Téma: Tkáně. Epitely. Praktické cvičení č. 1. Příklady epitelů histologické preparáty. Teoretický úvod:

Transkript

1 Praktické cvičení č ročník Téma: Tkáně Teoretický úvod: Tkáně jsou soubory buněk charakteristického tvaru a funkce. Podle typu buněk a množství a charakteru mezibuněčné hmoty, kterou jsou buňky navzájem spojené, rozlišujeme 4 druhy (skupiny) tkání. Epitely Epitely nebo také výstelky jsou tkáně, které kryjí povrchy nebo vystýlají dutiny. Jsou základním typem tkáně, obsahují minimum mezibuněčné hmoty. Buňky epitelu nasedají na tenkou vrstvu tzv. bazální membránu, která zajišťuje výživu buněk epitelu. Epitely lze rozdělit z různých hledisek. Uvedeme si příklady epitelů rozdělených podle tvaru buněk a podle funkce. Rozdělení epitelů podle tvaru: Plošný jednovrstevný o plochý jednovrstevný epitel výstelka blanitého labyrintu vnitřního ucha o jednovrstevný kubický epitel pigmentový epitel sítnice, folikuly štítné žlázy o jednovrstevný cylindrický epitel výstelka střeva o víceřadý cylindrický epitel výstelka dýchacích cest Plošný vícevrstevný o mnohovrstevný dlaždicovitý epitel pokožka o vícevrstevný cylindrický epitel výstelka části močové trubice o přechodní epitel odvodné cesty močové, močovod Trámčitý epitel jaterní lalůčky, některé endokrinní žlázy Retikulární epitel brzlík Rozdělení epitelů podle funkce: krycí epitel pokožka; řasinkový epitel dýchací cesty, vejcovody; žlázový) epitel jednobuněčné nebo mnohobuněčné žlázy; resorpční epitel výstelka tenkého střeva; respirační epitel výstelka plicních sklípků; svalový epitel v oční duhovce; smyslový epitel v chuťových pohárcích, čichový epitel, ve vnitřním uchu; zárodečný epitel původní epitel zárodečné gonády; pigmentový epitel vrstva pigmentových buněk sítnice. Příklady epitelů histologické preparáty Buňky dlaždicového epitelu ústní sliznice (barveno) Cylindrický řasinkový epitel průdušek (barveno)

2 Pojiva Pojiva jsou tkáně s vysokým podílem mezibuněčné hmoty. Výplňová a oporná pojiva mají mezibuněčnou hmotu pevnou, u trofických pojiv tělní tekutiny tvoří mezibuněčnou hmotu tekutina. Výplňová a oporná pojiva se dále dělí podle vlastností jako je tvrdost, pevnost, pružnost. Tyto vlastnosti jsou dány charakterem mezibuněčné hmoty. Vazivo Pojivo s převahou organické složky v mezibuněčné hmotě měkké, pružné, ohebné. Mezibuněčnou hmotu vytvářejí svou činností aktivní buňky vaziva fibroblasty. Po té co se obklopí vytvořenou mezibuněčnou hmotou, sníží se intenzita jejich metabolismu a přemění se na zralé vazivové buňky fibrocyty. Druhy vaziva: mesenchym zárodečný typ vaziva, předstupeň všech ostatních pojiv; rosolovité vazivo pupečník,zubní dřeň; řídké kolagenní vazivo obaly či pouzdra řady orgánů, podkožní vazivo; tuhé kolagenní vazivo vazy, šlachy, povázky, vazivová vrstva okostice; elastické vazivo blanky ve stěnách velkých tepen; retikulární vazivo základní kostra kostní dřeně, sleziny, lymfatické tkáně; tukové vazivo pouzdra okolo orgánů (např. ledvin), pružné vložky ve dlani a chodidle. Chrupavka Pružné a pevné pojivo, ve srovnání s vazivem je zde vyšší podíl anorganické složky. Mezibuněčnou hmotu produkují chondroblasty, které se později mění na chondrocyty. Druhy chrupavek: parenchymová chrupavka základní typ (vyskytuje se v zárodečném vývoji); hyalinní chrupavka základ embryonální kostry; v dospělosti tvoří kloubní chrupavky; přední konce žeber; většinu chrupavek hrtanu, průdušnice, průdušek; část nosní přepážky + chrupavky zevního nosu; elastická chrupavka výrazně pružná, v ušním boltci, příklopka hrtanová; vazivová chrupavka- výrazně pevná meziobratlové ploténky, spona stydká, nitrokloubní disky a menisky. Kolagenní vazivo (čéška) Hyalinní (sklovitá) chrupavka chondrocyty v komůrkách tzv. lakunách. Kost Na výstavbě kostní tkáně se podílí: 1. Kostní buňky několika typů buňky budující kostní hmotu osteoblasty, buňky zralé osteocyty a buňky odbourávající kostní hmotu osteoklasty. 2. Mezibuněčná hmota směs organických a anorganických látek zajišťující pevnost a tvrdost kosti.

3 anorganické látky: soli např. CaCO 3, MgPO 3, NaCl aj. dodávají kosti tvrdost a pevnost, jsou v kostní hmotě uloženy ve formě krystalků, organické látky: svazky bílkovinných kolagenních vláken dodávají kosti pružnost, na jejich povrchu a mezi nimi jsou uloženy anorganické látky. Pozn. Poměr organické a anorganické složky kostní hmoty se mění s věkem, zátěží i zdravotním stavem. Postupně převažují látky anorganické nad organickými (kosti dospělých jsou tvrdší, ale křehčí, než kosti dětí kosti novorozence obsahují asi 48 % anorganických látek, kosti dospělého člověka asi 60 %). V souvislosti s věkem, ale také s nízkou pohybovou aktivitou, která je pro současný životní styl typická, dochází k výraznému ubývání kostní hmoty, kosti jsou pak náchylnější k poškození. Množství a kvalita kostní tkáně je ovlivněna také metabolismem a souvisí s hormonální rovnováhou těla. K řídnutí kostí (osteoporóze) dochází např. při snížení hladiny pohlavních hormonů ve vyšším věku. B. Uspořádání struktur kostní tkáně Podle uspořádání buněk a mezibuněčné hmoty rozlišujeme: kost hutnou (kompaktní)- kostní hmota vytváří tzv. osteony ploché destičky kostní hmoty (Haversovy lamely), jsou koncentricky uspořádány kolem tzv. Haversových kanálků. Průběh kanálků je rovnoběžný s dlouhou osou kosti a procházejí jimi cévy a nervy. Na pohled je kompaktní kost celistvá, nejsou v ní žádné póry. kost houbovitou (spongiózní) ta je tvořena tenkými trámci kostní hmoty, které se navzájem kříží a vytvářejí prostorovou síť; uspořádání trámců není nahodilé, odpovídá převažujícím tahům a tlakům, kterým je kost vystavena (trámčina se v průběhu života přestavuje a přizpůsobuje pokud se výrazně změní hmotnost člověka, či začne v souvislosti např. s novým sportem zatěžovat kosti jinak, odrazí se to ve stavbě kostí). Osteocyty buňky kostní tkáně Hutná kost - osteony Trofická pojiva se podílí na udržení homeostázy zajišťují komunikaci a výměnu látek mezi buňkami a vnějším prostředím. Patří sem: Krev; tkáňový mok; míza Krev Krevní plazma Tvoří tekutou mezibuněčnou hmotu krve, jako tekuté tkáně. Jde o nažloutlou tekutinu, která tvoří asi 58 % objemu krve. Hlavní složkou plazmy je voda, v níž jsou rozpuštěné anorganické a organické látky. Krevní tělíska Krevní tělíska vznikají diferenciací z kmenových buněk kostní dřeně Jedná se o bezjaderné buňky červené krvinky; pravé buňky s klasickým jádrem bílé krvinky a úlomky buněk vzniklé rozpadem velkých buněk tzv. megakaryocytů krevní destičky. Krev

4 Tkáň svalová Svalovou tkáň tvoří buňky s velkým množstvím tzv. stažitelných bílkovin. Základní vlastností svalové tkáně je dráždivost a stažitelnost. Na podráždění ve formě nervového vzruchu reaguje svalová tkáň kontrakcí smrštěním. Podle tvaru a uspořádání svalových buněk a podle inervace rozlišujeme 3 typy svalové tkáně: Svalová tkáň hladká obsahuje jedno jaderné buňky vřetenovitého svalu; je inervována vegetativními nervy; pracuje ve srovnání s kosterní svalovinou méně intenzivně, ale je neunavitelná; tvoří stěny střev, průdušnice, průdušek, močovodů, močového měchýře, vejcovodů, dělohy, stěny cév; roztroušeně v kůži. Svalová tkáň srdeční myokard je tvořena vlákny, která jsou rozdělena na jedno jaderné úseky, a navzájem spojena příčnými můstky (to má význam pro vedení elektrického signáli při rytmických stazích srdce); je inervována vegetativními nervy je neunavitelná tvoří základ stavby srdce. Svalová tkáň příčně pruhovaná Příčně pruhovaná tvoří kosterní svalstvo, jazyk, stěnu začátku a konce trávicí trubice. je tvořena mnohojadernými vlákny, na jejichž povrchu je buněčná membrána sarkolema, obsahuje červené barvivo myoglobin schopné vázat kyslík, důležitou stavební složkou vlákna jsou stažitelné bílkoviny tzv. myofibirly (aktin a myozin); uspořádání bílkovin ve vlákně způsobuje jeho příčně pruhovanou strukturu viditelnou pod mikroskopem, Hladká svalovina Příčně pruhovaná svalovina Tkáň nervová Základními vlastnostmi nervové tkáně je dráždivost a vodivost. Je specializovaná k vytváření a vedení podráždění nervových vzruchů. Tvoří centrální nervstvo a periferní nervy. Na její stavbě se podílejí vlastní nervové buňky neurony a buňky s podpůrnou funkcí gliové buňka (neuroglie)

5 Úkoly: 1. Vytvořte preparát z kostní tkáně - Odstřihněte nůžkami ze skřelí kousek okraje. Promnutím mezi prsty ho zbavte kůže a zbytků vaziva. Objekt vložte do kapky glycerolu na podložním skle a přiložte sklo krycí. Při mikroskopování použijte clonu. Zakreslete a popište kostní buňky osteofyty a mezibuněčnou hmotu. 2. Vytvořte preparát příčně z pruhované svaloviny - Z připraveného materiálu odřízněte malý kousek svalu. Připravte preparát. Přeneste ho do kapky vody na podložním skle. Než přikryjete krycím sklíčkem, sval rozcupujte preparačními jehlami na svalová vlákna. Při mikroskopování použijte clonu. Pro pozorování jader, přikápněte k objektu kyselinu octovou. V Zakreslete a popište svalové vlákno, příčné pruhování svalu, jádro. 3. Vytvořte preparát z hyalinní chrupavky - Z připraveného materiálu si odřízněte tenký vzorek. Připravte preparát. Přeneste ho do kapky vody na podložním skle. Zakreslete a popište chondrocyty, lakuny, mezibuněčnou hmotu. 4. Vytvořte preparát epitelu ze sliznice ústní dutiny Pomocí vatové tyčinky otírejte vnitřek tváře v ústech, potom do kapky vody válením tyčinky po podložním sklíčku přeneste buňky ze sliznice. Zakreslete buňky epitelu. Každý z preparátů je hodnocen 2,5 body. 5. Pozorujte předložené trvalé preparáty, zakreslete a popište. Důležité upozornění: K hodnocení předložte takový preparát, u kterého jste si jisti, že vidíte to, co máte vidět (konfrontujte s návodem k práci, barvy nejsou důležité v návodu jsou použity obrázky barvených preparátů, my preparáty nebarvíme). Každý preparát můžete předvést pouze jednou, po té ztrácíte možnost získat za tento preparát body. Protokol ze cvičení zpracovává dvojice. Ze třech protokolů za klasifikační období odevzdá každý student dva protokoly (není nutné vždy pracovat ve stejné dvojici). Náležitosti protokolu a hodnocení viz další stránka.

6 Náležitosti protokolu a hodnocení protokolů Protokol z laboratorních cvičení je dokument, který musí mít určité formální a obsahové náležitosti. Podobně jako různé slohové útvary (vyprávění, popis, fejeton) mají své náležitosti. Hlavička (téma, datum konání praktika, datum odevzdání protokolu, jméno). Materiál a pomůcky (materiál s čím pracuju, pomůcky co k tomu používám). Zadání úkolů, postup (tuto část lze odkázat na návod k práci, který pak musí být k protokolu přiložen, pozor, přesvědčte se, že když píšete - viz návod k práci, tak že návod k práci tu informaci skutečně obsahuje). Vypracování řešení úkolů, uvedení zjištěných hodnot a výsledků pozorování, v případě mikroskopického pozorování pak také obrázky s popisem a uvedením zvětšení + zjištění u jednotlivých úkolů slovní popis, co jste zjistili, jak to dopadlo. Závěr shrnutí výsledků i když píšete dílčí zjištění u každého úkolu, musí protokol obsahovat závěr kde se obecně vyjádříte k výsledkům celého protokolu. Formulace v závěru bývají obecnější, než jednotlivá zjištění a mají shrnující charakter. Včasné odevzdání protokolu (do 14 dnů od konání praktika) Hlavička protokolu Materiál a pomůcky, zadání úkolů Vypracování Závěr Hodnocení práce v hodině především u mikroskopických praktik. Celkem 5 bodů 3 body 5 bodů 20 bodů (30 bodů)* 7 bodů 10 bodů* 50 bodů *Pokud hodnotíme v hodině kvalitu preparátů je hodnocení obsahu rozděleno na 20 bodů v protokolu a 10 bodů za práci v hodině. Pokud v hodně není nic předmětem hodnocení, je obsah v protokolu hodnocen 30 body. Stupnice pro hodnocení: bodů bodů bodů bodů 4