Ukázka č. 1 VÝHLEDY KNIHY ZKUŠENOSTÍ A ÚVAH POŘÁDAJÍ VILÉM MATHESIUS A J. B. KOZÁK SVAZEK ČTRNÁCTÝ PRAŽSKÝ LINGVISTICKÝ KROUŽEK SPISOVNÁ ČEŠTINA A JAZYKOVÁ KULTURA
PRAŽSKÝ LINGVISTICKÝ KROUŽEK SPISOVNÁ ČEŠTINA A JAZYKOVÁ KULTURA USPOŘÁDALI BOH. HAVRÁNEK MILOŠ WEINGART 1932 MELANTRICH A. S. V PRAZE PŘEDMLUVA Pražský linguistický kroužek uspořádal v lednu a v únoru letošního roku cyklus pěti přednášek s debatami o spisovné češtině a kultuře j a z y k a. Přednášeli v něm členové Kroužku, univ. prof. dr. Vilém Mathesius (11. ledna), univ. prof. dr. Bohuslav Havránek a dr. Roman Jakobson (25. ledna), univ. prof. dr. Miloš Weingart a univ. docent dr. Jan Mukařovský (8. února); vyložili své stanovisko o potřebě stability ve spisovném jazyce, o teoretickém pěstění spisovného jazyka vůbec i jeho zvukové stránky, o poměru mezi jazykem básnickým a normou spisovného jazyka, a kriticky rozebrali současnou brusičskou praksi časopisu Naše řeč a nedostatky úředních Pravidel českého pravopisu. Tyto přednášky v podobě zčásti rozšířené jsou otištěny v tomto svazku Výhledů; připojeny jsou k nim these, Obecné zásady pro kulturu jazyka, které byly v doslovu přednášek slíbeny; jsou, jak je v Pražském linguistickém kroužku zvykem, dílem kolektivní práce a rovněž předmětem společné odpovědnosti. Za pomoc při korekturách a za sestavení rejstříku děkuje redakce prof. dr. Al. Získalovi, členu kanceláře Slovníka jazyka českého. Teorií spisovného jazyka a jeho kultury se zabývalo naše linguistické sdružení již dříve, a to jak kolektivní prací Kroužku, tak i individuálními pracemi jednotlivých jeho členů. Předložilo I. mezinárodnímu sjezdu slovanských filologů, který se konal v Praze r. 1929, společné these o kultuře spisovného jazyka a v rámci výkladu o funkčních jazycích these o jazyce spisovném a básnickém; ty byly vydány česky nákladem sjezdového výboru (these k diskusi, sekce II, č. 9 a č. 3) a ve francouzském překladě vyšly v I. svazku Travaux du Cercle linguistique de Prague 1929; jádro these o kultuře spisovného jazyka je zde citováno v článku Mathesiově, str. 26n. V publikacích Kroužku, v I. a ve IV. svazku uvedených Travaux, i mimo publikační činnost Kroužku psali už řečníci našeho cyklu o otázkách spisovné češtiny a o kritériích jazykové správnosti anebo rozbírali básnický jazyk; též jiní členové Kroužku přispěli k řešení těchto otázek. Nepřistoupili jsme tedy k tomu cyklu nepřipraveni ani nahodile, nýbrž naopak připravovali jsme se již delší dobu vědomě k teoretické i praktické práci na tomto poli. Cyklus a tento sborník nejen syntheticky shrnul naši dosavadní práci, nýbrž ji také značně prohloubil a rozšířil i na otázky dosud neprobírané.
Uspíšilo jen uspořádání cyklu a dalo mu nádech polemický několik vnějších podnětů: l. polemika mezi spisovateli a Naší řečí, do níž postupně zasáhli O. Fiseher, Iv. Olbracht, B. Mathesius, K. Erban, P. Eisner, E. Vachek, Marvan a konečně i F. X. Šalda a Vl. Vančura a za Naši řeč, jako jediný mluvčí, její odpovědný redaktor; 2. naše nespokojenost s odbornou hodnotou i s tónem kritik a poznámek dnešní Naší řeči. Bylo by ovšem nesprávné při tom zatajovati, že nebylo v našem přednáškovém cyklu a není ani v tomto sborníku ve všem shody s tím, co bylo v Naší řeči za doby Zubatého a Ertla, ale je třeba zdůrazniti, že je podstatný rozdíl mezi teoretickou promyšleností, znalostí materiálu a jemným porozuměním jazyku a jeho životu u obou těchto minulých vůdců Naší řeči a mezi teoretickou nevyškoleností, malou znalostí materiálu a příliš mechanickým názorem na jazyk, které se projevují v kritikách a poznámkách vyšlých z těch rukou, jimž byla po nich svěřena péče o Naši řeč. Zubatý nikdy nebyl brusičem v běžném smyslu; naopak podobně, jako Gebauer brusičství odmítal, také Zubatý jako učitel ironisoval před svými žáky zásady brusičské: uváděl často, zvláště v českém semináři, který za války vedl, dvě zásady brusičské ovšem s ironií: 1. je-li možno něco říci dvěma způsoby, musí být jeden špatný, 2. říká-li se něco stejně v němčině a v češtině, je to v češtině špatné. Bylo by možno i z Naší řeči citovati dosti výroků Zubatého, které přesně vzato potírají i značnou část kritické prakse Naší řeči samé, na př. hned v I. roč.: Kdo ví, jak jazyk od staletí do staletí, ano od roku do roku se stále mění, jen ztěžka se odhodlá zapovídati mu to, a kdyby zapovídal, jazyk toho nedbá. Píše také o sobě ve vzpomínce na první desetiletí Naší řeči: v redakci jsem stál na levém křídle já, na pravém Bílý a připomíná, že oporu měl v prot. Královi, jenž v rozpravě o 1. čísle Naší řeči v schůzi České Akademie výslovně si přál, aby nadobro puštěno bylo stanovisko starobrusičské, které hájí starých tvarů správných proti novým, jež se už vžily (Naše řeč, XI, 27). Ertl sám ovšem dříve psal většinu kritických referátů v Naší řeči, v nichž jsou leckteré prostě tradované výtky brusičské, ale Ertl se právě za dobu své činnosti v Naší řeči a vedení přípravných prací Slovníka jazyka českého značně vyvíjel teoreticky a dopracovával se názorů, velmi vzdálených od jakéhokoliv brusičství: svědčí o tom populární náčrtek teorie o dobrém autoru, t. j. usu spisovném jako rozhodčím v jazyce (srov. o něm zde na str.23 a 34) i náběhy v některých článcích z poslední doby činnosti Ertlovy. Citujeme aspoň jedno místo: Jde nám jen o to, aby se z takových závěrů (že se čeština hemží germanismy) nezahošt'ovala v našich lidech nevážnost k vlastní spisovné řeči, jejíž vysoká hodnota záleží v něčem zcela jiném, než je naprostá neporušenost cizími prvky (jak špatným jazykem by byla na př. spis. angličina!); pronikání cizomluvů je zjev přirozený a neubrání se mu dokonale žádný jazyk. Naopak: čím více se pociťuje potřeba zvýšiti kulturní úroveň národa a hodnotu jeho literatury, tím příznivější jsou podmínky ke vnikání cizomluvů; neporušenost cizími vlivy je výsadou nářečí, isolovaného od světa a omezeného v svých prostředcích na úzký okruh pojmů denního života... Proto příznivou půdou pro vnikáni cizomluvů nebývá, jak se leckdy myslí, doba úpadku, nýbrž naopak, doba rašení a příprav k rozmachu kulturnímu (Naše řeč XI, 1927, str. 218). Srovnejme s tím jen poznámku z dnešní Naší řeči, z ročníku XV, 1931, 218: Je to tedy nový krok ke germanisaci češtiny (psaní cenová dohoda m. dohoda. o ceně). Ještě nějakou tu cenodohodu k tomu a bude se moci u nás na sčítací archy psát obecně: jazyk mateřský němčina.
Ertl rád zavdával podnět k dlouhým diskusím v kanceláři Slovníka jazyka českého a jejich účastníci (Qu. Hodura, A. Získal a B. Havránek) poznávali z nich nejen Ertlovu známou polemickou pohotovost, nýbrž i jeho poctivou snahu proniknouti k jádru věci, takže přese všechnu vnější neústupnost přejímal časem nakonec i mínění cizí; viděli také, jak dlouho Ertl nosil myšlenku, než vyvodil z ní důsledky (nešlo-li o polemiku). Tak se stalo, že pokulhávala za tvořící se lepší teorií denní prakse kritická, kterou Ertl k tomu dělal nerad a leckdy narychlo (ukazují to už jeho pseudonymy, jako Nerad, Musil). Nebylo nesnadné rozeznati rozpor mezi teorií Ertlovou a kritickou praksí Naší řeči, a tu se stala osudná chyba Hallerovi: když viděl, že výrazy, vytýkané v Naší řeči jako chybné, se vyskýtají hromadně u nejlepších českých autorů a že tedy je rozpor mezi teorií o dobrém autoru, že totiž usus spisovný rozhoduje o správnosti jazykové, a praksí Naší řeči, nepřipustil možnost, že leckdy chybovala prakse Naší řeči, nýbrž, maje slepou víru v autoritativní platnost všech výtek, které Naše řeč kdy dělala (a jsou v nich i stopy typického brusiče Bílého!), prohlásil teorii za nedostačující a nastoupil vědomý boj proti usu spisovnému; ba volá naň i povinnou jazykovou censuru tiskovou. Proto ožila v nové síle nejslabší stránka minulosti Naší řeči zbytky brusičství, teoreticky i u nás dávno odsouzeného Gebauerem, Králem, Zubatým i Ertlem když se stal koncem r. 1930 hlavním spolupracovníkem jejím právě Haller a nakonec i jejím odpovědným redaktorem. Nelze se pak ani mnoho diviti, že tento filolog, zavírající obě oči před teoretickým kvasem a uvažováním a nemilující současnou kulturu, své nedostatky nahrazoval siláckými slovy a leckterou hluchou frází; ale úroveň Naší řeči tím hluboce poklesla. Trapné je při tom, že omyly, nepřesnosti a netaktnosti byly tištěny v časopise, který vydává podle titulního listu III. tř., t. j. filologická třída, České akademie věd a umění, a její autoritou se tedy kryly. U nezasvěcených čtenářů mohlo tedy vzniknouti mínění, že vše to, co čtou v Naší řeči, je odborný názor české jazykovědy vůbec; proto pokládali autoři tohoto sborníku za nutné vystoupiti se svou kritikou. Ještě trapnější pro odborníka je, že Naše řeč byla takto vržena nazpět právě v době, kdy se konečně také otázky spisovného jazyka, problémy básnického jazyka, úkoly jazyka vůbec staly rovnocenným předmětem vědeckého zkoumání. Proto náš cyklus a tento sborník se snaží revidovat teoretické základy péče o spisovný jazyk a hledat způsoby, jak teoretické badání o jazyku, které právě studuje i současný jazyk spisovný a jazyk básnický a zkoumá jazyk se stanoviska jeho účelnosti, může prospívat spisovnému jazyku a přispívat řešit živé a aktuální otázky současné spisovné češtiny. Vytýkáním chyb, které příslušejí pod moc tiskárenského korektora a školy, někdy pouhých lapalií, jak to trefně nazývá jeden z bohemistů našich universit, není splněn úkol jazykovědy. Je třeba také hledati příčiny hojných chyb a našlo by se, že část těchto chyb pramení v Pravidlech českého pravopisu samých. Tato Pravidla, nadaná mocí úřední, ale bohužel bezejmenná, přinášívají bez jakéhokoliv ohlášení a veřejného odborného odůvodnění změny nejen ustáleného grafického obrazu některých slov, nýbrž i v jejich znění. Před lety vnikla Naše řeč za války za vědeckých předpokladů pro spisovný jazyk daleko méně příznivých: nehledíme-li ani na tísnivou náladu let válečných, stav samého jazykovědného badání byl jiný; jazykověda skoro až po tu dobu pokládala celkem jazyk spisovný za materiál méně pro zkoumání historického vývoje jazyků cenný než jazyk přirozený a toto oceňování jazyka spisovného jako materiálu pro řešení jistých otázek linguistických se snadno přenášelo na tehdejší hodnocení jevů spisovného jazyka vůbec, zabarvené i dozníváním některých tradicí starších. A právě celkovým společným znakem Naší řeči, s nímž nesouhlasíme, je to, že více si vážila mluveného jazyka lidového, jazyka přirozeného, než jazyka spisovného a jazyk dob minulých kladla nad jazyk současný.
V tom se podstatně lišíme: my nevidíme v tom, co je pouze v jazyce spisovném, anebo v tom, co je teprve v jazyce novém, proto hned prvek méněcenný anebo podezřelý, jako nepokládáme městskou kulturu a současnou kulturu vůbec za méněcennou anebo zavržení hodnou ve srovnání s kulturou lidovou a kulturou dob minulých. Jistě i naše názory mohou být podrobeny kritice; té se nevzpíráme, naopak přesná a věcná kritika a polemika mohou vždy věci jen prospěti a přímo vyzýváme ty, kdo mají odpovědnost za Naši řeč, aby se o nich vyslovili. Kritikou nelze však vůbec nazvat zmatené věty, kterými dosud jedině, v červencovém čísle (1932, 215n.), Naše řeč na ně reagovala, zčásti jen v náznacích, takže autor jejich vždy zas může říci, že nás tím nemyslil. Ty se navzájem vyvracejí a názory naše bohužel i komolí. Máme právo žádat od Naší řeči kritiku seriosní. Odmítáme rozhodně výtky neúcty a nevážnosti k práci svých učitelů, zvláště Zubatého, které už na naše hlavy padly: vždyť se hrdě hlásíme za vděčné žáky Zubatého, avšak těžko by se nazýval žákem Zubatého ten, kdo by jen tradoval poznané a slepě věřil autoritám; Zubatý právě vychovával ke skepsi k hotovému poznání a odvykal dogmatické víře v autority. Naopak, hledajíce lepší teoretické poznání, které by bylo i na prospěch spisovnému jazyku českému, usilovně i na cestách nových a nikoliv jen ve vyježděných kolejích tradice, mohli bychom právě s čistým svědomím věnovati tento svazek světlé památce Josefa Zubatého, který nás učil samostatně vědecky myslit, i bolestné památce Václava Ertla, který zlomen odešel uprostřed úporného úsilí o teoretické odůvodnění péče o jazyk. Docházíme-li při tom někdy k jiným teoretickým nebo praktickým závěrům, než k jakým došli oni, neprohřešujeme se na nich, nýbrž podle svých sil pokračujeme v jejich díle vývoj vědy jinými cestami možný není. V Praze v září 1932. M. Weingart. B.Havránek.