Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky. Ruský jazyk a literatura

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky Ruský jazyk a literatura Eva Knotková Buddhismus v ruském jazykovém a kulturním prostředí Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: PhDr. Jiří Gazda, CSc. 2012

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval/a samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury... Podpis autora práce

Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu práce doktorovi Jiřímu Gazdovi za pomoc a cenné rady a dále docentovi Lubošovi Bělkovi za poskytnutí cenných studijních materiálů.

Obsah Úvod... 1 I. TEORETICKÁ ČÁST. 3 1 Buddhistické učení... 4 1.1 Tibetský buddhismus... 5 1.2 Základní buddhistické termíny... 6 1.3 Šíření buddhismu... 9 2 Buddhismus v Rusku... 11 2.1 Počátky... 11 2.2 20. století... 11 2.3 Současnost... 13 2.3.1 Význam Agvana Doržijeva... 15 2.3.2 Význam Bidiji D. Dandarona... 17 2.4 Buddhismus v Burjatsku, Kalmycku a Tuvě... 18 2.4.1 Burjatsko... 19 2.4.2 Kalmycko... 21 2.4.3 Tuva... 22 2.5 Buddhistické kláštery, chrámy a centra v Rusku... 23 2.5.1 Význam a funkce klášterů... 23 2.5.2 Kláštery v Burjatsku... 24 2.5.3 Stúpy... 26 2.5.4 Buddhistická sídla a centra mimo území Burjatska... 27 2.5.5 Diamantová cesta v Rusku... 28 II. SPECIÁLNÍ ČÁST.. 29 3 Jazyková analýza shromážděného lexikálního materiálu... 30 3.1 Zdroje excerpce jazykových jednotek... 30 3.2 Tematické hledisko... 30 3.2.1 Buddhistická symbolika... 30 3.2.2 Filosofická pojmenování... 34 3.2.3 Meditační praxe... 35 3.2.4 Geografické názvy... 38 3.2.5 Nazývání buddhovských forem... 38 3.2.6 Jména osob... 40 3.2.7 Přívlastky spojené se jmény učitelů... 41 3.2.8 Obecné termíny... 42 3.3 Formální a gramatické hledisko... 44 3.3.1 Jednoslovné jazykové jednotky... 44 3.3.2 Víceslovné jazykové jednotky... 44 3.3.3 Strukturní analýza víceslovných jazykových jednotek... 46 3.4 Jazykový původ nashromážděných lexikálních jednotek... 47 3.4.1 Jazykové jednotky tibetského původu... 48 3.4.2 Jazykové jednotky sanskrtského původu... 48 4 Abecední seznam excerpovaných lexikálních jednotek... 49 5 Závěr... 71 6 Резюме... 75 7 Seznam použité literatury a zdrojů... 80

Úvod Předkládaná diplomová práce se věnuje problematice tibetského buddhismu v rámci dnešní Ruské federace s přihlédnutím k jazykovému a kulturnímu hledisku dané oblasti. Buddhismus bývá v různých zdrojích považován například za náboženství, duchovní směr, filosofii či psychologii, avšak pro své vyznavače nebo praktikující buddhisty tento směr představuje spíše každodenní životní styl a praxi, která je nedílnou součástí jejich životů, nezávislou na zařazení v rámci vědních oborů. Buddhismus má své kořeny v Indii v době před přibližně 2500 lety, a v dnešní době již zdaleka není jen otázkou Východu. Své zastoupení má u příznivců po celém světě, včetně Ruska; a ani Česká republika není samozřejmě v tomto ohledu výjimkou. Tibetský buddhismus se u nás začal výrazněji rozrůstat až s pádem komunismu v devadesátých letech 20. století. V dnešní době se již v České republice můžeme setkat s činností velkého množství buddhistických škol a skupin 1. Na ruském území se tento duchovní směr začal poprvé výrazněji objevovat pravděpodobně již v 17. století. Jedním z aspektů, díky kterým byl buddhismus schopný rozšířit se tak daleko za hranice země svého vzniku, je jistě i jeho schopnost fungovat nezávisle na kulturním prostředí a přizpůsobit se konkrétním podmínkám. Své popularity v západních zemích také jistě dostál z toho důvodu, že základy své nauky nestaví na dogmatech ani slepé víře. Naopak, pracuje se silnými a kritickými lidmi. Téma tibetského buddhismu na pozadí ruského jazyka a kultury jsem si vybrala mj. z osobního zájmu o tibetský buddhismus. O tento myšlenkový proud a meditační praxe se zajímám již přibližně osm let. V diplomové práci se proto budu opírat i o osobní zkušenosti a poznatky. Svět buddhistického učení mě stále udivuje svou různorodostí a bohatstvím. Podobné pocity ve mně vždy vyvolával i ruský areál. Z tohoto důvodu mě také vždy zajímalo, jakým způsobem se buddhismus projevuje v ruském prostředí. V teoretické části práce se zpočátku zaměřím na obecné vymezení buddhismu. Dále se pokusím popsat postup šíření tohoto duchovního směru z indického subkontinentu do dalších částí světa a počátek jeho výskytu na území Ruska. Pro úplnost se v teoretické části dále zaměřím i na stěžejní pojmy filosofie tibetského buddhismu tak, aby čtenář mohl získat základní povědomí o tomto duchovním směru. V další kapitole teoretické části nastíním historii tibetského buddhismu v Rusku a to 1 Více například v publikaci HONZÍK, J.: Jednota v rozmanistosti: Buddhismus v České republice. DharmaGaia, Praha, 2010. 1

především ve třech částech Ruské federace, konkrétně v Burjatsku, Kalmycku a Tuvě, jelikož v těchto zemích má tibetský buddhismus nejvýraznější zastoupení a objevuje se zde i ve své monastické, tedy klášterní formě. V praktické části budu pracovat s lexikálními jednotkami, které jsem nashromáždila z rusky psaných textů používaných přímo praktikujícími buddhisty, jako jsou například texty meditací a dále rusky psaných textů o tibetském buddhismu. Zaměřím se také na konkrétní analýzu excerpovaných lexikálních jednotek s cílem objasnit, jaké typy jazykových jednotek se často objevují v rusky psaných buddhistických textech či textech o buddhismu. Jazyková analýza bude prováděna s přihlédnutím ke konkrétnímu tematickému zařazení jednotek a to např. na tematický okruh spojený se symboly tibetského buddhismu, geografickými názvy, názvy osob atd. Dále bude na tyto lexikální jednotky nahlíženo z hlediska jejich struktury, a jejich rozdělení na jednoslovné a víceslovné. Nakonec budou nahlíženy z hlediska jejich jazykového původu. Závěrem bych ráda upozornila na fakt, že práce si neklade za cíl objasnit učení tibetského buddhismu z religionistického hlediska či tento směr propagovat u čtenáře. 2

I. TEORETICKÁ ČÁST 3

1 Buddhistické učení Buddhismus svůj vznik datuje do doby před přibližně 2500 lety a je jedním z hlavních světových náboženství či spíše filozofických směrů dnešní doby, který má své kořeny v Indii. Odhady počtů lidí hlásících se k buddhismu se různí, některé zdroje odhadují počet praktikujících na 350-500 milionů (Lopez, 2001, 239), jiné zdroje však hovoří až o miliardě praktikujících buddhistů 2. Původ buddhistického učení je odvozován od historicky doložené postavy Siddhárthy Gautamy, který byl synem krále z rodu Šákjů, z úpatí Himaláje a žil přibližně v 6. st. př. n. l. Siddhártha coby princ netrpěl žádným materiálním nedostatkem, žil v přepychu a pohodlí královského paláce. Již v dětství mu bylo předpovězeno, že pokud se nesetká s utrpením světa, bude z něj schopný panovník a válečník, tak jak si to přáli jeho rodiče. Avšak pokud se setká s utrpením podmíněné existence, přinese světu osvícený duchovní směr, který učiní mnoho lidí šťastnými. Rodičům se až do Siddhárthových devětadvaceti let dařilo jej držet od utrpení světa, avšak když se poprvé Siddhártha dostal za brány královského paláce, setkal se s nemocným, starým a nakonec i mrtvým člověkem. Tato setkání naprosto změnila jeho pohled na svět. Zjistil, že všechno je pomíjivé a na nic na světě se nedá opravdu spolehnout. Rozhodl se proto, že rozpozná toho, kdo se dívá jeho očima a poslouchá jeho ušima. Následujících šest let zkusil různé meditační techniky či také cestu asketismu. Když během svého putování dorazil do Bódhgáji, rozhodl se ponořit do meditace a nepřerušit meditační pohroužení, dokud nedosáhne cíle a nebude schopen přinést užitek všem bytostem. Sedmý den meditace dosáhl stavu, který je v některých buddhistických tradicích nazýván osvícením, jinde probuzením (Snelling, 2000, 24-28). Po tomto okamžiku následovalo pětačtyřicet let, kdy Buddha předával nauky všem zájemcům, kteří za ním přicházeli. Buddhovy nauky jsou různými duchovními či vědeckými směry děleny různě. Ole Nydahl, jeden z Evropanů, který je zároveň plně kvalifikovaný jako buddhistický lama, učení dělí na tzv. Malou cestu, Velkou cestu a Diamantovou cestu. Každý z těchto směrů byl předán různému typu lidí s různými možnostmi rozvoje (Nydahl, 2007, 39-70). Učení tzv. Malé cesty (Malého vozu) neboli v sanskrtu tzv. hínajány je zaměřeno spíše na jedince, kteří se snaží o dosažení vlastního osvícení mj. vyhýbáním se všemu, co by mohlo druhým ublížit a dodržováním etiky. Velká cesta nebo tzv. mahájána je oproti tomu již určena lidem, kteří chtějí dosáhnout 2 Zdroj: http://thedhamma.com/buddhists_in_the_world.htm 4

osvícení svého i ostatních bytostí. Vadžrajána neboli Diamantová cesta, která staví na základech dvou předchozích směrů, je svými stoupenci považována za cestu, která vede k osvícení vůbec nejrychleji. Vadžrajána pracuje s principem, kdy se žák identifikuje s osvícenými vlastnostmi lamy, tedy učitele. Lama je tak na této cestě velmi důležitý. Buddhisté, kteří se zabývají vadžrajánou, zároveň usilují o dosažení osvícení pro dobro všech bytostí a chtějí následně dovést k osvícení i ostatní. Buddhistická praxe může být vykonávána v zásadě trojím způsobem. Praktikující může být mnichem, laikem či jogínem, přičemž každá forma klade různý důraz na různé aspekty či odvětví buddhistické praxe. Mnichem je někdo, kdo se na nějaký čas nebo na celý život vzdal světského života a odešel do kláštera, kde se věnuje výhradně buddhistické praxi a studiu dharmy čili Buddhově nauce. Mnišství s sebou nese dodržování slibů, které byly však vytvořeny ne jako zákazy, ale spíše jako praktické rady, které člověku pomáhají zaměřit se na praxi. Laikem, z pohledu buddhistické praxe, je člověk žijící podle zásad buddhismu a uplatňující buddhistické metody, avšak uprostřed společnosti. Tento způsob vykonávání buddhistické praxe získává v současné době velké množství příznivců. Jogínem je oproti tomu člověk, který se nezávisle na společenských pravidlech zaměřuje výhradně na dosažení osvícení, často v meditačním ústraní, mimo dosah lidí. Buddhova nauka se později z Indie šířila do celého světa a vyvinula se tak do různých podob v závislosti na prostředí. Jádro nauky však zůstalo navzdory různým podmínkám stále stejné. Buddhismus si za dobu svojí existence získal mnoho stoupenců a od druhé poloviny 20. století je velmi oblíbeným duchovním směrem i v západní společnosti. 1.1 Tibetský buddhismus Buddhismus se do Tibetu dostal přibližně v 7. století n. l. z Indie. V současné době je reprezentován čtyřmi hlavními školami, které se dále dělí na několik dalších linií. Nejstarší školou je Ňingma, někdy označovaná jako stará škola, která svůj původ spojuje s indickým mistrem Padmasambhavou. Uvnitř této školy se dále vydělují dvě tradice. Jde o tradici Karma, která představuje předávání nauk z učitele na žáka (Nydahl, 2009, 197). Druhou tradicí je Terma, kde je odkaz předáván pomocí tzv. skrytých pokladů, tedy ukrytých učení, která jsou nalezena tzv. objeviteli pokladů neboli tertöny (Powers, 2007, 309). Další školou tibetského buddhismu je Kagju, která svůj původ odvozuje od mistra 5

Tilopy. Kagju je tradicí, jejíž učení přinesl do Tibetu z Indie Marpa přezdívaný překladatel, který nauky přeložil do tibetštiny. Další linií je Sakjapa, která svůj původ odvozuje od mistra Virúpy. Tato linie klade důraz jak na studium textů, tak na meditační praxi. Nejmladší, avšak nejznámější školou je, především díky dalajlamovi, linie Gelug, která byla založena ve 14. století mistrem Congkapou. Tato linie klade důraz především na studium textů a klášterní systém (Nydahl, 2009, 196). Představitelé školy Gelug byli v historii Tibetu často i představiteli státní správy, příkladem je právě instituce dalajlamy. V současné době, jelikož je Tibet pod správou Čínské lidové republiky a v důsledku zahájení kulturní revoluce v polovině minulého století, se tibetský buddhismus praktikuje spíše mimo původní území Tibetu. Silné zastoupení má například v Bhútánu, Nepálu, Mongolsku, v severní Indii a dále pak i v Evropě či Severní Americe. 1.2 Základní buddhistické termíny V této kapitole je naznačena obecná podstata tibetského buddhismu na základě popisu stěžejních termínů. Naznačená problematika je jistě složitější, ale jelikož si práce neklade za cíl zaobírat se tímto duchovním směrem z pohledu religionistiky, představuje proto filosofii jen v obecné rovině. Dané termíny jsou zde vysvětlovány s přihlédnutím na osobní zkušenosti autorky práce a také na základě poznatků nalezených v uvedených zdrojích. Zákon příčiny a následku, karma V buddhismu se fungování koloběhu života a všech jevů popisuje na základě příčinnosti (kauzality), neboli karmy, která pracuje na základním principu, kdy pozitivní myšlenky, slova a činy vedou k pozitivním následkům v budoucnosti a naopak negativní činy vedou k negativním následkům. Zmíněnou budoucností není myšlen vždy jen ten časový úsek, který je pro běžného člověka snadno představitelný, jako např. příští týdny či roky, ale někdy dochází k projevení následků v budoucnosti, která odpovídá následujícím životům. Problematika karmy nicméně není černobílá. Fungují tzv. čtyři faktory posilující karmu, které jsou spojeny s motivací k danému činu. Tyto čtyři faktory představují nejprve přání udělat určitý čin, poté jeho vykonání nebo to, že jej necháme vykonat, poté fakt, že jsme si vědomí situace a okolností spojených s činem a nakonec jsme spokojení s uskutečněním tohoto činu. Čím více faktorů je vyplněno, tím silněji potom následky v budoucnosti dozrají. V zásadě se tedy kauzalita týká skutečnosti, že nic v životě se neděje náhodou a že za vlastní život je zodpovědný každý člověk sám, což může do života přinést velkou svobodu. 6

Pomíjivost V buddhismu se pomíjivost všech jevů a bytostí připomíná velice často. Pomíjivý je nejen každý lidský život, ale také lidské pocity apod. Odborník na tibetský buddhismus John Powers ve svém Úvodu do tibetského buddhismu 3 píše, že I buňky našich těl se neustále rodí a umírají. Každý z nás se každým okamžikem neúprosně přibližuje fyzické smrti. (Powers, 2007, 268). Fakt, že všechno, co se narodilo, musí zemřít a vše, co vzniklo, musí zaniknout, představuje pro praktikující buddhisty mj. motivaci prožívat každý okamžik naplno teď a tady a vytěžit z něj maximum. Osvícení, probuzení, stav buddhy, nirvána Všechny termíny uvedené v nadpisu odstavce označují způsob prožívání, kdy mysl bytosti je zcela očištěná od všech zatemnění a zároveň s plně rozvinutými vlastnostmi. Tento stav zároveň představuje vymanění se z koloběhu znovuzrozování. Slovo buddha s malým počátečním písmenem obvykle označuje právě stav zcela rozvinuté mysli, zatímco slovo s velkým počátečním písmenem označuje historického Buddhu Šákjamuniho, který je čtvrtým historickým Buddhou. Dosažení tzv. osvícení, někdy také označované pojmem probuzení, je cílem buddhistické stezky. Dharma Dharma neboli buddhistické učení představuje osmdesát čtyři tisíc různých metod vedoucích k rozvoji potenciálu lidské mysli, tedy k dosažení osvícení. Tato učení bývají různými buddhistickými školami dělena různě. Jedno z dělení je na tzv. Kandžur, tedy učení pocházející bezprostředně od historického Buddhy Šákjamuniho a potom tzv. Tendžur, čili komentáře Buddhových žáků. Buddhovy nauky jsou dále například děleny na tzv. Malou, Velkou a Diamantovou cestu, jak již bylo popsáno výše. Šest vysvobozujících činů (tzv. šest páramit) Těchto šest pozitivních činů v sobě konkrétně zahrnuje štědrost, smysluplné jednání, trpělivost, radostné úsilí, meditaci a vysvobozující moudrost. Takto nazvané činy vytváří pozitivní otisky v mysli a vedou k prožitku osvícení. 3 POWERS, J.: Úvod do tibetského buddhismu. Pavel Dobrovský BETA s.r.o., Praha, 2009. 7

Čtyři vznešené pravdy Tyto tzv. vznešené pravdy jsou výroky Buddhy Šákjamuniho, které předal svým prvním žákům po dosažení osvícení a hovoří obecně o tom, že veškerá podmíněná existence je utrpením, avšak toto utrpení má příčinu. Dále hovoří o tom, že existuje i konec tohoto utrpení a spolu s tím existuje cesta, která vede ke konci tohoto utrpení. Tyto výroky nebyly myšleny nijak nihilisticky, ale šlo spíše o informaci, že na základě Buddhova učení mají bytosti cíl i cestu k tomuto cíli. Smrt a znovuzrození Setkání Buddhy Šákjamuniho s umírajícím člověkem hrálo významnou roli v jeho pochopení marnosti a pomíjivosti lidského života. Buddha pochopil, že smrt je jistá, jen její okamžik je nejistý. V meditačních textech je smrt připomínána velice často, přičemž pochopení smrti a pomíjivosti vede v buddhismu k pochopení, že není třeba ztrácet čas s dosahováním pomíjivých cílů, které vedou jen k přechodnému štěstí (Powers, 2009, 268). Buddhismus má o smrti zároveň jasná a logická učení, nepohlíží na ni nihilisticky. Mysl je zde tím, co po smrti těla pokračuje do dalšího života. Po smrti, v době před dalším zrozením, mysl přechází do tzv. barda, tedy do mezidobí či mezistavu, kde mysl zpracovává dojmy z uplynulého života a na základě nich se potom opět rodí do lidské podoby nebo do jiné formy existence např. sféra zvířat, hladových duchů atd. Doba, kterou mysl v mezistavu stráví je různá, nejdéle však může strávit v bardu čtyřicet devět dní (Powers, 2009, 280-283). Důkazem toho, že buddhisté nepovažují smrt za nijak velký důvod pro smutek, je i to, že tradiční pohřbívání těl mrtvých ve společnosti tibetských buddhistů nejčastěji probíhá způsobem pro západního člověka poněkud drastickým. Jde o tzv. vzdušný pohřeb či pohřeb pod oblohou, kdy bývá tělo zemřelého rozsekáno a darováno zvířatům, nejčastěji supům. Kremace je nejčastěji používána jen pro lamy či bohatší lidi. Pohřeb do země je podle Powerse používán spíše v případech, kdy byl zemřelý zasažen nějakou nakažlivou nemocí (Powers, 2009, 285). V buddhismu jsou učení o smrti navázána na metody, které praktikující používá právě v okamžiku smrti, například tzv. meditace vědomého umírání, neboli tib. phowa (Nydahl, 2007, 187). Buddhistický učitel Lama je označení buddhistického učitele, který je důležitou postavou na duchovní cestě 8

a hraje významnou roli v rozvoji každého praktikujícího. Mezi učitelem a studentem je vyrovnaný vztah založený na vzájemném respektu, který nefunguje na základě něčí nadřazenosti. Lama je zdrojem učení, coby praktických metod, požehnání i motivací v rozvoji. Lama je součástí tzv. Tří kořenů, spolu s jidamy a ochránci. Jidam, buddhovská forma (aspekt) Jidamy jsou formy ze světla a energie, které představují osvícené vlastnosti mysli, jako jsou např. soucit, moudrost, láska apod. Buddhistické jidamy se vyskytují v nejrůznějších variacích, často jako bytosti s několika páry rukou, vícero tvářemi atd. Čtyři nezměrnosti Tzv. čtyři nezměrnosti jsou nejčastěji vyjadřovány prostřednictvím přání, která v sobě ve stručnosti zahrnují lásku, tedy přání, aby všechny bytosti byly šťastné; dále soucit, čili přání, aby všechny bytosti byly zbaveny utrpení; potom sdílenou radost, která v buddhismu představuje radost z pozitivních činů a štěstí druhých; a nakonec čtyři nezměrnosti zahrnují vyrovnanost, tedy přání spočívat bez lpění a odmítání ve vyrovnaném stavu mysli. Iluzornost ega Většina bytostí žije podle buddhistických učení na základě iluze, že jejich vlastní já či ego je něčím skutečným. Na základě tohoto prožívání vzniká dualita, kdy prožíváme okolní jevy a bytosti odděleně. Zároveň, jednáme-li v závislosti na tom, že prožíváme ego jako skutečné, objevují se v našem životě tzv. rušivé emoce (např. hněv, žárlivost, pýcha, nevědomost, připoutanost, touha), které potom určují naše činy. 1.3 Šíření buddhismu Buddhistická učení, jak již bylo zmíněno, nezůstala jen otázkou indického subkontinentu, ale byla přenesena do mnoha dalších zemí a přišla tak do kontaktu s mnoha vlivy. Odborník na buddhismus John Snelling popisuje tři hlavní trasy šíření buddhismu, a to: tzv. jižní trasu, která zahrnuje šíření buddhismu v rámci Barmy, Srí Lanky, Laosu, Thajska, Kambodži. V oblasti jihovýchodní Asie je nyní nejčastější formou buddhismu tzv. theraváda, či Cesta starších. Dále se v rámci tzv. severní trasy učení šířilo do Tibetu, Mongolska, Číny, Vietnamu, Koreje a Japonska, kde nyní převažuje především mahájána a vadžrajána, v Japonsku pak 9

hlavně zen. Poslední trasou, kterou Snelling představuje, je trasa západní, která je jakousi moderní etapou v dějinách buddhismu. Tato trasa zahrnuje šíření starobylého buddhistického učení v posledních stech letech do zemí Evropy, především Německa, Velké Británie, Francie, Belgie, Ruska apod., a dále do Severní Ameriky (Snelling, 2000, 47-64). Významnou roli v přenosu učení na Západ hrála jistě koloniální politika evropských zemí, kdy vědci žijící ve východních koloniích začali zevrubněji zkoumat východní filosofie a jazyky, čímž nejen buddhismus získal stoupence v západním světě. V současné době je přeložena do západních jazyků, nejčastěji angličtiny, již většina buddhistických textů. Existuje také mnoho buddhistických center a skupin všech forem buddhismu a je možné získat tradiční buddhistické vzdělání, či se stát mnichem, aniž by zájemce musel odcestovat na Východ. Buddhismus se zároveň zdá být jedním z mála duchovních směrů, který nebyl výrazně šířen systematicky misionářským způsobem. Jde také o jediné světové náboženství, ve jménu kterého se nevedly žádné svaté války (např. Conze, 1997, 147). Buddhismus byl naopak v průběhu své historie nucen odolávat násilí a represím, často ze strany islámu (např. v Afghánistánu, Indii či v Indonésii), či ze strany totalitních režimů (v Číně nebo v SSSR). 10

2 Buddhismus v Rusku 2.1 Počátky Na území Ruska buddhismus nejdříve pronikal pravděpodobně z jihu resp. z Mongolska, kde bylo Buddhovo učení přijato již v 13. - 16. století. Nejrozšířenější formou buddhismu v Rusku je právě tibetský buddhismus. Tibetští a mongolští lamové přišli nejprve k východním břehům Bajkalu, tedy do Burjatska. Odtud se buddhismus rychle rozšiřoval po celé oblasti Zabajkalska a stal se poté dominantním duchovním směrem Burjatska a Tuvy. Od konce 17. století je tibetský buddhismus převládajícím náboženským směrem také v Kalmycku (Cемотюк, 2004, 235). Za datum oficiálního uznání buddhismu v Rusku se považuje rok 1741, kdy byl vydán dekret, který mimo jiné povolil činnost jedenácti klášterů a stanovil počet lamů na sto padesát (Montgomery, 1994, 81). Buddhistická obec tímto přislíbila svojí loajalitu vůči ruskému státu výměnou za právo fungovat legálně. Dekret také ustanovil titul bandido chambolamy, coby nejvyššího duchovního představitele. Do konce 19. století byl pak buddhismus tradičním náboženstvím výhradně Tuvinců, Kalmyků a Burjatů. Od této doby se buddhisty stává stále více Rusů, nárůst příznivců byl mj. způsoben narůstajícím zájmem o východní filosofie a náboženství obecně. Mezi ruskou akademickou obcí v této době také narůstal zájem o studium sanskrtu a tibetštiny, začínaly se publikovat první buddhistické texty. V Petrohradě v roce 1843 vyšel například první tibetskoruský slovník (Пореш, 2005). Díky cestovatelským výpravám do Tibetu a Mongolska se do Ruska dostávají také tibetsky psané buddhistické texty. Pozdější nástup Mikuláše I. na ruský trůn stanovil počet lamů na dvě stě padesát jedna, avšak zakázal výstavbu nových buddhistických klášterů, kterých v té době bylo již třicet čtyři (Snelling, 1993, 7). 2.2 20. století Významný vliv na rozvoj tibetského buddhismu v Rusku měl burjatský mnich Agvan Doržijev (1853-1938), který se mj. zasadil o prohloubení vztahů Ruska a Tibetu. Doržijev, který studoval právě v Tibetu a Mongolsku se později dokonce stal poradcem 13. dalajlamy a fungoval jako jeho zástupce v jednáních s představiteli ruské vlády. Koncem 19. století se Doržijev v Petrohradě setkal s ruským carem Mikulášem II. Vztahy mezi ruskou mocí 11

a buddhistickou obcí tak byly začátkem 20. století v podstatě vřelé. Doržijev zároveň inicioval dalajlamovu žádost o vystavení buddhistického chrámu v tehdejším hlavním městě Petrohradě, který se později stal první buddhistickou stavbou v Evropě. Počátkem 20. století v Petrohradě praktikovalo buddhismus kolem sto osmdesáti lidí (Семотюк, 2004, 240). Sovětská éra Po Říjnové revoluci většina lamů opustila Petrohrad. Chrám v té době začaly využívat vojenské útvary ke svým účelům a byl tak zcela vydrancován. V roce 1918 byl Doržijev zatčen avšak od popravy ho uchránilo mj. i jeho jmenování zástupcem dalajlamovy vlády v sovětském Rusku. Doržijev využil svého postavení a zajistil předání petrohradského chrámu Tibetské diplomatické misii. Poté se zasadil o opětovné pořádání buddhistických obřadů a chrám se tak opět stal centrem buddhistického dění Petrohradu (Семотюк, 2004, 240). V průběhu občanské války a po revoluci pochopitelně došlo k úpadku buddhismu a k pronásledování buddhistických lamů, mnichů i laických praktikujících. Majetek buddhistických obcí byl ve dvacátých a třicátých letech znárodňován, kláštery byly zavírány. Roku 1937 však nastal další zlom. Byli zatčeni a následně i popraveni téměř všichni lamové a osoby, které pracovali při petrohradském chrámu. Doržijev v témže roce opustil Petrohrad a vrátil se do rodného Burjatska (Семотюк, 2004, 240). V Burjatsku však k roku 1938 nefungoval ani jediný z bezmála čtyřiceti pěti klášterů fungujících v roce 1917 (Bělka, 2001, 88). Lamové a mniši byli perzekuováni a zatýkáni nebo velice často řešili nastalou nepříznivou situaci odchodem do světského života, někteří se dokonce oženili. Zatčen byl i Doržijev, který ve vězení v roce 1938 i zemřel (Bělka, 2001, 77). V dalším roce byla budova chrámu v Petrohradě zabrána státem a používala se jako tělovýchovná základna, laboratoř Zoologického institutu či vojenská radiostanice. Útlaku ze strany sovětské moci se však dočkali i laičtí praktikující. A koncem 30. let tak buddhismus v Rusku prakticky vymizel. Přitom po revoluci měla být zaručena svoboda vyznání dekretem vydaným 23. ledna 1918, která měla být zajištěna prostřednictvím oddělení státu od církve. Tento dekret se v Burjatsku, resp. v Burjatsko-Mongolské autonomní sovětské socialistické republice začal uplatňovat až v druhé polovině dvacátých let a měl za následek mj. konfiskaci klášterního majetku. Kláštery pak byly označeny za centra kontrarevoluce. Nastoupila tak podle Luboše Bělky první vlna likvidace buddhismu (Bělka, 2001, 82). Tato likvidace byla uskutečňována 12

různými prostředky, např. byli někteří duchovní zbaveni hlasovacího práva, bylo jim zakázáno využívat zemědělskou půdu nebo byli nuceni platit vysoké daně. Zároveň v důsledku přijetí rezoluce O protináboženské agitaci a propagandě, v roce 1923, v rámci níž se předpokládalo, že žádné náboženství nemá v sovětském Rusku svoje místo, byli lamové a mniši nuceni emigrovat nebo odejít do světského života, část z nich byla dokonce popravena nebo poslána do gulagů. Následně Luboš Bělka popisuje tzv. první a druhou obnovu burjatského buddhismu. Ta první, jejíž průběh Bělka zasazuje do období od konce druhé světové války, resp. roku 1946 až do konce 80. let, byla nastartována sněmem sovětských buddhistů v Ulan-Ude, kde byla založena Ústřední duchovní správa buddhistů Sovětského svazu (zkráceně CDUB SSSR), dále byl na tomto sněmu přijat dokument Ustanovení o buddhistickém duchovenstvu v SSSR, který mj. upravoval fungování Ústřední duchovní správy, která byla volená sněmem duchovních i laiků (Bělka, 2001, 91). Luboš Bělka dále uvádí, že podle oficiálních dokumentů zastupovala Ústřední duchovní správa všechny buddhisty SSSR, přestože vznikala výhradně na burjatské bázi. 2.3 Současnost Druhá vlna obnovy burjatského buddhismu probíhala tedy od konce 80. let a pokračuje v podstatě až do dnes. Politické změny počátku devadesátých let se do burjatské buddhistické společnosti nepromítaly tak rychle a ke změnám ve strukturách docházelo se zpožděním. V roce 1990 se v Ulan-Ude konal 10. všesovětský sjezd buddhistů, kterého se zúčastnili zástupci Burjatska, Čitské oblasti, Tuvinské a Kalmycké autonomní sovětské socialistické republiky, Moskvy, Leningradu, Pobaltí a oblastí Dálného východu. Na sněmu mj. došlo k volbě nového bandido chambolamy a také k diskuzím na téma nového zákona O svobodě svědomí a o náboženských organizacích, který byl v této době schválen Nejvyšším sovětem SSSR (Bělka, 2001, 101). Připravovalo se také otevření nových klášterů a obnova jejich původní činnosti. Z řad duchovních a laické veřejnosti sílil tlak na personální obměnu Ústřední duchovní správy buddhistů, tak aby z ní odešli lidé příliš spojení se sovětským režimem. Tento tlak neustával ani po změně bandido chambolamy a tak celá Ústřední duchovní správa rezignovala na svou činnost. Koncem roku 1993 byl zvolen nový výkonný výbor Ústřední duchovní správy a opět nový chambolama Čojdorži Budajev (Těrentěv, 1993, 19). Ten ve své funkci působil do roku 1995, kdy v Ivolginském klášteře, jednom z klášterů nejvýznamnějších, probíhala schůze 13

Ústřední duchovní správy a byl zde zvolen opět nový bandido chambolama Damba B. Ajušejev. Na schůzi se mj. probírala tehdejší situace uvnitř buddhistické společnosti a také další personální změny v rámci duchovní správy. Hovořilo se dále o nutnosti udržovat kontakty se státními orgány země a také o spolupráci se zeměmi buddhistického Východu. Ústřední duchovní správa se veřejně přihlásila k činnosti Ústřední duchovní správy SSSR z let 1946-1992, kdy burjatští duchovní zastupovali všechny sovětské buddhisty. Tato dříve samozřejmá praxe se setkala s nesouhlasem hlavně petrohradských a kalmyckých buddhistických občin, které si nepřály tuto kontinuitu zachovat (Bělka, 2001, 105). Docházelo tak k rozpadu dříve fungujícího modelu Ústřední duchovní správy buddhistů Ruské federace (CDUB RF) na samostatné organizace v jednotlivých ruských republikách. I v Burjatsku došlo ke změnám v momentě, kdy počátkem druhé poloviny 90. let byly ustanoveny dvě největší burjatské organizace. Šlo o Tradiční buddhistickou sanghu Ruska, zkráceně Sangha Ruska a Ústřední duchovní správu buddhistů (CDUB). Sangha Ruska navázala na činnost původní CDUB RF a uchovala si její organizační schéma a působnost i mimo Burjatsko. V jejím čele stojí bandido chambolama. CDUB je oproti tomu menší organizací, která se nevymezuje oproti žádnému území, jak tomu bylo u dříve fungující Ústřední správy SSSR a RF. CDUB není oproti Sangze Ruska nástupnickou organizací CDUB SSSR či CDUB RF (Bělka, 2001, 106). V současné době tak Sangha Ruska již mnohem méně proporcionálně reprezentuje ruské buddhisty, než jak tomu bylo v době Ústřední správy, např. buddhisté Tuvy a Kalmycka mají své nejvyšší duchovní namísto původně uznávaného chambolamy. Několik klášterů z Burjatska se rozhodlo ze Sanghy vystoupit a vznikají také lokální náboženské organizace nezávislé na Sangze. Hlavním důvodem vymanění se z organizace Sanghy je podle Faganové nespokojenost se způsobem vedení současným chambolamou (Fagan, 2001, 10). V druhé polovině 20. století dále vzniklo v Rusku množství buddhistických komunit, o něž se svou prací zasadil také tibetolog a buddhistický učitel Bidija Dandaron (1914-1974), který mj. přijímal i laické evropské žáky, čímž otevřel burjatský buddhismus světu. Luboš Bělka se v závěru své monografie 4 velice zajímavě zamýšlí doslova nad otázkou kontinuity a diskontinuity procesu obnovy burjatského buddhismu, píše o kořenech destrukce náboženského života v Burjatsku, které tkvěly v událostech občanské války ve dvacátých letech 20. století, po které následovaly persekuce a pronásledování ze strany sovětského státu. Bělka však upozorňuje na zajímavý fakt, že destrukce nepřicházela vždy jen 4 BĚLKA, L.: Tibetský buddhismus v Burjatsku. Masarykova univerzita, Brno, 2001. 14

z vnějšku, ale podíleli se na ní občas i samotní Burjati, kteří podporovali protináboženskou politiku. Ve třicátých letech byla potom tradice buddhismu v Burjatsku téměř rozvrácena, nebyla však vymýcena úplně. Moment kontinuity spatřuje Bělka hlavně v rámci rodinných a rodových tradic, kde tedy hraje hlavní roli laická složka praktikujících. Naopak diskontinuita je Lubošem Bělkou naznačena prostřednictvím činnosti monastické složky praktikujících. Upozorňuje však zároveň na složitost dané otázky a na nejednoznačnost závěrů, přičemž jako příklad uvádí, že zároveň i monastická struktura, resp. někteří její jedinci i přesto, že byli nuceni odejít do světského života, vzdát se svého postavení a oficiálně zanechat buddhistické činnosti, pokračovali ve své činnosti neoficiálně a sloužili některé obřady a buddhistické úkony. Oproti tomu diskontinuita je naznačena také překvapivým faktem, že v klášterní struktuře došlo k ukončení tradice vyhledávání nových inkarnací, z tibetštiny označovaných jako tulkuové. Tato skutečnost je pozoruhodnější také z toho důvodu, že vyhledávání nových tulkuů je mj. založeno na tzv. reinkarnaci, která je jedním ze stěžejních momentů buddhistické filosofie a která je v ostatních oblastech spojených s tibetským buddhismem, jako např. v samotném Tibetu či Mongolsku, stále dodržována (Bělka, 2001, 263 266). Navzdory problémům, které postihly činnost všech duchovních směrů v době Sovětského svazu, je v současné době buddhismus v Rusku opět živoucím duchovním směrem, který má mnoho příznivců. V. Poreš ve své stati o Tibetském buddhismu v Rusku 5 uvádí dvě základní podoby, které v současné době toto odvětví buddhismu má. Píše o tradiční formě, která je nejčastější právě hlavně v Burjatsku a Kalmycku a objevuje se hlavně v rámci klášterního života, a potom o nové formě organizace duchovního života, kterou představuje mnoho skupin různých buddhistických škol. Poreš dále zmiňuje několik organizací, které v Rusku fungují a které se zasazují o uchování buddhistických učení. Mezi hlavní buddhistické organizace, které mají celoruský význam, řadí Poreš již zmiňovanou Tradiční buddhistickou sanghu Ruska a Ústřední duchovní správu buddhistů Ruska, dále jako největší místní organizace uvádí Asociaci buddhistů Kalmycka, Správu chambolamy buddhistů Tuvy, Asociaci buddhistů tradice Karma Kagju a Sankt-Petěrburský svaz buddhistů (Пореш, 2005). 2.3.1 Význam Agvana Doržijeva V této práci již několikrát zmiňovaná postava Agvana Doržijeva se v článcích 5 ПOPEШ, В.: Тибетский буддизм в России «Современная религиозная жизнь России», Т.3, / Отв. ред. М. Бурдо, С. Б. Филатов. М., «Логос», 2005 in Bělka, L.: Buddhismus v Burjatsku: Minulost a současnost, výukové CD, verze 1.6. 15

a publikacích o buddhismu v Rusku objevuje velice často. John Snelling věnoval této významné osobě celou monografii, která dosud vyšla pouze v anglickém jazyce 6. Doržijev obdržel své vzdělání blízko Lhasy, tedy nynějším hlavním městě Tibetské autonomní oblasti Čínské lidové republiky, která byla tradičním sídlem dalajlamů. Doržijev se učil v klášteře školy tibetského buddhismu Gelug. Byl nadaným žákem, který často vyhrával ve filosofických diskusích mezi lamy a ostatními mnichy. Později se díky svým znalostem stal dokonce učitelem 13. dalajlamy Thubtän Gjamccha a také jeho osobním rádcem a to i přesto, že byl ruského resp. burjatského původu. Doržijev byl rádcem a velvyslancem dalajlamy v sovětském Rusku v letech, kdy Tibet začal být terčem různých mocenských a politických her. Své vlivy se snažila uplatnit Britská Indie, a dále i Čína a Rusko (Kuleshov, 1992, 21). Jak již bylo zmíněno dříve, Doržijev se svou činností zasadil o rozvinutí vztahů mezi Tibetem a Ruským impériem, později Sovětským svazem. Podařilo se mu také iniciovat začátek výstavby buddhistického chrámu v Petrohradě, avšak to ani jeho post velvyslance Tibetu v Sovětském Rusku ho neuchránilo od pozdějšího pronásledování a represí. Luboš Bělka, ve své monografii o tibetském buddhismu v Burjatsku 7, Agvana Doržijeva zmiňuje především v souvislosti s jeho rolí v rámci buddhistického reformního hnutí na přelomu 19. a 20. století, konkrétně píše, že buddhistické reformní hnutí, zejména pak jeho směr vedený Agvanem Doržijevem (1857-1938), se ve svých aktivitách neomezovalo pouze na reformu vnitřních záležitostí ekleziální struktury, ale působilo i směrem k laikům a nebuddhistickému obyvatelstvu. Formu šíření vlastních názorů, kterou si jeho přívrženci zvolili, lze charakterizovat jako mírumilovnou, nenásilnou a tolerantní, což jistě nebylo v Rusku té doby obvyklé. (Bělka, 2001, 67). Termínem ekleziální struktura přitom v tomto případě označuje institucionalizovanou podobu buddhistické obce, neboli tzv. sanghy, která nejčastěji označuje jak monastickou, tak i laickou buddhistickou společnost (Bělka, 2001, 18). Geraldine Faganová se ve svém článku o buddhismu v Rusku 8 zmiňuje o tom, že buddhistická hierarchie vyjadřovala loajálnost rodícímu se komunistickému režimu a po revoluci roku 1917 lama Agvan Doržijev dokonce prohlásil, že buddhistická nauka byla do značné míry slučitelná se současným komunistickým smýšlením (Fagan, 2001, 9). Loajálnost však v budoucnu nepřinesla buddhistické obci žádné úlevy a nepomohla zabránit zavírání a ničení klášterů ani persekuci buddhistů, která v následujících letech přišla. 6 7 8 SNELLING, J.: Buddhism in Russia: The Story of Agvan Dorzhiev, Lhasa s Emissary to the Tsar. Element, Shaftesbury, 1993. BĚLKA, L: Tibetský buddhismus v Burjatsku. Masarykova univerzita, Brno, 2001. Geraldine Fagan, Buddhism in Postsoviet Russia: Revival or Degeneration? Religion, State & Society, Vol. 29, No. 1, 2001 16

Doržijev byl svými odpůrci někdy nazýván rudým lamou, právě kvůli svému tolerantnímu postoji vůči sovětské moci. Jeho tolerantnost však zůstala vždy v mezích tendencí o rozvoj buddhismu a v případech, kdy sovětská moc utlačovala burjatské obyvatelstvo nebo omezovala náboženská práva, tak Doržijev aktivně protestoval a na sovětské představitele apeloval (Bělka, 2001, 76). Doržijev byl i s odstupem času mnohokrát osočován z tolerance komunistického režimu, avšak např. Kuleshov ve své stati 9 vysvětluje, že tento názor u jeho odpůrců vznikl pravděpodobně na počátku 20. století na základě nedostatku informací a pod vlivem politického tlaku a emocí (Kuleshov, 1992, 20). S postupem času se obraz Doržijeva v dějinách buddhismu v Rusku změnil a je na něj nahlíženo spíše jako na postavu, která se snažila prosazovat práva buddhistů na území Ruska před carem a později před sovětskou mocí. Agvan Doržijev zemřel ve věznici v Ulan-Ude počátkem roku 1938 po zatčení sovětskou mocí. 2.3.2 Význam Bidiji D. Dandarona Další významnou postavou buddhismu v Rusku byl Bidija Dandarovič Dandaron, který se narodil koncem roku 1914 v Burjatsku. Obdržel klasické sovětské vzdělání a později se učil leteckému konstruktérství, zároveň navštěvoval přednášky orientalisty A. I. Vostrikova (Bělka, 2001, 111). Dandaron strávil mnoho let v sovětských věznicích, poprvé byl uvězněn v roce 1937 a propuštěn v roce 1944 a následně poslán do exilu, odkud uprchl do rodného Burjatska, kde byl v roce 1947 opět uvězněn (Snelling, 1993, 261). Během svých pobytů ve vězení se setkal mongolskými a burjatskými lamy, od kterých si doplnil své buddhistické vzdělání a zároveň se ve vězení naučil evropským jazykům, jako např. angličtině a němčině. Po propuštění z vězení v polovině padesátých let získal místo v sovětské akademii věd v Ulan-Ude a počátkem šedesátých let začal působit jako buddhistický učitel. John Snelling ve svém díle o buddhismu v Rusku 10 postavu Dandarona zmiňuje hned několikrát a uvádí například, že Dandoronovo propuštění ze zajetí výrazně urychlilo proces obnovy zájmu o studium a praktikování buddhismu v evropské části Ruska (Snelling, 1993, 259). Kolem Dandarona se brzy utvořila skupinka žáků, kteří byli nejen z Burjatska, ale později také z ostatních částí Sovětského svazu. Tato skutečnost nezůstala však bez povšimnutí a skupina 9 10 KULESHOV, N.: Agvan Dorjiev, the Dalai Lama's Ambassador. Asian Affairs 23/1, 1992. SNELLING, J.: Buddhism in Russia, The Story of Agvan Dorzhiev, Lhasa s Emissary to the Tsar. Element, Shaftesbury, 1993. 17

žáků byla rozpuštěna, následně byl Dandaron opět zatčen, tentokrát však již naposledy, jelikož v roce 1974 ve věznici zemřel (Bělka, 2001, 112). I přes své mnohaleté pobyty v sovětských lágrech sehrál Dandaron v dějinách buddhismu v Rusku zajímavou roli, nezískal tradiční buddhistické vzdělání v klášteře, nikdy se ani nestal mnichem a zasadil se o rozšíření buddhismu směrem na Západ, jelikož mohl mj. díky své znalosti evropských jazyků přijímat i neruské žáky, k čemuž také docházelo již v šedesátých letech. Luboš Bělka k této situaci výstižně píše: V šedesátých letech obešla celý euroamerický svět módní vlna hledání moudrosti východu v Asii. Nemohla se vyhnout ani bývalému Sovětskému svazu. Romantické hledání mystických východních pravd, touha po tajemnu inspirovaná knihami Hermanna Hesse a činností amerických beatniků se v transformované podobě objevila i zde. Někteří mladí lidé, především z velkých center, jako byla Moskva a Leningrad, proto usilovali o odchod do Indie a zemí jihovýchodní Asie. Nelegální emigrace přes téměř neprodyšně uzavřenou hranici však byla velmi riskantní a mnozí z hledačů východní moudrosti na to jistě doplatili mnohaletým vězením. Naštěstí si dost lidí uvědomilo, že není nezbytně nutné riskovat ztrátu svobody, stačí se jen rozhlédnout po vlastní zemi a odjet třeba na Bajkal (Bělka, 2001, 112). Dandaron byl tedy buddhistickým učitelem a zároveň vědeckým pracovníkem, spojil tak tradiční buddhistickou vzdělanost s aspektem vědy. Dandaron zároveň během svého života napsal několik publikací 11. 2.4 Buddhismus v Burjatsku, Kalmycku a Tuvě Burjatsko, Kalmycko a Tuva patří mezi části Ruské federace, kde je tibetský buddhismus převládajícím duchovním směrem 121314. Postavení buddhismu v rámci Ruské federace se tak zdá být v těchto jejích třech částech zcela odlišné, resp. jeho zastoupení je výrazně silnější. Velké množství dostupných zdrojů vztahuje tibetský buddhismus v Rusku nejčastěji právě především k těmto třem částem federace. Jelena Ostrovská například uvádí, že buddhismus, resp. jeho tzv. vadžrajánový styl se začal za hranice výše zmíněných částí Ruské federace rozšiřovat až od 60. let 20. století. 15 11 12 13 14 15 např. Б. Д. Дандарон: Мысли буддиста. "Черная тетрадь." «Алетейя»1997, Б. Д. Дандарон: Письма о буддийской этике. «Алетейя», 1997 Zdroj: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/country_profiles/4580467.stm Zdroj: http://www.tuvsu.ru/ Zdroj: http://egov-buryatia.ru/index.php?id=272 Zdroj: http://www.buddhism.ru/buddhru/bru15/ostrovskaya.php 18

2.4.1 Burjatsko První zmínky o výskytu buddhismu v Burjatsku vedou do 5. století n. l., kam se datuje nález buddhistického bronzového oltáře, který objevili archeologové nedaleko Ulan-Ude. 16 Nevypovídá však o rozšíření buddhismu na tomto území, avšak pouze o jeho výskytu. Další nález odkazuje dokonce do 3. - 4. století a jde o 108 kuliček buddhistického počítadla, tzv. mály, který byl objeven v Džidě, blízko hranic s Mongolskem. Velký nárůst buddhistických praktikujících poté spadá do období 17. - 18. století, kdy do Burjatska přicházeli tibetští a mongolští lamové, v roce 1712 přišlo do oblasti selenginských 17 Burjatů až sto padesát mongolských a tibetských lamů (Семотюк, 2004, 228). V roce 1741 úřady Ruského impéria vydávají předpis, v souladu se kterým bylo v Zabajkalsku vysvěceno dalších sto padesát lamů z jedenácti klášterů. V tom samém roce byl buddhismus uznán státním náboženstvím Burjatska. Tím byli lamové zároveň osvobozeni od daní a mohli šířit a vyučovat buddhismus. Luboš Bělka ve své publikaci 18 uvádí, že ruská politika měla k buddhismu na svém území vždy dvojaký vztah, z jedné strany je oficiálně uznávala a nastolovala přístup mírového soužití, avšak z druhé strany byly znatelné snahy o rusifikaci a christianizaci burjatského národa (Bělka, 2001, 36). V různých dobách převládal ten či onen přístup, který určoval ruskou i sovětskou náboženskou politiku. V roce 1794 do Burjatska přijíždí významný představitel tibetského buddhismu Agvan Puncuk (někdy též Puncog) a později se stává se hlavou prvního burjatského kláštera, kterým byl Congolský klášter, v již zmíněné selenginské oblasti. V tomto období je za duchovního vůdce považován nejvyšší buddhistický hierarcha Mongolska Džebczun-damba-chutuchtu, žijící ve městě Ugra (dnešní hlavní město Mongolska Ulánbátar). Duchovní vztahy mezi Mongolskem a Burjatskem ruská vláda začala brzy kontrolovat a bránila příchodu mongolských lamů z důvodu nepříznivých rusko-čínských vztahů, protože Mongolsko bylo v té době pod správou místodržícího čínského imperátora. Zákazy v té době však vztahy nepřerušily. V polovině 18. století byly dříve používané jurtové mobilní kláštery zaměňovány za stabilní dřevěné. Vzniká tak např. klášter Gusinoozerský. V roce 1764 se ustavením ruských úřadů stává hlavním bandido chambolamou všech buddhistů na jih od Bajkalu Damba Dorži Zajajev (Zajagin), který byl žákem Puncuka, který 16 17 18 Zdroj: http://egov-buryatia.ru/index.php?id=272 teritoriální členění Burjatů, podle řeky Selengy BĚLKA, L.: Tibetský buddhismus v Burjatsku. Masarykova univerzita, Brno, 2001. 19

své mnišské vzdělání získal v Tibetu. Buddhistická klášterní obec v Burjatsku se nadále rozvíjela a v roce 1796 se na jeho území nacházelo šestnáct klášterů a působilo zde sedm set lamů a mnichů (Семотюк, 2004, 229). Správa ruského impéria se dlouho nevměšovala do činnosti buddhistické obce, až v polovině 19. století zřídila státní kontrolu nad buddhistickými duchovními. Nejspíše z důvodu velkého nárůstu počtu lamů a mnichů, díky němuž došlo ke snížení přísunu daní. Přišlo tak nařízení snížit počet klášterů na třicet čtyři a počet lamů na dvě stě osmdesát pět (Семотюк, 2004, 230). Výstavba nových klášterů nebyla povolována. Od konce 19. století buddhismus pronikal ze Zabajkalska do Předbajkalska, kde však narazil na odpor stoupenců křesťanství a šamanismu. Další nařízení ruských úřadů ustanovilo, že buddhisté Předbajkalska nespadají pod činnost bandido chambolamy, ale gubernátora. Na přelomu 19. a 20. století buddhistická kultura Zabajkalska vzkvétala a zvyšoval se počet tištěných knih. Od roku 1887 zde fungovalo již dvacet devět tiskařských dílen, které do svého zániku ve 30. letech 20. století vydaly až dva tisíce výtisků v tibetštině a mongolštině (Семотюк, 2004, 231). Centrem buddhistické vzdělanosti jsou pochopitelně kláštery. S nástupem sovětské moci se objevovaly pokusy o reorganizaci buddhistického života Burjatů, což bylo mimo jiné spojeno s hnutím za obnovu buddhismu, které požadovalo návrat k základům nauky. V roce 1926 bylo ustanoveno státní řízení Burjatsko-mongolské autonomní republiky a docházelo ke znárodňování majetku klášterů, zavírání církevních škol apod. Od té doby začínají lamové hromadně opouštět kláštery. V následujících letech docházelo k pustošení buddhistických staveb, klášterů, ničení buddhistických knih, rukopisů a dokonce k hromadným popravám lamů a noviců. Počátkem 40. let 20. století již na území SSSR nefungoval ani jeden buddhistický chrám. K jejich obnově docházelo po roce 1945. Kdy byla také zřízena Ústřední duchovní správa buddhistů SSSR, v jejímž čele stanul bandido chambolama P. Dorži. Buddhismus se však stále nachází pod kontrolou sovětské moci. Činnost buddhistických komunit v Tuvě či Kalmycku v té době vůbec neexistovala. Tento stav trval až do poloviny 80. let. Poté docházelo k obnově a šíření buddhismu mezi ostatní sibiřské národy. V roce 1990 vstupuje do čela Ústřední duchovní správy buddhistů bandido chambolama Munko Cybikov, bývalý vězeň stalinských lágrů. Ústřední duchovní správa RF získala v roce 1992 celoruský statut a roku 1996 mění svůj název na Tradiční buddhistickou sanghu Ruska (Bělka, 2001, 105-106). 20

Kláštery postupně obnovovaly svoji činnost a v roce 1990 jejich počet dosahoval již dvanácti. V těchto letech byla taktéž zahájena výstavba buddhistického komplexu v Ulan-Ude a vznikl buddhistický institut při Ivolginském klášteře (Семотюк, 2004, 232). Od počátku devadesátých let dochází k řadě událostí, které ukazují na zvyšování náboženské tolerantnosti ze strany vlády SSSR a později RF. Například počátkem roku 1990 byl schválen zákon O svobodě svědomí a o náboženských organizacích, a dále pak zákon O svobodě náboženství, které byly v roce 1997 zaměněny zákonem O svobodě svědomí a o náboženských sdruženích, který uzákonil mj. daňové úlevy některým náboženským společnostem. Počet náboženských skupin v posledních letech roste, např. v roce 2007 bylo Správou federální registrační služby Burjatska zaevidováno sto devadesát náboženských sdružení, z toho sedmdesát jedna pravoslavných, padesát jedna buddhistických, čtyřicet tři protestantských atd. 19 2.4.2 Kalmycko Kalmycko je republikou ležící severně od Kaspického moře v evropské části Ruské federace. Kalmycká republika je tak jedinou evropskou zemí, kde je tibetský buddhismus převládajícím náboženským směrem. Kalmykové historicky spadají pod západní větev mongolského etnika Ojratů (džungarů), kteří původně obývali oblast Džungárie (nyní oblast severo-západní Číny). Na konci 16. století se část Ojratů přesídlila do oblasti jihosibiřských stepí (dnešní severní Kazachstán). Pojmenování národa Kalmykové pochází ze slova kalmak - tedy ten, kdo se oddělil (Семотюк, 2004, 235). Počátkem 17. století získávají Kalmykové právo kočovat na neobydlených územích tehdejšího ruského státu. V 70. letech 17. století byl vytvořen Kalmycký chanát, který byl součástí Ruska. V témže století, resp. v roce 1638 došlo k masovému rozšíření stoupenců buddhismu mezi Kalmyky a to např. díky sjezdu v Tarbagataji (dnešní Kazachstán), na kterém byl ustanoven buddhismus tibetské školy Gelugpa jako oficiální náboženství ve všech ojratských ulusech 20. Buddhistická literatura se začínala překládat do kalmyčtiny, která patří do mongolské větve altajské jazykové skupiny a začínají se stavět první stabilní (tj. nepřenosné) klášterní komplexy churuly 21. Od druhé poloviny 18. století ruská správa začíná omezovat samostatnost Kalmyckého 19 20 21 Zdroj: oficiální portál správy Burjatska http://egov-buryatia.ru/index.php?id=272 ulus - správní jednotka, v některých jazycích se tento výraz používá pro slovo kmen nebo nějakou skupinu lidí, národ churul mongolský nebo kalmycký chrám, svatyně, Zdroj: http://dal.sci-lib.com/word042208.html 21

chanátu a v roce 1771 ho Kateřina II. zrušila úplně a přičlenila území k Astrachaňské gubernii. Velká část obyvatelstva zvolila odchod do Džungarie, přičemž došlo i k přesunutí bohaté knihovny a buddhistických relikvií, které byly později nejspíš zničeny vlivem čínské kulturní revoluce. V roce 1803 ruská vláda schvaluje lamu kalmyckého národa, který je duchovním vůdcem všech astrachaňských buddhistů. Mezi nejznámější churuly patřil např. Chošeutovský churul. Od roku 1836 ruská správa omezuje počet churulů na sedmdesát šest. Znaky úpadku se již dříve začaly objevovat v důsledku odchodu velkého množství Kalmyků zpět do Džungárie a také přerušením vztahů s duchovními centry v Tibetu a Mongolsku. Na přelomu 19. a 20. století tak mezi Kalmyky vzniká hnutí na obnovu buddhismu. V roce 1907 tak byla v Malodebretovském uluse založena duchovní akademie. Snahy o rozšiřování buddhismu narůstají také po vydání carského manifestu O upevnění začátků náboženské tolerance v dubnu roku 1905. Po tomto roce si buddhistické komunity sami začínají vybírat své lamy. Po únoru roku 1917 se objevují plány na další výstavbu buddhistických staveb a také tendence zavést vyučování buddhistické nauky v světských kalmyckých školách. Avšak během Ruské občanské války bylo mnoho churulů poničeno a část duchovních emigrovala a od roku 1929 začínají v Kalmycké autonomní oblasti represe, deportace lamů atd. (Семотюк, 2004, 237). Na začátku 40. let již byla buddhistická organizace zcela zničena. V prosinci 1943 byla Kalmycká autonomní oblast zrušena a obyvatelstvo bylo deportováno do východních oblastí Sovětského svazu. Kalmycká AO byla obnovena až v roce 1957. V roce 1985 se k buddhismu hlásilo třicet procent vesnického obyvatelstva a dvacet tři procent městského. V roce 1991 proběhla konference buddhistů Kalmycka a Astrachanské oblasti a bylo zde založeno Sdružení buddhistů Kalmycka (OBK), které bylo nezávislé na Ústřední duchovní správě buddhistů v Ulan-Ude. K obnovení buddhismu také napomáhá president Kalmycké republiky Kirsan Iljumžinov (Семотюк, 2004, 238). 2.4.3 Tuva Tuvinci etnicky patří k turkickým národům, jejichž původním náboženstvím byl šamanismus. Od 13. do poloviny 18. století byla Tuva pod nadvládou Mongolů a později spadala pod nadvládu Mandžuska. Buddhismus byl prohlášen za druhé státní náboženství v 18. století (Walters, 24, 2001). První buddhistický klášter byl postaven již v roce 1772 a do konce období Mandžuské nadvlády počet klášterů vzrostl na dvacet dva. V roce 1901 byl pak 22