SMĚS SLAVNÝCH BÁSNÍ 3 Autor Mgr. Jiří Ondra Anotace Práce s klíčovými texty české poezie 1. poloviny 20. století, ukázky, práce s textem, interpretace Očekávaný přínos Procvičení čtenářské gramotnosti, procvičení navazujících znalostí (autor, dílo, literární teorie) Tematická oblast Umění a literatura (česká poezie 1. pol. 20. stol.) Téma Směs slavných básní 3 Předmět Český jazyk a literatura Ročník 3. Obor vzdělávání Maturitní obory Stupeň a typ vzdělávání SOŠ Název DUM Š7/S2/20 Datum 31. 12. 2013 SOŠ JOSEFA SOUSEDÍKA VSETÍN ZLÍNSKÝ KRAJ
Směs slavných básní 3 Cvičení 2
Ivan Blatný - Zimní Jsou chvíle, kdy se k oknu přiblíží tisíce míst z celého světa. Hustý vítr vloček vlétá do mříží a taje na parketách. A okno na okamžik otevřené vdechuje sady, spící zimní dvůr, kde bílé spřežení, které se žene, žene, nakonec měkce padá do kontur. Zvon blízké věže. Slyšíš odbíjet? Je ticho, ticho. Ticho celý svět. Vánice skládá rozcuchaný chvost u skulin s linoucí se vůní ryby. Tisíckrát je to tatáž domácnost. A v každé někdo chybí. A okno naslouchá, jak blízký zvon se střídá s tisíci vzdálenými toho večera. A všude je to tatáž mezera, o níž se nepovídá. Devatenáct set čtyřicet a pět. Je ticho, ticho. Ticho celý svět Zas tentýž pohled: Mrzne do kosti tam dole jedinému chodci. Je sám, má hlavu plnou starostí, jde zvolna po nemoci. Odněkud z dálky zazvonily saně, běžící kolem zasněžených struh. Chodec jde tiše, klidně, odhodlaně a dýchá s rozkoší mrazivý čistý vzduch. A nechce zpět. Ó nechce, nechce zpět. Je ticho, ticho. Ticho celý svět. 3
Ivan Blatný Zimní Otázky Pojmenujte náladu básně. Vyhledejte výstižné, působivé obrazy zimy. Z jakého tvůrčího období báseň pochází? Do jaké umělecké skupiny bývá autor řazen? Kdo jsou jeho literární kolegové? Znáte i některé významné výtvarníky? Jakými znaky se Skupina 42 vyznačovala? Čím se odlišovala od mnohých jiných? Označily byste báseň za melancholickou? Doložte výjevy. 4
Ivan Blatný Sonety Dostal jsem balíček, oříšky, čokoládu, kouřím a píši si, už bude nový rok. Ten starý, znavený nechejme zemřít vzadu, vítejme novou krev do kolébavých slok. Zas budu plést a rýt, zas půjdu na zahradu, zas budu při práci sledovat jejich tok. Sonety, jaká slast, verš za verš něžně kladu, pomalý, rytmický a vážný jejich krok. Zde máme nadílku až na Boží hod ráno, co dáš mi Gertrudo, co dáš mi Mariano? Mé múzy dejte mi hrst nových, svěžích slov. Snad někdo napíše jak Rilke Kappusovi, snad někdo napíše a ocení mne, kdo ví? Snad budem ještě žít, než půjdem na hřbitov. 5
Ivan Blatný Sonety Otázky Jaký formální požadavek sonety báseň splňuje? O jaké situaci báseň hovoří? Jaký byl pozoruhodný životní osud básníka Ivana Blatného? Ze které pozdní sbírky báseň nejspíše pochází? Jakými spletitými cestami došlo k jejich vydání? Psal básník pouze česky? Odpověď odůvodněte. Vyhledejte v básni stopy místa vzniku a času, o kterém se hovoří. Z jaké perspektivy je výpověď v básni podána? 6
Jiří Orten Sedmá elegie Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa, zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá, zda zatím neskončil váš nebezpečný věk. Jste mrtva? Poproste tedy svůj náhrobek, aby se nadlehčil. Poproste růže, paní, aby se zavřely. Poproste rozpadání, aby vám přečetlo list o mém rozpadu. Smrt mlčí před verši. A já v nich před vás jdu tak mlád, tak krutě mlád a ponejprve zralý, že ve své mladosti podobám se již králi zašlého království. Vy jste přec věděla, co křídel chybí nám k rozletu anděla, jak krví smějeme se a jak krví pláčem. Nalezl jsem svůj pád. A chci vám říci, na čem. Jedenkrát na nebi (to píši o Bohu) ťala se průzračnost o rudou oblohu a krvácela pak a šla a zapadala. Snad to byl jenom sen, ve kterém se mi zdála maminka s tatínkem, domov a oba bratři, snad to byl jenom sen, ve kterém člověk spatří sám sebe ve vodě, pod koly v rybníce, snad to byl jenom sen, zrcadlo měsíce, neměl se mi však zdát, když jsem se neprobudil, neměl mne zanechat v plameni, který studil! Pád Boha. Jaký pád! Potom je chlapec sám, bez blahé mocnosti, jež umí překážkám snižovat výšiny, jež umí blížit dálku a peklo zavírá na vůni, na fialku, potom je chlapec sám a procítá a jde za skutečností zel. Myslí, že nenajde. Čas neléčí, když nechce. Čas je šarlatán. Jedenkrát na ženě, milostné ze všech stran, pád zdál se nepadat: to píši o Narcisce. Všechno se vznášelo. A nevýslovně blízce k nám štěstí mluvilo. Byla to mluva ta, co nikdy nemůže být větrem odváta, byla to ona řeč, ta drahá mateřština rtů, rukou, očí, těl a milenčina klína, v níž k loži sklání se nádherné bezpečí, byla to ona řeč, jež mluví bez řeči. Co chtěla Narciska, když stála před zrcadly a věci kolem ní dotčeny rychle chladly? Jak Narcis, její stín, nic, nic už nechtěla než sebe uvidět bez duše, bez těla v zrcadle průhledném; shledávala jen slova o kráse tvrdosti, tvrdší než démantová, toužila zvěděti o sobě v cizích snech. Nebyla pramenem. Tonula v pramenech! Ach, odkud vyvěrá to, čím tu odtékáme? Čí noci probdělé se položily na mé a rozšířily se, že místo nestačí? Nalezl jsem svůj pád. A na čem? Na pláči! Padaly slzy mé, padaly do močálů, padaly na živé království běd a žalu, padaly nestoudně, Karino, píši vám, poproste náhrobek, jejž deštěm omývám, připadám si jak déšť, jenž prší na váš hrob, připadám si jak pláč, bez času, bez podob, píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa, zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá, zda zatím neskončil váš nebezpečný věk. Znám jednu holčičku. Je jako polibek, jenž ještě schovává se v ústech, nesmí dále, protahuje se jen na slunci, jež je malé, nepálí, dává pít: usínat na ňadrech. Je mladá jako zem. Je lehká jako dech, jak rané lupení, jak jitro, jako štěstí. Znám také krásné dny. Kam mne však mohou vésti? Vy jste to věděla? A víte, Karino? Znám také velkost žen: čekání matčino, zda jednou vrátí se k ní její smutný syn. Znám také svoji zem. Znám radost bez příčin. Znám věrnost, ano, znám, leč nevím právě, kde je. Znám náhlá procitnutí z muk a beznaděje - a je to málo, znát, a je to málo, chtíti, je málo, zradu znát, když nelze odpustiti. Smrt mlčí před verši, hle, ještě o tom sním. Před jakou bouří mlčí? Před čím strašlivým? Co pochopíme tam? Co se tam nerozpadá? Co i tam umírá? Co i tam věčně padá? Milenky? - Nechtěl jsem, nechtěl jsem nemlčet, odpusťte Narcisce, odpusťte hřích a svět, rozsviťte svíčku; tak; a modlete se za zem, aby ji prosinec nezkrušil příliš mrazem, aby jí duben dal, co květům náleží, aby jí byla noc praporem na věži, jenž vlaje do světla, když nastává čas hvězd, aby ji milenci chválili za bolest. Tak mlád, tak krutě mlád a zralý ponejprve, směji se do krve a pláči kapky krve, a Bohem opuštěn a Boha opustiv, píši vám, Karino, a nevím, zda jsem živ... 7
Jiří Orten Sedmá elegie Otázky Co je to elegie? Jaké jsou kořeny tohoto žánru? Vyhledejte informace o počtu Ortenových elegií? Jakou pozici v díle mají? Připustíme-li jistou generalizaci, jaká je obvykle nálada Ortenových veršů? Bylo by možné zdůvodnit, odkud se bere Ortenův v básních zaznamenaný životní postoj? Bylo by možné hovořit o milostné básni? Jaké verše parafrázuje úvod básně? Vyhledejte subjektivně působivé okamžiky a výběr odůvodněte. 8
Jiří Orten Bílý obraz Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni s paletou v ruce kdosi stál. Sněžilo, sněžilo do jeho malování. On nevěděl, on maloval tu nahou zimu, její pevné kosti, údolí klína, hlubší, nežli chtěl, a výšku ňader v strmé závratnosti. Sněžilo na model. Tu havran zakroužil, ach Bože, co ten chce tu a odkud přilétá? Byl štědrý prosinec. Sněžilo na paletu a prázdná byla paleta. Ta strašná bezmocnost zastavit prchající! Zeslábla ruka tvá, jazyk máš svázaný a nedovede říci tomu, co roztává: Ó věčné proměny, taje vše utajené, ó věčné proměny, až rozplynou se v sníh, kde bude duše má, kde bude, v které ženě a v kterých závějích? Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni s paletou v ruce kdosi stál. Sněžilo, sněžilo do jeho malování. On nevěděl, on maloval. Ta strašná bezmocnost zmocnit se malování, jež padá na plátna a je jak bílý sníh, jenž neví, neví ani, proč padat má! 9
Jiří Orten Bílý obraz Otázky Jaké je téma básně? O čem hovoří? Je sdělení básně jednoznačné? Označte obtížně interpretovatelná místa. Pojmenujte rýmové schéma díla. Soustředíte-li se na jednotlivé sloky, objevíte nápadný kompoziční prvek. Vyhledejte a pojmenujte. Se kterým básníkem měl Jiří Orten speciální vztah? O jak těsnou vazbu se jednalo. Je jméno básníkovo jeho skutečné? Jaké mohou být rozličné důvody pro pseudonymy? Vyhledejte informace o žijících příbuzných básníka, kteří se také věnují umění. 10
Josef Kainar Stříhali dohola malého chlapečka Stříhali dohola malého chlapečka kadeře padaly k zemi a zmíraly kadeře padaly jak růže do hrobu Železná židle se otáčela Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn Jenom se dívali Jenom se dívali Že už je chlapeček chycen a obelstěn V té bílé zástěře kolem krku Jeden z nich Kulhavý učitel na cello Zasmál se nahlas A všichni se pohnuli Zasmál se nahlas A ono to zaznělo Jako kus masa když pleskne o zem Francouzská výprava v osmnáctsettřicetpět Vešla do katakomb křesťanské sektičky Smích ze tmy do tmy a pod mrtvý jazyk zpět Je vždy kus masa jež pleskne o zem Učeň se dívá na malého chlapečka jak malé zvíře se dívává na jiné Ještě ne chytit a rváti si z cizího A už přece Ráno si staví svou růžovou bandasku Na malá kamínka Na vincka chcípáčka A proto učňovy všelijaké myšlenky jsou vždycky stranou A trochu vlažné Toužení svědící jak uhry pod mýdlem Toužení svědící po malé šatnářce Sedává v kavárně pod svými kabáty Jako pod mladými oběšenci Stříhali dohola malého chlapečka Dívat se na sebe Nesmět se pohnouti nesmět se pohnouti na židli z železa Už mu to začalo 11
Josef Kainar Stříhali dohola malého chlapečka Otázky Jaké je téma básně? Kterými verši to lze doložit? Lze hovořit o generačním konfliktu? Z jaké sbírky báseň pochází a jak se její název vztahuje k některým obrazům básně? Co je to iniciace a jaké může mít podoby? K čemu slouží a jak se zde projevuje? Vyhledejte tísnivé momenty. Vyhledejte prvky deziluze, depoetizace. Jaké byly osudy básně v uměleckém světě? Vyhledejte informace. 12
Zdroje Literatura: BLATNÝ, Ivan. Stará bydliště. Brno: Petrov, 2002. 80-7227-128-8. BLATNÝ, Ivan. Básně 1933-1953. Brno: Atlantis, 1995. ORTEN, Jiří. Hrob nezavřel se. Praha: Mladá fronta, 1994. A co básník. Antologie české poezie 20. století. Praha: Mladá fronta, 1963. Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Jiří Ondra 13