SOKRATES Teorie práva - letní semestr 2012 10. cvičení: Právní stát. 10. Právní stát jako vyjádření vztahu státu a práva. a. Teoretické přístupy k právnímu státu srovnání. b. Kontinentální a angloamerická koncepce právního státu. c. Islám. Právo třídí a uspořádává společenské hodnoty. Právem v širším slova smyslu rozumíme souhrn právních norem jako obecně závazných pravidel chování stanovených nebo uznaných státem a státem vynucovaných. Právo je těsně navázáno na stát, jelikož utváří a provádí veřejnou moc. Právo chrání i omezuje svobody lidí žijících uvnitř státu v opačném případě by byl každý vystaven nebezpečí újmy na životě, majetku, cti, atd. ze strany jiného člena společnosti. Obecnými znaky práva jsou normativnost, regulativnost, vynutitelnost. Stát je společenství lidí, které se řídí určitými vynutitelnými pravidly uznávanými celou touto společností. Z historického hlediska rozlišujeme několik způsobů vzniku státu. Nábožensko-teologické zdůvodnění: tuto teorii lze udržet pouze v teologicky založeném státě, tedy státě s převahou věřících osob (příslušných k určitému náboženství, víře). Spočívá v tom, že stát je produktem boží vůle a každý je povinen jej uznávat a podřizovat se jemu. Faktem je, že ačkoli církev sehrává v historii velice důležitou a nezastupitelnou roli, od státu a státní moci představované vladařem a mocí světskou se časem oddělila. Teorie moci (násilí, podrobení, panství): vychází z toho, že jednotlivci nezbývá nic jiného, než se podrobit celé skupině a její vůli. Tzn., stát nepochází od Boha, ale vzešel z lidské vůle, které se nikdo nemůže postavit. Na této teorii lze založit pouze absolutistickou formu vlády, jelikož v demokratické společnosti utváří veškerou moc ve státě lid, který panství mohl vlastní silou a rozhodnutím sesadit. Právní teorie: vychází z toho, že základem státu je právo. - patriarchální: uznává postavení otce rodiny jako hlavy státu. Tzn., že podle ní stát vznikl z rodiny a jeho vládcem je nejsilnější a nejmoudřejší člen. - patrimoniální: zobrazuje vliv půdy, tedy země a pozemkové vlastnictví. - smluvní: hovoří o tom, že stát vznikl tzv. společenskou smlouvou a z vlastní vůle jednotlivců. - právního státu: stát vytváří právo, které sám respektuje, uznává a vynucuje jeho dodržování jednotlivci. Teorie etická: stát je výrazem mravního uspořádání ve společnosti. Teorie psychologická: stát vzniká potřebou usměrnit chování některých jedinců, př. potlačit agresivní pudy nebezpečných jedinců, rozdělit společnost na vládnoucí a ovládanou, vytvořit solidaritu mezi lidmi. Dle mého názoru stát vznikl dobrovolným odevzdáním části svobody jednotlivců vyššímu správnímu celku za účelem lepší obrany, ochrany, zajištění nezbytných služeb, pomoci v nouzi, apod. Právní stát je stát, který je vázán právem. Právní stát zaručuje všem jednotlivcům jejich svobodu v rámci platných a účinných právních předpisů. Tyto předpisy odpovídají právě té míře svrchovanosti, kterou jednotlivci odevzdali svému státu, aby spravoval věci veřejné. Právní stát se tedy vyznačuje prvkem legality a legitimity. Legalitou neboli zákonností rozumíme fakt, že společenské vztahy jsou regulovány právem a to jak jejich vznik, změny, zánik - realizace, tak jejich zachovávání. Legální vztahy a chování jsou v souladu s právem, ilegální jsou s ním v rozporu. Legitimita je pojem širší než legalita zohledňuje zejména požadavek na oprávněnost, spravedlnost a ospravedlnitelnost.
Dalším nezbytným pojmem v právním státu je svoboda a donucení. Svoboda sahá tam, kde začíná svrchovanost státu a možnost donucení. Donucení je však možno realizovat opět jen v zákonem stanoveném právním rámci. Předpokladem svobody je rovnost mezi lidmi, tzn., že bez výjimky je každý oprávněn vykonávat v téže situaci stejná práva bez ohledu na jeho rasu, politickou příslušnost, národnost, barvu pleti, pohlaví apod. Dnes se pojem svobody smývá s pojmem právo, a to především v oblasti základních lidských práv a svobod. Charakteristickými vlastnostmi základních práv a svobod je jejich nezadatelnost, nezcizitelnost, nepromlčitelnost a nezrušitelnost. Stát se vyznačuje společnými charakteristickými rysy, a to - státní mocí - suverenitou - územní organizací obyvatelstva - společnou (jednotnou) měnou a daňovým systémem - právem (souhrnem právní norem). Dále je vhodné si uvědomit, že jednotlivé státy se dále od sebe liší formou vlády, státním zřízením a státním režimem. Právní stát tedy v první řadě uznává platné a účinné právo, které stojí nad samotným státem. Stát je povinen právo respektovat a je jím vázán bez ohledu na to, že jej sám tvoří. Pravidla ve státě jsou dílem hierarchie uznávaných právních předpisů: tzv. ústavního pořádku. Ústavní pořádek: 1. Ústavní normy 2. Pravidla mezinárodního práva 3. Právo evropských společenství 4. Obecné principy práva 5. Zákony 6. Nařízení 7. Statutární předpisy 8. Nálezy Ústavního soudu Právní systém musí být vnitřně souladný, srozumitelný, respektující principy civilizovaných národů. Státu je svěřena veřejná moc, resp. státní moc. Tato moc může být uplatňována jen za zákonem stanovených podmínek povolanými orgány. Veřejná moc: je taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu. Státní moc: je druhem, podmnožinou veřejné moci. Je to schopnost státu závazně regulovat chování lidí a přinutit je, i násilím nebo jeho pohrůžkou, chovat se stanoveným způsobem. Státní moc je vykonávána přímo státem. Z důvodu, že držením veškeré moci v rukou jednoho orgánu by mohlo vést k totalitě nebo jiné absolutistické vládě, uplatňuje se v právním státě tzv. dělba moci. Dělba moci: princip se ve společnosti udržuje od pradávna, klasický trojstranný model byl vytvořen až v 18. století francouzským právníkem a filosofem Ch. L. Montesquieu. [Monteskijé] rozdělil veškerou moc ve státě na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Zákonodárství vytváří formou zákonů právní rámec vztahů ve státě. Zákony jsou závazné pro všechny státní složky i občany.
Úkolem soudnictví je aplikace a výklad mezinárodních smluv, zákonů a jiných pr. předpisů nezávislým orgánem v konkrétním případě, přičemž výrok soudu je závazný jen pro účastníky soudního řízení. V České republice neplatí precedenční právo, ačkoli v praxi se soudy jen málokdy odchylují od právního názoru soudu vyšší instance. Tedy i soud musí respektovat zákonodárnou mocí nastavené právo. Dle dikce nového občanského zákoníku smí soudce za přísně stanovených požadavků právo i dotvářet. Úkolem moci výkonné je vyvíjet nepřetržitou činnost směřující k naplnění budoucího cíle, přičemž její jednotlivé orgány jsou vázány nejen platnými a účinnými právními předpisy, ale taktéž jsou direktivně ovládány svými nadřízenými orgány a tudíž nejsou při své činnosti nezávislé. Moc výkonná zpravidla zohledňuje tzv. veřejný zájem a často má povinnost jednat z vlastní iniciativy. Ústavní soud ČR (Pl. ÚS 24/04) popisuje dělbu moci takto: Smyslem rozdělení státní moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní je svěření všeobecné a prvotní mocenské regulace státu zákonodárství, odvozené všeobecné mocenské regulace a rozhodování o individuálních případech správě a výlučně jenom rozhodování o individuálních případech soudnictví. V Americe jde rozdělení moci ještě dále, v tzv. systému brzd a protivah (checks and balances), kdy má každá složka státní moci pravomoci, které může použít pro kontrolu jiné složky. Všechny složky jsou vzájemně provázány, aby nemohlo docházet ke zneužívání nebo nadužívání jednotlivých státních pravomocí. Z výše nastíněných principů je zřejmé, v čem se liší svoboda jednotlivce od moci svěřené státu, resp. vykonavateli veřejné moci. Soukromým subjektům je dovoleno vše, co není zákonem zakázáno tento princip plyne z Listiny základních práv a svobod. Naopak orgánům veřejné moci je umožněno činit jen to, co jim právo výslovně dovoluje, přičemž jsou povinny zachovat řádný procesní postup. Česká republika je státem demokratickým, kdy lid uplatňuje vůli většiny prostřednictvím zastupitelských a volených orgánů a zároveň chrání rovným způsobem základní lidská práva a svobody. Vedle demokracie známe i pojem tzv. sociálního státu, kdy předmětem ochrany nejsou jen základní lidská práva, ale i základní práva sociální. Tato koncepce byla vytvořena až během 20. století. Většinou je demokratická i sociální složka státu propojena v jednom státním zřízení. Sociální stát má každému občanu zaručit životní minimum režimem sociální péče bez ohledu na výsledky práce. Z tohoto důvodu mají i občané, kteří nejsou schopni postarat se o své živobytí vlastní prací, právo na zachování sociální jistoty. Ta spočívá v tom, že budou mít vždy kde spát, co jíst, co si obléknout apod. Je faktem, že sociálních výhod se nakonec naučí využívat určitá skupina osob ve státě, přičemž zbývající část národa tyto sociální výhody zajišťuje, aniž by jich kdy sama využila. Životní minimum je proměnlivý pojem a závisí na životní úrovni ostatních obyvatel ve státu. Sociálními právy dále rozumíme i právo na vzdělání, na zdravotní péči, na rovnost pracovních příležitostí, apod. Základní lidská práva a svobody mají povahu absolutní, tzn., že existují nezávisle na vůli subjektu, jsou odvoditelná z lidského rozumu nebo vychází ze samotné podstaty lidské bytosti. Dokonce mohou být ztotožňována s morálkou nebo se spravedlností. Jsou nám dána tzv. od Boha a nikdo ani my sami nemáme právo je odebírat nebo narušovat. Naproti tomu sociální práva vždy musí určena konkrétním rozhodnutím nebo jiným výstupem státu, nelze se jich přímo domáhat (příkladně na základě zákona), musí být nejdříve ustanovena v konkrétní situaci. Přijímanou sociální výhodu musí žadatel zpravidla odůvodnit svou sociální potřebností a závislostí na péči státu. Sociální stát je založen na solidaritě mezi jednotlivými občany. Každý jednotlivec přispívá vlastní snahou ke zlepšení životní úrovně dalších jednotlivců. Od pojmu stát je vhodné odlišit formu vlády, která je v daném státě oprávněna nakládat s veřejnou mocí. Neznamená totiž, že každý právní stát je zároveň demokratický a sociální. Naopak. Stát může stavět vlastní právní normy jako základ státu, avšak tyto normy mohou být v rozporu s obecně uznávanými lidsko-právními kritérii. Příkladně během nacismu a fašismu byly zákony dodržovány velice precizně, ale oprávněnost nebo spravedlnost uzákoněných principů bychom hledali jen těžko.
Vzhledem k pojetí práva ve společnosti rozlišujeme dva základní právní systémy, tj. systém kontinentální a angloamerický. Jejich rozdílnost je dána samostatným vývojem právního pořádku ve státě a společensko-politickými okolnostmi evropské a angloamerické právní kultury. Současný proces europeizace a globalizace se snaží o propojení obou relativně samostatných právních systémů, a to zejména uzavíráním mezinárodních smluv, vytvářením zvláštních právních prostorů (př. Evropská společenství a Evropská unie) a sjednocováním právních principů. Kontinentální systém - uplatňuje se v evropských státech mimo Anglii a dalších kontinentálních státech, které byly koloniemi evropských států tzv. pevninská kultura. - Imannuel Kant tyto teorie nastínil v charakteristice právního státu, kdy se obrací k dualismu práva přirozeného a pozitivního. Vychází z teorie společenské smlouvy, která představuje zdroj práva a je aktem, jímž se konstituuje stát. Stát vystupuje jako garant svobody jednotlivců. - Dále navazuje francouzská revoluce: Všichni jsou si rovni ve svých právech. Byla vytvořena specifikace nových základních lidských práv a svobod, promítnutých do ústavních dokumentů, př. výsada vlastnictví, bezpečnost, právo na odpor proti útlaku. - V 19. století je myšlenka právního státu stále posilována autoritou právního řádu a zákona samotného. Zasahování státu do života jedince se může uskutečňovat výlučně v souladu s Ústavou a zákony. Tuto zásadu uznáváme dodnes. - Kontinentální systém se vyznačuje zejména tzv. suverenitou zákona. Jen lid sám se může omezit ve svých právech. Lid totiž odevzdává svou moc zákonodárnému sboru, který takto přijímá jednotlivé zákony, které zpětně musí občané dodržovat. - Teorie právního státu a panství zákona byla posílena po II. světové válce, kdy byla zásadně potlačována některá základní lidská práva a svobody. - Právní stát respektuje princip, že právo pozitivní musí být v souladu s právem přirozeným, tzn., právo pozitivní nemůže být v rozporu s právem přirozeným. Angloamerický systém (AA) - angloamerický anglosaský - uplatňuje se zejména v Británii, Americe a dalších státech, které byly britskými koloniemi, tzv. ostrovní systém. Systém AA je starší než kontinentální. Říká se mu též common law. - Zásadní rozdíl od kontinentálního systému spočívá v tom, že tvorba práva nezávisí na státu samotném. Pramenem common law jsou jednak právní obyčeje a jednak precedenční právo. - Spatřujeme zde tedy zásadní rozdíl v tom, že v kontinentálním systému existuje jeden právní předpis, který se aplikuje na nesčetný počet situací, aniž by bylo nutno jej přetvářet k dořešení každého jednotlivého právního problému. - Oproti tomu common law pracuje s právními obyčeji, jako vyjádřením dlouhodobých ustálených právních principů, pravidel a zásad ve společnosti, které s ohledem na konkrétní situaci vykládá soud v individuálních případech. Je tedy zřejmé, že významné místo náleží soudům a soudcovské tvorbě práva. V návaznosti na činnost soudů může Parlament měnit znění zákonů tak, aby byly v souladu s nově rozhodnutými precedenty. - Ekvivalentem právního státu je v angloamerické kultuře výraz tzv. Rule of Law vláda práva, panství práva. Vyjadřuje myšlenku, že vláda lidu musí být založena na vládě práva a nikdo nemůže být postaven nad zákon. - Současně však AA kultura zachovává tzv. Due proces of Law = právo na spravedlivý proces. Vystihuje jej tato teze: Nikdo nemůže být zbaven života, svobody nebo majetku, pokud neporušil právní normu a tato skutečnost nebyla kvalifikována v řádném soudním procesu.
Islám - Učení proroků schopných slyšet božský hlas - Šáríja: soubor Božích pravidel cesta ke studni, svaté a nedotknutelné - Korán: poslední proroctví - Sunna: soubor textů o životě proroka Mohameda - Idžma: interpretace islámského práva - Kijás: aplikace práva založená na analogii - značné rozpory v interpretaci mezi jednotlivými zeměmi islámského práva - na vzestupu prolínání s evropskou kulturou - nerovné postavení mužů a žen - vysoké tresty (včetně tělesných) - Sunnité x Šíité
PŘÍKLADY 10. cvičení 1. Prostudujte níže uvedená ustanovení Ústavy a Listiny základních práv a svobod. Následně zodpovězte otázky: a) Vyložte, co vyplývá z citovaných článků Ústavy a Listiny základních práv a svobod. b) Co je vyjádřeno nezadatelností, nezcizitelností, nepromlčitelností a nezrušitelností základních práva svobod? Ústava ČR stanoví: Čl. 1 (1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Čl. 9 (2) Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. (3) Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu. Dle Listiny základních práv a svobod: Čl. 1 Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Čl. 2 (1) Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. 2. Přečtěte si níže uvedený text a zodpovězte následující otázky: a) Na základě citovaného textu uveďte, čím je dle názoru Ústavního soudu charakterizován právní stát ve smyslu Ústavy, pokud se týče pozitivního práva. b) Může být jeho obsah libovolný? c) Které elementární hodnoty jsou (by měly být) nepřekročitelným limitem z hlediska možného obsahu právních předpisů a proč? d) Jakým způsobem je nutno vykládat právní předpisy, resp. aplikovat ustanovení pozitivního práva? Nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 19/93: "Ústava České republiky není založena na hodnotové neutralitě, není jen pouhým vymezením institucí a procesů, ale včleňuje do svého textu i určité regulativní ideje, vyjadřující základní nedotknutelné hodnoty demokratické společnosti. Česká ústava akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově-materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří." Nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 146/04: "Česká republika se v článku 1 odst. 1 Ústavy definovala jako demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, čímž se vzdala hodnotové neutrality Ústavy a zakotvením nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického právního státu se přihlásila k principu materiálního právního státu."
3. Přečtěte si níže uvedená ustanovení Listiny základních práv a svobod a zodpovězte následující otázky: a) Co vyplývá z citovaných článků Listiny? b) Znamená požadavek rovnosti každého s každým v případě určení práv? c) Uveďte z pohledu principu rovnosti odlišení, která nelze v případě určení subjektů a práv použít, resp. jichž může být užito pouze tak, aby nedocházelo k diskriminaci. U kterých práv tato kritéria odlišení nepřicházejí úvahu, pokud by takto mohla být dotčena samotná jejich podstata? Dle čl. 1 věty prvé Listiny základních práv a svobod: "Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech." Článek 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví: "Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu, nebo jiného postavení." 4. Přečtěte si níže uvedené ustanovení Listiny základních práv a svobod a zodpovězte následující otázky: a) Vysvětlete, co vyplývá z citovaného článku (jeho jednotlivých odstavců) Listiny základních práva svobod. b) Vůči kterým orgánům veřejné moci jsou v nich uvedené imperativy adresovány? c) Vyhledejte pro ilustraci konkrétní ustanovení Listiny základních práv svobod, která připouštějí omezení základních práv (svobod), a vyložte podmínky v nich uvedené. Listina základních práva svobod ve čl. 4 stanoví: (1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. (2) Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") upraveny pouze zákonem. (3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. (4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. 5. Prostudujte si níže uvedený text a zodpovězte následující otázky: a) Co je nezbytnou podmínkou směřující proti vyloučení libovůle při postupu orgánů veřejné moci? b) Uveďte příklady postupů naplňujících obsah pojmu svévole? c) Jak souvisí tento pojem se zásadou nezávislého soudního rozhodování ve smyslu 82 odst. 1 Ústavy?
Nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 727/2000 "V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti; pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, není ve smyslu ust. 157 odst. 2 o. s. ř. (a tedy i ve smyslu práva na spravedlivý proces) dostačující. S poukazem ná uvedené tak nelze než konstatovat, že v uvedeném směru bylo v konečném důsledku zasaženo navrhovatelovo základní právo obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny." Nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 501/04 "V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností Ústavní soud interpretoval pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, ježje v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsenzuálně akceptovaném významu, v tom rámci i odklonu od ustálené judikatury, aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud výkladovou praxi dosud převažující a stabilizovanou odmítá, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy. (...) nezávislost nezakládá možnost soudci konat svévolně. Takovýto postup se ocitá v rozporu s ústavním postulátem vyloučení svévole (čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), obecně pojatým principem rovnosti (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy), jakož i kautelami vyplývajícími ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny)."