dvě skupiny politik: - 1. Společné politiky v nich se členské země vzdaly své suverenity a přenesly rozhodovací pravomoci na unijní instituce. - Do této kategorie patří především politiky, které jsou naprosto nezbytné pro hladké fungování vnitřního trhu nebo měnové unie v eurozóně: - společná zemědělská politika - společná obchodní politika - společná dopravní politika - společná měnová politika - 2. Koordinované politiky jsou oblasti, v nichž si unijní orgány dělí pravomoci s členskými zeměmi. - Státy obvykle tyto politiky provádějí a unijní orgány pak pracují na jejich slaďování. - některé jsou koordinované víc (regionální politika), jiné míň (sociální politika) - Do druhé skupiny například spadá: - koordinace hospodářské politiky, - hospodářská a sociální soudrţnost, - ochrana ţivotního prostředí, - průmyslová politika, - ochrana spotřebitele apod. - sociální politika, - politiky v oblasti kultury, - zdravotnictví, - výzkum a vývoj, - rozvojová politika apod. Dodejme, že Unie v žádném případě nezasahuje do kompetencí členských států v záležitostech jako je: - vnitřní organizace států, - organizace ozbrojených sil, - mzdová politika, - organizace zdravotnických sluţeb, - justice, - veřejný pořádek a bezpečnost - nebo veřejná správa. - - Nicméně je třeba znovu zdůraznit, ţe míra pravomocí EU se v různých oblastech velmi liší. - Zatímco při určování měnové politiky v eurozóně má hlavní slovo Evropská centrální banka, - v oblasti zaměstnanosti jsou rozhodujícími institucemi národní orgány členských států SPOLEČNÁ a KOORDINOVANA politika Dnes již klasické členění politik vymezuje politiky na společné a koordinované. Společné politiky upravují oblasti, které byly z hlediska celkového vytváření předány do výhradní působnosti orgánů Unie, na něž členské státy přenesly v dané oblasti svoji pravomoc. Jedná se především o vnější obchodní politiku, zemědělskou politiku, dopravní politiku, měnovou politiku a o pravidla hospodářské soutěže. Koordinované politiky pak souvisí s oblastmi, ve kterých přenesly členské státy svoji působnost pouze částečně a těžiště rozhodování je stále v jejich působnosti. Tyto politiky mohou být více koordinované (jako např. regionální politika), nebo koordinované méně (např. sociální politika). Toto klasické členění více rozvinula Evropská komise a posléze i návrh Smlouvy o ústavě pro Evropu.
Politiky jsou dle toho děleny na výlučné, sdílené, doplňující a ty, co jsou ponechány v kompetenci členských států. U výlučných politik platí, že Unie přijímá a určuje pravidla a členské státy zasahují jen s jejím svolením. Sem lze zařadit např. vnější obchodní politiku (vůči třetím zemím), společný celní sazebník (vůči třetím zemím), měnovou politiku či společný trh. Sdílené politiky jsou charakteristické tím, že členské státy vydávají legislativu pouze za předpokladu, ţe tak neučinila Unie. Mimo jiné lze jmenovat např. otázky spjaté s občanstvím, zemědělství a rybolov, čtyři svobody, vízová, přistěhovalecká a azylová politika, doprava, hospodářská soutěž, daně, sociální politika, životní prostředí, ochrana spotřebitele a v neposlední řadě hospodářská a sociální soudržnost. V rámci doplňujících politik se aktivita Evropské unie omezuje pouze na podporu členských států. Jedná se především o politiku zaměstnanosti, hospodářskou politiku, vzdělávání, kulturu, zdravotnictví či o vědu a výzkum. V kompetenci členských států zůstává samozřejmě vnitřní organizace státní správy, národní identita, organizace ozbrojených sil, veřejný pořádek a bezpečnost, organizace justice, mzdy, organizace zdravotnických služeb, lékařská péče atd. V současné době hrají nejdůleţitější roli tyto politiky: vnitřní trh, hospodářská a měnová unie, společná zahraniční a bezpečnostní politika, společná zemědělská politika, politika hospodářské a sociální soudrţnosti, sociální politika, justice a vnitro a stranou nemůţe stát ani oblast financování politik a rozpočet EU. Vnitřní trh Za cíl ES jej stanovily již Římské smlouvy v roce 1957 a dokončen měl být ve třech etapách v roce 1970. Z politických důvodů však cíl splněn nebyl, byť se zastavil těsně před branami. Evropská společenství totiž postoupila až do poslední fáze, která ale zvláště pro odpor Francie nebyla završena. EU považuje vnitřní trh za jádro své existence a svého fungování. Vnitřní trh totiž není v případě EU chápán jen ve smyslu odstranění obchodních překážek, ale má dalekosáhlý symbolický význam. Jeho završením se totiž naplnily základní svobody (svoboda pohybu osob, svoboda pohybu kapitálu, svoboda pohybu služeb a svoboda pohybu zboží), na nichž stojí myšlenka evropské integrace. Ekonomické bariéry, které po dlouhá staletí dělily Evropu, navíc v žádném případě nepředstavovaly pouhý ekonomický nástroj. Jejich užívání bylo většinou motivováno politicky a sloužilo k politickým účelům. Otevřenost ekonomik a obchodu států EU znamená, že tyto země jsou sobě navzájem otevřeny také politicky, kulturně či sociálně. oţivení myšlenky jednotného trhu Cílem bylo podpořit průmyslovou a obchodní expanzi v rámci velkého, sjednoceného hospodářského prostoru v měřítku srovnatelném s americkým trhem. Nástrojem, který měl jednotný trh umožnit, se stal Jednotný evropský akt, který vstoupil v platnost v červenci 1987. K jeho ustanovením patřilo:
rozšíření pravomoci Společenství v některých oblastech politik (sociální politika, výzkum, životní prostředí); postupné zřízení jednotného trhu v období do konce roku 1992 prostřednictvím rozsáhlého legislativního programu, který zahrnoval přijetí stovek směrnic a nařízení; častější využití většinového hlasování v Radě ministrů. Bílá kniha - znovuoţivení kompletace jednotného trhu začala v roce 1985 a to opět pod taktovkou Delorse - V červnu 1985 vydala Evropská komise, které tehdy předsedal Jacques Delors, bílou knihu - Bílá kniha - dokument, který analyzoval situaci na společném trhu členských států EU. - Bílá kniha o dokončení vnitřního trhu konstatovala, že společný trh po více než patnácti letech od roku 1970 pouze vzdáleně připomíná skutečný trh vnitřní. - Bílá kniha, která identifikovala tři skupiny překážek, které stály v cestě jeho implementaci. - Byly přesně definované překážky (fyzické, technické a daňové) - Snahou dokumentu bylo do sedmi let veškeré fyzické, technické a daňové překáţky bránící volnému pohybu v rámci Společenství. - Během následujících 7 let došlo k odstranění stovky administrativních, technických, právních a protekcionistických bariér, jeţ zabraňovaly završení společného trhu. - Odstranění překážek spolu se seznamem téměř tří set navrhovaných legislativních opatření byly prvním nutným krokem ke změně. - Vnitřní trh měl začít fungovat od 1. 1. 1993. jednotný trh - Definice trhu - Jádrem této politiky byly čtyři svobody : volný pohyb lidí, zboží, služeb a kapitálu. - Na nich stojí myšlenka celé E integrace - Tarifní a netarifní bariéry - naplnění uvedených 4 svobod bránily bariéry jako například cla, či mnoţstevní omezení Jedná se o takzvané TARIFNÍ OMEZENÍ - mnohem komplikovanější a hůře odstranitelné byly Netarifní překáţky - např. daňové znevýhodnění výrobku - zvláštní technické normy apod. překáţky volného trhu Fyzické překáţky Všechny hraniční kontroly zboţí v rámci EU byly zrušeny společně se zrušením celních kontrol lidí. V nutných případech policie stále náhodně provádí namátkové kontroly (součást boje proti zločinu a drogám). Schengenská dohoda, kterou v roce 1985 podepsala první skupina států EU a později se k ní připojily další země (ačkoliv Irsko a Spojené království dohodu nepodepsaly), definuje policejní spolupráci a společnou azylovou a imigrační politiku tak, aby bylo možné úplně zrušit kontroly osob na vnitřních hranicích EU. Země, které k EU přistoupily od roku 2004, se postupně přizpůsobují pravidlům schengenského prostoru. Technické překáţky U většiny produktů přijaly země EU princip vzájemného uznávání vnitrostátních pravidel. Kaţdý produkt, který je zákonně vyroben a prodáván v jednom členském státu musí být moţné uvést na trh ve všech ostatních státech.
Díky zásadě vzájemného uznávání nebo koordinaci vnitrostátních pravidel týkajících se přístupu k určitým profesím nebo jejich provozování (právo, medicína, cestovní ruch, bankovnictví, pojišťovnictví atd.), bylo možné provést liberalizaci sektoru služeb. Svoboda pohybu osob však není ještě zdaleka úplná. Stále existují překážky, které lidem nedovolují, aby se volně stěhovali do jiných zemí EU nebo tam vykonávali určité typy prací. EU podniká kroky ke zlepšení mobility pracovníků a zejména k zajištění toho, aby byly diplomy nebo kvalifikace (u instalatérů, tesařů atd.) získané v jedné zemi EU uznávány ve všech členských státech. Otevření národních trhů služeb snížilo ceny vnitrostátních telefonních hovorů na zlomek cen, jaké byly účtovány před 10 lety. Za pomoci nových technologií bývá k telefonickým hovorům stále častěji využíván internet. Konkurenční tlak způsobil v Evropě výrazné snížení cen levných letenek. Daňové překáţky Daňové překážky byly sníženy prostřednictvím částečného sjednocení národních sazeb DPH. Zdanění výnosů z investic se stalo předmětem dohody mezi členskými státy a dalšími zeměmi (včetně Švýcarska), která vstoupila v platnost v červenci 2005. 4 SLOBODY: volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu VOLNÝ POHYB ZBOŢÍ Má zajistit zcela bezbariérový přechod zboţí přes vnitřní hranice a současně férové prostředí pro výměnu zboţí v rámci celé EU. zákaz ukládání cel uvnitř ES jednotný celní tarif navenek zrušení kvantitativního omezení dovozu a vývozu uvnitř ES harmonizace technických a jiných předpisů a norem Obchodní bariéry vnitřního trhu - Například bezpečnostní předpisy, vyžadování testů a rozmanité velikostní standardy mohou řekněme výrobci praček v Itálii ztížit prodej jeho zboží do Německa, Skandinávie nebo Španělska. - Některé bariéry jsou výsledkem různých zvyklostí, jako když výrobce automobilů musí do Velké Británie a Irska dodávat vozidla s řízením na pravé straně, a do zbytku EU s řízením na levé straně. - Některé bariéry se udržují více z ochranářských důvodů: vlády jsou pod tlakem průmyslových zájmových skupin nebo odborových svazů, které se stavějí proti odstranění bariér ze strachu, že otevření trhu volné soutěži je poškodí. Okruhy problémů harmonizace daně z přidané hodnoty DPH a spotřebních daní rozšiřováním e-obchodu dochází k redefinování trhů ochranu spotřebitelů je třeba posílit - Nejzřetelnějších úspěchů dosáhla Unie v této oblasti. - Byly odstraněny významné mimotarifní bariéry, zvláště jako výsledek programu jednotného trhu v letech 1986-92. - Výrobci zboží pracují podle společných norem, akceptovaných všemi členskými státy. - Vzájemné uznávání testů a osvědčení znamená, že zboţí stačí certifikovat pouze jednou pro celou Evropskou unii. - Harmonizované předpisy znamenají, že členské státy nesmějí zavádět dodatečná pravidla ke společným normám a standardům EU, neţ se zboţí začne prodávat v jejich zemi.
- Výrobci v zemích EU i mimo EU vědí, že své výrobky mohou vyrobit podle jedné technické specifikace a pak je mohou prodávat v celé EU. - Samozřejmě, požadavky na jejich vzhled (netechnický design) a na jazykový doprovod se mohou v kaţdé zemi lišit, ale takové věci se dají vyřešit. - Stručně řečeno, Evropská unie z velké části uspěla při odstraňování obchodních bariér, které dovolovaly některým firmám v jistých zemích nespravedlivou výhodu. - Pro spotřebitele existuje řada překáţek, které je mohou odradit od nákupů mimo svůj domovský stát, jako: - je nemožnost uplatnit záruční lhůtu u zboţí, nebo nedostatečné vybavení v jejich rodném jazyce. - Daňové sazby mohou odradit nebo povzbudit přeshraniční nakupování. - To se děje zvláště u prodeje alkoholu a tabákových výrobků. - Mnozí lidé například cestují z Velké Británie do Francie, nebo ze Švédska do Německa, aby nakoupili velké mnoţství alkoholu tam, kde jsou spotřební daně mnohem niţší. - Nákup takového zboží pro osobní spotřebu evropské zákony povolují, ale vládní orgány ve vysokodaňových státech tomu chtějí bránit. - Spolu s rozšiřováním e-obchodu spotřebitelé stále více vyuţívají moţnosti nakupovat zboţí od dodavatelů kdekoli v Evropě. - U značkového zboţí, u něhož se výrobci snaží kontrolovat spotřebitelské ceny přes vyhrazené obchodníky, roste obchod se souběţnými dovozy. - Prostředník nakoupí zboží vysoké hodnoty na trzích, kde jsou jeho ceny nižší, a pak ho prodává v jiném členském státě, kde výrobcem kontrolované ceny jsou podstatně vyšší. - Modelové případy řešené u Evropského soudního dvora ukázaly, že výrobci nemohou znemožnit tento typ obchodů, ale mnozí z nich již učinili rozsáhlá opatření, aby je alespoň omezili. VOLNÝ POHYB OSOB odstranění překážek pohybu pracovních sil mezi členskými státy (volný pohyb osob se týká nejen pracovníků, ale i jiných skupin obyvatelstva př. studenti, důchodci) zaručení nediskriminace pracovníků přicházejících z jiných čl. států (týká se rovněž rodinných příslušníků, jiných soc. skupin, menšin) odstranění všech administrativních a jiných překážek pohybu osob vzájemné uznávání kvalifikace společné standardy pro citlivá povolání (lékař, veterinář, zdravotní sestra, architekt, právník, pojišťovací agent atd.) zachování plného rozsahu sociálního a zdravotního zabezpečení pro pohybující se osoby Schengenské dohody a občanství EU Okruhy problémů uznávání kvalifikací ztráta penzí a výhod sociálního pojištění volný pohyb lidí není realitou pro všechny nové členské státy - Občané členských států EU mají v principu volný pohyb v zemích Unie zajištěn, podařilo se tedy dosáhnout toho, že zde mají právo žít, pracovat a svobodně cestovat. - Pro cestování mimo domovský členský stát se vyžadují průkazy totožnosti nebo pasy, ale jiţ ne víza, pracovní povolení nebo jiné zvláštní dokumenty či povolení. - Ve většině členských států však pobyt přesahující dobu prázdninové návštěvy vyžaduje registraci. - Při zaměstnávání pracovníků zaměstnavatelé nesmějí své potenciální zaměstnance diskriminovat na základě národnosti (s výjimkou zvláštních citlivých případů dotýkajících se národní bezpečnosti). - Nicméně mohou od svých zaměstnanců vyžadovat, aby při své práci plynně ovládali příslušný jazyk. To pak může sloužit jako překážka vstupu. - Jednou z největších překážek pro práci v jiném členském státě je uznávání kvalifikace.
- Ať už se jedná o profese vyžadující několik let vysokoškolského vzdělání, nebo o obory vyžadující speciální výcvik, pracovníci mají často potíže získat zaměstnání v jiných zemích, než ve kterých získali svoji kvalifikaci. - Dokonce i tam, kde základní dovednosti jsou velice podobné, i tam mohou lidé zjistit, že musí projít rozsáhlým školením, aby se rekvalifikovali k práci v jiném členském státě. - Pro řešení tohoto problému Evropská unie zavedla systém vzájemného uznávání diplomů, takže ti, kteří získali kvalifikaci pro práci v daném oboru v jednom členském státě, mohou vykonávat stejnou profesi v jiném členském státě, za stejných podmínek jako místní pracovníci. - V některých oborech, jako je lékařství, se uzavřely zvláštní dohody zajišťující vysokou úroveň těchto sluţeb napříč Unií. - Největší bariérou je pro pracovníky přenositelnost práva na penzi, podpory v nezaměstnanosti, zdravotních dávek a dalších aspektů sociálního zajištění. - Národní systémy byly vybudovány pro lidi, kteří do něj přispívají po celý svůj aktivní pracovní ţivot, a po odchodu na odpočinek z něj získávají penze. - Ti, kteří pracují v různých členských státech, mohu zjistit, ţe shromáţdili částečné dávky ve dvou nebo více různých národních systémech. - Přestože pravidla EU vyžadují, aby příspěvky placené v různých státech se v průběhu aktivního pracovního života sčítaly, s tím, jak se dávky určují na národní úrovni, složitost penzijních systémů můţe být překáţkou volného pohybu pracovníků. - Ti, kteří mají lépe placená místa, většinou vědí, jak si zajistit penze a poskytování dávek zdravotní péče, takže tato bariéra pravděpodobně působí více na hůře placené práce. - Pracovníci z deseti zemí, které vstoupily do EU v roce 2004 (s výjimkou Kypru a Malty), se stále setkávají s omezením, když hledají zaměstnání v některých členských státech. - Detaily těchto přechodných opatření se uvádějí ve Smlouvách o přistoupení: délka přechodných opatření se pohybuje v rozmezí dvou aţ sedmi let, ve kterých se vyţadují speciální pracovní povolení pro práci ve starých členských státech. - Německo a Rakousko jsou jediné členské země, které chtějí blokovat přístup na své pracovní trhy sedm let, do roku 2011. - Pro občany Rumunska a Bulharska, členy EU od roku 2007, omezení přístupu na pracovní trhy budou zrušena 1. ledna 2014. - Pokud by do EU vstoupilo Turecko, je pravděpodobné, že některé členské státy by vyžadovaly podstatně delší přechodné období. VOLNÝ POHYB SLUŢEB Okruhy problémů zpoždění některých členských států při otevírání trhů veřejných služeb hodinové mzdy pracovníků přesunovaných do jiných členských států - Služby jsou velice důležité pro evropské hospodářství, představují 70% celkového obratu v EU a také mnohem více pracovních míst než výrobní průmysl. - Odhaduje se, že přibližně 96 % nových pracovních mést se vytváří v sektoru služeb. - Na rozdíl od zboží, které se může vyrábět kdekoli, mnohé služby využívané občany a společnostmi se musí poskytovat v přesně stanovených místech. - Otevírání sektoru sluţeb konkurenci pocházející z jiných zemích probíhalo pomaleji a Komise se sluţbami zabývala hlavně podle jednotlivých sektorů. - Rozsah dotčených sluţeb sahá od těch velice místních, jako je kadeřnictví, aţ po rozsáhlé dodavatelské aktivity, jako doprava nebo sluţby informačních technologií pro multinacionální firmy. - Zatímco průměrný občan nebude cestovat stovky kilometrů, aby si nechal ostříhat vlasy, mnohé firmy jsou ochotné prodávat po celé Evropě a kromě toho získávat ty nejlepší ceny a kvalitu od svých dopravců. - Nejvíce kontroverzní jsou ty sluţby, které tradičně poskytoval veřejný sektor, zejména zdravotnictví, ale do nichž se v některých členských státech stále více zapojuje sektor soukromý. - V roce 2002 zveřejnila Komise podrobnou zprávu o právních, administrativních a praktických překážkách volného pohybu služeb přes hranice v Evropské unii.
- Bariéry existující v obchodu se sluţbami mají váţný negativní účinek na cenu a kvalitu koncových služeb pro všechny uživatele, ať už jsou to jiní poskytovatelé služeb, výrobci nebo spotřebitelé. - Tyto bariéry poškozují obzvláště malé a střední podniky. - Pro řešení tohoto problému navrhla odstupující Komise v roce 2004 Směrnici o službách na vnitřním trhu, - Záměrem Směrnice bylo umoţnit firmám poskytovat sluţby v kterémkoli členském státě, ať uţ budou chtít se v něm trvale usadit, nebo se přestěhují jen dočasně, nebo budou poskytovat své sluţby na dálku, a to odstraněním administrativních a právních bariér bránících přeshraničnímu obchodu. - Navrhovaná Směrnice o službách se stala v roce 2005 jedním z námětů záporné kampaně před francouzským referendem o Ústavní smlouvě EU, v níž vymyšlený polský instalatér se dával za příklad přímého ohrožení francouzských dělníků. - Se směrnicí bylo spojováno jméno bývalého komisaře pro vnitřní trh, Holanďana Fritse Bolkensteina, a tzv. Bolkensteinova směrnice se stala předmětem kritiky v celé Evropě. - Rozčilení vyvolané návrhem směrnice vedlo Komisi k částečnému ústupu, když zdůraznila, ţe návrh se nebude týkat sluţeb obecného zájmu (jako je lékařství a zdravotní sluţby), a ţe v těch členských státech, ve kterých tyto sluţby poskytuje výhradně vláda z veřejných prostředků, by se trh vůči konkurenci neotevíral. - Po ostrých sporech nakonec Evropský parlament a Rada schválily Směrnici o službách v prosinci 2006. - Směrnice je výsledkem kompromisního jednání mezi evropskými institucemi a její obsah není tak dalekosáhlý, jak Komise původně doufala. - Přesto však umožňuje poskytovatelům služeb snadnější pohyb přes hranice a bude mít dopad na širokou škálu podnikání, jako jsou hotely a restaurace, půjčovny aut, stavebnictví, distribuce, cestovní a realitní agentury, služby volného času a sportovní střediska. - Zahrnuty jsou prakticky všechny služby pro podnikatelské činnosti, jakož i služby poskytované profesionály, například architekty a právníky. - Směrnice o sluţbách musela být přenesena do legislativy členských států do konce roku 2009. Finanční sluţby Okruhy problémů nedostatečná konsolidace finančních institucí malá pružnost u spořících produktů pro občany pohybující se mezi členskými státy malý rozsah evropských kapitálových trhů - Tato politika oslovuje dvě úrovně finančních služeb: velkoobchodní (podnikové a kapitálové) trhy a maloobchodní (spotřebitelské) trhy, jakož i podpůrné služby, například integrace platebního systému. - Na maloobchodní finanční úrovni si zákazníci kupují pojištění, hypotéky, penzijní balíčky a spořitelní plány. - I když tyto produkty se nemusejí poskytovat místně, evropský trh je v tomto ohledu převážně roztříštěný. - Například občané, kteří si chtějí vzít hypotéku na nákup domu, jsou do značné míry limitováni ve výběru na instituce zřízené v daném členském státě (ačkoliv to mohou být pobočky bank z jiné země ). - Ačkoliv je technicky možné získat hypotéku od věřitele z jiné země, většina věřitelů se zdráhá zapojit se do případů, v nichž by se nemohli jednoduše dostat k zárukám za poskytnutou půjčku, například nějakého domu. - Jestliže banky v zásadě nemohou obchodovat v jednom právním prostředí a pod jednou soudní pravomocí, jejich náklady které se přenesou na zákazníka budou vyšší, čímž se vyruší potenciální zisk nákupu v jiných zemích. - Totéž platí i pro pojišťovací produkty (např. pojištění aut, domácností, životní pojištění) a pro penze. - Náklady a obtíže spojené s jejich nákupem v jiných zemích vedou většinu občanů k tomu, že nevyužijí potenciální výnosy takového nákupu. - V praxi takových výhod vyuţívají jen nejbohatší občané EU. - Danění finančních služeb je také významnou překážkou přístupu k těmto službám, neboť některé vlády nabízejí výhodnější daňové sazby nebo odpočty při investicích do jednotlivých typů finančních produktů. - Občané z jednoho členského státu, kteří si přejí investovat v druhém státě, se mohou ocitnout v situaci, kdy budou penalizováni ve svém daňovém přiznání. - Taková situace rovněž klade podstatnou překážku všem, kteří by se chtěli pohybovat z jednoho členského státu do druhého, protože buď se mohou stát obětí vyššího zdanění, nebo mohou tratit peníze při předčasných výplatách spořitelních plánů.
- Na velkoobchodní úrovni finančních sluţeb se dosáhlo většího pokroku. - Například došlo k jisté konsolidaci evropských kapitálových trhů. - V zákulisí se přijala důležitá opatření pro sladění účetních standardů, kapitálových požadavků pro instituce a procedur při získávání financí, například prostřednictvím primárních emisí akcií podniků na burze. VOLNY POHYB KAPITÁLU Okruhy problémů pátrání po terorismu a praní špinavých peněz problémy se sjednocováním daní a účetnictví - Přesuny kapitálu mezi členskými státy nejsou dnes, teoreticky, předmětem žádných omezení. - To znamená, že vklady lze vyplácet a splácet v celé Unii bez nutnosti předchozího schválení vládními úřady, a neexistují žádná omezení pro pohyb kapitálu nebo měnové obchody. - Zavedení eura tyto kapitálové pohyby usnadnilo. - Vlády si samozřejmě ponechaly možnost kontrolovat a ověřovat tyto pohyby, aby se zamezilo daňovým únikům velkého rozsahu. - Kromě toho se zavedly přísné kontroly pro monitorování podezřelých transakcí, které by se mohly týkat pohybů financí získaných trestnou činností za účelem praní špinavých peněz. - Od finančních institucí se vyžaduje, aby oznámily úřadům jakoukoli takovou transakci. - A nedávno se zavedly, na základě rostoucího strachu z terorismu, dodatečné kontroly pokoušející se vystopovat finanční prostředky používané k přípravě nebo k podpoře teroristických útoků. ZÁVĚRY PRO VNITŘNÍ TRH: - Podle výpočtů Komise v letech 1993-2003 vytvořil jednotný trh nejméně 2,5 milionů nových pracovních míst a přinesl dodatečné bohatství v hodnotě téměř 900 miliard euro. - Komise dnes posunula význam jednotného trhu od odstraňování přeshraničních obchodních bariér směrem k zárukám, že trhy budou fungovat lépe ve prospěch občanů, spotřebitelů a podnikatelů. - To se má dít se záměrem prosazovat konkurenceschopné podnikatelského prostředí, které respektuje zákazníkovu volbu a je společensky a environmentálně odpovědné. - Podle názoru Komise, je z hlediska sociální spravedlnosti nezbytné předvídat a sledovat změny, které při otevírání trhů bezprostředně působí na lidi a na odvětví hospodářského života. - Odpovědí na tyto obavy, zvláště ve Francii, bylo v roce 2005 založení tzv. Evropského fondu pro přizpůsobení se globalizaci (Globalisation Adjustment Fund EGF) na pomoc pracovníkům, kteří se stali nadbytečnými v důsledku obchodní liberalizace. Fond bude ročně vyplácet 500 milionů euro, aby pomohl těmto lidem při hledání nového zaměstnání. - Evropská konference odborových svazů (ETUC) a organizace zaměstnavatelů zemí EU Businesseurope uvítaly novou vizi jednotného trhu 21. století, kterou Evropská komise předložila. - Nicméně pro dokončení vnitřního trhu je třeba ještě mnoho věcí udělat. - Prohloubení tržní integrace bude v některých citlivých oblastech, obzvláště ve zdravotnictví, finančních službách a síťových průmyslových oborech jako je energetika, ještě nějakou dobu trvat. Probíhající změny Finanční sluţby V roce 2005 byl dokončen akční plán EU pro vytvoření integrovaného trhu finančních služeb. Došlo ke snížení nákladů na půjčky pro firmy a spotřebitele a střadatelům se naskytlo širší spektrum investičních produktů programy spoření a penzijní programy se mohou získat od evropského poskytovatele, dle výběru. Bankovní poplatky za platby přes hranice byly sníženy. Administrativní a technické překáţky bránící volnému pohybu Země EU často odmítají přijmout normy ostatních členských zemí a v některých případech i uznat rovnocennost profesní kvalifikace. Roztříštěnost vnitrostátních daňových systémů rovněž ztěžuje integraci trhu a snižuje jeho účinnost.
Pirátství a padělání Výrobky z EU je nutno chránit proti pirátství a padělání. Evropská komise odhaduje, že tato trestná činnost stojí EU každoročně tisíce pracovních míst. Proto Komise i národní vlády pracují na rozšíření autorského práva a patentové ochrany. Veřejné zakázky V důsledku směrnic týkajících se služeb, zásobování a stavebních prací v mnoha sektorech včetně vodního hospodářství, energetiky a telekomunikací, jsou nyní veřejné zakázky otevřeny zájemcům odkudkoli z EU SPOLEČNÁ POLITIKA OCHRANY SPOTŘEBITELE. S politikou vnitřního trhu úzce souvisí společná politika ochrany spotřebitele. Je totiž zjevné, že tlačení cen výrobků a služeb v sobě nese riziko snížené kvality. Firmy se v ostrém konkurenčním boji zaměřují na dosažení co nejnižší ceny, čas od času na úkor spotřebitele. Konzumenti proto musí být chráněni, a to celoevropsky. Rozvoj politiky ochrany spotřebitele souvisel s budováním společného trhu. Nejedná se tedy o klasickou a základní politiku EU. Do primární legislativy se termín spotřebitel dostal Jednotným evropským aktem v roce 1986. Ten se stal motorem této politiky. Smlouva o EU již ochranu spotřebitele považuje za plnohodnotnou komunitární politiku, a to definováním článku 153. Politika ochrany spotřebitele vychází ze zásady subsidiarity (stručně řečeno EU by neměla nahrazovat národní či regionální ochranné nástroje, ale spíše je doplňovat a garantovat minimální úroveň ochrany spotřebitele, která je vymahatelná ve všech členských státech EU). Pro zákazníky je tato minimální rovina důležitá, protože jim zajišťuje nárok například na stejné délky záručních lhůt atd. V dnešní podobě upřesňuje politiku ochrany spotřebitele Strategie spotřebitelské politiky na období 2002 2006. Dokument si stanovuje za cíl: dosáhnout vysoké úrovně ochrany spotřebitele dosáhnout účinného vynucování předpisů v oblasti ochrany spotřebitele zapojit spotřebitelské organizace do tvorby politik EU Na ČR měla a má evropská politika ochrany spotřebitele zásadní vliv. V době přechodu k tržnímu hospodářství heslo spokojený zákazník náš pán zcela neplatilo. Nedůslednou a nekvalitní legislativu, která určovala práva spotřebitelů velmi vágně, navíc využívali či spíše zneužívali někteří z výrobců. Spotřebitelé byli navíc o svých právech nekvalitně informováni a jejich schopnost bránit se tak nedosahovala valné úrovně. Vstup ČR do EU znamenal jak konkrétní a hmatatelné dopady na spotřebitele, tak úpravu legislativního rámce. Čeští konzumenti požívají stejných práv a výhod jako jiní občané zemí EU. Mezi konkrétní změny lze přiřadit prodloužení záruční lhůty na 2 roky, možnost do 14 dnů odstoupit od smlouvy uzavřené na dálku (např. v souvislosti s teleshoppingem), podrobnější informace o materiálech použitých v hlavních částech obuvi, ochrana před nevyžádanou elektronickou korespondencí (tzv. spam) atd. Politika posílení jednotného trhu Spotřebitelská politika s důvěrou nakupovat ve všech členských zemích. všichni spotřebitelé mají - stejně vysoká úrovně ochrany. Bezpečnost - produkty a jídlo jsou testovány a kontrolovány
Kontrola pravdivosti reklamy aby spotřebitelé nebyli šizeni nesolidními obchodníky a nestali se oběťmi podvodné nebo zavádějící reklamy. Práva spotřebitelů jsou chráněna - spotřebitelé mají možnost nápravy kdekoli v EU, a to bez ohledu na to, zda kupují zboží v obchodě, prostřednictvím zásilkového prodeje, telefonicky nebo po internetu HOSPODÁŘSKÁ A MĚNOVÁ UNIE (HMU) A EURO Rok 2002 přinesl do fungování EU nový a významný prohlubující integrační prvek společnou měnu euro. Částečně se tak završil proces, který byl velmi opatrně nastartován při samotném počátku integrace. Smlouva o EHS se o projektu jednotné měny zmiňovala stručně, a to ve smyslu měnové koordinace. Konjunkturní politika a měnové kurzy byly považovány za otázky společného zájmu (články 103 a 107). Měla být koordinována hospodářská politika (články 105 a 1545). ES však v této době nedisponovala žádnými nástroji, které by koordinace umožňovaly. Rada ministrů musela o měnových záležitostech hlasovat jednomyslně a jak ukázala praxe, vlády se byly schopny shodnout jen na jediné věci, totiž že půjdou svojí vlastní cestou. Je totiž zjevné, že případný vznik společné měny měl v sobě velký politický potenciál, jehož se řada tehdejších státníků obávala. Vznik HMU tak byl dlouhou dobu námětem debat než reálných politických opatření. Byla-li uskutečňována nějaká spolupráce, odehrávala se především v rovině mezivládní kooperace. Ke změně došlo s nástupem Komise J. Delorse, která projekt HMU považovala za jeden z hlavních cílů. Svou roli sehrála také Francie, která si přála posílit struktury Společenství tak, aby si poradily s růstem síly Německa. Federalisticky orientována byla i velká část EP. Projekt měnové a hospodářské integrace tak podporovala široká koalice evropských institucí a některých národních států. DĚJINY MĚNOVÉ SPOLUPRÁCE Werner - V roce 1968 přišel Lucemburský ministerský předseda Pier Werner s myšlenkou jednotné měny - Jeho zpráva takzvaná Wernerova zpráva zveřejněna v roce 1970 navrhovala, aby během deseti let postupně došlo k vytvoření měnové unie - O rok později však spojené státy devalvovaly dolar - Pak následovala ropná krize a Wernerův plán byl odložen - Na místo měnové unie zavedly některé evropské země systém, který se nazýval měnový had a který určoval rozmezí, v němž se mohly pohybovat směnné kurzy mezi několika evropskými měnami i vůči americkému dolaru - Od svého vzniku v roce 1972 až do svého zániku o 7 let později prošl měnový had řadou úprav směnných kurzů - Řada zemí tento systém zaváděla, opouštěla a opět se k němu vracela - V roce 1979 došlo k oživení zájmu o zavedení hospodářské a měnové unie - Vznikl tak evropský měnový systém, který měl 3 hlavní rysy: - A byla zavedena evropská měnová jednotka ECU, která však byla pouze virtuální měnou, pouhou zúčtovací jednotkou, tuto referenční měnu s názvem ecu: tvořil ji koš sestavený z měn všech členských států; - V rámci evropského měnového systému se členské státy dohodli, ţe budou udrţovat své měny ve fluktuačním pásmu 2,25 % klem centrální parity - Tento krok byl začátek mechanizmu směnných kurzů - Třetím významným bodem EMS byl úvěrový mechanismus: kaţdá země převedla 20 % své měny a zlatých rezerv do společného fondu. - Vlády členských států však nebyly s tímto řešením vždy spokojeny - V letech 1979 až 1987 se uskutečnilo celkem 37 kursových úprav
- v roce 1986 podepsaly členské státy JEDNOTNÝ EVROPSKÝ AKT, který znamenal první výrazné změny Římské smlouvy - cílem Jednotného evropského aktu bylo vytvořit do roku 1993 skutečný vnitřní trh s volným oběhem zboží lidí služeb a kapitálu, bez jakýchkoliv celných překážek - V druhé polovině osmdesátých let minulého století se Evropský měnový systém proměnil v jakousi markovou zónu. - Členské země neusilovaly o devalvace centrálních parit a naopak z pevného kurzového závěsu vůči německé marce učinily součást své dezinflační strategie. - Toto období dlouhodobé kurzové stability přimělo řadu zemí k úvahám o oživení polozapomenutého projektu hospodářské a měnové unie. - Tento směr potvrdilo zasedání Evropské rady v Hannoveru v červnu 1988, které pověřilo tehdejšího předsedu Evropské komise Jacquese Delorse, aby ve spolupráci s guvernéry členských centrálních bank a dalšími experty vypracoval plán etapovitého dosažení Hospodářské a měnové unie. - jehož zjištění se měla stát podkladem pro Maastrichtskou smlouvu - Výstup Delorsovy pracovní skupiny byl zveřejněn jako DELORSOVA ZPRÁVA - v dubnu 1989 - a přijat byl na zasedání Evropské rady v Madridu v červnu 1989. - Tato zpráva zdůraznila, že jedině vytvoření měnové unie se společnou měnou zajistí plné využívaní výhod vnitřního trhu. - Delorsova zpráva předpokládala, že hospodářská a měnová unie bude vznikat ve třech etapách - na posílení spolupráce mezi centrálními bankami a byla zahájena 1. července 1990, kdy byl v rámci ES zcela liberalizován pohyb kapitálu - Následně byla 7. února 1992 podepsaná smlouva o Evropské unii MASTRICHTSKÁ SMLOUVA - smlouva stanovila podmínky a další kroky pro dosažení hospodářské a měnové unie a pro její fungování - Jako začátek druhé etapy stanovila smlouva rok 1994, během této etapy mělo být dosaženo hospodářské konvergence a měly být vytvořené instituce a stanovené postupy nezbytné k zavedení jednotné měny - Smlouva stanovila kritéria konvergence, která musely členské státy splnit v rámci přípravy na zavedení jednotné měny - Ve druhé etapě vznikl EMI evropský měnový institut, který 1. ledna 1994 zahájil svou činnost ve Frankfurtu nad Mohanem - Tento institut prováděl veškerou činnost a přípravné práce nezbytné k tomu aby evropská centrální banka převzala svou odpovědnost za měnovou politiku - V květnu 1998 se představitelé EU a ministři financí sešli v Bruselu, aby rozhodly, které členské státy dosáhli dostatečné úrovně konvergence a mohou se tak účastnit měnové unie - Na zasedání rady byl poprvé jmenován první prezident ECB Wilém DOJZNBERG a ostatní členové první výkonní rady - ECB vznikla 1. června 1998 a nahradila tek Evropský měnový institut - Spolu se všemi národními centrálními bankami všech členských států EU vytvořila ECB Evropský systém centrálních bank (FILM?) - V noci z 31. prosince 1998 na 1. ledna 1999 začalo platit euro a byly neodvolatelně stanoveny přepočítávací koeficienty mezi eurem a měnami zúčastněných států - Třetí etapa začala prvního ledna 1999, kdy byla zavedena jednotná měna a odpovědnost za měnovou politiku přešla z národních centrálních bank na radu guvernérů evropské centrální banky - O tří roky později v roce 1. ledna 2002 byly za velkých oslav uvedeny do oběhu nové eurobankovky a mince - Předchozí tři roky bylo euro úřední měnou jen pro banky, podniky a finanční trhy nyní však patřilo všem Tři fáze První fáze Odstranění veškerých omezení - začala 1. července 1990 a obsahovala: úplně volný pohyb kapitálu v rámci EU (zrušení devizových kontrol);
zvýšení částky zdrojů věnovaných na odstranění nerovností mezi evropskými regiony (strukturální fondy); hospodářská konvergence prostřednictvím mnohostranného dohledu nad hospodářskými politikami členských států. Druhá fáze Vznik EMI předchůdce ECB - byla zahájena 1. ledna 1994. Její součástí bylo: zřízení Evropského měnového institutu (EMI) ve Frankfurtu; EMI byl složen z guvernérů centrálních bank zemí EU; nezávislost národních centrálních bank; definice pravidel pro snížení národních rozpočtových deficitů. Třetí fáze - znamenala zavedení eura. 11 zemí EU přijalo od 1. ledna 1999 euro, Euro stalo se společnou měnou Belgie, Finska, Francie, Irska, Itálie, Lucemburska, Německa, Nizozemska, Portugalska, Rakouska a Španělska (Řecko se přidalo 1. ledna 2001). Funkci EMI převzala Evropská centrální banka a začala odpovídat za měnovou politiku definovanou a uplatňovanou v eurech. 1. ledna 2002 byly v těchto 12 zemích eurozóny uvedeny do oběhu mince a bankovky eura. O dva měsíce později byly staženy z oběhu národní měny. Po tomto datu se euro stalo jediným zákonným platidlem na veškeré hotovostní a bankovní transakce v zemích eurozóny, které představují více než dvě třetiny obyvatelstva EU. KONVERGENČNÍ KRITÉRIA Země, které chtějí přijmout euro, musí dosáhnout vysoké míry udrţitelé konvergence. Míra konvergence se hodnotí na základě více kritérií stanovených ve Smlouvě o zaloţení ES Patří k nim: Cenová stabilita cenová stabilita: míra inflace nesmí překročit průměrnou míru inflace tří členských států s nejnižší inflací o více než 1,5 %; konvergence úrokových sazeb úrokové sazby: dlouhodobé úrokové sazby se nesmí lišit o více než 2 % ve vztahu k průměrným úrokovým sazbám tří členských států s nejnižšími úrokovými sazbami; veřejné finance deficity: národní rozpočtové deficity musí být nižší než 3 % HDP; veřejný dluh: nesmí překročit 60 % HDP; kurzová stabilita stabilita směnného kurzu: směnné kurzy musely po dobu předchozích dvou let zůstat ve schváleném rozmezí. Konvergenční zprávy - Evropská komise a ECB nejméně jednou za dva roky, resp. na žádost příslušného členského státu, podávají Radě EÚ zprávu o stave konvergence členských států s výjimkou. - Ve svých zprávách na základě hodnocení stavu plnění konvergenčních kritérií v jednotlivých členských státech, jestli dosáhli požadovaný vysoký stupeň udržitelné konvergence. - Současně hodnotí slučitelnost vnitrostátních právních předpisů členského státu včetně statutu jeho národní centrální banky se Smlouvou o založení ES v otázce nezávislosti centrální banky. - Konvergenční zprávy kromě toho sledují stav integrace trhů, vývoj běžného účtu platební bilance, jako i vývoj jednotkových nákladů práce a jiných cenových indexů.
- Po diskusi v Radě EÚ ve složení hlav států a vlád a po poradě s Evropským parlamentem Rada pro ekonomické a finanční záležitosti na návrh Komise kvalifikovanou většinou rozhoduje o tom, které členské státy s výjimkou konvergenční kritéria splňují. - V tom případě výjimku zruší a příslušné členské státy se stávají členy eurozóny. EURO Od r 1999 oficiální měna pro bankovní operace; Od r. 2002 bankovky, mince hotovostní peníze kursy (přepočítací koeficienty) národních měn jsou nezvratně zafixovány Euro spolu s dolarem (USD) je jednou z nejdůleţitějších měn světa v devizových rezervách připadá na euro 26,5 % (na americký dolar připadá 64 %). Měnová politika eurozóny je prováděna Evropskou centrální bankou ve Frankfurtu nad Mohanem. Ze současných 27 členských států Evropské unie (EU) zatím euro přijalo 16 států (Belgie, Německo, Irsko, Španělsko, Řecko, Francie, Itálie, Kypr, Lucembursko, Malta, Nizozemsko, Rakousko, Portugalsko, Slovinsko, Slovensko a Finsko), které se tak v plné míře podílejí na třetí etapě HMÚ. Dva členské státy Dánsko a Spojené království mají ojedinělé postavení, protože v protokolech přiložených k Smlouvě o založení Evropského společenství (Smlouva o založení ES) jim bylo uděleno výjimečné právo rozhodnout se, jestli se zapojí do třetí etapy HMÚ. Oba státy Radě EU oznámily (Dánsko v roku 1992 a Spojené království v roku 1997), že do třetí etapy vstoupit neplánují a zatím se tedy nechtějí stát členy eurozóny. Ostatní země EU mají v současnosti udělenou výjimku. Tato výjimka znamená, že členský stát ještě nesplnil podmínky na přijetí eura a proto má výjimku z některých, i když ne všech, ustanovení, která běžně platí od vstupu do třetí etapy HMÚ. Kromě jiného jde o všechna ustanovení, kterými se zodpovědnost za měnovou politiku přenáší na Radu guvernérů v Evropské centrální banky (ECB). v dalších zemích mimo EU pouţívají euro na základě dohod s Evropskou unií - Monako, - San Marino, - Vatikán, - francouzská zámořská společenství: - Mayotte, - Saint-Pierre a Miquelon, - Andorra - Černá Hora - Kosovo Předpokládaný vstup dalších státu EU do EUROZÓNY Výhody eura Nízke úrokové sadzby vďaka vysokej miere cenovej stability Eurosystém úspešne vedie jednotnú menovú politiku. Euro je rovnako stabilnou a dôveryhodnou menou ako pôvodné meny krajín eurozóny. Výsledkom je prostredie cenovej stability v eurozóne, ktoré zmierňuje rast cien a mzdových nákladov. Vďaka tomu sa inflačné očakávania a inflačné rizikové prémie držia na stabilne nízkej úrovni, čo vedie k nízkej úrovni trhových úrokových sadzieb. Väčšia cenová transparentnost Vo všetkých krajinách eurozóny sa platí tými istými peniazmi, čo zjednodušuje cestovanie.
Cenová transparentnosť je výhodou pre spotrebiteľov, pretože jednoduché porovnávanie cien im umožňuje nájsť najlacnejšieho dodávateľa v eurozóne, napr. pri rozhodovaní o kúpe auta v rôznych krajinách eurozóny. Cenová transparentnosť vytvorená jednotnou menou preto Eurosystému pomáha držať infláciu pod kontrolou. Silnejšia konkurencia zvyšuje pravdepodobnosť, že dostupné zdroje budú použité čo najefektívnejšie, podporuje obchod v rámci eurozóny a tým prispieva k zamestnanosti a hospodárskemu rastu. Odstránenie transakčných nákladov Zavedením eura 1. januára 1999 došlo k odstráneniu devízových transakčných nákladov, čo umožnilo podstatné úspory. V rámci eurozóny už nevznikajú žiadne náklady v súvislosti s: nákupom a predajom devíz na devízových trhoch, zabezpečením proti nepriaznivému kurzovému vývoju, cezhraničnými devízovými platbami spojenými s vysokými poplatkami, vedením viacerých účtov v rôznych menách, čo sťažuje ich správu. Koniec kurzových výkyvov Zavedením eura v eurozóne zmizli aj kurzové výkyvy a teda aj kurzové riziko. Tieto kurzové náklady a riziká v minulosti bránili obchodu a hospodárskej súťaži medzi jednotlivými krajinami. Zavedenie eurobankoviek a euromincí: vplyv na ceny Po zavedení hotovostného eura v januári 2002 mali spotrebitelia zrazu pocit, že inflácia je vyššia ako jej skutočné hodnoty vykazované v oficiálnych štatistikách. Zo štatistických údajov naozaj vyplýva, že v čase prechodu na euro sa ceny viacerých položiek, najmä častejšie kupovaných tovarov, nadpriemerne zvýšili. Rast cien mohol byť čiastočne spôsobený tým, že niektoré podniky a maloobchodníci zmenu peňazí využili na zvýšenie cien na úkor spotrebiteľov. Rast niektorých cien však nesúvisel priamo so zavedením eurobankoviek a euromincí. V tom čase napríklad rástli medzinárodné ceny ropy, ktoré ovplyvnili cenu pohonných látok na čerpacích staniciach. Nepriaznivé poveternostné podmienky zase spôsobili nárast cien ovocia a zeleniny. Tieto udalosti sa odohrávali súbežne so zavedením eura a miestami sa nesprávne dávali do súvislosti s ním. Podľa analýzy Eurostatu, štatistického úradu Európskej únie (EÚ), bol priamy vplyv zavedenia hotovostného eura pomerne obmedzený jeho príspevok k celkovej inflácii, ktorá bola v eurozóne v roku 2003 na úrovni 2,3 %, bol len 0,3 percentuálneho bodu Okrem toho súvisiaca štúdia [2] ukázala, že spotrebitelia boli už pred zavedením eura skôr presvedčení o tom, že ceny sa zvýšia alebo zaokrúhlia smerom nahor v ich neprospech. Zdá sa, že tieto očakávania zásadným spôsobom ovplyvnili ich vnímanie následnej situácie. Mnohí spotrebitelia ešte aj dnes porovnávajú úroveň cien s cenami v národných menách, ktoré sú zamrznuté v čase, a preto sú postupom času stále menej reálne. Prieskumy Európskej komisie [3] však zároveň ukazujú, že spotrebitelia si už na euro zvykli a že rozdiel medzi vnímanou a skutočne nameranou infláciou sa postupne zmenšuje. Finančná integrácia eurozóny V minulosti boli finančné systémy v eurozóne zamerané národne, každý na svoju vlastnú menu. V dôsledku zavedenia jednotného trhu a eura je európsky finančný systém stále viac prepojený a štátne hranice hrajú stále menšiu úlohu. Dochádza k prepájaniu finančných trhov, príslušnej finančnej infraštruktúry i finančných inštitúcií, napríklad k cezhraničným fúziám bánk a zakladaniu pobočiek v iných krajinách. Všeobecné ekonomické výhody finančnej integrácie Finančná integrácia v konečnom dôsledku zvyšuje potenciál rýchlejšieho hospodárskeho rastu.
To znamená, že s mierou integrácie finančného systému eurozóny rastie aj hrubý domáci produkt (HDP) eurozóny. Z pohľadu jednotlivých hospodárskych subjektov väčší a integrovanejší finančný systém okrem iného umožňuje aj lepšie využitie úspor z rozsahu. Domácnosti majú zase prístup k širšej ponuke finančných produktov, napr. hypotekárnych úverov na bývanie, za pomerne nižšiu cenu. Základné údaje o eurozóne Pred založením menovej únie boli jednotlivé krajiny dnešnej eurozóny pomerne malými otvorenými ekonomikami. Eurozóna je naopak veľkou a oveľa sebestačnejšou ekonomikou, ktorá je svojou veľkosťou porovnateľná so Spojenými štátmi. Se svými obyvateľmi je eurozóna jednou z najväčších vyspelých ekonomík vo svete. Z hľadiska podielu na svetovom HDP je eurozóna druhou najväčšou ekonomikou po Spojených štátoch Vzhľadom na to, že ekonomika eurozóny je oveľa menej otvorená ako ekonomiky jednotlivých krajín eurozóny, je vplyv zmien cien v zahraničí na domáce ceny menší. Eurozóna je však stále otvorenejšia ako Spojené štáty či Japonsko. Vývoz tovaru a služieb z eurozóny ako podiel na HDP je povačšine výrazne vyšší 20,3 %) ako v Spojených štátoch (10,2 %) či v Japonsku (14,9 %). (Údaje o vývoze z eurozóny nezahŕňajú Slovinsko.)