Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra pracovního práva a sociálního zabezpečení Bakalářská práce Odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli Jana Vojtěchová 2006/2007 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.
1 Úvod Právní odpovědnost je jedním z nejstarších právních institutů, který upravuje celá řada právních odvětví veřejného i soukromého práva, jako jsou občanské právo, obchodní právo, pracovní právo, trestní právo či právo správní. Všechny tyto oblasti mají specifický přístup k odpovědnosti, který odráží stav úpravy práv a povinností subjektů v právních vztazích upravovaných příslušným právním odvětvím. Společným cílem úpravy ve všech odvětvích je ale vždy především jedno: přivést k právní odpovědnosti subjekt, který porušil příkaz daný právní normou. Nejinak je tomu i v pracovním právu, které si vytvořilo vlastní úpravu odpovědnostních vztahů a řeší odpovědnost za škodu způsobenou zaměstnancem zaměstnavateli stejně jako odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci. Odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli je v současné době upravena novým zákoníkem práce, tj. zákonem č. 262/2006 Sb. Patří k těm oblastem nového zákoníku práce, jejichž úprava se oproti starém zákoníku práce č.65/1965 Sb. výrazně nezměnila a jejichž charakter zůstal až na drobné detaily stejný. Dílčí úpravy, které se v novém zákoně objevily, budou dále uvedeny v příslušné části práce. Cílem této bakalářské práce je přehledně popsat úpravu odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli v českém pracovním právu..pro správné uvození začlenění této části je věnována pozornost také celkovému obecnému charakteru odpovědnosti v pracovním právu, zejména rozdílnému principu odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli a odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci. Poukázáno je také na obecné pojetí odpovědnosti v odvětvích soukromého a veřejného práva, které popisuje odborná literatura, a na další specifika, která přistupují v právu pracovním. Kromě popisu typů odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli a jejich úpravy podle zákona č. 262/2006 Sb., které tvoří hlavní část práce, se autorka s pomocí dostupné judikatury pokouší také o zamyšlení nad možnými problémy výkladu a jejich obvyklými řešeními. Některá z citovaných rozhodnutí jsou již sice staršího data, vzhledem k relativně malým změnám na poli úpravy odpovědnosti zaměstnance za škodu je však lze stále považovat za relevantní. Autorka práce doufá, že tento pokus o komplexní přehled problematiky odpovědnosti zaměstnance za škodu, který se snaží postihnout i důležité judikáty, by se mohl stát skromným, ale užitečným přínosem především pro studijní účely studentům práva, kteří se 2
hlouběji zajímají o pracovní právo a institut odpovědnosti v pracovněprávních vztazích. Zaměření práce především ke studijním účelům je podřízen např. i poměrně podrobný výklad některých pojmů nebo poukazování na skutečnosti patřící spíše do teorie práva. Práce by se případně mohla stát užitečnou pomůckou také kterémukoli zaměstnanci, který hledá radu v oblasti své odpovědnosti za škodu, kterou způsobil při výkonu svých pracovních povinností. 3
2 Aspekty odpovědnosti zaměstnance v českém pracovním právu 2.1 Výklad pojmů Definice a objasnění pojmů jako zavinění, plnění pracovních úkolů či škoda lze nalézt jednak v ustanoveních 272, 273 a 274 v hlavě IV části 11 ( Společná ustanovení o odpovědnosti za škodu ), jednak v příslušné judikatuře, které zpřesňuje případné nejasnosti či možnou víceznačnost výkladu pojmů, které zákonodárce při úpravě institutu odpovědnosti použil. Prvky skutkové podstaty pracovněprávní odpovědnosti jsou komplexně popsány např. v Pracovním právu M. Galvase a kol.; jejich následující výčet tedy kromě citací z judikatury vychází z této publikace. 1 Na rozdíl od trestního práva nezkoumá pracovní právo společenskou nebezpečnost porušení práva a za skutkovou podstatu pokládá souhrn znaků, které charakterizují určité chování jako protiprávní, popř. zaviněné nebo se škodlivým následkem a které musí být splněny, aby vznikl odpovědnostní vztah. K subjektivním prvkům skutkové podstaty patří subjekt a zavinění, k objektivním řadíme objekt, protiprávnost nebo škodnou událost, škodu, chování subjektu a příčinnou souvislost mezi zaviněním (či protiprávností a škodou. Subjektem odpovědnostního vztahu v pracovním právu nemůže být jakýkoli deliktně způsobilý subjekt; vyžaduje se pracovněprávní vztah mezi subjekty. Objektem pracovněprávního vztahu základní pracovněprávní vztah, který byl chováním subjektu porušen. Chování subjektu je velmi důležitým prvkem odpovědnostní skutkové podstaty. Je nezbytné, aby činnost, kterou zaměstnanec vyvíjel při vniku škody, byla podřaditelná pod plnění pracovních úkolů nebo přímou souvislost s ním. Podle ustanovení 273 je plněním pracovních úkolů výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru a z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele a činnost, která je předmětem pracovní cesty. Plněním pracovních úkolů je též činnost konaná pro zaměstnavatele na podnět oborové organizace, rady zaměstnanců, popř. zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo ostatních zaměstnanců, popřípadě činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní 1 Galvas, M. a kol. Pracovní právo. Brno: Masarykova univerzita, 2001, str. 339-348 4
oprávnění nebo ji nevykonává proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, jakož i dobrovolná výpomoc organizovaná zaměstnavatelem. V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou podle ustanovení 274 úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení a úkony obvyklé v době přestávky v práci na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele a dále vyšetření ve zdravotnickém zařízení prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací, ošetření při první pomoci a cesta k nim a zpět. (Za takové úkony se však nepovažují cesta do zaměstnání a zpět, stravování, vyšetření nebo ošetření ve zdravotnickém zařízení ani cesta k nim a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele.) V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů je také školení zaměstnanců organizované zaměstnavatelem nebo odborovou organizací, popřípadě orgánem nadřízeným zaměstnavateli, kterým se sleduje zvyšování jejich odborné připravenosti. Judikatura zdůrazňuje nutnost skutečně přímé, nikoli pouze nepřímé souvislosti s plněním pracovních povinností. 2 Posuzuje se místní, časový a věcný vztah činnosti pracovníka k plnění pracovních úkolů, přičemž rozhodující je vztah věcný zjednodušeně jde tedy o to, zda při činnosti, jíž byla způsobena škoda, sledoval pracovník z objektivního i subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů. 3 Protiprávnost může spočívat v konání či opomenutí. Jde o situaci, kdy je chování subjektu v rozporu s objektivním právem. Na stejnou úroveň klade zákoník práce také nemorální jednání, ovšem pouze jedná-li se o úmysl. Protiprávnost může být v některých případech vyloučena, a to v případě nutné obrany, krajní nouze,, svépomoci, svolení poškozeného či výkonu práva nebo plnění povinnosti. Za nutný předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu se u zaměstnance dále považuje zavinění. To lze dle judikatury charakterizovat jako psychický stav jednajícího ke svému jednání, které je protiprávní, a ke škodě jako následku takového jednání. 4 Stejně jako u jiných právních odvětví, která pracují s institutem zavinění, se může jednat buď o přímý či nepřímý úmysl (dolus directus/indirectus), nebo o vědomou či nevědomou nedbalost. Pracovní právo přitom pracuje pouze s pojmy úmysl a nedbalost ; nevědomost je relevantní pouze při stanovování míry zavinění. V pracovním právu odpovídá zaměstnanec vždy podle míry svého zavinění (subjektivně), zatímco zaměstnavatelova odpovědnost je objektivní, tj. bez ohledu na zavinění. 2 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 65/1969 3 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 55/1971 (stanovisko), str. 156-157 4 Rozsudek NS sp. Zn. 21 Cdo 1059/2003, SRNS, sešit 28, str. 26 5
Škoda ve smyslu ustanovení 250 a 257 není podle judikatury pouhým souhrnem ztrát, které vznikly zaměstnavateli činností zaměstnance, nýbrž jen tou majetkovou újmou, která je důsledkem konkrétního porušení pracovních povinností a je s tímto porušením pracovních povinností v příčinné souvislosti. Většinou se jedná o skutečnou škodu, náhrada ušlého zisku se v pracovním právu přiznává pouze výjimečně. V případě objektivní kumulace více škodních událostí je třeba zkoumat splnění předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu v každém škodním případě zvlášť. 5 Příčinná souvislost mezi nepříznivým následkem a zaviněním je posledním nezbytným prvkem skutkové podstaty odpovědnosti. Zaviněné chování musí být bezprostřední příčinou vzniku škody; u objektivní odpovědnosti pak místo protiprávního jednání posuzujeme pouze protiprávnost. 2.2 Odpovědnost v soukromém a veřejném právu Pomocí institutu právní odpovědnosti reaguje objektivní právo na chování subjektů, které působí contra legem. Jeho účelem je zjednání nápravy a odstranění následků, které vznikly protiprávním jednáním a nastolení stavu v souladu s právem. 6 Právní odpovědnost je však třeba chápat nejen jako právní institut, ale také jako právní vztah. Jeho obsahem je existence zvláštních povinností, které jsou subjektu uloženy vedle nebo namísto povinností stanovených původním právním vztahem, jehož fungování bylo protiprávním jednáním odpovědného subjektu narušeno. 7 Ke vzniku právní odpovědnosti musí bez ohledu na právní odvětví vždy existovat minimálně tři základní podmínky, kterými jsou protiprávní úkon, následek protiprávního jednání a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a následkem. Za protiprávní úkon se považuje konání či opomenutí, které je v rozporu s právní normou. Příkladem konání v pracovním právu může být např. odložení věci na místo, které k tomu není určené, a její následné poškození; opomenutím je například nesplnění oznamovací povinnosti zaměstnance v případě zjištěné hrozící škody. Následkem protiprávního jednání je zpravidla vznik nějaké újmy nebo porušení právem chráněného zájmu. V případě odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli se jedná o způsobení škody, která je definovaná jako v penězích vyjádřitelná újma. 5 Rozsudek NS, sp. Zn. 21 Cdo 1111/2001, SJ č. 10/2002, str. 794 6 Brejcha, Aleš. Odpovědnost v soukromém a veřejném právu. Praha: Codex Bohemia, 2000, str. 25 7 Brejcha, Aleš. Odpovědnost v soukromém a veřejném právu. Praha: Codex Bohemia, 2000, str. 25 6
Příčinná souvislost (kauzální nexus) je příčinným vztahem mezi uvedeným jednáním a jeho následkem. V případech soudních sporů týkajících se odpovědnosti zaměstnance za škodu judikatura často zdůrazňuje její důležitost, a to např. i v případech, kdy se obviněný zaměstnanec snaží dokázat existenci relevantních okolností, jejichž uznání by mohlo dopomoci ke stanovení nižší míry jeho zavinění. V takovém případě musí zaměstnanec prokázat, že tyto okolnosti ke způsobení škody skutečně vedly, tedy ne pouze, že to bylo teoreticky možné. 8 Odpovědnost je velmi širokým pojmem, který ve všech právních odvětvích není chápán a upraven stejně. Existuje řada odlišností v soukromém a veřejném právu a další specifické odlišnosti nalezneme v právu pracovním. Proto je při jakékoli vzniklé škodě velmi důležité nejprve posoudit, podle kterého práva by nastalá situace měla být řešena. Časté rozčarovaní nastává např. v případech neplnění smluv uzavřených podle občanskoprávních předpisů, kdy se poškozený snaží vyvolat trestní řízení. Příslušné ustanovení 250 trestního zákona ovšem požaduje úmysl a ten se podaří prokázat jen málokdy. 9 Právě tak je i v pracovněprávních vztazích třeba znát příslušnou právní úpravu a její specifika a správně ji využívat. V soukromém právu existují čtyři typy odpovědnosti: kromě odpovědnosti za škodu, která je středem zájmu této práce, rozeznáváme dále odpovědnost za vady, odpovědnost za prodlení a odpovědnost za bezdůvodné obohacení. Odpovědnost za škodu je z uvedených druhů odpovědnosti v soukromém právu tím nejobecnějším typem 10 je upravena právem občanským, obchodním i pracovním. Byla předmětem zájmu všech vyspělých právních systémů 11, a zná ji tedy samozřejmě i římské právo. V římském právu vznikla odpovědnost za škodu při porušení práva, nebo jinými slovy při tzv. bezprávném činu (obligationes ex delicto). Základními předpoklady zniku škody byly již tehdy protiprávní jednání, vznik škody a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody. Škoda se dělila na škodu pozitivní (damnum emergens), která vyjadřovala míru zmenšení jmění, a na ušlý zisk (lucrum cessans), který představoval zvětšení jmění, ke kterému by došlo, nebýt škody. 12 8 Např. Usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 16 Co 131/98, SR č. 10/1998, str. 262 9 Brejcha, Aleš. Odpovědnost v soukromém a veřejném právu. Praha: Codex Bohemia, 2000., str. 23 10 Brejcha, Aleš. Odpovědnost v soukromém a veřejném právu. Praha: Codex Bohemia, 2000, str. 36 11 Brejcha, Aleš. Odpovědnost v soukromém a veřejném právu. Praha: Codex Bohemia, 2000, str.38 12 Brejcha, Aleš. Odpovědnost v soukromém a veřejném právu. Praha: Codex Bohemia, 2000, str. 38 7
V oblasti odpovědnosti zaměstnance za způsobenou škodu se vždy jedná o skutečnou škodu. Výjimkou je úmyslné zavinění podle ustanovení 257 odst. 3, kdy je zaměstnavatel oprávněn požadovat i náhradu ušlého zisku. Oblastmi veřejného práva, které v současné době upravují institut odpovědnosti za škodu, patří především trestní a správní právo. Charakteristická je pro ně především převaha kogentních norem. Především v trestním právu jsou velmi přesně upraveny sankce vyplývající z porušení právní normy. V mnoha jiných aspektech se však i veřejné právo přibližuje v úpravě odpovědnosti odvětvím práva soukromého a v řadě oblastí se navzájem doplňují. 2.3 Význam úpravy odpovědnosti v pracovním právu V pracovněprávních vztazích je třeba vymezit odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli stejně jako odpovědnost zaměstnavatele za škodu, která na pracovišti vznikne zaměstnanci. Odpovědnostní vztahy na pracovišti podléhají jiné právní úpravě, než je tomu mezi subjekty v právu občanském, a je v zájmu zaměstnavatele i zaměstnance, aby se s touto právní úpravou seznámili a byli si vědomi svých práv a povinností v této oblasti. Funkcemi odpovědnosti za škodu jsou kromě zmíněné preventivní funkce také funkce reparační a satisfakční. Zákoník práce se úpravě odpovědnosti věnuje v ustanoveních 250 až 264. Odpovědnost zaměstnance a zaměstnavatele jsou až na obecná ustanovení popsány odděleně, a to proto, že se jejich principy poměrně výrazně liší v jedné základní skutečnosti: zaměstnavatel odpovídá za škodu způsobenou zaměstnanci vždy, zatímco u zaměstnance se podle platné právní úpravy vyžaduje zavinění. U škody způsobené zaměstnanci nemusí jít ze strany zaměstnavatele o zavinění - základním předpokladem je vzniklá škoda a fakt, že zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi. Jedná se tedy o odpovědnost objektivní a náhrada škody je bez limitace kromě těch případů, kdy se na jejím způsobení podílel i dotyčný zaměstnanec. Na straně zaměstnance se naopak až na jisté výjimky jedná vždy o odpovědnost subjektivní. 8
2.4 Subjektivní odpovědnost - základní princip právní úpravy odpovědnosti zaměstnance za škodu Zaměstnanec nikdy neodpovídá za škodu, kterou nezavinil. Zavinění je vždy nutnou podmínkou vzniku odpovědnosti zaměstnance za škodu, přičemž může mít formu úmyslu, nebo nedbalosti. Na rozdíl od trestního práva není v pracovním právu příliš důležité, zda jde o úmysl přímý (tj. pachatel chtěl svým jednáním ohrozit právem chráněný zájem), nebo nepřímý (pachatel věděl, že jeho jednání může toto ohrožení způsobit a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn), ani zda jde o nedbalost vědomou (subjekt věděl, že může zájem ohrozit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane), nebo nevědomou (subjekt nevěděl, že jeho jednání může způsobit ohrožení chráněného zájmu, ačkoli to vzhledem k okolnostem a poměrům vědět mohl a měl). Někdy není dokonce relevantní ani to, zda se jedná o úmysl či nedbalost. Pro vznik odpovědnosti zaměstnance za škodu se většinou požaduje zavinění bez další specifikace, přičemž pouze pro obecnou odpovědnost podle ustanovení 250 stanovuje zákoník práce maximální výši náhrady způsobené škody jako čtyřapůlnásobek průměrného měsíčního výdělku zaměstnance a pro případ úmyslu naopak i možnost požadovat i náhradu ušlého zisku. Snahou legislativy obecně bývá uplatňovat v maximální míře především princip subjektivní odpovědnosti. Pouze v případech, kdy existuje velmi silný obecný zájem na sjednání nápravy, nebo je-li zavinění velmi těžké prokázat, koncipuje zákonodárce odpovědnost jako objektivní, tj. bez ohledu na zavinění. 13 V pracovním právu je tomu tak například u odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci, kdy je liberace nebo částečná liberace možná jen v případě spoluzavinění škody zaměstnancem. Větší význam než rozlišování úmyslu a nedbalosti má v pracovním právu rozlišování prokazovaného a presumovaného zavinění. Zavinění je právní normou koncipováno jako presumované, pokud se jeho existence předpokládá a z procesního hlediska je úlohou odpovědného subjektu existenci takovéto zavinění popřít. 14 Poškozený subjekt prokazuje pouze tři základní předpoklady odpovědnosti, o kterých bylo hovořeno výše. Procesní úkon odpovědného subjektu, který prokáže svou nevinu, je nazýván exkulpace (vyvinění) tj. důkazní úkon, kterým obviněný subjekt prokáže, 13 Brejcha, Aleš. Odpovědnost v soukromém a veřejném právu. Praha: Codex Bohemia, 2000, str. 27 14 Brejcha, Aleš. Odpovědnost v soukromém a veřejném právu. Praha: Codex Bohemia, 2000, str. 31 9
že ačkoli jsou splněny tři zmíněné objektivní předpoklady vzniku odpovědnosti, subjekt újmu nezavinil. Zavinění je naopak koncipováno jako prokazované, pokud poškozený subjekt musí prokazovat i je. V právní úpravě odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli nalezneme oba druhy zavinění, a to podle typu odpovědnosti. U odpovědnosti zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách určených k vyúčtování a odpovědnosti zaměstnance za ztrátu svěřeného předmětu, jenž jsou oboje podmíněny písemnou dohodou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, nebo alespoň písemným potvrzením o převzetí předmětu, se po zaměstnavateli nepožaduje prokazování viny zaměstnance. Jedná se tedy o presumované zavinění a je na zaměstnanci, aby v případě vzniku škody dokázal svou nevinu, popř. podíl zaměstnavatele či jiných subjektů na způsobení této škody. U ostatních typů odpovědnosti zaměstnance za škodu jde naopak o prokazované zavinění zaměstnavatel je tedy zaměstnanci musí prokázat. Požadavek subjektivní odpovědnosti zaměstnance za škodu je v pracovněprávních vztazích logický. Na pracovišti často dochází ke škodám, které zaměstnanec může jen těžko ovlivnit nebo jim zabránit. Objektivní odpovědnost zaměstnance by pro dotyčného znamenala neustálé velké riziko nesení odpovědnosti za něco, co nemůže svým vlastním úsilím ovlivnit a mohlo by na něj být neoprávněně přenášeno riziko podnikání. 2.5 Změny v úpravě odpovědnosti zaměstnance za škodu v novém zákoníku práce Rozdíly v oblasti úpravy odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli v novém zákoníku práce nejsou zásadní, což reflektuje poměrně ustálený právní stav v této oblasti. Několik drobných změn však přesto nastalo. Nejpřehledněji jsou popsány v důvodové zprávě k zákonu č. 262/2006 Sb. První změna je formální spočívá v odlišném umístění příslušných ustanovení. Zatímco v zákoně č. 65/1965 Sb. jsme úpravu vzájemné odpovědnosti zaměstnavatele a zaměstnance mohli nalézt v ustanoveních 170 až 206, v nynějším zákoně č. 262/2006 Sb. je popsána v části jedenácté ( Náhrada škody ) pod ustanoveními 248 až 275. Tento přesun je důležitý mimo jiné při hledání v judikaturách. 10
Další spíše pojmovou změnou je úprava názvu hmotné odpovědnosti zaměstnance nyní se nazývá odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat. Další změnou vůči staré úpravě je vynechání odpovědnosti zaměstnance za vyrobení zmetku. Důvodem byla dle důvodové zprávy nedostatečná ústavní opora pro existenci tohoto ustanovení. Vypadl také odstavec. 2 ustanovení 178b zákona č. 65/1965, podle kterého zaměstnanec neodpovídá za škodu, která vyplývá z hospodářského rizika. Ustanovení však v zákoně zůstalo, a to jako ustanovení 13 odst. 2 pís. a v Hlavě III popisující základní zásady pracovněprávních vztahů. Podle něj nesmí zaměstnavatel přenášet riziko z výkonu závislé práce na zaměstnance. Při úmyslném způsobení škody podle ustanovení 257 odst. 3 je nyní zaměstnavatel oprávněn požadovat i náhradu ušlého zisku v předchozí úpravě se zde používal trochu méně přesný pojem jiná škoda. Novinkou je dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřeného předmětu, kterou je dle ustanovení 255 odst. 2 nutno podepsat při převzetí odpovědnosti za předměty s hodnotou nad 50 000 Kč. V předchozí právní úpravě existovalo pouze písemné potvrzení, které nyní postačuje pro předměty do 50 000 Kč. Poslední změnou je změna ve stanovení výše náhrady škody u jednotlivých typů odpovědnosti zaměstnance za škodu. Na rozdíl od starého zákoníku práce se při stanovení výše náhrady škody vzniklé pro nesplnění oznamovací povinnosti již nepřihlíží k majetkovým a osobním poměrům zaměstnance. Důvodem k této změně dikce je dle důvodové zprávy plnění principu rovného přístupu, zákaz diskriminace a ochrana osobních údajů zaměstnavatel není oprávněn majetkové a osobní poměry zaměstnance zjišťovat a zaměstnanec není povinen zaměstnavateli tyto údaje sdělovat. 2.6 Struktura úpravy v zákoníku práce 262/2006 Sb. 2.6.1 Předcházení škodám: oznamovací a zakročovací povinnost Základní funkcí institutu odpovědnosti (nejen) v pracovním právu je prevence. V její akcentaci se pracovní právo v oblasti úpravy odpovědnosti nijak neliší od práva občanského či trestního. Je v zájmu zaměstnance i zaměstnavatele možným škodám předcházet. Snahou je, 11
aby ke škodné události vůbec nedošlo a došlo-li k ní, aby nevznikla škoda, popř. abys se kvalita i kvantita vzniklé škody co nejvíce snížily a už dále nenarůstaly. 15 Především z uvedených preventivních důvodů má zaměstnanec tzv. oznamovací (nebo také notifikační) a zakročovací povinnost, které jsou upraveny v ustanovení 249. Zaměstnanec je podle tohoto ustanovení především povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení. Oznamovací povinnost spočívá v povinném nahlášení možného hrozící škody, kterou zaměstnanec na pracovišti zjistí, nadřízenému vedoucímu zaměstnanci (tzv. obecná oznamovací povinnost). Zaměstnanec je dále povinen hlásit nadřízenému vedoucímu zaměstnanci, že nemá vytvořeny potřebné pracovní podmínky (tzv. speciální oznamovací povinnost). Jejich zajištění, odstraňování zjištěných závad a soustavná kontrola práce správného plnění pracovních povinností zaměstnanci patří totiž k základním povinnostem zaměstnavatele v rámci předcházení škodám. Porušení takové povinnosti zaměstnavatelem je pak zpravidla jednou ze skutečností, na které zaměstnanec poukazuje při případném způsobení škody ve snaze prokázat spoluzavinění ze strany zaměstnavatele a snížit tak výši náhrady škody, která je po něm za způsobenou škodu požadována. V rámci zajištění pracovních podmínek musí zaměstnavatel zaměstnance mimo jiné seznámit s jeho úkoly a předpisy, které má dodržovat, zaměstnance zaškolit, vybavit potřebným materiálem a nářadím. Zaměstnanec musí mít k práci dostatečný prostor, světlo, ovzduší apod. 16 Oznamovací povinnost podle ustanovení 249 odst. 1 a odst. 3 má zaměstnanec vždy a za všech okolností. Pouze v případech, v nichž je jasně a prokazatelně zjištěno, že podniku byla známa závada v pracovních podmínkách znemožňujících hmotně odpovědným pracovníkům řádný výkon jejich povinností, není dle judikatury třeba, aby zaměstnanec tuto závadu zvlášť hlásil. 17 Zakročovací povinností rozumíme povinnost zaměstnance pokusit se hrozící škodu odvrátit (ustanovení 249 odst. 2). Zaměstnanec tuto povinnost nemá pouze v případě, že by mu v tom bránila vážná okolnost nebo by hrozila vážné ohrožení jemu, ostatním zaměstnancům nebo osobě blízké podle 116 OZ. Ve starém zákoníku práce tato specifikace chyběla, přestože bylo zřejmé, že se jedná o odkaz na občanskoprávní úpravu. Nyní je tedy 15 Holub, Milan. Odpovědnost za škodu v právu občanském, pracovním, obchodním a správním. Praha: Linde, 2004., str. 133 16 Jouza, Ladislav. Odpovědnost zaměstnance za škodu. In Daně, účetnictví- vzory a případy. Číslo 7/2004, str. 249. 17 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 42/1961 12
v ustanovení 249 odst. 2 výslovně uvedeno, že se jedná o osobu blízkou podle ustanovení 116 občanského zákoníku. Těmito osobami tedy rozumíme příbuzné v řadě přímé, sourozence, manžele a jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném za předpokladu, že by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. 18 2.6.2 Odpovědnost zaměstnance za škodu 2.6.2.1 Obecná odpovědnost Ke vzniku obecné odpovědnosti za škodu musí být současně splněno několik podmínek, a to porušení pracovních povinností, vznik v penězích vyjádřitelné škody zaměstnavateli, příčinná souvislost mezi těmito dvěma skutečnostmi, a v neposlední řadě již zmiňované zavinění na straně zaměstnance, které je zaměstnavatel povinen prokázat. Zmíněná příčinná souvislost je dle judikatury otázkou skutkovou, nikoli právní. 19 Odpovědnost zaměstnance bude podle ustanovení 250 čl.2 poměrně omezena, byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele. Častým případem posuzovaným podle ustanovení 250 je škoda způsobená při plnění pracovních úkolů nedbalostí vedoucího pracovníka. Judikatura zdůrazňuje důležitost přesného zjištění náplně práce dotyčného zaměstnance, např. zda patřilo k jeho povinnostem provádět pravidelné revize bezpečnosti práce. 20 Podle pracovněprávních předpisů je třeba posuzovat i takovou odpovědnost zaměstnance za škodu, kdy zaměstnanec při výkonu práce způsobí škodu nejen svému zaměstnavateli, ale i třetí osobě. 21 Taková škoda je pak uplatňována vůči zaměstnavateli, u nějž je škůdce v pracovním poměru, a škodu vzniklou nutností uhrazení způsobené škody pak zaměstnavatel uplatňuje na zaměstnanci. Skončení pracovního poměru zaměstnance poté, co v důsledku zaviněného porušení jeho povinností vyplývajících z jeho pracovněprávních vztahů začala zaměstnavateli vznikat 18 Zákon č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 19 Rozsudek NS, sp. Zn. 21 Cdo 300/2001, SRNS, svazek č. 14, str. 94. 20 R 2/1992 21 Vysokajová, M; Kahle, B; Doležílek, Jiří. Zákoník práce s komentářem. Praha: ASPI, a.s., 2007, str. 319 13
škoda, není podle judikatury důvodem, aby se odpovědnost za škodu i nadále neposuzovala podle ustanovení o obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu. 22 2.6.2.2 Odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody Pokud zaměstnanec vědomě neupozorní vedoucího nadřízeného zaměstnance na škodu hrozící zaměstnavateli, ačkoli by tím bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody, může po něm zaměstnavatel podle ustanovení 251 odst. 1 požadovat, aby se podílel na náhradě způsobené škody, a to v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud škodu není možné nahradit jinak. Výše náhrady však nesmí překročit trojnásobek průměrného měsíčního platu dotyčného zaměstnance. Odvracel-li zaměstnanec škodu hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozící životu nebo zdraví a způsobil při odvracení škodu, podle ustanovení 251 čl. 2 za ni neodpovídá, jestliže tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal si přitom způsobem přiměřeným okolnostem. Sám zaměstnanec má v takovém případě naopak nárok na náhradu věcné škody, kterou při odvracení nebezpečí utrpěl. Podle ustanovení 251 tedy zaměstnanci vzniká odpovědnost v důsledku nesplnění povinnosti preventivní; přičemž povinnost přispět k úhradě škody vzniká pouze tehdy, když přímý škůdce nebyl zjištěn nebo vzhledem k omezené odpovědnosti neuhradil celou škodu. 23 2.6.2.3 Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách Odpovědnost podle ustanovení 252 vzniká, byla-li se zaměstnancem uzavřena dohoda o odpovědnosti za hodnoty svěřených zaměstnanci k vyúčtování (dále jen dohoda o odpovědnosti ), za které se považují hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem obratu nebo oběhu, s nimiž má zaměstnanec možnost osobně disponovat po celou dobu, po kterou my byly svěřeny. V takovém případě odpovídá zaměstnanec za schodek vzniklý na těchto hodnotách. Schodkem se rozumí rozdíl mezi skutečným stavem hodnot a údaji účetní evidence. 22 Rozsudek NS, sp. Zn. 21 Cdo 1852/2003, SRNS, sešit 28, str. 26 23 Vysokajová, M; Kahle, B; Doležílek, Jiří. Zákoník práce s komentářem. Praha: ASPI, a.s., 2007, str. 322 14
Zavinění je u tohoto typu odpovědnosti presumované, zaměstnavatel jej tedy nemusí prokazovat. Prokázat musí pouze, že vznikl schodek a že byla s dotyčným uzavřena dohoda o odpovědnosti. Kromě vzniklé škody (schodku) ustanovení vyžaduje písemné uzavření dohody o odpovědnosti a dosažení osmnácti let věku zaměstnance v den, kdy je dohoda o odpovědnosti uzavřena. (Může jít o den, který se datem shoduje s dnem, kdy se zaměstnanec před osmnácti lety narodil. 24 ) Judikatura naopak odmítla možnost uzavření této dohody pro osobu, která dosáhla zletilosti před osmnáctým rokem svého věku v důsledku uzavření manželství. 25 Uzavření dohody o odpovědnosti se zpětnou účinností není možné. 26 Zdůrazňována je také nutnost vlastnoručního podpisu dohody o odpovědnosti pro platnost této dohody. 27 Judikatura nevylučuje, aby dohoda o odpovědnosti za svěřené hodnoty byla součástí pracovní smlouvy. 28 Dohoda o odpovědnosti podle ustanovení 252 může být uzavřena i při pracovní činnosti konané mimo pracovní poměr, jmenovitě při dohodě o pracovní činnosti. 29 Od uzavřené dohody o odpovědnosti může zaměstnanec v souladu s ustanovením 253 odst. 1 odstoupit, vykonává-li jinou práci, je-li převáděn na jinou práci nebo na jiné pracoviště, je-li překládán, nebo pokud zaměstnavatel do 15 kalendářních dnů od obdržení písemného upozornění zaměstnance neodstraní závady v pracovních podmínkách, které brání řádnému hospodaření se svěřenými hodnotami. Při tzv. společné odpovědnosti (viz níže) může zaměstnanec od dohody o odpovědnosti odstoupit také v případě, že je na pracoviště zařazen jiný zaměstnanec nebo ustanoven jiný vedoucí či jeho zástupce. Odstoupení musí zaměstnanec oznámit zaměstnavateli písemně. Dohoda zaniká dnem skončení pracovního poměru nebo dnem, kdyby bylo odstoupení od této dohody doručeno zaměstnavateli, není-li v odstoupení od této dohody uveden den pozdější. Na rozdíl od uzavření dohody o odpovědnosti není nesplnění požadavku písemné formy odstoupení důvodem pro jeho neplatnost; pracovník však musí jinými důkazními prostředky dokázat, že k odstoupení došlo. 30 24 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 30/1988 25 Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR Rc 30/88, sp. zn. 6 Cz 45/87 26 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 28/1961 27 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 12/1976 (stanovisko), str. 63. 28 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek 12/1976 (stanovisko), str. 62-63 29 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 98/1968 30 Nejvyšší soud o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních (Sborník stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu. Vydal Nejvyšší soud ČSSR, Praha 1980), str. 76 nebo Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 12/1976 (stanovisko), str. 67 15
Zaměstnanec se zprostí odpovědnosti podle ustanovení 252 zcela nebo zčásti, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění, zejména, že mu bylo zanedbáním povinnosti zaměstnavatele znemožněno se svěřenými hodnotami nakládat. Důkazní břemeno tedy nese zaměstnanec. Je třeba varovat před možným nesprávným výkladem, podle kterého by v tomto případě nešlo o subjektivní odpovědnost. Stejně jako u všech dalších typů odpovědnosti zaměstnance za škodu, i zde je požadováno zavinění nejedná se tedy rozhodně o odpovědnost objektivní. Exkulpace je ovšem na zaměstnanci. Důležité pro správné pochopení ustanovení 252 je již zmíněné určení hodnot k oběhu nebo obratu a možnost zaměstnance osobně s nimi disponovat po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny. Z okruhu těchto hodnot jsou vyloučeny základní prostředky, např. motorová vozidla a drobné krátkodobé předměty, např. inventární předměty. 31 Je-li automobil předmětem dohody o odpovědnosti, je taková dohoda neplatná a případnou škodu je třeba posuzovat podle ustanovení 250 o obecné odpovědnosti. 32 Hodnotu ve smyslu ustanovení 252 naopak může představovat přepravované zboží či poukázky na benzín a naftu svěřené k vyúčtování. Specifickým případem odpovědnosti podle ustanovení 252 je tzv. společná odpovědnost zaměstnanců na pracovišti (v dřívější právní úpravě tzv. kolektivní hmotná odpovědnost). Uzavírá se zpravidla s celým kolektivem zaměstnanců, kteří na pracovišti přicházejí do styku se svěřenými hodnotami určenými k vyúčtování, aniž by bylo možné zjistit, kdo s kterými hodnotami manipuloval. Příkladem takového pracoviště je prodejna s více zaměstnanci. Každý zaměstnanec podpisuje vlastní dohodu o odpovědnosti s doložkou o společné odpovědnosti za schodek; platnost každé z nich je tedy případně třeba posuzovat samostatně. 33 Dohodu o odpovědnosti je dle judikatury třeba uzavřít se všemi pracovníky, kteří mají přístup ke svěřeným hodnotám a mají možnost s nimi disponovat. 34 Smlouva nevznikne, jestliže si zaměstnanci jako podmínku vyhradí pojetí určitých osob do kolektivního závazku a některá z nich smlouvu nepodepíše. 35 Z hlediska zaměstnance odpovědného podle ustanovení 252 je velmi důležitým momentem inventarizace, kterou upravuje ustanovení 254. Podle odstavce 1 se provádí při uzavření dohody o odpovědnosti, při jejím zániku, při výkonu jiné práce, při převedení zaměstnance na jinou práci nebo jiné pracoviště, při jeho přeložení a při skončení pracovního 31 Vysokajová, M; Kahle, B; Doležílek, Jiří. Zákoník práce s komentářem. Praha: ASPI, a.s., 2007, str. 323 32 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 12/1976 (stanovisko), str. 73-75 33 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 12/1976 (stanovisko), str. 70 34 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 55/1984, str. 279 35 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 64/1961, str. 180 16
poměru. Na pracovištích, kde pracují zaměstnanci se společnou odpovědností, se inventarizace podle ustanovení 254 odst. 2 provádí při uzavření dohod se všemi společně odpovědnými zaměstnanci, při zániku všech těchto dohod, při výkonu jiné práce, při převedení na jinou práci nebo na jiné pracoviště nebo přeložení všech společně odpovědných zaměstnanců, při změně na pracovním místě vedoucího zaměstnance nebo jeho zástupce a na žádost kteréhokoliv ze společně odpovědných zaměstnanců při změně v jejich kolektivu, popřípadě odstoupení některého z nich od dohody o odpovědnosti. Ve všech uvedených případech je ve vlastním zájmu zaměstnance, aby o provedení inventarizace požádal. Jestliže zaměstnanec se společnou odpovědností, jehož pracovní poměr skončil, nebo který vykonává jinou práci, nebo který byl převeden na jinou práci, nebo který byl převeden na jiné pracoviště nebo přeložen, nepožádá zároveň o provedení inventarizace, odpovídá podle ustanovení 254 odst. 3 za případný schodek zjištěný nejbližší inventarizací na jeho dřívějším pracovišti. Jestliže zaměstnanec, který je zařazován na pracoviště, kde pracují zaměstnanci se společnou odpovědností, nepožádá zároveň o provedení inventarizace, odpovídá, pokud od dohody o odpovědnosti neodstoupil, podle ustanovení 254 odst. 3 za případný schodek zjištěný nejbližší inventarizací. Provádění inventurních soupisů nemusí být odpovědný zaměstnanec přítomen, jestliže však inventurní soupisy nebyly podepsány osobou odpovědnou za provedení inventarizace, je neprůkazná celá inventarizace, která z takových soupisů vycházela. 36 Inventarizace hodnot, za které má zaměstnanec odpovídat, není nutnou podmínkou pro platnost dohody o odpovědnosti. Nesplnění této povinnosti má však za důsledek, že organizace musí jinými prostředky dokázat stav hodnot, za které pracovník převzal hmotnou zodpovědnost, a skutečnost, či došlo ke schodku na svěřených hodnotách. 37 Podmínky platnosti dohody o hmotné odpovědnosti není dále také uvedení funkce a pracoviště zaměstnance, se kterými je jeho hmotná odpovědnost spojena, ani vymezení hodnot, za které zaměstnanec převzal odpovědnost. 38 V některých případech vzniku schodku se může zaměstnanec zcela nebo zčásti zprostit odpovědnosti. Podle judikatury tomu může být např. v případě, že manko vzniklo také v důsledku nedostatečného obsazení prodejny pracovními silami, popř. i v důsledku nedostatku skladovacích prostor. 39 Podle okolností je pak takovou skutečnost třeba hodnotit jako spoluzavinění podniku, nebo jako objektivní příčiny jdoucí na vrub podniku (byla-li 36 Rozsudek NS, sp.zn. 21 Cdo 2942/2000, SRNS, svazek č. 12, str. 45 37 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 12/1976 (stanovisko), str. 65-66 38 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 30/2000 39 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 12/1962 17
škoda způsobena také okolnostmi, za které nelze činit odpovědným podnik; v takovém případě se jedná o tzv. podnikové riziko). Důvodem k částečnému či úplnému zbavení pracovníka odpovědnosti je podle soudů také okolnost, že organizace nevytvořila odpovědným pracovníkům řádné pracovní podmínky. 40 Typickým případem, kdy za schodek není odpovědný pověřený zaměstnanec, je také vloupání se do prodejny, kdy zloděj de facto brání odpovědnému pracovníkovi disponovat svěřenými hodnotami. I v jiných případech, kdy se prokáže, že odpovědnému zaměstnanci bylo v důsledku úmyslného konání třetích osob znemožněno se svěřenými hodnotami hospodařit a starat se o ně, zbaví se odpovědný pracovník odpovědnosti za případný schodek. 41 Zproštění odpovědnosti za schodek vyžaduje podle judikatury ještě jeden důležitý aspekt: má-li se zaměstnanec zcela nebo zčásti zprostit odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, musí prokázat nejen existenci skutečností nasvědčujících tomu, že schodek mohl vzniknout zcela nebo zčásti bez jeho zavinění, ale i příčinnou souvislost mezi těmito skutečnostmi a vznikem schodku. Musí tedy prokázat, že bez těchto skutečností by schodek nevznikl tak, jak vznikl. Za důvod ke zproštění odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách proto nelze považovat zjištění, že určité okolnosti (např. nedostatečná personální obsazenost prodejny) mohly mít vliv na vznik schodku, pokud není současně prokázáno, že příčinou schodku nebo jeho části skutečně byly. 42 2.6.2.4 Odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů Odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů je dalším typem odpovědnosti zaměstnance za škodu, upraveným zákoníkem práce v ustanoveních 255 a 256. V řadě aspektů se podobá odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách. Základem pro vznik odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů je jedna ze dvou zákonem stanovených forem písemného souhlasu zaměstnance s přijetím této odpovědnosti. Jedná-li se o předměty do 50 000 Kč, stačí pro vznik odpovědnosti podle ustanovení 255 odst. 1 písemné potvrzení podepsané zaměstnancem. Jde-li o předmět či předměty v ceně převyšující 50 000 Kč, mohou být podle ustanovení 255 odst. 2 zaměstnanci svěřeny pouze 40 Např. Usnesení NS, sp.zn. 21 Cdo 37/2001, SRNS, svazek č. 13, str. 101; nebo R 12/1976 (stanovisko), str. 90-91 41 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 12/1976 (stanovisko), str. 80 42 Usnesení KS v Ostravě, sp.zn. 16 Co 131/98, SR č. 10/1998, str. 262 18
na základě dohody o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů. Stejně jako u dohody o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, i tato dohoda musí být uzavřena písemně (odst. 4), a to nejdříve v den, kdy fyzická osoba dosáhne 18 let věku (odst. 3). Částku uvedenou v odstavci 2 (50 000 Kč dle platné úpravy) může vláda nařízením zvýšit. Dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů, vázaná na jistou minimální hodnotu předmětu, je vůči předchozí právní úpravě (z.č. 65/1965 Sb.) novinkou. Nově je stanovena také způsobilost zaměstnance a písemná forma pod sankcí neplatnosti. Účelem je podle důvodové zprávy možnost zaměstnance zvážit dopady odpovědnosti bez limitace výše náhrady škody. Odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů se zaměstnanec podle ustanovení 255 odst. 5 zcela nebo zčásti zprostí, jestliže prokáže, že ztráta vznikla zcela nebo zčásti bez jeho zavinění. Stejně jako u odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách tedy zaměstnavatel zavinění nemusí prokazovat a je na zaměstnanci, aby prokázal svou případnou nevinu. Předměty, kterých se ustanovení 255 týká, jsou podle ustanovení 255 odst. 1 především nástroje, ochranné pracovní prostředky a jiné předměty. Odpovědnost je vázána pouze na jejich ztrátu, jejich případné poškození se tedy neposuzuje podle ustanovení 255, nýbrž podle 250. 43 Předpokladem odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů je také výlučné používání předmětu zaměstnancem a jeho možnost zabezpečit jeho nepřetržitou ochranu. Takovým předmětem proto nemůže být např. počítač, který používá více zaměstnanců, a/nebo který je umístěn v kanceláři, do které má přístup i jiná osoba než jeho uživatel (např. personál provádějící úklid). Podle judikatury např. zaměstnanec prokáže, že nezavinil ztrátu předmětů svěřených mu na písemné potvrzení, když doloží, že měl věci v uzamčené skříňce nebo že se v důsledku utrpěného pracovního úrazu nemohl o věci postarat; stačí také, když se zjistí, že např. podnik neposkytl zaměstnanci zamykatelnou skříňku k uložení jeho věcí, a v důsledku toho došlo ke ztrátě svěřených předmětů. 44 Nevytvoření podmínek k zajištění ochrany svěřených předmětů ze strany zaměstnavatele je podle ustanovení 256 možným důvodem pro to, aby zaměstnanec od uzavřené dohody o ztrátě svěřených předmětů odstoupil. Odstoupení musí být písemné. Dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů zaniká podle ustanovení 256 odst. 2 dnem skončení pracovního poměru nebo dnem, kdy bylo odstoupení od této dohody doručeno zaměstnavateli, není-li v odstoupení od této dohody uveden den pozdější. 43 Vysokajová, M; Kahle, B; Doležílek, Jiří. Zákoník práce s komentářem. Praha: ASPI, a.s., 2007, str. 333 44 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 64/1961, str. 251 19
2.6.2.5 Rozsah náhrady škody Zákoník práce odlišuje v ustanoveních 257 až 260 náhradu škody podle jednotlivých typů škody. Některé z nich již byly zmíněny při popisu příslušných typů odpovědnosti. V závislosti na několika skutečnostech může být náhrada škody limitována podle výše platu, nebo požadována ve skutečné výši. Při stanovení výše náhrady škody se projevuje fakt, že se jedná o odpovědnost za škodu upravenou soukromoprávním odvětvím. Nejedná se tedy o kogentní normy ani o povinně stanovené sankce. Jinými slovy je na zaměstnavateli, jakou výši náhrady zaměstnanci v mezích určených zákonnou úpravou zaměstnanci stanoví, a zda ji vůbec stanoví. Při určení škody se vychází z ceny v době poškození. 45 Škoda může mít různou podobu může jít o poškození, zničení nebo ztrátu věci, škodu způsobenou požárem, plýtvání materiálem či energií, vyplácení částek bez právního důvodu, zbytečný vznik povinnosti platit penále či úroky apod. Škoda může být způsobena také třetí osobě (např. při dopravní nehodě způsobené zaměstnancem řídícím služební vůz), jíž je pak zaměstnavatel povinen škodu nahradit a pak uplatňuje náhradu na zaměstnanci, který škodu způsobil. 46 Při obecné odpovědnosti podle ustanovení 250 je zaměstnanec povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav. Pokud byla škoda způsobena z nedbalosti, nesmí výše požadované náhrady podle ustanovení 257 odst. 2 přesáhnout částku rovnající se čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Jde-li naopak o škodu způsobenou úmyslně, může zaměstnavatel podle ustanovení 257 odst. 3 požadovat i náhradu ušlého zisku. V předchozí právní úpravě se zde o hovořilo o jiné škodě (ustanovení 179 odst. 3 zákona č. 65/1965), došlo tedy ke zpřesnění pojmu. Odpovídá-li za škodu více zaměstnanců, hradí každý z nich poměrnou část škody podle míry svého zavinění (ustanovení 257, odst. 5). Způsobí-li škodu také zaměstnavatel, hradí zaměstnanec jen poměrnou část škody podle míry svého zavinění (ustanovení 257, odst. 4). Omezení výše škody ovšem neplatí, pokud byla škoda způsobena v opilosti nebo po zneužití jiných návykových látek (ustanovení 257, odst. 2). 45 Galvas, Milan, Prudilová, Miroslava. Pracovní právo ČR po vstupu do EU. Brno: CP Books, 2005, str. 194. 46 Holub, Milan. Odpovědnost za škodu v právu občanském, pracovním, obchodním a správním. Praha: Linde, 2004, str. 260-261 20
Byla-li úmyslná škoda způsobena neznámým pachatelem a není tedy zjištěno, zda pachatel byl nebo nebyl pracovníkem organizace, může podle judikatury organizace uplatnit nárok na poměrnou náhradu škody proti pracovníkovi, který ke vzniku této škody přispěl porušením pracovních povinností z nedbalosti, a to v rozsahu odpovídajícím míře jeho zavinění. 47 Při určení výše náhrady škody podle ustanovení 251, tj. škody způsobené nesplněním povinnosti k odvrácení škody, se podle ustanovení 258 přihlédne zejména k okolnostem, které bránily splnění povinnosti, a k významu škody pro zaměstnavatele. Výše náhrady škody však nesmí přesáhnout částku rovnající se trojnásobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance. Tato výše zůstala stejná jako v předchozí právní úpravě. Jak již bylo řečeno ve výše uvedeném výčtu změn v oblasti odpovědnosti za škodu v novém zákoníku práce, dle platné právní úpravy se při stanovování výše náhrady škody již nepřihlíží k osobním a majetkovým poměrům zaměstnance. Podle důvodové zprávy tak bylo učiněno v souladu s principem rovného zacházení a zákazem diskriminace a také v souladu s právem na ochranu osobních údajů. Jak již bylo uvedeno v části popisující odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, je v případě schodku odpovědný zaměstnanec povinen nahradit schodek v plné výši. Stejné pravidlo platí i pro ztrátu svěřeného předmětu. Judikatura vyloučila v případě ztrátu svěřeného předmětu požadavek náhrady ušlého zisku skutečná škoda je omezena na skutečnou újmu, která nastala na majetku podniku. 48 Mají-li zaměstnanci uzavřenou dohodu o společné odpovědnosti, bývá zpravidla ustanoven vedoucí a jeho zástupce. V případě zjištěného schodku pak podle ustanovení 260 odst. 1 určí jednotlivým zaměstnancům podíl náhrady podle poměru jejich dosažených hrubých výdělků, přičemž výdělek jejich vedoucího a jeho zástupce se započítává ve dvojnásobné výši. Stanovený podíl nesmí podle odst. 2 přesáhnout výši průměrného výdělku zaměstnance. Výjimkou je vedoucí a jeho zástupce, jejichž výše podílu náhrady není limitována. Pokud se celková škoda neuhradí celá výše popsanými určenými podíly společně odpovědných zaměstnanců, vedoucí a jeho zástupce jsou povinni zbytek uhradit v plné výši, a to podle poměru svých dosažených hrubých výdělků. Odstavec 4 ustanovení 260 upřesňuje výpočet hrubých výdělků pro stanovení podílů náhrady. Vychází se z hrubých výdělků zúčtovaných za dobu od předchozí inventury do dne 47 Nejvyšší soud o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních (Sborník stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu. Vydal Nejvyšší soud ČSSR, Praha 1980), str. 79 48 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 39/1961 21
zjištění schodku. Započítává se výdělek za celý kalendářní měsíc, v němž byla tato inventura provedena, a nepřihlíží se k výdělku za kalendářní měsíc, v němž byl zjištěn schodek. Jestliže byl však zaměstnanec zařazen na pracoviště během tohoto období, započítává se mu hrubý výdělek dosažený ode dne, kdy byl na pracoviště zařazen, do dne zjištění schodku. Do hrubého výdělku se nezapočítává náhrada mzdy nebo platu. Náhrada škody podle výše uvedených pravidel se samozřejmě týká případů, kdy škůdce není zjištěn. Zjistí-li se, že schodek nebo jeho část byla zaviněna některým ze společně odpovědných zaměstnanců, hradí podle ustanovení 260 odst. 3 schodek tento zaměstnanec podle míry svého zavinění. Zbývající část schodku hradí všichni společně odpovědní zaměstnanci podíly určenými podle odstavců 1 a 2. Judikatura vylučuje sjednání jiného rozsahu společné odpovědnosti, než stanoví zákon. Ustanovení upravující rozsah společné odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování jsou donucující povahy a dohodou účastníků nemůže být sjednán jiný rozsah společné odpovědnosti, a to ani ve prospěch zaměstnance, ani ve prospěch podniku, ani ve vztahu mezi zaměstnanci. 49 Nebyl-li ve smlouvě o kolektivní odpovědnosti ustanoven vedoucí, není tato skutečnost dle judikatury důvodem k neplatnosti smlouvy. V takovém případě mají všichni společně odpovědní zaměstnanci stejné postavení členů kolektivu a odpovídají za škodu do výše průměrného výdělku za jeden měsíc. Okolnost, že vedoucí nebyl ustanoven, nemůže jít na vrub členům kolektivu, ale jde k tíži podniku, který smlouvu o společné odpovědnosti také podepsal. 50 Přijme-li organizace od zaměstnance plnění za úhradu schodku, avšak zaměstnanec se úplně nebo zčásti exkulpuje, jedná se podle judikatury o neoprávněný majetkový prospěch na straně organizace. 51 Na rozdíl od předchozí právní úpravy (z.č. 65/1965 Sb.) neupravuje nový zákoník práce škodu způsobenou vadnou prací (tzv. výrobu zmetku), při které měl zaměstnanec povinnost nahradit spojené náklady, a to až do výše poloviny svého průměrného měsíčního výdělku. Podle důvodové zprávy je to proto, že pro tuto úpravu není dostatečná ústavní opora. Vyrobí-li zaměstnanec vadný výrobek, bude mu za vykonanou práci příslušet mzda, plat nebo odměna z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr a zaměstnanec bude v tomto 49 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 64/1961, str. 182 50 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 5/1963 51 Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR Rc 32/89, sp. zn. 6 Cz 10/87 22