1. PODNIK A PODNIKÁNÍ

1. PODNIK A PODNIKÁNÍ 1.1. Podnik jako institucionalizované podnikání 1.2. Cíle a funkce podniku 1.3. Členění podniků 1.1. PODNIK JAKO INSTITUCIONALIZOVANÉ PODNIKÁNÍ Výroba zboží nebo poskytování služeb se uskutečňuje ve společnosti na základě součinnosti mnoha subjektů, jsou založeny na dělbě práce. Vzniká otázka, proč se tak děje, proč dochází ke spojování lidí v různé organizační jednotky, z nichž některé nazýváme podniky? Snaha lidí uspokojovat svoje potřeby co nejlépe, ale i co možná nejsnáze, vede k tomu, že lidé mezi sebou spolupracují, kooperují. Výroba zboží a poskytování služeb jsou tedy založeny na rozvinuté dělbě práce. Podnik (v různých svých formách) vzniká na základě poznání, že je účelné hospodářskou činnost organizovat na vyšší úrovni než je v možnostech jednotlivce. Vztahy v hospodářském koloběhu a místo podniku v tomto koloběhu charakterizuje následující schéma: Domácnosti Nabídka výrobních zdrojů Příjmy Výdaje Poptávka po zboží a službách Trh výrobních zdrojů Stát Trh zboží a služeb Náklady Tržby Poptávka po výrobních zdrojích Výrobci zboží a služeb (podniky) Nabídka zboží a služeb Z hlediska postavení na trhu se subjekty dělí na tři skupiny: 1. domácnosti jsou dodavatelé výrobních faktorů a spotřebitelé produktů; 2. podniky (podnikatelský sektor) používají výrobních faktory a dodávají na trh produkty; 3. veřejný sektor (stát) jedná se o subjekty na všech úrovních, tj. centrální vláda a ministerstva, orgány místní správy, které řídí a regulují oba sektory, a to pomocí zákonných norem a opatření hospodářské politiky vlády. Hospodářské procesy se realizují prostřednictvím trhu. Trh spojuje jednotlivé ekonomické subjekty (tj. podniky a domácnosti) a zprostředkovává oběh zboží nebo služeb mezi nimi. 3

Koloběh zboží (služeb) je výsledkem střetávání nabídky a poptávky na trhu. Na trhu se tvoří cena zboží (služeb), která ovlivňuje naše rozhodování o uspokojování potřeb. Na trhu se zprostředkovává rovnováha mezi zdroji uspokojování potřeb (těmito zdroji jsou práce, půda, kapitál) a samotnými potřebami. Oběh zboží a služeb v ekonomice existuje v dané oblasti, v určitém odvětví národního hospodářství, v daném státě, a to za určitých právních, organizačních, politických a jiných předpokladů. I když trh existuje nezávisle na nás, jiné je chování podniků v podmínkách konkurence, v monopolních podmínkách nebo v centrálně řízené ekonomice lidé i podniky se chovají v těchto podmínkách různě. Podnikání obecně znamená (podle výkladu slovníku) podstoupit něco, dát se do něčeho (do práce, do útoku nebo na cestu). Podnikání v ekonomice je činnost, kterou uspokojujeme cizí potřeby, přitom se snažíme dosáhnout zisk a tak uspokojit i vlastní potřeby. Podnikání je činnost riskantní, v případě úspěchu přináší uspokojení. Ne každý je však schopen a ochoten podnikat, být podnikatelem. Smyslem podniku (jeho podstatou) je organizování lidské činnosti v daném okruhu uspokojování cizích potřeb, a to tak, aby byly uspokojeny i potřeby podnikatele. Cílem podnikové činnosti je obvykle zisk, resp. rozmnožení majetku, zvětšení bohatství. Podnik je tak obecné označení pro ekonomicko-právní subjekt, který tvoří jednu ze základních forem institucionálního uspořádání ekonomiky založené na výrobě zboží a poskytování služeb za úplatu. Základními znaky rozlišujícími podnik od jiných institucí společnosti jsou ekonomická samostatnost a právní subjektivita. Domácnost v ekonomice funguje jako protipól výrobců organizovaných v různých podnicích. Vnitřní uspořádání domácnosti má charakter naturálního hospodářství činnosti uvnitř domácnosti jsou určeny pro uspokojování potřeb členů domácnosti, jsou obvykle bezplatné, resp. jejich směna v domácnosti je naturální. Stát organizuje lidskou společnost na daném území. Jeho úloha v ekonomice je dána politickým systémem a hospodářskou politikou. Úloha státu v ekonomice spočívá: 1. v tvorbě podmínek (pravidel hry) pro usnadnění hospodářského koloběhu; 2. v kontrole (v dozoru) nad dodržováním těchto pravidel hry ; 3. v případě potřeby stát zakládá svoje podniky (státní podniky); dělá to z různých důvodů daných jeho politikou. Stát zakládá svoje podniky (státní podniky) někdy proto, aby podpořil nebo umožnil podnikání v soukromém sektoru, jindy z důvodů daných jeho sociální nebo kulturní politikou, může to být i z důvodů vojenských a mnoha jiných. Důvodem pro uplatňování hospodářské politiky vlády v podmínkách tržního hospodářství je snaha o nápravu nedokonale fungujícího trhu. Základním cílem je zabezpečení hospodářské rovnováhy při optimálním hospodářském růstu. 1.2. CÍLE A FUNKCE PODNIKU Při jakékoli činnosti je dobré (účelné) formulovat její smysl (poslání) a 4

stanovit její cíl. Posláním (smyslem) podniku je uspokojovat cizí potřeby; podniky existují proto, aby vyráběly a distribuovaly výrobky a poskytovaly služby zákazníkům a sloužily všem ostatním, kteří jsou s vývojem podniku spjatí to je jejich hlavní poslání. Základním cílem podniku je dosáhnout při uspokojování cizích potřeb co největšího zisku. V každé definici podnikání (včetně současného obchodního zákoníku, ale i živnostenského zákona) je formulován cíl podnikání slovy za účelem dosažení zisku. Primární cíl podniku odvozuje tzv. teorie firmy: teorie firmy ve své původní verzi za primární cíl podniku považovala maximalizaci zisku, a to v krátkodobém pohledu (tj. bez časové dimenze a bez vlivu rizika); později (od 80. let) se za cíl podniku považuje maximalizace hodnoty podniku. Hodnotou podniku (v souvislosti s cílem podniku neboť se rozlišuje několik pojetí hodnoty podniku) se rozumí zjednodušeně hodnota diskontovaných očekávaných budoucích zisků (diskontováním rozumíme přepočet budoucích hodnot na hodnoty současné): hodnota podniku = současná hodnota očekávaných budoucích zisků t Z n Z1 Z 2 Z t hodnota podniku = = + + + n 1 2 1+ i 1+ i 1+ i + i ( ) ( ) ( ) ( ) t n= 1 1 kde: Z n očekávaný budoucí zisk v roce n, i diskontní míra (v podobě koeficientu), n = 1 t jednotlivá léta sledovaného období t. Takto vyjádřený primární cíl podniku lze považovat za obecný cíl podnikání, a sice: - pro velkou i malou firmu, - pro soukromou i veřejnou firmu. 1.2.1. ODLIŠNOSTI CÍLŮ VELKÉHO A MALÉHO PODNIKU U velkých podniků (zejména akciových společností) dochází k oddělení vlastnictví od řízení vzniká tak problém řešení vztahů mezi vlastníky (např. akcionáři), statutárními orgány, vrcholovým managementem a ostatními zájmovými skupinami. Vzniká otázka, zda vrcholoví manažeři: mají sledovat jen zájmy vlastníků (akcionářů) primární cíl podniku, tj. maximalizaci hodnoty podniku; nebo jsou odpovědni i za blaho a prospěch svých zaměstnanců, zákazníků, obce, ve které podnikají, apod.; - tato odpovědnost např. zajistit dobré pracovní prostředí pro zaměstnance, chránit životní prostředí, vyrábět bezpečné výrobky pro zákazníky, v termínu platit své závazky, platit daně státu a místním orgánům je věcí etiky a současně je i odpovědností sociální; - uskutečňování sociální odpovědnosti však vyžaduje zvýšené náklady, zhoršuje konkurenční schopnost podniku; - praxe tržního hospodářství ukazuje, že značná část podniků musí být k sociální odpovědnosti přinucena (zákony, vládní opatření, dnes i opatření EU), neboť podnikatelská etika je značně slabá (zvláště v transformujících se ekonomikách, tedy i u nás); - manažeři tedy musí vzít v úvahu i cíle ostatních interesentů, tzv. zájmových skupin; i oni sledují své vlastní cíle zaměstnanci co nejvyšší mzdy, zákazníci nízké ceny, dodavatelé vysoké ceny, investoři co nejvyšší úroky a vrácení svého vkladu, stát a 5

obce maximální daně a vytváření zaměstnanosti; všichni však mají společný zájem na dlouhodobé existenci firmy. Závěr manažeři uskutečňují: primární cíl podnikání maximalizaci hodnoty podniku (pro vlastníky), za existence řady sociálních a jiných vedlejších omezení a za existence cílů dalších zájmových skupin. Malé podniky se liší od velkých firem: - formou vlastnictví velké firmy jsou většinou akciovými společnostmi, malé podniky patří zpravidla jednotlivci; - vlastník malé firmy zpravidla investuje veškerý svůj kapitál do své firmy a na své firmě je obvykle s celou svou rodinou existenčně závislý (akcionáři obvykle vlastní akcie různých firem, mají tak vytvořeno portfolio akcií a jsou daleko méně ohroženi); - malá firma obvykle uskutečňuje jeden investiční projekt (velká firma i několik desítek) opět větší riziko při neúspěchu; - malá firma má ztížený přístup k úvěrům a na kapitálové trhy; - pro řadu malých firem hlavním způsobem financování jejich růstu je zadržování zisku; - v malé firmě je obvykle spojeno vlastnictví s řízením. Cílem vlastníka malé firmy: je rovněž maximalizace hodnoty jeho podniku; jeho cíl je však širší, často převládají jiné cíle, např.: - mít trvalou práci, často i pro členy své rodiny, - být svým pánem, - realizovat své představy, - pokračovat v rodinné tradici apod. 1.2.2. SPECIFICKÉ CÍLE PODNIKU Podniku s ohledem na konkrétní situaci a konkrétní podmínky může jít i o stanovení těchto specifických cílů: 1. přežití, 2. maximalizace běžného zisku, 3. maximalizace tržeb, 4. maximalizace prodeje (maximalizace růstu prodeje). 1. Přežití je cílem, jestliže se podnik nachází v situaci velmi intenzivní konkurence. Charakteristické je, že v této situaci mívá podnik značnou výrobní kapacitu, která nemůže být využita. Přežití je krátkodobý cíl, zisk je u tohoto cíle (resp. v této situaci) méně důležitý. V tomto období musí být nalezena nová strategie, stanoveny cesty dalšího rozvoje podniku. 2. Maximalizace běžného zisku je cílem, který nehledá dlouhodobou strategii (často i proto, že příslušný obor podnikání to ani neumožňuje). Takto stanovený cíl se uplatňuje u takových typů podnikání, kde změna podnikatelského záměru nečiní potíže, přizpůsobit se situaci na trhu není spojeno s výraznými problémy v kapacitě, ve strojním vybavení, v kvalifikaci pracovníků apod. Jako příklad lze uvést podniky obchodu a služeb, případně pouliční prodejce. Takto stanovený cíl lze opět považovat za krátkodobý. Z dlouhodobého hlediska jsou výhodnější další dva cíle. 6

3. Maximalizace tržeb je cíl, který vychází z odhadu dlouhodobého vývoje poptávky, na který navazuje výrobní program podniku. Cílem je získat stále více místa (prostoru) na trhu, a tím přispět k maximalizaci zisku. Takto stanovený cíl se hodí spíše - pro podniky s vyšším podílem fixního kapitálu, - a dále pro podniky, které nemohou svůj výrobek nebo službu prodávat přímo, tedy nemohou bezprostředně reagovat na výsledky prodeje. 4. Maximalizace růstu prodeje jako cíl podniku rovněž znamená, že tržby rostou, ale podnik orientuje svoji výrobu tak, aby snížil náklady spojené s oběhem zboží. Tento cíl se hodí pro takové podniky, které jsou schopny přímo a bezprostředně reagovat na výsledky dosažené na trhu (např. osobní počítače, automobily apod.). Výroba je organizována podle skutečně prodaného zboží. Výrazně se uplatňuje logistika, která současně s maximálním prodejem se snaží minimalizovat náklady na výrobu i oběh. Podle povahy výroby nebo poskytovaných služeb lze někdy uplatnit i kombinaci především posledních dvou dlouhodobých cílů podniku. 1.2.3. DRUHY CÍLŮ Při řízení podniku nevystačíme s primárním cílem, manažeři (jak bylo výše uvedeno) musí sledovat řadu cílů. Vzniká otázka cíle podniku třídit, klasifikovat. Cíle podniku můžeme třídit podle různých kritérií, za hlavní považujeme třídění cílů podle: - jejich významu (hierarchie), - velikosti (rozsahu) cíle, - časového hlediska, - vztahu mezi cíli, - podle obsahu cíle. Podle významu cíle členíme na: - vrcholové (primární) maximalizace hodnoty podniku, - dílčí (podřazené, resp. mezicíle) např. zvýšení obratu prodejem nového výrobku nebo proniknutím na nové trhy apod. Podle velikosti (rozsahu) cíle rozlišujeme: - cíle neomezené jde o dosažení maximální hodnoty, - cíle omezené jde o dosažení určité dané hodnoty; resp. se někdy rozlišují na: - cíle maximalistické, - cíle minimalistické. V současnosti jde v podstatě o model založený na maximalizaci za omezujících podmínek s tím, že existují cíle zájmových skupin a sociálního okolí, ke kterým musí manažeři přihlížet. Podle časového hlediska se cíle člení na: - krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé, - někdy jen krátkodobé (do 1, resp. 3 roků) a dlouhodobé (delší než 1, resp. 3 roky); dále se mohou členit na: - cíle stavové vztažené k určitému okamžiku (např. k 1. 1.), - cíle intervalové vztažené k určitému období (měsíc, rok); podle časového hlediska lze cíle dále členit: - na cíle statické a dynamické podle toho, zda berou v úvahu průběh ukazatele v čase, - na cíle trvalé a přechodné. 7

Podle vztahů mezi cíli můžeme rozlišit: - cíle komplementární dosahování jednoho cíle vede k dosahování cíle druhého, např. snižování nákladů obvykle vede ke zvyšování zisku, - cíle konkurenční vyšší plnění jednoho cíle vede k nižšímu plnění druhého cíle, např. intenzivnější reklama zvyšuje náklady, - cíle protikladné dosažení jednoho cíle vylučuje dosažení druhého cíle je to extrémní příklad cílů konkurenčních, - cíle indiferentní plnění jednoho cíle nemá vliv na plnění ostatních cílů. Podle obsahu lze cíle členit na: - cíle ekonomické, které lze dále členit na: - výkonové cíle objem výroby, podíl na trhu, apod., - finanční cíle celkový kapitál, vlastní kapitál, likvidita, apod., - výsledkové cíle výnosy, náklady, zisk, cash flow, apod., - cíle technické vývoj a zavedení nových výrobků, nové technologie, apod., - cíle sociální orientované na okolí podniku (vytváření pracovních příležitostí, ochrana životního prostředí, apod.), především však na zaměstnance (výše mezd, pracovní a sociální podmínky, apod.). 1.3. ČLENĚNÍ PODNIKŮ Podniky lze členit podle řady hledisek (kritérií); za základní hlediska jejich členění lze považovat: - charakter vlastnictví, - charakter činnosti podniku, - velikost podniku, - právní formu podniku, lze však použít i řadu dalších hledisek. Základem členění podniků je forma vlastnictví a její právní úprava; podle tohoto hlediska v současné době u nás existují: - státní podniky, - obchodní společnosti a družstva, - živnosti. Státní podniky jsou obecně organizace, které zajišťují některé důležité služby, jako je železniční a vodní doprava, správa silnic, pošta, rozhlas, televize nebo zajišťují výrobu a těžbu některých důležitých statků, jako je elektřina, uhlí, zbraně. Tyto organizace jsou buď zcela nebo zčásti ve vlastnictví státu nebo územně správních celků. Stát zajišťuje též některé služby, jako je obrana státu, bezpečnost, ochrana životního prostředí, vzdělávání, ale i budování infrastruktury. Častým charakteristickým znakem státních podniků bývá nehospodárnost. To vyplývá z toho, že těmto podnikům chybí přímý vlastnický vztah, který nehospodárnost ze své podstaty omezuje. Jsou však oblasti, které jinou formu podnikání neumožňují. Jedná se především o infrastrukturu, která je investičně náročná, ale současně vytváří předpoklady pro dobré fungování ekonomiky a společnosti vůbec. Obchodní společnosti a družstva právní vztahy, vznik, činnost i zánik těchto podniků upravuje obchodní zákoník. Obchodními společnostmi jsou: - veřejná obchodní společnost (v.o.s.), - komanditní společnost (k.s.), - společnost s ručením omezeným (spol. s r.o.), 8

- akciová společnost (a.s). Živnosti podnikání v rámci živnosti upravuje živnostenský zákon. Podle velikosti můžeme podniky členit na velké, střední a malé. Kritériem třídění je počet zaměstnanců, velikost obratu, velikost kapitálu nebo zisku. Počet zaměstnanců je nejužívanějším kritériem. V Evropské unii se používá toto třídění: - mikropodniky (1 9 zaměstnanců), - malé podniky (10 99 zaměstnanců), - střední podniky (100 499 zaměstnanců), - velké podniky (více jak 500 zaměstnanců). V České republice se v současné době používá kombinované kritérium, a to počet zaměstnanců a výše obratu: - malý podnik který má méně než 100 zaměstnanců a roční obrat nepřesahuje 30 mil. Kč, - střední podnik má méně než 500 zaměstnanců a obrat menší než 100 mil. Kč, - velké podniky všechny ostatní podniky. Pro plynulé fungování ekonomiky je nutná existence velkých, středních i malých podniků, a to proto, aby bylo možno plynule měnit rozsah výroby a tak reagovat na požadavky trhu. Jiným tříděním je třídění podle sektorů. Hojně se používá třídění na sektor: - primární (podniky prvovýroby), - sekundární (podniky druhovýroby zpracovávající statky získané prvovýrobou) a - terciární (podniky nevýrobní, většinou podniky služeb). Národní hospodářství a podniky, které tvoří jeho strukturu, jsou rozděleny do mnoha odvětví (podrobnější členění než podle sektorů); podle toho lze rozlišit typy podniků podle hospodářských odvětví (těmi se rozumí části národního hospodářství, které vyrábí určitou skupinu výrobků stejných nebo si podobných nebo poskytují určité služby): - výrobní (průmyslové, zemědělské, lesnické, stavební, atd.), tyto podniky lze dále členit na těžební a zpracovatelské, popř. prvotně a druhotně zpracovatelské, - dopravní podniky a zasilatelství, - obchodní podniky (velkoobchodní či maloobchodní), - komunikační podniky, - podniky služeb, - peněžní ústavy (banky, spořitelny, pojišťovny), atd. V ČR se hospodářská odvětví doposud členila podle Odvětvové klasifikace ekonomických činností (OKEČ). Od 1. 1. 2008 ČSÚ zavádí Klasifikaci ekonomických činností CZ-NACE (nahrazuje OKEČ); používání NACE je povinné pro všechny členské státy EU (zkratka NACE je z francouzského názvu pro Klasifikaci ekonomických činností EU). Jiným hlediskem je rozdělení podniků podle druhů výkonů; vede k rozdělení na: - podniky produkující hmotné statky a - podniky poskytující služby. Podle převládajícího výrobního faktoru lze rozlišit podniky: - pracovně intenzivní vysoký podíl mzdových nákladů na celkových nákladech (např. pošta), - investičně náročné podniky s vysokým podílem dlouhodobého hmotného majetku, který váže značný kapitál (hlavními nákladovými faktory jsou odpisy event. úroky, spotřeba surovin je menší) např. těžební podniky, - materiálově intenzivní podniky s vysokým podílem nákladů na suroviny např. potravinářské podniky. 9

Otázky: 1. Proč dochází k výrobě zboží a jakou úlohu v tom má podnik? 2. Proč stát zasahuje do ekonomiky? 3. Jaké je postavení domácností v hospodářském koloběhu? 4. Jakou roli v ekonomice hrají malé podniky? 5. Podle jakých hledisek (kritérií) lze podniky třídit? 10