Inteligence Václav Bubeníček, PaA 2.ročník, 4. kruh
Obsah 1. Obsah 1. OBSAH... 2 2. UVEDENÍ DO PROBLEMATIKY... 3 3. HISTORIE... 4 3.1. První filosofické zmínky... 4 3.2. Slepé uličky výzkumu inteligence... 5 3.3. Vznik testování inteligence... 5 4. MĚŘENÍ INTELIGENCE... 6 4.1. Krystalická a tekutá složka inteligence... 7 4.2. Testy IQ... 7 4.2.1. Používaný model... 7 4.2.2. Nedostatky IQ testů... 8 4.2.2.1 Vypovídací hodnota... 8 4.2.2.2 Šíře testované oblasti vědomostí... 8 4.2.2.3 Vlivy na výkonnost respondenta... 8 5. ZKOUMÁNÍ INTELIGENCE V POPULACI... 8 5.1. Rozdělení inteligence... 8 5.2. Rozvrstvení inteligence... 9 5.2.1. Rozdíly v sociálních vrstvách... 9 5.2.2. Rozdíly mezi jednotlivými etnickými skupinami... 9 5.2.3. Rozdíly mezi pohlavím... 9 6. OTÁZKA DĚDIČNOSTI A VLIVU PROSTŘEDÍ...10 7. VÍCENÁSOBNÁ INTELIGENCE...12 7.1. Logicko-matematická inteligence... 12 7.2. Jazyková inteligence... 12 7.3. Pohybová inteligence... 13 7.4. Prostorová inteligence... 13 7.5. Hudební inteligence (tvůrčí inteligence)... 13 7.6. Komunikační inteligence... 14 7.7. Inteligence vnitřního já... 14 8. ZÁVĚR...14 9. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY...15-2 -
Uvedení do problematiky 2. Uvedení do problematiky Pojem inteligence interpretují jednotliví autoři článků a odborných publikací, věnovaných problému inteligence, podstatně rozdílně. Mezi širokou veřejností podle mne koluje mylná představa, že být inteligentní znamená být obdařen schopností být chytrý. Domnívám se, že se na inteligenci dá pohlížet jako na daleko komplexnější záležitost. Zde jsou některé z definic inteligence: V knize Úvod do základů psychologie Anny Paurové Maixnerové vydané roku 1967 je inteligence definována jako soubor schopností umožňujících jedinci rychle postřehnout a porozumět situaci, která se naskytla, a zaujmout k ní nejvhodnější stanovisko (např. něco konat, jednat apod.) David Wechsler, autor známého Hannoversko-Wechslerského testu inteligence (HAWIE), se domnívá, že "inteligence je vnitřně členitá a zároveň globální schopnost individua účelně jednat, rozumně myslet a efektivně se vyrovnávat se svým okolím." 1 Americký psycholog J.P. Guilford považuje inteligenci za schopnost zpracovávat informace. "Informacemi je třeba chápat všechny dojmy, které člověk vnímá." 2 William Stern, který položil základy pro vznik dnešního inteligenčního kvocientu, definoval inteligenci jako "všeobecnou schopnost individua vědomě orientovat vlastní myšlení na nové požadavky; je to všeobecná duchovní schopnost přizpůsobit se novým životním úkolům a podmínkám." 3 1 Testy inteligence, Horst H. Siewert,1997, str. 13 2 viz poznámka 1 3 viz poznámka 1-3 -
Historie Z některých uvedených definic inteligence je zřejmé, že jsou orientovány čistě jen na mentální schopnosti člověka. Přesto definujeme-li si inteligenci obecně, jako schopnost přizpůsobit se novým podmínkám, nevystačili bychom asi v tomto širším měřítku s dosud stanovenými a uznávanými druhy inteligence. Vzniká nám tak nový pohled na tuto problematiku. Vzpomínám si, že jsem v jednom z článků o inteligenci 4 četl tuto úvahu: Představte si, že jste vystaveni fyzickému ohrožení. Máte možnost vybrat si kohokoliv z uznávaných vědců kterékoliv doby, aby vám pomohl. Který bude ten nejinteligentnější pro tuto situaci, který by se přizpůsobil daným podmínkám a pomohl vám? Autor článku myslím uvedl, že nejinteligentnější by byl při těchto okolnostech asi A.Schwarzenegger. Docela s ním souhlasím. 3. Historie 3.1. První filosofické zmínky Pravděpodobně první, kdo se zmínil o inteligenci byl Platón. Dokonce se již tenkrát zabýval otázkami dědičnosti inteligence a významnosti vlivu prostředí na jedince a na jeho duševní schopnosti (těmito otázkami se trápí mnozí vědečtí pracovníci dodnes). Roztřídil si podle inteligence jedince na zlaté, stříbrné a mosazné. Zlatí byli vládnoucími typy, stříbrní se hodili na různá správní místa a mosazní odpovídali dělníkům a rolníkům. Mezi další významné osobnosti starověku zabývající se inteligencí patřili například Aristoteles, Cicero, a další. 4 článek "Inteligencí je víc" Thomase Armstronga, Baraka, číslo 3, zima 97/98-4 -
Historie 3.2. Slepé uličky výzkumu inteligence Na začátku se zjišťovala existence závislosti kvality inteligence na určitých fyzických znacích. Jsou známy případy, kdy se měřila velikost hlavy a snažilo se prokázat určitá korelace tohoto znaku s úrovní inteligence. Dalším pokusem se zkoumalo, zda-li "inteligentnější" jedinec nemá oproti "méně inteligentnějšímu" rychlejší reakce. Pokusy se prováděly pomocí patelárního reflexu, tedy zkoumáním rychlosti reakce kolenní šlachy při poklepu na češku. Naštěstí se ukázalo, že se nedá s určitostí říci, že mají tyto biologické vlastnosti nějakou souvislost s úrovní inteligence. Jelikož tenkrát nebyla ještě vyřešena otázka dědičnosti inteligence a ve vědeckých kruzích převažoval názor, že je inteligence zcela dědičná, následovaly by pak pravděpodobně nějaké restrikce v rozmnožování "hloupých" lidí (např. s malou hlavou). Naneštěstí tu ještě byla možnost měření inteligence různými testy. 3.3. Vznik testování inteligence První, kdo přišel s tím, že by se úroveň inteligence měla zjišťovat pomocí testů byl francouzský psycholog Alfred Binet. V roce 1904 vyšetřoval duševně zaostalé děti, které potřeboval rozdělit podle rozsahu retardace. Vyvinul tak soubor asi 30 úloh, jimiž měřil schopnosti logického myšlení a úsudku dětí. Úlohy se lišily různou úrovní obtížnosti. Úspěšnost těchto testů posuzoval Binet podle množství úspěšně vyřešených úloh určitou věkovou skupinou. Vznikl tak pojem populační věk. Kupříkladu osobě, která úspěšně vyřešila úlohu přiřazenou osmiletým respondentům, - 5 -
Měření inteligence tedy dosáhla inteligenčního věku osmi let, mohlo být teprve sedm fyzických let nebo dokonce již devět let. William Stern, Binetův pokračovatel, ustanovil pro konkrétnější vymezení úrovně inteligence normu, která příslušela průměru každé věkové skupiny. Touto normou bylo číslo sto. Postup určení úrovně duševních schopností jedince byl následovný: Mentální věk zkoumaného vydělíme jeho skutečným fyzickým věkem a tento koeficient vynásobíme stem. Získáme tím poměr, který se stal základem výpočtu dnes známého inteligenčního kvocientu. Dalšími důležitými badateli v oboru inteligence byli americký psycholog J.P.Guilford, který definoval asi 120 autonomních inteligenčních faktorů, Charles Spearman, který se domníval, že lze inteligenci definovat pouze na dvou faktorech (teorie g a s), Thurstone, který vyvinul nejpoužívanější model inteligence, Theodor Simon a další. 4. Měření inteligence Než začneme s měřením inteligence a vyhlašováním výsledků získaných tímto měřením za objektivně nepopiratelný fakt je důležité si uvědomit, že inteligence se nedá, jak již bylo naznačeno výše, měřit jako taková. Je třeba definovat určité pokud možno autonomní znaky, které tvoří inteligenci. To je základní kámen úrazu teorie testů inteligence. Pokud totiž nebyly správně a dostatečně stanoveny faktory určující inteligenci, je možné, že tyto testy měří inteligenci jen zčásti nebo měří úplně něco jiného. - 6 -
Měření inteligence 4.1. Krystalická a tekutá složka inteligence Rozdělme si inteligenci na dvě složky 5 : na inteligenci tekutou (využití při řešení logických problémů, dosahuje svého vrcholu v období adolescence a postupem času klesá) a inteligenci krystalickou (ta se vytváří během celého života - jde o naučené slovní obraty, osvojené strategie při řešení problémů apod., tedy postupně vzrůstá). Měření inteligence se často zaměřuje pouze na některou složku inteligence (většinou na tekutou). 4.2. Testy IQ 4.2.1. Používaný model Test výše inteligenčního kvocientu, jak již bylo řečeno, stanovil poprvé William Stern. Je stanoven tak, aby zohledňoval vliv obou zmiňovaných složek inteligence. IQ = mentální věk fyzický věk * 100 Model testu inteligence v dnešní podobě se soustřeďuje hlavně na tyto oblasti inteligence: vnímání a vizuální inteligence komunikační schopnost a jazyková inteligence logické myšlení a matematická inteligence technické schopnosti a praktická inteligence Posloupnost úloh v testech je ovšem rozmanitá a liší se také stupněm obtížnosti. Pro různé situace se používají odlišné testy, struktura testu se však často drží uvedeného modelu. 5 Psychologie v podnikání a komunikace (vybrané kapitoly), 1997, Doc. Ing. Mgr. Zdeňka Pechačová, CSc., PhDr. Eduard Bakalář, CSc., str. 66-67 - 7 -
Zkoumání inteligence v populaci 4.2.2. Nedostatky IQ testů 4.2.2.1 Vypovídací hodnota Vypovídací hodnota IQ testů je nejvyšší ve školním a akademickém prostředí. Jsou-li aplikovány v oboru velice vzdáleném tomuto prostředí, může dojít k znehodnocení získaných informací. Můžeme potom vlastně říci, že pojmem inteligence rozumíme umění řešit IQ testy. 4.2.2.2 Šíře testované oblasti vědomostí IQ testy postihují jen malou část široké osobnostní palety schopností jedince. Ne každý je dobrý v řešení matematických úloh, ale je například výborný v jiné oblasti, která není v testu zahrnuta. 4.2.2.3 Vlivy na výkonnost respondenta Při srovnávání výsledků dvou respondentů může dojít ke značnému rozdílu jen tím, že jeden již několik podobných testů řešil dříve a druhý je viděl poprvé. Další vlivy na úspěšnost v testech může mít nervozita, stres, nesoustředěnost apod. 5. Zkoumání inteligence v populaci 5.1. Rozdělení inteligence Je známo, že se pomocí IQ testů zjistilo, že rozdělení inteligence v populaci není rovnoměrné, nýbrž že kopíruje Gaussovu křivku. Inteligenční kvocient většiny populace (asi 70ti %) se pohybuje okolo průměru, který může být u každé národnosti jiný nejčastěji v rozmezí 85 115. Extrémně vysoká a extrémně nízká hodnota IQ má zase tendenci se v populaci vyskytovat velice zřídka (kolem 0,2%). - 8 -
Zkoumání inteligence v populaci 5.2. Rozvrstvení inteligence 5.2.1. Rozdíly v sociálních vrstvách Zjistilo se, že jsou určité rozdíly v průměrných hodnotách IQ u odlišných sociálních vrstev. Ono je to vcelku logické, jelikož "inteligentnější" člověk si radši vybere pracovní umístění, kde by mohl svůj potenciál nadále rozvíjet. Výzkumem se zjistilo, že průměrné hodnoty IQ u dětí rozdílných sociálních skupin vykazují jednoznačnou tendenci k hodnotám populačního průměru. 5.2.2. Rozdíly mezi jednotlivými etnickými skupinami Zjistily se také statisticky významné odchylky průměrných hodnot IQ u různých etnických skupin. Je to pravděpodobně způsobeno odlišným způsobem výchovy a úrovní vzdělání. Je rovněž možné, že na neúspěch některé etnické skupiny při řešení některého IQ testu může mít vliv i to, že byl sestavován příslušníkem jiného etnika, který vycházel z vlastních kulturních zvyklostí. Konečně i řešení testu v jiném než rodném jazyce může mít také inhibující vliv na výsledek. 5.2.3. Rozdíly mezi pohlavím Prokázalo se, že ženy jsou všeobecně úspěšnější ve verbálním projevu než muži. Ti mají naopak podstatně vyvinutější prostorovou představivost. Je také zajímavé, že IQ zjišťované u žen dosahuje většinou hodnot, které se jen málo odlišují od průměru, ovšem u mužů byl zjištěn tento rozptyl hodnot inteligenčního kvocientu daleko větší. Znamená to, že v mužské části populace existuje větší procento extrémních hodnot IQ a to na obě strany. - 9 -
Otázka dědičnosti a vlivu prostředí 6. Otázka dědičnosti a vlivu prostředí Otázka dědičnosti inteligence je jeden z nejzákladnějších problémů, kterým se, jak už jsem poznamenal výše, zabýval již Platón. Existují mezi psychology samozřejmě dva názory jeden je ten, že podstatný vliv na inteligenci má okolní prostředí, ve kterém jedinec vyrůstá a druhý tvrdí, že inteligence je determinovaná předem úrovní inteligence rodičů daného jednice. Dva američtí psychologové R.J.Herrnstein a C.Murray, kteří se tímto problémem zabývali, uvádějí ve své knize 6 obavy z populační exploze hloupých lidí. Dokládají to svým rozdělením IQ ve společnosti (USA), kterou zobrazují dvěmi Gaussovými křivkami jednou malou - inteligentní elita s průměrnou hodnotou IQ daleko za hodnotou 100 a jednou daleko větší - hloupá spodina s průměrnou hodnotou IQ daleko menší než je střední hodnota 100. Podle jejich zkoumání se dědivost IQ pohybuje kolem 60%. V jedné z nedávno uveřejněných publikací 7 se podle empirických výzkumů tří amerických badatelů dědivost IQ rovnala 34% (což je prakticky polovina hodnoty stanovené Herrnsteinem a Murrayem). Vliv prostředí na inteligenci jedince se zkoumá na jednovaječných dvojčatech se stejným genetickým předpokladem pro výši inteligence, která vyrůstají v rozdílném či stejném prostředí. Pokud je inteligence určována hlavně vlivem vnějšího prostředí měly by být 6 Zvonková křivka: Inteligence a třídní struktura v americkém životě, New York, 1994 7 podle článku "Hrozí nám záplava hlupců?", Ing. Petr Jaroslav, Věda, technika a my, 12/97-10 -
Otázka dědičnosti a vlivu prostředí hodnoty IQ u jednovaječných dvojčat vyrůstajících například v rozdílných rodinách podstatně rozdílné a u dvojčat vyrůstajících ve stejném prostředí by měly být podobné (což se částečně prokázalo). Je tu ale ještě jeden faktor, na který se často zapomíná: dvojčata, ačkoliv po narození vyrůstala v odlišných podmínkách, byla vystavena společnému vlivu prostředí uvnitř těla matky. Odborníci tvrdí, že se tento vliv podílí na determinovanosti celkové úrovně IQ dvaceti procenty. Což by znamenalo ovšem, že dědičnost inteligence je jen kolem 14%. Tato tvrzení zastánci názoru 60% dědičnosti inteligence odmítají s tím, že se pokusy prováděly na statisticky bezvýznamném souboru, který nereprezentuje populační vlastnosti inteligence. Což zase nelze vyvrátit, protože narozených dvojčat, která byla dána k adopci zase tolik nebylo. V souvislosti s touto problematikou bych ještě rád uvedl jeden fenomén, na který přišel doktor J.R. Flynn při posuzování testů IQ příslušníků americké armády a porovnával je s výsledky testů inteligence starých několik desetiletí. Dospěl k zajímavému zjištění: průměr IQ nynější generace byl vyšší než průměr předešlé generace (vychází to asi na 3 jednotky IQ za 10 let). Dr. Flynn provedl ještě několik zkoumání mezi civilním obyvatelstvem (a nejen v USA), aby potvrdil zjištěný jev, což se mu podařilo. Dalo by se samozřejmě polemizovat nad mírou obtížnosti IQ testů starých třicet let a obtížností dnešních testů. - 11 -
Vícenásobná inteligence 7. Vícenásobná inteligence Na začátku této práce jsem uvedl, že bychom se měli snažit brát pojem inteligence v trochu širším měřítku: jako schopnost přizpůsobit se novým podmínkám. Nemusíme se tedy v rámci pojmu inteligence uchylovat pouze k intelektu. Harvardský profesor Howard Gardner vytvořil teorii vícenásobné inteligence jako kontrast k nynější teorii inteligence, která zdůrazňuje význam hlavně této logické složky myšlení. Stanovil sedm nejzákladnějších druhů inteligence: inteligenci logicko-matematickou samozřejmě, jazykovou, prostorovou, hudební (tvůrčí), tělesně-pohybovou, komunikační a niternou. Zde jsou jejich charakteristiky. 7.1. Logicko-matematická inteligence Je to schopnost rozeznávat logické a matematické vzory a umět s nimi pracovat. Patří sem i schopnost abstraktního myšlení. 7.2. Jazyková inteligence Tato inteligence je spolu s logicko-matematickou inteligencí považována v našem světě za nejdůležitější. Je to inteligence řečníků, spisovatelů, novinářů a politiků. Člověk jazykově inteligentní je schopen vyjádřit to co si myslí, vidí, má velkou slovní zásobu a nejen to, jazyková inteligence ještě zahrnuje takové lingvistické oblasti jako je například využití jemných odlišností ve větné skladbě, výslovnosti a sémantice. - 12 -
Vícenásobná inteligence 7.3. Pohybová inteligence Staří Řekové a Římané si uvědomovali, že výjimečnost pohybových vlastností je stejně důležitá jako mentální schopnosti. Východní kultury rozvíjely různé formy cvičení pro zdokonalení pohybových vlastností (aikido, jóga apod.) V naší kultuře byla tato schopnost odsunuta do pozadí, dokonce zde panuje i všeobecně rozšířený názor, že pohybově nadaný jedinec je poněkud ochuzen o část mentální sféry inteligence. Do pohybové inteligence patří schopnosti kontroly a koordinace pohybů těla, schopnosti používat a pracovat s různými objekty. Hledá se spojení mezi myslí a tělem. Nejde tedy jen o schopnosti sportovců, ale i kupříkladu schopnosti mima, herce, tanečnice, sochaře, malíře, instalatéra, obuvníka, truhláře atd. 7.4. Prostorová inteligence Je to schopnost vnímat co nejpodrobněji prostor kolem nás a rozmístění objektů v prostoru. Je to inteligence architekta, vynálezce, cestovatele, sochaře (jednotlivé druhy inteligence se mohou navzájem doplňovat a prolínat se) nebo mechanika. Vidí vše jinak, dokáží s vytvořenou představou ve své mysli i různě pracovat (otáčet objekty, přibližovat, přeměňovat některé prvky či transformovat celé objekty apod.) Tato schopnost se může projevit například i estetickou citlivostí schopností posoudit skladbu barev či efektnost stínů. 7.5. Hudební inteligence (tvůrčí inteligence) Je to schopnost vnímat, oceňovat a produkovat rytmy a melodie. Hudební inteligence se projevuje u každého, kdo - 13 -
Závěr má alespoň trochu hudebního sluchu. Nemusí tedy ihned jít o skladatele, stačí, že hudbu rád poslouchá. Hudební inteligence by se dala rozšířit i na jiné umělecké obory. 7.6. Komunikační inteligence Je to schopnost rozlišovat pocity, nálady, záměry a myšlenky ostatních lidí a využívat je k jejich přesvědčování, mobilizaci a získání důležitých informací. 7.7. Inteligence vnitřního já Osoba s vysokou vnitřní inteligencí je schopna rozeznat mezi různými projevy emocí ty, které jí pomohou identifikovat cílové chování a naučí se je korigovat. Je to inteligence terapeutů, spisovatelů a různých mudrců. 8. Závěr Obor zkoumání inteligence, jak jsem se snažil výše ukázat, je teprve na počátku. Vědci se budou i nadále snažit izolovat jednotlivé autonomní faktory inteligence, definovat pojem inteligence a snažit se vyvinout nové testy, které by lépe pokryly širokou škálu schopností jedince než stávající IQ testy. Domnívám se, že dynamičnost okolního světa proniká i do světa inteligence. Mění se význam stávajících druhů inteligence a vznikají nové druhy. Inteligenci se snažme chápat jako určitý potenciál našich schopností, který se musí rozvíjet osvojením určitých dovedností (krystalická složka inteligence) a znalostí. - 14 -
Seznam použité literatury 9. Seznam použité literatury Anna Paurová Meixnerová. Úvod do základů psychologie, TEPS, 1967 Horst H. Siewert. Testy inteligence, Ikar, 1997 Lenka Jirásková, Zuzana Svobodová. Inteligence, seminární práce z psychologie, 1997 Doc. Ing. Mgr. Zdeňka Pechačová, CSc., PhDr. Eduard Bakalář, CSc. Psychologie v podnikání a komunikace (vybrané kapitoly), ČZU, 1997 Tajemství inteligence, FOCUS Londýn, 100+1 23/98 Thomas Armstrong. Inteligencí je víc, Baraka 3, zima 97/98 Dr. Vladimír Karpenko. Jsme inteligentnější než naši předkové?, Věda, technika a my 4, 1996 Ing. Jaroslav Petr, Hrozí nám záplava hlupců?, Věda, technika a my 12, 1997-15 -