MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra sportovních her

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra sportovních her ROZVOJ MOTORICKÝCH SCHOPNOSTÍ A DOVEDNOSTÍ VE FOTBALOVÉM TRÉNINKU PŘÍPRAVEK V ROČNÍM MAKROCYKLU Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: PaedDr. Karel Večeřa Vypracoval: Pavel TRÝSKA UTV pro ZŠ a SŠ Brno, 2009

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně na základě pramenů uvedených v seznamu literatury. Souhlasím s umístěním diplomové práce v knihovně FSpS Masarykovy univerzity ke studijním účelům. podpis 2

Děkuji panu PaedDr. Karlu Večeřovi za odborné vedení a cenné rady při vypracování diplomové práce. 3

OBSAH Úvod.6 1. Stručná charakteristika fotbalu...8 2. Literární rešerše..10 2. 1 Obecná charakteristika motorických ( pohybových ) schopností 10 2. 1. 1 Vývoj schopností v ontogenezi..12 2. 1. 2 Dělení motorických schopností.13 2. 2 Vymezení a obecná charakteristika kondičních schopností 16 2. 2. 1 Pojem kondice...17 2. 2. 2 Silové schopnosti..18 2. 2. 2. 1 Dělení silových schopností a jejich význam.19 2. 2. 3 Vytrvalostní schopnosti 23 2. 2. 3. 1 Dělení vytrvalostních schopností a jejich význam...24 2. 3 Vymezení a obecná charakteristika koordinačních schopností..28 2. 3. 1 Dělení koordinačních schopností a jejich význam 30 2. 4 Hybridní motorické schopnosti...33 2. 4. 1 Rychlostní schopnosti...34 2. 4. 1. 1 Dělení rychlostních schopností a jejich význam...35 3. Ontogeneze přípravek.39 3. 1 Charakteristika věkové skupiny..39 3. 2 Obecná charakteristika mladšího školního věku.39 3. 3 Psychický vývoj..40 3. 3. 1 Emoční vývoj 41 3. 4 Tělesný vývoj..42 3. 4. 1 Vývoj pohybových schopností...43 4. Pohybové dovednosti...45 4. 1 Osvojování pohybových dovedností...46 4. 2 Fotbalová technika..49 4. 3 Periodizace tréninkového procesu makrocyklus..50 4. 4 Zvláštnosti sportovní přípravy dětí ve věku 6 10 let 51

5. Cíl a úkoly práce..54 5. 1 Cíl práce..54 5. 2 Úkoly práce.54 5. 3 Hypotézy.55 6. Metodika...56 6. 1 Charakteristika souboru..56 6. 2 Metody měření motorických testů..56 6. 3 Testování motorických schopností.58 6. 4 Testování pohybových schopností..60 6. 5 Metodika vyhodnocení naměřených výsledků 61 7. Výsledky měření......63 7. 1 Výsledky jednotlivých testů 63 7. 2 Srovnání našich výsledků s fotbalovou populací chlapců..68 7. 3 Stanovení pořadí dle dosažených výsledků 71 Závěr..73 Literatura..76 Resumé...79 5

ÚVOD Fotbal je v současné době dozajista jednou z nejoblíbenějších kolektivních her na světě. Představuje určitou formu sportovního boje za účasti aktérů rozličné věkové a výkonnostní úrovně. Jako v každé lidské činnosti, i ve fotbale se aktéři snaží neustále zdokonalovat své schopnosti a dovednosti pro dosažení lepších výkonů. V dnešní době je cílem vychovávat maximálně komplexní hráče se souběžnou podporou jejich jedinečných schopností. Minimalizovat slabiny v technice, kondici, taktice a psychice hráčů je nelehkým úkolem pro trenéry. Základním stavebním kamenem pro dosažení tohoto cíle je kvalitní práce s mládeží. Trenéři musí respektovat věkové zvláštnosti svých svěřenců dané vývojovými zákonitostmi a musí k nim volit s ohledem na psychiku a tělesný rozvoj odpovídající formy, metody a prostředky tréninkového procesu. Na druhé straně by ale rozhodně nemělo být sportování dětí jen cestou zvyšování výkonnosti, dosahováním maximálních výsledků za jakoukoli cenu, či dokonce nástrojem pro dosažení neuskutečněných cílů rodičů. Sportovní trénink dětí ve fotbale je dlouhodobý a velmi složitý výchovně vzdělávací proces, který spolu ruku v ruce vykonávají trenéři, pedagogové a rodiče. Chápeme v něm i důležitý zdravotní aspekt, nezbytný pro harmonický vývoj dětí a řadí se také k základním aktivitám volného času, při kterých se děti realizují, rozvíjí svoji zdatnost, provádí činnost, která je baví a většinou i uspokojuje. Sportovní trénink může také napomoci prevenci negativních sociálních jevů. Na jeho konci by měl stát člověk, kterému fotbal dal především krásné dětství plné kamarádů, zábavy, prožitků, kladný vztah k pohybu na celý život a při optimálním splnění všech předpokladů i možnost dosahovat vrcholové úrovně. Pro naši diplomovou práci jsme si zvolili téma rozvoj pohybových schopností a dovedností ve fotbalovém tréninku přípravek v ročním makrocyklu. Rozhodli jsme se, že porovnáme námi naměřené výsledky motorických schopností a dovedností u chlapců z fotbalové přípravky námi vybraného týmu na začátku ročního tréninkového cyklu s výsledky téže skupiny na konci ročního

tréninkového cyklu. Naším výzkumem jsme chtěli zjistit, jak velký bude rozdíl v naměřených pohybových schopnostech a dovednostech za uvedené období, zda dojde ke zlepšení, či stagnaci, nebo dokonce ke zhoršení. Chtěli jsme prokázat, že u dětí, které pravidelně trénují, nastává jednoznačné zlepšení všech pohybových schopností. Dále chceme porovnat tyto naměřené hodnoty s fotbalovou populací chlapců stejné věkové kategorie. A na závěr sestavíme pořadí jednotlivců dle dosažených hodnot ve všech testech a vybereme z něj hráče, kteří splňují pohybové i herní předpoklady pro uplatnění se ve vrcholovém fotbale. K měření obecných motorických schopností jsme vybrali některé z testů baterie Unifittest, který vznikl v roce 1995 a je vhodný pro osoby od 6 do 60 let. Pro měření speciálních motorických dovedností jsme vybrali testy doporučené uznávanými fotbalovými odborníky. Do naší výzkumné práce jsme zařadili skupinu chlapců fotbalové přípravky TJ Velká nad Veličkou ve věkovém rozmezí 6 10 let. 7

1. STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA FOTBALU Tělesná výchova a sport, jako jedna ze složek tělesné kultury, tvoří součást společenského života. Fotbal je organickou a dnes neodmyslitelnou součástí našeho systému tělesné výchovy a sportu. Fotbal je sportovní, týmová, branková hra a patří v naší republice k nejoblíbenějším sportovním hrám. Na profesionální úrovni je i faktorem ekonomickým a politickým, může ale také sloužit jako vhodná forma aktivního odpočinku a zábavy v rámci rekreačních a rekondičních aktivit. Herní zatížení je určeno objemem, intenzitou a složitostí činností v průběhu utkání ( Votík, 2005 ). Fajfer ( 1990 ) charakterizuje fotbal jako sportovní, kolektivní, brankovou hru. Dále jako soutěživou činnost dvou soupeřících celků, z nichž se každý snaží vstřelit co největší počet branek a současně jich co nejméně obdržet.ve fotbalu rozlišujeme dvě základní kategorie výkonu, a to herní výkon družstva a herní výkon jednotlivce. Obsah fotbalu tvoří herní činnost jednotlivce, herní kombinace a systémy hry družstva. Na hráče jsou v průběhu utkání kladeny vysoké nároky, které plynou ze značného objemu, intenzity a složitosti zatížení v utkání. Fotbal je kolektivní, sportovní branková hra, při níž dvě družstva o 11 hráčích se snaží při zachování pravidel vstřelit soupeři co největší počet branek a současně jich co nejméně obdržet. Samotná hra se uskutečňuje v konkrétním utkání, které je charakterizováno určitým dějem a dodržováním objektivně platných pravidel (Votík a Zalabák, 2000). Děj na hřišti se v podstatě dle Borbélyho ( 2001 ) koncentruje na míč, a tak vlastnictví míče určuje charakter herního konání hráčů. Jejich činnost odpovídá aktuální herní situaci na hřišti. V utkání sledujeme dvě základní fáze, z nichž útočná fáze začíná okamžikem, kdy mužstvo získalo míč ( má míč v držení - pod kontrolou ) a končí v okamžiku, kdy jej ztrácí. Obranná fáze naopak začíná ztrátou míče ( míč má pod kontrolou soupeř ) a končí jeho opětovným získáním. Dle Bedřicha ( 2006 ) je fotbal vysoce fyzicky náročná kolektivní sportovní hra vzhledem k různorodostem akcí, intenzitě hry, době trvání utkání, požadované koncentraci na hru tedy atributům ovlivňujících rychlost řešení herních situací, které závisí na zdatnosti a trénovanosti fotbalisty. 8

Fajfer ( 1990 ) dále uvádí,že z fyziologického hlediska klade fotbal velké nároky na nervové a humorální regulační mechanismy, jimiž je pohybová činnost řízena. Energetický výdej je na střední úrovni. Z biomechanického hlediska je fotbal velmi složitou činností. Zahrnuje různé druhy cyklických a acyklických pohybů, které tvoří v celkové činnosti hráče určitou dialektickou jednotku. Z hlediska psychologického vyžaduje zvládnutí herních situací náležitou koordinaci pohybů, pozornosti, časový odhad, rozhodnost, ráznost, odhad vzdálenosti, obrazotvornost, tvořivost a celkovou zkušenost, regulovat optimální psychické stavy, schopnost soutěžit. Ve volní oblasti jde o překonávání subjektivních a objektivních příčin v průběhu utkání, schopnost regulovat volní úsilí. Zvláštní pozornost vyžaduje příprava brankářů. Složitost zatížení hráče v utkání vyplývá z obsahu jeho celkové činnosti, z nepřetržitých nároků na hráče především z hlediska vnímání a rozhodování při realizaci herních činností jednotlivce, jejich řetězců, kombinací atd. Velikost zatížení a nároky na hráče jsou ovlivněny jak kvalitou jeho pohybových schopností, zkušeností a úrovně dovedností, tak taktickými úkoly, vyspělostí soupeře a důležitostí utkání. Výsledky posledních analýz utkání dokazují, že hráči během nich překonávají 9 000 13 000 m. Z toho např. hráč středové řady absolvuje přibližně 4 800-5 200 m chůzí, 3 100-3 700 m klusem, 2 200-2 800 m rychlým během a 900-1 300 m sprintem. Délka sprintů je nejčastěji 16 až 30 m ( cca 30-40 krát za utkání ). Dále fotbal klade velké nároky na procesy vnímání, tvůrčího myšlení, orientaci ve složitých situacích, na rozhodování ( Votík, 2005 ). Základním předpokladem vysokého individuálního výkonu je co nejvyšší úroveň všestranné kondiční připravenosti hráčů. To znamená rovnoměrný rozvoj všech pohybových schopností s ohledem na všechny faktory. Uvedená stručná charakteristika fotbalu potvrzuje jeho náročnost, složitost a různorodost. Tomu musí odpovídat vědecky podložená všestranná příprava (Fajfer,1990). 9

2. LITERÁRNÍ REŠERŠE 2.1. Obecná charakteristika motorických ( pohybových ) schopností Motorické schopnosti člověka jsou už desítky let předmětem trvalého zájmu tělovýchovných odborníků i veřejnosti. Motorické schopnosti jsou stěžejními konstrukty antropomotoriky. Tato nauka jejich prostřednictvím podává vysvětlení a provádí predikci motorických výkonů. Pro sportovní didaktiku jsou motorické schopnosti důležitými cílovými kategoriemi. Prostředky a metody rozvoje motorických schopností rozpracovává teorie sportovního tréninku. Problematika je tedy široká, mezioborová ( Měkota, 2005 ). Podle Dovalila a kol. (2002) se poznatky o pohybových schopnostech zakládají na znalostech anatomie, fyziologie, biochemie, biomechaniky aj. V souhrnu se ovšem jedná o schopnosti člověka. Ty je možné identifikovat v takové úrovni poznání, která se zajímá o komplexní lidské chování, v němž se projevují mj. jeho schopnosti. Profesor Schmidt (1991) stručně definuje schopnost jako trvalý převážně geneticky určený rys ( vlastnost ), který podkládá nebo podporuje různé druhy motorických a kognitivních aktivit. Konstatuje, že prostřednictvím schopností se vysvětlují individuální diference, tj. trvalé rozdíly mezi lidmi ve smyslu výkonnosti v různých činnostech, při plnění různých zadání. Všichni lidé mají všechny schopnosti, u některých osob jsou výraznější než u jiných. Pohybové schopnosti patří k základním okruhům teorie i praxe sportovního tréninku. Nejčastěji se definují jako:,, samostatné soubory vnitřních předpokladů lidského organismu k pohybové činnosti a v ní se projevující (Dovalil, 1986). Německý autoritativní pramen ( sportovně-vědní lexikon, 2003 ) vymezuje schopnost jako relativně upevněný, více či méně generalizovaný předpoklad ( dispozici ) pro určité činnosti, jednání a výkony. Schopnosti náleží k vlastnostem lidského jedince, k jeho individuálním zdrojům, potencím, kompetencím a výkonovým předpokladům. Schopnosti se vyvíjejí na základě vrozených, vlohami podmíněných zvláštností v činnosti, jsou předpokladem i výsledkem lidské činnosti. Rozlišujeme mezi duševními, kognitivními a tělesnými ( motorickými ) 10

schopnostmi. Za speciální ( zvláštní ) se považují schopnosti výtvarné, hudební, sportovní aj. V antropomotorice se náš hlavní zájem koncentruje na schopnosti motorické. Jedná se o dosti obsáhlou a členitou třídu schopností, jež podmiňují ( úspěšnou ) činnost pohybovou, dosahování výkonů nejen ve sportu, ale i v práci či tvorbě, kde pohyb je složkou dominantní. Charakteristika motorických schopností dle Čelikovského (1990): - jsou vnitřními, příčinnými předpoklady, - nejsou specifické pro jednu specializovanou činnost, - jsou poměrně stálé v čase, - prostředím jsou ovlivňovány pouze částečně, neboť jsou člověku vrozeny. Burton a Miller (1998 ) vidí motorické schopnosti jako obecné rysy ( vlastnosti ) či kapacity, které podkládají výkonnost v řadě pohybových dovedností. Dle Szopy ( 1995 ) jsou motorické schopnosti komplexy predispozic integrovaných dominujícím základem ( podložím ) biologickým i pohybovým, zformované činiteli genetickými i činiteli prostředí, zároveň spočívají ve vzájemných interakcích. Spolu s pohybovými dovednostmi tvoří potenciální stránku motoriky, podmiňující úroveň způsobilosti organismu k efektivnímu vykonání pohybových zadání různého druhu. Tak jako u jiných autorů, i zde se zdůrazňuje integrace, důležité je tvrzení, že dominující základ je nejen biologický, ale i motorický, což znamená provázanost také s druhem pohybových efektů ( cyklické či acyklické pohybové činnosti, parametry svalové práce, trvání a intenzita úsilí aj. ). Motorické schopnosti jsou obecné kapacity jednotlivce, projevují se ve výsledcích pohybové činnosti, jinak jsou skryté, latentní. Autor předpokládá, že v jistém ohledu limitují výkonové možnosti jedince a ve svém komplexu představují i určitý strop, který překročit nelze. Např. koordinační schopnosti limitují stupeň složitosti a obtížnosti figur, které zvládne krasobruslař. Trojné skoky si osvojí jen málo jedinců, i když mnozí se o to pokoušejí. Schopnosti také limitují pohybovou kompetenci svého nositele ( Měkota, 2005 ). 11

Pohybové schopnosti jsou výsledkem složitých vazeb a součinnosti různých systémů uvnitř organismu. Tato integrace se realizuje na úrovni biochemických dějů, fyziologických funkcí i psychických procesů. Jejich výrazem jsou pohybové schopnosti, přičemž každá je vlastně trsem, do kterého se promítají v různém poměru i schopnosti ostatní (Dovalil a kol., 2002). U schopností se obvykle zdůrazňuje jejich potencionalita. Jsou to jen možnosti, ne jistoty. Např. geneticky získaná vysoká úroveň rychlostních schopností dává svému nositeli jen potenciální možnost stát se vynikajícím sprinterem, nikterak nezaručuje, že se jím opravdu stane. Schopnosti také představují vysokou míru předpokladů pro zdokonalování. Kondiční motorické schopnosti se považují za nosné pilíře fyzické zdatnosti. Jejich indikátory jsou hlavní součástí testů zkonstruovaných pro diagnostiku úrovně zdravotně orientované zdatnosti. Motorické ( i další, např. senzorické ) schopnosti a příslušné dovednosti představují podloží, z něhož vyrůstá sportovní výkon. Teorie sportu se proto snaží poznat strukturu sportovního výkonu v určité sportovní disciplíně ( případně v jistém sportu nebo skupině sportů ), odhalit, které schopnosti jsou pro výkon určující, do jaké míry se mohou navzájem kompenzovat ( Měkota, 2005 ). Motorické schopnosti ovšem nejsou jedinými předpoklady náročné pohybové činnosti ve sportu. Úspěšnost podmiňují i takové předpoklady, jako je konstituce ( somatotyp ), vlastnosti osobnosti, výkonová motivace aj., jež mezi schopnosti nepatří. 2.1.1 Vývoj schopností v ontogenezi Motorika člověka a tedy i její součást, motorické schopnosti, se vyvíjí převážně v období postnatálním. Schopnosti se během růstu a vývoje organismu nejen rozvíjejí, ale i diferencují. V osmi letech se struktura schopností dítěte už hodně podobá struktuře schopností dospělého. Během dalšího vývoje dochází spíše k jistému oddalování a určitějšímu organizování schopností ( zmenšují se korelace mezi schopnostmi ). Motorické schopnosti u pohybově školených jsou 12

vyhraněnější než u osob neškolených, u dospělých vyhraněnější než u dětí. Vývoj motorických schopností probíhá v závislosti na zrání organismu ( maturaci ). V souvislosti s ním je možné vytypovat určitá senzitivní období, citlivá na působení podnětů, vhodná a důležitá pro rozvíjení jednotlivých schopností. Vývoj a diferenciace schopností probíhají v procesu velmi široce pojatého učení ( téměř ve smyslu adaptace ). Motorické schopnosti mohou být výrazně ovlivněny aktivní pohybovou činností v dětství, pubertě a adolescenci, nebo naopak zabržděny nečinností. Integrace funkcí konstituujících schopnost, viz. výše, nutně vyžaduje praxi, pohybovou aktivitu, cvičení. Proces rozvíjení schopností je však vždy dlouhodobý, pozvolný, probíhá mnohem pomaleji než osvojování dovedností. V dospělosti jsou motorické schopnosti také ovlivnitelné, nicméně již těžko měnitelné. Schopnosti se vyznačují určitou stálostí ( Měkota, 2005 ). 2.1.2 Dělení motorických schopností Názory na rozdělení, strukturování i pojmenování motorických schopností se dosud různí. V současnosti se nám zdá být nejpřijatelnější dělení na pohybové schopnosti kondiční, koordinační ( pro naši práci stěžejní ) a smíšené ( hybridní respektive kondičně koordinační ). Za kondiční faktory sportovního výkonu se považují pohybové schopnosti. V každé pohybové činnosti, která tvoří obsah sportovních výkonů, lze identifikovat projevy síly, vytrvalosti, rychlosti aj., jejich poměr se podle pohybových úkolů liší. Předpokládá se, že jde o projevy pohybových schopností člověka, o nichž vypovídají určité charakteristiky pohybů (např. jejich trvání, rychlost, překonávaný odpor, složitost pohybu, přesnost provedení apod.) (Dovalil a kol., 2002). Měkota ( 2005 ) uvádí, že kondiční schopnosti ( též schopnosti kondičněenergetické ) jsou determinovány převážně faktory a procesy energetickými. Řadí se sem schopnosti vytrvalostní, silové a zčásti i rychlostní. 13

Koordinační schopnosti ( též schopnosti koordinačně-psychomotorické ) jsou podmíněny funkcemi a procesy pohybové koordinace, jsou spjaty především s řízením a regulací pohybové činnosti. Sem se řadí schopnosti orientační, diferenciační, reakční, rovnováhové, rytmické aj. viz. níže. Mezi těmito skupinami stojí schopnosti hybridní, kondičně koordinační. Jak uvádí polský profesor Szopa ( 1995 ), poněvadž žádný pohyb nemůže existovat bez podkladu strukturálního, energetického i řídícího, vyznačuje pojmenování jen typ schopnosti, rozložení dominujících akcentů. Pohybové schopnosti můžeme rozdělit na : - kondiční - koordinační Na obrázku 1 dle Dovalila a Choutky ( 1991 ) můžeme vidět schéma vztahů mezi pohybovými schopnostmi jejich vzájemné překrývání. R RS RV O S V SV Obr. 1: Schéma vztahů mezi pohybovými schopnostmi ( Dovalil, Choutka, 1991 ) RS rychlá síla R rychlost RV rychlostní vytrvalost V vytrvalost SV silová vytrvalost S síla O - obratnost 14

Zde musíme zmínit i pohyblivostní schopnost ( flexibilitu ), která je rovněž důležitá pro celkový rozvoj, ale našemu schématu se vymyká, neboť se jedná spíše o systém pasivního přenosu energie. Motorické schopnosti lze řadit vedle sebe, nicméně dle Měkoty je adekvátnější struktura hierarchická. Na obrázku 2 je předložen model, který zahrnuje rovinu schopností primárních ( silně orámováno ), nadschopností i podschopností ( Měkota, 2000 ). Ty jsou vyjmenovány pouze pro schopnost orientační. Další budou prezentovány v samostatných kapitolách věnovaných schopnostem kondičním a schopnostem koordinačním. Generální motorické schopnosti Kondiční schopnosti energetické Hybridní schopnosti smíšené Koordinační schopnosti informační Vytrvalostní schopnosti Silové schopnosti Rychlostní schopnosti diferenciační orientační rytmická rovnováhová reakční akční rychlost rychlostní síla maximální síla silová vytrvalost anaerobní vytrvalost aerobní vytrvalost Rychlost orientace Přesnost hodnocení vzdálenosti Přesnost identifikace tvaru Přesnost hodnocení úhlu Komplexní orientace Obr. 2: Hierarchické uspořádání motorických schopností ( Měkota, 2000 ) 15

Teoreticky i prakticky uznávané pojetí pohybových schopností (obr. 2) je jistým zobecněním ze široké palety pohybových projevů člověka. V komplexu silových, rychlostních, vytrvalostních a koordinačních schopností můžeme dále pozorovat vnitřní strukturalizaci a odlišit jednotlivé dílčí schopnosti, které jsou již dosti přesně definovány a nepřímo měřitelné (Dovalil a kol., 2002). 2.2 Vymezení a obecná charakteristika kondičních schopností Kondiční schopnosti jsou v rozhodující míře ovlivňovány metabolickými procesy. Realizace pohybu je podmíněna způsobem získávání a využívání energie. Při jejich analýze se zvláště u nich projevuje prolínání teorie pohybových schopností jako souboru vnitřních předpokladů, s teoriemi vycházejícími z vědeckých základů bioenergetiky pohybového výkonu, jako integrace biochemických dějů, fyziologických funkcí a psychických projevů. Úroveň kondičních schopností je interpretována jako výsledek složitých vazeb a funkcí různých systémů organismu, jako výsledek procesu morfologicko-funkční adaptace ( Novosad, 2005 ) Podle fyzikálních charakteristik se rozlišují kondiční pohybové schopnosti silové, rychlostní a vytrvalostní. Každá schopnost má jisté rozlišovací kritérium. Pohyby prováděné vysokou až maximální rychlostí, při nichž se řeší pohybový úkol v několika sekundách, mají obdobný metabolický, řídící a psychický základ a spojují se s projevem rychlostních schopností. Pohyby, v nichž se překonává odpor, vyžadují vyvinutí silových schopností. V dlouhotrvající pohybové činnosti, vyžadující jiný metabolický, řídící i psychický základ, než v uvedených dvou případech, se projevují vytrvalostní schopnosti (Dovalil a kol., 2002). Rozvoj kondičních pohybových schopností, které jsou nezbytnou součástí sportovního výkonu, vychází ze současných poznatků funkční anatomie, zátěžové fyziologie a biomechaniky. Zvyšování jejich úrovně je založeno na adaptační odpovědi organismu na opakované pohybové zatěžování, na procesech homeostázy a superkompenzace ( Novosad, 2005 ) 16

2.2.1 Pojem kondice Toto označení se užívá ve smyslu všestranné fyzické a psychické připravenosti k motorickému, především sportovnímu výkonu. Úroveň této připravenosti podmiňuje realizaci pohybového výkonu. Mezi pohybové schopnosti, u nichž je podmínkou závislost na funkční připravenosti systémů bioenergetického zabezpečení, řadíme silové, rychlostní a vytrvalostní schopnosti ( Novosad, 2005 ) Dle Bedřicha ( 2006 ) můžeme kondici rozdělit na: obecnou zdůrazňovanou především v tréninku mládeže, působí komplexně na všechny pohybové schopnosti pomocí různorodých cvičení. Cílem je dosažení všestranného pohybového rozvoje. speciální v ní jde o proces se záměrem maximální stimulace pohybových schopností ve specifických dovednostech, respektive ve speciálně vytvářené struktuře pohybu prostřednictvím tzv. zatěžování či motorického učení. Novosad ( 2005 ) uvádí, že podle převládající pohybové činnosti lze zařadit mezi schopnosti, jejichž úroveň je podmíněna především intenzitou pohybu, schopnosti silové a rychlostní. Pojmem intenzita se označuje velikost nervosvalového úsilí při zabezpečení stanoveného pohybového úkolu. Charakteristické je převážné zapojení rychlých svalových vláken zvaných také bílá, která jsou v literatuře označena jako FG-vlákna (fast glycolylitic) a FTvlákna (fast twitch). Vytrvalostní pohybová činnost je podmíněna objemem, tedy dobou trvání či počtem opakování cvičení. Fyziologickým základem je převážné zapojení pomalých svalových vláken zvaných také červená označovaných SO-vlákna (slow oxidative) a ST-vlákna (slow twitch). Rozvoj kondičních pohybových schopností je determinován dle Dovalila ( 2002 ) především těmito faktory: 1. morfologickými (tvar těla, konfigurace svalových skupin, aktivní svalová hmota, % podkožního tuku), 2. fyziologickými (funkce pohybového, dýchacího, oběhového systému) 17

3. Biochemickými (stav bioenergetických systémů, přispůsobivost regulačních systémů), 4. psychologickými (motivace, regulace pohybové činnosti, emoce, atd.). 2.2.2 Silové schopnosti Síla jako pohybová schopnost jedince je souhrnem vnitřních předpokladů pro vyvinutí síly ve smyslu fyzikálním, je spjata s činností svalů (velikostí svalového stahu), kterou lze označit jako svalovou sílu. Sílu člověka definujeme jako schopnost překonávat odpor vnějšího prostředí pomocí svalového úsilí ( Novosad, 2005 ) Silová schopnost se považuje za základní a rozhodující schopnost jedince, bez které se nemohou ostatní schopnosti při motorické činnosti vůbec projevit (Čelikovský, 1990) Stimulace silových schopností je dána kombinací odporu (hmotností břemene), rychlostí pohybu, dobou působení podnětu, počtem opakování, intervalem a charakterem odpočinku. S velikostí odporu klesá rychlost pohybu a počet opakování. Větší počet opakování snižuje rychlost pohybu (Hájková a kol., 2006) Novosad ( 2005 ) uvádí, že svalová kontrakce, která je rozhodující pro vznik svalové síly, může vzhledem k délce a napětí svalu probíhat několika způsoby. Svalová vlákna se ze své původní délky mohou zkracovat, protahovat nebo neměnit svoji délku. Podrobněji je možno charakterizovat jednotlivé režimy svalové činnosti jako: - Izometrický ( udržující, statický neprojevuje se pohybem ) - Koncentrický ( překonávající, pozitivně dynamický) - Excentrický ( ustupující, negativně dynamický ) Schopnost vyvinout sílu při statickém nebo dynamickém režimu svalové činnosti podmiňují i další faktory: příčný průřez zapojených svalů, Strukturální složení svalu, intramuskulární koordinace, intramuskulární synchronizace, úroveň energetické zásoby, optimalizace aktivační úrovně CNS a zvládnutí techniky. 18

2.2.2.1 Dělení silových schopností a jejich význam Podle převládajícího způsobu činnosti zapojených svalových skupin, tedy podle druhu svalové kontrakce lze provést základní rozdělení síly na sílu statickou a dynamickou. Kučera a Truksa (2000) rozlišují silové schopnosti statické a dynamické, přičemž z hlediska atletických běhů přisuzují rozhodující roli dynamické silové schopnosti. Tuto sílu dělí na výbušnou, rychlou, pomalou a vytrvalostní. Síla statická je schopnost vyvinout sílu v izometrické kontrakci. Svalová činnost se neprojevuje pohybem, většinou se jedná o udržování těla nebo břemene ve statických polohách ( Choutka, 1991 ) Síla dynamická je silová schopnost projevující se pohybem hybného systému nebo jeho částí, podstatou je koncentrická či excentrická svalová kontrakce ( Choutka, 1991 ) Čelikovský (1990) dělí silové schopnosti na: - statickosilové Umožňují především činnost svalů v izometrickém režimu. - jednorázová forma - schopnost způsobit deformaci části těla nebo těchto objektů podle zadaného pohybového úkolu, - vytrvalostní forma - schopnost udržet tělo nebo jeho části nebo různé objekty v určité poloze, - dynamickosilové Odpovídá svalové činnosti v izotonickém režimu. - explozivně silová forma - schopnost udělit tělu nebo jeho části nebo různým předmětům zrychlení podle zadaného pohybového úkolu, - rychlostně silová forma - schopnost překonávat odpor s vysokou rychlostí nebo frekvencí pohybu, - vytrvalostně silová forma - schopnost udržet intenzitu motorické činnosti při silové činnosti, Dovalil a kol. (2002) rozlišuje tyto silové schopnosti: - síla absolutní (maximální) 19

Schopnost spojená s nejvyšším možným odporem, může být realizována při svalové činnosti dynamické (koncentrické nebo excentrické) či statické. -síla rychlá a výbušná (explozivní) Schopnost spojená s překonáváním nemaximálního odporu vysokou až maximální rychlostí, může být realizována při dynamické (koncentrické) svalové činnosti. - síla vytrvalostní Schopnost překonávat nemaximální odpor opakováním pohybu v daných podmínkách nebo dlouhodobě odpor udržovat, může být realizována při dynamické nebo statické svalové činnosti. Kromě mohutnosti svalového stahu musíme drát v úvahu také rychlost svalového stahu při působení na odpor a také trvání pohybu či počet opakování v čase, jak znázorňuje přiložená tabulka dle Dovalila a kol. ( 2002 ) Tab. 1: Velikost odporu, rychlost pohybu a trvání pohybu při klasifikaci silových schopností (Dovalil a kol., 2002) Druh silové schopnosti Velikost odporu Rychlost pohybu Opakování (trvání) pohybu Absolutní maximální Malá krátce Rychlá (výbušná) nemaximální maximální krátce Vytrvalostní nemaximální nemaximální dlouho Novosad ( 2005 ) uvádí, že podle současné úrovně poznatků lze přijmout podle vnějšího projevu, způsobu uvolňování energie nebo podle způsobu využití svalové práce při specifických pohybových činnostech členění silových schopností na : - maximální sílu - rychlou sílu - reaktivní sílu - vytrvalostní sílu 20

Rychlá, reaktivní i vytrvalostní síla jsou ve velké míře závislé na velikosti silového potenciálu maximální síle, a proto jí jsou hierarchicky podřízeny. Mezi rychlou a reaktivní silou je velmi úzká spojitost. Maximální síla je největší síla, kterou je schopen vyvinout nervosvalový systém při maximální volní kontrakci ( Harre, 1986; Letzelter 1986 ) Rychlá síla je schopnost nervosvalového systému dosáhnout co největšího silového impulsu v časovém intervalu, ve kterém se musí pohyb realizovat. Proto musíme rychlou sílu hodnotit ze dvou hledisek. Jedním je provedení pohybu maximální rychlostí v nejkratším čase nazývaným startovní síla, a druhým hlediskem je udělení co nejvyšší rychlosti v konečné fázi pohybu nazývaným explozivní síla ( Novosad, 2005 ) Reaktivní síla umožňuje svalový výkon, při kterém se uplatňuje cyklus protažení a následného zkrácení svalu a který vyvolá zvýšení silového impulzu. Jeho velikost je závislá na úrovni maximální síly, rychlosti svalového stahu a elasticitě svalu ( Novosad, 2005 ) Vytrvalostní síla je schopnost uplatňovat svalovou sílu opakovaně po delší dobu bez výrazného snížení její úrovně ( Novosad, 2005 ) Existuje jedenáct metod rozvoje silových schopností. V následující části uvádíme přehled hlavních používaných metod stimulace silových schopností dle Dovalila a kol. (2002): Metody s maximálním odporem: - metoda těžkoatletická - metoda izometrická - metoda excentrická Metody s nemaximálním odporem: Metody s nemaximální rychlostí pohybu: - metoda opakovaných úsilí - metoda intermediární - metoda izokinetická - metoda vytrvalostní 21