EDICE Polozapomenuté války
EDICE
VLADIMÍR NÁLEVKA Stalinova hra o Zemi jitřní svěžesti KOREJSKÁ VÁLKA 1950 1953
Copyright Vladimír Nálevka, 2009 Cover Karel Kárász, 2009 Czech Edition Nakladatelství Epocha, Praha 2008 ISBN 978-80-87027-93-6
OBSAH Úvod......................................................... 9 Studená válka................................................. 12 Občanská válka v Číně......................................... 16 Korea na přelomu 19. a 20. století................................ 19 Čas emancipace............................................... 23 Směrnice Národní rady pro bezpečnost č. 68 (NSC 68)............. 28 Maova návštěva Moskvy........................................ 30 V předvečer konfliktu.......................................... 34 Agrese....................................................... 37 První nasazení Američanů...................................... 41 Stalinova kritika Klementa Gottwalda............................ 44 Operace Chromite vylodění u Inčchonu........................ 48 Stalinův nátlak na Mao Ce-tunga................................ 53 Překročení 38. rovnoběžky...................................... 55 Čínská intervence.............................................. 60 Diplomatické intermezzo....................................... 66 Čínský příval.................................................. 68 Schůzka Truman Attlee ve Washingtonu........................ 72 Čínská novoroční ofenziva a Ridgwayovy protiofenzivy............. 74 Moskevská schůzka............................................ 77 Odvolání generála MacArthura.................................. 79 Aktivita senátora McCarthyho.................................. 82 Čínská jarní ofenziva........................................... 84 Mírová smlouva s Japonskem................................... 86 První pokus o uzavření příměří.................................. 89
Sovětští letci v Koreji.......................................... 92 Československo a Severní Korea................................ 95 Obranná linie Jamestown.................................... 99 Operace Uškrcení............................................. 101 Československá vojenská polní nemocnice....................... 105 Propagandistické kampaně proti severoamerickým agresorům.... 107 Změna v Bílém domě......................................... 110 Váleční zajatci................................................ 112 Stalinova smrt................................................ 116 Nadějné vyhlídky............................................. 122 Poslední boje................................................. 125 Podpis příměří............................................... 127 Výměna zajatců.............................................. 129 Československá přítomnost na linii příměří...................... 131 Ženevská konference.......................................... 133 Důsledky pro mezinárodní dění................................ 136 Rozdílné cesty dvou korejských států............................ 141 Chronologie................................................. 145 Použitá a doporučená literatura................................. 148 Přílohy...................................................... 151 1. Zpráva ČTK z 27. června 1950...........................151 2. Z pamětí N. S. Chruščova...............................152 3. Vítězslav Nezval: Zpěv míru (úryvky).....................153 4. Ivan Skála: Země Bohatýr..............................154 5. Pavel Kohout: Korejská vteřina...........................156 6. Rezoluce Rady ministrů SSSR z 19. března 1953 č. 858-372...157 7. Dohoda o příměří v Koreji (27. 5. 1953)...................165 8. Jaromír Švamberk: Nasazen v Koreji (úryvek z pamětí)......168
ÚVOD 9 V Evropě byla hraniční linie studené války pevně vymezena vznikem dvou německých států v roce 1949, ale v ostatních částech světa byly její kontury pohyblivé a často i velmi nezřetelné. Dekolonizační proces a výrazná labilita nově emancipovaných zemí vytvářely prostor pro mocenské soupeření Spojených států amerických a Sovětského svazu, přičemž existence jaderného patu iniciovala řadu zástupných konfliktů lokálního charakteru. Jedním z nich byla i korejská válka z let 1950 až 1953. Sovětský svaz využil svého vítězství ve druhé světové válce k částečnému návratu k imperiálním hranicím carského Ruska. Zatímco Stalinův průnik do střední a jihovýchodní Evropy byl úspěšný a vyvrcholil ve vytvoření soustavy vazalských států na západní hranici SSSR, tlak na Turecko a Írán jehož motivem byla snaha zmocnit se části jejich území narazil na silný odpor anglosaských mocností, které Moskvu posléze donutily k ústupu. Na Dálném východě Stalin usiloval o získání oněch teritorií a mocenských pozic, které Rusko ztratilo po prohrané válce s Japonskem v roce 1905, což znamenalo navrácení Sachalinu a Kurilských ostrovů, potvrzení statusu Mongolské lidové republiky, výsadní právo kontroly Východočínské a Jihomandžuské železnice a přístavů Port Arthur a Dalnij (Dairen). Své záměry podpořil vyhlášením války japonskému císařství 8. srpna 1945 a následnou okupací požadovaných teritorií. Nároky vůči Číně byly potvrzeny v sovětsko-čínské smlouvě, kterou Moskva podepsala s Čankajškovou vládou 14. srpna 1945. Po stabilizaci sil v Evropě se pozornost sovětské zahraniční politiky v souvislosti s vítězstvím čínských komunistů v občanské válce obrátila k východní Asii, kde Mao Ce-tungova revoluční strategie nabídla Stalinovi nové možnosti pro jeho expanzivní politiku. V tomto politicko-mocenském kontextu se od konce druhé světové války vyvíjela i tzv. korejská otázka, která nakonec vyústila v krvavý válečný konflikt. V části české veřejnosti stále přežívá tradiční interpretace vzniku této války, podle které mírumilovná Korejská lidově demokratická republika byla zákeřně přepadena jihokorejskou armádou, podporovanou Spojenými státy. Opak byl pravdou. Komunistická propaganda ostatně záměrně dezinterpretovala celý průběh ozbrojeného střetu, a skutečně se jí
10 Stalinova hra o Zemi jitřní svěžesti podařilo vytvořit mylný obraz válečných událostí, který byl zcela v rozporu se skutečností. Po roce 1989 padl informační monopol KSČ, a tak se postupně objevily domácí i zahraniční odborné práce, které s využitím nových pramenů, především z ruských archivů odmítly dosavadní, fakticky neostalinské hodnocení korejské války. Nicméně tyto poznatky se ještě zcela neprosadily v soudobém historickém povědomí české společnosti a zejména starší generace jak ostatně potvrdil nedávný sociologický výzkum se jen obtížně rozchází s léty zafixovaným viděním blízké i vzdálené minulosti. Ve stručné historiografii korejské války je nutné uvést především severoamerickou literaturu. Již v roce 1952 vydal J. F. Stone monografii s názvem The Hidden History od the Korean War, 1950 1951 (Boston, 1952). Zpřístupnění pramenů Trumanovy a Eisenhowerovy administrativy iniciovalo vznik poměrně velkého množství kvalitních publikací, např. Williama Stuecka (The Korean War: An International History. Princeton University Press, 1995), Melvyna P. Lefflera (A Preponderance of Power: National Security, the Truman Administration, and the Cold War. Stanford University Press, 1992), či Michaela J. Hogana (Cross of Iron: Harry S. Truman and the Origins of the National Security State, 1945 1954. New York, Cambridge University Press, 1998). Rolí OSN v korejském konfliktu se zabývaly texty Yoo Tae-hoo (The Korean War and the United Nations, Louvain, 1965) a Sydney Baileyho (The Korean Armistice. New York, 1992). Základní přehled vojensko-politických událostí přinesly práce M. Hastingse (The Korean War, New York, 1987), Calluma A. MacDonalda (Korea: The War before Vietnam, New York, 1986) a Briana Catchpola (The Korean War 1950 1953. London, 2000; č. Korejská válka 1950 1953, Praha, 2003). Velkou pozornost věnovala americká literatura jednotlivým politickým a vojenským osobnostem, které se angažovaly ve válečném dění na Dálném východě a samozřejmě i detailnímu průběhu jednotlivých bojových operací. (Přehled relevantních titulů uvádí Allan R. Millett ve své studii The Korean War: A 50-Year Critical Historiography. In: The Journal of Strategic Studies, 2001, No. 1, str. 189 224) Zásadní význam mělo otevření ruských archivů, jejichž fondy zvláště záznamy rozhovorů či přepisy telegramů mezi sovětskými, čínskými a severokorejskými představiteli významně přispěly k poznání Stalinova
Úvod 11 podílu na vzniku korejské války. V tomto ohledu nelze pominout rozsáhlou edici dokumentů k dějinám studené války v Asii, připravenou v roce 1995 Jamesem G. Hershbergem, která přináší dosud neznámé prameny k sovětsko-čínským a sovětsko-korejským vztahům, jakož i zasvěcené studie Kathryn Weathersbyové, Jevgjenije Bajanova, Alexandra Mansourova, Chen Jiana, Vladimíra Zuboka a dalších. (The Cold War i Asia. Bulletin CWIHP, Winter 1995/1996, 6 7, 293 s.) Tyto nové poznatky se již objevily i v knižních publikacích Richarda C. Thorntona (Odd Man Out: Truman, Stalin, Mao, and the Origins of the Korean War. Washington, 2000) a A. V. Torkunova. (Zagadočnaja vojna: Korejskij konflikt 1950 1953 godov. Moskva, 2000.) Také i do češtiny přeložená výtečná práce Vojtěcha Mastného Studená válka a sovětský pocit nejistoty 1947 1953. Stalinova léta. (Praha, 2001) posunula s pomocí ruské dokumentace dosavadní hranice našeho poznání této kapitoly nejnovějších dějin. Přínosem jsou i nedávno publikované studie českých autorů V. Piláta, M. Píši a P. Janečka, které obsáhle zdokumentovaly československý podíl na dění v Koreji ve válečném čase. Záměrem autora této knížky bylo informovat českého čtenáře především o politickém pozadí korejské války, o roli J. V. Stalina v tomto konfliktu a v neposlední řadě i o československo-severokorejských vztazích ve válečném období. Vojenským operacím se věnoval pouze v míře nutné pro pochopení celkového vývoje války.
12 Stalinova hra o Zemi jitřní svěžesti STUDENÁ VÁLKA Porážka mocností Osy uvolnila soudržnost antifašistické koalice a dříve potlačované rozpory získaly charakter otevřených konfliktů. Předně se prosadily dvě supervelmoci Spojené státy a Sovětský svaz, které zásadním způsobem ovlivňovaly poválečné dění. Původní představa severoamerického prezidenta F. D. Roosevelta o společné odpovědnosti vítězné aliance vůči těžce vybojovanému míru se střetla s geopolitickou konstantou bipolárního světa a zájmových sfér. Anglosaské mocnosti se znepokojením sledovaly teritoriální expanzi Sovětského svazu a jeho úsilí o výlučnou kontrolu východní Evropy. Nebylo náhodné, že první větší třecí plochy mezi bývalými spojenci se objevily v Polsku, Bulharsku a v Rumunsku. Moskva se zase obávala jaderné převahy Američanů, přičemž si uvědomovala zásadní rozpor mezi svými ambicemi a reálnými možnostmi válkou zničené země. J. V. Stalin založil svou ofenzivní strategii na několika jak se později ukázalo mylných předpokladech: především spoléhal na oživení amerického izolacionismu s totálním nezájmem Washingtonu o poválečnou Evropu, dále se domníval, že Velká Británie bude respektovat dohodu z října 1944 o rozdělení sfér vlivu v jihovýchodní části starého kontinentu, a konečně v oblasti ekonomiky zjevně podcenil změny, které v průběhu války kvalitativně proměnily kapitalistický hospodářský systém. V této souvislosti také předpokládal, že obě západní mocnosti budou i nadále souhlasit s jeho dominantní pozicí ve střední a východní Evropě. Rooseveltova administrativa po konferenci v Teheránu na sklonku roku 1943 skutečně akceptovala protektorskou roli Sovětského svazu v tomto teritoriu, které z hlediska národní bezpečnosti nebylo na předních místech aktuální rizikové škály Washingtonu. Prezident Harry Truman na rozdíl od svého předchůdce si byl ovšem dobře vědom nebezpečí sovětského mocenského tlaku, ale ani on neměl zpočátku politickou vůli a zájem se ve východoevropském prostoru výrazně angažovat. Následné poznání Spojených států, že Moskva kategoricky trvá na principu monopolního ovládání celé této oblasti a že je připravena riskovat i politickou roztržku, nesporně přispělo k rychlé korozi válečného svazku. Obdobný efekt měly i tenze v německé a polské otázce. Vzestupná křivka krizových situací v dalších neuralgických bodech světové politiky
Studená válka 13 vedla ke vzniku a rozšíření studené války. Truman již počátkem roku 1946 zpochybnil výsledky konference v Postupimi; v Řecku se schylovalo k občanské válce, pokračoval sovětský spor s Tureckem o kontrolu úžin Bospor a Dardanely; kulminovala íránská krize, v níž Moskva koketovala s ideou separace ropného severu monarchie. Stalinův projev z 9. února 1946, v němž ostře napadl Spojené státy a Velkou Británii, signalizoval návrat k mentalitě obklíčené pevnosti se syndromem stálého protivníka. Nesmělé náznaky politického a kulturního liberalismu v závěrečné fázi války byly záhy odplaveny novou vlnou represí. V této politické situaci silně zapůsobilo vystoupení Winstona Churchilla v severoamerickém Fultonu dne 5. března 1946. V brilantní kaskádě slov obvinil Sovětský svaz z totalitních praktik a z vměšování se do vnitřních záležitostí států střední a jihovýchodní Evropy. Pronesl mj. i onu klasickou metaforu o železné oponě, spuštěné napříč kontinentem, a vyzval obě anglosaské demokracie k vytvoření pevného svazku, schopného čelit sovětské hrozbě. Churchillův apel rezonoval v množství konkrétních akcí, např. ve stuttgartském projevu státního tajemníka J. Byrnese v září 1946, ale především bylo důležité, že zcela souzněl s názory, které se začaly prosazovat v severoamerickém prostředí. Ještě před Churchillovým projevem 22. února 1946 adresoval velvyslanec Spojených států v Moskvě George F. Kennan státnímu departmentu kritickou analýzu sovětské politiky. V obsáhlé depeši o 8000 slovech zdůraznil, že trvalým cílem světového komunistického hnutí je i nadále konečná porážka kapitalistického systému. Spojené státy by proto neměly důvěřovat proklamované tezi o možnosti mírového soužití, neboť Rusko zamýšlí zničit harmonii naší společnosti. Dále upozornil nejen na význam hlubokého a mohutného proudu ruského nacionalismu, ale i na nesporně subverzivní vliv bolševické ideologie v hospodářsky a politicky labilních státech. Při globálním charakteru sovětské expanze může být jediným účinným prostředkem obrany energický protitlak, cílevědomě uplatňovaný v celé řadě zeměpisných a politických bodů. V krystalicky čisté podobě byla Kennanova politická filozofie formulována ve známém článku Příčiny sovětského chování, který pod šifrou X publikoval v létě 1947 prestižní časopis Foreign Affairs. Autor vyzval Spojené státy, aby maximálně vystupňovaly zatížení, které bude znesnadňovat prosazování sovětské politiky, aby tak byl Kreml nucen k mnohem větší
14 Stalinova hra o Zemi jitřní svěžesti umírněnosti, než projevuje v posledních letech. Jedině tak mohou být podpořeny tendence, které nakonec povedou buď ke zhroucení, nebo k postupnému rozmělnění sovětské moci. Tyto Kennanovy úvahy se posléze staly východiskem při tvorbě nové strategické koncepce americké zahraniční politiky doktríny zadržování komunismu. V konkrétní politické praxi byly Spojené státy konfrontovány s ideově-politickou výzvou Sovětského svazu. Stalin skutečně spoléhal na destruktivní sílu poválečné hospodářské krize, která měla podle jeho představ vytvořit vhodný prostor pro ofenzivu revoluční levice. Sled událostí urychlila řecká a turecká krize. Velká Británie neunesla dvojnásobnou tíhu domácích hospodářských obtíží a mnohostranné mocenské angažovanosti a v zimě 1946 1947 zkolabovala. Ve dnech 20. až 22. února 1947 učinila britská labouristická vláda tři zásadní rozhodnutí o přerušení vojenské a ekonomické pomoci legitimní řecké vládě v probíhající občanské válce, dále o předání odpovědnosti v Palestině do rukou OSN a posléze i o konečném odchodu z Indie. Po britské nótě, ve které bylo stručně oznámeno, že k 31. březnu 1947 zastaví vláda Jeho Veličenstva hospodářskou a vojenskou pomoc Řecku i Turecku, jednala na sklonku února o vzniklé situaci špička státního departmentu. Výsledná dohoda doporučila Trumanovi podpořit v Kongresu žádost o poskytnutí pomoci Řecku a Turecku. Souběžně bylo rozhodnuto, že prezidentovo vystoupení bude mít obecný rozměr podpory všem svobodným vládám, které jsou ohroženy komunistickou agresí. Po pečlivé stylistické přípravě se 12. března 1942 obrátil prezident Harry Truman na Kongres USA s konkrétní představou americké role ve světovém dění. Myslím, že Spojené státy jsou povinny podpořit svobodné národy odolávající pokusům ozbrojených menšin usilujících o jejich podrobení nebo vzdorující tlakům přicházejícím zvenčí. Myslím, že jsme povinni pomoci svobodným národům vytvářet svůj osud vlastníma rukama. Myslím, že naše pomoc musí spočívat především v ekonomické a finanční podpoře, která je nezbytná pro dosažení jejich hospodářské stability, a tudíž i vyrovnaného politického života. Poté prezident požádal Kongres o souhlas s poskytnutím finanční pomoci Řecku a Turecku. Zákonodárný sbor Trumanovu předlohu schválil a 22. května ji prezident signoval. V tomto momentu byla poprvé realizována nová politická koncepce Spojených států Trumanova doktrína, jejíž obsahové jádro
Studená válka 15 spočívalo v Kennanově tezi o zadržování komunismu. V plné míře se pak tato doktrína realizovala v tzv. Marshallově plánu hospodářské pomoci z června 1947. Obnovená stabilita evropské ekonomiky měla být bezpečnou hrází proti hladu, bídě, zoufalství a sociálnímu chaosu, které učinily společnost zranitelnou a vhodnou pro zneužití jakýmkoli totalitním hnutím. Obavy o bezpečnost Evropy vzrostly v čase sovětské blokády Západního Berlína ve druhé polovině roku 1948 a v prvních měsících následujícího roku. Výsledkem této krize bylo vytvoření obranné aliance Severoatlantického paktu (NATO), jejíž ustavující listina byla podepsána 4. dubna 1949. Signatáři této tzv. Washingtonské smlouvy se zavázali hájit svobodu, společné dědictví a kulturu svých národů, založenou na zásadách demokracie, svobody jednotlivce a právního řádu. V čase vzniku severoatlantické koalice disponovaly její ozbrojené síly necelými dvaceti divizemi a nedostatečně vyzbrojenými zálohami. Prezident Truman předložil již 25. července 1949 Kongresu návrh rozsáhlého zbrojního programu Spojených států, který by učinil sovětskou agresi příliš hazardní. Kongres původně uvažoval o možné redukci předpokládaných výdajů, jejichž výše jen v prvním rozpočtovém roce dosáhla 1,5 miliardy dolarů, ale po srpnovém výbuchu sovětské jaderné bomby v kazašské stepi schválil prezidentův zbrojní program v původním rozsahu. Trvalý vzestup potenciálu konvenčních zbraní předpokládal i dokument státního departmentu z dubna 1950 s kódovým označením NSC-68, jehož oprávněnost potvrdila i červnová agrese Korejské lidově demokratické republiky vůči jihokorejskému státu.
16 Stalinova hra o Zemi jitřní svěžesti OBČANSKÁ VÁLKA V ČÍNĚ Druhá světová válka ovlivnila i vnitropolitické dění v Číně. Japonská agrese dočasně utlumila vleklý občanský konflikt mezi Čínskou národní stranou (nacionální politická strana, založená r. 1912, po porážce Japonců do roku 1949 vládnoucí strana, tzv. Kuomintang) a komunisty. Někdejší spojenci se rozešli na sklonku dvacátých let, kdy vůdčí představitel Kuomintangu Čankajšek de facto inicioval první občanskou válku mezi tzv. nacionalisty a komunistickou stranou. Společný protivník přiměl sice Čankajška k vyslovení souhlasu s dohodou o jednotné frontě odporu, ale i v této mezní situaci sledoval Kuomintang vlastní zájmy a tíhu boje s Japonci nesla Maova Rudá armáda. Její oporou byla tzv. Pohraniční oblast v severní Číně, kde se již v průběhu válečného konfliktu vytvářely základy komunistické moci. O Čínu jevily trvalý zájem Spojené státy. V jejich plánech na poválečné uspořádání světa hrála důležitou roli v připravovaném velmocenském direktoriu čtyř policistů, které mělo být garantem míru. Severoamerická administrativa pozorně sledovala vnitřní poměr sil a podporovala, i když nikoliv bezvýhradně, Čankajškův režim. Perspektivně uvažovala o ustavení koaličního kabinetu. Rozhodujícím faktorem dalšího vývoje byla porážka mocností fašistické Osy, kdy obsazení Mandžuska sovětskou armádou v srpnu 1945 prohloubilo vazby mezi Moskvou a čínskou levicí. V okamžiku japonské kapitulace kontrolovali komunisté značnou část severní Číny a lidnatého údolí řeky Jang-c. Většina jednotek Kuomintangu se v této době nacházela v severozápadních a jihozápadních provinciích, daleko od klíčových center země. Američané proto urychleně vybudovali letecký most pro přesun Čankajškových divizí na východní pobřeží a námořní pěchota Spojených států pak obsadila důležité přístavy a strategické komunikační uzly. Čankajšek opět připravoval ozbrojenou konfrontaci s komunisty, ale Američané, kteří si byli vědomi celkové slabosti Kuomintangu, zprostředkovali mezi oběma stranami politický dialog. Jeho výsledkem byla kompromisní dohoda z 10. října 1945 o svolání reprezentativního Politického poradního shromáždění. Přes oboustranný závazek vyhnout se
Občanská válka v Číně 17 stůj co stůj ničivé občanské válce, narůstaly mezi vojenskými složkami obou politických seskupení ozbrojené srážky. Akce místního charakteru přerostly v listopadu 1945 v rozsáhlé bojové operace. O Číně se přirozeně diskutovalo i na moskevské konferenci ministrů zahraničí velké trojky v prosinci 1945. Její výsledné komuniké zdůraznilo mj. společný zájem na vytvoření sjednocené a demokratické Číny a potvrdilo i závazek velmocí o nevměšování. Sovětský svaz a Spojené státy se dohodly o stažení svých okupačních jednotek. (Sověti opustili Mandžusko v květnu 1946, Američané zůstali v Číně vzhledem ke své podpoře Kuomintangu až do roku 1949.) Z podnětu moskevské konference bylo na počátku roku 1946 obnoveno jednání mezi Kuomintangem a komunisty. Trvalým problémem byla zásadní neochota komunistů připustit na svém území kontrolu národní vlády Kuomintangu. Přesto se 10. ledna 1946 podařilo dosáhnou dohody o zastavení vojenských akcí na celém území Číny. Současně začala v Čchung-čchingu pracovat Politická poradní konference, která rozhodla o svolání Národního shromáždění a přijala zásady nového ústavního systému na bázi Sunjatsenových principů lidového blaha. (Sunjatsen založil v roce 1912 Čínskou národní stranu a formuloval také její tři základní programové body, tj. nacionalismus, demokracii a sociální reformy.) Představa politického smíru se však rozcházela se skutečností a obě rozhodující síly čínského politického spektra odmítaly přistoupit na trvalý kompromis. Nacionalisté využili odchodu sovětských oddílů a vystupňovali tlak v Mandžusku, přičemž komunisté zaujali silně rezervované stanovisko vůči myšlence koalice s Kuomintangem. V červnu 1946 Čankajšek překročil svůj Rubikon a rozsáhlou ofenzivou proti severním provinciím zahájil třetí občanskou válku. Pro další vývoj konfliktu bylo důležité, že komunisté udrželi své pozice v severovýchodní Číně, která byla spojnicí se Sovětským svazem. Stalinovo rozhodnutí o předání ukořistěného japonského válečného materiálu čínské Lidové osvobozenecké armádě znamenalo v této chvíli významnou pomoc, která alespoň částečně paralyzovala americké vojenské dodávky Čankajškovi. Přelom let 1948 1949 se stal časem rozhodnutí. Těžiště bojů se přesunulo do střední a východní Číny. Po pádu Pekingu dne 31. ledna 1949 se vojensko-politická strategie Kuomintangu zcela zhroutila. V noci na 21. dubna 1949
18 Stalinova hra o Zemi jitřní svěžesti překročily útvary Lidové osvobozenecké armády na široké frontě řeku Jang-c a během jarních a letních měsíců obsadily celou severozápadní a střední Čínu. Souběžně s vojenskými operacemi pokračovala i výstavba nové politické struktury. Komunisté ovládali rozsáhlou škálu závislých organizací odborové svazy, různé rolnické organizace, mládež a další seskupení. Od 21. do 30. září zasedalo v Pekingu Lidové politické shromáždění, které schválilo základní dokumenty revoluční moci organizační statut, zákon o vzniku nové ústřední vlády a tzv. Společný program Lidového politického poradního shromáždění. V čele vlády stanul Mao Ce-tung. Dne 1. října 1949 bylo na masovém shromáždění v Pekingu vyhlášeno založení Čínské lidové republiky. V zápětí byla uznána Sovětským svazem a jeho satelity. Stalinovy vztahy k čínským komunistům nebyly bez problémů. Na jedné straně podpořil jejich boj s Kuomintangem, ale na druhé straně Maovi příliš nedůvěřoval. Pokládal ho za margarínového komunistu, který má daleko ke skutečnému bolševickému vůdci. Politické dění v Číně totiž neodpovídalo leninsko-stalinským teoriím o klíčové roli dělnické třídy v proletářské revoluci. Oporou a zázemím čínské komunistické levice bylo rolnictvo a také jejich agrární politika za občanské války silně rezonovala v polofeudálních podmínkách země mezi masou rolnického obyvatelstva. Navíc vývoj čínského komunistického hnutí probíhal od 30. let zcela autonomně, bez většího vlivu Kominterny a Stalin byl tradičně opatrný k politickým aktivitám, které nemohl osobně ovlivňovat a kontrolovat. Také jeho vztah vůči občanské válce, bez ohledu na poskytnutou pomoc komunistickým jednotkám, byl rezervovaný a Moskva udržovala kontakt s oběma stranami. De facto souhlasila jak s koaliční vládou, tak s případným rozdělením země. Situace se ovšem změnila po lednu 1949, kdy Stalin odmítl po výměně telegramů s Mao Ce-tungem Čankajškovu žádost o zprostředkování míru a zcela jednoznačně podpořil komunistickou vojensko-politickou ofenzivu. K ověření reálného poměru sil byla do Maova hlavního stanu v Si-paj-pcho v provincii Che-pej vyslána tajná mise vlivného člena politbyra Anastase Mikojana, která potvrdila dominantní roli komunistických ozbrojených sil. Ve zbývajících měsících občanské války se Moskva netajila svojí podporou Mao Ce-tunga, i když Čína stále ještě nepatřila k jejím politickým prioritám. Změnu přinesla až korejská válka.
KOREA NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ 19 Korejský poloostrov po celá staletí náležel do čínského civilizačního a vazalského okruhu, ale o jeho kontrolu usilovalo i Japonsko, které zejména v poslední třetině 19. století těžilo z hospodářského a politického úpadku Říše středu. V roce 1893 vypuklo v Koreji velké rolnické povstání, vedené militantní náboženskou sektou tonghaků, a vládnoucí elita rodu Min se v červnu 1894 obrátila na Peking se žádostí o vojenský zásah. Čína okamžitě reagovala a vyslala do Země jitřní svěžesti své jednotky, ale prakticky současně se v Inčchonu vylodil i japonský expediční sbor. Tokijská vláda hraběte Itóa Hirobumiho (1841 1909) doporučila Soulu reorganizovat státní administrativu a zavést pořádek do daňového systému. Reformní plán předpokládal společnou čínsko-japonskou kontrolu. Čína interpretovala tento návrh jako záměrné ohrožení svých suverénních práv v Koreji a tokijskou iniciativu kategoricky odmítla. Císařský kabinet ovšem prohlásil, že neodvolá námořní pěchotu z Koreje, pokud nebudou realizovány doporučené reformy. Čínskému vyslanci japonský ministr zahraničí Mucuo autoritativně oznámil: Bude-li to situace vyžadovat, může naše vláda jednat samostatně. Nebudeme se vás prosit o dovolení. Dne 20. července předal japonský vyslanec korejské vládě ultimátum požadující okamžité stažení čínských vojsk z poloostrova. Aniž by vyčkali odpovědi, obsadili Japonci o tři dny později královský palác v Soulu, zatkli a uvěznili panovníka a dosadili nový kabinet, který okamžitě zrušil dosavadní vazalský vztah vůči Číně. Sebevědomé gesto bylo překročením Rubikonu a již 25. července japonské námořnictvo potopilo transportní loď s čínskými posilami do Koreje a ještě téhož dne šly ke dnu dva zastaralé čínské křižníky. Válka však byla oficiálně deklarována až 1. srpna 1894. Brzy se projevila japonská převaha jak na moři, tak na souši. Námořnictvo s vlajkou vycházejícího slunce ovládlo vody Žlutého moře a jednotky generálů Jamagaty a Nodzua ovládly celý Korejský poloostrov. V polovině října překročil Jamagata pohraniční řeku Jalu a začal postupovat do Mandžuska. Téměř současně se na Liaotungském poloostrově vylodil sbor maršála Oyamy a 22. listopadu se zmocnil
20 Stalinova hra o Zemi jitřní svěžesti hlavní základny čínského Severního loďstva v Port Arthuru (Lü-ta). Síly 2. polní armády se rozvinuly na Šantungském poloostrově a 12. února 1895 obsadily strategicky významný přístav Wel-chaj-wej. Poté, co se Japonci v březnu zmocnili ještě Formosy (Tchaj-wan) a Peskadorských ostrovů, požádala čínská vláda o zastavení bojů. Po delších komplikacích byla nakonec dohoda o příměří podepsána 30. března 1895. Mírová jednání následně proběhla v japonském městě Šimonoseki. Čínu zastupoval obratný politik a diplomat Li Hung-čchuan (1824 1901). Finální smlouva byla uzavřena 17. dubna 1895. Peking musel uznat nezávislost Koreje a postoupit Tokiu geostrategicky významný Liaotungský poloostrov s přístavy Port Arthurem a Dalnym, Formosu a Peskadorské ostrovy. Dále měla Čína zaplatit válečnou náhradu v neuvěřitelné výši 300 milionů taleů, tj. tehdejších 100 milionů liber. V tomto okamžiku zasáhly do dálněvýchodního konfliktu evropské mocnosti. Zvláště Rusko bylo výsledkem války velmi znepokojeno a usilovalo o omezení vlivu vítězného Japonska. Petrohradu se podařilo získat pro společný zásah v Tokiu Německo a Francii a výsledkem této intervence doprovázené námořní demonstrací německé eskadry byla revize nedávno signované mírové smlouvy ze Šimonoseki, kdy japonská vláda byla přinucena vrátit Číně Liaotungský poloostrov. Ze zákroku ve prospěch Číny nejvíce vytěžilo Rusko, které pohotově využilo výrazného oslabení Říše středu k vlastní hospodářsko-politické ofenzivě ve východní Asii. Jednak s pomocí francouzského kapitálu iniciovalo založení Rusko-čínské banky, navíc 8. září 1896 podepsalo dohodu o stavbě Východočínské železnice, s jejíž pomocí mělo být Mandžusko orientováno na ruský trh a vladivostocký přístav. Oblast, kterou měla proponovaná magistrála procházet, se stala ruským protektorátem. V korejské otázce Rusové posléze dosáhli souhlasu Tokia se vznikem společného poručnického kondominia. V závrati z úspěchu však samoděržaví nepostřehlo, že svojí vzestupnou aktivitou na Dálném východě odjistilo časovanou roznětku rusko-japonské války. Rusko totiž odmítlo původní návrh Tokia na rozdělení poloostrova 38. rovnoběžkou a usilovalo o jeho celkové začlenění do své dálněvýchodní zájmové sféry. A nejen to: Rozhodli jsme se vzít osud Koreje která je svými zeměpisnými a politickými podmínkami předurčená, aby se stala integrální součástí ruské říše pevně do svých rukou. V Petrohradě se prosadila
Korea na přelomu 19. a 20. století 21 militantní skupina jestřábů, která byla odhodlána prosadit své zájmy v Mandžusku a v Koreji vojenskou silou. Japonsko však odmítlo tolerovat ruskou expanzi na Dálném východě a obě strany se připravovaly na válečný konflikt. Carské Rusko posílilo tichomořskou flotilu a po rychle dokončovaných železničních tratích směřovaly do východní Sibiře další vojenské posily. S příliš velkým zázemím v Evropě však Rusové nemohli počítat. Velká Británie byla mimo hru a Francie sledovala dálněvýchodní politiku svého spojence s velkým znepokojením, až nesouhlasem. Pouze Německo, které stále a naprosto záměrně usilovalo o přesun těžiště ruské mocenské politiky na Dálný východ, přislíbilo Mikuláši II. svoji podporu. Po carově odmítnutí japonského ultimativního požadavku ohledně odchodu ruské armády z Koreje byly 7. února 1904 přerušeny diplomatické styky mezi Tokiem a Petrohradem. Válka začala nad ránem 9. února útokem admirála Heihačira Tóga (1847 1934) proti ruské válečné flotile v Port Arthuru. Japonci, poté co zničili většinu protivníkových obrněnců a křižníků, obsadili téměř celou Koreu a 1. května prolomili ruskou linii na řece Jalu. Po více než ročních bojích Rusko, ohrožené i vnitřním neklidem, kapitulovalo. Mírová smlouva byla podepsána v americkém Portsmouthu 5. září 1905. V jejím druhém článku Rusko uznalo Koreu za japonskou zájmovou oblast a muselo ustoupit i v Mandžusku. Dodatečné bilaterální smlouvy z let 1907 a 1910 precizovaly zájmové sféry obou zemí na Dálném východě. Japonská oblast zahrnovala Koreu ta se v roce 1910 stala protektorátem Říše vycházejícího slunce jižní Mandžusko a severní Čínu. Do ruské sféry vlivu náleželo severní Mandžusko a tzv. Vnější Mongolsko, tj. území dnešní Mongolské republiky. Japonci převzali v Koreji výkonnou i legislativní moc a generálnímu guvernérovi podléhalo jak vojsko, tak policie a četnictvo. V dalších letech muselo Tokio čelit rozsáhlému hnutí odporu, které v březnu 1919 kulminovalo ve velkém povstání. Po jeho brutálním potlačení vznikla v čínské Šanghaji korejská prozatímní vláda, kterou vedl Li Syn-man (1875 1965), jeden z prvních organizátorů emancipačního zápasu. Po propuštění z japonského vězení odešel Li Syn-man v roce 1904 do Spojených států, kde posléze stanul v čele korejského národního hnutí. Jeho exilová vláda se snažila hájit nezávislost své země i na mírové konferenci v Paříži. Neprosadila se, nicméně japonský císař Jošihito Taišó
22 Stalinova hra o Zemi jitřní svěžesti (1879 1926) byl tlakem mezinárodního společenství donucen přistoupit v srpnu 1919 k určité liberalizaci protektorátního režimu. Umírněné reformy vytvořily prostor pro aktivity politických a odborových organizací, které v meziválečném období prosazovaly větší míru korejské autonomie a důsledně čelily japonské snaze o asimilaci místní populace. V souvislostech čínsko-japonského konfliktu se ve druhé polovině třicátých let zformovaly v severních částech poloostrova první korejské partyzánské oddíly. Japonci se snažili přetvořit Koreu ve svou průmyslovou, surovinovou a potravinovou základnu. Investovali značné finanční prostředky do výstavby hutních kombinátů, chemických závodů a především do vodních elektráren. Souběžně se snažili diverzifikovat korejské zemědělství a násilně prosadili pěstování bavlny, ovsa a dalších plodin. Zvýšili i produkci rýže.
ČAS EMANCIPACE 23 Za druhé světové války se do popředí zájmu antihitlerovské koalice dostala i Korea. V závěrečné deklaraci Káhirské konference z listopadu 1943 bylo mimo jiné zdůrazněno, že spojenecké velmoci jsou odhodlány poskytnout Koreji v pravý čas svobodu a nezávislost. Do té doby měl v Zemi jitřní svěžesti platit poručenský systém. Na schůzce v Postupimi se Velká trojka shodla na požadavku bezpodmínečné kapitulace Japonska, přičemž odzbrojení císařské armády v Koreji se stalo společným úkolem Spojených států a Sovětského svazu. Za demarkační linii byla určena 38. rovnoběžka. Nad ránem 10. srpna 1945 rozvinula sovětská 25. armáda generála Čistjakova bojové operace na korejském území a velitel Tichomořského loďstva admirál I. S. Jumašev vylodil v severokorejských přístavech výsadky námořní pěchoty. Japonci po krátkém odporu složili zbraně. Dne 15. srpna předala severoamerická vojenská mise v Moskvě J. V. Stalinovi memorandum generála Douglase MacArthura o závaznosti dělící čáry na 38. rovnoběžce a o odpovědnosti obou spojeneckých velmocí za přijetí japonské kapitulace v obou částech země. Američané se totiž obávali, že by Rudá armáda mohla obsadit celý poloostrov a MacArthurovo memorandum mělo Sovětům připomenout závazek z Postupimi. Moskva však obratem potvrdila svůj souhlas s 38. rovnoběžkou, a tak se 8. září 1945 v jihokorejském Inčchonu objevily americké jednotky generála Hodgeho, které o den později obsadily hlavní město Soul. Mezitím se aktivizovalo domácí hnutí odporu, které zahrnovalo různorodé politické síly. Ve škále odbojového centra dominovali nacionalisté a komunisté, kteří byli úzce propojeni s čínskými komunisty. Z iniciativy obou těchto složek byla již 6. září 1945 vyhlášena Korejská lidová republika, ale Spojenci neuznali její legalitu. Na základě předchozích dohod byla v obou částech země ustavena vojenská okupační správa. Na severu byl jejím představitelem generál A. A. Romaněnko, v čele severoamerické administrativy stanul generál A. Arnold. V polovině prosince 1945 byla v Moskvě zahájena porada ministrů zahraničí Velké trojky, jejímž cílem bylo mj. i řešení dálněvýchodní otázky. Americká delegace vedená státním tajemníkem J. Byrnesem,
24 Stalinova hra o Zemi jitřní svěžesti předložila projekt postupné emancipace korejské společnosti. Sovětský svaz oponoval a V. M. Molotov navrhl bezodkladné ustavení zcela suverénního státu, přičemž tzv. přechodné období nemělo překročit hranici pěti let. Závěrečná dohoda obsahovala podstatné části sovětského stanoviska, ale základním předpokladem její realizace byla ochota obou zainteresovaných mocností ke spolupráci. Sovětsko-americká konference o Koreji ve dnech 16. ledna až 5. února 1946 však skončila bezvýsledně. Spojené státy směřovaly k rychlému sjednocení poloostrova, zatímco Sovětský svaz trval v rozporu s původním Molotovovým návrhem na zatímním udržení okupačních zón. Začínající studená válka ovlivnila i řešení korejské otázky, a tak se cesty někdejších spojenců rozešly i na Dálném východě. Sověti podpořili korejské komunistické hnutí vedené Kim Ir-senem (1912 1994), který již na sklonku 20. let organizoval pod patronátem KS Číny Komunistickou ligu mládeže a v roce 1936 inicioval levicově orientovanou Vlasteneckou asociaci pro obnovu nezávislosti Koreje. Od r. 1941 sloužil v Rudé armádě a od r. 1945 organizoval v Koreji ve spolupráci s čínskými komunisty partyzánskou válku proti Japoncům. Stalin rozhodl o jeho vůdčí roli v nově budované politickomocenské struktuře sovětské okupační zóny. (V průběhu korejské války a zvláště po podepsání příměří v r. 1953 byly napsány oslavné životopisy Kim Ir-sena, ale jejich údaje nejsou důvěryhodné.) Na sever od 38. rovnoběžky se tak postupně formovala nová vládnoucí elita, kterou ideově a odborně zpevnili etničtí Korejci ze Sovětského svazu. V jižní části poloostrova Američané favorizovali nacionalistickou koalici v čele s Li Syn-manovou Liberální stranou. Z jeho iniciativy bylo také na začátek února 1946 svoláno Prozatímní národní shromáždění, které mělo položit základy budoucí státní moci. Kim Ir-sen odmítl na této akci participovat a v souladu s politickou orientací Sovětů se rozhodl pro oddělenou iniciativu. V únoru 1946 vytvořil vlastní Prozatímní lidový výbor severní Koreje, který v dosahu svého působení, tj. po 38. rovnoběžku, budoval státní zřízení komunistického typu. Scénář byl shodný s programem tzv. lidové demokracie ve východní Evropě. V březnu 1946 byla vyhlášena radikální pozemková reforma a v létě téhož roku byl znárodněn těžký průmysl. Pod výrazným tlakem Kimova organizátorského centra probíhala také integrace levicově orientovaných sil. V červnu 1949 vznikla ryze stalinistická Korejská strana práce. Konceptu lidové
Čas emancipace 25 demokracie odpovídala i tzv. Jednotná vlastenecká fronta, která v obou částech rozdělené země na jihu ilegálně vytvářela zázemí komunistických aktivit. Naproti tomu se představy Li Syn-manova politického seskupení o profilu budoucího státu, inspirované čínským Kuomintangem, zcela rozcházely s realitou vývoje na severu. Spojené státy poté, co ztroskotalo jednání se Sovětským svazem postoupily korejskou otázku Organizaci spojených národů. Moskva sice proti tomuto kroku protestovala, ale Valné shromáždění OSN většinou Oficiální portrét severokorejského vůdce Kim Ir-sena hlasů rozhodlo 14. listopadu 1947 o vytvoření tzv. Dočasné komise OSN pro Koreu. Měla dohlížet na přípravu a průběh voleb do celokorejského ústavodárného shromáždění. Komise však působila pouze na jihu, jelikož sever její mandát kategoricky odmítl. Na květen 1948 komise určila datum voleb do vrcholného zastupitelského orgánu. Komunisté je zcela ignorovali, ale ani na jihu poloostrova nebyla volební účast příliš vysoká. Nicméně takto konstituované Ústavodárné shromáždění přijalo v červenci ústavní listinu Korejské republiky a zvolilo Li Syn-mana jejím prezidentem. Oficiálně byla Korejská republika vyhlášena 15. srpna 1948. Přes deklarované principy samostatnosti a parlamentní demokracie charakterizovala nový stát všestranná závislost na Spojených státech a také jeho sociální základna byla poměrně úzká.
26 Stalinova hra o Zemi jitřní svěžesti Severní Korea reagovala na tento formativní proces Korejské republiky již v dubnu 1948, kdy se v Pchjongjangu uskutečnilo shromáždění levicových organizací. Toto Moskvou kontrolované fórum podpořilo ideu jednotného státu, ale odmítlo jihokorejské volby do ústavodárného shromáždění. Naopak rozhodlo o vypsání separátních voleb na bázi osvědčené národní fronty. Měření sil proběhlo 25. srpna 1948 a nově zvolené Nejvyšší národní shromáždění vyhlásilo 9. září Korejskou lidově demokratickou republiku, jejíž politický systém odpovídal sovětskému modelu tzv. socialistického státu. Kreml kontroloval a ovládal severokorejský režim prostřednictvím početného aparátu expertů. V každém ministerstvu KLDR byl sovětský poradce s rozsáhlými pravomocemi, včetně možnosti měnit rozhodnutí ministra. Ve vrcholných funkcích státního aparátu KLDR působilo přes 200 sovětských občanů korejské národnosti. Závazným pravidlem bylo, že náměstkem ministra byl vždy sovětský Korejec. Ti měli dvojí občanství a až do roku 1949 byli i členy KSSS. Prvním velvyslancem SSSR byl jmenován generál T. F. Štykov, který byl až do roku 1948 zástupcem velitele pro věci politické Přímořského vojenského okruhu. (Jako člen vojenské rady 1. Dálně-východního frontu měl klíčový podíl na výběru Kim Ir-sena pro roli politického vůdce severní Koreje.) Následně Moskva stáhla z KLDR své okupační jednotky a v zemi zůstala pouze vojenská mise, čítající přes 4000 poradců a instruktorů, která se podílela na výstavbě severokorejských ozbrojených sil. V této souvislosti se Kim Ir-sen obrátil v prosinci 1949 na Mao Ce-tunga se žádostí o uvolnění vojáků a důstojníků korejské národnosti ze svazku osvobozenecké armády, neboť tito muži s válečnými zkušenostmi se měli stát základem nově budovaných polních jednotek KLDR. Celkem se jednalo o 14 000 Korejců, ze kterých byla v Mandžusku zformována kompletní pěší divize. Ta se pak na jaře 1950 plně vyzbrojená 12 000 puškami, 440 lehkými a 180 těžkými kulomety, 36 minomety, 72 protitankovými děly a desítkami nákladních automobilů přesunula na severokorejské území. V březnu 1950 hlásil do Moskvy se zjevným uspokojením náčelník sovětské vojenské mise generálporučík Vasiljev: Ozbrojené síly Korejské lidově demokratické republiky jsou organizovány podle systemizačního předpisu a profilu Sovětské armády a také výcvik je prováděn rovněž podle programu a stanov naší armády.
Čas emancipace 27 Propagační plakát KLDR Sovětský svaz náš vzor
28 Stalinova hra o Zemi jitřní svěžesti SMĚRNICE NÁRODNÍ RADY PRO BEZPEČNOST Č. 68 (NSC 68) Ani jeden z obou korejských států nerezignoval na myšlenku sjednocení, ale Severokorejci se nikdy netajili zásadním odmítáním 38. rovnoběžky a byli odhodláni k radikálnímu vojenskému řešení. V této souvislosti byla Li Syn-manova administrativa znepokojena proměnami severoamerické politiky na Dálném východě. Po vítězství komunistů v kontinentální Číně a jaderném výbuchu Sovětského svazu v kazašské stepi, zavládla ve Washingtonu určitá skepse vůči svým možnostem v celé této oblasti. Američané na sklonku čtyřicátých let preferovali své závazky v západní Evropě a jejich linie strategické obrany v Asii probíhala přes Aleuty, Japonsko, souostroví Rjúkjú a Filipíny. Korea ležela mimo tyto hranice bezpečnostního perimetru. Státní tajemník Dean Acheson odmítl v projevu v Národním tiskovém klubu z 12. ledna 1950 poskytnout jakékoliv záruky pro ty asijské státy, které se nacházely za vymezenou obrannou čarou. Pokud jde o vojenskou bezpečnost jiných oblastí v Pacifiku, musí být jasné, že těmto oblastem nemůže nikdo zaručit bezpečí před vojenským útokem. Navíc Kongres USA zablokoval již dohodnutou finanční pomoc jihokorejskému režimu. S těmito přístupy ovšem nesouhlasila vlivná skupina tzv. pacifických generálů v čele s Douglasem MacArthurem. Tito vysocí vojenští představitelé se nechtěli smířit se ztrátou čínské pevniny a prosazovali politiku tvrdého kurzu v celé Asii. Jejich názory rezonovaly nejen u radikálů z republikánské strany, ale i u velké části vládního establishmentu, který byl mj. znepokojen i upevňováním sovětského vlivu ve střední Evropě. Prezident si vyžádal kritickou revizi dosavadních rozhodnutí a pověřil Radu národní bezpečnosti vypracováním nové studie o strategické koncepci Spojených států. Tento zásadní dokument, jehož závěry většinou formuloval ředitel odboru politického plánování státního departmentu Paul Nitze, byl Trumanovi předložen 7. dubna 1950. Pod signaturou NSC 68 se skrývalo nejen naléhavé doporučení ohledně zvýšení výdajů na zbrojení, motivované mj. i ztrátou
Směrnice Národní rady pro bezpečnost č. 68 29 jaderného monopolu, ale i potvrzení nutnosti obrany principů svobody a demokracie bez ohledu na již dříve formulované bezpečnostní priority Spojených států. (V souvislosti s Nitzeho odkazem na komunistický převrat v Československu, poukázal později Henry Kissinger na mravní rozměr celého dokumentu.) Odhodlání čelit globálnímu a nevyhnutelně militantnímu tlaku Moskvy a snaha o postupnou změnu sovětského systému se měly stát trvalou orientací severoamerické zahraniční politiky v letech studené války. Směrnice NSC 68 byla Bílým domem plně akceptována a jedním z jejích prvních výsledků byla trvale vzestupná křivka finančních výdajů na obranu. Již v průběhu roku 1950 vzrostl vojenský rozpočet Spojených států oproti původním třinácti miliardám dolarů na čtyřicet miliard a k 31. květnu 1951 dosáhl výše padesáti miliard dolarů, z nichž podstatná část byla věnována na rozvoj konvenčního zbrojení. Nová strategická doktrína ovlivnila i nedávno založenou Severoatlantickou alianci, která na jaře 1950 přistoupila k budování integrovaných ozbrojených sil.
30 Stalinova hra o Zemi jitřní svěžesti MAOVA NÁVŠTĚVA MOSKVY Pro Sovětský svaz a Čínskou lidovou republiku byla kontrola Korejského poloostrova strategickou konstantou. Mao Ce-tung po vítězství v občanské válce usiloval o revoluční proměnu asijského kontinentu, a to prostřednictvím ozbrojeného boje. Tuto militantní doktrínu tlumočil v listopadu 1949 na konferenci odborů asijských zemí v Pekingu náměstek předsedy KS Číny Lio Šao-čchi. Stalin s touto koncepcí, byť s určitou rezervou, souhlasil. Po fiasku berlínské blokády, podpisu Severoatlantické smlouvy a vzniku dvou německých států, se pozornost Kremlu zaměřila na Dálný východ, kde čínští komunisté nabídli Sovětům rozšíření jejich imperiální politiky, pro kterou ostatně bylo vždy charakteristické pružné měnění teritoriálního tlaku. V prosinci 1949 přijel do Moskvy Mao Ce-tung, kterého doprovázeli přední členové politického byra ÚV KS Číny. Byzantinské oslavy sedmdesátin velkého vůdce národů vytvořily prostor pro důvěrné rozhovory mezi sovětskou a čínskou politickou reprezentací. Zásadní jednání většinou probíhala v nočních hodinách na Stalinově dače v Kuncevu. Atmosféra byla uvolněná, Stalin potlačil svoji tradiční neomalenost a Mao Ce-tung přistupoval ke svému hostiteli s orientální zdvořilostí. Více než dva měsíce přirozeně s častými přestávkami se v prostorné jídelně podmoskevského letoviska scházeli vedoucí představitelé obou států. Sovětské straně šlo především o potvrzení legitimity územních zisků na Dálném východě, které byly ostatně uznány již Čankajškovou vládou v létě roku 1945. Zásadní dohoda o podpisu spojenecké smlouvy byla ovšem učiněna až 22. ledna 1950, v průběhu Stalinova posledního setkání s mužem, kterému příliš nedůvěřoval a kterého nepokládal za opravdového komunistu. Mao Ce-tung se snažil rozptýlit všechna podezření z ideologické hereze a svému hostiteli předestřel lákavou vizi společné strategie protiimperialistického boje. Mao v duchu své doktríny argumentoval revolučním rozmachem v Indočíně, v Indonésii a možným územním ziskem v Koreji. Stalina sice více zajímala aktuální problematika sovětsko-čínských vztahů, ale současně si byl vědom možného rizika, pokud by souhlasil s výhradním mocenským vlivem Pekingu v asijském teritoriu.
Maova návštěva Moskvy 31 V tomto kontextu proběhla i výměna názorů o korejské otázce. K této diskuzi byl přizván i Kim Ir-sen, který se netajil svojí snahou o násilné sjednocení poloostrova a Stalinovi předložil, s tichým souhlasem Mao Ce-tunga, plán severokorejského útoku přes 38. rovnoběžku. Stárnoucí diktátor byl prozatím rezervovaný, doporučil Kimovi, aby celou záležitost ještě jednou promyslel, zhodnotil všechny aspekty a možné důsledky vojenské akce a s finálním výsledkem opět navštívil sovětskou metropoli. Stalinova zdrženlivost byla motivována složitou politickou situací v Evro pě v čase gradující studené války a v neposlední řadě i domácími hospodářskými problémy. Na přelomu let 1949 a 1950 se však Kreml ocitl pod trvalým tlakem Kim Ir-sena, který prostřednictvím velvyslance Štykova neustále argumentoval údajnými jihokorejskými provokacemi, připraveností severokorejské armády a posléze i jednostrannou interpretací Achesonova lednového projevu ve washingtonském Národním tiskovém klubu. S ozbrojenou akcí na Korejském poloostrově již otevřeně souhlasil v závěru svého pobytu v Moskvě i Mao Ce-tung. V tomto kontextu pak 14. února 1950 podepsali ministr zahraničí J. A. Vyšinskij a předseda vlády Čou En-laj Smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci mezi Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou, která mj. vytvořila i obecný rámec nadcházejícího válečného konfliktu na Dálném východě. Formálně byl tento dokument zaměřen proti případné obnově agresivního japonského militarismu, ale jeho reálným obsahovým jádrem bylo potvrzení sovětsko-čínského vojensko-politického spojeneckého svazku. Smluvní strany se ovšem dohodly i na řešení dosud diskutovaných problémů vzájemných vztahů, např. na odsunu sovětské armády z námořní základny v Port Arthuru či na předání Čchang-čchungské železnice pod správu ČLR. V tajném dodatku bylo Sovětskému svazu přiznáno právo na exploataci surovinového bohatství Mandžuska a Sin-tiangu. Odpoledne 30. března 1950 na základě předchozího Stalinova pozvání Kim Ir-sen opět přijel do Moskvy, ale ani při druhé dubnové schůzce v Kremlu nepadlo definitivní rozhodnutí. Sovětský vůdce se stále obával zásahu Spojených států, a tím i globálního konfliktu. Je nutné se přesvědčit, že Američané zůstanou mimo! Kim na to reagoval následujícím sebevědomým tvrzením: Spojené státy nebudou riskovat válku tváří v tvář sovětsko-čínskému spojeneckému svazku. Vojenští odborníci z dálněvýchodního odboru generálního štábu, kteří posuzovali
32 Stalinova hra o Zemi jitřní svěžesti severokorejský ofenzivní plán, pokládali jeho závěry za reálné, pokud ovšem jak Stalinovi referoval generálporučík Georgij Lobov armáda KLDR zvítězí v co nejkratším čase. Kim Ir-sen v této souvislosti argumentoval připravovaným lidovým povstáním na jihu. Kreml však ještě vyžadoval dodatečnou konzultaci s Mao Ce-tungem. Ta se uskutečnila Mao Ce-tung Stalinův spojenec, nebo rival? 13. května v Maově letní rezidenci poblíž čínské metropole. Čínský vůdce samozřejmě podpořil Kimův útočný záměr a severoamerickou intervenci označil za málo pravděpodobnou. Američané nepůjdou do třetí světové války kvůli tak malému území. Stalin posléze v telegramu