Jaroslav Kvapil: RÙŽOVÝ KEØ
RÙŽOVÝ KEØ Tu starou loutnu troubadoura, až zemì bude jeden jas a v nebi vzplane perel šnùra, já se stìny chci vzíti zas. Jak rùžový keø u fontánu, v nìmž slavík šedý klokotá, kéž tisícerým kvìtem vzplanu, ó Paní mého života. A jako v kvìty z temných mrakù hvìzd vodopády padají, a vzplane záøe vašich zrakù v mých toužných písních potají. A v svatém slunci vašich lící, jež vìènì bude záøit v svìt, mých písní rùže pukající a v nesmrtelný puknou kvìt! Keø rùžový z mých òader vzroste, až chladná Smrt mne pochová: ó Madonno, vy boha proste, a nestlím v stínech høbitova. A nad hrobem mé rakve chudé zas nové jaro vykvete: mé srdce vìènì vonìt bude, vy vìkùm záøit budete!
VEÈER Výš tìžký vìjíø v záøných prstech malých, jak lilie když zavírá svùj kalich, se zvolna sklánìl, svíral a do klína vám paï. Rty rdìly se vám tmavou begonií, když za veèera motýl opouští ji, a na nich úsmìv zmíral, až tiše pøestal plát. Tak jako v nebe zadumané dáli vám v divných oèích hvìzdné slzy vzplály, v øas zachvìly se stínu jak letní noci sen. A mrtvé lásky smutném ve souzvuku já líbal šílen vaši vonnou ruku a vìdìl jsem, že zhynu tou vùní otráven.
KVÌTINY Jí kvetou v oknech bledé kamelie, jichž kvítí z køídel andìlských je stkáno, tìm v snìžný kalich mìsíc záø svou lije a jejich jas ji ze sna budí ráno. A na plesích, kde vítìzná vždy záøí,až hrdou krásou mužù srdce úží, spí její prsù vonném na polštáøi jak symbol božství kvìty rudých rùží. Keø jasmínu se k vlasùm jejím shýbal, když v nocích svìtlých jako její tìlo v nach žhoucích lící milenec ji líbal, až nebe samo závratí se chvìlo. Básnì Jaroslava Kvapila A støíbrný jen leknín s mrtvou vùní, kvìt kleté lásky vlastní záøí spilé, kvìt utonuvších v srdcí temné tùni si k hrobu jeho nesla v ruce bílé.
PÍSEÒ V ÈERVENCI Nach vzácných rùží na rtech máte, jež sladkou vùní pìvce spíjí, a v tváøi vaší lehce vzòaté vám chví se nádech kamelií. Sníh ramen, která temnem hoøí, plá smutným jasem noèních fial a prs ten, jenž se z krajek noøí, snad leknínu svit èistý pøijal. A vaše srdce, moje paní? To zmlklo òader pod poupaty jsouc rovno smutné, horké stráni, kde bují rulík jedovatý. RHYTMUS Váš vìjíø krajkový vùní syt, jež z vašich prsù dýchá, mé písnì zvonivý rhytmus chyt a kolébal se zticha. A rhytmus onen pak záøící vzplál v mandlovém vám zraku, jenž roven smutnému mìsíci spí ve vašich øas mraku. A nachem zaplanul v èele vám a na hedvábných lících, jak slunce by to byl požár sám, co klesá do vln spících. A jako úsmìvu toužný vzdech, jenž srdce mé vždy úží, vám utkvìl naposled na retech a shasnul v jejich rùži.
VÌJÍØ Jako motýl nachový v mdlém a snivém kolébání tìžký vìjíø krajkový k rùžím vašich rtù se sklání. Zpola kryje prsù sníh, které jeho nachem svítí, v rhytmech volných, ospalých tiší jejich vlnobití. Jako hvìzdy plaèící vaše oèi z nìho planou, èelo rovno mìsíci plá v nìm záøí zadumanou. Zpola smutek neznámý, zpola touha zmdlévající hoøí jeho krajkami v žhavém nachu vašich lící. Jako noc, jež nese mír a též neklid, který tíží, v jeho hudbì snù mých vír v kvìty vašich rtù se blíží. Zpola blahem šílený tuším noci rozkoš dlouhou, v jeho rhytmu bez zmìny zmírám pøece smutnou touhou.
MELANCHOLICKÁ ROMANCE Šlo jaro zemí jásající, šlo v písni ptákù, kvìtù mraku a vzdychající pøi mìsíci vám nechalo svou záøi v zraku. Déš rùží padal ve klín létu, jak jitro vstalo, jimi plálo a plno kvìtù v záhon retù vám, paní moje, nasypalo. Žár jeho žhavý pláti ustal a v zádumèivé skráni snivé vám tiše vzrùstal, sníti zùstal pak jesenì svit mlèenlivé. A v posled zima, jež tu zbyla, ta v srdce vaše padla plaše a zahalila òadra bílá vám chladnoucího do rubáše. LETNÍ NOC Zem v tùni vùní stopena spí tiše, kraj v balsamický sen je pohøížen, že nevím, zda to moøe kvìtù dýše èi vonné prsy døímajících žen. A plno perel tají pára v kraji, jak boží jas by ve klín zemì paï, že nevím, zda to krùpìje hvìzd plají èi slzy žen tìch, jež jsem míval rád. Nic v svìtì není, jenom zapomnìní, v sníh mrtvých liljí bledne spící zem, že nevím, zda to ustal bùh v svém snìní, èi zda to mlèí bolest v srdci mém.
Intermezzo: S O N E T Y INICIÁLA Tvou krásou zázraènou své sloky zaènu snící: mdlou krví minia jak øízy Madonn snìží se v starých modlitbách, jež v oratoøích leží, tak budeš záøit v nich svou zbožnou zøítelnicí. Tak chrámem gothickým šli k Pannì Prosebnici, když hømìly varhany a všechny zvony vìží, v svých tìžkých infulích a s žalmen na rtech knìží, jak k tobì, Madonno, má píseò jásající Já pøed tvým zázrakem møel v úžasu a plesu, až jeho nádheru jsem do své duše pøijal a ve své umìní jak skapulíø jí nesu. Kdo zvedne knihu mou, až dávno mrtev budu, ten spatøí krásu tvou hned v barvách iniciál, z nichž bude sálat jas tvých nesmrtelných údù.
PORTRAIT Má prababièka v empire-costumu je hedvábný a mìkce øasnatý vlas havraní má stuhou sepjatý: jak úèesu to sluší modnímu! Jak neodolat kouzlu zvláštnímu, jež lákat zdá se òader poupaty, plá ve zraku, jenž mírem bohatý tak vlídnì záøí jak svit podzimu! Ó spanilá jsi jistì byla tak jak andìl mùj, jenž tvùj má vonný vlas, tvou postavu i divnì snivý zrak. Ó prababièko, svìt jde stejnì dál: zda vroucnì tak, jak já teï, v dávný èas též galantní mùj pradìd miloval?!
PAGODA Ó divná náhodo! Smr hlavou kývá taky. Vrchlický. V svùj vìjíø chytila jak èínská taneènice mé srdce krvavé a usmívá se snivá, hned výš je vyhodí a hned je na rty skrývá a moje rozpaky ji stále baví více. Hle, pøed ní na stole v smích stahující líce se šklebí pagoda a monotonnì kývá, jak fatum nezvratné se tupì na mne dívá, má tìlo nestvùrné a šikmé zøítelnice. Básnì Jaroslava Kvapila. Ó kývej, pagodo, a smìj se mému zmatku, vždy touha bezcitná jak tvoje usmívání a bolest tajená mé srdce zhubí v krátku. Ó kletý souhlase, v nìmž nadìj má se ztrácí: když ona pøikývne, vždy k smrti bol mne raní a tvoje kývání vždy k nové resignaci!
SONET O MÉM UMÌNÍ Jak starý mistr mysle na Madonnu v div miniatur kouzlil krásu ženy, vlož, básníku snù vùní omámený, sem kouzlem barev žhavou píseò onu. Mé umìní, jsi plno mìkkých tónù i tìžkých barev, tkaných na gobeliny, a v duši mé jsou Kráse posvìceny tvé divné sloky záøí visionù. Máš zvláštní pùvab divných ženských zrakù, já tebe kdysi našel v svìtic klínu a teï tì nesu Krásy do zázraku. Z tvých miniatur její missál vzrùstá a nepochopen, ztracen v jejím stínu jak misku Graalu zvedám tebe v ústa.
KOFLÍK Pln divných kvìtù je a pestrých tulipánù, lesk jezer modravých tam plane skrze sítí, mrak šedých volavek se v jejich plánì øítí a dravci bizarní se v každou plazí stranu. A v èaje houštinách je kiosk z porcelánu, kde rajky bájeèné své peøí kryjí v kvítí, zøím køídel nádheru, jak v zlatém slunci svítí, a plameòákù krev i stáda pelikánù. Z té páry opojné, co stoupá z nìho šerá, jak tìlo ženy zøím rùst bílou lilii i zraky mandlové, jež záøily mi vèera. A zvolna zvedaje si k ústùm okraj bílý mním, snílek šílený, že z nìho vypiji tìch vonných retù jed, co vèera z nìho pily.
DUŠE Ó bože nesmírný, ty za pradávných èasù jsi stvoøil duši mou, když stanul s nad vodami, z hvìzd, které étherem se nesly kaskadami, z tmy nocí hlubokých a z liliových jasù. Jak orel královský se ona chvìla v žasu, kde v koutech vesmíru hvìzd mžely smutné plamy, v snech její hoøících žen pøelud bral se známý i zøela nesmìrnost a žhavých nebes krásu. V hrob tìla pochován a znaven parným žitím pøec, básník nadšený, plám tvojí nesmìrností, ó bože veliký, a nesmrtelnost cítím. Jak tehdy v pravìku, tak vìènì do závrati má duše hoøí dál a nad prachem mých kostí žár její horoucí v svìt celý bude pláti.
MÁ POESIE Má poesie jako mrtvá kráska spí v hrobì velkém s purpurovým šatem, jenž nádherný a hnìdým protkán zlatem pln stuchlých vùní setlívá a praská. A v jejích prsech, jež jsou samá vráska a tìžky drahokamù majestátem, se nechví srdce v rhytmu žitím vzòatém, kde zpívalo by nadšení a láska. Tak ukryl jsem ji v hrobky místa tmavá a symbol køíže vtiskl v její dlanì; èas pùjde dál a hrob se propadává. Však rudé rùže vzrostou z jeho tùnì, záø nebes vìènì bude padat na nì a v písnì mé jich nesmrtelná vùnì.
I L L U S E LOÏ ILLUSÍ Loï našich illusí nás v bájný východ nesla, jak køídla labutí se toužnì chvìla vesla a v hudbì mandolin, jež písní lásky znìly, jsme ve svých žhoucích snech kraj fantastický zøeli, kde hrady modravé žen bílá tìla kryjí a smaragd pavích per, jenž skryt je do lilií. Loï našich illusí bouø náhle chytla v spáry, z tmy mraèen huèících blesk sjíždìl na stožáry a moøe zkalené, to šílilo a hømìlo jak ženy høíšnice se svíjející tìlo; ztich jásot mandolin a s labutími vesly jsme v hloubky bezedné a nekoneèné klesli. Loï našich illusí tlí pochována v moøi, jas rudých korálù a medus nad ní hoøí, je celá ukryta v sple fantastických sítí a nocí zamlklou jak chladný mramor svítí sníh utonulých tìl a mìsíc hoøí tiše a hudba mandolin sem padá s mrtvé výše.
ŽENA V tom chrámì gothickém, kde ve výklencích svatí a kvìty kamenné se v dýmu vonném tratí, kde štíhlé svìtice v snách umíraly kdysi, jsem v klenbách oltáøe zøel vznešené tvé rysy. Tys mìla mìkký vlas a jak ten kostel stmìlý, a oèi Madonny mi ze tvých tváøí zøely. Pak žitím unaven tam spatøil jsem tì zase: to rùže uvadlé jsi mìla ve svém vlase, ten vlas byl rozpuštìn a jak ten kostel stmìlý, a v pláèi svìtice sem na tì dolù zøely. Krev tekla z duše ti jak s tìla Spasitele, a Magdaleny høích ti svítil v bledém èele. A zase po letech jsem v chrám ten vkroèil stmìlý, mnì z dlažby kamenné vstøíc tvoje líce zøely: v tu hrobku pod chrámem náš pochovali zápal a po tvém obraze lid bez soucitu šlapal a pøi tom klenbami se nesl hymny pøíval, již k bohu svatému a soucitnému zpíval.
SLOKY Ty tóny vašich slov už od pradávna znìly v mé duše úkrytu, jenž jako chrám je stmìlý, kde stával svìtic sbor a vaším hlasem zpíval, co klenbou hlubokou se valil varhan pøíval a v dýmech kadidla, jež na oltáøe klesly, svá køídla zlacená výš andìlové nesli. V té noci veliké, co v duši padala mi, jsem spatøil pojednou lesk vašich oèí známý: v nich záøí slunce svit i luny touha bledá a z rakví rozpadlých mé srdce vzhùru zvedá až k rukám svìtice, jež v chrámì stojí snivá a vaším pohledem se na to srdce dívá. Básnì Jaroslava Kvapila A ruku hedvábnou, již políbil jsem vèera, tu sáhnout vidìl jsem v své hrobky místa šerá a cítil tenkráte, že na mém èele leží, že bílé lilie v troud rakve mojí snìží a v písni andìla, jenž k mé se sklání tváøi, že zraky podivné mi v hloubi duše záøí.
CHOPINÙV VALÈÍK Ó moøe bìlavé a rozvlnìné pøíliš, jež melancholicky v sny básníkù mdlých kvílíš, jsi bledé jak ten prs, co letní nocí dlouhou se vlnil nervosní a nekoneènou touhou, plá v tobì tolik hvìzd jak zraky její divné v mém srdci horoucím, jež víckrát neoživne. A ona v ložnici, kde kvìty tìžce dýší, sní tlukouc v kytaru, již mìsíc jenom slyší, když padá na moøe a nekoneèná lada, tak jako touha má, ta mrtvá, v oèi padá mé štíhlé bohyni, jež v bledé sny se halí, co flétny táhlý pláè zní starým parkem z dáli. Jen jednou políbit kvìt jejích rukou bílý, já rád bych umíral jak lotos záøí spilý, mùj pøelud tìlo to by našel pøi mìsíci, až rukou lilie jí svadnou zmírající a k lunì rostouce, jež oknem padá skrytì, v svou starou kytaru se vtisknou køeèovitì.
KYTARA Tvé prsty voskové mdle tlukou do kytary, z níž nápìv ospalý a lethargický, starý se línì ozývá, jak znìl by tùní ze dna, kde mìsta propadlá se tají nedohledná a bílé paláce a zasmušilé chrámy, v nìž mìsíc vidí jen, jenž svítí nad vodami. A v hrobce zazdìné, kde chrámu pod podlahou smr s tváøí vyzáblou si básní pravdu nahou, sním, že jsem dlouho spal a poèínal již tlíti a dávno zapomnìl, že venku vlnobití a mìsíc nad moøem, jenž lesklá tvoøí kola, vše v nové žití zas a nekoneèné volá. A nyní po letech já z hrobky vstávám nìmý a vidím oblohu a vidím starou zemi, kde v tónech ospalých zas novì vzpomínám si, že snìní opojné mne svedlo v dálku kamsi, a vzdech jen posílám teï za mrtvými jary, tvé prsty voskové když tlukou do kytary.
NOSTALGIE Ó štíhlá lilie, vy kvìte støedovìku, kdes v šeru gothiky plál hymnus vašich vdìkù a v starých gobelinech, jež zlatem byly tkány, já jistì kdysi zøel váš profil zbožòovaný, když v onen krásy vìk a v divné vaše zraky jsem, trouvér toulavý, byl zaèarován taky. Pak v smolnic požáru a v pláèi žen a paní nás v hrobku pospolu snad kladli po skonání, kde mìlo zahynout v tmách vaše božské tìlo a žhoucí srdce mé kde vzduchem vlhkým tlelo, co zatím nad námi se gothický chrám stmíval, plál purpur královen a høímal varhan pøíval. V tom vìku únavy, ó dávných vìkù kvìte, kdes v kobce klášterní vy nyní uvadnete èi v lilijích zemøete, jež hoøí na výsluní, a rùží ohnivých já udusím se vùní, co v sny mé bude plát jas vašich bílých údù a mrtev na vìky v svých písních žíti budu.