MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Historický ústav Island a jeho cesta do Evropské unie (Magisterská diplomová práce) Gabriela Patočková Vedoucí práce: doc. PhDr. Vladimír Goněc, CSc., Jean Monnet Chair Brno 2010
Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci Island a jeho cesta do Evropské unie vypracovala samostatně a uvedla všechnu pouţitou literaturu a prameny. V Brně dne 8. ledna 2010.. Gabriela Patočková 2
Na tomto místě bych velice ráda poděkovala panu doc. PhDr. Vladimíru Goňcovi, CSc., Jean Monnet Chair, za vedení magisterské diplomové práce. Velmi děkuji rovněţ své rodině za trpělivost a podporu, kterou mi věnovali nejen při psaní této práce, ale i v průběhu celého studia. 3
Obsah 1. Úvod..s. 5 2. Island a jeho postoj k počátkům evropské integrace a severské spolupráce.s. 8 2. 1 Poválečná situace s. 8 2. 2 Postoj k počátkům evropské integrace. s. 10 2. 2. 1 Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC)..s. 10 2. 2. 2 Velká zóna volného obchodu (FTA).s. 13 2. 3 Severská spolupráce..s. 14 3. Evropské sdruţení volného obchodu (EFTA)...s. 16 3. 1 Diskuze o členství v EFTA a EHS s. 18 3. 2 Vstup do EFTA..s. 21 3. 3 Dohoda o volném obchodu Island ES s. 24 4. Osmdesátá léta zlom v procesu evropské integrace...s. 26 4. 1 Jednotný evropský akt...s. 28 4. 2 Jednání o Evropském hospodářském prostoru..s. 31 4. 3 Smlouva o EHP a její důsledky z pohledu Islandu s. 38 5. Reflexe smlouvy o EHP a otázka členství v ES s. 42 5. 1 Všeobecné parlamentní volby duben 1991.s. 43 5. 2 Postoj politických stran..s. 44 5. 3 Zájmové skupiny...s. 47 6. Schengenská dohoda.s. 48 7. Otázka EU po vstupu země do EHP s. 52 7. 1 Politické elity versus veřejnost..s. 52 7. 2 Argumenty pro a proti členství..s. 57 7. 3 Postoj politických stran..s. 59 8. Finanční a politická krize 2008/2009 s. 62 8. 1 Islandský ekonomický zázrak s. 62 8. 1. 1 Finanční krize a její dopad.s. 64 8. 1. 2 Hodnotící zpráva MMF a prognózy budoucího vývoje.s. 66 8. 2 Politická situace v období krize.s. 67 8. 2. 1 Předčasné volby a otázka EU s. 69 9. Závěr s. 74 Seznam pouţité literatury s. 79 Seznam grafů a tabulek s. 86 Seznam zkratek s. 86 Přílohy..s. 89 4
1. Úvod Island stojí stále oficiálně mimo Evropskou unii. Málokdo si ovšem uvědomuje, ţe je v některých oblastech zapojen do tohoto evropského projektu mnohem hlouběji neţ někteří jeho řádní členové. Prostřednictvím Dohody o Evropském hospodářském prostoru je aktivním účastníkem vnitřního trhu Unie a participuje na vybraných rámcových programech. Díky napojení na schengenský systém mají Islanďané také stejná práva v oblasti volného pohybu jako obyvatelé většiny oficiálních členských států Unie. To vyvolává celkem logickou otázku, proč Island ještě není plnoprávným státem Evropské unie? Pro vysvětlení je nutné vrátit se zpět do historie. Island je jednou z nejmladších republik na světě. Po celá staletí se krčil pod nadvládou Dánského království. V průběhu II. světové války zaţil okupaci britské a poté i americké armády. Jako nezávislý a suverénní stát byl uznán aţ v roce 1944. Během svého boje za nezávislost si Islanďané vytvořili svůj vlastní pohled na nacionalismus. Jakékoliv nové ohroţení národní suverenity bylo poté vnímáno velmi citlivě. Nelze se tedy divit, ţe se stalo centrálním tématem kaţdé politické diskuze jednající o evropské integraci. Otázkou pak zůstává, jak je moţné, ţe Island akceptoval přijetí Dohody o EHP a částečné přenesení rozhodovacích pravomocí na nadnárodní instituci? Cílem mé práce je popsat islandskou cestu procesem evropské integrace a zmapovat jeho jednotlivé kroky vedoucí k podání přihlášky do Evropské unie. Práce je ohraničena léty 1945 2009 a je strukturována do 9 kapitol. Kapitoly 2 4 mohou být brány jako deskriptivní, chronologicky popisují jednotlivé integrační kroky Islandu, aţ po vstup země do Evropského hospodářského prostoru (EHP). Druhá kapitola popisuje poválečnou hospodářskou a mezinárodní situaci země a její první integrační snahy. Island si jako čerstvě nezávislý stát potřeboval zajistit svoji suverenitu navenek, a proto participuje v politicko-ekonomických organizacích (OSN, MMF). Pro ekonomiku země byla důleţitá účast na Marshallově plánu a vstup země do OEEC. Naopak velmi bolestné bylo rozhodnutí opustit politiku neozbrojené neutrality a vstoupit do NATO, stejně jako následný podpis bilaterální dohody s USA. Třetí kapitola se zabývá islandským postojem ke dvěma integračním uskupením. V návaznosti na přihlášku Dánska, Irska, Norska a Velké Británie do Evropského hospodářského společenství (EHS) islandská vláda, podporovaná zájmovými skupinami, poprvé zvaţovala účast v nadnárodní organizaci. Známé události kolem de Gaullova veta však obrátily její pozornost k vyjednávání o členství v Evropském sdruţení volného obchodu 5
(EFTA). V této době jiţ částečně přehodnotila svoji izolacionistickou politiku a pro zabezpečení svých obchodních vztahů a po vyjednání příznivých podmínek pro své mořské produkty se rozhodla vstoupit do EFTA. Členství následně umoţnilo Islandu uzavřít s ES velmi výhodnou dohodu o volném obchodu s průmyslovými výrobky. Čtvrtá kapitola se věnuje problematice tzv. lucemburského procesu a vyjednávání o Evropském hospodářském prostoru (EHP). Zde se Island ukazuje jako velmi obtíţný partner, tvrdošíjně trvající na zajištění volného obchodu pro svoje mořské produkty. Přes sloţitost vyjednávání byly konečné podmínky povaţovány za velmi příznivé. Smlouva o EHP však byla na Islandu vysoce kontroverzní téma a vyvolala ostrou diskuzi. Analýzou postoje jednotlivých politických stran a zájmových skupin se proto zabývá následující část práce (5. kapitola). Po přijetí Dohody o EHP se mohlo zdát, ţe Island dosáhl svého maxima v rámci evropské integrace. Opak je ale pravdou. V roce 2001 se stal součástí schengenského prostoru. A právě důvody pro toto rozhodnutí a cestu k jeho přijetí odkrývá šestá kapitola. Sedmá kapitola řeší konfliktní linii vztahu protievropsky orientovaných politických elit a proevropsky laděné veřejnosti. Identifikuje hlavní argumenty pro a proti členství v EU a poukazuje na postoje relevantních politických stran k EU po vstupu země do EHP. V poslední kapitole je nastíněna ekonomická a politická situace v době finanční krize. Stručně se věnuje hospodářskému rozmachu země na přelomu tisíciletí, samotné krizi i jejím následkům. Politická část pak shrnuje události vedoucí k červencovému hlasování o podání přihlášky do EU. Vztahy Islandu a Evropské unie jsou dosud málo zkoumanou problematikou, coţ se bohuţel negativně odráţí v informačních zdrojích, zejména co se týče počtu a rozmanitosti tištěných publikací. U nás dostupná literatura se tomuto tématu prakticky nevěnuje, dalo by se říci, ţe se mu přímo vyhýbá. Spíše se koncentruje na politologicky zajímavé téma charakteristiky islandského politického systému, který je v řadě publikací zmiňován v souvislosti s jeho odlišností od jednotného severského modelu. Většinu dat tak proto nelze získat jinak neţ na internetu. Zde je dostupnost starších dokumentů, jako přístupových smluv či parlamentních zpráv, velmi sloţitá. Po vstupu země do EHP se situace z toho pohledu velmi zlepšila. 6
Z literatury k danému tématu bych vyzdvihla práce B. Thorhallssona 1, profesora politologie na Islandské univerzitě, který se věnuje různým pohledům na islandskou integraci směrem k ES/EU a detailně rozebírá rovněţ důvody pro a proti. Dále musím zmínit dílo E. Bergmanna 2, ředitele Centra pro evropská studia na Bifröst univerzitě. Profesor Bergmann je velkým zastáncem EU a naopak kritikem Dohody o EHP. To se samozřejmě projevuje i v jeho práci, která tak nabízí řadu nápadů na řešení problémů, jeţ stojí v cestě Islandu směrem do EU. Velmi dobrý zdroj informací představuje rovněţ periodikum Scandinavian Political Studies. Zabývá se výhradně problematikou severských zemí a své články a studie zde publikují uznávaní historici a politologové. V souvislosti s finanční krizí se nyní objevila řada on-line prací popisujících nejnovější vývoj islandské ekonomiky a analyzujících příčiny a následky pádu tamního bankovního sektoru. Aktuální politická situace je velmi dobře prezentována na webovém portálu islandské vlády a ministerstva zahraničí, zajímavé postřehy je moţné získat i z tamního tisku. 1 Profesor Baldur Thorhallsson je také zakladatelem Centra pro studium malých států při Islandské univerzitě. Viz více: (http://www3.hi.is/~baldurt/indexenska.htm) (platné k 3. 1. 2010) 2 Dr. Eiríkur Bergmann mimořádný profesor na Bifröst univerzitě (Island). Viz více: (http://starfsmenn.bifrost.is/default.asp?sid_id=35240&tre_rod=057 001 001 &tid=1) (platné k 3. 1. 2010) 7
2. Island a jeho postoj k počátkům evropské integrace a severské spolupráce 2. 1 Poválečná situace Druhá světová válka přinesla Islandu nečekané bohatství. Domácí ekonomiku povzbudila přítomnost britské a poté i americké armády na ostrově a především vývoz ryb na britský trh, kde jejich cena velmi prudce rostla. Po válce tak státní pokladna disponovala takovou částkou, jako ještě nikdy v historii. Aby zabránila pádu ţivotní úrovně, rozhodla se vláda investovat tento kapitál do rychlé modernizace hospodářství a nových zdrojů výroby. Masivní investice byly poskytnuty v rámci státem kontrolovaného programu rozvoje. Prioritou byla obnova rybářské flotily, částečně zničené německými ponorkami a minami během války. Prostředky byly rovněţ vynaloţeny na stavby továren pro zpracování ryb a zemědělských produktů. 3 Hospodářská politika Islandu se však po válce značně lišila od většiny ekonomik ostatních států Evropy. Poválečná vláda, dychtivá zahájit ambiciózní plány investic, se ani nesnaţila o stabilizaci hospodářské politiky. Místo toho se vrátila k předválečnému ekonomickému modelu, který byl zaloţen na vysokém stupni protekcionismu. V roce 1947 vláda výrazným způsobem omezila dovoz, zavedla propracovanější systém dovozních dávek a exportních subvencí. Tento typ ekonomického řízení spolu s trvale vyšší inflací, jeţ byla nevyhnutelným důsledkem války, bránil zemi v pohybu směrem k volnější obchodní politice a uţší spolupráci ze zeměmi západní Evropy. Ţádná jiná skandinávská země nebyla v tomto období tak závislá na jednom exportním artiklu jako Island. Aţ do 60. let představoval vývoz mořských produktů 85 90 % celkového exportu zboţí. Snahou vlády bylo zajistit co nejvýhodnější přístup svých rybářských produktů na světové trhy. V rámci členských států OEEC však byly rybí výrobky klasifikovány jako zemědělské produkty, a díky tomu se těšily větším ochranným tarifům. Island proto postupně směroval svoji zahraniční obchodní politiku přes Atlantik do Spojených států, a co je mnohem důleţitější, do zemí východní Evropy. 4 3 Srov.: Iceland, the Republic. Chapter 2: History and culture. The Central Bank of Iceland 1996. s. 25. on-line text (http://www.sedlabanki.is/uploads/files/history%20and%20culture.pdf) 4 Srov.: Gudmundur, J. Sigurdur, S.: Nothing to Expect but Trouble, Iceland s Response to European Economic Integration, 1945 1960. on-line text (http://eh.net/xiiicongress/cd/papers/20jonssonsnaevarr4.pdf) 8
Ekonomický vzestup si Island během války vyprodukoval v podstatě sám, a proto nejevil přílišný zájem o bliţší ekonomickou spolupráci s jinými státy. Nestal se tak aktivním členem ţádné poválečné mezinárodní instituce, jejímţ cílem bylo řízení světové ekonomiky, jako byl Mezinárodní měnový fond (MMF) 5 a Světová banka. A dokonce se nepřidal ani k Všeobecné dohodě o clech a obchodu 6 (GATT). 7 Na zahraničněpolitickém poli bylo neodkladným úkolem nově zaloţené Islandské republiky nalezení vhodného místa ve stávajícím světovém systému. Mezinárodní uznání nezávislosti Islandu zaručovala spojenecká podpora, a tak Island brzy navázal diplomatické vztahy s řadou států. 8 Mezinárodní status suverénní země potvrdil v roce 1946, kdy vstoupil do OSN. Zatímco se vstupem země do OSN panovala všeobecná shoda, mnohem kontroverznější byla islandská účast v západní obranné kooperaci. Po válce poţádaly Spojené státy o zřízení trvalé vojenské základny na ostrově. Pro zemi, kde převaţoval názor upřednostňující neozbrojenou neutralitu, která předpokládala okamţité ukončení válečné okupace a obnovení míru, byla myšlenka trvalé přítomnosti cizí vojenské posádky naprosto nepřijatelná. Nicméně v roce 1946 získaly USA právo i nadále vyuţívat letiště v Keflavíku, které během války vybudovaly, ovšem pod podmínkou, ţe na ostrově nerozmístí své jednotky. V roce 1949 učinila vláda jedno z nejbolestnějších rozhodnutí v historii země, kdyţ se Island stal zakládajícím členem NATO, čímţ definitivně opustil svoji politiku neutrality. Přesto však opět zdůraznil svůj status neozbrojené země, která odmítá v době míru i nadále přítomnost cizích vojenských sil. Tento postoj se ale prudce změnil o dva roky později. V souvislosti s měnící se mezinárodní situací (Korejská válka) se rozhodl uzavřít bilaterální obrannou dohodu s USA. 9 Dohoda, podepsaná 5. května 1951, zakládá na ostrově trvalou americkou vojenskou základnu se sídlem v Keflavíku (pod hlavičkou NATO). 10 Smlouva nicméně přesahovala běţný rámec závazků plynoucích z členství v NATO. Kromě teritoriální 5 Mezinárodní měnový fond (MMF) je mezinárodní instituce přidruţená k OSN, zaloţená 22. července 1944. Hlavním cílem je usnadnění mezinárodní měnové spolupráce a podpora stability směnných kurzů. Poskytováním finančních půjček také pomáhá státům, které zaţívají ekonomické potíţe. Island je členem od roku 1945. 6 Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT) byla zřízena v roce 1947 pouze jako provizorní řešení. Původně byla součástí většího plánu na obnovení hospodářství WTO, jejímu zřízení v té době však zabránil Senát USA. Hlavním cílem GATT bylo sníţení překáţek (celních bariér, kvantitativních omezení) v mezinárodním obchodu. Počínaje 1. lednem 1995 byla nahrazena Světovou obchodní organizací (WTO World Trade Organization). Island se stal v roce 1964 asociovaným členem GATT, roku 1968 pak plnoprávným. 7 Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 22. 8 První oficiálně uznaly Island jako nezávislou republiku Spojené státy americké, a to 17. června 1944. 9 Srov.: Iceland, the Republic. Chapter 2: History and culture. The Central Bank of Iceland 1996. s. 24. on-line text (http://www.sedlabanki.is/uploads/files/history%20and%20culture.pdf) 10 V roce 1993 byla obranná smlouva přehodnocena. 4. ledna 1994 byla podepsána upravená verze, která reflektovala uvolněné napětí v oblasti severního Atlantiku, a sníţila tak počet amerických vojenských sil na ostrově. 9
obrany Islandu, zahrnovala i protivzdušnou obranu země, námořní dohled a systém včasného varování pro oblast severního Atlantiku. 11 Jak jiţ bylo zmíněno výše, islandská obranná spolupráce byl velmi diskutovaný problém, a tak se nelze divit, ţe byla otázka americké vojenské základny a NATO následujícího čtvrt století nejcitlivějším tématem islandské politiky. 12 2. 2 Postoj k počátkům evropské integrace Nutno říci, ţe se Island v druhé polovině 40. a ani v 50. letech o evropskou integraci a bliţší spolupráci příliš nezajímal. Stal se sice roku 1948 zakládajícím členem OEEC, nicméně některá její opatření přijímal jen velice neochotně. Diskuze ohledně Evropského sdruţení uhlí a oceli (ESUO) a následný podpis tzv. Paříţské smlouvy vzbudil na Islandu jen malou pozornost. Nejinak tomu bylo i v roce 1957 při zaloţení Evropského hospodářského společenství (EHS). Pro islandskou vládu bylo v tomto období nejdůleţitější zajistit co nejvýhodnější podmínky pro přístup islandských mořských produktů na světové trhy a současně zabránit vstupu zahraničního kapitálu na trh domácí. 2. 2. 1 Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC) Po druhé světové válce se Evropa nacházela v tíţivé hospodářské situaci. Válkou postiţen nebyl jen průmysl, ale také oblast zemědělství a komunikací. Evropa trpěla váţným nedostatkem potravin a surovin, jako je uhlí. Navíc se řada zemí ocitla v platební neschopnosti a musela omezit dovoz civilního i vojenského vybavení. Program hospodářské pomoci ustanovený Hospodářskou komisí při OSN byl neorganizovaný a svým rozsahem naprosto nedostačující. 13 A Evropa naléhavě potřebovala ekonomické oţivení. Pomoc evropské ekonomice poskytly Spojené státy prostřednictvím rozsáhlého programu obnovy. Obsah pomoci poprvé prezentoval americký státní tajemník generál George C. Marshall při svém projevu na Harvardské univerzitě 5. června 1947. Program na obnovu Evropy, známý spíše jako Marshallův plán, vstoupil v platnost následující rok. 11 Bilateral Relations: Iceland and the US. on-line text (http://www.iceland.org/us/the-embassy/iceland-us/bilateral-relations/) 12 Podobně politicky citlivým tématem (ve smyslu případných negativních důsledků pro Island) se stalo i uzavření americké vojenské základny v září 2006. Obě strany se nicméně zavázaly i nadále plnit závazky dané obrannou dohodou z roku 1951. 13 UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration) Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu mezinárodní organizace zaloţená v roce 1943. Jejím účelem byla okamţitá hospodářská pomoc (většinou ve formě dodávek potravin a léčiv) státům poškozeným ve válce. UNRRA byla zrušena roku 1947 na základě usnesení Valného shromáţdění OSN. 10
Projekt byl zaloţený na distribuci materiální a finanční pomoci. Jeho cílem byla pomoc při realizaci procesu hospodářské obnovy Evropy, jeţ měla následně vést k liberalizaci obchodu. Ze strany USA se nejednalo pouze o cílenou pomoc Evropě, ale plán představoval také moţnost navázat nové obchodní vztahy a strategické vazby. Umoţnil americkým podnikům vstoupit na evropský trh a odvrátil hrozbu národní nadprodukce. Marshallův plán měl i politický rozměr a stal se významným momentem studené války. Poté co byl plán odmítnut Sovětským svazem a pod nátlakem i jeho satelity, změnil se na účinný nástroj americké politiky zadrţování komunismu. 14 Island v plné míře vyuţil finančních zdrojů, které poválečné Evropě poskytly Spojené státy americké v rámci Marshallova plánu. Islandští diplomaté, vědomi si strategického významu ostrova, dokázali při vyjednávání pomocného programu dojednat nejvýhodnější podmínky ze všech zemí participujících na Marshallově plánu. Od dubna 1948 do června 1951 plynuly do Evropy v rámci programu pro oţivení evropské ekonomiky finanční prostředky v celkové výši přesahující 12,5 miliard dolarů. Island nakonec dostal více prostředků na hlavu neţ kterákoliv jiná země. Finanční pomoc z Marshallova plánu ale nebyla přijímána všemi kladně. Na jedné straně sice přinesla rychlé finance, na druhé straně však podle mnohých způsobila zpoţdění ekonomických reforem v zemi, protoţe získaný kapitál byl pouţit na přímé investice, místo aby osvobodil domácí ekonomiku od restriktivních opatření a zajistil ekonomickou stabilitu. 15 Význam Marshallova plánu pro evropskou integraci nespočíval pouze ve finanční podpoře pro oţivení evropského hospodářství. Zásadním faktorem americké pomoci bylo stanovení podmínek její realizace. Američané trvali na tom, aby si země kontrolovaly řízení a rozdělování finančních prostředků plynoucích z Marshallova plánu samy. Pro tento účel měla vzniknout mezinárodní organizace, která by pro USA znamenala dostatečnou záruku vyuţití finanční i materiální pomoci. Představy evropských zemí o struktuře a charakteru nové organizace se podstatně lišily. Pro sladění rozdílných postojů zřídily státy, které se nakonec přihlásily k účasti na Marshallově plánu Výbor pro evropskou hospodářskou spolupráci (CEEC), jehoţ úkolem bylo vypracovat zprávu o prioritách pro evropské hospodářství. 16 Dne 16. dubna 1948 byla v Paříţi podepsána úmluva o vytvoření Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC). 17 Organizace byla zaloţena na mezivládním 14 Fiala, P. Pitrová, M.: Evropská unie. Centrum pro studium demokracie a kultury. Brno 2003. s. 41 42. 15 Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 22. 16 Fiala, P. Pitrová, M.: Evropská unie. Centrum pro studium demokracie a kultury. Brno 2003. s. 42 43. 17 Zakládajícími státy (včetně kolonií) byly: Rakousko, Belgie, Dánsko, Francie, Řecko, Island, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko a Velká Británie. SRN 11
principu a o většině otázek rozhodovali stálí zástupci jednomyslným hlasováním. Kromě původního záměru, jímţ bylo dohlíţení na distribuci finančních prostředků z Marshallova plánu, bylo součástí její činnosti odstraňování kvót a tarifů, podpora volného odchodu mezi válkou postiţenými zeměmi a poradenství v oblasti mezinárodního obchodu. V rámci OEEC se Island zavázal k otevřenější ekonomice a uţší hospodářské integraci do Evropy. Výrok islandského velvyslance ve Washingtonu Thora Thorse, ţe z OEEC neočekáváme nic, jen potíţe, dobře ilustruje neochotu islandských vládních kruhů dodrţovat společný rámec OEEC. 18 Jasným příkladem byla účast v Programu liberalizace obchodu 19, prezentovaného pod hlavičkou OEEC. Island se nezapojil k liberalizační vlně, která se přehnala Evropou v 50. letech a při níţ státy rušily různá restriktivní obchodní omezení v oblastech spadajících pod OEEC. Právě naopak, Island se vyznačoval pomalou liberalizací a prostřednictvím politiky protekcionismu dával jasně najevo, ţe závazek liberalizace obchodu měl pouze druhořadý význam. 20 Island však mohl uplatňovat svoji vlastní obchodní politiku beze strachu ze sankcí ze strany OEEC. Vědom si svého vojensko-strategického významu po válce těţil z mimořádného vztahu s USA. V roce 1953 dostal dodatečné finanční prostředky 21 z USA, tedy mimo Marshallův plán, který byl formálně ukončen jiţ roku 1952. Pod patronací USA byl Island i v rámci OEEC, kde Američané vyuţívali svého vlivu k zajištění toho, ţe islandské poţadavky (jednalo se především o výjimky při odstraňování obchodních překáţek) budou vţdy splněny. 22 Zaloţení OEEC nelze povaţovat přímo za start procesu evropské integrace. Organizace nicméně dala prostor pro vznik širokého diskuzního fóra, kde bylo moţné prezentovat stanoviska členských zemí k otázkám, jeţ se týkaly integrace a spolupráce v jednotlivých oblastech. Přispěla tak k vyjasňování pozic a deklaraci nadnárodních nebo přistoupila roku 1949, i kdyţ americká, britská a francouzská okupační zóna byly součástí úmluvy jiţ r. 1948. Jako poslední přistoupilo roku 1959 Španělsko. Srov.: The Marshall Plan and the création of the OEEC (1947 1948). on-line text (http://www.ena.lu/marshall_plan_creation_oeec_19471948-020600055.html) 18 Gudmundur, J. Sigurdur, S.: Nothing to Expect but Trouble, Iceland s Response to European Economic Integration, 1945 1960. on-line text (http://eh.net/xiiicongress/cd/papers/20jonssonsnaevarr4.pdf) 19 Trade Liberalisation Program (TLP), Program liberalizace obchodu přijatý Radou ministrů OEEC roku 1950. Jeho hlavním cílem bylo postupné odstranění dovozních kvót. 20 Srov.: Gudmundur, J. Sigurdur, S.: Nothing to Expect but Trouble, Iceland s Response to European Economic Integration, 1945 1960. on-line text (http://eh.net/xiiicongress/cd/papers/20jonssonsnaevarr4.pdf) 21 Peněţní příspěvky od USA ve formě úvěrů a darů dostával Island i v několika následujících letech. Důvodem bylo znepokojení Spojených států z nárůstu objemu islandského obchodu s východní Evropou. Mohli bychom říci, ţe Island obdrţel v letech 1956 60 druhé kolo Marshallovy pomoci. Tyto finanční příspěvky v podstatě zaplatily největší poválečně islandské rozvojové projekty a přispěly k růstu ţivotního standardu v zemi. Srov.: Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 119. 22 Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 119. 12
naopak mezivládních postojů k evropské integraci. 23 Její význam začal upadat ve druhé polovině 50. let, neboť po ukončení Marshallova plánu ztratila vlastní agendu. 24 Ke zklamání USA se OEEC nestala nástrojem pro další postup evropské integrace. 2. 2. 2 Velká zóna volného obchodu (FTA) V listopadu 1955 stáhla Velká Británie svoji delegaci z tzv. Spaakova přípravného výboru, kde zástupci zemí Šestky 25 projednávali moţnosti oţivení evropské integrace. Výbor předloţil v březnu 1956 návrh na vytvoření společného trhu, který měl být mezičlánkem plné celní unie. Británie zaujala negativní stanovisko. Nevěřila v úspěch připravovaného projektu a předpokládala jeho brzký krach. 26 Rozhodně se také nechtěla zapojit do ţádné iniciativy, zaloţené na principu společného trhu a navíc s jednotným vnějším celním sazebníkem, který by mohl poškodit její výsadní postavení v obchodním systému Commonwealthu. Británie proto přišla v červenci 1956 s alternativou na vytvoření celoevropské zóny volného obchodu, známé také jako Plán G. britské vlády. 27 Plán obsahoval návrh na zřízení oblasti volného obchodu mezi státy Šestky (budoucí EHS) a členskými státy OEEC, které by projevily zájem vstoupit. Cílem mělo být postupné odstranění cel, dovozních kvót a jiných ochranných opatření. Volný pohyb zboţí se měl týkat pouze průmyslového zboţí, zemědělské produkty a rybolov nebyly do návrhu zahrnuty. Britský návrh byl předán k posouzení Radě ministrů OEEC a ta v říjnu 1957 ustavila mezivládní, tzv. Maudlingův výbor 28, který měl za úkol prozkoumat otázky týkající se oblasti volného obchodu. 29 Island se aktivně účastnil diskuzí v rámci mezivládního výboru. Islandská vláda však dlouho neměla jasno v otázce, jak velký přínos by vlastně měla navrhovaná zóna volného obchodu pro ostrovní stát. Gylfi Þ. Gíslason, sociálně-demokratický poslanec a ministr průmyslu a obchodu v levicové vládě let 1956 58, vypracoval o perspektivách připravovaného projektu zprávu, kterou prezentoval v Althingu v únoru 1958. Zpráva uváděla, ţe by vytvoření FTA nemělo pro Island takový efekt, jaký by přinesl Británii či 23 Fiala, P. Pitrová, M.: Evropská unie. Centrum pro studium demokracie a kultury. Brno 2003. s. 43. 24 Poválečná OEEC se roku 1960 transformovala do OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj). Ustavující konvenci OECD podepsalo 14. prosince 1960 dosavadních 18 evropských členů, USA a Kanada. Členskou základnu postupně rozšířily: Japonsko (1964), Finsko (1969), Austrálie (1971) a Nový Zéland (1973). 25 Členské státy EHS: Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemí. 26 Srov.: Goněc, V.: Od malé Evropy k velké Evropě. Dějiny rozšiřování ES/EU 1950 2002 I. Vydavatelství MU. Brno 2002. s. 71. 27 Srov.: The British plan for a large free trade area. on-line text (http://www.ena.lu/british-plan-large-free-trade-area-020102558.html) 28 Název podle britského zástupce ve výboru a zároveň jeho předsedy Reginalda Maudlinga. 29 Srov.: Plechanovová, B. Fidler, J.: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1941 1995. Praha 1997. s. 118. 13
Dánsku. Naopak se zde objevily různé faktory, které by Islandu bránily stát se plnohodnotným členem projektu, pokud by nedostal určité speciální výjimky. Hlavní překáţkou se ukázala být některá odvětví zpracovatelského průmyslu, která se rozvinula pod ochranářskými importními tarify. Ty by si podle Gíslasona vyţádaly adaptační dobu nejméně 12 aţ 15 let. Neméně důleţitou se jevila otázka budoucnosti obchodu s východní Evropou, která mohla být v případě účasti Islandu v navrhované zóně volného obchodu ohroţena. 30 Hlavní islandské politické strany (vyjma poslanců za Lidový svaz 31 ) vyjádřily k návrhu připravované zóny volného obchodu podobné stanovisko shodly se na zachování ostraţitosti a zaujaly vyčkávací pozici. 32 Rezolutně proti členství v FTA stáli poslanci Aliance lidu. Její zástupce a jeden z nejvýznamnějších islandských socialistických politiků Einar Olgeirsson předpokládal, ţe připravované alianci bude dominovat německý kartel. Důsledky členství by pak Island pocítil ve formě sníţení ţivotního standardu, a dokonce by mohlo přinést váţné ohroţení ţivota islandského národa. 33 Islandská ekonomika se vyznačovala řadou restriktivních opatření, která bránila domácí trh, a vláda rozhodně nebyla připravena otevřít tento trh pro dovoz průmyslových výrobků. Hlavní zájem islandské politiky, tedy volný obchod s rybami, nebyl na programu jednání, a proto vláda nakonec dospěla k názoru, ţe účast v zóně volného obchodu by byla příliš nákladná, ţe nevýhody členství převaţují nad moţnými výhodami. Po dvou letech sloţitých vyjednávání a debat však projekt, převáţně díky přetrvávajícím rozporům mezi Velkou Británií a Francií, na podzim roku 1958 ztroskotal. Zůstalo otázkou, zda Velká Británie přehodnotí svůj dosavadní postoj k evropské integraci a bude se snaţit jednat o asociační smlouvě s EHS, či iniciuje zaloţení vlastního integračního uskupení, aby tak mohla Šestce dokázat, ţe oblast volného obchodu můţe fungovat i bez sloţitého systému společných politik a společného vnějšího celního tarifu. 2. 3 Severská spolupráce Severská spolupráce a integrace hraje zajímavou roli v celoevropských snahách o sjednocení. Zapojovaly se do ní vţdy pouze severské země, které dávaly obecně přednost 30 Pro země západní Evropy měl Island v tomto období neobvykle vysoký objem obchodu s východní Evropou. 33 % jeho exportu šlo do zemí východního bloku, z toho asi 21 % přímo do SSSR. Srov.: Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 23 24. 31 Lidový svaz/aliance lidu (Alþýðubandalagið, AB) nový alianční volební subjekt, který se vytvořil krátce před volbami roku 1956 z komunistů a odpadlíků ze sociální demokracie (začlenila se do něj i malá Národní strana obrany). V roce 1968 se stala oficiální politickou stranou. Dnes jiţ neexistuje. 32 Jedná se o Stranu nezávislosti (Sjálfstaeðisflokkurin, SSF), Stranu pokroku (Framsóknarflokkurinn, FSF) a Sociálně-demokratickou stranu (AlÞýðuflokkurinn, AF). 33 Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 24. 14
mezivládní spolupráci před nadnárodní integrací. Konec druhé světové války tak znamenal přelom nejen v širší mezinárodní a evropské spolupráci, ale měl samozřejmě dopad i na spolupráci severskou. V severní Evropě se podobně jako například v Beneluxu rozvíjely myšlenky na vzájemnou spolupráci a integraci. Hlavní tíha skandinávské regionální integrace však spočívala zejména na Dánsku, Švédsku a Norsku, zatímco Island vzhledem ke své velikosti a Finsko vzhledem k vlivu Sovětského svazu se těchto projektů účastnily jen sporadicky. Měsíc po vyhlášení Marshallova plánu, 9. července 1947, se v Kodani sešli ministři zahraničí Dánska, Islandu, Norska a Švédska, aby prodiskutovali ideu vzájemné spolupráce mezi jejich národy. Jednání se nezúčastnilo Finsko, které bylo po druhé světové válce na poli mezinárodních vztahů sovětským satelitem, a nesmělo se tak zapojit do ţádné organizace, jejíţ činnost byla v rozporu s politikou Sovětského svazu. Na dalším setkání, konaném v srpnu 1947 opět v Kodani, se jednalo o konkrétních moţnostech připravované spolupráce. Ministři se dohodli na vytvoření Severského výboru pro hospodářskou spolupráci, jehoţ definitivní podoba byla schválena na jednání v Oslu, které se uskutečnilo ve dnech 23. 24. března 1948. Vzájemná spolupráce měla mít několik specifických cílů. V prvé řadě se jednalo o vytvoření společných severských tarifů pro import zboţí ze zemí mimo severskou oblast, coţ měl být první krok k budoucí severské celní unii. Dalšími cíli byla redukce tarifních omezení a dovozních kvót mezi členskými státy a snaha o zvýšení jiţ existující spolupráce v oblasti společné vnější politiky. 34 Výbor zveřejnil v lednu 1950 předběţnou zprávu analyzující výhody případné celní unie a další moţnosti spolupráce, zejména v oblasti průmyslu. Zpráva sice nepřinesla ţádný konkrétní návrh na podobu celní unie, přesto byla její myšlenka, alespoň z počátku, přijímána s nadšením. Při práci na tvorbě společné hospodářské unie naráţely severské státy na řadu problémů. Kromě strukturálních odlišností mezi zeměmi panovaly rozdíly především v síle jednotlivých ekonomik. Proto se brzy objevily pochyby, zejména ze strany norských členů výboru. Ti argumentovali, ţe jejich ekonomika ještě není dostatečně konkurenceschopná (v porovnání především se švédskou) pro participaci v severské celní unii. V listopadu 1950 se rozběhlo nové kolo jednání, jehoţ výsledkem byl konkrétní návrh severské celní unie, předloţený v květnu 1954. 35 Jednání však probíhala bez účasti islandských zástupců. Ostrovní 34 Sonne, L.: Nordek. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Intefration 1968 1970. Vaasa 2007. s. 32. 35 Podobně jako předchozí projekt, i tento skončil norskou sabotáţí. Další výbor pro vypracování návrhu severské hospodářské spolupráce byl zřízen v srpnu 1954. Konkrétní plán spolupráce byl zveřejněn o tři roky později a stejně jako předchozí ztroskotal na norském odmítnutí. Poté státy obrátily pozornost na projekt 15
vláda se rozhodla, ţe se na diskuzích nebude podílet. Argumentovala tím, ţe export je jednostranně zaměřený na vývoz mořských produktů, a proto by vstup do celní unie neměl prakticky ţádný význam. 36 Neúspěchy v podobě Skandinávského obranného společenství a Severské celní unie však nakonec dovedly severské státy k úspěšné iniciativě. V srpnu 1951 předloţil na 28. zasedání Severské meziparlamentní unie dánský premiér Hans Hedtoft návrh na ustanovení konzultačního orgánu sloţeného z volených reprezentantů za účelem pravidelných konzultací o severských záleţitostech. 37 Návrh na vytvoření Severské rady se setkal s úspěchem a o rok později byl ratifikován. Parlamentní delegace čtyř zakládajících států Dánska, Islandu, Norska a Švédska se poprvé sešla v únoru 1953. Finsko, v této době silně ovlivněno politikou Sovětského svazu, se k ní mohlo připojit aţ roku 1956. Severská rada (Nordic Council, NC) vznikla jako meziparlamentní instituce s právem předkládat návrhy a doporučení, ovšem bez pravomoci přijímat závazná rozhodnutí. Jejím cílem byla spolupráce parlamentních a vládních zástupců při řešení otázek celoseverské spolupráce, nicméně země si ponechaly suverenitu v zahraničněpolitických otázkách. Díky činnosti NC se tak rozvinula široká spolupráce zejména v oblasti zákonodárství, vlastnického, rodinného a procesního práva, zdravotnictví, sociálního pojištění, kultury, vědy a školství. 3. Evropské sdružení volného obchodu (EFTA) Ve druhé polovině roku 1958, kdy se pomalu rozplývala naděje na vytvoření evropské zóny volného obchodu, se začala vyčleňovat různorodá skupina zemí v čele s Velkou Británií. Tyto země zastávaly během jednání o FTA podobná stanoviska a navíc je spojovala společná nechuť vůči vstupu do EHS, i kdyţ jejich důvody byly rozdílné. Svoji roli sehrál neutrální status některých zemí (Švýcarsko, Švédsko, Rakousko), odmítání politické integrace a celní unie, stejně tak i nízká hladina cel u skandinávských zemí. Výsledkem byla myšlenka na vytvoření mnohem méně ambiciózního projektu zóny volného obchodu. celoevropské zóny volného obchodu. Jednání o severské hospodářské spolupráci skončila se vstupem zemí do EFTA. Idea hospodářské spolupráce znovu oţila po roce 1967 v souvislosti s plánem na vytvoření Organizace pro severskou hospodářskou spolupráci (NORDEK). 36 Sonne, L.: Nordek. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Intefration 1968 1970. Vaasa 2007. s. 34 35. 37 Srov.: The history of the Nordic council. Before 1952. on-line text (http://www.norden.org/en/nordiccouncil/the-nordic-council/the-history-of-the-nordic-council/before-1952?set_language=en) 16
Prvním konkrétním krokem se stala jednání reagující bezprostředně na zablokování prací Maudlingova výboru uskutečněná ve Švýcarsku počátkem prosince 1958. 38 První informativní setkání vládních úředníků budoucí Sedmičky se konalo v únoru 1959 v Oslu. Následovala další jednání a v první polovině června se sešli úředníci zástupci sedmi vlád nedaleko Stockholmu, aby vypracovali návrh plánu na vytvoření budoucího EFTA. Na konci července byl návrh, vytvořený především britskými a švédskými odborníky, ministry prakticky odsouhlasen. Vládní úředníci se opět sešli na začátku září, aby vypracovali konečné znění úmluvy a zaloţení EFTA. Konvence zakládající EFTA byla parafována 20. listopadu 1959 na ministerském setkání ve Stockholmu a oficiálně podepsána na témţe místě 4. ledna 1960. Po schválení jednotlivými parlamenty (ve Švýcarku referendem) vstoupila v platnost 3. května 1960. 39 Tak vzniklo Evropské sdruţení volného obchodu, ekonomická organizace tzv. Sedmičky 40, států, které z nejrůznějších důvodů zamítly integrační aktivity Šestky. Jako hlavní cíle stanovila Stockholmská konvence dosaţení plné zaměstnanosti a finanční stability, zvýšení ekonomického růstu, racionální vyuţívání zdrojů a neustálé zlepšování ţivotního standardu. 41 Ke splnění těchto cílů byl zaloţen volný obchod omezený na průmyslové výrobky (smlouva se netýkala zemědělské produkce ani mořských produktů 42 ), u kterých mělo dojít během následujících deseti let k úplnému zrušení cel a dalších tarifních i netarifních překáţek. 43 Stockholmská smlouva plně zachovávala dosavadní hospodářskou a exportní politiku, ve vztahu ke třetím zemím tak ponechávala svým členům celní autonomii. Institucionální struktura organizace zaloţené na mezivládním charakteru nebyla příliš 38 Srov.: Plechanovová, B. Fidler, J.: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1941 1995. Praha 1997. s. 119 120. 39 Srov.: 40th Anniversary EFTA 1960 2000. on-line text, s. 24. (http://www.efta.int/content/publications/efta-1960-2009/40th-anniversary/view) 40 Zakládajícími členy byly: Dánsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie. Roku 1961 se asociovaným členem stalo Finsko (plnoprávným členem od roku 1986). V roce 1970 se připojil Island a roku 1991 Lichtenštejnsko. 41 Srov.: Čl. 2 Stockholmské konvence. The Stockholm convention (1960), on-line text (http://www.efta.int/content/legal-texts/efta-convention/eftaconvention-texts/conventionstockholm/stockholmconvention.pdf/view) 42 Oba sektory byly členskými zeměmi povaţovány za strategické, a proto byly ošetřeny pouze bilaterálními smluvními závazky. Pro pohyb zboţí v rámci EFTA a podřízení se stanoveným celním podmínkám bylo rozhodující, zda se jednalo o zboţí průmyslové, či zemědělské. V případě potřeby mohlo totiţ dojít k označení zemědělského produktu za průmyslový, a tím bylo moţno změnit reţim pohybu tohoto zboţí. 43 Původně byl harmonogram pro sniţování cel vypracován jako paralela k celní politice EHS. Do roku 1964 bylo odstraněno 40 % cel (vyjma oblasti rybolovu a zemědělství), a tak se podařilo zónu volného obchodu s průmyslovými výrobky úspěšně vytvořit jiţ k 31. 12. 1966, tedy tři roky před plánovaným termínem. 17
rozvinutá. Dominovala jí Rada zajišťující základní agendu, ať jiţ na úrovni ministrů, či velvyslanců. 44 Co se týče pozice Islandu, ten nebyl k přípravným jednáním o EFTA ani přizván. Důvod je prostý roku 1958 se Island dostal do sporu s Velkou Británií, kdyţ se islandská vláda rozhodla jednostranně rozšířit rybolovné pásmo ze 4 na 12 mil. 45 Tzv. treskové války negativně ovlivňovaly islandsko-britské vztahy následujících dvacet let a v jistém smyslu je ovlivňují i dnes. Je tedy zřejmé, ţe kdyţ se Island a Británie nacházely de facto ve válce, mohly stěţí být partnery v té samé obchodní alianci. Island se tak zařadil po bok států jako Irsko, Řecko, Španělsko a Turecko, tedy mezi státy zlomyslně označované jako tzv. zapomenutá pětka. 46 3. 1 Diskuze o členství v EFTA a EHS V roce 1959 se na Islandu změnilo politické klima. Po volbách v říjnu 1959 vytvořila Strana nezávislosti a Sociálně-demokratická strana vládní koalici, která zůstala ve funkci po tři parlamentní období, to je do roku 1971. Nová vláda, známá také jako vláda rekonstrukce, zahájila roku 1960 rozsáhlý hospodářský stabilizační program. Jeho cílem měly být dalekosáhlé změny v národní ekonomice, a sice takové, aby byl Island schopen se v budoucnu připojit k členství v asociacích volného obchodu či k ekonomickým aliancím. Jednalo se především o sníţení restriktivních opatření, o liberalizaci zahraničního obchodu a o omezení státních intervencí ve většině oblastí ekonomiky. 47 Bylo jen otázkou času, kdy nová vláda zaměří svoji pozornost i na záleţitosti evropské integrace. Hlavním impulsem se stal návrh moţné spolupráce mezi členskými státy EFTA a EHS. V červnu 1961 bylo na schůzce ministrů EFTA v Londýně odsouhlaseno pokusit se o bilaterální přístup směrem k EHS. Na tomto základě tak mohly členské státy EFTA podat ţádost o řádné členství nebo asociaci s EHS. Jiţ rok a půl po podpisu Stockholmské smlouvy, v červenci 1961, podaly dva členské státy EFTA Dánsko a Velká Británie společně s Irskem oficiální ţádosti o vstup do EHS. 48 44 Srov.: Fiala, P. Pitrová, M.: Evropská unie. Centrum pro studium demokracie a kultury. Brno 2003. s. 75 76. 45 Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 24. 46 Jedná se o státy s rozličnými zájmy, které však trpěly nějakým handicapem (malá rozvinutost, periferní poloha, případně pochybný politický reţim), kvůli němuţ se ocitly mimo EFTA či EHS. 47 Srov.: Iceland, the Republic. The Central Bank of Iceland 1996. on-line text (http://www.sedlabanki.is/uploads/files/history%20and%20culture.pdf) 48 Srov.: 40th Anniversary EFTA 1960 2000. on-line text, s. 27. (http://www.efta.int/content/publications/efta-1960-2009/40th-anniversary/view) 18
Islandská vláda viděla v potenciálním členství Dánska, Irska a Velké Británie v EHS ohroţení hospodářských zájmů země. Tyto tři země byly, společně s Norskem 49, nejdůleţitějšími obchodními partnery Islandu a jejich členství v EHS by mělo negativní dopad především na rybářský průmysl. Proto se pro vládu stalo nevyhnutelným prozkoumat moţné alternativy (členství v EHS nebo EFTA), s cílem co nejlépe zabezpečit islandské zájmy pro budoucnost. Na počátku roku 1961 ustanovila vláda výbor k prozkoumání záleţitostí volného obchodu, oficiálně vedený ministrem obchodu Gylfi Þ. Gíslasonem. Hlavním záměrem výboru bylo prodiskutovat moţnosti Islandu k připojení k EFTA, aby se zajistila co nejvýhodnější vyjednávací pozice s EHS ohledně volného obchodu s rybími produkty. 50 V dubnu 1961 předloţil výbor závěrečnou zprávu, které dominovaly tři stěţejní body: 1) Výbor zhodnotil islandskou pozici vzhledem k obchodním aliancím v Evropě. Nepředpokládal, ţe EFTA bude fungovat příliš dlouho, jelikoţ byla primárně zaloţena pro zajištění bezpečnosti a silnější pozice při moţném vyjednávání členských států s EHS. Naopak, pro nejbliţší budoucnost předpovídal sloučení těchto dvou organizací. Nicméně doporučil vládě opustit politiku počkáme a uvidíme 51 a připojit se k EFTA, a to ze dvou důvodů. Na jedné straně by ke sloučení EHS a EFTA nakonec přece jen nemuselo dojít, čímţ by se konkurenceschopnost Islandu opravdu zhoršila. Na druhé straně by moţné členství v EFTA Islandu garantovalo místo ve společnosti největších rybářských národů v Evropě Dánska a Norska a umoţnilo by mu vyuţít spolupráci s těmito zeměmi i v dalších oblastech v rámci EFTA. 2) Výbor prověřil změny týkající se obchodu s mořskými produkty v Evropě a uvedl, ţe předpokládá během několika let radikální změny v jejich obchodní struktuře. Ovšem díky nejistotě ohledně přesné formy, jakou by tyto změny měly mít, je nemoţné předpovídat, jaké důsledky by členství v EFTA mělo pro islandský export. 3) Zpráva obsahovala výčet sporných témat, která se výboru jevila jako překáţky případného členství v EFTA. Nejednalo se o nic nového, šlo o stejné problémy obsaţené jiţ v hodnotící zprávě k britské zóně volného obchodu z roku 1958, tedy vysoký objem obchodu s východní Evropou; málo rozvinutý zpracovatelský průmysl, nedostatečně připravený čelit zahraniční konkurenci; zákaz vývozních subvencí u zemědělských produktů. Výbor proto zdůraznil, ţe by Island v případě členství potřeboval dlouhé adaptační období dokonce dvakrát delší, neţ 49 Norsko podalo ţádost o členství v EHS v dubnu 1962. 50 Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 25. 51 Politiky počkáme a uvidíme ( wait and see ) vyuţívala islandská vláda v mnoha příleţitostech. Jedná se v podstatě o politiku zaloţenou na vyčkávací taktice. Strany či vláda nezaujímají po nějakou dobu k určitému tématu jasný postoj, tj. nestaví se pro ani proti. Jednoduše čekají, zda se záleţitost vyvine ve prospěch islandských zájmů, či proti. Její zárodky jsme mohli pozorovat uţ při vyjednávání o FTA. 19
bylo běţně povoleno aby mohl odstranit ochranná cla, a navíc by bylo nutné vyjednat speciální výjimky pro zachování obchodu s východní Evropou. Po zveřejnění zprávy se rozběhla sloţitá vyjednávání. Islandská vláda zahájila neformální jednání s vládami členských států EFTA a EHS. Diplomaté zjišťovali zejména britský postoj k moţnému členství Islandu v EFTA. Ten se ukázal být velmi negativní. Britsko-islandské vztahy byly stále napjaté, jelikoţ se Britové ještě úplně nesmířili s výsledkem nedávno ukončeného konfliktu. Navíc špatné zprávy přišly i z Rady EFTA, kdyţ generální tajemník oznámil, ţe bude velmi těţké poskytnout Islandu poţadované výjimky. 52 Na domácí scéně konzultovala vláda případné členství v EFTA či EHS především s místními zájmovými skupinami. 53 Velká většina z nich však poţadovala zahájení přístupových jednání k EHS, a to v co moţná nejkratší době. 54 Obávaly se, ţe ostatní státy, vyjednávající s EHS jiţ nyní, uzavřou přístupové smlouvy dříve neţ Island. Pokud by se tak stalo, bude pro Island těţší zajistit vlastní poţadavky, zejména v zemědělské a rybářské oblasti. Nicméně, tyto skupiny nevolaly po členství za kaţdou cenu. Uvědomovaly si, ţe je nejdříve nutné vyřešit jednotlivé sporné body, neţ budou moci být zahájena přístupová jednání. Tento názor byl, jak se ukázalo, prakticky v souladu s vládním stanoviskem. Strany vládní koalice zaujaly k otázce členství v EHS jednotný postoj. Po rozsáhlých diskuzích vláda oznámila, ţe bude usilovat o přidruţené členství k EHS. Důvodem odmítnutí plného členství se stala některá ustanovení daná Římskou smlouvou o EHS. Ukázalo se, ţe v některých oblastech by Island nebyl schopen zajistit stejná práva pro všechny členské státy. Kromě různých nařízení pro oblast průmyslu a zemědělství se jednalo především o právo lovu ryb v islandských výsostných vodách. Vláda nebyla ochotna ohrozit domácí rybolov tím, ţe poskytne stejná práva pro lov ryb i rybářům z jiných států. Proti jakémukoliv členství v nadnárodních organizacích v Evropě se naopak postavila islandská opozice. Strana pokroku i Aliance lidu navrhovaly uzavřít bilaterální dohody s EFTA a EHS. Jejich argumenty sice měly nacionalistický podtext (obava ze ztráty suverenity), ale jednalo se spíše o populistická 52 Srov.: Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 25 26. 53 Mezi zájmové skupiny, které podporovaly vstup do EHS, patřily zejména: Islandská obchodní komora (Viðskiptaráð Íslands), Federace islandských vlastníků rybářských lodí (Landssamband íslenskra útvegsmanna), Unie producentů islandských ryb (Sölusamband íslenzkra fiskframleidenda) a Federace islandských společností (Samband íslenzkra samvinnufélaga). Naopak proti členství se postavila Islandská federace práce (Alþýðusamband Íslands) a Asociace farmářů (Bændasamtök Íslands). 54 Svoji roli zde sehrálo i oznámení členských států EHS o nové výši externích tarifů pro mořské produkty. Pokud by Island zůstal mimo EHS, tak by nová výše tarifů, které EHS plánovalo zavést, znamenala dvojnásobné zvýšení průměrných celních sazeb. Tím by se značně zhoršila islandská konkurenceschopnost v porovnání s jinými rybářskými národy v rámci EHS. 20
hesla. A otázkou zůstává, jak by se strany postavily k otázce členství, pokud by nebyly součástí opozice, ale vlády. 55 Veškerá jednání přišla vniveč poté, co francouzský prezident Charles de Gaulle vyslovil 14. ledna 1963 jasný nesouhlas se vstupem Británie do EHS. Ostatní státy EHS byly vetem francouzského prezidenta šokovány, přesto však jeho postoj přijaly. Jednání byla ukončena, jelikoţ rozšíření EHS není moţné bez souhlasu všech členských států. V praxi to znamenalo konec asociačních tendencí a odklad posilování vazeb mezi zeměmi EFTA a EHS a naopak návrat k upevňování vztahů v rámci EFTA. Nezodpovězená tak zůstává otázka, zda by byla EHS připravena akceptovat islandské poţadavky vztahující se k asociovanému členství, kdyby k francouzskému vetu nedošlo. De Gaullovo veto přišlo v období, kdy se Island těšil nebývalé hospodářské prosperitě. Na počátku 60. let došlo k liberalizaci zahraničního obchodu a díky technologickému pokroku i k dramatickému nárůstu lovu sleďů ve vodách kolem Islandu. Ekonomika reagovala velmi pozitivně a zaznamenala meziroční růst aţ o 5 % na osobu. 56 Tento vývoj tak sníţil zájem islandské vlády o vstup na evropský trh v rámci obchodních aliancí. Místo toho se Island snaţil najít řešení svých trţních problémů prostřednictvím tzv. Kennedyho kola vyjednávání v rámci GATT, které se roku 1964 rozeběhlo v Ţenevě. 3. 2 Vstup do EFTA Na počátku roku 1965 zkoumala Velká Británie moţnosti posílení a zlepšení obchodních vazeb v rámci EFTA. Jednou z diskutovaných alternativ bylo rozšíření EFTA a mezi zvaţovanými kandidáty se ocitl právě Island společně s Irskem. V důsledku toho obrátil islandský vládní výbor, který měl za úkol sledovat ţenevská jednání v rámci GATT, svoji pozornost k moţnému členství v EFTA. O perspektivách plynoucích ze vstupu do EFTA vypracoval výbor rozsáhlou analýzu a v létě roku 1965 ji předloţil vládě. Podle této zprávy bylo hlavním lákadlem členství v EFTA usnadnění exportu ryb a dalších mořských produktů na evropské trhy. Naopak negativní dopad by mělo členství na některá odvětví zpracovatelského průmyslu, u kterých by muselo dojít ke sníţení ochranných cel v rámci společné hospodářské politiky států EFTA. Ohroţena by byla i budoucnost obchodu s východní Evropou, i kdyţ jeho objem jiţ nebyl na takové úrovni jako dříve. Na druhé straně výbor jiţ neviděl jako překáţku členství ustanovení týkající se rovnocenného 55 Srov.: Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 27 28. 56 Matthiasson, T.: Adapting Budgetmaking to Inflation, Icelandic Municipalities in a Volatile Economic Environment. Tímarit um viðskipti og efnahagsmál, Special Issue 2008. on-line verze (http://www2.hi.is/apps/webobjects/hi.woa/swdocument/1014069/si08_thorolfurmatthiasson.pdf) 21