických základů státu, b) život, zdraví, svobodu, lidskou důstojnost a osobní čest jednotlivce, c) majetek. Pojem bezpečnost není nikde legálně definován a bývá vysvětlován v kontextu s pojmem nebezpečí. Je to stav, který objektivně obsahuje možnost vzniku škody nebo vznik škody přímo hrozí, popř. lze již očekávat, že bezprostředně nastane. 10 Stav bezpečnosti lze taktéž definovat pozitivně pomocí jakéhosi stavu ve společnosti považovaného za normální, kdy jsou zachovávána pravidla občanského soužití, stanovená obecně závaznými právními předpisy, a je vůbec dodržován právní řád České republiky. Bezpečnost jak představuje jak kompetenční, tak i materiálně právní základ pro činnost policie. 11 2) Veřejný pořádek představuje právním předpisem obsahově nevymezený výraz neboli tzv. neurčitý pojem, byť právními předpisy často zmiňovaný, a jehož obsah je naplňován především praxí příslušných orgánů. 12 Lze jej chápat ve dvojím smyslu: a) v užším pojetí jako ochranu pravidel a zásad chování na veřejnosti, jež sice nejsou výslovně formulována v právních normách, ale jejich zachování je podle panujících obecných názorů a morálního přesvědčení v určitém místě a čase nutnou podmínkou spořádaného společenského soužití. Tato neformalizovaná pravidla chování 10 Existují i další definice stavu nebezpečí, viz 3 zák. č. 240/2000 Sb., (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů. 11 Mates, P., Čechmánek, B., Hromádka, M., Kramář, K., Rajman, J. Policejní právo. Právní předpisy s komentářem. 2. vydání. Praha: Linde, 2004, s. 16. 12 Například bývalý soudce Ústavního soudu Vlastimil Ševčík definoval veřejný pořádek jako vyvážený stav společenských vztahů respektující vžitá či v místě uznávaná pravidla způsobu života a společenského chování (slušnosti) vycházející z poměrů daného místa a z tam obecně přijímaných zásad a pravidel morálky. In Koudelka, Z., Ondruš, R., Průcha, P. Zákon o obcích komentář. 2. vydání, Praha: Linde, 2004. 14

jsou právně závazná (a tedy sankcionovatelná) pouze v mezích právní normy, která obsahuje výslovně termín veřejný pořádek. b) v širším pojetí jako ochrana pravidel a zásad chování jak obsažených výslovně v právních normách, tak i pravidel chování, jež nejsou výslovně formulována v právních normách. Není sem zahrnuta ochrana zachovávání pravidel chování obsažených ve všech normách právního řádu, ale právě jen pravidel souvisejících se zachováváním spořádaného soužití ve společnosti. Jeho zajišťování je svěřeno zejména obcím, ale i jiným subjektům veřejné správy. V této oblasti plní obce jednu ze svých policejních funkcí a při nedostatku zákonné opory se snaží vydáváním obecně závazných vyhlášek stanovit zákazy určitého chování, které považuje za škodlivé a které přitom není regulováno platnými zákony. 13 Policie na tomto poli pouze spolupůsobí, ačkoliv zde plní svůj základní a charakteristický úkol a je základem policejní činnosti. Dodržování veřejného pořádku znamená, že každému členu společnosti jsou ukládána jistá omezení, bez nichž by existence společnosti a její fungování nebyly možné. Ovšem omezení by neměla vzhledem k sledovaným účelům a cílům překračovat nezbytně nutnou míru, proto by měla být maximálně přiměřená. Jak bezpečnost, tak i veřejný pořádek jsou z hlediska vymezení obsahu součástmi záležitostí tvořících oblast tzv. vnitřních věcí státu, pro něž je ústředním orgánem státní správy Ministerstvo vnitra. 14 3) Veřejný zájem je druhem zájmu, který je obecně prospěšný (zejména zájem státu či jiné veřejnoprávní korporace), opak čistě soukromého zájmu. Uplatňuje se v tvorbě, interpretaci a v aplikaci práva, zvláště jako jeden ze dvou důvodů zákonné limitace základních práv a svobod (např. u institutu vyvlastnění). Protože se jedná o jeden z právních pojmů s neostrým významem, měl by být v zákonech blíže specifikován či definován. 13 Koudelka, Z., Ondruš, R., Průcha, P. Zákon o obcích komentář. 3. vydání. Praha: Linde, 2005, s. 31. 14 Viz ust. 12 odst. 1 písm. a) zák. č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR (kompetenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. 15

3. Historický vývoj bezpečnostního aparátu na našem území O vývoji pojmu policie a její správy již bylo zmíněno, zbývá pro úplnost vykreslit, jak se policie a její nominální odchylky jako specifické sbory vyvíjely, jaký byl jejich společenský význam a dopad, a jakými specifickými úkoly byly za různých dějinných období pověřovány. S ohledem na dostatek tématických pramenů a dějinný rozsah by byl komplexnější popis vývoje policie nad rámec záměru této práce, proto se zaměřím toliko na vybrané aspekty historické etapy samostatného československého státu. Zrod Území našeho státu patřilo do roku 1918 do rakouské části habsburské monarchie, čímž byl samozřejmě ovlivněn i vývoj organizace bezpečnostní služby na našem území. Snahy státu o systematické řešení otázek spojených s bezpečnostní službou spadají do druhé poloviny 19. století, kdy po revolučních událostech v letech 1848-1849 došlo ke změně právní úpravy činnosti státních policejních úřadů, zavedení četnictva po lombardském vzoru a o několik let později, po pádu absolutismu představovaného Alexandrem Bachem, byla zavedena samospráva, v rámci níž mohla působit komunální policie. Vzhledem k tomu, že samostatný československý stát při svém vzniku v říjnu 1918 recipoval stávající právní řád a v souvislosti s tím i stávající právní systém, přešla do jeho služeb rakouská organizace státních policejních úřadů, četnictva i komunální policie. Ministerstvo vnitra mělo jako nejvyšší instance politické správy velice širokou působnost. Zabývalo se záležitostmi státní správy, bezpečnostními otázkami a dalšími velice rozličnými agendami, které nebylo možno začlenit do jiných resortů. Z hlediska místní působnosti udržovalo veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost na celém území četnictvo. Výjimkou byla statutární města, v nichž fungovaly státní policejní úřady. Na území spravovaném četnictvem mohli v rámci samostatné působnosti jednotlivých obcí pečovat o bezpečnost osob a majetku členové komunální policie. Četnictvo bylo vojensky organizovaným strážním sborem, podléhajícím vojenským trestním zákonům a soudům. Ve výkonu bezpečnostní služby bylo podřízeno politickým úřadům, po stránce výcviku, vyučování, kázně, kontroly služby, ve věcech správních a hospodářských pak četnickým důstojníkům. V poslední instanci v obou směrech podléhalo ministerstvu vnitra. Pro každou zemi bylo zřízeno zemské četnické velitelství v sídle zemského úřadu. Jeho obvody se dělily na četnická oddělení, ta pak na dvě a více okresní četnická velitelství a na četnické stanice ve městech nebo větších 16

obcích. Tato organizace četnictva ověřená lety praktického fungování byla v letech 1919-1920 zavedena i na území Slovenska a Podkarpatské Rusi. Během prvních dvaceti let existence samostatného československého státu doznala původní rakouská organizační struktura četnictva nebývalého rozmachu a zdokonalení. Byly zaváděny nové metody činnosti i nové technické prostředky, kterými disponovaly nově se utvářející specializované útvary na jednotlivých stupních řízení. Působily na větších územních obvodech, doplňovaly výkon služby zajišťovaný četnickými stanicemi. Jejich činnost umožnilo a ulehčilo i zavedení spojovacích a dopravních prostředků, čímž se zvýšila operativnost a akceschopnost četnického sboru. Zemská četnická velitelství tak vytvářela speciální organizační celky často dočasné, jako byly kontrolní pohraniční stanice, polní četnictvo, četnické pohotovostní oddíly. Dalšími speciálními útvary byly četnické silniční kontrolní stanice (1. 5. 1935), četnické letecké hlídky (1. 7. 1935) a pro pátrání po kriminálních delikventech od roku 1928 po celém území státu budované četnické pátrací stanice. Nový samostatný Československý stát recipoval při svém vzniku i řídkou soustavou státních policejních úřadů. Šlo o dvě policejní ředitelství - v Praze a v Brně a dvě policejní komisařství - v Plzni a v Moravské Ostravě. Ke zřizování dalších byla zákonem č. 165/1920 Sb. z. a n. zmocněna vláda, jež je mohla řídit kdekoliv toto sezná potřebu. Pokud nebyla při zřízení úřadům ustanovena užší působnost, převzaly obor působnosti obecní, pokud se týkalo policie bezpečnostní, mravnostní a čelední a dosavadní obor působnosti okresní správy politické ve věcech správy policejní. Pod tlakem zhoršující se mezinárodní situace se začala státní policejní správa sjednocovat, k čemuž napomohlo vládní nařízení č. 51/1936 Sb. z. a n. Policejní úřady vznikaly podle potřeby a bez ohledu na souhlas obce, takže v roce 1938 u nás bylo již přes sto policejních úřadů. Výkonnou složkou každého státního policejního úřadu byl Sbor stráže bezpečnosti, jenž byl tvořen Sborem neuniformované stráže bezpečnosti, organizované na zásadě moci představenské. Jeho členové vykonávali zpravodajskou, vyšetřovací, dohlížecí, pátrací a administrativní činnost, při jejímž výkonu se prokazovali služební legitimací nebo služebním odznakem. Sbor uniformované stráže bezpečnosti byl organizován na zásadě velitelské podřízenosti a jeho členové konali hlídky a pochůzky, eskortovali a hlídali vězně, poskytovali první pomoc, konali telefonní a telegrafní službu a všechny další úkoly, které vyplývaly z předpisů či příkazů. 17

Policejní ředitelství v Praze bylo podřízeno ministerstvu vnitra, a také zemské správě politické v Čechách. Během dvacátých a třicátých let se jeho působnost postupně rozšířila na okolní obce a vznikala nová policejní komisařství. Policejní expozitury byly na čtyřech pražských nádražích a k policejnímu ředitelství v Praze patřilo pohraniční komisařství v Podmoklech s policejní expoziturou v Děčíně. Reorganizace byla provedena ve dvacátých letech v souvislosti s rozšiřováním úřední agendy a vzniku nových odvětví policejní správy. Ke konci dvacátých let se tak policejní ředitelství v Praze, v jehož čele byl policejní prezident, členilo na prezídium, jemu přičleněná oddělení, samostatná odborná oddělení, zvláštní ústředny s celostátní působností, sbory uniformované a neuniformované stráže bezpečnosti. Policejní prezídium provádělo inspekci policejních úřadů, vedlo osobní záležitosti všech kategorií zaměstnanců policejního ředitelství, dohlíželo na chod služby u ostatních oddělení, obstarávalo písemný styk s úřady, zastupitelstvími cizích států, přijímalo intervence, deputace, řídilo administrativu při demonstracích, táborech lidu, veřejných schůzích politického rázu atd. Vytvářelo situační zprávy pro zemský úřad a ministerstvo vnitra. Úředník prezidia byl velitelem parlamentní stráže. Při prezídiu působila disciplinární komise a komise kvalifikační pro členy sborů uniformované a neuniformované stráže bezpečnosti. V roce 1919 vzniklo z iniciativy ministra vnitra A. Švehly zpravodajské oddělení, jež vedlo státně politickou agendu a evidenci cizinců. K prezídiu patřila i zpravodajská ústředna pro státní působnost a její pobočka pro Čechy. Místo čtyř oddělení policejního ředitelství v době Rakouska-Uherska vznikl za první republiky větší počet samostatných odborných oddělení: tiskové, spolkové a divadelní, dopravní, oddělení pro zbrojní pasy, úřadovna pro potírání lichvy a oddělení pro poříční policii, které podle potřeby působilo samostatně nebo jako součást oddělení pro zbrojní pasy. Vznikl také Ústřední přihlašovací úřad a pasové oddělení, jenž měl v kompetenci vydávání cestovních pasů, občanských legitimací, plavebních knížek. Dále evidoval osoby, které přišly do Prahy z míst postižených nakažlivými chorobami. Bezpečnostní oddělení se zabývalo všeobecnou agendou veřejné bezpečnosti a dělilo se na několik dalších speciálních útvarů, jako např. železniční oddělení, poštovní, mravnostní, evidenční, oddělení krádeží, korespondenční oddělení, oddělení pro stíhání kapesních zlodějů, oddělení pro stíhání padělatelů platidel, šeků a cenných papírů, zajišťovací úřad, trestní rejstřík, oddělení ztrát a nálezů, oddělení pro správu policejních věznic, stanice policejních psů, redakce policejních tisků. V roce 1929 byla při bezpečnostním oddělení 18

zřízena Všeobecná kriminální ústředna s celostátní působností. Ta vedla ústřední evidenci zločinců, pátrala po nezvěstných osobách, poskytovala pomoc úřadům při stíhání zločinců, při identifikaci mrtvol, měla na starost výcvik bezpečnostních orgánů v organizaci pátrání. Stejně jako jinde byly výkonnými orgány policejního ředitelství sbory uniformované a neuniformované bezpečnosti. Poválečné období V roce 1945 se základem nové státotvorné činnosti v osvobozeném československém státě se stal Košický vládní program, přijatý dne 5. 4. 1945 první československou vládou Národní fronty Čechů a Slováků v Košicích. Ještě před jmenováním vlády Národní fronty 4. 4. 1945 vydal prezident ústavní dekret č. 1/1945 ze dne 2. 4. 1945 o nové organizaci vlády a ministerstev v době přechodné, v němž v 2 je v čele státní správy vedle jiných ministerstev uvedeno i ministerstvo vnitra. Posláním ministerstva vnitra jako správního úřadu bylo řízení národních výborů a výkon bezpečnostních úkolů, vyplývajících z Košického vládního programu. Dne 17. 4. 1945 schválila vláda hlavní zásady výstavby nového bezpečnostního aparátu. Směr výstavby nového bezpečnostního sboru formuloval ministr vnitra takto: 1. Četnictvo a policii nerozpouštět, ale očistit a ponechat ve výkonu služby, protože je zatím nemůžeme nahradit novými vycvičenými orgány; 2. podchytit ozbrojenou masu občanstva a snažit se urychleně začlenit mladé a vhodné lidi do bezpečnostní služby; 3. utvořit zvláštní pohotovostní jednotky jako zálohy pro pohraničí. Jiná byla v této době situace na Slovensku. Zde ovlivňují charakter nové organizace bezpečnostních útvarů zejména dva zákonné akty: 1. Nařízení SNR č. 6/1945, o rozpouštění četnických a policejních organizací a formací, které počítalo s tím, že prověření příslušníci mohou být převzati do služeb Národní bezpečnosti v rámci Pověřenectva SNR pro věci vnitřní. 2. Nařízení SNR č. 7/1945, které stanovilo organizaci bezpečnostní služby na Slovensku, tvořenou sborem Národní bezpečnosti (NB), složeným z velitelů a členů, kteří byli zaměstnanci Pověřenectva pro vnitřní věci. V Čechách a na Moravě ve stejné době existovaly již tři druhy bezpečnostních složek - revoluční oddíly (Revoluční gardy, Národní milice apod.), na závodech Závodní milice a policejní a četnický aparát. Z těchto všech složek byli vybírání příslušníci pro nový Sbor národní bezpečnosti. V řízení SNB se v tomto období uplatnila zásada dvojí podřízenosti Národním výborům v otázkách zaměřených k bezpečnostní službě a velitelům v otázkách odborných, výcviku, správních, kázeňských apod. Dvojí podřízenost 19

vyplývala z požadavku, že nový bezpečnostní aparát bude budován jako orgán lidu. Postupnou výstavbou bezpečnostního aparátu se v období do vydání zákona o národní bezpečnosti vytvořily organizačně samostatné bezpečnostní složky. Nový Sbor národní bezpečnosti, na rozdíl od předmnichovských sborů, dostal novou politickou i pracovní náplň byla zlikvidována jeho nepolitická povaha. Politizace byla důsledkem naplňování Košického vládního programu. V červnu 1945 byla vyhlášena nová organizace Sboru národní bezpečnosti, která měla odstranit odlišný vývoj v jednotlivých částech republiky, přičemž do Sboru byly začleněny všechny dosavadní bezpečnostní uniformované složky, tj. četnictvo, uniformovaná státní a obecní policie. Došlo k vytvoření tzv. zemských odborů bezpečnosti (ZOB), působících při zemských národních výborech v Praze a Brně a expozitury brněnského ZOB v Ostravě. Zemské odbory bezpečnosti měly za úkol organizovat a řídit všechny složky vnitřní národní bezpečnosti v Čechách. Jejich vlastní organizaci tvořily čtyři oddělení: ZOB I - vnitro (vedení, řídilo SNB, StB a kriminální službu) ZOB II - zpravodajský úsek ZOB III - právní a správní úsek ZOB IV - dopravní úsek Jednotlivé složky bezpečnosti tvořily: Pořádková služba - většinou příslušníci bývalého četnictva a policie Kriminální služba - specializovaní příslušníci, také většinou staří příslušníci ZOB II - zcela nová zpravodajská složka Státní bezpečnost Pohotovostní pluk 1 NB - zcela nový útvar, v němž většinu tvořili nově přijatí příslušníci. Podstatné organizační změny týkající se československé bezpečnosti proběhly na počátku padesátých let. Na základě vládního nařízení č. 48 z roku 1950 došlo k rozdělení původního ministerstva vnitra na dvě nová ministerstva. Ministerstvo národní bezpečnosti, které se stalo ústředním řídícím orgánem pro Sbor národní bezpečnosti, a ministerstvo vnitra, které mělo na starosti vnitřní správu, včetně národních výborů. Hlavním cílem nových organizačních opatření mělo být zkvalitnění a zvýšení operativnosti řídící práce. Řízení národních výborů pak mělo být dle možností oproštěno od bezpečnostní problematiky. Výkonnými orgány ministerstva národní bezpečnosti se stala Velitelství Státní bezpečnosti a Velitelství Veřejné bezpečnosti. Neúspěch a závažné nedostatky reformy vyvrcholily další reorganizací na podzim roku 1953. Ta spočívala ve 20

zrušení ministerstva národní bezpečnosti. Veškeré úkoly přešly pod ministerstvo vnitra, které počínaje 1. říjnem 1953 odpovídalo za řešení všech bezpečnostních úkolů s tím, že úkoly týkající se státní správy a řízení národní výborů řídila od roku 1953 přímo vláda. V lednu 1954 vešla v platnost nová organizační struktura československé bezpečnosti. Řídícím orgánem Veřejné bezpečnosti se stala Hlavní správa Veřejné bezpečnosti. Té byly podřízeny krajské správy a okresní oddělení ministerstva vnitra. Pro boj proti trestné činnosti byly zřízeny nové odbory podléhající Hlavní správě VB. Na přelomu 50. a 60. let podstatně ovlivnila činnost československé bezpečnosti nová územní organizace státu. Místo původních 19 krajů, členěných na 306 okresů a 14 807 obcí, bylo nově vytvořeno 10 krajů se 108 okresy a hlavní město Praha s 10 obvody. V této souvislosti bylo utvořeno 10 krajských správ MV a u každé z nich správa VB. Na jednotlivých okresech byla vytvořena okresní oddělení MV, v jejichž rámci pracovala oddělení VB. Nová organizace vešla v platnost od 1. 4. 1960. Koncentrace činnosti do sídel okresů mělo negativní dopad zejména v tom, že výkon služby se neustále vzdaloval od přímých potřeb lidí. Počínaje 1. lednem 1964 byla postupně zřizována oddělení VB jako základní organizační článek Veřejné bezpečnosti. Jejich úkolem bylo zabezpečit veřejný pořádek, ochranu vlastnictví, život a zdraví občanů, bezpečnost a plynulost silničního provozu apod. Další významnou organizační změnu zaznamenalo vydání rozkazu ministra vnitra č. 12 z 24. 3. 1966, na jehož základě byly zrušeny krajské správy MV a okresní oddělení MV. Zřízeny byly krajské správy SNB a okresní oddělení VB. K dalším zásadním změnám v postavení a systému Sboru národní bezpečnosti došlo v letech 1968-1969. Ústavním zákonem č. 143/1968 vznikla československá federace. Tento zákon stanovil, že otázky vnitřního pořádku a bezpečnosti státu jsou ve společné působnosti ČSSR a obou republik. Otázky bezpečnosti byly svěřeny federálnímu ministerstvu vnitra a ministerstvům vnitra obou republik. Realizace principů federativního státoprávního uspořádání byla dána v novém zákoně o SNB ze dne 24. 4. 1974 15. Rozhodnutím vlády byly zřízeny také pohotovostní útvary VB. Koncepce zákona byla poplatná tehdejší politicko-společenské realitě - vedoucí úloze KSČ, jednotě SNB a prioritní ochraně majetku v socialistickém vlastnictví. Organizace, systém a řízení SNB vycházely z principu jednoty SNB a jeho podřízenosti ministru vnitra ČSSR. Zdůrazňování jednoty SNB se využívalo k vydávání různých pokynů krajským a okresním správám SNB bez vědomí ministerstev vnitra republik, přestože šlo v mnohých 15 Zákon č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti. 21

případech o jejich výlučnou působnost. To vedlo k dvojkolejnosti řízení. Soustavně byl také vyvíjen tlak na útvary Veřejné bezpečnosti, aby plnily i úkoly příslušející státní bezpečnosti, což bylo v rozporu se společenským postavením a posláním složky Veřejné bezpečnosti. Od vzniku SNB přecházely do Veřejné bezpečnosti z různých resortů státní správy jednotlivé správní agendy. Ty byly dosud vedeny národními výbory s výjimkou agendy zbraní, která byla orgány SNB vedena již od roku 1946. Postupně vznikající agendy byly v roce 1963 sloučeny a vznikl správní odbor Hlavní správy VB, správní oddělení na krajích a skupiny na okresech. V polovině 60. let vznikla správní služba, která měla na starosti veškerou agendu k občanským průkazům, hlášení a evidenci pobytu občanů, povolovací režim kulových zbraní, zbrojní průkazy a ověřování adres osob v příslušném obvodu. Dějinný vývoj organizace a činnosti Sboru národní bezpečnosti byl ukončen revolučními změnami ve státě a společnosti, které započaly 17. listopadu 1989. 16 Celý bezpečnostní aparát byl do té doby oprávněně považován za represivní nástroj státu a politické oligarchie, proto se po těchto negativních historických zkušenostech jevilo zcela nezbytným tehdejší Sbor národní bezpečnosti odideologizovat a vytvořit apolitickou policejní instituci sloužící občanům a společnosti, a zároveň ochraňující nové demokratické změny. Sbor národní bezpečnosti zanikl v červenci 1991, kdy nabyl účinnosti zákon ČNR č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, kterým byla zřízena Policie České republiky. 16 Dostupné na http://www.mvcr.cz/policie/historie.html [cit. 7. února 2006]. 22

4. Ústavněprávní rámec a zakotvení bezpečnostní policejní správy 4. 1. Ústavněprávní vymezení Elementárním základem každého právního státu je existence normativních pravidel, jež vyjadřují celospolečenskou dohodu a jejímž pravidelným vyjádřením je konstitutivní kostra, vesměs nazývaná ústavou, která z hlediska hierarchie právní síly zaujímá výsostnou pozici vůči ostatním právním předpisům, odvozujícím přímo či nepřímo svou platnost právě z ní. Nejinak tomu je i České republice, kde v užším pojetí pozici nejvyššího zákona státu zaujímá Ústava 17, upravující zejména základní právní vztahy a principy, uspořádání státu, nejvyšší orgány státní moci, jejich pravomoci a dělbu moci na tři samostatné a na sobě nezávislé složky moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Na Ústavu navazují a dotvářejí širší rámec v rovině ústavního práva další ústavní zákony, z nichž problematiku bezpečnosti a její správy reflektuje především ústavní zákon o bezpečnosti. 18 V jeho dikci leží plnění základních úkolů v oblasti bezpečnosti na bedrech státu jako jeho základní povinnost. 19 Vlastní realizace je v prvé řadě zajišťována ozbrojenými silami, ozbrojenými bezpečnostními sbory, záchrannými sbory a havarijními službami. Mimo to je tato povinnost uložena i státním orgánům, orgánům územních samosprávných celků a právnickým a fyzickým osobám, a to v rozsahu stanoveného zákonem. 20 Navíc je pamatováno na situace, kdy je bezprostředně ohrožena svrchovanost, územní celistvost, demokratické základy České republiky nebo ve značném rozsahu vnitřní pořádek a bezpečnost, životy a zdraví, majetkové hodnoty nebo životní prostředí anebo je-li třeba plnit mezinárodní závazky o společné obraně. Tehdy je možné vyhlásit podle intenzity, územního rozsahu a charakteru situace tzv. nouzový stav, stav ohrožení státu nebo válečný stav. 21 Pro tento účel na ústavní zákon bezpečnosti obsahově navazují zák. č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), a zák. č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 17 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 18 Ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 19 Viz tamtéž čl. 1: Zajištění svrchovanosti a územní celistvosti České republiky, ochrana jejích demokratických základů a ochrana životů, zdraví a majetkových hodnot je základní povinností státu. 20 Tamtéž viz čl. 3 odst. 2. 21 Tamtéž viz čl. 2 odst. 1. 23

4. 2. Organizační bezpečnostní struktura státu Pro co nejkomplexnější a co nejúčinnější plnění úkolů v oblasti bezpečnosti byla vytvořena rozsáhlá organizační struktura, označovaná jako bezpečnostní systém, jehož cílem je krom zajišťování bezpečnosti ČR širší spektrum úkolů. Pro zabezpečení fungování bezpečnostního systému jsou na všech jeho úrovních stanoveny jednotné a koordinované postupy, které vycházejí z platné legislativy a respektují mezinárodní smlouvy, politické principy a závazky ČR. Bezpečnostní systém je tvořen prvky disponujícími příslušnými kompetencemi stanovenými platnými zákony. Tyto prvky jsou centrálně řízeny a koordinovány, případně na jednotlivých úrovních působí i samostatně v rozsahu své působnosti. Bezpečnostní systém působí v rámci ČR, ale současně je úzce propojen s NATO a EU a dalšími mezinárodními institucemi, což zabezpečuje jeho kompatibilitu a interoperabilitu s aliančními a dalšími, především evropskými bezpečnostními systémy. Policie České republiky má v této hierarchii pevné a důležité postavení. Bezpečnostní systém je, odpovídaje obsahu úst. zákona o bezpečnosti, tvořen příslušnými prvky zákonodárné, výkonné a soudní moci, územní samosprávy, ale i právnickými a fyzickými osobami, které mají odpovědnost za zajištění bezpečnosti ČR. Struktura bezpečnostního systému zahrnuje zejména prezidenta republiky, Parlament ČR, vládu, Bezpečnostní radu státu (BRS) a její pracovní orgány, ústřední správní úřady, krajské a obecní úřady a jejich výkonné orgány krizového řízení, a dále ozbrojené síly, ozbrojené bezpečnostní sbory, zpravodajské služby, záchranné sbory, záchranné služby a havarijní služby, které jsou jeho hlavními výkonnými prvky. 22 4. 3. Současná právní úprava bezpečnostní policejní správy Rozhodující slovo na poli bezpečnostní policejní správy má vláda České republiky, která je vrcholným orgánem výkonné moci, jakož i nejvyšším a ústředním subjektem bezpečnostní správy. Vláda je odpovědná za řízení a funkčnost celého bezpečnostního systému. Prostřednictvím zákonem pověřených institucí nepřetržitě 22 Bezpečnostní strategie ČR, schválená vládou usnesením ze dne 10. 12. 2003. Dostupné z http://wtd.vlada.cz/vrk/vrk.htm [cit. 7. února 2006]. 24

analyzuje situaci v oblasti vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku na území ČR, identifikuje hrozby, posuzuje rizika a iniciuje návrhy na jejich účinnou eliminaci a usiluje o prosazování strategií a efektivních opatření nelegislativní i legislativní povahy. Nejen v této, ale v mnohem širší oblasti se vláda snaží aktivně vytvářet a realizovat tzv. bezpečnostní politiku, pojímanou jako souhrn opatření směřujících k prevenci a eliminaci rizik a z nich vyplývajících hrozeb a k zajištění bezpečnosti, obrany a ochrany občanů a státu. Institucionálním nástrojem pro tvorbu a realizaci bezpečnostní politiky ČR je právě bezpečnostní systém, který vytváří kvalifikované podklady pro aktualizaci bezpečnostní politiky státu a pro rozhodování jeho jednotlivých prvků. Česká republika zajišťuje svou bezpečnost výkonem zahraniční, obranné, vnitřně bezpečnostní a hospodářské politiky, které jsou vzájemně soudržné, podpůrné a mají rovnocenné postavení. K úspěšnému naplnění cílů bezpečnostní politiky je nezbytné dosažení shody politické reprezentace a občanů na těchto cílech a způsobech jejich dosahování. 23 Otázky vnitřního pořádku a bezpečnosti zaujímají pouze segment tohoto koncepčního záměru vlády, avšak vnitřně provázaného s jinými úseky její politiky a napojeného na mezinárodní struktury. Jedním z předpokladů zlepšování vnitřní bezpečnosti je totiž uplatnění standardů a postupů mezinárodních organizací, jichž je Česká republika členem, a integrace České republiky do transatlantických a evropských politických, ekonomických a vojenských struktur. Při zajišťování vnitřní bezpečnosti je snahou soustřeďovat se na opatření dlouhodobější a systémová, která jsou zaměřena na zlepšení bezpečnostní situace na území České republiky a směřují k posilování represivního a preventivního působení státu. Jejich cílem je zachování ústavního pořádku a demokracie a udržení vnitřní politické stability. 24 Konkrétní koncipování své vnitřní bezpečnostní politiky vychází z analýz stavu a vývoje kriminality a jejich dopadů na společnost a na postavení České republiky mezi demokratickými státy. 25 Ačkoli je za zajišťování bezpečnosti primárně odpovědná vláda, pro snižování rizik realizace hrozeb je žádoucí aktivní spolupráce občanů ČR a orgánů veřejné správy. Záměrem vlády tedy je i nadále vytvářet podmínky pro aktivní spoluúčast občanů při zajišťování bezpečnosti státu. Za tímto účelem zajišťují zákonodárná, výkonná a soudní moc a instituce územní samosprávy podrobnější a systematičtější informovanost občanů 23 Tamtéž 24 Tamtéž. 25 Pravidelnými výstupy zhodnocujícími otázky bezpečnosti na území ČR za uplynulá období, ale i vyjadřující určité záměry pro futuro jsou zejména výroční Zprávy o bezpečnostní situaci na území České republiky, Zprávy o korupci, Národní akční plány boje proti terorismu, Zprávy o problematice extremismu, drog, Bezpečnostní strategie ČR, Aktualizovaná koncepce boje proti organizovanému zločinu, Národní strategie boje proti obchodování s lidmi aj. 25