Soudní ochrana základních lidských práv a svobod

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Soudní ochrana základních lidských práv a svobod Bakalářská práce Autor: Miroslav Kordík právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Elona Khalaila, PhD Praha Duben,2012

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Tachově, dne 23. 4. 2012 Miroslav Kordík

Poděkování Rád bych zde poděkoval vedoucí práce paní JUDr. Eloně Khalaile, PhD a panu JUDr. Janu Tuláčkovi za cenné rady a poskytnutou literaturu.

Anotace Tato práce se zabývá základními lidskými právy a jejich ochranou. V úvodní části popisuje filozofické zdůvodnění lidských práv a dějinné procesy, které se podílely na formování celého konceptu lidských práv, současně vymezuje pojem právního státu. V druhé části se předložená práce věnuje významu Listiny základních práv a svobod, její systematice a rozboru judikatury Ústavního soudu České republiky. V rámci vnitrostátní procesní ochrany se práce zaměřuje na obecné a ústavní soudnictví, zvláštní pozornost je věnována institutu ústavní stížnosti. Na závěr jsou vysvětleny mezinárodní mechanismy ochrany lidských práv v globálním, tak především v evropském měřítku s odkazem na Evropský soud pro lidská práva. Klíčové pojmy: lidská práva a svobody, přirozené právo, Listina základních práv a svobod, právní stát, Ústava České republiky, soudní ochrana, Ústavní soud, ústavní stížnost, nález Ústavního soudu, Veřejný ochránce práv, Rada Evropy, Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod. Anotation The topic of this thesis are the fundamental human rights and the protection of these rights.the preamble describes the philosophical reasons for human rights as well as the historical events, which participated in forming of the human rights concept and specifies the term Rule of law.the second part of the presented thesis is dedicated to the meaning of Bill of rights system, and the analysis of Court ruling of the Constitutional court of the Czech republic. The thesis focuses on general and constitutional judicature within the framework of national process warrant. The institution of Constitutional complaint is given a special consideration.the conclusion explains the international mechanism of human rights protection on the global and mainly European scale with reference to the European court of human rights. Key terms: human rights and freedoms, unalienable right, Bill of rights, Rule of law, The Constitution of the Czech republic, judicial protection, Constitutional court, Constitutional complaint, Constitutional court ruling, Ombudsman, Council of Europe, Convention for the protection of human rights and fundamental freedoms.

ÚVOD... 6 1 ZÁKLADNÍ LIDSKÁ PRÁVA A SVOBODY... 8 1.1 HISTORICKÝ VÝVOJ ZÁKLADNÍCH LIDSKÝCH PRÁV A SVOBOD... 8 1.2 GENERACE LIDSKÝCH PRÁV... 12 1.3 POJEM LIDSKÝCH PRÁV... 13 1.4 VZTAH STÁTU A PRÁVA... 14 2 LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD... 17 2.1 SUBJEKTY PRÁV A POVINNOSTÍ V LISTINĚ... 18 2.2 VÝZNAM ÚVODNÍCH ČLÁNKŮ LISTINY... 20 2.2.1 Svoboda... 22 2.2.2 Rovnost v důstojnosti... 24 2.2.3 Rovnost v právech... 25 2.3 SYSTEMATIKA LISTINY... 26 3 PROCESNÍ OCHRANA V RÁMCI ČR... 29 3.1 OCHRANA ZE STRANY OBECNÍCH SOUDŮ... 30 3.2 OCHRANA ZE STRANY ÚSTAVNÍHO SOUDU... 31 3.2.1 Koncepce ústavního soudnictví... 33 3.2.2 Ústavního soud České republiky a organizace... 35 3.2.3 Ústavní stížnost... 36 3.2.3.1 Průběh řízení o ústavní stížnosti... 38 3.3 OCHRANA ZE STRANY VEŘEJNÉHO OCHRÁNCE PRÁV... 42 4 SOUDNÍ OCHRANA V OBLASTI LIDSKÝCH PRÁV NA MEZINÁRODNÍ ÚROVNI... 46 4.1 OCHRANA NA GLOBÁLNÍ ÚROVNI... 46 4.2 OCHRANA NA EVROPSKÉ ÚROVNI... 49 4.2.1 Evropský soud pro lidská práva... 51 4.2.2 Ochrana lidských práv v EU... 52 ZÁVĚR... 55 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 56 SEZNAM TABULEK, GRAFŮ A PŘÍLOH... 60 5

Úvod Když slyšíme pojem lidská práva, vybavíme si primárně porušování těch nejzákladnějších lidských práv a svobod v chudobou zmítaných zemích třetího světa, nebo v krutostech občanských válek. My máme to štěstí, že patříme do části světa, kde po více než dvou desetiletích života v demokratickém a právním státě považujeme lidská práva a svobody za samozřejmá. Kdybych okruh pozornosti rozšířil na tzv. západní civilizaci, stále jsme v oblasti dodržování lidských práv v drtivé menšině oproti zbytku světa, kde se k hodnotám lidských práv hlásí spíše teoreticky než prakticky anebo vůbec. Ve světě existují desítky zemí, kde se porušují i ta nejzákladnější lidská práva. V mnoha státech probíhá nelidské chování, mučení a týrání. Jen pomalu se zmenšuje počet zemí, kde je úspěšně potíráno násilí na ženách. I po více než šedesáti letech, po schválení Všeobecné deklarace lidských práv, se v mnoha státech vykonává trest smrti, který je v rozporu s právem na život. Další země neumožňují svobodu projevu a shromažďování, ani právo na spravedlivý proces a nezávislý soud není ve všech zemích samozřejmostí. Česká republika patří mezi vyspělejší státy z hlediska dodržování demokratických principů, kde jednotlivec požívá široké škály práv a svobod doplněných o mechanismy jejich účinné ochrany. Ani u nás, potažmo v Evropě, není stav lidských práv ideální. Probíhá zde boj s xenofobií, rasismem a všemi druhy diskriminace na základě pohlaví, věku, vyznání a zdravotního stavu. Právě diskriminace je v České republice každodenní realitou. Rasové předsudky, nejenom vůči Romům, ovlivňují značnou část naší populace. Velmi často diskriminovanou skupinou jsou ženy, jako oběti domácího násilí, nebo diskriminace v zaměstnání. Češi, jako občané EU, mají to štěstí, že se mohou obracet na Evropský soudní dvůr pro lidská práva, na tuto ve světě ojedinělou instituci, která pomáhá v ochraně a vymáhání lidských práv, kde jednotlivé státy nějakým způsobem selhaly. Tato práce si klade za cíl seznámit čtenáře se základními poznatky z oblasti lidských práv a svobod. Vzhledem k široké oblasti záběru tohoto tématu se práce nejdříve zaměří na definici základních lidských práv a svobod na základě rozboru historických a filozofických pramenů. Podá ucelenou představu o myšlence lidských práv, která dále bude konkretizována vztahem státu a práva a rozčleněním do jednotlivých generací. Následně je zde rozebrán také pojem lidských práv. Druhá kapitola je celá věnována našemu nejdůležitějšímu normativnímu právnímu aktu v této oblasti, Listině základních práv a svobod. Popis a výklad jednotlivých ustanovení je pro další pochopení uplatňování lidských práv zásadní. Stěžejní pro tuto část, je 6

pohled na úvodní články Listiny doplněný o judikáty Ústavního soudu ČR. Dále jsou zde popsány subjekty práv a povinností, systematika Listiny nám dává komplexní pohled na dokument. Třetí kapitola pojednává o vnitrostátních systémech ochrany lidských práv se zaměřením na ústavní soudnictví. Rozebrána tady bude, jak část teoretická, tak posléze reálná aplikace ochrany lidských práv v praxi prostřednictvím Ústavního soudu ČR. Práce se v tomto okamžiku zaměří na ústavní stížnost jako na specifický procesní prostředek ochrany ústavně zaručených práv a svobod. V závěru této hlavní kapitoly nezůstane opomenuta ani ochrana ze strany Veřejného ochránce práv. V poslední kapitole bude čtenář seznámen s problematikou mezinárodní ochrany lidských práv se zaměřením na ochranu v Evropě. Pozornost v evropském měřítku bude věnována hlavně kontrolnímu mechanismu Evropské úmluvy zabezpečovanému Evropským soudem pro lidská práva. 7

práce." 1 Lidská práva se opírají o morální universalismus a víru v existenci morální společnosti 1 Základní lidská práva a svobody 1.1 Historický vývoj základních lidských práv a svobod Učení o lidských právech spočívá zvláště v základním filozofickém tvrzení, že existuje mravní řád, který tvoří sociální a historické podmínky a platí pro všechny lidské bytosti všude a za všech okolností. Současné pojetí lidských práv je jedním z mnoha morálních pohledů. Vznik a vývoj teorie lidských práv je nerozlučně spjata s vývojem morálního universalismu. Historie lidských práv je přerušována řadou specifických morálních učení, které sice nejsou samy úplně adekvátním vyjádřením lidských práv, nicméně poskytují množství filozofických předpokladů pro současné doktríny o lidských právech. Vrátíme-li se ke kořenům do starého Řecka, nemůžeme opomenout filozofické učení Platona (428-348 před Kr.), kde spočívají základy budoucího vývoje přirozenoprávních teorií. Ve svém díle Ústava zdůrazňuje přirozenost rozdělení lidí na stavy: Nikdo z nás se nerodí navlas podobný druhému, ale vždy je odlišný svou přirozeností, a proto se hodí na jiný druh zahrnující všechny lidské bytosti. Počátky morálního universalismu v Evropě jsou obvykle spojeny se spisy Aristotela a Stoiků. Proto v Etice Níkomachově Aristoteles jednoznačně objasňuje argument podporující existenci přirozeného mravního řádu. Tento přirozený řád měl být základem pro všechny skutečné racionální systémy spravedlnosti. Odvolání na přirozený řád poskytuje řadu komplexních kritérií pro hodnocení legitimity člověkem vytvořeného právního systému. Při rozlišování mezi přirozenou spravedlností a právní spravedlností Aristoteles (384-322 před Kr.) píše přirozené právo má všude stejnou platnost, a to nezávisle na tom, zda se to lidem líbí, nebo nelíbí 2 Přirozená spravedlnost předchází konkrétnímu společenskému a politickému uspořádání. Prostředky pro stanovení formy a obsahu přirozeného práva, jsou používání rozumu osvobozeného od rušivého vlivu předsudků nebo touhy. Tato základní myšlenka byla stejně vyjádřena římskými Stoiky, například Cicerem a Senekou, kteří argumentovali tím, že morálka pochází z vůle boží. Dále argumentovali, že tento eticky univerzální zákon ukládá na všechny z nás povinnost s. 236. 1 Gerloch, A. Teorie práva. 4. upravené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, 2 Aristotelés, Etika Níkomachova. 2. Rozšířené vydání. Praha: Petr Rezek, 1996, s. 137 8

dodržovat boží vůli, čímž Stoikové předpokládali existenci univerzální morální společnosti uskutečněné prostřednictvím našeho společného vztahu s Bohem. V politické a právní literatuře je oprávněně zdůrazňováno, že žádný systém neměl tak rozhodující důsledky v historii práva, než jaký měla klasická římská metoda jurisprudence. Římské soukromé právo - ius civile- bylo emancipované, nezávislé na jakémkoliv náboženství, na vládě, na generacích lidí. Vyvíjelo se jako nezávislý systém norem. Génius římských právníků spočíval v jejich připravenosti, otevřenosti studovat právo ve všech jeho spletitých projevech. Revoluční přínos římských právníků spočíval v uznání rozdílu mezi veřejným právem státu ius publicum a soukromými právy individuí ius privatum. A ono právní osamostatnění individua vedlo k vytváření kategorie nezcizitelných lidských práv, jakož i k možnosti právně, ústavně, uskutečnit mezinárodní vztahy v pojmech lidských, občanských vztahů. 3 Ve vrcholném období scholastiky působí nejvýznamnější představitel katolické filozofie a teologie sv. Tomáš Akvinský (1225-1274). Dovršil sloučení křesťanské věrouky s filozofií Aristotela. Právo zaujímá v jeho filozofii rozhodující místo. Rozpracovává problém vlastnického práva. Spatřoval v něm dobrý výdobytek lidského rozumu, tedy účelný doplněk přirozeného práva. A to ze tří důvodů: Každý pečuje více o to, co mu náleží. Bude-li se každý starat o své vlastní, bude společnost lépe uspořádána. Konečně mír bude mezi lidmi, jestliže bude mít každý své, a tak nebude toužit po cizím. 4 Již nějaký čas vedle sebe existovaly dvě suverenity. Moc státní a moc církevní spolu žily až do počátku 9. Století ve shodě a symbióze. Navzájem se potřebovaly. Tato spolupráce mohla trvat tak dlouho, dokud moc světská a duchovní byly v rovnováze. Církev narušila statut panovníka jako neomezeného vládce. Koncem 12. Století jsou mocenské nároky církve již překonány. Na počátku 13. Století se moc panovníka snažily omezit také stavy. Začalo se mluvit o stavovském státě. Stavovský stát z hlediska ústavně-právního ztělesňoval rozdělení vládní moci mezi panovníka a jeho poddané. Stavy nezastupovaly lid, nýbrž samy byly lidem. Z hlediska ústavního vývoje Evropy byla nejdůležitějším počinem pozdně středověkého stavovského státu Magna Charta Libertatum z roku 1215, Velká listina práv a svobod. 5 Tím však nebyla garantována moderní práva a svobody lidí. Je třeba si uvědomit, že Magna Charta Libertatum proklamovala pouze privilegia baronů. Netýkala se tedy všech obyvatel říše. Listina upravovala například právo církve na svobodné biskupské volby, dědické právo 3 Kubů, L. a kol. Dějiny právní filozofie. 1. vydání Olomouc: Univerzita Palackého, 2002, s. 31-32. 4 Kubů, L. a kol. Dějiny právní filozofie. 1. vydání Olomouc: Univerzita Palackého, 2002, s. 44. 5 Hattenhauer, H. Evropské dějiny práva. 1. vydání Praha: C.H.Beck, 1998, s. 280 9

baronů, svobodný přístup na anglický ostrov a svobodný obchod, král nesměl odepřít nebo oddalovat soud, stavům bylo poskytnuto právo na odboj a povolovat poplatky. Víra v existenci univerzální morální společnosti byla udržována v Evropě křesťanstvím v průběhu následujících staletí. Zatímco náznaky pojmu práva můžeme zaznamenat ve spisech Aristotela, Stoiků a křesťanských teologů, tak pojetí práva blížící se současné myšlence lidských práv se nejvíce ukáže během 17. a 18. století a tzv. doktrínou přirozeného práva. Tyto přirozenoprávní doktríny a teorie společenské smlouvy byly historicky připravovány v období renesance a reformace. Právní ideologie 17. a 18. století sice neopouští stupňovité pojetí přirozeného a pozitivního práva, ale základy tohoto přirozeného práva přestává hledat v nadpřirozenu a nalézá je v lidském rozumu. Nevyhnutelným důsledkem těchto teorií je desakralizace, odcírkevnění představy přirozeného práva. 6 Společnost je ovlivňována moderní vědou a psychologií. Mizí víra v nadpřirozené poslání státu. Podle Thomase Hobbese (1588-1679) je člověk bytost toužící po slávě, bohatství a moci. Stav neomezené svobody je podle něho stavem anarchie. V přirozeném stavu je člověk člověku vlkem (homo homini lupus). Je zde minimální jistota a bezpečnost lidí. Proto je uzavřena společenská smlouva, aby se lidé zajistili proti sobě. 7 Přirozené právo bylo považováno jako předchůdce skutečných sociálních a politických systémů. Přirozená práva byla prezentována jako práva jednotlivce, která má k dispozici nezávisle na společnosti či politickém zřízení. Přirozená práva byla v konečném důsledku prezentována jako platná bez ohledu na to, zda dosáhla uznání některého politického vládce nebo shromáždění. Typickým představitelem tohoto postoje byl v 17. století filozof John Locke (1632-1704). Ve své práci Druhé pojednání o vládě (1690) poskytl nejprve Angličanům později všem Evropanům trvalou státní nauku pro přechod k parlamentní monarchii. 8 Hlavní argument Johna Locka je tvrzení, že lidé mají přirozená práva bez ohledu na úroveň politického uznání, které jim poskytl stát. John Locke argumentoval, že přirozená práva vyplývala z přirozeného zákona. Přirozený zákon pochází od Boha. John Locke dále argumentoval, že hlavním účelem udělení politickému orgánu moc svrchovaného státu byla ochrana a zajištění základních přirozených práv jednotlivců jediným důvodem pro vytvoření vlády. Jasně vymezil pravomoci a působnost státu na přirozená práva, na život, svobodu a vlastnictví. Státy měly zajišťovat přirozená práva lidí a ne panovník. J. Locke zašel tak daleko, že tvrdil, že jednotlivci mají oprávnění povstat se zbraní proti své vládě, která selže 6 Kubů, L. a kol. Dějiny právní filozofie. 1. vydání Olomouc: Univerzita Palackého, 2002, s. 53 7 Gerloch, A. Teorie práva. 4. upravené vydání. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s. 239 8 Hattenhauer, H. Evropské dějiny práva. 1. vydání Praha: C.H.Beck, 1998, s. 368 10

v plnění své povinnosti při zabezpečování přirozených práv jednotlivců. Přínos J. Locka byl velký a velice důležitý pro současnou teorii o lidských právech. Od tradice přirozenoprávních teorií 17. a 18. století se radikálně liší Charles Louis Montesquieu (1689-1755) v jeho díle O duchu zákonů (1749) a v jeho politické teorii moci. Podle Ch.L.Montesquieu mají být zákonodárná, výkonná a soudní moc od sebe oddělené a na sobě nezávislé. Kde je zákonodárná a výkonná moc spojena v téže osobě či orgánu, tam schází svoboda, protože mohou vzniknout obavy, že by týž panovník nebo zákonodárný sbor mohl uzákonit tyranské zákony, aby je tyranským způsobem uplatňoval. Kdyby byla soudní moc spojena se zákonodárstvím, život a svoboda osob by byly vystaveny svévolné autoritě, neboť soudce by byl i zákonodárcem. Kdyby byla spojena s výkonnou mocí, mohl by soudce postupovat se vší krutostí utlačovatele. 9 Neboť jen tak lze vyloučit zneužití moci v neprospěch občanských svobod. A to především proto, že každý člověk, jenž je nadán mocí, má tendenci tuto moc neustále rozšiřovat. Proto, aby se předešlo těmto zneužitím, je nezbytné, aby moc byla rozdělena mocí. 10 Mnoho z hlavních témat současných filozofických zdůvodnění lidských práv nejprve vyjádřil v 18. století německý filozof Imanuel Kant (1724-1804) v rámci Kantovy morální filozofie. Nejdůležitějšími ideály jsou rovnost a morální samostatnost racionálních lidských bytostí. Kantova etika je proslulá svou abstraktností a vzdoruje snadnému porozumění. Filozofické myšlenky, které obhajoval Kant a Locke, byly spojovány se všeobecným osvícenským projektem, jehož účinky se rozšířily po celém světě. Ideály, jako jsou přirozená práva, lidská důstojnost a rovnost uskutečnily revoluční a politické otřesy v celém 18. století. Jsou zakotveny v dokumentech jako Prohlášení nezávislosti USA (1776), Deklarace práv člověka a občana Francie (1789). Deklarace ve své preambuli uvádí, že neznalost, opomíjení či neúcta k lidským právům jsou jedinými příčinami všeobecných běd a korupce vlád. Sedmnáct článků Deklarace zakotvuje stěžejní principy demokratického a liberálního právního státu, z nichž mnohé jsou určující dodnes. 11 Odtud čerpá ideje lidských práv i česká Listina základních práv a svobod. 19. století bylo obdobím pozitivizace práv. Došlo k přeformulování a k zásadní změně obsahu deklarací. Z lidských práv se stala práva základní. Po Evropě se rozšířila vlna ústav, protože pouhá deklarace lidských práv už nestačila. 9 Wintr, J. Principy českého ústavního práva. Praha: Eurolex Bohemia a.s., 2006, s. 58 10 Kubů, L. a kol. Dějiny právní filozofie. 1. vydání Olomouc: Univerzita Palackého, 2002, s. 66 11 Wintr, J. Principy českého ústavního práva. Praha: Eurolex Bohemia a.s., 2006, s. 110-111 11

Podobné pojetí individuálních práv pokračovalo v celém 19. století. Koncept lidských práv se stal prostředkem pro uskutečňování politických změn. Koncepční předpoklady pro obranu lidských práv již tady byly dlouho, ale úplná kodifikace problému lidských práv přišla během 20. století jako odpověď na úděsné porušování lidských práv, například holokaust. Všeobecná deklarace lidských práv byla přijata Valným shromážděním OSN dne 10. prosince 1948, aby se zabránilo budoucímu výskytu jakýchkoliv podobných zvěrstev. Dokument byl právně nezávazný. Deklarace sama o sobě daleko přesahuje pouhou snahu potvrdit právo na život jako základní nezcizitelné lidské právo. Všeobecná deklarace lidských práv se skládá z preambule a 30. článků, které samostatně identifikují taková práva, jako práva nebýt mučen čl. 5, právo na azyl čl. 14, právo vlastnit majetek čl. 17 a právo na odpovídající životní úroveň čl. 25, jako základní lidská práva. Všeobecná deklarace lidských práv byla dále doplněna takovými dokumenty, jako je Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950), Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (1966) a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966). Jsou to již dokumenty právně závazné a ustavují orgány pověřené dohledem nad jejich dodržováním. Charta základních práv Evropské unie (2000) právní závaznost získala začleněním do Lisabonské smlouvy v roce 2007. Tyto dokumenty byly posíleny nesčetnými jinými prohlášeními a úmluvami. Dohromady tyto různé prohlášení, úmluvy a smlouvy tvoří moderní doktrínu lidských práv a vyjadřují víru v existenci všeobecně platného morálního řádu. 1.2 Generace lidských práv Klasifikovat lidská práva lze z více hledisek. Teorie generací lidských práv byla z pohledu historického vývoje rozdělena do 4 generací. Někteří autoři rozeznávají 3 generace lidských práv. Slučují do jedné generace pod pojem liberální svobody občanská i politická práva. Aleš Gerloch je zastáncem čtyř generací lidských práv: a) První generace proklamována již v 18. století, jsou to typická individuální práva (osobní). Pod tímto pojmem si lze představit právo na život, osobní svobodu, vlastnické právo, právo na soukromí, svobodu myšlení, svobodu pobytu a pohybu. 12

b) Druhá generace politická práva, plně tj. bez dřívějších omezení byla přijata až na přelomu 19. století. Typické právo pro tuto generaci je volební právo a právo petiční. c) Třetí generace sociální, hospodářská a kulturní práva rozsáhleji prosazována od 20. 30. let 20. století a zvláště po druhé světové válce například právo na práci, na sociální zabezpečení, na zdravotní péči a na vzdělání. d) Čtvrtá generace uznáno například právo na příznivé životní prostředí, ochrana před zneužitím informací výpočetní technikou, ochrana osobní integrity, svobodný přístup k informacím, ochrana spotřebitele. Prosazují se teprve v posledních desetiletích. 12 1.3 Pojem lidských práv Lidská práva jsou běžně chápány jako nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná základní práva a svobody, na něž má člověk nárok již ze své podstaty. Tento přirozenoprávní charakter nám dokládá také čl. 1 Listiny základních práv a svobod. a) Nezadatelnost tato práva nelze někomu jinému zadat, postoupit je, dát je do zástavy. Člověk se jich nemůže vzdát. b) Nezcizitelnost člověk se jich nemůže vzdát, ani je nijak přenést na někoho jiného, jak za úplatu, tak darem. Tento úkon by byl neplatný. c) Nepromlčitelnost tato práva nemohou být promlčena, jsou trvale vymahatelná. Nezanikají po uplynutí určitých lhůt, jako v soukromém právu. Subjekt o ně nemůže přijít, i když nebyla, nebo nemohla být uplatňována. d) Nezrušitelnost státní moc je nemůže zrušit, může je pouze uznat, nebo deklarovat. Stát je nemůže prohlásit za neplatná ani ústavním zákonem. 13 Pojem lidských práv trpí určitou nejednotností, nestálostí a roztříštěností. Rozdíl lze najít jak v přístupech filozofů k tomuto pojmu, tak v jeho právní úpravě v řadě dokumentů, ať již vnitrostátních či mezinárodních. Používá se pojmů, jako jsou lidská práva, lidská práva 226 12 Gerloch, A. Teorie práva. 4. upravené vydání. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s. 13 Klíma, K a kol. Státověda. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s. 277 13

a základní svobody, přirozená práva člověka, veřejné svobody atd. Myšlenka základních práv vznikla z potřeby chránit jednotlivce proti zneužití státní moci. Pozornost se zpočátku zaměřila na ta práva, která nutí vlády zdržet se určité činnosti. Lidská práva v této kategorii jsou obecně označovány jako základní svobody. Jako lidská práva jsou považována pod podmínkou vedoucí k důstojnému lidskému bytí. Jsou použity jako vodítko a prubířský kámen právních předpisů. Frédéric Surde rozlišuje v zásadě 3 rozdílné roviny v pojmu lidských práv: a) První je rovina filozofie a morálky lidských práv, v současnosti mluvíme o etice lidských práv, tedy materiální pramen právního vyjádření těchto práv. b) Druhou rovinu představuje politická ideologie lidských práv tak, jak ji uplatňují politické strany na vnitrostátní i mezinárodní úrovni a také jednotlivé mezinárodní humanitární organizace a vlády. Jsou vystavena obrovské politizaci, která kolikrát pozměňuje jejich pravou povahu. Nelze na druhou stranu znevažovat diplomacii lidských práv. Nezapomínejme, že ukončení nejhorších případů porušování lidských práv je možno velmi často připsat k dobru právě jí. c) Třetí rovinu tvoří platné právo lidských práv, s nímž se pojí institucionální záruky. Pozitivně právní úprava lidských práv je svým způsobem vyčnívajícím vrcholkem ledovce lidských práv, který by neexistoval bez jiných jeho nezbytných součástí, jako filozofických základů, politických vyjádření a diplomatických diskusí. 14 1.4 Vztah státu a práva Vztah mezi státem a právem je komplexní. Považuji proto za vhodné, začlenit do této práce vymezení pojmů jako demokratický, liberální, sociální, právní a ústavní stát. Nejzásadnější pro náš zastřešující pojem lidská práva je právní stát. V současnosti se stal pojem právního státu termínem pozitivně právně upraveným ve většině ústav. V naší Ústavě se v čl. 1 odst. 1 definuje Česká republika jako svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát. Právní stát je dále chráněn ustanovením čl. 9 odst. 2 Ústavy České republiky, kdy změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. 14 Sudre,F. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. 2. Upravené a rozšířené vydání Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 11 14

Idea právního státu sahá hluboko do historie. Tuto myšlenku rozpracovali již antičtí filozofové Platón a Aristoteles. Dále revoluce proti feudalismu v Anglii a Francii přinesly řadu praktických kodifikací jako Habes Corpus Act a Deklarace práv člověka a občana. K rozvoji došlo v různých zemích zejména v Německu v 19. století, kde se označuje jako Rechtsstaat. Ve Francii jako l état de droit (stát práva) a v pojetí anglosaském jako Rule of Law (panství práva). Právní stát se vymezil jako negace pojmu policejní stát. To bylo negativní označení státu, ve kterém dochází k nekontrolovatelnému zneužívání státní moci, dobově tedy absolutní monarchie, kdy moc je v rukou panovníka, policie. Právní stát se stal synonymem legality. 15 Právní stát je především stát právem vázaný a státní moc lze vykonávat jen podle práva. Obsaženo v Ústavě České republiky čl. 2 odst. 3 kde státní moc ze strany státu k občanům lze zase uplatňovat jen v souladu s právním řádem ČR. Právní stát v 19. století bychom mohli považovat za nedemokratický, jelikož uznával formální diskriminační omezení jako omezení majetkové, rasy, pohlaví, vzdělání. S následnou krizí liberalismu na začátku 20. století dochází ke krizi formálního pojetí právního státu. Toto pojetí se ukázalo jako slabé, stejně tak jako záruky, neboť zde existuje možnost destrukce formálního právního státu legální cestou. Stačí totiž dodržování formálních pravidel tvorby norem a obsah pak může být jakýkoliv. 16 K destrukci právního státu došlo v 1. pol. 20. století, kdy parlament přenášel zákonodárnou pravomoc na moc výkonnou. Po těchto trpkých zkušenostech z období světových válek se nelze spokojit s pouhou formální legalitou. Nelze dodržovat právo bez ohledu na jeho obsah a původ. Po 2. světové válce se dále rozvíjí systém záruk legality v postupu orgánů veřejné moci a je doplňován o další kritéria legitimity. Legitimita ospravedlňuje státní moc v jejich rozhodnutí a opírá se o vůli lidu. Můžeme již mluvit o demokratickém státu, který se opírá o suverenitu lidu a výsledkem je princip vlády většiny. Můžeme citovat Ústavu ČR a to čl. 2 odst. 1 Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Podle tohoto článku Ústava ČR zahrnuje systém zastupitelské demokracie a podle čl. 2 odst. 2 Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo. Připouští i přímou demokracii. Demokratický stát je v dnešní době nemyslitelný bez vazby na stát liberální, který má za úkol chránit především svobodu jednotlivce před mocí státu a chránit menšinu proti 219 222 15 Gerloch, A. Teorie práva. 4. upravené vydání. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s. 16 Gerloch, A. Teorie práva. 4. upravené vydání. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s. 15

většině. Záruky jsou v důmyslném oddělení a vyvážení moci ve státě a v základních právech a svobodách, které vytvářejí nedotknutelnou sféru jednotlivce, do které stát nesmí zasahovat. Sociální stát a jeho zásady se začínají prosazovat až po 2. světové válce. Zde je stát naopak v aktivní roli, která ho zavazuje konat a zajistit svým občanům sociální zabezpečení, právo na zdravotnictví, vzdělání a právo na práci. Konkrétní výčet garantuje v České republice hlavně Listina základních práv a svobod v hlavě čtvrté a řada mezinárodních smluv. Ústavní stát je ústavním státem teprve tehdy, když všechny soudní instance aplikují ústavní normy, které jsou závazné a bezprostředně použitelné. Ústavní stát je vázán ústavním pořádkem. Ústavní soudci mají strážit ústavnost přijímaných zákonů podzákonných norem, soudních či úředních rozhodnutí. Je zde zajištěno, že každý komu jsou porušována základní práva a svobody, se může obrátit na Ústavní soud. Protiústavní, normativní i individuální akty mohou být zrušeny. Pravomoci Ústavního soudu jsou vypočteny v čl. 87 Ústavy ČR. 16

2 Listina základních práv a svobod Listina základních práv a svobod je základním vnitrostátním pramenem práva. V roce 1991 se stala součástí československého právního řádu. Jako ústavní zákon nejvyšší právní síly obsahuje katalog zaručených práv a svobod. Inspiraci našla v mezinárodních dokumentech, hlavně ve Všeobecné deklaraci lidských práv a zakotvila do československého právního řádu ustanovení Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a obou Paktů. Přijetí Listiny určovalo zásadní politický cíl Československa a deklarovalo příklon k systému ochrany lidských práv na světovém a evropském standardu. V roce 1992 byla ČSFR na základě tohoto dokumentu přijata do svazku Rady Evropy. Významné ustanovení 2 uvozovacího zákona k Listině č. 23/1991 Sb. 17 stanoví závaznost mezinárodních smluv o lidských právech pro ČSFR. Nestala se součástí Ústavy ČR jako na Slovensku, ale samostatným právním aktem. Podle čl. 3 Ústavy ČR je Listina součástí ústavního pořádku České republiky. Taktéž v čl. 112 Ústavy ČR je zařazena mezi taxativní výčet ústavních norem, které tvoří ústavní pořádek ČR. Listina by se dala nazvat jako obecný základ různých právních odvětví práva veřejného, tak práva soukromého. Vycházela z přirozenoprávního pojetí, ale zásadní smysl ve světě pozitivního práva je naplnění zásad uvedených v Listině přijímáním zákonů a dalších podzákonných norem, které souvisí s předmětem jiných právních odvětví. Hlavní zásady se promítají hlavně do práva trestního, správního, občanského, procesního, sociálního zabezpečení a pracovního. Listina vyjadřuje i hodnotovou orientaci ústavního řádu a demokratickou legitimitu v ČR. Opírá se o přirozenoprávní základ a jeho aktuální i historické zdroje. Nejvýznamnějším zdrojem při tvorbě Listiny byla koncepce přirozených práv člověka, která je též uvedena ve výčtu ústavních hodnot. Listina je legitimním vyjádřením změn vynucených občany v listopadu 1989. Na rozdíl od minulosti je většina ustanovení listiny bezprostředně platným právem, lze se tedy na 17 2 Zákon č. 23/1991 Sb., Ústavní zákon, kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění ČSFR. Mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, Českou a Slovenskou Federativní Republikou ratifikované a vyhlášené, jsou na jejím území obecně závazné a mají přednost před zákonem. 17

ni u soudů a dalších orgánů přímo dovolávat a není třeba vyčkávat vydání běžných zákonů, které by ji prováděly. Tyto ústavní normy tedy nejsou již jen monologem zákonodárcovým. 18 2.1 Subjekty práv a povinností v Listině Vztahy státu k občanům a dalším subjektům podléhají územní svrchovanosti státu a jsou vyjádřeny v ústavních předpisech. Status občana vytvářejí katalogy práv a svobod společně s občanskými povinnostmi. Na každý subjekt se vztahují některá procesní práva obsažená v Listině hlava 5 rovnost všech účastníků řízení před soudem, jiným státním orgánem nebo orgánem veřejné správy. Zákaz zneužití vlastnického práva se rovněž vztahuje na fyzické i právnické osoby. Pro všechny subjekty též platí, že vlastnictví zavazuje. Diferencovaný přístup k řešení otázky, zda lze vztáhnout práva a svobody v Listině i na právnické osoby, řeší judikatura ústavního soudu nález sp. zn. Pl. ÚS 15/93. 19 Některá základní práva se Ústavou přiznávají nejen osobám fyzickým a jejich skupinám, ale i osobám právnickým. Náš ústavní řád takové ustanovení nemá, ale z povahy některých práv zejména procesního charakteru vyplývá, že mohou být v ČR aplikována i ve prospěch právnických osob. V tomto směru se lze dovolat i ustanovení 72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu 20, z něhož plyne, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Listina zakládá tato práva a povinnosti subjektů: a) práva lidská je to převážná část práv každého člověka. Mají přirozenoprávní povahu, neboť vyjadřují postavení či právo každé lidské bytosti, ovšem právně vynutitelné jsou jen díky vyjádření v pozitivním právu, a že jsou v něm stanoveny procesní způsoby a kompetence k jejich ochraně. b) práva občana status občana zahrnuje práva i povinnosti a je dán příslušností ke státu, tento vztah je upraven právem. Právo podílet se na správě státu mají jen jeho občané a 18 Pavlíček, V. O české státnosti úvahy a polemiky, 2/ O právech, svobodách a demokracii. Univerzita Karlova v Praze nakladatelství Karolinum, 2002, s. 71 19 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 19. 1. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 15/93 20 Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů 18

stát je povinen jim poskytnout ochranu a sociální výhody. Upraveno např. v čl. 21 odst. 1 a 4, čl. 14 odst. 4, čl. 20 odst. 2, čl. 23, 30, 31, 33 Listiny. c) práva jen pro určitou skupinu obyvatelstva subjektem jsou příslušníci různých menšin nebo menšiny, jako zvláštní kolektivní subjekt práv, které jsou na základě shodných hledisek od většiny společnosti odlišeny (národnostní, etnické, sociální, zdravotně postižení, jazykové.) Listina zakazuje diskriminaci a proklamuje rovnost všech bez rozdílu. Upraveno např. v čl. 24, 25, 29, 32 Listiny. d) práva cizinců cizinec je příslušník jiného státu, který požívá ochrany státu, jehož je občanem i ten kdo není občanem žádného státu. Postavení cizinců v ČR nejlépe vystihuje čl. 42 odst. 2 Listiny Cizinci požívají v ČR lidských práv a základních svobod zaručených Listinou, pokud nejsou výslovně přiznána občanům. Cizinec má odlišný režim ohledně práva na práci čl. 26 odst. 4 Listiny. Použití institutu vyhoštění je možný jen v případech stanovených zákonem čl. 14 odst. 5 Listiny. e) práva právnických osob nebo sdružení fyzických osob jak již bylo výše uvedeno, český právní řád nezná ustanovení o způsobilosti právnických osob mít základní práva. V Listině je zakotvena pouze nepřímá ochrana jejich vlastnických práv čl. 11 odst. 2. Článek 2 odst. 1 Listiny potvrzuje, že ČR je svrchovaný stát a žádné náboženské předpisy mu nemohou konkurovat, nebo dokonce mít před ním přednost. To se týká církve a dalších náboženských společností. ČR naplňuje charakteristický rys laického státu a odluky církve od státu čl. 16 odst. 2 Listiny. Jen svrchovaný stát je způsobilý svým občanům zabezpečit individuální svobodu víry a náboženského vyznání a ochránit je proti jakémukoliv nátlaku a obstarat jim hmotné podmínky využití těchto práv. Individuální práva při možném konfliktu s kolektivními právy by v tomto kontextu měla mít přednost. Kolektivní právo je především zmiňováno v souvislosti s odborovými organizacemi. Listina pro ně zakládá právo v článku 27. Svoboda odborového sdružování je chráněna i mezinárodními dohodami uzavřenými v rámci Mezinárodní organizace práce (ILO). 19

2.2 Význam úvodních článků Listiny Úvodní články listiny (čl. 1-4) obsahují fundamentální principy práv a svobod, které se svojí všeobecností dotýkají celého právního řádu ČR. Nejsou tedy jen deklarací přirozeného práva, ale práva, které lze zabezpečit. Nejlépe to dokládá usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 305/2000. Vyjadřuje se k charakteru úvodních článků Listiny. Pokud jde o namítané porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), je třeba uvést, že úvodní články Listiny mají charakter toliko základních, obecných ustanovení, jak ostatně napovídá název hlavy první. Principy obsažené v těchto článcích se vztahují na všechna základní práva a svobody zahrnuté do Listiny a jsou východiskem při jejich výkladu. Porušení zmíněných ustanovení Listiny proto samostatně zpravidla napadat nelze, resp. nejsou sama o sobě bezprostředně aplikovatelná, vždy je nutno také uvést konkrétní, především hmotné základní právo nebo svobodu a tomu odpovídající ustanovení Listiny, eventuálně mezinárodního dokumentu, jež mělo být porušeno. 21 Úvodní články Listiny nazvané Obecná ustanovení mají zvláštní povahu a Ústavní soud velmi často využívá těchto základních a obecných ustanovení při svých rozhodnutích. Hlava první bezprostředně navazuje na preambuli 22, jejíž základní principy a hodnoty jsou konkretizovány v obecných ustanoveních v normativní podobě a mají úzkou vazbu na základní ustanovení Ústavy. Článek 1 Listiny představuje určitý středobod celé Listiny. Principy zde obsažené jsou postaveny do čela obecných ustanovení a vztahují se na všechna práva a svobody v Listině, jsou jejich východiskem a tím je dán jejich význam a vztah k dalším článkům listiny. Principy svobody a rovnosti navazují na Deklaraci práv člověka a občana a souvisí s myšlenkou odmítnutí otroctví a poddanství či jiné formy právní závislosti mezi lidmi. Obsah principů svobody a rovnosti v důstojnosti i právech lze vyložit v kontextu historickém i pozitivněprávním. Postavení jednotlivce je založeno na těchto třech pilířích. 21 Usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. I. ÚS 305/2000. 22 Viz. Preambule - Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. Ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. Listina základních práv a svobod Federální shromáždění na základě návrhů České národní rady a Slovenské národní rady, uznávajíc neporušitelnost přirozených práv člověka, práv občana a svrchovanost zákona, navazujíc na obecně sdílené hodnoty lidství a na demokratické a samosprávné tradice našich národů, pamětlivo trpkých zkušeností z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly v naší vlasti potlačovány, vkládajíc naděje do zabezpečení těchto práv společným úsilím všech svobodných národů, vycházejíc z práva českého národa a slovenského národa na sebeurčení, připomínajíc si svůj díl odpovědnosti vůči budoucím generacím za osud veškerého života na Zemi a vyjadřujíc vůli, aby se Česká a Slovenská Federativní Republika důstojně zařadila mezi státy, jež tyto hodnoty ctí, usneslo se na této Listině základních práv a svobod: 20

Článek 2 Listiny zakotvuje zásady demokracie, upravuje zásadní střet státní moci s člověkem (občanem). Čl. 2 odst. 1 především vylučuje vázanost státu na výlučnou ideologii či náboženské vyznání. 23 Právní řád používá mnoho tzv. antitotalitárních pojistek např. podmínka registrace politických stran pouze demokratického charakteru, přezkumná činnost Ústavního soudu vůči zákonům Parlamentu ČR. Čl. 2 odst. 2 Stát má schopnost samoregulace a jeho právní základ je vyjádřen v Ústavě ČR. Strukturu státního mechanismu tvoří pouze instituce obsažené v Ústavě ČR nebo z ní odvozené. Právní řád je zavazuje i opravňuje a vymezuje jejich pozici vůči jiným osobám. Veřejná moc musí kontrolovat systém uvnitř sebe sama. Samozřejmostí je i založení procesních prostředků opravitelnosti rozhodnutí. Odpovědnost veřejné moci nastupuje tehdy, jestliže činností či nečinností nebylo plněno to, co zákon či jiný právní předpis předvídá. Odpovědnost veřejné moci je odpovědností za užití zákona, přijetí opatření, vydání rozhodnutí. 24 Podle Čl. 2 odst. 3 je zásadně omezená veřejná moc nejen ve vztahu k jednotlivci, ale vůči komukoliv. Proto se této zásady mohou dovolávat i právnické osoby soukromého práva. Ustanovení je obsahově identické s čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR s tím rozdílem, že v Ústavě ČR je subjektem každý občan, v Listině každý. Zjednodušeně lze použít formulaci negativní právní doktríny co není zákonem zakázáno, je dovoleno. Tím byla vyloučena pravomoc státu autoritativně diktovat kulturu občanů, víru, morální přesvědčení a celkový způsob žití. Článek 3 odst. 1 Listiny obsahuje demonstrativní výčet diskriminace a odmítnutí privilegií a vztahuje se k principu rovnosti. Vztahuje se na všechny tj. státní občany, cizince, nezletilé atd. Nelze si nevšimnout tzv. pozitivní diskriminace určitých skupin jako jsou ženy, zvláště těhotné, mládež, děti. Preference v čl. 29 a čl. 32 Listiny. V těchto případech jsou výjimky z rovného zacházení v demokratickém právním a sociálním státě odůvodněné a žádoucí. V čl. 3 odst. 2 je právo rozhodovat o své národnosti chápáno jako projev vůle, kterým se jednotlivec sebe identifikuje s určitým národem a může se tak přihlásit k jakékoli existující národnosti. Všechny způsoby nátlaku jsou výslovně zakázané a stávají se tak ústavními zárukami svobodného rozhodování. Zásadu vyjádřenou v čl. 3 odst. 3 je třeba chápat extenzivně, kdy při uplatnění základních práv nesmí být žádnému subjektu způsobena újma na jakýchkoli jeho dalších právech. Nesmí se tak stát ani ze strany veřejné moci, či třetích osob. 23 Klíma, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 608. 24 Klíma, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 611. 21

Článek 4 odst. 1 zahrnuje povinnosti, kterými se rozumí příkaz jednotlivce vůči společenství, jehož plnění může být v demokratickém právním státu vyžadováno ve veřejném zájmu společnosti. 25 Ústavní soud to dále rozvádí: V čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Tyto povinnosti je třeba chápat jako obdobu základních lidských práv a svobod. Jsou výslovně zakotvenými závazky vůči státu v podobě něco činit, něčeho se zdržet apod. Jedná se o tzv. veřejnou subjektivní povinnost, která charakterizuje vztah právního státu a jednotlivce, bez níž nelze podat úplnou charakteristiku tohoto vztahu. Bez toho, že by jednotlivci nacházející se pod jurisdikcí státu plnili stanovené povinnosti, nemohl by takový stát existovat, protože by ztratil jeho právní řád smysl. Jedná se o předpoklad výkonu státní moci. 26 Odstavce 2, 3, a 4 čl. 4 obsahují obecná pravidla pro stanovení mezí základních práv a svobod. Z jednotlivých článků Listiny vyplývá, že zásahy do základních práv jsou možné pouze zákonem, je-li v demokratické společnosti nezbytné z důvodů nejčastěji ochrana práv a svobod druhých, bezpečnost státu, ochrana veřejného pořádku. Jedná se o výhradu zákona při ukládání povinností a mezí základních práv a svobod. 2.2.1 Svoboda Zde bych se chtěl podrobněji věnovat třem základním pilířům svobody, rovnosti v důstojnosti a rovnosti v právech, na kterých je celý katalog vystavěn a uvést pro ilustraci demonstrativní výběr judikatury Ústavního soudu. Právní názory Ústavního soudu, obsažené v citovaných judikátech z příslušného svazku Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu mohou dopomoci při řešení sporných případů z praxe. Fenomén svobody obecně není jen čistě právně-filozofickým problémem člověka, ale má svůj širší mravní a náboženský rozměr. Filozofické východisko svobody v ustanovení čl. 1 Listiny je podobné se zněním významných ústavních či mezinárodněprávních dokumentů. Například úvodní věty Rousseauovy Společenské smlouvy člověk se rodí svobodný a všude je v okovech. Dále můžeme zmínit Virginské prohlášení práv z roku 1776, podle kterého jsou 25 Srov. Čl. 29 odst. 1 Všeobecná deklarace lidských práv: Každý má povinnosti vůči společnosti, v níž jedinec může volně a plně rozvinout svou osobnost. 26 Usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 1999, sp. zn. IV. 489/98 22

všichni lidé od přírody svobodní a rovní a mají určitá vrozená práva, kterých se nemohou vzdát ani ve státě, čl. 1 Prohlášení práv člověka a občana z roku 1789, podle kterého se lidé rodí a zůstávají svobodní a rovnoprávní a čl. 1 Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948, podle kterého se všichni lidé rodí svobodní a rovni v důstojnosti a právech. 27 Svoboda je v Listině konkretizována v čl. 7 9 a čl. 14 16. Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu k otázce svobody, jako základu a podmínce sociálního vývoje ve společnosti: V systému sociálních hodnot přísluší významné místo právě svobodě, která se nám ukazuje jako provokující element a současně i podmínka sociálního vývoje: její nedostatek, či dokonce úplná absence, implikuje vždy zpomalení, popř. i zastavení sociálního pohybu. Ve svém nejhlubším základu spoluvytváří svoboda i vědomí povinnosti a odpovědnosti: inspiruje člověka k dosahování nejvyšších cílů, současně mu však nechává poznat, že ve svém principu klade meze především sama sobě. 28 Z nálezu Ústavního soudu ke zbytečným průtahům v rozhodovacím procesu o trvání vazby: Omezení osobní svobody zákonnou vazbou je vždy citelným a výrazným zásahem do ústavně zaručených základních práv a svobod jedince a zákonné důvody pro ni, stejně tak jako samotné trvání vazby, proto musí být vždy pečlivě váženy; ke "zbytečným průtahům" v rozhodovacím procesu o ní by došlo teprve tehdy, jestliže doba mezi uvalením vazby a pravomocným rozhodnutím o něm je ve výrazném rozporu nejen s účelem trestního řízení (a zákonnými důvody vazby), ale též s povahou a významem ústavně zaručeného základního práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny). 29 Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu k svobodě projevu náboženství nebo víry a správě církevních a náboženských záležitostí: Konečně Ústavní soud konstatuje, že náboženská svoboda není zaručena pouze na úrovni vnitrostátního práva (tedy především citovaných ustanovení Listiny), nýbrž je rovněž předmětem ochrany mezinárodněprávní (např. čl. 18 Paktu a čl. 9 Úmluvy). V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že Česká republika je podle čl. 1 odst. 1 Ústavy demokratickým právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. V daném případě z uvedeného principu především vyplývá, že Ústavní soud musí vycházet z té vnitrostátní či mezinárodněprávní úpravy, která poskytuje vyšší standard ochrany základních práv a svobod. Jestliže v daném případě zaručuje 27 Gerloch, A., Hřebejk, J., Zoubek, V. Ústavní systém České Republiky. 3. Aktualizované vydání. Praha: Prospektrum, 1999, s. 305-306 28 Nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 14/94 29 Nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 23

vnitrostátní úprava obsažená v Listině vyšší ochranu práv, než jak je upravují uvedená ustanovení mezinárodních smluv, již z tohoto důvodu musí být aplikována přednostně. 30 2.2.2 Rovnost v důstojnosti Jednou ze základních hodnot moderní demokratické společnosti je rovnost všech lidí v důstojnosti. Tyto hodnoty jsou starší než společnost. Jsou základem mravní oprávněnosti každé autority. Vychází se z předpokladu, že všichni mají stejnou důstojnost. Důstojnost jednotlivce se odvozuje od důstojnosti všech, každý je nadán vůlí k jednání, rozumem, rozmyslem a hlavně odpovědností za jednání. Rovnost v důstojnosti je v Listině konkretizována v čl. 7 odst. 2 a čl. 10 odst. 1. Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu k právu na hmotné zabezpečení ke stáří, nezpůsobilost k práci: Rovnost všech lidských bytostí jako subjektů základních práv a svobod je obsahem v zásadě všech dokumentů chránících lidská práva. Jde mj. i o praktické poznání a uznání hodnoty každého člověka jako takového, bez ohledu na jeho schopnosti, znalosti a "užitečnost" či prospěšnost pro celek; z právně filozofického hlediska jde o projev dávné pravdy - ač nesčetněkrát v dějinách porušované - že s člověkem nikdy nesmí být svévolně zacházeno pouze jako s prostředkem sloužící zájmům jiných. Lze konstatovat, že rovnost svobodného jedince v důstojnosti a právech je základním stavebním kamenem našeho ústavního řádu a promítá se vlastně i do celé Listiny základních práv a svobod. 31 Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu k osobní svobodě a postupu soudu, který jednal ponižujícím způsobem: Těžištěm ústavního pořádku České republiky je jednotlivec a jeho práva garantovaná ústavním pořádkem ČR. Jednotlivec je východiskem státu. Stát a všechny jeho orgány jsou ústavně zavázány k ochraně a šetření práv jednotlivce. Pojetí naší ústavnosti se přitom neomezuje na ochranu základních práv jednotlivců (kupř. právo na život, zaručení právní subjektivity), ale v souladu s poválečnou změnou v chápání lidských práv (jež nalezla vyjádření např. v Chartě OSN či ve Všeobecné deklaraci lidských práv) se stala základní bází, z níž vychází interpretace všech základních práv, lidská důstojnost, která mj. vylučuje, aby s člověkem bylo zacházeno jako s předmětem. Otázky lidské důstojnosti jsou v tomto pojetí chápány jako součást kvality člověka, součást jeho lidství. Garantování nedotknutelnosti 30 Nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 6/02 31 Nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 42/04 24

lidské důstojnosti člověku umožňuje plně užívat své osobnosti. Tyto úvahy stvrzuje preambule Ústavy ČR, která deklaruje lidskou důstojnost za nedotknutelnou hodnotu, stojící v základu ústavního pořádku ČR. Stejně tak Listina základních práv a svobod garantuje rovnost lidí v důstojnosti (čl. 1) a garantuje subjektivní právo na zachování lidské důstojnosti (čl. 10 odst. 1). 32 2.2.3 Rovnost v právech Rovnost v právech má podobu zákazu diskriminace. Rozlišujeme diskriminaci negativní, která je obecně nepřípustná a diskriminaci pozitivní, která se někdy připouští. Tak například v Listině požívají zvláštní právní ochrany mladiství, ženy nebo postižení. O rovnosti musíme uvažovat pouze vůči něčemu, jako ve vztahu k právům a povinnostem, normám, idejím, nebo hodnotám. Protože nelze najít stejné jedince se stejným genetickým kódem, nebo rodem, nemůžeme mluvit o rovnosti v identitě lidí. Rovnost v právech zahrnuje i rovnost před zákonem. K otázce rovnosti před zákonem z odůvodnění nálezu Ústavního soudu: Otázku rovnosti před zákonem je třeba posuzovat vždy v souvislosti s povahou sporné věci. Zákonodárce musí usilovat o to, aby při posuzování věcí zdánlivě, anebo jen v určitých formálních aspektech shodných, uplatnění rovnosti neodporovalo myšlence spravedlnosti a přiměřenosti, jež patří k pojmovým náležitostem právního státu, základního principu ústavního zřízení České republiky 33 Princip rovnosti je tedy základním neopominutelným rysem pojmu demokracie. Rovnost v právech znamená i rovnost v povinnostech. Obecně nelze udělovat privilegia, protože nikdo nemůže mít právo nepodléhat povinnostem, kterým podléhají jiní. Naproti tomu platí, že i každá výhoda musí být vyrovnána větším nárokem povinností (viz. imunita). Podstatné ustanovení je v čl. 3 odst. 3 Listiny, které říká, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Listina obsahuje další zvláštní pravidla o rovnosti jako čl. 11 odst. 1 (rovnost vlastníků), čl. 21 odst. 3 (rovnost voličů), čl. 21 odst. 4 (rovnost přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím), čl. 22 (rovnost v soutěži politických sil), čl. 27 odst. 2 (rovnost v působení odborových organizací), čl. 32 odst. 3 (rovnost manželských a nemanželských dětí), čl. 37 odst. 3 (rovnost účastníků řízení). 32 Nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 412/04 33 Nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993 sp. zn. Pl. ÚS 19/93 25