EVROPSKÁ VOLEBNÍ STUDIA EUROPEAN ELECTORAL STUDIES Institut pro srovnávací politologický výzkum Institute for Comparative Political Research No. 2/06 evs Roč. 1, č. 2, str. 238-243 Vol. 1, No. 2, pp. 238-243 ISSN 1801-6545 Název článku: Oskar Krejčí Nová kniha o volbách (recenze/review) Autor: Dalibor Čaloud (caloud@fss.muni.cz) Projekt "Evropská volební studia" byl zpracován v rámci Výzkumného záměru Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky "Politické strany a reprezentace zájmů v soudobých evropských demokraciích" (kód 0021622407).
Příhodné doby před konáním voleb do Poslanecké sněmovny využil Oskar Krejčí k vydání své Nové knihy o volbách, která se tak zařazuje po bok podobně tématicky orientovaných prací, které v poslední době v českém prostředí spatřily světlo světa. Za všechny jmenujme především obecněji zaměřenou publikaci Volební systémy editorské dvojice Šedo Chytilek či úžeji pojaté dílo Volební a stranické systémy Nováka, Lebedy a kol. Krejčího práce již svým názvem navazuje na jeho více než deset let starou Knihu o volbách, avšak již v úvodu se autor vůči své předcházející publikaci vymezuje a snaží se postihnout změny, které se v mezidobí odehrály. To je také důvod, proč Krejčí klade důraz na volební normy, stranické systémy a výsledky voleb více než na nejrůznější výzkumy volebních preferencí či volební prognózy. Jde o do značné míry logický posun, poněvadž v době vzniku první Knihy o volbách byla Česká republika a Slovensko součástí jednoho státního celku, v rámci něhož proběhly teprve dvoje svobodné parlamentní volby, politický systém byl dosud neusazený a obě dnes samostatné země se teprve učily žít v podmínkách standardní parlamentní demokracie. Objem empirických dat, jak sám Krejčí podotýká, se za poslední dekádu výrazně zvýšil, což je zásadním předpokladem pro to, aby Nová kniha o volbách byla daleko více o volbách než její předchůdkyně. Nová kniha o volbách je rozdělena do tří tématických částí, přičemž v první nazvané sugestivně Volby svátek demokracie! se autor zpočátku věnuje zejména otázce postupného šíření demokracie na bázi Huntingtonových vln demokratizace a významné roli voleb v demokratickém politickém systému. Dále přechází ke způsobům, jakým může docházet k výběru funkcionářů, kde volby jsou identifikovány jako od ostatních odlišný způsob především proto, že využívají hlasování jako způsob přijímání rozhodnutí při hledání nejvhodnějšího mezi několika kandidáty (str. 41). V této souvislosti navazuje Krejčí poněkud negativnější stránkou zastupitelské demokracie, když upozorňuje, že vůle lidu je několikrát filtrována zejména prostřednictvím zúžení volebního práva na určitý segment občanů, přes volební účast a většinový princip ve zvoleném parlamentu, než dojde k jejímu vyjádření ve vládě. Významný oddíl tvoří podkapitola Volební systémy, kde autor přebírá upravenou typologii Reynoldse a Reillyho, publikovanou v rámci The New International IDEA Handbook, a rozeznává čtyři skupiny volebních technik většinové, poměrné, smíšené a ostatní. Pozastavme se blíže u kategorie smíšených systémů, v rámci níž 239
Krejčí mj. operuje s kategoriemi personalizované proporční zastoupení (MMP) a paralelní systém (str. 54). Klasifikací zejména první jmenované techniky jako smíšené se implicitně hlásí ke skupině politologů (Shugart-Wattenberg, Massicotte-Blais, Cabada-Ženíšek), kteří zastávají názor, že MMP je smíšenou volební technikou. S touto pozicí lze do značné míry polemizovat, větší rozpory však budí tabulka č. 11 obsahující výčet států užívající personalizované proporční zastoupení a komentář k ní (str. 63). Zde se vedle sebe potkávají země užívající natolik odlišný volební systém (jak mechanikou, tak výstupy) jako je Itálie a Maďarsko na jedné straně a Německo či Nový Zéland na straně druhé. Můžeme sice souhlasit, že maďarský a italský (do roku 2005) volební systém jsou svým charakterem smíšenou technikou, nicméně jejich řazení do skupiny MMP lze chápat jako jednoznačně chybné. Zvláště když uvážíme Krejčího deskripci MMP jako systému, jenž funguje kompenzačně: mandáty, které strana získá v jednomandátových většinových okruzích, jsou odečteny od celkového množství mandátů, které strana získala v rámci systému poměrného zastoupení. První oddíl knihy dále pokračuje výčtem proměnných volebního systému tj. zejména způsobů, jakými lze v poměrných systémech převádět hlasy na mandáty, existencí kvóra či charakterem kandidátních listin s příklady jejich užívání v jednotlivých zemích. S namícháním jednotlivých proměnných souvisí i věčná otázka férovosti voleb vs. užitečnosti. Autor se tak snaží reflektovat metafyzický problém, s kterým se více či méně úspěšně potýká každý volební systém, a sice jak zabezpečit stabilní vládnutelnost, aby přitom nebylo ohroženo proporční zastoupení. Úvodní třetina knihy je završena deskripcí původu a rozšiřování volebního práva a exkurzem do vývoje politických stran jako reprezentanta určité společenské vrstvy a s tím související ideologické pozice až po dnešní inklinaci ke kirchheimerovské kategorii catch-all party, sílící de-ideologizaci a příklonu k postmateriálním hodnotám. Prostřední část publikace nazvaná Historická východiska čtenáře posouvá po časové ose zpět až k počátkům sněmovnictví. Autor v chronologické posloupnosti popisuje postupný rozvoj parlamentarismu a s tím související rozšiřování volebního práva ve společnosti až k jeho zevšeobecnění. Krejčí rovněž přehledovým způsobem naznačuje ideové zakotvení politických stran druhé poloviny 19. století. Skutečný prostor pro pojednání o podobě a praktickém uplatnění volebního systému poskytuje 240
až období první republiky, kde autor mimo tradiční rozbor výsledků cituje výpočty Otakara Krouského, jenž se pokusil o náznak modelování volebních výstupů (s. 213). Při aplikaci Hagenbach-Bischoffovy kvóty v prvním skrutiniu namísto používané Hareovy by došlo k obsazení vyššího počtu mandátů hned v prvním skrutiniu, nedocházelo by tak vysokého počtu zbytků a tudíž by byla omezena svévole vedoucích činitelů stran z hlediska nominace kandidátů do nově sestavované kandidátky v rámci druhého skrutinia. Jak Krouský uzavírá, z hlediska obsazení všech mandátů v rámci jediného skrutinia, je nejlepší volbou metoda D Hondtova dělitele, který sice pomáhá velkým stranám na úkor malých, nicméně lze dovodit, že takový postup by představoval jistý lék na Krejčím identifikovaný problém 1. republiky, kterou označil jako tzv. stát stran (s. 215). Popisem nejdůležitějších aktérů prvorepublikové stranické scény a stručným nástinem historického vývoje druhé poloviny 20. století až do pádu komunistického režimu autor tuto část knihy končí. Na počátku třetího, nejobsáhlejšího, oddílu publikace pojmenovaného Volební současnost Krejčí opět připomíná S. P. Huntingtona a jeho třetí vlnu demokratizace, tentokrát především ve smyslu známé triády způsobů, jakými může dojít ke změně režimu. Klíčovou pasáž této části i celé práce pak tvoří rozbor voleb po roce 1989 v České republice i na Slovensku, přičemž autor analyzuje používané volební systémy na všech úrovních (parlament, kraje, obce, Evropský parlament), snaží se o naznačení pozice politických stran, jejich ideového zakotvení a vývoje stranického systému. Srovnatelný prostor jako českým zemím je přitom poskytnut i Slovensku, na němž chce autor ukázat odlišnost tamního vývoje a uspořádání. Z hlediska volební geografie a územní podpory jednotlivých stran se Krejčí nechává inspirovat Josefem Baxou a jeho volebními mapami vytvořenými na bázi obcí s rozšířenou působností. Pomocí nich si čtenář může vytvořit poměrně plastický názor o tom, v kterém regionu je úspěšný který politický subjekt. Spíše nepozornosti je v této souvislosti možná přičíst nepřesnost v rámci označení mapy č. 9, která má pravděpodobně ilustrovat nejvyšší územní volební podporu menšího pravostředového subjektu, kterým byla ODA a US(-DEU) na základě výsledků parlamentních voleb 1992-2002. Titulek této mapy však hovoří pouze o místech nejvýraznějších volebních úspěchů US (s. 351), o jejíž existenci však nemohlo být v letech 1992-1996 ani řeči. 241
Jestliže jsme zmínili Josefa Baxu, jeho výpočtů je využito ještě na jiném místě, a sice v podkapitole Volební chování při modelaci možných výsledků volební soutěže v jednomandátových obvodech za použití relativně většinového systému. Jako možné obvody zde slouží již dříve zmiňované obce s rozšířenou působností. Výsledky takových propočtů jsou prezentovány v tabulce č. 118, v níž se čtenář dozví, že např. v roce 1990 by všech uvažovaných 205 mandátů obdrželo OF, o dva roky koalice ODS-KDS a naopak v roce 2002 by 201 poslanců by pocházelo z řad ČSSD a zbylá čtyři křesla by se rozdělila mezi ODS, KSČM a Koalice. Je zřejmé, že takováto modelace možných výsledků nemá větší vypovídací hodnotu. Jestliže se volební inženýr uchýlí k rozličným přepočtům hlasů na mandáty, měl by mít na paměti, že se nesmí nechat unést striktním dodržováním metody a jeho výpočet musí něco realisticky ukazovat, poněvadž podle tohoto scénáře by volby za žádných okolností nedopadly. Důvody můžeme hledat např. v odlišné volební strategií politických stran v rámci různých volebních systémů, které jde ruku v ruce s odlišným způsobem hlasování voličů. Ačkoliv Krejčí začíná svoji knihu optimisticky a označuje volby za svátek demokracie, v závěru s povzdechem konstatuje, že mohou být zároveň i její slabostí. Odvolává se v této souvislosti zejména na dramatický pokles volební účasti a důvěry v demokracii. Jak Krejčího knihu hodnotit? Z hlediska obsahového jde spíše o přehledovou studii, která se čtenáři na prostoru necelých 500 stran snaží nabídnout komplexní pohled na fenomén voleb v dnešním světě s převážným důrazem na české prostředí. Tak úzké geografické zaměření sice na jedné straně umožnilo autorovi jít ve svém zkoumání více do hloubky, čehož využil pouze v omezené míře, může se však na druhé straně jevit poněkud limitující. Vývoj v českém prostředí nelze vnímat izolovaně od okolního prostředí a je třeba reflektovat i situaci v ostatních zemích. Proto by bylo vhodné tomuto tématu v knize vyhradit zvláštní kapitolu např. namísto nadbytečné stati, jež se věnuje Evropskému parlamentu. Zároveň je nutné podotknout, že autor možná mohl více zohlednit nejnovější trendy ve výzkumu volebních systémů a mohl pojednat např. o problematice volebních reforem. Jisté problémy lze najít i v rovině formální a na úrovni používaných zdrojů. Publikace se vyznačuje nižším počtem citací použitých pramenů než je běžným standardem. 242
Pokud jde o seznam zdrojů, je na škodu, že autor zcela opomněl některé klíčové práce k tématu, přičemž za všechny lze zmínit texty Tomáše Lebedy, naopak poněkud překvapivě čerpal informace ze všeobecných encyklopedií typu Britannica, Diderot či Wikipedia. Mimo naznačené problematické pasáže publikace nemá výraznějších chyb a lze ji doporučit jako cennou bázi informací nejen pro politology, ale i pro širší okruh čtenářů. Oskar Krejčí (2006): Nová kniha o volbách. Praha: Professional Publishing, 481 s., ISBN 80-86946-01-0. 243