S pohraniční stráží na věčné časy a nikdy jinak aneb komunistický stínový ministr vnitra o české imigrační politice CEBES, 19.2. 2015 Josef Maršíček, stínový ministr vnitra KSČM, se před časem v Haló novinách opět vyjádřil k české migrační politice. Mezi jeho oblíbená témata patří zejména problematika hranic a jejich ochrany. Pochopitelně, vždyť do politiky vstoupil z organizace, která se jmenovala Pohraniční stráž. Té organizace, která byla od konce 40. let budována a provozována k omezení naší svobody jako ochranný štít před imperialisty evropského Západu a USA. Jasnou vizitkou její činnosti je především nekonečná řada jmen mrtvých a odsouzených narušitelů státních hranic. A bývalý poslanec, dnes stínový ministr vnitra, je stále konzistentní v názorech na význam státní hranice a úlohu policie při její ochraně a dlouhodobě i v pohledech na migraci a imigraci. Vřelý vztah KSČM k EU a západním demokraciím se plně přetavil v nenávist k Schengenu a k jeho volnému pohybu. Hranice jsou hranice a ty mají oddělovat, ne sbližovat. S Josefem Maršíčkem, bývalým poslancem za KSČM, se již několik měsíců nelze potkat v lavicích české Poslanecké sněmovny, kde zasedal pěknou řádku let. Byl a evidentně stále je poctivým komunistou, svým původem, 1
přesvědčením i názory. Do politiky totiž vstoupil z organizace, která se jmenovala Pohraniční stráž (PS). Tedy té organizace, která byla od konce 40. let budována a provozována k omezování naší svobody jako absurdní ochranný štít. Nejprve tzv. lidové demokracie, později socialismu, před imperialisty evropského Západu a USA. A chránili nás zdatně. Snad nejlépe o tom svědčí dodnes patrné průseky v pohraničních horách, mnohé z dnešních příhraničních cyklostezek a především nekonečná řada jmen mrtvých a odsouzených narušitelů státních hranic. V KSČM není pan Maršíček jediný pohraničník. Stačí vzpomenout jejich pana předsedu a některé známé příklady z karlovarského, plzeňského a budějovického politického života. Pohrobci slavné PS asi neměli moc na výběr. Komunismu jako ideologii sloužili, když měla jejich strana ještě kratší zkratku, a slouží mu dodnes. Je to česky logické, ale budiž. Nejsme jako oni. Josef Maršíček sloužil naposledy jako major v Chomutově. Nikdy nic špatného neudělal, jen se řídil jako všichni ostatní z PS tehdy platnými zákony svého socialistického státu. Jen na okraj: dnes sice odstraněná slavná socha Pohraničníka z Domažlic (nazývaná místními Golem) má podstavec od ještě slavnějšího Jana Kaplického. Stačí ji jen vztyčit. A Klub Českého pohraničí, tichá organizace této mohutné síly, se o to dříve nebo později postará. Soudružství ve zbrani, to je pane něco. A bylo jich 40 tisíc. A čím je konsistentní bývalý poslanec, dnes komunistický stínový ministr vnitra? No přece v názorech na význam státní hranice a úlohu policie při její ochraně. A samozřejmě dlouhodobě i v pohledech na migraci a imigraci. Státní hranice Josef Maršíček chápal a zdá se, že stále chápe, v sice oslabeném, ale totožném kontextu bývalé PS. Vřelý vztah KSČM k EU se plně přetavil v nenávist k Schengenu a jeho volnému pohybu. Hranice jsou hranice a ty mají oddělovat, ne sbližovat. Přece není potřeba, 2
aby si lidé z české vesnice či města v pohraničí mohli zajít do hospody na druhé straně jen s občankou v kapse. To je ono hrozivé bezpečnostní riziko napomáhající rozvoji kriminality i zvyšující ohrožení bezpečnosti státu. Podívejme se na historické mapy přeshraničních cest a uvidíme, jak intensivní styky byly a mohly by znovu být. Daleko větší strach totiž měli soudruzi o režim, než o bezpečnost občanů. Schengen, a v tom mají jeho kritici pravdu, přinesl volný pohyb nejen pro slušné lidi, ale také pro ty neslušné. Jeho tvůrci s touto variantou počítali a vymysleli tzv. kompenzační opatření. Ta, v čele se schengenským informačním systémem, dávají poměrně široký nástrojový instrumentář k překonání negativních důsledků zrušení kontrol na vnitřních hranicích a zavedení volného pohybu osob. Nejvíc s velevýznamným prvkem přeshraniční spolupráce. To jediné, co po silových složkách, zejména po policii, Schengen chce, je, aby tyto složky, které dříve chránily hranice, nyní už pouze vnitřní, nevykonávaly systematické hraniční kontroly anebo kontroly jim podobné. A zejména symbolicky - aby se nejmenovaly pohraniční stráž či pohraniční policie. Jaké po-schengenské uspořádání policie ten který stát zvolí, aby i v příhraničních oblastech byla zajištěna stejná úroveň bezpečnosti a ochrany veřejného pořádku, jaká je ve vnitrozemí, je jen a jen jeho věcí. A ta svoboda pohybu za to přeci stojí. V Česku před Schengenem na státních hranicích sloužilo téměř 5 tisíc policistů. Díky vývoji v jednotlivých místech českého, zejména západního pohraničí, tu existovaly dva zásadní problémy. Jednak neschopnost policie redislokovat početní stavy pohraničníků podle aktuálních bezpečnostních potřeb, což se plně projevilo při budování standardní hranice se Slovenskem a znovu v souvislosti s po-schengenskou transformací. Zejména však Pohraniční policie sehrávala zjevně neadekvátní roli 3
v zajištění lokální či regionální bezpečnosti. Již v roce 2008 proto dostala policie pokyn, aby, svých vlastních pravidel, z pohraničníků udělala jiné policisty. Ty, kteří na mnoha místech chyběli, tedy pořádkové, cizinecké, dopravní. Nikdo nepožadoval, aby se pohraničník z Náchodska stěhoval udržovat pořádek do Uherského Hradiště, i když i to by bylo pochopitelné. A výsledek: v té první vlně se podařilo rekvalifikovat jen méně než tisíc pohraničníků a vytvořit tak hybrid, poměrně neefektivní, jak z hlediska zajištění bezpečnosti a veřejného pořádku, tak z hlediska personální práce v policii. S nástupem úspor pak přišla druhá etapa, ta už byla razantní a definitivně ukončila následnictví PS. Paradoxně ve stejné době umístil do znaku cizinecké policie její ředitel chodského pohraničního psa. Takže dnes máme cizineckou policii s emblémem hlídacího psa, jen nikdo neví proč, když tak nějak nehlídají hranici. Snad aby se nezapomnělo na PS. Ale vraťme se k panu Maršíčkovi. Tohle všechno on i jeho kamarádi velmi těžce nesli, inu soudružství ve zbrani. Svou bývalou profesní příslušnost pan exposlanec nezapřel nikdy. Pokaždé, když se jednalo o změnách legislativy, ať už cizinecké, azylové nebo o ochraně hranic, překvapoval svými naprosto přesnými informacemi z prostředí cizinecké (a pohraniční) policie a naprosto přesně cílenými pozměňovacími návrhy, které měly zachovat její kompetence, vliv a postavení. Ty pozměňovací návrhy on jen přednášel, psala si je sama cizinecká (a pohraniční) policie a jeho prostřednictvím si tak svoje vlastní cíle prosazovala i přes hlavu ministra vnitra a třeba i celé vlády. Častěji se to nepodařilo, někdy ano. Soudružství ve zbrani a společné vidění světa. Na druhou stranu je třeba přiznat, že Josef Maršíček byl a asi stále je vnitřně konzistentní a pevný ve svých přesvědčeních i představách. 4
Po čem volá stínový ministr vnitra za KSČM nyní, v rozbouřené době diskusí nad migrační politikou České republiky, se lze dočíst v Haló novinách. Tak především požaduje věcné a solidární řešení. Pod těmito floskulemi je možné si představit ledasco, jen ne konkrétní věcné návrhy. Má snad solidarita tady a teď znamenat, že půjdeme cestou redistribuce problémů, tedy uprchlíků a migrantů? Asi úplně ne. Dokonce i připouští, na rozdíl od doby socialismu, že dnes nelze uzavřít národní hranice. Požaduje však, aby se něco udělalo v oblasti sociálních opatření ke zrychlení procesu integrace cizinců z tzv. třetích zemích. Ani on netuší nic o téměř desetiletém státním programu integrace. Za to však ví, že poschengenská reorganizace cizinecké policie byla neuvážená: prý by její zpětné posílení napomohlo v boji proti terorismu. Jak, to ovšem úplně neříká. Má na mysli třeba uzavření hranic a postavení drátů? Ty by nás opět ochránily tak nanejvýš před naší vlastní svobodou. Má se prý regulovat imigrace ze třetích zemí (jakoby nevěděl, že to ČR dělá a velmi úspěšně od roku 2009 a zejména poté, co rozhodování o pobytech přešlo z cizinecké policie na ministerstvo vnitra a efektivita a míra korupce při výkonu těchto agend tak klesla mnohonásobně), máme vést evropsky standardní azylové řízení (jakoby nevěděl, že ČR je evropsky nadstandardní v implementaci komunitárního práva), ale hlavně mít vízovou politiku odpovídající evropským standardům ochrany zájmu státu. Moc se tomuto sousloví rozumět nedá. Evropská vízová politika a praxe je z naprosté většiny komunitární a o evropských standardech ochrany zájmů státu jsme zatím neslyšeli. Stínový ministr vnitra musí vědět, že zájmů státu je ve vízové oblasti mnoho, od bezpečnostních přes ekonomické až po politické. Co se týká těch bezpečnostních, tam bych se o ochranu českých národních zájmů úplně nebál. Pokud nás za pověstných 30 stříbrných někdo z našich politiků či slavná Evropská komise někam (na 5
východ) neprodá a pokud nehovoří třeba o bezvízovém styku např. s Ruskou federací a Čínou. Stínový ministra vnitra tak shrnuje, že po vládě chce urychleně novou strategii řízení migrace, zejména pak aktivní migrační politiku pro občany třetích zemí mimo EU. Zároveň chce připravit vzdělávací kampaň pro veřejnost, aby se naučila žít s imigranty. Koncepce či strategie jednak jsou a jednak je vláda inovuje podle aktuální situace. Kdo chce vědět, ví a bude vědět víc. A boj proti xenofobii a za dodržování lidských práv cizinců? Ale samozřejmě! Je na místě panu stínovému ministru vnitra pěkně poděkovat za rady a připomenout, že dnes na území ČR v klidu a pokoji žije více než 430 tisíc cizinců, kteří tvoří přes 4 % všeho obyvatelstva naší země. Jen tak mimochodem, ČR patří nejen k zemím s vysokým podílem cizinců na celkovém obyvatelstvu (srovnatelně jako má např. Nizozemí), ale také s velmi nízkou mírou xenofobie (zatím) nebo xenofobní diskriminace cizinců. Hovoří-li pak pan stínový ministr o řádovém navýšení počtu cizinců, buď nezná matematiku, nebo počítá minimálně se 40 % podílem cizinců na populaci. Pokud to myslí opravdu vážně, navíc představitel strany, která kdysi neprodyšně zadrátovala hranice, tak buďme na pozoru! Možná je to nový projev jejich vrozeného internacionalismu, možná něco jiného. Jen doporučuji všem občanům bedlivě sledovat, s čím ještě komunisti, nejen v oblasti bezpečnosti, přijdou. Jsou připraveni, zatím sice jen na hejtmanstvích, ale -jp- CENTRUM BEZPEČNOSTNÍCH STUDIÍ VŠ CEVRO INSTITUT (CEBES) Jungmannova 17 / 110 00 Praha 1 / Czech Republic tel.: +420 221 506 750 / email: cebes@vsci.cz/ www.cevroinstitut.cz 6