Postglaciální osyp pod skalními sruby Jizery u Ptýrova

Transkript

1 Bohemia centralis, Praha, 17: 7 19, 1988 Postglaciální osyp pod skalními sruby Jizery u Ptýrova Nacheiszeitlicher Schuttkegel am Fuss der JizeraFelswände bei Ptýrov Vojen LOŽEK Z údolí střední Jizery dosud nemáme po ruce doklady o vývoji v poledové době, i když jde o území, kde jsou vhodná podmínky pro vývoj vápnitých uloženin, v nichž se mohou zachovat schránky měkkýšů nebo kosti a zuby obratlovců. Umožňuje to podklad tvořený sedimenty svrchní křídy, především pevné střednoturonské pískovce jizerských vrstev, do nichž se údolí střední Jizery zařezává. Tyto pískovce vystupují zejména v úseku mezi Mnichovým Hradištěm a Bakovem v podobě strmých skalních stěn tvořících nápadné výklenky a převisy, někdy vyvinuté i ve dvou úrovních /BALATKA et SLÁDEK 1976/. Vynikající ukázkou jsou Ptýrovské skály u kláštera Hradiště na pravém břehu Jizery při soutoku se Zábrdkou, které byly vyhlášeny jako chráněný přírodní výtvor k ochraně tohoto místně velmi typického geomorfologického jevu /NĚMEC 1979/. Pod strmými stěnami a zejména převisy se hromadí vápnitý materiál z ovětrávajících pískovců a také zde žije nejbohatší měkkýší fauna, nehledě k tomu, že právě pod stěnami s četnými výklenky lze očekávat i pozůstatky kořist dravých ptáků, především sov,. V rámci výzkumné činnosti při pravidelných letních táborech akce Brontosaurus na hradě Zvířeticích jsme hledali vhodné místo k výkopu těchto sedimentů s cílem rekonstruovat vývoj v nejmladší geologické minulosti na základě předpokládaného výskytu vhodných fosilních zoocenóz. Po srovnání několika míst jsme vybrali mohutný osyp ve vysokém převisu na severozápadním okraji CHPV Skalní sruby Jizery u Ptýrova /místní název Ptýrovské skály/. Výkop zde odkryl 4 m 119

2 mocnou úpatní sérii, obsahující četné ulity plžů i roztroušené kosti a zuby. Naším cílem bylo řešit tyto hlavní otázky: Zachytit postglaciální vývoj sedimentace a fauny v prostředí vápnitých pískovců, z něhož zatím nemáme po ruce žádné doklady tohoto druhu. Získat údaje o postglaciálním vývoji živé přírody středního Pojizeří, a tak vyplnit jednu z velkýchmezer v poznání poledové historie vnitřních Čech. Rekonstruovat nejmladší vývoj chráněného území, a poskytnout tak podklad pro případné ochranářské zásahy. Vzhledem k poloze na břehu Jizery získat poznatky o dynamice říční činnosti jako příspěvek k řešení mezinárodního programu Paleohydrologické změny v mírném pásu za posledních 15 tisíciletí. Za obětavou pomoc při několikaletém výzkumu, především při výkopech, odběru a odvozu vzorků, vyslovuji srdečný dík účastníkům akcí Brontosaurus na Zvířeticích v letech a zvláště pak příteli Václavu PETŘÍČKOVI /SÚPPOP/ za organizační zajištění celé akce. POLOHA A POPIS PROFILU Jak uvedeno, byl odkryv vykopán na samém severozápadním konci Ptýrovských skal těsně při hranici chráněného území /obr. 10/. Základní geografické údaje shrnujeme v tomto přehledu: zeměpisná šířka: 50 31'l2" průměrná teplota roku: 8,1 C zeměpisná délka: 14 57'00'" průměrná teplota července: 18,0 C nadmořská výška: 218 m průměrná teplota ledna: 2,0 C roční průměr srážek: 620 mm průměrná teplota vegetačního období /IV IX/: 14,2 C Osyp pod skalní stěnou leží těsně na okraji nivy Jizery, do níž zde ústí Zábrdka, tekoucí přímo pod profilem. Pod jejím nedalekým ústím pak Jizera teče bezprostředně na úpatí stěn. Niva Jizery dosahuje značné šíře, v průměru 500 m a místy i značně více. Nicméně údolní svahy, které k ní přiléhají, jsou vzhledem k vlastnostem vápnitých pískovců velmi prudké a místy tvoří dlouhé stěny s výklenky a převisy. Přitom většinou nepřesahují 3040 m výšky a nahoře přecházejí výraznou hranou do plošin pokrytých jednak terasovými štěrky /BALATKA et SLÁDEK 1965/, jednak spraší, která je většinou hluboce odvápněná. 120

3 10. Severozápadní konec Ptýrovských skal, na úpatí stěny osyp s výkopem, v popředí niva JizeryZábrdky /foto V. LOŽEK/. 121

4 11. Profil osypu pod Ptýrovskými skalami: Č čelo výkopu, B pravá boční stěna; 1 šedočerný humozní hlinitý písek s drobnou suti, 2 světle žlutá čerstvá hrubší sut, 3 tmavošedý humózní hlinitý písek s drobnější sutí / + 5 cm/, 4 šedavě hnědý hlinitý písek s drobnou sutí, 5a tmavě šedohnědá humozní písčitá hlína, 5b běložlutá čerstvá sut, 6 našedle hnědý hlinitý písek s velmi hojnou střední sutí /410 cm/, na svahu přechází do silně písčité šedé hlíny /6 /, 7 šedožlutá čerstvá suť; spodní hranice, ostrá, erozní, na svahu přechází do hrubé suti s volnými meziprostory / 7 /, 8 tmavěji šedohnědý silněji hlinitý písek s hrubšími pevnými kusy /10 až 15 cm/, 9 světleji šedohnědý hlinitý písek s přečetnými drobnými úlomky /23 cm/, svrchu světlejší /9a/, naspodu s velkými kameny /9c/, 10 šedohnědý silněji hlinitý písek s podstatně menším podílem úlomků, na bázi vrstvička bělavé čerstvé suti, 11 sytě narudle hnědá písčitá hlína s hrubšími kusy, celé ulity velkých plžů, 12 narudle hnědá písčitá slídnatá hlína s červenými jílovitými šmouhami, 13 běložlutá čerstvá suť se šmouhami hnědavě šedé písčité hlíny, 14 hnědavě šedé písčitá hlína s hojnou drobnější sutí, 15 bělošedá čerstvá suť se znaky oglejení, 16 hnědavě šedá jílovitá hlína, méně suti, černé a narezlé šmouhy, 17 světle šedý, žlutě i zelenavě mramorovaný písek s temnějšími šmouhami a nahoře s polohami temně rezavých skvrn, 18 světle šedohnědý hlinitý písek. 122

5 Svahy jizerského údolí dnes většinou pokrývají výmladkové porosty dubu s habrem, hojná je líska a pod stěnami nebo i na jejich stupních se objevují i další dřeviny, jako lípy a javory. Takový je i dnešní porost v okolí výkopu, kde navíc nivu Jizery při ústí Zábrdky pokrývá mladý luh s vrbami, olšemi a vysázenými topoly. Z povahy porostů je zřejmé, že ještě nedávno zde bylo mnohem více otevřených prostorů. Na vlhkých osypech a přilehlé nivě jsou bujné porosty kopřiv a jiných nitrofilních bylin, např. Lamium maculatum, kdežto vegetace na srázech je podstatně chudší; význačný je zde např. jaterník. Jinak jizerskou nivu z valné části pokrývají kulturní louky i pole, která též zaujímají největší plochy na terasových stupních lemujících ostrý údolní zářez. Výkop otevřel uvedený osyp od okraje nivy směrem ke skále a skončil na hladině podzemní vody, tj. zhruba v úrovni přilehlé Zábrdky a Jizery. Od pokusu sledovat souvrství hlouběji pod zvodnělou úroveň jsme upustili vzhledem k tomu, že vrstvy ovlivněné podzemní vodou již neobsahují kvartérní fosilie. Stavbu osypu ukazuje zobrazený profil s podrobným popisem vrstev /obr. 11/. MĚKKÝŠÍ FAUNA Ze všech makroskopicky odlišitelných vrstev byly odebrány vzorky o průměrné hmotnosti 15 kg, byly rozplaveny a vybrány. Získaný materiál byl statisticky vyhodnocen podle běžné metodiky /LOŽEK 1964/. Výsledky shrnuje tabulka 3, z níž lze rovněž čerpat základní biostratigrafické a paleoekologické údaje. Ulity jsou dobře zachované, většinou s původním zbarvením a čistým povrchem bez sintrových nálepů. Vyskytují se však v dostatečném množství až od vrstvy 12 směrem k nadloží. Směrem dolů počet nálezů prudce klesá a nelze vyloučit, že sporé nálezy z vrstev 15 a 16 mohou být druhotně zavlečené z nadloží. Proto jsme upustili od sestavení malakodiagramu. Vývoj měkkýší fauny ode dna sondy směrem k povrchu vykazuje tyto hlavní etapy: Sporé nálezy z vrstev v podstatě představují chudé zlomky společenstev, jaká vystupují v plném vývoji výše v profilu. Za zmínku stoji nepatrný podíl druhů skupiny 1, což však nelze považovat za doklad, že tento úsek profilu spadá do doby před plným rozvojem lesních ekosystémů, neboť ostatní druhy zastoupené v tomto úseku se běžně a mnohem hojněji vyskytují i v mladších vrstvách, kdežto prvky význačné pro starší holocén se nepodařilo zjistit. Ani podíly 123

6 Malakofauna z osypu pod Ptýrovskými skalami Tabulka 3 Ekologickobiostratigrafická charakteristika Seznam druhů! Acanthinula aculeata (MÜLLER)! Aegopinella pura (ALDER)! Cochlodina laminata (MONTAGU)! Daudebardia rufa (DRAPARNAUD)! Ena obscura (MÜLLER) 1! Isognomostoma isognomostoma (SCHR.)! Macrogastra plicatula (DRAPARNAUD)! Monachoides incarnata (MÜLLER) /G/ Oxychilus depressus (STERKI)! Semilimax semilimax (FERUSSAC)! Sphyradium doliolum (BRUGUIERE) A /!/ Vertigo pusilla MÜLLER L/M/! Alinda biplicata (MONTAGU) /+/ Arianta arbustorum (LINNÉ)! Cepaea hortensis (MÜLLER)! Discus rotundatus (MÜLLER) 2! Aegopinella minor (STABILE) L/S/ /!/ Bradybaena fruticum (MÜLLER)! Helix pomatia LINNÉ L/V/ /G/ Eucobresia diaphana (DRAPARNAUD) /+/ Vitrea crystallina (MÜLLER) 3 /G/ Clausula pumila C. PFEIFFER! Urticicola umbrosa (C. PFEIFFER) 4 M Cecilioides acicula (MÜLLER) + Pupilla muscorum (LINNÉ) B /!/ Truncatellina cylindrica (FÉRUSSAC) 5 /+/ Vallonia costata (MÜLLER) G /G/ Valonia excentrica (STERKI) Vallonia pulchella (MÜLLER) Vertigo pygmaea (DRAPARNAUD) C 6 /!/ Cochlicopa lubricella (PORRO) 124

7 Tabulka 3 V r s t v a c 9b 9a b 5a 4 3 1/2 R ? ^ ? ? ? ? ? ? ? 1? ? ? /1/ / / ? ?

8 Ekologickobiostratigrafická charakteristika Seznam druhů /+/ Cochlicopa lubrica (MÜLLER) /+/ Euconulus fulvus (MÜLLER) /+/ Limacidae /+/ Nesovitrea hammonis (STROM) Ms M Oxychilus cellarius (MÜLLER) /+/ Punctum pygmaeum (DRAPARNAUD) 7 + Trichia hispida (LINNÉ) agg.! Vitrea contracta (WESTERLUND) C /G/ Vitrina pellucida (MÜLLER) Mp /+/ Clausilia parvula FERUSSAC! Helicigona lapicida (LINNÉ) Lp! Laciniaria plicata (DRAPARNAUD) G Vertigo alpestris ALDER! Carychium tridentatum (RISSO) 8 /!/ Columella edentula (DRAPARNAUD) + Succinea oblonga DRAPARNAUD G Carychium minimum MÜLLER Oxyloma sp. Oxyloma sp./succinea putris 9 /+/ Pseudotrichia rubiginosa (A. SCHM.) /+/ Succinea putris (LINNÉ) /G/ Vertigo angustior JEFFREYS /+/ Zonitoides nitidus (MÜLLER) /+/ Anisus leucostomus (MILLET) Anodonta anatina (LINNÉ) Gyraulus albus (MÜLLER) 10 Gyraulus crista (LINNÉ) /+/ Lymnaea truncatula (MÜLLER) /+/ Pisidium casertanum (POLI) /+/ Sphaerium corneum (LINNÉ) Počet druhů Přibližné chronologické zařazení

9 Pokračováni tabulky 3 V r s t v a c 9b 9a b 5a 4 3 1/2 R 1? ? 1? 1? /2/ ? _ ? ? A? EA SB SA R 127

10 Vysvětlivky k tabulce 3 Ekologickobiostratigrafická charakteristika Hlavní ekologické skupiny : A les, B bezlesí, C les/bezlesí, D močály, voda. Ekologické skupiny: A zapojený les; 2 převážně les: L/M/ les až středně vlhká otevřená stanoviště, L/S/ les až suchá otevřená stanoviště, L/V/ les až vlhká otevřená stanoviště; 3 vlhký les, luh; 4 otevřená xerotermní stanoviště; 5 otevřená stanoviště všeobecně lesní i otevřená stanoviště; 6 převážně suchá stanoviště; 7 středně vlhká nebo různě vlhká stanoviště: Ms všeobecně, Mp středně vlhké skály, Lp středně vlhké skály nebo kmeny v lesích; 8 převážně vlhká stanoviště; 9 močály, břehy; 10 voda. Biostratigrafické údaje:! význačné druhy teplých vlhkých období, + sprašové druhy, /+/ místní nebo příležitostné sprašové druhy, G druhy přeživší glaciál mimo sprašovou zónu, /G/ stejně jako relikty, /!/ eurytermní druhy teplých období, M moderní přistěhovalci. Přibližné chronologické zařazení: A? pravděpodobně atlantik, EA epiatlantik, SB subboreál, SA subatlantik, R sou časná fauna. Podíl : 3 počet kusů podle jednotného přepočtu, 1? určení nejisté, /l/ kusy pravděpodobně zavlečené z podloží nebo nadloží, Ani podíly některých průběžných druhů, které jsou právě ve starém holocénu nejvyšší /např. Vallonia costata/, nevykazují zvýšení, takže společenstva nutno označit jako stratigraficky nevýrazná. Významný mezník představuje vrstva 12, v níž prudce stoupá počet druhů i jedinců a v níž se nápadně uplatňuje skupina vodních a bažinných druhů /D/. Litologické složení a zejména nález celé škeble /Anodonta anatina/ ukazují, že jde o polohu tvořenou do značné míry okaly Jizery, jejíž fauna nepochybně z větší části pochází z povodňových náplavů. Význačný je zejména masový výskyt takových druhů, jako Cochlicopa lubrica, Carychium minimum nebo Vallonia pulchella, a nápadná kulminace jantarek /Succinea putris, Oxyloma/ i druhu Pseudotrichia rubiginosa. Všechny jsou dodnes obyvateli jizerské nivy a hojně se nacházejí v povodňových náplavech. Ovlivnění povodněmi lze prokázat jen v této poloze, jejíž společenstvo se proto vymyká z celkového obrazu fauny osypu. Nicméně zvýšené podíly lesních druhů /hlavní skupiny A/ nasvědčují, že se tato vrstva složením své malakofauny bezprostředně přimyká k nadložnímu souvrství

11 Souvrství 11 8, které se vyznačuje hnědavou barvou a vyšším obsahem jemných částic /zhlinění!/, obsahuje druhově i početně nejbohatší společenstva s mnoha druhy, které se v prostoru odkryvu dnes již nepodařilo zjistit, jako Acenthinula aculeata, Aegopinella pura, Daudebardia rufa, Semilimax semilimax, Bradybaena fruticum, Clausilia pumila, ale též Alinda biplicata, které se v této oblasti jeví jako prvek výrazně lesní a pískovcovým jizerským stráním se vyhýbá. Nápadně vysoké podíly vykazují i mnohé další druhy, jako Sphyradium doliolum, Discus rotundatus, Carychium tridentatum aj. Společenstvo je výrazně lesní a poměrně vlhkomilné, ne však ovlivněné poměry přilehlé jizerské nivy. Složením plně odpovídá malakozóně E, a patří tedy mladší polovině holocénu /LOŽEK 1982a,b/. Vrstva 7 znamená naprostý zvrat ve složení fauny: lesní složka jeví prudký pokles, zatímco druhy otevřených stanovišt, zejména skupina 5, vykazují rychlý vzestup, který vrcholí v poloze 5a, kde kulminuje Pupilla muscorum, Vallonia costata, Vertigo pygmaea aj., zatímco některé vlhkomilné druhy se dočasně vytrácejí, jak ukazuje výskyt druhu Columella edentula a zejména nápadně Carychium tridentatum. Pozoruhodná je i kulminace skalního prvku Clausilia parvula, který dnes ze středního Pojizeří téměř vymizel a hojně se vyskytuje až v hlubokém údolí Jizery nad Turnovem. Místní zvláštností je zřejmě krátkodobá expanze druhu Vallonia excentrica. Význam má ovšem i výskyt moderního prvku Cecilioides acicula, který od nás není bezpečně doložen před subatlantikem. Popsané změna malakofauny jednoznačně ukazuje na odlesnění celého prostoru. Další změna se projevuje ve vrstvě 3 a zejména v povrchovém souvrství 12, kdy se opět šíři lesní a vlhkomilné druhy, i když malakocenózy nedosahují ani zdaleka takového bohatství jako v souvrství Tomuto vývoji odpovídá i dnešní stav, kdy lesní společenstva jsou opět v mírném rozkvětu, a v našem prostoru se objevují i některé vlhkomilné druhy jako Succinea putris, Arianta arbustorum, Columella edentula nebo Vitrea crystallina. Co se týče jednotlivých druhů, stojí za zmínku především již zmíněný ústup skalního prvku Clausilia parvula, dále pozdní nástup dnes v Pojizeří častého plže Ena obscura, který se jinde objevuje již v časných fázích holocénu. Pozoruhodný je Oxychilus cellarius, který i zde zřejmě patří k moderním přistěhovalcům, stejně jako na všech dosud zkoumaných nalezištích v celém Československu. Trichia hispida (L.), v současné době velmi hojná v celém středním Pojizeří, se hojněji vyskytuje teprve od vrstvy 6 nahoru a dodnes žije v silné populaci v 129

12 bezprostředním okolí odkryvu. Zatímco četnější nálezy ze svrchní části profilu jsou zřejmě totožné s dnešní populací, jsou určité náznaky, že méně četné zlomky ulit ze spodního úseku, tj. z podloží vrstvy 9, jsou tvarově odlišné, což se jeví jak ve skulptuře povrchu, tak v užší pištěli. Proto by připadala v úvahu i Trichia plebeia (DRAP.), tím spíše, že třeba v Českém krasu charakterizuje starší úsek středního holocénu a pak mizí. Nečetné zlomkovité pozůstatky však nedovolují tuto otázku rozhodnout a předběžně jsou vedené jako Tr. hispida. Ve střední části profilu se společně vyskytují Alinda biplicata a Laciniaria plicata, které si jsou vzhledem velmi podobné a hlavní rozlišovací znaky mají v ústí. Na tomto nalezišti i jinde ve středním Pojizeří se však A. biplicata vyskytuje ve statné široké hrubě žebernaté formě, zatímco L. plicata je nápadně štíhlá a mnohem jemněji žebernatá. Proto zde lze oba druhy odlišit i na základě menších zlomků vyšších závitů, což podstatně zpřesňuje výsledky rozboru. NÁLEZY OBRATLOVCŮ /Ivan HORÁČEK/ Téměř ve všech vrstvách se vyskytují i ojedinělé kosti a zuby, které ovšem představují jen nepatrné fragmenty tehdejších společenstev. Jedině vrstvy 11, 15 a 16 poskytly poněkud větší počet nálezů, avšak ani tento materiál není dostatečně bohatý, aby dovolil vyslovit přesnější závěry. Výskyt a podíl jednotlivých druhů ukazuje tabulka 4, z níž je zřejmá chudoba dokladů, které v mnohých případech nedovolují ani přesnější určení. Nicméně i tento sporý materiál umožňuje vyslovit některé závěry, které dokreslují malakologický rozbor. V řadě vrstev se vyskytují pozůstatky ryb, což souvisí s polohou naleziště na břehu Jizery a Zábrdky. Ve vrstvách 911 se objevuje vedle celkem průběžného Microtus arvalis i Clethrionomys glareolus, což nasvědčuje rozsáhlejšímu výskytu lesních porostů. Zajímavé však je zejména společenstvo z vrstev 15 16, v němž byla zjištěna i krysa a které odpovídá poměrně teplé otevřené krajině s pravidelným lidským osídlením. 130

13 Tabulka 4 Nálezy obratlovců Vrstva Výčet druhů 1/2 1 Rana sp., 1 Microtus arvalis 3 1 Microtus sp. 4 1 Microtus sp. 5a Rodentia indet. 5b Soricidae sp. (? Crocidura leucodon 1 ulna) 6 1 Apodemus cf. silvaticus, 1 Microtus sp. 7 1 Microtus sp. 8 1 Anura g. sp., 1 Anguis fragilis, 1 Microtus sp. 9a 1 Clethrionomys glareolus, 1 Microtus sp., 1 Perca sp. 9b 1 Anura g. sp. 9c 1 Anura (cf. Rana) 10 1 Lacerta cf. agilis, 1 Soricidae (cf. Crocidura leucodon pelvis frgm.), 1 Plecotus cf. auritus, 1 Microtus sp cf. Perca fluviatilis, 1 Anguis fragilis, 1 Clethrionomys glareolus 4 Microtus arvalis 12 1 cf. Anguis fragilis 14 Rodentia indet Pisces g. sp., 1 Talpa europaea, 1 Crocidura cf. leucodon, 1 Eliomys quercinus, 2 Apodemus sp., 1 Microtus arvalis 16 1 Pisces g. sp., 1 Anguis fragilis, 1 Talpa europaea, 2 Apodemus sp. (? agrarius), 1 Rattus rattus, 3 Microtus arvalis, 1 cf. Arvicola terrestris juv., 1 Carnivora g. sp. (? cf. Meles juv.) 17 Chiroptera g. sp. /středně velký druh/ Celkem 50 jedinců, 15 druhů Z uvedeného přehledu je zřejmé, že výpověď osteologických nálezů se dobře shoduje s poznatky malakologickými, zejména co se týče stanovištního charakteru naleziště. Stejně jako mezi měkkýši nebyly ani mezi obratlovci zjištěny žádné druhy, které by poukazovaly na období starší než polovina holocénu. Pozoruhodný je zvláště nález krysy v tak hluboko položeném horizontu. STRATIGRAFICKÝ ROZBOR Stratigrafické začlenění jednotlivých horizontů a zejména jejich korelace s jednotlivými fázemi holocénu zůstává v. tomto případě zatím značně svízelná a možno říci i nejistá, přestože se měkkýši vyskytují v dostatečném počtu. Je to dáno dvěma okolnostmi: 131

14 Jde o první profil tohoto druhu v oblasti vápnitých pískovců, takže vývoj a sled vrstev nelze srovnat s dalšími obdobnými profily, což by umožnilo stanovit obecnější zákonitosti tohoto sedimentačního prostředí a odlišit je od možných místních anomálií. Malakofauna táto části Čech, tj. především křídového území na sever a severovýchod od Labe, se dosti liší od společenstev v povodí Vltavy a Berounky, odkud zatím pochází nejvíce dokladů /LOŽEK 1982b/. Chybí zde některé jinak časté druhy, jako třeba Euomphalia strigella (DRAP.) a mnohé lesní prvky /např. Vitrea diaphana (STUD.), Trichia unidentata (DRAP.) atd./. Zato zde jsou velmi hojné Laciniaria plicata a Clausilia parvula, které se ve středočeské oblasti vyskytnou jen zcela ojediněle a většinou zcela chybějí. Proto naše stratigrafické členění je nutno zatím pokládat jen za předběžný pokus, jehož správnost mohou prověřit teprve další podrobně zpracované holocenní sledy z této oblasti včetně korelace s archeologickými nálezy. Jak měkkýší, tak obratlovčí fauna jasně dokládá, že zkoumaný vrstevní sled není starší než střední holocén. Souvrství 118 odpovídá jak po stránce biostratigrafické, tak litologické /nejvyšší zahlinění/ lesnímu optimu v epiatlantiku. Sedimentace nebyla jistě rovnoměrná a kratší fáze rychlého přínosu materiálu odpovídající sušším oscilacím, se střídaly s fázemi klidu a půdního vývoje. Příznačná je i kulminace druhu Carychium tridentatum a výskyt Clethrionomys glareolus. Ve vrstvě 7 se projevuje nejen prudký přínos čerstvého říceného materiálu, ale i výrazný zvrat ve složení malakofauny, v níž rychle nabývají převahy druhy otevřených ploch a mizí druhy lesní. Tento zvrat je význačný pro subboreál a projevuje se tímto způsobem zejména v oblastech, kde došlo k intenzivnímu osídlení počínaje mladší dobou bronzovou. Rovněž nerovná spodní hranice vrstvy 7, svědčící pro dílčí erozi suťového kužele a vytvoření volné suti hlouběji na svahu /7 /, ukazuje na toto období. Tyto skutečnosti odpovídají i postupu osídlení širší oblasti /PLEINER et sp. 1978/. Vliv lidského zásahu, především odlesnění, se v tomto úseku jizerského údolí projevoval donedávna, jak dosvědčují i fotografie z minulého století i třeba popis tzv. jizerských strání v malakozoologickém díle A. SLAVÍKA /1869/. Přitom se stanovištní podmínky v některých podrobnostech musely lišit od dnešních, jak dokládá kulminace druhu Clausilia parvula v poloze 5a. 132

15 Podle poznatků o současném rozšíření tohoto druhu by jeho kulminace mohla být podmíněna vlhčím podnebím;, jaké bylo ve starší fázi subatlantiku. Teprve v subrecentním období došlo k obecnému vysušení, která vedlo k ústupu tohoto druhu ze středního Pojizeří. Ve vlhčí krajině nad Turnovem se tento druh dodnes udržel v silných populacích. V posledních desetiletích pak v okolí Ptýrova došlo k zarůstání, a to jak vlastních skal, tak sousední nivy, což se obráží i ve složení malakocenóz povrchových vrstev i dnešní fauny. Otevřenou otázkou zůstává spodní úsek profilu, tj. podloží vrstvy 12, odkud pocházejí jen nečetné nálezy měkkýšů s nízkou výpovědní hodnotou. Zdá se, že lesní prvky zde byly zastoupené málo, což je v dobré shodě s poměrně bohatými nálezy obratlovců, mezi nimiž je největším problémem zjištění krysy. Podle rozboru malakofauny by tento nejspodnější úsek profilu mohl být současný s neolitem, kdy okolní území bylo již osídlené, i když patrně méně hustě než střední Čechy. Otázkou jsou i vysoké stavy Jizery doložené složením a faunou vrstvy 12. Nelze vyloučit, že dočasné zvodnění hlubších vrstev profilu v době tohoto vysokého stavu mělo za následek zničení většiny fosilních ulit, jak nasvědčuje dnešní stav, kdy vrstvy v dosahu podzemní vody jsou malakologicky sterilní, i když způsobem sedimentace a složením se shodují s malakologicky bohatými vrstvami v nadloží. Jde zřejmě o specifické poměry význačné pro deriváty jizerských vápnitých pískovců, což je ovšem třeba ještě potvrdit pozorováními na dalších nalezištích obdobného vývoje. Rovněž otázka příčin vysokého stavu Jizery doloženého vrstvou 12 musí zatím zůstat otevřena vzhledem k nedostatku vhodných srovnávacích profilů. V úvahu by připadalo vlhké období atlantiku, na jehož počátcích probíhala v postranních údolích dočasná eroze, která mohla poskytnout materiál k zvýšené nivní akumulaci ve větších údolích s vyrovnanějším spádem. Zatím však nejsou po ruce žádné jiné doklady, které by mohly tento dohad potvrdit. Proto bazální souvrství zakončené polohou 12 klademe s otazníkem do atlantiku, i když zjištěný stav je, třeba ve srovnání se středočeskými lokalitami, značně atypický. OCHRANÁŘSKÉ HODNOCENÍ I když mnoho otázek biostratigrafické povahy zatím musí zůstat otevřeno, dosažené výsledky jsou plně využitelné z hlediska ochranářské péče. Cílem ochrany je v našem případě především pozoruhodný geomorfologický útvar tvořený stěnou vápnitých pískovců s výklenky. Tyto skalní stěny však představují v zemědělsky plně 133

16 využité pojizerské krajině namnoze poslední útočiště původní vegetace a fauny, které si zaslouží větší pozornost než dosud. Přirozenému stavu zhruba odpovídají společenstva ze souvrství 11 8, které náležejí lesnímu optimu a mají již víceméně současný ráz. Pozdější velké odlesněni vedlo k ústupu mnoha druhů, které se však místy udržely v postranních roklích, např. na pravém břehu Jizery mezi Zvířeticemi a Krnskem. V posledním půlstoletí a místy i déle jizerské stráně i některé partie nivy opět samovolně zarůstají lesem, v němž se postupně objevují měkkýši a pravděpodobně i jiná drobná fauna, jak lze pozorovat na četných místech. Lze proto očekávat, že se v budoucnu počet lesních druhů ještě zvýší, zejména tam, kde se vytvoří uzavřené porosty z dřevin, které kdysi byly pro tuto krajinu význačné. Ptýrovské skalní sruby mají v tomto směru příznivý výhled, ovšem vyvstává zde otázka zakrytí pohledu na skalní útvary, které zde jsou hlavním předmětem ochrany. Ke skalám ovšem nedílně patří i živá složka ekosystému, která zde s výjimkou svislých stěn má lesní charakter. Proto by postačilo udržet volný jen úzký průhled směrem od KlášteraHradiště, kde louka zasahuje až k okraji chráněného území a odkud je vidět i velký převis s osypem a počátek vyššího patra výklenků. ZÁVĚR Závěrem shrnujeme hlavní výsledky: 1. V chráněném území Skalní sruby Jizery u Ptýrova byl odkryt vrstevní sled osypu, který je první biostratigraficky zpracovaným postglaciálním profilem v prostředí křídových vápnitých pískovců i v oblasti Pojizeří. 2. Poměrně bohatá malakofauna dovoluje zařadit souvrství profilu, ležící nad úrovní sousední řeky do středního a mladého holocénu. 3. Podařilo se zachytit fázi epiatlantického lesního optima, po níž následuje období odlesnění vystřídané v nejnovější době opětnou regenerací lesního ekosystému, která probíhá i v současné době. 4. Ve spodní části osypu byla zachycena úroveň vysokých stavů Jizery doložená charakteristickým nivním sedimentem s bohatou faunou s převahou nivních druhů. 5. Ve vrstvách ležících v dosahu dnešních podzemních vod nebyly ulity zjištěny, přestože původ a složení těchto uloženin jsou stejné jako v bohatě 134

17 fosiliferním nadloží. Jde zřejmě o projev chemismu v prostředí zvětralin vápnitých pískovců, který bude třeba ověřit na dalších místech v této oblasti. 6. Chronologické zařazení uvedených dějů má předběžný ráz vzhledem k nedostatku vhodných srovnávacích profilů v širokém okolí. 7. Z ochranářského hlediska je podstatné, že v současné době vývoj tohoto chráněného území směřuje ke stavu, který se blíží přirozeným poměrům. To se ovšem týká především živé složky ekosystému, ale vzhledem k tomu, že hlavním předmětem ochrany je význačný tvar reliéfu skalní srub, navrhuje se udržet volný pohled jen na severozápadní zakončení stěny. Zusammenfassung Im mittleren JizeraTal bei Mnichovo Hradiště im NOTeil von Innerböhmen erheben sich am Rand der breiten Flussaue a hohe Steilhänge aus mittelturonen Kalksandsteinen, die in Prallhangabschnitten senkrechte bis Überhangende Felswände mit charakteristischen Felsnischen bilden. Diese sind an weniger feste etwas mergelige Zwisehenlagen im bankigen Kalksandstein gebunden. Am rechten JizeraUfer beim Dorf Ptýrov wurde eine dieser Felswände zum Naturschutzgebiet erklärt. An ihrem NWEnde ist eine hohe Felsnische ausgebildet, deren Boden aus einer mächtigen Schuttanhäufung besteht. Hier wurde ein Schurf ausgehoben und eingehend stratigraphisch untersucht mit dem Ziel, die postglaziale Entwicklung anhand der lithologischen Ausbildung sowie der eingebetteten Fauna zu rekonstruieren. Die Schichtenfolge des Schuttkegels ist in Abbildung 2 dargestellt und beschrieben, die Mollusken sowie Wirbeltierfunde sind in den Tabellen 3 und 4 zusammengefasst. Die ermittelte Weichtierfaunenfolge lasst folgende Etappen erkennen: Der basale Schichtkomplex lieferte nur spärliche Konchylien, die keine sichere stratigraphische Einordnung erlauben. Man kann lediglich konstatieren, dass die altholozänen Leitarten fehlen. Erst aus der Schicht 12 liegt eine repräsentative Weichtiergemeinschaft mit vielen Auenelementen vor, deren Vorkommen auf Hochwasseranspülungen des JizeraFlusses zurückgeht, was auch der lithologischen Beschaffenheit dieses Horizontes entspricht. Der hangende Komplex 118 fuhrt die arten sowie individuenreichsten Fossilbestande mit zahlreichen spater lokal ausgestorbenen Schneckenarten wie Acanthinula aculeata, Aegopinella pura, Daudebardia rufa, Semilinax semilimax, Bradybaena fruticum, Clausilia pumila und im Rahmen der Fundstelle auch Alinda biplicata. Es handelt sich um eine typische Wald Fauna, die bereits an gegenwärtige Waldgemeinschaften erinnert, jedoch auch Arten aufweist, die später im mittleren JizeraGebiet infolge 135

18 anthropogener Einflusse stark zurückgedrängt wurden. Dieses Faunenbild ist far das Epiatlantikum bezeichnend. Demgegenüber zeigen die Funde aus der Schicht 7 einen Umbruch in der Faunenzuaammensetzung an, der im Rückgang der meisten Waldbewohner und in der Ausbreitung von Offenlandarten seinen Ausdruck findet. Diese beherrschen das oberste Schichtpaket und kulminieren in der Schicht 5a. Es ist anzunehmen, dass dieser Umbruch im Subboreal erfolgte, was mit dem Einsetzen einer intensiveren Sedimentation sowie der Bildung eines Schutts mit freien Zwischenräumen in Einklang steht /Schicht 7 /. Die Oberflachenschichten 12 sind mit einem massigen Ruckeinzug von Waldelementen und Zurücktreten der Offenlandarten verknüpft. Dieser Vorgang vollzieht sich auch in der Gegenwart. Die spärlichen Wirbeltierfunde bestätigen im allgemeinen die Aussage der Molluskenfauna. Was die stratigraphische Ausdeutung dea Profils anbelangt, muss in Betracht gezogen werden, dasa bisher keine entsprechenden Vergleichsprofile zur Verfugung stehen, welche die allgemeinen Zuge der holozanen Sedimentation im Bereich der mittelturonen Kalksandsteine erkennen ließen. Dasselbe bezieht sich auch auf die postglaziale Weichtierfaunenentwicklung im JizeraGebiet. Unsere biostratigraphische Einstufung muss daher als vorläufig gelten. Vom Gesichtspunkte des Naturschutzes aus ist die Feststellung von Bedeutung, dass sich das untersuchte Gebiet gegenwärtig wieder mit Wald bedeckt, was zwar den ursprünglichen Standortverhältnissen entspricht, jedoch mit dem Ziel der Naturschutzmassnahmen in gewissem Widerspruch steht, da im betreffenden Gebiet vor allem der charakteristische Felsrelief geschützt wird. Im Hinblick auf diesen Umstand wird vorgeschlagen, die Bestockung am NWEnde der Felswand teilweise zu beseitigen um einen Blick auf die Felsbildungen frei zu halten. Literatura BALATKA B. et SLÁDEK J. /1965/: Pleistocenní vývoj údolí Jizery a Orlice. Rozpravy ČSAV, ř. MPV, 75, 11, 84 str., 16 tab., 10 skl. příl. Praha. BALATKA B. et SLÁDEK J. /1976/: Pseudokrasové výklenky v údolí Jizery na Mnichovohradištsku. Čs. Kras, 27: Praha. LOŽEK V. /1982a/: Faunengeschichtliche Grundlinien zur spät und nacheiszeitlichen Enwicklung der Molluakenbeatände in Mitteleuropa. Rozpravy ČSAV, ř. MPV, 92, 1, 106 str., Taf. 18, Beil. 13. Praha. 136

19 LOŽEK V. /1982b/: Contribution of Malacology to the Chronological Subdivision of the Central European Holocene. Striae, 16: Uppsala. NĚMEC J. /1979:/ Síť chráněných území Středočeského kraje z hlediska geologických věd. Bohemia Centralis, 8: 764. Praha. PLEINER R. et sp. /1978/: Pravěké dějiny Čech. 872 str., 104 tab., 10 map. Academia, Praha. SLAVÍK A. /1868/: Monografie českých měkkýšů zemských a sladkovodních. Archiv pro přírod, prozkoumání Čech, I, IV: 77133, tab. 1V. Praha Adresa autora: RNDr. Vojen Ložek,DrSc, Kořenského 1, Praha 5 137

20 138