Přímá volba prezidenta ČR v kontextu české odborné i veřejné diskuze

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut politologických studií Šárka Vlasáková Přímá volba prezidenta ČR v kontextu české odborné i veřejné diskuze Diplomová práce Praha 2013

Autor práce: Šárka Vlasáková Vedoucí práce: PhDr. Josef Mlejnek, Ph.D. Rok obhajoby: 2013

Bibliografický záznam VLASÁKOVÁ, Šárka. Přímá volba prezidenta ČR v kontextu české odborné i veřejné diskuze. Praha, 2013. 107 s. Diplomová práce (Mgr.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut politologických studií. Katedra politologie. Vedoucí diplomové práce PhDr. Josef Mlejnek, Ph.D. Abstrakt Téma přímé volby prezidenta se na československé i české politické scéně objevovalo pravidelně již od roku 1989. Jednotlivé návrhy vyvolávaly diskuzi v médiích i mezi odbornou veřejností. Diplomová práce zachycuje proměnu odborné, politické i mediální diskuze v průběhu let. Názor veřejnosti je zobrazen prostřednictvím průzkumů veřejného mínění. Práce dále popisuje okolnosti přijetí novely ústavy a prováděcího zákona. Součástí diplomové práce je i teoretický úvod, věnující se režimům z hlediska jejich politického zřízení a dále kapitola načrtávající instituci prezidenta včetně jeho ústavně vymezeného i reálného postavení od roku 1918 dodnes. Abstract Theme of directly elected President was present on Czechoslovak and Czech political field regularly since 1989. Different proposals rose discussion in media and between the specialists from Political science. Diploma thesis captures the changes of specialized, political and media discussion during the years. The opinion of the Public is present in Public opinion polls. Diploma thesis also describes the circumstances of adoption of the Amendment to the Constitution and of the Implementing Law. Part of the Diploma thesis is also theoretical introduction concerning the regimes from the point of view of their polity and also a chapter about the institution of the president concerning his constitutional formal and informal powers since 1918 till these days.

Klíčová slova prezident Československa, prezident ČR, přímá volba prezidenta, parlamentní návrhy, vládní návrhy, veřejná diskuze, mediální diskuze, politologická diskuze, prováděcí zákon, ústava Keywords President of Czechoslovakia, President of Czech Republic, Direct election of the president, Parliament proposals, Government proposals, Political Science discussion, Media discussion, Implementing law, Constitution Rozsah práce: 191626

Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval/a samostatně a použil/a jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely. V Praze dne 2. 1. 2013 Šárka Vlasáková

Poděkování Ráda bych poděkovala svému vedoucímu práce PhDr. Josefu Mlejnkovi, Ph.D. za cenné rady, uvedení do historického kontextu a doporučenou literaturu. Ráda bych též poděkovala své rodině a přátelům, kteří mě celou dobu podporovali.

Teze diplomové práce Politologie IPS FSV UK Řešitelka: Šárka Vlasáková Předpokládaný termín obhajoby: ZS 2012/2013 Vedoucí práce: PhDr. Josef Mlejnek, Ph.D. Název: Přímá volba prezidenta ČR v kontextu české odborné i veřejné diskuze Title: Direct Election of the Czech president in the context of Czech professional public discussion Téma a cíl práce: Diplomová práce se bude zabývat vývojem tématu zavedení přímé volby prezidenta od roku 1989 do roku 2012. Teoretický rámec vymezí základní pojmy a teoretické přístupy, které se k tématu práce váží. Jeho součástí bude popsání základních rysů vývoje instituce prezidenta v českém a československém politickém systému od roku 1918 včetně způsobů volby, popisu jeho pravomocí a reálných dopadů změny z nepřímé volby na přímou na instituci prezidenta. Dále rozeberu jednotlivé poslanecké a senátorské návrhy na změnu volby prezidenta a tyto návrhy zasadím do politického kontextu. Do práce začlením i články odborníků, novinářů a průzkumy veřejného mínění. Cílem diplomové práce je podat ucelený a vyvážený výklad o této problematice. Vyváženost bude zajištěna komparací vývoje veřejné i odborné diskuze. Práce se pokusí poodhalit důvody opakovaného objevování návrhů na zavedení přímé volby prezidenta na československé i české politické scéně. Vývoj debaty zasadím do širšího politického kontextu, práci doplním o průzkumy veřejného mínění k tématu zavedení přímé volby prezidenta. Metodou komparativní

analýzy porovnám zobrazení tématu na reprezentativním počtu článků v tisku i v odborných publikacích. Předpokládaná osnova práce: 1. Teoretický úvod (parlamentní, prezidentské a poloprezidentské systémy, způsoby volby prezidentů) 2. Základní rysy vývoje instituce prezidenta v československém a českém politickém systému od roku 1918 do současnosti; ústavní vymezení, reálné postavení, způsob volby 3. Zavedení přímé volby prezidenta v politickém apelu, programu a legislativních návrzích politických stran a. Návrhy na zavedení přímé volby prezidenta před vznikem samostatné České republiky b. Návrhy na zavedení přímé volby prezidenta v devadesátých letech c. Návrhy na zavedení přímé volby prezidenta v letech 2000-2009 d. Návrhy na zavedení přímé volby prezidenta od roku 2010 e. Průzkumy veřejného mínění k přímé volbě prezidenta od roku 1989 4. Zobrazení debaty o přímé volbě prezidenta v médiích 5. Politologická diskuze nad tématem zavedení přímé volby prezidenta Závěr Předpokládaný seznam literatury a zdrojů: Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Legislativní návrhy na zavedení přímé volby prezidenta CHRASTILOVÁ, Brigita; MIKEŠ, Petr. Prezident republiky Václav Havel a jeho vliv na československý a český právní řád. 1. vydání Praha: ASPI Publishing, 2003. 565 s.

JANSTOVÁ, Kateřina. Právní postavení prezidenta republiky v ústavním systému ČR. In JIRÁSKOVÁ, Věra, a kol. Interpretace Ústavy České republiky a Ústavy Slovenské republiky. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2007. 181 s. JANSTOVÁ, Kateřina. Prezident České republiky. Praha, 2007. 357 s. Dizertační práce. Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta. KLOKOČKA, Vladimír. Ústavní systémy evropských států. 2 aktualizované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2006. 423 s. KLOKOČKA, Vladimír. WAGNEROVÁ, Eliška. Ústavy států Evropské unie: 1. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2004. 795 s. KOUDELKA, Zdeněk. Prezident republiky. S předmluvou Václava Klause. 2011, Leges, Praha, ISBN 978-80-87212-95-0, 223 s. KYSELA, Jan. Deset let Ústavy České republiky: východiska, stav, perspektivy: sborník příspěvků. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, 423 s. KYSELA, Jan. Přímá volba prezidenta republiky jako symptom krize legitimity ústavního systému? in: ŠIMÍČEK, Vojtěch. Postavení prezidenta v ústavním sytému České republiky. Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, Brno, 2008, ISBN 978-80-210-4520-0, 236 s. KYSELA, Jan. Prezident republiky v ústavním systému ČR. In: NOVÁK, Miroslav, BRUNCLÍK, Miloš. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech Česká republika v komparativní perspektivě. Praha: Dokořán, 2008, 399 s. ISBN 978-80-7363-179-6 MLEJNEK, Josef a kolektiv: Postavení hlavy státu v postkomunistických zemích. Od pádu komunismu v roce 1989 do roku 2010. UK, FSV, Praha 2011. ISBN 978-80-87404-11-9. NOVÁK, Miroslav, BRUNCLÍK, Miloš. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech Česká republika v komparativní perspektivě. Praha: Dokořán, 2008, 399 s. ISBN 978-80-7363-179-6 POLÍVKOVÁ, Zdenka. Prezident v posttotalitním státě. 1. vyd. Praha: VŠEHRD, 1994. 80 s. SLÁDEČEK, Vladimír, a kol. Ústava České republiky. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. 949 s. SUK, Jiří. Labyrintem revoluce. Praha: Prostor, 2003, ISBN 80-7260-099-0, 508 s. ŠIMÍČEK, Vojtěch. Postavení prezidenta v ústavním sytému České republiky. Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, Brno, 2008, ISBN 978-80-210-4520-0, 236 s.

ŠIMÍČEK, Vojtěch. Alternativa k navrhovaným způsobům volby prezidenta. Politologický časopis. 2001, roč. 2001, č. 4. Výběr článků z tisku a internetových zdrojů: HAVEL, Václav: Role českého prezidenta, in Mladá fronta Dnes dne 19. ledna 1993 HAVEL, Václav. Jak volit mého nástupce? Přímo!. Mladá fronta dnes. 30. 1. 2002. Dostupný z: http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=clanky&val=40_clanky.html&typ=html KUBÁT, Michal: Přímá volba může být past, in Hospodářské noviny dne 6. ledna 2003 KUDRNA, Jan. Náročná operace: Přímá volba prezidenta aneb transplantace na ústavní úrovni. Respekt. 13. 3. 2011, 11, s. 78. KYSELA, Jan. ČR mezi poloprezidentským a parlamentním režimem. Politologická revue 2006 MLEJNEK, Josef. Český rozhlas [online]. 14. 12. 2010. Josef Mlejnek jr.: Podivná premiéra prezidentské přímé volby. Dostupné z WWW: http://www.rozhlas.cz/radio_cesko/fejeton/_zprava/josef-mlejnek-jr-podivnapremieraprezidentske-prime-volby--823662 MLSNA, Petr. Ústavněprávní aspekty volby prezidenta republiky. Právník. 2009, 148, 1, s. 46 74 PEHE, Jiří: Několik důvodů pro přímou volbu prezidenta, in Lidové noviny dne 21. října 1998 PEHE, Jiří: Mýty o přímé volbě prezidenta, in Literární noviny dne č. 6/2000 PEHE, Jiří: Role prezidenta v českém ústavním systému, in Hospodářské noviny dne 1. června 1998 SVOBODA, Cyril. Ať prezidenta volí občané. Hospodářské noviny. 3. 9. 2001Dostupný z: http://www.cyrilsvoboda.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=120&itemid=49 Jak se rozhodovalo o přímé volbě prezidenta: http://aktualne.centrum.cz/domaci/grafika/2011/12/14/jak-se-rozhodovalo-o-prime-volbeprezidenta/#1

Anotace: Práce se bude zabývat vývojem tématu zavedení přímé volby prezidenta od roku 1989 do roku 2012. Předpokládaným cílem práce je zachycení proměn diskuze o přímé volbě prezidenta na území ČSR, později ČR a její zobrazení v odborné literatuře i v tisku. Součástí práce bude i přehled průzkumů veřejného mínění na téma zavedení přímé volby prezidenta. Anotace v anglickém jazyce: The Diploma thesis will deal with the development of idea of direct presidential election in Czechoslovakia and Czech Republic from 1989 to 2012. My aim is to capture the development of the discussion about the direct election of Czech president and the representation of this theme in professional literature and in press. I will also include opinion polls concerning analyzed theme.

Obsah 1. Teoretický úvod (parlamentní, prezidentské a poloprezidentské systémy, způsoby volby prezidentů)... 5 1.1 Charakteristiky určující sílu prezidentského úřadu... 5 1.2 Parlamentní režimy... 6 1.2.1 Postavení hlavy státu v parlamentarismu... 10 1.3 Prezidentské režimy... 10 1.3.1 Postavení hlavy státu v prezidentském režimu... 12 1.4 Modifikace politických systémů... 13 1.4.1 Vláda shromáždění... 14 1.5.1 Modifikace parlamentní a prezidentské formy vlády... 14 1.5.1.1 Kancléřský model... 14 1.5.1.2 Poloprezidentský systém... 15 1.5.1.2.1 Premiérsko-prezidentský systém a prezidentsko-parlamentní systém... 20 2. Základní rysy vývoje instituce prezidenta v československém a českém politickém systému od roku 1918 do současnosti (ústavní vymezení, reálné postavení, způsob volby)... 21 2.1 První republika... 21 2.1.1 Prvorepublikový prezident ústavní vymezení... 21 2.1.2 Prvorepublikový prezident reálné postavení a autorita... 22 2.1.2.1 Tomáš G. Masaryk... 22 2.1.2.2 Edvard Beneš... 24 2.1.2.3 Emil Hácha... 26 2.2 Období čtyřiceti let a tří ústav... 26 2.2.1 Komunistický prezident ústavní vymezení... 26 2.2.2 Komunistický prezident reálné postavení a autorita... 28 2.2.2.1 Klement Gottwald... 28 2.2.2.2 Antonín Zápotocký... 29 2.2.2.3 Antonín Novotný... 29 2.2.2.4 Ludvík Svoboda... 30 2.2.2.5 Gustáv Husák... 30 2.2.2.6 Václav Havel... 30 2.3 Dvacet let samostatné České republiky... 32 2.3.1 Český prezident ústavní vymezení... 32 2.3.2 Český prezident reálné postavení a autorita... 33 2.3.2.1 Václav Havel... 34 1

2.3.2.1.1 Postoj Václava Havla k přímé volbě prezidenta... 35 2.3.2.2 Václav Klaus... 36 2.3.2.2.1 Postoj Václava Klause k přímé volbě prezidenta... 38 3. Zavedení přímé volby prezidenta v politickém apelu, programu a legislativních návrzích politických stran... 40 3.1 Návrhy na zavedení přímé volby prezidenta v devadesátých letech... 40 3.2 Návrhy na zavedení přímé volby prezidenta v letech 2000 2009... 41 3.3 Návrhy na zavedení přímé volby prezidenta od roku 2010... 50 3.3.1 Sněmovní tisk 415... 51 3.3.2 Prováděcí zákon... 57 3.4 Stanoviska politických stran a politických uskupení k zavedení přímé volby prezidenta 60 3.5 Průzkumy veřejného mínění k přímé volbě prezidenta od roku 1989... 63 4. Politologická diskuze nad tématem zavedení přímé volby prezidenta... 65 4.1 Důvody zavedení přímé volby... 65 4.2 Zavedení přímé volby v parlamentní republice... 68 4.3 Argumenty zákonodárců pro zavedení přímé volby prezidenta... 69 4.3.1 Riziko zvolení prezidenta 48 poslanci... 69 4.3.2 Prezident bude zvolen vždy... 69 4.3.3 Přání většiny občanů České republiky... 69 4.3.4 Zvýšení politické participace občanů na správě věcí veřejných... 70 4.3.5 Vyšší legitimita přímo zvoleného prezidenta... 70 4.3.6 Snížení stranického vlivu a závislosti prezidenta na politických stranách... 72 4.4 Dopad přímo voleného prezidenta na ústavní systém... 73 5. Zobrazení debaty o přímé volbě prezidenta v médiích... 76 6. Závěr... 83 Summary... 86 Literatura... 89 Seznam příloh... 100 Příloha č. 1: Porovnání návrhů na přímou volbu prezidenta (tabulka)... 1001 Příloha č. 2: Průzkumy veřejného mínění na téma přímé volby prezidenta (tabulka)... 1007 2

ÚVOD Diplomová práce se zabývá přímou volbou prezidenta v kontextu české odborné i veřejné diskuze. Snaží se shrnout události, které se vážou k více než 20 letům debat a úvah nad zavedením přímé volby prezidenta na veřejnosti, v médiích, mezi odbornou veřejností i politiky. Průběh této diskuze odráží vývoj a nastolování politických témat a jejich reflexi mezi odbornou i laickou veřejností. Komparací těchto pohledů se práce pokouší o ucelené představení tématu ze všech těchto perspektiv. První kapitola diplomové práce obsahuje teoretický úvod zabývající se typy demokratických politických systémů. Tyto poznatky následně slouží jako protiváha k argumentu, podle kterého zavedení přímé volby prezidenta posouvá ČR k prezidentskému systému. Zasazuje také český politický systém do širšího kontextu, což umožňuje snazší orientaci v následně popisovaných tématech. Kapitola věnující se základním rysům vývoje instituce prezidenta na československém, respektive českém území, představuje úřad prezidenta dle ústavou vymezených pravomocí a též z hlediska jeho reálného působení. Každý prezident je hodnocen i z hlediska své neformální autority, která spoluutvářela význam jeho úřadu. Druhá část diplomová práce se týká samotné diskuze nad zavedením přímé volby prezidenta, která se započala v roce 1989 a završila se podepsáním prováděcího zákona prezidentem Václavem Klausem v srpnu 2012. Třetí kapitola představuje jednotlivé poslanecké, senátní i vládní návrhy na zavedení přímé volby prezidenta. Kapitola se věnuje argumentaci politiků při předkládání návrhů, zmiňuje i vývoj stanovisek jednotlivých politických stran k tématu zavedení přímé volby. Její součástí je i podkapitola o průzkumech veřejného mínění, které na toto téma proběhly mezi veřejností od roku 1998. Následuje kapitola o odborné diskusi na totéž téma, která obsahuje argumenty z řad politologů i odborníků na ústavu a právo. Veřejnou diskusi uzavírá kapitola shrnující debatu o zavedení přímé volby prezidenta v médiích. Obsahem diplomové práce je tedy zavádění přímé volby prezidenta a odborná a mediální diskuze na toto téma, nikoliv analýza ústavnosti či neústavnosti přijaté novely ústavy a prováděcího zákona. Ačkoli jsou mezi uchazeči o post prezidenta i ženy, v části diplomové práce, v níž se věnuji kandidátům, používám důsledně maskulinum (kandidát, prezident). Toto 3

lingvistické pojetí vyplývá z dosavadní mužské reprezentace na postu prezidenta a odráží též skutečnost, že základním tvarem těchto slov je maskulinum. Při zpracovávání teoretického úvodu jsem vycházela především z práce Giovanni Sartoriho Srovnávací ústavní inženýrství a z publikace Matthew S. Shugarta a Johna M. Careyho Presidents and assemblies: constitutional design and electoral dynamics. Východisky pro kapitolu o instituci prezidenta se staly práce o české historii věnující se i prezidentům (např. Prezident republiky Václav Havel a jeho vliv na československý a český právní řád od Petra Mikeše a Brigity Chrastilové, Boj o Hrad od Antonína Klimka či Devět žen z Hradu od Pavla Kosatíka). Podklady pro zpracování politologické diskuze se staly odborné publikace zabývající se českým právním systémem a pozicí prezidenta v něm (např. Deset let Ústavy České republiky: východiska, stav, perspektivy: sborník příspěvků od Jana Kysely, sborník Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky, editovaný Vojtěchem Šimíčkem či Postavení hlavy státu v postkomunistických zemích: od pádu komunismu v roce 1989 do roku 2010, editovaný Josefem Mlejnkem). Primární zdroj pro mediální diskusi představují novinové a internetové články. 4

1. Teoretický úvod (parlamentní, prezidentské a poloprezidentské systémy, způsoby volby prezidentů) Při dělení států dle jejich politického zřízení hovoříme v základu o parlamentních systémech a prezidentských systémech. Klasifikace těchto čistých systémů je poměrně jednoznačná, odborníci se na jejich definování a charakterizování obvykle shodnou. Mezi těmito dvěma póly se však nacházejí další kategorie, nad nimiž už všeobecná politologická shoda nepanuje. Systém, který obsahuje v nějakém poměru prvky prezidentského a parlamentního systému bývá označován jako poloprezidentský, semiprezidentský či premiérsko-prezidentský nebo prezidentsko-parlamentní. Ústavní vymezení se ovšem může od reality velmi lišit. Shugart a Carey definují typologii politických režimů na základě stupně oddělení moci (degree of separation of powers) a povahy vládního kabinetu (the nature of the cabinet), přičemž dělba moci je charakteristická pro prezidentské režimy, zatímco syntéza moci je typická pro parlamentní systém (SHUGART, CAREY 1992: 17). 1.1 Charakteristiky určující sílu prezidentského úřadu Ve stati Volební pravidla pro prezidentské volby. Komparativní analýza 142 zemí upozorňuje Tomáš Lebeda, že důležitou charakteristikou síly prezidentského úřadu je charakter volby prezidenta a existence vlády odpovědné parlamentu. Dle těchto kritérií dělí politické režimy do tří typů: 1. Režim typu A s přímo voleným prezidentem; v tomto režimu neexistuje premiér ani vláda, kteří by byli odpovědni parlamentu, je zde striktní oddělení mocí = prezidentské režimy; 1 2. Režim typu B s přímo voleným prezidentem, zároveň zde existuje vláda a premiér odpovědný parlamentu dualismus exekutivy s přímo voleným prezidentem = poloprezidentský režimy a parlamentní režimy; 2 1 Nejvíc se vyskytuje na americkém kontinentu, pak v Africe; v Evropě pouze Kypr, prakticky Rusko a Bělorusko (ale formálně B). Více viz (LEBEDA in NOVÁK, BRUNCLÍK 2008: 37). 2 Vyskytují se především v Africe a Evropě. 5

3. Režim typu C s nepřímo voleným slabým prezidentem, vláda a premiér jsou odpovědní parlamentu; v tomto režimu existuje dualismus exekutivy, v němž dominuje vládní složka = parlamentní režimy. 3 Důležitou charakteristikou úřadu prezidenta je též délka funkčního období, přičemž období delší než pět let se vyskytuje v méně demokratických režimech, zatímco pětileté a kratší funkční období značí stabilní demokracii. V této souvislosti je důležitá i možnost znovuzvolení prezidenta. Jako demokratická je vnímána možnost jednoho znovuzvolení, jmenování doživotním prezidentem nikoli. Určujícími charakteristikami jsou i způsob volby prezidenta a typ volebního systému, podle kterého volba prezidenta probíhá. Vzhledem k tomu, že prezidentský úřad je zastáván jedinou osobou, je logické, že půjde o jednu z většinových technik (LEBEDA in NOVÁK, BRUNCLÍK 2008: 45). Většina prezidentů je volena pomocí systému absolutní většiny, 4 v němž musí vítěz získat víc hlasů, než mají všichni ostatní kandidáti dohromady. Volba prezidenta je převážně dvoukolová s uzavřeným druhým kolem 5, do něhož postupují dva nejsilnější kandidáti z kola prvního. 1.2 Parlamentní režimy Parlamentní vláda funguje (funguje lépe), když se toto označení nebere tak úplně doslova, tedy když parlament nevládne a je držen na otěžích. Vyjádříme-li to z druhé strany, fungující parlamentarismus není nikdy čistým parlamentarismem, který plně ztělesňuje princip svrchovanosti parlamentu. Parlamentarismus funguje, když jsou mu přistřižena křídla a když nabude takříkajíc poloparlamentní podoby. Je to poněkud paradoxní: čím méně je vláda ve skutečnosti parlamentní, tím lepší má výsledky (SARTORI 2011: 119). Nejstarší a nejrozšířenější formou vlády v soudobých moderních státech je parlamentarismus. Výchozím principem režimu je svrchovanost parlamentu, který je jediným aktérem majícím plnou legitimitu získanou prostřednictvím voleb. Parlamentní systémy proto nedovolují oddělení moci parlamentu a vlády; jsou založeny na sdílené legislativně-exekutivní moci (SARTORI 2011: 110). V parlamentním režimu 3 V současnosti spadá Česká republika do Režimu typu C. Po zavedení přímé volby prezidenta se Česká republika posune směrem k Režimu typu B. Zda do něj bude náležet, určí poměr mezi prezidentem a vládou. 4 Systém relativní většiny je naopak nejčastější u parlamentních voleb. Pro prezidentské volby je nevhodný, protože může dojít ke zvolení prezidenta největší menšinou, jelikož pro zvolení stačí kandidátovi zisk nejvyššího počtu hlasů ve srovnání s ostatními kandidáty. Více viz (LEBEDA in NOVÁK, BRUNCLÍK 2008: 45). 5 Volba s otevřeným druhým kolem se pro prezidentské volby neužívá, protože nemá předem stanovený počet kandidátů, kteří postoupí do druhého kola. 6

vedle sebe existuje zastupitelský sbor, volený ve všeobecných volbách občany, vláda, jakožto kolegiátní orgán sestávající z ministrů, v jehož čele stojí předseda, a hlava státu, kterou je v závislosti na formě státu buď král (v monarchiích) nebo prezident (v republice) (JANSTOVÁ 2007: 13). Parlamentní systémy se navzájem velmi různí a nemají jednotná označení 6. Z hlediska moci výkonné je fungující parlamentarismus charakterizován akceschopnou a stabilní vládou. Giovanni Sartori vyděluje tři možné kombinace těchto charakteristik: 1. akceschopná a stabilní vláda, 7 2. stabilní a eventuálně i akceschopná vláda, 3. nestabilní. Zmíněné pojmy se netýkají vlastních výkonů, ale strukturálních schopností. Výkon závisí na vykonavateli tak, jako jízda autem závisí na řidiči (SARTORI 2011: 122). Sartori připomíná, že samotné slovo parlamentarismus neoznačuje jednu entitu. Parlamentní systémy přinášejí rozmanité výsledky, důvodem jsou jejich odlišné exekutivně-legislativní vazby. Proto lze podle něj rozlišit minimálně tři typy parlamentních režimů: 1. premiérský (kabinetní) systém anglického typu, kde má exekutiva převahu nad parlamentem; 2. vláda zákonodárných sborů francouzského typu (Třetí a Čtvrtá republika) vládnutí je nemožné; 3. stranicky kontrolovaný parlamentarismus (nachází se mezi oběma typy) (SARTORI 2011: 110). 6 Giovanni Sartori například vyděluje parlamentní režimy z hlediska vztahu premiéra k členům vlády; dále vyděluje premiérské systémy, vládu zákonodárného sboru, klasický parlamentarismus fungující podle kombinace atributů akceschopnosti a stability vlády. Jako samostatný vyděluje parlamentarismus s přímo voleným premiérem. 7 Premiérské systémy + systémy predominantní strany (Švédsko, Norsko, Japonsko v letech 1954 až 1993 a Španělsko v letech 1982 až 1996). Ačkoli zmíněné země neměly premiérskou strukturu, vládla či vládne zde jedna strana. 7

Z hlediska exekutivně-legislativního definuje charakteristiky parlamentarismu i Kateřina Janstová, která vymezuje následující základní znaky formy parlamentní vlády: a) dominující postavení zákonodárné moci především ve vztahu k výkonné moci v podobě ústavně-politické odpovědnosti výkonné moci vůči moci zákonodárné; b) legitimita zákonodárné moci je dána volbami a z legitimity zákonodárné moci je odvozována legitimita výkonné moci; c) zpravidla ústavně-politická neodpovědnost hlavy státu, která nestojí v čele výkonné moci; d) odpovědnost vlády za akty výkonné moci hlavy státu prostřednictvím institutu kontrasignace; e) zpravidla dovolená personální propojenost zákonodárné a výkonné moci (JANSTOVÁ 2007: 13). Pro parlamentní formu vlády je charakteristická sdílená moc i rozdělení kompetencí. Kateřina Janstová hovoří o pružném a kooperativním rozdělení kompetencí a existenci prostředků vzájemného působení (JANSTOVÁ 2007: 13). Jak upozorňuje Sartori, sdílení moci není možno vymezit tak přehledně jako její rozdělení. ( ) sdílení znamená prolínání a prolínavost ( ) Sdílení moci mírně řečeno připouští velmi velkou proměnlivost (SARTORI 2011: 111). Z hlediska sdílené moci proto Sartori přichází s dělením parlamentních režimů podle pozice a síly jeho základní autority premiéra a jeho vztahu ke členům vlády: 1. první nad nerovnými (britský premiér), 8 8 Premiér vládu řídí a má volnou ruku při výběru a propouštění ministrů, kteří jsou jeho podřízenými. Premiér je vůdcem strany, členy kabinetu jmenuje a mění podle svého uvážení, nemůže být sesazen na základě hlasování parlamentu. Sartori připomíná, že z titulu své funkce může britský ministerský předseda vládnout mnohem účinněji než americký prezident. Sartori v britském případě hovoří o premiérském systému. Charakteristikami britského systému vlády jsou vláda jedné strany (jednomandátové volební obvody, z nichž se rodí systém dvou stran) a přísná stranická disciplína. Důležité je splnění tří podmínek: relativně většinové jednokolové volby; bipartismus; 8

2. první mezi nerovnými (německý kancléř), 9 3. první mezi rovnými (premiér v klasických parlamentních systémech). Pozice premiéra v klasických parlamentních režimech je první mezi rovnými. Jak upozorňuje Sartori, předseda vlády je primus inter pares, mezi rovnými, takže ani ne tak docela primus (SARTORI 2011: 112). Vztah asymetrie je v tomto případě vychýlen v neprospěch premiéra, který stojí a padá se svým kabinetem, zpravidla musí akceptovat ministry, kteří byli do jeho vládního týmu vnuceni, a nad tímto týmem (který je lépe označit jako netým, jehož nedotknutelní hrají svou vlastní hru) má malou kontrolu (SARTORI 2011: 112). Podle Sartoriho je v parlamentním systému základním požadavkem existence stran, které při hlasování na půdě sněmoven nepřekračují stranické linie. Prvořadou charakteristikou stran, které jsem nazval parlamentně způsobilými, je to, že jsou jednolité v podpoře vlády (zpravidla koaliční), kterou jmenovaly (SARTORI 2011: 111). Modifikací parlamentního principu a jeho přímým potomkem je podle Sartoriho vláda zákonodárného sboru. Jako prototyp poslanecké vlády označuje autor francouzskou Třetí republiku, nazývanou též republikou poslanců. V tomto typu parlamentního režimu: 1. kabinet neřídí legislativu; 2. moc není sjednocená, ale naopak roztroušená a atomizovaná; 3. odpovědnost je naprosto nejasná; 4. stranická disciplína je buď chabá, nebo vůbec neexistuje; 5. premiéři a jejich kabinety nemohou jednat rychle a energicky; 6. koalice jsou jen vzácně schopny řešit vnitřní neshody a nikdy si nemohou být jisty podporou zákonodárného orgánu; pevná stranická disciplína. Tyto tři podmínky jsou na sobě závislé. V případě změny první následuje domino efekt zhroucení i následujících podmínek. 9 První mezi nerovnými nemusí být oficiálním vůdcem strany. Může sesazovat ministry, ministři ale nemohou zbavit funkce jeho. Parlament premiéra nemůže sesadit pouhým vyjádřením nedůvěry. Na rozdíl od Velké Británie nemá Německo systém dvou stran (hovoří se o systému tří stran, nebo systému 2,5 strany). Němci nepoužívají většinový volební systém, kancléř je volen parlamentem a z řad parlamentu. 9

7. vláda nikdy nemůže jednat a mluvit jedním, jasným hlasem (SARTORI 2011: 121). Vztah mezi vládou a parlamentem je asymetrický. Vláda uplatňuje nad parlamentem svoji moc spíše sporadicky (např. rozpuštění parlamentu), parlamentní moc nad vládou představuje případ průběžné kontroly nad všemi detaily legislativy (SARTORI 2011: 110). Vláda navíc svoji legitimitu odvozuje právě od parlamentu, který jí vyslovuje důvěru i nedůvěru. 1.2.1 Postavení hlavy státu v parlamentarismu Z hlediska vztahu prezidenta k parlamentní formě vlády je klíčová jeho neodpovědnost z výkonu svého úřadu. Význam neodpovědnosti hlavy státu v parlamentní republice je třeba spatřovat v tom, že chrání důstojnost a vážnost úřadu hlavy státu a posiluje její nezávislé postavení ve vztahu k jednotlivým politickým skupinám (JANSTOVÁ 2007: 23). Toto vnímání prezidenta má kořeny v monarchistickém nazírání hlavy státu a vyplývá ze zásady princeps legibus solutus (panovník nepodléhá zákonům). Prezident bývá řazen do moci výkonné, podle některých teoretiků ale neprávem. Podle Kateřiny Janstové je hlava státu neutrální mocí = pouvoire neutre a v parlamentní republice má především integrační úlohu. V obecné rovině je postavení hlavy státu v parlamentní republice determinováno rozsahem odpovědnosti z výkonu jejího úřadu, a dále rozsahem jejích pravomocí vůči jiným ústavním orgánům (JANSTOVÁ 2007: 23). 1.3 Prezidentské režimy Prezidentský systém se od parlamentního liší v ústavním vymezení moci zákonodárné a výkonné a v pojímání vztahu mezi mocí legislativní a exekutivní. Na rozdíl od parlamentních režimů je prezidentská forma vlády charakterizovaná odděleností 10, nezávislostí a vzájemnou neodpovědností 11 jednotlivých složek státní moci, zejména pak 10 Z principu oddělenosti mocí vyplývá neslučitelnost členství v zastupitelském sboru s členstvím v oblasti exekutivy. 11 Výjimkou z neodpovědnosti jednotlivých složek státní moci je v USA ústavní odpovědnost prezidenta (také viceprezidenta a úředníků) vůči Kongresu. Odpovědnost vůči Kongresu může být uplatněna ústavní žalobou, impeachmentem. 10

moci zákonodárné a moci výkonné, mezi kterými v rámci této formy vlády panuje dokonce konkurenční vztah (JANSTOVÁ 2007: 14). Oddělenost 12 mocí ale není absolutní v důsledku zakotvení systému brzd a protivah, v jehož rámci se jednotlivé složky moci vyvažují. Jako základní charakteristiku amerického systému Sartori nechápe systém brzd a protivah, protože ten není specifický jen pro USA. Trvám na tom, že skutečně definující a ústřední charakteristikou washingtonského modelu je výkonná moc, která existuje odděleně jako autonomní orgán (SARTORI 2011: 98). I Shugart a Carey vidí jako ústřední charakteristiku prezidencialismu oddělení zákonodárné moci od moci legislativní (SHUGART, CAREY 1992: 18), zároveň ale přiznávají, že fráze oddělení mocí je prázdná a nicneříkající. Při doslovném oddělení moci výkonné a zákonodárné by i každé prezidentovo veto bylo deviací od prezidencialismu, protože reprezentuje exekutivní narušení legislativního procesu a vyžaduje většinu k jeho přehlasování. Oddělení výkonné moci od moci zákonodárné tedy není nikdy zcela možné. Podle Shugarta a Careyho dokonce toto oddělení v některých případech slouží k zajištění vzájemné závislosti. Zmínění autoři definují prezidentské režimy na základě ústavních kritérií: 1. všelidová volba šéfa exekutivy; 2. pevně daná funkční období šéfa exekutivy a shromáždění, kteří nejsou závislí na vzájemné důvěře; 3. zvolená exekutiva jmenuje a řídí složení vlády; 4. prezident má jistou ústavně zaručenou zákonodárnou pravomoc (SHUGART, CAREY, 1992: 22). 13 12 Podle některých teoretiků se v případě prezidentských systémů o oddělení mocí nejedná. Jak připomíná Sartori, Pavel Neustadt hovoří ne o vládě oddělených mocí, ale o vládě oddělených institucí sdílejících moc (NEUSTADT 1960: 33 in SARTORI 2011: 97), zatímco Jones mluví o vládě oddělených institucí soupeřících o sdílenou moc (JONES 1990: 3 in SARTORI 2011: 97). Sartori tento přístup kritizuje: Rozdělení moci spočívá v oddělení exekutivy od parlamentní podpory, kdežto sdílení moci znamená, že exekutiva stojí a padá s podporou parlamentu. Z tohoto hlediska máme ve Spojených státech ve skutečnosti co dělat s rozdělením moci (SARTORI 2011: 97). 13 1. The popular election of the chief executive; 2. The terms of the chief executive and assembly are fixed, and are not contingent on mutual confidence; 3. The elected executive names and directs the composition of the government; 4. The president has some constitutionally granted lawmaking authority. 11

Pokud vůdci exekutivy tuto moc nemají, pak podle autorů nejsou skutečnými vůdci exekutivy. Provádějí zákony, jejichž tvorbu nemohou ovlivnit. Podle Sartoriho je čtvrté kritérium Shugarta a Careyho příliš vágní, navíc je obsaženo v Sartoriho kritériích. Jestliže prezident stojí v čele exekutivy a jmenuje ji, potom se samo sebou rozumí, že má a musí mít jistou zákonodárnou pravomoc (SARTORI 2011: 95). Prezidentská forma vlády je na rozdíl od parlamentní formy vlády vázána výhradně na republikánskou formu státu. Důvodem je skutečnost, že hlavním nositelem výkonné moci je prezident republiky, ostatní členové vlády jsou mu podřízeni. V porovnání s parlamentním režimem má prezident v prezidentském režimu výrazně vyšší pravomoci. Nejtypičtějším případem prezidentského režimu jsou Spojené státy americké, od nichž se všechny prezidentské systémy odvozují. Moc se zde dělí mezi prezidenta a Kongres. V rámci rozdělení moci nemůže parlament zasahovat do vnitřních záležitostí a exekutivní sféry. Kromě instituce impeachmentu navíc nemůže odvolat prezidenta. Podle stejné logiky nemůže prezident parlament rozpustit, jelikož by se jednalo o porušení principu dělby moci. 14 Podle Sartoriho prezidentské systémy (kromě USA) obecně nefungují. Jsou křehké, často kolabují a podléhají převratům. Nicméně i v USA vidí Sartori z důvodu dlouhodobého trendu menšinových prezidentů (jejichž strana nemá většinu ve sněmovně) nebezpečí zablokování celého systému. Americký systém funguje, nebo fungoval, navzdory své ústavě, nikoli díky ní (SARTORI 2011: 100). 1.3.1 Postavení hlavy státu v prezidentském režimu Prezident v prezidentském režimu má velmi silné pravomoci, nicméně nemůže rozpustit parlament ani vyhlásit předčasné volby. V případě předčasného uvolnění postu prezidenta se nekonají předčasné volby, funkci prezidenta přebírá viceprezident. Podle Sartoriho kritérií musí zaprvé hlava státu (prezident) vzejít ze všelidových voleb, přičemž není důležité, zda se jedná o přímou, nebo jakoby přímou 15 všelidovou 14 Podle Sartoriho se nicméně tento prostředek moci nadhodnocuje, protože pokud platí všechna tři kritéria, systém se nemění. 15 K jakoby přímé volbě řadí Sartori USA, Argentinu a dříve Chile (do Allendeho). Rozhodující podle něj je, zda má zprostředkující orgán možnost vlastní volby. Jestliže funguje pouze jako razítko, pak mezi 12

volbu. Hlava státu je zvolena na pevně stanovené období (v rozmezí od čtyř do osmi let). Podle Sartoriho je tato podmínka nezbytná, nicméně nikoli dostačující. Druhé kritérium praví, že hlava státu (prezident) nemůže být během předem stanoveného období, kdy vykonává svůj úřad, odvolána parlamentem. Podle tohoto kritéria jsou vlády výsadou prezidentů, prezident jmenuje i odvolává členy kabinetu. O osudu členů vlády tedy nerozhoduje hlasování v parlamentu, ale prezident. V určitých případech může mít parlament pravomoc sesadit ministra a vyslovit mu nedůvěru. Nicméně kritérium je stále platné, protože v obou případech je to prezident, kdo si jednostranně ponechává nominační pravomoc a obsazuje vládní posty podle toho, jak uzná za vhodné (SARTORI 2011: 94). Čistý prezidentský systém nepřipouští žádnou podobu duální autority rozdělenou mezi prezidenta a jeho kabinet. Lijphart zavádí pojem jednočlenné exekutivy 16, podle které stojí hlava státu v čele vlády. Sartori tuto definici odmítá jako příliš restriktivní a zavádí vlastní: Hlava státu (prezident) stojí v čele vlády anebo jinak řídí vládu, kterou jmenuje. Prezident řídí exekutivu, linie autority míří od prezidenta dolů. 17 1.4 Modifikace politických systémů Nechtějme ale zbrkle objevovat a vynalézat nové systémy vždycky, když si ta či ona země vypůjčí nějaký prostředek z jiného systému (SARTORI 2011: 96). Vedle parlamentních a prezidentských režimů existuje řada nejasně definovaných nezařaditelných režimů, které Sartori označuje jako blížence (SARTORI 2011: 93). přímou a nepřímou všelidovou volbou není rozdíl. Pokud zprostředkující orgán vybírá dle svého, je kritérium porušeno. (SARTORI 2011: 95). 16 A one-person executive je kritérium, které přidal k původním dvěma v eseji z roku 1989. První dvě kritéria jsou: nezávislost na legislativní důvěře a pevně stanovené funkční období (not be dependent on legislative confidence, but rather shall sit for a fixed term) a všelidová volba (be elected by a popular vote). Podle Shugarta a Careyho je kritérium jednočlenné exekutivy opodstatněné. Většina prezidentských systémů totiž skutečně disponuje unitární exekutivou, přičemž tato charakteristika generuje v exekutivě většiny (SHUGART, CAREY, 1992: 22). 17 Další možnou definicí vymezující parlamentní režimy proti prezidentským přináší D. Verney. Jeho 11 kritérií Shugart a Carey koncentrují na následujících šest: 1. Hlava státu je zároveň hlavou vlády (The head of the state is also the head of government.); 2. Prezident jmenuje vládu (The president appoints the cabinet.); 3. Členství v legislativě a exekutivě je odděleno (Legislative and executive personnel are distinct.); 4. Exekutiva není závislá na důvěře shromáždění (The executive is not dependent on confidence of the assembly.); 5. Prezident nemůže shromáždění rozpustit (The president cannot dissolve the assembly.); 6. Shromáždění je nejvyšším odvětvím vlády (The assembly is the supreme branch of government). (Překlad Š. V.) 13

1.4.1 Vláda shromáždění Vláda shromáždění je založena na koncentrovaném výkonu státní moci voleným parlamentem. Historicky se uplatnila ve Francii v době revoluce a v době Pařížské komuny (1871), dále v Rusku v době revoluce a v bývalých socialistických státech, kde se ale jednalo čistě o formální záležitost. Dnes se vyskytuje ve Švýcarsku v podobě direktoriální formy vlády. 18 Vládu jmenuje a odvolává parlament., kterému je vláda z výkonu své funkce zároveň odpovědná. Funkci hlavy státu vykonává předseda parlamentu či předseda vlády, dochází tedy k faktickému sloučení moci zákonodárné a moci výkonné. 1.5.1 Modifikace parlamentní a prezidentské formy vlády Vznik kancléřského modelu a poloprezidentského systému označuje Kateřina Janstová jako výsledek snah o minimalizaci negativních aspektů parlamentarismu vyvíjených již od konce druhé světové války. Jejich prostřednictvím měla být především eliminována nestabilita v parlamentních republikách s politickým systémem založeným na volné soutěži více politických stran vznikající v důsledku ustavení vlád, které nemají dostatečnou podporu v parlamentu, a nejsou tudíž schopny efektivně naplňovat svůj program (JANSTOVÁ 2007: 17). 1.5.1.1 Kancléřský model Tento model vznikl jako reakce na Výmarskou republiku, v níž došlo v důsledku zneužití silného postavení prezidenta republiky ve vztahu k vládě a zastupitelskému sboru k pádu demokracie a nastolení nacismu. V kancléřském modelu je oproti Výmarské republice prezidentovo postavení oslabené. Kancléřská republika bývá též označována jako racionalizovaný parlamentarismus, který vyplývá z posíleného ústavního postavení předsedy vlády (Spolkového kancléře) a Spolkové vlády ve vztahu k ostatním ústavním orgánům (Spolkovému prezidentovi, Spolkovému sněmu, Spolkové radě). 18 Podle Kateřiny Janstové bývá tato forma vlády někdy ztotožňována s diktaturou parlamentu. Jak ale autorka připomíná, jedná se o jinou diktaturu než diktaturu jedince. A to i z toho důvodu, že je funkční období členů parlamentu časově omezeno. Více viz (JANSTOVÁ 2007: 17). 14

Spolkový kancléř je volen přímo Spolkovým sněmem. V tomto způsobu volby kancléře spočívá zásadní rozdíl mezi kancléřskou republikou a tradiční parlamentní formou vlády, neboť v té předsedu vlády jmenuje prezident republiky. Spolková vláda má silné postavení, které vyplývá z přímé volby Spolkového kancléře a ze zakotvení institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry Spolkové vládě, který je také považovaný za jeden z klíčových aspektů modifikovaného parlamentarismu (více viz JANSTOVÁ 2007: 20). 1.5.1.2 Poloprezidentský systém Poloprezidentský systém je polo, protože prezidentský systém půlí tím, že monocentrickou strukturu autority nahrazuje duální strukturou autority (SARTORI 2011: 128). Poloprezidentské systémy více než které jiné trpí metodologickou neukotveností. Nad jejich vymezením se politologové neshodnou. Termín poloprezidentský 19 systém poprvé užil a popsal Maurice Duverger (DUVERGER 1980: 186 in SARTORI 2011: 131), jenž ho charakterizoval jako střídání prezidentské a parlamentní fáze. Podle něj vznikly poloprezidentské režimy v rámci pokusů o posílení výkonné moci v parlamentních režimech (NOVÁK in ŠIMÍČEK 2008: 10) a poloprezidentský systém tak v podstatě není nic jiného než parlamentní režim plus posílený prezident (NOVÁK in ŠIMÍČEK 2008: 10). V tomto Duvergerovském pojetí není prezident rozhodující exekutivní institucí, ale ani slabou ceremoniální hlavou státu. Prezident: 1. je volen všeobecným hlasovacím právem, 2. je vybaven významnými pravomocemi, 3. naproti němu stojí premiér a ministři, kteří mají exekutivní a vládní pravomoci a mohou zůstat v úřadě, pokud se neukáže, že parlament je proti nim opozičně naladěn. Giovanni Sartori s tímto pojetím nesouhlasí, podle něj jsou obě čisté varianty přehnané. V prezidentském systému nevládne prezident sám, není ani vládou, jeho postavení se zveličuje. Na druhé straně nelze prezidenta připodobnit ani k pozici prezidenta ve 19 Poloprezidentský systém bývá též označován jako semiprezidencialismus. Tento pojem je problematický pro Shugarta a Careyho, kteří mají termín semiprezidentský systém za nevhodný proto, že semi přináší představu typu zřízení, který se nachází uprostřed určitého kontinua. Ale slovo semi v latině znamená půl, a jak zjistíme v každém slovníku u stovek výrazů, žádné kontinuum nepředpokládá, protože toto slovo je o dobré dva tisíce let starší než vášnivé zaujetí všelijakými kontinuy (SARTORI 2011: 128). 15

standardním parlamentním systému, protože má vyšší pravomoci a opírá se o vlastní přímou legitimitu, není tedy pouhou loutkou. Pokud by se jednalo o střídání těchto dvou režimů, nejednalo by se podle Sartoriho vůbec o systém. To je podle mne hrubé nedorozumění a nepochopení představy oscilace. Střídání, to je přechod od jedné věci ke druhé, kdežto oscilace, kolísání, je pohyb uvnitř systému. Jestliže něco osciluje, zůstává to samo sebou (SARTORI 2011: 132). Jako smíšený systém opírající se o flexibilní strukturu duální autority Sartori označuje francouzský poloprezidentský systém. Podle Sartoriho lze poloprezidentský systém pochopit a vysvětlit nejlépe odvozením od prezidentského systému, nikoli parlamentního systému. Argumentace vedená ze shora dolů je podle něj totiž výstižnější a přesvědčivější než argumentace vedená od parlamentní báze nahoru (více viz SARTORI 2011: 128). Jako společný znak poloprezidentského systému a prezidencialismu Sartori označuje institut všelidově voleného prezidenta, respektive prezidenta nevoleného parlamentem a z řad parlamentu. Pro prezidentský systém je charakteristická dělba moci, poloprezidentské systémy naopak fungují na bázi sdílené moci. Prezident sdílí moc s ministerským předsedou a ministerský předseda musí mít nepřetržitou podporu parlamentu. Každý poloprezidentský systém tak musí ve své ústavě tím či oním způsobem zavést diarchii prezidenta, který je hlavou státu, a premiéra, který stojí v čele vlády (SARTORI 2011: 129). Podle Sartoriho definice je hlava státu: 1. volena všelidovou volbou (přímo či nepřímo) na pevně dané funkční období; 2. sdílí exekutivní moc s premiérem, což vytváří strukturu duální autority, již vymezují tři kritéria: a. prezident je nezávislý na parlamentu, není však oprávněn vládnout sám či přímo, a jeho vůle proto musí být tlumočena vládou a procházet přes její rozhodnutí; b. premiér a jeho kabinet naopak představují instituce nezávislé na prezidentovi v tom, že jsou závislé na parlamentu jsou závislé buď na důvěře, nebo na nedůvěře parlamentu (nebo na obojím) a v obou případech potřebují podporu parlamentní většiny; 16

c. duální struktura autority poloprezidentského systému umožňuje různé vyvažování a také přesunování mocenské převahy uvnitř exekutivy, to však pod přísnou podmínkou, že trvá potenciál autonomie každé složky exekutivy (SARTORI 2011: 140). Na rozdíl od kancléřského modelu je v poloprezidentském 20 systému posíleno ústavní postavení prezidenta republiky a vlády, a to na úkor postavení zastupitelského sboru. Prezident republiky je hlavou státu a vrcholným orgánem moci výkonné. Svoji politickou legitimitu odvozuje od lidu, jenž ho volí v přímých volbách. Prezident republiky je neodvolatelný a ze své činnosti neodpovědný, některé jeho pravomoci navíc nepodléhají kontrasignaci ze strany vlády. Podle Sartoriho je poloprezidentský systém lepší než prezidentský, protože se umí lépe vypořádat s rozdělenými většinami než prezidentský systém. Poloprezidentský systém také doporučuje zavést v zemích s parlamentním režimem, které chtějí změnu a uvažují o zavedení premiérského systému. Mnohem přístupnější zásahům ústavního inženýrství je ale právě poloprezidentský systém. Pro postavení 21 prezidenta v poloprezidentském systému je podle Maurice Duvergera klíčový vztah prezidenta k parlamentní většině a podoba této většiny. Tento faktor určuje, zda bude prezident v praxi silný, nebo slabý. Na základě možných kombinací jednotlivých druhů parlamentní většiny a postoje prezidenta k této většině sestavil Duverger transformační mřížku, která přináší 17 hypotetických variant. Základních variant je 5: 20 Do poloprezidentských systémů řadí Sartori kromě Francie i Výmarskou republiku v letech 1919-1933, Portugalsko v letech 1976-1982 a Srí Lanku, kde je prezident hlavou státu i vlády. Portugalsko i Srí Lanka navíc mají ústavy sepsané podle francouzského vzoru. Maurice Duverger řadí do poloprezidentských režimů i Irsko, Island a Rakousko. Sartori s tím ale zásadně nesouhlasí, jelikož postavení prezidentů je v těchto zemích ve skutečnosti velmi slabé, samotné splnění podmínky přímé volby prezidenta pro zařazení do poloprezidentského systému nestačí. 21 Další možná stratifikace postavení prezidenta je následující: tři možné varianty postavení prezidenta: loutkový (figurehead) Irsko, Rakousko, Island; všemocný (all-powerful) francouzská Pátá republika zde prezident zastiňoval premiéra; prezident sdílející moc s premiérem (Výmarská republika, Portugalsko 1976-1982, Finsko) dualismus premiéra a prezidenta. Více viz (JAVŮREK in NOVÁK, BRUNCLÍK 2008: 14). 17

1. absolutní monarcha 22, 2. omezený monarcha 23, 3. diarcha 24, 4. člen většiny 25, 5. regulátor 26 Robert Elgie kritizuje základní typy prezidentství vymezené Mauricem Duvergerem, podle něj nedokážou postihnout transformaci poloprezidentských systémů v čase. Sám vyděluje kategorie poloprezidentských systémů na skupiny s převládajícím typem dominace vůdcovství. 27 Prezident v poloprezidentských režimech disponuje různou mírou moci. Jeho postavení ovlivňuje ústava, kombinace tradice a okolností, složení parlamentní většiny a vztah prezidenta k této většině. 28 Ke kvantifikování moci prezidentského úřadu v poloprezidentském systému vznikla řada teorií. J. McGregor například vychází 22 V zákonodárném sboru musí být jednostranická většina a prezident musí být vůdcem této většiny (např. Ch. de Gaulle v 60. letech nebo F. Mitterand v roce 1981) (JAVŮREK in NOVÁK, BRUNCLÍK 2008: 17). 23 Strana je dominantní stranou v koalici, ale nemá většinu v parlamentu, nebo tato většina není stabilní a homogenní (JAVŮREK in NOVÁK, BRUNCLÍK 2008: 17). 24 Diarcha se vyskytuje ve dvou případech: buď existuje majorita složená z podobně silných subjektů a prezident vystupuje jako její vůdce, nebo většina v parlamentu neexistuje a hlava státu je stranicky neutrální. Ani v jednom případě prezident není nadřazen premiérovi, je mu víc než rovnocenným partnerem, je v roli arbitra, který může rozsuzovat spory na celé politické scéně, nebo v rámci vyvážené koalice (JAVŮREK in NOVÁK, BRUNCLÍK 2008: 17). 25 Prezident je součástí většiny, není ale jejím vůdcem, nýbrž pouhým členem. Je v roli prezidentasymbolu, nemá zájem nebo nemůže využívat svých pravomocí (rakouský prezident) (JAVŮREK in NOVÁK, BRUNCLÍK 2008: 17). 26 Proti prezidentovi stojí jakákoliv opoziční většina, nebo je prezident k existující většině neutrální. Prezident využívá jen těch pravomocí, které mu přisuzuje ústava, premiér nabývá významnější funkce. (F. Mitterand a J. Chirac v období kohabitace, také L. Walesa po vítězství postkomunistických stran v roce 1993) (JAVŮREK in NOVÁK, BRUNCLÍK 2008: 18). 27 1. Bulharsko, Irsko, Island, Rakousko, Rusko, Slovinsko: v případě Ruska dominantní prezident, jinak premiér; 2. Finsko, Portugalsko posun dominance od prezidenta k premiérovi; 3. Francie, Litva, Polsko, Rumunsko, Ukrajina neexistuje ustálený typ politického vůdcovství. Zde se nevytvořil žádný stabilní model, který by umožňoval dominanci jednomu členovi exekutivy. Zde se proto střídají období vlády prezidenta a premiéra. 28 Více viz (JAVŮREK in NOVÁK, BRUNCLÍK 2008: 15). 18

z ústavního práva a ve svém bodovém hodnocení užívá binárních opozic (0 pokud prezident pravomoc nemá, 1 pokud prezident pravomocí disponuje). 29 Teorii kvantifikace prezidentských pravomocí vytvořili i Shugart a Carey. Vymezili celkem 10 posuzovaných oblastí, které rozdělili na sféru legislativních pravomocí a nelegislativních pravomocí. Nelegislativní pravomoci se vztahují na oddělení nebo prolnutí zákonodárné moci s mocí výkonnou a tak měří moc hlavy státu v této oblasti, navíc vypovídají i o charakteru daného systému. Prezidentovy pravomoci ohodnotili na bodové škále 0-4. Jak připomíná Petr Javůrek, tento model fungoval dobře na silných prezidentech, ale hůř se aplikoval u slabých prezidentů, byl nevhodný pro jemné vážení a rozlišování mezi prezidenty s různou silou pravomoci (JAVŮREK in NOVÁK, BRUNCLÍK 2008: 23). Proto L. K. Metcalfová učinila modifikaci modelu Shugarta a Careyho, aby jej šlo aplikovat i na slabé prezidenty. Do legislativní oblasti doplnila prezidentovu pravomoc postupovat zákony k přezkoumání ústavnímu soudu, čímž umožnila spolehlivější aplikaci modelu na poloprezidentské systémy, v nichž nemají prezidenti velké pravomoci. Původní přístup kladl velký význam na prezidenta a parlament, čímž je v podstatě pasoval na jediné relevantní aktéry, zatímco koncept poloprezidentského systému ( ) je spíše postaven na dualitě uvnitř exekutivy (JAVŮREK in NOVÁK, BRUNCLÍK 2008: 23). Jiný možný přístup vymezil i Siaroff, který hodnotil roli prezidenta podle 9 proměnných (způsob volby prezidenta, jmenovací pravomoci atd.). 30 Poloprezidentský systém vychází z parlamentního režimu a na jeho počátku může stát záměr posílit exekutivu tím, že se posílí pravomoci prezidenta. Jak uzavírá Miroslav Novák, základem logickým i historickým je tedy parlamentní systém, který jak právem konstatoval Sartori nejčastěji funguje špatně. Snaha posílit v něm exekutivu je logická a legitimní (NOVÁK in ŠIMŮNEK 2008: 11). 29 Teorii J. McGregora modifikoval Timothy Frye, který hodnotí seznam 27 pravomocí a zavádí diferenciaci v podobě vážení pravomocí. Více viz (JAVŮREK in NOVÁK, BRUNCLÍK 2008: 21). 30 Více viz (JAVŮREK in NOVÁK, BRUNCLÍK 2008: 23). 19