Současnost literatury pro děti a mládež. Liberec 11. 13. března 2004

Současnost literatury pro děti a mládež Liberec 11. 13. března 2004

Současnost literatury pro děti a mládež Liberec 11. 13. března 2004 Katedra českého jazyka a literatury Pedagogická fakulta Technické univerzity v Liberci Liberec 2004

Sborník vyšel za finanční spoluúčasti: fondu náměstkyně primátora města Liberce pro školství, kulturu a tělovýchovu paní Dagmar Helšusové, Pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci, Krajské vědecké knihovny v Liberci. Technická univerzita v Liberci, 2004 ed. Eva Koudelková, 2004 ISBN 80-7083-904-X

ÚVOD Ve dnech 11. až 13. března 2004 proběhl v Liberci druhý ročník Veletrhu dětské knihy. Byla to v regionu ojedinělá akce, na jejíž organizaci se podílelo pět subjektů spolupracujících v rámci Sdružení pro veletrhy dětské knihy. Záměrem bylo zviditelnit dětskou knihu, přiblížit ji dětem i dospělým a upozornit na problematiku dětského čtenářství. Součástí veletrhu byla řada doprovodných akcí, mezi než patřil literárněvědný seminář Současnost literatury pro děti a mládež a konference Cesty ke čtenářství. Konference knihovníků Euroregionu Neisse-Nisa-Nysa s názvem Cesty ke čtenářství se uskutečnila jako další z řady četných společných aktivit, jež tato česko-německo-polská skupina zastupující více než 500 knihoven za léta své existence realizovala. Spojení konference a veletrhu nebylo bezdůvodné tématem konference byla totiž problematika dětského čtenářství. Odbornou část knihovnické konference zahájil psycholog Václav Mertin přednáškou Cesty ke čtenářství. Následná přednáška Zlaty Houškové prezentovala aktivity českých dětských knihoven. Souhrnně zpracovaná škála obvyklých i zcela novátorských forem práce s dětmi v našich knihovnách byla pro mnohé, především zahraniční účastníky, překvapením. Odpoledne druhého dne bylo věnováno zahraničním referujícím z Polska a Německa. Knihovnice v Zittau paní Doris Kallwack hovořila o své práci v dětském oddělení prezentovala řadu činností, včetně nočního čtení v knihovně, podobných české praxi. Zajímavé byly také přednášky Aliny Koziol a Krystyny Kanclerky z Jelenie Góry doplněné videofilmem prezentujícím rozsáhlé akce na podporu čtenářství. Referát knihovnice Kristiny Lehmann je jako jediný z tohoto bloku otištěn v našem sborníku. Seminář Současnost literatury pro děti a mládež pořádaný Pe dagogickou fakultou Technické univerzity v Liberci navázal na dvě konference se stejným tématem z let 1995 a 1997. Letošní seminář 5

spojený s veletrhem by mohl založit novou tradici bádání o aktuálních problémech dětské literatury na celostátní úrovni. Seminář proběhl 11. a 12. března 2004. Referáty z prvního dne byly věnovány dětskému čtenářství, druhý den už se jednalo o témata literárněteoretická. Lze konstatovat, že rokování se zúčastnili zástupci téměř všech pedagogických fakult, tedy vysokoškolských pracovišť, kde se literatura pro děti a mládež vyučuje a zkoumá, v hojné míře se dostavili také studenti liberecké a pražské pedagogické fakulty. Minimální účast byla zaznamenána ze strany knihovníků, jejichž absence se dá vysvětlit paralelně probíhajícím programem v knihovně. Byla by škoda, aby takováto rokování časově kolidovala, a proto se hned po ukončení veletrhu organizátoři obou akcí domluvili na vzájemné koordinaci, popřípadě přímo propojení. Aby již letos byli účastníci obou jednání vzájemně informováni o svých programech, dohodli se organizátoři, že z letošního ročníku vyjde jeden společný sborník. Přes velké úsilí jeho editorů se však nepodařilo získat z konference knihovníků více než jeden referát, proto na začátku tohoto úvodu o všech ostatních aspoň stručně informujeme. Náplň semináře je otištěna kompletně, třebaže některé z jeho příspěvků by svým zaměřením vhodněji zapadly do jednání knihovníků. I to je dokladem vzájemného tematického souznění a prolínání obou rokování. Na závěr vyslovme přání, aby už Veletrh dětské knihy 2005 splnil očekávání organizátorů. Jejich dosavadní zkušenosti jednoznačně ukázaly, že k tomu, aby se bádání v oblasti literatury pro děti a mládež posunulo o kus dál, bude potřeba rozšířit jeho záběr, soustředit do Liberce pracovníky zabývající se dětskou literaturou na různých pracovištích, tedy nejenom odborníky z ústavů a vysokých škol, ale také její tvůrce a v neposlední řadě knihovníky, zástupce nakladatelství a nižších stupňů škol. Eva Koudelková, Pedagogická fakulta TU v Liberci Dana Petrýdesová, Krajská vědecká knihovna v Liberci 6

LITERATURA PRO DĚTI

Česká abeceda jako inspirace současné básnické tvorby pro děti Jaroslav Toman Specifické místo v početné množině učebních pomůcek polistopadové doby uplatňujících se v primární výchově a vzdělávání dětí zaujímá slabikář. Žáci ho spolu s tzv. Živou abecedou a s první čítankou používají v prvním roce povinné školní docházky a jeho prostřednictvím mají v předmětu český jazyk a literatura zvládnout dovednost elementárního čtení, a to podle různých didaktických koncepcí a metodických postupů. 1 Ve slabikářové etapě výuky si prvňáčci osvojují jednotlivá (velká, malá, tištěná a psaná) písmena české abecedy, cvičí se v jejich správné výslovnosti a při čtení a psaní si automatizují jejich znalost. Tato písmena jsou ve slabikáři uspořádána v určitém didaktickém systému a posloupnosti neodpovídající jejich ustálenému abecednímu řazení. Rozhodujícím kritériem jejich nácviku je míra obtížnosti, determinovaná ontogenetickými mentálně-psychickými kompetencemi začínajících čtenářů. Didaktický model současného českého slabikáře je zpravidla estetizován prvky kreativní hravosti, subjektivní zážitkovosti a imaginativní zábavnosti, obrážejícími se ve výběru textů, v uceleném příběhu s dětským hrdinou i v pojetí ilustrace. Osvojování jednotlivých písmen abecedy žákům nezřídka usnadňují doprovodné verše, jež nepostrádají poetičnost, vtip a úsměvný humor. 2 O vysokou estetickou kvalitu moderních slabikářů se zasloužili svými umělecky vytříbenými ukázkami právě významní čeští bás- Česká abeceda jako inspirace současné básnické tvorby pro děti 9

níci a vesměs také tvůrci poezie pro děti Jiří Žáček, Pavel Šrut, Josef Brukner nebo Jiří Gruša. Volný doplněk slabikářů tvoří řada knižních souborů jednoduchých rytmických říkanek a básní, komponovaných podle abecedního pořádku, jejichž autoři sledují užitkový logopedický záměr, případně akcentují ontogenetický, diagnostický či speciálně didaktický aspekt nácviku prvopočátečního čtení jako instrumentální dovednosti. Poskytují totiž učitelům a hlavně rodičům metodicky erudovaně zpracované texty k procvičování správné výslovnosti jednotlivých písmen abecedy a k nápravě artikulačních vad dětské řeči anebo jim dávají rady a instrukce, usnadňující zvládání dovednosti číst a psát. Jejich insitní říkadlové verše však postrádají jakoukoli uměleckou hodnotu. Máme na mysli například publikaci Soni Burketové Ohýbej se, jazýčku, s podtitulem Soubor říkanek pro nápravu řeči (1992), populární knížku Františka Kábeleho Brousek pro tvůj jazýček (1994), učební pomůcku Marie Sirůčkové Zlatý klíček. 100 říkanek ke správné výslovnosti (1991), popřípadě utilitárně pojaté abecedáře Františka Synka Čí jsou písmena (1996), Jaroslava Tajovského Učíme se abecedu, poznáváme písmenka (1998) nebo Evy Lenartové Á-BÉ-CÉ-DÉ. Abeceda pro předškoláky (1999). Frekventovaný typ dětské poezie uplynulého patnáctiletí představují básnické sbírky jakési estetizující abecedáře. 3 Estetická funkce se v nich ovšem uplatňuje v nestejné intenzitě. Jejich integrujícím kompozičním principem je totiž česká abeceda, soustava písemných znaků v jejich konvencionalizovaném sledu. Jednotlivá písmena abecedy poskytují základní východisko pro slovesně umělecký projev, obvykle pro tradiční říkadlová čtyřverší, v nichž se tato písmena kumulují s různou mírou četnosti, s nefrekventovanějším výskytem na počátku veršů a slov. Na rozdíl od autorů učebnicových slabikářů, zřetelně preferujících odborně-didaktické hledisko, utilitární a pragmatický záměr, tvůrci estetizujících abecedářů se zpravidla netají svými uměleckými ambicemi. Písmena pak nekompromisně prověřují jejich básnický talent, podněcují, či naopak omezují jejich invenci, jsou 10 Jaroslav Toman

impulzem ke skutečné poezii, nebo odhalují jejich diletantismus a neumětelství. V tomto smyslu lze tedy hovořit o objevných básnických činech, o výtvorech umělecky standardních, kombinujících přístupy konvenční a novátorské, a tedy hodnotově nevyrovnaných, nebo o veršovaných výpovědích triviálních, básnicky pokleslých, znamenajících ve svých extrémních polohách totální profanaci dětské poezie. Z tohoto pohledu je tedy možno estetizující abecedáře také chápat jako pars pro toto naší současné básnické tvorby pro děti. O umělecké povaze těchto abecedářů svědčí i skutečnost, že jejich autoři, až na nepatrné výjimky, normativní tvary abecedních znaků ignorují, většinou projevují zásadní didakticko-metodickou nepoučenost a nerespektují ani věkové předpoklady a stupeň školní připravenosti dětského adresáta, slovem že didaktickou intenci pouze předstírají a formalizují. Mezi básníky, jejichž veršované abecedáře se vyznačují všemi atributy esteticky vytříbené poezie, se nesporně řadí Jiří Žáček a Ivo Štuka. Jiří Žáček uplatňuje ve své Abecedě (1998), stejně jako v ostatní básnické tvorbě pro děti, fantazijně-imaginativní, nonsensový, vtipný, humorný, výrazně dialogický, jazykově hravý, kalambúrní, formálně vynalézavý a technicky bravurní typ poezie. Z podnětů jednotlivých abecedních znaků dokáže vytěžit maximum. Přitom četnost slov začínajících příslušným písmenem jeho básnickou invenci nikterak neomezuje. Do knihy ústrojně včleňuje i drobné říkadlové útvary dětského folkloru. Jeho verš se častěji rozvolňuje a přechází do prózy. Žáčkova zkušenost s tvorbou učebnic prvopočátečního čtení Slabikáře a Mojí první čítanky se promítá i do jeho didaktického renomé. Svou osobitou poetiku však nezapře. Např. v básni inspirované písmenem T: Co to zvoní? Telefon. / Tady Tomáš, to je Toník? / Milý Tome, já mám tetu / a ta troubí na trumpetu. / Já mám tetu Terezu, / ta má trubku z nerezu!/ To nic není / Já mám tetu / a ta tančí v kabaretu. / Teta Táňa, panečku, / ta zná tisíc tanečků! Česká abeceda jako inspirace současné básnické tvorby pro děti 11

Didaktický a zážitkový aspekt se přirozeně propojuje i v jeho závěrečném oddílu Abeceda kamarádů: Kamarádi moji milí, / co děláte v tuhle chvíli? / Báseň nám to prozradí / v abecedním pořadí. // Adam v řece chytá ryby, / Bára z lesa nese hřiby, // Cilka s Čeňkem před branou / hrají s kluky kopanou. / ( ) / Zorka běží za Žanetou / a pak spolu šálu pletou. // Nejsem skoupý na slovo: / Puntík. Tečka. Hotovo. Originální poetikou a nevyčerpatelnou invencí se prezentuje ve sbírce Abecedník (1999) Ivo Štuka. Svá čtyřverší zakládá, obdobně jako Žáček, na jazykově hravém, humorném, nonsensovém a zvláště pak asociativním způsobu básnického tvoření, ale nechybí v nich ani neotřelá obraznost a poetická atmosféra. Autor tu rovněž mistrně využívá prvků dadaistické a konkrétní poezie, spjatých s absurditou a groteskou. Dítěti tak zároveň odkrývá půvab a nepřeberné potence mateřštiny. Např. k písmenu CH se váže následující čtyřverší: Chřipka padla na chřestýše, / chraptí, chudák, u své skrýše. / Cho cholouš ho chlácholí: / Chechtej se,! / Chřipka povolí. Písmeno V mu zase dalo podnět ke vzniku skvostné lyrické miniatury: Výhybka cvakla: cvakity cvak, / ve víru vloček / večerní vlak / valí se vánicí, světlými stíny. / Vánoce veze nám z Vysočiny. K uměleckému standardu, s občasnými přesahy k básnickému novátorství, tendují svými estetizujícími abecedáři Václav Fischer, Ljuba Štíplová, Helena Kohoutová, Jitka Škápíková, Hanka Jelínková, Irena Gálová a Adolf Dudek. Jedinečnost Fischerovy Hravé abecedy (1993) tkví v organickém prolnutí deklarované didaxe a zábavné hravosti. Didaktický prvek se objevuje v jeho stylizovaném dopisu personifikované abecedy, adresovaném rodičům, příbuzným a učitelům malých čtenářů. Právě tvořivá dětská hra s říkadlovými texty a obrázky má vést k jejímu osvojení. Symbióza utilitarismu a zážitkovosti je patrná i v kompozici skladby. Autor tu vedle sebe klade dvojici čtyřverší: jedno z nich je pokusem o skutečnou poezii, ve druhém je zvý- 12 Jaroslav Toman

razněn zřetel užitkový, především logopedický. Jejich sjednocujícím faktorem je jazyková hra, nonsens a konstrukce vycházející z představových asociací. Např. písmeno I básníkovi zavdalo podnět k těmto veršům: Indián a indiánek / nemusí být totéž. / Ten sladký je k pochutnání, / se živým se potěš. I á, i á, i á, i á, / bílý oslík víly vítá. / Ind pích v Dillí injekci / zmiji proti infekci. Pojetím svého estetizujícího abecedáře se blíží V. Fischerovi etablovaná dětská autorka Ljuba Štíplová v knížce Hrajeme si s abecedou (2000). Říkadla koncipuje jako nápadité hříčky s písmeny a hláskami abecedy, se zjevným úmyslem kultivovat mluvený projev dítěte. Do veršů častěji zařazuje humorné a epické motivy, jejich repertoár navíc rozšiřuje o žertovné prozaické pohádky, K umělecky výraznější profilaci směřuje abecedář Heleny Kohoutové Veselá říkadla (1994). Jeho tvůrkyně prokazuje boha tou invenci motivickou a obraznou i vzácný smysl pro humor a epic kou konstrukci, zručně ovládá veršovou techniku, tradiční říkadlovou formu přesahuje a vytváří rozmanité strofické varianty, zda řile imituje a aktualizuje dětský folklor a lidový popěvek. 4 Uměleckost autorčiny poezie poněkud snižují moralita, věcný styl a konvenční rým. Do netradičně komponovaného básnické sbírky Pohádková postýlka (1996), navozující snovou, poetickou a harmonizující atmosféru, jeho autorka Jitka Škápíková včlenila i samostatný oddíl nazvaný Havětník. Podle abecedního pořádku v něm figurují humorné portréty zvířat, ozvláštněné překvapivou pointou. Invenčnost a básnivost veršů však oslabují autorčiny občasné problémy s technikou veršování, u některých skladeb vadí jejich jednostranné logopedické zaměření. Experiment s absentující interpunkcí se jeví jako samoúčelný a věkově neadekvátní. K umělecky ambiciózním básnickým artefaktům náleží také Kouzelná abeceda (2001) Hanky Jelínkové. Rytmizované říkanky těží z jejích pedagogických a překladatelských zkušeností. Vcelku Česká abeceda jako inspirace současné básnické tvorby pro děti 13

se vyznačují zdařilou symbiózou estetického a didaktického prvku, humorem, vtipem, příklonem k fantazijně-verbální hravosti, přirozeností jazyka a stylu blízkého dětem, strofickou variabilitou, nápaditostí rýmových spojů a vysokou frekvencí příslušných písmen abecedy ve verších při zachování smysluplnosti jejich obsahu. 5 V řadě případů se však autorka neubránila konvenčnímu tvoření a v uplatňování didaktického záměru i ve vědomém nepoužívání interpunkce je nedůsledná. Nový trend v produkci současných estetizujících abecedářů představují publikace, v nichž se poezie stává jen jednou složkou jinak žánrově pestrého a různorodého obsahu. K tomuto typu umělecky standardní tvorby tíhnou především Irena Gálová a Adolf Dudek. Irena Gálová koncipuje svou knížku Adélka, Adámek a abeceda (2003) jako cyklus autonomních příhod dětských her a poznávacích aktivit pěti až šestiletých dvojčat, situovaných do prostředí rodiny, školky a přírody. Ke každému písmenu velké tiskací abecedy autorka asociativně přiřazuje motivační báseň, krátký prozaický text a samostatný příběh sourozenecké dvojice. Nejnápadnější rozpor jejích veršů spočívá v příkrém nesouladu mezi uměleckým obsahem a diletantskou formou. Na jedné straně v nich lze zaznamenat častější obrazná vyjádření, motivickou invenci, nonsens, jazykové hříčky a vtipné pointy, podněcující dětskou imaginaci, na straně druhé nepříjemně překvapí autorčina technická indispozice, projevující se v bezděčné prozaizaci verše, jenž postrádá jakýkoli rytmický řád, a v její neschopnosti vytvořit symetrické rýmové schéma, bohatý a nekonvenční rým. 6 Autor a ilustrátor Adolf Dudek pojal své dílo Velká obrázková abeceda (2003), určené dětem předškolního věku, prvňáčkům a zejména jejich rodičům, se záměrem inspirovat je ke společné tvořivé hře a nabídnout jim zábavné poučení, jako rozmanitou žánrovou směsici lidových říkadel, didaktických pohádek (s kombinací slova a obrázku), umělých říkanek a věcných informací, provázených věkově přiměřeným objasňováním pojmových významů vy- 14 Jaroslav Toman

braných slov. Dudek zde akcentuje zřetel poznávací. Didaktickým svorníkem jeho knížky je osvojování tiskacích písmen velké abecedy, rozšířené o kontrolní otázky a úkoly. Dětští uživatelé mají například poznat písmeno, jímž začíná pojmenování obrázku, nebo se pokoušejí příslušné písmeno napsat. Autorovy ryze konvenční říkanky vykazují vysokou četnost osvojovaných znaků, jež také důsledně umisťuje na počátek každého verše. Nejfrekventovanější okruh veršované abecedářové tvorby polistopadového období negativně poznamenávají diletantismus, trivialita a kýč. Převážně insitní autoři bezostyšně publikují své grafomanské exhibice, vyznačující se totálním nedostatkem uměleckosti a invence, a tudíž lpěním na tematické, motivické, obrazné a tvárné konvenci, epigonským rozmělňováním anachronické rustikálně-folklorní poetiky, myšlenkovou banalitou a primitivismem, explicitní moralitou a didaxí, památníčkovým sentimentem, nepoetickým, věcně popisným jazykem a slohem, těžkopádnou stylizací, naprostým nezvládnutím elementární veršové techniky, absolutizací rýmu, provázenou mechanickým říkadlovým stereotypem, nezřídka na úkor sémantické srozumitelnosti a přirozeného vyjadřování, nesprávnou gramatikou, pravopisnými lapsy a také očividnou neznalostí, nepochopením nebo hrubým podceněním moderního dítěte a jeho deformovaným básnickým obrazem. 7 Těmto veršotepcům abeceda zpravidla slouží jako vnějšková, komerčně zacílená kamufláž. Speciálně didaktický rozměr se z jejich výtvorů až na výjimky zcela vytrácí. Pseudoestetizující abecedáře tohoto typu reprezentují například knihy Miloše Holase Abeceda (1993), Jiřího Holuši Medová abeceda (1992), Aleny Fenclové První čtení (1997), Zuzany Kopecké Abeceda (1998), Ladislava Pálky Abeceda (1995), Jaroslava Šejvla, Věry Řeháčkové a Hanky Karasové Maxova abeceda (1999), Romana Šmejkala Zeměpisná abeceda (2000) a Zvířátková abeceda (1996) nebo Ladislava Trpáka Abeceda pro kluky a holky ze školy a školky (1990). Ale i jmenovaní autoři se v tvůrčí praxi rozrůzňují. Někteří z nich alespoň zvládají základy básnického řemesla Česká abeceda jako inspirace současné básnické tvorby pro děti 15

(Kopecká, Pálka), jiní zdůrazňují pedagogicko-didaktickou intenci (Trpák), další preferují funkci odborně poznávací a pokoušejí se o jakousi veršovanou modifikaci uměleckonaučné literatury (Holuša, Šmejkal). V uvedené tvorbě ovšem převládají zjevné symptomy naprostého diletantismu, mající za následek vývojovou retardaci a zprimitivnění dětského adresáta, jehož přirozený estetický vkus se deformuje již v samém zárodku. 8 Medová abeceda J. Holuši, s podtitulem Od jara do zimy se včelami, provází dětského čtenáře včelím světem a zároveň je seznamuje s technologií výroby medu. Jednotlivá písmena abecedy jsou pouhou formalitou. Rozpor mezi kognitivní a imaginativní složkou díla, naprosto paralyzující jejich potenciální poznávací i zážitkový efekt, nesoulad mezi jeho věcně-informativním obsahem a insitní poetikou způsobují, že výsledkem autorova snažení je toliko chaotická změť moralit, didaxe, patosu, deskripce, přepjaté exaltace a neústrojné pohádkové antropomorfizace, vyjádřená samoúčelným amatérským rýmem, archaickým lexikem a kostrbatou stylizací. Zastaralý a nefunkční výraz a tvar navrací Holušovu poetiku do předuměleckého stadia obrozeneckého veršotepectví. 9 Obdobnými nedostatky trpí i Šmejkalova Zeměpisná abeceda. Písmena abecedy autorovi formálně určila selekci názvů příslušných zemí, těch blízkých (Německo, Polsko, Rakousko, Slovensko aj.) i těch vzdálených, exotických (např. Brazílie, Čína, Indie, Zambie), jež se snaží českým zvídavým dětem přiblížit. Avšak primitivní veršovou formou, školáckým rýmem, chudým slovníkem, suchopárným jazykem a dospělým viděním jim prezentuje banální a notně matoucí vlastivědné informace. Výsledkem tohoto naprostého amatérismu je dysfunkční hybrid, popírající samy axiologické principy uměleckonaučného žánru i poezie. 10 Krásná literatura, zvláště pak poezie má být dokonalým slovesným uměním. A právě dětský vnímatel předškolního a mladšího školního věku by si nejvíce zasloužil, aby ho literární umělecký text oslovoval autenticky a kultivovaně. Tuto skutečnost si ostatně uvědomoval již slovesný tvůrce z nejpovolanějších Karel 16 Jaroslav Toman

Čapek: Když vidím malé děti od čtyř pěti let nahoru, tak mě u nich překvapuje ta frenetická potřeba jazyka, jak milují slova, jak jsou šťastné, když najdou nové slovo. Myslím tedy, že dětská literatura má mít ten nejbohatší a nejkypřejší jazyk. Žel, to je i kardinální problém současných českých estetizujících abecedářů. Poznámky 1 Podrobněji viz např. Wagnerová, J.: Vývoj českého slabikáře od nejstarších dob do současnosti. Plzeň, PdF ZU 2000; Křivánek, Z., Wildová, R.: Vývoj slabikářů v Čechách. Zlatý máj 41, 1997, č. 2, s. 50 54. 2 Např. ve 2. dílu slabikáře Veselá abeceda (1992) uvozuje jeho spoluautor, básník J. Brukner písmeno C tímto čtyřverším: Cyril cvičí k tanci husu, / šel by s ní rád do cirkusu. Písmeno CH mu zase evokuje tuto básnivou invenci: Chaloupka se choulí v mechu, / rampouchy jí krášlí střechu. Poeta J. Žáček si zase ve svém populárním Slabikáři (1992) vymýšlí k procvičování čtení a psaní písmene Ř následující verše: Netopýři nocí víří, / mají křídla netopýří, / mají myší kožíšky, / míří přímo do výšky. Některé Žáčkovy básně mají pouze estetickou hodnotu a s didaktickým záměrem nijak nesouvisejí: Tulipán a tulipaní / celý den se sobě klaní, / až se diví okolí: / Že je záda nebolí? 3 O tom zevrubněji viz Toman, J.: K problému zážitkovosti a funkčnosti estetizujících abecedářů jako básnických artefaktů v kontextu současné české poezie pro děti. In: O zážitkovosti a funkčnosti v literatúre pre deti a mládež. Prešov, Náuka 2002, s. 55 62. 4 Jako např. v básni Červnová, vztahující se k písmeni Č: Čirá, čistá, červnová vodička, / čirá, čistá teče voda. // Na vodě lodička, / v lodičce holčička, / kloboučkem zatočí / a pak dodá: // Heč, slunce, heč! / Klidně si peč. / Než vklouzneš za mráček, / vezmu si slamáček. / Tím končím řeč / heč, slunce, heč! 5 Např.: I ti Indi i ti Briti / jídlo jedí, pijí pití. / I ti hbití i ti líní, / Filipínci i ti Fini / i ti Briti i ti Iři, / všichni lidi ať se smíří. Česká abeceda jako inspirace současné básnické tvorby pro děti 17

6 Například její moralita o fotografování je ztvárněna těmito verši: Jestli mrkneš, je to smůla, / vůbec tě to neomlouvá, / když potom vypadáš, že spíš. / Při focení mžikat nesmíš. 7 Srov. Toman, J.: Trivialita a kýč v české poezii pro děti. In: Proměny literatury pro mládež vstup do nového tisíciletí. Brno, PdF MU 2000, s. 22 27. 8 K těmto autorům lze zařadit např. A. Fenclovou, J. Šejvla a spol. nebo R. Šmejkala. A. Fenclová nebývale rozhojňuje rejstřík originálních rýmových dvojic: k západu-dostanu, zase znova-do večera, nespočte-na okně, červená- -zvábila, sluníčka-rozhodla, malý-psaní aj. Diletantismus prostupuje celou její tvorbu, vyjímáme z ní aspoň jednu typickou říkanku Eda, inspirovanou písmenem E:. Křičí straka na kosa, / že Eda přijel do lesa. / Dříví bude domů svážet / od Plas i od Jarova. // Kobylky se zatím pasou, / než Eda dříví naloží, / podkovičky jenom klapou, / snadno se jim poběží. // V poledne, když slunce hřeje, / Eda s fůrou domů jede, / až kobylky vypřahne, / talíř buchet dostane. J. Šejvl se spoluautorkami vytvořil ve svých stereotypních čtyřverších rádoby směšnou disneyovskou figurku dospělého cestovatele Maxe, který při svých toulkách světem zažívá humorná dobrodružství s domácími a hlavně exotickými zvířaty (jejich názvy jsou řazeny podle abecedy). Ale právě napětí a komiky je v nich poskrovnu: Max se schoval do stínu, / kde měl ibis svačinu. / Oba dva to překvapilo, / všechno se pak vysvětlilo. Nebo: Mým dávným snem / je stát se klokanem. / A když péra na nohou mám, / klidně si sním závod dám. Jak vidno, tvůrci vesměs zůstávají v zajetí gramatického rýmu. Jako výjimečný básnický antitalent se jeví R. Šmejkal. Prozrazuje to např. jedna z mnohých říkanek tohoto typu, moralita, nazvaná Užovka: Užovka podlehla svodu, / že nebude pít jen vodu. / Náhodou si zvolila, / že i mléko vypila. // To jí velmi zachutnalo, / hned ho měla ale málo. / Ví, jak zdraví přední je, / a už nic víc nepije. Soudnost a kritická sebereflexe chybí nejen těmto veršotepcům, ale i nakladatelstvím, která je uvádějí na knižní trh: brněnskému vydavatelství Schneider, pražskému Studiu Max nebo Knižnímu klubu. 9 Veškerou mizérii Holušovy poetiky ilustrují např. tyto rýmovánky: Každý trubec buket chystá, / těší se že dozajista / právě jeho princka plachá / 18 Jaroslav Toman

si zvolí za ženicha. Nebo: Ťuhýk číhá, pozor, léčka, / nablízku i sýkorečka. / Včelka ale naštěstí / uletěla neštěstí. Popřípadě: Kdo sní denně lžíci medu, / nebojí se rýmy z chladu, / kdo sní denně medu lžičku, / uchová si červeň v líčku. 10 Srov. např. autorovu uměleckonaučnou vizi Německa, Maďarska a Zambie: Německo je za kopečky / a za nimi jsou ovečky,! které stále jenom bečí, / protože neznají řeči. // Hlídají je ovčáci, / převelicí fešáci. / Když zaženou ovce k lesu, / povozí se v Mercedesu. Maďaři a Maďarky, / experty jsou na párky / a klobásy kvalitní / výběrové, elitní. Kdo se vydá do Zambie, dobrodružství si užije. / Potkáte-li domorodce, / dejte pozor, mají bodce! // Jsou tam také pytláci, / kteří mají na práci / lovit vzácná zvířata, / dokonce i mláďata! / Proto velkou zlost ve tváři / mají zvířat ochranáři. Prameny Burketová, S.: Ohýbej se, jazýčku. Soubor říkanek pro nápravu řeči. Bos kovice, Albert 1992. Dudek, A.: Velká obrázková abeceda. Ostrava, Librex 2003. Fenclová, A.: První čtení. Básničky pro všechny dětičky. Brno, Schneider 1997. Fischer, V.: Hravá abeceda. Praha, Amulet 1993. Gálová, I.: Adélka, Adámek a abeceda. Praha, Axióma 2003. Holas, M.: Abeceda. Ostrava, Librex SID & NERO 1993. Holuša, J.: Medová abeceda. Od jara do zimy se včelami. Frýdek-Místek, Pliska 1992. Jelínková, H.: Kouzelná abeceda. Praha, Jiří Buchal BB art 2001. Kábele, F.: Brousek pro tvůj jazýček. Praha, Albatros 1996 (4. vyd.). Kohoutová, H.: Veselá říkadla. Praha, Kalich 1994. Kopecká, Z.: Abeceda. Brno, Datel 1998. Lenartová, E.: Á-BĚ-CÉ-DÉ. Abeceda pro předškoláky. Ostrava, Librex 1999. Pálka, L. Abeceda. Zlín, Sen 1995. Siručková, M.: Zlatý klíček. 100 říkanek ke správné výslovnosti. Praha, SPN 1991. Česká abeceda jako inspirace současné básnické tvorby pro děti 19

Synek, F.: Čí jsou písmena. Praha, Archart 1996. Šejvl, J. Řeháčková, V. Karasová, H.: Maxova abeceda. Praha, Studio Max 1997. Škápiková, J.: Pohádková postýlka. Brno, Jota 1996. Šmejkal, R.: Zeměpisná abeceda. Praha, Euromedia Group Knižní klub 2000. Šmejkal, R.: Zvířátková abeceda. Praha, Euromedia Group Knižní klub 1996. Štíplová, L.: Hrajeme si s abecedou. Ostrava, Librex 2000. Štuka, I.: Abecedník. Praha, Devar 1993. Tajovský, J.: Učíme se abecedu, poznáváme písmenka. Praha, Petrklíč 1998. Trpák, L.: Abeceda pro kluky a holky ze školy a školky. České Budějovice, Dona 1990. Žáček, J.: Abeceda. Praha, Šulc a spol. 1998. 20

Současná časopisecká reflexe dětské literatury Jiří Poláček Kritická reflexe literatury pro děti a mládež je stálým problémem, který se trvale řeší na všech setkáních teoretiků, historiků a kritiků této literatury, například na konferencích konaných v Praze, Brně, Ostravě či Liberci (jedna z nich byla této problematice věnována celá viz sborník Kritika literatury pro děti a mládež 1945 1995, Brno 1995). Úběžníkem pronášených stesků je především absence kritiky dětských knížek v denním tisku, neboť právě tato kritika by měla pomáhat rodičům, učitelům a knihovníkům při orientaci v nových titulech domácí i překladové tvorby. Jestliže takřka neexistuje, má to svůj neblahý dopad též v oblasti dětského čtenářství. Prostor pro recenzování novinek literatury pro děti a mládež dnes u nás poskytují hlavně časopisy, ale ani zde není situace příliš uspokojivá. Jak známo, řadu let byl dominantní tribunou kritiky dětských knih Zlatý máj. Bohužel v devadesátých letech procházel různými proměnami a postupně kvalitativně upadal, až v roce 1997 zanikl. Snahy o jeho obnovu, manifestované dvěma stejnojmennými, obsahově problematickými sborníky z let 1999 a 2000, jsou zatím marné. Dalším negativem je zánik týdeníku Nové knihy v roce 2001; jeho stránky přinášely vždy celý blok recenzí děl určených dětem, což dnešní Nové knihy, vycházející jako příloha Literárních novin, činit nemohou (měly pouze rubriku Čtenář dětských knih, v níž do konce roku 2003 otiskovaly jeden kritický soud). Současná časopisecká reflexe dětské literatury 21

Naším jediným specializovaným periodikem je tak čtvrtletník Ladění. Původně vycházel jako Zpravodaj Ústavu literatury pro mládež Pedagogické fakulty MU v Brně; nový název, který se vztahuje k známé Halasově básnické sbírce z roku 1942, dostal v roce 1996. Postupně vyhranil svůj profil, patrný i ve skladbě jednotlivých rubrik. Každé číslo přináší dvě či tři stati, zhruba dvě desítky recenzí a glos posuzujících novinky české dětské prózy a poezie, překlady i odborné práce, dále zahrnuje zprávy o rozličných výstavách, konferencích, soutěžích nebo cenách, připomíná jubilea či úmrtí významných tvůrců, které přibližuje také v rubrice Na čem právě pracuji, a navíc představuje vydavatele dětských knih. Většina přispěvatelů zejména teoretiků a kritiků pochází z českých, ale i slovenských filozofických a pedagogických fakult. Odběrateli jsou knihovny, školy a jednotlivci, a to i ze zahraničí, mimo jiné z Rakouska, Německa, Švýcarska, Francie, Ruska, Švédska, Polska, Chorvatska a Slovinska. Při výzkumu reflexe současné dětské literatury v Ladění se zaměřme na poslední čtyři roky, tedy na léta 2000 2003. O českých prozaických novinkách všech žánrů (příběhové prózy pro chlapce i děvčata, souborů pohádek a pověstí atd.) vyšlo sto padesát recenzí a glos, veršovaných knížek bylo posouzeno osmnáct, naučných deset a žánrově rozmanitých překladů osmdesát pět. Kritickým sítem Ladění prošlo rovněž pětačtyřicet odborných prací (včetně několika čítanek) a třiadvacet slovenských novinek. Uvedená čísla mají jistou výpovědní hodnotu sama o sobě, avšak je třeba říci, že přes značné množství zhodnocených titulů zůstaly některé důležité knihy stranou. Je to dáno poměrně malým recenzentským okruhem a někdy i obtížnou dostupností vydaných novinek či nakladatelskou neochotou zasílat recenzní výtisky. Z hlediska reflexe dnešní dětské literatury mají svůj význam i některé stati. Jde především o tři pojednání Jaroslava Tomana nazvaná Trivialita a kýč v dětské poezii (Ladění 2/2000), Mizérie adaptační a překladové tvorby (Ladění 2/2001) a Videokultura a dětské čtenářství (Ladění 1/2003). Velký informační přínos mají roční pře- 22 Jiří Poláček

hledy slovenských dětských knížek od Viery Žemberové a Zuzany Stanislavové (viz Ladění 1/2000, 1/2001 a 2/2003). O naší literatuře pro děti a mládež leccos vypovídají též zmíněné nakladatelské profily. Ve sledovaném období bylo představeno čtrnáct českých nakladatelství a tři slovenská, například Olympia, Argo, Brio, Lípa, Popokatepetl, Librex, Doplněk, Vyšehrad, Meander, Axióma nebo Náuka. Velké nakladatelské domy jako Albatros či Amulet byly přiblíženy dříve. Vydavatelů dětských knih je u nás mimochodem stále hodně: jenom ve zkoumaném čtyřletí Ladění zhodnotilo tituly pocházející z produkce bezmála pěti desítek nakladatelství, mezi nimiž figurují vedle již řečených firem třeba Akcent, Fragment, Maťa, Ikar, Portál, Atlantis, Erika a Artur, jakož i Toužimský & Moravec, Knižní klub, Sid & NERo, Albert, Alpress či Bor. Obraz současného dění v dětské literatuře dotvářejí vyjádření spisovatelů a výtvarníků, kteří hovoří o své nové tvorbě, o dokončených dílech i o svých plánech. V uplynulých čtyřech letech takto v Ladění promluvili Josef Kremláček, Hana Pražáková, Jana Knitlová, Ludvík Středa, Jarmila Dědková, Zbyněk Malinský, Galina Miklínová, Jiří Dědeček, Petr Nikl, Jiří Kahoun nebo Jindřich Kovařík. Dalším časopisem, který se zabývá literaturou pro děti a mládež, je Tvořivá dramatika, vydávaná třikrát ročně organizací IPOS (pracoviště ARTAMA) ve spolupráci se Sdružením pro tvořivou dramatiku a Katedrou výchovné dramatiky DAMU v Praze. Je věnována povýtce dramatické výchově, jež ovšem s dětskou literaturou úzce souvisí, a tak se na jejích stránkách objevují i stati a kritické soudy o nových knížkách. Ročník 2000 přinesl jedenáct recenzí (jejich autoři v nich posuzovali například novinky Ivy Procházkové, Jany Štroblové, Moniky Elšíkové či Iva Štuky), zatímco ročník následující jen dvě. V roce 2002 bylo zhodnoceno třináct knih, přičemž šlo o díla Václava Čtvrtka, Josefa Bruknera, Jiřího Dědečka, Hany Doskočilové, Petra Nikla, Daniela Heviera nebo Christiana Morgensterna. Loni Současná časopisecká reflexe dětské literatury 23

jich bylo posouzeno šest: byly to práce Mileny Lukešové, Pavla Gryma, Rudolfa Čechury či Guida van Genechtena. Další knížky se staly předmětem analytických studií (pohádkový soubor Karla Šiktance O dobré a o zlé moci, první svazky cyklu J. K. Rowlingové o Harrym Potterovi). Přejít nelze ani stať Jaroslava Tomana z prvního loňského čísla Normalizační éra české poezie pro děti. Dětská literatura má své místo rovněž v časopisu Komenský, který vychází pětkrát ročně na brněnské pedagogické fakultě a je adresován především učitelům základních škol. V rubrice Knihy pro děti byly řadu let otiskovány recenze, glosy i pouhé anotace, hodnotící vybrané české a slovenské novinky, leč i překlady. V každém čísle jich bývalo šest až osm. Občas se objevovaly delší texty umisťované mimo tuto rubriku; takovým žádoucím přesahem byla třeba stať Evy Kuchárové Dětské časopisy na našem trhu (Komenský 9 10/2002). Od čísla 1/2002 a tedy ve svém už 127. ročníku má Komenský novou grafickou tvář, novou redakci i redakční radu. Na reflexi dětské literatury nerezignoval, věnuje jí však menší prostor: do konce roku 2003 otiskl sedm recenzí a nadto tři rozhovory Aleny Křivské s Jindřichem Hilčrem, Jaroslavem Citou a Ludvíkem Středou. Bylo by žádoucí, aby svůj recenzní prostor rozšířil a kromě recenzí publikoval opět i glosy. Zmínku zasluhuje také Duha, čtvrtletník Moravské zemské knihovny v Brně přinášející informace o knihách a knihovnách z Moravy. Mimo jiné reflektuje práci dětských oddělení našich knihoven a jejich semináře, na nichž bývá pravidelně hodnocena nová literatura pro děti a mládež. Referáty z těchto setkání pak publikuje. Zatím posledním takovým příspěvkem je žánrově pojatý přehled Jaroslava Provazníka Literatura pro české děti v posledním desetiletí (Duha 1/2002), s nímž korespondují stati Martina Reissnera Ilustrace knih pro děti a mládež v 90. letech (Duha 3/2000) a Petera Stoličného Masmédia a dětské čtenářství (Duha 4/2003). Pominout nelze ani občasné recenze dětských knížek či odborných prací, ukázky z nových knih, medailony Oldřicha Sirovátky (Duha 3/ 24 Jiří Poláček

2000) a Miloše Macourka (Duha 4/2001) nebo fejeton Ludvíka Štěpána Jak se píše pro děti a mládež (Duha 3/2002). Časopisecká reflexe současné dětské literatury je tedy významným fenoménem našeho kulturního života, problémem však zůstává její dosah. Proto je nutno znovu apelovat na příslušné redaktory denního tisku, rozhlasu a televize, aby uvedené literatuře ve svých médiích věnovali pozornost, jaká jí náleží. Tento příspěvek je doplněnou a zaktualizovanou verzí referátu, který byl přednesen na liberecké konferenci Cesty ke čtenářství 4. března 2003 a poté zveřejněn v internetové podobě spisovatelského bulletinu Dokořán 26/2003. Současná časopisecká reflexe dětské literatury 25

Převrstvování žánrového paradigmatu u Vladimíra Körnera Vladimír Novotný Ostravská literární teoretička a historička literatury pro děti a mládež Svatava Urbanová ve své metodologicky koncipované úvaze, zabývající se problematikou otevřenosti pojmů jako tradice, inovace nebo současná literatura, připomněla, že zejména v novodobé české literární kultuře se různá období vývoje často odlišovala podle toho, nakolik obnovovala významy, oživovala obrazy a národní topiku a těžila podněty k inovaci myšlenkového a estetického paradigmatu. 1 Přitom ale v celém systému krásného písemnictví zpravidla nepřetržitě dochází k tzv. vzdalování od řečeného systému nebo k přibližování k němu, nejednou pouze v textu jednoho konkrétního díla. Takové případy zmíněného vzdalování, resp. přibližování, pokaždé ve vztahu k systémové, tj. převládající žánrové nebo stylistické normě (spoluvytvářející také určitý typ vypravěčské tradice), výrazně strukturálně proměňovaly a posunovaly neboli též převrstvovaly dosavadní významová paradigmata, a to i v kontextu novější literatury pro děti a mládež. Podobné inovace zároveň prohlubovaly nebo mnohokrát přímo zpochybňovaly dosavadní platnost (event. trvání) paradigmatických vzorů, sehrávajících v dané vývojové etapě literatury téměř kanonickou roli. Tímto subtilním žánrovým převrstvováním se rovněž rozšiřovaly teoretické představy o kontinuitě, případně o diskontinuitě obecného směřování daného typu literatury: dobové kulturní normy potom přestávají Převrstvování žánrového paradigmatu u Vladimíra Körnera 27

plnit úlohu hodnotových vzorců, stávají se ale východiskem k nějakému jinému, obvykle podstatně vypravěčsky komplikovanějšímu přístupu. Tento poznatek přitom můžeme vztáhnout i na beletristická díla, která vstupují nebo mohou vstupovat do tradičního uměleckého a komunikačního kontextu literatury pro děti a mládež. 2 Například tvorbu českého spisovatele a filmového scénáristy Vla dimíra Körnera si v kontextu české literární kultury druhé poloviny 20. století pravděpodobně ani čtenářská veřejnost, ani badatelská obec nikterak nespojuje (přičemž ani v nedávných desetiletích nespojovala) s poválečným žánrovým spektrem literatury pro děti a mládež v Čechách. Z obecného pohledu samozřejmě platí, že Körnerovy beletristické tituly zpravidla jen nepatrným dílem a jen velice specifickým způsobem figurují v průsečících dotýkajících se v různorodé míře problematiky moderní dětské literatury, tj. literatury pro děti a mládež. Jenže do těchto univerzálně laděných, ponejvíce kulturněhistorických otázek, spojovaných se současností, se v literárním vývoji mnohdy přirozeně začleňuje taktéž určitý samostatný diskurs nebo samostatný aspekt literárněhistorický. Tento diskurs nebo aspekt potom odkazuje k nesrovnatelně širšímu tvůrčímu zázemí tohoto zdánlivě podstatně limitovaného okruhu literární produkce, což je možná vztáhnout i na beletristické tituly vytvořené ve zcela nedávné době. Zejména s přihlédnutím k nepochybné závažnosti zmíněných vývojových literárněhistorických aspektů celkové problematiky literatury pro děti a mládež je možné v souladu s tezí o převrstvování či přeskupování daného žánrového paradigmatu modifikovat rovněž ustálenou představu o celkovém rozpětí takto tematicky nebo tematologicky limitovaného typu tvorby. Především ale můžeme s poměrně velkou oprávněností přijít s tezí, a to zvláště v souvislosti s neprávem opomíjenou starší Körnerovou prózou Zrození horského pramene (vydanou poprvé roku 1979), že v prvé řadě s přihlédnutím k prozaickým titulům tohoto typu se dá rozšířit konkrétní náplň či tradiční vysvětlování zavedeného teoretického pojmu neintencionální literatura pro mládež, postulovaného 28 Vladimír Novotný

v českém literárním bádání již před několika desetiletími teoretikem dětské literatury a četby mládeže Františkem Tenčíkem. 3 A to i s vědomím, že se Tenčíkem průkopnicky vytyčené pojetí neintencionální dětské literatury postupně dále vyvíjelo. V rámci tohoto vývoje se pojetí neintencionální literatury pro mládež mohlo i žánrově zužovat či přímo reinterpretovat. Například v mezidobí 1969 1989 básník a literární teoretik Josef Peterka zmíněný pojem aplikoval ve Slovníku literární teorie na díla určená původně dospělým čtenářům, která se stala pro svou lidovost a klasickou prostotu trvalou součástí dětské četby. Badatel ovšem ještě před tímto konstatováním v hesle zdůraznil, že rozhodující vývojové impulsy pak přicházejí s emancipací dětské bytosti, tzn. s uznáním dětské svébytnosti, s překonáním jednostranného intelektualismu a pedagogického utilitarismu v přístupu k dítěti. Na druhé straně vývoj dětské literatury těsně souvisí s vývojovými tendencemi literatury pro dospělé. 4 Jako výmluvné znamení sedmdesátých a osmdesátých let můžeme vnímat skutečnost, že teoretikové literatury brojí proti jednostrannému intelektualismu! Jako obecně přijatelný a srozumitelný příklad takové žánrové neintencionality uváděl Peterka mj. klasické dílo evropské literární minulosti Gulliverovy cesty Jonathana Swifta a z českého kontextu si coby příklad zvolil Babičku Boženy Němcové a Erbenovu Kytici. Vzápětí však jako exemplární ukázku novodobé neintencionální literatury pro mládež prezentuje Peterka Příběh opravdového člověka, mnohem novější opus z pera sovětského prozaika a publicisty Borise Polevého. Také v teoretické, nejenom v kritické recepci této knihy, agitační válečné aktuality, od počátku převládalo zvýrazňování roviny didaktické a posléze stále víc i roviny utilitárně publicistické, což v období po roce 1948 vedlo (jak v ostatních zemích tzv. východního bloku, tak v tehdejší ČSR a pak ČSSR) k zařazení Polevého Příběhu opravdového člověka do povinné školní četby, tj. i povinné dětské četby. 5 Takovýto posun žánrového paradigmatu má ovšem z pohledu neintencionality daleko víc ideologické než teoretické zdůvodnění. Převrstvování žánrového paradigmatu u Vladimíra Körnera 29

V novější interpretační sféře této problematiky je ve srovnání s někdejším Peterkovým politicky pragmatickým výkladem řečeného termínu dnešní teoretička Ladislava Lederbuchová ve vymezování Tenčíkova klasického pojmu neintencionální literatura pro děti a mládež podstatně zdrženlivější a uvážlivě spojuje kategorii neintencionality s literaturou pro dospělé, kterou děti a mládež spontánně čtou. V hodnocení analyzovaného typu knižní produkce se Lederbuchová opět vrací k původnímu pojetí Františka Tenčíka, podobně jako on hovoří o četbě mládeže a ve vztahu k dětskému čtenáři tuto konkrétní oblast charakterizuje v souladu s ním rovněž jako literaturu neintencionální. 6 Zároveň badatelka zdůrazňuje zejména tematické, ale i emocionální pronikání takovéhoto druhu beletrie do senzitivního světa dětství a mládí, dalšího fikčního světa sui generis, přičemž kanonický svět dospělých je zobrazován jako blízký dětské zkušenosti, anebo přímo v kontextu stylizovaného pohledu dítěte. Tam, kde se záměrně vyzvedává dětský aspekt vyprávění, pak podle ní jde o intencionální literaturu pro děti a mládež. A poté dodává, že pokud v historii vývoje intencionální literatury byla zdůrazňována především funkce didaktická, tj. mravní a poznávací, /.../ literatura moderní preferuje funkci estetickou, poetickou hru a humor (aniž rezignuje na mravněvýchovnou funkci). /.../ Literatura pro dospělé, kterou děti a mládež spontánně čtou, se nazývá četba mládeže a ve vztahu k dětskému čtenáři jde o literaturu neintencionální. 7 Přes Peterkovo pragmatické zdůrazňování velice diskutabilní neintencionality u propagandistického titulu Borise Polevého můžeme přitakat jeho konstatování, že ke kanonickým intencím dětské literatury bezpochyby náleží taktéž autorské tíhnutí nebo vědomé úsilí vyvolávat podněty k poznávání nových reálií a jejich prostřednictvím pak nenásilně vytvářet kritéria mravního a estetického hodnocení. Peterka se rovněž nemýlí, když má za to, že zejména mezi knihami přímo adresovanými nebo všeobecně vyhovujícími pro recepční dispozice tzv. staršího školního věku jednoznačně dominuje žánrové zaměření na literaturu dobrodružnou. To znamená 30 Vladimír Novotný

na žánrovou modifikaci literaturního díla jednoznačně se opírajícího o příběh, jinými slovy o lineární typ vyprávění, vyznačujícího se zejména výraznými narativními aspekty. 8 Takto interpretovaný dobrodružný syžet nebo takhle koncipovaný příběh, story, potom může být zcela přirozeně lokalizován kupříkladu i do kontextu citového života nedospělých protagonistů, je možné ho však bez výraznějších komplikací situovat také do relativně už dosti vzdálené časové roviny. Nicméně i v analogických případech nemusí pokaždé jít (mj. již s ohledem na obecné možnosti oblasti dětského čtenářství) pouze o víceméně didakticky koncipovanou prózu historickou, nýbrž, a to zvláště při preferenci jiného narativního úhlu, o již připomínané přiblížení nebo přibližování světa hrdinů více či méně odlehlé minulosti. Často je to spjato s problémem větší hodnověrnosti a věrohodnosti vyprávění lokalizovaného mj. do dětství, resp. mládí autora knihy, neboli i s přibližováním fenomenologického světa či časoprostoru generace rodičů nebo prarodičů, předkládaného v knize prostřednictvím určité narativní zkratky potenciálním dětským čtenářům. Základním předpokladem k event. neintencionální komunikaci daného typu vyprávění, to znamená i k variantnímu výkladu konkrétního uměleckého textu v oblasti literatury pro děti a mládež, se pak může stát zejména vyprávění, které je zřetelně autorsky stylizované jakoby z pohledu dítěte, anebo se alespoň do značné míry snaží odvíjet v souladu s tímto přibližujícím pohledem. V takových situacích jsme při četbě nejednou přítomni evidentní interferenci nejrozmanitějších fenoménů jak dětského, tak i nedětského, obvykle tradičně dospělého světa, resp. tady může jít o specifickou interferenci různých narativních rovin. Přitom si oba uvedené světy, tj. obě zmíněné roviny mohou v konkrétním autorském pojetí plně zachovat (přes event. zdůrazněný časový odstup) svou sémantickou samostatnost. Právě tahle teoretická varianta je promyšleně uplatněna v již připomenuté autobiografické novele Vladimíra Körnera Zrození Převrstvování žánrového paradigmatu u Vladimíra Körnera 31

horského pramene, vydané na podzim 1979 v nakladatelství Čs. spisovatel v edici novinek české prózy (Malá žatva), čili v ediční řadě krásné literatury určené a vydávané především pro společenství dospělých čtenářů. Také z tohoto důvodu byla starší autorova novela v dosavadní kritické recepci jednoznačně vykládána jako součást literatury pro dospělé tedy nikoli jako specifický příspěvek nebo doplněk k oblasti neintencionální literatury pro mládež, ačkoli již v době svého vydání Zrození horského pramene splňovalo celou řadu základních kritérií tohoto typu dětské četby. Jako umělecky hodnotná próza (spisovatelovo vyprávění je situováno do prvních poválečných týdnů a měsíců, zvláště na podzim roku 1945) se totiž tento v rámci své estetické funkce soustředil i na rozvíjení čtenářovy fantazie, čili se obracel nejenom na čtenáře dospělého, nedětského, ale i dětského, patřícího zvláště k zdůrazňované kategorii staršího školního věku. Kromě toho Körner v tomto svém textu usilovně prohluboval a rozšiřoval kreativní schopnosti jazykové komunikace, přičemž v průběhu vyprávění zároveň podržuje (ale esteticky přetváří) též funkci mravní (výchovnou) a neopomíjí ani výraznou funkci citovou a poznávací. 9 V době vydání knihy se ale ani v náznaku nepřipouštěla sebemenší alternativa, že by se novela Zrození horského pramene dala interpretovat rovněž jako (třeba jen souběžně) uplatňovaný autorský pokus o nějaký novější, dosavadní žánrové vzorce převrstvující typ neintencionální literatury pro děti a mládež. Vždyť kupříkladu Otakar Chaloupka v úvodní stati ze slovníku Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež neuvádí Körnera ani v namátkovém výčtu několika dalších soudobých spisovatelů, kteří sice vstoupili do kontextu dětské literatury, nicméně mnohem častěji publikují v literatuře pro dospělé. 10 Tento přístup dozajista měl své oprávnění: mezi literaturou pro děti a mládež a literaturou pro dospělé přece existovala a dosud existuje velice striktně uplatňovaná žánrová, resp. tematická delimitace, která ale může být zvláště v případě četby vhodné pro starší školní věk pociťována v některých konkrétních případech jako zjevně nadbytečná nebo dokonce jako 32 Vladimír Novotný

vysloveně dezorientující a nevyhovující překážka pro živou literární komunikaci. Poněkud pozapomenutou Körnerovu románovou novelu, která někdy byla v recenzích a v komentářích označována jako baladická, jindy se zase dočkala charakteristik jako dílo o nutnosti návratu a vůbec hledání cesty k lidem 11, pochopitelně není možné jakkoli násilně nebo mechanicky, odhlížeje od mnoha jejích závažných významových rovin, adresovaných v prvé řadě dospělé čtenářské obci, včleňovat do žánrového a stylistického okruhu literatury pro děti a mládež. Nicméně lze mít za to, že autorova próza má s neintenciální sférou dětské literatury celou řadu spřízněných atributů, přičemž většinou jde o hodnotící, klíčové aspekty pro posouzení charakteru uměleckého textu a jeho genologického zacílení. Ačkoli v daném spisovatelově příběhu vystupuje větší počet postav, převážně dospělého věku, tj. nedětských, a také dějový půdorys této prózy je záměrně načrtnut zcela přehledně a srozumitelně, rozhodně nejde o nějaký prvoplánové, toliko lineárně zacílené vyprávění. Z hlediska fabulistického rozpětí novely se v Zrození horského pramene vypráví o zcela konkrétním zlomu v životě mladší ženy, která se po tragické smrti muže odbojáře (v posledních dnech války) stěhuje i se dvěma malými synky do horského trojmezí mezi Čechy, Moravou a Slezskem, a tam si přeje najít nový domov pro sebe a pro své děti. Osou celého vyprávění se zde stává citové (čili nepřímo také mravní) zrání jejího staršího syna, stěží šestiletého Ondry, který se znenadání musí vyrovnávat se zcela novými a odlišnými životními skutečnostmi, s nimiž je nyní v řadě dramatických scén nepřetržitě konfrontován. Zejména se musí bolestně potýkat s nenapravitelnou ztrátou otce a vůbec s ukončením jeho dosavadního, v kontextu dětského vnímání málem idylického způsobu života. A poté musí přijmout za svou novou krajinu dětství, v níž už nevládne jako léta předtím symbolické ticho a klid, nýbrž právě naopak: každý den se na obzoru tohoto vyprávění vynořují nějaká nová dobrodružství, přinášející skoro vždy i nebezpečí dalších nenapravitelných ztrát. Převrstvování žánrového paradigmatu u Vladimíra Körnera 33