Kolonialismus. Autor: Jan Kochan

Kolonialismus Autor: Jan Kochan

Struktura přednášky: Vymezení základních pojmů (kolonialismus, kolonie, imperialismus, mandátní systém, poručenský systém) Příčiny moderního imperialismu/kolonialismu Charakteristika jednotlivých moderních koloniálních říší

Vymezení základních pojmů Kolonialismus stav nadvlády jednoho státu (koloniální metropole) nad jiným státem nebo územím (kolonie) V širším slova smyslu spojen i se starověkem V užším slova smyslu spojován zvláště s obdobím expanze evropských a některých neevropských států (od 15. století) největšího rozmachu na zač. 20. stol. (kdy v koloniích žilo asi 70 % obyvatel světa) Imperialismus politika rozšiřování moci jednoho státu nad jinými státy či územími s cílem jejich přímého nebo nepřímého ovládnutí; jde o snahu vytvořit impérium (světovou říši) Kolonialismus (stav) může být jedním z důsledků imperialismu (politika, tendence) - vedle např. neúspěšné války

Vymezení základních pojmů Kolonie nesamosprávné území, závislé na jiném státě, které není subjektem mezinárodního práva, neboť je ve všech (podstatných) ohledech zastupováno koloniální metropolí Kolonie zakládány již ve starověku (např. Féničané zakládali kolonie na pobřeží Středozemního moře - i Kartágo založené údajně v roce 814 před n. l.), hlavní rozmach v novověku Někdy existence kolonií spojována s doktrínou slané vody (kolonie je území oddělené od metropole relativně velkou vzdáleností, obvykle za mořem) vylučovalo by to svým způsobem nejúspěšnější koloniální velmoc Rusko

Vymezení základních pojmů Podle vlastníka mohly mít kolonie status: a) korunní kolonie de facto státní b) vlastnické kolonie patřily jednotlivci (např. Belgické Kongo v letech 1885-1908 ve vlastnictví belgického krále Leopolda II.) nebo společnosti (např. Britská Indie až do roku 1858 spravována britskou Východoindickou společností) c) samosprávné kolonie vnitřní záležitosti rozhodovány do určité míry v samotné kolonii, nikoli v metropoli Imperialismus, který vedl ke vzniku kolonialismu, je dnes chápán spíše negativně, nicméně ve své době byl chápán pozitivně (snaha národních států stát se velmocemi světového významu)

Příčiny moderního imperialismu a) Ekonomické b) Vědecké, dobrodružné (zeměpisné objevy), protiotrokářské, misijní či civilizační c) Prestižní d) Strategické e) Sociologické

Kolonie evropských mocností v roce 1939 Velká Británie Francie Belgie Nizozemsko Německo (1914) Poměr rozlohy metropole k rozloze jeho kolonií 1:139 1:20 1:80 1:60 1:5 Populace 45 500 100 42 000 000 8 300 000 8 500 000 67 500 000 Populace kolonií 470 000 000 65 000 000 13 000 000 66 000 000 13 000 000 Zdroj: Extent of Colonialism [online]. [cit. 2011-02-27]. URL: <http://www.mtholyoke.edu/acad/intrel/pol116/colonies.htm>.

Rozsah kolonialismu na jednotlivých kontinentech Část kontinentu kontrolovaná evropskými koloniálními mocnostmi či USA v roce 1900 (%) Africa 90,4 Polynésie 98,9 Asie 56,5 Austrálie 100 Ameriky 27,2 Zdroj: Extent of Colonialism [online]. [cit. 2011-02-27]. URL: <http://www.mtholyoke.edu/acad/intrel/pol116/colonies.htm>.

Mandátní systém (1919-1945) = označení správy bývalých německých kolonií a části netureckých území Osmanské říše po první světové válce, které byly Versailleským a Sèvreským mírem zabaveny a dány pod mandátní správu Společnosti národů, jejímž výkonem byly pověřeny různé státy (Velká Británie, Francie, Belgie, Jižní Afrika, Japonsko) Mandátní systém byl vytvořen bez ohledu na vůli obyvatel dotyčných území Mandátní správa určité metropole se nijak zvlášť nelišila od její koloniální správy Společnost národů byla fakticky bezmocná proti zvůli jednotlivých mandátních správců (mandatářů)

Tři skupiny mandátních území Skupina A: území, ve kterých se počítalo s relativně rychlým uznáním nezávislosti (měla být prozatímně uznána, nicméně ve správě měla pomáhat SN a mandatář až do doby, kdy obyvatelstvo bude zcela připravené na úplnou nezávislost). Šlo o bývalá osmanská území na Blízkém a Středním východě Mezopotámie (Irák 1932) a Palestina (z ní v roce 1921 vyčleněno Zajordánsko) Velká Británie Sýrie (z ní v roce 1926 vyčleněn Libanon) - Francie Skupina B: území, na kterých měla být nezávislost vyhlášena za relativně dlouhou dobu (tato území bylo třeba na nezávislost teprve připravit, takže byla svěřena do správy mandatářům) Togo rozděleno mezi Velkou Británii a Francii Kamerun větší část Francii, menší část Velké Británii Tanganika Velká Británie Ruanda-Urundi - Belgie Skupina C: území, která měla později získat samosprávu (nikoli nezávislost) v rámci je spravujících států (vzhledem k řídkému osídlení nebo geografické souvislosti s územím mandatáře měla být připojena k jeho státnímu území) Jihozápadní Afrika Jihoafrická unie Nová Guinea a Nauru - Austrálie Západní Samoa Nový Zéland Marshallovy ostrovy, Karolíny, Palau, Mariánské ostrovy - Japonsko

Mandátní systém (1919-1945) Pakt o Společnosti národů Článek 22 1. Na kolonie a území, jež následkem této války přestaly býti pod svrchovaností států, které je doposud spravovaly, a jsou obydleny národy, jež za dnešních mimořádně obtížných poměrů nejsou dosud s to vládnout si samy, bude uplatněna zásada, že blaho a rozvoj těchto národů jsou posvátným posláním civilisace, a že proto musí býti do tohoto Paktu pojaty záruky zabezpečující, že toto poslání bude splněno. 2. Nejlepší způsob pro praktické uskutečnění této zásady jest svěřiti poručenství nad těmito národy státům pokročilým, které jsou svými prostředky, svými zkušenostmi a svou zeměpisnou polohou nejschopnější převzít tuto odpovědnost a které jsou ochotny ji přijmout; budou vykonávat toto poručenství jako mandatáři a jménem Společnosti. 3. Povaha mandátu se musí lišit podle stupně vývoje národa, podle zeměpisné polohy území, jeho hospodářských podmínek a všech ostatních podobných okolností. 4. Určité společenské celky, jež kdysi náležely k říši otomanské, dosáhly takového stupně vývoje, že jejich ustavení v nezávislé státy může býti prozatím uznáno s podmínkou,že jim při správě bude napomáhat rada a pomoc mandatářova do té doby, než budou s to spravovat se samy. Přání těchto společenských celků dlužno při výběru mandatářů vzíti v úvahu. 5. Stupeň rozvoje, jehož dosáhly jiné národy, zvláště středoafrické, vyžaduje toho, aby tam mandatář převzal správu území za podmínek, které by zaručovaly svobodu svědomí a náboženství bez jakýchkoli omezení mimo ta, jichž vyžaduje zachování veřejného pořádku a dobrých mravů, které by bránily nepřístojnostem, jako obchodu s otroky, obchodu se zbraněmi a alkoholem, a které by znemožňovaly zřizovat pevnosti nebo vojenské nebo námořní základy a poskytovat vojenský výcvik domorodcům, s výjimkou služby bezpečnostní a obrany území, a které by také zabezpečovaly ostatním členům Společnosti rovné podmínky hospodářského styku a obchodu. 6. Konečně jsou území, jako jihozápadní Afrika a některé ostrovy jižního Tichomoří, jež pro řídkost osídlení, malý rozsah, vzdálenost od středisek vzdělanosti nebo pro zeměpisnou souvislost s územím mandatářovým nebo pro jiné okolnosti mohou nejlépe býti spravovány podle zákonů mandatářových jako nerozlučná součást jeho území, s výhradou záruk dříve uvedených v zájmu domorodého obyvatelstva. 7. Ve všech případech mandátu má mandát podávati Radě výroční zprávu o území jemu svěřeném. 8. Rozsah pravomoci, dozoru nebo správy, jež má mandatář vykonávati, bude výslovně vymezen v každém jednotlivém případě Radou, ledaže by se dříve členové Společnosti o tom dohodli mezi sebou. 9. Stálá komise bude pověřena tím, aby přijímala a zkoumala výroční zprávy mandatářů a aby podávala Radě posudky o otázkách, týkajících se provádění mandatářů.

Poručenský systém (1945-1994) Mandátní území, která nezískala nezávislost těsně po druhé světové válce (tzn. bez skupiny A plus Italské Somálsko) a která byla začleněna pod správu Poručenské rady OSN (jeden ze 6 hlavních orgánů OSN dnes složený ze stálých členů Rady bezpečnosti OSN) Poručenské rada pověřila výkonem správy poručenských území stejné mocnosti jako v mandátním systému s výjimkou Japonska (jeho mandátní území získalo USA) Cílem poručenského systému bylo na rozdíl od systému mandátního dosažení nezávislosti ve shodě s vůli obyvatel spravovaných území (poslední vyhlásilo nezávislost Palau v roce 1994, čímž poručenský systém fakticky zanikl) Od poloviny 90. let Poručenská rada přerušila svoji činnost až do doby, kdy případně bude poručenský systém obnoven

Poručenský systém (1945-1994) Charta OSN KAPITOLA XII MEZINÁRODNÍ PORUČENSKÁ SOUSTAVA Článek 75 Organizace spojených národů zřídí pod svým vedením mezinárodní poručenskou soustavu pro správu a kontrolu území, která této soustavě budou podřízena jednotlivými pozdějšími dohodami. Tato území se dále označují jako poručenská území. Článek 76 Základní úkoly poručenské soustavy ve shodě s cíli Organizace spojených národů, vyhlášenými v článku 1 této Charty, jsou: a) posilovat mezinárodní mír a bezpečnost; b) podporovat politický, hospodářský a sociální pokrok obyvatel poručenských území, rozvoj jejich vzdělání a jejich postupný vývoj k samosprávě nebo nezávislosti, s přihlédnutím k zvláštním okolnostem každého území a jeho lidu a svobodně vysloveným tužbám tohoto lidu a k ustanovením jednotlivých poručenských dohod; c) posilovat úctu k lidským právům a základním svobodám pro všechny, bez rozdílu rasy, pohlaví, jazyka nebo náboženství, a posilovat vědomí vzájemné závislosti národů světa; d) zajistit všem členům Organizace spojených národů a jejich příslušníkům rovné nakládání v oboru sociálním, hospodářském a obchodním, jakož i rovné nakládání s jejich příslušníky při výkonu spravedlnosti, aniž by tím bylo dotčeno uskutečňování úkolů již uvedených, a s výhradou ustanovení článku 80. Článek 77 1. Poručenská soustava se vztahuje na území, která patří do těchto kategorií a budou jí podřízena poručenskými dohodami: a) území, která jsou nyní pod mandátem; b) území, která by byla odloučena od nepřátelských států v důsledku druhé světové války; c) území, která budou dobrovolně podřízena této soustavě státy odpovědnými za jejich správu. 2. Pozdější dohoda ustanoví, která území uvedených kategorií budou podřízena poručenské soustavě a za jakých podmínek. Článek 78 Poručenská soustava se nevztahuje na území, která se stanou členy Organizace spojených národů, poněvadž vztahy mezi členy jsou založeny na úctě k zásadě svrchované rovnosti. Článek 79 O poručenských podmínkách pro každé území, které má být podřízeno poručenské soustavě, jakož i o veškerých úpravách a změnách, dohodnou se státy přímo zúčastněné, včetně mocnosti mandátní, jde-li o území pod mandátem některého člena Organizace spojených národů. Schvalovány budou podle článku 83 a 85.

Poručenský systém (1945-1994) Charta OSN Článek 80 1. S výhradou toho, co bude ujednáno v jednotlivých poručenských dohodách, uzavřených podle článků 77, 79 a 81 a podřizujících každé takové území poručenské soustavě, a dokud takové dohody nebudou uzavřeny, žádné ustanovení v této kapitole nebude přímo ani nepřímo vykládáno tak, že nějak pozměňuje jakákoli práva některého státu nebo lidu nebo ustanovení platných mezinárodních smluv, jejichž stranami jsou členové Organizace spojených národů. 2. Odstavec 1 tohoto článku nebude vykládán tak, jako by skýtal důvody k prodlení nebo odkladu jednání o dohodách nebo sjednání dohod, jimiž se mandátní nebo jiná území podřizují poručenské soustavě podle článku 77. Článek 81 Poručenská dohoda bude vždy obsahovat podmínky, za kterých bude poručenské území spravováno, a určí moc, která bude vykonávat správu poručenského území. Takovou mocí, dále nazývanou spravující moc, může býti jeden nebo několik států nebo Organizace spojených národů sama. Článek 82 V poručenské dohodě může být určena jedna nebo více strategických oblastí, které mohou zahrnovat část nebo celek poručenského území, pro něž dohoda platí, bez újmy zvláštní dohody nebo zvláštních dohod podle článku 43. Článek 83 1. Všechny funkce Organizace spojených národů ve strategických oblastech, včetně schvalování ustanovení poručenských dohod i jejich úprav nebo změn, vykonává Rada bezpečnosti. 2. Základní úkoly stanovené v článku 76 platí pro lid každé strategické oblasti. 3. S výhradou ustanovení poručenských dohod, a aniž by byly dotčeny zřetele bezpečnostní, použije Rada bezpečnosti v strategických oblastech pomoci Poručenské rady při výkonu těch funkcí Organizace spojených národů, které vyplývají z poručenské soustavy a týkají se věcí politických, hospodářských, sociálních a výchovných. Článek 84 Spravující moc je povinna zajistit, aby poručenské území přispívalo k udržování mezinárodního míru a bezpečnosti. Za tím účelem může spravující moc použít dobrovolnických sil, prostředků a pomoci poručenského území při plnění závazků, které v této věci převzala vůči Radě bezpečnosti, jakož i pro místní obranu a udržování práva a pořádku v poručenském území. Článek 85 1. Funkce Organizace spojených národů ve věci poručenských dohod pro všechny oblasti neoznačené jako strategické, včetně schvalování ustanovení poručenských dohod a jejich úprav nebo změn, vykonává Valné shromáždění. 2. Poručenská rada, jednajíc pod vedením Valného shromáždění, bude Valnému shromáždění pomáhat při vykonávání těchto funkcí.

Poručenský systém (1945-1994) Charta OSN KAPITOLA XIII PORUČENSKÁ RADA SLOŽENÍ Článek 86 1. Poručenská rada se skládá z těchto členů Organizace spojených národů: a) z členů spravujících poručenská území; b) z těch členů vyjmenovaných v článku 23, kteří nespravují poručenská území; c) z tolika jiných členů zvolených na dobu tří let Valným shromážděním, kolika je třeba, aby bylo zajištěno, že celkový počet členů Poručenské rady bude rovným dílem rozdělen mezi ty členy Organizace spojených národů, kteří poručenská území spravují, a ty, kteří taková území nespravují. 2. Každý člen Poručenské rady určí osobu zvláště kvalifikovanou jako svého zástupce v Radě. FUNKCE A PRAVOMOC Článek 87 Vykonávajíce své funkce, Valné shromáždění a pod jeho vedením Poručenská rada mohou: a) projednávat zprávy předložené spravující mocí; b) přijímat petice a zkoumat je v poradním styku se spravující mocí; c) zařizovat pravidelné návštěvy v příslušných poručenských územích ve lhůtách dohodnutých se spravující mocí; d) provádět tyto i jiné úkony podle ustanovení poručenských dohod. Článek 88 Poručenská rada vypracuje dotazník o politickém, hospodářském, sociálním a výchovném pokroku obyvatel každého poručenského území a spravující moc každého poručenského území, které patří do působnosti Valného shromáždění, podává mu na základě tohoto dotazníku každoročně zprávu. HLASOVÁNÍ Článek 89 1. Každý člen Poručenské rady má jeden hlas. 2. Poručenská rada rozhoduje většinou členů přítomných a hlasujících. ŘÍZENÍ Článek 90 1. Poručenská rada se usnáší na svém jednacím řádu, v němž také stanoví způsob volby svého předsedy. 2. Poručenská rada se schází podle potřeby, a to podle svého jednacího řádu, který obsahuje též ustanovení o svolávání schůzí na žádost většiny jejích členů. Článek 91 Poručenská rada použije, je-li to vhodné, pomoci Hospodářské a sociální rady a odborných organizací ve věcech, které se jich týkají.

Velká Británie

Francie

Španělsko

Portugalsko

Kolonie německého císařství

Východní Asie a Tichomoří v roce 1914

Belgie

Nizozemsko

Itálie

USA Libérie byla založená v roce 1817 na západoafrickém pobřeží, byli sem odváženi propuštění američtí otroci, britští propuštění otroci se směli vystěhovat do sousední Sierry Leone. Libérie získala nezávislost roku 1847, dnes je druhý nejstarší nezávislý stát na africkém kontinentě. Libérie však nebyla americkou kolonií v pravém smyslu slova USA si zde nedělaly žádné územní nároky, existovaly zde ale určité nadstandardní vztahy. První koloniální zisky si Spojené státy připsaly po španělsko-americké válce v roce 1898, teritoriální expanze vyvrcholila na konci 2. světové války, kdy USA obsadily mnohé pacifické ostrovy

USA - Karibik Po španělsko-americké válce válce v roce 1898 bylo Španělsko donuceno postoupit USA své kolonie Kubu a Portoriko. Kuba se v roce 1901 stala nezávislým státem, USA si však vymínily právo na vojenskou intervenci, ostrov tedy zůstával v americké sféře vlivu. V roce 1934 získaly USA exklávu v zátoce Guantánamo. Portoriko získalo v roce 1917 právo na vnitřní samosprávu a v roce 1952 byl jeho status přeměněn na volně asociované území. Úplná nezávislost byla v letech 1967 a 1993 odmítnuta v referendech, dodnes probíhá diskuse ohledně jeho možného přijetí jako dalšího státu USA. Navassa patřila původně Haiti, v roce 1857 byla však anektována USA, od té doby Haiti požaduje opětovné vydání ostrova. Labutí ostrovy byly též anektovány roku 1857, v roce 1972 ale opět vráceny Hondurasu. Americké Panenské ostrovy je bývalá dánská kolonie (tzv. Dánské západní Indie), která byla k USA přičleněna v roce 1917

USA - Tichomoří Filipíny (1898 1941, 1944 1946): toto souostroví získaly Spojené státy od Španělska (Filipíny byly součástí Španělské východní Indie) po španělsko-americké válce. Filipínci byli zpočátku nadšení, že se zbavili španělské nadvlády, Američané však nesplnili jejich naděje na posílení autonomie a propukala četná povstání, pro Američany nepříjemná zejména kvůli nepřístupným filipínským horám a lesům. V průběhu 2. světové války byly Filipíny obsazeny Japonskem, v roce 1946 se staly nezávislým státem. Havajské ostrovy byly dlouhou dobu nezávislou monarchií (tzv. Havajské království v letech 1795 1894), v roce 1894 uspěl protimonarchistický puč podporovaný Američany a Havaj se stala republikou. Havajský prezident roku 1898 souhlasil s připojením k USA, padesátým státem USA se Havaj stala až v roce 1959. Guam byla bývalá španělská kolonie (součást Španělské východní Indie), obsazená Spojenými státy též v roce 1898. Roku 1949 mu byla prezidentem Trumanem přiznána jistá vnitřní autonomie, přesto dodnes zůstává nezačleněným územím USA. Mariany byly v roce 1899 rozděleny mezi Spojené státy a Německo. V roce 1978 se staly asociovaným státem USA s názvem Severní Mariany. Samoa: Američanům se podařilo využít sporu z roku 1899 mezi Velkou Británií a Německem o Samojské ostrovy. USA získaly jižní část souostroví, které je dodnes nezačleněné území USA pod názvem Americká Samoa. Ostrovy Kanton a Enderbury byly od roku 1939 americké kondominium společné s Velkou Británií, v roce 1979 byly začleněny do státu Kiribati. Na základě Guano Islands Act (americký zákon z roku 1856, který opravňuje občany USA k vlastnictví ostrovů, které dosud nepatří žádnému státu a na kterých se vyskytuje guano) anektovaly Spojené státy některá jihopacifická území Bakerův, Jarvisův a Howlandův ostrov, Kingmanův útes a Johnstonův atol. Midwayské ostrovy byly objeveny Američany v roce 1859 a roku 1867 včleněny do amerických území. Souostroví Palmyra náleží USA od roku 1859, ostrov Wake od roku 1899, dříve sloužil jako důležité místo při mezipřistáních letů do Asie. Od roku 1941 je zde vojenská základna, ostrov nárokuje také stát Marshallovy ostrovy. Roku 1947 byly Spojeným státům přidělena Mikronésie a Palau jako tzv. svěřenecká území OSN, tyto státy získaly nezávislost až v roce 1991, resp. 1994, přesto zůstávají závislé na USA v zahraniční politice a vojenských záležitostech. Po druhé světové válce patřily Spojeným státům také Marshallovy ostrovy, nezávislost získaly roku 1979, s USA jsou ale stále úzce spjaté v mnoha oblastech.

Japonská expanze k 7.12. 1941 a k 6. 8. 1942 Zdroj: http://www.ushmm.org/wlc/en/media_nm.php?moduleid=10005155&mediaid=398 (11. 3. 2012)

Japonsko během 2. sv. války Zdroj: http://www.u-s-history.com/pages/h1661.html (11. 3. 2012)