SZZ: KLASICKÉ SOCIOLOGICKÉ TEORIE

SZZ: KLASICKÉ SOCIOLOGICKÉ TEORIE Co jsou to klasické sociologické teorie? Klasické sociologické teorie jsou rozsáhlé a ambiciózní teorie, které byly buď vytvořeny během klasického období sociologie v Evropě (počátek 19. stol. počátek 20. stol.) nebo mají v tomto období a této kultuře své kořeny. -1. světová válka přinesla krizi starého imperialismu a vyvolala výrazné posuny v globálním mocenském rozložení rozpad stávající sociologie a její transformace. -Nový objektem sociologického vědění byla společnost a zvláště sociální diference a sociální neřád uvnitř metropole. -Vznik klasického sociologického kánonu vychází z teoretického vakua, kterému sociologie čelila po rozpadu starého imperiálního pohledu. Sociologie a moderní společnost -Sociologie je produktem historického přechodu od tradiční společnosti ke společnosti moderní. -Dějiny klasické sociologie jsou dějinami úsilí o záchranu sociálna poté, co se jeho tradiční formy zhroutily a přestaly společnost dostatečně spolehlivě integrovat. -To, co se dnes děje s moderní společností, připomíná v nejednom ohledu poslední fáze společnosti tradiční, předprůmyslové. -Je současný vývoj dovršením procesu modernizace, anebo naopak jeho selháním? Sociologie jako produkt modernity Podstatu modernity tvoří dva základní komplexy procesů: -individualizace plus abstrakce a generalizace společenských vztahů -funkční diferenciace subsystémů Společenské podmínky vzniku sociologie Průmyslová revoluce - transformace vlastnických vztahů (generalizace trhu) - změna pracovních podmínek (dělba práce, industrializace) - proměna sídelních struktur (urbanizace) - rozvoj komunikace (doprava, sdělování) Politické revoluce - demokratizace - nacionalismus Intelektuální podmínky vzniku sociologie Osvícenství X Konzervatismus -Přijetí procesu modernizace -Odmítnutí procesu modernizace -Víra v pokrok -Odpor ke změně -Realizace humanity jako ideál -Význam posvátného -Vzývání rozumu -Kritika kultu rozumu -Kritika tradice a minulosti -Kontinuita s tradicí a minulostí -Důraz na individuum -Důraz na komunitu -Idea rovnosti -Idea hierarchie -Zlo jako důsledek nevědomosti -Zlo jako důsledek změny, revoluce -Rozpad relativně nediferencovaných tradičních pospolitostí vyvolal na prahu modernity dvojí protikladnou reakci: osvícenství vs. konzervatismus. Sociologie vznikla z obou těchto

myšlenkových tradic a pokusila se jich obou využít ve svém úsilí o smíření řádu a vývoje, sociální statiky a sociální dynamiky. Periodizace vývoje modernity -Moderní společnost prošla za uplynulých dvě stě let několika fázemi, v jejichž průběhu se výrazně proměňovala: -Omezeně liberální modernita (konec 18. stol. 2. pol. 19. stol.) -Organizovaná modernita (konec 19. stol. 70. léta 20. stol.) -Současná fáze modernity Dvě krize modernity -První krize modernity řešila problém masového sociálního vykořenění a potřeby integrace vykořeněných mas do liberálního řádu. -Projevy první krize modernity se staly paradoxním vyústěním zásad samotného liberalismu. -Druhá krize naopak řeší problém přílišné vázanosti na organizace a přílišné tíhy konvencí. -Doprovodným rysem druhé krize modernity je výrazné rozvolnění sociálních identit, které se ustavily v době organizované modernity. -Velká část chaosu a problémů dnešní konstelace je důsledkem přetrvávání starých problémů a současného poklesu významu (či přímo kolapsu) těch institucí, jichž bylo k řešení těchto problémů v dřívějších fázích modernity využíváno. Modernita dva diskurzy -Vývoj moderní společnosti je od počátku předmětem dvou zásadně odlišných interpretací, které se ostře liší v hodnocení dopadů revolucí, které stály u jejího zrodu: -Diskurz osvobození -Diskurz kontroly a dohledu -Obě tato klasická interpretační schémata, vyrůstající již z pohledu osvícenství a konzervatismu, se v dnešní fázi vývoje střetávají při hodnocení zásadních proměn naší doby, jejichž nositeli jsou proces globalizace, nástup společnosti sítí a krize sociálního státu. Okruhy témat: 1. A. Comte: vymezení pozitivismu; hierarchie věd; zákon tří stádií; pojetí a rozdělení sociologie; výzkumné metody sociologie; pojmy: holismus, organicismus, funkcionalismus; instituce sociálního řádu. Počátky sociologie spojujeme se jménem francouzského filosofa Auguste Comtea, který sociologii jako vědu s společnosti v roce 1839 poprvé pojmenoval v díle Kurs pozitivní filozofie. Hlavní úkol pozitivistické sociologie viděl Comte v tom, aby se stala nástrojem takových praktických změn ve společnosti, které by skoncovaly s otřesy, jimiž od Francouzské revoluce neustále procházejí evropské národy, a aby nastolila harmonické sociální vztahy. Všechny klasické sociology spojuje zájem o změnu, k níž došlo na konci osmnáctého a začátku devatenáctého století na evropském a severoamerickém kontinentu. Právě to odlišuje klasické sociology od pozdějších sociologů, které již nazýváme moderními, a kteří se zabývají pouze moderní společností a její institucionální povahou (např. Talcott Parsons). V textu o Comteově sociologii byste neměli vynechat jeho definici positivismu. Rovněž byste se měli soustředit na jeho klasifikaci věd a umět odpovědět na otázku, jak vědy dělí a proč je tak dělí, zkrátka umět zdůvodnit toto rozdělení a umět určit proč sociologii v tomto rozdělení staví na nejvyšší místo.

Projekt pozitivní vědy -Modelem pro zkoumání světa i společnosti jsou přírodní vědy -Základní charakteristikou vědy je její pozitivistická orientace. -Termín pozitivismus v nejširším slova smyslu označuje každou filozofickou nebo vědeckou teorii dovolávající se čistého a prostého poznávání empirických faktů nebo takovou, která se opírá o jistoty experimentálního typu. -Pomocí zkoumání empirických faktů lze dospět k formulování obecných sociologických zákonů jakožto neměnných a opakujících se vztahů posloupnosti a podobnosti mezi jevy. -Pozorování empirických faktů musí být vedeno teorií, jinak je slepé a bez užitku. -Cílem pozitivistické sociologie je rozvinout v kontaktu se zkoumanou realitou abstraktní teoretické principy, jimiž se bude každé další pozorování řídit a zároveň je bude zpětně testovat a modifikovat. Hierarchie věd -Pokrok lidského myšlení není ve všech oblastech stejně dynamický; jednotlivé oblasti poznání se rozvíjejí různě rychle, takže pozitivního stadia dosahují různé vědy v různých dobách. -Vědění jednotlivých disciplín dosahuje pozitivního stadia tím dříve, čím je obecnější, jednodušší a nezávislejší na ostatních vědách. -Každá věda v hierarchii se vynořuje v závislosti na dřívějším vývoji svých předchůdců, vždy podle zákona rostoucí komplexnosti a klesající obecnosti dosaženého poznání. -Čím výše stojí určitá disciplína v hierarchii věd, tím je její předmět bádání specifičtější, komplexnější a méně přístupný exaktnímu meření a predikci. Sociologie -Biologie (fyziologie) Chemie Fyzika -Astronomie Matematika. -Věda o společnosti jako součást teorie historického vývoje poznání lidstva; jejím cílem je vybudování systému teoretického poznání, jehož aplikace v politice umožní překonávat krize, jimiž lidstvo při svém civilizačním vývoji prochází. -Název disciplíny: sociologie (původně sociální fyzika) 1839. -I když je sociologie závislá na vývoji všech předchozích věd a mohla vzniknout teprve tehdy, až ony samy dospěly do stadia pozitivismu, nelze ji na ně redukovat. -Základní rozdělení sociologie: sociální statika x sociální dynamika. -Sociální statika zkoumání podmínek existence a fungování společnosti, studium struktury řádu. -Sociální dynamika analýza zákonů vývoje/pokroku směřujícího ke konečnému stadiu pozitivismu. Hlavní instituce sociálního řádu -Společenský systém je za normálního stavu charakterizován harmonií mezi celkem a jeho částmi. -Holismus ústřední jednotkou společenskovědní analýzy není individuum, ale sociální skupina/celek -Základní sociální jednotkou a prototypem všech lidských forem asociace je rodina. -Organicismus společnost je chápána analogicky k biologickému organismu. Na rozdíl od biologického organismu je organismus sociální udržován pohromadě duchovními prostředky jazyk a náboženství. -Důležitý integrační společenský faktor představuje dělba práce. -Funkcionalismus zkoumání vzájemné provázanosti sociálních jevů a jejich účinků na sociální systém.

Zákon tří stádií -Zákon tří stádií jako základní princip veškerého chápání vývoje. Těmito stadii procházejí lidské myšlení (rozum), ontogeneze jednotlivce, všechny obory lidského vědění a dějiny lidstva: -Teologické stadium: hledání posledních příčin všeho bytí nadpřirozené bytosti -Metafyzické stadium: pokračování hledání prvních příčin abstraktní síly -Pozitivní stadium: opuštění hledání prvních příčin studium zákonů Teorie a praxe -Sociologie je v rovině teoretické vyvrcholením veškerého dosavadního procesu poznání; v rovině praktické se má stát základem k reorganizaci společnosti, která se nachází v hluboké krizi způsobené tím, že stará společnost se rozpadá a nová se ještě neustavila. -Základní podmínkou jakékoliv změny je reforma myšlení. -Společenský vývoj má zákonitý a na lidské vůli nezávislý charakter; základní vývojové trendy měnit nelze, avšak je rozdíl, zdali bude vývoj sledován slepě nebo inteligentně. 2. H. Spencer: metodologický individualismus a sociologický realismus; vymezení evolucionismu; pojetí procesu evoluce, diferenciace funkcí a struktur; společnost a organismus podobnosti a rozdíly; vojenská vs. průmyslová společnost); F. Tönnies (dva typy vůle dva typy sociálních systémů. Dílo: Principles of Sociology Spencer je významný svým organicismem, který připodobňuje společnost k lidskému organismu. Společnosti se stejně jako lidské organismy vyvíjejí. Tento vývoj Spencer konceptualizuje jako evolucionismus. Spencer je rovněž pravým sociologem v tom, že vidí determinanty lidského jednání, stejně jako lidské osobnosti, v duchu doby, tedy ve vnějších společenských podmínkách a nehledá je v člověku samotném. Liberální teorie omezeně liberální modernity -Reakce na situaci rozkladu starého řádu osvobození od tradičních institucí + problém začlenění osvobozených do nového řádu -Otázka: jak sladit svobodnou aktivitu individua se spolehlivou integrací celku při absenci donucujících mechanismů? -Výchozím požadavkem je plná svoboda každého jedince při utváření a určování jeho vztahů ke druhým. Představitelé: H. Spencer, A. de Tocqueville, P. J. Proudhon Spencer a Comte -Oba myslitele spojuje evolucionismus, pozitivismus, organicismus a funkcionalismus. -Spencer odmítá Comtovu klasifikaci věd, zákon tří stádií, idealistické chápání evoluce a nadřazování společnosti nad jedince. -Spencer nesleduje vývoj v rovině idejí, ale materiální reality, resp. sociální organizaci. Evolucionismus -Evoluce obecně představuje proměnu ze stavu relativně nevymezeného, nekoherentního a homogenního ke stavu relativně vymezenému, koherentnímu a heterogennímu. -Lidská společnost sleduje obecné zákony evoluce (a devoluce) sociální evoluce jako speciální případ obecného evolučního procesu -Evoluce není nevyhnutelným, uni-lineárním procesem. -Klíčovými elementy evoluce jsou tedy rostoucí: integrace, heterogenita, koherentnost a vymezenost Podoba evoluce

-Organické i sociální systémy charakterizuje nárůst velikosti v čase. -S rostoucím objemem systémů vzrůstá i komplexita jejich struktury a současně i integrovanost a vzájemná závislost jednotlivých částí systémů. -Evoluční proces reprezentuje proces rostoucí diferenciace struktur a funkcí. -Rostoucí komplexita systému si vyžaduje existenci funkčních subsystémů, které by koordinovaly činnost diferencovaných částí. Pojetí společnosti -Přes zastávaný metodologický individualismus/nominalismus uznává Spencer reálnost existence společnosti sociologický realismus -Společnost představuje obdobu biologického organismu organicismus -Funkční subsystémy společnosti jsou paralelou složek biologického organismu regulační, operativní a distribuční Analogie mezi společností a organismem Společné body: Rozdíly: -Růst X Společenské jednotky jsou volnější a nezávislejší než biologické -Nárůst velikosti i komplexnosti struktury X Lokalizace myšlení a pociťování v organismu -Diferenciace struktur a funkcí X Vztah mezi celkem a částmi -Diferenciace částí a zpětných vzájemných vztahů mezi nimi. -Části mohou přežít celek. Typologie společností Podle míry strukturální komplexity: 1. jednoduché 2. Složené 3. dvojnásobně složené 4. trojnásobně složené Podle typu vnitřní regulace (donucení x dobrovolná kooperace): 1. vojenské 2. industriální Vojenská vs. průmyslová společnost Vojenská společnost -Dominantními aktivitami jsou obranná či útočná činnost, usilující o zachování či zvýšení moci. -Sociální koordinace je založena na donucující spolupráci. -Jednotlivci jsou podřízeni silnému a centralizovanému státu. -Všechny organizace mají veřejný charakter. -Nízká sociální mobilita, sociální pozice jsou děděny. -Převaha ekonomické autonomie a soběstačnosti. Průmyslová společnost -Dominantní aktivitou je mírové, vzájemně výhodné poskytování individuálních služeb. -Sociální koordinace je založena na dobrovolné spolupráci, regulované svobodným kontraktem. -Stát je slabý a decentralizovaný, vyšší míra svobody. -Velký význam soukromých firem a organizací. -Rozsáhlá sociální mobilita. -Mizení ekonomické autonomie, rozvoj svobodného obchodu. Pojetí sociologie -Sociologie jako studium evoluce v její nejkomplexnější formě. -Sociologie zkoumá společenské otázky podobně vědeckým způsobem jako přírodní vědy oblast přírody hledání zákonů. -Poznání zákonů vývoje nemá vést k zásahům do společnosti (x Comte) anticipace konceptu nezamýšlených důsledků -Úzký vztah mezi sociologií a biologií a sociologií a psychologií.

Problémy sociologického zkoumání -Na rozdíl od přírodních věd musí sociologie čelit některým komplikacím nelze přímo pozorovat a měřit zkoumané jevy -Velkým rizikem sociologického zkoumání je riziko zkreslení, který vyplývá z faktu, že sociolog je člověkem zkoumající lidské, nikoliv přírodní výtvory. -Lze rozlišit několik základních typů zkreslení (např. vzdělanostní, třídní, patriotistický, politický, teologický) úsilí o nehodnotící sociologii -Důraz na historicko-komparativní metodu zkoumání. U Tönniese jsou neopominutelné dva typy vůle, které odpovídají dvěma typům společenského uspořádání: pospolitosti a společnosti. 3. A. de Tocqueville: analýza příčin Velké francouzské revoluce; sociologizující metoda; proces demokratizace; pojetí demokracie; úskalí demokracie; obrana před riziky demokracie. -Základní dílo: -Demokracie v Americe (1835, 1840) -Starý režim a revoluce (1856). Tocquevillovi slouží francouzská společnost jako referenční rámec pro jeho výzkum americké společnosti, kterou považuje za vysoce moderní společnost. Demokracie je výdobytkem modernity. Tocqueville demokracii charakterizuje jako rovnost životních podmínek. Jeho definice je sociologická a nikoliv politologická. Nicméně právě proto, že je pro demokracii charakteristická rovnost podmínek, je demokracie ohrožována nejrůznějšími úskalími. 2základní problémové oblasti: -analýza příčin Velké francouzské revoluce -povaha a rizika demokracie Kořeny Velké francouzské revoluce -Francie 18. století byla charakterizována konfliktem mezi svým institucionálním stavem (nerovnost) a svými mravy (rovnost). -Revoluce znamená završení tendencí, které již dávno působily v době starého režimu (ancien régime) kontinutita mezi starým režimem a revolucí. -Dvojí druh příčin: 1) staré a obecné administrativní centralizace a monarchistická moc 2) nedávné a zvláštní kulturní revoluce Tocquevillova sociologická metoda -Tocquevillův pohled představuje bergerovský průnik za fasádu oficiálních výkladů a každodenní samozřejmosti. -Analýza amerických demokratických poměrů při výčtu amerických úspěchů jsou sice zákony (formální politická pravidla) důležitější než zeměpisné a hmotné podmínky, nicméně nejdůležitější faktorem jsou způsoby a zvyky. -Tocqueville je zajedno s klasickými filosofy v přesvědčení, že systém politické moci hluboce souvisí se sociálními zvyklostmi, se způsoby a zvyky lidu. Demokratizace jako nezvratný proces -Dějiny jakožto trvalé směřování k demokracii (demokratická revoluce) -Vývoj k demokracii je nezadržitelným a nezvratným procesem řízeným božskou Prozřetelností. -Základ demokracie netvoří svoboda, ani rovnost před zákonem, ale rovnost podmínek. -Klíčovou vrstvou demokratické společnosti je střední vrstva. -Svoboda a rovnost představují dva oddělené fenomény.

Rizika demokracie Bude cesta k rovnosti i cestou ke svobodě, nebo naopak cestou k despocii? -Tyranie většiny (veřejného mínění) -Individualismus -Demokratický despotismus Tyranie většiny -Díky doktríně vlády lidu mají demokraté sklon neuznávat žádnou společenskou autoritu nezávislou na vůli většiny. -Rizikem demokracie je nedostatečné množství mechanismů, které by mohly politické jednání většiny omezovat. -V podmínkách společenské rovnosti, kde je každý stejně dobrý jako ten druhý, je nesnadné, aby se objevily svým myšlením a názory výjimečné osobnosti. -Americká demokratická většina odstraňuje všechny nedemokratické názory. Individualismus -Egoismus x individualismus -Individualismus v konečném důsledku vede k izolaci individuí/občanů od sebe navzájem. -Demokracie v sobě obnáší společensky rozkladný účinek: vzájemná pouta jsou širší, ale volnější. -Čím jsou si lidé stále více podobní, tím méně potřebují ty druhé každý člověk ztrácí zájem o záležitosti svých bližních lidé se vůči sobě stávají cizinci, nezávislost je tak odcizením. -Demokracie má tendenci rozpustit společnost v masu jednotlivců, které nic nespojuje. Demokratický despotismus -Přirozená tendence demokracie směřuje ke společenským podmínkám, které jsou zvláště výhodné pro despotismus. -Demokratičtí lidé mají sklon k individualismu a sebezahlcení svými osobními zájmy a chtějí být nezávislí na svých spoluobčanech. -Demokratická společnost dosahuje účinné eliminace zprostředkujících sil, a to bez jakéhokoliv očividného tlaku. -Jediným principem legitimity, kterou demokratická společnost uznává, je vláda většiny. -V demokratických společnostech se centrální moc za tichého souhlasu občanů zvětšuje na úkor všech zprostředkujících autorit (institucí) jedinec vs. centralizovaná moc -Největším nebezpečím pro demokratické občany je to, že se svobodně vzdají své svobody v honbě za pohodlím a bezpečím. Obrana před riziky demokracie -Hlavním způsobem, jak se vyvarovat tyranie většiny a demokratického despotismu, je americký zvyk svobodného sdružování nezávisle na kontrole centrální moci občanská společnost -Zprostředkující síly mezi centrální mocí a jedincem v americké společnosti představují politická a občanská sdružení. -Klíčovým právem, bez něhož se nemůže rozvíjet společenský život, je svoboda shromažďování. 4. K. Marx: dialektický přístup; podstata člověka; pojetí práce; historický materialismus; základna a nadstavba; společensko-ekonomické formace; výrobní síly a výrobní vztahy; problém odcizení v podmínkách kapitalismu; zbožní fetišismus; náboženství jako opium lidstva; pojetí tříd; třídní konflikt; třídní a falešné vědomí; kritika ideologie.

Marxovy texty musíme číst jako kritiku moderní společnosti. Marx byl revolucionářem, který usiloval o změnu společenského uspořádání. Podle jeho teze socioekonomické podmínky determinují způsob uvažování člověka. To, jaké má člověk prostředky k obživě, je určující pro jeho bytí a nikoliv naopak. Dovedeme-li tento argument do důsledku, můžeme říci, že stačí změnit socioekonomické podmínky člověka, Marxovými slovy jeho vztah k výrobním prostředkům, a změní se automaticky rovněž jeho myšlení, jeho úhel pohledu na svět. Problém je v tom, že Marxův předpoklad je chybný, protože i když socioekonomické podmínky do jisté míry skutečně determinují způsob života (má-li člověk pouze omezený ekonomický kapitál, tak jeho životní styl je velikostí tohoto kapitálu determinován a jinak, než mu dovolí tento kapitál, žít nemůže), závisí tento způsob života na kultuře, na hodnotách, názorech a postojích. Jak říká francouzský sociolog Pierre Bourdieu, člověk se nestává milionářem tím, že vyhraje milión, ale tím, že se jako milionář začne chovat. Nestačí pouze získat ekonomický kapitál, nebo změnit vlastnictví výrobních prostředků, jak by řekl Marx, ale je nutné proměnit i zažité stereotypy a standardy, které jsou součástí životního stylu. Zatímco Comte, Spencer a Durkheim viděli v kapitalismu spíše příslib pozitivního vývoje moderní společnosti, Karel Marx spolu s Friedrichem Engelsem viděli v moderním průmyslovém kapitalismu naopak příčinu problémů moderního světa. Marx a Engels jako radikální sociální kritici moderní společnosti upozorňovali na rozpory a boje mezi různými sociálními podskupinami. Zpochybnili tím do té doby převládající pohled, ve kterém je společnost kooperujícím celkem, jehož členové se shodují na pravidlech a svorně hájí zájmy společnosti. Proti této představě konsensu, kooperace a rovnováhy kladou Marx a Engels zájmavé skupiny, problém vykořisťování a sociální konflikt. Otevřeli tím zásadní debatu o povaze moderní společnosti. Utopický socialismus -Socialismus jako reakce na industrializaci a učení, která ji hájila (liberalismus) snaha o nalezení alternativních modelů společnosti na bázi pospolitostní (x individualismus) Marx jako sociolog -Přes historický neúspěch socialistických společností má marxistická teorie pro sociologii velký význam. -Mnoho Marxových myšlenek bylo integrováno do různých sociologických perspektiv (konfliktualistické teorie, strukturalismus) -Hlavní význam má Marxova sociologická, nikoliv ekonomická teorie. -Ačkoliv je Marxova teorie silně ovlivněna jeho ideologií, je třeba si uvědomit, že u všech sociologických teorií lze identifikovat ideologický náboj; Marxova teorie je ovšem na rozdíl od nich explicitně ideologická ( humanismus) Marxova antropologie -Základní lidskou činnosti je zajištění si živobytí v boji s přírodou. -Společenská podstata člověka člověk jako výslednice společenských vztahů -Pojetí práce člověk jako homo faber práce rozvíjí lidský potenciál -Problém odcizení (náboženství, stát, peníze) Náboženství jako opium lidstva -Návaznost na Feuerbacha -Náboženství jako forma falešného a odcizeného vědomí bohové jako produkty odcizeného člověka -Náboženství jako útěcha ve stavu bídy a současně překážka pro jeho odstranění opium lidstva

-K osvobození člověka nestačí odstranit náboženství, ale i podmínky, které mu dávají vzniknout transformace ekonomického základu společnosti Marxova dialektika -Převzetí dialektické metody od Hegela zatímco Hegel se zaměřil na dialektiku idejí, Marx sledoval dialektický vývoj v materiálním světě. -Schéma: teze antiteze - syntéza -Dialektický přístup odmítnutí kauzální a lineární perspektivy při analýze společenské reality. Historický materialismus -Určujícím faktorem společenského vývoje jsou materiální podmínky, které lidé pro svůj život nalézají a které se snaží měnit podle svých potřeb. -Koncepty základny a nadstavby vztah mezi bytím a vědomím. -Společensko-ekonomické formace jako stadia historického vývoje společenská organizace odráží výrobní způsoby Ekonomický základ společnosti -Určujícím faktorem společenského vývoje jsou výrobní způsoby : výrobní síly + výrobní vztahy -Výrobní síly = pracovní síla a prostředky výroby, které jsou charakteristické pro ekonomiku v určité době, resp. pro stupeň civilizační vyspělosti dané společnosti. -Výrobní vztahy = struktura sociálních vazeb, které se ustavují mezi lidmi v souvislosti s určitou organizací výroby. Koncepce tříd -Třídy vznikají v situaci, kdy se v důsledku dělby práce objevuje ve společnosti přebytek produktu, který je následně kontrolován určitou menšinou lidí. -Třída je definována s ohledem na vlastnictví výrobních prostředků v dané společnosti. -Každá společnost, kde elita disponuje přebytkem, je společností nerovnou. -Dějiny představují dějiny třídních konfliktů. Třídní konflikt -Rozpor mezi výrobními silami a výrobními vztahy je ztělesněn v rozporu mezi třídami odlišné třídní zájmy (odraz odlišné pozice v systému výroby) -Výrobní síly jsou reprezentovány progresivní třídou, která má zájem na změně, zatímco výrobní vztahy nacházejí svůj sociální výraz ve třídách konzervativních, které jsou proti změně ve snaze uhájit svou pozici. -Protiklad mezi třídami není strnulý a nemá stabilní nositele historická specifičnost různých verzí třídního konfliktu -Třídní konflikt je motorem společenské změny a společenského vývoje. Kapitalistická společnost -Kapitalismus je definován skrze existenci dvou základních antagonistických tříd: buržoazie a proletariátu. -Práce jakožto tvůrčí činnost se proměňuje v komoditu (zboží), stejně jako její produkty komodifikace -V kapitalismu výrobci neprodukují pro sebe, ale pro jiné (kapitalisté). -Dochází k posunu od důrazu na užitnou hodnotu k důrazu na směnnou hodnotu (místo spotřeby přichází směna na trhu za peníze). Mechanismus fungování kapitalismu

-Základním zdrojem hodnoty produktu je množství společensky nutné pracovní doby k výrobě určitého produktu. -Tím, že je v kapitalismu tento fakt zastřen, je umožněno vykořisťování dělníků ze strany kapitalistů. -Kapitalisté platí dělníkům méně, než je skutečná hodnota jejich práce, a zbytek si nechávají pro sebe. -Nadhodnota = rozdíl mezi hodnotou produktu při prodeji a hodnotou elementů spotřebovaných při jeho výrobě. -Nadhodnota je přímým vyjádřením míry vykořisťování pracovní síly kapitálem. -Nadhodnota reprezentuje zisk, který kapitalista užívá z velké části pro svůj vlastní prospěch. Kapitalismus a problém odcizení -V kapitalistické společnosti jsou dělníci nuceni prodávat kapitalistům, vlastnícím výrobní prostředky, svou pracovní sílu. -Struktura kapitalistické společnosti dává vzniknout odcizení. -4 základní složky odcizení v kapitalismu: -odcizení od produktu činnosti -odcizení od produktivní činnosti -odcizení od ostatních/spolupracujících -odcizení od lidského potenciálu (sebe sama) Zbožní fetišismus -Základním strukturálním problémem kapitalismu je problém zboží. -Zbožní fetišismus označuje proces, v němž si lidé přestávají uvědomovat, že je to jejich práce, která dává zboží hodnotu lidé začínají věřit, že hodnota zboží leží v něm samotném. -Ve společnosti založené na výrobě zboží ztrácejí mezilidské vztahy svou průhlednost. Kritika kapitalismu -Marxova kritika kapitalismu není cílem sama o sobě, nýbrž výrazem snahy o změnu směrem k vytvoření společnosti, v nichž může dojít k adekvátní realizaci lidského potenciálu emancipace. -Kritika kapitalistické společnosti je spjata s politickým programem orientovaným na překonání struktur kapitalismu za účelem umožnění realizace lidské podstaty. -Přechod k socialistické společnosti má být proveden skrze konkrétní jednání (praxis) vedené teorií. -Aktérem revoluční změny má být proletariát třídní uvědomění Třídní vědomí -Třídní zájmy x individuální zájmy -Společné zájmy členů určité třídy se odvíjejí od místa dané třídy v dané sociální struktuře a systémů výrobních vztahů vztah k výrobním prostředkům -Třída o sobě x třída pro sebe -Třídní sebeuvědomění vzniká v situaci souladu mezi ekonomickými a politickými/ideologickými zájmy. Komunistická společnost -Podmínkami pro úspěch revoluce je rozvinuté stádium kapitalismu (vnitřní rozpory) a uvědomění na straně revolučního proletariátu. -Cílovým stavem společenské změny je beztřídní, komunistická společnost, v níž nebude existovat odcizení a která opět lidi sjednotí s jejich produkty, produktivní činností, druhými lidmi i sebou samými.

-Komunistickou společnost charakterizuje absence dělby práce a soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Marxova sociologie vědění -Ideje odrážejí sociální/třídní pozice a zájmy jejich nositelů. -Vládnoucí ideje každé doby jsou idejemi vládnoucí třídy. -Třídní a falešné vědomí charakterizuje buržoazii i proletariát v kapitalismu -Ideologie = integrovaný systém vládnoucích idejí, který je vůči lidem vnější a donucující a odráží materiální zájmy jejích nositelů. -Ideologie je falešným vědomím, neboť dílčí třídní zájem vydává za zájem celku společnosti. 5. E. Durkheim: pojetí sociologie (sociologismus vs. redukcionismus); koncept sociálního faktu; kauzální vs. funkcionální vysvětlení; člověk jako homo duplex; pojetí společenského vývoje; mechanická vs. organická solidarita; dělba práce; fyzická a morální hustota; koncept anomie; sebevražednost jako sociální fakt; typologie sebevražd; mravní fakta; kolektivní vědomí a kolektivní představy; pojetí náboženství; totemismus jako elementární forma náboženského života; náboženství jako uctívání společnosti; náboženství jako zdroj vědění. Francouzský klasik sociologie Emile Durkheim definoval sociologii jako vědu o sociálních faktech. Sociální fakta se vyznačují tím, že jsou a) vůči člověku vnější, a že b) působí na něho nátlakem. Sociální fakta jsou tedy sociální síly, které existují nezávisle na lidském vědomí, přitom však ovlivňují náš každodenní život. Typickým příkladem sociálního faktu je jazyk nebo móda. Tyto sociální fakty nelze vyvodit z psychiky člověka, sociologie tudíž dle Durkheima nemůže odvozovat svůj předmět zkoumání z psychologie nebo z nějaké jiné vědy, neboť má svůj vlastní předmět zkoumání. Jsou to sociální fakta, která jsou něčím jiným, než pouhým souhrnem konkrétních jedinců a jejich jednání. Uvažujeme-li takto, tak náš styl uvažování bude z hlediska sociologického pojmosloví zařazen pod pojem sociologický realismus. Pro sociologické realisty existují zcela reálně obecniny. Společnost je pro sociologické realisty něčím jiným než pouhou sumou jednotlivců a vztahů mezi nimi. Prototypem sociologického realismu je právě Durkheimův přístup. Každá věda, aby byla uznána vědou, musí mít svůj předmět zkoumání a také metodu zkoumání. Z hlediska metody Durkheim stojí na pozici kvantitativních metod. U nich je analýza prováděna na kumulovaných datech o mnoha jedincích. Osobně jedinec nás v tomto přístupu nezajímá, ale zajímá nás pouze jako představitel určitého typu (muž/žena, pracující/nepracující, věřící/nevěřící). Hovoříme zde o tvrdých datech. Cílem kvantitativního přístupu je tedy testování hypotéz o sociálních skupinách. Durkheim reprezentuje zlatý věk sociologie. Jako jeden z prvních začal pracovat se statistickými daty, což jde ruku v ruce s jeho definicí sociologie. Podle Durkheima se sociologie studiem sociálních faktů může sociologie přiblížit přírodním vědám. Na rozdíl od Comta či Spencera - kteří se zabývali spíše idejemi - se Durkheim intenzívně zaměřil na propracování metodologických otázek i principů, které zformuloval v analýze dělby práce (málo rozvinutá dělba práce, charakteristická pro tradiční společnost a velmi rozvinutá dělba práce charakteristická pro moderní společnost), sebevražednosti a náboženství. Je to první autor, který se systematicky snažil ve svých zobecněních vycházet z empirických dat. Data však nezískal vlastním výzkumem, nýbrž je shromáždily jiné disciplíny (etnografie, statistika). Durkheim je považován za průkopníka kvantitativního šetření v sociologii. Institucionalizace sociologie -O sociologii v pravém slova smyslu nelze po většinu 19. století hovořit, jelikož s tímto označením se lze setkat u velice rozmanitých produktů, které jsou velmi vzdálené tomu, co pod pojmem sociologie rozumíme dnes.

-Ačkoliv pojem sociologie razil již Comte v 1. polovině 19. století, neexistovala ve Francii do konce 19. století sociologie jakožto samostatná, institucionálně etablovaná disciplína (konkurence psychologie a filozofie na poli bádání o společnosti). Role sociologie -Návaznost na koncepce Saint-Simona a Comta sociologie jako pozitivní, konstruktivní nástroj reorganizace soudobé společnosti, která byla znejistěna příliš prudkými sociálními změnami. -Durkheimova sociologie je reakcí na morální krizi francouzské kultury a společnosti i moderní evropské kultury vůbec. -Tato krize spočívá v patologickém stavu moderní industriální společnosti (zvýšená míra sebevražednosti, rozpad rodin a manželství, ekonomické konflikty a sociální nerovnosti) -Úkolem sociologie je vědecké poznání společenské reality za účelem přispění k eliminaci sociálních konfliktů a odvrácení hrozby anarchie ustavením nového morálního řádu, který by v podmínkách moderní industriální společnosti nahradil řád tradičních společností. Sociologie jako autonomní disciplína -Stávající tendence v sociálních vědách redukcionismus: a) biologismus (Spencer, Gobineau, Gumplowitz, Worms) b) psychologismus (Tarde, Le Bon). -Sociologie jako autonomní vědecká disciplína musí mít svůj vlastní předmět a své vlastní výzkumné metody. Kritika utilitarismu -Podle utilitarismu je lidské jednání vedeno touhou po užitku a uspokojení individuálních potřeb a zájmů. -Lidské myšlení se vyznačuje kalkulací za účelem nalezení nejlepší cesty k maximalizaci zisku a minimalizaci ztrát (ekonomická/instrumentální racionalita). -Ekonomický utilitarismus (přílišný individualismus) nelze aplikovat na oblast sociálních vztahů. -Sociální jednání zahrnuje i jiné složky a aspekty než racionální kalkulaci. -Odmítnutí kontraktualistických teorií smlouva mezi jednotlivci nemůže být základem společnosti, jelikož coby společenská instituce již společnost sama předem předpokládá. Sociologie jako věda o sociálních faktech -Sociologie jako věda o společenských institucích, jejich vzniku a jejich fungování. -Klíčový pojem sociologie: sociální fakt - instituce jako sociální fakty. -Sociální fakta jakožto věci (x filozofie) empirické studium vnější, objektivní reality. -Sociální fakta jako vnější vůči individuálnímu vědomí (x psychologie). -Sociální fakt jako základní předmět sociologie a společnost jako souhrn sociálních faktů. Sociální fakty -Sociální fakty jsou způsoby jednání, myšlení a cítění, které: a) jsou vůči individuu vnější (jsou nadindividuální) b) mají donucovací sílu (mohou na něj vykonávat tlak) -Materiální x nemateriální sociální fakty (sociální struktura x kultura) -Materiální sociální fakty mají v Durkheimově teorii kauzální prioritu, avšak hlavní pozornost Durkheim zaměřuje na nemateriální sociální fakty.

Rozdělení sociálních faktů Materiální X Nemateriální -Společnost - Morálka -Strukturální části společnosti - Kolektivní vědomí -Morfologické části společnosti - Kolektivní reprezentace - Sociální proudy Sociologismus: společnost jako sui generis -Sociální skutečnosti (sociální fakty) lze vysvětlovat jen ze souvislosti s jinými sociálními skutečnostmi (sociálními fakty). -3 základní ontologické teze: -Sociální realita je součástí univerzálního přírodního řádu, a proto je i ona podřízena působení určitých, specifických zákonů. -Společnost je realitou svého druhu (sui generis), která je neredukovatelná na jiné úrovně či řády reality. -Sociální realita má primát nad realitou individuí a má zcela mimořádný význam v procesu determinace lidského individuálního vědomí a jednání ( sociologický/sociální realismus). Kauzální a funkcionální vysvětlení -Při analýze sociální jevů je třeba rozlišovat mezi účinnou příčinou daného jevu a funkcí, kterou ve společnosti plní kauzální a funkcionální analýza -Funkce = korespondence mezi zkoumaným jevem a obecnou potřebou společenského organismu -Funkce určitého jevu je nezávislá na tom, zdali takto byla při svém vzniku zamýšlena či nikoliv. -Funkcí sociálního faktu je vytvářet společensky užitečné účinky; užitečnost pro individuum je až druhotného významu. -Funkci sociálního faktu je nutno vždy hledat ve vztahu k nějakému společenskému cíli, jeho příčinu pak mezi jinými sociálními fakty, které jej předcházejí (ne v oblasti stavů individuálního vědomí). Ontologie a metodologie Durkheimova sociologismu 1. Sociální realita je součástí univerzálního přírodního řádu. 2. Sociální realita je podobně stálá, stabilní a reálná jako ostatní úrovně skutečnosti. 3. Společnost se řídí objektivními zákony. 4. Společnost je svébytná skutečnost. 5. Společnost je vyšší realitou, než je realita individuí a jednotlivých segmentů společnosti. 1. Sociologie se ve svém výsledném tvaru musí podobat přírodním vědám. 2. Sociální jevy (fakty) je nutno zkoumat jako věci. 3. Hlavním poznávacím cílem sociologie je poznat a formulovat sociální zákonitosti. 4. Sociální jevy jsou neredukovatelné na jiné jevy a je možné je vysvětlit jen vzájemnými vztahy. 5. Sociologický výklad skutečnosti je nadřazen všem ostatním výkladům. Pojetí člověka -V každé obecné teorii společnosti je zjevně nebo latentně přítomna určitá obecná teorie člověka, každá sociologická koncepce se tak či onak zakládá na nějaké filozofické antropologii určité chápání člověka -Člověk jakožto homo duplex (dualita osobní vs. společenské já )

-Pokud jedince společnost vhodně neusměrňuje, je plně pohlcen svými vlastními potřebami a touhami. -Neomezené tužby nespoutaných individuí mohou být bržděny jedině vnější kontrolou ze strany společnosti, která jim klade meze. -Pokud sociální regulace nefunguje, jedinci se stávají otroky svých žádostí anomie Pojetí společnosti -Evolucionistický pohled na společnost přechod od mechanické k organické solidaritě. -Předpokladem existence každé společnosti je pevná vnitřní integrita (solidarita). -Problém moderní společnosti: jak uchovat solidaritu uvnitř diferencované společnosti prodchnuté individualismem? jak je možná organická solidarita? -Otázka sociální integrity jako záležitost hodnotového konsensu problém morálky a socializace. Úloha morálky -Základním mechanismem společenské regulace je morálka. -Podstatou morálního jednání je obětování určitých individuálních tužeb ve prospěch skupiny a společnosti. -Mravní fakt povinnost a dobro. -Snaha o nalezení rovnováhy mezi jednotlivcem a celkem v podmínkách moderní společnosti založené na organické solidaritě; návrat ke kolektivnímu vědomí tradiční společnosti není možný. Společenský vývoj -Společenský vývoj jako vývoj od jednoho typu společnosti ke druhému rostoucí míra dělby práce a sociální diferenciace. -Paradox vývoje: rostoucí autonomie jedince (individualismus) je doprovázena jeho rostoucí závislostí na společnosti. -Dva typy společnosti podle povahy solidarity: mechanická x organická. -Rozvoj dělby práce jako důsledek rostoucí fyzické (materiální) hustoty a morální (dynamické) hustoty. Společenská dělba práce -Společenská dělba práce reprezentuje materiální sociální fakt. -Nejedná se pouze o dělbu práce v oblasti ekonomické, ale o dělbu práce v různých oblastech sociálního života (vzdělání, věda apod.) -Odlišení funkce dělby práce ve společenském organismu a jejích příčin. -Morální hodnota dělby práce přispívání ke společenské solidaritě -Viditelnou stránkou typu společenské solidarity je právo. Mechanická a organická solidarita Mechanická -represivní povaha právních sankcí -minimální dělba práce -nepřítomnost individualizace -podobnost mezi jedinci -kolektivní vědomí jako integrační činitel -všudypřítomnost náboženství Organická -restituční povaha právních sankcí -rozvinutá dělba práce -výrazná individualizace -diferenciace mezi jedinci -dělba práce jako integrační činitel -sekularizovanost kult individua

Anomie -Na rozdíl od konceptuální roviny platí v rovině reálného světa, že moderní organická solidarita založená na vysoké míře dělby práce vede k patologickému stavu anomie. -Dělba práce může ve své funkci náhražky kolektivního vědomí jakožto mechanismu sociální soudržnosti (koheze) a integrity selhat anomická dělba práce. -Riziko anomie nevychází přímo z povahy dělby práce; dochází k němu pouze v případě jejího selhání. -Koncept anomie v širším slova smyslu popisuje stav, kdy jednání jedince ve společnosti není dostatečně normativně regulováno rozostření hranic mezi správným (vhodným) a nesprávným (nevhodným) jednáním. Sebevražednost jako sociální fakt -Sebevražda jako individuální fakt x sebevražednost jako sociální fakt. -I v ryze intimním aktu jako je sebevražda je přítomen významný vliv kolektivních, sociálních faktorů. -Sebevražednost (resp. míra sebevražednosti) jakožto sociální fakt musí být vysvětlena sociologicky, tj. prostřednictvím jiných sociálních faktů. -Sociální charakter sebevražednosti lze demonstrovat s ohledem na její variace podle míry sociální integrace a regulace ve sledované sociální skupině. -Základním faktem vysvětlujícím sebevražednost je rovina sociálních proudů suicidogenní proudy. Typologie sebevražd -Egoistická nízká míra integrovanosti jedince do společnosti -Altruistická vysoká míra integrovanosti jedince do společnosti -Anomická nízká míra regulace sociálního života -Fatalistická vysoká míra regulace sociálního života Kolektivní vědomí -Společenský vývoj jako postupné oslabování kolektivního vědomí coby nástroje integrace (solidarity). -Kolektivní vědomí (conscience collective) = soubor věr a pocitů, které sdílejí běžní členové společenství. -Kolektivní vědomí nevzniká a neexistuje mimo individuální vědomí, avšak je od nich analyticky odlišitelné; vyvíjí se podle svých vlastních zákonů a není pouhým výrazem individuálních vědomí. Kolektivní představy (reprezentace) -Individuální vs. kolektivní představy (reprezentace) -Kolektivní představy jako specifické formy kolektivního vědomí (např. normy a hodnoty specifických společenských institucí rodina, náboženství, stát atd.) -Kolektivní představy ztělesňují nejdůležitější formu nemateriálních sociálních faktů. -Pravzorem kolektivních představ jsou představy náboženské. Definice náboženství -Náboženství je jednotný systém víry a praktik vztahujících se k posvátným věcem, tj. věcem odtažitým a zakázaným; systém víry a praktik, které sjednocují všechny své přívržence v jediném morálním společenství nazývaném církev. -Náboženství x magie Elementární forma náboženství

-Evolucionistický přístup: při analýze jakékoliv sociální instituce je třeba začít u její nejprostší podoby, pokusit se odhalit její charakteristické znaky a poté ukázat, jak se postupem času vyvíjí a stává se komplexnější hledání elementární formy náboženství -Odmítnutí soudobých koncepcí animismus (E. B. Tylor, H. Spencer), naturalismus (M. Müller). -Elementární formu náboženského života představuje totemismus. -Analýza náboženských systémů australských domorodých kmenů. Podstata totemismu -Mezi představami zakládajícími totemismus jsou nejdůležitější ty, jež se týkají totemu. -Totemismus jako náboženství klanu. -Totem není pouze jménem klanu, nýbrž i jeho emblémem; nadto je kolektivním znakem, který má náboženský charakter ve vztahu k němu jsou věci klasifikovány jako posvátné a profánní (světské), on sám je prototypem věcí posvátných. -Předměty se zobrazením totemu jsou pokládány za posvátné. Původ totemismu -Totemismus klade na první místo mezi věcmi, které považuje za posvátné, figurativní zobrazení totemu, poté následují zvířata či rostliny, jejichž jméno klan nese, a nakonec sami členové klanu. -Jelikož jsou všechny zmíněné věci posvátné ze stejného důvodu, jejich náboženský charakter nemůže vyplývat z žádného konkrétního rysu, jímž se jedny liší od druhých. -Posvátný charakter daných předmětů musí vycházet z nějakého principu, který je jim všem bez rozdílu společný. Totem jako materializace neosobní síly -Totemismus jako náboženství anonymní, neosobní síly; totem je pouhou materiální podobou této nehmotné substance a jediným předmětem kultu mana -Mana jako materiální (fyzická) a morální síla -U zrodu a základu náboženského myšlení nestojí určité a rozlišené předměty ani bytosti, jež by samy o sobě byly posvátného charakteru, ale neurčité, anonymní síly; konkrétní posvátné věci jsou jen individualizovanými podobami tohoto základního principu. Geneze totemistického principu -Idea neosobní totemické síly nevychází z pocitů, které v lidském vědomí probouzely věci sloužící jako totemy. -Věc, podle níž byl pojmenován klan, neurčila za objekt kultu její vnitřní podstata; totem je v první řadě symbolem, materiální výrazem něčeho jiného. -Totem je výrazem a symbolem dvou různých druhů věcí: 1) vnější a smyslová forma totemistického principu bůh 2) symbol určitého společenství klan -Totemický princip = klan samotný Náboženství jako uctívání společnosti -Každá společnost má vše, co je nutné k tomu, aby v duších lidí již pouhou svou existencí probouzela pocit božského pocity přesažnosti, závislosti, zdroje vlastní síly atd. -Společnost jako fyzická a morální síla. -Klan dokáže žít jen ve vědomí jednotlivců a skrze tato jednotlivá vědomí, z nichž se skládá; stejně tak se skrze ně realizuje i ona neosobní náboženská síla, která tvoří součást totemu.

Náboženské rituály -Náboženská idea se zrodila ze vzrušeného společenského prostřední klanových shromáždění ( kolektivní vření ) rituály -Rituály slouží jako prostředky upravující vztahy mezi posvátným a profánním světem. -Funkcí náboženských rituálů je posilování společenské integrace. Náboženství jako zdroj vědění -Neexistují náboženství, jež by byla ve své podstatě klamná; všechna jsou svým způsobem pravdivá: každé svým způsobem reaguje na dané podmínky lidské existence. -Náboženství nepřispělo pouze k obohacení předem zformovaného lidského ducha o určité množství nových idejí, nýbrž se též podílelo na samotném formování tohoto ducha (kategorie myšlení). -Jsou-li kategorie našeho myšlení náboženského původu a náboženství má svůj zdroj ve společnosti, pak platí, že kategorie našeho myšlení musí být rovněž sociálního původu klasifikace do tříd Náboženství, morálka a moderní společnost -Každá společnost má v každém okamžiku svých dějin odpovídající morálku (morální disciplínu) neexistuje společnost bez morální regulace. -Morálka není ničím abstraktním a univerzálním, nýbrž souborem rozmanitých morálních standardů spjatých se sociálními institucemi, které se mění s časem a místem. -Morální standardy se mohou měnit, avšak vždy jsou pod kontrolou kolektivity; v moderní společnosti přebírá tuto úlohu stát. -Moderní stát nahrazuje náboženské kulty minulosti kultem individuality coby moderní formou kolektivního vědomí. -Individualistický morální systém zajišťuje lidskou svobodu v rámci společenství (individualismus jako uctívání lidskosti x egoismus). -Základním nástrojem pro nastolení solidarity a morálního řádu v moderní společnosti má být sekulární vzdělávací systém. 6. M. Weber: metodologický nominalismus; vztah hodnot a vědeckého zkoumání (vztaženost k hodnotám); nehodnotící sociologie; rozumějící sociologie (Verstehen); předmět sociologie; sociální jednání; ideální typ; typologie jednání; koncept racionalizace; odkouzlení světa, vztah náboženství a racionalizace; náboženské potřeby a náboženské zájmy; hospodářská etika; protestantská etika a duch kapitalismu (predestinace, nitrosvětská askeze, etika povolání); železná klec kapitalismu; byrokracie; panství a jeho typy; pojetí sociální stratifikace. Sociální jednání Weber definuje jako vzájemně orientované jednání lidí. Podle Webera sociální jednání je takové jednání, které je: a) zaměřené na jistý cíl (jednající mu připisuje určitý význam, subjektivní smysl), b) orientováno na druhé. Nikoli lidé, ale jejich vzájemné působení, interakce jsou předmětem pozorování pro sociologii. Na příklad způsob oblékání, ale ne roztáhnutí deštníku na ulici, když začne pršet). Sociální jednání je dle Webera základem sociálních jevů. Lze ho dle Webera vysvětlit tak, že pochopíme jeho smysl. Weberova sociologie je tedy postavena na předpokladu smyslu a významu, které přiřazují jedinci ke svému jednání. To znamená, že každý jedinec ve svém subjektivním jednání musí dle Webera vycházet z kulturních hodnot, svých životních stanovisek, od kterých smysl svého jednání odvozuje. Sociologie se pak má ptát po otázce smysluplnosti jednání, a to proto aby porozuměla sociální realitě. Weber předpokládá, že když porozumíme smyslu a významu jednání člověka, tak porozumíme sociální realitě. Z hlediska metody Weber stojí na pozici kvalitativních metod, které jsou založeny na nenumerických šetřeních

a interpretaci sociální reality. Různé společenské instituce - jako demokracie, byrokracie, domácnost - dle něho nelze chápat jako obecné kategorie, nýbrž jako kategorie sociálního jednání. Výše uvedené příklady institucí nejsou ničím jiným než sumou jednání individuálních aktérů. Weberův styl uvažování proto můžeme označit za sociologický nominalismus. On sám rozlišuje tři typy jednání dle toho, co lze považovat za subjektivní činitel akce: - zvyklosti, obyčeje (tradiční jednání); afekt, vášeň (afektivní jednání); racionálně určené hodnoty (racionální jednání) Z hlediska metody Weber stojí oproti Durkheimovi na pozici kvalitativních metod, které jsou založeny na nenumerických šetřeních a interpretaci sociální reality. Kapitalismus je podle Webera definován určitým stavem myšlení, který konceptualizuje jako duch kapitalismu. Bez něj by se moderní forma kapitalismu jako hospodářské výroby v západní Evropě v sedmnáctém a osmnáctém století nerozvinula. Kořeny tohoto ducha, nikoliv samotného kapitalismu, najdeme podle Webera v protestantské etice. Weber tedy v tomto textu ukazuje, že existuje koincidence mezi objevením se protestantské etiky a duchem kapitalismu. -Weberovou snahou bylo najít kompromis mezi soudobým historismem a pozitivismem ve společenských vědách. Metodologický nominalismus -Realita se skládá se z konkrétních jednotlivin, které mají nespočet různých atributů a charakteristik. -Člověk může uchopit realitu jen skrze vlastními silami vytvořené abstrakce selekce a zjednodušení reality nemožnost úplného poznání -Abstraktní vědecké pojmy neodpovídají ničemu reálně existujícímu. Hodnoty a vědecké zkoumání -Mezi rolí vědce a člověka vyznávajícího určitého hodnoty (např. politické) existuje zásadní rozpor co je vs. co má být (fakt vs. hodnota) -Zásada nehodnotící vědy oddělování tzv. vztahování k hodnotám a praktického hodnocení. -Vztahování k hodnotám umožňuje badateli orientovat se v komplexitě faktů tak, že vrhne světlo poznání pouze na ten výsek reality, který ze svého zorného úhlu považuje vědec za významný. -Tyto hodnoty jsou odvozeny z kultury společnosti, v níž daný vědec žije a působí. Věda a politika -Vědec nemůže odpovědět na otázku co má být v oblasti politického rozhodování je stejně kvalifikován jako kdokoliv jiný -Věda je schopna stanovit přiměřenost prostředků použitých k dosažení vytčených cílů nebo určit možné důsledky realizace těchto cílů, avšak nemá co říci k volbě samotných cílů, které si lidé kladou. -Přísné oddělení akademické a politické sféry ( proroci nepatří do poslucháren ) -Vědec se může politicky angažovat a vynášet hodnotící soudy, ale pouze na veřejných a politických fórech, ne na akademické půdě. Rozumějící sociologie -Kant: člověk jako bytost obývající dva světy říše přírody a říše svobody (a morálky) -Oblast přírody lze zkoumat metodami přírodních věd vysvětlení skrze kauzální vztahy -Oblast lidskou coby oblast smyslu je možno a nutno zkoumat i metodou verstehen. -Verstehen metoda je součástí kauzálního zkoumání (x Dilthey) v obecné rovině není rozdíl mezi přírodními a sociálními/kulturními vědami. -Rozdíl mezi přírodními a sociálními/kulturními vědami spočívá v zájmu, který motivuje zkoumání porozumění smyslu jednotlivých fenoménů