MASARYKOVA UNIVERZITA 1 vztahy Vojenské intervence mezinárodních organizací v Bosně a Hercegovině a v Kosovu po studené válce Bc. Michaela Kotalíková, Ph.D. : 262577 : 2012 Brno, 2015
1
1 Vojenské intervence mezinárodních organizací v Bosně a Hercegovině a v Kosovu po dne 25.5.2015 uvedla v bibliografii. ----------------------- Podpis
2 Poděkování Zde bych ráda poděkovala panu docentovi PhDr. Zdeňku Kříţovi, Ph.D. za cenné rady a zkušenosti, které jsem od něj v průběhu psaní diplomové práce dostávala a také za trpělivost, kterou při spolupráci projevil. Jeho optimismus mě při psaní práce vţdy velmi motivoval.
1. Úvod... 1 2. Metodologie... 5 3. Teoretický rámec... 7 3.1. Ozbrojený konflikt... 7 3.2. Dynamika konfliktu... 9 3.3. Conflict resolution... 13 3.4. Role mezinárodních organizací při řešení mezinárodních konfliktů... 17 3.4.1. OSN a mírové operace... 17 3.4.2. NATO... 23 3.5.4. OBSE... 24 4. Analýza vybraných případů... 29 4.1. Válka v Bosně a Hercegovině... 30 Kontext událostí vedoucí k občanské válce... 30 Zdroj nekompatibility mezi stranami sporu... 34 Průběh konfliktu a identifikace jednotlivých fází... 35 4.2. Válka v Kosovu... 47 Kontext událostí vedoucí k válce... 48 Zdroj nekompatibility mezi stranami sporu... 49 Průběh konfliktu a identifikace jednotlivých fází... 51 5. Zhodnocení intervence jednotlivých mezinárodních organizací při zásahu v Bosně a Hercegovině a v Kosovu. 59 5.1. Impulz pro intervenci jednotlivých mezinárodních organizací do vybraných konfliktů... 60 5.1.1. OSN... 60 5.1.2. NATO... 61 5.1.3. OBSE... 65 5.4. EU (ES)... 66 5.2. Metody jednotlivých mezinárodních organizací pro řešení konfliktu... 67 5.2.1. OSN... 67 5.2.2. NATO... 68 5.2.3. OBSE... 69 5.2.4. EU (ES)... 71 5.3. Celkové zhodnocení angažmá organizací v konfliktech... 71 5.3.1. OSN... 71 5.3.2. NATO... 73 5.3.3. OBSE... 74 5.3.4. EU (ES)... 75 6. Závěr... 76 7. Seznam zkratek... 79 8. Seznam použitých zdrojů... 81 1
1 1. Úvod Balkánský poloostrov byl vţdy povaţován za značně nestabilní oblast. Státy, které se dnes nacházejí na jeho území, mají velmi dlouhou a pestrou minulost, která se odráţí v národní identitě, a která sehrála velmi důleţitou roli ve formování zdejších národních útvarů do podoby, jakou známe dnes. Ani v současné době se nedá říci, ţe by se tamní situace uklidnila. Balkánský region stále zůstává tzv. evropským sudem střelného prachu. Bezpečnostní situace v balkánském regionu je jedním z prvních příkladů změn, které se objevily po konci studené války a rozpadu bipolárního uspořádání světa. Povaha konfliktů se změnila, a mezinárodní společenství bylo postaveno před novou výzvu na cestě za udrţením mezinárodního míru a bezpečnosti. Mezinárodní organizace jako OSN, NATO, ES (EU) a OBSE musely projít velkými reformami, aby byly schopné těmto novým výzvám čelit. Speciálně NATO si nyní, kdy jeho hlavní účel, obrana proti komunismu, ztratil na významu, potřebovalo určit novou roli v post-bipolárním mezinárodním systému. A právě války na Balkáně pomohly NATO tuto pozici redefinovat a upevnit své postavení jako bezpečnostní aliance. Celkově se oblast bývalé Jugoslávie stala zatěţkávající zkouškou pro mírotvorné a stabilizační procesy mezinárodního společenství. Nejtěţší z těchto zkoušek byly války v Bosně a Hercegovině a Kosovu, kterým se bude tato práce do dopodrobna věnovat. Tyto konflikty představovaly nejkrvavější střety na území Evropy od konce 2. světové války. Tato práce má za úkol prozkoumat okolnosti vedoucí k eskalaci konfliktů v Bosně a Hercegovině a Kosovu, a analyzovat následnou reakci mezinárodního společenství. Co poslouţilo jako spouštěcí mechanismus pro intervenci mezinárodních organizací do vnitřních záleţitosti FYROM, jakým způsobem byl zásah proveden a zda byl opravdu
2 nejlepším řešením pro etnické menšiny na Balkánském poloostrově a celkovou stabilitu toho sektoru? - to jsou otázky, na které se tato práce bude snaţit odpovědět. Cílem práce tedy bude analyzovat intervence mezinárodních organizací ve vybraných ozbrojených konfliktech na Balkáně po studené válce a na základě této analýzy identifikovat a porovnat počáteční impulz jednotlivých organizací pro vstup do ozbrojeného konfliktu odehrávajícím se na území suverénního státu, stejně jako rozebrání celkového průběhu této intervence. Výzkum se bude snaţit objasnit metody a povahu zásahů mezinárodního společenství do nově vzniklých etnických sporů na Balkáně v daném časovém období a zachytit postupný vývoj intervencí mezinárodních organizací, demonstrovaný na zvolených příkladech. Bezpečností situace na Balkánském poloostrově po skončení studené války představovala pro mezinárodní instituce velkou neznámou, a tato práce bude mít za úkol zanalyzovat, jak se ní vypořádaly. Intervence na Balkáně jasně ukázaly rozdíl v chápání principů lidských práv mezi východní a západní Evropou, kdyţ se mezinárodní společenství rozhodlo, v rámci jejich ochrany, napadnout suverenitu FY- ROM. Zároveň se ale nabízí otázka, zda byly tyto konflikty v tomto měřítku opravdu nevyhnutelné, nebo zda účast mezinárodního společenství a jejich podpora místním separatistům nezmařila pokusy Bělehradu vyřešit konflikt diplomatickou cestou. Pro výzkum jsem zvolila dva konkrétní konflikty na Balkánském poloostrově, a to konflikt v Bosně a Hercegovině a konflikt v Kosovu. Důvodem, proč jsem zvolila právě tyto dva konflikty je skutečnost, ţe v rámci mezinárodní intervence bývají častokrát srovnávány a lze zde nalézt mnohé paralely. V obou případech dosáhla krize v daných regionech do takové míry, ţe další prodleva ze strany mezinárodního společenství by znamenala ztrátu důvěryhodnosti a selhání. Ovšem pokud tyto dva konflikty blíţe rozebereme zjistíme, ţe, navzdory všem podobnostem, zde existují velké rozdíly, které posléze vedly k rozdílným výsledkům. Právě podrobnou analýzou průběhu obou konfliktů a okolnostem, které vedly k ozbrojené intervenci ze strany mezinárodních organizací, identifikuji
okamţik vstupu mezinárodních organizací do těchto ozbrojených konfliktů a rozeberu 3 metody a povahu jejich zásahu. Struktura studie bude rozdělena na tři části. První sekce bude mít teoretický rozměr a nadefinuje terminologii a hlavní pojmy, které budou v práci pouţívány. V této části budu vycházet především z autorů zabývajících se teorií konfliktu, ozbrojeného konfliktu a konfliktu na poli mezinárodních vztahů (těmito jsou hlavně Šárka Waisová a její Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích, Peter Wallensteen a jeho kniha Understanding Conflict Resolution a dílo O.J. Bartose a P. Wehra, Using Conflict Theory). V další kapitole se budu postupně věnovat dvěma konkrétním případům, a to válce v Bosně a Hercegovině a následně válce v Kosovu. Cílem této části práce bude nejprve uvést oba konfliktu do historického kontextu, abychom byli schopní určit příčiny vzniku sporu a také identifikovat počáteční fázi sporu. Poté, co definuji historický kontext se budu snaţit identifikovat zdroj nekompatibility mezi stranami sporu v obou konfliktech, přímo pramenícího z jiţ popsaného historického kontextu. Po určení zdroje inkompatibility, bude následovat rozbor samotného průběhu ozbrojených konfliktů, a jejich rozdělení podle jednotlivých fází. Tímto postupem krok po kroku rozeberu oba válečné konflikty a budu posléze schopna identifikovat okamţik vstupu mezinárodního společenství mezi strany sporu v té či oné fázi, a s touto informací dále pracovat. Poslední, pátá, kapitola této diplomové práce vyhodnotí informace získané z analýzy v předchozí kapitole. Odpoví, či v některých bodech shrne, odpovědi na mnou zvolené výzkumné otázky. Postupně se také budu věnovat jednotlivým mezinárodním organizacím, a prodiskutuji přínos jimi zvolenými metodami do řešení konfliktů v Bosně a Hercegovině a Kosovu. Jako nástroj mi k tomuto účelu poslouţí interpretace několika autorů zabývajících se pravě těmito intervencemi. S jejich pomocí hodlám identifikovat pozitiva a negativa intervenčních metod mezinárodního společenství. Mým cílem ovšem
4 nebude vytvoření všeobecně platné teorie pro zásah mezinárodních organizací do etnických konfliktů, a budu se tedy soustředit pouze na bliţší analýzu dvou, předem určených konfliktů.
2. Metodologie 5 Tato práce bude vedena jako kvalitativní výzkum, tedy bude analyzovat data v podobě textu, který nelze, nebo je jen velmi těţko převeditelný do číselných hodnot. Tento přístup bývá častokrát kritizován pro svou nedostatečnou vědeckost a subjektivitu. Kritici tvrdí, ţe získané teorie jsou velice špatně testovatelné a i samotná data mohou být příliš obecná, nebo neaktuální jsou-li aplikována na jiné prostředí - přeci jen, jak jiţ bylo řečeno, kvalitativní metoda je velmi subjektivní a tedy specifická pro dané podmínky. Má ale i své nesporné výhody. Kvalitativní výzkum, na rozdíl od kvantitativního, zkoumá problematiku intenzivně do hloubky a v jejím skutečném kontextu. Má za úkol uchopit předmět v jeho jedinečnosti, jeho přirozeném prostředí a zaměřuje se na subjektivní, tedy vnitřní popis situace. Cílem kvalitativní metodologie je především porozumění zkoumanému jevu v historickém a kulturním kontextu, v němţ je zasazen. Její aplikace je téměř vţdy tvůrčím aktem a často vede k formulaci nových teorií (Drulák, 2008, s 19). O porozumění zkoumaným případům se bude snaţit i tato práce, aby je mohla následně interpretovat. K výzkumu mnou zvolených ozbrojených konfliktů bylo také třeba určit výzkumnou metodou. Metodu lze zvolit dvěma moţnými způsoby: buďto metodu induktivní, nebo metodu deduktivní. Jak uvádí Hendl, pomocí pojmu indukce a dedukce se popisují v empirickém výzkumu dva základní vztahy mezi daty a teorií. První vztah je charakterizován tím, ţe z teorie odvodíme deduktivně tvrzení, které porovnáváme s daty. Mluvíme pak o deduktivně vyuţité teorii. V induktivním přístupu se vztah obrací. Pouţíváme dat k induktivnímu odvození teorie. Pro svůj výzkum jsem zvolila metodu induktivní, která mi dovolí sesbírat informace a data získaná analýzou konkrétních konfliktů, a pokusit se najít v nich pravidelnost. Přesněji řečeno podle Hendla indukce vychází z poznatku, ţe pozorované instance dané jevové kategorie se vyznačují jistou vlastností a z toho se vysuzuje, ţe tuto vlastnost budou mít také další instance této kategorie(hendl, 2005, s 34 -
35). Induktivní metoda je povaţována za obecnou strategii kvalitativního výzkumu 6 (Hendl, 2005, s 9). S tímto záměrem sesbírám data týkající obou případů intervence mezinárodních organizací (a kontextu k nim vedoucím), tyto analyzuji a vyvodím z nich širší závěry. Dále bude tato práce formulována jako vícepřípadová studie. Všeobecně se jedná o detailní analýzu případů, zvolených jako objekt výzkumu. Jejím cílem je poskytnout hluboké porozumění nebo příčinné vysvětlení vybraných případů, přičemţ musejí zohlednit celkový kontext události a zároveň poskytnout komplexní obraz situace. Případy musejí splňovat podmínku dostatečně ohraničeného aspektu historické epizody (Kořan, 2008, s 32-33). Tento typ studie jsem zvolila proto, ţe mnou zvolené objekty výzkumu vyhovují poţadovaným kritériím. Ve své práci se budu věnovat dvěma konkrétním případům: ozbrojeným konfliktům v Bosně a Hercegovině a Kosovu, kdy oba konflikty byly předmětem mezinárodní ozbrojené intervence a dají se povaţovat do jisté míry za kontroverzní. V rozboru se budu věnovat širšímu kontextu událostí z historického, politického a sociálního hlediska s cílem hlubšího porozumění oběma případům. Závěr studie má za úkol shrnout tato pozorování a poskytnout celkový pohled na intervence mezinárodního společenství v těchto dvou ozbrojených konfliktech a nastínit moţné vyuţití těchto poznatků pro moţné budoucí konflikty s podobnými rysy. Výzkumné otázky Jako hlavní, obecné otázky pro vedení výzkumnou jsem si zvolila následující: 1) Jaký impulz vede mezinárodní společenství k vojenskému zásahu do probíhajících konfliktů? 2) Jaké metody jednotlivé mezinárodní organizace pro intervence do konfliktů používají? 3) Můžeme pozorovat určitý posun ve vedení vojenské intervence mezi konflikty v Bosně a Hercegovině a v Kosovu?
3. Teoretický rámec 7 V této kapitole se budeme věnovat základnímu vymezení pojmů, se kterými budu ve svém výzkumu pracovat. 3.1. Ozbrojený konflikt Definice Před samotným začátkem výzkumu a následným rozborem vybraných konfliktů je nutné nejprve stanovit definici toho, co to vlastně ozbrojený konflikt je. Najít jednoznačnou definici ozbrojeného konfliktu není jednoduché, vzhledem k faktu, ţe i samotná odborná veřejnost není v tomto ohledu jednotná. V literatuře lze narazit na velké mnoţství variant, a je proto důleţité stanovit definici, kterou se bude řídit konkrétně tento výzkum. Peter Wallensteen, přední švédský odborník v analýze ozbrojených konfliktů a řešení mírových otázek, ve své knize Uderstanding Conflict Resolution, definuje ozbrojený konflikt jako sociální interakci, ve které minimálně dva aktéři ve stejný čas usilují o získání těch samých, omezených zdrojů. Tuto neshodu mezi stranami, kdy není moţné v daný okamţik uspokojit oba aktéry dostupnými zdroji Wallensteen nazývá neslučitelnost cílů (Wallensteen, 2007, s 15). Konflikt se tedy skládá ze tří základních sloţek: 1) aktéři konfliktu (actors), 2) akce (action), a konečně 3) vzájemná neslučitelnost poţadavků jednotlivých aktérů (incompatibility) (Wallensteen, 2007, s 14-15). Doplnit tuto definici můţeme slovy Šárky Waisové, podle které jsou základní charakteristiky konfliktu čtyři: (1.) aktéři, kteří (2.) jednají, aby (3.) prosadili své zájmy a hodnoty, které jsou (4.) neslučitelné (Waisová, 2011, s 38). Waisová dále rozebírá, ţe v případě, kdy se ozbrojený konflikt objeví v mezinárodních vztazích, je potřeba definici vymezit ještě přesněji a to: Konflikt v mezinárodních vztazích je sociální situace, která vzniká, pokud dva či více aktérů, z nichž minimálně jeden je státem, usiluje o získání téhož statku v oblasti národ-
ních hodnot a témat a tento statek nepostačuje pro uspokojení základních potřeb 8 obou/všech aktérů (Waisová, 2011, s 39). Podmínka, ţe jedním z aktérů konfliktu musí být stát, je pro tuto práci důleţitá a bude z ní vycházet. Typologie Po definování termínu ozbrojený konflikt se musíme chvíli zastavit u typologie konfliktu a rozlišení mezi jednotlivými úrovněmi závaţnosti. Klasifikace typu ozbrojeného konfliktu není vţdy jednoznačná a existuje velké mnoţství názorů na to, jak a podle kterých kritérií konflikty vyhodnocovat. Proto bych zde ráda uvedla ty přístupy, ze kterých bude tato práce vycházet. Prvním je švédský výzkumný projekt UCDP (Uppsala Conflict Data Project) pod vedením Petera Wallensteena, který do definice ozbrojeného konfliktu popsaného výše dodává ještě jednu sloţku, a to počet obětí. Zní následovně: Ozbrojený konflikt je boj o neslučitelné cíle týkající se vlády a/nebo území, kde užití ozbrojené síly mezi dvěma stranami (ze kterých je alespoň jedna vláda státu) má za následek nejméně 25 násilných úmrtí (Wallensteen, 2007, s 15). Projekt UCDP pomáhá ozbrojené konflikty rozdělit do tří kategorií podle počtu obětí v jednotlivých časových úsecích: 1. méně závaţné ozbrojené konflikty (minor armed conflicts) s minimálně 25 mrtvými a méně neţ 1000 mrtvými během jednoho roku a v průběhu konfliktu 2. závaţnější ozbrojené konflikty (intermediate armed conflicts) s více neţ 1000 mrtvými během konfliktu, přičemţ minimálně 25 mrtvých a méně neţ 1000 mrtvých zemře během jednoho roku 3. války s více neţ 1000 mrtvých během jednoho roku konfliktu (Wallensteen, 2007, s )
Dalším výzkumným projektem je německý model KOSIMO (Konflikt-Simulations- 9 Modell), který pro rozlišení mezi jednotlivými konflikty vyuţívá míru intenzity. Na základě tohoto KOSIMO rozlišuje mezi následujícími typy konfliktu: 1. latentní konflikty 2. zjevné konflikty (jiţ zde došlo k manifestaci sporu) 3. krize (převáţně nenásilný průběh 4. váţné krize (převáţně násilný průběh 5. války (dlouhodobý projev ozbrojeného násilí) 3.2. Dynamika konfliktu Při zkoumání konfliktů v mezinárodních vztazích bylo zjištěno, ţe konflikty prochází postupem času různými fázemi, přičemţ kaţdá z fází je určitým způsobem specifická. Liší se od sebe danými cíli zúčastněných stran, chováním jednotlivých aktérů a jejich jednáním. To, jak se proces vznikání a vyvíjení konfliktu postupem času mění, je důleţitým ukazatelem na cestě k jeho vyřešení. Tato práce má za úkol identifikovat a jaké fázi konfliktu vstoupily vnější síly do zkoumaného konfliktního komplexu a zhodnotit jejich efektivitu. Je proto důleţité správně jednotlivé fáze identifikovat, abychom byli schopni tuto teorii aplikovat v další kapitole výzkumu na konkrétní případy. Šárka Waisová rozděluje základní fáze intenzity konfliktu na sedm částí následujícím způsobem:
10 1. latentní konflikt - Pokud se na určitém území vyskytnou dva či více aktérů s rozdílnými hodnotami, kteří usilují o tytéţ statky, jejichţ mnoţství je omezené, a tuto situaci si uvědomují, jedná se o latentní fázi konfliktu. Neslučitelnost je zde vnímána, nicméně překáţky zatím nejsou tak velké, aby vedli k násilí. Základním nástrojem pro vyřešení je zde preventivní mnohaúrovňová diplomacie. 2. manifestace konfliktu - V momentě, kdy alespoň jeden z aktérů vyjádří neslučitelnost zájmů a touhu své zájmy bránit, dochází k manifestaci konfliktu 3. eskalace konfliktu - na stadium manifestace navazuje eskalace konfliktu. V této fázi je konflikt téměř nevyhnutelný a ţádná ze stran nehodlá ustoupit ze svých poţadavků. Strany hledají podporu a spojence mezi dalšími aktéry. Zde bych ráda poukázala na zkoumání Otomara Bartose a Paula Wehra, kteří ve své knize Using Conflict Theroy rozdělují eskalaci konfliktu na jednostrannou a opětovnou. Při jednostranné eskalaci můţe aktér konat na základě odlišné kultury či hodnot, odepření přístupu ke zdrojům, historickým křivdám, ale můţe konflikt vyhrotit i za podmínek, kdy je to z jeho strany
11 racionální a výhodné, například v případě, ţe má aktér nad oponentem silnou převahu a je logické sílu vyuţít k překonání oponentova odporu. Nicméně extrémní síla můţe mít i ten efekt, ţe vyprovokuje oponenty, kteří se rozhodnou spojit a znásobit tak svoji sílu. Opětovná eskalace je určitou formou odvety, která přispívá k eskalaci konfliktu motem oko za oko, zub za zub. V rámci odplaty dochází k uţití ještě většího násilí neţ bylo pouţito oponentem. Podle Bartose a Wehra je toto normální reakce na bezpráví. Východiskem můţe být, kdyţ jeden z oponentů místo odvety tzv. nastaví druhou tvář a útok neopětuje. Toto ovšem vyţaduje racionální uvaţování (Bartos, Wehr, 2002, s 99-102). Proces eskalace se skládá ze čtyř fází. První fází je diskuze. Zde se jiţ blíţí projevy nepřátelského chování, nicméně ještě není narušena vzájemná důvěra a komunikace. Hlavní roli hraje vyjednávání. Druhou fází je polarizace. Dochází k poklesu důvěry a respektu mezi aktéry. Strany se zatím neuchylují k násilí - nástrojem řešení situace je konzultace, soudní řízení a mediace. Následuje fáze izolace. V tomto stádiu se k sobě protivníci chovají spíše nepřátelsky. Komunikace mezi nimi je minimální a dochází k propagandistické aktivitě. Tím narůstá nedorozumění a obě strany začínají mobilizovat své ozbrojené síly. Nástrojem řečení situace jsou konzultace, arbitráţ, sankce, embarga, krizová diplomacie a nátlak. Poslední, čtvrtou fází je destrukce. Cílem oponentů je zničení protivníka. Aktéři hledají moţné spojence a komunikace s nepřítelem je omezena na násilné střety. Základními nástroji při řešení takovéto situace jsou peacekeeping 1 a peaceenforcement 2. Fáze eskalace ústí do fáze mrtvého bodu. 1 Peacekeeping - cesta, kterou se dá pomoci zemím rozvrácených konfliktem dosáhnout podmínek pro udrţitelný mír 2 Peace enforcement rozdílné od peacekeepingu jde o vynucování míru, s moţností vyuţití síly k tomuto účelu
12 4. mrtvý bod - Tato situace nastane v případě, kdy ani jede z oponentů nemá dostatek sil zničit nebo porazit svého protivníka. V tomto okamţiku nastává ideální příleţitost pro zahájení jednání mezi stranami sporu. 5. deeskalace konfliktu - Navazuje na mrtvý bod. Dochází k oslabení intenzity sporu mezi stranami, obnovení komunikace, sniţování poţadavků obou stran a vůle najít přijatelné řešení pro všechny zúčastněné aktéry. Nastává obnovení diplomatických vztahů a klesá destruktivní síla konfliktu. Aktéři začínají konflikt vnímat jako hru s nenulovým součtem. 6. řešení konfliktu - Dochází k němu poté, kdy aktéři konfliktu překonají neslučitelnost zájmů. Ukončení konfliktu můţe mít více podob: 1. Změna priorit aktérů, coţ je situace, kdy aktéři mění priority své politiky a přestávají věc vidět jako hru s nulovým součtem. Jsou poté více svolní ke kompromisům. 2. Rozdělení statků - aktéři jsou schopní překonat neslučitelnost zájmů a dosáhnout dohody o rozdělení statku. Kaţdý z nich si je vědom toho, ţe své cíle naplní pouze částečně. 3. Obchod kus za kus (horse trading) - jde o řešení, kdy kaţdá ze stran sporu zaměří své poţadavky na jeden statek a to ten odlišný od statku, který poţaduje druhá strana. 4. V případě sdílené kontroly se aktéři sporu dohodnout na společném dozoru nad konfliktním statkem, zatímco 5. při přenechání kontrole třetí straně dochází k transferu kontroly nad sporným statkem nezávislým aktérům. Dále je také moţnost 6. volby vnějšího mechanismu, kdy řešení pochází od třetí strany, jako například arbitráţ a přenechání rozhodnutí Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu. 7. Dalším ze způsobu řešení konfliktu je ponechání ho sobě samému, odsunout ho do pozadí či zapomenout. Ani jedna ze stran zde není ochotna konflikt oficiálně ukončit, ale ani si nepřeje konflikt vyhrotit. Snaţí se tedy získat čas odsunutím rozhodnutí na později. 8. Donucovací zásah třetí strany je posledním ze způsobů řešení konfliktů a představuje omezení moţnosti aktérů pokračo-
vat v konfliktu v důsledku zásahu třetí strany, která je schopna konfliktu zabránit a toto rozhodnutí prosadit. 13 7. postkonfliktní urovnání vztahů - Je posledním stádiem konfliktu kdy dochází k rekonstrukci státu a společnosti a budování míru. Nastává obnovení diplomatických, kulturních, ekonomických a sociálních vztahů mezi aktéry sporu. Cílem urovnání vztahů je vybudování stabilního míru a obnovení pořádku. Tato fáze je nejcitlivější a nejdelší ze všech (Waisová, 2011, s 55-71). Jak jsme si právě ukázali, konflikt prochází mnoha různými stádii s rozdílnými stupni intenzity. V kaţdé fázi konfliktu je potřeba k řešení situace přistupovat odlišným způsobem a vyuţívat nástroje vhodné pro danou situaci, jak je vidět z následujícího grafu: (Zdroj: Waisová, 2011) Tato výzkumná práce se bude v další kapitole zabývat rozborem konkrétních konfliktů a zásahem mezinárodního společenství v jednotlivých fázích těchto sporů. Je proto důleţité při mém zkoumání konflikty správně vyhodnotit a identifikovat, abychom mohli zhodnotit, zda byly tyto zásahy adekvátní situaci, či nikoliv. Při své práci se budu řídit definicemi a teorií rozebranou v této teoretické části práce. 3.3. Conflict resolution Vzhledem k faktu, ţe se bude má diplomová práce zabývat řešením konfliktů na mezinárodní úrovni v období po skončení studené války, je potřeba definovat změnu, která se udála po rozpadu bipolárního světa, a která měla zásadní vliv na povahu, průběh a řešení ozbrojených konfliktů. Rozpad Sovětského svazu znamenal konec dlouhé éry, které dominoval jeden jediný mezinárodní konflikt. Během následujících deseti let se svět rapidně proměnil. Staré uspořádání světa se rozpadlo, ale nový systém ještě nenabyl pev-
ných tvarů a struktur. Zvedla se vlna demokratizace a mnoho států muselo náhle čelit 14 rozpadu dosud zavedených státních uspořádání, ekonomických systému a defragmentaci společnosti. Občané se začali doţadovat svých práv na základě své identity a kulturního dědictví, a vyţadovali od státu nové záruky a zodpovědnost vůči svému lidu. Paul C. Stern označuje tuto změnu jako redefinici mezinárodního konfliktu. Zatímco termín mezinárodní konflikt stále obsahuje klasickou válku jako násilný konflikt mezi dvěma státy skrze své vlastní ozbrojené síly, nyní je potřeba definici poněkud rozšířit. Některé konflikty představují hrozbu mezinárodnímu míru i přesto, ţe se neodehrává mezi dvěma státy. Pokud například vnitrostátní konflikt porušuje všeobecně uznávané normy jako právo na sebeurčení, lidská práva či demokracii, je volen společný mezinárodní postup (včetně hrozby, či přímo uţití násilí) ve snaze tomuto konfliktu předejít, ukončit nebo jej vyřešit. Z tohoto důvodu jsou některé konflikty brány jako mezinárodní, přestoţe se jedná spory v rámci jednoho státu (Stern, Druckman, 2002, s 1-2). Conflict resolution, neboli řešení konfliktu, je snaha přimět strany těchto sporů, aby svou situaci začali vnímat jako hru s nenulovým součtem, namísto hry s nulovým součtem, jak názorně ukazuje tabulka: 3 3 Zde si můţeme uvést jako příklad zjednodušený koncept vězňovo dilema, kdy dva hráči A a B (vězni) mají na výběr ze dvou moţností - spolupracovat spolu (tzn.mlčet) nebo zradit druhého hráče a vypovídat. Vězni jsou v oddělených místnostech, takţe ani jeden netuší, jak se rozhodne ten druhý. Situace má tři východiska: 1) pokud A i B zradí, kaţdý dostane 1 bod. 2) pokud A zradí a B spolupracuje, A dostane 5 bodů a B 0 bodů (a naopak) 3) pokud A i B spolupracují, dostanou oba po 3 bodech. Logicky z toho vyplývá, ţe racionálním jednáním je zradit a zajistit si tak pro sebe co největší počet bodů, nicméně to není pro obě strany to nejvýhodnější. Pokud by tedy mezi sebou komunikovali a mohli se domluvit na spolupráci, vznikla by win-win situace. I zde je ovšem hrozba společenské pasti, kdy si aktéři nemohou být jistí, ţe druhá strana i po dohodě o spolupráci nezradí, aby pro sebe získala 5 bodů (Ramsbotham, 2011, s 19).
15 (zdroj: Ramsbotham, 2011, s 22) V této části práce se budeme věnovat novým metodám a nástrojům, které mezinárodní společenství k řešení takovýchto konfliktů pouţívá. Definice Řešení konfliktu je situace, která logicky přichází jako následek konfliktu. Podle Petera Walensteena je kaţdý konflikt nějakým způsobe řešitelný (a to i v případě, ţe skončí válkou a totální destrukcí - je totiţ moţné, ţe existovaly jiné, alternativní způsobit řešení) (Wallensteen, 2007, s 12). Je proto nutné konflikt správně analyzovat a vyhodnotit nástroji, které jsme si jiţ uvedli výše. Poté je moţné nalézt nejlepší moţnou cestu, jak konflikt omezit/vyřešit. Walensteen definuje pojem conflict resolution jako situaci, kdy znepřátelené strany uzavřou dohodu, která vyřeší jejich vzájemné neshody, přijmou vzájemnou existenci jako rovnocenných aktérů a ukončí veškeré násilné aktivity vůči sobě navzájem (Wallensteen, 2007, s 8). Metody conflict resolution
Interaktivní řešení konfliktu (Interactive conflict resolution) 16 Harold H. Saunders definuje interactive conflict resolution takto: Interaktivní řešení konfliktu spočívá v podporování menších, neoficiálních debat a setkáních mezi znepřátelenými stranami, na kterých by měli aktéři možnost komunikovat o problémech, které jejich skupiny rozdělují a vytváří nepřátelské vztahy. Účastníci na těchto debatách hovoří sami za sebe, a nikoliv tak, jak jim určí vláda, kterou reprezentují. Cíl je poněkud odlišný od oficiálních debat - snaţí se redefinovat stávající problémy v jiném světle a nalézt nové způsoby vzájemné komunikace a dalšího postupu. Touto cestou lze prodiskutovat témata, která by na oficiálních setkání byla tabu a politicky nekorektní. Je tak moţné uhladit cestu k dalšímu vyjednávání a postupnému dosaţení smíru v širší společnosti (Stern, Druckman, 2002, s 255). Mnoho konfliktů pramenících hluboko v mezilidských vztazích, které dnes otřásají světem, je jednoduše nad hranicí moţností a sil jednotlivých vlád. Často proto, ţe není moţné o věcech jako lidská identita, kulturní dědictví, čest, naděje, či strach vyjednávat pomocí nástrojů jako jsou diplomacie, různí oficiální mediátoři či vyjednávání (Stern, Druckman, 2002, s 251 252). Interaktivní řešení konfliktu se tedy zaměřuje na jádro problému, kdy snaha o společný dialog musí nejprve vycházet ze zúčastněných stran, a teprve poté se můţe šířit zevnitř ven. Samozřejmě ne vţdy je moţné přimět znepřátelené strany k neoficiálním debatám tohoto typu, a pak je nutná komunikace pomocí vnějšího prostředníka. Faktem nicméně zůstává, ţe ani mírová dohoda podepsaná vrchními představiteli státu neznamená sama o sobě mír, pokud není akceptována obyvatelstvem. Preventivní diplomacie Preventivní diplomacie patří mezi hlavní metody OSN při snaze o prevenci vzniku, či znovuobnovení ozbrojených konfliktů. Preventivní diplomacie se snaţí případné konflikty řešit dříve, neţ by vůbec mohly v ozbrojené konflikty přerůst. Součástí preven-
17 tivní diplomacie je systém včasného varování, kdy OSN pečlivě sleduje politické dění po celém světě, aby mohla potencionální hrozby včas rozpoznat a podniknout patřičné kroky k jejich prevenci (Informační centrum OSN v Praze, 2005). Do preventivní diplomacie jsou zapojeni vyslanci a zvláštní zástupci generálního tajemníka z celého světa, kteří spolupracují s místními organizacemi s cílem zmírnit napětí a získat důvěru místních obyvatel a orgánů. Preventivní diplomacie je doplněná dalšími nástroji prevence preventivním rozmístěním, kdy jsou vysláni příslušníci mírových sil v místě hrozby s cílem zvládnout konflikt a vybudovat důvěru, a dále pak preventivním odzbrojením, které se snaţí o omezení počtu zbraní v oblastech hrozících vypuknutím konfliktu. Součástí preventivní diplomacie je i peacekeeping. Mírové operace jsou zásadním nástrojem OSN k prosazování míru a bezpečnosti (Informační centrum OSN v Praze, 2005). Dopodrobna se jimi budu zabývat v dalším bodě kapitoly, věnovaném řešení ozbrojených konfliktů ze strany jednotlivých mezinárodních organizací. Všechny výše vyjmenované metody hrály velmi významnou roli při snaze odvrátit a následně ukončit ozbrojené konflikty v Bosně a Hercegovině a v Kosovu. Nakolik byla jejich aplikace úspěšná a jak přispěla k prevenci a řešení těchto konfliktů bude rozebráno v poslední, páté kapitole. 3.4. Role mezinárodních organizací při řešení mezinárodních konfliktů 3.4.1. OSN a mírové operace Organizace spojených národů (OSN) vznikla v roce 1945 jako pokračování ne příliš úspěšného projektu Společnosti národů (SN). Ta byla zaloţena v roce 1920 jako následek hrůz způsobených 1. světovou válkou. Jejím úkolem mělo být zlepšení situace na mezinárodním poli a zabránění opakování tragédie první války. Přestoţe se organizaci
18 tento úkol nepodařilo splnit (a situace vyvrcholila 2. světovou válkou), poslouţila v mnohém jako předloha pro pozdější strukturu a hlavní ideologii OSN. Představila myšlenku kolektivní bezpečnosti, kterou OSN převzala (Macqueen, 1999, s 1). Zakládající listina, Charta OSN, byla podepsána v roce 1945 50 státy (51 spolu s Polskem, které podepsalo o něco později). Stěţejní myšlenkou nové organizace bylo zajištění nenásilného řešení konfliktů mezi členskými státy a zajištění politické i ekonomické stability mezinárodního systému (Waisová, 2011, s 140). Plnění těchto cílů bylo ale bohuţel, vzhledem k povaze rozloţení sil po konci 2. světové války a vytvoření dvou mocenských a ideologických bloků USA a SSSR, po dobu trvání studené války značně omezené. Mnohá jednání byla blokována ať tou či onou stranou, a komunikace mezi hlavními velmocemi byla velmi limitována. Markantní změnu přinesl aţ konec studené války, který sebou přinesl znovuobnovení akceschopnosti OSN, a rozvoji nových témat a aktivit. Zároveň s rozpadem bipolárního světa a sovětského bloku se ale také objevily nové typy konfliktů. Státní útvary sloţené z mnoha etnických menšin se nyní začaly rozpadat a regiony začaly otřásat etnické konflikty a vnitrostátní boje. OSN se tak musela postavit nové výzvě, kterou tato změna představovala, a hledat nové způsoby pro řešení aktuální situace. Charta OSN, kolektivní bezpečnost a kolektivní management konfliktů Cílem tohoto výzkumu je analýza intervence OSN (a dalších mezinárodních organizací) do vnitrostátních konfliktů na Balkánském poloostrově, budu se proto soustředit na ty kapitoly Charty OSN, které se k tématu vztahují. Těmi jsou kapitola VI (Pokojné řešení sporů) a především kapitola VII (Akce při ohroţení míru, porušení míru a činech útočných). Právě tyto kapitoly poskytují právní základ pro snahy organizace o kolektivní bezpečnost. První článek (39) kapitoly VII ukládá Radě bezpečnosti zodpovědnost za určení kdy došlo k ohroţení míru a jaká opatření budou učiněna. Následující tři články
19 poskytují Radě postupně eskalující soubor nástrojů, které má k dispozici pro uplatnění kolektivního rozhodnutí. Článek 40 hovoří o prozatímních opatřeních, na kterých můţe Rada trvat předtím, neţ dospěje k rozhodnutí o donucovací akci (Charta OSN, 1945). Následuje článek 41, který obsahuje o pouţití účinných donucovacích opatřeních, zatím stále ještě bez uţití ozbrojené síly (ekonomické sankce, omezení komunikace, přerušení diplomatických vztahů apod.) (Charta OSN, 1945). Pouţití ozbrojené síly řeší poslední z trojice, článek 42. Tato část opravňuje Radu k podniknutí takové akce (leteckými, námořními a pozemními silami), která je nutná k udrţení nebo obnovení mezinárodního míru bezpečnosti (Charta OSN, 1945). Článek 43 po té zavazuje členy organizace poskytnout v takovémto případě své ozbrojené síly (Charta OSN, 1945). Jak Norrie Macqueen ve své knize uvádí, tímto krokem dělí OSN jen krůček od vytvoření stálé armády. Stálá armáda by ovšem byla velmi sloţitá na údrţbu, a tak tímto způsobem OSN získává výhody značné ozbrojené síly bez negativ jejího udrţování (Macqueen, 1999, s 10). Aby byla OSN schopná řešit i naléhavé krizové situace vyţadující rychlou akci, zavazuje článkem 45 své členy k udrţování okamţitě pouţitelné národní letecké kontingenty pro mezinárodní akci donucovací (Charta OSN, 1945). Zmíněné články představují stěţejní body pro ukotvení právního základu činnosti Organizace spojených národů, a umoţňují státům jednat v případě ohroţení mezinárodního míru a bezpečnosti. Na jejich základě OSN identifikuje hrozbu a Rada bezpečnosti po té rozhoduje o dalším postupu. Nástup peacekeepingu Waisová poukazuje na postupný vývoj, kterým intervence OSN prochází. Zatímco původní význam kolektivní bezpečnosti (převzatý od předchůdce OSN, Společnosti národů) je zaloţen na konkrétních procedurách, a spočívá v kolektivní identifikace agresora a jeho potrestáním, po konci 2. světové války se povaha řešení konfliktů mění. Natupuje
20 kolektivní management konfliktů 4, které představuje rozšíření původní ideje kolektivní bezpečnosti. Vychází nyní z kapitol VI a VII Charty OSN, zahrnuje různé multilaterální přístupy k udrţení/obnovení míru a nemusí nutně dojít k identifikaci agresora (Waisová, 2011, s 158-159). Následující tabulka ukazuje rozdíl mezi starým a novým typem fungování OSN: (Zdroj: Macqueen, 1999, s 30) V rámci kolektivního managementu konfliktů vyvinulo OSN několik typů operací: Preventivní akce - snaha OSN vytvořit takové podmínky, aby konflikty a spory vznikaly jen minimálně, peacekeeping a vynucení míru (peace enforcement). Právě peacekeeping začal od počátku 50.let udávat směr působení OSN. Během studené války bylo velmi obtíţné najít v Radě bezpečnosti shodu - členové nebyli schopní dohodnout se na významu ustanovení vycházející z kapitoly VII a článku 39, tedy kdy došlo k ohroţení míru, porušení míru nebo k útočnému činu (Charta OSN, 1945). Byl 4 Waisová pojem definuje takto: V rámci kolektivního managementu konfliktů státy koordinují své chování a současně jejich chování se řídí všeobecně akceptovatelnými normami. Rozhodujícím kritériem pro jednání států je uznání skupinových zájmů. Cílem je prospěch mezinárodního společenství. (Waisová, s 159)
21 proto zaveden speciální přístup k řešení konfliktů, který nebyl zanesen v Chartě OSN - peacekeeping. Peacekeeping byl ustanoven v roce 1950 rezolucí 377 Valného shromáţdění. Ta říká, ţe: pokud Rada bezpečnosti není schopna se kvůli nejednotnosti stálých členů shodnout a selhává při výkonu své primární odpovědnosti za udrţování mezinárodního míru a bezpečnosti, přechází odpovědnost a aktivita na Valné shromáţdění (OSN, 1950). 5 Přestoţe peacekeeping není ustanoven v chartě OSN, patří dnes mezi nejdůleţitější aktivity Organizace spojených národů. Protoţe mírové operace nejsou ukotvené v Chartě, Waisová uvádí, ţe jsou vedené podle kapitoly VI a 1/2, tedy někde mezi kapitolami VI a VII (Waisová, 2011, s 163). Kvůli neustále měnícímu se mezinárodnímu prostředí, musí být mírové mise OSN schopny na tyto změny reagovat, coţ se v řadě případů nepodařilo splnit. 6 Peacekeeping prošel od svého vzniku třemi fázemi vývoje: 1. Mírové mise první generace První generace mírových operací se řadí mezi klasický peacekeeping. První misí, která se dá takto definovat, je UNEF I, vytvořená během Suezské krize a zřízená Valným Shromáţděním. Od této mise jsou dále definovány zásady, kterými se budou budoucí mírové operace řídit. Těmito zásadami jsou: 1. souhlas stran sporu s vysláním mise, 2. princip nepoužití síly s výjimkou sebeobrany, 3. princip neutrality, tzn. mise jsou realizovány jednotkami neutrálních států, 4. princip nestrannosti, který předpokládá, ţe mírové mise jsou nestranné (nikoliv neutrální) a 5. princip kontroly ze strany generálního tajemníka, který dává generálnímu tajemníkovi OSN politickou odpovědnost za mírové mise. Hlavní funkcí těchto mírových operací bylo především monitorování příměří a snaha omezit eskalaci konfliktů (Waisová, 2011, s 165-166). Jejich mandát byl velmi 5 Následkem zpomalení činnosti byla na počátku 60. let pravomoc rozhodovat o vyslání mírových misí převedena opět na Radu bezpečnosti 6 příkladem jsou ne vţdy úspěšně vedené mise, př. UNOSOM II či MNF kdy reakce OSN nebyla adekvátní
omezený a mise tak nemohli konflikty a jednání znepřátelených stran příliš ovlivnit. 22 Koncem 90.let, převáţně díky počínajícímu rozpadu bipolárního uspořádání světa, začínalo být nutné mírové mise reformovat - výsledkem byly mírové mise druhé generace. 2. Mírové mise druhé generace Mírové mise druhé generace můţeme označit také jako širší peacekeeping. Tento název nám napovídá povahu nového typu operací. Jiţ se nezaměřují pouze na monitoring, ale zabývají se prevencí a řešení příčin konfliktů. Zaměřují se spíše na vnitrostátní konflikty (na rozdíl od misí první generace), coţ je samozřejmě také dáno změnou mezinárodního prostředí a rozpadu bipolárního světa. Mezi tyto mise se řadí operace z 90. let 20. století. Nutno říci, ţe v první polovině 90. let se mírové mise setkaly s velkými obtíţemi. Mezinárodní společenství mělo po odblokování Rady Bezpečnosti po rozpadu SSSR přehnaná očekávání, a ukázalo se, v tváří v tvář nově vypuklým etnickým konfliktů jsou některé principy mírových operací zastaralé a účastníky misí spíše ohroţují (například principy nepouţití síly a nestrannosti), např. konflikty ve Rwandě či na Balkánském poloostrově (Waisová, 2011, s 168). Peacekeeping proto doznal řadu změn. Mandáty misí byly rozšířeny - zahrnovaly nyní humanitární pomoc, zajištění bezpečnosti či politické a ekonomické cíle. Součástí cílů misí se stala i poválečná rekonstrukce zasaţených územích. Tímto postupným vývojem se pomalu dostáváme ke vzniku mírových misí třetí generace. 3. Mírové mise třetí generace Peacekeeping třetí generace je označován jako mise velkého rozsahu, vzhledem k rozsahu jejich mandátu. Dá se o nich tvrdit, ţe jsou multilaterální, multidimenzionální, a mnohonárodnostní/multikulturní (Bureš, 2003, s 29-30). Hlavní myšlenkou těchto mírových misí je prevence a poválečná rekonstrukce postiţených oblastí. Mandát misí, jak uţ
23 bylo výše zmíněno, spadá někam mezi kapitolu VI a VII Charty OSN, tedy se jim říká mise podle kapitoly VI a 1/2. Mírové mise třetí generace jsou většinou vedeny národními silami či menšími regionálními uskupeními. Část misí byla tak z mandátu OSN převedena pod organizace jako NATO, EU či Africkou unii (Informační centrum OSN v Praze, 2008). Přestoţe mírové mise prošli řadou proměn, v této fázi stále vykazovaly mnoho nedostatků, které sniţovali jejich efektivitu a představovaly tak riziko pro jejich účastníky (Waisová, 2011, s 160-170). Tomu jaké nedostatky to byly, se bude tato práce věnovat v další kapitole, kde budou analyzovány konkrétní případy intervence OSN a jejich dopad a efekt na probíhající konflikty. 3.4.2. NATO NATO je politicko-vojenskou aliancí, mezi jejíţ hlavní cíle patří kolektivní obrana svých členů a zachování míru a demokracie v severoatlantickém prostoru. Rozhodování se v alianci řídí pravidlem konsensu a stejné váhy hlasu kaţdého člena. NATO má civilní a vojenské velitelství a integrovanou velitelskou strukturu (Ministerstvo zahraničních věcí). Posláním Aliance je ochrana práv a svobod, ale také zajištění bezpečnosti všem svým členům. Mezi členskými zeměmi jsou země Evropy i Severní Ameriky, jedná se proto o transatlantickou alianci. Aliance byla vytvořena v roce 1949, a klíčovým dokumentem je Severoatlantická smlouva, která mimo jiné zavazuje všechny její členy v případě ozbrojeného útoku na některou členskou zemi poskytnout těmto pomoc při obraně. Hlavní myšlenkou organizace je tedy vytvořit obrannou a bezpečnostní alianci, která by chránila všechny své členy, a zároveň chránila i jimi uznávané zájmy a hodnoty. Aliance všeobecně usiluje o rozšiřování demokratických hodnot a mírové řešení konfliktu. Nicméně pokud tyto diplomatické cesty selţou, má NATO k dispozici prostředky k zahájení vojenských ope-
24 rací na podporu míru, a to jak ve spolupráci s partnerskými organizacemi, tak i samostatně (Oficiální portál informačního centra o NATO). Hlavním rozhodovacím orgánem NATO je Severoatlantická rada. Zasedá kaţdý týden na úrovni velvyslanců členských zemí. Aliance respektuje suverenitu čleských zemí, a proto se rozhoduje jednomyslně a konečné rozhodnutí musí mít podporu všech zemí. Radě předsedá Generální tajemník NATO. Co se Vojenské struktury týče, nejvyšším vojenským orgánem NATO je Vojenský výbor. Ten předkládá své návrhy Radě, Výboru pro obranné plánování a Skupině pro jaderné plánování (Oficiální portál informačního centra o NATO). Za dobu své existence prošla organizace velkou proměnou, nejradikálněji po konci studené války, kdy musela redefinovat svou roli v mezinárodním společenství po rozpadu bipolárního uspořádání světa. Intervence NATO v Bosně a Hercegovině byly vlastně první prakticky samostatné vojenské zásahy organizace v její transformované podobě. 3.5.4. OBSE Communications in conflict situations often requires that the conflicting parties make an effort to bridge the gap that divides them. (OSCE/Curtis Budden)
25 7 OBSE, neboli Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (z orginálu OS- CE - Organization for Security and Co-operation in Europe) vznikla v době studené války v roce 1975, původně pod názvem KBSE, Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, jako důsledek uvolňování napětí mezi Východním a Západním blokem. Měla působit jako nástroj komunikace mezi oběma stranami. Cílem organizace se mělo stát řešení otázek evropské bezpečnosti, rozvoj ekonomickém kulturní, humanitární a vědecké spolupráce (Waisová, 2011, s 107). Daná očekávání však organizace nesplnila, vzhledem k faktu, ţe její moţnosti zasahovat do záleţitostí mezi jednotlivými státy byly značně omezené. Po rozpadu SSSR a bipolárního uspořádání světa se KBSE ocitla v úplně jiné situaci. Bezpečnostní podmínky v Evropě se změnily, bylo tedy potřeba, aby se organizace nové situaci přizpůsobila. Bohuţel mezinárodní prostředí se měnilo příliš rychle, a vnitrostátní etnické konflikty v bývalé Jugoslávii ukázaly, ţe organizace není připravena čelit hrozbě novodobých konfliktů, ani působit v procesu prevence eskalace ozbrojených konfliktů (Waisová, 2011, s 107). Bylo tedy jasné, ţe KBSE bude vyţadovat reformu systému. Ta vyvrcholila v roce 1994, a od 1.1.1995 došlo k oficiální proměně z KBSE na OBSE. Hlavním cílem OBSE se stalo zachování mezinárodního míru a bezpečnosti. Principy, struktura a orgány OBSE Waisová popisuje mechanismus v rámci OBSE jako fungování na principu kompromisu všech členů organizace (současný počet členů je 57 zemí), který je daný moţnostmi a vůlí jednotlivých členských států. Velká většina členů OBSE trvá na nezasahování do státní suverenity a vnitřních záleţitostí států. OBSE a její orgány nedisponují 7 přeloţeno z: The OSCE works to prevent conflicts from arising and to facilitate lasting comprehensive political settlements for existing conflicts. It also helps with the process of rehabilitation in post-conflict areas. It co-operates with representatives of the United Nations and other international organizations operating in areas of conflict.
donucovacími prostředky a jejich rozhodnutí mají formu doporučení (Waisová, 2011, 26 s 109). Waisová dále rozděluje hlavní nástroje OBSE pro prevenci konfliktů v krizových oblastech takto: 1. mise OBSE (krátkodobé a dlouhodobé mise) - mise OBSE mají civilní charakter. Dosud se většina misí soustředila do oblasti bývalé Jugoslávie a SSSR. O mandátu misí rozhodují členské státy zastoupené ve Stálé radě OBSE. K vyslání mise je nutný souhlas hostitelského státu. Mezi hlavní úkoly, které plní jak krátkodobé tak dlouhodobé mise patří: 1. Monitorování voleb, 2. vytváření prostředí pro politický dialog, 3. dohlížení na implementaci norem a principů OBSE a jejich podpora, především v oblasti lidských práv, 4. pomoc při ustavení, vybavení a tréninku lokálních policejních sil v krizových oblastech, 5. opatření pro budování důvěry, 6. monitorování a podpora svobodných nezávislých a pluralitních sdělovacích prostředků, 7. technická a finanční podpora demokratizačního procesu, 8. podpora boje s korupcí, 9. organizování a pomoc při návratu vnitřně přesídlených osob a uprchlíků, 10. podpora budování občanské společnosti a veřejné správy, 11. zjišťování a sběr informací a jejich ověřování na místě, nezávislé vyšetřování 2. zvláštní vyslanci či pověřenci a zmocněnci - jsou zřizování ad hoc s cílem působit v místě případné krize a snaţit se jí předejít. Tyto osoby by měly být nezaujaté, nestranné a být schopnými zprostředkovateli. Působí jako prostřednicí mezi orgány OBSE a stranami sporu 3. vysoký komisař pro národnostní menšiny (VKNM) - působí jako zprostředkovatel mezi národnostními menšinami a orgány států. Je součástí systému včasného varování OBSE a cílem je identifikace etnických sporů, které by mohly hrozit mír, stabilitu a přátelské vztahy členských států OBSE
27 4. Úřad pro demokratické instituce a lidská práva (ODIHR) - úkolem ODIHR je usnadnit komunikaci a výměnu informaci v oblasti svobodných voleb, technická podpora a organizace voleb, podpora rozvoje vzdělání, a pomoc při tvorbě a implementaci vnitrostátních právních norem v oblasti lidských práv, svobodné volby náboţenského vyznání, genderové rovnosti a boji proti terorismu 5. Smírčí a rozhodčí soud - jedním z nejmladších orgánů OBSE, aktivní od roku 1995. Je určen pro členské státy OBSE s cílem urovnávat případné spory pomocí smírčího a rozhodčího řízení (Waisová, 2011, s 109-113) V následující tabulce najdeme přehled různých aktivit OBSE pro řešení konfliktu v různých fázích průběhu (Stern, Druckman, 2002, s 572): Není pochyb, ţe od konce studené války prošla OBSE dlouhým a razantním vývojem a hrála důleţitou roli v řešení mnoha konfliktů, které se objevily v Eurasii po roce 1989. P. Terrence Hopmann ve své eseji The Organization for Security and Co-operation in Europe: Its Controbution to Conflict Prevention and Resolution říká, ţe postupem času se OBSE vyvinula do bezpečnostního reţimu pro Eurasijský region, představující ideu
28 liberálního institucionalismu v mezinárodních vztazích (Hopmann, 2002, 569). Otázkou je, do jaké míry je tento liberální přístup efektivní. Podle realistů jsou změny v rozloţení sil v mezinárodních vztazích nevyhnutelně provázeny vznikem konfliktů a válek. Na rozdíl od nich liberálové věří, ţe pomocí vytvoření instituce pro spolupráci mezi jednotlivými státy lze vzniku těchto konfliktů předejít (Hopmann, 2002, 569 570).
4. Analýza vybraných případů 29 Území balkánského poloostrova vţdy patřilo k nestabilním oblastem. Není se příliš čemu divit vzhledem k faktu, ţe se v této krajině potkává pestrá škála národností, kultur a náboţenství, a kaţdý z těchto elementů sebou nese dlouhou historii obtěţkanou mnoha negativními událostmi a zakořeněnou nenávistí. Vývoj národnostních států na tomto území byl všemi těmito prvky poznamenán, a tento handicap si nese aţ do současnosti. Protoţe účelem této práce je analýza dvou konkrétních konfliktů otřásajících Balkánem po konci studené války, nebudu zde rozebírat celkovou historii jednotlivých etnických skupin, ale budu se soustředit pouze na události bezprostředně vedoucí k vlně nacionalismu v bývalé SFRJ ve 20. století, a následnému vzniku samostatných států. Počáteční impulz k rozpadu Socialistické federativní republiky Jugoslávie Jak jiţ bylo řečeno, Jugoslávie byla pletencem mnoha kultur a identit. Přestoţe po většinu času trvání studené války se dařilo projevy nacionalismu potlačovat, neznamenalo to, ţe by se tímto vytratily, pouze byly odsunuty do pozadí. Velký zvrat přišel se smrtí Josipa Broze Tita, 4.května 1980. Jiţ na konci Titovy vlády se ve federaci začala projevovat hluboká ekonomická krize, která byla ještě prohloubena s koncem studené války. Jak Ladislav Hladký upozorňuje ve své knize, s rozpadem bipolárního rozdělení světa ztratila Jugoslávie své výjimečné postavení nezávislého státu v mezinárodním společenství, a pro světové velmoci v této chvíli přestává být otázka Jugoslávie a její vnitřní soudrţnosti důleţitou prioritou (Hladký, 2005, s 224-225). Ekonomické problémy byly úzce spojené s těmi politickými, zhoršily se podmínky rozdělování financí v rámci federace, a bohatší republiky jiţ neměly prostředky pro svou vlastní potřebu, natoţ na pomoc méně vyspělým oblastem. Rostla nezaměstnanost a inflace, a pozice dosud vládnoucí SKJ
30 začala slábnout. 8 Spolu s postupující decentralizací a vzestupem místních správních orgánů v jednotlivých autonomních oblastech 9, začaly vyplouvat na povrch skryté nacionální spory (Hladký, 2005, 225). Toto odstartovalo sérii konfliktů a občanských válek, které vedly k rozpadu SFRJ. Sled jednotlivých konfliktů je patrný z následující ilustrace: (Zdroj: http://www.worldology.com/europe/modern_europe.htm) Cílem této kapitoly bude charakterizovat historický kontext vedoucí k eskalaci zkoumaných sporů a identifikovat jednotlivé fáze obou konfliktů - občanské války v Bosně a Hercegovině a války v Kosovu. 4.1. Válka v Bosně a Hercegovině Kontext událostí vedoucí k občanské válce Konflikt v Bosně a Hercegovině (BaH) byl jedním z nejkrvavějších konfliktů na Evropském kontinentě po skončení 2. světové války. 10 Abychom pochopili, jak vlastně 8 Svaz komunistů Jugoslávie - jugoslávská komunistická strana mající veškerou moc v zemi. Fakticky se strana rozpadla v roce 1990 během 14. sjezdu strany. Nedokázala dále obhájit existenci SFRJ a jednání skončilo odchodem Slovinských a Chorvatských komunistů. 9 SFRJ se skládala z celkem 6 (8) autonomních oblastí: Socialistická republika Slovinsko, Socialistická republika Chorvatsko, Socialistická republika Srbsko (v rámci které dále existovaly dvě autonomní oblasti Kosovo a Vojvodina), Socialistická republika Černá Hora, Socialistická republika Makedonie a Socialistická republika Bosna a Hercegovina 10 Bosenská otázka 293
31 vznikl, musíme se podívat na širší kontext událostí z onoho období. V bosenském konfliktu můţeme identifikovat 4 hlavní konfliktní skupiny. 1. První konfliktní skupina zahrnovala republiku Chorvatskou a chorvatskou menšinu na území BaH, neboli Chorvaty. Bosenští Chorvaté tvořili nejmenší etnickou menšinu na území BaH. Jejich počty nepřesáhly 20% z celkové populace. Chorvatská menšina byla v Bosně zastoupena politickou stranou HDZ, která byla podporována Chorvatskem, jak si blíţe rozebereme v dalším textu. 2. Druhou skupinou v tomto konfliktu představovala samotná bosenská republika. Přestoţe byla více či méně směsí několika etnik, konfliktní skupina se skládala převáţně z muslimů. Bosenští muslimové, neboli bosňáci, byly největší etnickou skupinou v Bosně s více jak 40% z celkové populace, a jejich hlavním politickým představitelem byla strana SDA. 3. Třetí skupinou byla SFRJ (v tomto momentě tedy Srbsko a Černá Hora) a republika Srbska založená srbskou menšinou v BaH, tedy Srbové. Bosenští Srbové tvořili druhou největší etnickou skupinu (37,1%) v BaH. Reprezentováni byly politickou stranou SDS, která byla opět podporována přímo z Bělehradu a hájila zájmy Srbska. 11 4. Poslední skupinou tvoří mezinárodní společenství a organizace, které se do konfliktu angaţovaly z vnějšího prostředí. Hlavními aktéry v tomto případě byly: ES (EU), OSN, NATO, OBSCE a kontaktní skupina v čele s USA (Bartos, Wehr, 2002, s 122-123). Pro lepší představu etnického rozdělení společnosti v Bosně a Hercegovině před vypuknutím občanské války a následné situace po jejím konci, poslouţí následující obrázek: 11 Údaj z roku 2000 - Bosňáků 48%, Srbů 37.1%, Chorvatů 14.3%, jiné 0.6% (CIA: The World Factbook)
32 (Zdroj: http://news.bbcimg.co.uk/media/images/53026000/gif/_53026669_bosnia2_624x369.gif) Ekonomická krize otřásající celou Jugoslávií se na začátku 80.let objevila i v Bosně a Hercegovině, její důsledky v politické sféře se však zatím neprojevovaly nacionalistickými spory. Jednalo se spíše o politický boj o moc po oslabení vlivu SKJ. Zároveň rostla korupce a rozkrádání majetku mezi straníky a objevovaly se stopy náboţenského neklidu. 12 Je tedy jasné, ţe bylo nutné provést velké politické i hospodářské změny. Přesto, politických radikálů bylo v BaH jen minimum, a většina spíše věřila, ţe změny lze dosáhnout prostřednictví reforem (Hladký, 2005, 239-240). Co tedy spustilo brutalitu budoucí občanské války? Podle Hladkého k tomu z velké míry přispěly zprávy o radikálních změnách v sousedních a blízkých republikách, hlavně Slovinsku a Chorvatsku. Vznikaly nové politické strany a republiky poţadovali čím dál více volnosti. Počátkem roku 1990 se v Bosně 12 hnutí islámských duchovní, tzv. hnutí imámů v roce 1988
33 aktivizovala muslimská komunita a začala cítit potřebu bránit národní identitu Muslimů (jako národní jméno byl zvolen výraz Bosňák = bosenský muslim) (Hladký, 2005, 239-240). Zaloţení muslimské Strany demokratické akce (SDA), bylo zřejmé, ţe Bosňáci se svého území nevzdají. Program SDA byl zpočátku celkem liberální, a to: Dosažení demokracie a pluralitního systému, plná svoboda náboženského vyznání, navrácení majetku náboženským obcím, kulturní autonomie muslimského obyvatelstva v Sandžaku a přeměna Jugoslávie na ve společenství suverénních republik a jejich národů. 13 Postupně se ale SDA začala radikalizovat a náboţenská zapálenost začala převládat nad politickými schopnostmi. Další nově vzniklé strany v BaH, Srbská demokratická strana Bosny a Hercegoviny (SDS BaH) a Chorvatské demokratické společenství Bosny a Hercegoviny (HDZ BaH), se sice veřejně prezentovaly jako samostatné strany, které měly zastupovat zájmy srbských a chorvatských menšin v zemi, ale postupem času se ukázalo, ze byly v úzkém kontaktu s centry v Bělehradě a v Záhřebu, a staly se tak nástroji pro šíření jejich vlivu v BaH. (Hladký, 2005, 251-252). Tyto tři strany představovaly hlavní politickou sílu v BaH, a zároveň střet třech hlavních nacionalistických hnutích. Na počátku roku 1991 se Balkánskými republikami začal šířit neklid. Zatímco Slovinské a Makedonské oddělení od Jugoslávie proběhlo více či méně hladce, Chorvatsko jiţ takové štěstí nemělo. Bartos vidí původ stupňujícího se násilí právě v rostoucím nacionalismu Srbů a postupném odtrhávání území, které obývaly velké skupiny etnických Srbů. Projevilo se zde trauma z mnoha století útlaků. Z toho důvodu se Srbové cítili ohroţení a zranitelní, a jejich bezproblémový odsun z Bosny a Hercegoviny se proto zdál čím dál méně pravděpodobnější. Násilná agrese, která následovala, byla výsledkem kombinace všech těchto elementů - minulých, i současných (Bartos, Wehr, 2002, 123-124). 25.6. 1991 vyhlásily nezávislost obě republiky - Slovinská i Chorvatská, a následné 13 Oslobodenje, citováno z: (Hladký, 2005, s 245)
zprávy o propuklých bojích mezi těmito republikami a Jugoslávskou lidovou armádou 34 (JLA) obyvatele Bosny ještě více znervóznily. Hladký dodává, ţe bylo jen otázkou času, kdy se ohnisko konfliktu z Chorvatska přelije také do Bosny (Hladký, 2005, s 257). Zdroj nekompatibility mezi stranami sporu Jak bylo uvedeno v teoretické části této práce, konflikt vzniká výskytem nekompatibility mezi dvěma a více stranami. V případě občanské války v Bosně a Hercegovině byly tyto strany tři: srbské etnikum bojující za zájmy Velkého Srbska, chorvatské etnikum prosazující zájmy Velkého Chorvatska 14 a konečně, bosenských muslimů. Kaţdá z těchto stran se snaţila prosadit své vlastní, navzájem neslučitelné zájmy. Hlavní spor se tedy vedl o území Bosny a Hercegoviny. Zatímco bosenská vláda (reprezentováná muslimskou SDA v čele s prezidentem Alijou Izetbegovićem) v roce 1991 vyhlásila nezávislost a měla v úmyslu zachovat celistvost BaH a ponechat si celé území, kde by mohly všechny etnika existovat v rámci jednoho státu, bosenští Srbové na toto reagovali ostrým vystoupením proti. Srbové měli k danému území hluboké historické vazby a mělo pro ně velký kulturní význam. Chtěli proto část bosenské republiky, kterou obývali, připojit k Velkému Srbsku. Jejich hlavním argumentem bylo, ţe bosenská vláda nemá ţádné právo bosenským Srbům vládnout. Prohlašovali, ţe Bosna a Hercegovina jako republika nemá ţádnou politickou tradici, a je pouze umělým výtvorem Tita pro útlak Srbů (Bartos, Wehr, 2002, 127). V tomto bodě sehrála důleţitou roli také propaganda skrz média. Tato se snaţila v etnických skupinách vyvolat dojem, ţe jejich další souţití je nemoţné. Srbská propaganda velmi účinně vyuţívala, témata, která vyzdvihovala křivdy v minulosti páchané na Srbech jak Chorvaty tak Bosňáky. Bělehrad se snaţil (úspěšně) vyvolat dojem, ţe Srbsko stojí proti všem, coţ postavilo Srby do role utiskovaných obětí. Postupně tak rostl 14 Velké Srbsko a Velké Chorvatsko - ideologické koncepty mající za cíl rozdělit území podle etnických a kulturních hranic.
35 srbský nacionalismus a solidarita napříč všemi Jugoslávskými republikami. V rámci nové vlny nacionalismu bosenští Srbové začali připravovat ustanovení autonomní oblasti uvnitř BaH, a za podpory Bělehradu se připravovali na ozbrojený konflikt. Behr uvádí, ţe v době vypuknutí občanské války, měli bosenští Srbové k dispozici 80,000 vojáků (s podporou JLA), zatímco bosenská vláda měla pouhých 50,000 vojáků. Na začátku roku 1992 proběhlo v BaH referendum stvrzující vyhlášení nezávislosti a právě tato událost poslouţila jako spouštěcí mechanismus k několikaleté občanské válce (Bartos, Wehr, 2002, s 128-129). Průběh konfliktu a identifikace jednotlivých fází Občanská válka (ozbrojený konflikt) v Bosně a Hercegovině probíhala mezi léty 1992 aţ 1995. Od latentní fáze konflikt vy-eskaloval v ozbrojené střety poměrně rychle. Od počátku války, datované k 8.4. 1992 trvalo necelý měsíc něţ počet obětí dosáhl čísla 25, a mohl tedy být klasifikován jako ozbrojený konflikt. Nadto je celý konflikt mezi bosenskými Srby a bosenskými Muslimy po celou dobu průběhu klasifikován jako válka, s více neţ 1000 obětmi během kaţdého roku trvání konfliktu (UCDP, Bosnia- Hercegovina). Latentní fáze Za latentní fázi konfliktu v BaH se dá označit období od počátku 80.let, kdy začal slábnou vliv Tita, nastala ekonomická krize a narůstal nacionalismu napříč všemi balkánskými etniky. Začátek 90. let potom můţeme pozorovat zvýšenou hladinu napětí způsobenou ideologickými a politickými střety mezi jednotlivými etnickými skupinami. Fáze manifestace konfliktu Období manifestace se vyznačuje vyjádřením jednotlivých stran o neslučitelnosti svých zájmů a jejich úmyslem tyto zájmy bránit. Toto chování v bosenském konfliktu
36 můţeme pozorovat od roku 1991, kdy, jak uţ zde bylo zmíněno, bosenská vláda vyhlásila nezávislost s cílem zachovat celé území Bosny a sjednotit pod svou vládou všechna etnika. Na toto bosenští Srbové reagovali velmi ostře. Protoţe jejich cílem bylo připojení části BaH obývané Srby k Velkému Srbsku, jejich setrvání ve státním útvaru Bosny a nadvláda Muslimů pro ně byla nepřijatelná. Vyhlásili proto oficiálně 9.1. 1992 Republiku srbského národa v Bosně a Hercegovině (RS v BaH). Co se týče mezinárodního uznání nově vznikajících republik na Balkáně, EU nejprve uznaly pouze samostatnost Slovinska a Chorvatska. V Případě Makedonie a BaH byla odpověď zamítavá. U BaH vysvětlení znělo tak, ţe ze ţádosti není zcela zřejmé, zda si nezávislost přeje přeje většina obyvatel. Doporučili proto BaH vyhlásit referendum. To probíhalo ve dnech 29. února aţ 1. března, a výsledkem bylo 63,4% (z větší části se jednalo o hlasy z Muslimské a Chorvatské populace) pro osamostatnění BaH. Bosenští Srbové referendum z velké části ignorovali, přesto byl výsledek v mezinárodním měřítku brán jako vyslovení nadpoloviční většiny pro nezávislost (Hladký, 2005, 265-267). Ve stejné době začaly v různých částech bosenského venkova propukat první větší ozbrojené sráţky mezi etniky, do kterých se zapojily i jednotky JLA, které postupně plnily plán Srbska vojensky zajistit všechna území obývaná Srby. Napětí v zemi rostlo a na území Bosny se začaly stahovat jendotky JLA z Chorvatska a Slovinska. Eskalace konfliktu Za zlomový okamţik lze povaţovat datum 6.4.1992, kdy orgány EU oznámily, ţe od 7.4.1992 oficiálně mezinárodně uznávají nezávislost Bosny a Hercegoviny, a to se stávajícími hranicemi. 7.4. byla samostatnost BaH uznána také USA. Toto rozhodnutí přišlo překvapivě rychle a mnozí je povaţovali za kontroverzní. Podle autorky Jeanne M. Haskin tímto mezinárodní společenství doufalo v zabránění vypuknutí války. Jedním z dalších argumentů můţe být také to, ţe s nezávislostí získá bosenská vláda právo bránit
37 hranice své nové vzniklé země. Případná válka by se po té také odehrávala v suverénním státě, a tím by dala bosenské vládě moţnost vyuţít článek 51 Charty OSN, tedy právo na sebeobranu (Haskin, Miall, Woodhouse, 2006, 71). Nicméně, pokud byl záměr EU zabránit eskalaci konfliktu, pak opak byl pravdou. Ještě ten samý den, 7.4.1992, vyhlásili bosenští Srbové v reakci na uznání nezávislosti BaH úplnou samostatnost Republiky srbské v Bosně a Hercegovině (Hladký, 2005,270). 8.4. 1992 pak bosenská vláda vyhlásila válečný stav. Nastalo zbrojení Armády Bosny a Hercegoviny (Armáda BaH), ale narychlo zformované jednotky Armády BaH byly ve značné nevýhodě oproti bosenským Srbům, kteří byli podporováni a zásobováni jednotkami JLA. Následně se strhly krvavé boje, kde Hladký situaci popisuje jako vzájemný boj o etnicky čistá území, při kterých docházelo k etnickým čistkám páchaným všemi stranami konfliktu (Hladký, 2005, 271). Co se týče mezinárodního společenství, tváří v tvář krvavým bojům působily jeho snahy o moderaci a ukončení konfliktu poměrně chabě. Nejvíce protestovaly proti mezinárodní intervenci Velká Británie s Francií. Konflikt byl podle nich způsoben etnickou nesnášenlivostí, nepřímo tím naznačili, ţe odehrávající se genocida není vinou mezinárodního společenství, ale spíše něco, k čemu muselo nevyhnutelně dojít (Haskin, Miall, Woodhouse, 2006, 72). V průběhu zimy a jara 1992 byla OSN nepříliš ochotná podniknout nějaké unáhlené kroky. Přestoţe prezident Izetbegović ţádal o vyslání mírové mise o síle 10-15 tisíc vojáků s leteckou podporou, zmocněnec OSN Marrack Goulding, vyslaný květnu 1992 do BaH, kde měl zjistit závaţnost situace, mu odpověděl, ţe k vyřešení situace by byla potřeba mnohem větší operace, nicméně je nepravděpodobné, ţe by tato byla schválena Radou bezpečnosti (Haskin, Miall, Woodhouse, 2006, 73). Na to Izetbegović navrhl misi se 6-7 tisíci pěšáky s cílem odblokování silnic a obnovení moţnosti zásobování, zajištění vzdušného prostoru a udrţení míru v klíčových oblastech, kde momentálně zuřil boj. Po posouzení aktuální situace Goulding sice reportoval zpět Radě
38 bezpečnosti snahu bosenských Srbů, kteří se za podpory jednotek JLA snaţili vytvořit v BaH etnicky čistá území, ale zároveň prohlásil, ţe momentálně není peacekeepingovou misi na čem zaloţit (Mousavizadeh, 2013, 35). Generální tajemník OSN Butrus Butrus- Ghálí po zhodnocení situace a vyslechnutí Gouldingova reportu prohlásil, ţe za současných podmínek panujících v BaH bohuţel není moţné moţné vytvořit proveditelný koncept pro mírovou operaci (Rigby, 1994). Spolu se zbrojním embargem zavedeném mezinárodním společenstvím ve snaze zabránit eskalaci konfliktu po vzoru Chorvatska nezbývalo BaH nyní mnoho moţností, jak se nadcházející válce bránit. Butrus-Ghálí udělal přeci jen jeden ústupek. Na stupňující se situaci v BaH reagovala OSN 15 rozšířením mandátu mise UNPROFOR nasazené v Chorvatsku i o bosenské území. Pod nátlakem mezinárodního společenství byly jednotky JLA nuceny stáhnout se z území BaH, nicméně protoţe se tyto jednotky z 85% skládaly z dobrovolníků bosenských Srbů, většina v BaH zůstala, připravení bránit své územím. Nad to jim JLA při odchodu přenechal svou výzbroj a těţkou techniku (Haskin, Miall, Woodhouse, 2006, 64). Po zásahu OSN v podobě mise UNPROFOR se situace na krátkou chvíli uklidňuje a konflikt deeskaluje, nicméně pouze do té doby, kdy se křehká koalice mezi bosenskými Muslimy a bosenskými Chorvaty v létě 1992 začala hroutit. Bosenští Chorvati začali po vzoru bosenských Srbů projevovat nacionalistické tendence (nejspíše po vzoru kdyţ oni, tak my také) a pomalu se ukazuje, ţe dosavadní muslimsko-chorvatské spojenectví bylo spíše účelovou politickou záleţitostí, neţ-li opravdovým partnerstvím (Hladký, 2005, 271-272). 3. července vyhlásili Chorvati obývající západní část Bosny Chorvatské společenství Herceg-Bosna (ChS Herceg-Bosna). Chorvati si zřídili vlastní ozbrojené formace Chorvatská rada obrany (HVO), která měla být sice formálně součástí Armády BaH (a zpočátku opravdu bojovaly obě sloţky společně proti Srbům), ale ve skutečnosti 15 jejímţ členem se BaH stala 23.5. 1992
39 působila samostatně a podléhala vedení HDZ BaH. Formace HVO byly vyzbrojovány od armády Chorvatské republiky. Hlavním představitelem bosenských Chorvatů se stal Mate Boban, který byl zarytým nacionalistou a horlivě plnil všechny pokyny přicházející ze Záhřebu, coţ rozhodně k deeskalaci konfliktu nepřispělo. Boje se následně rozšířily na celé území BaH, vyţádaly si tisíce obětí a další tisíce lidí byly nuceny uprchnout a opustit svůj domov. Humanitární podmínky se zhoršovaly a ke konci roku 1992 jiţ Srbové drţeli v rukou 50-55% území (Hladký 272). Jednání o míru Malá naděje na ukončení bojů svitla stranám sporu začátkem roku 1993, kdy se představitelé všech tří etnických skupin sešly u jednoho stolu, aby prodiskutovali plán dvojice Vance-Owen. 16 Ten navrhoval, aby bylo území BaH rozčleněno na deset samosprávných provincií, které by odpovídaly etnické situaci v zemi. Tři provincie by připadly Srbům, tři Chorvatům, a tři by zůstaly Muslimům. Poslední, desátou provincií bylo Sarajevo, které by bylo pod správou všech tří skupin. Ţádné z území by nebylo etnicky čisté, ale kaţdé z etnik by tvořilo většinu ve svých třech provinciích. Srbům, okupujícím nyná téměř 70% Bosny, by připadlo hruba 45% území BaH, coţ pro ně představovalo značnou ztrátu (Rigby, 1994). Po několika měsících dohadů se do konce března vyslovili pro jak bosenští Chrovaté tak Muslimové, avšak postoj bosenských Srbů byl zamítavý. Vysvětlení je takové, ţe zatímco pro bosenské Chorvaty byl plán přijat téměř okamţitě (plánované Chorvatské provincie leţely na západě země, prakticky u hranice s Chorvatskem a bosenští Chorvati tak měli do budoucna vizi o připojení k Chorvatsku), Bosňáci uţ tolik vstřícní nebyli - nové rozdělení prakticky znamenalo ztrátu kontroly nad územím Bosny obklíčení Muslimských provincií Srby a Chorvaty. Nicméně protoţe pomoc v podobě 16 Plán Vance-Owen byl sestavený britským diplomatem Davidem Owenem jako zástupcem EU, a americkým diplomatem Cyrusem Vancem zastupujícím OSN. Předloţen byl v lednu 1993.
40 mezinárodní intervence byla v nedohlednu, rozhodli se dohodnu přijmout. Ovšem Srbové by souhlasem ztratili tvrdě vydobytá území (Rigby, 1994). Boje v BaH mezitím pokračovaly. Objevily se první ozbrojené spory mezi bosenskými Chorvaty a Muslimy, kteří byli doposud spojenci. Tímto nepřátelstvím do konfliktu přibyla třetí strana. Eskalace muslimsko-chorvatského je částečně povaţována za jeden z negativních důsledků Vance- Owenova plánu a to z toho důvodu, ţe kaţdá ze stran (z kterých obě s plánem souhlasily), se snaţila etnicky vyčistit své předpokládané provincie. Při dalším Ţenevském jednání pak bosenští Chorvati a bosenští Srbové navrhli nové rozdělení BaH - na tři ministáty, které by byly volně spojené do federace. Z plánu bylo zřejmé, ţe obě etnika vidí toto řešení jako dočasné, a do budoucna se budou plánovat zcela separovat a připojit srbské a chorvatské části BaH k Srbsku/Chorvatsku (Hladký, 2005, 274-275). Toto bylo pro bosenské Muslimy samozřejmě nepřijatelné, jednání byla zablokována. Jako by toho nebylo málo, situace v BaH se ještě více zkomplikovala sporem mezi samotnými muslimskými představiteli. Zatímco prezident Izetbegović poţadoval vyslat na další Ţenevská jednání pouze pozorovatele, jiný člen muslimského předsednictva, Fikret Abdić, usiloval o dohodu se Srbskem a Chorvatskem. Následně Abdić navázal úzkou spolupráci s Bělehradem a Záhřebem, a vyhlásil na severu bihaćské enklávy Autonomní oblast Západní Bosna. Vzápětí podepsal dohodu o trvalém míru s představitelem bosenských Srbů Karadţićem. Toto chování Izetbegović samozřejmě povaţoval za vzpouru a ke konci roku 1993 se bihaćská enkláva stala místem bojů Muslimů proti Muslimům (Hladký, 2005, 275). Vzápětí přišlo mezinárodní společenství s novým plánem řešení bosenské krize, tentokrát označovaný jako plán Owen-Stoltenberg. 17 Podle tohoto plánu měla být BaH etnicky i politicky rozdělena na tři bosenské republiky, coţ v podstatě znamenalo přijetí 17 Norský diplomat Thorvald Stoltenberg nahradil ve funkci C.Vance, který dubnu 1993 na svou pozici rezignoval.
41 chorvatsko-srbské myšlenky uspořádání Bosny. Unie měla mít jednotné občanství a společné zastoupení v OSN. Návrh také počítal s vytvořením koridorů, které by propojovaly jednotlivá etnika v různých částí republik. Hlavní město Sarajevo by bylo po nějaký čas ponecháno pod správou OSN a další město, Mostar by podléhal správě orgánů EU. Plán byl v této formě přijat představiteli bosenských Chorvatů a Srbů, za to ale razantně odmítnut z muslimské strany Izetbegovićem a SDA. Jeho přijetí by totiţ pro bosenské Muslimy znamenalo značnou územní ztrátu a tím pádem konec existence BaH tak jak ji známe. 18 V této době se začíná Bosně přicházet pomoc s arabského a muslimského světa. Do BaH začali muslimským silám Armády BaH proudit jak dodávky zbraní tak první dobrovolní vojáci (tzv. mudţahidové) (Hladký, 2005, 276). Nově vzniklá situace značně vylepšila obranné moţnosti muslimské armády, a nad to poskytla vládě lepší vyjednávací podmínky na mezinárodním poli. Před úplným kolapsem Owen-Stoltengergova plánu přišla další vlna eskalace konfliktu koncem léta 1993, kdy bosenští Chorvati oficiálně vyhlásili Chorvatskou republiku Herceg-Bosna (ChR Herceg-Bosna), která se sice formálně představila jako plánovaná součást budoucí federace tří bosenských republik, nicméně ve skutečnosti působila jako podpůrná síla Chorvatska při snaze rozbít území BaH. Na konci roku 1993 se pak ozbrojené síly bosenských Srbů a Chorvatů spojily, a napadly jednotky Bosňáků. Významným bodem ve vývoji bosenské občanské války byl únor 1994, kdy mezinárodní společenství vstupuje do konfliktu zatím nejvýrazněji od jeho počátku roku 1992. Co bylo důvodem tohoto náhlého zvratu? 5.února otřásla trţištěm Markale v centru Sarajeva silná exploze, která si vyţádala 68 mrtvých a více jak 200 zraněných. Přestoţe nebyl znám ţádný důkaz o viníkovi útoku, obvinění padlo na Srby. Ti vinu okamţité popřeli a následné šetření ukázalo, ţe granáty nemohly být vypáleny ze srbských pozic, nad- 18 Podle Owen-Stoltebergova plánu mělo bosenským muslimům připadnout zhruba 30% území BaH, bosenským Srbům zhruba 52%, a bosenským Chorvatům přibliţně 18% - 84 (Karadjis, 2000)
to se několik týdnů po útocích objevila zpráva Amerických vyšetřovatelů, ţe objevily 42 důkazy svědčící o tom, ţe akce byla vedena sarajevskou vládou proti vlastním lidem, a byl zoufalým pokusem upoutat pozornost světovým médií na obklíčené Sarajevo. Výsledek oficiálního šetření zveřejněný 16.2. nicméně konstatoval, ţe není moţné přesně určit, odkud byly granáty vypáleny (Hladký, 2005. 282). Fáze deeskalace Právě tento okamţik konfliktu by se dal označit jako počátek deeskalace občanské války v BaH. Ať jiţ pravda leţí kdekoliv, pozornosti se Sarajevu opravdu dostalo. Útok vyvolal masové poţadavky na letecké údery vůči Srbům, kterým se OSN snaţila za kaţdou cenu zabránit. Byla svolána schůze s představiteli Armády BaH a bosenskými Srby, kde EU a Rada NATO dala Srbům desetidenní ultimátum, aby stáhli své ozbrojené síly na předem určenou vzdálenost 20 kilometrů od Sarajeva a aby zastavili veškeré útoky (Bartos, Wehr, 2002, 141). Výsledný ústup ze strany Srbů nebyl po uplynutí ultimáta příliš přesvědčivý, hrozilo tedy letecké bombardování letadly NATO. Proti tomuto rozhodnutí NATO se ovšem postavilo Rusko, které jako alternativu představilo vlastní mírový plán. Ruský prezident Jelcin navrhl, aby se do pozic kolem Sarajeva uvolněných Srby přesunulo zhruba 400 ruských vojáků UNPROFOR, staţených z mise z Chorvatska. Tento návrh bosenští Srbové přijali, a stáhli se z daných pozic (Hladký, 2005, 283). Po tomto ruském diplomatickém vítězství bylo USA, do té doby pouze vlaţně zainteresované do konfliktu, determinované nenechat se Rusy zahanbit. Americkým cílem bylo nejprve přimět Chorvatsko, aby se přestalo angaţovat v bosenské válce. USA přispělo k uzavření smlouvy mezi Muslimy a bosenskými Chorvaty, které měla tvořit výchozí bod pro Muslimsko-chorvatksé spojenectví proti Srbům. Přestoţe Chorvatům bylo pohrozeno uvalení sankcí, a šlo tedy především a tzv. partnerství z rozumu, chorvatský prezident Franjo Tudjman dohodu přijal ve snaze udrţet si Američany na své straně.
43 Napětí panující mezi Muslimskou a chorvatskou stranou bylo tak velké, ţe jednání musela být vedena s kaţdou delegací zvlášť v oddělené místnosti, nicméně partnerství bylo uzavřeno a podepsáno jak Tudjmanem, tak Izetbegovićem (tzv. washingtonská dohoda). Výsledkem bylo vytvoření Muslimsko - chorvatské federace a pro americkou diplomacii to znamenalo významný úspěch ((Haskin, Miall, Woodhouse, 2006, 98). Další fáze deeskalace konfliktu nastala po zásahu tzv. Kontaktní skupiny do konfliktu. 19 Ta v červnu roku 1994 představila nový mírový plán, který by BaH rozdělil na dvě části - 51% území by připadlo Muslimsko-chorvatské federaci, zbývající část, tedy, 49%, by zůstalo bosenským Srbům. Karadjis tuto nabídku ve své knize hodnotí velmi negativně, dle jeho slov by to znamenalo oficiální potvrzení etnicky vyčištěných území, a toto rozdělení by do budoucna poskytlo moţnost konečné separace Bosny a území obývaného etnickými Srby (Karadjis, 2000, 116). Nicméně pod vyvinutým nátlakem se Bosňáci rozhodli dohodu přijmout, stejně jako bosenští Chorvati a představitelé Srbska. Srbsko v čele s prezidentem Miloševičem hodlalo co nejdříve spor ukončit a zbavit se tak mezinárodních sankcí uvalených na Srbsko - sám Miloševič se proto snaţil bosenské Srby přimět k podpisu. Bosenští Chorvati ale tento plán zamítli. V současné situaci totiţ drţeli v rukách celých 70% území BaH, dohoda by pro ně tedy znamenala značnou ztrátu. Důleţitým mezníkem v tom bodě byl fakt, ţe bosenští Srbové přestali být přímo podporováni ze Srbska. Stále bylo sice jasné, jejich zásobování a zbraně pochází právě odsud, nicméně oficiálně podpora ze Srbska skončila. Podle Haskinové mohl být právě tento rozchod spolu s tlakem mezinárodního společenství na podepsání mírové dohody impulzem pro bosenské Srby k obsazení jedné z bezpečných zón, Srebrenice (Haskin, Miall, Woodhouse, 2006, 101). 19 Kontaktní skupina (Contact Group) byla neformálním seskupením významných států - USA, UK, Francie, Německo a Rusko. Vznikla z americké iniciativy jako reakce na balkánskou krizi s cílem moderovat konflikt směrem k jeho ukončení.
44 Mezitím ke konci roku 1994 došlo k opětovné eskalaci konfliktu - znovu se rozhořely boje kolem enklávy Bihać mezi Armádou BaH a muslimskými separatisty vedenými Abdićem podporovaných bosenskými Srby. K Armádě BaH se připojily chorvatské jednotky HVO, a společně se jim podařilo prorazit srbské obklíčení Bihaće a stoupenci Abdiće byli nuceni uprchnout do Chorvatska (Hladký, 2005, 287). Závěrem roku nabídl americký prezident Jimmy Carter, ţe se pokusí zprostředkovat mírová jednání v BaH - výsledkem byla dohoda o čtyřměsíčním příměří, podepsána 31.12.1994. Cesta k trvalému míru to ovšem nebyla, zúčastněné strany vyuţily čas spíše k dozbrojení a obnovení sil. Po čtyřech měsících, tedy v dubnu, byly boje v BaH obnoveny. V létě 1995 pak došlo k nejkrutějším událostem bosenské občanské války. 11. července Bosenští Srbové vedeni generálem Mladićem dobyli bosňáckou enklávu Srebrenici, která byla jednou z šesti bezpečných zón v BaH. 20 Srebrenická bezpečná zóna měla být pod ochranou 600 nizozemských vojáků UNPROFOR, ale ani ti nedokázali Srebrenici před bosenskými Srby ochránit. Kvůli nedostatečné výzbroji se museli z bezpečné zóny stáhnout, a její obyvatelé tak byli necháni na pospas blíţícímu se masakru. Bosenští srbové se v dobyté Srebrenici dopouštěli brutálního násilí - statistiky Červeného kříţe mluví o 7,079 zavraţděných, převáţně muţů, mezi 12. a 16.červencem 1995 (Haskin, Miall, Woodhouse, 2006, 102). Dalších zhruba 25 tisíc lidí, z velké části ţen, dětí a starých lidí, bylo Srby odvezeno a přemístěno do jiných částí BaH. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii později klasifikoval události ve Srebrenici jako genocidu. Tato událost rozproudila diskuze o smyslu mise OSN v Bosně, a zdá má vůbec smysl vojáky UNPROFOR v zemi nechávat. Ten samý měsíc, 25.7., padla do rukou bosenských Srbů další bosňácká enkláva, která také měla být jednou z bezpečných zón pod ochranou OSN (Hladký, 2005, 286). 20 Bezpečné zóny byly vyhlášeny OSN 6.5.1993, coţ znamenalo, ţe těchto šest enkláv mělo být pod ochranou OSN (Sarajevo, Tuzla, Bihać, Goraţdě, Ţepa a Srebrenice)
45 Od července do září roku 1995 konflikt v BaH velice rychle vyeskaloval. V srpnu byl do BaH vyslán americký náměstek ministra zahraničí, Richard Holbrooke, na postu mezinárodního vyjednavače. Holbrooke postupoval velmi tvrdě a neústupně, s cílem prosadit svůj mírový plán za kaţdou cenu. Holbrookova mírová dohoda byla jakousi kombinací všech předchozích návrhů s několika inovacemi - Bosna a Hercegovina měla zůstat jednotným státem zachovávajícím současné hranice, vnitřně by potom byla rozdělena na dva útvary tvořené bosňácko-chorvatskou federací a Srby v poměru 51% ku 49%. Mezitím došlo 28.srpna v Sarajevu k dalšímu útoku na trţišti - přišlo při něm o ţivot 37 lidí a jednotky UNPROFOR vydaly zprávu, ţe tentokrát jejich radary jednoznačně zaznamenaly vypálení střel ze srbských pozic (Hladký, 2005, 288). Holbrook tento incident pojal jako příleţitost udělat to, co se měla udělat jiţ před třemi lety a inicioval letecké útoky NATO na vojenské pozice bosenských Srbů v BaH, které se odehrály dva dny po masakru v Sarajevu. Letecký útok představoval pro bosenské Srby citelnou ztrátu, čehoţ rychle vyuţila bosňácká vláda. Usoudila, ţe dilomatickou cestou svá ztracená území nezíská (viz. Holbrookův plán), a rozhodla se spíše neţ-li politické, pouţít vojenské metody vyřešení bosenského konfliktu (Haskin, Miall, Woodhouse, 2006, 106). Během pár týdnů obsadila Armáda BaH spolu s jednotkami HVO a chorvatskou armádou zhruba 4.000 km2, které předtím ovládali bosenští Srbové (Hladký, 2005, 288). Nejspíš by postupovali i dále, ale v tomto momentě zasáhlo mezinárodní společenství a pomocí silného politického nátlaku ofenzivu bosňácko-chorvatských jednotek ukončilo. Následně se Holbrookovi podařilo uzavřít mezi stranami sporu dohodu o příměří. Strany také souhlasily s konáním mírových jednání na půdě USA, konkrétně městě Daytonu ve státě Ohio. Tímto konflikt v BaH přechází do konečné fáze řešení konfliktu, se aktéři dohodnou na poválečném urovnání, rozdělení statků a správě území třetí stranou.
Fáze řešení konfliktu 46 Mírová jednání v Daytonu začala 1.listopadu 1995 a byla z velké části pod taktovkou amerických diplomatů. Zúčastnily se ho všechny tři znepřátelené strany, nicméně bosenští Srbové byli k jednáním přizváni pouze jako pozorovatelé, bez moţnosti do nich zasáhnout. Zastupování byli srbským prezidentem Miloševićem. Jednání celkově probíhaly pod velkým nátlakem ze strany USA, aby přiměly strany konfliktu k podpisu. Několikrát se rozhovory ocitly téměř na pokraji krachu, a to zejména v okamţiku rozdělování území BaH, kdy Američané trvali na poměru 51:49%. Avšak situace se od první prezentace Holbrookova plánu změnila, a bosňácká vláda nyní ovládala o poznání větší území. Nakonec se finální verze rozdělení dočkala několika důleţitých územních změn ve prospěch bosňáků (jednalo se o teritoriální změny rozdělení, nikoliv o poměr velikosti jednotlivých území). Finální verze a závěrečná podoba smlouvy o ukončení války a nastolení míru v Bosně a Hercegovině (tzv. daytonská mírová dohoda) byla podepsána 14.12. 1995 v Paříţi. Svými podpisy ji stvrdili Slobodan Milosević, Franjo Tudman a Alija Izetbegovic. Tato smlouva zachovala BaH jako jednotný stát se současnými hranicemi, nicméně rozdělovala území BaH na dvě politicko- správní subjekty: bosňácko-chorvatskou federaci (51%) a Republiku srbskou (49%), viz. obrázek:
47 Místo mírových jednotek OSN měla být BaH předána pod správu mezinárodní vojenské mise IFOR pod patronací NATO (The Implementation Force), která měla dohlédnout nad plněním podmínek stanovených daytonskou dohodou. Občanská válka v Bosně a Hercegovině byla nejkrvavějším konfliktem v Evropě v konci druhé světové války. Vyţádala si zhruba 200 tisíc mrtvých a 2 miliony přesídlených osob. Přesto ani jedna ze zúčastněných stran nedosáhla svých cílů a území BaH muselo být po konci války předáno pod správu mezinárodního společenství. Konflikt po sobě zanechal hluboký šrám ve vztazích mezi jednotlivými etniky, plný nedůvěry a nenávisti, který je patrý aţ do současnosti a pravděpodobně se jiţ nikdy plně nezotaví (Hladký, 2005, 291-293). 4.2. Válka v Kosovu Nevraţivost na území Kosova má velmi dlouho historii, která sahá aţ do období středověku. Uţ samotné dějiny středověku, které se týkají historického nároku na Kosovské území a staré křivdy, jsou dodnes sporem a bývají častokrát manipulovány v zájmu strany konfliktu, která tyto dějiny interpretuje. S trochou nadsázky by se dalo prohlásit, ţe celé dějiny Kosova jsou dějinami latentního konfliktu.