1. Podstatná jména (substantiva)

Transkript

1 1. Podstatná jména (substantiva) - názvy osob, zvířat, věcí, vlastností, dějů, činností a vztahů - určujeme mluvnické kategorie: PÁD, ČÍSLO, ROD (životnost) + VZOR Druhy podstatných jmen a/ abstraktní (názvy vlastností, činností, dějů láska, plavání) konkrétní (názvy osob, zvířat a věcí) - obecná (dům, pes) - vlastní (Pavel,Praha) b/ pomnožná - mají pouze tvar mn. č., ale označují i jednu věc (dveře, Čechy) hromadná - mají pouze tvar jedn. č., ale označují větší počet téhož druhu (dříví, hmyz) látková - označují látku bez zřetele na množství (voda, mouka, mléko) Rody podstatných jmen a jejich vzory a/ rod mužský - určujeme životnost a neživotnost - vzor životný: pán, muž, předseda, soudce - vzor neživotný: hrad, stroj lidičky, rodiče, koně píšeme v příčestí minulém iden 3. a 6. p. jed. č. (dni, dnu), 1. a 4. p. mn. č. (dni i dny plynuly ) b/ rod ženský vzor: žena, růže, píseň, kost oči, uši, děti rod ženský ---y - c/ rod střední vzor: město, moře, kuře, stavení 2. Přídavná jména (adjektiva) - vyjadřují vlastnosti podstatných jmen - s podstatnými jmény se shodují v pádě, čísle a rodě - určujeme: PÁD, ČÍSLO, ROD + VZOR, DRUH, STUPEŇ Druhy přídavných jmen a/ tvrdá (-ý, -á, -é) vzor: mladý, mladá, mladé (mn.č., r. muž. živ.(-í) mladí) b/ měkká (-í) vzor: jarní c/ přivlastňovací (-ův, -ova, -ovo) vzor: otcův, otcova, otcovo (-in, -ina, -ino) vzor: matčin, matčina, matčino

2 Stupňování - některá přídavná jména lze stupňovat, tzn. mohou vyjadřovat různý stupeň vlastnosti 1. stupeň 2. stupeň 3. stupeň (-ejší,-ější,-ší,-í) (nej-) rychlý rychlejší nejrychlejší vděčný vděčnější nejvděčnější vysoký vyšší nejvyšší hezký hezčí nejhezčí Nepravidelné stupňovaní: dobrý lepší, zlý horší, velký větší, malý menší 3. Zájmena (pronomina) - zastupují podstatná jména nebo na ně ukazují, odkazují - určujeme: PÁD, ČÍSLO, ROD + VZOR, DRUH Druhy zájmen a/ osobní já, ty, on, ona, ono, my, vy, oni, ony, ona, zvratné -se b/ přivlastňovací můj, tvůj, svůj, náš, váš, jeho, její, jejich c/ ukazovací ten, tento, tenhle, onen, takový, týž, tentýž, sám d/ tázací kdo? co? jaký? který? čí? e/ vztažná kdo, co, jaký, který, čí, jenž (ve větě za čárkou místo spojky) f/ neurčitá tvoří se ze zájmen tázacích + předpona: ně-, lec-, leda-, málo- (někdo, něco, některý, leckdo, ledakdo ) + přípona: -koli(v), -si (kdosi, cosi, jakýsi, čísi, kterýsi ) každý, všechen g/ záporná nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný Skloňování a/ bezrodá (jeden tvar pro všechny rody já, ty, my, vy, se): mají zvláštní skloňování b/ rodová (rozlišují rod mužský, ženský, střední): 1. zájmenné vzory ten (kdo, onen ) - náš (váš, co, nic ) 2. vzory přídavných jmen mladý (jaký, který, můj, svůj ) - jarní (čí, její, co )

3 4. Číslovky (numeralia) - slova číselného významu, označují počet, pořadí, druh, násobenost nebo podíl - určujeme: PÁD, ČÍSLO + VZOR, DRUH Dělení číslovek: a/ určité (lze vyjádřit číslicemi): pět, stý, dvacetkrát b/ neurčité: málo, několik, několikanásobný Druhy číslovek a/ základní - vyjadřují počet - otázka: Kolik? pět, několik, mnoho b/ řadové - vyjadřují pořadí - otázka: Kolikátý? pátý, několikátý c/druhové - označení počtu druhů - otázka. Kolikerý? Kolikery? paterý, patery, několikery,dvoje d/ násobné - vyjadřují násobenost - otázka: Kolikrát? Kolikanásobný? pětkrát, pětinásobný Tečku píšeme za řadovými číslovkami. Tečku nepíšeme za letopočtem (1918), za datem ve zlomku 31/1, za stranou, kapitolou, cvičením (v učebnici strana 25, cvičení 6 - ale v učebnici 25. strana, 6. cvičení) pět set osmdesát šest tisíc čtyři sta třicet dva 5. Slovesa (verba) - vyjadřuje činnost, stav nebo změnu stavu - časují se - určujeme mluvnické kategorie: OSOBA, ČÍSLO, ČAS, ZPůSOB, ROD, VID+ TŘÍDA, VZOR osoba - 1., 2., 3. čísla jednotného a množného čas - přítomný: děj probíhá v okamžiku promluvy (kreslím, neseme, dělají) - minulý: děj se odehrál (nesl jsem, zpíval) - budoucí: děj se stane - tvary jednoduché (přečtu) - tvary složené (budu číst)

4 způsob - oznamovací (dělá, dělal, budu dělat), vyjadřuje reálný děj ve všech časech - rozkazovací (dělej! dělejme! dělejte!), vyjadřuji výzvu, pokyn, rozkaz neurčujeme čas - podmiňovací- vyjadřuje podmínku, přání, nejistotu: a/ přítomný (dělal bych) b/ minulý (byl bych dělal, byl bych býval dělal) slovesný rod a/ činný podmět je původcem děje (Pavel nakreslil výkres.) b/ trpný podmět není původcem děje (Výkres byl nakreslen. Výkres se kreslí dlouho.) slovesný vid - schopnost slovesa vyjádřit časové ohraničení (dokonavosti) děje či neohraničení (nedokonavost) děje zařazujeme podle 3.os.č.j. čte, přečte a/ dokonavý vyjadřuje děj ohraničený jen v čase minulém (přečetl jsem) a v budoucím (přečtu) b/ nedokonavý děj je neohraničený, stále probíhající v minulosti (stále četl), přítomnosti (čte), budoucnosti (bude číst) Slovesné třídy a vzory - rozlišujeme podle zakončení 3. os., č.jed., času přítomného 1. třída e: tvrdé vzory nese, bere měkké vzory maže, peče, umře 2. třída ne: vzory tiskne, mine, začne (čas minulý -tiskl, minul, začal) 3. třída je: vzory kryji, kupuji (čas minulý kryl, kupoval) 4. třída í: vzory prosí, trpí, sází (prosil, trpěl, sázel, způsob rozkazovací: trp x sázej) 5. třída á: vzor dělá Nepravidelná slovesa - být, chtít, vědět, jíst - neshodují se ve všech tvarech s žádným slovesným vzorem

5 6. Příslovce (adverbia) - neohebná slova, která vyjadřují bližší okolnosti dějů a vlastností Druhy příslovcí a/ místa otázka: kde? kam? všude, tam b/ času otázka: kdy? včera, pozdě c/ způsobu otázka: jak? dobře, vesele d/ míry otázka: jak hodně? dost, velice e/ příčiny otázka: proč? Proto, úmyslně Vznik příslovcí a/ většina se tvoří z přídavných jmen příponami: -e, -ě, -o, -y (obvyklý obvykle, pečlivý pečlivě, snadný snadno, hezký hezky) b/ příslovce vzniká spojením předložky s jiným slovem = příslovečné spřežky, které píšeme dohromady (dokonce, zcela, dohromady, zpaměti ) Stupňování 1. stupeň: tiše, zdravě 2. stupeň: -eji, -ěji, -e (tišeji, zdravěji, výše) 3. stupeň předpona nej stupeň (nejzdravěji) POZOR!!! Nepravidelné stupňování dobře lépe nejlépe zle hůře nejhůře brzy dříve nejdříve 7. Předložky (prepozice) - neohebná slova - mají podobný význam jako příslovce (označují různé bližší okolnosti), ale jen ve spojení se jmény = předložková vazba Dělení podle původu a/ vlastní mají jen význam předložek (s, z, v, k, do, nad) b/ nevlastní mohou být i jiným slovním druhem (kolem, místo, během, kvůli)

6 8. Spojky (konjunkce) - neohebná slova, která spojují jednotlivé větné členy a věty Dělení a/ souřadicí spojují několikanásobné větné členy nebo věty v souřadné vztahu (hlavní a vedlejší): a, i, ani, nebo, ale, avšak b/ podřadicí - spojují věty řídící a závislé (vedlejší): že, protože, jestliže,... - píšeme před nimi čárku Pouze před spojkami a, i, ani, nebo v poměru slučovacím se čárka nepíše 9. Částice (partikule) - uvozují samostatné věty - vyjadřují obvykle zvolání, přání, podiv, rozkaz (ano, ne, asi, ať, prý, nechť, kéž) - ve větě nejsou větnými členy - úlohu částic mohou mít i jiné sl. druhy, nejčastěji spojky (Ale to je úžasné!) 10. Citoslovce (interjekce) - neohebná slova, která vyjadřují hlasy, zvuky (bú, dup), nálady, city (au), vůli mluvčího - nebývají většinou větnými členy (Křup, hrníček se rozbil.) - někdy mohou nahrazovat slovesný přísudek (Hrníček křup.) - stojí-li samostatně, oddělují se od ostatního textu čárkou nebo vykřičníkem