Masarykova univerzita

Masarykova univerzita Fakulta Sociálních Studií Vznik a vývoj náboženského samizdatu ve Vysokopetrovském klášteře v Moskvě v l. 1920-1959 The origin and development of religious samizdat production in the Vysokopetrovsky Monastery in Moscow in 1920-1959 Diplomová práce Autor: Antonina Malgina Vedoucí práce: PhDr. Pavel Večeřa, Ph.D. Brno 2017 1

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně s použitím pramenů a literatury uvedené v bibliografii. V Brně dne 03. června 2017 2

Anotace Hlavním cílem této diplomové práce je výzkum a analýza náboženského pravoslavného samizdatu Vysokopetrovského kláštera v Moskvě v době Sovětského Svazu. Jde nejen o samizdat samotného kláštera, ale i o samizdat tajných náboženských komunit, které se zrodily v tomto klášteře a pokračovaly v existenci a vytváření necenzurovaných textů a obrazů i po uzavření kláštera. Jako hlavní zdroj pro tuto práci posloužil bohatý a rozmanitý archiv Vysokopetrovského kláštera, který se dochoval do současné doby. Teoretická východiska samizdatu nám umožní pochopit, jaké publikace lze považovat za samizdat a jaké mají charakteristické rysy. Pomocí historiografického výzkumu bylo zjištěno, jaké podmínky udělaly z Vysokopetrovského kláštera centrum samizdatové literatury v době SSSR. A konečně hlavní částí této práce je práce se samotným archivem. Pomocí těchto materiálů byl popsán, systematizován a prozkoumán samizdat Vysokopetrovského kláštera a byly zjištěny jeho unikátní rysy. Pozornost se věnuje nejen formě a druhům samizdatu, ale i jeho obsahu a distribuci. Kromě toho u českého čtenáře vzbudí zájem i osudy autorů samizdatu, o kterých byly zjištěny informace pomocí databáze obětí represí v SSSR a publikací přeživších mnichů. Klíčová slova: samizdat, cenzura, Vysokopetrovský klášter, tajné náboženské komunity, náboženský samizdat, pravoslavní samizdat, disent, SSSR, Sovětský svaz, necenzurovaná literatura, historiografická studie, výzkumná práce 3

Abstract Main aim of this thesis is research and analysis of the religious orthodox samizdat of the Vysokopetrov Monastery in Moscow during the Soviet Union. It is not only the samizdat of the monastery itself, but also the samizdat of the secret religious communities that were created in this monastery and continued the existence and creation of uncensored texts and paintings even after the monastery was closed. The rich and varied archive of the Vysokopetrov Monastery, which has survived until nowadays, was the main source for this work. The theoretical basis of samizdat allows us to understand what publications can be considered as samizdat and what characteristic features they have. Using historiographical research, it was found out what conditions were made by the Vysokopetrovsky monastery center of samizdat literature in the USSR. Finally, the main part of this thesis is work with the archive itself. These materials have been described, systematized and researched samizdat Vysokopetrovsky monastery and its unique features were found. Attention is paid not only to the form and types of samizdat, but also to its content and distribution. In addition, the Czech reader will also be interested in the fate of the samizdat authors, about which, information was found using a database of victims of repression in the USSR and the publication of survived monks. Key words: Samizdat, censorship, Vysokopetrovsky monastery, secret religious community, religious samizdat, orthodox samizdat, dissident movement, USSR, Soviet Union, uncensored literature, historiographical study, research work 4

Obsah 1. Úvod...7 2. Projekt diplomové práce...10 2.1. Téma práce...10 2.2. Cíle a struktura práce... 11 2.3. Výzkumné otázky...12 2.4. Použité metody...13 2.5. Základní prameny a současný stav zpracování tématu...16 3. Samizdat v SSSR: teorie a praxe...21 3.1. Pojetí samizdatu a teoretická východiska...21 3.2. Dějiny samizdatu...24 3.3. Typy samizdatu...28 3.4. Zdroje příjmů...29 3.5. Způsoby kopírování...30 3.6. Metody šíření...31 3.7. Pravoslavný samizdat...32 4. Historický exkurz...34 4.1. Náboženství v Sovětském Svazu...34 4.2. Náboženský disent...39 4.3. Cenzurní praxe v Sovětském Svazu...40 5. Samizdat Vysokopetrovského kláštera...46 5.1. Příběh Vysokopetrovského Kláštera...48 5.2. Tajné náboženské komunity ve Vysokopetrovském klášteře...53 5.3. Archiv Vysokopetrovského kláštera...61 5.4. Druhy samizdatu...66 5.5. Liturgické texty...68 5.5.1. Texty modliteb...69 5.6. Asketické texty...70 5.6.1. Externí texty...70 5.6.2. Interní texty...71 5.7. Tajné duchovní akademie...83 5.8. Obrazový samizdat...84 5.9. Způsob distribuce...87 5.10. Autoři samizdatu...88 5.10.1. Varfolomej (Remov)...88 5.10.2. Ignatij (Lebedev)...89 5.10.3. Fjodor (Bogojavlenský)...90 5.10.4. Nikita (Kuročkin)...91 5.10.5. German (Polansky)...92 5.10.6. Kosma (Magda)...93 5.10.7. Zosima (Nilov)...94 5.10.8. Isidor (Skačkov)...95 5.10.9. Mitrofan (Tichonov)...96 5.10.10. Jevgenia a Pavla (Protopopové)...96 5.10.11. Ignatia (Puziková)...97 5.10.12. Gleb (Kaleda)...99 6. Diskuze...101 7. Závěr...105 8. Prameny a literatura...107 9. Jmenný rejstřík... 117 10. Věcný rejstřík... 118 11. Přílohy...120 11.1. Seznam přiloh (Viz CD)...120 Počet slov práce: 35 871 5

1. Úvod Po pádu Sovětského svazu se disent začal zkoumat jakožto velké sociální hnutí, které bojovalo proti státní ideologii. V jeho rámci pak vznikl samizdat, který reagoval na informační potřeby disentu, jejich vznikající literatury a periodik. Tradice knih a časopisů, vydávaných bez pomocí nakladatelství, existovala jak po celém světě, tak i v carském Rusku. Prevalence tohoto jevu v SSSR byla způsobena především přísnou cenzurou. Dnes termín samizdat může lze chápat jako fenomén disidentské kultury, alternativní informační prostor, odpověď na nedostatek informací, způsob existence necenzurovaných textů, sovětská kulturní praxe, forma nesouhlasu nebo způsob boje s režimem. Z toho vyplývá, že podstatu daného jevu lze interpretovat různými způsoby. Sami můžeme sledovat, že se tomuto fenoménu věnují nejen profesionální historikové, sociologové, lingvisté a další zástupci ostatních věd, ale taktéž se o něj do značné míry zajímají i lidé, kteří byli sami součástí disidentského hnutí v SSSR a kteří se osobně podíleli na tvorbě a distribuci samizdatové literatury (i přestože se mnohdy nejednalo o žádné vědecké pracovníky.) Samotný termín samizdat (což v doslovném překladu znamená samostatně vyrobené a vydané texty ) se stal populárním poté, co ruský básník Nikolaj Glazkov začal v polovině čtyřicátých let umisťovat na první strany vlastních básnických sbírek psaných na stroji slovo samsebjaizdat ( sám sobě vydal ). Idea samizdatu je založena především na jeho opozici vůči oficiální státní ideologii. Jedná se o silný, dobře fungující systém. Texty se kopírují ručně, na psacích strojích či metodou focení. Samizdat se následně šíří po celé zemi i v zahraničí. Byl to způsob, kterým se distribuovaly např. zakázané knihy, analytické články, náboženské texty, historické dokumentární publikace, doklady o táborech nebo časopisy o západní kultuře. Žánrová rozmanitost samizdatu byla podmíněna právě tím, že v jeho rámci se publikovalo vše, co nemohlo být oficiálně zveřejněno. 6

V rámci různých druhů samizdatu zvláštní místo zaujímá náboženský samizdat, přičemž v carském Rusku a následně v SSSR bylo převládajícím náboženstvím pravoslaví. I přestože sovětská vláda oficiálně nikdy náboženství nezakázala, viděla v něm nebezpečného konkurenta v boji o ideologii. Proto se snažila církev buď omezit, anebo zničit. To se stalo taky důvodem proč veškerý církevní majetek byl velmi rychle zabaven státem a práce v kostelech přestala být považována za oficiální. Kněz nebo mnich mohl dostat za svou činnost pokutu, mohl být vyhnán ze země anebo být rovnou poslán do pracovního tábora kvůli parazitismu nebo antisovětským názorům. Pravoslavným náboženským samizdatem rozumíme přímo náboženské texty (modlitby, bible, pateriky) a náboženskou publicistiku. Jednalo se nejen o články, brožury, souhrny, knihy původních autorů či velké množství překladů z cizích jazyků, ale i o časopisy a zpravodaje s prohlášeními o skutečných příkladech pronásledování kvůli víře, četná odvolání, petice, otevřené dopisy a prohlášení věřících. V tomto smyslu samizdat sloužil jako zrcadlo složitého náboženského života v SSSR. Vysokopetrovský klášter byl velkým centrem duchovního života v Moskvě v sovětském období. V roce 1923 na území Vysokopetrovského kláštera fungovalo několik kostelů. Když Sovětský Svaz začal s náboženským pronásledováním, začali sem přicházet mniši z nedávno zlikvidovaného Svato-Smolenského Zosimova kláštera, který byl velmi důležitým náboženským místem pro věřící předrevolučního Ruska. V čele s opatem Varfolomejem na území kláštera byly vytvořeny tajné klášterní komunity. Ty existovaly přes třicet let, konkrétně od roku 1923 až do roku 1959. Tajná komunita v různých dobách měla zhruba dva tisíce farářů a skoro dvě stovky mnichů. Když byli v roce 1929 tito mniši vyhnáni z Vysokopetrovského kláštera, přestěhovali se do okolních kostelů a nakonec i do tajného skitu v podkroví panelového domu v Pěčatnikové ulici. Na těchto místech prováděli mše, obřady, postřžiny i křesty. Zároveň taky vykonávali i obyčejnou světskou práci, aby tím skryli, že jsou věřící. Avšak v případě, že vládní orgány zjistily některá jména těchto mnichů, nechali je dohledat, zatknout a následně je buď poslali do pracovních táborů, nebo je podrobili mučení, anebo je nechali 7

rovnou zastřelit. Tímto způsobem byl popraven v roce 1935 kupříkladu arcibiskup Varfolomej a v roce 1938 arcibiskup Ignatij. V 40. letech minulého století se tyto tajné řeholní komunity skládaly převážně z žen - většina mužů v té době byla v táborech. Posledním z duchovních otců, mentorem tajné mnišské komunity Vysokopetrovského kláštera byl Archimandryta Isidor. Byl jediným, kdo přežil represe, a kázal až do roku 1959. Když Isidor zemřel, komunita se nakonec zhroutila. Následně byli někteří členové Petrovské komunity kanonizováni. Tajné klášterní společenství mimo jiné vydávalo i samizdatovou literaturu. Navzdory tomu, že výroba a skladování zakázané literatury byla nebezpečná, mniši stále vytvářeli nové knihy, kopírovali ty staré (předrevoluční) a shromažďovali kázání a posvátné texty. Šíření samizdatu bylo sice trestním činem, ale náboženská společnost nemohla existovat bez psaných modliteb a bez biblí. Mimo jiné samizdat fungoval i tak, aby dokázal poskytovat podporu i věřícím v táborech. Na různých látkách se malovaly nebo vyšívaly ikony a psaly modlitební texty a evangelia. Pak se tyto látky našívaly na podšívky u oděvů. Tímto způsobem si mohli lidé brát svaté texty s sebou do tábora. Veškeré osobní věci (s výjimkou oblečení) se totiž během prohlídek zabavovaly, ale na podšívku se nikdo nedíval. Mniši snažící se o distribuci samizdatu brali na sebe to největší riziko, ale zároveň se setkávali s velkou podporou věřících, ostatních mnichů i farářů. Samizdat Vysokopetrovského kláštera je vskutku unikátní kombinací žurnalistické praxe, občanské odvahy a přesvědčení. Je typově velmi rozmanitý a žánrově bohatý. Postupy distribuce jsou mnohdy nečekaně překvapující a velmi tvůrčí. Samizdat Vysokopetrovského kláštera je výborným příkladem samoorganizace a tvoří zajímavou alternativu k oficiální stranické ideologii. Kvůli zákazu oficiálního publikování přikračovali někdy mniši až ke gutenbergovské metodě replikace textu. Snažili se tím nejen zachránit a zachovat tradici církve, ale nalézt i nové formy církevního školství a rozvíjet nové myšlenky a přístupy. Samizdat Vysokopetrovského kláštera tím představuje velmi zajímavou a neprozkoumanou oblast. 8

2. Projekt diplomové práce 1. Téma práce Tématem této práce je výzkum pravoslavného náboženského samizdatu Vysokopetrovského kláštera v Moskvě v době jeho existence v Sovětském svazu. Význam studie souvisí s nutností popsat jev náboženského samizdatu jako takového, a zároveň jej zkoumat v rámci historického kontextu praxe Vysokopetrovského kláštera. Práce je založena na historických datech, studiu historie Sovětského svazu a žurnalistického diskursu samotného samizdatu. Současná politická situace postupně propůjčuje Ruské federaci rysy bývalého SSSR, což de facto znamená, že se tato země vědomě transformuje a navrací se do doby přísné kontroly a cenzury. Literatura, komunikace a vyjádření názoru se postupně stěhují na internet. V dnešní době v Rusku může být člověk obviněn z trestného činu a to pouze na základě jeho internetové aktivity - kvůli tzv. likům, komentářům a příspěvkům ve veřejném internetovém prostoru 1. Cenzura se nám opět postupně vrací, a samizdat, který se dnes přestěhoval na internet, nyní potřebuje nové, necenzurované prostory. Proto je důležité, abychom nezapomínali ani na ty staré způsoby, které byly vynalezeny ještě našimi předchůdci. Výzkum samizdatu jako fenoménu doby Sovětského svazu je nutný, abychom pochopili vztah mezi příčinou a následkem a dokázali systematizovat necenzurovanou literaturu daného období. Veškeré historické studie mimo jiné poskytují cenné zkušenosti, které by měly být představeny nyní, poněvadž nám to může pomoci se v budoucnu vyhnout chybám minulosti. Náboženský samizdat je pozoruhodný tím, že vznikl nejen na základě konfrontace s oficiální ideologií, ale i kvůli víře. To znamená, že nejen proti něčemu, ale i pro něco. Proto studium této oblasti přesahuje prostor historického výzkumu. 1 МОСТОВЩИКОВ, Е. Случайного репоста быть не может. Егор Мостовщиков о том, как в России наказывают за лайки, ретвиты и селфи [online]. 03.02.2015. Dostupné na World Wide Web: <https://meduza.io/feature/2015/02/03/sluchaynogo-reposta-byt-ne-mozhet>. 9

2. Cíle a struktura práce 1. Popsat a prostudovat fenomény samizdatu Vysokopetrovského kláštera, klasifikovat je a popsat osudy jeho autorů; 2. Zjistit historické důvody, které učinily z Vysokopetrovského kláštera centrum samizdatu; Pro dosažení těchto stanovených cílů, jsem provedla studium historického základu vzniku samizdatu, studium historie Vysokopetrovského kláštera a nakonec studium cenzury, postupů a vztahů moci a náboženství v SSSR. Mimo jiné jsem pro dosažení těchto cílů prozkoumala archivy samizdatu Vysokopetrovského kláštera, systematizovala je a klasifikovala. Novost této práce spočívá především v tom, že žádná plnohodnotná výzkumná studie zabývající se samizdatem Vysokopetrovského kláštera dosud neexistuje. V Rusku byl tento problém zatím zkoumán pouze historikem a teologem Aleksejem Běglovým. Avšak jeho detailní studie o samizdatu daného kláštera bude vydána v knižní podobě až ke konci tohoto roku, tudíž momentálně veškeré informace tykající se tohoto tématu jsou roztříštěné a nesystematické. Mou vlastní výhodou jakožto autora této práce je, že jsem ruským rodilým mluvčím. Rusky je napsána velká část studií o samizdatu jako takovém, což nám umožní rozšířit si obzory a prozkoumat nejen práce napsané česky. Mimo jiné tyto jazykové znalosti mi dopomohly i v rámci studia samizdatu Vysokopetrovského kláštera jako takového, který je psán jak moderní ruštinou, tak i tou starou, předrevoluční. Aktuálnost tohoto tématu výzkumu je zapříčiněna nedostatečným povědomím a zvýšeným zájmem veřejnosti, vědců, filozofů, právníků a historiků o tuto problematiku. Nevědomost o tématu se rovněž potvrdila analýzou vědeckých publikací v České republice, mezi nimiž nejsou žádná díla zaměřená na pravoslavný samizdat v Sovětském svazu. Daná práce se skládá z úvodu (ve kterém stručně shrnuji téma diplomové práce), popisu cílů, metod, výzkumu odborné literatury týkající se tohoto tématu, hlavní části práce, diskuzí a vyvozených závěrů. Vzhledem k tomu, že toto téma nebylo v České republice prakticky prostudováno, je pro jeho lepší pochopení nutný rozsáhlejší teoretický úvod týkající se vzniku samizdatu a důvodů, díky kterým se 10

Vysokopetrovský klášter stal centrem duchovního života sovětské Moskvy. Kromě toho je nutné pochopit i motivy, které přiměly mnichy provádět tuto činnost, jelikož v SSSR bylo věřit v Boha nejen nevítaným, ale i životu nebezpečným. Hlavní část práce se skládá ze tří celků. Ten první je věnován samizdatu obecně jeho historii, typům samizdatu, autorům, metodám kopírování a způsobům distribuce. V této části analyzuji pojem samizdatu a vymezuji jej, dále popisuji historii vzniku a jeho postupný rozvoj a nakonec pojednávám o druzích trestu za distribuci a výrobu samizdatové literatury. Jedná se o teoretickou část, ve které se věnuji vysvětlení fenoménů samizdatu ve dvacátém století v kontextu fungování jednoho konkrétního kláštera. Druhá část je následně věnována historickému přehledu. Jelikož samizdat přímo souvisí s cenzurou, pojednává tento oddíl o historii a cenzurní praxi v Sovětském svazu. Mimo jiné v této části popisuji vztah mezi církví a státem, věnuji se náboženskému disentu a ostatním záležitostem, které vedly ke vzniku náboženského samizdatu v SSSR. Představuji zde taky historii Vysokopetrovského kláštera jako takového a popisuji příčiny, které z něj učinily centrum náboženského života v Moskvě. Nakonec třetí, největší část, je praktická a analytická a je věnována přímo samizdatu Vysokopetrovského kláštera. Zde taky uvádím i osudy jednotlivých autorů a zvláštní příklady samizdatové literatury. Přílohu následně tvoří fotografie samizdatové literatury Vysokopetrovského kláštera, bibliografie a nakonec i věcný a jmenný rejstřík. 3. Výzkumné otázky Za účelem dosažení cílů této práce uvedených v předchozí části jsem definovala celkem dvě hlavní výzkumné otázky: 1. Jaké historické podmínky učinily z Vysokopetrovského kláštera centrum pravoslavného samizdatu v Moskvě? 2. Jaké charakteristické rysy má samizdatová literatura Vysokopetrovského kláštera? Navíc jsem si stanovila i některé doplňující otázky, jež mi pomohou odpovědět na otázky klíčové: 11

1. Co přesně učinilo Vysokopetrovský klášter centrem duchovního života v Moskvě? Jaké historické podmínky přispěly ke vzniku tohoto samizdatu? Z jakých důvodů byla tato konkrétní samizdatová literatura potřebná pro společnost? 2. Jaké typy samizdatu v klášteře vznikaly? Jak se tento samizdat vyráběl a distribuoval? Kdo vytvářel danou samizdatovou literaturu a jaký osud měli jeho autoři? 4. Použité metody Při psaní této práce bylo použito několika různých metod. V rámci historického výzkumu bylo použito metody přímé, díky které jsem byla schopna reprodukovat jevy a procesy v jejich chronologickém pořadí, a zahrnout tak i neopakovatelné vlastnosti a jednotlivé detaily, kterými se projevují obecné zákonitosti. Historickou metodu jsem použila k popisu samotné historie samizdatu, historie Vysokopetrovského kláštera, historie cenzury a historie náboženského disentu v SSSR. Historismus jakožto princip nám určuje i princip práce, tzn., že se práce provádí s ohledem na každý jev v jeho vývoji - jeho vznik, rozvoj i pokles. Historismus používám i jako způsob interpretace minulosti, přítomnosti a pravděpodobné budoucnosti. Uvádím, že je třeba hledat kořeny všech jevů právě v minulosti tedy pochopit, že existuje určité spojení mezi jednotlivými érami, přičemž každá éra by měla být posuzována z hlediska svých vlastních historických vlastností a funkcí. To je taky důvod, proč společnost vypadá jako něco nedělitelného a vzájemně provázaného 2. Integrita nám pak umožňuje hlubší ponor do problematiky a následné pochopení některých jejích prvků (v našem případě samizdat jako součást společenského hnutí). Abychom byli schopni vyvodit závěry o příčinách vzniku a rozvoji samizdatu ve Vysokopetrovském klášteře, použila jsem k tomu deduktivních metod. Tedy dedukci jako způsob myšlení, jehož výsledkem je logický závěr, který je 2 КОВАЛЬЧЕНКО, И. Методы исторического исследования. Москва: Наука, 1987. s.32-33. 12

odvozen z několika konkrétních společných úsudků. V takovém případě studium historických procesů v Sovětském svazu nám umožňuje vyvodit patřičné závěry o tom, co přesně učinilo Vysokopetrovský klášter centrem duchovního života a vzniku pravoslavného samizdatu. V rámci zkoumání daného kláštera a jeho samizdatových autorů jsem použila popisné metody tedy formy vědecké metody představující sebou systém postupů pro sběr dat, vytváření prvotních analýz a následné prezentace dat i jejich charakteristik. Hlavní cestou pro sběr dat se pro mne stala katalogizace (typologizace, systematizace a/nebo kategorizace) materiálu, která otevírá možnosti pro studium struktury, nejběžnějších vztahů a obsahově definovaných vlastností. Hlavním ůkolem pro teto práci byl vyzkum archivů Vysokopetrovského klášterů. Archivy mají za úkol shromažďovat, uchovávat, evidovat, zpracovávat a zpřístupňovat archiválie, při čemž archiválií podle Archivního zákona rozumíme záznam, který byl vzhledem k době vzniku, obsahu, původu, vnějším znakům a trvalé hodnotě dané politickým, hospodářským, právním, historickým, kulturním, vědeckým nebo informačním významem vybrán ve veřejném zájmu k trvalému uchování a byl vzat do evidence archiválií. Archivní materiál může být zpracován různými způsoby: podle jednoho původce (provenienční), podle obsahové příbuznosti (pertinenční), při čemž provenienční princip pořádání materiálu je běžnější. Dále mohou být archiválie uspořádány chronologicky, podle typu archiválií nebo jejich obsahové příbuznosti s ohledem na to, odkud archiválie pocházejí. Každá jednotka archivu musí mít náležité označení svého původce a chronologického vymezení 3. V případě, že se rozhodneme bádat v archivu, mohou nám přitom pomoci různé archivní pomůcky, např. průvodce po fondech (obsah a rozsah archivu a možnosti jeho využití), jehož nejdůležitější částí pro badatele bývají rejstříky (místní, jmenné, věcné...), dále inventář fondu (soupis všech jednotek archivního fondu), katalog (obsahující podrobnější popis materiálu), kvůli časové náročnosti zpracování se většinou vyhotovují k cenným nebo hojně využívaným archivům, a v neposlední řadě to mohou být samostatně zpracované rejstříky (místní, osobní, 3 ŠTOURAČOVÁ, J. Úvod do archivnictví. Brno: Masarykova univerzita, 1999. 140 s. 13

věcné...). V současné době je možné využít elektronické evidence archiválií. Zde může badatel nalézt informace o názvu, původci, místě uložení, místě původu atd. I když v současnosti probíhá ve většině archivů digitalizace jejich fondů, není elektronické objednání materiálů ještě stále zcela běžnou záležitostí, tudíž výše uvedené archivní pomůcky usnadňují uživatelům dostupnost archivu spíše z hlediska časové úspory ve smyslu, že není nutné chodit do archivu osobně k získání informací o fondech, ale pouze k návštěvě za účelem studia už dříve vyhledaných konkrétních dokumentů. Bádání v archivu a následné využití získaných informací se eviduje pomocí badatelských listů, kde badatel mimo své osobní údaje uvádí i důvod a účel studia poskytnutých archiválií. Badatel musí respektovat lhůtu pro vyhledání archiválií stanovenou archivem. K usnadnění práce může badatel využít nejrůznější pomůcky ve studovně, jako jsou slovníky, časopisy atd. Nebo přímo konzultaci s archivářem, který může poradit s výběrem či postupem práce s archiváliemi. Archiválie jsou vždy dostupné pouze k prezenčnímu studiu s možností využití reprografických služeb archivu nebo vlastního fotografování se souhlasem archivu. Před samotným bádáním v archivu může badatel využít některé z publikací určených práci s archivem. I když je většina z nich spíše určena samotným archivářům než badatelům, může v nich i badatel nalézt praktické informace např. co se týče čtení různých typů písma atd. Výhodou práce s archivem může být jeho vysoká výpovědní hodnota, protože badatel pracuje přímo se zdrojem informací a nepřejímá je pouze z již dříve vzniklých publikací jiných autorů. V případě archivu Vysokopetrovského kláštera může být tato skutečnost zároveň i nevýhodou, protože v případě samizdatu nemůžeme 100% říci, že se jedná o původní dokumenty. Díky několikerému přepisování, vystřihování a skládání materiálu z dopisů, už i tak dosti poznamenaných cenzurou, mohlo snadno dojít k chybám či změně významu textů. Ale i toto patří k samizdatu popisované doby a uchovává to výpovědní hodnotu o tom, jaká skutečně byla 4. 4 BARTOŠ, J. a K. CHOBOT. Úvod do archivnictví pro historiky. Filozofická fakulta Univerzity Palackého. Olomouc: Univerzita Palackého, 2000. 97 s. 14

Všechny tyto metody nám při práci s materiály a prameny pomáhají odpovědět na všechny výše definované otázky. 5. Základní prameny a současný stav zpracování tématu Tato práce se svým tématem vztahuje k historii žurnalistiky. Velké množství literatury zabývající se tímto tématem je publikované v ruském jazyce, poněvadž největší objem samizdatové literatury vznikl právě v Sovětském svazu. Čeští vědci se zabývali především samizdatem československým, který, ačkoli byl rovněž rozsáhlý a odpovídal potřebám společnosti té doby, neměl takovou šíři distribuce a vývoje jako samizdat v sovětském Rusku. Mezinárodní historická, vzdělávací, charitativní a lidskoprávní společnost Memoriál je neziskovou organizací zabývající se výzkumem politických represí v Sovětském svazu a v dnešním Rusku. Memoriál podporuje morální a právní rehabilitaci osob vystavených politickým represím. Archiv, knihovna a muzeum společnosti Memoriál se nachází v Moskvě. Jedná se v Rusku o vůbec největší otevřenou specializovanou sbírku dokumentů, knih, periodik a přemetů vztahujících se k historii samizdatu, represí, disentu v SSSR a odporu vůči režimu. Je zajímavé, že analýze samizdatových materiálů jakožto historického zdroje významně brání sám princip existence necenzurované literatury. Vydavatel (autor, čtenář) samizdatu jasně chápal nebezpečí nejen výroby, ale také skladování těchto dokumentů. Z tohoto důvodu ničil veškeré důležité dokumenty, neschovával si jejich kopie a nevytvářel si ani osobní archiv 5. Doplňování chybějících informací je nám umožněno s pomocí vzpomínek skutečných účastníků disidentského hnutí 6 a s pomocí státních dokumentů, jejichž cílem byl boj proti šíření disentu v zemi. V současné době máme pro výzkumné účely k dispozici několik archivních zdrojů, díky kterým můžeme zkoumat historii disidentského hnutí v Sovětském 5 ДАНИЭЛЬ, А. Истоки и смысл советского Самиздата. Антология самиздата : неподцензурная литература в СССР, 1950-е - 1980-е. Т. 1, кн. 1 : до 1966 года. Москва: МИГПИ, 2005. s. 17-33. 6 ВЕССЬЕ, С. За вашу и нашу свободу! Диссидентское движение в России. Москва: Новое литературное обозрение, 2015. 576 s. 15

svazu. Patří mezi ně archiv samizdatu rádia Svoboda a na jeho základě vydaná omezená edice - Sbírka samizdatových dokumentů, Samizdatové materiály a bulletin Zprávy ze SSSR, který byl publikován Kronidem Ljubarským v roce 1978 v Mnichově. Důležitým zdrojem zůstává Kronika současných událostí. Samizdatové materiály jsou uloženy ve fondu společnosti Memoriál, Národního archivu a archivu Otevřená Společnost při Středoevropské univerzitě v Budapešti (který vznikl na základě výzkumného oddělení rádia Svoboda - Svobodná Evropa ). Pro historickou a teoretickou studii samizdatu a dějin žurnalistiky jsem použila monografii zabývající se dějinami ruské žurnalistiky a knihy věnující se samizdatu. Informačně velmi nosnou publikací se pro mne stala kniha R. P. Ovsepjana Dějiny ruské žurnalistiky 7. Jedná se o dílo, v němž jsem nalezla mnohé informace týkající se nejen historie, ale i cenzury a samizdatu. V rámci dalších různojazyčných zdrojů jsem použila i materiály v češtině a angličtině. Teorii a dějinám samizdatu se podrobně věnoval H. Gordon Skilling. Ve své práci Samizdat and an independent society in Central and Eastern Europe, věnuje velkou část svého výzkumu československému samizdatu. Autor podrobně zkoumá historii samizdatu v každé konkrétní zemi, stejně jako i důvody, proč a s jakými důsledky se samizdat vyráběl a distribuoval. Nejzajímavější kapitolou pro nás tvoří část s názvem Samizdat in Soviet Union, China and Central Europe. Jedná se o kapitolu, v níž autor vypráví o historii samizdatu v Sovětském svazu a jeho distribuci a podrobně zkoumá jeho význam. Podle autora, samizdat nás přivádí zpět do předgutenbergovské éry, kdy knihy se nemohly vydávat oficiálně a psaly se a kopírovaly ručně, stejně jako v době Johanna Gutenberga, jenž se stal vynálezcem tiskařského lisu 8. 7 ОВСЕПЯН, Р. История новейшей отечественной журналистики (Февраль 1917 - начало 90-х годов): Учебное пособие. Москва: Издательство Московского университета, 1996. 208 s. 8 SKILLING, H. G. Samizdat and an independent society in Central and Eastern Europe. Columbus: Ohio State University Press, 1989. 293 s. 16

Dalším zajímavým zdrojem je pro nás kniha s názvem Cesty českého katolického samizdatu 80. let Marty Holečkové 9. Je věnována analýze náboženského samizdatu, jen pojednává o samizdatu katolickém, který vznikal na území Československa. Kniha se věnuje vztahu církve a vlády, zkoumá rozkvět samizdatu v českém prostředí v katolickém tisku, popisuje státní boj proti nelegálnímu tisku a odkrývá mechanismy vzniku a šíření samizdatu v Československu. Autorka vysvětluje, jakým způsobem byl samizdat vyráběn a co se s ním dělo dál. Z pohledu autorky se samizdat liší od jiné literatury svou spontánností a důvodem svého vzniku (tvrdá kontrola státu). Ve sborníku Good-bye, Samizdat: twenty years of Czechoslovak underground writing editor publikace v úvodním slově zkoumá koncept samizdatu, jeho původ, příčiny a důsledky jeho vzniku 10. Informace tohoto zdroje jsou v zásadě ekvivalentní k informacím, které lze nalézt v růskojazyčných informačních zdrojích a učebnicích samizdatu. Historické a výzkumné mechanismy jsou poměrně objektivní, tudíž jsme schopni se v mnoha publikacích dočíst o vzniku samizdatu z důvodu potřeby společnosti získávat informace, které nejsou nikým kontrolované. Jestliže máme hovořit o pracích majících analytický pohled a které jsou zároveň přístupné širšímu publiku, je třeba zmínit knihu L. M. Aleksejevoj Historie disentu v SSSR. Poslední období (1984-1992) 11. Tato studie, postavená na osobních zkušenostech autorky Kroniky současných událostí, je stále nejpopulárnější a nejvíce citovaná mezi historiky, sociology či politology zabývající se studiem opozičního postoje v Sovětském svazu. Téma samizdatu je přítomné i v dílech ruských a zahraničních badatelů zabývajících se historií disidentského hnutí v Sovětském svazu a rozdíly v názorech mezi disentem a oficiální vládou. 9 HOLEČKOVÁ, M. Cesty českého katolického samizdatu 80. let. Praha: Vyšehrad, 2009. 217 s. 10 GOETZ-STANKIEWICZ, M. Good-bye, Samizdat: twenty years of Czechoslovak underground writing. Evanston, Illinois: Northwestern University Press, 1992. 309 s. 11 АЛЕКСЕЕВА, Л. История инакомыслия в СССР: Новейший период. Москва: Весть, 1992. 352 s. 17

Knihu Eleny Savenko Ke svobodě projevu: Eseje o historii samizdatu Sibiře 12 (2008) je důležité zdůraznit nejvíce ze všech. Toto dílo se věnuje výkladu samotného pojmu samizdat, analyzuje jeho inherentní vlastnosti a poskytuje podrobný popis různých typů necenzurovaných publikací, které se objevily na Sibiři v době existence SSSR. Kapitoly této vědecké práce jsou věnovány studiu literárního, žurnalistického, náboženského a hudebního samizdatu. Společnost, ve které se zrodil samizdat, je působivá svou morální orientací, životním stylem a atmosférou to nám pomáhají pochopit a uchopit především vzpomínkové knihy uměleckých a vědeckých žánrů. Jedná se o publikace autorů, jako jsou např. R. Orlovoj, L. Kopeleva, P. Vajla, A. Genise, B. Firsova, I. Uvarovoj, ad. 13 Následně v dílech A. Bluma a T. Gorajevoj jsou popsány vlastnosti existence samizdatu, orgány cenzury, praktická práce s textem z alternativního informačního prostředí a spojení této práce se specifičností působení v sovětské společnosti 14 Téměř všechny práce, knihy a odborné články zaměřené na studium samizdatu Vysokoptrovského kláštera patří Alekseji Běglovovi. Ten se věnoval studiu církevního podzemí, tajným klášterním komunitám a necenzurované literatuře. Zkoumal tím vztah mezi církví a státem - Sovětským svazem. Aleksej Běglov je kandidátem historických věd, vedoucí vědecký pracovník v Ústavu světových dějin Ruské akademie věd. Od roku 1996 vydává dokumenty tajných klášterních společenství sovětské éry. Díky němu byla publikována knihy mnišky Ignatii (Puzik) Starčestvi v Rusku (1999) a Starčestvi v letech pronásledování 12 САВЕНКО, Е. На пути к свободе слова: очерки истории самиздата Сибири. Новосибирск : ГПНТБ СО РАН, 2008. 199 s. 13 ВАЙЛЬ, П., ГЕНИС, А. 60-е. Мир советского человека. Москва: АСТ, 1998. 368 s; ОРЛОВА Р., КОПЕЛЕВ Л. Мы жили в Москве. Москва: Книга, 1990. 447 s.; ФИРСОВ Б. М. Разномыслие в СССР, 1940 1960-е гг. История, теория и практика. Санкт-Петербург: Издательство Европейского университета в Санкт-Петербурге: Европейский Дом, 2008. 544 s. УВАРОВА И. Даниэль и все, все, все. Москва: Издательство Ивана Лимбаха, 2014. 352 s. 14 БЛЮМ, А. Запрещенные книги русских писателей и литературоведов. 1917 1991: Индекс советской цензуры с комментариями. Санкт-Петербург: Санкт-Петербургский государственный университет культуры и искусств., 2003. 404 s.; Он же. Как это делалось в Ленинграде. Цензура в годы оттепели, застоя и перестройки. 1953 1991. Санкт-Петербург: Академический Проект, 2005. 296 s.; ГОРЯЕВА, Т. Политическая цензура в СССР 1917 1991. Москва: Российская политическая энциклопедия сталинизма, 2002. 367 s. 18

(2001) a sbírka Cesta k dokonalému životu: O ruských starcích (2005) 15. Bohužel neexistuje žádná publikace, která by nějakým způsobem shromažďovala veškerý materiál o samizdatu Vysokopetrovského kláštera. Během osobní korespondence s Aleksejem Běglovem mi bylo prozrazeno, že se taková publikace již připravuje, ale má být publikována až koncem letošního roku. Osobní archiv Alekseje Běglova obsahuje prakticky veškeré dochované samizdatové materiály Vysokopetrovského kláštera 16. Zahrnuje především osobní archivy sedmi jeptišek kláštera, které umožňují vyvozovat závěry o tom, co všechno vycházelo v samizdatu kláštera. Veškeré materiály byly předány Běglovovi a dnes slouží jako podklady k tematickým konferencím a výstavám. Obsah těchto osobních archivu tvoří především korespondence mladších mnichů se svými mentory, ve kterých učitelé se svými žáky vedou rozpravy nad různými myšlenkami a názory. Studie náboženských komunit Vysokopetrovského kláštera byla započata v polovině devadesátých let minulého století. Jednalo se nejdříve o setkávání se s představiteli komunit, kteří přežili represe, a následně se pak přistupovalo ke sběru materiálů, které byly uloženy v osobních archivech různých lidí. Ve druhé polovině devadesátých let až do počátku roku 2000 byla na dané téma napsána řada studií. Avšak tyto studie se nedočkaly své vizuální podoby, až do doby, kdy společnost Memoriál nezahájila svou výstavní a konferenční činnost věnovanou jak náboženskému samizdatu obecně, tak i konkrétně samizdatu Vysokopetrovského kláštera.. 15 ИГНАТИЯ (ПЕТРОВСКАЯ), монахиня. Старчество в годы гонений. Преподобномученик Игнатий (Лебедев) и его духовная семья. Москва: Издательство Московского Подворья Свято-Троицкой Сергиевой Лавры, 2001. 350 s. ИГНАТИЯ (ПЕТРОВСКАЯ), монахиня. Старчество на Руси. Москва: Издательство Московского Подворья Свято-Троицкой Сергиевой Лавры, 1999. 316 s. 16 БЕГЛОВ, А. Церковное подполье 1920 1940-х годов в СССР в контексте государственно-церковных отношений. Автореферат диссертации на соискание ученой степени кандидата исторических наук. Москва: РАН, 2004. 24 s. 19

3. Samizdat v SSSR: teorie a praxe 6. Pojetí samizdatu a teoretická východiska Abychom se mohli zabývat výzkumem samizdatu jako jevu, je třeba si tento pojem nejdříve co nejpřesněji definovat a stanovit si hranici mezi samizdatem jakožto fenoménem sovětské éry a současnými autorskými publikacemi na internetu, které se taky prezentují jako samizdat. Doc. PhDr. Barbora Osvaldová ve své Praktické encyklopedii žurnalistiky a marketingové komunikace definuje samizdat jako vydání novin, časopisů nebo knih neoficiálně zpravidla ilegálně, protože oficiální vydání není z důvodů politických možné 17. Podmínkou pro vznik samizdatu je dle předpokladu Barbory Osvaldové tedy přítomnost totalitního režimu a cílem existence samizdatu je šířeni informací, myšlenek a různých děl, které režim zakazuje. Autorka upozorňuje, že toto pojetí si nelze plést s vlastním nákladem, kdy autor vydává svá díla sám z nepolitických důvodů. Stejná definice samizdatu se nabízí i ve Slovníku epoch, směrů, skupin a manifestů. Podle prof. PhDr. Jiřího Pavelky a prof. PhDr. Iva Pospíšila, samizdatová literatura je literaturou, která se oficiálně nevydává zejména z politických důvodů a je místo toho přepisována a tištěna v ilegálních podmínkách 18. Slovník mediální komunikace rovněž uvádí jakožto definici samizdatu díla, rozšiřované nezávislé na státní moci, neoficiální cestou. V širším slova smyslu, je samizdat ilegální médium. Podle Slovníku je samizdat spojen s obranou občanských práv, a díky tomu se stal nejen kulturním, ale i sociálním i politickým fenoménem 19. Podle Alexandra Daniela je samizdat specifickým způsobem existence společensky významných necenzurovaných textů, k jejichž replikaci dochází mimo 17 SVALDOVÁ, B., J. HALADA. Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace. 3., rozš. vyd. Praha: Libri, 2007. s. 187 18 PAVELKA, J. a I. POSPÍŠIL. Slovník epoch, směrů, skupin a manifestů. Brno: Georgetown, 1993. s. 177. 19 REIFOVÁ, I. a kolektiv. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, 2004, s. 220 20

kontrolu autora, a průběh jejich distribuce probíhá přímo ve čtenářském prostředí. 20 Vladimir Bukovskij ve svém autobiografickém románu Vítr se vrací... podává následující definici samizdatu - samizdat: sám jej napsal, sám upravoval, sám vytisknul, sám cenzuroval, sám šířil, sám se uvěznil 21. Samizdat je unikátním kulturním fenoménem disidentské kultury dvacátého století. Jsou to nejen originální texty, ale i kopie knih, které byly zakázané nebo se publikovaly v malém nákladu. Repertoár samizdatové literatury je poměrně široký. Patří sem knihy věnující se filozofii, žurnalistice, náboženství, poezii, beletrii, publicistice, politologii a v neposlední řadě i texty podávající informace o represích. Samizdatově vychází dokonce i noviny, které vládní tisk nechtěl publikovat. Tímto způsobem např. vznikla a šířila se Kronika současných událostí 22 vlastnoručně vytvářený zpravodaj, v němž se koncentrovalo samotné jádro disidentského hnutí v Sovětském svazu. Vznik samizdatu jakožto konceptu je spojen s nedůsledností vládních orgánů. Sovětská ideologie nedovolovala vydávání publikací, které měly potenciál ukázat lidem, že něco není v pořádku - například bylo zakázáno psát o hladu, represích či táborech. Postupně se ve vědomí sovětského občana začaly objevovat určité pohybnosti. Společnost po celá desetiletí poslouchala jen sovětskou propagandu, ale postupem času lidé začali uvažovat i o tom, co se v zemi skutečně děje, a hledat pravdu začalo vznikat opoziční myšlení. Můžeme tedy konstatovat, že samizdat je určitou formou veřejného protestu proti vládním zákazům šíření určitého typu literatury a informací. Vznik samizdatu přímo souvisí s cenzurou 23. Samizdat je způsobem neoficiální a necenzurní výroby a distribuce literárních děl a náboženských a 20 ДАНИЭЛЬ, А. Истоки и смысл советского Самиздата. Антология самиздата : неподцензурная литература в СССР, 1950-е - 1980-е. Т. 1, кн. 1 : до 1966 года. Москва: МИГПИ, 2005. s. 17-33. 21 БУКОВСКИЙ, В. И возвращается ветер. Нью-Йорк: Хроника. 1978. s. 126. 22 ХРОНИКА ТЕКУЩИХ СОБЫТИЙ [online]. Dostupné na World Wide Web: <http://hts.memo.ru/>. 23 БЛЮМ, А. Запрещенные книги русских писателей и литературоведов. 1917 1991: Индекс советской цензуры с комментариями. Санкт-Петербург: Санкт-Петербургский государственный университет культуры и искусств., 2003. s. 257. 21

publicistických textů v SSSR. Kopie textů se vyráběly autorem nebo čtenářem bez vědomí či souhlasu oficiálních orgánů. Slovo samizdat se od té doby používá jako název pro vládou nekontrolovanou literaturu v totalitních a autoritářských zemích. Z potřeby získávat necenzurované informace vznikla vysoce organizovaná síť výroby a distribuce nelegálních tiskovin. Shrneme-li veškerá fakta související s konceptem samizdatu, můžeme konstatovat, že se jedná o druh literatury, který je vládou oficiálně zakázán, vzniká mimo kontrolu cenzury, tiskne se svými autory v nelegálních podmínkách a distribuuje se mezi svými čtenáři sám. Pokud shrneme i veškeré dostupné interpretace samizdatu, můžeme konstatovat, že existují celkem tři široce používané definice osvětlující obsah daného pojmu: Za prvé je samizdat vnímán jako kulturní jev, který se nejvíce rozvíjel ve dvacátém století. V tomto smyslu je považován za alternativní či druhou kulturu. Nicméně se nejedná o nic, co by kráčelo přímo proti oficiální kultuře. Samizdat ji pouze doplňuje. Za druhé je pojem samizdat vnímán v rámci definice společnosti. V tomto případě je charakterizován jako konkrétní společenská aktivita: je to jev samoorganizace v oblasti kultury a sebereflexe společnosti a navíc se jedná o formu občanské intelektuální reakce na podmínky sovětské reality a informační činnosti. A za třetí je samizdat vnímán z hlediska historického poznání. Jedná se o historický pramen, s jehož pomocí je možné zkoumat sovětskou společnost a její reakce na konkrétní politické podmínky. V tomto smyslu lze samizdat vnímat jako komplexní systém dokumentárních subsystémů. Určení chronologické vzdálenosti, která nás dnes odděluje od historických podmínek vedoucím ke vzniku samizdatu, umožňuje badatelům vědecky analyzovat fenomén sovětské historie nazývaný disidentské hnutí čili konfrontace mezi vládními orgány a inteligencí. Karl Mannheim tvrdí, že naše společnost nemůže mít pouze jednu jedinou ideologii vytvořenou vadnoucí třídou 24. To je taky důvod, proč vedle oficiální sovětské ideologie se zrodil i samizdat, jenž se začal vyjadřovat 24 REIFOVÁ, I. a kolektiv. Slovník mediální komunikace. Praha: Portá, 2004. s. 82 22

ke zcela jiným skutečnostem. Hlavním principem sovětské ideologie byla snaha vytvořit dokonalou společnost, ve které nebude docházet k vykořisťování, nebudou války ani žádné křivdy a kde bude vzkvétat ctnost, přičemž nectnost zmizí. V čele utopického projektu budování komunismu stála bolševická politická strana. Ta měla plnou politickou, hospodářskou a ideologickou moc v zemi. Vojenské přehlídky a občanské demonstrace, sportovní akce a komunistické soboty, politická shromáždění a setkání stran, to vše bylo součástí totalitního stroje, který si podmanil společnost a donutil ji myslet, jednat a cítit jako jeden jediný organismus. Stejný proces probíhal i v rámci vzdělávání, literatury a umění. Avšak pod touto krásnou vizí šťastné společnosti se skrývaly i takové skutečnosti jako hladomor, existence pracovních táborů, politické represe, zákaz svobody projevu či genocida malých národů. Samizdat o těchto věcech pojednával a tím ničil ideální obraz sovětského socialismu. Odhaloval tím ideologii, ve které bylo trestným činem hovořit o zločinech, ale sama v sobě tyto neodpustitelné zločiny skrývala 25. Dle Slovníku mediální komunikace samizdat představoval komunikační kanál, který ovlivňoval kulturu a sociální a politický život v zemích Sovětského svazu. Hrál proto významnou úlohu jakožto výraz občanského odporu a představoval sebou nezávislý komunikační prostor, jehož základem byl požadavek dodržování lidských a občanských práv 26. 7. Dějiny samizdatu Pojem samizdat se však objevil teprve v polovině dvacátého století, ale jako obecný jev existoval již mnohem dříve 27. Již od středověku se zakázané práce distribuovaly pomocí vlastnoručního přepisu 28. V osmnáctém století v Rusku se 25 ЗИНОВЬЕВ, А. Идеология партии будущего. Москва: Эксмо, 2003. 240 s. 26 R REIFOVÁ, I. a kolektiv. Slovník mediální komunikace. Praha: Portá, 2004. s. 220 27 ПЯТКОВСКИЙ, А. Очерк истории самиздата [online].08.08.2012. Dostupné na World Wide Web: <http://gefter.ru/archive/5757>. 28 PAVELKA, J. a I. POSPÍŠIL. Slovník epoch, směrů, skupin a manifestů. Brno: Georgetown, 1993. s. 177 23

tímto způsobem šíří i satira A. P. Sumarokova 29. Ve druhé polovině šedesátých let osmnáctého století se Sumarokov pokoušel hrát nezávislou roli v politice a tím si znepřátelil carevnu Kateřinu II. Některé z jeho esejí, které kritizovaly tehdejší způsob vlády a politiku carevny, byly zakázány 30. Slovník epoch, směrů, skupin a manifestů uvádí počátky organizovaného samizdatu a propojuje ji s literaturou děkabristů, která se stala nástrojem prosazování jejich politických cílů a měla být spjata se společenskými potřebami 31. V první polovině devatenáctého století, kdy v Rusku existovalo velké množství tajných společností, byl samizdat prostředkem k šíření myšlenek budoucích děkabristů. Následně po smrti A. S. Puškina, tedy 28. ledna v roce 1837, četl celý Petrohrad (a po něm pak i Moskva) ručně kopírovanou báseň Michaila Lermontova Smrt básníka. Tímto způsobem se v tzv. seznamech rozšiřovala i komedie A. S. Gribojedova Hoře z rozumu, která byla dlouhodobě zakázaná cenzurou. V Rusku, v době občanské války (1917-1922) byla (v důsledku zavedení oboustranného zákazu distribuce ideologicky nepřátelských textů) samizdatová literatura rozšiřována hlavně v podobě letáků s politickým obsahem. V druhé polovině dvacátých let boje mezi politickými proudy byly ukončeny vítězstvím bolševické strany, která potlačila politickou menšinu v rámci Všesvazové komunistické strany bolševiků (VKPB) a donutila ji tak k nelegální distribuci svých vlastních dokumentů. S absolutním politickým vítězstvím Josifa Stalina v raných 30. letech v SSSR začíná být pro politickou linii v zemi i v zahraničí rozhodující zničení alternativních ideologických proudů i jejich zástupců. Ti se stali oběťmi režimu, zejména pak lidé jako např. Trockij a Rjutin a drtivá většina jejich příznivců. O čtvrt 29 ГУКОВСКИЙ, Г. Сумароков и его литературно-общественное окружение. История русской литературы: В 10 т. Москва-Ленинград: АН СССР, 1941. s. 349 420. 30 СТЕПАНОВ, В. Сумароков, Александр Петрович. Словарь русских писателей XVIII века. Москва: Наука, 2010. s. 184 199. 31 PAVELKA, J. a I. POSPÍŠIL. Slovník epoch, směrů, skupin a manifestů. Brno: Georgetown, 1993. s. 46 24

století později se oběh necenzurovaných politických textů v zemi prakticky zastavil 32. Poprvé slovo samizdat začali používat sovětští nakladatelé (jako např. Goskomizdat nebo Politizdat ), kterým tento pojem sloužil jako výsměšné označení tohoto druhu specifické literatury. Slovo, které se nejvíce přibližovalo dnešnímu označení samizdat, znělo samsebjaizdat. Tento pojem použil Nikolaj Glazkov, když jej v roce 1940 uvedl na vydání své vlastnoručně napsané, sešité a ilustrované básnické sbírky. K rozkvětu sovětského samizdatu došlo v Chruščovově době tání a při Brežněvské stagnaci. Sovětská literatura byla rozdělena vládou na formální (oficiální) a neformální (nelegální). Neformální literatura, tvořená v literárním prostředí mezi lety 1960 a 1980, neměla nic společného s oficiálními literárními institucemi a byla zaměřena na západní hodnoty. Jednalo se o proces formování marginální, podzemní kultury, která nepatřila k formálním společenským strukturám. Kolem literárního samizdatu se vyvinul vlastní kulturní prostor. V podobě samizdatových kopií se poprvé objevilo mnoho vynikajících děl. V různých dobách tímto způsobem publikovali např. Boris Pasternak, Alexandr Solženicyn, Vladimir Vojnovič, Lidia Čukovská, Josif Brodský, Osip Mandelstam nebo Aleksandr Galič. Samizdat se také stal jediným způsobem, jakým se čtenář mohl dostat ke knihám, které nebyly vyloženě zakázány (nebo zákaz byl jen formálně zrušený), ale byly publikovány velmi málo např. poezie a próza Mariny Cvetajevové, Andreje Bělého, Saši Černého, Anny Achmatovové, Nikolaje Gumiljova, Vladislava Chodaseviče, Barlama Šalamova, Daniila Charmse, některé práce bratří Strugatských či román "Mistr a Markétka" Michaila Bulgakova. Značná část literárních děl uveřejněných v samizdatu byla věnována tématu konfrontace jednotlivých tlaků v oficiálním společenském prostředí. V samizdatu byla dobře reprezentována tzv. táborní próza, kterou odstartovala povídka Alexandra Solženicyna Jeden den Ivana Děnisoviče. Mnohé čtenáře šokovaly Kolymské 32 ПЯТКОВСКИЙ, А. Очерк истории самиздата [online]. 08.08.2012. Dostupné na World Wide Web: <http://gefter.ru/archive/5757>. 25

povídky Varlama Šalamova, který popsal své zkušenosti z pracovního tábora velmi syrovým, detailním, ale uměleckým stylem vyprávění. Četba a distribuce samizdatu předpokládala existenci úzké skupiny spolupracovníků věřících jeden druhému. V roce 1950 rozhodující roli hrály soukromé umělecké společnosti. Z těch se později stala centra, odkud se samizdat šířil po cele zemi. Distributoři samizdatu byli bedlivě sledováni KGB a prokuraturou. Antologie pronásledování a dalších represí ( Kronika současných událostí ) byla taktéž distribuována samizdatově. Oficiální orgány chápaly samizdat jako nepřátelský a jeho autoři byli vystavováni represím. Jako příklad trestu za vydávání samizdatové literatury zmiňuje Slovník mediální komunikace proces proti Brodskému, který se konal v roce 1964 33 a po kterém byl básník na základě článku o parazitismu odsouzen na pět let nucených prací v jedné z odlehlých oblastí 34. Autoři a distributoří samizdatu dostavali výpověď, byli zatčeni a následně podrobeni nucené léčbě (tzv. represivní psychiatrii) 35. Represivní psychiatrie je praktika zneužívající psychiatrických diagnóz, která se projevuje léčbou v absolutní izolaci s cílem zcela omezit základní lidská práva určitých jednotlivců či skupin ve společnosti. Systematické zneužívání psychiatrie pro politické účely bylo v SSSR zcela běžným 36. Po perestrojce neoficiální literatura přestala existovat. Znevážený vědec Andrej Sacharov se stal ústřední politickou osobností a knihy zakázaného spisovatele Alexandra Solženicyna se začaly publikovat zcela veřejně. V době 33 REIFOVÁ, I. a kolektiv. Slovník mediální komunikace. Praha: Portá, 2004. s. 220 34 ВИГДОРОВА, Ф. Суд над Иосифом Бродским [online]. Dostupné na World Wide Web: <http://www.polit.ru/article/2004/03/14/brodsky1/>. 35 АЛЕКСЕЕВА, Л. История инакомыслия в СССР: Новейший период. Москва: Весть, 1992. s. 184. 36 ОВСЕПЯН, Р. История новейшей отечественной журналистики (Февраль 1917 - начало 90-х годов): Учебное пособие. Москва: Издательство Московского университета, 1996. s. 184. 26