ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Transkript

1 - 68- ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr.Jitky Hroudové a Mgr.Marka Bedřicha v právní věci žalobce: FTV Prima, spol. s r.o. se sídlem Praha 8-Libeň, Na Žertvách 24/132, zastoupeného Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Sokolovská 49/5 proti žalovanému: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se sídlem Praha 2, Škrétova 44/6, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2.června 2009, sp.zn. 2008/1561/vav/FTV, čj: vav/4503/09 t a k t o: I. Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 2. června 2009, sp.zn. 2008/1561/vav/FTV, čj: vav/4503/09 se z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši ,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Ludmily Kutějové, advokátky. O d ů v o d n ě n í: Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ( dále též žalovaného správního orgánu) ze dne 2.června 2009, sp.zn. 2008/1561/vav/FTV, čj: vav/4503/09, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši ,-Kč za porušení 48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb.zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů v platném znění (dále jen zákon o vysálání), za zařazení reklamy na produkt Moje psychologie, časopis (mutace 1) označenou žalobkyní jako sponzor reklamní znělky do vysílání programu Prima televize v premiéře dne 29.září 2008 v 08:06:54 hodin a posléze reprízovaná v měsíci září 2008 na programu Prima televize celkem 3x. Tím se dle žalovaného provozovatel dopustil porušení povinnosti zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a u provozovatele vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu.

2 pokračování 2 Žalobce v podané žalobě namítal, že žalovaný neúplně a nesprávně vyhodnotil povahu vzkazu jako reklamu, ač měla být vyhodnocena jako sponzoring, přičemž ustanovení 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání dopadá právě a jen na reklamu a teleshopping a nikoli na sponzoring. Posuzovaný vzkaz dle žalobce nenaplňuje znaky reklamy dle ustanovení 2 odst. 1 písm.n), ale znaky sponzorského vzkazu dle písmene s). Ve druhé námitce žalobce namítá, že žalovaný provedl výklad zákona o vysílání nepřípustným rozšiřujícím způsobem, neboť neexistuje žádný zákonný zákaz sponzorování jiných částí vysílání než pořadů a že tedy sponzorování reklamní znělky je v souladu se zákonem o vysílání a je zákonné. Ve třetí námitce namítá, že žalovaný rozhodoval bez znalosti věci, když Rada vzkaz nezhlédla. Tento závěr dovozuje z toho, že ve správním spise není založen protokol o promítnutí vzkazu dle ustanovení 18 správního řádu jak by tomu v daném případě mělo být. Ve čtvrté námitce poukázal žalobce na to, že žalovaná, která je povinna zjišťovat okolnosti ve prospěch účastníka správního řízení, nezjistila, že na obrazovce byl přítomen výrazný nápis sponzor reklamní znělky, který činil dané obchodní sdělení pro diváky velmi snadno rozeznatelným. Žalobce v páté námitce upozornil na vady řízení, když jej žalovaný neupozornil na ukončení dokazování, v důsledku čehož se žalobce nemohl vyjádřit k podkladům rozhodnutí, neoznačil podklady pro rozhodnutí v napadeném rozhodnutí, čímž zatížila rozhodnutí radou nepřezkoumatelnosti a navíc napadené rozhodnutí neodpovídá obsahu spisu, když spis neobsahuje jednak protokol o provedení důkazů zhlédnutím spisu a součástí spisu dále nejsou agenturní data, na jejichž základě mimo jiné rozhodla žalovaná o výši pokuty, ani podklady z nichž čerpala údaje o postavení žalobce jako provozovatele televizního vysílání na mediálním trhu. Šestá námitka směřuje proti postupu žalovaného při ukládání pokut, když žalovaný rozšířil taxativní výčet kriterií významných pro uložení pokuty a pro stanovení výše pokuty a některá ze zákonných kritérií chybně vyhodnotil. Žalovaný také v rozporu s kritérii stanovenými ustanovením 61 odst. 2 a odst. 3 přihlédl při rozhodování o výši pokuty i k tomu, že žalobkyně porušila povinnost dle 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání opakovaně. I kritérium závažnosti věci dle žalobce žalovaný vyhodnotil chybně, neboť zákon neklade žádné zvláštní požadavky na zpracování vzkazuznělky a reklamní znělky a žalobce navíc oddělil reklamní blok od ostatních částí programu a řádně označil sponzorovaný pořad nápisem sponzor reklamní znělky a řádně označil také sponzora. Žalovaný dle žalobce chybně vyhodnotil i kritérium míry zavinění, když uvedl, že ke správnímu deliktu došlo vědomě a úmyslně. Naopak žalobce při vysílání postupoval v souladu se zákonem, vždy jasně a srozumitelně označil sponzora i sponzorovaný vzkaz. Nesprávně také žalovaný vyhodnotil postavení provozovatele vysílání na mediálním trhu, když komerčnost programu nemůže být v souvislosti s rozhodováním o výši sankce k tíži žalobce, ale pouze k jeho prospěchu. Údaje uvedené v napadeném rozhodnutí nepředstavují dostatečně ucelenou analýzu postavení žalobce na mediálním trhu, přičemž skutečné zjištění postavení žalobce na mediálním trhu je dle názoru žalobce důležité. Žalobce dále poukazuje na to, že žalovaný při ukládání pokuty postupoval v rozporu se zásadami správního trestání, když neprodleně po odvysílání posuzovaného pořadu neupozornil žalobce na možné porušování práva a trestu pokutě, upřela její preventivní funkci Dále porušil princip legitimního očekávání, když v rámci jednoho zasedání Rady dne 2.června 2009 rozhodl o uložení pokuty i v dalších řízení a to v rozmezí od ,- do 2,5 milionů a z napadeného rozhodnutí nikterak nevyplývá proč v posuzovaném případě uložil pokutu právě ve výši ,-Kč. Dále namítá žalobce, že žalovaný měl v daném případě použít absorpční zásadu při ukládání pokut a že kumulace pokut je ve výrazném rozporu právě s touto absorpční zásadou. Pro případ, že by se soud s námitkami žalobce neztotožnil, žádal žalobce, aby v rámci moderačního práva soudu soud od trestu upustil, eventuelně, aby pokutu snížil, neboť žalobce v žádném případě nespáchal správní delikt úmyslně, když poukazuje na vyjádření žalobce v rámci správního řízení a na skutečnost, že žalobce konzistenčně zpochybňuje názor žalovaného, že reklamní

3 pokračování 3 znělku není možno sponzorovat. Současně žalobce poukazuje na nepřiměřenost pokuty když žalovaný posuzuje obdobné případy různě a závisí na uvážení žalovaného pod jakou kategorii vzkaz podřadí. Dále žalobce namítá, že pokuta ve výši ,-Kč je ve zřetelném nepoměru k jakémukoli myslitelnému škodlivému následku a že odvysíláním vzkazu nezpůsobil žádný škodlivý následek. Pokud je dle žalovaného jediným důsledkem odvysílání vzkazu zisk finančních prostředků, pak je žalobce přesvědčen, že žalovaný nemůže sankcionovat provozovatele televizního vysílání z důvodů je jich příjmů. V této souvislosti žalobce poukazuje na to, že sponzorský příspěvek byl zcela užit na výrobu předmětného vzkazu, tedy bez vedlejšího finančního prospěchu pro žalobce. Současně poukazuje na to, že výše pokuty nebyla stanovena v souladu se zákonem, když žalobci nebylo umožněno, aby se k podkladům pro rozhodnutí vyjádřil. Žalobkyně tedy žádala, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a žalobkyni nahradil náklady řízení. Žalovaný navrhl zamítnutí podané žaloby jako nedůvodné a uvedl, že žalovaný na svém rozhodnutí o uložení pokuty v předmětném případě trvá s tím, že došlo k porušení zákona a že žalobce nedodržel povinnost jemu stanovenou v ustanovení 48 odst.4 písm.a) zákona o vysílání. Znovu uvedl, že sponzoring jako forma příspěvku, je jedním z druhů reklamy a smyslem sponzorování ve vysílání je přispět na výrobu pořadů, s čímž je pro sponzora spjata možnost a právo prezentovat svou značku, firmu, produkt nebo službu a tím se vtěsnat do povědomí diváka a pro provozovatele povinnost takový pořad, jako sponzorovaný označit. Předmětný spot byl zaměřen primárně na výrobek a jeho kvality a proto se Rada přiklání k názoru, že se jedná o reklamu, nikoli pouze označení sponzora. Současně poukazuje na rozsudky Městského soudu v Praze, kterými bylo přisvědčeno výkladu Rady, že reklamní znělka není ani pořadem, ani servisní informací a jako taková tedy vyloučena jako předmět sponzorování. Žalovaný uvedl, že chybějící protokol není skutečností, která by mohla způsobit neplatnost předmětného rozhodnutí, neboť před vlastním rozhodováním, i v tomto konkrétním případě, se radní se spotem seznámili a na základě vlastního posouzení všech relevantních skutečností pak rozhodovali. Současně poukazuje na to, že dosud tento protokol nebyl využíván ani požadován, a to ani účastníky řízení ani jednotlivými soudy. Rada samozřejmě zjistila přítomnost výrazného nápisu sponzor reklamní znělky, což se zobrazilo i v odůvodnění rozhodnutí o uložení pokuty. Žalovaný nesouhlasí ani s námitkou žalobce, že mu nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, neboť jako účastník řízení byl v oznámení o zahájení správního řízení vyrozuměn o možnosti nahlížet do spisového materiálu, kde byly v tu chvíli všechny materiály a posléze byl spis doplněn pouze o vyjádření účastníka řízení ve věci, tedy o dokument, který je žalobci dobře znám. Nové skutečnosti se ve spise již neobjevily, a proto nebyl důvod vyzývat k opětovnému vyjádření účastníka řízení. Pokud jde o agenturní data obsahující vyčíslení cen jednotlivých spotů, tato informace byla obsažena ve spisu a účastník se k ní mohl vyjádřit, příp. své vyčíslení finančního profitu Radě poskytnout. Pokud tak neučinil, byla Rada oprávněna vycházet z jiných dostupných informací, které získala v rámci důkazního řízení. K námitce, že žalovaný rozšířil taxativní výčet kritérií významných pro uložení pokuty a pro stanovení pokuty poukazuje žalovaný, že argument, že k porušení došlo opakovaně, byl žalovaným použit především pro potvrzení míry zavinění. Dále uvádí, že postupoval v souladu s kritérii při ukládání výše pokut a že pokutu i její výši patřičně odůvodnil a hodnotil. Pokud žalobce tvrdí, že nebyl po odvysílání pořadu upozorněn na možné porušování práva, považuje toto tvrzení žalovaný za naprosto účelové, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že již v roce 2006 Rada vydala stanoviska k dané problematice, kde bylo osvětleno, jaký je její právní pohled na věc, s čímž měl žalobce možnost se seznámit. Teprve po té, co ani přes výzvy žalobce neustal v daném jednání, začala Rada ukládat pokuty. Současně poukazuje na to, že zde není prostor pro automatické spojování správních řízení, neboť jednotlivé mutace spotu jsou považovány za samostatné skutky, když jde o sdělení s jiným obsahem, v jiném čase, s jiným dopadem. Se snížením uložené pokuty soudem také nesouhlasí. Při ústním jednání u Městského soudu v Praze dne zástupkyně žalobce odkázala na písemné vyhotovení podané žaloby a zdůraznila, že žalovaný správní orgán chybně posoudil

4 pokračování 4 odvysílaný spot jako reklamu, ačkoliv šlo o sponzoring. Zcela pominul, že po celou dobu vysílání byla tato část označena jako sponzor reklamní znělky. Žalovaný i přesto tvrdí, že žalobce porušil své povinnosti vědomě a úmyslně. Poukázala na to, že ve správním spise není založen ani protokol o tom, že členové Rady shlédli odvysílaný program, ani podklad rozhodnutí interní kritéra či hlediska nebo tabulky, na základě kterých žalovaný rozhodoval. Žalovaný se z účasti na jednání omluvil, proto soud jednal v jeho nepřítomnosti. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující ve věci podstatné skutečnosti: Správní spis obsahuje CD označené jako Moje psychologie mutace 1, na němž je zachycen obsah sponzorského vzkazu. Spisový materiál dále obsahuje materiál analytického odboru ze dne 16.října 2008, v němž bylo při kontrole reklamních dat za měsíc září 2008 zjištěno, že šest označení sponzora se vztahovalo k reklamní znělce. Jedná se mimo jiné o spot Moje psychologie, produkt časopis sponzor reklamní znělky, mutace 1, délka spotu 5 sekund, premiéra 29. září 2008 v 8: 6.54 hodina na programu Prima televize, tři reprízy na programu Prima televize do konce září 2008, které je předmětem této žaloby. Oznámením ze dne zahájila Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se žalobcem správní řízení z moci úřední pro možné porušení ustanovení 48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., kterého se mohl dopustit tím, že odvysílal označení sponzora Moje psychologie, produkt časopis, které mohlo být neoddělenou reklamou. Žalovaný zaslal žalovanému správnímu úřadu dne vyjádření, ve kterém argumentoval shodně jako v podané žalobě mimo jiné tím, že v daném případě nešlo o reklamu, ale skutečně o sponzorování a že znělka, která divákům přináší zákonem předpokládaný servis spočívající ve sdělení, že začíná či končí vysílání reklamy, je takovou servisní informací. Z tohoto důvodu žalobce navrhl, aby řízení bylo v dané věci zastaveno, neboť daný skutek nelze považovat za porušení zákona o vysílání. Analytický odbor předložil na 10.zasedání Rady ve dnech června 2009 zprávu, ve které navrhl Radě, aby za odvysílání předmětného spotu byla žalobci uložena pokuta za porušení ustanovení 48 odst. 4 písm. a) ZRTV. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne , čj: vav/4503/09, sp.zn. 2008/1561/vav/FTV byla žalobci uložena pokuta ve výši ,-Kč za porušení povinnosti stanovené pro vysílání reklamy, teleshoppingu a sponzorovaných pořadů ustanovením 48 odst. 4 písm. a) ZRTV, k čemuž došlo zařazením reklamy na produkt Moje psychologie, časopis (mutace 1) označené žalobcem jako sponzor reklamní znělky do vysílání programu Prima televize v premiéře 29. září 2009 v 08:06:54 hodin a posléze reprízované v měsíci září 2008 na programu Prima televize celkem 3x. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními úřady obou stupňů z hlediska žalobních námitek uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů dále jen s.ř.s.). Věc posoudil takto: Žalobce v žalobě namítá, že žalovaný správní úřad neúplně a nesprávně vyhodnotil povahu vzkazu jako reklamu, ač měla být vyhodnocena jako sponzoring. Podle ustanovení 53 zákona o vysílání patří mezi povinnosti provozovatelů vysílání při vysílání sponzorovaných pořadů povinnost označit každý pořad sponzorovaný zcela nebo zčásti zejména na jeho začátku nebo na jeho konci obchodní firmou, obrazovým symbolem

5 pokračování 5 (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb identifikující sponzora. Sponzorovat nelze politicko-publicistické pořady a zpravodajské pořady s výjimkou samostatných servisních informací, zejména o počasí, dopravě, časomíry ve vysílání sportovních pořadů a informací o přesném času. Pořady nemohou být sponzorovány osobami, jejichž hlavním předmětem činnosti je výroba nebo prodej tabáku nebo tabákových výrobků. Provozovatel vysílání je povinen zajistit, aby obsah a čas zařazení sponzorovaného pořadu do vysílání nemohly být ovlivněny sponzorem. Provozovatel vysílání je povinen zabezpečit, aby obsah sponzorovaných pořadů nepropagoval prodej, nákup či pronájem výrobků nebo služeb sponzora nebo třetí osoby, zejména tím, že by v těchto pořadech byly jejich výrobky či služby zvláště zmiňovány. Součástí sponzorování televizních a rozhlasových pořadů právnickými nebo fyzickými osobami, jejichž činnost zahrnuje výrobu nebo distribuci léčivých přípravků a léčebných postupů, nesmí být propagace léčivých přípravků nebo léčebných postupů vázaných na lékařský předpis v tuzemsku. Městský soud při posouzení důvodnosti této námitky vyšel ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne , čj: 7 As 75/ , v němž je řešena otázka, jakým způsobem může (a naopak nesmí) vypadat sponzorský vzkaz. Tato otázka je klíčová i pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku deklaroval, že základním účelem sponzorování je vytvoření dobrého jména, pověsti právnické či fyzické osoby či jeho výrobku (takzvaný goodwill). Tento účel slouží jako odlišující kritérium pro reklamu a sponzorování. Sponzorováním si sponzor vytváří goodwill, povědomí u diváka, prezentuje svou existenci, předmět činnosti a výsledek tohoto předmětu, aby ho následně reklamou přesvědčil ke koupi konkrétního výrobku. Pokud by však ke koupi určitého výrobku sponzora pořadu vybízel sponzorský vzkaz, nejednalo by se již o sponzorský vzkaz, nýbrž o reklamu. Nejvyšší správní soud dovodil, že obsah sponzorského vzkazu může být tvořen nejenom obchodní firmou, logem, ochrannou známkou, známkou služeb identifikující sponzora, což jsou prvky výslovně zmíněné v ustanovení 53 odst. 1 zákona, ale též dalšími prvky, neboť zákon v citovaném ustanovení jejich použití nezakazuje. Obsahem sponzorského vzkazu tak může být např.označení (jméno) výrobku sponzora pořadu nebo slogan, tj. určité slovní spojení charakterizující podnikatele či jeho výrobek, zboží nebo službu. Takové slovní spojení může být předmětem známkoprávní ochrany. Klasickým příkladem sponzorského vzkazu vytvořeného podle zákona o vysílání tak dle Nejvyššího správního soudu bude grafická prezentace loga sponzora či jeho výrobku doprovázená sloganem charakterizujícím sponzora či výrobek, spíše statického charakteru, s uvedením, že se jedná o sponzora konkrétního pořadu. V žádném případě však nemůže jít o takové ztvárnění, kde by ústředním motivem bylo přesvědčit diváka ke koupi určitého výrobku zdůrazňováním jeho kvalit, srovnáváním s podobnými výrobky či nějaký reklamní příběh, tj. dynamický charakter vysílaného sdělení. Městský soud v Praze proto dospěl k závěru, že námitka žalobce vytýkající žalovanému, že na předmětný spot nelze nahlížet jako na reklamu, je důvodná. Obsahem sporného spotu je prezentace konkrétního výrobku, a to časopisu Moje psychologie, mutace 1 jakož i sloganu, který je zároveň slovní ochrannou známkou sponzora zapsanou v rejstříku ochranných známek. Všechny tyto prvky jsou přípustnými prvky sponzorského vzkazu a v žádném případě nelze konstatovat, že by jejich užitím byl divák přesvědčován či vybízen k nákupu konkrétního produktu. Soud v dané věci pokládá za podstatné, že předmětný spot nijak nezdůrazňuje kvality prezentovaného výrobku sponzora pořadu, nesrovnává tento výrobek s jinými výrobky téhož druhu a neobsahuje naprosto žádný reklamní příběh. Pokud jde o slogan užitý v předmětném spotu, jedná se o zapsanou ochrannou známku sponzora pořadu a již z tohoto důvodu může být tento slogan předmětem propagace v označení sponzora. Soud si je vědom toho, že hranice mezi sponzorským vzkazem a reklamou je v řadě případů obtížně postižitelná. Jak již bylo konstatováno Nejvyšším správním soudem, sponzorský vzkaz může ve svém důsledku obsahovat reklamní sdělení v širším slova smyslu, tj. sdělení veřejně propagující obchodní firmu, výrobek, zboží či službu a dále i slogan, tj. určité slovní spojení charakterizující podnikatele či jeho výrobek zboží nebo službu. Tak je tomu již v souzené věci, když sporný spot seznamuje diváka s existencí konkrétního výrobku sponzora, avšak nevybízí ani nepřesvědčuje ke

6 pokračování 6 koupi tohoto výrobku. Soud tedy dospěl k závěru, že spot nelze označit za spot obsahující reklamní prvky, při jehož vysílání je třeba dodržet povinnosti provozovatelů vysílání při vysílání reklamy, tedy i povinnost zakotvenou v ustanovení 48 odst. 4 písm. a) zákona. Žalovaný tedy postupoval v rozporu se zákonem, jestliže žalobci v souvislosti s odvysíláním předmětného spotu uložil za nesplnění právě této povinnosti pokutu. Pokud by Rada chtěla setrvat na svém stanovisku, že žalobce odvysílal neoddělenou reklamu, musel by mnohem podrobněji odůvodnit, proč jde v daném případě o reklamu a nikoli o sponzoring. Tím se žalovaný v podstatě nezabýval, když pouze v napadeném rozhodnutí uvedl, že Rada se shodla, že vzkaz upozorňuje diváka na existenci produktu Moje psychologie, konkrétně pak prezentovaný časopis zaměřený na psychologii, nikoli na módu, či životní styl, s cílem přimět jej ke koupi. Z napadeného rozhodnutí skutečně není seznatelné z čeho žalovaný usuzuje, že vzkaz je reklamou a nikoli sponzoringem. Žalobce dále namítá, že žalovaný správní úřad provedl výklad 53 odst. 2 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání nepřípustným rozšiřujícím způsobem. Jak již bylo uvedeno, podle tohoto ustanovení nelze sponzorovat politicko-publicistické pořady a zpravodajské pořady s výjimkou samostatných servisních informací, zejména o počasí, dopravě, časomíry ve vysílání sportovních pořadů a informací o přesném času. Žalobce nesouhlasí s rozšiřujícím výkladem žalovaného, že je možno sponzorovat pouze pořady. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru, že předmětný spot není reklamou ve smyslu ustanovení 2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání, považuje za nadbytečné, aby se dále podrobné zabýval otázkou, zda reklamní znělka je či není pořadem ve smyslu ustanovení 2 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání. Soud přitom vycházel ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne 8. října 2009, čj: 7 As 56/ uvedl, že pro vyslovení závěru o porušení ust. 48 odst. 4 písm. a) ZRTV bylo postačující zhodnotit, zda předmětná část vysílání je či není reklamou ve smyslu 2 odst. 1 písm n) a dále pokud by se o reklamu jednalo, zda byla či nebyla oddělena od ostatních částí programu, Považoval za naprosto nadbytečné, že se soud podrobně zabýval tím, zda reklamní znělka je či není pořadem ve smyslu 2 odst 1 písm. l) ZRTV. Žalobc i lze přisvědč it v tom, že žalovaný postupoval v rozporu se zásadou materiální pravdy a rozhodoval bez znalosti věci, neboť je přesvědčen o tom, že Rada vzkaz nezhlédla. Tento závěr žalobce dovozuje z toho, že ve správním spise není založen protokol o promítnutí vzkazu podle ust. 18 správního řádu. Podle 18 zákona č. 500/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů správní řád v platném znění (dále jen správní řád) o ústním jednání a o ústním podání, výslechů svědka, výslechů znalce, provedení důkazů listinou a ohledání, pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením v dané věci, při níž dochází ke styku s účastníky řízení, se sepisuje protokol. Soud přisvědčil námitce žalobce z toho důvodu, že ze správního spisu, konkrétně ze zápisu ze zasedání Rady nevyplývá, že by byl proveden důkaz zhlédnutím posuzovaného vzkazu, neboť o něm nebyl pořízen protokol a z tohoto důvodu je pochybnost o tom, zda ke zhlédnutí posuzovaného vzkazu Radou vůbec došlo. Žalovaný sice namítá, že Rada v tomto konkrétním případě byla seznámena se samotným záznamem, když radní zhlédli spot a na základě vlastního posouzení všech relevantních skutečností pak rozhodovali, což je následně uvedeno v samotném rozhodnutí o uložení pokuty. Žalovaná Rada ale nesouhlasí s tím, že by chybějící protokol mohl způsobit neplatnost či nezákonnost předmětného rozhodnutí, jestliže důkaz byl skutečně proveden, jak z rozhodnutí vyplývá. Městský soud si je vědom judikatury Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne , č.j. 6 As 20/ uvedl, že podstatnou pro posouzení dané otázky je skutečnost, zda žalovaná při svém zasedání, kdy bylo rozhodováno o předmětné pokutě, měla k dispozici správní spis, jenž by jí umožnil zjistit obsah předmětného pořadu. Přitom pro posouzení této otázky není významné, zda analýzu zvukově-obrazového záznamu

7 pokračování 7 pořadu provedla přímo žalovaná, anebo Úřad žalované jako její organizační složka, a zda se žalovaná jako kolegiální orgán seznámila s obsahem posuzovaného pořadu odvysílaného stěžovatelkou bezprostředně shlédnutím projekce audiovizuálního díla, anebo prostřednictvím analýzy pořadu provedené Úřadem žalované. Není tedy dost dobře možné oddělovat Radu jako rozhodovací orgán a Úřad Rady jako její servisní zabezpečení. Stejně tak je soudu znám i rozsudek Nejvyššího správního soudu z 26.listopadu 2008, sp.zn. 2 As 59/2008, jehož závěry šestý senát Nejvyššího správního soudu označil za ojedinělé vybočení. Z obou těchto rozhodnutí vyplývá, že se soudy již námitkou žalobce, že skutková podstata, z níž žalovaný vycházel, nemá oporu ve spise, neboť nebyl proveden důkaz promítnutím záznamu pořadu, zabýval a žalovanou uplatňovaná obrana tedy není důvodná. Jak shora uvedeno, Městský soud v Praze této námitce žalobce přisvědčil, neboť má za to, že závěry rozhodnutí NSS č.j. 6 As 20/ na daný případ nedopadají, neboť Nejvyšší správní soud vychází ve svém rozhodnutí ze zcela jiné situace, než jaká nastala v tomto řízení. V žalovaným předloženém správní spise zcela chybí analýza pořadu, kterou Analytický odbor Rady běžně zpracovává. V tomto případě byly sice také podkladem pro rozhodnutí žalovaného doklady Analytického odboru, který však pouze obecně konstatoval, že odvysíláním spotu Moje psychologie, produkt časopis sponzor reklamní znělky, Mutace 1, premiéra 29 září 2008 v 08:06:54 hodin na programu prima televize, 3 reprízy do konce září, se mohl žalobce dopustit porušení 48 odst. 4 písm a) ZRTV, ale analýza tohoto odvysílaného spotu, tak jak to bývá ve většině správních spisů žalovaného, v tomto spisovém materiálu obsažená není. Ve spise žalovaného se sice nachází samotné CD, ale jeho existence nepostačí, když ze správního spisu není zřejmé, že by se kdokoli zabýval jednotlivými odvysílanými prvky a že provedl analýzu. V daném případě je tedy situace odlišná od té, kterou hodnotil šestý senát v rozsudku sp. zn. 6 As 20/20008, neboť v tomto případě neumožnil žalovanému předložený spis zjistit obsah předmětného pořadu.soud tedy dospěl k závěru, že pouhé sdělení žalovaného v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že Rada provedla důkaz obrazově-zvukovým záznamem je nedostatečný a vzbuzuje pochybnosti o tom, zda členové rady posuzovaný vzkaz vůbec zhlédli. Pokud žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek náležitostí odůvodnění, je podle názoru městského soudu tato námitka důvodná, i když pouze částečně. Důvodnou neshledal námitku, ve které žalobce namítá, že žalovaný správní úřad neumožnil žalobci vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Z ustanovení 36 odst. 3 správního řádu, na který žalobce v podané žalobě odkazuje, vyplývá, že účastník řízení má právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Ze správního spisu soud zjistil, že již v oznámení o zahájení řízení byl žalobce seznámen s tím, že je zahajováno správní řízení o uložení pokuty a z jakých důvodů a současně byl výslovně vyzván, aby se k věci vyjádřil. Tohoto práva žalobce využil a vyjádřil svůj názor. Ze spisového materiálu je přitom zjevné, že důvodem pro zahájení řízení byl určitý závěr žalovaného o tom, že jednáním žalobce, které bylo konkrétně popsáno, mělo dojít ke spáchání správního deliktu. A k tomu se žalobce na výzvu žalovaného vyjádřil. Tuto námitku tedy soud jako důvodnou neshledal. Naopak důvodnou shledal námitku, že žalovaný v napadeném rozhodnutí neoznačil podklady pro rozhodnutí, když součástí spisu skutečně nejsou agenturní data, ze kterých žalovaný v napadeném rozhodnutí vychází při uložení pokuty. Soud pak nad rámec žalobních námitek s přihlédnutím k tomu, že se také jedná o posouzení otázky přezkoumatelnosti či nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, kterou je soud povinen posuzovat i z úřední povinnosti, vytýká napadenému rozhodnutí i to, že popis skutku v napadeném rozhodnutí je nedostatečný. Ve výroku je opět uvedeno jen, že zařazením reklamy Moje psychologie, časopis

8 pokračování 8 (mutace 1), označenou účastníkem jako sponzor reklamní znělky porušil provozovatel vysílání povinnost stanovenou 48 odst. 4 písm a) zákona o vysílání s tím,že reklama byla zařazena do vysílání programu Prima televize v premiéře 29 září 2008 v 08:06:54 hodin a posléze reprizovaná v měsíci září 2008 programu Prima televize celkem třikrát. Popis samotného spotu tak, aby byl nezaměnitelný je ale uveden až v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Městský soud v Praze si byl při úvaze o náležitostech popisu skutku ve výroku rozhodnutí o uložení sankce vědom judikatury Nejvyššího správního soudu, zejména rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne , č.j.: 2 As 34/ , rovněž dostupného na Podle tohoto rozhodnutí musí vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu vždy spočívat ve specifikaci deliktu tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným, neboť věcí, o níž je rozhodováno, je v daném případě jiný správní delikt a vymezení věci musí odpovídat jejímu charakteru. V rozhodnutí trestního charakteru, kterým jsou i rozhodnutí o jiných správních deliktech, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Taková míra podrobnosti je jistě nezbytná pro celé sankční řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. V průběhu řízení lze jistě vymezení skutku provedené při zahájení řízení změnit v závislosti na dalších skutkových zjištěních či výsledku dokazování. Tak může dojít k jinému časovému ohraničení spáchaného skutku, rozsahu způsobeného následku, apod. Typicky takové situace mohou nastat zejména u tzv. trvajících či hromadných deliktů, deliktů spáchaných v pokračování (dílčí útoky vedené jednotným záměrem, spojené stejným či podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku, které naplňují stejnou skutkovou podstatu). Je to až vydané rozhodnutí, které jednoznačně určí, čeho se pachatel dopustil a v čem jím spáchaný delikt spočívá. Jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním případě. Identifikace skutku neslouží jen k vědomosti pachatele o tom, čeho se měl dopustit a za jaké jednání je sankcionován. Shodně se závěry výše označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne , č.j.: 3 Ads 21/ , je třeba vycházet z významu výrokové části rozhodnutí, která je schopna zasáhnout práva a povinnosti účastníků řízení a jako taková pouze ona může nabýt právní moci. Řádně formulovaný výrok, v něm je na prvním místě konkrétní popis skutku, je nezastupitelnou částí rozhodnutí; toliko z něj lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaké opatření či sankce byla uložena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoliv odůvodnění) může být vynucen správní exekucí apod. Městský soud v Praze v daném případě dospěl k závěru, že výrok žalobou napadeného rozhodnutí výše uvedeným a Nejvyšším správním soudem formulovaným požadavkům nevyhovuje do té míry, že jej lze z důvodu nedostatečně specifikovaného skutkového děje považovat za rozhodnutí nepřezkoumatelné. Bylo na žalovaném správním úřadu, aby identifikoval skutek, jímž se žalobce měl dopustit protiprávního jednání, jednak místem, časem i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Skutečnost, že až v odůvodnění napadeného rozhodnutí je uveden konkrétní popis odvysílaného spotu včetně jednotlivých scén a záběrů, v nichž žalovaný spatřuje porušení

9 pokračování 9 povinností provozovatele televizního vysílání, nezpůsobuje sama o sobě, že výrok rozhodnutí tak jak byl žalovaným správním úřadem formulován není v rozporu s uvedenou judikaturou, protože neobsahuje dostatečně popsané sankcionované jednání účastníka správního řízení tak, aby nebylo zaměnitelné s jednáním jiným Dalšími námitkami žalobce týkající se chybného vyhodnocení kritérií pro uložení a pro určení výše pokuty se soud již nezabýval, neboť za situace, když dospěl k závěru, že žalobce svým jednáním neporušil ustanovení 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání, neboť se v případě předmětného vysílání spotu nejednalo o reklamu, nebyl již dán důvod pro uložení pokuty. Na základě všech shora uvedených skutečností Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně. Soud podle ustanovení 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil napadené rozhodnutí pro vady řízení. Současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (ustanovení 78 odst. 4 s.ř.s.). Žalovaný je právním názorem, vysloveným soudem ve zrušujícím rozsudku v da lším řízení, vázán ( 78 odst. 5 s.ř.s.). Žalobce měl ve věci samé úspěch, proto mu soud podle ustanovení 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má žalobce, který byl ve sporu úspěšný, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů proti neúspěšnému žalovanému, přiznáno právo na náhradu těchto nákladů, které jsou tvořeny jednak zaplaceným soudním poplatkem z podané žaloby v částce 2.000,-Kč a náklady právního zastoupení žalobce Mgr.Ludmily Kutějové, advokátky v částce 8.400,-Kč za 4 úkony právní služby po 2.100,-Kč. Podle ustanovení 7, 9 odst. 3 písm. f), 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu a 4 režijní paušály po 300,-Kč podle ustanovení 13 odst. 3 téže vyhlášky (převzetí zastoupení, podání žaloby, sepsání repliky k vyjádření žalovaného a účast u jednání soudu). Dále byla právnímu zástupci žalobce přiznána 20% daň z přidané hodnoty z přiznané odměny právního zastoupení v částce 1.920,-Kč. Celková výše nákladů řízení tedy činí ,-Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení 105 odst.2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem ; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Praze dne 14. ledna 2010 JUDr. Hana Veberová, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Kotlanová