NŮŽ V RANÉM STŘEDOVĚKU NA PŘÍKLADU NÁLEZŮ Z BŘECLAVI-POHANSKA

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA ÚSTAV ARCHEOLOGIE A MUZEOLOGIE Adéla Balcárková NŮŽ V RANÉM STŘEDOVĚKU NA PŘÍKLADU NÁLEZŮ Z BŘECLAVI-POHANSKA Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: Doc. Jiří Macháček, PhD. Konzultant: Mgr. Petr Dresler Brno 2006

OBSAH 1. ÚVOD...4 2. PŘEHLED VÝZKUMŮ NA LOKALITĚ BŘECLAV-POHANSKO...5 2. 1. Velmožský dvorec...5 2. 2. Pohřebiště u kostela...6 2. 3. Žárové pohřebiště...6 2. 4. Lesní školka...6 2. 5. Lesní hrúd...7 2. 6. Val...8 2. 7. Severovýchodní předhradí...8 2. 8. Jihozápadní předhradí...9 2. 9. Před zámkem...10 3. PŘEHLED BÁDÁNÍ...11 3. 1. Nože...11 3. 2. Výroba železných předmětů...14 4. HUTNICTVÍ A ZPRACOVÁNÍ ŽELEZA...16 4. 1. Slované a výroba železa...16 4. 2. Skladba hutnické pece...18 4. 3. Proces výroby železa z rud...18 4. 4. Polotovary...19 4. 5. Slovanské kovářství...20 4. 5. 1. Základní kovářské operace... 20 4. 5. 2. Základní kovářské nástroje...22 4. 6. Slovanská nožířská technika...23 4. 6. 1. Celoželezné nože...23 4. 6. 2. Nože s navařeným ocelovým břitem...23 4. 6. 3. Nože se svářkovým damaskem...24 4. 6. 4. Nože s pásovanou čepelí...24 4. 6. 5. Celoocelové nože...25 4. 6. 6. Nauhličování a cementace...25 4. 6. 7. Nože s ozdobným plátováním...25 4. 7. Kovářství na Pohansku...26 5. DESKRIPCE DATABÁZE...29 6. NOŽE NA POHANSKU...34 6. 1. Výskyt nožů na Pohansku...34 6. 1. 1. Počet nožů na 100m 2...34 6. 1. 2. Počet nožů na 100 objektů...36 6. 1. 3. Počet celých nožů na 100 objektů...37 6. 1. 4. Počet nožů na 100 hrobů...39 6. 2. Rozměry nožů z objektů na Pohansku...40 6. 2. 1. Celková délka nožů z objektů...40 6. 2. 2. Délka čepele nožů z objektů...43 6. 2. 3. Šířka čepele nožů z objektů...45 6. 2. 4. Tloušťka čepele nožů z objektů...48 6. 2. 5. Délka trnu nožů z objektů...51 6. 3. Rozměry nožů z hrobů na Pohansku...54 6. 3. 1. Celková délka nožů z hrobů...54 6. 3. 2. Délka čepele nožů z hrobů...56 6. 3. 3. Šířka čepele nožů z hrobů...58 2

6. 3. 4. Tloušťka čepele nožů z hrobů... 60 6. 3. 5. Délka trnu nožů z hrobů...62 7. TYPOLOGIE NOŽŮ Z POHANSKA...66 7. 1. Typ I...66 7. 2. Typ II...67 7. 3. Typ III...68 7. 4. Typ IV...69 7. 5. Zvláštní tvary...70 7. 5. 1. Nože s vyklenutým hřbetem...71 7. 5. 2. Nože s esovitě prohnutým ostřím... 72 7. 5. 3. Nože s obloukovitě prohnutým hřbetem k hrotu...73 7. 5. 4. Nože s obloukovitě zahnutým hřbetem k hrotu a ostří k hrotu rovným...74 7. 6. Korespondenční analýza...74 7. 6. 1. Skupina A...76 7. 6. 2. Skupina B...76 7. 6. 3. Skupina C...76 7. 6. 4. Skupina D...77 7. 6. 5. Skupina E...77 7. 6. 6. Skupina F...78 7. 7. Interpretace...78 7. 7. 1. Typ I...78 7. 7. 2. Typ II...78 7. 7. 3. Typ III...79 7. 7. 4. Typ IV...79 7. 7. 5. Nože s vyklenutým hřbetem...79 7. 7. 6. Nože s obloukovitě prohnutým hřbetem k hrotu...79 7. 7. 7. Nože s esovitě prohnutým ostřím... 79 7. 7. 8. Nůž s obloukovitě zahnutým hřbetem k hrotu a ostřím k hrotu rovným...79 8. ZÁVĚR...81 9. SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK...83 10. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY...84 PŘÍLOHY...88 3

1. ÚVOD Tématem mé bakalářské práce je studium nožů z lokality Břeclav-Pohansko, zkoumané systematicky katedrou archeologie a muzeologie FFMU už od 50. let 20. stol. Cílem mé práce bude jednak shrnout celkový stav bádání na Pohansku, ale také popsat stav bádání o raně středověkých nožích. Chtěla bych podat podrobné informace o nálezech nožů na Pohansku, pokusit se vyčlenit na základě studia jejich tvarů a velikostí několik základních typů nožů a určit způsob jejich použití. Nůž v raném středověku byl naprosto běžnou součástí slovanské materiální kultury. Vyskytovaly se jak v hrobech, tak v objektech. Nůž byl nástroj víceúčelový. Existují nože kuchyňské a stolové, na opracování dřeva (řezbářský nůž), kosti, kožených výrobků, nože jako nástroj zemědělský (např. vinařský nůž), nože bojové a válečné. Můžeme počítat i s noži, které sloužily k chirurgickým zákrokům. Chtěla bych poděkovat doc. Jiřímu Macháčkovi za poskytnutí tohoto tématu a zprostředkování materiálu, pomoc při zpracovávání databáze a tvorbě typologie nožů, rovněž za svědomité vedení práce. Dále Mgr. Petru Dreslerovi za poskytnutí materiálů a pomoc při jejich zpracovávání, za jeho podnětné poznámky a rady k tématu a také čas, který mi věnoval. Všem ostatním, kteří mě v období zpracovávání mé bakalářské práce podporovali a byli ke mně shovívaví, děkuji. 4

2. PŘEHLED VÝZKUMŮ NA LOKALITĚ BŘECLAV- POHANSKO Lokalita Pohansko leží v katastru Břeclavi, asi 2 km jižně od města, v části zalesněném a zčásti lučinatém a bažinatém terénu, mezi starými říčními rameny řeky Dyje. Celý areál leží v nadmořské výšce 155-157m. Z geologického hlediska se jedná o oblast tvořenou kvartérními usazeninami, štěrky a písky. Vyskytují se zde jílovité a písčité jílovité usazeniny, které jsou naplaveninami recentních toků (VIGNATIOVÁ 1992, 9). (Obr. 1) Pohansko bylo poprvé zmíněno v literatuře již v 19.stol. v díle významného badatele d Elverta a později tuto lokalitu ve svém díle Slované na Moravě a říše velkomoravská zachytil I. L. Červinka (1928), který zde zmiňuje Pohansko jako významné velkomoravské hradisko u Břeclavě, původně nazývané Lundenburg (ČERVINKA 1928, 92). První výzkumy na Pohansku započaly v r. 1958 tehdejší katedrou prehistorie FF Univerzity J. E. Turkyně v Brně pod vedením prof. F. Kalouska a B. Dostála v poloze Velmožského dvorce. Dnes víme, že v celém areálu Pohanska byly v průběhu dlouholetých systematických výzkumů prozkoumány tyto plochy: Velmožský dvorec, Pohřebiště u kostela, Lesní školka, Lesní hrúd, Žárové pohřebiště, sonda Před zámkem, Jihozápadní předhradí, Severovýchodní předhradí a řezy valem. Areál Pohanska rozdělujeme na tři základní části: centrální část, která je chráněna valem a dvě předhradí, Jihozápadní a Severovýchodní. V rámci centrální části byl zatím prozkoumán Velmožský dvorec se základy kamenného kostela a s přilehlým pohřebištěm, Lesní školka, Lesní hrúd, Žárové pohřebiště a sonda Před zámkem (MACHÁČEK 2005, 104). 2. 1. VELMOŽSKÝ DVOREC Na Velmožském dvorci se již v počátcích výzkumů v roce 1958 podařilo odkrýt cenné pozůstatky sídlištní struktury dvorce, dokazující existenci knížecího sídla, kostela a pohřebiště. Proto se ve výzkumech pokračovalo i v dalších létech až do roku 1965. V dobách intenzivní sedmileté práce byla odkryta plocha 14650m 2,prozkoumáno bylo 554 komplexů, z toho 423 kostrových hrobů lokalizovaných vesměs na pohřebišti u kostela a 131 objektů. Některé z objektů náležely do časněslovanského období. Velmožský dvorec patří 5

k nejvýznamnějším komplexům prozkoumaným na Pohansku. Jedná se o sídlištní útvar čtvercového půdorysu s palisádovým opevněním ve dvou fázích. Velkomoravský kostel byl vybudován ve třech fázích a je výrazným zástupcem předrománské architektury. Kostel byl vybudován z lomového kamene na maltu, skládá se z obdélníkovité hlavní lodi s protáhlou půlkruhovitou apsidou, čtvercovitého nartexu a přístavku přiléhající k lodi z jihovýchodní strany. Stěny byly z venku i zevnitř omítnuty, obíleny a uvnitř zdobené barevnými malbami (DOSTÁL 1978, 139). 2. 2. POHŘEBIŠTĚ U KOSTELA Na přilehlém pohřebišti můžeme sledovat tři fáze pohřbívání. Hroby s ozdobami blatnicko-mikulčického rázu, zejména mužské pásové zápony. Hroby s ženskými i mužskými zlatými a stříbrnými šperky byzantsko-orientálního rázu a v poslední řadě esovité záušnice a masivní lité prsteny reprezentující mladohradištní předměty z pol. 10. stol. (DOSTÁL 1978, 139). Paralelně s Velmožským dvorcem a Pohřebištěm u kostela započaly výzkumy i jiných ploch, Lesní školky, Žárového pohřebiště, Severovýchodního a Jihozápadního předhradí a výzkumy valu. 2. 3. ŽÁROVÉ POHŘEBIŠTĚ V roce 1961 propukly sondáže v poloze, kde bylo objeveno žárové pohřebiště. Výzkumy trvaly s drobnými přestávkami až do roku 1973. Prozkoumaná plocha Žárového pohřebiště celkem dosahovala 5416m 2. Došlo k cennému objevu časně slovanského žárového pohřebiště o 55 hrobech, které vytvářelo pruh 75m dlouhý a 25m široký, orientovaný směrem SZ-JV. Současně byla objevena část sídliště na ploše 3950m 2 o 76 objektech s keramikou jak ze starohradištního, tak z mnohem mladšího velkomoravského období. Dále se zde nacházelo několik kostrových hrobů a dva pohřby koní. Což znamená, že pohřbívání na ploše bývalého žárového pohřebiště z doby časně slovanské pokračovalo hluboko do 9.stol. (DOSTÁL 1978, 139). 2. 4. LESNÍ ŠKOLKA Výzkumy v SV části hradiska, na území bývalé lesní školky, započaly taktéž v roce 1961. Neprobíhaly kontinuálně, po delší pauze byly obnoveny až v letech 1968-1969. V té 6

době bylo odkryto 5092m 2 prozkoumané plochy. Výzkumy nám dokázaly existenci dalšího osídlení a charakter sídlištní aglomerace podél valu. Jednalo se jak o objekty z období časněslovanského, tak ze středohradištního období a několik kostrových hrobů. Celkově byla v prostoru Lesní školky prozkoumaná plocha 18850m 2. Jelikož zkoumané části nepředstavovaly uzavřenou plochu, nebyla jasná půdorysná dispozice, došlo k nesprávné interpretaci celého osídlení. B. Dostál na základě nálezů nákončí, ostruh a klíčů zpočátku interpretoval Lesní školku jako sídlištní areál zámožnějších jedinců s povinnou vojenskou službou a současně blízkých jedinců knížecí rodiny žijící na dvorci (DOSTÁL 1970a, 19-20). Následující výzkumy z let 1974-1976 však tuto tezi vyvrátily. Na základě nálezů objektů výrobního charakteru byla Lesní školka interpretována jako výrobně specializovaný areál (DOSTÁL 1978, 141). Lesní školka byla dále zkoumána ještě v letech 1978-1979, 1981-1982, 1984-1990 (MACHÁČEK 2002, 10). 2. 5. LESNÍ HRÚD Plocha nacházející se v původně zalesněné SZ části hradiska se nazývá Lesní hrúd. Jedná se o zvýšenou terénní vlnu, která tvořila táhlý oblouk přesně mezi žárovým pohřebištěm a východní bránou. V roce 1980 zde byly položeny první sondy, jedna ve směru Z-V dlouhá 142m a dvě příčné sondy ve směru S-J, první dlouhá 22,5 a druhá 40m. Sondy prokázaly poměrně husté osídlení lesního hrúdu (DOSTÁL VIGNATIOVÁ 1987, 37 ). Proto výzkumy v těchto místech pokračovaly v roce 1984 a po delší pauze v letech 1999-2004. Rozsah výzkumů zahrnoval plochu 5000m 2, kde bylo odkryto 105 objektů a cca 35 kostrových hrobů včetně pohřbu koně. Máme zde doloženo osídlení již z doby bronzové objevem zlomku náramku a dýky z období popelnicových polí. Mezi další objevy, ale již z doby slovanské, můžeme zařadit stříbrné náušnice veligradského šperku nalezené v hrobovém materiálu. Podobné šperky byly na Pohansku nalezeny už jen na pohřebišti u kostela. Osídlení na Lesním hrúdu se příliš neliší od osídlení v Lesní školce nebo na Žárovém pohřebišti. Výzkumy nám potvrdily osídlení i na vnitřní ploše hradiska nejenom podél valu (MACHÁČEK 2005, 128). Jediným problémem je, že poloha Lesního hrúdu nebyla dosud komplexně zpracována a publikována. 7

2. 6. VAL Opevnění hradiska bylo zkoumáno několika řezy (Val I-XVII). Celkem zaujímaly 2170m 2 prozkoumané plochy. V odkrytém prostoru se vyrýsovalo 52 sídlištních objektů a 35 kostrových hrobů. Časněslovanské a starohradištní objekty byly nalezeny pod vlastním tělesem hradby, kdežto velkomoravské objekty nikdy nenarušily její konstrukci. První informace o konstrukci hradby nám podaly výzkumy z let 1965-1967 a doplnily je zjištění z let 1975-1977 (DOSTÁL 1978, 136). Výzkumy ve východní části opevnění v letech 1981-1983 doložily existenci brány. Jednalo se o bránu čelního typu, která byla v půdorysu vymezena 4 kůly a dosahovala šířky 2,5m. Nejspíše měla věžovitou nádstavbu téměř čtvercovitého půdorysu, která byla částečně vysunuta před čelo hradby. Nedaleko brány se k hradbě přibližovalo jedno z ramen mrtvé řeky Dyje, takže se předpokládalo, že brána ústila přímo na most přes tuto řeku, dokazují to i žlábky objevené před hradbou v březích koryta (DOSTÁL 1988b, 312). Vlastní hradba byla široká 5,7-6,5m, sestávala z čelní kamenné plenty, hlinito-jílovitého násypu a týlní dřevěné stěny (z kulatiny nebo fošen) opřené o dvojice kůlů vzdálené navzájem kolem 1,8-2m. Základ konstrukce násypu tvořil rošt z kuláčů umístěných v pravidelných půlmetrových vzdálenostech. Vnější a vnitřní stěna hradby byly spojeny kleštinami v nepravidelných vzdálenostech. Vlastní hradba dosahovala výšky asi 4m, předpokládá se však u ní dřevěná předprseň, takže celkově mohlo opevnění dosáhnout až 6m výšky (DOSTÁL 1978, 136). Lokalita Pohansko z hlediska konstrukce opevnění patří k unikátním slovanským nalezištím, kde doposavad nebyl nalezen příkop před hradbou, přestože některé geofyzikální rozbory předpokládaly jeho existenci. 2. 7. SEVEROVÝCHODNÍ PŘEDHRADÍ Nacházelo se ve výhodné přírodně chráněné poloze na mírné vyvýšenině o rozloze 2,5ha. Celkově byla odkryta plocha 5850m 2. První výzkumy se zde konaly v roce 1960, jednalo se o záchranný výzkum z důvodů potřeb výstavby archeologické stanice, práce v terénu řídil dr. M. R. Pernička. Další výzkumy následovaly v roce 1968, hlavně pak v okolí stanice a při valu v J části plochy v sezónách 1970-1972, 1975 a 1977. Prozkoumaná plocha skrývala 124 sídlištních objektů a 50 kostrových hrobů. Všechny objekty však nepařily do slovanského období. Bylo doloženo přibližně 103 středohradištních, 7 časněslovanských objektů a dále sporadické osídlení z neolitu, pozdního laténu a doby římské. K tomu můžeme přičíst objekty zachycené na vnější straně hradby v řezech valem z let 1965/1966 a 1975/1976 8

(DOSTÁL 1978, 141). V jednom z hrobů, přesně v hrobě H16 byly pozorovatelné doklady o víře ve vampýry. Silně skrčená kostra ženy (asi 63 let) byla umístěna pouze do východní části hrobové jámy, nedlouho po pohřbu došlo opět k otevření hrobu, mrtvá byla vyjmuta, svázána a znovu zahrabána v nerituální poloze (DOSTÁL 1970b, 126). Kromě objektů a hrobů zde bylo zjištěno několik palisádových žlábků, jeden recentní, druhý uzavíral lichoběžníkovitou plochu velkomoravské usedlosti, třetí původně nejspíše plnil funkci lehkého opevnění předhradí a poslední byl pozůstatkem po pleteném plotu ztěžujícím přístup k hradbě (DOSTÁL 1978, 141). Tyto situace nám naznačují velikou pravděpodobnost, že severovýchodní předhradí bylo opevněno. 2. 8. JIHOZÁPADNÍ PŘEDHRADÍ Patří k nejrozsáhlejším prozkoumaným plochám na lokalitě Pohansko. Byla odkryta plocha 83444m 2. K prvním objevům došlo již v roce 1961 a 1962, v důsledku hluboké orby byly narušeny kostrové hroby a sídlištní objekty a situace vyvolala nutnost provedení záchranného archeologického výzkumu. K dalším odkryvům došlo v letech 1975-1979, jednalo se opět o záchranný výzkum v důsledku budování odvodňovacího kanálu. Charakteristickými nálezy byly součásti výzbroje a jezdecké výstroje vojáků, jako meč, kopí a ostruhy charakteristické pro bojovníky na koni, mezi nejčastěji nalézané předměty vojenského charakteru patřily bojové sekery (VIGNATIOVÁ 1992, 94). Po delší pauze byly výzkumy na Jihozápadním předhradí obnoveny v letech 1991-1994, tentokrát již formou systematického výzkumu. Na obrovské prozkoumané ploše se vyrýsovalo cca 480 objektů a 210 kostrových hrobů. Celou sídlištní aglomeraci rozdělujeme do tří skupin, označované jako osada I, II, III. Můžeme zde sledovat uspořádaní zemnic do kruhu kolem volného prostoru, tedy jakési uspořádání návesního typu, což je charakteristické pro osadu I a III. U osady III byla navíc uprostřed návsi nalezena studna. Ale také pozorujeme uspořádání, kdy nám sídlištní objekty tvoří ulice. Kostrové hroby většinou tvořily skupiny o 10-30 pohřbech nebo byly rozptýleny mezi objekty. Východní a jižní okraj osídlení výzkumy neprokázaly zcela jasně, je možné, že jej vyznačovala v těchto místech slabě pozorovatelná terénní vlna, která nám naznačuje existenci opevnění okolo jižního předhradí. Severní hranici však mohlo tvořit některé ze slepých ramen řeky Dyje (VIGNATIOVÁ 1977/1978, 136). Výzkumům a podrobnému zpracování se věnovala J. Vignatiová, která zveřejnila výsledky své práce v monografii z roku 1992 Břeclav-Pohansko II, Slovanské osídlení jižního předhradí. Na základě jejích zjištění bylo Jihozápadní předhradí interpretováno jako sídliště významné vojenské družiny, sloužící 9

knížeti žijícímu na velmožském dvorci a plnící funkci spíše jakési vojenské hotovosti (VIGNATIOVÁ 1992, 99). Tedy nejspíše zde bylo sídliště dvou vojenských složek, jízdní a pěší. Přičemž pěších bylo podstatně více a patřili k vojenské hotovosti, jednalo se o vesničany, kteří pracovali jak na poli, tak na bojišti. Postavení jezdců bylo podstatně vyšší (KLÁPŠTĚ 2005, 28). 2. 9. PŘED ZÁMKEM V poloze Před zámkem probíhal záchranný archeologický výzkum pouze jednu sezónu v roce 1995. Byla položena sonda o rozloze 537m 2, jednalo se o pruh táhnoucí se 117,5m do délky a 5m do šířky. Sonda odkryla 26 objektů a 1 kostrový hrob. Do celkových výsledků výzkumů na Pohansku nijak výrazně však sonda Před zámkem nezasáhla. 10

3. PŘEHLED BÁDÁNÍ 3. 1. NOŽE Jeden z prvních autorů, který se věnoval studiu nožů byl I. L. Červinka ve své práci Slované na Moravě a říše Velkomoravská. Jeho studie nožů však nebyla nijak zvlášť obsáhlá. Zmiňuje se o nožích jako o zbraních, které bývají velice často ukládány do slovanských hrobů. Většinou se nacházely u levého boku zemřelého v dřevěné pochvě. Jako zbraně se používaly zejména delší nože. Byly mnohem účinnější než dvojbřité dýky, které Slované stejně příliš nepoužívali. I. L. Červinka se o typologické rozlišení nepokoušel. Zmiňuje se o nožích s vykovanou krevní rýhou, s rukojetí ze dřeva nebo z kosti (ČERVINKA 1928, 217). V Rukověti slovanské archeologie se dozvídáme o nožích od L. Niedrleho. Tvrdí, že nože se u Slovanů vyskytovaly v hojném počtu a většinou stále stejného typu. Jednalo se o nevelký nůž, rovného tvaru, úzký, který byl zastrčen do dřevěné nebo rohové střenky, často zdobené rytinami. Pro Polabské, české a ruské Slovany byl charakteristický tvar, který má rovný hřbet a zahnuté ostří. Kožené pochvy byly také hojnější v Pobaltí. Válečné nože podle L. Niederleho byly typické spíše pro výzbroj doby merovejské, ze Slovanského období se jich dochovalo málo (NIEDERLE 1931, 232). Válečné nože se vyskytovaly v hrobech pouze ojediněle. Ve větší míře se v hrobech nacházely nože menších rozměrů, hlavně v mužských hrobech (NIEDERLE 1931, 153). J. L. Píč doporučuje nezabývat se při studiu železných předmětů pouze stránkou tvarovou, ale i technologií jejich výroby. Nože byly předměty domácí potřeby, které patřily i do hrobové výbavy zemřelých. V hrobech byly uloženy buď na pánvi nebo u boku, z čehož J. L. Píč usoudil, že se nože nosily buď zastrčené za opaskem nebo na řemíncích zavěšených na opasku. Podle něj byl typický slovanský nůž rovný s krátkým řapem a dřevěnou rukojetí. Výjimku tvořily nože s kostěnou střenkou, většinou zdobenou (PÍČ 1909, 122-123).. Podle J. Eisnera jsou nože běžnou součástí nálezových celků, vyskytují se u Slovanů v hojném počtu. Jen dlouhé nože, které Slované používaly spíše jako zbraně, byly vzácné, vyskytovaly se od střední doby hradištní (EISNER 1948, 384). O typologii nožů se pokusil v 50. létech V. Hrubý. Tvrdil, že nože všech tvarů a velikostí se vyskytují v hrobech žen, mužů a dětí během celého 9. a v první poloviny 10. stol., jak bylo možné sledovat na pohřebišti v poloze na Valách ve Starém Městě u Uherského 11

Hradiště. Z toho plyne, že typologie nožů z doby velkomoravské nemůže poskytnout spolehlivou chronologickou oporu. Podle něj byla hřbetní strana nožů zpravidla rovná, zřídka lehce klenutá. Ostří bývalo také zpravidla rovné, někdy esovitě prohnuté. Trn nasazen na čepel zkoseně na hřbetní straně nebo na straně ostří nebo oboustranně, čepel odsazená od trnu byla buď oboustranně nebo jen od hřbetu nebo jen od ostří. Ploché trny byly většinou krátké ukončeny hrotem nebo tupé. Trny, které procházely celou rukojetí, se na koncích značně rozšiřovaly (HRUBÝ 1955, 110). Nože s dlouhými řapy patřily k nejmladším nálezům, datovaných do poslední třetiny 9. stol (HRUBÝ 1955, 113). Mezi bojové nože ze Starého Města řadil ty, které se nosily v kožených pochvách zavěšených u pasu. Právě díky svým pochvám se odlišují od běžných pracovních nožů v dřevěných pochvách. Bojové nože měly pochvy z kůže, která byly na hřbetní straně nože přehnuté a podél ostří a hrotu sevřené asymetrickým kováním sanicovitého tvaru. Některé z nich zdobilo bronzové kování a email, zdobení spíše typické pro pobaltské země (HRUBÝ 1955, 173). (Obr. 2) Další kdo se zabýval podrobnějším studiem nožů byl v 60. létech B. Dostál, který potvrdil dřívější zjištění. Většina nožů se používala k běžným denním potřebám. K válečným zbraním řadil nože větších rozměrů (15-20 a více cm), zpravidla opatřené krevními rýhami. B. Dostál zjistil, že některé klasické případy bojových nožů se nacházely v hrobech s meči a představovaly typický soubor zbraní běžný pro bojovníka (DOSTÁL 1966, 74). Co se tvaru týče, slovanské nože měly zpravidla rovný hřbet, někdy k hrotu skosený, ostří rovné, k hrotu obloukovitě zvednuté, někdy se projevilo esovité prohnutí ostří nože. Vzácně byla čepel trojúhenlíkovitá. Nasazení řapu na čepel nemělo typologický význam, ale bylo buď odsazené nebo skosené, řap se odlišoval v délce a robustnosti. Někdy záseky na řapu sloužily k lepšímu uchycení rukojeti, někdy byl na přechodu mezi čepelí a řapem prstencově zesílen (DOSTÁL 1966, 74). Ve tvarovém rozlišení se B. Dostál a V. Hrubý nerozcházeli. I. Borkovský se zabýval interpretací slovanských nožů v hrobech. Rozebíral pouze nože ze slovanských hřbitovů období 8.-11. stol. Nože byly umístěny po pravém nebo levém boku zemřelého. Nosily se většinou v pochvách u levého boku na pásku. Některé zdobené kusy s rukojeti vyrobené ze slonoviny byly nalezeny výhradně u boku ženských koster (BORKOVSKÝ 1956, 358). V bojovnických hrobech nebo hrobech vyšší knížecí vrstvy se nože nacházely v kombinaci se sekerkami a ostruhami. Někdy se v jednom hrobě nacházelo i více nožů nebo nůž a dýka dohromady. Nože i dýky se nosily v dřevěných, kůží potažených pochvách, někdy zdobených, pozlacených, bronzem kovaných nebo emailem zdobených (Staré Město, Pražský hrad). Na většině moravských a českých pohřebištích se železné nože vyskytovaly u koster mužů, žen a dětí všech věkových kategorií. Takže nezáleželo na pohlaví 12

ani věku zemřelého. I. Borkovský se domníval, že železný nůž nebo dýka byla odznakem svobodného slovanského člověka. Tvrdil, že nůž byl jak univerzálním nástrojem, tak zbraní útočnou nebo obrannou a současně mohl být nůž nebo dýka zbraní čestnou. Nůž mohl poukazovat na určité postavení jeho majitele v tehdejší společnosti nebo ho spíše řadil do určité sociální skupiny. I. Borkovský došel toho názoru, že nůž byl odrážel sociální diferenciaci slovanské společnosti (BORKOVSKÝ 1956, 365-366). P. Čáp, pozoroval u některých nožů z Pohanska zvláštní výzdobný efekt, který nazval ozdobným plátováním. Tento výzdobný efekt se týkal pouze nožů opatřených krevní rýhou. Ozdobným plátováním se myslí úzký pruh ozdobného bronzového plechu vložený do krevní rýhy, který byl přichycen vbíjeným plastickým vzorkem. Ve většině případů se k plátování používala měď a její slitiny, někdy došlo ke kombinaci mědi a pozlaceného proužku nebo vložení tenké zlaté linie přímo na železný podklad. Výzdobný prvek tvořily dvě řady půlobloučků kladených těsně vedle sebe nebo dál od sebe, vždy vrcholy půlobloučků k sobě. Ve dvou případech (H353, čtverec A6-56) byla volnější místa mezi půlobloučky uprostřed proužku vyplněna střídavě umístěnými kulatými vpichy nebo kroužky. Jeden nůž (O107) zdobily pouze dvě řady jednoduchých vpichů. Plátování nebylo charakteristické jen pro jediný typ nebo velikost nožů. Na Pohansku se vyskytovaly hlavně na pohřebišti u kostela, jeden exemplář pochází z Velmožského dvorce a jeden z Lesní školky. Celkový počet nožů s ozdobným plátováním dosahoval na Pohansku 11 kusů (ČÁP 1982, 291). Ojedinělé kusy se nacházely v Mikulčicích a Starém Městě. Není možné určit přesnou dataci těchto nožů ani upřesnit počátek jejich výskytu, protože pochází z časově krátkého období. P. Čáp předpokládá počátek výskytu plátovaných nožů v období výroby tauzovaných a plátovaných předmětů, tedy v období pozdního blatnicko-mikulčického horizontu (ČÁP 1982, 295). (Obr. 3) B. Klíma se zabýval rozborem nožů při výzkumu kovárny na podhradí v Mikulčicích. Nebyl však schopen učinit kvalitní závěry, jelikož se dochovalo pouze 16 kusů nožů ve zlomcích, všechny silně poškozeny. Označil nože z Mikulčické kovárny za univerzální nástroje ke každodennímu použití. Přesto se mu povedlo rozlišit některé druhy nožů podle velikosti (nože malé, střední, velké). Nože střední velikosti měly přímou nebo vykloněnou čepel a velké nože lomenou linii hřbetu (KLÍMA 1985, 437). V posledních létech se metalografickým rozborům železných předmětů a studiu slovanských nožů také věnuje N. Profantová. Např. v publikaci Počátky raného středověku v Čechách, ve které je studii nožů věnována krátká kapitola. Zabývá se výskytem slovanských nožů na časně slovanských lokalitách a rozborem nožů z lokality Roztoky u 13

Prahy (PROFANTOVÁ - KUNA 2005, 183-184). V závěru autoři uvádí, že nože byly běžnou součástí výbavy domácností, lišily se rozměry, tvarem a náročností výroby, což jsou výsledky, na které už v 50. létech přišel V. Hrubý nebo R. Pleiner. 3. 2. VÝROBA ŽELEZNÝCH PŘEDMĚTŮ J. Filip tvrdil, že se výrobní postupy v hutnictví a kovářství v našich zemích po dlouhé věky nezměnily. Podle něj se stav zpracování železa dosažený v době laténské trval v nezměněné formě až do raného středověku, nezměnily se typy nástrojů, nářadí (FILIP 1946, 25). Kováři vytloukali železo s malým obsahem uhlíku do tenkých plátů, ze kterých za studena stloukali žádaný předmět, ten nakonec svářeli. Tyto postupy jsou podle J. Filipa doloženy v našich nálezech pro dobu halštatskou, laténskou, pozdní římskou a pro slovanskou dobu hradištní (FILIP 1946, 26). J. Eisner se ve své práci Základy kovářství v době hradištní v Československu zabývá úvahami o tvarech nářadí, nástrojů, zbraní a jiných železných předmětů. Tvrdil, že slovanské kovářství úzce souviselo s dílnami v horním Poodří a středním Podunají, takže bylo ovlivněno původní římskou a germánskou řemeslnou činností. Podpořil tvrzení J. Filipa, že slovanské kovářství má základy už v době laténské (EISNER 1948, 368-369). V. Souchopová se zabývala vývojem slovanského železářství ve snaze poznat vývoj hutnických pecí a typů hutnických dílen. Popsala zejména významnou moravskou huť u Olomučan ve střední části Moravského krasu, která patří mezi významné objevy posledních let. Dále se věnovala rozborům nálezů z původních sídel Slovanů na Ukrajině (SOUCHOPOVÁ 1995, 77). V největším měřítku se studiu výroby železných předmětů doposavad věnoval R. Pleiner. Napsal řadu prací, ve kterých se zabýval noži a jinými železnými předměty nejen po stránce archeologické, ale metalografické (PLEINER 1979, 1982, 2000a, PLEINER PROFANTOVÁ 2000). Prováděl rozbory železných předmětů a snažil se přijít na techniku kovářské výroby. Zabýval vývojem výroby železa a hutnictví v době slovanské, výsledky své práce shrnul ve studii z 50. let. Základy Slovanského železářského hutnictví v Českých zemích (PLEINER 1958). Prosazoval nutnost soustředit se na postup práce samotného kováře při rekonstrukci výroby železných předmětů. Abychom mohli poznat jakých postupů kovář při práci užil, je nutné předmět do detailů rozebrat a podrobit ho různým metalografickým analýzám. Závisí na intenzitě a délce práce kováře, protože čím déle a intenzivněji kovář na výsledném výrobku pracuje, tím více se ztrácí viditelnost stop jeho 14

práce (PLEINER 1982, 274). Podle R. Pleinera se nože staly univerzálním nástrojem už v době železné. Jejich jakost a technika výroby odráží úroveň kovářského nebo nožířského řemesla (PLEINER 1979, 245). V dnešní době se na podkladě prací R. Pleinera metalografickým rozborům železných předmětů věnuje J. Hošek. Je autorem publikace Metalografie ve službách archeologie z roku 2003 (HOŠEK 2003), v níž se zabývá rozbory železných předmětů z několika slovanských lokalit v Čechách. Zmiňuje se o procesu výroby železa z rud a základních kovářských operacích. Podle J. Hoška máme velice málo údajů o předvelkomoravském kovářství z našeho území (HOŠEK 2003, 47). 15

4. HUTNICTVÍ A ZPRACOVÁNÍ ŽELEZA Koncem 7. a v průběhu 8.stol. dochází k rozmachu slovanské kultury a výroby. Podstatně se zvýšila technická úroveň řemesla. Toto období nazýváme dobou hradištní nebo také dobou předvelkomoravskou. V té době se formuje vrstva specializovaných řemeslníků, zejména hutníků a kovářů, kteří se soustřeďují ve výrobních centrech. Podle R. Pleinera se jednalo o vznikající hradiska (PLEINER 1958, 194). Hutníci na hradiscích byli většinou zásobováni surovinou nebo hotovými výrobky od okolních řemeslníků, kteří sídlili nedaleko hradiska v blízkosti významných oblastí bohatých na rudy. Nemuselo docházet k výrobě železa přímo na hradiscích. Postupně se stává zvykem, že každé větší hradisko mělo svou vlastní huť. Např. Klučov, Stará Kouřim, Libice, Vratislav (PLEINER 1958, 194). Tento systém byl charakteristický zejména pro železářskou výrobu v Čechách. Koncem 8.stol. vzrůstá tendence přesunu hutníků z hradisek na pracoviště k bohatším a kvalitnějším zdrojům železné rudy. Většinou byly zakládány hutě velké kapacity. Na přelomu 8./9.stol. byla objevena významná ložiska železné rudy v oblasti Jeseníků-pásma úsovsko-vrbenského-huť Želechovice a Dolní Sukolom, na úpatí českomoravské vrchoviny-huť Líšeň (PLEINER 1958). K významným moravským velkokapacitním hutím patří také huť v polesí Olomoučany ve střední části Moravského krasu (SOUCHOPOVÁ 1995). Pro Čechy to byla huť Praha- Košíře (PLEINER 1958, 228). 4. 1. SLOVANÉ A VÝROBA ŽELEZA Západoslovanské kmeny se nechaly inspirovat laténskou technikou výroby železa. Ovšem východoslovanská znalost železářské metalurgie však pocházela z jiných pramenů, východní kmeny byly silně ovlivněny Skýty (PLEINER 1958, 227). Na slovanském území, které Slované zaujali po kolonizačním procesu u nás, se s přímými pozůstatky hutnictví železa setkáváme až poměrně velmi pozdě. První hutě známe až z 8. stol. (SOUCHOPOVÁ 1995, 77). Důležitou součástí výroby železa je metalurgická pec a těch máme hned několik druhů: Podle přístupu vzduchu je můžeme rozdělit na pece dmýchací a větrné. Dále rozlišujeme zda jsou pece nadzemní konstrukce nebo patří k zahloubeným typům. Pro pece šachtové je charakteristická nadzemní konstrukce, plášť je tvořen z kamenů a jílu, vnitřní izolační vrstva je ze žáruvzdorné hlinky a struskové krusty. Mezi zahloubené typy řadíme pece vestavěné- 16

zapuštěné a pece vtesané, u nichž se tavící prostor nachází ve svahu nebo pahorku a pece jámovité (PLEINER 1958, 12). Na základě tvrzení R. Pleinera, které uvádí ve své monografii Základy slovanského železářského hutnictví v českých zemích se dozvídáme, že Slované jsou autory typu vtesané redukční pece, která je považována za nejdokonalejší druh primitivní dýmařské pece, obvykle vyhloubené do spraše nebo cihlářské žlutky. Pro Slovany se stala typickým prostředkem na výrobu železa. Jediným problémem bylo, že nebyla schopna dalšího vývoje, nezvyšovala kapacitu tavného prostoru a nevyžadovala zlepšení systému přívodu vzduchu. Typ vtesané pece se nachází např. v Želechovicích a Praze-Kosířích, kde byla navíc objevena soustava několika vtesaných pecí. R. Pleiner se domnívá, že ve střední době hradištní bylo zvykem pro Slovany budovat pece ve větších soustavách (PEINER 1958, 204). R. Turek je naopak zahrnul do mladší doby hradištní (TUREK 1950, 77). Podle V. Souchopové byl typ slovanské redukční pece velice podobný pecím hajvoronským 1, což jsou vtesané zemní objekty s hrudním tunelem, také nazývány jako pece typu Želechovice. Pece budované ve Velkomoravské říši mají významný konstrukční prvek, podkovovitou dutinu v zadní stěně šachty, která umožňovala přímou výrobu ocele v peci. Tento konstrukční prvek je geograficky omezený a začátek jeho používání spadá do období hospodářského rozmachu společnosti na konci 8. stol. Slovanské hutnictví železa bylo v té době poměrně stabilní, bez známek toho, že by přijímalo podněty zvenčí (SOUCHOPOVÁ 1995, 77-78). Teprve až hutě z 9. stol. na našem území prokázaly vlivy avarského hutnictví. Jednalo se o dílnu v polesí Olomučany ve střední části Moravského krasu, kde pracovalo deset pecí dvou typů. První typ byl charakterizován jako pece vestavěné s tenkou hrudí a druhým typem byly nadzemní šachtové pece s mělkou nístějí. Olomučanská huť se výrazně podobá hutím maďarským. V. Souchopová tvrdí, že hutě typu Želechovice a Olomučany byly budovány záměrně jako velkokapacitní, s pecemi uspořádanými do baterií a s intenzivním pracovním způsobem, aby byly schopny produkovat velké množství železa (SOUCHOPOVÁ 1995, 78). Počátek budování pecí ve větších soustavách tedy spadá do přelomu 8./9. stol. Po zániku Velké Moravy hutnictví železa u Slovanů značně upadá. Některé hutě obnovily svou činnost až na konci 10. stol. Mladohradištní hutě ve střední části Moravského krasu jsou jedinou oblastí na území západních Slovanů, kde můžeme sledovat vývoj hutnictví železa nepřetržitě od 8. do 11. stol., jsou také dokladem feudální rozdrobenosti, která 1 Hajvoron osada na Ukrajině, poblíž které se nacházela významná hutnická dílna ze 6. 7. stol. 17

v hutnictví železa vedla k vytvoření většího počtu malých dílen zásobujících menší okruhy než v době velkomoravské (SOUCHOPOVÁ 1995, 79). 4. 2. SKLADBA HUTNICKÉ PECE kychta(=kološník) ústí komínu nebo šachty šachta součástí bývá zásyp nebo vsázka (ruda, palivo, přísady) nístěj shromaždiště vytavených produktů-strusky a těstovité hroudy železa forma prostředí, jímž se vhání vzduch dyzna/dyznová cihla chrání otvor formy vzduchový kanál/větrný tunel pouze u pecí s přirozeným přívodem vzduchu, obvykle se nachází v hrudi peci odpich tudy se vypouští přebytečná tekutá nebo těstovitá struska, někdy se struska nechává v peci ztuhnout lupový otvor zvláštní otvor, který se používá k vytažení železné hroudy z pece, často se však vytahovala odpichem, větrným kanálem nebo kychtou výheň nachází se pouze u pecí s přirozeným přístupem vzduchu, jedná se buď o mělké nebo hluboké prohlubně v zemi, někdy se zde pražila ruda nebo se znovu žhavila vytavená hrouda ke kování tavící jámy jedná se o zvláštní druh výhně pro redukci železné rudy, důležitý je umělý přívod vzduchu-např. pomocí hliněné dyzny (Obr. 4) 4. 3. PROCES VÝROBY ŽELEZA Z RUD Na samotném počátku práce s materiálem se potýkáme s procesem přípravy surového železa (rudy) na tepelné zpracování. Je nutné rudu rozdrtit na drobné kousky, aby se zbavila hlušiny. Po rozdrcení se ruda propírala v proudící vodě a odstraňovaly se tak hlinité a kamenné součásti. Mnohdy docházelo ještě k pražení nebo zvětrávání, kdy se ruda stávala pórovitější a přístupnější redukčním plynům, ztrácela svou vlhkost (HOŠEK 2003, 17). V rámci tepelného procesu se jako palivo k přímé výrobě železa vždy používalo dřevěné uhlí, které se získávalo suchou destilací dřeva. Kvalita dřevěného uhlí jako redukčního prostředí byla výborná, vynikalo také vysokou hořlavostí a čistotou. Redukční šachtová pec 18

nebo výheň byla nejdříve pomocí dřevěného uhlí předehřána a poté zasypána střídavě vrstvami upravené rudy a paliva nebo přímo jejich směsí (HOŠEK 2003, 18). Poté přichází na řadu redukční pochod. Redukční procesy začínají, když se vsázka pece zahřeje na cca 500-600 C. Vlastní redukční reakce však probíhají za teplot mnohem vyšších okolo 1300-1400 C. Po několikahodinové redukci rudy v žáru se v nístěji pece vytvoří železná hrouda, promíšená struskou a zbytky paliva (HOŠEK 2003, 18). Po ukončení redukčního procesu je nutné hroudu ještě za horka z pece vytáhnout a před vychladnutím prokovat. Dochází k procesu zpracování železné hroudy. V této fázi se odstraňovaly zbytky roztavené strusky s částečkami paliva a pecního výmazu. Pokud náhodou došlo k ochlazení železné hroudy v nístěji pece, bylo nutné ji znovu ohřát a strusku znovu roztavit. To vše se dělo ve výhních. Samotné železo se zpracovávalo dále svařováním na polotovar určený k dalšímu zpracování (HOŠEK 2003, 21). 4. 4. POLOTOVARY Získaný polotovar obvykle nebyl homogenní, částečně se skládal ze železa, oceli a někdy i z litiny (HOŠEK 2003, 21). Charakteristickým polotovarem pro Slovany byly sekerovité hřivny, které připomínaly typické moravské sekerky s ploténkami blízko otvoru. K nejvýznamnějším moravským lokalitám, kde byly nalezeny největší sklady těchto polotovarů, patří Staré Město u Uherské Hradiště (HRUBÝ 1965, 321-322), Přerov (OLHAVER 1939, 121), Mutěnice, Nejdek, Staré Zámky u Líšně (PLEINER 1961). Pohansko nepatřilo k výrazným lokalitám co se nálezů hřiven týče, ale přesto sekerovité hřivny patří k jeho inventáři. Sekerovité hřivny z Pohanska pochází hlavně ze sídlištních objektů a ze dvou depotů. Oba dva depoty se nacházely na Severovýchodním předhradí a byly datovány do druhé poloviny 9. stol a první poloviny 10. stol. Železné hřivny z Pohanska se často vyskytovaly ve větších koncentracích, ve svazcích a jejich váhové proporce dokazují, že je místní obyvatelé používaly jako platidlo na místním trhu. Z důvodu nevelkého počtu nálezů těchto svazků je jasné, že Pohansko nepatřilo k hlavnímu tržišti Moravanů. Další nálezy sekerovitých hřiven potvrdily jejich používání jako polotovar při výrobě železných nástrojů (DOSTÁL 1983, 197). Zvláštností je, že se na Pohansku našly i hřivny a slitky z olova, tedy ze suroviny, která nebyla běžná pro obchod a tudíž takový materiál sloužil pouze jako polotovar k výrobě (DOSTÁL 1980, 158). Na Slovensku mezi lokality s bohatými nálezy železných hřiven patřily Žlkovce (BUDINSKÝ-KRIČKA 1947, 36-38), Pobedim (BIALEKOVÁ 1972, 123) a Hrádek (PLEINER 1961). 19

V jiných evropských zemích jako např. ve Skandinávii měly polotovary zcela jinou podobu, používaly se zde hřivny v podobě rýčů, radlic, kosovité a hroudovité hřivny. Přesto byly nalézány hojně i sekerovité hřivny, většinou po stovkách v depotech. Skandinávské sekerovité hřivny však byly dobře rozpoznatelné od těch moravských, postrádaly charakteristické trojúhelníkovité lalůčky u otvoru hřiven. H. Olhaver psal o zvláštních předmětech nordického původu, které se podobají štíhlým moravským sekerkám. Zjistil, že se nejednalo o importy, ale o předměty místní výroby, kterým byla moravská štíhlá sekerka vzorem. Tyto předměty Olhaver považoval za formu surového železa, ale také za platidlo (OLHAVER 1939, 122). V Anglii a Německu převládaly hrotité čepelovité hřivny (PLEINER 1958, 226). Hřivny se staly nejen polotovarem, ze kterého se vyráběly nástroje, zbraně a další předměty, ale také předmětem směny a dovozu. Významně obchod s železnými předměty, zejména zbraněmi, sílil v 8. a počátkem 9. stol. Ve středověku koncem 13. a ve 14. stol. sekerovité hřivny postupně mizí, běžným polotovarem se staly pruty nebo tzv. šíny a v rámci obchodu byla důležitá jejich váha nikoliv množství (PETRÁŇ 1985, 701-703). 4. 5. SLOVANSKÉ KOVÁŘSTVÍ 4. 5. 1. Základní kovářské operace: 1. operace, při nichž se mění tvar materiálu Prodlužování a rozšiřování se provádí za účelem zmenšení tloušťky materiálu. U prodlužování vytváří kovář údery kladiva do materiálu žlábky napříč délce materiálu a u rozšiřování podélně (HOŠEK 2003, 24). Při osazování dochází k prodlužování pouze koncových částí materiálu a tím ke změně průřezu (HOŠEK 2003, 24). Pěchováním docházelo ke sražení výšky a zvětšení průřezu pěchovaného místa. Tato operace se často používá v kombinaci s jinou, v podstatě jako příprava před děrováním, ohybem, osazením, svařováním nebo se používá ke tvarování hlavic hřebů a nýtů (HOŠEK 2003, 24). 2. operace, při nichž dochází k dělení materiálu Sekání nebo odtínání patří k nejrychlejšímu způsobu dělení materiálu. Obvykle se provádí za tepla, ale je možné i za studena pomocí speciálních sekáčů nebo utínek (HOŠEK 2003, 24). 3. operace, při nichž dochází k provádění otvorů do materiálu 20

Děrování nebo probíjení. Provádí se za tepla, u plechu za studena. Vytvářely se tak díry pro nýty, hřeby nebo otvory pro různé zdobení (HOŠEK 2003, 24). 4. operace, při nichž dochází ke spojování materiálu Svařování je nejstarší a nejjednodušší způsob spojení dvou železných částí. Není však pravidlem, že se musí jednat o dvě homogenní části. Kovářské sváry lze poměrně dobře rozpoznat na materiálu, ale kovář musí dodržet určité podmínky. Závisí na rychlosti, jakou předmět kovář zpracovával. Čím rychlejší jeho práce bude, tím zanechá více stop. Důležité je jaké operace použil před svařováním a jaké budou následovat. Viditelnost svářkového švu také závisí na různosti materiálu a teplotě, jakou kovář použije. Čím bude teplota svařování nižší, tím bude šev viditelnější. Výraznou podmínkou pro rozpoznání svařovaného materiálu je obsah arsenu a niklu v kovu. Čím vyšší tento obsah bude, tím lepší bude i svár (HOŠEK 2003, 26). 5. operace, které pomáhají zlepšit kvalitu a charakter výsledného výrobku Nauhličování a cementace patří spíše k doprovodným operacím pro zpracování železa, nejsou příliš důležité, ale výrazně zlepšují kvalitu funkčních částí předmětu. Ty jsou posléze odolnější, tvrdší. Předmět určený k nauhličování se ponořil určenou částí do směsi dřevěného a živočišného uhlí, kopyt, rohů, kostí a dalších organických látek (HOŠEK 2003, 27). Kalení se provádělo za účelem dosažení lepší pevnosti a tvrdosti materiálu. Vykovaný předmět byl prudce ochlazen v kalících lázních. Někdy docházelo k opakovanému ohřívání a ochlazování materiálu, tedy k tzv. popouštění (HOŠEK 2003, 28). Kalilo se nejčastěji vodou, ale pokud bychom chtěli dosáhnout prudkého ochlazení, používala se ke kalení studená voda, kyselá voda nebo moč. Při mírném ochlazení se používala vroucí voda, olej nebo jiné tuky. Kalení do olejů a tuků potom mělo ještě podobný účinek jako popouštění materiálu. Rozlišuje se ještě tzv. kalení místní, zakalení pouze části výkovku. Kalené oceli jsou velmi křehké, proto se nejčastěji kalilo pouze ostří výrobku, aby tvrdost a křehkost směrem od něj klesala a nosné části výrobku zůstávaly houževnatější (PLEINER 1982, 279). Žíhání je operace, při které je předmět vystaven různým teplotám po určitý čas a následně pozvolna ochlazován. Dochází tak k odstranění vnitřního pnutí nebo zjemnění struktury materiálu (HOŠEK 2003, 29). 21

4. 5. 2. Základní kovářské nástroje: Kleště, kovadlina, kladiva, sekáče, pilníky, výhňová lopatka, ruční brousky a velké rotační brusy. Slovanské kovářství má kořeny už v době laténské a římské. V počátcích vývoje, 7.-8. stol., slovanské kovářství úzce spolupracovalo s dílnami ve středním Podunají. Bylo ovlivněno západní, avarskou a maďarskou výrobní technikou. Ze západu se k nám dostávaly hlavně sekery (např. sekery s čepelí od ucha oddělenou, oboustranné širočiny, štíhlé sekery bez laloků nebo s krátkou tulejkou) (EISNER 1948, 380), dále se k nám dostal sklapovací nůž, který byl nalezen v hrobě bojovníka na Pražském hradě (BORKOVSKÝ 1941, 178) nebo na Moravě v Količíně (ČERVINKA 1928, 217), z franské oblasti se dovážely oštěpy, kopí, meče, ostruhy a později i třmeny (EISNER 1948, 382). Z avarské oblasti se naši kováři nechali inspirovat některými tvary třmenů (např. třmen obloukovitý) a udidel, ale nijak zvlášť kováře nezaujaly tvary avarských šavlí, trojbřitých šípů, luků, oštěpů a kopí. Z maďarského kovářství převzali Slované tvar listovitého šípu, který je opatřen trnem pro násadu místo tulejky (EISNER 1948, 386). Archeologické výzkumy hutnických dílen dokazují, že hutnická výroba byla oddělena od výroby kovářské, což platilo především pro hutě velké kapacity. Vyráběly železo, které potom zpracovávaly kovárny na hradištích a sídlištích. Doklady kovářských prací přímo v areálu hutě byly doloženy v mladohradištní huti u Habrůvky ve střední části Moravského krasu. Další významné kovárny se pak nacházely na podhradí velkomoravského hradiště v Mikulčicích nebo na sídlišti ve Starém Městě (SOUCHOPOVÁ 1995, 81). Pro poznání slovanské kultury a hlavně techniky kovářské výroby je nutné sledovat metalografické rozbory železných předmětů. Metalografie sama o sobě je metoda studia železných předmětů, jejich chemického složení, konstrukce a postupů, jakými byly předměty zhotoveny. Při klasické metalografii se sledují krystalické struktury kovů a jejich změny působením různých mechanických, chemických a tepelných pochodů (PLEINER 2000a, 119). Nejvíce se dozvídáme z rozborů pracovních a řezných částí předmětů. Ovšem popsat a vyhodnotit kovářské kvality slovanských výrobků není jednoduchá záležitost. Nastává problém s nedostatkem železných předmětů vhodných pro metalografické zpracování, zdroje jsou omezené, většina předmětů je totiž nalézána ve zlomcích. Analyzováno bylo dosud jen několik předmětů z Mikulčic (PLEINER 2000a), Doubravčic (PLEINER-PROFANTOVÁ 2000), Želechovic (PLEINER 1955), Starého Města a Nejdku (PLEINER 1961, 405), které se týkaly předvelkomoravského a velkomoravského období. V Mikulčicích byly nalezeny 22

pozůstatky celé kovárny, o které nám podal podrobný popis B. Klíma ve svém článku nazvaném Velkomoravská kovárna na podhradí v Mikulčicích. V kovárně a její blízkosti se však našly většinou předměty poškozené nebo defektní, jen fragmenty železných předmětů, dokonce zde chybělo i základní kovářské nářadí, což značně ztížilo problematiku metalografických rozborů. Celá tato situace v Mikulčicích naznačovala, že kovárna byla nejspíše záměrně opuštěna a vyklizena. Podařilo se datovat kovárnu do poslední třetiny 9. a na počátek 10. stol. (KLÍMA 1985, 448). Co se týče Čech, tak byl proveden rozbor železných předmětů např. z Mutějovic (PLEINER 1969, 533), Hradišťka u Davle (PLEINER 1982, 268), Března, Roztok (PLEINER 2000b) nebo z pohřebiště v Lahovicích (PLEINER 1979, 245). Ve větším počtu případů se jednalo o rozbory nožů, což nám napomohlo k rozpoznání slovanské nožířské techniky. 4. 6. SLOVANSKÁ NOŽÍŘSKÁ TECHNIKA 4. 6. 1. Celoželezné nože Pro slovanské kovářství předvelkomoravského období, hlavně období keramiky pražského typu, byly charakteristické výrobky vyráběné pouze ze železa. Celoželezné nože nepatřily k nástrojům nijak zvlášť kvalitním. Jejich ostří se rychle tupila a nehodily se ke krájení měkkých hmot, zejména masa a kůže. U východních Slovanů výrobky pouze ze železa tvořily 30-40% celkové produkce. U nás je máme doloženy např. ze sídlišť pražského typu Března u Loun a Roztok u Prahy (cca 3 nože) nebo také z předvelkomoravského hradiště v Mikulčicích. Podíl celoželezných nástrojů s postupujícím vývojem výrazně klesá (PLEINER 2000a, 122). 4. 6. 2. Nože s navařeným ocelový břitem Kvalitní kovářskou technikou doby předvelkomoravské byla kombinace železných a ocelových prvků, což můžeme pozorovat u 1/3 nožů (HOŠEK 2003, 50). U nožů se přesně jednalo o techniku napojení ocelové příložky na železný hřbet s následným kalením (HOŠEK 2003, 50), nebo také jak uvádí R. Pleiner ve svých pozorováních z výzkumu nožů z Mikulčic, šlo o techniku navaření ocelového břitu (PLEINER 2000a, 123). Nástroje zhotovené tímto postupem jsou také označovány jako tzv. kompozitní, nástroje záměrně zhotovené z částí železných a ocelových (PLEINER 2000a, 123). Ocelové části pak byly umísťovány do břitů, hrotů a pracovních hran. Tyto nejvíce namáhané části se stávaly tvrdší, kdežto nosné části předmětů byly houževnatější. Ocelový břit byl někdy zhotoven ze dvou nebo více různých 23

druhů materiálu, ostří nože se tak mohlo časem obrousit (PLEINER 1982, 276). Jelikož svařování dvou různých materiálů je operace poměrně náročná, patřily kompozitní výrobky a výrobky s navařeným ocelovým břitem(příložkou) k nejvyspělejším kovářským technikám. Tyto procesy jsou známy už od doby laténské, u Slovanů je pozorujeme až od 9. stol. a ve vrcholném středověku se stávají běžnou záležitostí. Proces navaření ocelového břitu postupně ve slovanském nožířství zcela převládl (PLEINER 2000a, 124). 4. 6. 3. Nože se svářkovým damaskem Dalším projevem kvalitní kovářské práce byl nůž se svářkovým damaskem, se zvláštním výzdobným efektem na čepeli nože. Nůž se skládal ze tří dílů železného hřbetu, ocelového břitu a vlastní vzorové části. Vzorovou část kovář vytvořil zkroucením několika železných a ocelových drátků a následným ukováním do podoby tyčinky. Tyčinku pak vložil mezi železný hřbet a ocelový břit, všechny díly svařil na tupo v jeden kus, který tvářil do podoby nože. Po zakalení, vybroušení a naleptání vystoupil na boku nože nesmazatelný tmavo-světlý vlnkovatý a proplétaný pruh vzoru - svářkový damasek. Výsledný efekt na čepelích nožů neměl žádný vliv na funkci nože, působil pouze jako výzdobný prvek. Spíše byl puncem kvality výrobku, tedy nože s tvrdým zakaleným ocelovým břitem. Výskyt nožů se svářkovým Damaškem není výrazný. Počet dosud rozpoznaných nožů v Evropě dosáhl 35 kusů. V celé Evropě se vyskytují už od 7.-8. stol. U nás nejstarší pochází z poloviny 10. stol. z Lahovic. V 11.-12. stol. byly již běžným výrobkem. Ve 13. stol. zaujímaly nože se svářkovým damaskem 40% veškeré výroby, hlavně v Čechách a Polsku. Na našem území je máme doloženy z těchto lokalit: Lahovice, Mutějovice a Hradišťko u Davle (PLEINER 1979, 247-248). 4. 6. 4. Nože s pásovanou čepelí Podobnou technikou, která vytvářela na povrchu nože výzdobný efekt, byly nože s pásovanou čepelí. Jednalo se opět o techniku svařování dvou různých materiálů a to železa a oceli, tudíž o techniku náročnou a velmi zdlouhavou. Výzdobný efekt byl poté vytvořen samovolným naleptáním povrchu nože. Po bocích čepele se objevily podélné rovnoběžné světlé a tmavé pásy. Ocelové pásy působily na hřbetní straně jako tmavý pruh a železné pásy byly světlejší. Podobné nože máme doloženy z Polska. U nás byly objeveny např. na lokalitě Hradišťko u Davle. Obě tyto techniky, svářkový damasek a pásovaná čepel, patří k prvotřídní nožířské práci a jsou důkazem vysoké kvality a ceny výrobků (PLEINER 1982, 275). 24

4. 6. 5. Celoocelové nože Ve větší míře byly vyráběny i nože pouze z oceli. Jednalo se o výrobky tvrdé, ale velmi křehké. Charakteristické byly pro období 7.-8. stol.(cca 20% nožů). Pro mladší období 9. stol. celoocelové nože už doloženy nemáme (HOŠEK 2003, 50). 4. 6. 6. Nauhličování a cementace Výrazným technologickým postupem, který Slované dále v nožířské technice používaly bylo nauhličování nebo cementace uhlíkem ve žhavém dřevěném uhlí. Cementoval se celý povrch čepele nebo jenom břit. Byl to proces účinný, ale zdlouhavý, v 7.-8. stol. pozorovaný u 1/3 výkovků (HOŠEK 2003, 50). 4. 6. 7. Nože s ozdobným plátováním Ozdobné plátování byl výzdobný efekt týkající se pouze nožů s krevní rýhou, protože se tento efekt objevoval právě v ní. Do krevní rýhy byl vložen bronzový plech, který byl přichycen vbíjeným plastickým vzorkem. K plátování se používala měď a její slitiny, někdy to byla kombinace mědi a pozlaceného proužku nebo pouze tenká zlatá linie. Výzdobný prvek tvořily dvě řady půlobloučků kladených těsně vedle sebe nebo dál od sebe, vždy vrcholy půlobloučků k sobě. Tento výzdobný efekt byl pozorován na Pohansku, ojediněle v Mikulčicích a Starém Městě. Ozdobné plátování popsal P. Čáp, který předpokládá počátek výskytu nožů s touto výzdobou v pozdním blatnicko-mikulčickém horizontu (ČÁP 1982, 294 295). V rámci tvarového rozlišení nožů R. Pleiner uvedl ve své práci K vývoji slovanské nožířské techniky v Čechách jen tři typy. Pro 9. stol. nůž s oboustranně odsazenou čepelí od řapu, s hřbetem vykrojeným u hrotu a tupým ostřím a nůž s čepelí neodsazenou od řapu. Do poloviny 10. stol. datoval nože, u kterých byl pozorován výzdobný efekt na čepeli, tzv. svářkový damasek. Nejčastěji viditelný u typu nožů s čepelí odsazenou od řapu jen v břitu a s hřbetem vykrojeným u hrotu (PLEINER 1979, 247). Nožířství bylo v rámci svého vývoje, přes celé Slovanské období až hluboko do středověku, součástí obecného kovářství, které obnášelo výrobu spousty dalších železných předmětů nejen nožů. Teprve až ve 14. stol. se nožířství oddělilo a začalo se formovat v cechy. V té době současně nože patřily k nejvýznamnějším vývozním artiklům u nás (PETRÁŇ 1985, 703). 25