Právní postavení jednatele v s.r.o.

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Právní postavení jednatele v s.r.o. Bakalářská práce Autor: Ivana Hrabětová Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Ondřej Kuchař Praha Leden 2011

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci Právní postavení jednatele v s.r.o. zpracovala samostatně pod vedením JUDr. Ondřeje Kuchaře a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Hradci Králové dne 11. ledna 2011 Ivana Hrabětová

Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu práce JUDr. Ondřeji Kuchařovi za odborné vedení a podnětné komentáře, jimiţ výrazně přispěl k vylepšení kvalitativní stránky celé práce. Dále své rodině a všem, kteří mě po celou dobu studia podporovali a pomáhali mi.

Anotace: Předmětem bakalářské práce je charakteristika právního postavení jednatele s.r.o. jak v českém právním řádu, tak i v kontextu české právní úpravy k mezinárodní úpravě obchodních společností. První čtyři kapitoly jsou zaměřeny na vymezení teoretických aspektů a základních právních institutů souvisejících s pojmem jednatele společnosti s.r.o. Pátá část objasňuje příčiny, které následně vedly k jevu soutěžení právních řádů a tím i k současnému vývoji a regulacím této společnosti v členských státech EU. Závěrečná kapitola se věnuje komparaci české právní úpravy jednatele a společnosti s.r.o. s úpravou Velké Británie a Spolkové republiky Německo. Uchopení dané problematiky v širších souvislostech, s ohledem na současné aktuální dění a s myšlenkou vzbudit zájem čtenáře, jistě vyvolá jeho potřebu získat další informace vztahující se k danému tématu. Annotation: This bachelor thesis focuses on a characteristic of representative s legal position in a limited company both in the Czech rule of law and in the context of the Czech legal adjustment in relation to the international adjustment of business companies. The first four chapters deal with the qualification of theoretical aspects and fundamental legal institutes that are connected with the concept of representative in a limited company. The fifth part explains the causes that consequently led to the phenomena rules of law competition and in that way also to the contemporary development and to the adjustment of limited companies in member states of the EU. The final chapter introduces the comparison of Czech legal adjustment of a representative and a limited company and the adjustment in Great Britain and Germany. Grasping this particular topic in wide connection with the reference to contemporary events and with the idea to arouse reader s interest will certainly provoke their need to gain more information on this particular topic.

Obsah: ÚVOD...7 1. HISTORICKÝ VÝVOJ...9 1.1. VÝVOJ OBCHODNÍHO PRÁVA V EVROPSKÝCH ZEMÍCH...9 1.2. VYMEZENÍ SPOLEČNOSTI S RUČENÍM OMEZENÝM...11 2. JEDNATEL SPOLEČNOSTI S RUČENÍM OMEZENÝM...14 2.1. VYMEZENÍ POJMU JEDNATEL...14 2.2. PODMÍNKY JMENOVÁNÍ JEDNATELE SPOLEČNOSTI...17 2.3. VZNIK FUNKCE JEDNATELE A ZÁPIS DO OBCHODNÍHO REJSTŘÍKU...21 2.4. ZÁNIK FUNKCE JEDNATELE SPOLEČNOSTI...22 2.5. VZTAH JEDNATELE KE SPOLEČNOSTI,ORGÁNŮM SPOLEČNOSTI A SPOLEČNÍKŮM...26 2.5.1.Vztah mezi jednatelem společnosti a společností...26 2.5.1.1 Mandátní smlouva, smlouva o výkonu funkce a pojem manažerská smlouva...26 2.5.1.2. Odměna jednatele...31 2.5.2.Vztah jednatele k valné hromadě a společníkům...32 2.5.3.Vztah jednatele k minoritním společníkům...34 2.5.4.Vztah jednatele a dozorčí rady...34 2.5.5.Vztah jednatele a managementu obchodní společnosti...35 3. POVINNOSTI STATUTÁRNÍCH ORGÁNŮ SPOLEČNOSTI S RUČENÍM OMEZENÝM...37 3.1. ZÁKLADNÍ POVINNOSTI STATUTÁRNÍCH ORGÁNŮ...37 3.1.1.Povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře...37 3.1.2.Povinnost jednat se zájmy společnosti...39 3.1.3.Zákaz konkurence a nekalé soutěže...39 3.1.4.Povinnost mlčenlivosti...41 3.1.5.Informační povinnost...41 3.1.6.Povinnost podat insolvenční návrh...42 3.2. DALŠÍ POVINNOSTI JEDNATELŮ SPOLEČNOSTI S RUČENÍM OMEZENÝM...43 4. ODPOVĚDNOST STATUTÁRNÍCH ORGÁNŮ...45 4.1. SOUKROMOPRÁVNÍ ODPOVĚDNOST...46 4.1.1.Odpovědnost vůči společnosti...47 4.1.1.1.Odpovědnost funkční...47 4.1.1.2.Odpovědnost statutárního orgánu za škodu...50 4.1.1.3.Odpovědnost statutárního orgánu za porušení zákazu konkurence...58 4.2. TRESTNĚPRÁVNÍ ODPOVĚDNOST... 59 5

5. EVROPSKÁ ÚPRAVA...62 5.1. HARMONIZACE NÁRODNÍCH OBCHODNÍCH PRÁV...63 5.1.1.Směrnice EU a jejich vliv na regulace společnosti s.r.o....63 5.1.2.Právní normy upravující svobodu usazování obchodních společností...65 5.1.3.Průlomová judikatura ESD v otázce svobody usazování...68 5.2. SOULAD ČESKÉHO A KOMUNITÁRNÍHO PRÁVA V SOUVISLOSTI S PŘEMÍSTĚNÍM SÍDLA DO ZAHRANIČÍ....73 6. PRÁVNÍ POSTAVENÍ JEDNATELE A S. R.O. VE VYBRANÝCH PRÁVNÍCH ÚPRAVÁCH...75 6.1. BRITSKÝ MODEL SPOLEČNOSTI S.R.O., KOMPARACE S ČESKOU PRÁVNÍ ÚPRAVOU...75 6.2. NĚMECKÝ MODEL SPOLEČNOSTI S.R.O., KOMPARACE S ČESKOU PRÁVNÍ ÚPRAVOU.82 6.3. VYMEZENÍ ZJIŠTĚNÝCH POZNATKŮ...91 ZÁVĚR...94 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY...96 Tištěné monografie...96 Periodika...98 Příspěvky v elektronických monografiích...98 Seznam právních předpisů... 100 Seznam judikatury... 100 SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK ( obrázků, grafů, tabulek, příloh)... 101 Graf č. 1 : Procentuální zastoupení nově založených obch. společností v SRN (2008-2009)...85 Graf č. 2 : Vývoj malého a středního podnikání ( 1995-2005)... 103 Tabulka č. 1 : Porovnání základních rozdílů Ltd. a s.r.o....79 Tabulka č. 2 : Výhody britské Ltd.ve srovnání s.r.o....80 Příloha č. 1: Jedenáctá směrnice... 104 Příloha č. 2: Vzorový protokol k založení jednočlenné společnosti GmbH... 108 6

Úvod Zvolená problematika odráţí moderní vývoj obchodního práva nejen v evropských zemích, ale také ve světovém měřítku. Proměny obchodních společností, resp. změny v managementu, řízení obchodních společností, nebo například vnímání společenské odpovědnosti, mají vliv na formování příslušné obchodněprávní legislativy zaměřující se také na jednotlivé subjekty v řízení obchodních společností. Mezi ně patří i jednatel společnosti s.r.o. Volba tohoto tématu nebyla náhodná. Před několika lety jsem se sama stala jednatelkou společnosti s ručením omezeným a tuto roli zastávám dodnes. Výkon funkce s sebou přináší celou řadu povinností, proto za základní předpoklad jeho úspěšného zvládnutí povaţuji důkladné seznámení se s těmito povinnostmi a s důsledky jejich porušení v podobě nástupu institutu právní odpovědnosti. V praxi tento institut mnohdy bolestně zasáhne nejen do osobního ţivota osoby, která funkci statutárního orgánu zastává. Společnost s ručením omezeným představuje jednu z nejrozšířenějších právních forem obchodních společností, které jsou určeny k podnikatelské činnosti. Zařazuje se mezi společnosti kapitálové, vykazuje však i některé prvky společností osobních, přičemţ jedním z nich je i omezené osobní ručení jejich společníků za závazky společnosti. Významné postavení má i v jednotlivých právních úpravách evropských zemí, o čemţ bude pojednáno v poslední části práce. Následující kapitoly jsou zaměřeny na současnou problematiku právního postavení jednatele ve společnosti s ručením omezeným, která je z hlediska obchodního práva stále aktuální, především díky harmonizaci s právem EU. Volba právní formy, v níţ bude podnikatelská činnost dané osoby nebo skupiny osob probíhat, je velmi významná a můţe na ní záviset i úspěch podnikatelského záměru. Je proto nutno přesně odlišit a respektovat znaky, které jednotlivé formy charakterizují a to i v kontextu subjektů, které za společnost jednají navenek. První kapitola nastíní historický vývoj obchodního práva a vznik společnosti s ručením omezeným včetně její charakteristiky. V druhé, třetí a čtvrté části práce jsem se zaměřila na vymezení teoretických aspektů a základních právních institutů souvisejících s pojmem jednatele ve společnosti s ručením omezeným. 7

V části páté se zabývám harmonizací národních obchodních práv, svobodou usazování a také jevem soutěžení národních právních řádů. Právě tato problematika se úzce prolíná s obsahem poslední kapitoly, kterým je komparace české právní úpravy jednatele a společnosti s.r.o. s právní úpravou vybraných členských států EU. Objasňuje jisté příčiny, které následně vedly k současnému vývoji a regulacím společností s ručením omezeným v členských státech EU. S ohledem na omezený rozsah práce a vzhledem ke značné obsaţnosti tématu není moţné jeho kompletní a podrobné zpracování. Cílem tedy je komplexně obsáhnout právní úpravu jednatele s.r.o. a v jednotlivých kapitolách práce podat dostatek informací pro pochopení rozebírané problematiky jako celku. Cíle bakalářské práce jsem stanovila následovně: 1. Analýza a vymezení zvolené problematiky v teoretické rovině 2. Harmonizace národních obchodních práv a její vliv na vývoj svobody usazování obchodních společností 3. Komparace české právní úpravy společnosti s r.o. a jejího statutárního orgánu s úpravou ve vybraných státech EU 4. Vyhodnocení dané problematiky Mým záměrem a snahou je uchopit danou problematiku v širších souvislostech, s ohledem na současné aktuální dění a vzbudit tak u čtenáře hlubší zájem o informace vztahující se k danému tématu. Zároveň vytvořit práci, která bude přínosem nejen pro mne samotnou, ale poslouţí i dalším zájemcům při jejich potřebě seznámit se s touto problematikou. 8

1. Historický vývoj 1.1. Vývoj obchodního práva v evropských zemích Historický vývoj obchodních společností se datuje jiţ do starověku, kdy vznikaly v některých oblastech zárodky institutů, které byly později pojaty do systémů obchodněprávních úprav. V této době ovšem hovoříme pouze o zárodcích obchodního práva, nelze hovořit o obchodním právu jako takovém. Za první projev existence tzv. moderního obchodního práva je považován francouzský Code de commerce z roku 1807. Se značným zpožděním vzniká úprava obchodních vztahů v dalších zemích, které rozhodující měrou ovlivnily právní vývoj Evropy (Rakousko, Německo). 1 Po jeho vzoru byly koncipovány i další obchodní zákoníky, např. obchodní zákoník italský a belgický, vydané v roce 1808, obchodní zákoník španělský z roku 1830, a také řecký nebo rumunský. 2 V době, kdy v evropských státech vznikalo obchodní právo v moderním pojetí, patřily české země (téţ Slovensko) do celku habsburského podunajského soustátí. Od konce 15. století, zejména však v 16. a 17. století se objevují v Českém království některé obchodněprávní instituty. Pro vývoj vlastního obchodního práva byly rozhodující obchodní společnosti, tzv. faktorský poměr a institut obchodních knih. Další významný pokus o kodifikaci českého obchodního práva pocházející z 18. století sledoval úpravu obchodních společností, zřízení obchodního soudnictví a poměrně podrobnou úpravu konkursu. Tento návrh ovšem akceptován nebyl a v českých zemích byl zaveden roku 1763 jednotný rakousko-český směnečný řád. Unifikace obchodního práva v neuherských zemích habsburské monarchie byla dovršena přijetím Všeobecného obchodního zákoníku z roku 1863, který platil pro celé Předlitavsko. Vlivem rychle se rozvíjejícího obchodování se nezbytnou součástí kapitalistického podnikání staly kapitálové společnosti. K podnikání již nestačil kapitál jednotlivce a vývoj proto vedl ke spojování podnikatelů za účelem společného podnikání. 3 1 HURDÍK, J; FIALA, J; HRUŠÁKOVÁ, M. Úvod do soukromého práva. 2. vyd. MU Brno, s. 52 2 ELIÁŠ, K., BEJČEK, J., HAJN, P., JEŢEK, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 4. vyd. Praha C. H. Beck, 2004, s. 25 3 MALÝ, K. Dějiny českého a československého práva do roku 194, s. 248 9

Poráţka ústředních mocností v první světové válce vedla k rozpadu Rakouska-Uherska a ke vzniku jeho tzv. nástupnických států. Vznikl tak i samostatný československý stát, který se tzv. recepčním zákonem č. 11/1918 Sb. přihlásil k myšlence právní kontinuity a převzal tak dosavadní rakouské a uherské právo an bloc. Zákonem č. 271/1920 Sb. byla rozšířena platnost předlitavského zákona o společnostech s ručením omezeným na Slovensko a na Podkarpatskou Rus (kde do té doby nebylo moţné tyto společnosti zakládat). Oba československé obchodní zákoníky (předlitavský i uherský) byly ponechány v platnosti do 31. 12. 1950. 4 Unifikovaný občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který sjednotil soukromé právo na území celé republiky do jediné kodifikace, zrušil jejich platnost k datu 1. 1. 1951. Legislativně-technická úroveň tohoto zákoníku vysoko převyšovala kvalitu dalšího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb, který se omezil jen na úpravu postavení občana jako konzumenta státem produkovaných a rozdělovaných plnění a na úpravu některých vztahů mezi občany. Hospodářský zákoník č. 109/1964 Sb. řešil vztahy mezi tzv. socialistickými organizacemi a také vztahy mezi nimi a státem, ovšem nebylo moţno ho pouţít pro účely zahraničně obchodních styků. Proto byl přijat třetí kodex, a to zákoník mezinárodního obchodu č. 101/1963 Sb., který řešil tradiční instituty obchodního práva. Nutnost liberální úpravy v oblasti obchodu a podnikání vyvolala zhroucení politického systému v listopadu 1989. Nejprve se přikročilo k nouzovým opatřením přechodného rázu. Počátkem 90. let bylo rozhodnuto o tom, ţe stávající občanský zákoník z roku 1964 bude novelizován zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník. Zejména došlo ke zrušení článků I-VIII, které byly postaveny na socialistických zásadách, a přibyla obsáhlá Část osmá, upravující závazkové vztahy. Vedle občanského zákoníku byl vydán zvláštní obchodní zákoník, který vyšel ve sbírce zákonů jako zákon č. 513/1991 Sb. a po neuvěřitelně krátké vacatio legis nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1992. 5 4 ELIÁŠ, K., BEJČEK, J., HAJN, P., JEŢEK, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 4. vyd. Praha C. H. Beck, 2004, s. 45 5 ELIÁŠ, K., BEJČEK, J., HAJN, P., JEŢEK, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 4. vyd. Praha C. H. Beck, 2004, s. 48 10

1.2. Vymezení společnosti s ručením omezeným Na rozdíl od ostatních obchodních společností, které vznikly přirozeně a v jistých ohledech nezávisle na zákonodárci, který je následně uznal jako právní formy a poskytl jim tak právní kabát, je společnost s ručením omezeným výtvorem zákonodárce v nejuţším slova smyslu. 6 Cílem bylo modelovat další kapitálovou společnost, která by na rozdíl od akciové nebyla zaměřena na shromaţďování volného kapitálu od veřejnosti, s jejími podíly se nemělo obchodovat na veřejných trzích, a proto nemusela být svázána právní úpravou orientovanou na ochranu třetích osob. To původně umoţnilo redukovat poţadavky na tuto právní fomu a poskytnout jejímu reţimu větší díl dispozitivních ustanovení. Akcent na dispozitivnost právního reţimu ve vnitřních vztazích měl umoţnit společníkům vyuţít předností osobní společnosti. Vztahy společníků ke společnosti měly být pevnější, neţ je tomu v akciové společnosti, ale na straně druhé společníci neměli být zatěţováni osobním ručením jako u společností osobních. 7 První právní úprava společnosti s ručením omezeným v Evropě vznikla v Německu. Zde byl 20. dubna 1892 schválen zákon o společnosti s ručením omezeným (GmbH-Gesetz), který vstoupil v účinnost jiţ 19. května téhoţ roku. Nová forma se poměrně rychle rozšířila do dalších evropských států, kde se většinou stala nejčetnější právní formou vyuţívanou v oblasti organizace podnikatelských aktivit středního a menšího rozsahu. V Rakousku byl přijat zákon o společnosti s ručením omezeným v roce 1906, ve Francii a Maďarsku v roce 1925, v Lucembursku 1933, v Belgii v roce 1935, ale například v Nizozemsku aţ v roce 1971. Ve většině amerických států je s.r.o. jen jako varianta kapitálové společnosti ( close corporation ) bez přístupu na burzu. Nejoblíbenější právní formou je téţ v Polsku a ostatně i u nás. Ve Spojeném království lze za obdobu společností s ručením omezeným povaţovat private company limited by shares. 8 Na území Rakouské části Rakouska-Uherska (včetně českých zemí) právní úprava společnosti s ručením omezeným vznikla teprve v roce 1906. Dne 6. 3. 1906 byl schválen zákon O společnostech s ručením omezeným (Gesetz über Gesellschaften mit beschränkter Haftung, č. 58/1906 Říšské sbírky zákonů), který je v Rakousku, podobně jako v předchozím případě SRN, 6 SCHMIDT, K. Gesellschaftsrecht., 4. přepracované vydání, nakl. Carl Heimans 200, s. 986 6 ČERNÁ, S. 7 ČERNÁ, S. Společnost s ručením omezeným pod vlivem reforem. Právní fórum. 1/2007, s. 13. ASPI ID: LIT27433CZ 8 ČERNÁ, S. Společnost s ručením omezeným pod vlivem reforem. Právní fórum. 1/2007, s. 13. ASPI ID: LIT27433CZ 11

po četných novelizacích účinný dodnes. 9 Zmíněný zákon byl po vzniku samostatného Československa v roce 1918 recipován do českého právního řádu a byl účinný aţ do roku 1951. Absolutní konec platnosti a účinnosti zákona č. 58/1906 a s tím spojený i zánik společností s ručením omezeným nastal s účinností zákona č. 141/1950 Sb. 10 Právní forma s.r.o. se do českého právního řádu provizorně vrátila aţ v roce 1990 po novelizaci zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku. Dokonalejší úpravu přinesl dodnes účinný obchodní zákoník zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který byl od své účinnosti dne 1. 1. 1992 mnohokrát novelizován. Právě Obchodní zákoník je v současnosti v České republice základním pramenem právní úpravy společnosti s ručením omezeným. Společnost s ručením omezeným je právnickou osobou, tedy samostatným subjektem práva, který je odlišný od osob svých společníků. Jako právnická osoba nemůže jednat jinak než prostřednictvím reálné činnosti fyzických osob. Činnost těchto fyzických osob má za následek, že právní následky jejich jednání uskutečněných v souladu se zákonem a stanovami postihují právě společnost samu, nikoli tyto fyzické osoby. 11 Je řazena mezi kapitálové společnosti, třebaţe zde nalézáme i prvky společností osobních. Jedním z těchto prvků je i omezené osobní ručení jejich společníků za závazky společnosti. Společníky ve společnosti s ručením omezeným mohou být jak osoby fyzické, tak právnické. Můţe jít o osoby tuzemské, tak i zahraniční. Jde o jedinou formu společnosti, která má zákonem stanoven maximální počet padesát společníků a to jak při svém zaloţení, tak i v průběhu své existence. Zakladatelským dokumentem je v případě, ţe společnost zakládá jedna osoba, zakladatelská listina a tato společnost je zapsána do obchodního rejstříku pouze v případě, splatí-li její základní kapitál v plné výši. Takový zakladatel můţe být jediným společníkem nejvýše tří společností s ručením omezeným. Pokud společnost zakládá více osob, je zakladatelským dokumentem společenská smlouva. Zakladatelská listina i společenská smlouva, vyhotovená ve formě notářského zápisu, mají stejné podstatné části. Smlouva musí obsahovat tyto základní údaje: firmu, sídlo, určení společníků, předmět činnosti, výši vkladu kaţdého společníka včetně způsobu a lhůty splácení 9 BEHRENS, P. Die Gesellschaft mit Beschränkter Haftung im internationalen und europäischen Recht. 2. přeprac. vyd. Berlin: de Gruyter, 1997. s. 90. 10 BEHRENS, P. Die Gesellschaft mit Beschränkter Haftung im internationalen und europäischen Recht. 2. přeprac. vyd. Berlin: de Gruyter, 1997. s. 92. 11 DVOŘÁK, Tomáš. Společnost s ručením omezeným. Jednání společnosti. ASPI. 2002, Zdroj: ASPI ID: LIT26725CZ. Zde autor pravděpodobně vychází z Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 06. 1997 pod sp. zn. 2 Odon 23/97. 12

vkladu, výši základního kapitálu, jména a bydliště prvních jednatelů, určení správce vkladu a další údaje stanovené zákonem. Jelikoţ jde o kapitálovou společnost, je kaţdý společník povinen se zavázat k majetkové účasti na společnosti, a to v minimální hodnotě 20 000 Kč, současně minimální výše základního kapitálu společnosti činí 200 000 Kč. Jedná se o podmínky kumulativní. Pokud bude zakládat společnost pouze jedna osoba, musí minimální výše jejího vkladu činit 200 000 Kč. Další podmínkou je výše základního kapitálu. Ta musí být vţdy vyjádřena v české měně a musí být stanovena tak, aby byla dělitelná na celé tisícikoruny. Mají-li být poskytnuty nepeněžité vklady na splacení vkladu, musí být ve společenské smlouvě uveden předmět a částka, kterou se započítává na vklad společníka. Zároveň je třeba řešit otázku, jak bude naloženo s rozdílem. Tento je možno použít na tvorbu rezervního fondu, pokud bude společnost vytvářet rezervní fond již při svém vzniku, nebo je možno rozhodnout, že bude vyplacen vkladateli nebo bude evidován jako příplatek nad vklad společníka (emisní ážio). 12 Je-li podán návrh na zápis společnosti do obchodního rejstříku, je třeba prokázat, ţe bylo splaceno na kaţdý peněţitý vklad třicet procent. Celková výše splacených peněţitých vkladů včetně hodnoty splacených nepeněţitých vkladů musí činit alespoň 100 000 Kč. Z tohoto důvodu musí být v zakladatelském dokumentu určen správce, jemuţ zakladatelé vklady splácejí, a který ve vztahu k rejstříkovému soudu svým prohlášením prokazuje, ţe příslušné části vkladů byly splaceny. V poslední době zejména některá rozhodnutí Evropského soudního dvora, při řešení otázky souladu národního a komunitárního práva, přispěla k větší volnosti zakladatelů společností s ručením omezeným. Tito si nyní mohou zaloţit společnost v tom členském státě, jehoţ úprava nejlépe odpovídá jejich podnikatelským představám a následně přesunout těţiště činnosti této společnosti do jejich domovského státu, aniţ by hostitelský stát mohl takové formálně zahraniční společnosti ukládat povinnosti týkající se například výše základního kapitálu, ručení společníků, apod. 13 Této problematice se blíţe věnuje pátá kapitola, kde jsou popsána i některá konkrétní rozhodnutí ESD. 12 KALINOVÁ, M. Založení společnosti s ručením omezeným. Daně a právo v praxi. 1/2002, s. 22. Zdroj: ASPI ID: LIT19369CZ 13 ČERNÁ, S. Společnost s ručením omezeným pod vlivem reforem. Právní fórum. 1/2007, s. 13. Zdroj: ASPI ID: LIT27433CZ 13

2. Jednatel společnosti s ručením omezeným 2.1. Vymezení pojmu jednatel Statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným je jeden jednatel nebo více jednatelů. Je-li jich více, podle ustanovení 133 odst. 1 ObchZ jedná za společnost a navenek ji zavazuje kaţdý jednatel samostatně, pokud společenská smlouva, zakladatelská listina nebo stanovy neurčí jinak. V praxi se často setkáme se způsobem, kdy za společnost jednají dva (případně více) jednatelé společně. Je označovaný jako princip čtyř či více očí. Zpravidla slouţí jako ochrana před ukvapeným či nepoctivým rozhodováním, ale na druhou stranu z něj můţe plynout jistá strnulost či dokonce zablokování jednání společnosti, zejména pak při delší absenci jednoho z nich. Jestliţe projev vůle směřující k uzavření smlouvy učinil jen jeden z jednatelů, ač v rozhodné době v obchodním rejstříku v souladu se zněním společenské smlouvy bylo zapsáno, ţe jménem společnosti jednají vţdy společně dva jednatelé, nelze ho povaţovat za projev vůle společnosti, neboť nebyl učiněn způsobem, kterým statutární orgán společnosti jedná. Na tom nic nemění ani fakt, zda druhý účastník smlouvy byl či nebyl v dobré víře, neboť ţádný právní předpis pro takový případ moţnost namítat dobrou víru nepřipouští. Se společnostmi, které do svých stanov zakotví společné jednání členů statutárního orgánu, se v běţném ţivotě setkáváme celkem často. Zmíněnou absenci mnohdy řeší udělením generální plné moci k daným úkolům jednomu členu statutárního orgánu. Tyto úkoly by ale za normální situace byli oprávněni učinit jen oba jeho členové současně. Takové řešení je však sporné vzhledem k obcházení vůle společníků, jak ji vyjádřili ve společenské smlouvě, stanovách či zakladatelské listině. Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku sp. zn. 29 Odo 1082/2005 rozhodl, ţe generální plnou moc jednomu členovi představenstva udělit nelze. Ustanovení ve stanovách, které určuje, že za společnost mají jednat nejméně dva členové představenstva společnosti, není bezúčelné, je to jistá záruka kontroly. Nelze se jí vyhnout tím, že několik členů představenstva udělí plnou moc jen jednomu z nich. Pokud by člen představenstva jednal za společnost na základě takto udělené plné moci, byly by jím učiněné právní úkony neplatné. 14 Toto rozhodnutí NS se vztahuje nejen na představenstvo akciové společnosti, ale také na jednatele společnosti s ručením omezeným. 14 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1082/2005 14

Nejvyšší soud ČR správně judikoval, ţe nelze účelově obcházet ustanovení společenské smlouvy či stanov, speciální plnou moc však nezmiňuje. Vyvstává tedy otázka, zda se k vyřešení jednoho specifikovaného úkolu přece jen členové statutárního orgánu nemohou vzájemně zplnomocnit. V takovém případě by nebyla vzájemná kontrola popřena, zmocniteli by bylo známo, o jaký konkrétní případ jde, včetně jeho okolností. Tím by speciální plná moc napomohla zrealizovat právní úkon, ne zneuţít pravomoci. Společníkům lze na tomto místě jen doporučit, aby vhodnost povinného společného jednání členů statutárních orgánů dobře posoudili. Jiná situace ovšem nastává, jestliţe zápis v obchodním rejstříku týkající se způsobu zastupování společnosti, kdy za společnost jednají a podepisují jednatelé, je v rozporu s příslušným ustanovením společenské smlouvy, podle kterého jednatelé musí jednat ve vzájemné shodě a úkony učiněné pouze jedním jednatelem jsou neplatné. Takové případy je třeba posuzovat podle ustanovení 29 odst. 1 a 2 ObchZ, jeţ vyjadřuje tzv. princip materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku. 15 Z hlediska posuzování platnosti právních úkonů, které byly učiněny osobami v obchodním rejstříku zapsanými, dojdeme k závěru, ţe jednala-li druhá strana v důvěře v zápis v obchodním rejstříku, jsou právní úkony učiněné v rozsahu jejího oprávnění platné a podnikatele zavazují, bez ohledu na to, zda v té době k takovému jednání nebyl zapsaný statutární orgán oprávněn. Uvedené by neplatilo jen tehdy, kdyby nesoulad zapsaných skutečností s faktickým stavem byl druhé straně znám. Příkladmo lze uvést kauzu, kterou řešil Nejvyšší soud ČR, sp. zn. 21 Cdo 256/2007. Jednalo se předně o nesprávný zápis způsobu jednatelství v obchodním rejstříku. Společnost K. s.r.o. měla ve společenské smlouvě určeno, ţe jednatelé musí jednat ve vzájemné shodě a úkony učiněné pouze jedním jednatelem jsou neplatné. Naproti tomu v obchodním rejstříku bylo v rozporu se společenskou smlouvou zapsáno, ţe za společnost jednají a podepisují jednatelé. Jménem společnosti podepsal smlouvu o zástavě pouze jeden z jednatelů ve shodě se zápisem do obchodního rejstříku, ale v rozporu se společenskou smlouvou. Ač povaţovala dovolatelka smlouvu za neplatnou, NS ČR rozhodl v její neprospěch s poukazem na princip negativní materiální publicity zakotvený v ustanovení 29 odst1 a 2 ObchZ. Nejvyšší soud ČR dne 13. prosince 2007 judikoval, ţe proti osobám, které jednají v důvěře v zápis 15 Princip materiální publicity znamená, ţe údaje zapsané v obchodním rejstříku jsou právně účinné navenek i v případě, ţe neodpovídají skutečnému stavu, jsou-li splněny podmínky uplatnění principu materiální publicity. Zároveň platí obráceně, ţe dokud skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku nejsou vymazány nebo změněny, jsou účinné vůči kaţdému a nikdo se nemůţe dovolávat vůči jednajícímu, ţe zápis v obchodním rejstříku jiţ neodpovídá skutečnosti, ledaţe by jednající nejednal v důvěře v zápis v obchodním rejstříku, protoţe mu rozpor se skutečností byl znám. 15

v obchodním rejstříku, nemůže být namítáno, že zápis neodpovídá skutečnosti. To neplatí, pokud je druhé straně znám nesoulad údajů skutečných a údajů zapsaných. 16 Způsob jednání za společnost tak, jak jej vymezuje ustanovení 133 odst. 2 ObchZ, které uvádí, ţe jednatelské oprávnění mohou omezit pouze stanovy, společenská smlouva, nebo valná hromada a kde dále stojí, ţe je takové omezení neúčinné vůči třetím osobám, nelze ztotoţňovat s omezením jednatelství. Ta nacházejí svůj odraz v jednatelských smlouvách, zpravidla v podobě poţadavku schválení některých právních úkonů společníky, valnou hromadou či dozorčí radou. Jedná se zejména o zcizování nemovitostí, dispozice s finančními prostředky nad určitou hodnotu, přijímání nových pracovníků apod., nejsou však účinná vůči třetím osobám, neboť se nezapisují do obchodního rejstříku. Společnost by se mohla maximálně domáhat náhrady škody po jednateli v případě, ţe by svým jednáním v rozporu s jednatelskou smlouvou způsobil společnosti škodu. K otázce omezení jednatelství se vyjádřil Nejvyšší soud ČR dne 20. 8. 2002 ve svém rozsudku sp. zn. 29 Odo 198/2002, kdy uvedl : Je třeba zdůraznit, že případy, kdy společenská smlouva či stanovy určují, že jménem společnosti jedná více jednatelů společně, nelze považovat za omezení jednatelského oprávnění ve smyslu ustanovení 133 odst. 2 obch. zák., neboť v tomto případě jde o určení způsobu jednání jménem společnosti podle ustanovení 133 odst1 ObchZ. 17 Je proto nutné rozlišovat případy omezení jednatelských oprávnění, které se nemohou zapsat do obchodního rejstříku, a tudíţ jsou vůči třetím osobám neúčinné, od způsobu jednání za společnost, který se zapisuje do obchodního rejstříku, a tudíţ je účinný i vůči třetím osobám. Jednateli náleţí neomezené právo zavazovat společnost ve všech věcech, konat právní úkony, z nichţ vznikají právní vztahy a společnosti s ručením omezeným jako subjektu těchto právních vztahů práva a povinnosti, na základě obecné úpravy v ustanovení 20 ObčZ, neboť jednání jednatelů je jednáním samotné společnosti. V ţádném případě se nejedná o zastupování společnosti, jak je někdy mylně v praxi dovozováno 18, jednatel je integrální 16 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 21 Cdo 256/2007 17 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 198/2002 18 ELIÁŠ, K. BARTOŠÍKOVÁ, M. POKORNÁ, J. Kurz obchodního práva. Právnické osoby jako podnikatelé. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 221. 16

částí společnosti, jejím údem 19. Podle ustanovení 66 odst. 2 věta druhá ObchZ je závazek osoby, která je statutárním orgánem či jeho členem, závazkem osobní povahy. Jednatelem můţe být pouze fyzická osoba (srov. 133 odst. 3, 135 odst. 2 a 194 odst. 7 ObchZ), a to buď společník, nebo třetí osoba stojící mimo společnost. Jelikoţ tato ustanovení budí nejednotnost názorů odborné veřejnosti, budou podrobněji rozebrána v kapitole 2.2. Po novele obchodního zákoníku zákonem č. 105/2000 Sb. byly zpřísněny podmínky, které musí splňovat členové statutárních orgánů obchodních společností. Ustanovení 31a obecně upravuje podmínky, které musí splňovat členové statutárních orgánů. Uvedené ustanovení má pouze obecný charakter a je dále specifikováno u jednotlivých ustanovení týkajících se obchodních společností. Výkon funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech s sebou přináší řadu povinností, jejichţ porušení při naplnění všech presumovaných předpokladů aktivuje institut právní odpovědnosti. Důleţitým předpokladem výkonu funkce statutárního orgánu by tedy mělo být důsledné seznámení se s povinnostmi, které z výkonu takové funkce vyplývají. Jednateli zákon svěřuje nejen jednání jménem společnosti a rozhodování o běţných záleţitostech, ale také její obchodní vedení. 2.2. Podmínky jmenování jednatele společnosti Podmínky, které musí splňovat jednatel společnosti s ručením omezeným, jsou upraveny v obchodním zákoníku obecně, zejména pak v ustanovení 135 odst. 2 ObchZ, z něhoţ plyne, ţe jednatelem můţe být pouze fyzická osoba. Má dále odkazující charakter, přičemţ je uplatnitelné také pro právní formu akciové společnosti. Pro jednatele společnosti s ručením omezeným jsou zakotveny níţe uvedené podmínky: fyzická osoba starší osmnácti let plně způsobilá k právním úkonům bezúhonná - ve smyslu zákona č. 455/1992 Sb., (o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů), u níţ nenastala překáţka provozování ţivnosti, kterou upravuje zákon č. 455/1991 o ţivnostenském podnikání má pobyt na území ČR, pokud má být oprávněna k jednání za společnost daná fyzická osoba nesmí být členem dozorčí rady téţe společnosti s ručením omezeným v souladu s ust. 139 odst. 2 ObchZ. 19 DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. Praha: ASPI, 2005, s. 36. 17

daná fyzická osoba nesmí být zároveň prokuristou téţe společnosti s ručením omezeným Osoba, která výše uvedené podmínky nesplňuje, anebo je na její straně dána překáţka k výkonu takové funkce, se jednatelem nestane, a to ani za situace, kdy o tom rozhodne příslušný orgán. V případě, ţe by jednatel přestal tyto podmínky splňovat v průběhu jejího výkonu, funkce mu tímto okamţikem zaniká. Práva třetích osob nabytá v dobré víře tím však dotčena nejsou. Při bliţším zaměření na jednotlivé podmínky, první čtyři jsou obsaţeny přímo v zákonných ustanoveních obchodního zákoníku, specificky pak v 194 odst. 7 ObchZ., přičemţ problematika bezúhonnosti je blíţe rozebrána v zákonných ustanoveních zákona č. 455/1991 Sb., Zákon o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení 6 odst. 2. V ust. 8 ŢZ jsou upraveny překáţky v provozování ţivnosti. Poslední výše zmíněná podmínka, kdy jednatel nesmí být zároveň prokuristou téţe společnosti, není v ObchZ explicitně upravena, proto je třeba zkoumat institut jednání právnické osoby podnikatele. Z 13 odst. 1 ObchZ vyplývá, ţe jednání právnické osoby podnikatele můţe být buď přímé prostřednictvím statutárního orgánu, nebo nepřímé prostřednictvím zástupce. Situaci, kdy podnikatel poţadoval, aby prokura byla udělena více osobám, které jednají společně, a trval na tom, aby jednatel byl zároveň prokuristou, řešil například Vrchní soud v Praze jako odvolací, kdyţ potvrdil (rozhodnutím 7 Cmo 396/2006-59) rozhodnutí soudu prvního stupně. V usnesení Vrchní soud konstatuje, ţe ačkoliv zákon výslovně nezakazuje sloučení jednatele a prokuristy v jedné osobě, je dovoditelný z povahy institutu prokury a statutárního orgánu. Ustanovení 13 odst.1 ObchZ obsahuje podle Vrchního soudu alternativně způsob jednání podnikatele buď přímo prostřednictvím statutárního orgánu nebo nepřímo v zastoupení. Je proto pojmově vyloučeno, aby tatáţ osoba jednala jménem společnosti a současně za společnost na základě zmocnění. Soud upozorňuje i na další odlišnost mezi prokurou a statutárním orgánem, týkající se konstituování jejich postavení. Postavení statutárního orgánu získává osoba vnitřním úkonem obchodní společnosti, tj. volbou či jmenováním nejvyšším orgánem společnosti. Naproti tomu je prokura projevem vnější vůle, jelikoţ ji uděluje podnikatel prostřednictvím jednání svého statutárního orgánu. Vrchní soud upozorňuje i na fakt, ţe je nepřípustné, aby osoba udělující prokuru byla zároveň jejím příjemcem. Vzhledem ke skutečnosti, ţe dřívější judikatura řešila tuto otázku zcela odlišně, měl by na tento stav reagovat zákonodárce a upravit tuto problematiku v zákoně výslovně. Pokud ji totiţ 18

ObchZ ani jiný předpis výslovně neupravuje, pak vycházíme z obecné zásady vyjádřené v čl. 2 Listiny základních práv a svobod, ţe kaţdý můţe činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Moţnost podnikatele rozhodovat o výběru osob, které pověří zastupováním a jednáním za společnost, by měla být tedy plně v jeho kompetenci. Uvedené poţadavky představují všeobecné podmínky pro výkon funkce jednatele, mají kogentní charakter a splněny musí být i za předpokladu, kdy společnost je sice zaloţena, ale nevykonává ţádnou činnost podnikatelského charakteru. Z výše uvedeného by se mohlo zdát, ţe jednatelem společnosti s ručením omezeným můţe být pouze fyzická osoba, nikoliv i právnická. I přesto obchodní zákoník překvapivě umoţňuje, aby se jednatelem společnosti s ručením omezeným stala téţ osoba právnická. Nutno však obratem dodat, ţe se tak děje jen zcela výjimečně. Dle ustanovení 194 odst.2 ObchZ. je soud oprávněn jmenovat jednatele společnosti s ručením omezeným v případě, kdy dosavadní jednatel zemře, odstoupí z funkce, je odvolán nebo jinak skončí jeho funkce ve společnosti, valná hromada společnosti do tří měsíců nejmenuje nového jednatele sama. Za tohoto stavu věcí, nebude-li mít společnost ţádného jednatele nebo ostatní jednatelé nebudou schopni plnit své funkce, je soud oprávněn na základě mu došlého návrhu jmenovat chybějícího jednatele. Dle obdobného uţití 71 odst. 2 ObchZ, upravujícího jinak jmenování likvidátora, je ve výše uvedeném případě moţné, aby soud jmenoval chybějícím jednatelem nejen osobu fyzickou, ale i právnickou, která je společníkem dané společnosti. Právě toto ustanovení tak připouští moţnost, aby se jednatelem společnosti s ručením omezeným (třebaţe jen dočasně) stala právnická osoba. Pokud soud jednatelem společnosti s ručením omezeným skutečně jmenuje právnickou osobu, musí tato určit fyzickou osobu, která bude jejím jménem funkci jednatele vykonávat. Ta se zapíše do obchodního rejstříku. Je samozřejmé, ţe fyzická osoba, kterou právnická osoba pověří výkonem funkce jednatele společnosti, musí splňovat stejné zákonné podmínky, jako jednatel stanovený klasickým způsobem. S myšlenkou moţnosti ustanovit jednatelem právnickou osobu za určitých okolností se ztotoţňuje i stanovisko I. Štenglové a kol. 20 a také J. Dědiče 21, který uvádí: Pouze v případě, 20 Srov. ŠTENGLOVÁ, In ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C. H. Beck. 2006, s. 452. 19

že jednatele jmenuje soud podle 194 odst. 2 ObchZ, může být jednatelem jmenována i právnická osoba. Soud může jmenovat jednatelem pouze tu právnickou osobu, která je společníkem s.r.o. nebo je zapsána v seznamu správců podstaty. Štenglová 22 i ve své další kniţní publikaci uvedla: Podle 133 odst. 3 ObchZ jmenuje jednatele valná hromada z řad společníků nebo jiných fyzických osob. Tato formulace navozuje závěr, že jednatelem může být pouze fyzická osoba. Po novele však tento závěr již neplatí, neboť jestliže jmenuje jednatele soud za obdobného použití ustanovení 194 odst. 2, na jehož obdobné použití odkazuje 135 odst. 2 ObchZ, jak se uvádí níže, vyplývá z obdobného použití 71 odst. 2 věty druhé ObchZ možnost jmenovat jednatelem i společníka právnickou osobu. Protichůdné stanovisko k dané problematice zaujímá naopak Eliáš a kol. 23, také T. Dvořák nebo Pelikánová I. 24, kdyţ konstatuje, ţe doslovný výklad ust. 194 odst. 2 ObchZ ve spojení s ust. 71 odst. 2 ObchZ vede buď k závěru, ţe právnická osoba, jeţ je společníkem, můţe být jednatelem, ale jako nespolečník můţe být jednatelem pouze osoba fyzická, nebo ţe společníkem s ručením omezeným můţe být pouze osoba fyzická, coţ neodpovídá systematickému výkladu. Zákon pamatuje i na situaci, ţe právnická osoba včas (tj. do 10 dnů ode dne, kdy se rozhodnutí o jmenování stane vykonatelným) příslušnou fyzickou osobu v souladu s předchozím odstavcem neurčí. V takovém případě je povinen vykonávat funkci jednatele společnosti s ručením omezeným statutární orgán právnické osoby, popřípadě jeho členové. 25 Jak jiţ je zaţitou notorietou, opakovaně potvrzenou rozhodnutími Nejvyššího soudu České republiky (viz kupř. rozhodnutí pod spisovou značkou 6 Cdo 108/92), činnost jednatele nevykonává tato osoba v pracovním poměru. To ovšem nevylučuje, aby stejná osoba vykonávala v pracovním poměru pro tutéţ společnost jinou činnost neţ tu, která tvoří náplň činnosti statutárního orgánu společnosti. 21 DĚDIČ, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář, Díl II. Praha: nakladatelství POLYGON, 2002, s. 1194. 22 ŠTENGLOVÁ, I., In BARTOŠÍKOVÁ, M., ŠTENGLOVÁ, I. Společnost s ručením omezeným. 2. vydání. Praha. C. H. Beck, 2006, s. 223. 23 Srov. HEJDA, J. In ELIÁŠ, k. a kol. Obchodní zákoník. 4. vydání. Praha: Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2004, s. 318. 24 Srov. PELIKÁNOVÁ, I. In PELIKÁNOVÁ, I. a kol. Komentář k obchodnímu zákoníku, Praha: Nakladatelství Linde Praha, a.s., 1996, s. 330. 25 SUM, Tomáš. http://www.epravo.cz/top/clanky/muze-se-stat-pravnicka-osoba-jednatelem-spolecnosti-srucenim-omezenym-43820.html 20

2.3. Vznik funkce jednatele a zápis do obchodního rejstříku Dle ust. 133 odst. 3 ObchZ je jednatel do funkce ustanoven jmenováním valnou hromadou a to z řad společníků anebo jiných fyzických osob. V okamţiku, kdy je statutární orgán předepsaným způsobem zvolen či jmenován, mu tím tak vzniká oprávnění jednat jménem právnické osoby a to bez zřetele na to, kdy bude tento zapsán do Obchodního rejstříku. Od 1. července 1996 není zápis statutárního orgánu do Obchodního rejstříku podmínkou vzniku jednatelského oprávnění. V praxi můţe tato skutečnost vyvolávat problémy s prokazováním, ţe určitá osoba nezapsaná v Obchodním rejstříku je statutárním orgánem nebo jeho členem oprávněným jednat za danou obchodní společnost. Za důkaz oprávnění lze v takovém případě brát usnesení orgánu oprávněného či příslušného ke zvolení statutárního orgánu, obsaţené v zápise o schůzi takového orgánu. Jednání osoby zapsané v Obchodním rejstříku jako statutární orgán, přestoţe v době, kdy k jednání došlo, uţ statutárním orgánem není (např. v případě odstoupení z funkce), zásadně zavazuje právnickou osobu jako jednání statutárního orgánu. Toto by neplatilo v případě, pokud by právnická osoba, za kterou zapsaná osoba jednala, prokázala, ţe třetí osoba věděla, ţe jednající osoba není oprávněna jednat jako statutární orgán. Výjimku z ochrany důvěry v zápis můţe stanovit pouze zákon. Z ustanovení 30 odst. 1 ObchZ o zápisu statutárních orgánů do obchodního rejstříku vyplývá, ţe od zveřejnění zápisu osob, jeţ jsou orgánem nebo jeho členem, se nikdo nemůţe dovolávat vůči třetím osobám porušení společenské smlouvy, právních předpisů nebo stanov při jmenování či volbě orgánů nebo jejich členů. To by neplatilo pouze v případě, kdyţ by vyšlo najevo, ţe tato třetí osoba o porušení věděla. Zamítne-li Rejstříkový soud návrh na povolení zápisu osoby, jeţ jako statutární orgán právnické osoby nebo jeho člen právnickou osobu zavazuje, uplatní se nevyvratitelná právní domněnka, ţe volba nebo jmenování jsou od počátku neplatné, a to i v případě nicotnosti rozhodnutí ve smyslu 194 odst. 7 ObchZ. Tato právní domněnka nastává ze zákona dnem právní moci zamítavého usnesení rejstříkového soudu. Rejstříkový soud je povinen zamítavé rozhodnutí po nabytí právní moci zveřejnit v Obchodním věstníku. Právnická osoba musí zvolit nebo jmenovat jiné osoby, aby nedošlo ke zrušení společnosti anebo k jmenování likvidátora, jednatele nebo člena představenstva soudem. Pro úplnost lze dodat, ţe u právnických osob zapisovaných do Obchodního rejstříku se zapisují podle 35 písm. f) ObchZ následující údaje jméno a bydliště nebo firma a sídlo 21

osoby, která je statutárním orgánem právnické osoby nebo jeho členem, s uvedením způsobu, jak jménem právnické osoby jedná, a den vzniku a zániku její funkce; je-li statutárním orgánem nebo jeho členem právnická osoba, též jméno a bydliště osob, které jsou jejím statutárním orgánem nebo jeho členem. 26 2.4. Zánik funkce jednatele společnosti s.r.o. Zánik funkce jednatele společnosti s ručením omezeným můţe nastat na základě řady právních skutečností. V rámci české právní úpravy je vymezeno několik způsobů, které je moţné členit následovně: Objektivní důvody: zejména uplynutí funkčního období, odpadnutí podmínek k výkonu funkce jednatele, zánik obchodní společnosti, smrt jednatele. Subjektivní důvody: odvolání, odstoupení z funkce jednatele (rezignace na funkci), dohoda smluvních stran, výpověď jednatele. Mezi nejčastější způsoby zániku funkce jednatele společnosti s ručením omezeným bývá uváděno jejich odvolání z funkce. K tomu je dle 125 odst. 1 písm. f) obchodního zákoníku oprávněna valná hromada společnosti, která zároveň i jmenuje jednatele (vyjma prvního jednatele či jednatelů společnosti s ručením omezeným, kteří jsou do funkce ustanoveni společenskou smlouvou, popř. zakladatelskou listinou společnosti). Tato její působnost není převoditelná na ţádný jiný orgán společnosti. Valná hromada nemusí své rozhodnutí o odvolání jednatele jakkoliv odůvodňovat. Kaţdý jednatel společnosti s ručením omezeným musí být odvolatelný a případné odchylné ustanovení ve společenské smlouvě či smlouvě o výkonu funkce jednatele je z toho důvodu neplatné pro rozpor se zákonem. Jde-li o usnášeníschopnost takové valné hromady, pokud neobsahuje společenská smlouva jinou úpravu, je schopná usnášení za situace, kdy jsou přítomni společníci, mající alespoň polovinu všech hlasů. Jak vyplývá z odborné literatury, například z publikace autorů Ivana Rady a kol., Jednatelé s.r.o., Představenstvo a.s., 2. doplněné a aktualizované vydání, Linde nakladatelství s.r.o., 2004, převaţuje názor, ţe právo valné hromady k odvolání jednatele společnosti s ručením omezeným není moţné vázat na splnění jakýchkoliv věcných podmínek, tj. kupříkladu na 26 SIROTKOVÁ, Jana. http://www.epravo.cz/top/clanky/vznik-jednatelskeho-opravneni-a-zapis-statutarnichorganu-do-obchodniho-rejstriku-48229.html 22

podmínce, ţe jednatele je moţno odvolat pouze tehdy, dosáhne-li společnost dle řádné účetní závěrky za příslušný kalendářní rok ztráty. Valná hromada s ohledem na kogentní ustanovení 125 odst. 1 písm. f) disponuje s tímto oprávněním neustále a jakékoliv jeho omezení obsaţené zejména ve společenské smlouvě by bylo neplatné pro rozpor se zákonem. Pokud se týče účinnosti odvolání z funkce, zde uţ obdobná shoda nepanuje. S poukazem na přiměřené uţití ustanovení 574 odst. 2 ObchZ upravující tutéţ otázku ve vztahu k vypovězení mandátní smlouvy ze strany mandanta je zpravidla uzavíráno, ţe odvolání jednatele společnosti s ručením omezeným se stává účinným okamţikem, kdy se o něm jednatel dozví nebo mohl dozvědět. 27 Toto tvrzení nelze však pouţít vţdy, neboť dopadá pouze na případ, kdy statutární orgán zařizuje záleţitosti společnosti. Jednoznačně to vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 29 Cdo 2363/2010. Zde NS judikoval, ţe odvolala-li společnost navrhovatele z funkce jednatele na valné hromadě konané dne 17. července 2003, zanikla mu funkce již tímto dnem, a to bez ohledu na skutečnost, že se o svém odvolání dozvěděl až z dopisu ze dne 21. července 2003, který mu byl doručen dne 4. srpna 2003. 28 Navrhovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Dle jeho názoru není usnesení valné hromady obchodní společnosti právním úkonem, a tudíţ s ním není moţné bez dalšího spojovat konstitutivní účinky zániku funkce jednatele společnosti. Nejvyšší soud uzavřel, ţe usnesení valné hromady je jinou právní skutečností, v jejímž důsledku pravidelně dochází ke vzniku, změně či zániku práv a povinností. Tak i rozhodnutí o odvolání jednatele společnosti s ručením omezeným má a vždy mělo konstitutivní účinky. Neodloží-li proto valná hromada výslovně účinnost svého rozhodnutí, nabývá její rozhodnutí účinků zásadně dnem, kdy bylo přijato. Ani to, že odvolanému jednateli - do doby než se dozvěděl nebo mohl dozvědět o svém odvolání z funkce - nelze vytýkat, že jednal jako statutární orgán společnosti (neboť nevěděl, že jím již není), pak nic nemění na tom, že funkce jednatele zaniká dnem, kdy valná hromada společnosti rozhodla o jeho odvolání z funkce, případně pozdějším dnem v usnesení valné hromady určeným. Nikoliv až okamžikem, kdy se jednatel o svém odvolání z funkce dozví. Závěr odvolacího soudu, podle něhož ustanovení 27 SUM, Tomáš. EPRAVO. Způsoby zániku funkce jednatele společnosti s ručením omezeným. Dostupný z WWW: http://www.epravo.cz/top/clanky/zpusoby-zaniku-funkce-jednatele-spolecnosti-s-rucenim-omezenym- 35173.html 28 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2363/2010 23

66 odst. 2 ObchZ o přiměřeném použití mandátní smlouvy nelze na otázku účinků odvolání jednatele společnosti s ručením omezeným z funkce použít, je proto správný. 29 Další ze zákonem aprobovaných moţností zániku funkce jednatele společnosti je jeho odstoupení z funkce. Tato moţnost je obecně upravena v ustanovení 66 odst. 1 obchodního zákoníku. Dle jeho úplného znění může osoba, která je statutárním orgánem nebo jeho členem anebo členem jiného orgánu společnosti, ze své funkce odstoupit. Je však povinna oznámit to orgánu, jehož je členem, nebo orgánu, který ji zvolil nebo jmenoval. U společnosti s ručením omezeným je orgánem, který odstupujícího jednatele do funkce jmenoval, valná hromada, u společností o jediném společníku je pak tímto orgánem jediný společník. Výkon funkce končí v takovém okamţiku dnem, kdy odstoupení na svém nejbliţším zasedání projednala anebo měla projednat valná hromada společnosti, která jednatele jmenovala, nestanoví-li stanovy či společenská smlouva, ţe postačí, projednal-li je nebo měl projednat orgán, jehoţ je členem. Je vhodné upozornit na to, ţe funkce jednatele společnosti nezaniká automaticky dnem doručení odstoupení společnosti. Výkon funkce jednatele končí aţ dnem, kdy odstoupení na svém nejbliţším zasedání projednal nebo měl projednat příslušný orgán společnosti. Účelem této legislativní úpravy je dle ustálené soudní judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č.j. 29 Odo 181/2003-124) na jedné straně umožnit orgánům či členům orgánů společnosti, aby mohli odstoupit z funkce bez toho, že by jim v tom společnost mohla zabránit, ať již aktivním jednáním nebo nečinností, na druhé straně pak ochránit společnost před tím, že statutární orgán nebo jeho člen ukončí funkci ze dne na den, aniž by dal společnosti přiměřený čas k tomu, aby si za něj mohla najít adekvátní náhradu. Jestliţe ale jednatel odstupující z funkce oznámí své odstoupení aţ na zasedání valné hromady, končí tento uplynutím doby dvou měsíců následujících po takovém oznámení, jestliţe valná hromada na jeho ţádost neschválí jiný okamţik jeho zániku. Má-li společnost více jednatelů, můţe společenská smlouva nebo stanovy určit, ţe je jednatel povinen oznámit svoji rezignaci zbylým jednatelům. Rezignaci zbylým jednatelům můţe oznámit jednatel předně rovnou na schůzi všech jednatelů. S ohledem na skutečnost, ţe se z kaţdé schůze jednatelů pořizuje zápis, není třeba samotnou rezignaci předkládat ostatním jednatelům písemně. K návrhu na výmaz jednatele z obchodního rejstříku v takovém případě 29 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2363/2010 24