Online tlumočení českého znakového jazyka

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta Katedra speciální a inkluzivní pedagogiky Online tlumočení českého znakového jazyka Diplomová práce Brno 2018 Vedoucí práce: PhDr. Radka Horáková, Ph.D. Vypracovala: Bc. Ludmila Procházková

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. V Brně dne Ludmila Procházková

3 Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucí diplomové práce PhDr. Radce Horákové, Ph.D. za ochotu a vstřícnost u vedení, za trpělivost, za připomínky poskytnuté při zpracovávání práce a za cenné rady, bez kterých by tato práce nevznikla. Také bych chtěla poděkovat všem informantům, kteří se výzkumu zúčastnili, za jejich čas a otevřenost.

4 Obsah Úvod Komunikace osob se sluchovým postižením Komunikace Komunikační přístupy ve vzdělávání osob se sluchovým postižením Komunikační systémy osob se sluchovým postižením Český znakový jazyk Historický vývoj znakového jazyka Lingvistika znakových jazyků Vztah mezi znakovým jazykem a mluvenou řečí, vlastnosti znaků Tlumočnické služby Druhy tlumočení Tlumočnické služby pro neslyšící Online tlumočení znakového jazyka Online tlumočení znakového jazyka v ČR Cíle šetření a metodologie, charakteristika výzkumného vzorku Vlastní šetření Závěry šetření Závěr Shrnutí Summary Použitá literatura Vědecko-kvalifikační práce Hypertextové odkazy Seznam obrázků Seznam tabulek Seznam příloh... 73

5 Úvod Téma práce bylo vybráno z důvodu malé informovanosti většinové společnosti i společnosti neslyšících osob o této problematice a snahy osobního obohacení v podobě bližšího kontaktu s tlumočníky znakového jazyka. Tematika byla zajímavá a skýtala mnoho možností, jak danou problematiku a s ní spojený výzkum uchopit. Nakonec byla práce zaměřena na analýzu služby online tlumočení z pohledu tlumočníků znakového jazyka. Teoretická část práce je rozdělena na tři kapitoly. První kapitola vysvětluje, co to je komunikace a proč je důležitá v životě každého jedince. Dále kapitola popisuje různé komunikační systémy osob se sluchovým postižením, jak je definuje zákon č. 384/2008 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob. Chybí zde specifikace českého znakového jazyka, kterému se věnuje celá druhá kapitola. Ve druhé kapitole je znakový jazyk popsán z historického hlediska. Řeší se zde úskalí, se kterými se tento komunikační systém potýkal během svého vývoje, jakož i jeho konečné ukotvení v české legislativě. Jsou zde podrobně rozebrány atributy českého znakového jazyka a jeho lingvistika. Třetí kapitola se věnuje pojmu tlumočení. Nejdříve kapitola osvětluje základní rozdělení a formy tlumočení. Dále se již zaměřuje na tlumočení pro osoby se sluchovým postižením, tedy tlumočení českého znakového jazyka. Definuje zde také postavu tlumočníka a jeho potřebné vlastnosti. Závěr kapitoly patří online tlumočení, tedy tlumočení na dálku, a to konkrétně tlumočení znakového jazyka pro osoby se sluchovým postižením. Cílem praktické části práce byla podrobná analýza služby online tlumočení v České republice. Kapitola obsahuje kvalitativní výzkum a zpracování jeho výsledků. Je rozdělena na tři podkapitoly věnující se nejdříve popisu metodologie, stanovení výzkumných cílů a charakteristice výzkumného vzorku. Poté je v kapitole popsáno vlastní kvalitativní šetření. Hlavní technikou výzkumu byl polostrukturovaný rozhovor a zúčastněné pozorování. Data z rozhovorů a pozorování byla následně zpracována metodou otevřeného kódování. Na konci kapitoly jsou vyvozeny závěry z vytyčených cílů, také jsou zde uvedeny návrhy pro praxi. 5

6 1 Komunikace osob se sluchovým postižením 1.1 Komunikace Komunikace (z lat. communicatio, které chápeme jako spojování, sdělování, přenos, společenství) všeobecně znamená schopnost užívat výrazové prostředky k dorozumívání. V nejširším smyslu slova můžeme komunikaci chápat jako interakci, tedy vzájemné a oboustranné ovlivňování mezi dvěma nebo více systémy. Zároveň znamená i přenos informací, které jsou prostředkem ovlivňování subjektů podílejících se na komunikaci. Komunikaci lze tedy obecně chápat jako složitý proces výměny informací. Tento proces je tvořen čtyřmi prvky, které jsou ve vzájemné interakci: komunikátor (zdroj informace, osoba, která sděluje něco nového) komunikant (příjemce informace, který nějakým způsobem na danou informaci reaguje) komuniké (obsah sdělení, nová informace) komunikační kanál (nezbytná podmínka pro úspěšnou výměnu informace, obě strany musí používat stejný komunikační kód) (Klenková, J. 2006). Komunikace málokdy probíhá pouze pomocí jednoho komunikačního kanálu. Spíše to bývají dva, tři nebo čtyři kanály, které jsou použity souběžně. U konverzace mezi dvěma lidmi je užívána mluva a naslouchání (hlasový kanál), u toho je přítomna gestikulace (zrakový kanál), současně jsou přítomny pachové signály (čichový kanál) a může dojít i fyzickému kontaktu (hmatový kanál) (DeVito, J. 1999). V komunikaci je v různé míře přítomen i tzv. šum. Jedná se o překážku v přijímání signálů při komunikaci, cokoli, co nějakým způsobem zkresluje sdělení, případně co brání v jeho příjmu. Šum může mít povahu fyzickou (troubící auta, hlasitá mluva ostatních, sluneční brýle na očích některého z účastníků komunikace), psychologickou (nesoustředěnost, únava, předem vytvořený úsudek) nebo sémantickou (nepochopení významu slov). Dalším významným typem šumu je šum fyziologický, kdy jsou za překážku považovány vlastní fyziologické bariéry mluvčího nebo posluchače. Jedná se například o vady zraku, sluchu, výslovnosti či ztráta paměti. Šum není možné z komunikace odstranit úplně, jeho účinky ale lze redukovat, například preciznějším vyjadřováním, zdokonalením schopnosti vysílat a přijímat neverbální signály, efektivním nasloucháním a využíváním zpětné vazby (DeVito, J. 1999). 6

7 Schopnost komunikace patří k nejdůležitějším a nejvýznamnějším lidským schopnostem. (Klenková, J. 2006). Můžeme ji chápat jako sociální interakci, v užším smyslu jako jazykové jednání. Předpokladem úspěšné komunikace je existence komunikační kompetence. Komunikační kompetence je soubor všech znalostí, které umožňují mluvčímu komunikaci v určitém kulturním společenství. Nezahrnuje pouze znalost jazyka (jazyková kompetence), ale i znalost používání jazyka v různých komunikačních situacích. Jedná se například o schopnosti poznat to, kdy hovořit, kdy naopak mlčet a jakou formu jazyka zvolit (hovorovou, spisovnou) v dané situaci (encyklopedický slovník češtiny In Langer, J. Kučera, P. 2012). DeVito (1999) rozděluje komunikaci na intrapersonální a interpersonální. Intrapersonální je taková komunikace, kdy člověk hovoří sám se sebou, poznává sám sebe a hodnotí svou vlastní osobu. Díky interpersonální komunikaci člověk poznává ostatní a nechává ostatní, aby poznali jeho. Při komunikaci jsou užívány dva hlavní signalizační systémy, a to verbální a neverbální. Při komunikaci fungují tyto dva systémy současně (DeVito, 1999). Mareš a Křivohlavý (1995) ještě přidávají třetí systém, komunikaci činem. Verbální systém představují všechny komunikační procesy, které se realizují pomocí mluvené či psané řeči. Všechny sociální kontakty jsou závislé na vysokém stupni schopnosti jazykové výměny. Rozhovory, diskuse i slovní hádky zaujímají v lidském sociálním životě centrální pozici (Klenková, J. 2006). Mluvená řeč hraje velkou roli nejenom mezi jednotlivými osobami, ale je hlavní podmínkou pro fungování dalších komunikačních systémů, například telefonu, rozhlasu, televize či počítačové multimediální sítě. Znaky a písmo se původně vyvinuly z obrazů, i proto mnohdy snadněji porozumíme obrazu, symbolu, piktogramu, než písemnému projevu (Krahulcová, B. 2002). Neverbální komunikace je komunikace beze slov. Řadí se sem jakékoli další prostředky, díky kterým je možno sdělit nějaký význam. Probíhá prostřednictvím výrazů v obličeji, pohledů, způsobu držení těla a jeho pohybů, změny vzdálenosti mezi komunikujícími, druhu oděvů a jeho barev, dotyků, hlasitosti a rychlosti řeči, a dokonce i způsobem, jakým komunikující zachází s časem (DeVito, J. 1999). Neverbální komunikace je fylogeneticky i ontogeneticky starší než verbální a má vysokou výpovědní hodnotu a srozumitelnost. Neverbální chování podléhá zvyklostem dané společnosti a vykazuje značné etnické, interkulturní, mezinárodní a geografické odlišnosti (Klenková, J. 2006). 7

8 Pro přehlednost je nutné vymezit dva důležité termíny, jazyk a řeč. Jazyk je soustava zvukových a druhotných dorozumívacích prostředků znakové povahy. Je schopná vyjádřit veškeré představy a vědění člověka o světě i jeho vlastní vnitřní prožitky (Klenková, J. 2006). Řeč je specificky lidskou schopností, jedná se o vědomé užívání daného jazyka jako systému znaků a symbolů ve všech jeho podobách a formách. Řeč slouží lidem ke sdělování přání, myšlenek a pocitů. Tato schopnost není vrozená, ale při narození máme v sobě predispozice rozvíjející se až při styku s mluvícím okolím. Řeč můžeme mít zevní, tvořenou mluvními orgány a realizovanou mluvením, a vnitřní, která úzce souvisí s kognitivními procesy a myšlením. Vnitřní řečí se rozumí chápání, uchovávání a vyjadřování myšlenek pomocí slov, a to nejen verbálně, ale i graficky pomocí četby a písma (Klenková, J. 2006). Je potřebné odlišit jazyk jako schopnost ovládat a užívat jistý symbolický vyjadřovací systém, jazykovou kompetenci (češtinu, angličtinu, znakový jazyk neslyšících) od řeči či promluvy jako skutečného použití, aktualizace této schopnosti. Oba dva tyto pojmy spolu velmi souvisí. Aby mohl člověk promluvit česky (řeč), potřebuje znát češtinu (jazyk) (Klenková, J. 2006). Komunikačním prostředkem majoritní slyšící společnosti je tedy národní jazyk nejčastěji přenášený formou mluvené řeči, frekvenčně méně používanou metodou je psaná podoba jazyka. Přirozeným jazykem a komunikačním prostředkem osob se sluchovým postižením jsou národní znakové jazyky, u nás tedy český znakový jazyk (Souralová, E. Langer, J.). Komunikační specifika osob se sluchovým postižením jsou příčinou kulturní odlišnosti této minoritní skupiny. Tato odlišnost jim pak následně ztěžuje zapojení a inkluzi do většinové společnosti (Souralová, E. Langer, J.). Vliv sluchové poruchy na psychické funkce jedince Sluchovou poruchu je možné z psychologického hlediska považovat za senzorickou deprivaci. Dítě se pomocí smyslů učí vnímat podněty ve svém okolí, postupně začíná chápat jejich význam. U dítěte se sluchovým postižením je část spektra, kterou představují podněty sluchové, omezena nebo úplně chybí. Sluchová mapa se nevytváří nebo je značně zkreslena, což poté vede k ovlivnění rozvoje dítěte zejména v oblasti verbální inteligence, řeči a v psychosociální oblasti (Šedivá, Z. 2006). 8

9 Společným jmenovatelem komunikace i vzdělávání je jazyk. Jedná se o symbolický systém, který umožňuje výměnu informací v dialogickém schématu (komunikace) a získávání informací v monologickém schématu (vzdělávání). Obtížnost získávání jazyka u osob se sluchovým postižením v minulosti vedla, i stále do jisté míry vede, k diskuzím o tom, která forma jazyka je funkční a který nejvíce pomůže překonat problémy vyplývající z přítomnosti sluchové vady (Šedivá, Z. 2006). Už od začátku, při narození dítěte se sluchovým postižením, je potřeba ujednotit systém, ve kterém bude dané dítě rozvíjet svou slovní zásobu, zda v majoritním mluveném jazyku, nebo v minoritním znakovém jazyku neslyšících. V prvním roce života prochází kognitivní vývoj dítěte senzomotorickým stadiem, během něhož postupně dochází k rozvíjení vrozených reflexů. Na konci tohoto období (18-24 měsíců) se objevuje zásadní funkce, označována jako sémiotická nebo symbolická. Tato funkce spočívá ve schopnosti představovat si něco prostřednictvím něčeho jiného, co označuje jen tuto představu. Patří sem řeč, obrazná představa, symbolické gesto, kresba nebo symbolická hra. Pokud nemá dítě možnost naučit se mluvenou řeč, neznamená to, že se jeho kognitivní vývoj zastaví, ale může dojít k jeho zpomalení. S nástupem řeči nebo jiného symbolického systému začíná období vývoje symbolického a předpojmového myšlení, které trvá asi do čtyř let. Užívání zástupných znaků, ať už slovních nebo manuálních, je závislé právě na této symbolické funkci. Vývoj myšlení neslyšícího dítěte se tedy nezastaví ani nezpomalí, ačkoli se může zdát, že užití audio-orálního systému má oproti systému symbolických gest určité výhody (Novotná, P. 2008). Jazykový systém má kromě dorozumívání vliv i na myšlení. To není podmíněno pouze rozvojem mluvené řeči, sémiotickou funkci mohou plnit i další symbolické systémy, například systém gest, které tvoří znakový jazyk. Řeč se nevyskytuje pouze ve zvukové podobě, dá se tedy nahradit systémem znaků. Chybějící hlasitá řeč by tedy neměla mít vliv na vývoj neslyšícího. V období kolem dvou let dítě vychovávané audioorální metodou začíná aktivně rozšiřovat svůj slovník. Ptá se, jak se věci jmenují, a tím dochází k mimořádnému zvětšení slovní zásoby. Řeč se touto dobou stává více intelektuální, myšlení nabývá charakteru řeči. Obdobně je tomu i u dětí neslyšících, které si stejným způsobem kladení otázek rozšiřují svou zásobu znaků (Novotná, P. 2008). Pokud v této době dítě nemá k dispozici žádný symbolický systém, kterým by byl schopen rozvíjet svůj pojmový aparát, myšlenkový rozvoj se začne zpomalovat. Pro přirozený vývoj dítěte je tedy nezbytný včasný přístup k jazyku. Neslyšící rodiče má jen 9

10 velmi malé procento dětí se sluchovým postižením, 90-95% neslyšících dětí se narodí slyšícím rodičům. Děti, jejichž rodiče mají stejnou sluchovou vadou, nemají problém s hledáním vhodného symbolického systému, jazykový systém jejich rodičů je jejich mateřským jazykem. Jazyk si osvojují plynule a snadno, stejně jako si slyšící děti osvojují mluvenou řeč. Převážná část neslyšících dětí má však rodiče komunikující jiným jazykovým systémem, než který by jejich potomci potřebovali. V tzv. kritickém období vývoje tedy prakticky nemají jazyk žádný. V případě, že s těmito dětmi nebude okolí komunikovat symbolickým systémem, který by mohly zvládnout, může docházet ke zpoždění ve vývoji, který se projevuje ve všech složkách dovedností. U dětí, které se nemohou rozvíjet v pro ně přirozeném a vhodném komunikačním systému, v případě neslyšících dětí ve znakovém jazyce, se toto rané období bezjazyčí bude odrážet po celý život v jejich osobnosti (Novotná, P. 2008). 1.2 Komunikační přístupy ve vzdělávání osob se sluchovým postižením Na volbu komunikační metody není a ani v minulosti nebyl jednotný názor. Žádný přístup není univerzálně úspěšný u všech sluchově postižených. Volba komunikačního systému je právem a odpovědností rodičů dítěte. Je pouze v jejich kompetenci, pro kterou metodu se rozhodnou, a tím také do velké míry ovlivní přístup a postoj dítěte ke sluchovému postižení (Šedivá, Z. 2006). Orální metoda Tato metoda vzdělávání vychází z klinického pohledu na sluchové postižení, tedy že se jedná o poruchu, kterou je nutné co nejdříve odhalit a kompenzovat. Dítě by mělo být co nejdříve vedeno k využívání zbytků sluchu a podněcováno k řečové produkci. Jako nezbytné podmínky pro rozvoj řeči dítěte jsou důraz na rozvíjení senzomotoriky, sluchová výchova s důrazem na sluchovou diskriminaci, detekci a identifikaci zvuků, odezírání a řečová výchova se zachycováním hlasových projevů dítěte (Šedivá, Z. 2006). Výhodou této metody je schopnost dítěte naučit se jazyk majoritní společnosti, kterým komunikují i ostatní slyšící členové rodiny. Rodiče ani příbuzní se tudíž nemusí učit znakový jazyk. Dítě se také snáze učí psanou formu mluveného jazyka, tedy čtení a psaní. Společný komunikační systém ulehčuje dítěti integraci do většinové společnosti. Orální metoda je také výhodou pro případnou pozdější operaci 10

11 kochleárního implantátu, kdy pooperační rehabilitace probíhá rychleji a snadněji (Šedivá, Z. 2006). Tato metoda ale na druhou stranu není využitelná u všech dětí se sluchovým postižením, ne všechny děti jsou schopné dosáhnout plnohodnotné mluvené řeči, která by jim sloužila jako hlavní komunikační kanál (Šedivá, Z. 2006). Nelze předem odhadnout, zda a do jaké míry bude tato metoda pro dítě úspěšná. Uvádí se však několik podmínek, které je třeba zohlednit a které hrají velkou roli při rozvoji řeči. Jedná se o hloubku sluchové vady, všeobecnou úroveň inteligence dítěte, včasnost diagnózy, kvalitu rehabilitace a případné další přidružené poruchy (Šedivá, Z. 2006). Bilingvální metoda Bilingvismus je obecně způsobilost k tomu ovládat současně dva jazyky na úrovni porozumění, mluvení, čtení a psaní. U sluchově postižených osob znamená bilingvismus schopnost ovládat znakový jazyk a zároveň mluvený jazyk intaktní populace. Tato metoda vychází z přesvědčení, že neslyšící člověk by se měl nejdříve naučit a zvládat jazyk znakový jako svůj mateřský jazyk (u neslyšících dětí neslyšících rodičů) či jako jazyk první (u neslyšících dětí slyšících rodičů) a jazyk majoritní společnosti (nebo některou z jeho forem) jako jazyk druhý. Hlavním předpokladem zavedení této metody je uznání znakového jazyka neslyšících jako plnohodnotného a rovnocenného systému srovnatelného s mluvenými jazyky (Šedivá, Z. 2006). Při vzdělávání se dodržují mateřské metody výuky jazyka u obou dvou jazyků. Slyšící učitel tedy působí jako vzor pro osvojení si mluvené řeči, zdůrazňuje využitelnost psané formy jazyka a má charakter socializační a integrační. Neslyšící lektor má zase za úkol rozvoj znakového jazyka, slovní zásoby a myšlení (Horáková, R. 2012). Totální komunikace Tato metoda vycházela z myšlenky, že pro komunikaci sluchově postižených je nutné využít veškerých dostupných komunikačních prostředků. Jeho cílem bylo rozvíjet řeč, znakový jazyk i jiné další pomocné systémy současně. Následně je pak využíván takový způsob komunikace, který je pro konkrétního sluchově postiženého v dané situaci nejvýhodnější (Šedivá, Z. 2006). Tento systém umožňuje dítěti bezbariérový přístup k informacím, aby se mohlo harmonicky vyvíjet. Dítě má přístup ke všem možným komunikačním prostředkům, 11

12 jako je mluvený jazyk, znakový jazyk, přirozená gesta a mimika, řeč těla, prstová abeceda, odezírání, čtení a psaní. V maximální možné míře by se také u dítěte měly rozvíjet zbytky sluchu. Protože na školách pro sluchově postižené jsou vzděláváni i žáci s dalším přidruženým postižením, využívá se také alternativních způsobů komunikace, například pomocí piktogramů, obrázkové komunikační systémy, strukturovaného učení apod. Totální komunikace je v současnosti nejrozšířenější komunikačním přístupem ve školách pro sluchově postižené v České republice (Horáková, R. 2012). Při vybírání komunikační metody je vždy důležité hledat optimální metodu rozvoje pro to které dítě. Určitě tedy nelze určit, která metoda je nejlepší a jediná správná (Šedivá, Z. 2006). 1.3 Komunikační systémy osob se sluchovým postižením Podle zákona č. 384/2008 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, kterým se mění zákon č. 155/1998 Sb., o znakové řeči, rozlišujeme různé komunikační systémy pro soby se sluchovým postižením či hluchoslepotou. Zákon upravuje používání těchto komunikačních systémů jako dorozumívacích prostředků těchto osob. Neslyšící a hluchoslepé osoby mají dle tohoto zákona právo zvolit si z uvedených komunikačních systémů ten, který odpovídá jejich individuálním potřebám. Tato jejich volba pak musí být respektována v nejvyšší možné míře, aby měly možnost plnohodnotně se zapojit do všech oblastí společenského života a také při uplatňování jejich zákonných práv. Zákon popisuje komunikační systémy vycházející z českého jazyka. Patří sem znakovaná čeština, prstová abeceda, vizualizace mluvené češtiny, písemný záznam mluvené řeči, Lormova abeceda, daktylografika, Braillovo písmo s využitím taktilní formy, taktilní odezírání a vibrační metoda Tadoma (Zákon č. 384/2008 Sb.). Dále zákon popisuje komunikační systém nezávislý na českém jazyce, a to český znakový jazyk, kterému se podrobně věnuje druhá kapitola této práce. Znakovaná čeština Na rozdíl od přirozených komunikačních systémů, které vznikají spontánním a dlouhodobým vývojem, tento uměle vytvořený komunikační systém byl vytvořen cíleně řízeným procesem. Slyšící lidé jej sestavili z důvodu domluvení se s neslyšícími uživateli českého znakového jazyka (Langer, J., Kučera, P. 2012). 12

13 Znakovaná čeština využívá gramatických pravidel a zákonů českého jazyka, která je při realizaci současně hlasitě či bezhlasně artikulována. Zároveň s jednotlivými českými slovy jsou pohybem a postavením rukou ukazovány jednotlivé znaky, které jsou převzaté z českého znakového jazyka. Osoby s hluchoslepotou, které ovládají český jazyk, mohou využívat taktilní formu tohoto komunikačního systému (Zákon č. 384/2008 Sb.). Prstová abeceda Prstová (daktylní) abeceda je vizuálně-motorická komunikační forma, při které se k vyjádření jednotlivých písmen využívá různých poloh a postavení prstů. Z písmen se poté skládají jednotlivá slova či věty stejně, jako se hlásky skládají v mluvené řeči. V současné době se této metody využívá u dětí s těžkým sluchovým postižením v období tvoření, fixace a automatizace mluvních stereotypů. Existují tři typy prstových abeced, jednoruční a dvouruční prstová abeceda, a také smíšený typ, který se ale u nás nevyužívá (Krahulcová, B. 2002). Prstová abeceda, ať už jednoruční nebo dvouruční, umožňuje ve vizuální rovině analýzu a syntézu slov na prvky, ze kterých je složeno. Tím se dítě naučí, co je to slovo, naučí se jeho strukturu a gramaticky správné znázornění. Tato metoda je snadno zapamatovatelná a naučitelná, v české abecedě je 27 znaků pro hlásky a znaky pro háčky a čárky. Délku samohlásky lze také znázornit svislým pohybem ruky znakující danou hlásku (Krahulcová, B. 2002). Prstová abeceda se používá především k vyhláskování cizích slov, odborných termínů nebo dalších pojmů. V taktilní formě ji mohou využívat i osoby s hluchoslepotou (Zákon č. 384/2008 Sb.). Doteková prstová abeceda Osoby se sluchovým postižením využívají v komunikaci jednoruční nebo dvouruční prstovou abecedu. Doteková prstová abeceda je jejich variantou pro osoby s hluchoslepotou, které ji vnímají pouze hmatem. Jednotlivé znaky prstové abecedy se artikulují přímo do dlaně hluchoslepé osoby, nikoli v prostoru jako v případě prstové abecedy pro neslyšící. Při užívání dvouruční prstové abecedy je pro hluchoslepého časově náročnější odhmatat tvary obou rukou. Prsty ale dohromady mají tvar podobný velkým tiskacím písmenům, což je snadnější pro poznávání artikulovaných slov. U dorozumívání jednoruční dotekovou abecedou bývá odhmatávání jednotlivých znaků pro písmena rychlejší, protože se sledují polohy prstů pouze na jedné ruce. Znaky 13

14 pro jednotlivá písmena je ale nutné se nejdříve naučit, protože jsou jen velmi málo podobná na tiskací písmena. Tato prstová abeceda je vhodnější spíše pro ty, kteří již s jednoruční prstovou abecedou pracovali dříve při dorozumívání s osobami se sluchovým postižením. Komunikace pomocí dotykové prstové abecedy, ať už jednoruční nebo dvouruční, bývá zdlouhavá a je třeba každý znak pro písmeno provádět přesně a zřetelně. Důležité je také zvolit správné tempo znakování. Při příliš pomalém znakování je obtížnější spojovat písmena do slov a přiřadit mu význam, při příliš rychlém tempu může zase docházet k nerozpoznání všech znaků pro jednotlivá písmena. Je nezbytné dělat artikulační pauzy, které slouží k porozumění celému sdělení. Mezi slovy se dělají menší pauzy, mezi větami větší (Langer, J., Souralová, E., Horáková R. 2010). Vizualizace mluvené češtiny Podle zákona č. 384/2008 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, se jedná o zřetelnou artikulaci jednotlivých českých slov ústy tak, aby bylo umožněno nebo usnadněno odezírání mluveného projevu osobami, které ovládají český jazyk a odezírání upřednostňují jako prostředek své komunikace. Písemný záznam mluvené řeči Jedná se o převod mluvené řeči do písemné podoby v reálném čase. Pro potřeby osob s hluchoslepotou je možné záznam provádět zvětšeným písmem nebo Braillovým písmem (Zákon č. 384/2008 Sb.). Lormova abeceda Tato abeceda se řadí k taktilním komunikačním prostředkům. Každému grafému odpovídá část prstu nebo dlaně a vyjadřují se tlakem na tyto jednotlivé části. Jednotlivé hlásky na dlani jsou v závislosti na lingvistických zvláštnostech českého jazyka rozloženy tak, aby při komunikaci nevznikaly problémy. Doteky jsou nejčastěji artikulovány ukazováčkem a umísťovány na dlaň levé nebo pravé ruky komunikačního partnera, a to do dlaně, na zápěstí nebo na prsty (Langer, J., Souralová, E., Horáková R. 2010). K tomuto typu komunikace nejsou zapotřebí žádné speciální pomůcky, je ovšem pomalejší než mluvený jazyk a vyžaduje plnou pozornost komunikačního partnera po celou dobu komunikace. Také předpokládá dostatečně rozvinuté taktilní vnímání a schopnost převést soustavu dotykových vjemů do pojmů mluveného jazyka. Tuto 14

15 formu komunikace upřednostňují osoby s hluchoslepotou, které ovládají dostatečně český jazyk, ale z důvodu těžkého stupně vady ho nedokážou pomocí sluchu a zraku vnímat (Langer, J., Souralová, E., Horáková R. 2010). Daktylografika (vpisování velkých písmen do dlaně) Stejně jako u dotekové prstové abecedy je důležité i u vpisování velkých písmen do dlaně znalost českého jazyka a hmatem rozlišovat jednotlivá písmena české abecedy. I zde je potřeba dodržovat stejná pravidla, jako u prstové dotykové abecedy: ideální tempo, zřetelné psaní písmen a dodržování artikulačních pauz. U tohoto typu artikulace se také nesmí zapomínat na diakritická a interpunkční znaménka. Při vpisování písmen do dlaně většinou partneři sedí nebo stojí vedle sebe, aby nedocházelo ke zkreslení písmen, která by v tomto případě byla pro komunikačního partnera otočená o 180 (Langer, J., Souralová, E., Horáková R. 2010). Braillovo písmo s využitím taktilní formy Tato metoda umožňuje zobrazovat jednotlivá písmena abecedy ustálenými doteky na dvou prstech jedné ruky, případně více prstech obou rukou osoby, která přijímá sdělení. Využívá se kódového systému Braillova písma (Zákon č. 384/2008 Sb.). Taktilní odezírání Tento typ odezírání je založen na vnímání mluvené řeči odhmatáváním vibrací na hlasivkách mluvčího (Zákon č. 384/2008 Sb.). Vibrační metoda Tadoma Tato metoda využívá odhmatávání vibrací hlasivek, pohybů dolní čelisti, rtů a tváří mluvčího během projevu (Zákon č. 384/2008 Sb.). Langer a Kučera (2012) uvádí ještě další dělení komunikačních systémů. První skupinou jsou orální komunikační systémy a druhou vizuálně-motorické komunikační systémy. Orální komunikační systémy Orální komunikační systémy, zvláště jejich mluvená podoba (mluvená řeč), jsou ve své zvukové i psané podobě základním a důležitým prostředkem ke komunikaci a k získávání poznatků a informací. Podmínkou pro porozumění obsahu sdělovaného jsou dostačující jazykové a komunikační kompetence, které člověk získává vzájemnou 15

16 interakcí s okolím. Zároveň je potřeba mít mentální předpoklady pro užívání jazyka. Obsahem souboru jazykové a komunikační kompetence jsou především jazykové znalosti (gramatika, slovní zásoba daného jazyka), věcné (encyklopedické) znalosti, interakční znalosti (znalost komunikačních norem), strategické znalosti (schopnost použít vhodné jazykové prostředky) a další speciální znalosti. I přes objektivní překážky, které se u sluchově postižených osob objevují při osvojování mluveného jazyka, disponují tyto osoby jazykovou a komunikační kompetencí ve většinovém jazyce majoritní společnosti. Jsou tedy schopné většinový jazyk v některém z jeho podob na jisté úrovni používat (Langer, J., Kučera, P. 2012). Mluvená řeč Tento způsob komunikace, tedy komunikace pomocí mluvené řeči, je na světě nerozšířenější a je předpokladem pro sociální začlenění do majoritní společnosti. Z důvodu sluchové vady je u nedoslýchavých dětí většinou rozvoj mluvené řeči v různé míře opožděný, u dětí s těžkou vadou sluchu až omezený. V případě náhlé ztráty sluchu v dětství pak může docházet k přerušení vývoje mluvené řeči (Langer, J., Kučera, P. 2012). Jedním ze základních pilířů orální metody ve vzdělávání je logopedická péče o děti se sluchovým postižením. Jsou ovšem vyvolávány diskuze, zda je tato náročná a mnohdy málo efektivní péče důležitá, a zda není pro těžce sluchově postižené dítě lepší rozvíjet spíše čtenářské dovednosti a komunikační kompetence v jeho přirozeném, znakovém jazyce (Langer, J., Kučera, P. 2012). Čtení a psaní Písemná forma mluveného jazyka je v intaktní populaci druhým nejpoužívanějším způsobem komunikace. Předpokladem pro zvládání této podoby jazyka je znalost daného jazyka, tedy českého jazyka v případě České republiky. Pro osoby neslyšící je ovšem český jazyk cizím jazykem. Nedostatečné kompetence v mluvené češtině tedy znesnadňují výuku její psané verze. Děti se sluchovým postižením se z důvodu logopedické péče začínají s písmem seznamovat už ve třech letech. Následnému rozvoji psaní a čtení je pak ve vzdělávání věnována velká pozornost (Langer, J., Kučera, P. 2012). 16

17 Odezírání Jedná se o přijímání informací zrakem a chápání jejich obsahu na základě pohybů mluvidel, mimiky obličeje, gestikulace rukou a celkového postoje těla, dále situačních faktorů a kontextu obsahu mluveného (Krahulcová, B. 2002). Jedná se tedy o specifickou formu vizuální percepce řeči (Janotová, N. 1999). M. Sovák (in Krahulcová, B. 2002, s. 193) definuje pojem odezírání takto: Řeč druhých lidí vnímá neslyšící odezíráním mluvních pohybů, mimiky, gestikulace, vnímání celé aktuální situace, hodnocením situace předchozí i toho, co bude pravděpodobně následovat. Odezírání ale nikdy zcela nenahradí sluchové vnímání, jedná se pouze o nedokonalé zastoupení. V historii se můžeme setkat s různými názory na využití metody odezírání, od naprostého odmítání, kdy se odezírání nahrazovalo prstovou abecedou nebo psanou formou mluveného jazyka, až po precizně vypracovanou metodiku nácviku odezírání (Krahulcová, B. 2002). Již z principu nelze odezírat vše, například dvojice znělých a neznělých hlásek se artikulují stejně a odlišit je je možné pouze při současném odhmatávání hlasivek. Také intonaci není možné odezírat, proto není vhodné při odezírání užívat například ironii. Uvádí se, že odezřít jde přinejlepším pouze asi 30 % fonematické informace řeči (Hrubý, J. 1997). Odezírání je u všech stupňů a kategorií sluchově postižených velmi důležité. Je ovšem nutné podotknout, že pro odezírání musí mít člověk vrozené vlohy. Hrubý (1997) tuto schopnost přirovnává k absolutnímu sluchu u slyšících. Kdo má pro odezírání talent, lze ho dalším tréninkem rozvíjet. Ovšem pokud tuto dovednost člověk postrádá, nejspíš se dokonale odezírat nenaučí ani po absolvování nejpropracovanějšího kurzu odezírání (Hrubý, J. 1997). Aby bylo odezírání vůbec proveditelné, je třeba vytvářet vhodné podmínky, dodržovat jistá pravidla a přizpůsobit se dané situaci. Stejně jako přizpůsobujeme formu řeči v komunikaci s malým dítětem nebo se starším člověkem, tak musíme činit rozdíly i při komunikaci s prelingválně neslyšícími, ohluchlými či nedoslýchavými. Důležité je také přizpůsobit řeč aktuálním fyzickým a psychickým možnostem osoby se sluchovým postižením (Doležalová, L. 2012). Je potřeba si všímat skutečností, které mohou sluchově postiženým odezírání usnadnit, nebo naopak znesnadnit. K základním podmínkám pro úspěšné odezírání řadíme vnější a vnitřní podmínky (Krahulcová, B. 2002). 17

18 Jako vnitřní podmínky pro odezírání označujeme dosaženou úroveň vývoje řeči, rozsah a flexibilitu slovní zásoby, gramatický vývoj řeči, přesnost pojmového myšlení a emoční a zdravotní stav organismu. Pozitivní citový vztah mezi komunikačními partnery je základem u této náročné komunikační činnosti. V případě únavy mluvčího nebo odezírajícího či jejich nesoustředění nebo nervozity je odezírání velmi ztížené. Důležitá u odezírání je také úroveň sociálních vztahů a sociální zkušenosti (Krahulcová, B. 2002). Mezi vnější podmínky řadíme dokonalý a nepřerušovaný zrakový kontakt, osvětlení, vzdálenost mluvící osoby, tempo a rytmus řeči, způsob výslovnosti mluvícího a momentální situace (Doležalová, L. 2012). Vizuálně-motorické komunikační systémy Tyto systémy využívají pro přenos informace specifické vizuálně-motorické prostředky, jako jsou tvary a pozice rukou, jejich pohyby, výraz v obličeji, pohyby hlavou apod. Jsou tedy zcela nezávislé na sluchové percepci a tedy využitelné právě u osob se sluchovým postižním. Tyto systémy je možné rozdělit na dvě skupiny. První skupinou jsou přirozené znakové jazykové systémy, které vznikaly dlouhodobým přirozeným vývojem. Řadí se sem národní znakové jazyky a tzv. dětské znakové jazyky, které tvoří jejich vývojové fáze. Druhou skupinu tvoří uměle vytvořené systémy, které vychází z gramatiky mluveného jazyka, v případě České republiky tedy českého jazyka. Patří sem manuálně kódované mluvené jazyky (např. znakovaná čeština), prstové abecedy a systém Gestuno (Langer, J., Kučera, P. 2012). Shrnutí V první kapitole bylo třeba vymezit pojem komunikace a popsat, jak sluchová vada ovlivňuje tento společenský proces. Bylo také potřeba zmínit přístupy ke vzdělávání neslyšících. Pro účely práce zde byly definovány možnosti komunikace osob se sluchovým postižením podle zákona č. 384/2008 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob. 18

19 2 Český znakový jazyk Znakový jazyk je podle zákona 384/2008 Sb. základním komunikačním systémem těch neslyšících osob v České republice, které jej samy považují za hlavní formu své komunikace. Český znakový jazyk je přirozeným jazykem neslyšících. Dokonale odráží změny potřeb neslyšících lidí. Prošel historickým vývojem a tvoří jádro kultury a komunity Neslyšících (tak je označována skupina osob se sluchovým postižením, která se považuje za jazykovou a kulturní menšinu). Osoby se sluchovým postižením se s ním mohou bez problému vyjadřovat a také mu rozumět. Už samotná existence samostatného jazyka odlišuje skupinu neslyšících od osob s jiným typem postižení, protože žádná jiná skupina osob s postižením nemá jazyk, který by se lišil od jazyka majoritní společnosti (Novotná, P. 2008). 2.1 Historický vývoj znakového jazyka Osoba, která neslyší a nemluví, byla ve společnosti vždycky nápadná. Hluchoněmost byla i vzdělanými lidmi považována jako duševní nemoc a neslyšící se mnohdy setkávali s křivdami, nedorozuměními a překážkami. Z tohoto důvodu žili neslyšící osoby po dlouhá století na pokraji společnosti. Pokusy o výchovu neslyšících se sice výjimečně objevovaly, jednalo se ale s největší pravděpodobností pouze o děti ze šlechtických rodin. Existují zprávy o výchově těchto dětí v klášterech, které dovedly nejsnáze překonat komunikační obtíže s neslyšícími, a to pomocí posunků. Mnichové v klášterech využívali posunky v době stanoveného mlčení. Jsou známy dokonce slovníky posunků z těchto klášterů, a to už z 12. století. Nejstarší pokus o výchovu neslyšícího v Německu je z 60. let 15. století, kdy byla v klášteru v Gernrode v Harzu vychovávána dívka v náboženské nauce pomocí posunků a obrázků. Od 16. století pak roste počet zaznamenaných případů individuální výchovy, začínají se také objevovat pojednání o sluchové vadě a její nápravě (Poul, J. 1996). V 18. století byl vývoj pedagogiky neslyšících předznamenán prací Charles-Michela de l'épée a Samuela Heinickeho. První využíval u vzdělávání neslyšících posunků, druhý se zaměřoval na mluvenou řeč jako prostředek a cíl vzdělávání (Poul, J. 1996). Francouz Abbé Charles-Michel de l'épée vycházel z přirozených posunků upravených k potřebám morfologie a syntaxe jazyka neslyšícího dítěte. Znaky 19

20 vysvětloval názorně a děti si je zaznamenávaly. Během výuky se tedy využívalo psané podoby jazyka, uměle vytvořených znaků a prstové abecedy. Bylo vytvořeno např. 600 znaků pro podstatná jména, 600 pro slovesa a 450 pro přídavná jména, v menší míře potom vznikly i pro další slovní druhy. Větší část tehdejších neslyšících dětí byla v té době v ústavech vyučována a vedena ke komunikaci pomocí znaků. Pouze v Lipsku byla situace jiná. Tam v této době působil Němec Samuel Heinicke. Pod jeho vedením byly neslyšící děti vzdělávány především za použití artikulované řeči s odezíráním. Používání přirozených posunků, psaní a prstové abecedy bylo pouze doplňkové. Tímto se odlišovaly dva směry v komunikaci neslyšících, francouzský a německý (Muknšnáblová, M. 2014). V roce 1779 byl v naší oblasti založen vídeňský ústav, který se stal mateřským ústavem nově vznikajících škol. První dva ředitelé tohoto ústavu, dr. Friedrich Stork a Joseph May, byli přímými žáky Abbého de l'épée. S malými obměnami realizovali ve Vídni metodu, kterou si osvojili v Paříži, francouzská metoda se tedy dostala do oblasti Vídně. Základem souboru posunků, které May na škole praktikoval, byly přirozené a bezprostředně srozumitelné posunky, které přinášeli samotní žáci. Věta vyjádřená nemanuálními prostředky (zčásti posunky, zčásti daktylními znaky) byla shodná s napsanou větou a obsahovala všechny tvaroslovné a syntaktické příslušnosti, dalo se tedy překládat mezi posunkovým jazykem a písemnou formou. Z písemné formy se poté měla u neslyšících tvořit řeč mluvená (Poul, J. 1996). Období Milánského kongresu Posunková řeč měla ve své době zastánce, ale i odpůrce, v některých školách pro neslyšící byly posunky zakazovány. Proto se hledalo východisko, a to potlačit posunkovou řeč tak, že neslyšící místo ní bude mít solidnější alternativu v podobě mluvené řeči. V ústavech, kterých nadále přibývalo, se zpracovávaly učební plány a hledal se spolehlivý systém školní práce. Zlepšilo se i hmotné zabezpečení škol, vycházelo několik odborných časopisů, konaly se sjezdy učitelů neslyšících dětí i mezinárodní kongresy. První z nich byl v roce 1878 v Paříži, druhý v roce 1880 v Miláně. Zde všude se mohli učitelé vzájemně seznamovat se svými názory a výsledky práce na školách. Spor zastánců francouzské a německé metody vzdělávání byl uzavřen v roce 1880 na Milánském kongresu usnesením, že přínos mluvené řeči převažuje nad řečí posunkovou, protože mluvená řeč vrací neslyšící do společnosti. Kongres tedy prohlásil, že je třeba ve vyučování neslyšících dát přednost mluvené řeči před řečí 20

21 posunkovou. Kongres také uvážil, že současným užíváním mluveného slova a posunkové řeči se způsobuje újma mluvení, odezírání a jasností pojmů, vyhlásil tedy, že má být dávána přednost čisté artikulační metodě. Rok 1880 tedy uzavřel dlouhé období práce spousty pedagogů a úsilí bezpočtu neslyšících osvojit si mluvené slovo a odezírání (Poul, J. 1996). Historický vývoj českého znakového jazyka V roce 1786 by v Praze založen Pražský ústav pro hluchoněmé, jednalo se o první ústav pro neslyšící na našem území. Ze začátku se zde užívalo hlavně orální metody. Od roku 1840 zde začaly být využívány kombinované komunikační postupy, a to pod vedením Václava Frosta. Ten dával důraz na učení neslyšících dětí posunkovému jazyku jako jejich jazyku mateřskému, pro dorozumění se slyšící společností by se ale děti měly učit i mluvenou řeč. Podle vzoru vídeňské školy Frost zdokonalovat a rozvíjel přirozené posunky na umělý znakový jazyk. Jeho metoda, tzv. pražská syntetická metoda, se stala základem pro dnešní bilingvální vyučování. Po Milánském kongresu pak byla v roce 1894 uznána orální řeč jako jediný možný způsob pro vyučování neslyšících ve všech zemských ústavech zřízených pro české děti (Muknšnáblová, M. 2014). Začátkem 60. let 20. století přispěl k velkému znovuprosazení znakového jazyka Američan William Stokoe a od této doby probíhá vývoj a výzkum národních znakových jazyků a začaly se prosazovat i jiné oficiální metody výuky neslyšících (Muknšnáblová, M. 2014). Současné slovníky českého znakového jazyka obsahují okolo 3000 pojmů, z hlediska vzdělávacích potřeb je to prozatím dostačující. Dne 17. června 1988 Evropský parlament schválil Usnesení o znakových jazycích pro neslyšící. To pomohlo prosadit právo neslyšících používat znakový jazyk jako hlavní komunikační systém (Muknšnáblová, M. 2014). V devadesátých letech 20. století došlo v České republice k velkému rozvoji užívání znakového jazyka. V září v roce 1997 se konala konference Evropské unie Neslyšících, která nesla téma Znakové jazyky. Dne 21. května 1998 byl následně schválen Poslaneckou sněmovnou zákon č. 155/1998 Sb., o znakové řeči. Tento zákon byl poté v roce 2008 novelizován jako Zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, jedná se o zákon č. 384/2008 Sb., v úplném znění byl vyhlášen pod č. 423/2008. Už podle zákona z roku 1998 je znakový jazyk neslyšících považován 21

22 za základní a plnohodnotný dorozumívací prostředek. Do této doby byl znakový jazyk spíše potlačován a neslyšící osoby byly nuceny používat mluvenou řeč. Dnes jsou neslyšící právě naopak podporováni, aby si nejdříve osvojili znakový jazyk a teprve poté se učili některou formu českého jazyka, ať už písemnou či mluvenou (Muknšnáblová, M. 2014). 2.2 Lingvistika znakových jazyků Pro slyšící lingvisty byl dlouhou dobu nepředstavitelný jazyk, ve kterém není význam přenášen zvuky používáním úst a přijímán ušima. Ještě v padesátých letech dvacátého století tedy nebylo zřejmé, že lidské bytosti jsou schopné vyvinout komplexní komunikační systém, který by nebyl založený na zvuku (Macurová, A. 2008). Lingvistika ztotožňovala znakový jazyk s neverbální komunikací a považovala prostředky užívané v komunikaci neslyšících osob za pouhá gesta založená na mluvené řeči (Macurová, A. 2001). V roce 1960 byl ale tento názor zásadním způsobem změněn a tím se změnil i tradiční pohled na neslyšící a na hluchotu samotnou. Na tu už přestává být nahlíženo jako na handicap a diferenciace mezi neslyšícími a slyšícími jsou definovány spíše jako přirozené kulturní rozdíly. Neslyšící jsou definování jako jazyková a kulturní menšina, a jako taková má nárok na vlastní přirozený jazyk, který jim je smyslově přístupný (Macurová, A. 2008). Lingvistika znakových jazyků (sign linguistic) a její vznik je spojen s prvním fonologickým popisem amerického znakového jazyka. Americký lingvista W. Stokoe ve své knize Sign Language Structure The First Linguistic Analysis of American Sign Language z roku 1960 doložil, že znakový jazyk má základní rysy jakéhokoli přirozeného jazyka (Macurová, A. 2005). Stokoe rozlišuje jazyk gest (gesture language) a znakový jazyk (sign language) a z tohoto rozdílu také vychází. Mezi těmito dvěma systémy je rozdílný charakter jednotek, a to neanalyzovatelné gesto a analyzovatelný znak. Znakem se v této souvislosti rozumí nejmenší jednotka znakového jazyka, která nese význam. Znak se dá v tomto ohledu srovnávat s morfémem, resp. slovem jako jednotkou mluveného jazyka. V jiném podstatném pohledu se ale tyto dvě jednotky liší. Znak je produkován a vnímán simultánně a jeho komponenty nemohou být segmentovány v čase (Macurová, A. 2008). Komponenty, nebo spíše aspekty znaku, tak jak je popisoval W. Stokoe, jsou popsány níže v této kapitole. 22

23 V počátečním období rozvoje lingvistiky znakových jazyků se tato věda spíše snažila doložit shodné aspekty znakového a mluveného jazyka. V poslední době už se zaměřuje na jejich odlišnosti, soustřeďuje se tak především na ty specifické rysy, které souvisejí s vizuálně motorickým způsobem existence znakových jazyků (Macurová, A. 2005). Český znakový jazyk má hlavní rysy přirozeného jazyka. P. Slánská Bímová a L. Okrouhlíková (2008) uvádí jako základní atributy systémovost, znakovost, dvojí členění, produktivnost, svébytnost a historičnost: Jako systémovost jazyka je označováno to, že jazyk má povahu systému, tedy souboru nespojitých jednotek a vztahů mezi nimi. Znakovost jazyk je jako systém tvořen jednotkami, které mají povahu znaků. Znakem rozumíme v tomto případě něco, co zastupuje nějaký výraz nebo pojem na základě společné zkušenosti účastníků komunikace. Dvojí členění v této souvislosti znamená duálnost, dvojí artikulaci. V souvislém proudu řeči jsme schopni vyčlenit jednotky nesoucí význam (tzn. slova/znaky/morfémy), to označujeme jako první členění. Následně můžeme tyto jednotky analyzovat na ještě menší jednotky, které samy o sobě už význam nenesou, ale jsou schopny ho odlišit (tj. fonémy). Toto pak považujeme za druhé členění. Produktivnost v jazyce existuje omezený počet prostředků a dále omezený soubor pravidel, které určují, jak tyto prostředky kombinovat. Díky tomu je možné z jazyka za pomoci pravidel vytvářet bezpočetné množství spojení. Svébytnost jazyka označuje schopnost jazyka popsat minulost, budoucnost, vyjádřit podmínku, popsat věci, které jsou vzdálené nebo které ve skutečnosti neexistují apod. Žádný jazyk nezůstává stejný, změny probíhají postupem času. I znakový jazyk neslyšících má svoji historičnost, podléhá jak fylogenetickému (vývoj jazyka v dějinách lidstva), tak ontogenetickému (osvojování si jazyka dítětem) vývoji. Během ontogenetického vývoje se na základě vrozené schopnosti osvojit si jazyk a díky jazykovému vzoru postupně rozvíjí a utváří konkrétní (mateřský) jazyk (Slánská Bímová, P., Okrouhlíková, L. 2008). 23

24 Dělení znaků Znaky ve znakovém jazyce můžeme dělit hned podle několika hledisek. Jedním z možných dělení je podle A. Macurové (1996) dělení podle artikulace znaků: 1. Znaky artikulované jednou rukou a) znaky s nulovým kontaktem; b) znaky s kontaktem; dominantní ruka kontaktuje některou část těla, například nos, bradu, ústa, hruď, rameno, ne ale druhou ruku. 2. Znaky artikulované dvěma rukama a) znaky, ve kterých jsou aktivní obě ruce stejného tvaru. b) znaky "symetrické", ve kterých jsou obě ruce ve stejném tvaru a dominantní ruka artikuluje nad, pod, za, před atd. rukou pasivní. c) znaky "asymetrické", kdy jsou ruce v různém tvaru, dominantní ruka opět artikuluje nad, pod atd. pasivní rukou 3. Složené znaky, což jsou znaky zkombinované z výše uvedených typů Za předpokladu, že má být komunikace ve znakovém jazyce úspěšně realizována, jeho znaky by měly mít následující vlastnosti: a) Přístupnost smyslům znamená, že komunikační partner by měl být schopný vnímat znaky alespoň jedním ze smyslů. V lingvistice se dlouho považoval sluch za jediný vhodný smysl pro vnímání jazyka, nicméně se ukazuje, že jazyk lze vnímat i zrakem, v případě taktilního znakového jazyka i hmatem (Slánská Bímová, P., Okrouhlíková, L. 2008). b) Arbitrárnost znaků označuje libovolnost a nahodilost vztahu mezi nosičem a objektem znaku, tzn., že znak přirozeného jazyka patří do skupiny symbolů (viz výše). c) Konvenčnost představuje dohodnutá pravidla, která řídí produkci i vnímání jazykového znaku. Nosič i objekt znaku jsou spolu spárovány na základě konvence, dohody mezi uživateli daného jazyka. Znak má tedy celospolečenskou tradiční platnost, která nutí i nové mluvčí, aby ho užívali (Slánská Bímová, P. Okrouhlíková, L. 2008). d) Odlišitelnost od jiných znaků v systému znamená, že komunikující osoba musí být schopná rozeznat jeden znak od druhého. Např. znaky KAMARÁD a POCTIVÝ mají každý jinou formu (Slánská Bímová, P., Okrouhlíková, L. 2008). e) Diskrétnost a lineárnost. Diskrétnost v tomto kontextu chápeme jako odlišitelnost jednotek znaku, neexistují postupné přechody z jedné jednotky na druhou. 24

25 Dobře patrná je diskrétnost v psané formě jazyka, kdy písmo je soustavou oddělených značek. Ty se následně řetězí tak, že jednotky na úrovni znaku jsou od sebe odděleny mezerou. Odlišovat hranice mezi znaky lze tímto způsobem tedy snadněji, než v proudu řeči (čeština) nebo při znakování (český znakový jazyk). Lineárnost představuje nutnost dodržování daného pořadí prvků v lineárním řetězci a není možné je zaměnit, aniž by se změnil význam znaku. V případě znakového jazyka se jedná spíše o simultánnost. Prvky znaku se tedy neřadí za sebou, ale vrství se na sebe, lze je tedy artikulovat v jednom okamžiku. Simultánnost je jedním z projevů odlišnosti znakového jazyka od mluveného jazyka většinové společnosti (Slánská Bímová, P. Okrouhlíková, L. 2008). f) Sémantičnost znamená ustálený, pevný význam nebo funkci znaku (Slánská Bímová, P., Okrouhlíková, L. 2008). g) Přenos v čase a prostoru (přemístitelnost) znamená, že znak je možné zachytit, případně ho přenést v čase i v prostoru. U mluvené řeči tomu pomáhá písmo, u znakového jazyka je možné projev přenést pomocí videokamery, DVD a jiné moderní techniky (Slánská Bímová, P., Okrouhlíková, L. 2008). h) Kulturní přenosnost znaků z generace na generaci je další z vlastností jazyka. Znaky jsou ustálené, stejným znakům, jako máme nyní, by rozuměli naši předci, stejně jako jim budou rozumět naše děti (Slánská Bímová, P., Okrouhlíková, L. 2008). i) Neproměnlivost, stabilnost znamená, že znaky jsou ustálené, tvoří podstatu všech komunikačních situací a musejí tedy být pro všechny účastníky komunikace shodné (Slánská Bímová, P., Okrouhlíková, L. 2008). j) Negativnost a diferenčnost (protikladovost). Žádný ze znaků není nikdy izolovaný, figuruje ve vztazích k ostatním znakům v systému. Negativnost označuje negativní vymezování znaku vůči ostatním znakům, tedy tak, že s nimi není shodný. U diferenčnosti se znak vymezuje k ostatním znakům pozitivně, tedy určuje, jak a čím se od nich liší (Slánská Bímová, P. Okrouhlíková, L. 2008). k) Prevarikace je schopnost vytvářet pomocí znaků hříčky, dvojsmysly, lži nebo nesmysly (Slánská Bímová, P., Okrouhlíková, L. 2008). Většina uvedených vlastností je shodná pro mluvený i znakový jazyk. Zásadní rozdíly, které také dávají za vznik konfliktům mezi příznivci a odpůrci znakového jazyka, jsou pouze tři z výše jmenovaných: přístupnost smyslům, arbitrárnost a lineárnost (Slánská Bímová, P. Okrouhlíková, L. 2008). 25

26 2.3 Vztah mezi znakovým jazykem a mluvenou řečí, vlastnosti znaků Stejně jako všechny živé jazyky přejímá i český znakový jazyk mnoho pojmů z českého jazyka i jiných jazyků. Tímto se ale nestává na daném jazyce závislý (Hrubý, J. 1997). Ačkoli uživatelé obou zmíněných jazyků žijí na stejném území a mají stejnou národnost, nejedná se o jazyky příbuzné. Rozdíly mezi těmito dvěma jazyky jsou větší, než rozdíly mezi českým znakovým jazykem a jinými národními znakovými jazyky. Je to způsobené tím, že znakové jazyky jsou relativně mladé a jsou založené na stejném, tedy vizuálně-motorickém způsobu realizace. Český znakový jazyk je přenášen multidimenzionálním kanálem. Český jazyk je oproti tomu audioorální, založen na zvuku a vnímán sluchovým orgánem (Slánská Bímová, P., Okrouhlíková, L. 2008). Ze zásadně odlišného způsobu existence obou jazyků se poté odvíjí všechny rozdíly ve všech jazykových rovinách. První odlišností je nonverbální komunikace. Mluvčí při projevu využívá často nonverbální komunikaci, není ale na jejím využití nijak závislý, stejné významy je schopen přenést i telefonicky nebo psanou formou. Neslyšící také využívají nonverbální komunikaci, v jejich případě je ale obtížné odlišit ji od jazykových prostředků nesených stejným nosičem, tedy mimikou a pohyby těla (Servusová, J. 2008). Už výše zmiňovaný zásadní rozdíl je mezi simultánností znakového jazyka a lineárností mluveného jazyka (Slánská Bímová, P., Okrouhlíková, L. 2008). Základní vlastností znakového jazyka oproti češtině je využívání inkorporace. Jako inkorporace je označováno pronikání jiných kvalit do jednotlivých slovníkových tvarů znaků znakového jazyka a jejich kontextovou a obsahovou modifikaci. V českém znakovém jazyce je využíváno hned několika druhů: inkorporace času inkorporace počtu inkorporace způsobu inkorporace předmětu do slovesa inkorporace směru (Langer, J., Souralová, E., Horáková R. 2010). Inkorporace se ve znakovém jazyce podílí na vyjadřování gramatické složky projevu, je tedy jeho nedílnou součástí. Inkorporované znaky se často zásadně liší od jejich slovníkového tvaru, pro uživatele začátečníky může být tedy jejich aktivní 26

27 zvládnutí složité. Naopak nepoužívání inkorporace může znakové sdělení činit méně srozumitelným (Langer, J., Souralová, E., Horáková R. 2010). Důležitým termín ve spojitosti se vztahem znakového jazyka a mluvené řeči je tzv. interference těchto dvou jazyků, tedy vzájemné ovlivňování. To se projevuje především v situacích, kdy neslyšící, mající jako svou mateřštinu jazyk znakový, komunikují psanou formou mluveného jazyka. Neslyšící v tomto případě převádí struktury znakového jazyka do psané češtiny (Komorná, M. 2008). Znakový jazyk neslyšících je tvořen vizuálně motorickými prostředky, to znamená postavením a pohyby rukou, pozicemi hlavy a horní části trupu a mimikou. Zásadní rozdíl mezi znakem a gestem je ten, že znak můžeme rozdělit na tři komponenty, gesto nikoliv. Komponenty znaku jsou umístění ruky v prostoru (kde), čím (ruka nebo část těla, která je pro znak dominantní) a konkrétní pohyb ruky v prostoru (jak). Oproti prstové abecedě, kde je slovo skládáno z jednotlivých písmen, jeden znak současně označuje celé slovo, sdělení nebo i větu (Muknšnáblová, M. 2014). Znak se skládá ze dvou částí, nevytváří se pouze pomocí rukou (manuální složka znaku), ale na produkci se podílí i pohyby horní části těla a výrazy obličeje (nemanuální složky znaku). Tímto způsobem je možné docílit toho, že lze vyjádřit několik významů najednou (Vysuček, P. 2008). Podle vztahu nosiče k tomu, co zastupuje (tedy k objektu), jsou znaky rozdělovány na ikony, indexy a symboly. U ikon je nosič podobný objektu. Řadíme sem lexémy, které jsou svou artikulací vizuálně podobné reálné věci, činnosti, bytosti nebo ději. V českém znakovém jazyce se jich objevuje mnoho. Lze je dále rozdělit na znaky transparentní (průhledné), u kterých vztah mezi znakem a tím co představuje je zřejmý bez předchozí znalosti významu znaku. Jedná se například o znaky KOUŘIT, KNIHA. Druhým typem ikonických znaků jsou znaky translucidentní (průsvitné), kde je vztah mezi znakem a jeho významem zjevný jenom jedinci, který je seznámen s významem znaku, např. TÝDEN, MLÉKO (Slánská Bímová, P., Okrouhlíková, L. 2008). Indexy jsou ovlivněny objektem, který artikulují, je mezi nimi vztah věcné souvislosti. Těchto znaků není obecně mnoho, jedná se například o osobní zájmena, přivlastňovací zájmena, ukazovací zájmena nebo příslovce místa (Slánská Bímová, P., Okrouhlíková, L. 2008). Znaky symbolické (arbitrární, tj. nahodilé, libovolné) mají abstraktní charakter, jsou dohodnuté a většinou prošly dlouhodobým vývojem. Označují zpravidla abstraktní 27

28 děje a vlastnosti a nelze jim porozumět, pokud nám nejsou známy. Jedná se např. o znaky ÚTERÝ, SYN, NEMOCNÝ (Langer, J., Souralová, E., Horáková R. 2010). Specifické znaky českého znakového jazyka Specifické znaky jsou mezi neslyšícími hojně rozšířeny, jsou nedílnou součástí gramatiky znakového jazyka a jejich užívání je typické pro skupinu Neslyšících. Důvod vzniku těchto znaků není zcela objasněný, předpokládá se, že kvůli izolovanosti neslyšících od společnosti si neslyšící děti začaly vytvářet svoje vlastní znaky, kterým by částečně znakující slyšící společnost nerozuměla (Vysuček, P. 2008). Specifické znaky tvoří v českém znakovém jazyce zvláštní skupinu znaků, které v sobě často nesou nějaký emotivní náboj, ať už pozitivní nebo negativní, mohou vyjadřovat osobní názory, hodnocení nějaké situace či postoj mluvčího k někomu nebo něčemu. V českém jazyce nemají tyto znaky svůj český ekvivalent, při překladu se užívá spíše opisem situace, u které se konkrétně znak užívá (Vysuček, P. 2008). Taktilní znakový jazyk V odborné literatuře je taktilní znakový jazyk uváděn jako taktilní forma znakového jazyka neslyšících. Všechny komponenty znakového jazyka, které jsou běžně vnímány zrakem, jsou v případě taktilního znakového jazyka převedeny do podoby, kterou je možné vnímat hmatem. Taktilní znakový jazyk je uveden i v zákoně č. 155/1998 ve znění zákona č. 384/2008, o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, jako komunikační systém jedinců s hluchoslepotou (Langer, J., Souralová, E., Horáková R. 2010). S ohledem na výběr tématu práce nebude o tomto druhu komunikačního systému více psáno. Shrnutí Druhá kapitola se podrobně věnovala komunikaci pomocí znakového jazyka. Popisovala historii vývoje a rozšiřování tohoto komunikačního prostředku a rozebírala ho z pohledu lingvistiky. Dále vysvětlovala, co je to znak a jaké jsou jeho vlastnosti a druhy. 28

29 3 Tlumočnické služby V dnešní době se s tlumočením setkáváme téměř všude, ať už se jedná o tlumočení v televizi, rádiu, při živém vysílání besed se zahraničními odborníky nebo přímém přenosu významných událostí. Dále se bez tlumočení neobejdou mezinárodní odborné a vědecké konference, sympozia, přednášky nebo semináře. Evropská unie je největším zaměstnavatelem tlumočníků na světě díky svým 23 oficiálním jazykům. Tlumočníci zprostředkovávají také komunikaci na oficiálních státních, parlamentních, vládních nebo obchodních delegacích, při zahajování výstav a veletrhů, prezentaci nových produktů, na mezinárodních filmových festivalech a soutěžích, ale i na úřadech, u soudu, lékaře či na policii (Čeňková, I. 2008). Tlumočení je chápáno jako prostředek komunikace mezi lidmi hovořícími různými jazyky. Tato komunikace probíhá přes prostředníka tlumočníka, neprobíhá tedy přímo, a dále příjemce a adresát sdělení nejsou tatáž osoba. Příjemcem originálního vzkazu je v této situaci tlumočník, adresátem se stává osoba, ke které se sdělení od tlumočníka dostane. Z tohoto pojetí vyplývá i nutnost komplexního přístupu k tlumočení jako k procesu. Proto je potřeba u tlumočení brát v potaz působení lingvistických a extralingvistických (kognitivních, psychologických, kulturologických, pragmatických, komunikativních) faktorů a jejich vliv na řečový produkt (Čeňková, I. 2008). Kvalitní a efektivní tlumočení předpokládá dobrou znalost obou jazyků, mezi kterými se tlumočí. Bez tohoto předpokladu nelze přesně pochopit výchozí text, který má být tlumočen. Nelze ho tím pádem ani interpretovat a převést do cílového textu, určeného adresátovi, pro kterého se tlumočí (Macurová, A. 2008). 3.1 Druhy tlumočení Tlumočení se objevuje v různých podobách a typech. Tlumočník může hovořit současně s řečníkem, jehož projev převádí do cílového jazyka (simultánní tlumočení), nebo může tlumočit až v době, kdy řečník ukončil část nebo celý projev (konsekutivní tlumočení). V případě, že řečník přerušuje svůj projev po delších časových úsecích, tzn. cca 5 8 minut, tlumočník pro převod čerpá ze svých písemných poznámek. Tomuto typu konsekutivního tlumočení se říká vysoká konsekutiva. Spolu se simultánním tlumočením tvoří kategorii konferenčního tlumočení (Čeňková, I. 2008). 29

30 Konsekutivní tlumočení Konsekutivní neboli následné tlumočení bylo v počátcích rozvoje tlumočení, tedy do 2. světové války, na mezinárodní úrovni jediným užívaným způsobem tlumočení. Ačkoli je tento typ tlumočení časově náročnější (je třeba čekat, než mluvčí dohovoří část projevu, poté teprve tlumočník převádí do cílového jazyka), je po formální i obsahové stránce kvalitnější než simultánní tlumočení. S ohledem na posluchače volí tlumočník přiměřené tempo řeči, neměl by ale mluvit déle než samotný řečník. Konsekutivní tlumočení může být buď s tlumočnickým zápisem (notací), nebo zpaměti, tedy bez zápisu (Čeňková, I. 2008). Rozlišuje se také konsekutivní tlumočení přerušované a nepřerušované v závislosti na tom, zda tlumočník předává převedené sdělení po částech, nebo naráz po skončení řečníkova projevu. Také může na žádost klienta projev zkrátit či dokonce uvést jen stručný obsah (konsekutivní tlumočení sumarizované). Konsekutivní tlumočení může probíhat bilaterálně, tedy tak, že tlumočník tlumočí i do své mateřštiny, i do svého aktivního cizího jazyka, nebo jednosměrně, kdy každá zúčastněná strana má svého vlastního tlumočníka, který tlumočí pouze jedním směrem, nejčastěji do svého mateřského jazyka (Čeňková, I. 2008). Simultánní tlumočení Oproti konsekutivnímu tlumočení vyžaduje simultánní tlumočení větší soustředění pozornosti a pohotovost. Tlumočník je také nucen tlumočený projev okamžitě logicky zanalyzovat, zpracovat vyslechnuté informace a paralelně je převádět do cílového jazyka. Velkou roli zde hraje časový faktor, podstatou tohoto typu tlumočení je souběžnost řečových činností a současné rozdělení pozornosti tlumočníka na vnímání originálního projevu a převádění do jazyka posluchače. V průběhu těchto procesů tlumočník stále zpracovává další vyslechnuté informace. Dochází zde k přímému kontaktu mezi vysílatelem a adresátem, jelikož jsou informace předávány okamžitě po vyslovení. Tím se projev stává pro posluchače živým a bezprostředním (Čeňková, I. 2008). Proces simultánního tlumočení probíhá ve třech fázích, které obecně platí pro všechny typy tlumočení. U simultánního tlumočení však odlišujeme specifické podmínky, za kterých k těmto třem fázím dochází: jsou časově omezené, jednorázové, diskrétní a zároveň kontinuální, jedna přechází v druhou a vzájemně se v průběhu simultánního tlumočení překrývají, takže probíhají v podstatě paralelně. V první fázi 30

31 dochází k aktivnímu poslechu originálu ve výchozím jazyce a jeho analýze. Ve fázi druhé se jedná o zpracování vyslechnuté informace a její uchování do operativní paměti. Třetí fází je samotná produkce v cílovém jazyce, přičemž by měl být zachován záměr řečníka a mělo by být dosaženo stejného cíle, efektu (Čeňková, I. 2008). Mezi další typy tlumočení řadíme i tlumočení z listu, u kterého tlumočník obdrží text originální promluvy a plynně převádí tento text v tempu běžného ústního projevu do cílového jazyka. Tlumočník by měl zachovávat oční kontakt s posluchači, zbytečně nepřeformulovávat již jednou vyřčené informace a tlumočit obsah a smysl textu. Z časového hlediska je tlumočení z textu velmi úsporné, jsou však kladeny velké nároky na tlumočníka a na jeho schopnost rozdělení pozornosti ve vztahu k vlastní činnosti (Čeňková, I. 2008). Čeňková (2008) dále uvádí tzv. doprovodné tlumočení, kterého se využívá kupříkladu při doprovázení zahraničních hostů. Může se využívat konsekutivního tlumočení bez zápisu nebo simultánního tlumočení, a to většinou šeptem, někdy se může jednat i o vlastní cizojazyčný výklad (například při prohlídce památek). Tento typ tlumočení je časově náročný, protože tlumočník musí být přítomen po celou dobu pobytu delegace. Doprovodné tlumočení je pracné i z důvodu širokého záběru tlumočených informací a nutnosti bohaté slovní zásoby obou jazyků, protože se mohou tlumočit např. exkurze do průmyslových či zemědělských podniků, návštěvy kulturních památek, muzeí, objevuje se tlumočení přednášek, besed apod. Specifické kategorie tlumočení jsou poté soudní tlumočení (při jednáních u soudu, na policii nebo při výslechu svědků), komunitní tlumočení (tlumočení ve prospěch společnosti), tlumočení pro nevidomé a hluchoslepé a tlumočení ve znakovém jazyce (Čeňková, I. 2008). 3.2 Tlumočnické služby pro neslyšící Služba tlumočení je pro mnoho osob se sluchovým postižním důležitou součástí života. Při tlumočení znakového jazyka, tedy převodu smyslu jazyka do jazyka cílového, je zapotřebí respektovat odlišnosti obou jazyků, tedy světa Neslyšících a slyšících (Horáková, R. 2012). 31

32 Díky rozdílnému způsobu tvoření obou jazyků (znakový jazyk je jazyk vizuálněmotorický, český jazyk je audio-orální) lze tyto jazyky tlumočit souběžně, tedy simultánně. Konsekutivního tlumočení se u tlumočení znakových jazyků využívá méně (Dudková, M. 2016). Tlumočnická praxe je v dnešní moderní době ovlivňována nejrůznějšími informačními a komunikačními technologiemi. Setkáváme se s tlumočením videokonferencí, kdy se účastníci s tlumočníky nachází na rozdílných místech ve světě a propojeni jsou pomocí satelitního přenosu obrazu i zvuku. Při tlumočení pro neslyšící je možné také využívat nové technologie a možnosti této služby se stále rozvíjí. Zde je možné využít tlumočení na dálku (remote interpreting), kdy účastníci mohou být v jedné místnosti a tlumočník může být kdekoli jinde (Čeňková, I. 2008). Více se bude tlumočení na dálku v této práci věnovat podkapitola 3.3. Vymezení tlumočnické služby podle zákona Ještě před rokem 1998, kdy byl schválen zákon o znakové řeči, byly dva způsoby, jak si zajistit tlumočníka znakového jazyka. Prvním z nich byla návštěva neslyšícího klienta v organizaci, ve které byl členem, a tam si na místě tlumočníka obstarat. Odměna tlumočníka se v té době pohybovala kolem 80 Kč na hodinu. Pro srovnání, průměrná hrubá měsíční mzda v roce 1997 byla Kč ( Druhým způsobem bylo obrátit se přímo na konkrétního tlumočníka, na něhož znal neslyšící číslo faxu, později mobilního telefonu. V případě nutnosti se s tímto tlumočníkem spojil a tlumočení sám uhradil, na výši odměny se spolu domluvili (Kronusová, M. 2008). Od roku 1998 je samotná služba tlumočení znakového jazyka ukotvena v zákoně č. 155/1998 Sb., o znakové řeči: Neslyšící mají při návštěvě lékaře, vyřizování úředních záležitostí a při zajišťování dalších nezbytných potřeb právo na tlumočníka znakové řeči. Tlumočnická služba se poskytuje bezplatně v rozsahu podmínek stanovených zákonem., v současné době je tento zákon novelizován jako zákon č. 384/2008 Sb, o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob. Podmínky poskytování tlumočnických služeb upravuje jiný právní předpis, a to zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, 56 Tlumočnické služby. Podle něho jsou tlumočnické služby terénní nebo ambulantní služby poskytované osobám s poruchami komunikace způsobené především smyslovým postižením, které nedovoluje dané osobě komunikaci na běžné úrovni bez pomoci jiné fyzické osoby. Služba zajišťuje základní 32

33 činnosti, a to zprostředkování kontaktu se společenským prostředím a pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. Tlumočnické služby poskytují různé organizace pro neslyšící. Podle Registru poskytovatelů sociálních služeb (registr.mpsv.cz k datu ) se v České republice nachází 28 poskytovatelů tlumočnických služeb, některé z nich se ovšem nachází ve více krajích. U mnoha těchto poskytovatelů si neslyšící mohou vybrat, o kterou službu mají zájem. Nabízí se tlumočení znakového jazyka, transliterace znakované češtiny, vizualizace mluvené češtiny a tlumočení pro hluchoslepé klienty (Dudková, M. 2016). Umělecké tlumočení znakového jazyka Tento typ tlumočení výrazně přispívá k popularizaci znakového jazyka v majoritní společnosti. V České republice má umělecké tlumočení poměrně krátkou tradici, což se pojí s celkovou krátkou tradicí profesionálního tlumočení do znakového jazyka. Samotný pojem umělecké tlumočení může být zavádějící. Jsou jím pojmenovány dvě na sebe navazující činnosti tlumočníka, přitom ani jedna z nich není tlumočením. První částí je umělecký překlad, který si musí tlumočník připravit. Druhou částí je pak následné provedení překladu v synchronizaci s interpretem hudby nebo zpěvu, případně s hercem, když se jedná o tlumočení divadelního představení (Červinková Houšková, K., Kováčová T. 2008). Na tlumočníka, který se věnuje uměleckému tlumočení, jsou kladeny velké nároky a celá řada vzájemně velmi odlišných požadavků. Z tohoto hlediska je tedy tento typ tlumočení, u kterého je potřeba překlad a přednes překladu souběžně s interpretem, velmi obtížný (Červinková Houšková, K., Kováčová T. 2008). Tlumočník znakového jazyka Tlumočník, který tlumočí mezi českým znakovým jazykem a češtinou, by měl oba tyto jazyky ovládat a vyjadřovat se jimi. Měl by rozumět jejich stavbě a umět porovnávat, co je v jazycích shodné a v čem se tyto jazyky odlišují. Také by měl být schopen nahrazovat prostředky, které v jednom jazyce chybí, funkčně adekvátními prostředky z jazyka druhého. Kořeny těchto aspektů je potřeba hledat v samotném vztahu mezi jazykem a kulturou. Bez dobré znalosti jazyka se tedy dobrý tlumočník těžko obejde (Macurová, A. 2008). Bezchybná znalost obou jazyků je ale pouhým výchozím předpokladem pro nácvik všech tlumočnických a komunikativních dovedností, schopností a strategií, pro trénink 33

34 paměti, logického uvažování, analýzy apod., ale také pro zvládnutí, vnímání a vstřebávání velkého množství extralingvistických informací a skutečností. U simultánního tlumočení jsou na tlumočníka kladeny velké nároky v oblasti fyzické i psychické připravenosti. Fyzické vlastnosti ovšem bývají často podceňovány, ačkoli je jejich úloha velice významná; ne každý bilingvní člověk je schopen tlumočit. Mezi fyzické předpoklady tlumočníka řadíme například nervovou odolnost a vyrovnanost, dobrý stav sluchu, kvalitní výslovnost bez řečových vad, hlasitý přednes, dostatečnou kapacitu dechu a celkový dobrý zdravotní stav (Čeňková, I. 2008). Kromě těchto fyziologických podmínek jsou důležité také psychické předpoklady tlumočníka. Zásadní je výborná paměť, bez které se žádný tlumočník neobejde a která je podpořená logickým uvažováním. Nepostradatelná je schopnost rozpoznat relevantní a klíčové informace, stejně jako schopnost odfiltrovat ty nadbytečné. Každý tlumočník by také měl zvládat pohotově reagovat, rychle kombinovat, koncentrovat se a improvizovat (Čeňková, I. 2008). Je přirozené, že při tlumočení se často objevují faktory únavy a stresu, které poté vedou k selhávání paměti, oslabení pozornosti nebo snížení pohotovosti reakcí. Výkon tlumočníka ale není ovlivněn jenom jeho vlastními schopnostmi a dovednostmi, ale také jinými objektivními faktory, jako je například pracovní prostředí nebo osobnost řečníka (Čeňková, I. 2008). 3.3 Online tlumočení znakového jazyka Online tlumočení, jinak nazývané také tlumočení na dálku, označuje situaci, ve které nemají tlumočníci přímý výhled na řečníka, tlumočení je tedy zprostředkováváno pomocí obrazu na monitorech nebo promítacích plátnech, v dnešní době moderní techniky i díky tabletům nebo mobilním telefonům. Zlepšující se technika dává nové možnosti, proto je tlumočení odvětví, které se neustále rozvíjí (Koskanová, A. 2009). Online tlumočnická služba pro neslyšící je založena na tlumočení do znakového jazyka na dálku, tedy tlumočník se nachází na jiném místě než klient a lze takto využívat tlumočení ze všech částí České republiky. Základem služby je možnost přenosu znakového jazyka prostřednictvím webové kamery a současně přenos mluvené řeči pomocí běžného telefonu. Takto lze tlumočit osobní rozhovor klienta s jinou slyšící osobou, nebo je možné tlumočit i telefonní hovory ( 34

35 Tato služba předabuje pro neslyšící osoby rychlou a efektivní komunikaci s intaktní společností. Slyšící osoby často využívají telefonních hovorů pro různé záležitosti, ať už se jedná o objednávání k lékaři, omlouvání dětí ve škole, domlouvání se s kadeřníkem nebo objednávání rozvozu jídla. Neslyšící osoby takové možnosti nemají. Tuto komunikační bariéru už lze ale kompenzovat právě službou online tlumočení. Výhodou tlumočení na dálku je kromě dostupnosti pro osoby se sluchovým postižením i časová úspora pro samotné tlumočníky. Tlumočník nemusí trávit čas cestou na místo tlumočení a nemusí si ji sjednávat a plánovat. Z finančního hlediska se také tlumočníkovi nemusí proplácet výdaje za dopravu, v případě vícedenní tlumočené akce ani výdaje za ubytování a stravu (Dudková, M. 2016). Je nutné ale zmínit, že tlumočení na dálku může být pro tlumočníka velmi stresující. Podle Koskanové (2009) může mít online tlumočení dopad na zdraví a psychiku tlumočníků. Je předpokládána vetší pravděpodobnost vzniku syndromu vyhoření, také mohou mít tlumočníci na dálku pocit odcizení a mohou ztratit motivaci do budoucna tuto službu poskytovat. Tlumočení na dálku je sice díky technologickým podmínkám možné a tlumočníci jsou schopni odvést kvalitní práci, pociťují však mnohem větší únavu, než při běžném simultánním tlumočení. V současné době je v České republice několik organizací, které ve svých službách nabízí i online tlumočení. Jedná se o organizace Tichý svět, o. p. s., Unie neslyšících Brno, z. s., Svaz neslyšících a nedoslýchavých v ČR, z. s. a Centrum pro zdravotně postižené Libereckého kraje o. p. s. Tichý svět, o. p. s. Tichý svět, dříve Agentura pro neslyšící (APPN), je organizace založená 15. června 2006, která má působnost v deseti krajích České republiky. Poskytuje všestrannou podporu neslyšícím a pomáhá jim začlenit se do slyšící společnosti. Organizuje semináře a přednášky o znakovém jazyce a světě neslyšících a pořádá i kurzy znakového jazyka. Dále nabízí tlumočnické služby, odborné sociální poradenství a sociální rehabilitaci ( Službu online tlumočení poskytuje tato společnost od října 2008, kdy byl zahájen zkušební provoz, od 1. prosince 2010 už je služba dostupná nonstop. V roce 2015 se k ní přidala i služba online přepisu mluvené řeči do textu, obě jsou realizovány pomocí tzv. Tiché linky ( 35

36 V současné době je služba online tlumočení prováděna přes program Skype a webové rozhraní Tichá linka ( Obr. 1 Webové rozhraní aplikace Tichá linka ( V Tichém světě je současně zaměstnáno 16 tlumočníků, kteří se střídají tak, aby byla služba vždy dostupná nonstop a bylo možné zpracovat všechny požadavky klientů ( V tabulce č. 1 jsou uvedeny statistiky online tlumočení Tichého světa v letech 2009 až Informace o statistikách jsou zveřejňovány ve výročních zprávách organizace a jsou volně přístupné na jejích webových stránkách Počet registrovaných klientů x Počet odtlumočených akcí x x x x Počet odtlumočených telefonních hovorů Tab. 1 Statistika online tlumočení Tichého světa v letech

37 Unie neslyšících Brno, z. s. Tato organizace vznikla v roce 1991, kdy byla založena pod názvem Česká unie neslyšících oblast Brno, se sídlem v Praze. Od roku 1998 se organizace osamostatnila a je spoluzakladatelem Českomoravské jednoty neslyšících. Posláním Unie neslyšících Brno je pomáhat všem neslyšícím vyrovnávat se s následky sluchového postižení, pozvedávat jejich sebevědomí a integrovat je do společnosti slyšících. Poskytuje sociální, poradenské a komunikační služby, tlumočnické služby a nabízí i kurzy znakového jazyka ( 1. února 2011 bylo spuštěno Telekomunikační centrum pro neslyšící ( které poskytuje online tlumočnické služby. Je zde možné vybrat si hned z několika možných služeb. Je zde možné využít telefonické zařizování osobních záležitostí přes tlumočníka znakového jazyka, ten může poskytnout i sociální poradenství. Obr. 2 Webové rozhraní Telekomunikačního centra neslyšících ( Online tlumočení není v této organizaci poskytováno nonstop, ale každý všední den ve vyhraněných hodinách. Služba tlumočení v Unii neslyšících Brno je určena pro všechny osoby se sluchovým postižením, které mají obtíže v běžné komunikaci a potřebují pomoc tlumočníka ( V tabulce č. 2 jsou znázorněny statistiky tlumočených akcí této organizace. Zvlášť jsou odlišeny terénní akce a zvlášť tlumočení prováděné ambulantně. Do ambulantních služeb se započítávají 37