RIGORÓZNÍ PRÁCE Z OBORU TEORIE PRÁVA: Charakteristické principy práva a právních odvětví Jan Wintr 2002 I. Úvod (str. 6) OBSAH RIGORÓZNÍ PRÁCE II. Různá pojetí právních principů (str. 8) 1. Dworkin a principy (str. 8) 2. Alexy a příkazy k optimalizaci (str. 10) 3. Hobbes a přirozené zákony (str. 12) 4. Deklarace práv člověka a občana (str. 14) 5. Fuller a principy legality (str. 15) 6. Principy spravedlnosti (str. 16) 7. Knapp a obecné principy právní (str. 17) 8. Hurdík a zásady soukromého práva (str. 18) 9. Trestní řád a základní zásady trestního řízení (str. 19) III. Právní principy - vymezení, důvody zkoumání, prameny (str. 22) 1. Analýza přístupů k právním principům (str. 22) 2. Atributy spojované s právními principy (str. 24) 3. Proč studujeme právní principy? (str. 31) 4. Prameny právních principů (str. 34) IV. Redukce právního řádu na jeho principy (str. 39) 1. Redukce právního řádu na jeho principy (str. 39) 2. Příklady využití redukce (str. 41) a) zkoumání historické a politologické (str. 41) b) zkoumání sociologické a pedagogické (str. 43) c) zkoumání právně teoretické a právně politické (str. 44)
2 V. Systematika právního řádu a odvětvové principy (str. 45) 1. Systematika právního řádu (str. 45) 2. Odvětvové principy (str. 47) VI. Charakteristické principy jednotlivých právních odvětví (str. 48) 1. Občanské právo hmotné (str. 48) 2. Obchodní právo (str. 50) 3. Pracovní právo (str. 52) 4. Rodinné právo (str. 53) 5. Mezinárodní právo soukromé (str. 54) 6. Ústavní právo (str. 55) 7. Správní právo (str. 58) 8. Finanční právo (str. 62) 9. Právo sociálního zabezpečení (str. 63) 10. Právo životního prostředí (str. 65) 11. Trestní právo hmotné (str. 66) 12. Občanské právo procesní (str. 70) 13. Trestní právo procesní (str. 72) VII. Obecné principy právního řádu (str. 74) VIII. Závěr (str. 78) IX. Prameny a literatura (str. 79)
motto: Iuris praecepta sunt haec: honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere. Insti tutiones seu elementa
I. Úvod Problematika právních principů se v poslední době ocitá v popředí zájmu právní vědy. K zájmu o právní principy jistě přispívají složitost a nepřehlednost práva, prozařování ústavních norem, zejména lidskoprávních, do celého právního řádu a zvyšující se teoretický i praktický význam soudního rozhodování. Američan Ronald Dworkin a Němec Robert Alexy vystavěli na právních principech své vlivné teorie. Tématem právních principů se stále více zabývají i čeští a slovenští autoři, o čemž svědčí stejnojmenný sborník z vědeckého kolokvia. 1 V této práci bych chtěl nabídnout možná neobvyklý pohled na využití právních principů. Právní principy jako relativně abstraktní normativní věty koncentrovaně vyjadřující obsah práva mohou být velmi vhodné k výstižné charakteristice obsahu právního řádu. Obrovské množství norem či pravidel tvořících právní řád by mohlo být zredukováno na mnohem menší počet významných právních principů tak, aby byla zachována informace o obsahu právního řádu bez výrazného zkreslení. Jednak úvahám o této redukci a o možnostech jejího využití právní vědou i dalšími společenskými vědami, jednak samotnému pokusu o redukci právního řádu na jeho principy s využitím systému práva, děleného na právní odvětví, bude práce věnována především. Předcházet tomu bude teoretická část. Uvedení do světa právních principů obstará výběr devíti různých pohledů na ně; nebudou chybět pohledy Dworkina, Alexyho, přirozeného práva ani textu zákona. V teorii právních principů se zaměříme především na jejich vymezení a na prameny, odkud je čerpat; přihlédneme samozřejmě k účelu, pro který se principy zabýváme. Považuji za žádoucí hned v úvodu vyjasnit terminologii, jíž se budu ve své práci držet. Výrazy právní princip a právní zásada budu používat jako synonyma. Široké vymezení právních principů v této práci zahrnuje celou jejich škálu od nejzákladnějších a nejobecnějších až k relativně konkrétním a s dílčím významem; nemám však ani kritérium, ani důvod k rozlišování mezi principy a zásadami. Velký význam pro teorie právních principů má odlišení principů od konkrétních závazných v zákonech uvedených právních norem. Budu používat výraz právní pravidla jako souhrnnou kategorii normativních vět v právu; zahrnuje jak právní normy, tak právní principy. Postupuji přitom ve shodě se Zdeňkem Kühnem, který z důvodu, že principy i normy mají v zásadě totožnou strukturu a jejich základní rozdíl tak spočívá především v obecnosti jejich vyjádření chápe právní normy i principy jako dva druhy širší množiny právních pravidel. 2 Jedná se tu ovšem pouze o terminologii, která zatím nic nevypovídá o povaze právních principů a jejich vztahu k právním normám a k právnímu řádu; těmto otázkám bude věnována především III. kapitola. Považuji za správné ještě čtenáře upozornit na skutečnost, že touto prací bych si rád připravil půdu pro svoji práci disertační; některé její části proto mají zjevně přípravný a provizorní charakter a předpokládají mnohem důkladnější rozpracování v pozdější době. 1 Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999 2 viz Kühn, Z.: Pojem a role právního principu, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 95
II. Různá pojetí právních principů V této kapitole se podíváme na různé způsoby, jak filosofové, právníci či právní texty pojímají, zkoumají a používají právní principy a jim podobné standardy. Ronald Dworkin se snaží rozlišením principů a pravidel odhalit taje soudního rozhodování, zejména v tzv. obtížných případech. Na něj navazující Robert Alexy podobné rozlišení používá k nárysu právního systému, nejlépe zajišťujícímu racionalitu práva. Reprezentant přirozenoprávní teorie Thomas Hobbes hledá přirozené zákony jakožto předpisy zdravého rozumu, na nichž chce vystavět společenskou smlouvu. Lon Fuller formuluje osm principů morálky, která umožňuje právo. Z autorů zabývajících se spravedlností vyberme Johna Rawlse a jeho slavné dva principy spravedlnosti, které mají být pro každého přijatelné jako základ uspořádání společnosti. Podívejme se i na Večeřův soupis principů spravedlnosti. Principiální charakter mají i všechny listiny práv; zaměřme se na jednu z nejslavnějších - Deklaraci práv člověka a občana z 26. srpna 1789. K soukromému právu se přibližme prostřednictvím Viktora Knappa, který se zabýval obecnými zásadami právními ve svém díle komparatistickém. Monografii věnoval zásadám soukromého práva Jan Hurdík. Veřejného práva a fenoménu výčtu právních zásad přímo v zákonném textu si všimneme na příkladu českého trestního řádu. Tento víceméně nahodilý výběr má demonstrovat rozmanitost pohledů na principy práva a připravit půdu pro pozdější pojednání o právních principech, jejich vymezení, smyslu jejich zkoumání a pramenech, odkud jsou získávány. 1. Dworkin a principy Problém, zda vrah může dědit po své oběti, když je zákonným dědicem, stojí na počátku Dworkinových úvah o rozhodování tzv. obtížných případů, tedy případů neřešitelných pouhou subsumpcí pod jednoznačnou právní normu. Podle Dworkina lze soudcovo rozhodování popsat dvěma způsoby. 1. Soudce rozhoduje podle právních norem a v případě, že nedávají jednoznačnou odpověď, pak podle svého uvážení. 2. Soudce rozhoduje podle právních norem a zároveň podle jiných standardů, než jsou právní normy; těmito standardy jsou principy. První způsob je teoreticky neuspokojivý; připustíme-li rozhodování podle volného uvážení soudce, nedovídáme se nic o fungování právního systému. Druhý způsob je základem Dworkinovy teorie právních principů, která stojí na počátku současné vlny zájmu o právní principy. Vyjděme z Dworkinovy politické filosofie. V každém politickém rozhodnutí, jímž je podle Dworkina jak přijetí zákona, tak soudní rozsudek 3, hrají roli jednak požadavky spravedlnosti, slušnosti nebo jiné dimenze morálky společnosti, tedy principy, jednak tzv. politiky, vyjadřující kolektivní cíle společnosti, týkající se dosažení či zajištění určité politické, ekonomické a sociální situace. 4 Všichni politici i soudci jsou politicky odpovědní, smějí proto činit jen taková rozhodnutí, která mohou ospravedlnit v rámci politické teorie, jež ospravedlňuje i jiná jejich rozhodnutí. 5 Jinými slovy - jejich rozhodování má být konzistentní jednak vnitřně, jednak s morálními požadavky a kolektivními cíli společnosti. Dworkinův fiktivní a ideální soudce Herkules tedy vytvoří obecnou teorii, která ospravedlňuje ústavu a vůbec instituce společnosti, a pak v případě konkrétního zákona poměřováním zjišťuje, co účel zákona a právní principy vyžadují, který z různých výkladů zákona slouží lépe této obecné teorii. Jen takové rozhodování je podle Dworkina dostatečně argumentované a ospravedlněné. Vláda práva je totiž vznešenější ideál než vláda právních textů. 6 Právo tedy není jen soubor právních norem, nýbrž obsahuje i právní principy, tj. principy figurující v nejfundovanější teorii práva, jakou lze jako ospravedlnění explicitních právních 3 Dworkin, R.: Když se práva berou vážně, Praha 2001, str. 120 4 Dworkin, R.: Když se práva berou vážně, Praha 2001, str. 43-44 5 Dworkin, R.: Když se práva berou vážně, Praha 2001, str. 119 6 Dworkin, R.: Když se práva berou vážně, Praha 2001, str. 416
a institucionálních pravidel příslušné jurisdikce předložit 7. Použitelných právních principů je nepřeberné množství, mohou být čerpány ze starých judikátů, jejich odůvodnění, ze zákonů i z parlamentních tisků k nim nebo též z pocitu vhodnosti, který se časem zformoval mezi právníky i na veřejnosti 8. Velmi vlivná je část Dworkinovy teorie, která upozorňuje na logický rozdíl mezi principy a normami. O principech nelze říci, že se buď aplikují, nebo neaplikují; mohou se aplikovat do jisté míry, podle váhy, která je jim přiznána. O normách řekneme, že jsou platné, či neplatné, naproti tomu o principech, že jsou závažné či méně závažné. Při střetu norem se aplikuje jediná z nich (např. jako lex specialis) a druhá je na tento případ nepoužitelná. Principy se při aplikaci navzájem poměřují a právní povinnost existuje tehdy, když argument ve prospěch právní povinnosti je co do závazných právních principů silnější než argument proti. 9 Dworkin zde věří v existenci jediného správného řešení. Síla principu je v tomto poměřování závislá na síle argumentace slušností, která podpírá tento princip 10 ; síla principu se může v čase podstatně měnit. Vraťme se nyní k úvodnímu případu vraha dědícího po své oběti. Po výkladu Dworkinovy teorie by mělo být pochopitelnější, proč soudce může dát přednost nepsanému principu nikdo nemá mít prospěch ze svého protiprávního jednání před zákonnou normou zakotvující dědickou posloupnost. Toto řešení totiž lépe naplňuje postulát vlády práva, neboť lépe odpovídá souboru morálních i politických východisek, na nichž spočívá právo příslušné společnosti, a proto je též lépe ospravedlněno. Dworkin se nezabývá výčtem konkrétních právních principů; takový výčet ostatně považuje za neuskutečnitelný kvůli diskutabilnosti jednotlivých principů, jejich různé závažnosti i velké proměnlivosti. 11 Dworkin vytváří teorii právních principů, která mu umožňuje přiměřeně popsat soudní rozhodování a především zaútočit na vžitou představu právního pozitivismu, že je možné přesně vymezit právo jako soubor norem, jejichž příslušnost k systému lze jednoduše testovat např. Hartovým pravidlem uznání. 2. Alexy a příkazy k optimalizaci Na Dworkinovu zakládající teorii právních principů navazuje především Robert Alexy. 12 Alexy se zabývá mnohem důkladněji logickou povahou právních principů a upravenou Dworkinovu teorii používá k výkladu právního systému soudobého kontinentálního konstitucionalismu. Těmito dvěma body Alexyho teorie se teď budeme zabývat podrobněji. Podle Alexyho je mezi normami a principy buď pouze obsahový rozdíl (to nazývá slabým odlišením), nebo rozdíl kvalitativní, spočívající v odlišné logické struktuře (silné odlišení). V přehledu uvádí Alexy řadu příkladů slabého odlišení: a) podle jejich původu, b) podle explicitnosti hodnotového obsahu, c) podle morálního obsahu nebo vztahu k ideji práva, d) podle vztahu k nejvyššímu zákonu, e) podle významu pro právní řád, f) podle jistoty jejich poznání, g) podle všeobecné platnosti nebo přítomnosti v různých právních řádech. 13 Jako příklady silného odlišení uvádí tyto rozdíly: a) zda jsou důvody pro normy, nebo normami samými, b) podle předmětu úpravy - zda jsou pravidly argumentace, či pravidly chování. 14 Alexy formuluje po kritickém rozboru Dworkinova silného odlišení vlastní odlišení téhož 7 Dworkin, R.: Když se práva berou vážně, Praha 2001, str. 95 8 Dworkin, R.: Když se práva berou vážně, Praha 2001, str. 64 9 Dworkin, R.: Když se práva berou vážně, Praha 2001, str. 70 10 Dworkin, R.: Když se práva berou vážně, Praha 2001, str. 161-162 11 Dworkin, R.: Když se práva berou vážně, Praha 2001, str. 69 12 V této kapitole rekonstruujeme Alexyho teorii podle: Alexy, R.: Recht, Vernunft, Diskurs: Studien zur Rechtsphilosophie, Frankfurt am Main 1995, kapitoly Zum Begriff des Rechtsprinzips, str. 177-212, a Rechtssystem und praktische Vernunft, str. 213-231 13 Alexy, R.: Recht, Vernunft, Diskurs: Studien zur Rechtsphilosophie, Frankfurt am Main 1995, str. 185 14 tamtéž
typu: Normy v Alexyho pojetí jsou charakteristické tím, že mohou být buď zcela splněny, nebo nesplněny. Principy jsou naproti tomu příkazy k optimalizaci, které nepředpokládají, že to, co podle nich má být, je v úplném rozsahu jak fakticky, tak právně možné; požadují však, aby to bylo v nejvyšší možné míře s ohledem na faktické a právní možnosti realizováno. 15 Z tohoto Alexyho odlišení např. plyne, že nulla poena sine lege není princip, neboť vyžaduje absolutní a ne jen přibližné uplatnění. 16 Pro aplikaci právních principů je charakteristické jejich vážení, kolidující princip sice omezuje právní možnosti splnění principu, ten však zůstává částí právního řádu. Právní princip není součástí právního řádu jen tehdy, pokud ve všech případech zcela převáží protichůdné principy. 17 Teorii právních principů pak Alexy využívá k obhajobě konstitucionalismu jakožto právního systému založeného na hodnotovém řádu daném ústavně zaručenými lidskými právy a svobodami a jejich ochranou ústavním soudnictvím. Stejně jako pro Dworkina je i pro Alexyho terčem kritiky striktní legalismus. Alexy konstruuje model právního systému složeného jak z právních norem, tak z právních principů. Tento systém spočívá na třech strukturních prvcích. První z nich vyjadřuje tzv. kolizní zákon: Podmínky, za nichž má princip přednost před jiným, vytvářejí skutkovou podstatu normy, která vyslovuje právní následky převažujícího principu. 18 Druhý v pořadí je princip proporcionality, kterým se řeší kolize mezi principy: ve vztahu k faktickým možnostem se zkoumá, zda zásah vede ke stanovenému cíli a zda je nezbytným zásahem, ve vztahu k právním možnostem pak platí pravidlo: Čím vyšší je stupeň nesplnění či omezení principu, tím větší musí být význam splnění jiného principu. Doplňujícím prvkem jsou přednosti prima-facie mezi jednotlivými principy. 19 Systém musí být doplněn procedurou zajišťující racionalitu. Podle Alexyho je úkolem teorie právní argumentace a) vytvořit metodologická pravidla, která určí, zda určité normy či pravidla zavazují, zda jsou součástí právního systému a b) zkoumat, zda a v jakém rozsahu lze rozhodování obtížných případů podřídit racionální kontrole; systém zaručující ve všech případech zjištění jediného správného výsledku není totiž podle Alexyho možný. 20 Alexyho teorie hodně čerpá z rozhodovací praxe Spolkového ústavního soudu, a tak za základní problém považuje vyvážení principu rozhodovací pravomoci demokraticky legitimovaného zákonodárce a materiálních ústavních principů. Alexy dospívá k závěru, že konstitucionalismus jako právní systém umožňuje nejvyšší stupeň realizace praktického rozumu. 21 Alexyho zásluha tkví v tom, že Dworkinovu teorii převedl do systému kontinentálního práva, že šířeji prozkoumal problematiku právních principů a že využil tuto materii pro teoretické uchopení soudobých problémů ochrany lidských práv a rozhodování ústavních soudů. 3. Hobbes a přirozené zákony Přirozenoprávní pojetí principů jako pravidel, která předcházejí platnému právu, jsou nezměnitelná a věčná a vyplývají z rozumu samého, zde reprezentuje Thomas Hobbes. O více než 300 let dříve, než zformulovali své teorie Dworkin a Alexy, uvažoval o přirozených základech práva ve svých spisech O občanu 22 a Leviathan 23. Pojmy přirozeného práva 15 Alexy, R.: Recht, Vernunft, Diskurs: Studien zur Rechtsphilosophie, Frankfurt am Main 1995, str. 204 a 216 16 Alexy, R.: Recht, Vernunft, Diskurs: Studien zur Rechtsphilosophie, Frankfurt am Main 1995, str. 205 v poznámce 96 17 Alexy, R.: Recht, Vernunft, Diskurs: Studien zur Rechtsphilosophie, Frankfurt am Main 1995, str. 206 18 Alexy, R.: Recht, Vernunft, Diskurs: Studien zur Rechtsphilosophie, Frankfurt am Main 1995, str. 225 19 Alexy, R.: Recht, Vernunft, Diskurs: Studien zur Rechtsphilosophie, Frankfurt am Main 1995, str. 225-227 20 Alexy, R.: Recht, Vernunft, Diskurs: Studien zur Rechtsphilosophie, Frankfurt am Main 1995, str. 229 21 Alexy, R.: Recht, Vernunft, Diskurs: Studien zur Rechtsphilosophie, Frankfurt am Main 1995, str. 231 22 Hobbes, T.: Základy filosofie státu a společnosti (O občanu), Praha 1909, str. 31-55 23 Hobbes, T.: Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského, Praha 1940, str. 165-192
a přirozených zákonů tvoří východisko Hobbesova slavného konceptu společenské smlouvy. Přirozeným právem každého člověka je svoboda užívat svých sil ke svému zachování. K právu na sebezáchovu patří i právo na prostředky k sebezáchově, každý tak má právo na vše a nároky lidí se tak nutně střetávají. Je ovšem zřejmé, že výsledná válka všech proti všem nikomu sebezáchovu nezajistí. Proto přistupuje přirozený zákon jako předpis zdravého rozumu o tom, co jest buď činiti, neb čeho jest nechati ke stálé záchově života a údů 24. K jednotlivým přibližně dvaceti přirozeným zákonům dochází Hobbes racionální argumentací, odvozením z jiného zákona nebo redukcí ad absurdum. Všechny přirozené zákony lze podle Hobbese shrnout do pravidla: Co nechceš, aby se dělalo tobě, nedělej ani sám jiným. 25 Přirozené zákony jsou závazné ve svědomí; kdo se jimi řídí, jedná spravedlivě. Ve vnějším světě však zavazují pouze tehdy, může-li je člověk plnit bezpečně, jinak by se totiž dostaly do rozporu s přirozeným právem na sebezáchovu; nebylo by rozumné se jimi řídit a stát se kořistí nespravedlivých. Přirozené zákony jako příkazy rozumu jsou nezměnitelné a věčné, protože se nemůže stát, aby válka zachovávala život a mír jej ničil. 26 Hlavním důvodem, proč byl Thomas Hobbes zařazen do tohoto přehledu, je však jeho konkrétní formulace přirozených zákonů, jež svým myšlenkovým obsahem může zapůsobit i na dnešní čtenáře. 27 Logicky prvním přirozeným zákonem je vyhledávej a zachovávej mír. Cestu k míru, kterou Hobbes posléze využije ke konstrukci společenské smlouvy, ukazuje druhý zákon: Každý má být ochoten, jsou-li ovšem zároveň ochotni stejně ostatní, do té míry, jak uzná za potřebné pro svůj klid a bezpečnost, vzdáti se svého práva na vše a spokojiti se s takovou svobodou se zřetelem k ostatním, jakou by on sám poskytl jiným se zřetelem k sobě. Formou tohoto vzdání se práv je smlouva. O té hovoří třetí zákon ať lidé vykonávají sjednané úmluvy, jenž je zdrojem a původem spravedlnosti. Neboť nespravedlností je jedině porušení smlouvy; není-li smlouva, každý má přirozené právo na vše a nemůže tedy jednat nespravedlivě. Tyto tři zákony jsou klíčové, z ostatních vyberme jen některé. Tento předznamenává funkci trestu v dnešním trestním právu: Při odvetě a trestu máme míti na zřeteli ne minulé zlo, nýbrž budoucí dobro, tj. není dovoleno uložiti trest za nějakým jiným účelem než za tím, aby vinník byl napraven nebo jiní, varováni jeho potrestáním, stali se lepšími. 28 Tento zakotvuje rovnost: Ať každý uzná svého bližního za rovného od přírody. Tento se týká vlastnictví: Věci, které nemohou být rozděleny ani společny, jest přiznati prvnímu držiteli; věci, jež náležely otci, patří synu, pokud otec sám dříve nepřenesl právo na jiného. Další zákony se vztahují k řešení sporů: aby všem, kdož sjednávají mír, byl povolen bezpečný průvod, aby sporné strany podrobily své právo výroku rozhodčího, nikdo není vhodným rozhodčím v své věci a nikdo nesmí být soudcem, kdo dělá sobě naději na prospěch neb slávu z vítězství některé strany. K prvnímu zákonu o vyhledávání míru připojuje Hobbes např. tato pravidla: co jest mé, zůstane mým, dokud jsem se toho nevzdal, nikdo svou smlouvou nezavazuje se k nemožnosti, jsme zavázáni sliby pocházejícími z bázně, leč by je občanský zákon zakazoval, dřívější smlouva ruší pozdější, nelze se smlouvou zavázat k neodporování pokusu zabít či poranit a nikdo není vázán smlouvou obžalovat sebe nebo jiného, jehož potrestáním může si přivoditi trpký život. Na tento výměr přirozených zákonů pak v Hobbesově nejznámějším díle navazuje slavná XVII. kapitola, v níž se zrodí Leviathan. Přirozené zákony se totiž často příčí našim přirozeným zálibám a smlouvy bez meče nejsou než holá slova. Zajištění bezpečnosti 24 Hobbes: Základy filosofie státu a společnosti (O občanu), Praha 1909, str. 31 25 Hobbes, T.: Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského, Praha 1940, str. 190 26 Hobbes, T.: Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského, Praha 1940, str. 191 27 Formulace přirozených zákonů podle Hobbes, T.: Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského, Praha 1940, str. 165-192 a Hobbes, T.: Základy filosofie státu a společnosti (O občanu), Praha 1909, str. 31-55 28 Hobbes: Základy filosofie státu a společnosti (O občanu), Praha 1909, str. 46
a prosazení těchto rozumných, přirozených zákonů se stává úkolem vladaře, na kterého všichni přenesou svá práva sobě vládnout. Hobbesovy přirozené zákony lze chápat jako principy, na nichž stojí každý systém pozitivního práva. Toto přirozenoprávní pojetí právních principů je dnes již překonané, do přehledu různých variant používání právních principů však bezesporu patří. 4. Deklarace práv člověka a občana Příkladem časově následujícím po Hobbesovi je Deklarace práv člověka a občana z doby Francouzské revoluce. Národní shromáždění už 26. srpna 1789 prohlásilo v sedmnácti článcích přirozená, nezadatelná a posvátná práva člověka. Principiální charakter těchto článků je zdůrazněn jejich osvícenským původem, snahou definovat základní práva a svobody pro všechny lidi, všechny časy a všechny země 29, skutečností, že Deklarace byla součástí všech francouzských republikánských ústav včetně dnešní 30, a konečně i samotným textem Deklarace: osvícenský optimismus a apriorní, přirozenoprávní povaha lidských práv vyplývá z tvrzení preambule, že neznalost, opomíjení či neúcta k lidským právům jsou jedinými příčinami všeobecných běd a korupce vlád. Jednotlivé články pak zakotvují stěžejní principy liberálního státu a nejdůležitější lidská a politická práva. Zásadní význam mají všechny, protože však nemá smysl sem Deklaraci přepisovat, vyberme jen výrazné ideje, které leckdy přesahují například naši pozitivní úpravu: Sociální rozdíly mohou být založeny pouze na společenské prospěšnosti. (čl. 1) Cílem každého politického společenství je zachování přirozených a nepromlčitelných lidských práv, jimiž jsou svoboda, vlastnictví, osobní bezpečnost a odpor proti útlaku. (čl. 2) Svoboda spočívá v možnosti činit vše, co neškodí druhému. Výkon přirozených práv člověka nemá tedy jiných omezení než těch, která zajišťují ostatním členům společnosti požívání stejných práv. (čl.4) Zákon nemá právo zakazovat jiné, než činy společensky škodlivé. (čl. 5) Všem občanům... jsou dostupné veškeré veřejné hodnosti, místa a úřady podle jejich schopností a bez rozdílů, než těch, které vyplývají z jejich ctností a talentu. (čl. 6) Zákon nesmí stanovit jiné tresty než nezbytné a zjevně nutné... (čl. 8) (Veřejná) moc byla tedy zřízena ku prospěchu všech a nikoli k osobním výhodám těch, jimž je svěřena. (čl. 12) (Obecná daň) Musí být rozdělena stejně mezi všechny občany úměrně jejich majetkovým poměrům. (čl. 13) Společnost má právo požadovat na každém veřejném činiteli, aby jí skládal ze své činnosti účty. (čl. 15) Společnost, v níž nejsou zajištěny záruky práv ani zavedeno oddělení jednotlivých mocí, postrádá ústavy. (čl.16) Jiné články zakotvují suverenitu lidu, rovnost před zákonem, nullum crimen sine lege, presumpci neviny, svobodu projevu či ochranu vlastnictví. Na Deklaraci práv člověka a občana navazuje, zejména ve 20. století, celá řada dalších listin práv, jmenujme Všeobecnou deklaraci lidských práv OSN, Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, naši Listinu základních práv a svobod, ústavní články v mnoha zemích a naposledy Chartu základních práv EU. Ochrana lidských práv se po druhé světové válce dostala mezi přední témata politiky i práva. Lidská práva tak mohou být považována za nejvýznamnější principy soudobého práva; některé teorie právních principů, např. Alexyho, reflektují především problematiku lidskoprávních ustanovení. 5. Fuller a principy legality Úplně jiný typ pravidel prohlašuje za přirozené zákony zákonodárství a za procesní přirozené právo Lon Fuller. 31 Fuller se zabývá právem jako metodou regulace chování, 29 Jirásková, V.: Dokumenty k ústavním systémům, Praha 1996, str. 10 30 Jirásková, V.: Dokumenty k ústavním systémům, Praha 1996, str. 10 31 Fuller, L.: Morálka práva, Praha 1998, str. 92
pojímá právo jako cílevědomou činnost podřizování lidského chování pravidlům. 32 Fullerova teorie předpokládá člověka odpovědného (aspoň potenciálně), schopného porozumět pravidlům, dodržovat je a odpovídat za své chyby. Právo, nemá-li být urážkou důstojnosti takového člověka a má-li být účinné, musí respektovat osm principů zakládajících vnitřní morálku práva. Podle těchto principů 1. právo má mít obecnou normativní povahu, 2. zákony mají být vyhlášeny, 3. nemají působit nazpět, 4. mají být jasné, 5. bezrozporné, 6. nemají požadovat nemožné, 7. mají se vyznačovat určitou stálostí a 8. při jejich aplikaci má být úřední postup ve shodě s deklarovaným pravidlem. 33 Vnitřní morálka práva je morálkou aspirace 34, zákonodárce by měl usilovat o dodržování těchto osmi principů, není však bezpodmínečně požadováno jejich dokonalé naplnění. Je ovšem zřejmé, že podstatným narušením jednoho či více z těchto principů legality může být ohrožen celý podnik práva a zákonodárství; obsahuje-li totiž právní řád tajné, odporující si, retroaktivní či nemožnost požadující zákony, ztrácí tím morální nárok být respektován. Fullerovy principy mají specifické vlastnosti: 1. nepožadují dokonalé splnění, jsou spíše alexyovskými příkazy k optimalizaci, 2. adresátem pravidel nejsou občané, nýbrž zákonodárce (popř. též exekutiva) a 3. vůbec neupravují obsah právních pravidel, jsou spíše formálními požadavky na podobu práva a jeho výkon. Fullerovy principy se tak nevztahují k žádnému konkrétnímu právnímu řádu (ani k obecně liberálnímu jako Deklarace, ani k rozumně plynoucímu z požadavku sebezáchovy jako u Hobbese), jsou analýzou pojmu práva jako takového. 6. Principy spravedlnosti Spravedlnost je podle Aleše Gerlocha nejobecnější právní hodnotou, finálním účelem práva. 35 Právo a spravedlnost spolu úzce souvisí. Proto by v pojednání o různých pojetích právních principů neměla chybět zmínka o principech spravedlnosti. Teorie spravedlnosti Johna Rawlse 36 výrazně ovlivnila současnou politickou, sociální a právní filosofii. Rawls formuluje slavné dva principy spravedlnosti, které by svobodní a rozumní lidé, prosazujíce vlastní zájmy, přijali v počáteční situaci rovnosti pod závojem nevědomosti o vlastním společenském postavení, původu, schopnostech a koncepci dobra. Těmito principy jsou (ve formulaci z roku 1981): I. Každá osoba má rovné právo na plně adekvátní rozvrh rovných základních svobod, který je slučitelný s obdobným rozvrhem svobod pro všechny. II. Společenské a ekonomické nerovnosti musejí splňovat dvě podmínky. Za prvé, musejí být spojeny s úřady a pozicemi přístupnými všem za podmínek férové rovnosti příležitostí; a za druhé, musejí sloužit k co největšímu prospěchu nejméně zvýhodněným členům společnosti. 37 Takto definované principy spravedlnosti jsou kritériem pro posuzování společenských institucí včetně práva. Vůči právu tedy představují mimoprávní hledisko a poměřují soulad práva s politickou koncepcí egalitárního liberalismu. Miloš Večeřa se pokusil o soupis principů spravedlnosti. 38 Podle těchto principů mohou být rozdělovány statky, stejně jako práva a povinnosti. Princip rovnosti zaručuje všem stejné zacházení a rovnost výsledků či životních podmínek. Princip zásluhovosti hodnotí minulé jednání a vynaložené úsilí. Princip výkonnosti rozděluje podle dosažených výsledků. Princip potřebnosti dává přednost sociálně slabším. Princip rovnosti příležitostí klade důraz na rovné 32 Fuller, L.: Morálka práva, Praha 1998, str. 91 33 Osm principů legality viz Fuller, L.: Morálka práva, Praha 1998, str. 48-90 34 Fuller, L.: Morálka práva, Praha 1998, str. 45 35 Gerloch, A.: Teorie práva, 2. vydání, Dobrá Voda 2000, str. 262 36 Rawls, J.: Teorie spravedlnosti, Praha 1995 37 Rawls, J.: Základní svobody a jejich priorita, in: Kis, J.:Současná politická filosofie, Praha 1997, str. 166 38 Večeřa, M.: Spravedlnost v právu, Brno 1997, str. 37-42
šance. Princip schopnosti a potenciálu rozděluje povinnosti podle možností jim dostát. Princip původu či hodnosti zohledňuje tato společenská postavení. Princip právních nároků má jako kritérium obsah právních norem. Zkoumání, které principy spravedlnosti převládají v právu či jednotlivých právních odvětvích, může přinést zajímavé výsledky. 1. Principy spravedlnosti jakožto principy rozdělování mají svůj zřetelný politický rozměr. Není obtížné identifikovat některé z uvedených principů s určitými politickými směry. Analýza práva prostřednictvím těchto principů tak může odhalit např. změny politického zabarvení právního řádu v čase, nebo porovnávat z tohoto hlediska právní řády různých zemí. 2. Některé z uvedených principů jsou charakteristické pro určitá právní odvětví či pododvětví, především ve veřejném právu. Tak např. v sociální péči jde o princip potřebnosti, v důchodovém pojištění princip zásluhovosti, modifikovaný principem rovnosti výsledků, v daňovém právu princip schopnosti a potenciálu, v zadávání veřejných zakázek princip výkonnosti, atd. Důkladnější zkoumání této problematiky by mohlo vést k hlubšímu pochopení specifik jednotlivých právních odvětví. 7. Knapp a obecné principy právní Viktor Knapp ve Velkých právních systémech definuje obecné zásady právní jako všeobecné postuláty na lidské chování, které jsou uznávané v civilizovaných zemích a intuitivně vnímané jako zásady právní, i když nejsou výslovně vyjádřeny v zákonech; jsou však součástí právního vědomí. 39 Ve vztahu k právnímu řádu mohou být obecné zásady právní v pěti pozicích: 1. Zákon na ně odkazuje, jak tomu bylo v případě 7 ABGB. 2. Zákon zásadu vtěluje, příkladem je zásada neminem laedere v 415 OZ. 3. Zásada se nevyskytuje v zákoně, ale je dobrovolně akceptována nebo slouží jako interpretační pravidlo, jako příklady Knapp uvádí pacta sunt servanda, lex retro non agit a také interpretační zásady lex posterior derogat priori a lex specialis derogat generali. 4. Zásada je v právním řádu známá, ale zákon ji vylučuje, např. vyloučení zásady nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet v 486 OZ a 446 ObchZ. 5. Zásada je v právním řádu neznámá; Knapp tu uvádí zásadu caveat emptor a s drobnou výhradou ustanovení 40a OZ též zásadu nemo turpitudinem suam allegare potest. 40 Obecné zásady právní tak podle Knappa působí buď normativně (1, 2), nebo interpretačně (3), nebo nepůsobí vůbec (4, 5). Jako příklad využití obecných zásad právních v právní komparatistice ukazuje Knapp porovnávání zásady ochrany dobré víry s podobnou, ale specifickou, zásadou německého práva Treu und Glauben. Knappovo pojetí obecných zásad právních je přísně pozitivistické. Normativně působí jen ta zásada, která pramení ze zákona (z textu nebo odkazu). K tomu Knapp připouští interpretační význam nemnoha dalších zásad, intuitivně dodržovaných kvaziobyčejovým způsobem. Zásadní rozdíl Knappova a Dworkinova náhledu lze osvětlit na příkladu zásady nemo turpitudinem suam allegare potest. Zatímco Knapp upírá této zásadě jak normativní, tak i interpretační význam z důvodu absence zákonného základu i kvaziobyčejové akceptace, Dworkin právě této zásadě dává přednost v aplikaci před zákonnou dědickou posloupností ve zmiňovaném případu dědění vraha po své oběti. Pro Knappa je nemo turpitudinem... zásadou právně irelevantní (v lepším případě pak pouze interpretačním vodítkem). Pro Dworkina má tento princip jako požadavek společenské morálky v daném případě silnější právní relevanci než konkurující princip vyjádřený v zákoně, protože jej lze lépe ospravedlnit v rámci politické teorie, jež ospravedlňuje ústavu a klíčové instituce dané společnosti. 8. Hurdík a zásady soukromého práva 39 Knapp, V.: Velké právní systémy, Praha 1996, str. 59 40 Knapp, V.: Velké právní systémy, Praha 1996, str. 61
Jan Hurdík věnoval zásadám soukromého práva stejnojmennou monografii, v níž rozebírá několik nejdůležitějších soukromoprávních zásad. V teoretického úvodu shrnuje důležité poznatky a myšlenky o právních zásadách (či principech, Hurdík je užívá jako synonyma); některé z nich projděme i zde. 1. Principy či zásady lze jen těžko definovat, s každým pokusem o definici ztrácejí část své mnohovýznamovosti 41 ; to ovšem neznamená, že by definice a kategorizace zásad nebyly přínosné. 2. Odvětvové zásady lze rozdělit do dvou skupin, jsou jimi a) obecné humanitární resp. mravní hodnoty, často vyjádřené pouze jako postulát v ústavních předpisech, a b) tzv. generální klauzule, zpravidla vyjádřené v konkrétním právním předpisu v klasické normativní struktuře, nicméně s vysoce abstraktním obsahem a maximálně širokým rozsahem působnosti. 42 3. Právní zásady představují též kritérium diferenciace právního systému - samostatné právní odvětví by se mělo vyznačovat vedle specifického předmětu právní regulace rovněž způsobilostí tvořit vlastní právní zásady a vlastní obecnou část právní úpravy (jakýsi lex generalis). 43 4. Vnitřní soulad práva se odráží především v jednotě jeho zásad. 44 Práce na rekodifikaci soukromého práva by se měly opírat o jednotný a propracovaný systém zásad soukromého práva; to povede i k větší účinnosti práva. Do přehledu zásad soukromého práva zařadil Hurdík jako základní princip zásadu individuální autonomie, resp. autonomie vůle. S ní souvisí ústavně zakotvená zásada vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno. Další je zásada dispozitivnosti právní úpravy; tu vyjadřuje občanský i obchodní zákoník. Zásada demokratismu soukromého práva se projevuje při tvorbě vůle kolektivů, jimiž v soukromém právu jsou např. spoluvlastníci, společní nájemci či členové právnických osob; rozhodování v kolektivech vychází z vůle většiny a dbá ochrany menšin. Zásada ekvity je výraz presumpce poctivosti chování účastníků v soukromoprávních vztazích 45. Pod tuto obecnou zásadu Hurdík řadí zásadu dobrých mravů a zásadu zákazu zneužití subjektivních práv. Zásada právní jistoty je souborem právních zásad, které chrání účastníka soukromoprávního vztahu před ostatními účastníky těchto vztahů, nebo před zásahy státní moci do těchto vztahů. Hurdík zde podrobněji rozebírá zásadu ochrany dobré víry, zásadu ochrany práv třetích osob, zásadu zákon nepůsobí zpětně a zásadu ochrany nabytých práv; pouze zmiňuje zásadu ochrany vlastnictví, zásadu pacta sunt servanda a zásadu neminem laedere. Přehled zásad soukromého práva ukončují zásada prevence a zásada vigilantibus iura. Jak vyplývá hned z prvního uvedeného poznatku, Hurdík nenabízí nějaké jednoznačné pojetí právních principů. Ve své práci dává prostor různým pojetím a podrobně se věnuje především historickému vývoji konkrétních soukromoprávních zásad. 9. Trestní řád a základní zásady trestního řízení Řada právních principů je přímo formulována v zákonech; zejména v ústavních dokumentech a v kodexech. Málokdy se to však děje formou souhrnného katalogu zásad zákona, jak ho podává 2 trestního řádu 46 pod nadpisem Základní zásady trestního řízení. Tyto zásady zaslouženě poutají pozornost právní vědy; proto dříve, než se zaměříme na jednotlivé zásady, seznámíme se s jejich teoretickým zpracováním, jak je nabízí nejnovější učebnice trestního práva procesního kolektivu vedeného Jiřím Jelínkem. 47 Základní zásady trestního řízení vymezuje učebnice jako a) určité právní principy, vůdčí 41 Hurdík, J.: Zásady soukromého práva, Brno 1998, str. 12 42 Hurdík, J.: Zásady soukromého práva, Brno 1998, str. 13 43 Hurdík, J.: Zásady soukromého práva, Brno 1998, str. 25-26 44 Hurdík, J.: Zásady soukromého práva, Brno 1998, str. 30 45 Hurdík, J.: Zásady soukromého práva, Brno 1998, str. 73 46 zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů včetně komplexní novely zákonem č. 265/2001 Sb. 47 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní, Praha 2002
právní ideje, jimiž je ovládáno trestní řízení; b) základ, na němž je vybudována organizace trestního řízení a c) mínění zákonodárce o nejúčelnějším uspořádání trestního procesu. Těmto zásadám je připisován čtverý význam: poznávací, interpretační, aplikační a význam pro tvorbu práva. Učebnice se čtvrtým významem spojuje tezi, že nové instituty v zákonu nemají kolidovat s těmito zásadami, ale zásady se nemusí uplatnit zcela a u každého institutu. 48 V 2 trestního řádu (v novém znění s účinností od 1. 1. 2002) nacházíme tyto zásady: zásadu stíhání jen ze zákonných důvodů (odst. 1), zásadu presumpce neviny (odst. 2), zásadu legality (státní zástupce stíhá všechny trestné činy, o nichž se dozví; odst. 3), zásadu oficiality (odst. 4). Zásady legality a oficiality se uplatní, pokud zákon nestanoví jinak. V odst. 4 jsou uvedeny další zásady postupu orgánů činných v trestním řízení - jednají co nejrychleji a s plným šetřením lidských práv a svobod; do práv osob zasahují jen v odůvodněných případech, na základě zákona a v nezbytné míře (zásada přiměřenosti). Odst. 5 obsahuje zásadu materiální pravdy (zjišťuje se skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti) a zásadu vyhledávací (orgány činné v trestním řízení objasňují i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti ve prospěch i v neprospěch). Dalšími zásadami trestního řízení jsou zásada volného hodnocení důkazů (odst. 6), zásada spolupráce se zájmovými sdruženími občanů (odst. 7), obžalovací zásada (trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby podané státním zástupcem; odst. 8); z odst. 9 vyplývá subsidiární senátní rozhodování. Další odstavce zakotvují zásadu veřejnosti (odst. 10), zásadu ústnosti (odst. 11), zásadu bezprostřednosti (odst. 12), zásadu zajištění práva na obhajobu (odst. 13) a zásadu jednání v českém jazyce spolu s právem užívat mateřský nebo jiný jazyk (odst. 14). Na první pohled je jasné, že jmenované zásady se od sebe liší. U zásad legality, oportunity a veřejnosti je výslovně připuštěna možnost výjimky a tyto výjimky jsou v praxi poměrně časté (srov. trestní stíhání se souhlasem poškozeného podle 163 nebo neveřejné hlavní líčení podle 200). Teze, že zásady jsou sice vůdčí ideje úpravy, avšak nemusí se uplatnit zcela a u každého institutu, je zde namístě. Totéž lze patrně říci i u zásad bezprostřednosti a ústnosti, které jsou formulovány bezvýjimečně. Konkrétní ustanovení budou mít v aplikaci přednost před zásadami jakožto lex specialis (srov. např. čtení protokolu o výpovědi svědka v 211). Pojetí zásad trestního řízení jako lex generalis je však narušeno ústavněprávním charakterem některých zásad. Ačkoli se trestní řád snaží neopakovat ústavněprávní principy zakotvené zejména v čl. 40 Listiny, přesto některé z uvedených zásad mají normativní sílu ústavní. Jde o zásadu presumpce neviny, jež je i v Listině, a dále o zásadu stíhání jen ze zákonných důvodů a zásadu přiměřenosti, jež lze z Listiny dovodit. Tyto ústavně zakotvené zásady by tedy měly mít přednost před zákonnými ustanoveními, má to však svá ale, plynoucí z povahy každé z nich. Zásada stíhání jen ze zákonných důvodů je výhradou zákona, kompetenčním pravidlem, vylučujícím stíhání bez zákonného podkladu; její přednost před zákonem se tedy omezuje jen na střet s jinými kompetenčními pravidly, které by zakládaly např. širokou diskreci státního zástupce. Zásada presumpce neviny má sice absolutní povahu, ale zase není pravidlem chování, nýbrž právní domněnkou; není jednoduché určit, jaké konkrétní příkazy chování či zákazy chování z ní vyplývají. Zásada přiměřenosti je kombinací výhrady zákona (zásah jen na základě zákona) a alexyovského příkazu k optimalizaci (zásah v odůvodněných případech a v nezbytné míře), jenž sice bude mít přednost před zákonem, ale bude se aplikovat poměřováním. Ani u jedné z těchto tří zásad nelze konstatovat, že staví zákonodárci nějaké jasné meze. Podívejme se krátce na další zásady v 2 trestního řádu. Těžko si představit konkrétní použití zásady spolupráce se zájmovými sdruženími občanů; tato zásada se asi nejvíce blíží samomluvě zákonodárce. Zásady pátého odstavce, požadující zjištění stavu věci bez 48 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní, Praha 2002, str. 76 a násl.
důvodných pochybností a objasňování okolností ve prospěch i v neprospěch, lze chápat jako příkazy k optimalizaci - posuzování je otázkou míry. Zásada volného hodnocení důkazů bude nejspíše lex generalis. Zajímavá je zásada požadující poučení o právech na obhajobu; vychází sice z ústavou zaručeného práva na obhajobu, to však nezahrnuje právo na poučení. Těžko si však představit situaci, v níž by bylo ospravedlněné odepřít toto poučení. Úvahy nad základními zásadami trestního řízení nám dávají tušit, jakou rozmanitostí se vyznačuje materie právních principů i v případě, že mají formálně stejné místo v právním řádu a týkají se stejné sféry regulace. Poslední z devíti příkladů, v nichž tak či onak figurovaly právní principy či příbuzné standardy, tak předznamenává příští kapitolu, věnovanou obecným problémům právních principů.
III. Právní principy - vymezení, důvody zkoumání, prameny Tři prvky budeme sledovat u každého pojetí právních principů. Za prvé definici právního principu a ohraničení množiny právních principů uprostřed jiných typů pravidel, kritéria jejich odlišení. Za druhé důvody zkoumání právních principů toho kterého pojetí; tím je myšlena obvykle teorie, jejíž součást právní principy představují, může jím však být i praktický, např. legislativní záměr. Za třetí původ právních principů v jednotlivých pojetích, prameny, odkud jsou principy čerpány. Výchozí tezí této kapitoly je: Definice právních principů, stejně jako jejich prameny, závisí na konkrétním důvodu, proč se právními principy zabýváme. Právní zásady sice existují odedávna, jejich nepřeberné množství nalezneme například v justiniánské kodifikaci, avšak jejich pojetí a vymezení jsou velmi neostrá. Zhuštěně řečeno: pojem právního principu je nástrojem konkrétní teorie; používá se tak, aby nejlépe posloužil osvětlení problémů zkoumaných teorií; volnost vymezení by však neměla vybočit z mezí intuitivního pojímání právních principů, jak se historicky vytvořilo ve vědomí právníků. V této kapitole nejprve stručně shrneme pomocí tří prvků příklady z II. kapitoly. Už v této kapitole naznačím možnost redukce právního řádu na jeho principy; této teorii bude věnována především IV. kapitola. V dalších částech III. kapitoly se budeme odděleně zabývat jednotlivými prvky, tedy vymezením, důvody zkoumání a prameny právních principů. U prvního se zaměříme na otázku, jaké atributy jsou spojovány s právními principy. U druhého nám půjde zejména o příčiny zvýšeného zájmu o právní principy v poslední době. Pojednání o třetím prvku bude těsněji svázáno s redukční teorií; budeme se ptát, kde hledat prameny principů nejlépe vystihujících obsah právního řádu. 1. Analýza přístupů k právním principům Pokusme se stručně určit, jak vymezují principy (a), proč je zkoumají (b) a odkud je čerpají (c) koncepce, jimž byla věnována II. kapitola. Sledujme, jaký vliv má důvod zkoumání principů na jejich vymezení. Dworkin používá svou teorii právních principů hlavně k analýze soudního rozhodování a ke kritice dosavadního pozitivistického vysvětlení (b). Ve své teorii využívá principy jako standardy odlišné od právních norem; rozdíl mezi principy a normami je logický; principy nelze aplikovat subsumpcí, nelze o nich říci, že buď platí, nebo neplatí (a). Pramenem principů je dosavadní judikatura a legislativa, ale lze aplikovat i jiné vhodné principy, pokud odrážejí morálku společnosti a vyhovují politické teorii, jež ospravedlňuje právní a politické instituce (c). Alexyho teorie je modifikací Dworkina. Alexy se s pomocí právních principů snaží vykreslit racionální právní systém, schopný řešit i obtížné případy (b), principy jsou příkazy k optimalizaci, požadující splnění v maximální možné míře (a), pramenem principů jsou pro Alexyho především ústavní články o lidských právech a svobodách (c). Hobbesova politická filosofie je založena na fiktivní společenské smlouvě (b). Jedním z východisek teorie je existence přirozených zákonů jako předpisů zdravého rozumu směřujících k sebezáchově člověka (a). Mají charakter věčných a nezměnitelných axiomů; jejich pramenem je rozum (c). Deklarace práv člověka a občana je soupisem přirozených a nezcizitelných práv pro všechny časy, lidi a země, jehož cílem je stanovit omezující pravidla pro vládu a její výkon (b). Deklarace tedy obsahuje přirozená, apriori lidem daná práva (a), jejichž pramenem je lidská přirozenost v osvícenském duchu (c). Fuller se zabývá právem jako činností podřizující lidské chování pravidlům (b). Součástí tohoto řemesla jsou principy legality coby požadavky na vnitřní morálku normotvorby (a). Pramenem Fullerových desiderat je patrně analýza pojmu práva metodou redukce ad absurdum (c).
Rawlsovy principy spravedlnosti jsou pravidla rozdělování společenských statků (a). Teorie spravedlnosti je pokusem o vyvození a odůvodnění těchto principů (b). Pramenem dvou principů je fiktivní dohoda lidí, uzavřená pod závojem nevědomosti o jejich schopnostech, postavení ve společnosti, atd. (c) Knapp ve své komparatistické práci srovnává různé segmenty práva včetně obecných zásad právních (b). Pro Knappa jsou obecné zásady právní všeobecnými postuláty na lidské chování a působí normativně nebo interpretačně nebo vůbec (a), přičemž normativně působící zásady musí mít oporu v zákoně (aspoň odkazem), pouhým interpretačním vodítkům postačuje přítomnost v právním vědomí (c). Hurdík se prostřednictvím právních zásad zabývá teoretickými základy soukromého práva (b). Připouští různé druhy právních principů, do své práce však vybírá pouze nemnoho klíčových zásad soukromého práva (a). Některé zásady vyplývají ze zákona, především ale zásady formuluje právní věda (c). Sepsání základních zásad trestního řízení v úvodních ustanoveních trestního řádu má především interpretační význam jako mínění zákonodárce o nejúčelnějším uspořádání trestního procesu (b). Zásady jsou vůdčími právními idejemi, jimiž je ovládáno trestní řízení; mezi sebou se ale dost liší (a). Jejich pramenem je zákon (c). Vybranými příklady se samozřejmě nevyčerpávají všechna zkoumání právních principů. Právní principy mají svůj význam pro systematiku práva, argumentaci v právu, posouzení vývoje práva, pro úvahy o účinnosti a pochopitelně též pro výuku práva. Lze říci, že konkrétní vymezení právních principů je buď závislé na teorii, jejíž součástí principy jsou (viz Dworkin, Alexy, Hobbes, Fuller), nebo je široké, takřka všeobsažné, a z principů se pro konkrétní účel činí výběr (viz Hurdík, trestní řád). Na tomto místě se poprvé zmíním o úkolu, který jsem si vytkl především, tedy o možnosti redukce právního řádu na jeho principy. Současný právní řád, pojímáme-li jej jako soubor právních norem, či obecněji, jako soubor právních pravidel, nevyniká zrovna přehledností. To je na škodu v mnoha ohledech. Znalost práva se pro občany stává nedostižným ideálem. Právní řád (bavme se o českém) se poměrně rychle mění a zároveň rozšiřuje. Udržet si přehled o platném právu může být problém i pro právníky. Právo, ač je bezesporu velmi významným společenským fenoménem, neupoutává dostatečně pozornost sociálních věd. Právní systém v současné podobě je pro sociology, politology, psychology, ekonomy či historiky těžko uchopitelný. Myslím si, že právě právní principy, jež jsou koncentrovaným vyjádřením obsahu práva, mohou být vhodným nástrojem pro zpřehlednění právního systému. Cesta vede přes výběr přijatelného počtu právních principů, které charakterizují právní řád jako celek, právní odvětví, pododvětví i nejdůležitější právní instituty. Tento soubor právních principů by se stal objektem bádání namísto právního řádu jako souboru právních pravidel. Požadavkem přitom je, aby touto redukcí právního řádu na právní principy nedošlo k výraznějšímu zkreslení obsahu právního řádu; neboť o obsah právního řádu tu běží. Problémy spojené s touto redukcí rozebereme ve IV. kapitole. Nyní se vraťme k právním principům jako takovým; zohledněme však konkrétní účel jejich zkoumání, tedy záměr této redukce. 2. Atributy spojované s právními principy Dosud jsme se zabývali právními principy pouze na konkrétních případech zkoumání, ty však rozhodně nepokrývají celou problematiku právních principů. Už teď je možné předeslat, že pro redukci práva na principy bude klíčovým kritériem význam principu pro právní řád; pokud však jde o základní množinu, z níž budou významné principy vybírány, přikláním se k širokému vymezení právních principů (viz předchozí část kapitoly). Má definice právních principů bude sice široká a neostrá, nemůže být ale svévolná. Již výše bylo řečeno, že by se žádné pojetí právních principů nemělo vymykat intuitivnímu chápání principů právnickou obcí; této zásady se hodlám přidržet. Na tomto místě tedy analyzujme, co tvoří obsah představ
právníků o právních principech, které atributy a vlastnosti jsou právním principům připisovány. Přehled různých vymezení právních principů sestavil Alexy (viz II. kapitola), vedle toho budou naším východiskem statě ze sborníku Právní principy. 49 Zopakujme, že Alexy uvádí jako příklady slabého odlišení principů od norem tato kritéria: a) původ, b) explicitnost hodnotového obsahu, c) morální obsah či vztah k ideji práva, d) vztah k nejvyššímu zákonu, e) význam pro právní řád, f) jistotu poznání, g) všeobecnou platnost, h) přítomnost v různých právních řádech; v silném odlišení jsou principy i) důvody pro normy (ne normy samé), j) pravidla argumentace (ne pravidla chování) či k) příkazy k optimalizaci. Nyní se podívejme na charakteristiky a atributy, jež spojují s právními principy autoři statí ve sborníku Právní principy. Pro Holländera jsou právní principy axiomy v normovém souboru (1), regulativními idejemi pro komplex norem či pro interpretaci (2), vyznačují se vysokým stupněm obecnosti subsumpčních podmínek (3), jsou nejtěsněji spjaty s hodnotovými a teleologickými východisky práva (4) a samy představují východisko pro normotvorbu i interpretaci práva (5). 50 Podle Boguszaka lze principy vždy vyjádřit podmínkovou normativní větou (6). 51 Právní principy Boguszak definuje jako pravidla, která jsou staletou vymožeností právní kultury a jsou právu imanentní v právním státě (7). 52 Zároveň jsou principy i společenským faktem, majetkem právního a společenského vědomí, communis opinio doctorum (8). 53 Pro Weinbergera je právní princip normativně stanoveným hlediskem právního hodnocení při právním rozhodování (9) 54 ; v Normě a instituci Weinberger charakterizoval právní principy jako abstraktní právní pravidla, která přímo neurčují, jaké chování má být nebo jaké chování je dovoleno (10) 55. Bárány připisuje právním principům tyto atributy: jde o normy (ve smyslu pravidel, pozn. J. W.), které lze realizovat velmi různorodým konáním (11), týkají se relativně velkých částí pozitivního práva (12) a uskutečňují se v míře dané faktickými a právními možnostmi (13). 56 Právní principy jsou součástí právního vědomí (14) a nemohou být (sociologicky chápáno) v rozporu s morálkou (15). 57 Bárány klade otázku, zda existuje pyramida principů podle míry všeobecnosti (16). Gerloch vymezuje právní principy jako nejobecnější pravidla chování (17), jako regulativní ideje, které v normativní podobě vyjadřují obecné cíle práva, jimiž jsou základní hodnoty (18). 58 Pro Pinze jsou principy mj. koncentrovaným vyjádřením obsahu práva (19). 59 Zoulík pojímá právní principy jako požadavky na normotvorbu (20), které předcházejí právo a nejsou tedy výsledkem tvorby práva (21). 60 Podle Filipovy učebnice ústavního práva představují principy konstitucionalismu systém hodnot, které v sobě obsahují veškerou logiku ústavního řádu (22), 61 přičemž ani inkorporací do právního předpisu neztrácejí nadpozitivní 49 Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999 50 Holländer, P.: Deficit Dworkinovy a Alexyho koncepce logického vymezování právních principů, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 17 51 Boguszak, J.: Právní principy, hodnoty, finalita, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 26 52 tamtéž 53 Boguszak, J.: Právní principy, hodnoty, finalita, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 28 54 Weinberger, O.: Formální charakteristika právních a právně-politických principů, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 41 55 Weinberger, O.: Norma a instituce, Brno 1995, str. 80 56 Bárány, E.: Právne princípy medzi prirodzeným a pozitívnym právom, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 56 57 Bárány, E.: Právne princípy medzi prirodzeným a pozitívnym právom, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 57-58 58 Gerloch, A.: Princip právní jistoty v soudobém právu, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 77 59 Pinz, J.: Právní principy, zásady a legis ratio, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 112 60 Zoulík, F.: Právní principy a procesní zásady, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 179 61 Filip, J.: Ústavní právo 1, Brno 1999, str. 179
a předpozitivní povahu (23). 62 Zastavme se podrobněji u stati Zdeňka Kühna. Ten věnoval právním principům monografii a jeho názory a poznatky jsou velmi inspirativní. Pro Kühna jsou právní principy pravidly tvořícími základ právního institutu, zákona, právního odvětví nebo právního řádu jako celku (24), 63 příkladem principu ovládajícího právní institut je přísná formálnost směnečných úkonů u směnky, principy celého právního řádu jsou tradičně chápané obecné zásady právní. Každý právní princip má kondicionální strukturu, na rozdíl od norem však s otevřeným antecedentem (25), to značí, že právní princip se uplatní pouze tehdy, pokud jiný právní standard v dané situaci neváží více (26). 64 Každý princip má totiž dosah na minimálně několik právních norem a zpravidla z něho existuje výjimka (27). Kühn dále trvá na tom, aby s jedním právním principem byla spojena jen jedna implikace, jen jedna myšlenka (28) 65, což nesplňuje např. právní jistota nebo právní stát. Principy se tak aplikují rovněž subsumpcí, ta však nemusí poskytnout definitivní řešení (29). 66 Právní principy jsou nositeli hodnot, nemusejí ovšem mít nic společného s morálkou (30). 67 Zkusme postupně probrat skupiny atributů. A. Poměrně časté je vymezení principů jako regulativních idejí (2, 18). V tomto pojmu podle mého názoru regulativní odkazuje na principy jako základ či východisko normotvorby (5, 24), případně požadavky na normotvorbu (20), dále jako východisko interpretace (5, 9), zatímco ideje budí souvislost s abstraktností, tedy, že princip přímo neurčuje, jaké chování má být (10). B. Druhá skupina atributů vyjadřuje obecnost, široký záběr principů; tomu odpovídá obecnost subsumpčních podmínek (3), otevřený antecedent (25), splnitelnost různorodým konáním (11), vztah k velkým částem pozitivního práva (12), skutečnost, že princip má vždy dosah minimálně na několik norem (27) či přímo vymezení principů jako nejobecnějších pravidel chování (17). C. Co se týče formální stránky, někteří autoři požadují od principů možnost vyjádřit je podmínkovou normativní větou (6, 25), podle Kühna má být dále s jedním principem spojena jen jedna implikace (28). D. S Alexyho pojetím principů jako příkazů k optimalizaci souvisí vyjádření, že principy se aplikují v míře dané faktickými a právními možnostmi (13) a že se uplatní jen tehdy, pokud jiný standard neváží více (26). E. Často se u právních principů hledá hodnotový obsah (4, 18, 22, 30). F. Občas je upozorňováno na výraznou přítomnost právních principů v právním vědomí (8, 14). G. Moment nadpozitivního charakteru principů se objevuje nejen v řadě úvodních příkladů (Hobbes, Fuller, Deklarace), nýbrž i zde (21, 23). H. Úzké pojetí právních principů vyžaduje jejich dlouhodobost a prostorovou rozšířenost (koncept obecných zásad právních u Knappa, rovněž g) a h) v Alexyho soupisu a teze 7 profesora Boguszaka). Plně souhlasím s Kühnovým vymezením právního principu jako základu právního institutu, zákona, právního odvětví nebo právního řádu jako celku (24), k pojetí principu jako základu něčeho nás přímo vede jazyková analýza pojmu princip. Základní množina, z níž chci vybírat principy významné pro právní řád, má být široká, pro tento účel je tedy plně adekvátní začít s principy už na úrovni právních institutů; řada institutů má totiž takový 62 Filip, J.: Ústavní právo 1, Brno 1999, str. 183 63 Kühn, Z.: Pojem a role právního principu, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 93 64 Kühn, Z.: Pojem a role právního principu, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 94-95 65 Kühn, Z.: Pojem a role právního principu, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 96 66 Kühn, Z.: Pojem a role právního principu, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 96 67 Kühn, Z.: Pojem a role právního principu, in: Boguszak, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov 1999, str. 97
význam, že by jejich eliminace byla na újmu obsahové přibližnosti souboru principů a právního řádu. Také souhlasím s požadavkem kondicionální normativní podoby principu; je to důležitý definiční znak. Chceme-li redukovat soubor právních pravidel na principy, musíme redukovat na standardy téhož druhu, jako jsou prvky původního souboru. Každý princip musí být schopen sdělit, co podle něj má být (dispozice) a na jaké faktické situace se vztahuje (hypotéza). Požadavek kondicionální normativní podoby částečně řeší i poměr principů a hodnot, přísně je totiž odlišuje co do formy. Vezměme si příklad hodnoty právní jistoty. Takto zatím o právním řádu nevypovídá nic. Teprve princip právní jistoty, formulovaný např. každý (včetně zákonodárce) má dbát, aby nebylo bez legitimního důvodu vnějším zásahem zhoršováno právní postavení jiné osoby, včetně jejích očekávání o budoucím právním postavení, může sloužit jako východisko pokusu o zachycení obsahu právního řádu. Tento komplexní princip platí v celém právním řádu, v různých právních odvětvích však v odlišných konkrétních podobách (např. nullum crimen sine lege v trestním, ochrana práv třetích osob v občanském, zásada legitimního očekávání ve správním právu, atd.). Zdá se, že každou hodnotu lze přetransformovat v princip jako princip ochrany hodnoty, avšak tyto principy jsou nesmírně obecné, a tudíž mají malou sdělnou hodnotu. Proto také není možné dobře charakterizovat právní řád pomocí hodnot. Tvrzení, že právní řád je založen na ochraně životů, majetků, jistoty, svobody, morálky či spravedlnosti, je banální. Jinou otázkou ve vztahu principů a hodnot je, zda opravdu každý princip má hodnotový obsah. Rozhodně bych neodlišoval normy a principy podle toho, že první nemají hodnotový obsah, zatímco druhé ano. Všechny mají hodnotový obsah v následujícím smyslu: Každý princip i norma mají nějaký účel. Účely v právu jsou vždy hodnoty. Každý princip i norma proto mají hodnotový obsah. Nelze ovšem říci, že by principy měly k hodnotám těsnější vztah než normy, že by třeba explicitně vyjadřovaly hodnoty. Vezměme jako příklad zásadu genera perire non censetur, ze které plyne, že náhodný zánik druhově určených věcí jde k tíži zavázanému a ne vlastníkovi. Toto pravidlo je zjevně účelné; těžko se určuje, zda mi byla ukradena zrovna vlastní nebo vypůjčená bankovka. Hodnotou zde bude patrně ulehčení závazkových vztahů a předcházení sporům. Vztah k hodnotě je tu velmi nepřímý a nejedná se zrovna o základní hodnoty. Principy, jak je pojímáme v této práci, tedy nemají ex definitione nějaký privilegovaný vztah k hodnotám a tvrzení o jejich hodnotovém obsahu je tautologické. Tím ovšem nechci říci, že neexistují principy s výrazným hodnotovým obsahem, ani že nelze například pro účely etické analýzy práva definovat principy jejich hodnotovým obsahem. Přejděme k atributům abstraktnosti a obecnosti právních principů. Tyto vlastnosti jsou možností, jak odlišit normy a principy. Weinbergerova teze, podle níž princip přímo neurčuje, jaké chování má být, je pro naše účely příliš přísná. Princip pacta sunt servanda určuje, jaké chování má být, s tím, že právní řád obsahuje z něho výjimky. Alexy mezi své příkazy k optimalizaci neřadí bezvýjimečná pravidla, vyžadující absolutní uplatnění, např. nulla poena sine lege. Otázkou tu je, zda princip může být bezvýjimečný. Z hlediska potřeb redukční metody samozřejmě ano. Závažné pravidlo s velkým významem pro právní řád není možné pominout kvůli jeho bezvýjimečnosti; tím by zredukovaná podoba právního řádu ztratila na vypovídací hodnotě. Jemnější je Kühnova teze, podle které má každý princip dosah na minimálně několik právních norem. Ta vyžaduje od principů alespoň minimální míru obecnosti. To je rozumné, protože jinak by množina principů a množina pravidel byly totožné, každá norma by byla principem. I tak by bylo možné redukovat právní řád na omezený počet norem-principů, ale při takové šíři základní množiny by to bylo nesmírně problematické. Kritérium, podle něhož do základní množiny zařadíme jen obecná pravidla, která mají (alespoň potenciálně) dosah na několik právních norem, může být dobrým vodítkem a pomůckou.
K ostatním skupinám atributů stačí stručně: Alexyovský charakter příkazů k optimalizaci, které se splňují jen v míře faktických a právních možností, je pevně svázán s Dworkinovou a Alexyho teorií právních principů aplikovaných poměřováním. Nám jde o vystižení obsahu právního řádu, ne o řešení obtížných případů; tato vlastnost je tak pro nás nadbytečná. Vztah principů k právnímu vědomí je myšlenka hodná např. sociologického zkoumání, těžko však bude vhodným definičním znakem. Nadpozitivní charakter rozhodně není obecnou vlastností právních principů. A vymezení právních principů jako pravidel imanentních právu v právnímu státu, jež jsou staletou vymožeností právní kultury, je pro náš účel extrémně úzké. Po všem výše uvedeném bych definoval právní principy (s velkou pomocí Kühnových slov) jako pravidla vyjádřitelná kondicionální normativní větou, která jsou základem, koncentrovaným vyjádřením normativního obsahu, právního řádu nebo jeho části čítající minimálně několik právních pravidel. V této definici chápeme právní řád jako soubor právních pravidel, právní pravidla jsou právní normy (v klasické definici jako pravidla chování, vytvořená nebo uznaná a zároveň vynutitelná státem) a jiná pravidla relevantní pro rozhodování právních otázek. Základní množina pro výběr reprezentativních právních principů je tvořena všemi právními principy, splňujícími tuto definici vzhledem ke konkrétnímu právnímu řádu určitého státu v určitém okamžiku. Do souboru právních principů reprezentujících právní řád budou vybrány právní principy v závislosti na konkrétním účelu pořizování souboru (viz IV. kapitolu). Kritériem výběru však vždy bude, zda jsou koncentrovaným vyjádřením normativního obsahu těch skupin právních pravidel (těch částí právního řádu), které jsou významné pro právní řád. Vraťme se na závěr několika poznámkami ke třem problémům: a) ke Kühnově tezi, že s jedním právním principem má být spojena jen jedna implikace, jen jedna právní myšlenka, b) k Pinzově charakteristice, že principy koncentrovaně vyjadřují obsah práva a c) k mému vymezení právního řádu a právních pravidel. Ad a) Souhlasím, že právní princip nemá být konglomerátem více principů, více právních myšlenek. Není totiž jasný vztah mezi podprincipy, ty mohou být v kolizi, v daném případě se použijí jen některé z nich, atd. Taková nejasnost je na škodu při každém zkoumání. Myslím si ale, že Kühnem jmenované pojmy právní jistoty a právního státu lze vyjádřit normativní větou obsahující jednu myšlenku, byť za cenu obrovské vágnosti (viz výše pokus o formulaci principu právní jistoty). Tato vágnost samozřejmě snižuje hodnotu onoho principu pro naše poznání. Má-li však být právní řád vyjádřen jako uspořádaný systém právních principů, musíme principy řadit hierarchicky podle obecnosti a nejobecnější budou nutně velmi vágní. Bylo by ale chybou je pomíjet. Ad b) Nakonec jsem ve své definici právních principů použil Pinzův obrat koncentrované vyjádření obsahu práva jako přiblížení vágního termínu základ právního řádu. V tom je hodnota právních principů pro naše zkoumání, že zhuštěně vyjadřují hlavní myšlenky právní úpravy. Bez tohoto upřesnění by definice nebyla s to dopadat zrovna na právní principy, jak je chápeme. Normativní větou, jež je základem právního řádu, mohou být úplně jiná vyjádření, např. právo je příkaz suveréna, právo má věrně odrážet společenské vztahy (potřeby, zájmy), právo má odpovídat stupni společenského vývoje a další. Podobné moudrosti ovšem obvykle slyšet nechceme, ptáme-li se na právní principy. Proto skutečnost, že právní principy koncentrovaně vyjadřují obsah práva, není jen důležitou charakteristikou, ale pro účely redukce právního řádu na principy přímo definičním znakem. Ad c) Dlužím ještě vysvětlení své definice právního řádu jako souboru právních pravidel, tedy právních norem a jiných pravidel relevantních pro rozhodování právních otázek. Toto rozšíření činím pod vlivem přesvědčivých argumentů Dworkina a Alexyho, že právní řád není složen jen z právních norem. Dworkin uvádí vedle právních norem jiné standardy, jimiž jsou principy a politiky (viz II. kapitolu). Má obecná formulace jiná pravidla relevantní pro