jazyka na myšlení, která popisuje a charakterizuje. Představuje termíny hypotéza jazykového determinismu a hypotéza jazykové relativity (viz

Transkript

1 Úvod Tato diplomová práce se věnuje otázce, zda jazyk ovlivňuje myšlení mluvčích, která má ve světové lingvistice a souvisejících disciplínách dlouhou tradici. Přestože se tomuto tématu věnovali někteří filozofové již dříve, bývají jeho začátky v moderním bádání spojovány s díly Edwarda Sapira ( ) a především Benjamina Lee Whorfa ( ). Od padesátých do osmdesátých let 20. století nebylo toto téma středem zájmu, protože ve světové lingvistice převládala pozice jazykového univerzalismu, který zpochybňoval vliv jazyka na myšlení. Výzkumy v té době probíhaly především v doméně barev (např. Berlin Kay, 1969; Heider, 1972; Kay Kempton, 1984). Zhruba od začátku devadesátých let 20. století se situace obrátila a tomuto tématu je v zahraničí věnována značná pozornost. Bylo uskutečněno velké množství výzkumů, které se snaží vliv jazyka na myšlení experimentálně dokázat, nebo naopak popřít. Tyto zahraniční výzkumy se zaměřují jednak na různé jazykové roviny a gramatické kategorie (např. lexikum, kategorii čísla u podstatných jmen), jednak na různé domény, jako jsou vyjadřování prostoru (např. Levinson et al., 2002; Majid et al., 2004; Li Gleitman, 2000) či barev (např. Roberson et al., 2000, 2005; Kay Regier, 2003). Značná pozornost je v zahraničních výzkumech věnována kategorii gramatického rodu u podstatných jmen referujících k neživým entitám. Uskutečněné výzkumy se zabývají tím, jestli gramatický rod podstatných jmen ovlivňuje jejich sémantický význam. Ve většině těchto výzkumů jsou porovnávány dva či více jazyků, v nichž mají podstatná jména, označující ty samé denotáty, opačný gramatický rod mužský, nebo ženský. Tyto výzkumy se zaměřují na několik otázek. Jednou z nich je, zda podstatná jména stejného rodu jsou mluvčími považována za významově si podobnější (např. Vigliocco et al., 2004; Kousta et al., 2008; Ramos Roberson, 2010). Další otázku představuje, zda gramatický rod ovlivňuje, jak mluvčí tyto entity konceptualizují a jaké jim připisují vlastnosti (např. Sera et al. 1994, 2002; Bassetti, 2007; Forbes et al., 2008). V tomto případě jsou tyto studie založeny na předpokladu, že feminina by měla být konceptualizována jako ženy a mluvčí by jim měli připisovat ženské vlastnosti, zatímco maskulina jako muži a měly by k nim být přiřazovány mužské vlastnosti. Výsledky těchto výzkumů jsou značně diferencované a ovlivněné různými faktory, jako jsou použitá metoda zkoumání, podoba výzkumu, zkoumané jazyky apod. Některé studie například vliv gramatického rodu na konceptualizaci dokládají 9

2 jen pro určité jazyky (španělštinu, francouzštinu apod.), zatímco zejména pro němčinu jej popírají (např. Sera et al., 2002; Vigliocco et al., 2005). Jiné výzkumy nicméně vliv rodu dokládají i v ní (Boroditsky et al., 2003; Saalbach et al., 2012). Tyto studie a rozdílné výsledky jejich výzkumů naznačují to, že zda se v daném výzkumu vliv jazyka na myšlení projeví, či ne, závisí na mnoha faktorech a podmínkách. Podobný výzkum zaměřený na kategorii gramatického rodu podstatných jmen, jako představují zahraniční studie, byl realizován v souvislosti s touto diplomovou prací na českém jazykovém materiálu. Byly uskutečněny dva výzkumy. První výzkum zjišťoval, které škály sémantického diferenciálu nejlépe rozlišují ženský a mužský princip. Na základě tohoto výzkumu bylo vybráno z 25 škál pět, které byly použity v prvním úkolu druhého výzkumu. Druhý výzkum byl uskutečněn na femininních a maskulinních rodových variantách podstatných jmen označujících neživé entity (např. okurek okurka). Jedním z důvodů pro zaměření se na kategorii gramatického rodu v tomto výzkumu bylo, že jednotliví mluvčí češtiny se liší v tom, kterou rodovou variantu u daných slov používají. Lze je tedy vzájemně porovnávat. Dalším důvodem pro tento výzkum byly studie, v nichž se v případě němčiny neukázal vliv gramatického rodu podstatných jmen na jejich sémantický význam a konceptualizaci. Autoři těchto studií pak tento výsledek zdůvodňovali tím, že němčina má tři kategorie rodu (Sera et al., 2002; Vigliocco et al., 2005). Cílem tohoto výzkumu bylo zjistit, zda se vliv gramatického rodu na konceptualizaci podstatných jmen ukáže v českém jazyce, který má také tři rody. Z metodologického hlediska tento výzkum navazuje na zahraniční studie a používá i stejné testovací úkoly. Jeden z nich představuje úkol založený na metodě sémantického diferenciálu, v kterém měli participanti daná slova umisťovat na škálách rozlišujících ženský a mužský princip. Metoda sémantického diferenciálu byla použita v několika zahraničních výzkumech (např. Guiora Sagi, 1978; Konishi, 1993; Bassetti, 2011) V druhém úkolu pak měli účastníci experimentu přiřazovat neživým entitám, k nimž daná podstatná jména referují, ženský, nebo mužský hlas, kterým by mluvily v kresleném filmu. Tuto metodu poprvé ve svém výzkumu použili Serová et al. (1994) a následně byla uplatněna ve značném množství dalších studií (např. Forbes et al., 2008; Ramos Roberson, 2010). Tato diplomová práce se skládá ze dvou základních částí. První je teoretická, druhá je věnována realizovanému výzkumu. První kapitola teoretické části zmiňuje různá pojetí vlivu 10

3 jazyka na myšlení, která popisuje a charakterizuje. Představuje termíny hypotéza jazykového determinismu a hypotéza jazykové relativity (viz podkapitola 1.1). Dále nastiňuje díla Edwarda Sapira a Benjamina Lee Whorfa (viz podkapitola 1.2). Poté objasňuje formální podobu hypotézy jazykové relativity a uvádí její různé typy (viz podkapitola 1.3). V této kapitole jsou také zmíněny způsoby, na jejichž základě jazykové reprezentace působí na nejazykové (viz podkapitola 1.4). Druhá kapitola poměrně široce představuje experimentální výzkumy, které byly na téma vlivu jazyka na myšlení uskutečněny v zahraničí. Třetí kapitola se poté věnuje výzkumům gramatického rodu podstatných jmen. Druhá část této práce se ve čtvrté kapitole zaměřuje na vlastní výzkum. Nejprve charakterizuje kategorii gramatického rodu podstatných jmen v českém jazyce (viz podkapitola 4.1) a uvádí metodologické problémy spojené s tímto typem výzkumů (viz podkapitola 4.2). Poté je v této části popsán a vyhodnocen první výzkum (viz podkapitola 4.3). Následuje podkapitola, která se věnuje druhému výzkumu (viz podkapitola 4.4). Jeho výsledky jsou interpretovány jednak v diskuzi uvedené v této podkapitole (viz oddíl podkapitoly 4.4.4), jednak v závěru této práce. 11

4 1. Teorie jazykové relativity V této kapitole se budu věnovat otázce vztahu jazyka a myšlení. Nejprve stručně představím, co znamenají termíny hypotéza jazykového determinismu a hypotéza jazykové relativity. Poté nastíním díla Edwarda Sapira a především Benjamina Lee Whorfa, kteří ve svých pracích zmiňovali, že jazyk působí na to, jak mluvčí vnímají realitu. Hypotézy jazykového determinismu a relativity jsou jim také často v moderním bádání připisovány. Následně zaměřím pozornost na formální podobu jazykové relativity a různá pojetí vlivu jazyka na myšlení. Na závěr této kapitoly popíši, jak jazyk může ovlivňovat nejazykové reprezentace. 1.1 Termíny hypotéza jazykové relativity a hypotéza jazykového determinismu Termíny hypotéza jazykové relativity a hypotéza jazykového determinismu se vztahují k problematice, zda jazyk ovlivňuje myšlení. Liší se od sebe navzájem tím, jak silný tento vliv postulují. Formulovat tyto hypotézy se na základě Whorfova díla pokusili Brown a Lenneberg (1954) a Brown (1976). Podle Browna a Lenneberga jsou ve Whorfově díle obsaženy tyto dvě myšlenky: svět je odlišně zakoušen a chápán v různých jazykových společenstvích (Brown Lenneberg, 1954, s. 455) jazyk je příčinou specifické kognitivní struktury (Brown Lenneberg, 1954, s. 457) Brown později tyto myšlenky dále rozvíjí a předkládá následující dvě hypotézy: 1) Strukturní rozdíly mezi jazykovými systémy budou, z převážné části, paralelní s nejazykovými kognitivními rozdíly, nespecifikovaného druhu, u rodilých mluvčích dvou jazyků. 12

5 2) Struktura mateřského jazyka silně ovlivňuje či zcela determinuje pohled na svět, který člověk získává, když se učí jazyk. (Brown, 1976, s. 128) První věta vyjadřuje hypotézu jazykové relativity, druhá představuje hypotézu jazykového determinismu. Tyto hypotézy jsou také nazývány jako Whorfova hypotéza nebo Sapir-Whorfova hypotéza 1. Užívání termínu jazyková relativita má oproti těmto pojmenováním jisté přednosti. ( ) označení jazyková relativita, které je více běžné v současné době, má tu výhodu, že usnadňuje rozlišování této hypotézy od jednotlivostí Whorfových názorů, které jsou nekonečné téma výkladových sporů. (Swoyer, Winter 2010 Edition, [online]) 1.2 Edward Sapir a Benjamin Lee Whorf Edward Sapir Edward Sapir ( ) byl americký antropolog a lingvista. Věnoval se studiu jazyků původních obyvatel Severní Ameriky a je pokládán za zakladatele etnolingvistiky. Zabýval se také vztahy mezi jazykem a kulturou, jak se navzájem ovlivňují a jaký je vztah mezi rozdíly v jazycích a rozdíly v jednotlivých kulturách. V Sapirově díle je možné najít myšlenky, které jsou ve shodě s principem jazykové relativity a které zmiňují vliv jazyka na vnímání vnějšího světa. Jedním z úryvků, který Sapirův pohled na vztah jazyka a myšlení dobře ilustruje, je tento: Lidé nežijí v objektivním světě samostatně, nežijí samostatně ani ve světě sociálních aktivit v obvyklém smyslu, nýbrž jsou velkou měrou vydáni na milost určitému jazyku, který se stal vyjadřovacím prostředkem jejich společnosti. Představa, že se člověk přizpůsobuje realitě v podstatě bez použití jazyka a že jazyk je toliko náhodným prostředkem k řešení specifických problémů komunikace a reflexe, je iluzorní. Pravdou je, že svět je do značné míry zkonstruován nevědomě na 1 Označení Sapir-Whorfova hypotéza poprvé pravděpodobně použil Hoijer ( ). (citováno na základě: Koerner, 2002, s. 39) 13

6 základě jazykových zvyklostí společenství To, co vidíme a slyšíme, ale také co prožíváme, je velkou měrou dáno tím, že jazykové zvyklosti našeho společenství predisponují určité interpretace. (Sapir, 1949[1929], citováno na základě: Whorf, 2009[1939], s. 1) V této citované pasáži jsou již formulovány některé myšlenky, které se později objevují u Whorfa. Jednou z nich je, že lidé nežijí v objektivním světě, ale že se jim tento svět vydává na základě jejich jazyka a jazykových zvyklostí. Zároveň je v této pasáži vyjádřeno, že jazyk ovlivňuje, jak tento vnější svět interpretujeme. Jazyk podle Sapira ovlivňuje také to, jak lidé vnímají svět: I poměrně jednoduché akty vnímání jsou větší měrou, než se možná domníváme, vydány na milost společenským schématům nazývaným slova. (Sapir, 1949[1929], s. 162) Jazyky se také podílejí na vytváření reality, v níž mluvčí žijí. Jazyk však neovlivňuje pouze vnímání mluvčího jako individuální bytosti, ale působí na to, jak je svět vnímán celým společenstvím: Žádné dva jazyky si nejsou dostatečně podobné na to, aby mohly být chápány tak, že zobrazují stejnou sociální realitu. Světy, v nichž rozdílná společenství žijí, jsou odlišné světy, nikoli stejné světy pouze odlišně pojmenované. (Sapir, 1949[1929], s. 162) Benjamin Lee Whorf Benjamin Lee Whorf ( ) vystudoval chemii a poté až do konce života pracoval jako požární pojišťovací agent. Mimoto se amatérsky věnoval lingvistice a studoval jazyky původních obyvatel Severní Ameriky, např. nahuatl (skupina příbuzných jazyků a nářečí jutoaztécké jazykové rodiny, které jsou rozšířené v horských oblastech centrálního Mexika a v okolí hlavního města Ciudad de México). Později začal tyto jazyky studovat na Univerzitě Yale, kde byl jeho učitelem Edward Sapir. Whorf se na Yale věnoval především hopijštině (juto-aztécký jazyk původního obyvatelstva na území státu Arizona ve Spojených státech amerických). Jeden rok zde také přednášel antropologii. Během svého života napsal množství 14

7 článků, které vycházely v nejrůznějších odborných i méně odborných časopisech. V padesátých letech 20. století vyšel z jeho článků posmrtný výbor Language, Thought, and Reality (1956), který Whorfovo dílo blíže představuje. Podle Whorfa jazyk ovlivňuje, jak mluvčí vnímají realitu. Mluvčí jsou při jejím pozorování, při klasifikaci a organizování svých zkušeností apod. ovlivněni svým jazykem a jeho strukturou. Jelikož se jednotlivé jazyky vzájemně odlišují, mluvčí různých jazyků nevnímají svět zcela shodně. Ne všem mluvčím se zobrazuje stejný obraz univerza. Jazyk může ovlivňovat, jakým způsobem mluvčí vnější svět segmentují, jakých vztahů si v něm všímají, co v něm vnímají zřetelněji a co naopak přehlížejí: Jsme tak zasvěceni do nového principu relativity, který říká, že všichni pozorovatelé nejsou vedeni stejnými fyzickými důkazy k tomu samému obrazu univerza, pokud jejich jazyková zázemí nejsou podobná nebo nemohou být nějakým způsobem porovnatelná. (Whorf, 1956a[1940], s. 214) Přestože Whorf nikdy uceleně nepodal, co jazyková relativita přesně znamená, v následujícím úryvku volně formuluje, jak ji pojímá: ( ) princip jazykové relativity znamená, neformálně řečeno, že zřetelně odlišné gramatiky vedou mluvčí k odlišným pozorováním a odlišným hodnocením zevně podobných aktů pozorování, a proto nejsou [tato pozorování a hodnocení vloženo Š. M.] ekvivalentní, protože pozorovatelé musí dospět k poněkud odlišnému pohledu na svět. (Whorf, 1956b[1940], s. 221) Vliv jazyka na myšlení se podle Whorfa uplatňuje v souhře jednotlivých jazykových rovin a spočívá v jeho samotné komplexnosti. Jazyk se svou celkovou strukturou představuje způsob členění světa: Nezávisí ani tak na gramatickém SYSTÉMU (např. na časech, podstatných jménech apod.) daného jazyka, jako spíše na způsobu popisování zkušenosti, který se v jazyce ustálil jako jazykový zvyk a jenž prochází všemi rovinami jazyka ( ). (Whorf, 2009[1939], s. 15) 15

8 Na jednu stranu připisuje Whorf jazyku velkou důležitost při pozorování a kategorizování vnějšího světa mluvčími. Na druhou stranu podle něj existují procesy vědomí, které leží pod úrovní jazyka a jazyku předcházejí. Tyto procesy jsou podle Whorfa univerzální pro všechny jedince, ať je jejich jazyk jakýkoli: Má vlastní studia naznačují, alespoň mně, že jazyk je přes všechny jeho majestátní funkce v jistém smyslu povrchová ozdoba stojící nad hlubšími procesy vědomí, které nutně předcházejí jakékoli komunikaci ( ). (Whorf, 1956[1941], s. 239) U Whorfa je též vyjádřena snaha najít základ, jehož prostřednictvím by bylo možné porovnat jednotlivé jazyky mezi sebou a jenž by byl nezávislý na jakémkoli z těchto jazyků: Abychom porovnali způsoby, kterými různé jazyky odlišně segmentují tu samou situaci nebo prožitek, musíme být schopni analyzovat či segmentovat prožitek nejprve nezávisle na jakémkoli určitém jazyce či jazykovém původu, tedy takovým způsobem, který bude stejný pro všechny pozorovatele. (Whorf, 1956[1939], s. 162) Whorfovo dílo je ve vztahu k hypotézám jazykové relativity a determinismu značně problematické. Whorf sám totiž nikdy tyto hypotézy uceleně neformuloval, i když je s nimi často spojován. V různých jeho článcích je možné nalézt pasáže, které se otázce vztahu jazyka a myšlení věnují. Nicméně je pro jejich útržkovitost a často významovou mnohoznačnost obtížné na jejich základě interpretovat, co Whorf jazykovou relativitou přesně myslel. Tento problém trefně vystihuje anekdotická historka týkající se Maxe Blacka, britsko-amerického filozofa ( ), který jednou v zoufalství vyhodil ruce vzhůru a navrhl, že smělý kandidát na Ph.D. by neměl problém předložit alespoň 108 verzí whorfianismu. (citováno na základě: Koerner, 2002, s. 41) Whorf ve svém díle neformuloval vědeckou hypotézu v pravém smyslu slova, což je třeba mít na paměti při interpretaci jeho díla. ( ) jazyková relativita, jak je postulována Boasem, Sapirem a Whorfem, není hypotéza v tradičním smyslu, ale axiom, část počáteční epistemologie a metodologie jazykové antropologie. (Hill Mannheim, 1992, s. 383) Whorf sám navíc hovoří o principu jazykové relativity, a nikoli o hypotéze. (Pokorný, 2010, s. 36) Whorfovo, potažmo Sapirovo dílo je potřeba chápat v jejich historickém kontextu. Lingvistika 16

9 v Severní Americe se v první polovině 20. století vymezovala proti eurocentrickému zaměření lingvistiky 19. století v Evropě. Západní civilizace byla v některých kruzích chápána jako nadřazená ostatním civilizacím, jež byly brány za méněcenné. Podobně byly pojímány i západní jazyky, které byly považovány za rozvinutější než ostatní jazyky, na něž bylo nahlíženo jako na primitivní. (Vandewynckel, 2008, s. 16) Jazykový relativismus byl do jisté míry odpovědí na tento eurocentrismus. Zároveň Whorf nikdy nepostuloval, že by jazyk ovlivňoval myšlení tak silně, jak vyjadřuje hypotéza jazykového determinismu, podle níž se mluvčí z vlivu jazyka nemohou v podstatě osvobodit. Whorfova hypotéza byla kritizována a diskreditována ze strany jazykového univerzalismu a univerzální gramatiky, stejně tak generativní gramatiky Noama Chomského, které byly dominantním paradigmatem v americké lingvistice od šedesátých do osmdesátých let 20. století. Tyto teorie jsou založeny na předpokladu, že všechny jazyky jsou si v základu podobné a že se liší jen povrchově. Výzkumy, které dospěly k závěru, že existují jazykové univerzálie (např. Berlin Kay, 1969; Heider, 1972), byly považovány za argument proti Whorfově hypotéze. Takové pojetí je ve vztahu k Whorfovu dílu zkreslující. Jak bylo patrné výše, Whorf netvrdil, že by neexistoval žádný univerzální základ lidské kognice stejný pro všechny jedince. Whorf se však na tento základ nezaměřoval. Středem jeho zájmu naopak bylo, jak rozdílnosti mezi jazyky ovlivňují mluvčí těchto jazyků, jejich myšlení a vnímání. Z výše uvedených důvodů je více než vhodné oddělovat hypotézy jazykového determinismu a jazykové relativity, tak jak jsou často pojímány, od samotného Whorfova díla, protože se mohou značně rozcházet. 1.3 Formální podoba jazykové relativity 2 a její různé typy Existují různá pojetí jazykové relativity. Všechna se však shodují v tom, že zmiňují tři základní složky, které jsou spojeny dvěma vztahy. Těmito třemi složkami jsou: jazyk, myšlení a realita. V souvislosti s jazykovou relativitou jsou v případě jazyka zkoumány jeho morfologické, syntaktické, fonologické apod. vlastnosti. Pod myšlení spadají různé kognitivní 2 V tomto případě je termín jazyková relativita použit v širším pojetí jako nadřazený pojem, pod který spadají různé teorie vlivu jazyka na myšlení, tedy i hypotéza jazykového determinismu. Hypotéza jazykové relativity může být také chápána v užším pojetí, při němž je pojímána na základě dichotomie slabý silný vliv jazyka na myšlení. Jazyková relativita představuje slabý vliv, zatímco silný vliv je spojován s jazykovým determinismem. 17

10 procesy, jako je vnímání, pozornost, paměť, klasifikace, konceptualizace apod. Realitu pak představuje každodenní zkušenost či nějaký specializovaný kontext. Mezi těmito třemi složkami jsou tyto dva následující vztahy: Jazyk představuje interpretaci reality a jazyk může ovlivnit myšlení o této realitě. (Lucy, 1997, s. 294) Interpretace reality je výběrovým aktem, při němž jsou z reality vybírány její různé aspekty, které jsou pak vyjadřovány jazykem (např. jeho strukturou, morfologií). Vliv jazyka na myšlení znamená, že jazyk, v němž je tato interpretace reality zachycena (např. v kategorii gramatického rodu u podstatných jmen), ovlivňuje kognitivní procesy. Jednotlivá pojetí hypotézy jazykové relativity se pak liší v tom, jak těsný postulují vztah mezi jazykem a myšlením, případně které části kognice jazyk podle nich ovlivňuje. Z hlediska dichotomie silný slabý vztah mezi jazykem a myšlením je možné od sebe odlišit hypotézu jazykového determinismu a jazykové relativity v jejím užším smyslu Hypotéza jazykového determinismu Hypotéza jazykového determinismu mezi jazykem a myšlením postuluje těsný vztah. Lze říci, že mezi nimi předpokládá příčinnou souvislost. (Hardin Banaji, 1993, s. 280) Problematické v tomto případě je, že by jazyk zcela determinoval pohled mluvčího na svět a jeho kognitivní procesy. Z teoretického hlediska lze jen těžko akceptovat, že by se mluvčí z tohoto vlivu jazyka nemohli osvobodit, respektive pouze ve výjimečných případech. (Lucy, 1992a, s. 3) Hypotézu jazykového determinismu lze odmítnout i na základě experimentů. Mluvčí různých jazyků se například sice poměrně značně liší v tom, jak dané entity pojmenovávají, ale vykazují velmi podobné výsledky, jak tyto pojmenované entity vnímají. Napříč jazyky existuje velké množství rozdílných názvů pro nádoby (např. lahve, skleničky), nicméně mluvčí různých jazyků je vnímají velmi podobně. (Malt et al., 1999) Toto zjištění naznačuje, že mezi jazykem a myšlením existuje volný vztah, což stojí proti hypotéze jazykového determinismu. Nicméně některé studie dokládají i jazykový determinismus. Tyto studie však v dnešní době představují minoritní pozici. Jedna z mála těchto studií, která tuto pozici zastává, se zabývá numerickou kognicí. Gordon (2004) zkoumal mluvčí jazyka pirahã v Amazonii. V tomto jazyce nejsou množství označující počet vyšší než dva počítána, ale označována jako 18

11 mnoho 3. Mluvčí tohoto jazyka dosahovali při úkolech, v nichž počet jednotek byl vyšší než dva či tři, slabých výsledků Hypotéza jazykové relativity Hypotéza jazykové relativity mezi jazykem a myšlením naopak předpokládá poměrně volný vztah. To znamená, že myšlení mluvčích může probíhat nezávisle na jazyku, nicméně jazyk velkou část myšlení a kognitivních procesů ovlivňuje. Tato hypotéza je v současné době značně akceptována jak z teoretického, tak experimentálního hlediska. Mnoho studií svědčících o jazykové relativitě dospívá k závěru, že jazyk ovlivňuje nejazykové kognitivní procesy jen za určitých podmínek, do určité míry, v určité konkrétní doméně apod. Jazyk například může ovlivňovat, na jakém místě děláme hranice mezi kategoriemi nebo jak vnímáme barvy. Hypotézu jazykové relativity je potřeba odlišit od jazykové diverzity, u níž chybí vztah jazyka k myšlení, a od kulturní relativity, která představuje celou řadu různých rozdílů mezi společenstvími. U jazykové relativity jde pouze o strukturní rozdíly mezi jazyky. (Lucy, 1997, s. 295) Hypotéza myšlení pro mluvení Užší vymezení vlivu jazyka na myšlení v rámci jazykové relativity představuje hypotéza myšlení pro mluvení, kterou formuloval Dan Slobin (1996, 2003). Slobin namísto pojmů jazyk a myšlení pracuje s koncepcí myšlení pro mluvení. Jde o formu myšlení, která se aktivuje při komunikaci v okamžiku, kdy mluvčí formuluje výpověď před jejím pronesením. Formulování výpovědi je považováno za selektivní akt, za jistou schematizaci. Myšlení pro mluvení zahrnuje vybírání těch typických znaků objektů a událostí, které (a) odpovídají nějaké konceptualizaci události a (b) jsou snadno kódovatelné v jazyce. (Slobin, 1996, s. 76) Tento selektivní akt je ovlivňován gramatikou daného jazyka. Například mluvčí angličtiny se díky tomu, že v angličtině existuje průběhový čas, zaměřují na průběh události. Při popisu události volí mezi tím, jestli se událost uskuteční v jednom momentu, nebo tím, jestli probíhá 3 V jazyce pirahã existuje tento systém čísel: hói (klesavá intonace) = jedna, hoí (stoupavá intonace) = dva, baagi nebo aibai = mnoho označuje počet vyšší než dva. (Gordon, 2004, s. 496) 19

12 po nějakou dobu. Naopak mluvčí, jejichž jazyk průběhový čas, respektive ani dokonavý a nedokonavý vid nemá, se na průběh události nezaměřují. Slobin na základě svých výzkumů uvádí, že někteří mluvčí se snaží průběhovost události vyjádřit nějakým jiným gramatickým prostředkem, pokud k tomu v jejich jazyce žádný speciální neexistuje. Například někteří mluvčí hebrejštiny k popisu událostí probíhajících v jednom momentu a těch, které probíhají nějakou dobu, používali kontrast mezi minulým časem prostým a přítomným časem. Tato jazyková kreativita, jež není ustálena v gramatice daného jazyka, je však výjimkou. Slobin výsledky svých zkoumání shrnuje a říká, že kategorie, které nejsou gramatikalizovány v mateřském jazyce [mluvčích vloženo Š. M.], jsou obvykle ignorovány, zatímco ty, jež gramatikalizovány jsou, bývají vyjadřovány už od tří let věku. (Slobin, 1996, s. 83) Svou hypotézu Slobin (2003) později dále rozvádí. Uvádí, že neexistuje jen myšlení pro mluvení, ale také například myšlení pro psaní a myšlení pro překládání. Dále přichází s tím, že tento kognitivní efekt jazyka se nemusí vztahovat jen na produkci, ale také na recepci. Takový efekt by podle něj bylo možné nazvat jako čtení/poslouchání pro představivost, tedy vliv jazyka na mentální představivost mluvčích. (Slobin, 2003, s. 172) Další typy hypotézy jazykové relativity Wolff a Holmes (2010) přicházejí se strukturovanějším schématem (viz schéma 1 na následující straně), jak může jazyk ovlivňovat myšlení. Toto jejich schéma reflektuje výsledky současných výzkumů, které v posledních letech dospívají k širokému spektru subtilněji diferencovaných výsledků. Podle Wolffa a Holmese vyčleňování jazykové relativity jen jako slabší formy jazykového determinismu a následné rozlišování vztahu mezi jazykem a myšlením pouze na základě distinkce silný slabý (tedy determinismus na straně jedné, relativita na straně druhé) příliš zjednodušuje mnohem složitější podstatu tohoto problému. (Wolff Holmes, 2010, s. 1) Někteří autoři zmiňují, že je důležité, aby tyto výzkumy zabývající se jazykovou relativitou zkoumaly případný vliv jazyka na myšlení a kognitivní procesy mnohem diferencovaněji. Měly by se například zabývat tím, jak a za jakých podmínek jazykové kategorie ovlivňují pojmy, kategorizaci a kognitivní procesy. (Saalbach Imai, 2007, s. 500) 20

13 Schéma 1: Kategorie a podkategorie různých hypotéz možného vlivu jazyka na myšlení (Schéma převzato z: Wolff Holmes, 2010, s. 2) Z uvedeného schématu je možné podle Wolffa a Holmese z teoretického hlediska a na základě výsledků experimentů odmítnout dvě kategorie: jazyk jako jazyk myšlení a jazykový determinismus. Proti jazyku jako jazyku myšlení lze například argumentovat zjištěním, že i malé děti, které si ještě neosvojily jazyk, vykazují známky jistých forem myšlení. (Wolff 21

14 Holmes, 2010, s. 2) Problematika udržitelnosti jazykového determinismu byla zmíněna již výše (viz oddíl podkapitoly 1.3.1). U zbylých kategorií schématu se myšlení a jazyk strukturně liší. Spadají sem tři kategorie podle časové následnosti vztahu mezi myšlením a jazykem. Jde o tyto kategorie: (1) myšlení před jazykem, (2) myšlení současně s jazykem a (3) myšlení po jazyce. (1) K myšlení před jazykem dochází těsně před tím, než je jazyk použit. Tento typ myšlení je spojen s produkcí řeči. Mluvčí různých jazyků zaměřují při formulaci výpovědi pozornost na odlišné aspekty reality či zkušenosti v závislosti na gramatických kategoriích ve svém jazyce. Do tohoto typu myšlení patří již uvedené myšlení pro mluvení (viz oddíl podkapitoly 1.3.3). (2) Při myšlení současně s jazykem jsou jazykové a nejazykové procesy aktivovány současně. Do tohoto typu myšlení spadají dvě podkategorie. Jednou z nich je jazyk jako konkurent, druhou jazyk jako prostředek podnícení. V případě první podkategorie jazyk jako konkurent spolu jazykové kódy (např. jména barev) soupeří s nejazykovými kódy (např. samotné barvy v realitě). Při vzájemném souladu těchto kódů se zvyšuje rychlost a přesnost kognitivních procesů. Pokud tyto kódy stojí proti sobě, rychlost a přesnost kognitivních procesů se naopak snižuje. Mluvčí si například mohou lépe pamatovat fokální barvy jejich vlastního jazyka než jazyka cizího. U druhé podkategorie jazyk jako prostředek podnícení jazykové reprezentace umocňují/podněcují nejazykové reprezentace. Mluvčí vykonávají některé úlohy daným způsobem pouze tehdy, když jazykové a nejazykové reprezentace probíhají společně. Pokud by jedna z těchto reprezentací působila sama o sobě, mluvčí by tyto úkoly takto neprováděli. Například naučit se rozlišovat mezi dvěma kategoriemi je rychlejší, pokud jsou tyto kategorie jazykově pojmenovány (jazyková reprezentace), a to i přesto, že jejich rozdílnost je zřejmá i vizuálně (nejazyková reprezentace). (3) Myšlení po jazyce znamená, že dlouhodobé užívání jazyka či nějaké jazykové kategorie může habituální pozornost mluvčího zaměřit na určité vlastnosti světa. Užívání jazyka může také v kognici mluvčích vyvolat určité pochody, které jimi budou uplatňovány i při nejazykových úlohách. Pod tento typ myšlení patří podkategorie jazyk jako reflektor a jazyk jako spouštěč. Podkategorie jazyk jako reflektor představuje takové působení jazyka, při němž dochází k tomu, že některé aspekty světa jsou výraznější a lépe zjevné než ostatní. Dlouhodobé užívání jazyka, v 22

15 němž je kategorie jmenného gramatického rodu, může například ovlivnit, jaké vlastnosti mluvčí tohoto jazyka připisují neživým objektům. Některé výzkumy naznačují, že pokud slova referující k neživým objektům mají mužský gramatický rod, mluvčí tyto objekty spojují s mužskými vlastnostmi. V případě ženského rodu je naopak spojují s ženskými vlastnostmi. Druhou podkategorii u tohoto typu myšlení představuje jazyk jako spouštěč, u níž jazyk může vyvolat (naprimovat) určité procesy v kognicích mluvčích, jež přetrvávají, i když jazyk už není dále používán. 1.4 Jak může jazyk ovlivňovat nejazykové reprezentace V souvislosti s jazykovou relativitou představuje jednu z otázek, jakým způsobem jazyk a jeho kategorie mohou ovlivňovat nejazykové reprezentace. Majidová et al. (Majid et al., 2004, s. 113) popisují čtyři kognitivní procesy, na jejichž základě k tomuto ovlivňování může docházet. Některé z nich již byly naznačeny v předchozím schématu. 1. Ladění vnímání a pozornosti Systém vnímání může být ovlivněn zkušenostmi mluvčích s užíváním jazyka. Mluvčí jsou potom zvyklí vnímat specifické rysy v okolí. Stejně tak může být prostřednictvím jazyka zacilována pozornost mluvčích určitým směrem a na určité kvality. Takový případ představuje schopnost mluvčích rozeznávat jen takové fonémy, jež v jejich jazyce rozlišují význam. U fonémů, které v něm fonologickou platnost nemají, se tato schopnost značně oslabuje. 2. Re-reprezentace Počáteční reprezentace a pojmy mohou být v průběhu času překódovány na základě vlivu jazyka, jak se ho mluvčí učí a užívá jej. Takové překódování může představovat postupně vzrůstající zkušenost mluvčího s danou doménou, tzv. přechod ze stadia nováčka do stadia experta. Děti se například při osvojování daného jazyka učí, jak jsou v něm rozlišovány a pojmenovávány barvy. Zpočátku jim toto rozlišování a pojmenovávání jednotlivých barev činí potíže, jelikož pojmenování barev neodráží, jak jsou barvy vnímány. Postupem času se však v pojmenovávání a rozlišování barev zdokonalují, až pro ně ve většině případů nepředstavují žádný problém. 23

16 3. Strukturní přenášení Při strukturním přenášení jsou na základě konkrétních situací mezi konceptuálními reprezentacemi utvářeny vztahové podobnosti vyššího řádu. Jazyk v průběhu tohoto přenášení obrací pozornost mluvčích na ty jevy, které mají být navzájem porovnávány. Dané slovo se například vyskytuje v různých situacích a mluvčí z nich abstrahují jisté podobnosti, skrze něž se učí nové kategorie. Takovým případem může být kategorie gramatického rodu podstatných jmen. Mluvčí mohou slova stejného gramatického rodu považovat za významově si podobnější než slova jiného rodu. 4. Náročnost zpracování Mezijazykové odlišnosti, např. mezi sémantickými kategoriemi, mohou způsobovat rozdíly v náročnosti zpracování jinak shodných kognitivních procesů. Příkladem toho může být rozdíl mezi mluvčími japonštiny a mluvčími jazyka, v němž je užíván absolutní referenční rámec (neměnné orientační body, např. sever, jih) pro určování polohy předmětů v prostoru a při mluvení o prostoru, pokud tito mluvčí mají ukázat směr cesty. Mluvčí jazyka, v němž je užíván absolutní referenční rámec, použije při ukazování cesty tento systém bez dalších doprovodných gest. Mluvčí japonštiny někdy použije tuto absolutní referenci, ale často ji právě doplní dalšími gesty, jež tomuto ukazování předcházejí. Jsou jimi například letmý pohled na viditelné části cesty či otočení ramena, které ukazují, že mluvčí si danou cestu v paměti vizuálně vybavuje a že uplatňuje relativní referenční rámec (mluvčí prostorově vztahuje předměty vzhledem ke svému tělu). 24

17 2. Empirické výzkumy vlivu jazyka na myšlení a kognici 2.1 Problematika empirických výzkumů Přibližně od počátku devadesátých let 20. století probíhá v zahraničí velké množství empirických výzkumů zabývajících se jazykovou relativitou. Do té doby bylo těchto výzkumů uskutečněno velmi málo. Výjimku představovala například doména barev, která byla předmětem badatelského zájmu již od padesátých let 20. století. Jedním z důvodů tohoto nedostatku výzkumů mohla být situace v hlavním proudu psychologie, lingvistiky a kognitivních věd od padesátých let 20. století, v nichž měly silný vliv vývojová psychologie Jeana Piageta a generativní lingvistika Noama Chomského. Ty předpokládaly, že základní kognitivní procesy jsou univerzální, všechny jazyky jsou si podobné (mají stejnou hloubkovou strukturu, která je zároveň vrozená) a myšlení ovlivňuje jazyk. Zkoumat na základě těchto předpokladů, jak různé jazyky ovlivňují myšlení, se nejevilo jako smysluplné. (Lucy, 1996, s ) Nedostatek výzkumů vztahu jazyka a myšlení zapříčinila patrně také samotná komplikovanost této problematiky. Tento typ empirických výzkumů totiž představuje interdisciplinární otázku, poněvadž spojuje lingvistiku s psychologií, kognitivními vědami apod. Malé množství výzkumů způsobila pravděpodobně i obtížnost odlišit vliv jazyka na myšlení od ostatních případných vlivů, např. kultury, které je jazyk součástí. Náročnost empirických výzkumů, které zkoumají vliv jazyka na myšlení, dále vychází ze složitosti vnitřní struktury jak jazyka, tak myšlení a kognice. Myšlení a kognici obecně mohou ovlivňovat jevy z různých jazykových rovin, ale také jejich kombinace. Někdy je velmi komplikované přesně určit, která jazyková rovina či část gramatiky myšlení a kognici v daném výzkumu ovlivnila, příp. které jejich složky (percepci, paměť apod.). Pokud se ve výzkumu ukáže, že zkoumaný jazykový jev ovlivnil ten aspekt kognice, na nějž byl experiment zaměřen, zůstává dále nejasné, zda tento jazykový jev neovlivnil i některé další aspekty kognice. Stejně tak zůstává otázkou, zda na zkoumaný aspekt kognice nepůsobí také další jazykové jevy. Závěry výzkumů je z tohoto důvodu velmi obtížné zobecňovat. (Swoyer, Winter 2010 Edition, [online]) 25

18 Vliv jazyka na myšlení lze experimentálně zkoumat v různých jazykových rovinách a jeho částech. Mohou jimi například být: Gramatika Gramatické rozdíly mezi jednotlivými jazyky, jako jsou jejich různá morfologie a syntax, mohou ovlivňovat kognici mluvčích. Například výzkum vztahu gramatického čísla ke kategorizaci předmětů u mluvčích angličtiny a yucatanské mayštiny (viz Lucy, 1992b). Lexikum Lexikální odlišnosti mezi různými jazyky, které prostřednictvím svého lexika rozdílně člení a kategorizují vnější svět, mohou působit na myšlení mluvčích. Některé jazyky například segmentují barevné spektrum, které představuje kontinuum, na jiných místech než jiné jazyky. To může ovlivňovat, jak mluvčí jednotlivých jazyků vnímají barvy. Metafory Jazyky se liší tím, jaké metafory používají k vyjadřování stejných pojmů apod. Například mluvčí různých jazyků používají odlišné prostorové metafory k vyjadřování časových vztahů. Na základě těchto prostorových metafor pak o času smýšlejí rozdílně (viz Boroditsky, 2001; Boroditsky et al., 2010). (Swoyer, Winter 2010 Edition, [online]) 2.2 Typy empirických výzkumů Jak bylo zmíněno výše, hypotéza jazykové relativity postuluje vztahy mezi jazykem, myšlením a realitou. Podle Lucyho (1997) je možné v rámci empirických výzkumů rozlišit tři typy přístupů podle toho, od které z těchto tří složek vycházejí. První představuje strukturně zaměřený přístup. Výzkumy tohoto typu vycházejí od rozdílů mezi jazyky v jejich významové struktuře a sledují, jak se tyto rozdíly projeví v chování mluvčích. U mluvčích dvou jazyků s odlišnou gramatickou kategorií čísla či času je například zjišťováno, zda má tento jazykový rozdíl vliv na to, jak mluvčí kategorizují předměty, řeší paměťové úlohy apod. Druhým přístupem je doménově zaměřený. Tento typ výzkumů začíná u určité domény reality a zabývá se tím, jak tuto doménu různé jazyky vyjadřují, zda stejně, či rozdílně. Některé výzkumy například zkoumaly, jak jednotlivé jazyky vyjadřují prostorové vztahy. Pokud je vyjadřovaly odlišně, bylo zjišťováno, zda tyto rozdíly ovlivňují kognitivní procesy mluvčích 26

19 (např. paměť). Třetí přístup je zaměřený na chování. Takovýto přístup vychází od odlišností v chování mluvčích a poté je hledán původ těchto odlišností v jazyce. Příkladem tohoto přístupu je vyšetřování nehod v zaměstnání, respektive menší nehodovosti ve Švédsku a u mluvčích švédštiny než ve Finsku a mluvčích finštiny. Ve Finsku je totiž pracovní proces v továrnách více zaměřen na jednoho individuálního pracovníka, zatímco ve Švédsku na celkový výrobní proces, což vede k jeho lepší organizovanosti a tím i k nižší nehodovosti. (Lucy, 1997, s ) 2.3 Experimentální výzkumy jazykové relativity Experimentální výzkumy zkoumající hypotézu jazykové relativity probíhají v nejrůznějších kognitivních doménách. V této části některé z těchto výzkumů blíže představím Doména barev Barvy v současnosti představují jednu z nejlépe prozkoumaných domén vzhledem k teorii jazykové relativity. Experimentální výzkumy v této doméně mají dlouhou tradici. Jako v jedné z mála domén probíhaly již od padesátých let 20. století. Příčina toho, proč právě tato doména se těší takovému zájmu, je dvojí. Na jednu stranu se barvy jevily jako oblast, v které by mohla být prokázána teorie jazykové relativity. Ta předpokládala, že jednotlivé jazyky rozdělují barevné kontinuum do kategorií pomocí barevných termínů arbitrárně a že odlišnosti v barevných termínech mezi jednotlivými jazyky způsobují rozdílnosti v kognici mluvčích. Na druhou stranu se některé výzkumy snažily na barvách prokázat jazykový univerzalismus. Podle něj barevná pojmenování odrážejí univerzální tendence. Různé jazyky rozdělují barevné spektrum a pojmenovávají barvy velmi podobně. Předpokladem pro univerzalismus bylo, že všichni lidé by kvůli své biologické podobnosti měli barvy vnímat relativně shodně, což by se mělo odrážet i v barevné terminologii. V případě univerzalismu jde o tzv. fokální barvy, které představují nejlepší příklady daných barevných kategorií. (Pokorný, 2010, s. 235) Výzkumy Berlina a Kaye (1969) a Heiderové (1972) poukazovaly k existenci jazykových 27

20 univerzálií a byly přijímány jako důkaz univerzalismu proti jazykové relativitě. Berlin a Kay (1969) dospěli k tomu, že různé jazyky (z odlišných jazykových rodin) používají velmi omezené množství základních barevných termínů. Těchto základních barevných termínů je jedenáct (osm chromatických barev a tři achromatické). Dále objevili, že mluvčí různých jazyků považují za nejlepší příklady těchto základních barev přibližně stejné barevné odstíny. Tento výzkum byl obecně přijímán jako důkaz proti hypotéze jazykové relativity. Ve skutečnosti tvrzení o základních barevných termínech pojednává o omezeních vůči jazykové diverzitě. (Lucy, 1997, s ) Další výzkum naznačující existenci jazykového univerzalismu uskutečnila Heiderová (1972). Ve své studii se zabývala tím, zda se mluvčí angličtiny a jazyka dani, žijící na Nové Guineji, budou lišit v zapamatování si fokálních a nefokálních barev. Experiment zkoumal, jestli si mluvčí jazyka dani budou lépe pamatovat fokální barvy než nefokální, a to i přesto, že v jejich jazyce základní barevné termíny prakticky chybí (jsou v něm pouze dva a barvy jsou k nim přiřazovány spíše na rozdílnosti v jasnosti než odstínu) a rozdíl mezi fokálními a nefokálními barvami tedy není v tomto jazyce obsažen. Jak mluvčí angličtiny, tak jazyka dani si fokální barvy pamatovali přesněji než barvy nefokální. Tento výsledek byl stavěn proti teorii jazykové relativity, podle níž by se paměť pro barvy u mluvčích různých jazyků měla lišit ve shodě s odlišnými barevnými termíny. Výzkum Heiderové (1972) podrobili ve své studii kritice Lucy a Shweder (1979). Zpochybnili jednak volbu mluvčích jazyka dani jako kontrolní skupiny, poněvadž v jejich jazyce jsou termíny pouze pro dvě základní barvy, ale především podobu barevných stimulů, které Heiderová použila. Lucy a Shweder upozornili na to, že vzorky fokálních a nefokálních barev byly sestaveny ve prospěch barev fokálních. Nefokální barvy bylo totiž obtížnější identifikovat. Tento nedostatek v uspořádání souborů barev Lucy a Shweder odstranili a poté provedli podobný experiment jako Heiderová. Na rozdíl od jejího výzkumu se toho jejich zúčastnili jen mluvčí angličtiny. Experiment byl založen na tom, že mluvčím byl vždy ukázán žeton nějaké barvy a ti měli následně ze souboru barev vybrat tu samou. Neukázal se zde žádný významný rozdíl mezi fokálními a nefokálními barvami. K podobným výsledkům Lucy a Shweder dospěli i při experimentech, které navazovaly na výzkum Heiderové ohledně krátkodobé a dlouhodobé paměti ve spojitosti s barvami a jejich pojmenováním. (Lucy Shweder, 1979, s ) Na základě těchto experimentů Lucy a Shweder na rozdíl od Heiderové postulovali, že jazyk pravděpodobně zapamatování si barev ovlivňuje. Zároveň však zmínili, že jej nelze považovat 28

21 za faktor jediný. Podle nich může jazyk sloužit jako vysoce efektivní prostředek pro zapamatování si barev, který pravděpodobně působí nezávisle na fokálnosti a nemusí záviset na individuálních schopnostech kódujícího a dekódujícího, avšak nejspíše odráží pravidelnosti na úrovni řečového společenství. (Lucy Shweder, 1979, s. 599) Robersonová et al. (2000) provedli experiment s mluvčími jazyka berinmo (jazyk na Papui- Nové Guineji), v němž replikovali výzkum Heiderové (1972), který uskutečnila s mluvčími jazyka dani. Na rozdíl od Heiderové se jim například nepodařilo dokázat, že by si mluvčí fokální barvy pamatovali lépe než barvy nefokální. Ve své studii oponují tomu, že by kategorizace barev byla založena na neurofyziologii determinované od narození. Místo toho postulujeme, že hranice mezi barevnými kategoriemi jsou vymezeny především na základě jazyka. (Robersonová et al., 2000, s. 394) Autoři studie však zároveň uznávají, že kategorizace barev je do určité míry omezena také vlastnostmi zrakového systému. Proti univerzalistickému pojetí pojmenování barev stojí dále například studie Robersonové et al. (2005). Některé výzkumy naopak naznačují, že v pojmenování barev existuje univerzalistická tendence (např. Kay Regier, 2003; Franklin et al., 2004). Poněkud odlišný pohled na vztah hypotézy jazykové relativity a jazykového univerzalismu přináší výzkum, který realizovali Kay a Kempton (1984). Tito autoři zkoumali, zda lexikální rozdíl v termínech pro zelenou a modrou barvu v angličtině a v jazyce tarahumara (jutoaztécký jazyk v severním Mexiku) ovlivňuje to, jak mluvčí hodnotí subjektivní vzdálenosti mezi těmito barvami. Tato vzdálenost vyjadřuje, jak podobné, či rozdílné si tyto barvy podle mluvčích jsou. Angličtina má pro tyto barvy dvě lexikální jednotky, zatímco jazyk tarahumara jen jednu siyóname. Mluvčí angličtiny by díky této rozdílnosti obsažené v jejich jazyce měli barvy na rozhraní zelená modrá odlišovat přesněji. Respondentům byly vždy ukázány tři barevné žetony náležející do barevného spektra zelená modrá. Poté měli rozhodnout, který z těchto žetonů se barevně nejvíce odlišuje od zbylých dvou. Mluvčí angličtiny zveličovali ve shodě se svým jazykem subjektivní vzdálenost barev na rozhraní zelená modrá. Lišili se tedy od mluvčích jazyka tarahumara, což odpovídá Sapir- Whorfově hypotéze. (Kay Kempton, 1984, s. 72) Kay a Kempton zmiňují, že výsledek mohl být ovlivněn tzv. strategií pojmenování. Barvy použité v experimentu si totiž často byly velmi podobné. Pro mluvčí tak bylo obtížné rozhodnout, která z nich je nejvíce odlišná. Mohli tedy jako dvě nejvíce shodné barvy vybrat 29

22 ty, které podle svého jména patřily do stejné barevné kategorie 4. Autoři chtěli zjistit, jestli je tato strategie opravdu oním mechanismem, jenž respondenty ovlivnil. Provedli proto další experiment, jehož podoba mluvčím použít tuto strategii zabraňovala 5. V tomto experimentu nebyl u mluvčích angličtiny vliv lexika na jejich rozhodování doložen. Na základě těchto experimentů Kay a Kempton vyvodili dva závěry: Za prvé, jazyky se sémanticky liší, ale ne bez omezení. Za druhé, rozdíly v jazycích mohou způsobit nejazykové kognitivní rozdíly ( ). (Kay Kempton, 1984, s. 77) Tyto změny však za vhodných podmínek mohou být podle autorů vráceny nazpět. Mluvčí mohou kognitivní úkol řešit opět na základě univerzálně sdílených procesů, a nikoli svého jazyka. Kay a Kempton tímto popírají hypotézu jazykového determinismu a staví se na stranu slabé verze jazykové relativity. Kay a Kempton (1984) v této studii zmiňují velmi podstatnou věc. Na jednu stranu uznávají v doméně barev existenci univerzálních kognitivních procesů, na stranu druhou to, že jazyk může tyto univerzálie ovlivňovat. Napříč studiemi, jež zkoumají barvy, můžeme, jak bylo z uvedených výzkumů patrné, najít ve vztahu k otázce vlivu jazyka na myšlení dvě vyhraněné pozice. První je univerzalistická a druhá relativistická. Studie, jež se přiklánějí k jedné z těchto pozic, jsou často brány jako argument proti pozici druhé. Kay a Regier (2006) oproti takovémuto vyhraněnému stanovisku na základě současných výzkumů barev uvádějí to, co už ve své studii naznačili Kay a Kempton (1984): V pojmenování barev existují univerzální omezení, ale zároveň odlišnosti v barevných termínech napříč jazyky způsobují rozdíly v barevné kognici a/nebo percepci. (Kay Regier, 2006, s. 3) Univerzalistická a relativistická pozice se tak navzájem nemusí vylučovat. 4 Respondenti mohli přistoupit k této strategii: Je velmi těžké říct, která [barva vloženo Š. M.] vypadá nejvíce odlišně. Mohu řešit tento úkol na základě nějakých jiných vodítek? Aha! A a B jsou obě POJMENOVÁNY zelená, zatímco C je POJMENOVÁNA jako modrá. (Kay Kempton, 1984, s. 72) Poté mluvčí označili C jako nejvíce odlišnou barvu. 5 Metoda druhého experimentu byla velmi podobná té, jež byla použita v prvním. Rozdíl spočíval v tom, jak byly tři barevné žetony prezentovány. Žetony byly umístěny v boxu s posuvným víkem. Otvorem, který mohl být tímto víkem vytvořen, mohli respondenti naráz vidět pouze dva žetony, nikdy ne všechny tři v jeden okamžik. Důvod, proč mluvčí v tomto experimentu nemohli použít strategii pojmenování, spočívá v následujícím. Mluvčím byly na začátku naráz ukázány žetony A a B a bylo jim řečeno, že A je zelenější než B. Potom jim byly ukázány žetony B a C a bylo jim řečeno, že C je modřejší než B. S oběma prohlášeními mluvčí souhlasili. Mluvčí se podle Kaye a Kemptona nebudou sami sebe ptát, jestli žeton B je označován jako modrý, nebo zelený, protože souhlasili, že žeton A je vzhledem k B porovnáván v rámci barvy zelená a žeton C s B v rámci barvy modrá. (Kay Kempton, 1984, s. 73) 30

23 2.3.2 Prostorová doména Další oblast, v které v posledních letech probíhá velké množství empirických výzkumů zabývajících se jazykovou relativitou, představuje prostorová doména. Také v této doméně mnoho studií naznačuje, že jazyk ovlivňuje myšlení a kognitivní procesy (např.: Levinson, 1996; Pederson et al., 1998; Bowerman Choi, 2001; Levinson et al., 2002; Majid et al., 2004; Feist Gentner, 2007; Brown Levinson, 2009; Haun et al., 2011). Studie zkoumající prostorovou doménu se velice často zaměřují na referenční rámce, které jsou v jednotlivých jazycích typicky používány k vyjadřování prostorových vztahů manipulovatelných objektů malých rozměrů. Existují tři typy těchto rámců: 1. Relativní (egocentrický) Referenčním bodem pro lokalizování objektů jsou souřadnice s pozorovatelem umístěným v jejich centru a založené na osách jeho těla (vpravo/vlevo/vpředu/vzadu), např. míč je napravo od židle. 2. Intrinsický 6 Referenčním bodem pro lokalizování objektů jsou souřadnice, v jejichž centru je umístěn nějaký další objekt, poloha ostatních objektů je určována vzhledem k tomuto ústřednímu objektu, např. míč je u přední strany židle. 3. Absolutní Objekty jsou lokalizovány na základě souřadnic založených na stálých azimutech či kardinálních směrech (sever/jih/východ/západ), např. míč je severně od židle. (Levinson et al., 2002, s. 158) Mnoho studií používá k testování vlivu rozdílných referenčních rámců na kognitivní procesy mluvčích úkol s řazením předmětů na stolech. Takovýto typ úkolu použil ve svém výzkumu například Levinson (2003). Jeho výzkumu se zúčastnili mluvčí holandštiny, tedy jazyka s relativním referenčním rámcem, a mluvčí tzeltalštiny (mayský jazyk užívaný v jihovýchodním Mexiku), jazyka s absolutním referenčním rámcem. Mluvčím byla nejprve ukázána karta položená na prvním stole. Na kartě byly zobrazeny dva kruhy, jeden větší žlutý a druhý menší zelený. Karta byla poté ze stolu odebrána a po nějaké chvíli byli mluvčí otočeni 6 Překládám zde anglický termín intrinsic jako intrinsický. Lze však najít i překlad intrinzitní (např. Pokorný, 2010). 31

24 o 180 stupňů k druhému stolu. Na něm ležely čtyři karty se stejnými kruhy, jako měla karta na prvním stole. Mluvčí z těchto karet měli vybrat nejpodobnější kartu k té na prvním stole. Jak mluvčí holandštiny, tak tzeltalštiny vybírali karty převážně na základě referenčního rámce, který je typicky používán v jejich jazyce. Jejich odpovědi byly tedy rozdílné. Pokud je totiž mluvčí otočen o 180 stupňů, tak v případě relativního referenčního rámce dojde například ke změně toho, co je vpravo a co vlevo z pohledu mluvčího. V případě absolutního referenčního rámce však k takovéto změně nedojde, co směřovalo na sever, směřuje k němu stále (viz schéma 2). (Levinson, 2003, s ) Schéma 2: Rozdílné řešení úkolu s předměty na stolech mluvčími jazyka s relativním a absolutním referenčním rámcem (Schéma vyhotoveno na základě: Levinson, 2003, s. 160) Některé výzkumy, jež byly v prostorové doméně realizovány, však dospívají k opačným výsledkům a vliv jazyka na kognitivní procesy popírají nebo jej považují za velmi omezený. Liová a Gleitmanová (2000) provedly výzkum s mluvčími angličtiny, kteří ve svém jazyce 32