UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI TEORIE SLOVNÍCH DRUHŮ V SOUČASNÝCH ČESKÝCH A POLSKÝCH GRAMATIKÁCH

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA Katedra bohemistiky Marcela Špreňarová TEORIE SLOVNÍCH DRUHŮ V SOUČASNÝCH ČESKÝCH A POLSKÝCH GRAMATIKÁCH PARTS OF SPEECH THEORY IN CONTEMPORARY CZECH AND POLISH GRAMMARS Diplomová práce Vedoucí práce: PhDr. Božena Bednaříková, Dr. OLOMOUC 2008

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jsem při tom pouze literaturu uvedenou v seznamu. V Olomouci dne 22. března 2008 2

rad a podnětů. Děkuji PhDr. Boženě Bednaříkové, Dr., za odborné vedení práce a za mnoho cenných 3

Obsah 1. Úvod... 5 2. Klasifikace slovních druhů... 7 3. Třídění slovních druhů v současných českých gramatikách... 21 3.1 Mluvnice češtiny 2... 21 3.2 Čeština pro učitele... 28 3.3 Příruční mluvnice češtiny... 32 3.4 Čeština. Řeč a jazyk... 35 4. Třídění slovních druhů v současných polských gramatikách... 42 4.1 Gramatyka współczesnego języka polskiego... 42 4.2 Zarys gramatyki polskiej (ze słowotwórstwem)... 49 4.3 Gramatyka języka polskiego : zarys... 55 4.4 Gramatyka polska... 60 5. Srovnání mluvnic z hlediska jejich zpracování teorie slovních druhů... 64 6. Závěr... Error! Bookmark not defined. 7. Literatura... Error! Bookmark not defined. 4

1. Úvod Teorie slovních druhů v současných českých a polských gramatikách tak zní téma mé diplomové práce, ve které se pokusím porovnat, jakým způsobem se vyrovnávají české a polské mluvnice devadesátých let dvacátého století s novými lingvistickými koncepcemi v oblasti popisu slovních druhů, které se začaly objevovat už v první polovině dvacátého století. Morfologie a třídění slov do tříd nazývaných slovní druhy, kterým se morfologie zabývá, je součástí každé současné české i polské mluvnice. V každé z nich lze však vypozorovat odlišný přístup k jejich klasifikaci. Základním dílem věnovaným tomuto tématu v české lingvistice je druhý díl tzv. akademické Mluvnice češtiny (Kolektiv autorů. Praha. 1986), který vznikl pod vedením Miroslava Komárka a Jana Kořenského a který vychází nikoli pouze z klasických kritérií pro třídění slovních druhů, ale absorbuje i poznatky objevující se v lingvistice už v první polovině dvacátého století. V polské lingvistice je obdobou Mluvnice češtiny akademická Gramatyka współczesnego języka polskiego (Kolektiv autorů Instytutu języka polskiego PAN. Warszawa. 1984.). I tato gramatika čerpá především z nejnovějších koncepcí třídění slovních druhů, které se objevily v polské lingvistice druhé poloviny dvacátého století. Jelikož v mé práci půjde především o novější gramatiky, je nutné si již na začátku uvědomit, že tyto práce nezbytně určitým způsobem odrážejí koncepci slovních druhů, jak je přijata v tzv. akademických mluvnicích. Je jasné, že některé z mluvnic se na tuto koncepci buď snaží navázat, jako je tomu v případě gramatiky Čeština pro učitele (Hubáček, Jaroslav Jandová, Eva Svobodová, Jana. Opava. 1998.) a publikace Čeština. Řeč a jazyk (Čechová, M. a kol. 1996. Praha.), nebo se drží spíše klasických kritérií, jako je tomu v Příruční mluvnici češtiny (Kolektiv autorů Ústavu českého jazyka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Praha. 2001.). V případě polských gramatik je situace podobná. Některé 5

novější polské gramatiky z tzv. akademické mluvnice polštiny vycházejí, jako je tomu u prací Gramatyka języka polskiego : zarys (Karpowicz, Tomasz. Warszawa. 1999.) a Gramatyka polska (Strutyński, Janusz. Kraków. 2000.), nebo ji rozvíjejí a doplňují, jako je tomu u mluvnice Zarys gramatyki polskiej (ze słowotwórstwem) (Nagórko, Alicja. Warszawa. 1998.) Základem pro mou práci, která se bude týkat především komparace teorie slovních druhů ve výše uvedených českých a polských gramatikách, bude zejména koncepce slovních druhů Miroslava Komárka, a to především jeho pojetí primárních, sekundárních a terciárních syntaktických funkcí slovních druhů, tak jak o nich již dříve uvažoval Kuryłowicz, ze kterého Komárek ve své koncepci často vychází. V kontextu polské lingvistiky se problematice slovních druhů věnovali hned tři významní lingvisté - Roman Laskowski, Tadeusz Milewski a Zygmunt Saloni, přičemž každý z nich kladl ve svém pojetí třídění slovních druhů důraz na jiné kritérium. Pominout nelze ovšem ani jednu. Koncepci třídění slovních druhů z hlediska jejich syntaktických funkcí propracoval především Laskowski a jeho koncepce je také základem pro třídění slovních druhů v tzv. akademické mluvnici polštiny. Saloni se věnoval slovním druhům z hlediska formálního, Milewski z hlediska sémantického. Dnes se při třídění slov do slovních druhů využívá všech tří kriterií sémantického, formálního a syntaktického, přičemž některé z nich vždy bývá akcentováno více. Ve své práci se pokusím porovnat různé přístupy k třídění slovních druhů ve zmíněných současných českých a polských gramatikách. Hned v úvodu chci ještě jednou uvést, že důraz bude kladen především na míru hlediska syntaktického, které se pro klasifikaci slovních druhů v jazykovědě objevuje nově v první polovině dvacátého století. 6

2. Klasifikace slovních druhů Potřeba nějak uspořádat a roztřídit slovní zásobu do skupin či tříd se objevuje už od antiky. Na tomto třídění je pak založeno i třídění slovních druhů ve středověku, které více méně přetrvává až dodnes. Tradiční pojetí slov jako odrazů skutečnosti vedlo na počátku k jejich roztřídění do tříd především na základě logicko-sémantickém, postupně se k tomuto hledisku připojila ještě další. 2.1 Při tradičním třídění slovních druhů se v české lingvistice (a s jistými odlišnostmi i v polské lingvistice) využívají tři hlediska: významové - slova jsou ztvárněním logického myšlení, pojmenovávají jevy skutečnosti, formální či formálně-morfologické kritérium, zabývá se tvary slov (výrazovou složkou) a vyjadřováním gramatických kategorií, syntaktické různá slova plní různé syntaktické funkce. Na základě těchto tří kritérií lze slovní zásobu roztřídit do slovních druhů. Přitom ale vždy dochází k situaci, že některé z kritérií je nadřazeno zbývajícím dvěma. Už s ohledem na poměr nadřazenosti těchto kritérií, lze provést první třídění slovních druhů, a to na autosémantické a synsémantické. U slovních druhů autosémantických (substantiva, adjektiva, verba a adverbia) je vztah kritérií významového, formálního a syntaktického téměř rovnocenný. Z hlediska významového jsou substantiva chápána jako objekty (substance), adjektiva jako vlastnosti těchto substancí neprobíhající v čase a verba jako vlastnosti těchto substancí probíhající v čase, adverbia pak jako vlastnosti těchto vlastností (viz Komárek 1978 : 21). Z hlediska formálního jsou tři z těchto slovních druhů druhy ohebnými, přičemž substantiva a adjektiva se skloňují a verba se časují. Adverbia jsou slova neohebná, některá z nich lze stupňovat. 7

Z hlediska syntaktického plní substantiva funkci podmětu nebo objektu, adjektiva funkci shodného přívlastku, verba funkci predikátu a adverbia funkci příslovečného určení. K autosémantickým slovům bývají díky svým vlastnostem řazeny i číslovky a zájmena. Číslovky jsou specifické tím, že mají speciální význam čísla. Kritérium významu je při jejich charakteristice nejdůležitější. Podle ostatních kritérií je však možné je řadit k substantivům (sto, milion), adjektivům (první, druhý), nebo k adverbiím (dvakrát, několikrát). Také zájmena jsou charakterizována svým specifickým sémantickým rysem nepojmenovávají, ale zastupují a ukazují na pojmenované jevy, jsou to výrazy deiktické. Po ostatních stránkách jsou stejně nejednotná jako číslovky. Je opět možné je zařadit k substantivům (já, oni), adjektivům (takový, můj), adverbiím (někde, někdy), nebo k číslovkám (všechno, několik). Oproti tomu slovní druhy synsémantické nemají samostatný slovní význam, mají pouze význam gramatický. Hledisko významové má na jejich klasifikaci tedy jediný vliv, a to ten, že u nich samostatný slovní význam není. Z hlediska formálního jsou synsémantické slovní druhy také jednotné jsou to slova neohebná, nečasují se ani neskloňují. Z hlediska syntaktických funkcí tato slova neplní funkce větných členů, ale fungují jako gramatická slova. Slova synsémantická lze tedy roztřídit do druhů na základě jejich funkcí ve větě, nikoli však funkcí větněčlenských, takto: Předložky se sice podílejí na stavbě vět, ale důležité je, že pouze ve spojení se substantivem. Modifikují tak významy substantivních pádů. Kuryłowicz je chápe jako syntaktické morfémy, které se pojí s pádovou koncovkou daného slova (př: v (kniz)-e) (viz Kuryłowicz 1974 : 90). 8

I spojky se podílejí na výstavbě vět, a to tím, že plní funkci konektivů, které spojují větné členy nebo věty, a zároveň vyjadřují různé vztahy mezi nimi. Od spojek a předložek, které mají význam gramatický a jsou schopné nějakým způsobem modifikovat syntaktickou stavbu výpovědí, je třeba odlišovat slovní druhy, které tuto schopnost nemají. Mezi tato slova se řadí citoslovce a částice. Citoslovce jsou často chápana jako samostatné výpovědi tvořené sui generis. Jejich funkce, podobně jako funkce gest, spočívá ve vyjadřování vztahu ke komunikaci. Jsou to slova expresivní, založená především na prostředcích fonologických. Některá z nich však mohou plnit i funkci slov autosémantických a stát tak v určité větněčlenské pozici. Vymezení částic jako slovního druhu je problematické. V české lingvistice se do tohoto slovního druhu zahrnují neohebná slova se specifickou komunikační funkcí, která nelze zařadit k spojkám, předložkám, nebo citoslovcím. Dále je pro částice typická expresivita, pohybující se mezi krajními body emocionality a intelektuálnosti (viz Mluvnice 1986 : 228). 2.2 Předchozí třídění slovních druhů je tradiční a využívá se s menšími modifikacemi už několik tisíc let. Avšak zvláště ve dvacátém století se objevuje s touto klasifikací jistá nespokojenost, která dokonce mluví o neexistenci slovních druhů, a zároveň i snaha o třídění nové. Řeší se především otázka, zda můžeme připustit různé pořadí těchto kritérií u různých slovních druhů, jako je tomu v tradičním pojetí, nebo zda lze nalézt jednotný princip klasifikace (Komárek 1978 : 8). V české lingvistice se této otázce věnoval zejména Miroslav Komárek, v polské lingvistice Tadeusz Milewski, Zygmunt Saloni a Roman Laskowski. 9

2.2.1 Komárek ve svých úvahách a závěrech klade důraz především na hledisko syntaktické, a je tudíž možné u něho vysledovat určitý vliv názorů polského lingvisty Jerzyho Kuryłowicze, ke kterému Komárek ve svých pracích často odkazuje. Při třídění slovních druhů, jak je chápe Komárek, ztrácí své opodstatnění hledisko formální, protože ohebnost či neohebnost slovního druhu je spjata především s jeho syntaktickou funkcí. Zbývají tak pouze dvě kritéria, významové a syntaktické, která se na definici slovních druhů podílejí. Odůvodněním pro upřednostňování kritéria syntaktického může být teze, že slovní druhy a vůbec gramatické kategorie je třeba zjišťovat rozborem věty (Komárek 1978 : 9). Syntaktická funkce, kterou může slovní druh plnit, je pak pro tento druh určující. Tento vztah je dán především základním chápáním slova jako jazykové jednotky pojmenovávající svět, kterou lze spojovat s ostatními jednotkami stejného řádu, a tvořit tak výpovědi. Základním úkolem slova je nějakým způsobem fungovat ve výpovědi. Syntaktická funkce pak dává smysl velké části morfologických vlastností slova. věta je nadřazena slovu (Komárek 1978 : 9). Syntaktické hledisko se takto nově stává téměř nejdůležitějším kritériem pro klasifikaci slovních druhů. Ovšem stranou nezůstává ani hledisko sémantické. Kuryłowicz se totiž zmiňuje o jisté korespondenci syntaktické funkce slova a jeho lexikálního významu, když píše ve svém příspěvku: Existuje vztah mezi lexikálním významem nějakého slovního druhu a jeho syntaktickými funkcemi.... slova mají primární syntaktickou funkci na základě svého lexikálního významu (Kuryłowicz 1974 : 87-89). Na základě lexikálního významu tedy plní slova syntaktické funkce, přičemž za primární funkci slovního druhu je možné považovat tu funkci, která je jeho jednotícím principem. Kuryłowicz primární funkci slovního druhu definuje takto: Jestliže změna syntaktické funkce nějaké formy (slova) A přivodí formální změnu z A na B (při zachování stejné lexikální funkce), je primární syntaktická funkce ta, která odpovídá 10

formě základní, a sekundární syntaktická funkce ta, která odpovídá formě odvozené (Kuryłowicz 1974 : 88). Korespondence mezi slovním druhem a jeho primární syntaktickou funkcí je potom takováto: substantivum označuje objekt a plní syntaktickou funkci podmětu a předmětu, podmět je jediný větný člen, který neurčuje jiné větné členy; adjektivum označuje vlastnost a plní funkci přívlastku, který určuje subjekt tím, že vyjadřuje jeho příznak neprobíhající v čase; sloveso označuje stav, změnu, děj, a plní funkci větného členu predikátu, který vyjadřuje příznak subjektu probíhající v čase atd. Jestliže slovo určitého slovního druhu plní jinou syntaktickou funkci, než je jeho primární, pak dochází k porušení korespondence mezi slovním druhem a syntaktickou funkcí. Každé užití slovního druhu v nějaké funkci jiné než ve funkci primární je užití z hlediska formálního motivované a specifikované (Kuryłowicz 1974 : 89). V sekundární syntaktické funkci slovního druhu dochází k určitým sémantickým posunům, mění se například gramatické kategorie slova nebo tzv. syntaktické okolí (Kuryłowicz 1974 : 88), a někdy dokonce slovo přechází k jinému slovnímu druhu. Hranice mezi slovními druhy nejsou ostře ohraničené a jsou tedy prostupné. Komárek (1978 : 12) tyto prostupnosti definuje pomocí množin takto: S A, kam by patřila abstraktní substantiva typu moudrost a posesívní adjektiva typu matčin, bratrův, S V, kam by patřila verbální substantiva typu malba, ležení, A V, kam by patřila dějová adjektiva typu ležící, malovaný. U jazyků flektivního typu jako je čeština mluví Komárek (1978 : 13) o tzv. křížení slovních druhů. Definuje čtyři typy tohoto křížení: 11

Slovo s typickou adjektivní flexí funguje jako substantivum (hajný, polesný). Neohebné slovo se v různých funkcích řadí k různým slovním druhům (uvnitř domu x leží uvnitř). Ohebné tvary jednotlivých slov přecházejí k neohebným (instrumentál substantiva běh se stává předložkou během). Neostré hranice mezi slovními druhy chápané tak, jak byly uvedeny výše. Klasifikace slovních druhů pomocí hledisek významového a syntaktického vede v konečné fázi u Kuryłowicze k vymezení a rozlišení autosémantických slovních druhů, slovních druhů ukazovacích (deiktických) (zájmena zastupují, ale tím, že ukazují, a ne tím, že symbolizují (Kuryłowicz 1974 : 92), přesto plní syntaktické funkce) a slovních druhů s gramatickým významem (spojky, předložky a číslovky chápe Kuryłowicz jako morfémy tvořící celek s koncovkami substantiv, neplní tedy syntaktické funkce (Kuryłowicz 1974 : 92)). Komárek pak chápe klasifikaci slovních druhů podobně jako Kuryłowicz, ale dělí slovní druhy na několik podskupin s odlišnými charakteristikami. Základní slovní druhy definuje z hlediska systému jako bázi, o kterou se opírají tzv. nástavbové slovní druhy. Do základních slovních druhů patří slovní druhy autosémantické substantiva, adjektiva, adverbia a verba. Do nezákladních slovních druhů patří 1) nástavbové slovní druhy - zájmena a číslovky, a 2) nesamostatné, synsémantické slovní druhy předložky, spojky a částice. Citoslovce vymezuje Komárek jako specifický slovní druh patřící do nezákladních slovních druhů. 2.2.1.1 Komárek ve své koncepci třídění slovních druhů vychází podobně jako Kuryłowicz především z pojmů primární a sekundární syntaktická funkce. A tak zatímco kritérium formální není pro Komárka při třídění slovních druhů podstatné, kritérium syntaktické a sémantické se v jeho koncepci vhodně doplňují a korespondence mezi 12

významem slovního druhu a jeho syntaktickou funkcí se pro něho stává základem. Komárek tak se svou koncepcí, která při třídění slovních druhů upřednostňuje především syntaktické a významové kritérium, přináší do české lingvistiky zcela nový pohled na tuto problematiku. 2.2.2 V polské lingvistice je situace o něco odlišnější. I když autoři akademické mluvnice Gramatyka współczesnego języka polskiego kladou důraz především na syntaktickofunkční hledisko, přesto jsou v této gramatice uvedeny i teorie třídění slovních druhů z hlediska sémantického, syntaktického a formálního. V polské lingvistice existují tři novodobé teorie slovních druhů, ale všechny tři uplatňují vždy pouze jedno jediné hledisko a pokus o spojení, či jakousi hierarchizaci všech tří hledisek se téměř nevyskytuje. 2.2.2.1 Lingvista Tadeusz Milewski ve svém dělení slov na slovní druhy z roku 1965 využívá hledisko sémantické (viz Milewski 1965). Dochází tak k rozdělení slovních druhů na synsémantické (niesamodzielne znaczeniowo) a autosémantické (samodzielne znaczeniowo). Výrazy synsémantické, do kterých patří předložky, spojky a částice, Milewski dále již nijak nedělí, protože z hlediska sémantického je dělit nelze. Výrazy autosémantické jsou dále rozděleny ještě z hlediska, jakým způsobem vyjadřují mimojazykovou skutečnost. Tuto skutečnost mohou vyjadřovat buď subjektivně (citoslovce), nebo objektivně. Ve skupině autosémantických slovních druhů, které popisují skutečnost objektivně, rozlišuje Milewski další tři podskupiny podle toho, jakým způsobem výrazy vyjadřují to, co označují. Dochází tak k těmto podskupinám: Podskupina výrazů nazývajících (wyrazy nazywające), do které řadí podstatná jména, přídavná jména, příslovce a slovesa. Podskupina výrazů ukazujících (wyrazy wskazujące), do které řadí zájmena. 13

Podskupina výrazů řadících (wyrazy szeregujące), do které řadí číslovky. Svým dělením došel Milewski k takovémuto stromu polských slovních druhů: Częćsci mowy wyrazy niesamodzielne znaczeniowo samodzielne znaczeniowo PRZYIMKI SPÓJNIKI funkcja funkcja PARTYKUŁY subiektywna obiektywna WYKRZYKNIKI nazywające wskazujące szeregujące RZECZOWNIKI ZAIMKI LICZEBNIKI PRYMIOTNIKI PRZYSLÓWKI CZASOVNIKI Jako jediná ze tří současných polských klasifikací slovních druhů zahrnuje sémantická klasifikace Tadeusze Milewkého všech deset tradičně chápaných slovních druhů, sytuują się w nim wszyskie znane ze szkolnej gramatyki klasy części mowy (Nagórko 1998 : 103). 2.2.2.2 V gramatické klasifikaci slovních druhů Zygmunta Saloniho hraje nejdůležitější roli morfologické kritérium, a tedy morfologické kategorie jednotlivých slovních druhů. Dopóki to możliwe, będziemy się posługiwać kolejnymi kryteriami fleksyjnymi, potem składniowymi. My zrezygnujemy z niego (z kriterium semantycznego) całkowicie, ponieważ zajmujemy się wyłącznie klasyfikacją gramatyczną (Saloni 1974 : 7, 12). Tak Saloni ve své morfologické klasifikaci dochází k jinému počtu slovních druhů, než je 14

tradičních deset, a přichází s několika novými. Jak więc widać, choć w zasadzie staraliśmy się trzymać tradycyjnej klasyfikacji wyrazów na części mowy, w wielu punktach musieliśmy poczynić odstępstwa od niej (Saloni 1974 : 100). Saloni ve své klasifikaci zcela ruší slovní druh zájmen a přiřazuje jednotlivé druhy zájmen podle jejich skloňování k ostatním slovním druhům. Zájmena osobní, neurčitá a tázací řadí k podstatným jménům, protože se skloňují pomocí pádů a ne pomocí rodů stejně jako podstatná jména. Zájmena přivlastňovací, ukazovací a neurčitá řadí k přídavným jménům, protože vyjadřují stejné morfologické vlastnosti lze u nich určit pád, číslo a rod. Tzv. zaimki liczebne typu tyle, ile(ś) řadí pro jejich morfologické vlastnosti k číslovkám. A zájmena nazývané tradičně zaimki przysłowne řadí k příslovcím. Alicja Nagórko ve své mluvnici k tomuto rozbití slovního druhu zájmen poznamenává, že si Saloni samozřejmě uvědomuje specifické vlastnosti zájmen, jeho třídění ale vychází striktně z gramatických kategorií (viz Nagórko 1998 : 104). Další ze slovních druhů, které Saloni rozbil, jsou číslovky. Slovní druh číslovek Saloni ve své klasifikaci sice ponechal, zahrnul do ní však pouze číslovky hlavní a souborové. Pouze tyto číslovky totiž vyjadřují pád a nevyjadřují gramatickou kategorii čísla. Řadové a druhové číslovky řadí k přídavným jménům, neohebné násobné číslovky ke skupině tzv. partykułoprzyslówków. Ze skupiny číslovek vyloučil Saloni i takové výrazy jako tysiąc, milion, ćwierć a přiřadil je k podstatným jménům proto, že vyjadřují gramatické číslo. Ohebný výraz jeden, který bývá tradičně chápán jako neurčité zájmeno, je v Saloniho klasifikaci řazen k přídavným jménům (viz Saloni 1974 : 99). Následujícím slovním druhem, kterému věnuje Saloni ve své klasifikaci větší pozornost, jsou slovesa. Tento slovní druh rozdělil na dva slovní druhy, a to na czasowniki właściwe a czasowniki niewłaściwe. Jako czasowniki niewłaściwe jsou chápány takové výrazy, které nejsou od původu slovesy a které nevyjadřují slovesnou osobu (například 15

výrazy trzeba, brak, szkoda) (viz Saloni 1974 : 96). V pozdější akademické mluvnici jsou Saloniho czasowniki niewłaściwe nazývané jako predykatywy nieczasownikowe. Výhodou Saloniho klasifikace slovních druhů je přehlednost a jednoduchost definování slovních druhů. Saloni totiž definuje slovní druhy za pomocí zásady dichotomie....postulatem metodologicznym nowszego językoznawstwa strukturalnego jest przeprowadzanie podziału najprostszą metodą, zwaną dychotomia. Dlatego też badany zbiór (polskich leksemów) będziemy dzielić wyłącznie na podstawie posiadania lub braku wyróżnionych cech (Saloni 1974 : 7). Nakonec i Saloni dochází k celkem přehlednému stromu slovních druhů. Leksemy odmienne przez nieodmienne przypadek nieodm. przez przypadek odm. przez osobę nieodm. przez osobę nieodm. przez rodzaj rodzaj CZASOWNIKI CZASOWNIKI RZECZOWNIKI WŁAŚCIWE NIEWŁAŚCIWE nieodm. przez liczbę LICZEBNIKI liczbę PRZYMIOTNIKI Nevýhodou této klasifikace je skutečnost, že může být uplatněna pouze na slovní druhy ohebné. Neohebné slovní druhy proto Saloni definoval pomocí kritéria syntaktického. Rozdělil je na výrazy, které lze použít samostatně (leksemy używane samodzielne), do nich patří citoslovce, a na výrazy, které samostatně nelze použít (leksemy nie używane samodzielnie). 16

Skupinu nazvanou leksemy nie używane samodzielnie rozdělil Saloni ještě na výrazy nemající schopnost spojovat (niełączące), do kterých patří tzv. partykułoprzysłówki, a na výrazy, které schopnost spojovat mají (łączące). Ve skupině výrazů se schopností spojovat rozlišuje Saloni výrazy, které vyžadují určitý pád podstatného jména, do nich patří předložky, a výrazy, které se pojí s jakýmkoliv pádem, do té patří spojky. Leksemy nieodmienne nie używane samodzielnie używane samodzielnie nielączące lącząnce WYKRZYKNIKI PARTYKUŁOPRZYSŁÓWKI wymagające przypadka (mające rząd) PRZYIMKI nie wymagające przypadka (nie mające rządu) SPÓJNIKI Ke spojení částic a příslovcí v jednu třídu tzv. partykułoprzysłówki vedla Saloniho skutečnost, že ani jednomu z těchto slovních druhů nelze připsat žádné rozdíly z hlediska jejich funkce ve větě, a stejně tak jim nelze připsat ani žádné specifické gramatické vlastnosti. 2.2.2.3 V pořadí třetí známá klasifikace slovních druhů je klasifikace syntaktická Romana Laskowského. Tato klasifikace je nejnovější a také se nejvíce oddaluje klasickému třídění výrazů na slovní druhy. Laskowski dochází ve své klasifikaci k třinácti slovním druhům, které vyděluje na základě toho, jakou plní funkci v textu, tedy z hlediska syntakticko-funkčního. Tato klasifikace bývá datována k roku 1984, což je rok, ve kterém vyšla tzv. akademická Gramatyka współczesnego języka polskiego, kde je toto rozdělení také využito. 17

Prvním krokem v syntaktické klasifikaci slovních druhů Romana Laskowkého je rozdělení výrazů na výrazy, které mohou být užity samostatně (wyrazy samodzielne), a na ty, které takto užity být nemohou (wyrazy niesamodzielne). Wyrazy samodzielne jsou rozděleny podle stupně samostatnosti na dvě třídy. Jsou to jednak citoslovce, které mohou být samostatnou, izolovanou výpovědí, a pak je to skupina výrazů, kterou Laskowski nazývá dopowiedzenie a které jsou vždy reakcí na nějakou jinou výpověď. Do skupiny dopowiedzeń lze zařadit například výrazy tak, nie, z pewnością. Wyrazy niesamodzielne tvoří většinu slovní zásoby a při klasifikaci těchto výrazů je důležitá jejich role ve větě, tedy jejich syntaktická funkce. Laskowski pomocí syntaktických funkcí dospěl k těmto třídám: Predykatywy do této třídy řadí Laskowski všechna slovesa (tedy všechny výrazy, které Saloni rozdělil do dvou skupin czasowniki właściwe i czasowniki niewłaściwe). Syntaktická funkce, kterou mohou predykatywy plnit, je funkce větného členu predikátu neboli hlavního členu věty. Podstatná jména jsou výrazy, které plní funkci hlavního členu tzv. jmenné skupiny či jmenné části věty (grupy imiennej), zatímco následující výrazy plní funkce členů závislých na členech hlavních. Do třídy podstatných jmen jsou v tomto pojetí započítána i zájmena ja, kto, nikt, která tak tvoří podtřídu podstatných jmen. Přídavná jména a číslovky jejich syntaktická funkce spočívá v tom, že nařizují hlavním členům, tedy slovesům a podstatným jménům, gramatické vlastnosti. Tak se číslovky pojí s podstatnými jmény v genitivu a slovesu nařizují rod střední (např. Trzech chłopców siedziało. Pięć kobiet będzie stać.). Do číslovek v tomto pojetí jsou zahrnuty pouze číslovky hlavní a souborové. 18

Příslovce jsou výrazy závislé na slovesu, ve větě se pojí s hlavním členem (slovesem), ale mohou se také vyskytnout ve jmenné části věty (např. bardzo ciekawa książka). Modalizatory do této třídy patří výrazy, které jsou ve větě relativně volné a které bývají tradičně řazeny do příslovcí (Laskowského definici příslovcí ale nevyhovují) nebo do částic. Jsou to výrazy jako prawdopodobnie, już, jeszcze, zupelnie. Zbývající třídy obsahují takové výrazy, které nefungují ve větě jako větné členy. Jejich význam ve větě je jediný - vyjadřují vztahy mezi větnými členy nebo mezi větami. Jsou to: Spojky souřadící i, albo, lub, czyli. Spojky podřadící że, żeby, gdyby. Konektory vztažné výrazy odpovídající tradičně chápaným vztažným zájmenům (např. który, kto). Částice výrazy, které nemají schopnost pojit výrazy. Patří sem tradičně chápané částice jako např. niech, no, -że/-ż. Předložky do této třídy patří takové výrazy, které se pojí s podstatným jménem, přičemž vyžadují jeho konkrétní pád. 2.2.3 Jak už bylo uvedeno výše, pracuje polská lingvistika v rámci teorie slovních druhů se třemi koncepcemi. Klasifikace slovních druhů Tadeusze Milewského, která klade důraz především na sémantické hledisko, se nejvíce blíží tradičnímu dělení slov na slovní druhy. Z jiného hlediska roztřídil polská slova na slovní druhy Zigmunt Saloni, který ve své klasifikaci využívá především hledisko formální. Za pomocí morfologických kategorií definuje ohebné slovní druhy, přičemž zcela opomíjí hledisko sémantické, a tak nutně dochází k poněkud jinému rozdělení než tradiční klasifikace. Saloni především zcela zrušil slovní druh 19

zájmen a slova tradičně řazená do tohoto slovního druhu rozdělil podle jejich formálních vlastností k ostatním slovním druhům. Slovní druh číslovek sice ponechal, ale některé z nich zařadil na základě jejich gramatických kategorií k jiným slovním druhům. Na principu toho, jaké gramatické kategorie vyjadřují slovesa, rozdělil i tento slovní druh na dvě třídy. Pro neohebné slovní druhy využil pak Saloni klasifikaci syntaktickou. Třetí klasifikace, klasifikace Romana Laskowkého, využívá při třídění slovních druhů syntaktické kritérium. Slovní druhy jsou definovány na základě toho, jakou funkci ve větě plní, přitom jsou rozlišeny funkce větněčlenské a funkce slovních druhů, jejichž funkcí ve větě je vyjadřovat vztahy mezi větnými členy nebo mezi větami. Každá ze tří koncepcí klasifikace slovních druhů existujících v polské lingvistice, řeší klasifikaci slovních druhů zcela jinak, přičemž syntaktická koncepce Romana Laskovského, ale i formální koncepce Zigmunta Saloniho přináší na tento problém zcela nový pohled. 20

3. Třídění slovních druhů v současných českých gramatikách Předchozí poznámky o třídění slovních druhů ukazují, že se jedná o problém složitý, kterému je nutno věnovat pozornost, zvláště v okamžiku, kdy se tato problematika stává součástí některé z mluvnic. Třídění slovních druhů je lingvistikou řazeno již tradičně do morfologie, a ta se tak stává součástí všech gramatik. Různé mluvnice se však k třídění slovních druhů staví různě. Pokusím se nyní popsat jak tuto problematiku řeší čtyři současné gramatiky češtiny. Konkrétně se bude jednat o Mluvnici češtiny 2, Příruční mluvnici češtiny, Češtinu pro učitele a publikaci Čeština. Řeč a jazyk. 3.1 Mluvnice češtiny 2 Tento díl mluvnice vyšel v roce 1986 v nakladatelství Academia po několikaleté práci skupiny předních českých lingvistů. Již v roce 1974 na zasedání Mezinárodní konference pro studium gramatické stavby slovanských jazyků v Lipsku byly představeny teoretické základy této mluvnice, ve kterých byla naznačena struktura mluvnice i teoretická východiska pro její sestavení. Publikovány byly tyto základy o rok později v Slovu a slovesnosti v článku nazvaném Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny (viz Teoretické základy : 1975). Celá mluvnice se pak stala na dlouhou dobu klíčovým dílem české jazykovědy. Morfologii byl nakonec věnován celý druhý díl a již tradičně je pojata jako teorie o slovních druzích. Dělí se na část o funkčním a formálním tvarosloví. Funkční tvarosloví se zabývá slovními druhy z hlediska jejich syntaktických a sémantických funkcí, formální tvarosloví se zabývá stavbou tvarů slovních druhů. Funkční tvarosloví předchází formálnímu a slovní druhy jsou zde tříděny na základě jejich primární a sekundární funkce, přičemž jde o určitou syntézu obsahově-sémantických a syntaktickofunkčních kritérií (Mluvnice 1986 : 15). I přes poněkud nový způsob klasifikace slovních druhů zachovává mluvnice ve výkladu pořadí i počet slovních druhů 21

takový, jaký je znám z tradičního pojetí. Nejdříve se věnuje slovním druhům základním a nástavbovým v tradičním pořadí (podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa, příslovce). Po nich následují tzv. nesamostatné slovní druhy (předložky, spojky, částice) a na závěr citoslovce chápané jako nezákladní slovní druh se specifickou komunikační funkcí. Ještě před samou charakteristikou konkrétních slovních druhů předchází rozsáhlý úvod do problematiky jejich třídění a chápání. Vysvětluje se, proč je v této mluvnici kladen důraz především na sémantické a syntaktické hledisko, je zde vysvětlen pojem primární, sekundární a terciární syntaktické funkce slovního druhu, průniky mezi slovními druhy atd. V podstatě tento úvod vychází z Komárkovy práce Příspěvky k české morfologii, a tak je v celém funkčním tvarosloví kladen důraz na chápání slovního druhu z hlediska syntaktických funkcí, které plní jako primární a které jako sekundární. Nově jsou zde popsány syntaktické funkce slovních druhů pomocí pojmů významová báze a funkční příznak. Významová báze slovního druhu se označuje symbolicky velkými písmeny S, A, V, C, funkční příznak malými písmeny s, a, v, c v pozici indexu. Chápání slovních druhů na základě jejich významové báze a funkčního příznaku i zvolená symbolika je ve výkladu o slovních druzích důsledně používána. Po úvodu následuje popis jednotlivých slovních druhů. U všech slovních druhů je zmíněna charakteristika funkční i sémantická, někdy nazvaná jako funkčně-sémantická, jindy je pomocí sémantických hledisek slovní druh dále roztříděn do skupin (příslovce). U ohebných slovních druhů je uveden popis jejich gramatických prostředků. U slovních druhů neohebných je uvedena pouze jejich klasifikace. O syntaktických funkcích se mluví v popisu autosémantických slovních druhů vždy v jiné souvislosti. U substantiv je s primárními a sekundárními funkcemi těsně spjat pád, protože podstatné jméno v různých pádech plní různé syntaktické funkce, pádový tvar má 22

distinktivní schopnosti rozlišovat jednotlivé funkce substantiva (Mluvnice 1986 : 29). Podrobně jsou syntaktické funkce substantiv popsány právě v části věnované pádu substantiv. U adjektiv jsou popsány syntaktické funkce především v rámci jejich funkčněsémantické charakteristiky. Zde se také mluví o slovotvorné transpozici adjektiv, kdy adjektivum v sekundární funkci substantiva přestává být chápáno jako adjektivum a řadí se k substantivům, například ve větách: Barevným vstup zakázán. Pro mladistvé je alkohol zcela nevhodný. (viz Mluvnice 1986 : 68). Z jiného hlediska jsou syntaktické funkce popsány při vymezení adjektiv. Zde jsou rozlišeny funkce, které plní krátké tvary adjektiv, a funkce, které plní dlouhé tvary adjektiv. Krátkých tvarů se využívá primárně ve funkci přísudku (sekundárně je možno užít i dlouhých tvarů) a ve funkci tzv. doplňku, dlouhých tvarů pak ve funkci přívlastku. Syntaktické funkce adjektiv plní i nesklonná adjektiva cizího původu, která však nevyjadřují kongruenční adjektivní kategorie koncovkami. Slovesům je věnována větší pozornost především proto, že mají ze všech slovních druhů největší potenciál plnit různé syntaktické funkce. To je dáno zvláště velkým počtem forem, které slovesa tvoří. Sloveso je schopno funkčně i tvarově zaujímat i pozice substantivní, adjektivní a adverbiální (Mluvnice 1986 : 129), a stává se tak nejvýznamnějším slovním druhem z hlediska stavby věty. Dělení sloves na tvary určité a neurčité je v souladu s rozlišením primárních a sekundárních syntaktických funkcí, ve kterých se dané tvary ve větě vyskytují. Za primární syntaktickou funkci sloves je považována funkce přísudku. Tu plní určité slovesné tvary a infinitiv ve spojení s modálními či fázovými slovesy nebo sponou být (například ve větách Kos zpívá. Chytat ryby je zábava.). Neurčité tvary slovesné (infinitiv, příčestí a přechodníky) pak plní sekundární syntaktické funkce sloves podmět (Pracovat neznamená řečnit.), předmět (Pracovat neznamená řečnit.), přívlastek (Má vůli pracovat.) a příslovečné určení (Pracoval sedě v kanceláři. v klasickém popisu jde však o doplněk). Vedle tvarů určitých a neurčitých jsou ke slovesům řazeny i 23

formy deverbativní podstatné jméno slovesné (Chytání ryb je vzrušující.) a přídavné jméno slovesné (někdy jsou tyto formy chápané jako participia, viz o tom Encyklopedický slovník češtiny 2002 : 311) (Rodiče vychovávající své děti.). Tyto formy jsou charakterizované deklinací a z hlediska slovních druhů jsou verbální substantiva řazena do substantiv a považována za výsledek slovotvorné transpozice, verbální adjektiva jsou jevem přechodným mezi slovesy a adjektivy a jsou výsledkem gramatické transpozice, která ale v některých případech hraničí s transpozicí slovotvornou. Příslovce jsou jediný základní slovní druh neohebný, a tak větné funkce adverbia plní bez gramatických prostředků (Mluvnice 1986 : 188). Primární funkcí příslovcí je příslovečné určení (Ráno pojedu do Brna.). Sekundární funkce plní na základě slovnědruhové transpozice, a tak i příslovce mohou plnit primární funkce ostatních základních slovních druhů (Doma znamená zde. Uvařil vajíčka naměkko. Bratr je nahoře.). Mnoho příslovcí vzniká z adjektiv a tento slovotvorný vztah je pro ně charakteristický, některá příslovce však mohou vznikat i transpozicí. Pak se jedná o tzv. adverbializaci - transpozici slovnědruhovou, nikoli v pravém smyslu slovotvornou. Jde především o přechod od okolnostních pádových funkcí k primární adverbiální funkci (Mluvnice 1986 : 192) typu do úmoru, od oka. Podobným případem adverbializace jsou příslovečné spřežky a příslovečné výrazy typu cestou necestou, krok za krokem, skrznaskrz. V kapitole o příslovcích je upozorněno i na přehodnocení některých příslovcí v jiný slovní druh, na přechody mezi adverbii a předložkami a na rys deiktičnosti u některých příslovcí. V rámci příslovcí je v mluvnici popsán i nový slovní druh - predikativa. Jádro predikativ tvoří příslovce zakončená na o, která se uplatňují v syntaktické funkci predikativu (Mluvnice 1986 : 195), která je pro ně funkcí primární (Včera bylo opravdu chladno. Je mi smutno.). 24

Nástavbové slovní druhy, zájmena a číslovky, mají specifické sémantické i funkční vymezení. Zájmena jsou v mluvnici chápána jako slova, která jsou schopná nahradit jména, mají schopnost označovat skutečnost nikoliv pojmenováváním, nominalizací, jmény, nýbrž jiným způsobem (Mluvnice 1986 : 81), a to deixí, ukazováním. Mají shodné rysy se základními slovními druhy, některými svými vlastnostmi je napodobují, a to nejen vlastnostmi výrazovými, ale i funkčními. Ve větě jsou schopna jména zastupovat a nemajíce vlastní větné pozice, zaujímají pozice těch základních slovních druhů, k nimž jsou nástavbou, a plní primární i sekundární, popř. terciální funkce pro tyto slovní druhy typické (Mluvnice 1986 : 84). Potom pro zájmena zastupující například slovní druh substantiv je primární syntaktickou funkcí funkce podmětu a předmětu (Já dnes nikam nepůjdu.), sekundární funkcí funkce neshodného přívlastku, predikativu a příslovečného určení (Vezmi si kousek něčeho, ať nemáš hlad. Kdo vlastně jste? Příznaky stáří se u ní neprojevují.), tedy stejné primární a sekundární syntaktické funkce jako pro substantiva. V kapitole nazvané Zájmena a další deiktická slova nejsou probírána pouze zájmena, ale také zájmenná adverbia a zájmenné číslovky, které mají rysy deiktičnosti stejně jako zájmena. Zájmenná adverbia pak plní primární funkci příslovečného určení, sekundární funkci subjektu, objektu, neshodného přívlastku nebo přísudku. Primární a sekundární funkce zájmenných číslovek jsou podobné funkcím zájmen, závisí na tom, ke kterému slovnímu druhu daná číslovka náleží svou formou. Číslovky jsou druhým z nástavbových slovních druhů. Mají specifický sémantický základ kvantovost. Na základě tohoto rysu se vydělují ze základních slovních druhů, protože kvantovost je u nich formálně vyjadřována substantivností, adjektivností a adverbiálností (Závodů se zúčastní osm družstev. Vítáme stého návštěvníka. Nemusíš to říkat tolikrát.). V souvislosti s tím, jak je kvantovost formálně vyjadřována, plní číslovky různé 25

primární a sekundární syntaktické funkce, jež jsou shodné s těmi, které plní základní slovní druhy. Předložky, jeden z nezákladních slovních druhů, jsou charakterizovány jako nesamostatné morfémové útvary, které specifikují a modifikují pád substantiva a spolu s ním se podílejí na výstavbě textu (Mluvnice 1986 : 197). Spojení předložky se substantivem v určitém pádu vytváří sémantický význam, který je charakteristický pro nějakou primární (Odpověděl na inzerát.) či sekundární syntaktickou funkci substantiva (Dům je na rozpadnutí. Dům na rozpadnutí.). Předložky jsou tedy ve větě prostředkem pro vyjádření vztahu mezi jménem a slovesem, nebo mezi jmény. Základním klasifikačním kritériem je specifičnost předložky z hlediska její účasti na utváření mikrostruktur větné sémantiky (Mluvnice 1986 : 198). Spojky jsou společně s předložkami považovány za nesamostatný slovní druh. Jejich sémantický význam je význam vztahový a funkce spojovací. Jsou to jakési operátory účastnící se stavby větných a souvětných útvarů (Mluvnice 1986 : 215). U některých spojek lze mluvit i o významu lexikálním, jiné jsou lexikálně nespecifikované. Jsou schopné zachycovat jak sémantické vztahy mezi spojovanými jednotkami, tak i vztahy gramatické. Částice jsou v mluvnici řazeny, stejně jako spojky a předložky, mezi nezákladní slovní druhy. Nejsou komponenty základní větné struktury a nepodílejí se na její stavbě ani jako slova pomocná. Podobně jako příslovce se mohou vztahovat ke slovesům, přídavným jménům, k příslovcím, ale i k podstatným jménům. Nemají samostatnou, vyhraněnou funkci, někdy fungují jako prostředky navazování. Jsou vesměs součástmi výpovědi. Posledním slovním druhem, o kterém se mluvnice zmiňuje, jsou citoslovce. Jejich komunikační funkce je specifická tvoří samostatné, nevětné výpovědi. Funkce konstrukční je pro ně druhotná. Jsou to slova neohebná, ale v důsledku jejich sekundárního funkčního využití se k některým citoslovcím přenášejí osobní koncovky slovesné a substantivní 26

(Mluvnice 1986 : 239). Častá je i transpozice tvarů základních slovních druhů v sekundární citoslovce. V takovémto případě dochází ale k posunu sémantiky. Rozdílné rysy citoslovcí spočívají mimo jiné také v odlišné úrovni sekundární syntaktické zapojenosti do větného vzorce (Mluvnice 1986 : 241). V metajazykových větách mohou citoslovce stát ve funkci jakéhokoli větného členu, jinak mohou stát ve funkci přísudku, přívlastku a příslovečného určení (Žába hop do vody. A už je ti juchajdá. Tudy jsme tam coby dup.). Po funkčním vymezení slovních druhů následuje oddíl pojednávající o formálním tvarosloví. Struktura tohoto oddílu je podobná struktuře funkčního tvarosloví. Celý výklad navazuje na kapitolu Základní pojmy morfonologie a morfémiky z prvního dílu Mluvnice češtiny. Před rozbory tvarů jednotlivých slovních druhů předchází kapitola Obecné výklady k formálnímu tvarosloví, zabývající se tvarem slova obecně, alternacemi, vymezením pojmu paradigma, a kapitola Variantnost v tvarosloví, popisující vývojové tendence v současném tvarosloví. Po tomto úvodu jsou rozebírány jednotlivé slovní druhy z hlediska formálního, z hlediska stavby tvarů slov náležejících k danému slovnímu druhu. Pochopitelně se v této části mluví pouze o slovních druzích ohebných - substantivech, adjektivech, zájmenech, číslovkách a slovesech, přičemž nejvíce prostoru je věnováno podstatným jménům a slovesům. Z analýzy zpracování teorie slovních druhů v Mluvnici češtiny 2 je zřejmé, že hlavním kritériem pro popis slovních druhů je zde kritérium syntaktické. Toto kritérium je úzce spjato s kritériem formálním, protože syntaktická funkce slova souvisí s jeho formou. S formou slova souvisí tedy jeho primární, sekundární a terciární syntaktická funkce. S ohledem na tyto poznatky jsou slovní druhy v této gramatice popsány, opominuto však není ani hledisko sémantické, a tak je zde realizován požadavek určité hierarchizace těchto tří kritérií při klasifikaci slovních druhů. 27

3.2 Čeština pro učitele Tato mluvnice vyšla poprvé v roce 1996, jako kolektivní dílo tří autorů Jaroslava Hubáčka, Evy Jandové a Jany Svobodové. Je určena nejen učitelům, ale dobře posloužit může i všem, kdo se blíže zabývají češtinou studentům i široké veřejnosti. Gramatické pasáže se opírají zvl. o nejnověji vydané publikace, zejména o kolektivní třísvazkovou Mluvnici češtiny (Praha 1986 a 1987) a inovovaný jednosvazkový Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (Hubáček 1998 : 4). Autorkou podkapitoly o slovních druzích, která je už tradičně zařazena do kapitoly Morfologie, je Eva Jandová. Kapitola o morfologii je rozčleněna do několika podkapitol, které jsou ještě dále členěny. Podkapitoly o jednotlivých slovních druzích jsou zde postaveny na stejnou úroveň jako podkapitoly o funkční a formální morfologii. Mimo to jsou na tuto úroveň také postaveny kapitoly o postavení morfologie v jazykovědě a o morfu obecně. Už na začátku kapitoly Morfologie se mluví o tom, že se morfologie dělí na formální a funkční. Formální morfologie je pak název jedné z podkapitol. Velmi stručně je zde vysvětleno, co se pod pojmem formální morfologie rozumí, mluví se o paradigmatu a o vývojových tendencích. Funkční tvarosloví je další podkapitolou Morfologie. Mluví se zde především o gramatických kategoriích, které jsou děleny na kategorie vyššího řádu, zahrnující slovnědruhové významy slov, a kategorie nižšího řádu, což jsou mluvnické významy jednotlivých slovních druhů (Hubáček 1998 : 85). Do kategorií vyššího řádu jsou řazena i kritéria pro třídění slovních druhů - formální, obsahově-sémantické a syntaktickofunkční. Charakteristika jednotlivých kritérií je postavena na stejnou úroveň jako charakteristika slovních druhů. A tak by mohla být tato třídící kritéria považována za gramatické kategorie vyššího řádu stejně jako slovní druhy. 28

V rámci syntaktickofunkčního kritéria se píše o tom jak jednotlivá slova fungují v syntaktických strukturách (Hubáček 1998 : 87). Mluví se zde o primárních, sekundárních a terciárních syntaktických funkcích, které jsou ale popsány jen na několika řádcích. Dále je zde vysvětlen pojem slovnědruhová transpozice, ovšem opět velmi stručně. Nakonec je syntaktickofunkční kritérium označeno jako základní kritérium pro třídění slovních druhů v této mluvnici, přičemž se mluvnice hlásí k principům přijatým Mluvnicí češtiny 2, jednotlivé slovní druhy popisuje s přihlédnutím ke všem třem kritériím (Hubáček 1998 : 87). Do kapitolky o gramatických kategoriích vyššího řádu je zařazena i obecná charakteristika slovních druhů. Ty se zde dělí na: základní slovní druhy slova s plným lexikálním významem, plní funkce větných členů, substantiva, adjektiva, verba, adverbia, nástavbové slovní druhy funkcemi ve větě napodobují slovní druhy základní, pronomia, numeralia, interjekce, slovní druhy nesamostatné jejich význam se specifikuje až při užití ve větě, prepozice, konjunkce, partikule. Následuje popis gramatických kategorií nižšího řádu, které jsou rozděleny na kategorie jmenné a slovesné. V rámci jmenných kategorií se mluví pouze o substantivech. Pád substantiv je tu popsán jako prostředek k vyjádření vztahu substantiva k slovesu a k ostatním slovům ve větě (Hubáček 1998 : 88). V této souvislosti jsou pak popsány jednotlivé pády substantiva a jejich funkce ve větě. Nikde však nejsou tyto funkce nazývány jako primární, sekundární či terciální syntaktické funkce. O ostatních slovních druzích se zde nemluví. V rámci slovesných kategorií jsou popsány jednotlivé kategorie sloves osoba, číslo, způsob, 29

čas, slovesný rod a vid. O možnosti slovesa plnit i jiné funkce než funkci přísudku se zde nemluví. Tento úvod o slovních druzích je tedy zařazen do kapitoly nazvané Funkční morfologie. Následuje deset kapitol, které jsou věnovány jednotlivým slovním druhům, přičemž je zachováno již tradiční pořadí. Substantiva jsou charakterizována na základě sémantického kritéria jako slova, která označují jevy skutečnosti jako samostatná, zřetelně vydělená a vyhraněná fakta (Hubáček 1998 : 96). O jejich syntaktických funkcích je pouze konstatováno, že v primárních funkcích obsazují pozice subjektu a objektu, v sekundárních pak mohou být jakýmkoli větným členem. Dále se tato kapitola zabývá substantivy především po stránce gramatických kategorií a po stránce formální. Adjektiva jsou popsána jako statický, v čase neprobíhající příznak substančně pojatých jevů skutečnosti (Hubáček 1998 : 120) a jsou popsána především na základě jejich sémantiky. Jako syntaktické funkce adjektiv jsou zde uvedeny primární funkce přívlastku a sekundární funkce přísudku a doplňku. Na sekundární funkce adjektiva v pozici subjektu a objektu je zde upozorněno především z důvodu dvojí možnosti chápání těchto adjektiv. Je možné je považovat za adjektivum s elipsou subjektového nebo objektového substantiva nebo již za substantivum s ukončenou slovnědruhovou transpozicí (Hubáček 1998 : 121). I zde je zbytek kapitoly věnován především morfologickým kategoriím a formálnímu vymezení adjektiv. Zájmena jsou považována za slova, která nepojmenovávají skutečnost přímo, nýbrž k ní (po)ukazují (Hubáček 1998 : 126). Není opomenuta ani jejich schopnost stát ve větě místo ostatních jmen. Základní funkcí zájmen je funkce deiktická. Jejich funkce syntaktické vyplývají z nástavbovosti zájmen a z jejich obsahové charakteristiky. Mohou tedy fungovat 30

stejně jako substantiva a adjektiva. Nejvíce pozornosti je věnováno sémantické a formální charakteristice. Numeralia jsou slovní druh, který se vyděluje pouze na základě obsahověsémantického kritéria (Hubáček 1998 : 132). Jejich základním významem je význam kvantity, po formální stránce jsou řazeny k jiným slovním druhům, jimž jsou nástavbou, a stejně tak pak fungují ve větě. Slovesa jsou charakterizována jako příznaky substancí probíhající v čase. Jejich primární syntaktickou funkcí je funkce přísudku, kterou plní sloveso v určitém slovesném tvaru. Slovesa v neurčitých tvarech mohou plnit i sekundární slovesné funkce (Hubáček 1998 : 137). Další výklady o slovese se týkají už jen jeho formální stavby a morfologických kategorií. Adverbia vyjadřují okolnostní příznak slovesa, adjektiva nebo i jiného adverbia (Hubáček 1998 : 157) a jsou řazena mezi základní slovní druhy. Za jejich primární syntaktickou funkci je považována funkce příslovečného určení, sekundární funkce jsou funkce subjektu, objektu, neshodného přívlastku nebo přísudku. Dále jsou příslovce tříděna podle sémantických kritérií. Za hlavní funkci předložek, nezákladního slovního druhu, je považována jejich schopnost modifikovat pád substantiv a podílet se tak na výstavbě věty a textu. Předložkové pády vyjadřují především adverbiální významy (Hubáček 1998 : 158). Spojky jsou dalším z nezákladních slovních druhů a vymezeny jsou na základě jejich funkce spojovat výrazy nebo věty a vyjadřovat tak explicitně sémantické (obsahové) a syntaktické vztahy (Hubáček 1998 : 159). Spojky vyjadřují sémantické vztahy mezi členy a na základě sémantiky těchto vztahů jsou spojky tříděny. 31

Partikule jsou řazeny do nezákladních slovních druhů, do syntaktické výstavby textu se nezapojují a jejich funkcí je formovat větu s ohledem na vztah mluvčího ke sdělované skutečnosti (Hubáček 1998 : 161). Interjekce jsou zde také řazeny mezi nezákladní slovní druhy. Typická je pro ně komunikační funkce, vyznačující se výraznou expresivitou (Hubáček 1998 : 161). O tom, že mohou citoslovce plnit i funkce větných členů se zde vůbec nemluví. Takto jsou tedy charakterizovány slovní druhy v mluvnici nazvané Čeština pro učitele. Mluvnice se snaží navázat určitým způsobem na akademickou Mluvnici češtiny 2, a to především v tom, že se pokouší při klasifikaci slovních druhů spojit všechna tři kritéria sémantické, syntaktické a formální. Hledisko syntaktické je zde využíváno v malé míře a většinou spočívá pouze v konstatování, že určitý slovní druh plní jisté primární a sekundární syntaktické funkce. Málokdy je toto konstatování dál rozvedeno, případně vysvětleno na příkladech. 3.3 Příruční mluvnice češtiny Tato mluvnice vyšla poprvé v roce 1995 a na jejím vzniku se podíleli členové Ústavu českého jazyka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Zaměření mluvnice je poněkud odlišné od předchozích dvou. Mohla by být chápána především jako jakási příručka pro všechny, kteří se chtějí správně vyjadřovat. Už v předmluvě autoři píší: Hlavní cíl této gramatiky je informativní, nikoli teoretický. Seznamuje s jazykovými fakty z různých jazykových rovin tak, aby byla co nejpřístupnější lingvisticky neškolenému aktivnímu uživateli spisovného jazyka (Příruční mluvnice 2001 : 17). Teorie slovních druhů je i tady zařazena tradičně do kapitoly Morfologie, jejímiž autory jsou Zdenka Rusínová a Marek Nekula. Tato kapitola je pojata především jako poučení o tvarech slov a o jejich vhodném užívání. Na začátku kapitoly je morfologie definována jako 32