Inovace studia obecné jazykovědy a teorie komunikace ve spolupráci s přírodními vědami reg. č.: CZ.1.07/2.2.00/28.0076 Dějiny vizuality: od ikony k virtuální
U. Eco: středověk jako místo podivných deformací středověk jako křižovatka Evropy a moderní civilizace (banky a směnky; struktura komunální politiky; univerzita; nemocnice a biskupství; organizovanou turistiku; pojetí západní lásky) model filologické rekonstrukce x utilitaristické vysprávky (starověk vs středověk) typologie snů o středověku (výzva k demystifikaci)
Středověká vizualita: 2 kategorie obrazu: portrét (είκών/icona/imago) a narativní obraz (ίστορία/historia) 2 mody reprezentace: narativní modus vypráví biblický nebo hagiografický děj / reprezentativní (dogmatický) modus ukazuje prostřednictvím symbolů, alegorií, personifikací apod. jednotlivá témata křesťanské nauky Rozdíl není v obrazech samých, ale ve věci samotné (res): příběhy vs církevní učení + Andachtsbild (14.-15. st.): tzv. devoční obraz
Změna perspektivy v kontextu středověké vizuality: ne modus reprezentace (vizuální forma/modus zobrazení), ale místo/postavení v náboženské teorii a praxi Osa reprezentace osa komunikace Ikona: figurální zobrazení posvátné postavy nebo děje ve formě deskového obrazu, který má specifické postavení v kultuře pravoslavné církve Funkce i povaha obrazu (nikoli podoba/tvar/médium) př. Trůnící Bohorodička, Egypt, 6. století
Ikona ne jako umělecké dílo v moderním významu, ale především jako dílo, které nechce reprezentovat a odrážet vnější svět (mimesis), daleko spíše se zaměřuje na filozofický/náboženský koncept než na barevnou a tvarovou realizaci. diskurz ikony : obecný dosah teorie byzantské ikony + neoddělitelné propojení s náboženskou praxí Teorie ikony je synekdochou teorie jakéhokoliv obrazu: psychofyzické i mentální reakce (response) diváka na obraz jako takový
Typologie charakteristik: Tvrzení o prastarém původu: oba hlavní typy ikon (Ježíše Krista a Panny Marie) jako acheiropoieta (rukou neutvořené, vzniklé otiskem) byly původně skiagrafiemi (kresbami, doslova zapsaný stín) na textilu; u Panny Marie šlo o semiacheiropoiety (malířské dílo evangelisty Lukáše, inspirovaného Duchem Svatým), tedy barvy dodaly andělé ve chvíli, kdy byl umělec se svými dovednostmi a géniem v koncích. Tradice helénistického malířství portrét římského malířství fyziognomicky věrný Př. Bronzová busta G. J. Césara / fajjumské portréty / Kristus Spasitel (Sinajská sbírka), tzv. Kristus Pantokrator
Zavedení ikon do chrámové liturgie v 6. století bylo výsledkem komplexního procesu Ikony se prosadily ve veřejném prostoru a bylo nutné po nich požadovat teologickou korektnost a schopnost obstát v teoretickém diskurzu (soukromé veřejné) Ikona jako sňatek mezi pohanskou ikonou a římským světským portrétem (Mathews) př.: trůnící Bohorodička mezi sv. Theodorem a Jiřím (6. století) (tzv. mariánské ikony) Ísis (helénistický Egypt) + nevelká dřevěná deska
Tzv. proces přeznačení (předkřesťanských božstev na posvátné osoby křesťanství) princip podobnosti jako fungibility vizuální připodobnění jako komunikační situace (nové významy se vyjadřují způsobem, aby byla srozumitelná dialektika kontinuity a diskontinuity Panna Marie nesoucí v rukou Ježíše jako vtělené Slovo vs vyobrazení Spasitele, který ukazuje knihu tedy zapsané Boží slovo.
Kristus jako chameleon (Mathews): udivující variabilita Mladý, starý, postavy feminizované účesem i tělesnou stavbou, pastýř, filozof-učitel atd. v rámci mimetické tradice nelze řešit sepětí celého Boha a celého člověka Radikální ne-podobnost jako teologicky zdůvodněná zobrazovací strategie Konektivita pohledu jako komunikační kanál mezi božstvem a věřícími (rituál)
Tradice zákazu zobrazování (reprezentace) Hospodina (druhé přikázání Desatera) Nové vnímání času a narativní koncepce (křesťanství x pohanství): cursus, běh vyprávění, zpřítomněný scénickou řadou navazujících obrazů, reprezentuje skutečnost, že Hospodin jedná přímo v lidském světě. Úpěšnost narativity základní noetická struktura lidské mysli Interpretace obrazu ve světle náboženské praxe jako (z pův. přikázání): neuděláš vlastní rukou a nebudeš se mu klanět ani uctívat jej.
Základní periodizace byzantského umění: 1. etapa před ikonoklasmem: skupina nejstarších ikon (Kristus Spasitel a Trůnící Bohorodička) z kláštera sv. Kateřiny na Sinaji; pozdní antický iluzionismus (5.-8. století) 2. etapa mezi obnovením ikon a latinským císařstvím*; II. Koncil v Níkáji (VII. ekumenický) r. 787 (až do poloviny 9. století), tzv. obnovení ortodoxie (8.-13. století) 3. etapa od pádu latinského císařství do pádu Konstantinopole r. 1453 (13.-15. století)
Náboženská x umělecká inspirace Obraz jako plnohodnotná reprezentace, paralelní ke slovu a písmu (řec. grafein: malování i psaní) Spor o ikonoklasmus byl sporem především o podmínkách, za nichž může být obraz uctíván Basileos Veliký (reprezentace obrazem jako participace, sdílení formy (ne podstaty) Nejdůležitější moment je ale vztah k obrazu, způsob, jak mu prokazujeme úctu a nikoli vztah podstaty a formy
Základní teze: Umělecké dílo jako hmotná věc, tělesně konkrétní stopa po události, která se děje v místě jeho vyvstání či původu Jeho specifikem je schopnost ukazovat, jak se věci opravdu mají (noetická závaznost i závažnost) Kultovní/svaté obrazy jako speciální skupina tzv. velmi speciálních obrazů (velmi speciální mrtví), jsou předmětem komunitní úcty; svatost jako kategorie ustavená aktivitou obrazu ve světě a reakcí lidí (ne podstata či povaha obrazu) pozn. Jean-Luc Nancy: sakrální obraz jako model každého obrazu