Uznání a výkon rozhodnutí dle nového Nařízení Brusel I bis

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY PRÁVO A PRÁVNÍ VĚDA Katedra mezinárodního a evropského práva Diplomová práce Uznání a výkon rozhodnutí dle nového Nařízení Brusel I bis Markéta Polášková 2014/2015

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma: Uznání a výkon rozhodnutí dle nového nařízení Brusel I bis zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury. V Brně... 2

Děkuji paní JUDr. Tereze Kyselovské, Ph.D. za odborné vedení a cenné rady při zpracování mé diplomové práce. Rovněţ děkuji celé své rodině za velkou podporu a pomoc. Zvláštní poděkování patří mamce a sestře Zuzce a to za trpělivost, kterou se mnou převáţně ve zkouškových obdobích měly. 3

Abstrakt Diplomová práce se zabývá problematikou uznávání a výkonu cizího soudního rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních mezi členskými státy Evropské unie. V jejím rámci se autorka zaměřila na analýzu revidovaného nařízení Brusel I a srovnání postupů v něm obsaţených s úpravou v původním nařízení Brusel I. Autorka rovněţ neopomenula v průběhu celé práce reflektovat významnou judikaturu SD EU a pozornost byla věnována jak zrušenému řízení o prohlášení vykonatelnosti, tak řízením v nařízení Brusel I upraveným nově.. Klíčová slova: Nařízení Brusel I, uznání rozhodnutí, výkon rozhodnutí, revize, prohlášení vykonatelnosti, občanská a obchodní věc 4

Abstract This thesis deals with the recognition and enforcement of foreign court judgments in civil and commercial matters between the Member States of the European Union. Within this framework, the author focuses on the analysis of the revised Brussels I Regulation and comparison procedures contained in it with the adjustment of the original Regulation Brussels I. The author also did not fail during the entire work reflect significant jurisprudence of European Court of Justice. An attention was given to the abolished exequatur procedure and also to proceeding in the Brussels I Regulation newly modified. Key words Brussels I regulation, recognition of judgement, enforcement of judgement, revision, declaration of enforceability, civil and commercial matters 5

Obsah Obsah... 6 Seznam zkratek... 8 Úvod... 9 1 Vymezení působnosti nařízení Brusel I a základních pojmů... 11 1.1 Působnost nařízení Brusel I... 11 1.2 Vymezení pojmu rozhodnutí... 14 1.3 Vymezení pojmu soud... 16 2 Uznání cizího rozhodnutí... 18 2.1 Pojem uznání a jeho účinky... 18 2.2 Způsoby uznání... 20 2.2.1 Automatické uznání... 21 2.2.2 Samostatné řízení o uznání... 23 2.2.3 Uznání rozhodnutí jako předběţná otázka... 27 2.3 Přerušení řízení... 28 2.4 Formální náleţitosti uznání rozhodnutí... 30 3 Vykonatelnost rozhodnutí podle původního nařízení... 33 3.1 Obecně k exequatur... 34 3.1.1 Podmínky prohlášení vykonatelnosti... 35 3.2 Řízení o prohlášení vykonatelnosti v prvním stupni... 37 3.2.1 Návrh na prohlášení vykonatelnosti... 37 3.2.2 Průběh řízení o prohlášení vykonatelnosti... 41 3.3 Řízení o prohlášení vykonatelnosti ve druhém stupni... 42 4 Výkon rozhodnutí... 45 5 Odepření uznání a výkonu cizího rozhodnutí... 48 6

5.1 Důvody pro odepření uznání a výkonu... 53 5.1.1 Rozpor s veřejným pořádkem... 54 5.1.2 Závaţné vady řízení... 56 5.1.3 Neslučitelnost rozhodnutí... 58 5.1.4 Porušení některých pravidel o příslušnosti... 59 Závěr... 61 Použitá literatura a prameny... 63 7

Seznam zkratek Bruselská úmluva/ BÚ Bruselská úmluva o soudní příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních z roku 1968 Nařízení Brusel I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Nařízení Brusel II Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27 listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manţelských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti OSŘ Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád Původní nařízení Brusel I Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech SD EU Soudní dvůr EU ZMPS Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém 8

Úvod Fungování Evropské unie a jejího jednotného trhu je postaveno na pohybu čtyř základních elementů mezi jednotlivými členskými státy navzájem, coţ je vyjádřeno v základních ekonomických svobodách, kterými jsou volný pohyb osob, zboţí, sluţeb a kapitálu. K zajištění co nejefektivnějšího fungování jednotného trhu toto však nestačí, jelikoţ by osoby účastnící se příslušných právních vztahů v rámci jednotného trhu EU byly při vymáhání svých práv vystaveny nepřiměřené zátěţi, coţ by bezesporu vedlo k útlumu jejich zpravidla ekonomických aktivit v rámci jednotného trhu. Z tohoto důvodu se v odborné literatuře mluví o tzv. páté svobodě, kterou je zajištění volného pohybu soudních rozhodnutí a dalších aktů orgánů státní moci. Soudní rozhodnutí jsou projevem státní svrchovanosti, a proto jejich účinky nastávají automaticky jen na území státu, který je vydal. Nakládání s cizím rozhodnutím tvoří stěţejní část mezinárodního práva procesního a jeho úprava se nachází jak v pramenech práva vnitrostátního, tak mezinárodního. V rámci unijního práva je nejvýznamnějším právním předpisem upravujícím uznání a výkon cizích soudních rozhodnutí ve věcech civilních nařízení o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, tzv. nařízení Brusel I, které tvoří rovněţ hlavní pramen této diplomové práce. V posledních pěti letech prošla úprava nařízení významnou revizí, která vyvrcholila dne 12. 12. 2012 přijetím přepracovaného znění nařízení Brusel I a jeţ se ve větší části stalo pouţitelné teprve dnem 10. 01. 2015. Vzhledem k tomu, ţe se úprava nakládání s cizími rozhodnutími pouţije aţ na rozhodnutí, která budou po tomto datu vydána, jedná se o oblast doposud neprobádanou a bez dostatečné reflexe v aplikační praxi, alespoň co se ustanovení revizí dotčených týče. Z výše uvedeného důvodu se budu v diplomové práci zabývat problematikou Uznání a výkonu rozhodnutí dle nového nařízení Brusel I bis. Nejvýznamnější 9

změnou v procesu nakládání s cizím rozhodnutím je zrušení mezitímního řízení o prohlášení vykonatelnosti, tzv. exequatur a přesunutí kontrolních mechanismů do stádia výkonu, čímţ je sledován záměr zjednodušit systém nakládání s cizími rozhodnutími vydanými v civilních věcech mezi členskými státy EU. Cílem této práce je rozbor úpravy uznání a výkonu cizích rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních podle nařízení Brusel I a srovnání úpravy obsaţené v revidovaném nařízení s ustanoveními uvedenými v původním nařízení Brusel I, se zaměřením se na konkrétní procesní úkony, které při nakládání s cizím rozhodnutím české soudy činí. Problematika uznání a výkonu cizích rozhodnutí je natolik obšírná, ţe by byl několikrát překročen rozsah stanovený pro diplomovou práci, proto některé problémy jen nastíním, aniţ bych se jejich rozborem hlouběji zabývala, tak jak tomu např. je u důvodů pro odepření uznání a výkonu. V závěru diplomové práce potvrdím či vyvrátím následující hypotézy: o Nařízením Brusel I dojde ke zrychlení procesu uznání a výkonu cizích soudních rozhodnutí oproti původnímu nařízení Brusel I. o Nařízením Brusel I dojde ke zjednodušení procesu uznání a výkonu cizích soudních rozhodnutí Pro zpracování své diplomové práce jako hlavní metody pouţiji analýzu dostupných zdrojů, jako jsou předpisy unijního práva, odborná literatura a především judikatura SD EU, popis daného právního stavu a srovnání úpravy obsaţené v novém nařízení Brusel I s úpravou v nařízení původním. 10

1 Vymezení působnosti nařízení Brusel I a základních pojmů 1.1 Působnost nařízení Brusel I Nařízení Brusel I je základním právním předpisem evropské justiční spolupráce ve věcech občanských a obchodních. Upravuje dvě stěţejní oblasti mezinárodního práva procesního, kterými jsou mezinárodní příslušnost a regulace přesunu soudního rozhodnutí ze státu původu do jiného členského státu EU. Nejedná se však o jediný unijní předpis, který by přesun soudních rozhodnutí reguloval, a proto je nezbytné před samotným započetím jeho aplikace zjistit, zdali jsou v konkrétním případě naplněny znaky jeho působnosti a tudíţ jestli je aplikace nařízení Brusel I přípustná či nikoliv. 1 Věcná působnost je vymezena v čl. 1 nařízení Brusel I, a to tak, ţe se nařízení bez ohledu na druh soudu vztahuje pouze na věci občanské a obchodní. V reţimu přesunu soudních rozhodnutí mohou být tedy uznána a vykonána pouze rozhodnutí, soudní smíry a veřejné listiny, které mají povahu občanské či obchodní věci. Vedle pozitivního vymezení věcné působnosti čl. 1 odst. 1 a 2 obsahují rovněţ negativní výčet věcí, na které se nařízení Brusel I nepouţije, jedná se např. o věci daňové, celní, správní, rozhodčí a insolvenční či obdobná řízení. Oproti úpravě v původním nařízení došlo k rozšíření negativního vymezení o odpovědnost státu za jednání a opomenutí při výkonu státní moci, dále o vyţivovací povinnost vzniklou v důsledku smrti, vyplývající z rodinných vztahů, rodičovství, manţelství nebo příbuzenských vztahů. 1 ROZEHNALOVÁ, N; VALDHANS, J; DRLIČKOVÁ, K; KYSELOVSKÁ, T. Mezinárodní právo soukromé Evropské unie: (Nařízení Řím I, Nařízení Řím II, Nařízení Brusel I). Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013, str. 310-311. ISBN: 978-80-7478-016-5. 11

Vyloučené oblasti jsou zpravidla upraveny v samostatném unijním předpise 2 nebo se jedná o řízení, u kterých na základě odlišné vnitrostátní úpravy neexistuje konsens na tom, zdali se jedná o věc soukromoprávní nebo veřejnoprávní. Pojem věc občanská a obchodní je vykládán autonomně v souladu s judikaturou SD EU, jelikoţ pouze tímto způsobem je zabezpečen jednotný výklad a jednotná aplikace nařízení Brusel I v jednotlivých členských státech. Při posuzování věcné působnosti se vychází z charakteru hlavního předmětu řízení, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno. Významným vodítkem v této otázce je rozhodnutí SD EU ve věci LTE vs. Eurocontrol, kdy se na SD EU obrátil německý soud s dotazem, zdali se pojem občanské a obchodní věci má vykládat podle práva státu původu nebo podle práva doţádaného státu. SD EU judikoval, ţe pojem občanská a obchodní věc má v unijním právu stejný význam, a proto jej nelze interpretovat pouze prostřednictvím národních pravidel vybraného členského státu. Při výkladu je nezbytné vycházet z cílů nařízení Brusel I a z obecných zásad vyplývajících ze souboru vnitrostátních právních řádů členských států. Dále se SD EU v rámci výše zmíněného případu zabýval otázkou, zdali se nařízení Brusel I můţe aplikovat i na vztah mezi osobou soukromého a veřejného práva a dospěl k závěru, ţe toto přípustné je, pokud subjekt veřejného práva vystupuje v roli, jeţ je typická pro osoby soukromého práva. 3 Územní působnost je omezena jen na členské státy EU, respektive rozhodnutí na jejich územích vydaná. Bydliště, sídlo ani státní příslušnost 2 Např. nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. Listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manţelských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti nebo nařízení EP a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. Července 2012, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení. 3 Rozhodnutí SD EU ze dne 14. Října 1976. LTU Lufttransportunternehmen GmbH und Co. KG vs. European Organisation for the Safety of Air Navigation. Věc 29/76. In: Eur-Lex. [online]. [cit. 22. 3. 2015]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/en/txt/pdf/?uri=celex:61976cj0029&from=en. 12

účastníků řízení nerozhoduje 4 a rovněţ se nevyţaduje, aby byl právní vztah spojen s jiným státem, mezinárodní prvek je totiţ spatřován v tom, ţe se o uznání rozhodnutí ţádá v jiném státě, neţ ve kterém bylo toto vydáno. Čistě vnitrostátní spor tedy není pro postup podle nařízení Brusel I překáţkou. Nařízení Brusel I upozorňuje na zvláštní postavení Dánska 5 vyplývající z Protokolu č. 22 o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o EU a ke Smlouvě o fungování EU, na základě kterého se Dánsko nezúčastnilo přijímání revidované verze nařízení Brusel I a ani se pro něj toto nařízení nestalo závazné a pouţitelné. Na základě čl. 3 protokolu však Dánsku svědčí právo, nikoliv povinnost, uplatnit změny původního nařízení Brusel I tak, aby jeho podoba odpovídala revidovanému nařízení. Vzhledem k tomu, ţe do současné doby Dánsko s EU neuzavřelo dohodu obdobnou té z roku 2006 o příslušnosti, uznávání a výkonu soudního rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, tak se i nadále ve vztahu k Dánsku bude postupovat podle původního nařízení Brusel I. Otázku osobní působnosti není v oblasti uznání a výkonu cizího rozhodnutí potřebné zkoumat. 6 Pro jeho pouţití se nevyţaduje, aby strany měly bydliště, popř. sídlo v různých státech ba dokonce se ani nevyţaduje, aby strany řízení měly bydliště na území EU, coţ s sebou můţe nést určité negativní dopady. Na základě této skutečnosti by totiţ mohlo dojít k uznání a výkonu rozhodnutí vydaného v členském státě, ve kterém nemá ţalovaný bydliště, popř. sídlo a kdy soud svou příslušnost zaloţil pouze na základě pravidel obsaţených v jeho 4 VAŠKE, V. Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice. 1. vyd., Praha: C. H. Beck, 2007, str. 13. ISBN: 978-80-7179-614-5. 5 Bod 41 preambule nařízení Evropského parlamentu a rady EU č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. In: Eur-Lex [online]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 20. 1. 2015]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/lexuriserv/lexuriserv.do?uri=oj:l:2012:351:0001:0032:cs:pdf. 6 K naplnění této působnosti pouze postačí, je-li rozhodnutí vydané v jednom členském státě uznáváno v jiném státě EU. ROZEHNALOVÁ, VALDHANS, DRLIČKOVÁ, KYSELOVSKÁ, 2013, op. cit., str. 312. 13

vnitrostátních procesních předpisech. Kritéria pro určení vnitrostátní příslušnosti musí být v souladu s čl. 76 odst. 1 písm. a) oznámeny Komisi. 7 Podle výše zmíněného se z pohledu nařízení Brusel I nejedná o dostatečně úzký vztah mezi ţalovaným a státem, ve kterém by rozhodnutí mělo být vydáno, a proto členským státům zakazuje zaloţit příslušnost jen na základě vnitrostátních pravidel. Osoby, které nemají v členském státě bydliště či sídlo, tam mohou být ţalované pouze podle pravidel stanovených v oddílech 2 aţ 7 kapitoly II nařízení Brusel I. Nicméně porušení tohoto ustanovení automaticky nevede k vynesení výroku o neuznání. Mezi důvody odepírající uznání a výkon cizího rozhodnutí patří pouze porušení pravidel příslušnosti v řízeních, ve kterých je ţalovanou stranou pojistník, pojištěný, osoba z pojistné smlouvy oprávněná, poškozený, spotřebitel nebo zaměstnanec 8 a případy, ve kterých došlo k porušení příslušných ustanovení o výlučné příslušnosti. 9 Časová působnost je upravena v čl. 66 nařízení Brusel I, podle kterého se toto nařízení vztahuje pouze a jen na ta řízení, která byla zahájená ke dni 10. ledna 2015 nebo po něm a dále na veřejné listiny formálně vyhotovené nebo registrované a na soudní smíry schválené či uzavřené ke stejnému dni. Pro řízení zahájená, soudní smíry uzavřené či veřejné listiny formálně vyhotovené před 10. lednem 2015 se pouţije právní úprava obsaţená v původním nařízení Brusel I. 1.2 Vymezení pojmu rozhodnutí Definice pojmu rozhodnutí je spolu s demonstrativním výčtem uvedena v čl. 2 písm. a ), rozumí se jím každé rozhodnutí vydané soudem členského státu bez ohledu na to, je-li označeno jako rozsudek, usnesení, příkaz či nařízení výkonu rozhodnutí, jakož i rozhodnutí o nákladech řízení vydané soudním úředníkem. 10 Stejně jako v případě vymezení pojmu věci občanské a obchodní se i zde jedná 7 Čl. 5 nařízení Brusel I. 8 Tamtéţ, čl. 45 odst. 1 písm. e ) bod i ). 9 Tamtéţ, čl. 45 odst. 1 písm. e ) bod ii ). 10 Tamtéţ, čl. 2 písm. a ). 14

o pojem autonomní, jehoţ výklad je přípustný pouze prostřednictvím unijního práva včetně judikatury SD EU, jelikoţ se forma a označení rozhodnutí podle procesních právních předpisů v jednotlivých členských státech liší. 11 Rozhodnutím ve smyslu nařízení Brusel I můţe být pouze akt státní moci, který autoritativně potvrzuje, zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti účastníků řízení. Lze tedy dovodit, ţe jím nejsou procesní smíry, jelikoţ ty jsou výrazem smluvní autonomie stran, nicméně i tyto je moţné uznat a vykonat podle nařízení Brusel I, a to prostřednictvím kapitoly IV tohoto nařízení. Pokud však činnost soudu nespočívala pouze v osvědčení smíru, ale byl-li smír přijat ve formě soudního rozhodnutí a představuje tak exekuční titul, potom se i tato forma smíru povaţuje za rozhodnutí ve smyslu nařízení Brusel I. 12 Takové rozhodnutí však rovněţ musí spadat do časové, místní a věcné působnosti. Pro účely uznání a výkonu se tedy musí jednat o rozhodnutí vydané soudem členského státu 13 Evropské unie nejdříve dne, ve kterém vešlo nařízení Brusel I v platnost v obou státech, hlavním předmětem řízení musí být věc občanská nebo obchodní a dále se nesmí jednat o věc, která by byla obsaţena v negativním výčtu čl. 1 nařízení Brusel I. Týká-li se rozhodnutí více věcí, kdy některé z nich nespadají do působnosti nařízení Brusel I, soud v doţádaném státě můţe uznat a vykonat pouze tu část rozhodnutí, která tyto podmínky splňuje, coţ je v práci dále rozvedeno pod instituty částečného uznání a výkonu cizího soudního rozhodnutí. 14 Rozhodnutí nemusí být konečné nebo nezvratné, z úpravy v části uznání a výkonu cizího rozhodnutí vyplývá, ţe mohou být vykonána i rozhodnutí, která nejsou ve státě původu pravomocná, musí však vţdy být vykonatelná. 11 ROZEHNALOVÁ, VALDHANS, DRLIČKOVÁ, KYSELOVSKÁ, op. cit., str. 316. 12 RAUSCHER, T. Europäisches Zivilprozessrecht: Kommentar. München: Sellier-European Law Publishers, 2004, str. 339. ISBN: 3-935808-08-9. 13 Ve smyslu čl. 55 Smlouvy o Evropské unie a ve spojení s čl. 355 Smlouvy o fungování Evropské unie. 14 VAŠKE, 2007, op. cit., str. 28. 15

Rozhodnutím jsou rovněţ předběţná opatření, která jsou na rozdíl od původního nařízení Brusel I v čl. 2 písm. a ) výslovně uvedena, nařízení tak reagovalo na judikaturu SD EU, díky které došlo k upřesnění této problematiky. Rozhodnutím jsou i ta, kterými soud odmítne ţalobu jako věcně neopodstatněnou, rozhodne o své nepříslušnosti k projednání věci a také ta, která byla vydaná v nepřítomnosti ţalovaného, u nás by se např. jednalo o rozsudek pro zmeškání. 15 Předběţná opatření jako rozhodnutí musí být vydána soudem členského státu Evropské unie, který má příslušnost rozhodnout o věci samé. Nezbytným předpokladem je, aby ţalovaný byl k soudu za účelem projednání předběţného opatření předvolán nebo aby alespoň byl o rozhodnutí v této otázce vyrozuměn předtím, neţ se započne s výkonem předběţného opatření. 1.3 Vymezení pojmu soud Aby se jednalo o rozhodnutí ve smyslu čl. 2 písm. a ) nařízení Brusel I, musí být toto vydáno pouze soudem členského státu Evropské Unie. V této otázce se vyslovil SD EU v rozhodnutí Owens vs. Bracco. 16 Pojem soud není v nařízení Brusel I vymezen, avšak na jeho interpretaci se významných způsobem podílel SD EU. V rozsudku Solo Kleinmotoren GmbH vs. Emilio Boch SD EU vymezil pojem soud jako soudní orgán, který koná nezávisle na ostatních státních orgánech, rozhoduje o sporech mezi stranami na základě své pravomoci a jehoţ rozhodnutí jsou přijímána postupem zaloţeným na úctě ke spravedlivému procesu. Další podmínkou je, ţe se musí jednat o soud státní, nařízení se tedy nevztahuje na rozhodnutí vydaná např. rozhodčími nebo mezinárodními soudy, 15 ROZEHNALOVÁ, VALDHANS, DRLIČKOVÁ, KYSELOVSKÁ, op. cit., str. 318 319. 16 Rozhodnutí SD EU ze dne 20. Ledna 1994. Owens Bank Ltd. v. Fulvio Bracco and Bracco Industria Chimica SpA. Věc C-129/92. In: Eur-Lex [online]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 8. 2. 2015]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/en/txt/pdf/?uri=celex:61992cj0129&from=en. 16

výjimku netvoří ani rozhodnutí vydaná SD EU nebo Evropským soudem pro lidská práva. 17 Druh soudu není pro účely nařízení podstatný, uznání a výkonu mohou podléhat i rozhodnutí trestních soudů o náhradě škody nebo správních soudů, jsou-li naplněny všechny působnosti nařízení Brusel I. Reţimu nařízení podléhají rovněţ rozhodnutí soudních úředníků o nákladech řízení, pokud je hlavní předmět řízení věcně příslušný k nařízení Brusel I, a to i jen z části. 18 Avšak i v tomto případě se musí jednat o rozhodnutí vydané v řízení soudního typu. 19 17 Rozhodnutí SD EU ze dne 2. Června 1994. Solo Kleinmotoren GmbH v Emilio Boch. Věc C - 414/92. Eur-Lex [online]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 10. 2. 2015]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/en/txt/html/?isolduri=true&uri=celex:61992cj0414. 18 Čl. 2 písm. a ) nařízení Brusel I. 19 VAŠKE, op. cit., str. 30. 17

2 Uznání cizího rozhodnutí Soudní rozhodnutí je projevem svrchované státní moci a jako takové, jsou jeho účinky omezeny jen na území státu, který dané rozhodnutí vydal, jedná se o tzv. členský stát původu. 20 Velice často se však naskytnou situace kdy oprávněný, ačkoli bylo rozhodnutí ve státu původu vydáno v jeho prospěch, nemá pro případ, ţe povinný nesplní svou povinnost dobrovolně, reálnou moţnost na vymoţení svého práva prostřednictvím exekuce, a to z toho důvodu, ţe povinný nemá dostatečný majetek na území státu původu. Oprávněný musí tedy podstoupit proces přenosu takového rozhodnutí do jiného státu, tzv. doţádaného členského státu 21, v němţ se nachází majetek povinného, který by případně mohl být pouţit na nucený výkon soudního rozhodnutí. Uznání rozhodnutí doţádaným státem je tedy předpoklad pro to, aby cizí rozhodnutí mělo na území jiného státu účinky. 2.1 Pojem uznání a jeho účinky Definici pojmu uznání ani jeho účinků v nařízení Brusel I nenalezneme. Podle hlediska práva pouţitelného na účinky cizích rozhodnutí rozlišujeme tři teorie. První z nich je tzv. teorie rozšíření účinků, dle které náleţí cizímu rozhodnutí v doţádaném státě stejné účinky jako by mu náleţely ve státě původu. Jejím opakem je teorie rovnosti účinků 22 vycházející z toho, ţe cizí rozhodnutí poţívá v doţádaném státě přesně takové účinky jako je má rozhodnutí tuzemské. Poslední je teorie kumulativní, jeţ vychází z teorie rozšíření účinků, pokud jsou tyto identické nebo menší neţ účinky srovnatelného rozhodnutí vydaného 20 Čl. 2 písm. d) nařízení Brusel I. 21 Tamtéţ, čl. 2 písm. e). 22 Z teorie vychází rovněţ ZMPS (viz 16). PAUKNEROVÁ, M.; ROZEHNALOVÁ, N.; ZAVADILOVÁ M a kol. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, str. 115. ISBN: 978-80-7478-368-5. 18

v doţádaném státě. Avšak horní hranice účinků uznávaného rozhodnutí je tvořena maximálně moţnými účinky v doţádaném státě. 23 Podle Jenardovy zprávy by měl proces uznání cizího rozhodnutí vyústit v přiznání takových účinků, kterých by rozhodnutí poţívalo ve státě, pod jehoţ svrchovanou mocí bylo vydáno. 24 Zároveň by měl doţádaný stát respektovat existenci rozhodnutí při své vlastní rozhodovací činnosti rozhodnutí zakládá překáţku res judicata. 25 Shodně rozhodl rovněţ Soudní dvůr EU ve věci Hoffman vs. Krieg 26, kterému byly nizozemským soudem poloţeny následující otázky: o Musí být rozhodnutí uznanému podle čl. 26 Bruselské úmluvy (čl. 36 nařízení Brusel I) přiznány v doţádaném státě stejné účinky, které má ve státě, v němţ bylo vydáno? o Musí být cizí rozhodnutí, které bylo v jiném členském státě prohlášeno za vykonatelné podle čl. 31 BÚ, vykonáno ve všech situacích, za kterých by bylo vykonatelné ve státě vydání, ačkoliv není podle práva doţádaného 23 RAUSCHER, T., op. cit., str. 344-345. 24 JENARD, P. Report on the Convention on Jurisdiction and the Enforcement of Judgements in Civil and Commercial Matters,No C 59/8.In: Eur-lex [online]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 20. 1. 2015]. Dostupné z: http://aei.pitt.edu/1465/1/commercial_report_jenard_c59_79.pdf. 25 MAGNUS, U.; MANKOWSKI, P. Brussels I regulation. 2nd rev. vydání. München: Sellier. European Law Publishers. 2011, str. 637. ISBN: 978-3-86653-142-0. 26 Skutkový stav věci: Spor vznikl mezi dvěma německými občany, manţely, panem Hoffmanem a paní Kriegovou. Pan Hoffman odešel v roce 1978 do Nizozemí, kdy na ţádost paní Kriegové ji německý soud, po dobu po kterou budou manţelé ţít odděleně, usnesením přiznal výţivné. V roce 1980 podal pan Hoffman u nizozemského soudu návrh na rozvod manţelství, kterému bylo následně podle německého práva vyhověno, rozhodnutí však nebylo v době vzniku sporu v Německu uznáno. SD EU rozhodl, ţe německé rozhodnutí nebylo s nizozemským rozhodnutím o rozvodu slučitelné, a proto nemohlo být v Nizozemí vykonáno. 19

státu výkon takového rozhodnutí moţný, a to z důvodů stojících mimo rámec působnosti BÚ? 27 Na první otázku odpověděl SD EU kladně, tedy přiznal uznanému cizímu rozhodnutí v doţádaném státě zásadně stejné účinky, jako má ve státě původu (teorie rozšíření účinků), přičemţ tyto účinky jsou ve státě uznání limitované pouze výhradou veřejného pořádku 28 (čl. 45 odst. 1 písm. a ) ). Druhá otázka byla SD EU zodpovězena negativně, z čehoţ vyplývá, ţe rozhodnutí vykonatelné ve státě původu nesmí být vykonáno v doţádaném státě pokud, podle práva tohoto státu, není výkon rozhodnutí dále moţný, a to i z důvodů stojících mimo rámec působnosti nařízení Brusel I. 29 2.2 Způsoby uznání Cizí rozhodnutí můţe být v doţádaném státě v zásadě uznáno dvěma způsoby. 30 Prvním dochází k uznání cizího rozhodnutí bez vyslovení zvláštního výroku o uznání, kdy soud v řízení, ve kterém můţe mít uznávané rozhodnutí význam k tomuto, bez formálního zvláštního řízení, pouze přihlédne; s uznáním rozhodnutí se soud vypořádá v rámci odůvodnění rozhodnutí ve věci hlavní. Druhým způsobem dochází k uznání rozhodnutí v rámci samostatného uznávacího řízení, ve kterém je vydán zvláštní výrok 31, jímţ se cizí rozhodnutí uznává. Tento druhý způsob je v českém právním řádu reflektován v rámci úpravy uznání cizích rozhodnutí ve věcech rozvodu, platnosti a existence manţelství. 32 27 Rozsudek SD EU ze dne 4. února 1988. Horst Ludwig Martin Hoffman vs. Adelheid Krieg. Věc C-145/1986. Eur-lex. [online]. [cit. 22. 1. 2015]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/resource.html?uri=cellar:0b8a41d8-6ed7-4659-b06ed441527fb3ea.0002.03/doc_1&format=pdf. 28 MAGNUS, MANKOWSKI, 2011, op. cit., str. 637. 29 Rozsudek SD EU, věc C-145/1986. 30 VAŠKE, 2007, op. cit., str. 35. 31 rozhodnutí se uznává na území České republiky ; Tamtéž. 32 Viz 51 zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů. 20

2.2.1 Automatické uznání Nařízení Brusel I je postaveno na prvně zmíněném způsobu, kdy podle čl. 36 odst. 1 k uznání rozhodnutí vydaných v jiných členských státech dochází automaticky, bez nutnosti nařízení zvláštního řízení. 33 Pod tímto pojmem se rozumí zvláštní řízení o uznání nebo registrace rozhodnutí v doţádaném státě, nikoliv řízení podle čl. 36 odst. 2 nařízení Brusel I. Princip automatického uznání avšak neznamená, ţe by se s cizím rozhodnutím v doţádaném státě, bez dalšího, zacházelo stejně jako s rozhodnutím tuzemským. Uznávané rozhodnutí podléhá v doţádaném státě kontrole, kdy příslušný soud můţe z důvodů uvedených v čl. 45 nařízení Brusel I, uznání cizího rozhodnutí odepřít; důvodům pro odepření uznání a výkonu bude věnována samostatná kapitola. Jedná-li se tedy o rozhodnutí ve smyslu čl. 2 písm. a ) nařízení Brusel I vydaného v rámci jeho věcné působnosti, předloţí-li strana ţádající o uznání listiny poţadované čl. 37 nařízení Brusel I a neexistují-li důvody pro odepření uznání, rozhodnutí bude uznáno ve všech členských státech a to i tehdy, nenabyloli ještě ve státě původu právní moc, jelikoţ pro potřeby uznání, resp. výkonu podle nařízení Brusel I 34 postačí jen nabytí vykonatelnosti. 35 K uznání rozhodnutí podle čl. 36 odst. 1 nařízení Brusel I tedy dojde neformálně při splnění výše zmíněných podmínek, soud doţádaného státu k cizímu rozhodnutí v rámci hlavního řízení pouze přihlédne, aniţ by o tomto vynášel zvláštní výrok. Uznání má v tomto případě podobu předběţné otázky, s čímţ se soud vypořádá v odůvodnění rozhodnutí o meritu věci. 36 VAŠKE jako příklad řízení, pro které je uznání podle čl. 36 odst. 1 typické uvádí řízení o nezaplacení peněţité částky, kdy ţalovaný proti ţalobě namítá 33 ROZEHNALOVÁ, VALDHANS, DRLIČKOVÁ, KYSELOVSKÁ, 2013, op. cit., str. 323. 34 Jenardova zpráva, op. cit., str. 55. 35 Jinak tomu je v případě ZMPS, který v 14 pro přiznání účinnosti cizího rozhodnutí vyţaduje, aby rozhodnutí ve státě původu nabylo právní moc. 36 VAŠKE, 2007, op. cit., str. 36. 21

započtení pohledávky, jeţ mu byla proti ţalobci přiznána cizím rozhodnutím, které rovněţ příslušnému soudu předkládá. Soud cizí rozhodnutí neformálně posoudí, při kladném zhodnocení podmínek k němu přihlédne a ţalobu v příslušné části zamítne. 37 Účinky uznaného rozhodnutí jsou zmíněny výše, nicméně povaţuji za vhodné připomenout, ţe nařízení Brusel I je postaveno na teorii rozšíření účinků. Uznané rozhodnutí na území České republiky disponuje právě a jen těmi účinky, které mu připadají podle práva státu původu, a to i tehdy, pokud by tuzemskému rozhodnutí v téţe věci přiznával český právní řád širší okruh účinků nebo naopak, pokud by účinky podle práva státu původu byly právnímu řádu doţádaného státu neznámy. 38 Nepřímým důsledkem automatického uznání cizího rozhodnutí je, ţe pravomocné rozhodnutí zakládá v ostatních členských státech překáţku res judicata, čímţ je vyloučeno podání ţaloby mezi týmiţ účastníky v téţe věci ohledně práva vycházejícího ze stejného skutkového stavu. SD EU se v případu Wolf vs. Cox 39 zabýval otázkou, zdali ţalobce můţe znovu podat ţalobu v téţe věci u soudu státu odlišného od toho, ve kterém bylo ţalobě jiţ dříve vyhověno. SD EU odmítl postup, při kterém by v zahraničním státě došlo namísto řízení o uznání a výkonu cizího rozhodnutí k zahájení nového nalézacího řízení. Na závěru SD EU nemění nic ani skutečnost, ţe by nové nalézací řízení bylo rychlejší 37 Tamtéţ, str. 36. 38 Tamtéţ, str. 36. 39 Skutkový stav: Coxovi byla belgickým soudem uloţena povinnost uhradit De Wolfovi dluţnou částku včetně příslušenství, vyplývající z neuhrazené faktury. Ačkoliv Cox svou povinnost nesplnil, obrátil se De Wolf na nizozemský soud, u kterého podal návrh na zahájení řízení (nalézacího řízení), kterým chtěl dosáhnout, aby Coxovi byla opět uloţena povinnost na zaplacení dluţné částky. Nizozemský obecný soud ţalobě De Wolfa vyhověl, generální advokát proti tomuto rozhodnutí však podal odvolání k nejvyššímu soudu, který se, s předběţnými otázkami, obrátil na SD EU. 22

nebo finančně méně náročné neţ řízení o uznání a výkonu cizího soudního rozhodnutí. 40 Nenabylo-li rozhodnutí ve státě původu právní moc, uplatní se překáţka lis pendens 41 kdy soud, u kterého bylo řízení zahájeno později jej, z moci úřední, přeruší do doby rozhodnutí o příslušnosti soudu, u nějţ bylo řízení zahájeno jako první. Zdali se k druhé negativní podmínce řízení, res judicata, zaloţené cizím rozhodnutím přihlédne z moci úřední nebo pouze na návrh účastníka, se posoudí dle práva doţádaného státu. V České republice patří překáţka res judicata mezi podmínky řízení, ke kterým soud musí přihlédnout kdykoli během řízení z úřední povinnosti 42, a to i tehdy, zohledňuje-li se tato překáţka ve státě původu pouze na návrh účastníka. 2.2.2 Samostatné řízení o uznání Neformální automatické uznání cizího rozhodnutí podle čl. 36 odst. 1 nařízení Brusel I s sebou nese nevýhodu v tom, ţe uznání není vysloveno zvláštním výrokem, ale je posouzeno jen v rámci odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, tudíţ ve vztahu k uznání nezakládá překáţku res judicata. Můţe se tedy stát, ţe v rámci jiného řízení bude otázka uznání cizího rozhodnutí posouzena odlišně, coţ povede k existenci protikladných rozhodnutí. 43 Tento nedostatek lze odstranit postupem podle čl. 36 odst. 2 nařízení Brusel I, který umoţňuje aby každá dotčená strana v souladu s postupem uvedeným v oddílu 3 pododdílu 2 podala návrh na vydání rozhodnutí o neexistenci důvodů pro odepření uznání, které jsou uvedeny v článku 45. 40 Rozsudek SD EU ze dne 30. Listopadu 1976. Jozef de Wolf vs. Harry Cox BV. Věc 42/76. Eurlex. [online]. [cit. 25. 1. 2015]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/en/txt/pdf/?uri=celex:61976cj0042&from=en. 41 Čl. 29 a násl. Nařízení Brusel I. 42 103 zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. 43 VAŠKE, 2007, opt. cit., str. 36. 23

Podle KYSELOVSKÉ 44 lze návrh na rozhodnutí o neexistenci důvodů pro odepření uznání de facto ztotoţnit s návrhem na rozhodnutí o uznání. 45 Řízení se zahajuje na návrh a k projednání je věcně příslušný okresní soud. 46 Místně příslušný bude soud, v jehoţ obvodu má osoba, vůči které se rozhodnutí uznává, bydliště, popř. sídlo. Jedná se o řízení sporné, účastníci tudíţ budou označení jako ţalobce a ţalovaný. 47 Výčet aktivně legitimovaných osob není omezen pouze na účastníky nalézacího řízení ve státě původu, popřípadě jejich právní nástupce, návrh můţe dále podat rovněţ jakákoliv osoba, jíţ právní sféry se rozhodnutí týká. 48 Pasivně legitimovaná můţe být pouze osoba, účastník původního nalézacího řízení, vůči které je rozhodnutí závazné ve státě původu. Předpokladem pro podání návrhu na uznání ve zvláštním řízení podle původního nařízení Brusel I je spornost ohledně otázky, zda rozhodnutí má být uznáno či nikoliv. V současné úpravě se podmínka spornosti nevyţaduje, z čehoţ lze vyvodit volnější přístup dotčených stran k podání návrhu na rozhodnutí o neexistenci důvodů pro odepření uznání. Vzhledem k nízké četnosti vyuţívání tohoto fakultativního řízení za účinnosti původního nařízení se není nutno obávat výraznějšího nárůstu podávání návrhů na rozhodnutí o neexistenci důvodů pro odepření uznání. Z dikce čl. 36 odst. 2 nařízení Brusel I lze vyvodit úmysl zákonodárců vést zvláštní řízení pouze za účelem vyslovení výroku o neexistenci důvodů pro 44 KYSELOVSKÁ, T. Uznání a výkon cizích rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních (se zaměřením na nařízení Brusel I). In: Cofola 2013 : The Conference Proceedings. Brno: Masarykova univerzita, 2008, str. 489. ISBN: 978-80-210-4733-4. 45 Čl. 33 odst. 2 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. In: Eur-Lex [online]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 1. 2. 2015]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/cs/txt/pdf/?uri=celex:32001r0044&from=cs. 46 Na základě čl. 75 písm. a ) byl Komisi jako věcně příslušný soud oznámen soud okresní. 47 90 OSŘ. 48 Any interested party (v anglickém textu nařízení). 24

odepření uznání, postup je tedy určen pouze osobám z původního rozhodnutí oprávněným. Nařízení Brusel I neobsahuje přesný popis průběhu tohoto řízení, dotčeným ustanovením pouze odkazuje, ač nelogicky 49, na řízení o odepření výkonu. Vzhledem k absenci úpravy v unijním předpise je nezbytné, na základě zásady lex fori, pouţít procesní postup podle práva fóra, tedy postup podle OSŘ. Řízení o neexistenci důvodů pro odepření uznání není v českém právním řádu výslovně upraveno, domnívám se ale, ţe se na postup řízení, v mezích neupravených nařízením Brusel I, pouţijí obecná ustanovení OSŘ týkající se zahájení a průběhu řízení. Dle mého názoru se nejedná o určovací ţalobu upravenou v 80 OSŘ, tudíţ ţalobce není povinen prokazovat naléhavý právní zájem. Návrh na rozhodnutí o neexistenci důvodů pro odepření uznání musí v prvé řadě splňovat obecné náleţitosti pro podání upravené v 42 odst. 4 OSŘ 50 a rovněţ náleţitosti návrhu na zahájení řízení podle 79 OSŘ. Nezbytnými součástmi návrhu na zahájení řízení je podrobné a přesné označení účastníků, popřípadě rovněţ jejich zástupců, vylíčení rozhodných skutečností, označení důkazů na podporu ţalobcových tvrzení, nezbytné je také připojení důkazních listin. Z návrhu musí být rovněţ patrno, ţe se ţalobce domáhá vydání rozhodnutí o neexistenci důvodů pro odepření uznání. Vedle náleţitostí vyţadovaných OSŘ, je ţalobce rovněţ povinen předloţit listiny poţadované nařízením Brusel I v čl. 37; formálním předpokladům bude věnována pozornost v následující části práce. Dalším krokem soudu by bylo doručení ţaloby ostatním účastníkům řízení, tudíţ i ţalovanému. Ve věcech, ve kterých následně nepřichází v úvahu výkon cizího rozhodnutí, soud můţe ţalobu ţalovanému doručit a nařídit jednání, 49 KYSELOVSKÁ, 2013, op. cit., str. 489. 50 Z podání musí být patrno, kterému soudu je podání určeno, kdo jej činí, jaké věci se týká a co sleduje. Dále nesmí být opomenut podpis a datum. 25

nicméně ţalovaný přesto není oprávněn v této fázi řízení činit jakákoliv podání. 51 Přichází-li v úvahu případný výkon cizího rozhodnutí, soud o návrhu na zahájení řízení ţalovaného nevyrozumí a rovněţ nenařídí ani jednání, jelikoţ by tímto byl ţalovaný, povinný z původního rozhodnutí, informován o moţné hrozbě exekuce, čímţ by došlo ke zmaření samotného účelu uznání a výkonu cizího soudního rozhodnutí. 52 Soud následně přezkoumá, zdali rozhodnutí není stiţeno důvody, pro které by cizímu rozhodnutí muselo být uznání odepřeno, z posouzení je s odkazem na čl. 52 nařízení Brusel I vyloučen přezkum rozhodnutí ve věci samé. V případě, ţe soud tyto důvody neshledá, vydá rozhodnutí o neexistenci důvodů pro odepření uznání, čímţ de facto dojde k uznání cizího rozhodnutí samostatných zvláštním výrokem. Rozsudek se jiţ bez dalšího doručuje rovněţ ţalovanému, který proti němu můţe podat návrh na zahájení řízení o odepření uznání. Původní nařízení Brusel I neumoţňuje povinné osobě zahájit obdobné řízení, prostřednictvím kterého by dosáhla rozsudku deklarujícího neuznání cizího rozhodnutí. Povinnému nezbyde neţ čekat na zahájení řízení o uznání (výkonu) rozhodnutí, respektive na uznávací rozhodnutí, kdy aţ následně v odvolacím řízení mu bude umoţněno vznést skutkové námitky svědčící pro existenci některého z důvodů pro neuznání. 53 Povinnému je také podle úpravy v původním nařízení Brusel I umoţněna obrana cestou podání opravného prostředku ve státě původu proti tam vydanému rozhodnutí. Podle VAŠKEHO 54 povinný můţe hrozbu uznání odrazit postupem podle obecné úpravy státu, ve kterém má být rozhodnutí uznáno; u nás jde výroku o tom, ţe se rozhodnutí v České republice neuznává dosáhnout prostřednictvím určovací ţaloby dle 80 OSŘ. Avšak při 51 VAŠKE, 2007, op. cit., str. 39. 52 KROPHOLLER, J. Europäisches Zivilprozeßrecht. Kommentar zu EuGVO und Lugano- Übereinkommen. 7. vyd. Heidelberg : Verlag Recht und Wirtschaft, 2002, str. 445. ISBN: 3-8005-1297-1. 53 Čl. 35 původní nařízení Brusel I. 54 VAŠKE, 2007, op. cit., str. 40. 26

podání návrhu se po povinném poţaduje prokázání naléhavého právního zájmu 55, v opačném případě soud ţalobu odmítne. 56 Revidované nařízení umoţňuje povinnému podat návrh na odepření uznání rozhodnutí podle čl. 45 nařízení Brusel I, jedná se o řízení nové a pozornost mu bude věnována v jiné části diplomové práce. Rozhodnutí můţe obsahovat více nároků, z nichţ ne všechny mohou být podle nařízení Brusel I uznány. 57 Tato skutečnost však nebrání tomu, aby byly uznány alespoň ty výroky, které podmínky stanovené nařízením splňují, tento institut se nazývá částečné uznání. Otázce částečného uznání se věnoval také SD EU, z jeho závěrů vyplývá, ţe lze uznat i jen jeden z nároků, který byl předmětem sporu, i kdyţ se zbylé nároky, včetně jejich účinků, v doţádaném státě podle nařízení Brusel I neposoudí. 58 2.2.3 Uznání rozhodnutí jako předběžná otázka Ustanovení čl. 36 odst. 3 nařízení Brusel I zakotvuje pravidlo podle kterého je soud, u něhoţ bylo cizí rozhodnutí uplatněno, rovněţ pravomocný k posouzení jeho uznání jako předběţné otázky, neexistuje-li pravomocné rozhodnutí vydané v řízení podle čl. 36 odst. 2 nařízení Brusel I. Soud má moţnost, po dobu neţ bude předběţná otázka vyřešena, řízení o meritu věci přerušit, a to postupem podle čl. 38 nařízení Brusel I. Posoudil-li soud v rámci jiného řízení uznání rozhodnutí jako předběţnou otázku, rozhodnutí ve věci samé v tomto případě nezaloţilo, ve vztahu k uznání, překáţku res judicata, tudíţ nic nebrání tomu, aby jiný soud v rámci jiného řízení neposoudil otázku uznání odlišně. 59 Avšak existuje-li jiţ 55 Naléhavý právní zájem můţe mimo jiné spočívat v hrozbě exekuce nebo v tom, ţe oprávněný předmětné rozhodnutí zároveň uplatnil v jiném řízení. 56 250g odst. 1 OSŘ. 57 Existují důvody pro odepření uznání, popřípadě k uznání dojde na základě jiného předpisu. 58 Rozsudek SD EU ze dne 27. února 1997. Antonius Van den Boogaard vs. Paula Laumen. Věc 220/1995. Eur-lex. [online]. [cit. 5. 2. 2015]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/en/txt/pdf/?uri=celex%3a61995cj0220&qid=1423577378843&from=cs. 59 VAŠKE, 2007, op. cit., str. 38. 27

samostatné pravomocné rozhodnutí o uznání, soud je jím vázán, tudíţ k posouzení v rámci předběţné otázky nedojde. 2.3 Přerušení řízení Nařízení Brusel I připouští v čl. 38 postup, podle kterého soud nebo orgán, u nějž se strana dovolává rozhodnutí vydaného v jiném členském státě, může řízení zčásti nebo zcela přerušit, pokud: o je rozhodnutí napadeno v členském státě původu, nebo o je podán návrh na vydání rozhodnutí o neexistenci důvodů pro odepření uznání, které jsou uvedeny v čl. 45, nebo na vydání rozhodnutí o odepření uznání pro některý z uvedených důvodů 60. Jedná se o fakultativní postup 61, tudíţ je pouze na uváţení soudu jestli řízení přeruší či nikoli. Postup a forma přerušení řízení se řídí právem doţádaného státu, v České republice se tedy budou aplikovat příslušná ustanovení OSŘ. 62 Soud o přerušení řízení rozhoduje usnesením 63, proti kterému pokud došlo k přerušení řízení, je moţné podat odvolání. Návrh na přerušení řízení můţe vznést rovněţ účastník, avšak pokud by návrhu nebylo vyhověno, není v tomto případě proti usnesení moţné opravný prostředek podat. 64 Jakmile důvody, pro které bylo řízení přerušeno pominou, soud v řízení o věci hlavní pokračuje, aniţ by bylo nutné o tomto vydávat zvláštní rozhodnutí. 65 Vzhledem k tomu, ţe nařízení Brusel I pro uznání rozhodnutí nevyţaduje nabytí právní moci, můţe lehce dojít k situaci, kdy v doţádaném státě bude 60 Řízení o vydání rozhodnutí o neexistenci důvodů pro odepření uznání byla věnována pozornost v kapitole 1.2.2., řízení o odepření uznání (výkonu) bude upraveno v samostatné kapitole zabývající se touto problematikou. 61 Vyplývá ze spojení soud nebo orgán můţe. 62 Postup podle čl. 38 nařízení Brusel I odpovídá v České republice 109 odst. 2 písm. c ) OSŘ. 63 167 odst. 1 OSŘ. 64 Tamtéţ, 202 odst. 1 písm. g ). 65 SVOBODA, K.; ŠÍNOVÁ, R.; HAMUĹÁKOVÁ, K. a kol. Civilní proces. Obecná část a sporné řízení. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 156-7. ISBN: 978-80-7400-279-3. 28

uznáno rozhodnutí, které ve státě původu bylo napadeno opravným prostředkem, ba dokonce následně změněno či zcela zrušeno. Pokud by soud tento institut nevyuţil a nevyčkal na výsledek řízení o opravném prostředku ve státě původu, mohlo by dojít k situaci, kdy by bylo v České republice uznáno rozhodnutí, které však ve státě původu nemá ţádné právní účinky. Účelem zmíněného ustanovení je poskytnutí moţnosti zabránění vzniku takových protichůdných rozhodnutí 66, proto lze soudům a orgánům postup podle čl. 38 nařízení Brusel I doporučit. Z dikce článku 38 nařízení Brusel I lze jen těţko odvodit, zdali se pod spojením rozhodnutí napadené ve státě původu skrývá napadení rozhodnutí řádným nebo mimořádným opravným prostředkem. Čl. 37 odst. 1 původního nařízení Brusel I jako důvod pro přerušení řízení výslovně zmiňoval podání řádného opravného prostředku, dovolím si tvrdit, ţe ačkoli se současná úprava zmiňuje pouze o opravném prostředku, úmysl legislativce zůstal stejný. V současné době není pojem řádný opravný prostředek definován v ţádném právním předpise Evropské unie. Vzhledem k odlišným právním úpravám jednotlivých členských států Evropské unie, nelze pojem řádný opravný prostředek 67 vykládat podle práva státu původu ani práva doţádaného státu. V zájmu zachování právní jistoty je nezbytné tento institut interpretovat autonomně na základě práva unijního, coţ bylo později potvrzeno SD EU v rozhodnutí Industrial Diamond Supplies vs. Luigi Riva. 68 Podle SD EU lze za řádný opravný prostředek označit takový, který ve státě původu můţe vést ke změně nebo zrušení původního rozhodnutí a pro jehoţ podání jsou stranám předem známy pevné lhůty. Řádný opravný prostředek musí být stranami rovněţ 66 VAŠKE, 2007, op. cit., str. 41. 67 Institut je v systému nařízení Brusel I chápán stejně jako jej chápe české právo. 68 Rozsudek SD EU ze dne 27. září 1968. Industrial Diamond Supplies vs. Luigi Riva. Věc 43/1977. Eur-lex. [online]. [cit. 5. 2. 2015]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/en/txt/pdf/?uri=celex%3a61977cj0043&from=cs. 29

předvídatelný. 69 Vyvstanou-li pochybnosti, pojem řádný opravný prostředek by měl být interpretován extenzivně. 70 VAŠKE 71 zastává názor, ţe postup upravený v čl. 38 nařízení Brusel I se vztahuje pouze na ta řízení o meritu věci, ve kterých je uznání uplatňováno jako předběţná otázka podle čl. 36 odst. 2 nařízení Brusel I. Stejný názor, ve vztahu k důvodům uvedeným v čl. 38 písmeně b ), zastává rovněţ KYSELOVSKÁ. 72 2.4 Formální náležitosti uznání rozhodnutí Nařízení Brusel I vyţaduje, aby strana dovolávající se v doţádaném státě uznání cizího rozhodnutí, splnila formální poţadavky uvedené v čl. 37. Strana je povinna předloţit jedno vyhotovení rozhodnutí, které splňuje podmínky nezbytné pro ověření jeho pravosti. Poţadavky na vyhotovení rozhodnutí se řídí národním právem státu, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno. 73 Další povinně předkládanou listinou je osvědčení 74, které se vydává na návrh dotčené strany. Příslušný k jejímu vydání je soud, jenţ vydal rozhodnutí, které má být uznáno nebo vykonáno. Soud původu je povinen osvědčení vydat; nečiní o něm ţádné zvláštní rozhodnutí. Osvědčení má podobu unifikovaného formuláře 75, jehoţ cílem je předat potřebné informace a tím usnadnit spolupráci orgánů účastnících se procesu uznání. Osvědčení obsahuje informace o soudu původu, označení účastníků, data vydání rozhodnutí 76 a doručení návrhu na zahájení nalézacího řízení. 77 Nedílnou 69 Rozsudek SD EU, věc C-43/1977. 70 MAGNUS, MANKOWSKIi, 2011, op. cit., str. 726. 71 VAŠKE, 2007, op. cit. str. 42. 72 KYSELOVSKÁ, 2013, op. cit., str. 489. 73 Jenardova zpráva, op. cit., str. 55. 74 Vystavené v souladu s čl. 53 nařízení Brusel I. 75 Příloha I k nařízení Brusel I. 76 V současné době obzvláště významné kvůli posouzení časové působnosti nařízení a s tím souvisejícím výběrem postupu podle nařízení původního nebo v současné době účinného. 30

součást formuláře tvoří údaje o obsahu rozhodnutí, včetně podrobných informací o právech a povinnostech z rozhodnutí vyplývajících, opomenuty nezůstaly ani údaje o nařízených předběţných či zajišťujících opatření, byly-li nařízeny. Původní nařízení doţádanému soudu umoţňuje, aby při absenci osvědčení usnesením stranám stanovil dodatečnou lhůtu pro jeho předloţení, popřípadě přijal rovnocennou písemnost nebo pokud nepotřebuje dodatečné objasnění, předloţení osvědčení prominul. 78 Revidované nařízení obdobné ustanovení neobsahuje. Domnívám se, ţe je ponecháno na národní úpravě členských států, zdali účastníkům bude poskytnuta dodatečná lhůta pro předloţení poţadovaného osvědčení. V opačném případě doţádanému soudu nezbyde neţ návrh zamítnout. Strana, která rozhodnutí i s osvědčením předloţila, můţe být v případě potřeby soudem, u nějţ tak učinila, vyzvána k zajištění překladu předloţeného osvědčení. Soud je oprávněn poţádat tuto stranu o překlad rozhodnutí namísto překladu osvědčení, pokud by bez takového nemohl pokračovat v řízení. 79 Překladem se ve smyslu nařízení Brusel I rozumí překlad do úředního jazyka doţádaného státu. Má-li členský stát úředních jazyků více, postačí překlad do jednoho úředního jazyka soudního řízení v místě, kde se strana dovolává rozhodnutí vydaného v jiném členském státě nebo kde podává návrh v souladu s právem tohoto členského státu. 80 U osvědčení podle přílohy I a II postačí překlad do jakéhokoli jiného úředního jazyka či jazyků orgánů Unie, které 77 Pokud se ţalovaný nalézacího řízení nezúčastnil, můţe být tento údaj významný v případném namítání důvodů pro odepření uznání podle čl. 45. 78 Čl. 55 odst. 1 původní nařízení Brusel I. 79 Čl. 37 odst. 2 nařízení Brusel I. 80 Tamtéţ, čl. 57 odst. 1. 31

doţádaný členský stát označí za přijatelné. 81 Překlad musí být proveden osobou k tomu oprávněnou. 82 Ustanovení čl. 61 nařízení Brusel I osvobozuje písemnosti vydané v členských státech od povinnosti legalizace či jiného obdobného formálního poţadavku. 81 Na základě ustanovení čl. 75 písm. d ) se v České republice se připouští překlad osvědčení do slovenského jazyka. 82 Předpoklady a výkon povolání soudních překladatelů je upraven v zákoně č. 36/1967 Sb, o znalcích a tlumočnících. 32

3 Vykonatelnost rozhodnutí podle původního nařízení Proces uznání a výkonu cizího rozhodnutí podle původního nařízení Brusel I je postaven na třídílné struktuře. K tomu, aby rozhodnutí získalo v doţádaném státě stejné účinky, jako ve státě původu musí být rozhodnutí nejdříve uznáno, poté prohlášeno za vykonatelné a následně vykonáno. Z Dopadové studie I 83 vyplývá, ţe průměrné náklady na řízení o prohlášení vykonatelnosti se v jednoduché věci pohybují kolem 2 200 EUR, jedná-li se o věci sloţité či sporné, náklady se mohou vyšplhat aţ na 12 700 EUR. Délka tohoto řízení se pohybuje v rozmezí 7 dní aţ 4 měsíců, v odvolacích případech se však můţe prodlouţit i na několik let. Ve více než 90% věcí je řízení pouhou formalitou 84, jelikoţ nejsou dány důvody pro zamítnutí uznání a výkon. Opravné prostředky jsou podány pouze v 1% - 5% 85 případů, kdy jen zřídkakdy je odvolateli vyhověno. Na základě výše zmíněných údajů dospěla Evropská komise k názoru, ţe řízení o prohlášení vykonatelnosti (tzv. exequatur) představuje překáţku pro volný pohyb rozhodnutí uvnitř Evropské unie, v jejímţ důsledku dochází ke vzniku dodatečných nákladů a k průtahům řízení. S ohledem na zásadu důvěry v soudní systém členských států při výkonu spravedlnosti došla Komise k závěru, ţe zvláštní řízení o prohlášení vykonatelnosti není jiţ nadále potřebné, a proto jej v rámci revize z nařízení vypustila. 86 Tento krok však v ţádném případě neohrozil 83 Pracovní dokument útvarů Komise shrnutí posouzení dopadů, Průvodní dokument k návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (SEK 2010) 1548 v konečném znění ze dne 14. 12. 2010. In: Eur-lex [online]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 5. 2. 2015]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/lexuriserv/lexuriserv.do?uri=sec:2010:1548:fin:cs:pdf. Dále jen Dopadová studie I ; 84 Tamtéţ, str. 3. 85 SCHLOSSER, P., HESS, B., PFEIFFER, T. Report on the Application of Regulation Brussels I in the Member States [online]. Mnichov, 2007, str. 221. Dostupné z: http://ec.europa.eu/civiljustice/news/docs/study_application_brussels_1_en.pdf. 86 Bod 26 preambule a taktéţ čl. 39 nařízení Brusel I. 33