Mezinárodní kupní smlouva

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Mezinárodní kupní smlouva Bakalářská práce Autor: Kristina Lukaštíková Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: prof. JUDr. Květoslav Růžička, CSc. Praha duben, 2012

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Praze dne, Kristina Lukaštíková

3 Chtěla bych tímto poděkovat svému vedoucímu práce, prof. JUDr. Květoslavu Růţičkovi, CSc. za cenné rady a pomoc při zpracování této bakalářské práce.

4 Anotace Cílem této bakalářské práce je popis uzavírání kupních smluv s mezinárodním prvkem. Ve své práci jsem se snaţila vysvětlit všechny základní pojmy a také načrtnout historii mezinárodní kupní smlouvy. Klíčová slova: kupní smlouva, mezinárodní prvek, Úmluva OSN, právní úprava, INCOTERMS, obchodní styk Annotation The aim of this thesis is to describe the conclusion of the sales contracts with the international element.in my work I tried to explain all basic concepts and outline history of international sales contract Key word: Sales contract, internatinal element, UN Conventions, legislativ, INCOTERMS, trade relations

5 Obsah Úvod 7 1. Cíl a metodika práce Historie mezinárodní kupní smlouvy Unifikační snahy Vídeňská Úmluva Unifikační proces v socialistických státech Další smlouvy Vymezení pojmů Struktura Vídeňské Úmluvy Aplikace Úmluvy Mezinárodní prvek Vymezení pojmu kupní smlouva Lex Mercatoria Volba práva Způsob úpravy mezinárodní kupní smlouvy Kolizní a přímá metoda Právní norma Interpretace kupní smlouvy Prameny práva Vztah k mezinárodním obchodním zvyklostem Zvyklosti obecně Forma a obsah mezinárodní kupní smlouvy Formulářové smlouvy INCOTERMS Historie INCOTERMS Charakteristika INCOTERMS INCOTERMS Vznik mezinárodní kupní smlouvy Nabídka Vznik smlouvy Náleţitosti přijetí návrhu... 36

6 7.4. Práva a povinnosti prodávajícího Místo a dodání zboţí Předání dokladů vázaných ke zboţí Kvalita a kvantita zboţí Převod vlastnického práva ke zboţí Práva a povinnosti kupujícího Zaplacení kupní ceny Převzetí zboţí Porušení smlouvy prodávajícím Porušení smlouvy kupujícím Úroky z prodlení Náhrada škody Vyloučení odpovědnosti Závěr Pouţitá literatura... 48

7 Úvod Koupi a prodej povaţujeme všeobecně za nejčastější obchodní transakci. Základním prvkem těchto obchodních transakcí je zpravidla kupní smlouva. Kupní smlouvy jsou součástí našeho kaţdodenního ţivota. Kaţdý z nás téměř denně kupní smlouvu uzavírá. 1 Obchodní transakce v mezinárodních vztazích mohou probíhat, buď jako obchod přímý, kdy výrobce nebo dovozce jedná se zahraničním subjektem napřímo a smlouva se pak uzavírá přímo mezi těmito dvěma subjekty anebo můţe probíhat jako nepřímý obchod, kdy mezi výrobcem a odběratelem stojí třetí subjekt. Tato třetí osoba má většinou různé úlohy. Můţe mít postavení pouze jako zprostředkovatel při uzavírání mezinárodní kupní smlouvy nebo se například můţe spolupodílet při jejím plnění. Existují také dva různé pohledy na transakci koupě prodej. Za prvé z pohledu realizace, kdy se jedná o transakci samostatnou nebo transakci s vazbou na jiné transakce. Druhým významným pohledem je pohled časový. V tomto případě mluvíme o jednorázové nebo opakované transakci. Kupní smlouvě je věnována velká pozornost v národních právních řádech. O to větší v mezinárodní sféře. O mezinárodní kupní smlouvě mluvíme v případě, kdy je v ní obsaţen mezinárodní prvek. Mezinárodní kupní smlouvu nalezneme v mnoha rozličných typech dokumentů, jako jsou například nabídka, zálohová faktura nebo třeba formulářová smlouva. Mezinárodní kupní smlouva můţe mít formu písemnou nebo také ústní. V některých případech můţe být kombinací obou těchto forem. Proces unifikace, který by reguloval mezinárodní kupní smlouvu buď přímo či nepřímo, patří v historii sjednocování k těm nejúspěšnějším. O sjednocení kupních smluv s mezinárodním prvkem měl snahu v průběhu 20. století velký počet mezinárodních organizací. Mezi nejvýznamnější organizace, které se touto problematikou dlouhodobě zabývají, povaţujeme především Organizaci spojených národů (dále jen OSN). Výsledkem snahy OSN o unifikaci bylo přijetí Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboţí. Tato Úmluva byla přijata v roce 1980 na diplomatické konferenci ve Vídni. Vídeňská úmluva však stále obsahuje určité nedostatky a to především v právní úpravě. Nejdůleţitějším krokem je úprava záleţitostí, které se týkají práv a povinností všech 1 Shippey Karla C., Short Course in international Contracts Drafting the International Sales Contract, 3rd Edition, Worldtrade Press, Petahuma CA, USA, 2008, strana 5 7

8 smluvních stran. Jako další bod bych ještě chtěla uvést způsob řešení konfliktu mezi všemi zúčastněnými stranami. Po vstupu České republiky do Evropské unie došlo k výraznému nárůstu zahraničního obchodu. Z tohoto důvodu je nutné věnovat otázkám mezinárodní kupní smlouvy velkou pozornost. Je také důleţité, aby subjekt tohoto vztahu bral zřetel na důleţité aspekty ještě před uzavřením samotné kupní smlouvy. 8

9 1. Cíl a metodika práce Hlavním cílem mé bakalářské práce je poskytnout základní informace a orientaci týkající se mezinárodní kupní smlouvy. Práci jsem rozdělila do sedmi kapitol, které upravují jednotlivé otázky spojené s mezinárodní kupní smlouvou. Druhou kapitolu jsem zaměřila na historii mezinárodní kupní smlouvy a to především na proces unifikace. Ve třetí kapitole se věnuji vymezení základních pojmů, jako jsou struktura mezinárodní kupní smlouvy nebo její základní charakteristika. V následující čtvrté kapitole jsem se zaměřila na právní úpravu kupní smlouvy pomocí kolizní nebo přímé metody. Kapitola pátá je věnována mezinárodním obchodním zvyklostem a formě mezinárodní kupní smlouvy. V šesté kapitole jsou popsány dodací podmínky INCOTERMS a v sedmé, nejrozsáhlejší kapitole jsem se zaměřila na samotný proces uzavírání mezinárodní kupní smlouvy. Pro nastudování této problematiky jsem se snaţila vyuţít všechny dostupné zdroje a to především literaturu a učebnice, které se zabývají mezinárodním právem soukromým a obchodním právem. K práci jsem pouţila i některé internetové zdroje. Tyto zdroje poskytují velké mnoţství informací a také zajímavých komentářů týkajících se této problematiky. Potřebné prameny se mi podařilo získat především v knihovnách a to hlavně v Národní knihovně a univerzitních knihovnách. 9

10 2. Historie mezinárodní kupní smlouvy 2.1. Unifikační snahy Hospodářská směna zboţí je povaţována za nejstarší formu hospodářských vztahů mezi státy. Kupní smlouva a její právní forma byla podrobně zpracována jiţ v římském právu. Vznik prvních mezinárodních ekonomických organizací je datován do první poloviny 19. století. Snaha o výraznější unifikaci se začíná nejsilněji objevovat v době mezi I. a II. světovou válkou. V této době začaly především komparatistické práce. Ty však byly přerušeny II. světovou válkou. 2 V roce 1951 bylo Haagskou konferencí mezinárodního práva soukromého doporučeno, zabývat se problematikou spojenou s uzavíráním mezinárodních kupních smluv ještě intenzivněji. Touto konferencí byly také přijaty dvě úmluvy: a) Úmluva o právu rozhodném pro mezinárodní koupi hmotných věcí movitých b) Úmluva o právu rozhodném pro přechod vlastnického práva při mezinárodní koupi hmotných věcí movitých Jelikoţ ani jedna z těchto úmluv neměla dostatečný počet smluvních stran, nevstoupily nikdy v platnost. Velmi důleţitým mezníkem pro oblast úpravy mezinárodní kupní smlouvy byl vznik OSN. V roce 1964, na mezinárodní diplomatické konferenci v Haagu, byly přijaty dvě mezinárodní úmluvy, které však vstoupily v platnost aţ v roce 1972: 1. Jednotný zákon o mezinárodní koupi zboţí 2. Jednotný zákon o uzavírání smluv o mezinárodní koupi zboţí Neúspěšnost těchto dvou úmluv se předpokládala jiţ při jejich samotném vzniku. Výhrady k těmto úmluvám konstatovaly jak Spojené státy americké, tak i země socialistického bloku. OSN pak v roce 1966 zřídila Komisi pro mezinárodní obchodní právo (dále jen UNICITRAL). Základním cílem UNCITRALU byla podpora souladu a sjednocení mezinárodního obchodního práva. Hlavními otázkami a prioritami, kterými se UNICITRAL zabýval, byla mezinárodní kupní smlouva, mezinárodní platební styk a mezinárodní rozhodčí 2 Rozehnalová, Naděžda. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, str

11 řízení. Mezi další důleţité iniciativy patří UNCTAD (Konference OSN o obchodu a rozvoji), GATT (Všeobecná dohoda o clech a obchodu) nebo Mezinárodní měnový fond Vídeňská úmluva Celý sjednocovací proces byl ukončen přijetím Úmluvy OSN o smlouvách a mezinárodní koupi zboţí. Tato úmluva byla přijata v roce 1980 na diplomatické konferenci ve Vídni. Součastně byl přijat i Dodatkový protokol k Úmluvě o promlčení při mezinárodní koupi zboţí. Předmětem této Úmluvy jsou otázky spojené s promlčením práv vznikajících v souvislosti s mezinárodní kupní smlouvou. Úmluva o promlčení byla tehdejším Československem velmi rychle ratifikována a publikována ve Sbírce zákonů pod číslem 123/1988 Sb. 3 Úmluvu o promlčení pouţijeme pouze v těchto případech: Strany mezinárodní kupní smlouvy mají v době jejího uzavření místo podnikání na území smluvních států Jestliţe podle norem mezinárodního práva soukromého se na kupní smlouvu má pouţít práva smluvního státu V současné době byla Vídeňská úmluva přijata 74 státy (dle UNICITRAL). Součástí československého právního řádu se tato úmluva stala pod číslem 160/19991 Sb. Česká republika se stala smluvním státem Unifikační proces v socialistických státech Poměrně velká snaha o proces sjednocení probíhala i mezi státy socialistického bloku. Nezřetelnější snahy probíhaly převáţně v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Dílčí zkušenosti s unifikací existovaly jiţ po roce 1974 na dvoustranné úrovni, kdy státy uzavíraly navzájem obecné podmínky dodávek zboţí v určité oblasti. Tyto byly přijímány obvykle jako součást dohod resortních ministrů. Jejich právní charakter nebyl zcela jasný 4. Důleţitou úpravou se pak staly především Všeobecné podmínky pro dodávky zboţí 3 Rozehnalová, Naděžda. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, str Rozehnalová, Naděžda. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, str

12 mezi organizacemi pro zahraniční obchod členských států RVHP, které byly přijaté v roce Ty byly pak v roce 1968 nahrazeny podmínkami novými a to Všeobecnými podmínkami pro dodávky zboţí mezi organizacemi členských států. Tyto aspekty pak byly postupně různě novelizovány. Součastně také předpokládaly své doplnění dvoustrannými úmluvami mezi jednotlivými státy v případech, které si vyţadovaly zvláštní úpravu. Svou povahou představovaly mezinárodní úmluvu, jejímţ předmětem byla unifikace mezinárodní kupní smlouvy. Smluvní strany se nemohly od VDP RVHP odchýlit jako od celku, dílčí odchýlení bylo v rámci úpravy za určitých podmínek moţné. VDP RVHP odpovídaly úpravou jednotlivých povinností i povahou norem ekonomickému modelu tehdejších socialistických zemí. Na tuto úmluvu byla napojena i Úmluva o řešení občansko-právních sporů vznikajících ze vztahu hospodářské a vědecko-technické spolupráce v rozhodčím řízení, která zavedla povinné řešení sporů z mezinárodních smluv u rozhodčích soudů zřízených u hospodářských a obchodních komor v jednotlivých smluvních státech. S rozpadem RVHP byly následně vypovězeny i tyto smlouvy Další smlouvy V oblasti koupě - prodej vznikaly různé smlouvy na úrovni nestátního práva. Co se týká evropského regionu, jednalo se především o zájem při vytváření obchodních podmínek. Jako další můţeme uvést následující smlouvy: - Všeobecné prodejní podmínky pro dovoz a vývoz dlouhodobého spotřebního zboţí a jiných strojírenských výrobků č Standardní smlouvy pro prodej obilovin - Všeobecné podmínky pro mezinárodní prodej citrusových plodů č Všeobecné podmínky pro vývoz a dovoz pevných paliv - Všeobecné podmínky pro mezinárodní obchod čerstvým ovocem a zeleninou - Všeobecné podmínky pro prodej suchých a sušených plodů - Všeobecné podmínky pro prodej brambor (není citace zdroj viz předchozí) V mezinárodní obchodní praxi působí řada obchodních asociací regulujících vztahy mezi svými členy pomocí vlastních vytvářených norem. Jde například Sdruţení pro obchod 5 Rozehnalová, Naděžda. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, str

13 s obilovinami a krmivem (The Grain and Feed Trade Association GAFTA) představující mezinárodní asociaci s více neţ 815 členy v asi osmdesáti zemích. Jejím cílem je podporovat mezinárodní obchod s obilovinami, krmivem, rýţí a luštěninami a podporovat jejich zájmy. Pro vzájemný obchod svých členů vyvinula organizace jak vzorové smlouvy, tak i způsoby řešení sporů na úrovni rozhodčího řešení 6. 6 Rozehnalová, Naděžda. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, str

14 3. Vymezení pojmů 3.1. Struktura Vídeňské úmluvy Vídeňská úmluva je sloţena ze 101 článků a obsah je rozdělen do čtyř následujících částí: - První část (čl. 1 13) zahrnuje vymezení předmětu úpravy a obecná ustanovení společná pro celou Úmluvu - Druhá část (čl ) se zabývá problematikou uzavírání mezinárodních kupních smluv. - Část třetí (čl ) je jádrem Vídeňské úmluvy. Tato část je rozdělena na tří kapitoly, kterou jsou pak dále rozděleny na oddíly. Jsou zde obsaţena obecná ustanovení, povinnosti prodávajícího, reklamační reţim, práva kupujícího pro porušení smlouvy prodávajícím, povinnosti prodávajícího a kupujícího. - Čtvrtá část (čl ) obsahuje závěrečná ustanovení, kde velký význam mají výhrady při podpisu Úmluvy tak, aby se zajistil co největší počet smluvních států. Úmluva také umoţňuje přijetí následujících výhrad: - Článek 92 výhrada k pouţití části II nebo části III - Článek 93 výhrada učiněná směrem k teritoriu státu - Článek 94 výhrada učiněná z důvodu podobnosti úprav - Článek 95 výhrada učiněná k typu aplikace úmluvy - Článek 96 výhrada učiněná k formě smlouvy 3.2. Aplikace Úmluvy Aplikace úmluvy je podmíněna celou řadou skutečností. Jde především o samotný přístup k úmluvě, vlastní rozsah úmluvy a vůli stran úmluvy 7. Abychom na určitou smlouvu mohli pouţít Vídeňskou úmluvu, musí se jednat o kupní smlouvu s mezinárodním prvkem a to pouze v tom případě, kdy je tato skutečnost známa všem zúčastněným stranám a neexistuje ţádné odchylné ujednání stran. Pro vymezení pojmu existují dvě základní hlediska: a) subjektivní hledisko - není důleţité jakou mají strany státní příslušnost 7 Rozehnalová, Naděžda. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, str

15 b) objektivní hledisko z tohoto pohledu lze za mezinárodní kupní smlouvu povaţovat i takové smlouvy, které byly uzavřeny mezi osobami, které mají sídlo nebo bydliště na území jednoho státu, ale zboţí, které je předmětem smlouvy, má být odesláno z místa, kde se nacházelo v době uzavření smlouvy, do jiného místa, které se nachází na území cizího státu Je důleţité zdůraznit, ţe Vídeňská úmluva bere v potaz pouze subjektivní hledisko Mezinárodní prvek O mezinárodním prvku hovoříme v tom případě, kdy se místo podnikání stran kupní smlouvy nachází v různých státech. Uzavírání smluv se zahraničním prvkem je mnohem komplexnější proces neţ v rámci jednoho státu. Strany se v mnoha případech nikdy nesetkají tváří v tvář. Mnohdy mají zcela jiné zvyky a obyčeje a pocházejí z různých právních prostředí. Všechny tyto faktory mohou vést k mnoha nedorozuměním. 8 Podmínkou pak je, ţe tyto státy musí být členy Vídeňské úmluvy. Toto je pravidlo upraveno v čl. 1 odst. 1 písm. a) Úmluvy. Další varianta mezinárodního prvku je upravena v čl. 1 odst. 1 písm. b). Jedná se o případy, kdy se místa podnikání nacházejí v různých státech, ale jeden z těchto států, anebo ani jeden z nich, není členem Vídeňské úmluvy. V tomto případě je moţné Vídeňskou úmluvu aplikovat pouze tehdy, jestliţe ustanovení mezinárodního práva soukromého odkazují na právní řád smluvního státu. Na právní řád je odkázáno jako na celek, kdy je Vídeňská úmluva součástí tohoto celku. Mezinárodní prvek můţe existovat ve třech následujících podobách: 1. v subjektu subjekty právního vztahu mají místo podnikání, sídlo nebo pobyt na území různých států nebo jejími společníky jsou cizí osoby s cizí státní příslušností. Státní příslušnost osob, které vstupují do těchto vztahů, není tedy vůbec důleţitá. 2. v předmětu závazkového vztahu, který se bude nacházet v zahraničí např. předmětem kupní smlouvy mezi dvěma subjekty bude nemovitost, která se nachází ve třetí zemi 3. v právním úkonu, který byl nebo bude učiněn v zahraničí Je velmi důleţité zdůraznit, ţe mezinárodní prvek, aby mohl působit, musí být svoji povahou významný. Bez toho by neměl ţádné právní důsledky. 8 Shippey Karla C., Short Course in international Contracts Drafting the International Sales Contract, 3rd Edition, Worldtrade Press, Petahuma CA, USA, 2008, strana 5 15

16 Závazkový vztah můţeme aplikovat hned na několik právních řádů: a) české veřejné právo (jedná se o předpisy jako např. ţivnostenský zákon nebo předpisy, které upravují vydávání různých povolení pro import a export zboţí) b) veřejné právo zahraničního státu jedná se o úpravu prakticky stejných otázek jako u českého veřejného práva c) soukromé právo určitého státu upravuje vzájemná práva a povinnosti smluvních stran v příslušném závazkovém vztahu d) veřejné právo místa státu podnikání pouţije se pouze v případě, kdy se pro splnění povinnosti ze závazkového vztahu vyuţije třetí osoba např. dopravce. e) procesní předpisy, upravující soudní nebo rozhodčí řízení v mezinárodním obchodním styku pouţijí se v případě, kdy mezi účastníky závazkového vztahu vznikne nějaký spor 3.4. Vymezení pojmu kupní smlouva Mezinárodní kupní smlouvou rozumíme kupní smlouvu v mezinárodním obchodním styku. Jde o kupní smlouvu uzavíranou mezi stranami, které nemají sídlo (bydliště), resp. místo podnikání, na území téhoţ státu, anebo zboţí, které je předmětem této smlouvy, má být odesláno z jednoho státu do státu jiného, přičemţ strany věděly nebo zřejmě vědět musely, ţe zboţí má být dále prodáno, popř. má být kupujícím vyuţito k jiným obchodním účelům 9. Úmluva stanovuje, ţe za kupní smlouvu se povaţují i takové smlouvy, jejichţ předmětem je dodávka zboţí, která má být teprve vyrobeno nebo zhotoveno, s výjimkou případu, kdy objednatel se zavazuje dodat podstatnou část věcí nutných pro jejich výrobu nebo zhotovení (čl. 3 odst. 1 Úmluvy). Za kupní smlouvu lze tedy povaţovat i takovou smlouvu, která se v národním právním řádu povaţuje za smlouvu o dílo, tzn. ţe předmětem je zhotovení nebo výroba věci, která dosud neexistuje. Naopak dle čl. 2. písm. a) se za mezinárodní smlouvu nepovaţují takové kupní smlouvy, které jsou uzavírány mimo rámec mezinárodního obchodu, především takové smlouvy, které se týkají koupě zboţí pro osobní potřebu kupujícího, potřebu jeho rodiny nebo jeho domácnosti. Dále se Vídeňská úmluva nepouţije na koupě: 9 Kanda, Antonín. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde str

17 a) na draţbách důvodem je, ţe draţby jsou velmi odlišné od běţných typů obchodů a proto je není moţné společně regulovat. Jako příklad můţeme uvést, ţe prodávajícímu není znám kupující b) při výkonu rozhodnutí nebo podle rozhodnutí soudu prodávající nemá ani zboţí, ani podmínky obchodu ve volné dispozici c) cenných papírů nebo peněz d) lodí, člunů, vznášedel nebo letadel tento typ zboţí podléhá určitým typům registrace f) elektrické energie její prodej podléhá specifickým podmínkám a dalším důvodem je i skutečnost, ţe elektrická energie není povaţována některými právními řády za věc v právním smyslu g) spotřebitelské obchody jedná se o případy, kdy osoba kupuje zboţí či sluţby pro svou osobní spotřebu, pro potřebu své rodiny nebo vlastní domácnosti 3.5. LEX MERCATOIRA Ve vztahu se zahraničními partnery je moţno se setkat s termínem lex mercatoira. Jedná se vlastně o koncepci, která obsahuje myšlenku existence zvláštního a samostatného systému norem, resp. samostatného právního odvětví nebo systému práva, jeţ upravuje vztahy vznikající v mezinárodním obchodním styku. Lex mercatoria je nezávislé jak na národních právních řádech, tak i právu mezinárodním. 10 Funguje tak jako třetí právní systém. Jeho koncepce však není jednotná, existuje na ni totiţ mnoho různých výkladů. Lex mercatoria můţeme charakterizovat jako systém obecných principů a obyčejových norem, které je moţno aplikovat v rámci mezinárodního obchodu. Kořeny lex marcatoria sahají aţ do přelomu 11. a 12. Století. Vyvinul se ve významných obchodních městech, jako byly třeba Benátky či Janov. Jiţ obchodníci ve středověku tyto normy uţívali a respektovali při rozhodování sporů před zvláštními arbitráţními soudy. Poté ale tento institut začal 10 Rozehnalová, Naděţda, Mezinárodní právo obchodní. Část I. Obchodní transakce. 2. přeprac. a rozš. vyd.. Brno: Masarykova univerzita str

18 postupně upadat na významu. Ovšem od 60. let minulého století opět začíná nabývat stále většího významu. Do institutu lex mercatoria zpravidla zahrnujeme: - Mezinárodní obchodní zvyklosti - Obecně uznávané právní principy nebo zásady - Obchodní podmínky nebo formulářové smlouvy - Uměle vytvořené soubory zásad smluvního práva Státy k aplikaci tohoto institutu přistupují následujícími způsoby: 1. subsidiární aplikace lex mercatoria se vyuţívá v mezích daných kogentními normami práva určeného pomocí norem mezinárodního práva soukromého. Strany mohou na lex mercatoria odkázat v rámci své smluvní svobody, kterou jim dává vnitrostátní právo 2. rovnocenná aplikace lex mercatoria je postaveno na úroveň národního právního řádu a můţe nahradit kteroukoliv jeho součást. Tento přístup je o poznání vstřícnější, neţ přístup předcházející, neboť v tomto případě lex mercatoria můţe nahradit vnitrostátní kogentní normy. V Evropě je toto pojetí zastáváno např. ve Francii nebo Nizozemí 3. Přednostní aplikace lex mercatoria by bylo aplikováno přednostně, bez jakékoliv regulace normami vnitrostátními, a to i bez nutnosti volby ve prospěch lex mercatoria. Jedná se však o teoretickou a tento přístup není v praxi vyuţíván Volba práva Do výčtu základních pojmů musíme zařadit i termín volba práva. V mezinárodním právu soukromém se tímto termínem rozumí shodný projev vůle účastníků určitého právního vztahu, ţe jejich vztah se má řídit určitým právním řádem. Můţeme se také setkat i s volbou několika právních řádů. Například přímo volbou jiného právního řádu pro část smlouvy, sjednáním rozhodčí doloţky s alternativním určením rozhodčího soudu s jeho právním řádem, vyloučením úpravy některých otázek z dosahu určeného právního řádu. Z hlediska vlastní aplikace právních řádů pak jde o dva typy případů: 11 Rozehnalová, Naděţda. Mezinárodní právo obchodní. Část 1. Obchodní transakce. 2. přeprac. a rozš. vydání. Brno: Masarykova univerzita Str

19 - Alternativní moţnost pouţití dvou právních řádů na jeden právní poměr, případně dílčí otázku. V praxi jde především o tzv. smíšené rozhodčí doloţky váţící určení rozhodného práva na určení rozhodčího soudu - Podrobení jednotlivých částí smlouvy či dílčích otázek různým právním řádům K prvé variantě výběru existuje řada výhrad a hlavně pro právní nejistotu, k níţ vede a některými autory je přímo zamítána. Druhá varianta je respektována i přes výhradce štěpení smluvního statutu, k němuţ vede. 12 V některých situacích je moţno aplikovat také dodatečnou volbu práva. U některých sloţitých případů můţe dojít k situaci, kdy je ujednán nejprve právní řád a aţ později další smluvní dokumenty. 12 Růţička, Květoslav. Právní otázky obchodování se zahraničím. Ostrava: Montanex. 1998, str

20 4. Způsob úpravy mezinárodní kupní smlouvy Všechna ustanovení Vídeňské úmluvy je nutno povaţovat za normy, které jsou přímo aplikovatelné. Normy přímo aplikovatelné definujeme takto: právní subjekty mohou v členských státech uplatňovat své nároky přímo a není třeba tyto Úmluvy převádět do národního práva speciální národní normou a stačí publikace také Úmluvy v národní sbírce zákonů. 13 Normy obsaţené ve Vídeňské úmluvě mají dispozitivní charakter. Vídeňská Úmluva je platným právem pro všechny smluvní státy, nemůţe tedy být povaţována za vzorový úkon ani doporučení. Proto je nutné upozornit na čl. 6 Úmluvy, kde se připouští moţnost vyloučit pouţití Úmluvy jako celku, nebo, s výjimkou č. 12, kteréhokoli jejího ustanovení nebo účinky změnit. Na základě těchto ustanovení se v konkrétních situacích můţe pouţít např. Vídeňská úmluva o kupních smlouvách není platná pro tento kontrakt nebo Tento kontrakt podléhá českému právu s vyloučením Vídeňské úmluvy o kupních smlouvách. Takováto vyjádření by měla být v mezinárodních smlouvách obsaţena výslovně Kolizní a přímá metoda Základní metody úpravy právního vztahu s mezinárodním prvkem jsou tyto: 1. Kolizní metoda její podstatou je výběr jednoho národního právního řádu, kterým se bude právní vztah vznikající na základě kupní smlouvy řídit. Tato metoda neupravuje bezprostředně práva a povinnosti účastníků, ale pouze odkazuje na právo určitého státu. Tyto normy upravují tedy vztahy nepřímo. Jako příklad je moţno uvést případ, kdy český podnikatel uzavře smlouvu o obchodním zastoupení s podnikatelem rakouským. Ze všeho nejdříve je tedy potřeba dojednat, zda se smlouva o obchodním zastoupení bude řídit českým nebo rakouským právem. Kolizní metoda se omezuje pouze na dosaţení kolizně správného řešení, které odpovídá představě vlastního práva o vyváţeném řešení otázek. Kolizní norma zachází jak s vlastními, tak i cizími právy jako s rovnými. Stěţejním českým právním předpisem, který obsahuje kolizní normy, je zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu 13 Rozehnalová, Naděţda. Mezinárodní právo obchodní. Část 1. Obchodní transakce. 2. přeprac. a rozš. vydání. Brno: Masarykova univerzita Str

21 soukromém a procesním. Podle jeho par. 10 odst. 2 písm. a) se kupní smlouvy řídí právním řádem místa bydliště (sídla) prodávajícího Přímá metoda jedná se o speciální hmotně-právní normy určené k úpravě pouze soukromoprávních vztahů s mezinárodním elementem. Přímá úprava má vţdy přednost před úpravou kolizní. Proto je nutno zjistit, jestli nebylo mezi stranami pouţito metody přímé. V případě, ţe ano, je třeba zjistit, zda se bude závazkový vztah s mezinárodním prvkem aplikovat. Některé mezinárodní smlouvy dávají stranám moţnost dohody, ţe se na jejich vztah bude příslušná přímá metoda pouţívat. Takovýto vztah pak bude řízen: a) Ustanovením příslušné závazkové smlouvy b) Ustanovením mezinárodní smlouvy c) Ustanovení určitého právního řádu d) Jinými prostředky, vyuţívanými v mezinárodním a hospodářském styku 4.2. Právní poměr Velmi důleţité je také vymezit otázky, které sice souvisejí s právním poměrem, ale nacházejí se mimo rozsah úmluvy a také právní reţim neupravených a vyloučených otázek. 1. Právní reţim otázek leţících mimo rozsah úmluvy aplikují se přímo normy mezinárodního práva soukromého. 2. Právní reţim otázek výslovně vyloučených z úpravy výslovně byly vyloučeny tyto otázky: - platnost smlouvy, jejího ustanovení nebo zvyklosti Vídeňská úmluva se omezuje v otázce vzniku smlouvy pouze na otázku existence a formy smlouvy. Ostatní otázky týkající se platnosti smlouvy se řídí národním právem určeným dle norem mezinárodního práva soukromého. Mimo rozsah úmluvy zůstávají rovněţ účinky veřejnoprávních norem regulujících zahraniční obchod (nutnost udělení licence, zákazy vývozu či dovozu zboţí, devizová opatření, soutěţní právo, spotřebitelské normy atd.) na platnost smlouvy Rozehnalová, N.; Sehnálek, D.; Střelec, K.; Valdhans, J. Mezinárodní obchodní transakce. Interaktivní text. Html dokument. Text Rozehnalová, Naděţda. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, str

22 - účinek smlouvy na vlastnické právo tato otázka byla vyloučena z důvodu, ţe bylo velmi těţké překonat rozdíly v koncepci vlastnického práva. V úmluvě je tak obsaţena, v rámci základních povinností prodávajícího, povinnost převést vlastnické právo a otázky související s odpovědnostní, otázky týkající se obsahu nebo účinků jiţ ve Vídeňské úmluvě obsaţeny nejsou - odpovědnost prodávajícího za škody na zdraví nebo ţivotě 3. Právní reţim mezer dle Vídeňské úmluvy se musí jednat o otázku, která spadá do rozsahu předmětu úpravy a tato otázka nesmí být samotnou úpravou výslovně upravena. Legislativní praxe zná níţe uvedené způsoby vyplnění mezer: - úpravu zcela uzavřenou, tj. úpravu v rámci pravidel či obecných principů, jimiţ je unifikovaná norma ovládána s vyloučením podpůrné aplikace vnitrostátních norem. - úpravu zcela otevřenou, kdy jsou mezery vyplněny národním autonomním právem určeným buďto pomocí unifikovaných kolizních norem nebo norem národního práva soukromého. - úpravu kombinovanou, kdy se různě propojují obě výše uvedené metody. 16 Vnitřní mezery úpravy jsou uvedeny v článku 7 odst. 2. V tomto článku je také vymezen i vztah úmluvy k národnímu právu v místě, kde úmluva na vztah dopadá, ale otázka regulována není. V obou odstavcích článku 7 jsou uvedena interpelační pravidla. Úmluva předpokládá tam, kde interpretací samotnou jsme nedošli ke stanovení pravidla a samostatná smlouva mezi stranami otázku neupravuje, následující postup: - Nejprve dle obecných zásad, na kterých sama Vídeňská úmluva spočívá. - Při jejich neexistenci normami národního práva, na který odkazují normy mezinárodního práva soukromého. Oba dva způsoby umoţňují přednostní vyplnění mezer pomocí vůle samotných účastníků smlouvy. Strany mohou konkrétně: Výslovně upravit neupravené otázky. Odkazem na právní řád tj. volbou práva Rozehnalová, Naděţda. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, str

23 4.3. Interpretace kupní smlouvy Výklad dělíme na výklad smlouvy a výklad úmluvy: 1. Interpretace smlouvy můţeme téţ nazvat jako interpretaci právních úkonů účastníků. Ta je výslovně upravena ve Vídeňské úmluvě a to v článku Interpretace mezinárodní úmluvy Vídeňskou úmluvu je nutno interpretovat zcela odlišně od vnitrostátní úpravy a metody interpretace by neměly být podmíněny právem platným v místě, kde orgán o věci rozhoduje 18. Tímto výkladem je nutno zohlednit jak mezinárodní původ pramene úpravy, tak i snahu o jednotný výklad. Článek 7 odst. 1 Vídeňské úmluvy obsahuje zásady správné interpretace. Mezi ně patří: - přihlédnutí k mezinárodní povaze ustanovení: úmluva je součástí vnitrostátního práva ve všech členských státech, ale výklad, který provádějí národní soudy, by měl být ovlivněn jejích mezinárodním původem. - přihlédnutí k potřebě zabezpečit jednotné pouţití tato zásada, úzce související s předešlou, lze ji povaţovat spíše za proklamativní ustanovení, při aplikaci národními soudy bývá tato zásada velmi ţádoucí. - přihlédnutí k zásadě dobré víry tato zásada je povaţována za jeden ze základních principů chování stran. Tento princip se ale také povaţuje za jednu z obecných zásad, na kterých je celá Úmluva postavena. Tyto dvě pozice je tak v rozhodující praxi nutné odlišovat Rozehnalová, Naděţda. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, str. 268, Rozehnalová, Naděţda. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, str Rozehnalová, Naděţda. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, str

24 4.4. Prameny práva Základní prameny práva mezinárodní kupní smlouvy můţeme rozdělit do následujících tří skupin: 1. Vnitrostátní normy jednotlivých států, které jsou aplikovány na právní vztah, který vznikl na základě mezinárodní kupní smlouvy v souladu s příslušnými kolizními normami 2. Mezinárodní kupní smlouvy, které jsou uzavírány na úrovni států 3. Standardní obchodní podmínky a obchodní zvyklosti a obyčeje Je důleţité zdůraznit, ţe základním pramenem práva je sama mezinárodní kupní smlouva, ve které smluvní strany samy formulují svá práva a povinnosti. Mezi prameny řadíme samozřejmě také rozhodnutí soudů (hlavně rozhodnutí soudů rozhodčích). Hlavní pramenem českého práva soukromého je zákon č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním ve znění pozdějších předpisů. Mezi další významné normy týkající se oblasti mezinárodního obchodu patří například: - Zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník - Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky 24

25 5. Vztah k mezinárodním obchodním zvyklostem 5.1. Zvyklosti obecně Mezinárodní obchodní zvyklosti nepovaţujeme za právní normy. Mezi zvyklosti řadíme obchody s určitými surovinami (např. měď, hliník), zemědělskými produkty (např. kukuřice, obilí) a ostatním zboţím. V zásadě se uplatňují v konkrétním právním poměru, jestliţe se na ně strany výslovně odvolaly, nebo kdyţ z okolnosti případu vyplývá, ţe je měly na mysli při uzavírání konkrétní smlouvy 20. Dle čl. 9 Úmluvy jsou strany vázány jakoukoli zvyklostí, na které se dohodly, ale také praxí, kterou mezi sebou zavedly. Pokud není dohodnuto jinak, má se za to, ţe strany se nepřímo dohodly, ţe na smlouvu nebo její uzavírání má být pouţita zvyklost, kterou obě strany znaly nebo měly znát, a která je v mezinárodním obchodu v široké míře známá stranám smlouvy téhoţ druhu v příslušném obchodním odvětví a zpravidla jimi dodrţována. Zvyklosti tedy můţeme rozdělit následovně: 1. Smluvní zvyklosti, které dále dělíme na zvyklosti dohodnuté a praxi mezi stranami. U dohodnutých zvyklostí je nutné, aby existovala vůle být jimi vázán. Jestliţe existuje, má toto ujednání přednost před ustanoveními Úmluvy. Vůle můţe být projevena jak výslovně, tak i konkludentně. Za praxi stran označujeme individuální formy chování, které mají původ ve vzájemném chování stran. Abychom toto jednání mohli povaţovat za praxi, je dle mnoha názorů nutné, aby se opakovalo minimálně třikrát. 2. Normativní pravidla, pro jejichţ aplikaci, je nutné, aby byli splněny tyto předpoklady: - Obě strany ji znaly, nebo ji znát měly - Je v mezinárodním obchodu v široké míře známa stranám smlouvy téhoţ druhu v příslušném období - Je většinou dodrţována 20 Růţička, Květoslav. Právní otázky obchodování se zahraničím. Ostrava: Montanex. 1998, str

26 5.2. Forma a obsah mezinárodní kupní smlouvy Právní úprava uzavírání mezinárodní kupní smlouvy je obsaţena v čl. 14 aţ 24 Vídeňské úmluvy spolu s ustanoveními o formě kupní smlouvy (články 11 a 13) a významnou moţností výhrady podle článku 96. V Úmluvě není přesně uvedeno, ţe ke vzniku kupní smlouvy stačí dohoda o podstatných náleţitostech, ale dle článku 14 musí návrh na uzavření smlouvy k tomu, aby byl dostatečně určitý, mimo jiné obsahovat i cenu zboţí nebo ustanovení umoţňující její určení. Zároveň ale dle článku 55 předpokládá moţnost, ţe smlouva můţe být platně uzavřena i bez toho, aby v ní byla výslovně nebo nepřímo kupní cena stanovena. Velmi důleţité je ve smlouvě vymezit, kdo je prodávající a kdo kupující tzn. přesně vymezit všechny strany smlouvy. Je nutno projevit vůli stran. Dále je pak velmi důleţité určení předmětu smlouvy tj. zboţí. Techniky vymezení jsou různé. Zboţí lez určit odkazem na katalog, popisem, odkazem na vzorky apod. 21. Mělo by být vyznačeno mnoţství, obal, dodací podmínky, cena za jednotku, celková cena. Dle čl. 18. odstavec 1 se uvádí, ţe přijetí kupní smlouvy můţe mít následující podoby: 1. Prohlášení např. podpis smlouvy, odsouhlasení objednávky. Přijetí nemusí být provedeno stejnou formou, jako návrh např. koncept, který byl odeslán elektronickou poštou, je moţno odsouhlasit pouze ústní formou. 2. Jiné jednání naznačující souhlas s návrhem souhlas příjemce není vyjádřen výslovně, toto ustanovení je omezeno čl. 18. Odst. 3, podle kterého je moţné vyjádřit souhlas provedením právního úkonu jen tehdy, jestliţe je tak uvedeno v návrhu, nebo to vyplývá z praxe či zvyklosti mezi stranami 3. Nečinnost nečinnost nebo mlčení není moţno povaţovat za přijetí. Na formu, v níţ se má mezinárodní kupní smlouva uzavírat, je mnoho rozdílných názorů. Hlavním problémem je otázka, zda je vzniku smlouvy potřeba písemná forma či nikoliv. K zásadě písemné formy se hlásí standardní obchodní podmínky Evropské hospodářské 21 Rozehnalová, Naděţda. Mezinárodní právo obchodní. Část 1. Brno: Masarykova univerzita str

27 komise. Naopak Zásady mezinárodních obchodních smluv (zásady UNIDROIT) nepoţadují, aby byla smlouva uzavřena písemně. Vídeňská úmluva zachovala zásadu bezformálnosti při uzavírání kupní smlouvy. Dle čl. 11 Úmluvy nemusí být kupní smlouva uzavřena nebo prokazována písemně a nevyţadují se u ní jiné formální náleţitosti. Lze ji prokazovat jakýmikoliv prostředky, včetně svědků. Některými státy ovšem byla prosazena výhrada umoţňující, ţe ustanovení čl. 11 se nepouţije v případě, ţe kterákoliv strana má místo podnikání ve smluvním státě, který učinil prohlášení podle čl. 96 Úmluvy. Ani jedna ze stran nemůţe dosáhnout vyloučení nebo změnu účinku tohoto článku. Článek 96 tedy dovoluje, aby tuto výhradu vyuţil kaţdý stát, jehoţ právní předpisy vyţadují, aby kupní smlouva byla uzavřena nebo prokázána písemně. Otázka formy uzavíraní mezinárodní kupní smlouvy je tedy stále sporná a dovoluje různý vliv národních právních řádů na ni. Je nutno také zmínit čl. 29 odst. 1, který stanovuje zásadu, ţe smlouva můţe být změněna nebo ukončena pouhou dohodou stran. Ustanovení čl. 29 odst. 2 pak uvádí, ţe pokud písemná smlouva stanoví, ţe smlouva můţe být změněna nebo ukončena jen písemnou dohodou stran, je třeba pouţít této formy. V roce 1994 byly vydány Mezinárodním ústavem pro sjednocení soukromého práva (UNIDROIT) Zásady mezinárodních obchodních smluv. Tyto zásady mají nezávaznou povahu a lze je povaţovat za všeobecné zásady závazkového práva. Zásady UNIDROIT a Vídeňská Úmluva se v mnoha otázkách shodují, rozcházejí se pouze ojediněle. Příkladem rozdílného pohledu je otázka zásady dobré víry nebo otázky zvyklostí. V porovnání znění obou textů lze rovněţ konstatovat, ţe Zásady UNIDROIT se zabývají mnoha otázkami, které Vídeňská Úmluva vůbec neupravuje, nebo je upravuje jenom z části. 22 Zásady UNIDROIT jsou rozděleny do sedmi kapitol: 1. kapitola se týká všeobecných ustanovení 2. kapitola se zabývá uzavíráním smluv 3. kapitola obsahuje ustanovení o platnosti a neplatnosti smluv 4. kapitola se týká obsahu smluv 5. kapitola se týká výkladu smluv 22 Kanda, Antonín. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde str

28 6. kapitola se týká plnění 7. kapitola se nazývá nesplnění 5.3. Formulářové smlouvy Jedná se o typizované formy uzavírání smluv. Některé obchodní společnosti si vytvářejí pro uzavírání transakcí se zahraničními subjekty své vlastní smlouvy. Do těchto smluv se všechny potřebné údaje o druhé straně zapisují dodatečně. Tyto smlouvy se stávají závaznými aţ ve chvíli, kdy jsou podepsány všemi smluvními stranami. Obvykle také obsahují odkaz na obchodní podmínky, které bývají vytištěny drobným písmem na zadní straně formulářových smluv. Obchodní podmínky neobsahují ţádné údaje o stranách smlouvy, neupřesňují o jaký druh zboţí se jedná a neobsahují ani údaje o kupní ceně. Obchodní podmínky doplňují individuální část smlouvy a snaţí se co nejpodrobněji upravit práva a povinnosti smluvních stran. Jsou v nich obsaţeny údaje o odpovědnosti smluvních stran, dále pak údaje o reklamačních a záručních lhůtách, přechodech vlastnického práva nebo také rozhodčí doloţku. Obchodní podmínky součástí formulářových smluv být nemusejí, ale zpravidla jimi jsou. Jestliţe je smlouva uzavírána pomocí obchodních podmínek, je nutné jejich včlenění do individuální části smlouvy pomocí tzv. včleňování doloţky. Pokud by tato doloţka v individuální části chyběla, případně se nacházela aţ pod podpisy stran, nestaly by se obchodní podmínky součástí smlouvy a úprava závazkového vztahu by byla podřízena obecné zákonné úpravě Rozehnalová, N.; Sehnálek, D.; Střelec, K.; Valdhans, J. Mezinárodní obchodní transakce. Interaktivní text. Html dokument. Dostupné z 28

29 6. INCOTERMS Globální ekonomika přinesla obchodu podstatně více, neţ kdykoliv před tím, především širším přístupem na trhy po celém světě. Zboţí je prodáváno v mnohem více zemích, ve větších mnoţstvích a ve větších rozmanitostech. Ale jak roste objem a sloţitost mezinárodních prodejů, narůstají i moţnosti vzniku nedorozumění a nákladných sporů, pokud kupní smlouvy nejsou náleţitě sestaveny Historie INCOTERMS Vznik INCOTERMS je datován třicátým letům minulého století. Mezinárodní obchodní komora tyto podmínky vydala v Paříţi v roce 1936, se snahou odstranit problémy spojené s odlišností obchodních zákoníků různých zemí. Přestoţe jsou INCOTERMS výhradně vymezeny pro mezinárodní obchod, jsou někdy vyuţívány i u smluv při vnitrostátních obchodních transakcích Charakteristika INCOTERMS INCOTERMS můţeme charakterizovat jako soubor mezinárodních pravidel pro přepravu zboţí. Upravují platby za dopravu, rizika a povinnosti mezi prodávajícím, dopravcem a kupujícím. Pouţijeme li je, nahrazují úpravu Vídeňské úmluvy v těchto bodech: 1. Místo dodání 2. Balení 3. Kontrola zboţí 4. Povinnosti týkající se dovozních a vývozních formalit 5. Okamţik přechodu nebezpečí 6. Okamţik přechodu nákladů 7. Pojištění (pouze u poloţek CIF a CPT) Dodací podmínky INCOTERMS nejsou mezinárodní úmluvou, proto je tedy nelze povaţovat za mezinárodní zvyklosti. Mohou být pouţity pouze na základě ujednání smluvních stran. Jedině v tom případě se pak stávají závaznou součástí mezinárodní kupní smlouvy. 24 INCOTERMS 2010, Pravidla ICC pro použití dodacích doložek ve vnitrostátním a mezinárodním obchodě, ICC ČR, str. 6 29

30 6.3. INCOTERMS 2010 INCOTERMS propojují kupní smlouvu se smlouvou dopravní popřípadě se smlouvou pojistnou. Velmi důleţitým krokem je správně začlenit parity INCOTERMS do smlouvy. Od roku 2000 se pouţívalo 13 doloţek. V současné době je pouţíváno INCOTERMS nově obsahující 11 poloţek a 2 kategorie, ale v praxi se stále pouţívají i doloţky z roku Doloţky jsou seskupeny do čtyř odlišných skupin: 1. Skupina E EXW 2. Skupina F FCA, FAS, FOB 3. Skupina C CFR, CIF, CPT, CIP 4. Skupina D DDP, DAT, DAP Kaţdá z doloţek je následně rozčleněna do 10 bodů, které zrcadlově upravují povinnosti prodávajícího a kupujícího. Zboţí je odvezeno kupujícím přímo ze závodu prodávajícího, kupující za něj dále zodpovídá EXW (Ex Works) ze závodu (ujednané místo) jedná se o dání zboţí k dispozici na určitém místě a v určité době v zemi odeslání. V této doloţce není obsaţeno naloţení na dopravní prostředek kupujícího a ani celní odbavení zboţí pro export. EXW představuje pouze minimální povinnost pro prodávajícího, proto se pouţití této doloţky doporučuje pouze po patřičném zváţení. 25 Prodávající je zde vyzván k dodání zboţí dopravci, kterého určí kupující FCA (Free Carrier) vyplaceně dopravci (ujednané místo). Vyplaceně dopravci označujeme ty případy, kdy prodávající dodává zboţí dopravci nebo jinému subjektu jmenovanému kupujícím v objektu prodávajícího nebo v jiném určeném místě. V tomto případě je důleţité, aby si strany co nejpřesněji určily bod ve jmenovaném místě dodání a z toho důvodu, ţe v tomto bodě přechází riziko z prodávajícího na kupujícího. Pokud to přichází v úvahu, tato doloţka vyţaduje, aby prodávající celně odbavil zboţí pro export. 25 INCOTERMS 2010, Pravidla ICC pro použití dodacích doložek ve vnitrostátním a mezinárodním obchodě, ICC ČR, 2010, str

31 Prodávající ale nemá ţádnou povinnost, pokud se jedná o celní odbavení zboţí v importu, pokud se jedná o úhradu dovozního cla anebo vykonat jakékoliv celní formality v dovozu. 26 FAS (Free Alongside Ship) vyplaceně k boku lodi (ujednaný přístav nalodění). V tomto případě splňuje svou povinnost dodání, jakmile dodá zboţí k boku lodi (na nábřeţí nebo odlehčovacím člunem) jmenované kupujícím ve sjednaném přístavu nalodění. Rizika za ztráty či poškození přecházejí dodáním k boku zboţí. Od tohoto okamţiku kupující nese všechny náklady s tímto spojené. U této doloţky je vyţadováno, aby bylo zboţí celně odbaveno prodávajícím, pokud to přichází v úvahu. Prodávajícímu však není uloţena ţádná povinnost odbavit zboţí v exportu nebo uhradit jakékoliv dovozní clo nebo provést jakékoliv dovozní formality. FOB (Free on Board) vyplaceně loď (ujednaný přístav nalodění). Tato doloţka znamená, ţe prodávající má povinnost dodat zboţí na palubu lodi určené kupujícím v sjednaném přístavu nebo takto dodané zboţí obstarat. Riziko ztráty či poškození přechází z prodávajícího na kupujícího v okamţiku dodání zboţí na palubu. Od tohoto okamţiku nese kupující všechny náklady. Tam, kde to přichází v úvahu je poţadováno, aby prodávající celně odbavil zboţí ve vývozu. Prodávajícímu však není uloţena ţádná povinnost odbavit zboţí v exportu nebo uhradit jakékoliv dovozní clo nebo provést jakékoliv dovozní formality. Prodávající musí zajistit přepravní smlouvou, bez toho, aby na sebe přijal nebezpečí ztráty či poškození zboţí CFR (Cost and Freight) náklady a přepravné (ujednaný přístav určení). Toto pravidlo znamená povinnost dodání prodávajícího naloţením na palubu lodi nebo obstarání zboţí takto dodaného. Rizika za ztrátu či poškození přecházejí na kupujícího v momentě dodání zboţí na palubu lodi. Prodávajícímu je uloţena povinnost sjednat smlouvu o přepravě uhradit všechny náklady a přepravné nutné pro dodání zboţí do určeného přístavu. U této doloţky přecházejí rizika a náklady z prodávajícího na kupujícího v různých místech. Tam, kde to přichází v úvahu je poţadováno, aby prodávající celně odbavil zboţí ve vývozu. Prodávajícímu však není uloţena ţádná povinnost odbavit zboţí v exportu nebo uhradit jakékoliv dovozní clo nebo provést jakékoliv dovozní formality. 26 INCOTERMS 2010, Pravidla ICC pro použití dodacích doložek ve vnitrostátním a mezinárodním obchodě, ICC ČR, 2010, 31

32 CIF (Costs, Insurance and Freight) náklady, pojištění, přepravné (ujednaný přístav určení). Jedná se o povinnost prodávajícího dodat zboţí na palubu lodi nebo obstarání zboţí takto dodaného. Rizika spojená se ztrátou či poškozením zboţí přecházejí z prodávajícího na kupujícího v okamţiku dodání zboţí na palubu lodi. Prodávající musí zajistit přepravní smlouvu a zaplatit všechny náklady a přepravné nutné k dodání zboţí do přístavu určení. Prodávajícímu je také uloţena povinnost zajistit pojištění pokrývající riziko kupujícího za ztrátu či poškození během transportu. Rizika a náklady přecházejí na kupujícího v rozdílných místech. Prodávajícímu se ale neukládá ţádná povinnost odbavit celně zboţí pro dovoz, platit dovozní clo nebo náklady spojené s celním odbavením v dovozu. 27 CPT (Carriage Paid To) přeprava, placeno do (ujednané místo určení). Tuto doloţku vyuţíváme v případě, kdy prodávající dodá zboţí dopravci nebo jiné osobně určené prodávajícím v dohodnutém místě (pokud je místo stranami dohodnuto). Povinností prodávajícího je sjednat dopravu a uhradit všechny náklady spojené s transportem zboţí do místa určení. Rizika a náklady přecházejí z prodávajícího na kupujícího v různých místech. Prodávajícímu se ale neukládá ţádná povinnost odbavit celně zboţí pro dovoz, platit dovozní clo nebo náklady spojené s celním odbavením v dovozu. CIP (Carriage and Insurance Paid To) přeprava a pojištění placeno do (ujednané místo určení). V tomto případě dodá prodávající zboţí dopravci nebo jinému subjektu určeného prodávajícím v předem sjednaném místě (pokud je toto místo stranami určeno). Prodávající má povinnost sjednat transport a zaplatit všechny náklady spojené s dodáním na sjednané místo. Povinností prodávajícího je také zajistit pojištění, které kryje riziko kupujícího za ztrátu nebo poškození zboţí během přepravy. Rizika a náklady přecházejí na kupujícího v rozdílných místech. Poţaduje se, aby prodávající celně odbavil zboţí pro export, pokud toto přichází v úvahu. Prodávajícímu se ale neukládá ţádná povinnost odbavit celně zboţí pro dovoz, platit dovozní clo nebo náklady spojené s celním odbavením v dovozu. 28 Prodávající musí nést veškeré náklady a rizika spojená s celou trasou přepravy zboţí 27 INCOTERMS 2010, Pravidla ICC pro použití dodacích doložek ve vnitrostátním a mezinárodním obchodě, ICC ČR, 2010, str INCOTERMS 2010, Pravidla ICC pro použití dodacích doložek ve vnitrostátním a mez. Obchodě, ICC ČR, 2010, str

33 DDP (Delivered Duty Paid) s dodáním clo placeno (ujednané místo určení). V tomto případě prodávající plní podmínky dodání, jakmile zboţí předá kupujícímu k dispozici. Zboţí musí být celně odbavené pro dovoz na příchozím dopravním prostředku a připravené k vykládce na sjednaném místě určení. Prodávající nese plnou zodpovědnost za zboţí a s ním spojené náklady a rizika do okamţiku předání ve sjednaném místě a musí zboţí celně odbavit nejen pro vývoz, ale také pro dovoz. Musí téţ zaplatit clo jak pro export, tak i pro import včetně provedení patřičných celních odbavení. Tato doloţka představuje pro prodávajícího maximální povinnosti. Nové podmínky dodání (vztahují se na všechny způsoby přepravy) DAT (Delivered to terminal) s dodáním na terminál (ujednané místo určení). Dodání je prodávajícím splněno, jakmile zboţí vyloţí z příchozího dopravního prostředku a předá ho k dispozici kupujícímu ve sjednaném překladišti nebo sjednaném přístavu či místě určení. Jako překladiště označujeme jakékoliv kryté nebo nekryté místo 29. Můţe se jednat o nábřeţí, sklad. Překladiště můţe být letecké, silniční nebo také ţelezniční. Prodávajícímu je uloţena povinnost nést všechna rizika spojená s dodávkou zboţí a také jeho vykládkou v překladišti, sjednaném přístavu nebo místě určení. Touto doloţkou je vyţadována nutnost prodávajícího celně odbavit zboţí pro vývoz, pokud to přichází v úvahu. DAP (Delivered at place) dodání na místo (ujednané místo určení). Tato pravidlo znamená, ţe prodávající splnil podmínku dodání, jakmile předal zboţí k dispozici kupujícímu na příchozím dopravním prostředku a připravené k vyloţení v místě určení. Povinností prodávajícího je nést všechna rizika spojená s dodáním zboţí do místa určení. Touto doloţkou je vyţadováno, aby prodávající vyclil zboţí ve vývozu, pokud to přichází v úvahu. Ovšem prodávající nemá ţádnou povinnost proclít zboţí ve vývozu nebo platit jakékoliv poplatky či provést celní odbavení v dovozu. 30 Vzhledem k tomu, ţe se obchodní doloţky pouţívají v různých obchodech a regionech, nelze naprosto přesně vymezit závazky stran. Do určité míry je proto nutný odkaz na zvyklosti určitého obchodu nebo přístavu nebo na praxi, kterou strany zavedly ve svých dřívějších 29 INCOTERMS 2010, Pravidla ICC pro použití dodacích doložek ve vnitrostátním a mezinárodním obchodě, ICC ČR, 2010, str INCOTERMS 2010, Pravidla ICC pro použití dodacích doložek ve vnitrostátním a mez. Obchodě, ICC ČR, 2010, str