Variabilita techniky v atletickém desetiboji

Save this PDF as:
 WORD  PNG  TXT  JPG

Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download "Variabilita techniky v atletickém desetiboji"

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA TĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORTU Variabilita techniky v atletickém desetiboji Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: PaedDr. Jitka Vindušková, CSc. Vypracoval: Marek Lukáš Praha, prosinec

2 Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně a uvedl v ní veškerou literaturu a ostatní zdroje, které jsem použil. V Praze, dne podpis diplomanta 2

3 Evidenční list Souhlasím se zapůjčením své bakalářské práce ke studijním účelům. Uživatel svým podpisem stvrzuje, že tuto bakalářskou práci použil ke studiu a prohlašuje, že ji uvede mezi použitými prameny. Jméno a příjmení: Fakulta / katedra: Datum vypůjčení: Podpis: 3

4 Poděkování Děkuji vedoucí bakalářské práce PaedDr. Jitce Vinduškové, CSc. za poskytnutí podkladových materiálů, cenných rad a připomínek při zpracování bakalářské práce. 4

5 Abstrakt VARIABILITA TECHNIKY V ATLETICKĚM DESETIBOJI. Cíle práce Hlavním cílem práce je zjištění technických nedostatků v jednotlivých disciplínách. Analyzovali jsme tréninkové pokusy a dále jsem posuzoval, jaké změny pociťuji v závodních podmínkách při maximálních výkonech. Dalším cílem bylo porovnat svojí techniku s technikou modelovou. Metodika V této práci jsem použil metodu pozorování a analýzy v rozborech kinogramů, při popisu závodní techniky byla použita metoda sebereflexe. Při posuzování variability techniky byla využita metoda komparace. Výsledky Byla objevena řada technických nedostatků, které se objevují v tréninkovém provedení, avšak v závodním provedení tyto nedostatky částečně mizí. Klíčová slova: atletika, desetiboj, technika, hodnocení 5

6 Abstract VARIABILITY OF THE TECHNIQUE IN DECATHLON Objective of the thesis The main aim of the thesis is to find technical deficiencies in particular disciplines during training phases and afterwards to find changes that occur in the technique during competition. The other aim was to compare quality of own technique and the model technique. Methodology In the thesis I used a method of surveillance and analysis of image sequences; a method of self-reflection was used in description of the competition technique. To assess the variability of technique a method of comparison was used. Results There were quite a number of technical deficiencies that occur during trainings. However during competitions these deficiencies partly disappear. Key words: track and field, decathlon, technique, assessment 6

7 Obsah: 1 Úvod Teoretická část Víceboje Charakteristika vícebojů Historie vícebojů Počátky atletického desetiboje Pojetí víceboje v dnešní době Struktura sportovního výkonu Faktory sportovního tréninku Somatické faktory Kondiční faktory Technické faktory Taktické faktory Psychické faktory Energetické zajištění výkonu Sportovní technika... Chyba! Záložka není definována Komponenty a kritéria sportovní techniky Technika skoku dalekého Technika vrhu koulí Technika skoku vysokého metrů překážek Technika hodu diskem Technika skoku o tyči Technika hodu oštěpem Práce zabývající se podobnou tématikou

8 3 Metodická část Cíle práce Úkoly práce Předpoklady Metody Způsob získávání a tvorby kinogramů Výsledková část Skok daleký Vrh koulí Skok vysoký Běh na 110 m překážek Hod diskem Skok o tyči Hod oštěpem Diskuze Závěr Literatura

9 1 Úvod Atletika je nazývána královnou sportu. Její základ je postaven na nejpřirozenějších lidských pohybech, ze kterých vychází veškerá sportovních odvětví. Sport všeobecně slouží k relaxaci tělesné i duševní, zvyšování tělesné kondice, upevňování zdraví, může člověka mnohostranně rozvíjet a obohacovat. Určité zvláštnosti jsou u vrcholových sportovců, jejichž trénink klade velký důraz na soustavné provádění určitých činností, vedoucí k dosažení maximálního výkonu. Na trénink vrcholového sportovce jsou kladeny vysoké nároky, které jsou často ovlivňovány řadou faktorů, jako je: zranění, nemoc, nominační motivace a spojení studia či zaměstnání s tréninkem. (RYBA, 2002) Desetiboj bývá označován jako královská disciplína, kde se vícebojaři probíjí deseti disciplínami během dvoudenního klání. Desetibojař musí umět zvládnout naučit se několik rozdílných technických provedení, charakteristické pro každou disciplínu. Důležité však je, aby pro každou disciplínu vybral správné provedení pohybu, čili musí disponovat vysokou úrovní pohybové diferenciace. Dalším cílem desetibojaře v oblasti technické přípravy je, aby se technika podobala co nejvíce modelovému provedení. To však vyžaduje velké úsilí a obrovské množství času. Toto téma k mojí práci jsem si zvolil, protože vím, jak může špatně naučená technika výrazně ovlivňovat celkový výkon v desetiboji. Desetiboji se nevěnuji zase tak dlouhou dobu, řada disciplín byla pro mě novou věcí a domnívám se, že technické provedení není všude zcela ideální. V této práci bych chtěl jednotlivé technické disciplíny desetiboje rozebrat a přijít na nedostatky, které mají vliv na výkon v dané disciplíně. Dále bych chtěl porovnat techniku, která byla prováděna v tréninkovém prostředí a techniku v závodním prostředí, jaké nastaly změny. Pro rozbor technik použiju analýzu kinogramů pořízených z videozáznamů jednotlivých disciplín a pokusím se zachytit chyby v důležitých momentech. Na základě rozborů a srovnávání, bych se potom pokusil naznačit jakých změn, nebo úkolů bych se měl držet v dalších etapách tréninkové přípravy, hlavně co se týče technické přípravy. Doufám, že mi tato práce pomůže uvědomit si sama sebe při technických provedeních a zbavit se špatných návyků nebo napomoct při jejich odstraňování. 9

10 2 Teoretická část 2.1 Víceboje Charakteristika vícebojů Víceboj je soutěž, jak už lze vyčíst z názvu, která se skládá z více disciplín. Za mistrovský víceboj v atletice, se označuje mužský desetiboj. V zimním období se provádí v hale zkrácený sedmiboj. Letní i zimní víceboje jsou zpravidla dvoudenním kláním, kde atleti postupně absolvují rozdílné atletické disciplíny. Víceboje jsou atletickou disciplínou, kde nerozhoduje v jednotlivých disciplínách počet prvních míst nebo nejlepších výkonů, ale body, kterých atlet za předvedené výkony dosáhne. Desetiboj se zařazuje do disciplín, které jsou rychlostně silového charakteru. Obtížnost desetiboje je velice náročná jak po fyzické, tak po psychické stránce, protože musejí atleti během dvou dnů podat maximální výkony. Trénink desetiboje je rovněž velmi složitá věc. Vrcholových výkon dosahují vícebojaři až po letité cíleně vedené sportovní přípravě. Desetiboj a sedmiboj se skládají z disciplín v pořadí, které udávají pravidla: Desetiboj: 1. den běh na 100 metrů, skok daleký, vrh koulí, skok vysoký, běh na 400 metrů 2. den běh na 110 metrů překážek, hod diskem, skok o tyči, hod oštěpem, běh na 1500 metrů Sedmiboj: 1. den běh na 60 metrů, skok daleký, vrh koulí, skok vysoký 2. den běh na 60 metrů překážek, skok o tyči, běh na 1000 metrů Podle složení disciplín ve vícebojích je patrné, že se skládají opravdu z disciplín rychlostně silového charakteru. Desetibojaři by měli z motorických předpokladů disponovat maximální rychlostí, explozivní sílou, rychlostní vytrvalostí. Nesmějí však opomenout rozvinout také patřičnou úroveň vytrvalostních schopností, zejména vícebojařskou vytrvalostí, která spočívá v tom, že závodník dokáže závodit v maximálním nasazení celé dva dny. Vzhledem k tomu, že se objevují v desetiboji disciplíny skok o tyči a hod diskem, je na místě, aby vícebojaři nebyli opoždění v obratnosti a tělesné pohyblivosti. Trénink desetiboje je 10

11 obtížný, hlavně co se týče oblasti techniky. Každá disciplína má svoje ideální provedení techniky a trénink této techniky je ve vícebojích problematický. Trénink vyžaduje veliké množství času, ale také i odborných znalostí trenéra specialisty jednotlivých disciplín. Důležitá je tedy organizace a spolupráce mezi trenéry, ale i zodpovědný přistup závodníka Historie vícebojů Víceboje byly ve sportovním světě od svých počátků populární disciplínou, která měla vysoké postavení. Vítězové byli náležitě odměňováni. Už v nejstarších kulturách vyzývali k harmonickému rozvoji těla a všestranné úrovně života, což vedlo k tvorbě soutěží, kde musel jedinec prokázat své schopnosti a dovednosti ve více disciplínách. Jedna z nejstarších soutěží, která byla pořádána v tomto duchu, se konala u starých indických kultur, kde se desetiboj skládal z pěti disciplín vědních a pěti disciplín fyzických. Až poprvé u starých Řeků vznikl víceboj ve sportovním smyslu, tzv. antický pentatlon, který měl řadu podob Počátky atletického desetiboje Novodobé olympijské hry ve Stockholmu roku 1912 byly prvními hrami, kde se atletický desetiboj objevil. Nicméně ve Švédsku se konaly desetiboje již dříve než v roce První závod byl zaznamenán v roce 1911 v Göteborgu. Ve stejný termín se konal závod i v Německu. V tomto období ovládli desetiboj Američané, jako byli například Jim Thorpe, Glenn Moris, Robert Mathias, Rafer Johnson. Tyto vícebojařské legendy zaujímaly přední příčky až do 70. let minulého století. Po 70. letech se Američanům postavili do cesty evropští vícebojaři Nikolaj Avilov, Brit Daley Thomson, Němec Jürgen Hingsen a další. Období 90. let, bylo obdobím velkých úspěchů českých vícebojařů. V roce 1992 na olympijských hrách v Barceloně zazářil český vícebojař Robert Změlík, čímž inspiroval zájem dalších českých atletů o desetiboj. Na dalších olympijských hrách svedli čeští vícebojaři další velký boj o cenné kovy. O bronzovou medaili se tentokrát postaral vícebojař Tomáš Dvořák, který se o tři roky později roku 1999 postaral o nový světový rekord v desetiboji na Pražském Strahově výkonem 8994 bodů. Olympijské hry v Sydney roku 2000 přinesly stříbrnou medaili z desetiboje. Po jistých pochybnostech nakonec druhou příčku za Estoncem Nollem obsadil český vícebojař Roman Šebrle. Hned o rok později Roman Šebrle, jako první desetibojař 11

12 v historii překonal hranici devíti tisíc bodů a vytvořil v rakouském Götzisu světový rekord, který měl hodnotu 9026 bodů. Olympijské hry v Athenách roku 2004, přinesly českému národu další zlatou medaili z desetiboje, o kterou se zasloužil světový rekordman Roman Šebrle, vytvořil zde také nový olympijský rekord, který nebyl doposud překonán Pojetí víceboje v dnešní době Atletika, jak už je známo, bývá označována jako královna sportů a bezpodmínečně se zařazuje do programu olympijských her. Desetiboj je královská disciplína, a proto vítěz bývá označován jako atletický král. Avšak mimo dění olympijských her, mistrovství světa a Evropy, se veřejnost o víceboje příliš nezajímá. Pro běžného fanouška je desetiboj, na rozdíl od běžných sportů jako jsou tenis, fotbal, hokej, příliš dlouhá soutěž. Také desetibojaři díky vysoké fyzické a psychické námaze startují méně často. Obvykle se jejich starty na soutěžích počítají kolem 3 5 závodů. Od toho se odvíjí i počty organizátorů velkých mítinků, kterých je dosti málo. Desetibojař může obvykle startovat na: Národním mistrovství, Evropském poháru vícebojů. Pokud splní požadovaný limit, vypsaný světovou atletickou federací IAAF, může startovat na velkých mezinárodních soutěžích typu: Olympijské hry, mistrovství světa, mistrovství Evropy a jiné. Mimo hlavní sezonní závody, existuje také vícebojařský Challenge Cup, do kterého se zařazují nejslavnější mítinky, jako jsou například jihofrancouzský Arles, německý Ratingen, rakouský Göetzis, francouzský Talence. V zimním období se pořádají halové mistrovství světa a halové mistrovství Evropy. Zde, ale vícebojaři závodí ve zkráceném sedmiboji. 2.2 Struktura sportovního výkonu Sportovní výkon je jednou z hlavích kategorií (základních pojmů) sportu a sportovního tréninku. K němu se soustřeďuje pozornost sportovců, trenérů a dalších odborníků. Pro trénink, v němž se výkon především buduje, má jeho hlubší poznání zásadní význam. Sportovní výkony se realizují ve specifických pohybových činnostech, jejichž obsahem je řešení úkolů, které jsou vymezený pravidly příslušného sportu a v nichž sportovec usiluje o maximální uplatnění výkonových předpokladů (DOVALIL a kolektiv 2009). Sportovní výkon charakterizujeme jako projev specializovaných schopností jedince v činnosti, zaměřené na řešení pohybového úkolu, který je vymezen pravidly daného 12

13 sportovního odvětví nebo disciplíny (CHOUTKA, 1991). Sportovní výkon v atletickém desetiboji představuje sloučení několika výsledků, které v konečném součtu ukážou celkový sportovní výkon. Aby byl výkon maximální, musí dojit ke sladění všech faktorů sportovního tréninku, které se projeví v dosažení nejlepších výsledků v jednotlivých disciplínách. Výkon je zcela individuální. Působením vlivů vrozených dispozic, prostředí a záměrného tréninku se postupně vytváří skladba psychologických předpokladů k různým typům sportovních činností. Sportovní výkon je vymezený systém prvků, který má určitou strukturu, tj. zákonité uspořádání a propojení sítí vzájemných vztahů. Jednotlivé prvky mohou být rázu somatického, fyziologického, motorického, psychologického apod. (DOVALIL a kolektiv 2009). Sportovní výkon je jednou z hlavních kategorií (základních pojmů) sportu a sportovního tréninku. K němu se soustřeďuje pozornost sportovců, trenérů a dalších odborníků. Pro trénink, v němž se výkon především buduje, má jeho hlubší poznání zásadní význam (DOVALIL, CHOUTKA, 2002). Sportovní výkon v atletickém desetiboji je výsledek multi - funkční činnosti, a proto musí být jednotlivé prvky struktury sportovního výkonu zohledňovány po všech stránkách. Klade se důraz na rozvoj motorických schopností a dovedností. Sportovní výkon ve vícebojích závisí na: úrovni rozvoje pohybových schopností a dovedností, rozvoji atletických dovedností, psychice závodníka, bodovacím systému Faktory sportovního tréninku Faktory chápeme jako relativně samostatné součásti sportovních výkonů, vycházející ze somatických, kondičních, technických, taktických a psychických základů výkonů. Jsou trénovatelné, tj. ovlivnitelné tréninkem. Faktory somatické zahrnují konstituční znaky jedince, vztahující se k příslušnému sportovnímu výkonu Faktory kondiční tj. soubor pohybových dovedností (rychlost, síla, vytrvalost, koordinace) Faktory techniky souvisejí se specifickými sportovními dovednostmi a jejich technickým provedením Faktory taktiky součást tvořivého jednání sportovce ( činnostní myšlení, paměť, vzorce 13

14 jednání jako taktické řešení Faktory psychické zahrnují kognitivní, emoční a motivační procesy uplatňované v řízení a regulaci jednání a vycházející z osobnosti sportovce. (Dovalil a kolektiv 2009) Jelikož je atletický desetiboj multifaktoriální záležitost, zapojují se do celkového výkonu všechny uvedené faktory sportovního výkonu. Každý faktor je velice důležitý, ale mezi hlavní faktory patří faktory kondiční a technické Somatické faktory Somatický faktor netvoří v desetiboji až tak zásadní význam. Celkový výsledek je dán součtem deseti různých disciplín. Každá disciplína má své rysy a ideální somatické předpoklady, avšak nejsou vždy stejné. Mezi hlavní somatické faktory můžeme zařadit: - tělesnou výšku - hmotnost těla - poměr a délka segmentů těla - složení těla - tělesný typ Vícebojaři, kteří jsou vyššího tělesného vzrůstu, mají určitou výhodu ve skokanských disciplínách, jelikož mají výše postavené těžiště těla, které lze například vhodně využít v běhu na 110 metrů překážek. Ve vrhačských disciplínách využívají vzrostlí desetibojaři hlavně délky jednotlivých segmentů těla, jimiž mohou působit déle na náčiní. Nevýhodu mohou mít tito jednici při výbězích z bloků. Desetibojaři s větší tělesnou hmotností většinou nemají velké problémy s vrhačskými disciplínami (koule), za to horší to bude při bězích a skocích (1500 metrů, skok o tyči). Nízká tělesná hmotnost není také přínos pro desetiboj, což se projeví negativně hlavně ve vrhu koulí a hodu diskem. Vhodné typy pro víceboje je tady nutné hledat spíše mezi obratnými, vysokými a štíhlými sportovci s dostatečnou genetickou výbavou rychlých vláken, než mezi menšími podsaditými siláky, či subtilními vytrvalci. (RYBA, 2002). 14

15 Obecně platí toto vymezení somatických předpokladů: Muži Ženy Tělesná výška Tělesná hmotnost (kg) V typologii svalových vláken by měla převládat vlákna rychlá. Desetiboj je rychlostně, silová disciplína, proto se předpokládají určité svalové dispozice vícebojařů Kondiční faktory Mezi kondiční faktory řadíme pohybové schopnosti, jako jsou rychlost, síla, vytrvalost, koordinace. Jak už jsem uvedl desetiboj je multi pohybová záležitost a v každé disciplíně se tyto pohybové schopnosti projevují ve větší nebo menší míře. Nýbrž rozvíjet a trénovat se musí všechny. Rychlost, je schopnost vykonávat určité pohybové činnosti nebo řešit určité pohybové úkoly v nejkratším čase (DOVALIL, CHOUTKA 2002). Z rychlostních schopností je důležitá reakční, akcelerační a maximální rychlost. Rychlostní schopnost je podstatná složka všech deseti disciplín. Nejvíce je potřebná v disciplíně běhu na 100 m, kde je zásadní rychlost reakce na startovní povel a následná akcelerace až do maximální rychlosti a jejího udržení, což v jisté míře zajistí i rychlostní vytrvalost. Podobně je tomu tak i u skokanských disciplín, kde rychlost hraje svou úlohu v dosažení téměř maximální horizontální rychlosti, jejíž lokomoční energie se pak přenese do odrazu a následného skoku. U acyklického pohybu u běhu na 110 m př. Se spojuje rychlost s technickým provedením přeběhu překážky. Svou úlohu zde hraje rychlost hlavně v cyklickém pohybu mezi překážkami, kde se závodník snaží o co největší frekvenci pohybů. U vrhů je podstatná acyklická rychlost, která spočívá v co nejrychlejším správném provedení sledu pohybu. Síla bývá označována jako schopnost překonávat, brzdit nebo udržovat odpor pomocí činnosti svalů. Ze silových schopností je důležitá explozivní a vytrvalostní síla a skokanská výbušnost a dynamika. Není zde pouze měřítko překonání určitého odporu, ale také rychlost 15

16 svalového stahu. Desetibojař musí mít dostatečně rozvinuté svalové dispozice, aby vůbec byl schopný zvládnout celkové zatížení i zatížení, které je charakteristické pro každou disciplínu. Většina disciplín jsou silově rychlostního charakteru, proto je důležitá explozivní síla. Kromě hladkých běhů jsou všechny disciplíny výbušného a skokansky dynamického charakteru. Desetiboj je dvoudenní závod a logicky nastává únava organismu. Aby bylo možné vydržet závod do konce, a provádět jednotlivé disciplíny v maximálním nasazení je nezbytné mít rozvinutou vytrvalostní sílu. V desetiboji se také setkáváme s disciplínami, které vyžadují vytrvalostní schopnosti. Jsou to běh na 400 m a závěrečný běh na 1500 m, ovšem také je velmi důležitá vytrvalost při technických disciplínách, kdy se jedinec opakovaně připravuje k pokusu, který musí být provedený s maximálním nasazením a maximálně se na něj musí jedinec soustředit. K těmto disciplínám se soustřeďuje rychlostní až krátkodobá a střednědobá vytrvalost. Důležitá je také vícebojařská vytrvalost (obecná). Její důležitost spočívá v absolvování celého dvoudenního klání bez enormních známek únavy, aby mohl závodník nastupovat na každou disciplínu v plném nasazení. Vícebojař musí mít značně rozvinutou pohybovou docilitu, jelikož v disciplínách vykonává řady různých koordinačně náročných pohybů. Využívá schopnost reakce při běžeckých startech; schopnost rytmu je důležitá hlavně ve skokanských disciplínách (předodrazové rytmy), ale také ve sprintu na 110 m př. překážkový rytmus; schopnost spojování pohybů se uplatňuje ve všech vrzích; schopnost orientace v prostoru je důležitá pro skok o tyči. Pohyblivost souvisí hlavně s technickými faktory a provedení jednotlivých pohybů. Velké nároky jsou kladeny na oblast kyčelního kloubu, jehož pohyblivost je zásadní v běhu na 110 m př., ale i ve vrzích, na oblast ramenního kloubu (skok o tyči, hod oštěpem), na oblast hlezenního kloubu Technické faktory Technika je účelný způsob řešení pohybového úkolu, který je v souladu s možnostmi jedince, biomechanickými zákonitostmi pohybu. S ohledem na individuální zvláštnosti sportovců se osobité provedení pohybu označuje jako styl (DOVALIL a kolektiv 2009). Na tento faktor je kladen v desetiboji veliký důraz. Žádná jiná sportovní disciplína nemá k výkonu zapotřebí tak velkého množství technik. Desetiboj se skládá z deseti disciplín, 16

17 které jsou: běh na 100 m, skok daleký, vrh koulí, skok vysoký, běh na 400m, běh na 110 m př., hod diskem, skok o tyči, hod oštěpem, běh na 1500m. Dokonalé zvládnutí všech disciplín v desetiboji je pro trénink i pro závodníka velice náročné. Každá z těchto disciplín má svoji charakteristickou techniku provedení. Pro dosažení nejlepšího výkonu musí být každá z technik prakticky v perfektním provedení. Proto je nezbytná vysoká úroveň speciálních motorických dovedností, které jsou následně spojeny s kondičními faktory. Technikám by se mělo věnovat dostatečné množství času v tréninkovém procesu, aby nedošlo k nesprávnému naučení, což následně může vést k poškozování organismu Taktické faktory V oblasti taktiky můžeme do desetiboje, zahrnout řadu věcí, které je potřebné ovládat, aby bylo dosaženo dobrého výkonu. Jednou z nich je znalost pravidel, startovních listin, bodovacích tabulek. V samotném závodě je důležité znát úspěšnost svých pokusů a případné šetření sil na další disciplínu. V jiném případě je taktická věc také to, že jedinec s precizní technikou dá všechno úsilí do prvních pokusů. Na druhé straně jedinec, který disponuje horší technikou, si nejdříve vytvoří tzv. zajišťující pokusy. Důležitou roli hraje také vhodná volba náčiní (tyče, disky, oštěpy). Za nepříznivého počasí je nezbytné udržovat tělo v suchu, ale také náčiní, se kterým se disciplína provádí. V čase mezi disciplinami je nutné dodržovat pitný a stravovací režim, ale i zvolit vhodnou formu regenerace např. masáž. Masáž je taktéž vhodná po ukončení prvního dne závodění Psychické faktory Z hlediska temperamentu není pro desetiboj vyčleněný typ, čili může být různý, ale nezbytná je rychlost a velikost odezvy na tréninkové podněty, rychlost zotavení, schopnost koncentrace, pozornosti. Důležitou vlastností je sebemotivace, vůle, sebedůvěra, cílevědomost, soutěživost, bojovnost, vytrvalost, samostatnost, rozvaha, odvaha. Neměla by se objevovat odevzdanost a pocity beznaděje, zkazí-li závodník nějakou disciplínu. Psychicky musí závodník snášet zátěž, bolest, kterou je desetiboj charakteristický. 17

18 2.2.7 Energetické zajištění výkonu Hlavními energetickými zdroji pro výkon jsou makroergní fosfáty, tj. zejména adenosintrifosfát (ATP) a kreatinfosfát (CP) a makroergní substráty cukry, tuky, bílkoviny. (Dovalil a kolektiv 2009) V desetiboji jsou zdroje energie získávány z anaerobních i aerobních procesů. Z anaerobních procesů jsou využívány energetické systémy ATP-CP systém, LA systém. Z aerobních procesů O 2 systém. Anaerobní systémy se využívají ve většině disciplín. Hlavně je využit ATP-CP systém, jelikož jednotlivé pokusy i běhy (mimo běh na 400 m a 1500 m) mají dobu trvání max. do 15 s. Energie je v podobě ATP. Mezi jednotlivými pokusy je většinou dostatečné množství času a ten stačí k resyntéze ATP. V běhu na 400 m se do velké míry zapojuje LA systém, kde se vytvoří veliké množství kyseliny mléčné. V běhu na 1500 m je zapojen O 2 systém, ale z převážné většiny energii zajišťuje anaerobní glykolýza. Metabolické krytí: ATP-CP systém 100 m, 110 m př., skoky a vrhy, LA systém 400 m (BERNACIKOVÁ, M.; KAPOUNKOVÁ, K.; NOVOTNÝ, J., 2010) 18

19 (BERNACIKOVÁ, M.; KAPOUNKOVÁ, K.; NOVOTNÝ, J.,2010) 2.3 Sportovní technika Technika je účelný způsob řešení pohybového úkolu. Řešení je vybráno na základě všestranných předpokladů sportovce v souladu s jeho možnostmi, biomechanickými zákonitostmi a platnými pravidly. Technická příprava je proces zaměřený na osvojování a zdokonalování sportovních dovedností, jimiž sportovec projevuje svůj výkonnostní potenciál ve složitých podmínkách soutěží. Obecným základem technické přípravy je motorické učení (CHOUTKA 1991). Technika je jedním ze základních specifických faktorů sportovního výkonu. Úroveň zvládnutí techniky, ukazuje sportovcovu výkonnostní kapacitu a celkovou úroveň výkonnosti. Technika může být také vyjádřena principy účelnosti a ekonomičnosti. Účelností se rozumí zaměření prvků techniky pohybové činnosti k řešení daného problému, hodnotí se z tohoto hlediska úspěšností. Ekonomičnost pohybu spočívá ve využití a úspoře energetických zdrojů při plnění pohybového úkolu. Z toho vyplývá, že dobrá technika znamená úspěšně splnit daný pohybový problém, bez zbytečných energetických ztrát Komponenty a kritéria sportovní techniky Mezi komponenty sportovní techniky patří: forma jako forma sportovní techniky se označuje její vnější projev pohybu obsah je vnitřní projev pohybu, bývá základem pro vnější projev Mezi kriteria sportovní techniky se dle Dovalila (1992) řadí: 19

20 1. Účelnost techniky znamená výběr nejvhodnějšího řešení pohybového problému 2. Racionalizace techniky optimalizace pohybového úsilí k danému pohybovému problému 3. Efektivita techniky míra využití pohybového potenciálu, dokonalejší technika umožňuje vynaložit méně úsilí k dosažení stejného výkonu 4. Ekonomie pohybu výhodné provedení pohybu z hlediska energetického zajištění 5. Stabilita techniky míra zautomatizování a ustálení pohybů při působení nepříznivých vlivů vnitřního a vnějšího prostředí 6. Variabilita techniky schopnost přizpůsobení techniky měnícím se podmínkám Každý sportovec zapojuje do techniky svůj pohybový projev a spojuje ji se svými kondičními předpoklady a osobnostními rysy. Osobité provedení dané sportovní techniky s ohledem na sportovcovi individuální zvláštnosti se nazývá styl. Pro víceboj jsou technické nároky dost vysoké. Sportovec musí znát veliké množství pohybů a dokázat je v rozdílných disciplínách použít různými způsoby. Sportovní dovednosti jsou výsledkem motorického učení. Při učení sportovních dovedností je ukazatelem úrovně zvládnutí techniky rozdíl mezi efektivním modelem provedení a aktuálním stavem sportovcova provedení. Správná technika se dosahuje praktickým nácvikem, který lze ukázat na křivce učení. Křivka motorického učení má různé průběhy. Na počátku celého učení bývá rychle dosaženo výrazného pokroku a křivka stoupá. Po té se křivka zpomalí a zlepšování dovednosti se periodicky ustálí. Průběh zlepšovaní se tak dostává do stagnace. Na křivce motorického učení se toto období projeví jako vodorovné plató. Stagnace blokuje sportovcovu motivaci a mohou vznikat psychické bariéry, které lze obtížně odstraňovat. K překonání bariér se uplatňují změny v obsahu a organizaci tréninku. 20

21 Křivka motorického učení Desetibojaři se zlepšují věkem. Jsou výjimky (Mathias, Thorpe, Thompson), ale trénink je tak náročný, že získat odpovídající kondici v souvislosti s technikou trvá relativně velmi dlouho (zkušenosti z tyčkařského tréninku upozorňují na 7 let přípravy). Ve vícebojích je zapotřebí 8 12 let k dosažení nejvyšší výkonnosti od zahájení pravidelné sportovní činnosti. (RYBA 2002) 2.4 Technika skoku dalekého Charakteristika Skok daleký se řadí k jedné z nejstarších disciplín a také k jedné z nejpřirozenějších atletických disciplín. Jedná se o souhru pohybů, které začínají od vyběhnutí z výběhové značky přes rytmicky utvořený, přesný a rychlý rozběh, vhodnou přípravu k odrazu, vlastní odraz, práci paží a nohou ve vzduchu k dopadu. Celkový výkon ve skoku dalekém závisí na několika faktorech. Jedním faktorem je rychlý rozběh a také schopnost se v dané vysoké rychlosti odrazit. Dalším faktorem je úhel vzletu, který je nejpříznivější kolem stupňů. Z pohybových vlastností se při této disciplíně využívá především rychlost a síla. Technika skoku do dálky v posledních letech zůstala převážně u dvou typů provedení skoku. Je to způsob kročný a způsob závěsný. 21

22 Technika Celý skok můžeme dle Berana (1976) rozdělit na několik jednotlivých fází: Rozběh Podle absolutní rychlosti skokana, by se mělo rozhodovat o délce rozběhu. Podle výkonu skokana ve sprintu na 100 metrů se může zhruba určit, na kolik kroků bude vzdálena od odrazového prkna jeho rozběhová značka. Například při čase 10,8 11 s, by se rozběh měl pohybovat kolem 20 rozběhových kroků. Z jiných faktorů co mohou ovlivnit rozběh, jsou povrch rozběžiště, směr a síla větru, teplota vzduchu i význam soutěže. Důležité však je, aby se skokan dokázal z dané rychlosti odrazit správně, aby celkový výkon horší. Správná technika běhu zahrnuje dobrý běžecký rytmus a správně provedenou přípravu na odraz v posledních krocích. Náklon trupu vpřed je mírnější, než je náklon u normálních sprinterských disciplín. Pánev je při běhu mírně protlačena vpřed. Přesnost rozběhu je závislá na způsobu vyběhnutí (z místa, z chůze, z běhu), ale také i na tom, aby se skokan rozběhl vždy stejným úsilím. Prvních šest rozběhových kroků, by měl skokan běžet s velkým rozsahem pohybu, s energickou prací paží a odrazově. Po té dochází ke stupňování rychlosti rozběhu až k odrazovému prknu. Nejrychleji by měl skokan provést posledních 6 8 kroků před odrazovým prknem. Předposlední bývá za všech kroků nejdelší a naopak poslední krok, po kterém následuje odraz, bývá nejkratší. Tyto změny v délkách kroku jsou označeny jako příprava na odraz. Předodrazová noha se v předposledním kroku více pokrčuje v koleni, tím skokan využije lépe síly stehenního svalstva pod menším úhlem a lépe se připraví na odraz. Odraz V posledním kroku, který je velice rychlý a krátký, nezvedá skokan tak vysoko koleno odrazové nohy. Tělo při odraze zaujímá vertikální polohu. Odrazová noha se dostává napjatá před těžnici asi půl metru. Poloha těžiště je v této fázi nad nohou. Chodidla jsou postavená ve směru rozběhu. Následuje rychlý aktivní došlap odrazové nohy na odrazové břevno, kde dochází k amortizaci. V tom okamžiku také švihová noha švihne rychle vysoko vpřed. Odraz probíhá velmi krátkou dobu, dosahuje hodnot kolem 0,1 sekundy. Čím je rozběhová rychlost vyšší, tím je odraz kratší. Pohyb paží je rovněž rychlý a synchronizovaný s prací dolních končetin. 22

23 Let Optimální úhel vzletu těžiště těla se pohybuje v rozmezí stupňů. Dráha letu vypadá jako parabola. Dráha zůstane stejná až do místa kontaktu s doskočištěm, skokan může pouze měnit polohy částí těla kolem svého těžiště a tím se připravovat se k doskoku. Závěsný způsob Tento způsob je charakteristický svým pohybem švihové nohy. Švihová noha se po svém švihu svěšuje pod tělo a později ve vrcholu letu se setkává pod tělem s nohou odrazovou v závěsné poloze. Pohyby paží vyrovnávají pohyby nohou a pak se ve vzpažení setkávají nad hlavou, doprovázeném hrudním záklonem. V pozdější sestupné fázi letu paže pracují proti nohám. Dochází k přípravě na doskok, kde nohy předkopávají vpřed před těžiště a paže švihají dolů vzad. Pokud skokan předkopne příliš brzy, neudrží pak nohy v optimální poloze, které se spustí předčasně dolů a tím se zkracuje celková délka skoku. Záklon trupu nesmí být příliš velký, aby nedošlo ke ztrátě orientace. Kročný způsob Tento způsob užívá větší procento skokanů. Tento způsob provedení je vhodnější pro rychlejší a výbušnější atlety. Toto provedení vypadá tak, jakoby skokan dále pokračoval v běžeckých pohybech v průběhu letu. Většinou stihne skokan provést dva a čtvrt nebo tři a čtvrt kroku. Kročnými pohyby se vyrovnávají rotace, které vznikly na odraze. Po odraze ukončuje první krok švihová noha, kterou skokan spouští dolů a skládá ji pod sebe. V tom momentě probíhá výměna nohou a skrčená odrazová noha jde vpřed a tím je ukončen krok druhý. Skokani, u kterých se výkon pohybuje kolem osmi metrů, přidávají krok ještě třetí. Trup je opět v mírném záklonu, pánev je vysunuta mírně vpřed. Paže krouží vpřed v boční rovině a vyrovnávají pohyby nohou. Pohyby paží jsou prováděny ve velkém rozsahu. Doskok U kročného způsobu, po dokončení druhého nebo třetího kroku, skokan vykopne švihovou nohu až do vodorovné polohy a odrazovou nohou končí půlkrok. Švihem shora vpřed a dále dolů doprovázejí pohyb paže. Ve druhé polovině letu skokan napíná nohy v kolenou a pokouší se udržet chodidla ve stejné úrovni. V okamžiku dotyku pat písku se skokan urychleně snaží přenášet pánev vpřed a paže zašvihává vzad. Dobře předkopnuté nohy 23

24 prochází pískem a skokan dopadá do jejich stop nebo pár centimetrů za ně. Dále skokan pokračuje opřením o paže před tělem nebo o loket s vytočením trupu stranou. 2.5 Technika vrhu koulí Charakteristika Vrh koulí patří k historicky nejmladším atletickým disciplínám. Tato disciplína napomáhá atletům účinně rozvíjet silové schopnosti ve spojení s vysokou akcelerací pohybu, čímž se rozumí výbušnost, která je potřebná ve většině atletických disciplín. Výkon ve vrhu koulí, znamená vyvinout maximální úsilí při vlastním vrhu. Ze všech vrhačských disciplín je dráha, po které atlet působí na náčiní, je nejkratší. Proto je důležité, aby atlet zapojil veškerou sílu a použil ji ke nejvíce možnému zrychlení koule při jejím odvržení. Díky vložení větší síly do vrhu se v současné době opustilo od bočního způsobu odvrhu a používají se moderní zádové a rotační techniky. Ve vrhu koulí mají větší šance na úspěch jedinci s větším tělesným vzrůstem a hmorností. Pro odvrh z otočky, nemají tyto vlastnosti tak zásadní význam. Technika Celou techniku můžeme dle Šimona (2004) rozdělit na tyto fáze: Držení koule a základní postavení Koulař drží kouli v dlani tak, aby váha spočívala na prvních kloubech prstů. Koule je v základním postavení držena a zasazena pevně u krku. Pozice koule u krku nad klíční kostí, kde je fixována bradou. Loket odhodové paže je odtažen od těla a přitlačuje kouli ke krku. Kouli se koulař snaží držet v průběhu sunu ve stabilní pozici. Sun začíná obvykle ve snížené poloze. Vrhač stojí zády k vrhu, těsně u zádního okraje koulařského kruhu. Vrhač je v mírném předklonu. Váha je zcela přenesená na pravé noze. Přípravná fáze a nápon Levá noha je v mírném zanožení. Špička levé nohy se dotýká kruhu, pouze ale pro udržení rovnováhy. Na počátku může vrhač udělat výpon. Tělo se předklání s vytažením ramen dopředu přes okraj kruhu. Levá noha se dostává do výšky pravého kolena, vykonává 24

25 kyvadlový pohyb. Těžiště těla se snižuje dolů pokrčením pravé nohy. Zároveň se těžiště také posouvá vpřed ve směru vrhu, to znamená ke středu kruhu. Levá paže se pohybuje do protipohybu směrem vpřed. Napomáhá tím v pozdější fázi udržet zavřené postavení vrhače. Po vykývnutí levé nohy vpřed nízko nad zemí kruhu, se levá noha napíná směrem k zarážecímu břevnu. Tím se odlehčuje pravá noha, která přechází ze špičky chodidla na patu. Koleno pravé nohy se napíná a začíná odraz do sunu. Následuje plochý energický odraz přes patu. Těžiště těla se nezvedá. Fáze přemístění a došlapu Po odraze se bérec rychlým přesunem dostává pod tělo a před kouli. Pravé chodidlo se vtáčí dovnitř kruhu. Levá noha dopadá skoro současně s pravou a špička se vytáčí k odhodovému břevnu. Pozice ramen a boků spolu s pažemi zůstávají ve stejné poloze, jako při začátku sunu. Došlap pravé nohy závisí na fyzických parametrech vrhače, ale měl by být co nejblíže středu kruhu. Fáze rotace trupu Po došlapu do odvrhového postavení se s vytáčením levé špičky začíná vytáčet také pravé koleno. Točivým náponem pravé nohy se začíná přenášet váha na levou oporovou nohu. Zároveň se vytáčí stehno, boky a pánev dopředu vzhůru. Ve fázi odvrhu v okamžiku, kdy se začíná rotovat trup se zapojuje i levá paže. Levá mírně pokrčená paže švihá a tím pomáhá rotaci trupu, ale hlavně způsobí předpětí prsního svalstva, které dodá energii pro zrychlení koule při odvrhu. Až po dopnutí pravé nohy a vytočení trupu do směru hodu se do odvrhu zapojuje pravá paže. Fáze trčení paže Při tlaku do koule nachází vrhač oporu v levém rameni, které se zablokuje pokrčením lokte a přitáhnutím k tělu. Současně dochází k propnutí levé nohy a vytrčení boků vpřed. Síla trčení paže je velice důležitá, jelikož tím vrhač předává energii do koule. Poslední impulz dostává koule trčením z předních částí prstů. V této fázi se dvouoporové postavení mění v jednooporové. Po fázi vypuštění koule vrhač přeskakuje z oporové nohy na pokrčenou pravou nohu a zanožením levé udržuje vrhač rovnováhu. Pro udržení koulaře v kruhu má veliký význam síla trčení paže. Čím větší silou paže vytrčí, tím má vrhač větší šanci se udržet v kruhu, jelikož zde vzniká zpětná reakce, která pohyb vpřed zbrzdí. 25

26 2.6 Technika skoku vysokého Charakteristika Skok vysoký patří k oblíbeným atletickým disciplínám. Nemá tak dlouhou minulost, jako například skok daleký, za to jeho technika prošla řadou obměn. V moderní atletice se už upustilo od starých způsobů provedení, jako jsou například horine a stredl a upřednostňuje moderní populární způsob, tzv. flop. Staré způsoby se snažily stále o ekonomičtější přechod laťky, ale provedení odrazu bylo stále náročnější na silový potenciál skokana. V nejnovějším způsobu Fosbury flop podle svého objevitele Dicka Fosburyho, přechází skokan laťkou zády v prohnutí s vysokou ekonomičností a obtížnost provedení odrazu také není vysoká. Pro techniku provedení flopem je vhodnější, když atlet disponuje spíše rychlostními schopnostmi, zatím co u provedení stredlem, je vhodnější silový typ. Technika Při skoku vysokém je nutné znát některé obecné základy techniky. Výkon ve skoku vysokém dle Berana (1976) závisí na: - počáteční rychlosti těžiště, kterou skokan má v okamžiku vzletu - úhlu vzletu po odraze - výšce těžiště, které skokan má v momentu vzletu - ekonomie provedení přechodu laťky Počáteční rychlost těžiště v okamžiku vzletu je výsledkem odrazu. Odraz znamená souhrn vznosných sil, které se vytvoří v rozběhu, z náponu a nakonec ze švihu. Důležité je, aby síla působila na těžiště po dlouhé dráze. Proto se odraz provádí z dostatečného snížení a následně se vede dostatečně vysoko, aby se síly mohly projevit. Horizontální rychlost získává skokan při rozběhu, při čemž její část je pak využita k získání rychlosti vertikální. Rychlost se v rozběhu pořád stupňuje. V posledních dvou krocích rozběhu, které můžeme nazvat jako příprava na odraz, se snižuje těžiště odklonem do oblouku, čímž se neztrácí rychlost. Následuje nápon a švih neodrazové nohy a paží, což uděluje těžišti skokana rychlost ve vertikálním směru. Nejúčinnější je tzv. reaktivní odraz, který je založený na vzájemné souhře náponové a švihové práce dolních končetin. Energie vyvolaná švihem se přenáší dále na skokana. Díky švihu nastává náhlé odlehčení a dochází ve fázi odrazu k dynamické práci svalstva. Úhel vzletu udává poměr horizontální a vertikální rychlosti. Podle dispozic a techniky 26

27 skokana se úhel vzletu pohybuje mezi stupni. U zádové techniky flop bývá tento úhel menší, než u stredlu. Výška těžiště skokana v momentě vzletu závisí na množství hmoty přemístěné vzhůru při švihové práci a na tělesné výšce skokana. Vyšší poloha těžiště v momentě vzletu zajistí jeho kratší svislou vzdálenost od laťky. Ekonomie přechodu laťky poukazuje na převýšení těžiště těla nad laťkou. Překonávání laťky vychází z rotací těla. Rotace máme pravé a nepravé. Pravé rotace vznikají v průběhu odrazu, kde odrazový impulz jde mimo těžiště. Nepravé rotace vznikají v průběhu letu pomocí vyrovnávacích pohybů. Tělo rotuje podle os, které vždy procházejí těžištěm. Technika flopu Základními znaky flopu jsou: rozběh po oblouku, odraz ze vzdálenější nohy od doskočiště a přechod laťky zádovou stranou těla. Rozběh Optimální rozběh se pohybuje mezi 8 12 kroky. Rychlost se postupně zrychluje. Pokud má odrazovou nohu skokan levou, rozbíhá se zprava, pokud pravou, tak zleva. Skokan se rozbíhá po přímce kolmo k laťce. Po 3 5 krocích rozběh již nepokračuje v přímce, ale skokan pokračuje k laťce po obloukovité dráze o poloměru metrů. Rozběh může být zahájen z chůze nebo drobných běžeckých kroků, ale i z pohupování na místě. Rozběh skoku vysokého má sprinterský charakter, kde postupně prodlužují a zrychlují kroky. Poslední krok je na rozdíl od dálky nejdelší a také nejrychlejší. V obloku musí skokan běžec v úklonu od laťky, aby se vyrovnal s odstředivou sílou, která vzniká v oblouku díky vysoké rychlosti. Rychlost se nesmí v průběhu oblouku snižovat, jelikož by byla menší i odstředivá síla a důsledkem toho by byl propad těžiště, menší odklon těla a zkrátila by se dráha působení síly. Skokan je v rozběhu mírně předkloněn, hlava je ve vzpřímené pozici a paže pracují normálně běžecky. Těžiště se přirozeně mírně snižuje. Poslední odrazový krok je veden zpočátku běžecky vzhůru, ale potom se napíná v před do místa odrazu. Došlap posledního kroku je veden přes patu se špičkou mírně nad zemí a v okamžiku styku s podložkou následuje okamžitý došlap na celé chodidlo. Práce paží se střídavá nebo v posledních letech se užívá více práce soudobá. Při soupažné práci paží, se paže dostávají pokrčeně za tělo. 27

28 Odraz Po došlapu odrazové nohy pracuje noha švihová. Jelikož prošla při předposledním kroku náponem, zůstala opožděně za tělem. Proto skokan švihá ostrým kolenem vzhůru, noha končí v pokrčení přednožmo tak, že je stehno ve vodorovné poloze. Ve stejném okamžiku také švihají pokrčené paže až do výše hlavy. Na švihovou práci reaguje odrazová noha, která se pokrčí v koleni. Následuje amortizace, což je znakem aktivní fáze odrazu. Skokan provede v této fázi nápon v kyčelním, kolenním a hlezenním kloubu. Při tom se snaží protlačit vpřed pánev, aby se těžiště dostalo na místo odrazu. Rotace potřebné k překonání laťky vznikají v průběhu odrazu. Při zádovém stylu jsou důležitě dvě rotace vzniklé způsobem, kterým se tolik nepohlcuje odrazová síla. Pomocí rotace kolem délkové osy (vertikální) se skokan vytáčí zády k laťce. Pomocí rotace kolem předozadní osy (horizontální) se dostává skokan ze vzpřímené polohy do polohy vodorovné napříč přes laťky. Vertikální rotace vzniká díky odrazu, kde dochází k tomu, že na odrazové noze se pohyb zastavuje, ale na švihové pokračuje dále a tím tělo rotuje. Horizontální rotace vzniká v konci oblouku tím, že energie napřímeného atleta působí po odraze dál a tím pokládá skokana do vodorovné polohy. Odraz končí odvinutím chodidla na bříško plosky, pak následuje fáze letu. Let Po ztrátě kontaktu se zemí začíná skokan pomalu spouště švihovou nohu a paže přikládá podél těla. Tím se zkracuje poloměr otáčení kolem vertikální osy a skokan se dostává do vhodné polohy pro dráhu letu, zády k laťce. V průběhu stoupání se skokan dostává do vodorovné polohy napříč přes laťku. Nohy přenese skokan přes laťku, tak že je zpočátku pokrčí v kolenou a v závěru opět přednoží. Přednožení nastává až v momentě, kdy je pánev již za laťkou, protože přednožením se sníží poloha pánve a hrozil by styk s laťkou. V sestupné části však pokračuje horizontální rotace dál a hrozí nebezpečí pádu na hlavu. Díky přednožení se vytvoří nepravá rotace, která působí v opačném směru a způsobí pád pouze na záda. 28

29 metrů překážek Charakteristika Překážkový běh mužů na 110 metrů překážek můžeme zařadit mezi krátké sprinty. Tento sprint je považován za typ rychlostně silového charakteru. Jde o výkon krátkodobý, prováděný maximální intenzitou. Z pohybového hlediska je sprint na 110 metrů překážek pohyb kombinovaný. Střídají se zde cyklické a acyklické fáze pohybu. Acyklický pohyb je pohyb, který atlet vykonává nad překážkou, čili přeběh překážek. Náběh na překážku, doběh za překážkami i běh mezi překážkami se také považují za acyklické pohyby, jelikož jednotlivé běžecké kroky se od sebe liší rozdílnou délkou, rychlostí a frekvencí. Běh na 110 metrů překážek je postaven z jedenácti po sobě jdoucích úseků. Rychlost běhu by se měla na každém úseku stupňovat. Cyklický charakter běhu se projevuje hlavně při opakování po sobě jdoucích devíti rytmických jednotkách. Jako rytmická jednotka se označuje běh mezi překážkami, do kterého řadíme tři kroky běhu mezi překážkami a přeběh následující překážky. Kromě toho, že je běh na 110 metrů překážek považován za krátkou sprinterskou disciplínu, je podle pana Dostála 1985 označován také jako technický sprint. Na výsledném čase se tak podílí úroveň zvládnutí techniky překážkového běhu na celé trati a úroveň rychlostních schopností. Technika Běh na 110 metrů překážek se skládá z 11 jednotlivých úseků. Tato disciplína začíná náběhem, pak následuje 9 rytmických jednotek a na závěr je vše završeno doběhem do cíle. Podle Millerové, Hlíny, Kaplana, Korbela (2002) obsahuje technika přeběhu tyto fáze: Náběh a přeběh první překážky Náběh Náběh slouží hlavně proto, aby atlet nabral co nejvyšší běžeckou rychlost, ideálně dokročil na optimální místo pro následný odraz do překážky. Má vlastně za úkol vytvořit optimální předpoklady pro přeběh překážky a neztratit náběhovou rychlost. Náběh začíná startem z nízkých bloků. Podle fyzických parametrů je náběh prováděn osmi krokovým nebo sedmi krokovým během. Při osmi krokovém náběhu je vhodné, aby první tři kroky byly provedeny stejně jako u hladkého sprintu. Tělo se postupně napřimuje, avšak rychleji, než u hladkého sprintu. Atlet by měl brzo vidět překážku. V náběhu se používá šlapavý způsob běhu, který je prováděn v náklonu po přední části chodidel. Frekvence kroků se zvyšuje a tím 29

30 se zvyšuje také rychlost běhu. Délka kroků se prodlužuje, výjimkou je pouze poslední krok před překážkou, který se zkracuje, aby bylo dosaženo rychlejšího a lepšího odrazu do překážky. Přeběh první překážky Přeběh první překážky se liší od ostatních tím, že atlet ještě nedosáhl maximální rychlosti. Zde se atlet snaží, aby vytvořil vhodné předpoklady pro plynulé pokračování běhu mezi překážkami a neztratil rychlost, kterou získal v náběhu. Předpokladem dobrého náběhu je, aby si atlet udržel vysokou polohu těžiště těla před odrazem do překážky, náklon trupu na odraze a pak ještě vyšší polohu těžiště při dokroku za překážkou. Při tom vertikální poloha těžiště se nesmí v letové fázi nad překážkou zdvihat. Důležitý je také aktivní dokrok co nejblíže za překážkou s tím, že se pata nedotkne země a nepropadne se těžiště těla dolů. Běh mezi překážkami Vzdálenost mezi překážkami činí 9,14 metrů. Tuto vzdálenost atlet překonává třemi kroky, které dost podobají kroku při hladkém sprintu. Přeběh překážky Překážkový krok se pohybuje kolem cm u mužů. Podmínky pro přeběh překážky se formují již v mezeře mezi překážkami. Zpravidla důležitý je rytmus před překážkou, kde se stupňuje rychlost běhu a poslední krok je zkrácen, aby byl rychlý a účinný odraz. Překážkový krok je složen z oporové a letové fáze. 1. Oporová fáze překážkového kroku Tato fáze pokaždé začíná dokrokem. Ideální dokrok by měl být proveden přes přední část chodidla. Vhodný úhel těžiště těla v místě dokroku s běžeckou dráhou by měl svírat optimálně kolem stupňů (Mero, Luhtanen 1996). Odraz by po té měl být zakončen přes špičku chodidla. Úhel mezi chodidlem a bércem při dokroku by měl svírat otevřený úhel a v momentě odrazu dochází v hlezenním kloubu k plantární flexi. V této fázi se napíná koleno. Koleno švihové nohy se ohýbá v momentě dokroku oporové nohy do ostrého úhlu. Čím větší je ohnutí v koleni švihové nohy (menší úhel), tím lepé pak atlet může švihat vpřed a vzhůru. Poloha kolena švihové nohy by se v momentě dokroku měla nacházet těsně před kolenem oporové nohy. Úhel 30

31 mezi chodidlem a bércem švihové nohy by měl svírat víc než 90 stupňů. Při dokroku jsou osy kyčlí a ramen kolmé na směr běhu a rovnoběžné s příčkou překážky. Při dokroku se sbíhají paže k trupu. V odrazové fázi se vedoucí paže pohybuje s pokrčeným loktem vpřed. Vedoucí paže je označována paže na straně odrazu. Druhá paže se pohybuje běžecky vzad nebo je blokována u trupu. Úhel odrazu se v konečné fázi pohybuje kolem stupňů. Náklon se odchyluje od horizontály v závěru odrazu kolem stupňů. Pánev by neměla být vysazená a páteř by se neměla v kříži prohýbat. 2. Letová fáze překážkového kroku Tato fáze začíná, jakmile se odrazová noha přestane stýkat běžeckou dráhou. Cílem a úkolem této fáze je překonat překážku a vytvořit vhodné podmínky pro došlap za překážkou. Úhel vzletu a zdvih vertikálního těžiště by atlet měl udržet co nejnižší. Úhel vzletu by se měl pohybovat kolem stupni. Odrazová noha se zpočátku po doznění odrazu vede běžecky, ale pak již ohnutým kolenem stranou vzhůru k překážce a stává se nohou přetahovou. V momentě, kdy se stehno přetahové nohy dostane do výšky kyčle, by zde mělo s tělem svírat asi pravý úhel. Bérec se atlet snaží přitahovat ke stehnu a špičku se snaží přitahovat k bérci. Švihová noha se po odraze napíná nad překážkou. Noha se však nemusí propnout úplně, ale může být mírně pokrčena. Chodidlo se atlet snaží přitahovat k bérci. Čím větší bude ostrý úhel mezi bércem a chodidlem, tím lepší se vytváří podmínky pro aktivní pohyb švihové nohy do dokroku za překážkou. Švihová noha se za překážkou pohybuje dolů a mírně vzad. Aktivnímu pohybu obou dolních končetin, který probíhá souběžně proti sobě, říkáme překážkový střih. Náklon trupu se oproti odrazu pohybuje kolem stupni od horizontály. Atleti s menším tělesným vzrůstem mívají tento náklon ještě vetší, kde dochází až k nalehnutí trupu na švihovou nohu. Paže kompenzují pohyb nohou. Vedoucí paže se zprvu natahuje co nejvíce dopředu, aby se pohyb nad překážkou roztáhl. V pokročilé fázi letu nad překážkou se s pokrčeným loktem obloukem stranou vrací zpět. Druhá paže se chová po celou dobu běžecky. Dopředu směřuje současně s kolenem přetahové nohy. Dokrok za překážkou Začíná vlastně oporovou fází prvního krku v běhu mezi překážkami a je zakončením 31

32 rytmické jednotky. Optimální dokrok, který vytváří vhodné podmínky pro následný běh mezi překážkami, by měl být proveden přes špičku chodidla. Po celou dobu dokroku by se neměla pata oporové nohy dostat na zem. Náklon trupu by měl být větší než při odrazu do překážky. Těžiště těla by mělo být výše než při odrazu. Úhel dokroku za překážkou bývá u nejlepších překážkářů bývá kolem 90 stupňů. Úhel mezi bércem a chodidlem oporové nohy, by měl být co nejvíc otevřený. Koleno přetahové nohy se dostává do nejvyšší polohy, ale do krajní polohy nesmí přijít dříve, než se švihová noha dotkne při dokroku běžecké dráhy. Koleno přetahové nohy se aktivně plynule pohybuje vpřed. Dokrokem se nesmí narušit rytmus běhu a nesmí se ztratit rychlost. Doběh Doběh označujeme vzdálenost od dokroku za poslední překážkou do cíle. 2.8 Technika hodu diskem Charakteristika Tato disciplína je, stejně jako hod oštěpem, velice náročná disciplína co týče koordinace pohybu. Váha náčiní je poměrně nízká a vzhledem k poměrně dlouhé dráze působení na disk, nabírá náčiní v konečné fázi vypuštění docela velkou rychlost, která se pohybuje až kolem m/s. Na celkový výkon má hlavně vliv úhel vypuštění náčiní, úhel položení načiní a náklon, rychlost rotace disku. Z vnějších faktorů to jsou pak zejména směr a rychlost větru. Uvádí se, že ideální vítr pro disk je vítr, který vane do protisměru odhodu. Disk je vlivem biomechanických zákonitostí větrem nadzvedáván. Technika hodu diskem je spojená s velkou pohyblivostí hybného aparátu (kloubů, páteře), pružností a sílou dolních končetin, sílou trupu a ramenního pletence. Síla dolních končetin je rozhodující při fázi otočky. Hlavní zátěž během odhodové činnosti, která je kladena na pohybový systém nesou natahovače nohou, rotátory trupu, prsní svaly, svaly pažního pletence. Ve fázi odhodu se využívá hlavně práce přitahovačů paže a ohybače předloktí. 32

33 Disciplínu hod diskem můžeme dle Vomáčky (1980) rozčlenit na několik jednotlivých fází: Základní postavení a zášvihy Základní postavení hodu diskem vypadá tak, že diskař stojí zády do směru hodu, kde se špička pravé nohy dotýká zádního okraje diskařského kruhu, levá špička je mírně od kruhu vzdálena, důvodem je zahájení otočky. Chodidla jsou od sebe zhruba na šíři ramen diskaře. Váha těla je rovnoměrně rozložena na obě dvě nohy. V základním postavení provádí diskař úvodní zášvihy, aby bylo možné plynule navázat pohyb do otočky. Nášvihy jsou prováděny různými způsoby, podle toho jak to diskařům vyhovuje. Nejjednodušší způsob provádění zášvihů je obloukovitým pohybem. Nášvihy nejsou prováděny pouze paží, ale zapojuje se celé tělo, kde diskař spojuje zášvihy s rytmickými mírnými podřepy. Váha těla se přenáší do špiček. Otočka 1. Fáze zahájení otočky a odrazu Po dokončení posledního nášvihu začíná otočka snížením těžiště těla a vytočením chodidel vlevo. Nižší těžiště a zatížená levá noha zajišťuje lepší stabilitu, zejména pak v mokrém diskařském kruhu. Váha těla se začíná přesouvat na levou nohu, u které se koleno a špička chodidla výrazně vytočí do směru hodu. Prává noha se odlehčí od země a pohybuje se rychle vpřed směrem dovnitř kruhu kolenem napřed. Tím táhne vpřed pravý bok. Stejně tak se otáčí trup, kde hrudník směřuje až do směru hodu. Odhodová paže se začíná vytáčet jako poslední. Zde začíná fáze odrazu. 2. Fáze přemístění a došlapu Úkolem odrazu a následného přeskoku je, aby se dolní končetiny dostaly rychle a správně do odhodového postavení. Skok, který diskař provádí, musí být vedený při zemi. Po dokončení odrazu do odhodového postavení, levá noha opouští zem a těsně míjí nohu pravou. Skok by měl být proveden přes střed diskařského kruhu. Po dokončení skoku došlapuje diskař co nejblíže ke středu kruhu na špičku pravé nohy. Ta je v tom momentě vytočená ještě do protisměru odhodu. Bezprostředně za pravou nohou došlapuje také noha levá, která vytáčí špičku zevnitř do směru hodu. Levá noha nedošlapuje v ose za pravou, ale nýbrž mírně zanožuje vpravo. Podle fyzických dispozic diskaři došlapují do odhodového postavení. Vzdálenost mezi chodidly se pohybuje mezi centimetry od sebe. Odhodová 33

34 paže s diskem zůstává stále vzadu. Odhod Ze všech fází odhodová fáze trvá nejkratší dobu. Čas se pohybuje kolem 0,15 0,20 s. Tato fáze se ještě rozděluje na fázi sestupnou (v této fázi disk klesá), vzestupnou (fáze zátahu). V sestupné fázi se disk dostává do nejnižšího bodu, ze kterého pak následně začíná fáze zátahu, který směřuje již do směru hodu. Pokrčená pravá noha v koleni a předklon trupu, dodávají disku v sestupné fázi zrychlení. Vzestupné fázi disku probíhá napínání nohou ve směru hodu. Trup se zvedá prudkým napnutím levé nohy. Levá paže při rotaci trupu zašvihává a tím napíná prsní svaly. V průběhu hodu musí mít diskař odhodovou paži co nejvíce vytaženou s ramene. Vyražení pravého ramene a švih odhodové paže dodávají disku konečné zrychlení. Disk opouští odhodovou paži nad úrovní ramen, z ruky se vypouští disk přes ukazováček, který dává disku impuls a určuje rotaci. Celý odhod díky náponu nohou končí obvykle přeskokem. Let disku Tvar disku je vhodně přizpůsobený tomu, aby mohl plachtit vzduchem. Závisí však dost na povětrnostních podmínkách. Podle větru se určuje úhel vypuštění disku. Pokud vítr směřuje proti směru odhodu, pak je vhodné, aby diskař volil hod plošší. Pokud vítr směřuje do směru odhodu, měl by diskař zvolit hod vyšší a větší úhel položení. Stabilitu disku za letu udržuje rotace, kterou mu diskař uděluje prsty ve fázi vypuštění disku. 2.9 Technika skoku o tyči Charakteristika Tato disciplína zaznamenala v posledních letech veliký vzestup. K tomu přispěla analýza nové techniky skoku a z toho vytvořená nová metodika nácviku, ale i nové pružné materiály, ze kterých se začaly zhotovovat tyče. Skok o tyči patří mezi nejvíce přitažlivé disciplíny, ale také mezi nejvíce obtížné disciplíny. Zvládnutí této obtížné disciplíny vyžaduje letitou, náročnou přípravu. Díky svojí obtížnosti začíná, je nutné, aby se s nácvikem začalo již v letech. Vhodní jsou jedinci, kteří disponují rychlostními a obratnostními schopnostmi. 34

35 Technika Výkon ve skoku o tyči ovlivňují tyto faktory: - výška, do které se dostane těžiště skokana během skoku - ekonomie přechodu přes laťku - rychlost rozběhu, hlavně v posledních 10 metrech - technika a intenzita, se kterou je proveden odraz do tyče - technika a intenzita zasunutí tyče - pružnost tyče - tělesná výška Dle Berana (1976) rozdělujeme techniku na fáze: Držení tyče a rozběh Při skoku o tyči zajišťuje rozběh získání horizontální rychlosti, jejíž energii následně skokan přenese do dalších fází skoku. Držení tyče vypadá tak, že pravou rukou drží skokan tyč podhmatem za tělem, levou nadhmatem před tělem. Levá přední paže je skoro ve vodorovné poloze, pravá zadní paže je pokrčená v lokti, který směřuje vzad. Největší úlohy při držení tyče hrají palce. Palec levé ruky tyč zvedá a pravý palec zase tlačí dolů., ostatní prsty pouze přidržují tyč. Šíře úchopu je různá, nicméně typické držení bývá v rozmezí centimetrů. Při běhu se skokan snaží držet vzpřímenou polohu a běží výrazně po předních částech chodidla. Při každém kroku by se skokan měl snažit aktivně zašlapovat, běh se pak podobá kolesu. V průběhu rozběhu dochází k postupnému spouštění tyče k zemi a směřování do zasouvacího šuplíku. Paže se při běhu s tyčí snaží pomocí vyrovnávacích pohybů v loketních a ramenních kloubech vyrovnat pohyb nohou. Nežádoucí je pohyb paží do stran. Rozběh je od začátku až do konce stupňovaný, poslední čtyři kroky jsou však rozdílné. U těchto kroků vzniká předodrazový rytmus, který si skokan vytvoří tak, že kroky odrazové nohy jsou asi o centimetrů delší než z neodrazové nohy. Tento rytmus je pak vhodný pro provedení odrazu a švihu. Délka celého rozběhu se pohybuje kolem metrů. Zasunutí tyče a odraz Zasunutí tyče s odrazem bývá označována, jako nejdůležitější fáze skoku. V této fázi dochází k převodu energie získané na rozběhu do tyče a k postupu tyče a skokana vzhůru. Tyč zasouvají skokani většinou při posledních dvou krocích rozběhu. Tyč putuje vzhůru těsně kolem těla tak, že pravá paže, předsunutím zvedá tyč v předposledním kroku k hlavě do výšky 35

36 čela. Dále během odrazu pokračuje paže vpřed a vzhůru a v momentě došlapu, musí být tyč již nad hlavou. Stejně, jako došlap odrazové nohy, dochází ke styku tyče a zasouvacího šuplíku, po kterém tyč sklouzne k jeho zadní stěně. Jakmile dojde k dotyku zadní stěny šuplíku, začíná ohyb tyče. Při odraze musí být pravá paže napjatá nad hlavou, napjatá levá paže směřuje šikmo vzhůru. Vzniká tak tzv. tyčkařský luk. Pokud dojde k pokrčení pravé paže, dojde k menšímu předání energie o tyče. Po skončení odrazu se odrazová noha nesmí pokrčit v koleni. Účinek odrazu se může zvýšit pomocí aktivní práce švihové nohy. Švihová noha švihá ostrým kolenem vpřed, stehno je skoro vodorovně. Hrudník se snaží skokan protlačit vpřed. Odraz by měl být proveden přímo proti tyči. Místo odrazu by se mělo pohybovat přímo pod úchopem pravé ruky. Přechod na tyč Hlavním úkolem skokana je zde převést co nejvíce energie do tyče. V počátku skokan pouze visí na tyči na pravé paži v odrazové poloze, leva paže protlačuje tyč vpřed. Po vykývnutí bérce švihové nohy, začíná švih zanožené odrazové nohy, která je neustále napjatá. Tyto pohyby zajistí ohyb tyče doleva a skokan se tak může připravit do fáze zvratu. Během této fáze se ramena stávají osou rotace. Nohy švihají aktivně vzhůru a dochází ke zvratu. Díky pokrčení nohou se zvyšuje úhlová rychlost skokana a rychleji se točí kolem osy. Zvrat musí být rychlý a správně načasovaný, aby dostal skokana do vhodné polohy pro efektivní zdvih těla. Největší ohyb tyče bývá, když je trup skokana v horizontální poloze. Paže udržují tělo skokana za tyčí. Pravá paže je stále v natažení, levá je mírně pokrčená. Skokan tlačí pokrčené nohy vzad a vzhůru. Ramenní osa je rovnoběžná se zemí. Po ukončení fáze ohýbání tyče, se začne tyč se skokanem napřimovat. Zde je nutné, aby skokan dokázal využít katapultačních účinků tyče, při jejím vypružení a napnul se v koleních a kyčelních kloubech vzhůru podél tyče. Tuto fázi můžeme nazvat vertikální natažení těla. Skokan přilehává co nejblíže k tyči a boky a nohy zvedá vzhůru. V této fázi zaujímají skokani několik poloh, které můžeme označit jako L poloha, J poloha, I poloha. Po projití skokana až do I polohy nastupují fáze přítrh a obrat. Tyto činnosti probíhají téměř současně, nicméně obrat probíhá později, než přítrh. Pokud jsou tyto fáze navázány brzo, dojde k rozkladu sil a tělo se předčasně natahuje k laťce, místo vzhůru podél tyče. Levá pokrčená paže v lokti přidržuje skokana u tyče a pravá zůstává napjatá. Následně se začne pravá paže přitahovat, levá se začne otevírat a loket se dostane nad úroveň úchopu. 36

37 Tím se vytvoří vhodné podmínky pro vzpírání na tyči. Pravá paže táhne tyč k pravému boku, po té skokan se začínajícím obratem paži skrčuje a přitrhává tyč k pravému rameni. Obrat je prováděn vlevo. V této fázi je důležité, aby skokan udržel tělo a nohy u tyče. Pak navazuje fáze vzpírání na tyči. V počátku je rameno výše, než pěst pokrčené pravé ruky. Levá paže pouští tyč a napomáhá pravé paži v odrazu od tyče. Nohy jsou napnuté. Vzpírání je spojena s fází přechodu přes laťku. Impulzem zápěstí skokan odhazuje tyč. Hlava směřuje dolů. Při správném provedení těžiště skokana ještě stoupá. Ekonomie přechodu laťky vypadá tak, že skokan nejdříve dostane za laťku nohy a boky, potom se napřimuje a odklání ramena a paže. Nejbezpečnější dopad bývá na záda. Předchází se tak vzniku nebezpečí poranění hlezenního kloubu Technika hodu oštěpem Charakteristika Hod oštěpem patří mezi typické švihové disciplíny. Švihový způsob umožňuje malá váha náčiní, čili oštěpařské pohyby jsou výbušného charakteru. Celkový výkon je závislý na celkové připravenosti oštěpaře. Hod oštěpem patří v oblasti techniky k nejnáročnějším disciplínám, vyžaduje velmi vysokou nervosvalovou koordinaci. Náročnost je vidět již v přípravných pohybech, ale především v odhodové fázi oštěpu. Taktéž klade tato disciplína vysoké nároky na pohyblivost lidského aparátu. Vysoké nároky se kladou na pohyblivost v ramenních, hlezenních, kyčelních kloubech a na pružnost páteře. Pohyby, které oštěpař provádí, jsou ve velké rychlosti, což vyžaduje schopnost oštěpaře maximálně výbušně reagovat a ve velmi krátkém časovém úseky uvést v činnost všechny potřebné svaly. Rozběh, předodhodové kroky, které jsou pak spojené s nápřahem a vlastní odhod musí oštěpař dokázat spojit v jeden pohybový celek. Jakákoli ztráta rozběhové rychlosti, nebo narušení plynulosti se projeví záporně na celkovém výkonu. Poháněcí silou oštěpaře jsou hlavně opakované odrazové impulzy a v pozdější části impulzní přeskok do odhodového postavení. Energii při odhodu dostává oštěpař ze setrvačních sil, které získal při rozběhu ve fázi napínání a spouštění tzv. oštěpařského luku. Zátěž při odhodu hlavně nesou extenzory dolních končetin, vzpřimovače a rotátory trupu, svaly břišní, svaly ramenního pletence, svaly předloktí a zápěstí. 37

38 V této disciplíně patří mezi nejdůležitější faktory: a) počáteční rychlost oštěpu v momentě odhodu b) odhodový úhel oštěpu c) odpor vzduchu při letu oštěpu Správně provedená technika hodu oštěpem může obsahovat následující znaky: a) správné a nejvýhodnější odhodové postavení, které je dosáhnuto pomocí předchozích pohybů v rozběhu b) vhodná rytmizace při přechodu z rozběhu do odhodu bez ztráty dopředné rychlosti c) dobrá nervosvalová koordinace, která se projeví zvládnutím švihu po nejdelší možné dráze v co nejkratším čase a zapojení všech potřebných svalových skupin do odhodu Technika hodu oštěpem dle Vomáčky (1980) obsahuje několik fází: Držení oštěpu Držení oštěpu závisí na každém oštěpaři individuálně. Palec s dalším prstem jsou zaklesnuty za vázání oštěpu proti sobě. Prst, který je proti palci, dodává oštěpu rotační impulz. Existují dva typické způsoby držení oštěpu: a) za konec vázaní jsou zapřeny palec s prostředníčkem b) za konec vázání jsou zapřeny palec s ukazováčkem Rozběh Energii a rychlost potřebnou pro odhod získává oštěpař rozběhem. Délka rozběhu se pohybuje přibližně kolem metrů. Rychlost ve v rozběhu postupně zvyšuje. Rychlejší oštěpaři mohou vyvinout v počátku menší úsilí na rozběhu než pomalejší oštěpaři. V závěrečné části rozběhu se rychlost pohybuje až kolem 6 8 m/s. Paže s oštěpem je pokrčená v lokti a nad ramenem vytočená dlaní k hlavě. Výška špičky oštěpu se pohybuje v rozmezí tváře a spánkovou kostí. Rozběh by měl být proveden ve vzpřímené poloze, aby v další fázi bylo snadnější předbíhat nohama trup. Přenesení oštěpu Fáze přenesení oštěpu začíná došlapem oštěpaře na značku, kterou má na rozběhu a je zakončená odrazem do impulzního kroku do odhodového postavení. Oštěp je přenes do nápřahu, nazad a dále je nesen na napjaté odhodové paži za tělem. 38

39 Existují dva způsoby přenesení do nápřahu: a) vrchní, kde oštěp prochází nejkratší cestou přímo vzad do nápřahu b) spodní, kde je oštěp z pozice nad ramenem předsunut dopředu a poté bočním obloukem přesunut dozadu do nápřahu Důležitý je také ve fázi přenesení oštěpu jeho rytmus. Ten se liší v počtech kroků. Existuje rytmus: čtyřkrokový, pětikrokový, šestikrokový. Jednotlivé kroky by měly procházet přes přední části chodidel, aby se neztrácela dopředná rychlost. Poloha těla se snaží být po celou dobu přenesen zavřená. Odhodové postavení a odhod Do této fáze se oštěpař dostává většinou po předchozím impulzivním přeskoku. Tento přeskok je zahájen mohutným odrazem z levé nohy. Směr odrazu je proveden spíše dopředu do dálky, než vzhůru. Pravá noha mohutně švihá ve směru pohybu dopředu. Tím by se měla dostat před těžiště těla. Levá paže v tomto momentu ještě více zavírá polohu těla. Loket levé paže je výš, než rameno odhodové paže. Dosáhne se toho tím, že ruka se otočí malíkovou stranou nahoru. Při dokroku dokračuje nejdříve pravá noha přes špičku, která se ihned vytáčí do směru hodu. Hned za pravou nohou dopadá v rychlém sledu noha levá, která došlapuje přes celé chodidlo a stává se nohou oporovou. Oporová noha by po celou dobu měla zůstat napnutá. Tím oštěpař přechází do dvouoporového postavení a vytváří tzv. oštěpařský luk. Levá paže odšvihává obloukem směrem dolů. Odhod oštěpu je proveden přes ramenní pletenec. Ideální úhel odhodu je stupňů. Dráha letu oštěpu odpovídá úhlu, při kterém je oštěp vypuštěn. Chybné položení oštěpu má za následek vznik velkého množství odporu vzduchu. Úhel, při kterém je oštěp vypuštěn, musí být stejný jako úhel odhodu. Doznění pohybu po odhodu oštěpu (přeskok) Mohutné setrvačné síly, které oštěpař nabyl při rozběhu, způsobí po odhodu oštěpu trhnutí trupu vpřed a celkovému pohybu vpřed. Po odhodu brzdí pohyb pravá noha, která se pohybuje vpřed před tělo. Správně provedený odhod je takový, kde oštěp po vypuštění oštěpaře ještě vytáhne za ním, což dokazuje, že pohyb nebyl zabrzděn v odhodové fázi. Proto je vhodné si správně naměřit rozběh, který má ještě rezervu pro tyto kroky po odhodu. 39

40 2.11 Práce zabývající se podobnou tématikou Dominik Špiláček (2007) Technika v atletických vícebojích. Špiláček se ve své práci zabýval technikou v atletickém desetiboji. Zjišťoval úroveň své techniky v jednotlivých disciplínách desetiboje. Cíle jeho práce bylo nalézt své technické nedostatky v jednotlivých disciplínách. Z tréninkových a závodních videozáznamů vytvořil kinogramy, na kterých tyto nedostatky hodnotil. Vedlejším cílem bylo zachytit průběh zlepšování či zhoršování techniky v rámci sezón, které po sobě následovaly. Jakub Ryba (2009) Variabilita techniky v atletickém desetiboji Ryba ve své práci hodnotil a srovnával techniku v jednotlivých disciplínách víceboje u dvou výkonnostně rozdílných vícebojařů. Hodnotil, zda vícebojaři dostatečně rozlišují strategie pro realizaci skokanských a vrhačských disciplín. Hodnotil úroveň jejich pohybové diferenciace. Vedlejším cílem bylo najít důležité momenty v technice a vystihnout vyskytující se společné chyby pro skokanské a vrhačské disciplíny. 40

41 3 Metodická část 3.1 Cíle práce Hlavním cílem práce je zjištění technických nedostatků v jednotlivých disciplínách. Analyzovali jsme tréninkové pokusy a dále jsem posuzoval, jaké změny pociťuji v závodních podmínkách při maximálních výkonech. Dalším cílem bylo porovnat svojí techniku s technikou modelovou. 3.2 Úkoly práce 1) Studium odborné literatury a vytvoření teoretického základu k této problematice 2) Z videozáznamů pořízených na tréninku vytvořit kinogramy disciplín potřebné pro rozbor 3) Provedení rozboru jednotlivých kinogramů 4) Pomocí sebereflexe vytvořit popis techniky v závodě 5) Porovnání techniky z kinogramů s technikami závodními a zjistit jejich proměnlivost a načrtnou úkoly do dalších etap tréninku 6) Porovnání tréninkové techniky s modelovou technikou 3.3 Předpoklady Předpokládáme, že vzhledem k tréninkovému zatížení a počtu pokusů, budou technická provedení na tréninku horší, než v závodě. Předpokládejme, že závodní atmosféra, vyladěnost závodní formy, dostatečný odpočinek zajistí, že technika v závodě bude provedena lépe. 3.4 Metody V této práci jsem použil metodu pozorování a analýzy v rozborech kinogramů, při popisu závodní techniky byla použita metoda sebereflexe. Při posuzování variability techniky byla využita metoda komparace. 41

42 3.5 Způsob získávání a tvorby kinogramů Pomocí videokamery byly pořízeny záznamy jednotlivých disciplín, především trenérem. Ze záznamů pak byly pomocí počítačového programu Kinovea sestaveny jednotlivé kinogramy. Kinogramy jsou sestaveny tak, aby jednotlivé snímky zachycovaly důležité momenty techniky provedení (uzlové body techniky). 4 Výsledková část 4.1 Skok daleký

43 10 11 Rozbor kinogramu skoku dalekého Technika na kinogramu je z tréninku v pokročilé fázi zimního přípravného období. Na tréninkové jednotce bylo prováděno již několik cvičení a několik pokusů skoro z celého rozběhu. Na obrázku č. 1 pozorujeme mírnou ztrátu horizontální rychlosti v podobě nedostatečného zvedaní kolen (tzv. koleso ). Předposlední krok, který je předodrazový je vedený přes patu, což má za následek další ztrátu dopředné rychlosti a energie. Na obrázku č. 2 vidíme snížení těžiště, které připravuje tělo pro následný odraz. Důsledkem ztráty rychlosti zde ještě můžeme zpozorovat mírný náklon ramen a těla dopředu, což je nežádoucí. Méně výrazná je zde práce paží. Na obrázku č. 3 je prováděn odraz. Odraz je proveden rovněž přes patu, není zde aktivní zášlap. Odrazová noha je pasivně puštěna z výšky na odrazové prkno. Tento způsob odrazu vytváří veliký nápor na všechny klouby dolní končetiny, včetně pánve. tento odraz způsobí další mohutnou ztrátu dopředné energie, která je poslána do země. Na obrázku č. 4 pracuje švihová noha, ale je zde patrná špatná práce paží, kdy pravá paže zastavuje svůj pohyb a začíná kopírovat pohyb levé paže. Celkový švih paží je souměrný (obrázek č. 4, 5, 6). Na obrázku č. 5 je vzletová rychlost udělena více vertikálním směrem důsledkem tzv. šprajcnutého odrazu. Obrázek č. 6 ukazuje polohu, kde se začíná předčasně natahovat švihová noha. Těžiště těla je ve stejné přímce jako tělo, v oblasti boků. Skok se stane rychlejším, za to kratším. Na obrázku č. 7 je patrný kročný způsob skoku. Paže se pomalu dostávají do zášvihu. V následujícím obrázku č. 8 vidíme zášvih. V této pozici je atlet připraven na následné předkopnutí. Na obrázku č. 9 je přechod mezi zášvihem a předkopnutím. Současná práce paží. Další fáze předkopnutí na obrázku č. 10 není provedena úplně dokonce. Extenze v kolenním kloubu mezi bércem a stehnem je předčasně ukončena. Poslední fáze dopad je proveden dopadem na dolní končetiny a odsednutím stranou. Délka skoku je ochuzena díky předčasnému skrčení dolních končetin, které směřují 43

44 pod tělo. Celkové hodnocení skoku je podle úrovně zvládnutí techniky atleta uspokojivé. Marek Lukáš PB 7,17 (Kladno TNT ) Díky dobré momentální formě, kterou měl jedinec na tomto závodě, byl rozběh dost rychlý, vystupňovaný až do konce. Na předposledním kroku se jedinec snižuje a připravuje se na odraz. Došlap byl přes celé chodidlo. Poslední odrazový krok byl výrazně kratší. Tentokrát zde byl aktivní zášlap, přes přední část chodidla, při kterém nedošlo ke ztrátě dopředné energie a tělo pokračovalo dál. Odraz nebyl veden tolik vzhůru, nýbrž byl dost přeběhnutý. Švihová noha rychle švihá vpřed a předčasně nepadá, díky tomu se jedinci povedlo lépe protlačit pánev a boky vpřed, což pozvedlo mírně těžiště a skok mohl být díky tomu delší. Díky tomu, že jedinec neztratil tolik horizontální rychlosti na odraze (nebyl šprajcnutý ) udělil jedinec vzletový úhel horizontálním směrem a to ho táhlo v letu dopředu. Práce paží byla však stejná jako na popisu kinogramu tréninkového skoku. Díky vhodné pozici těla mohl být proveden zášvih později. Předkopnutí jedinec udržel až do závěru skoku, než začal nohy připravovat na dopad. Dopad byl proveden na nohy, které byly před tělem, po té došlo k odsednutí stranou. Hlavní rozdíly jsou patrné nejvíce ve fázi odrazu, kde na tréninkovém provedení atlet ztrácí obrovské množství energie. Pohyb zde končí na odraze. V závodním provedení pohyb po odraze pokračuje dál a došlo k minimální ztrátě rychlosti. Porovnání tréninkové techniky s technikou ideální A. Ideální technika B. Technika provedená na kinogramu skoku dalekého Rozběh A. Rozběh by měl být prováděn s vysokými koleny, špičky provádějí aktivní zášlapy B. Kolena ke konci rozběhu padají dolů, došlapy jsou přes přední části chodidla bez aktivního zašlapování Odraz A. Odraz je proveden amortizací kotníku, paže kopírují pohyb nohou B. Odraz je proveden pasivním spuštěním odrazové nohy na prkno, paže provádí soupažný pohyb Let A. Švihová noha protlačuje pánev dopředu, po té se skrčuje pod tělo, pozice těla je v mírném záklonu 44

45 B. Švihová noha se předčasně spouští dolů, nedochází k protlačení pánve, skok je pak rychlejší a kratší Doskok A. Skokan vykopává nohy před a při dotyku s pískem se snaží protlačit pánev, nohy projíždí pískem a skokan dopadá do jejich stop B. Před dopadem dochází k předkopnutí, ale po extenzi v kolenních kloubech jedinec stahuje nohy opět pod sebe Úkoly do dalších etap tréninku v oblasti technické přípravy Jedinec by se měl zaměřit hlavně na fázi odrazu. V této fázi by se měl naučit odlehčit odrazové noze a odrazy více přebíhat a snažit se o aktivní zášlap. Špatně provedené odrazy neposunou výkon vpřed, ale také se hlavně může poškozovat hlezenní kloub. Pomalými kroky je taky nutné, aby jedinec začal odbourávat soupažný švih horních končetin, protože tento způsob špatně kopíruje pohyb dolních končetin při kročném způsobu skoku. Dále je vhodné, aby jedinec protlačoval boky a pánev vpřed a podržel déle švihovou nohu. Skoky se stanou časově delší a vzletový úhel bude směřovat šikmo vzhůru. V rozběhu se bude jedinec snažit udržet vysoké kolena, což mu zajistí lepší přípravu na odraz. 4.2 Vrh koulí

46 Rozbor kinogramu vrhu koulí Technika vrhu je prováděna na tréninku v počáteční fázi přípravného období. Obrázek č. 1 ukazuje základní postavení, před zahájením sunu. Pozice těla je zavřená. Vzhledem k tělesným předpokladům je atlet poměrně v příliš velkém podřepu. O to hůř se bude dostávat do odvrhové pozice. Váha v této pozici je na celém chodidle. Příčinou toho je nejspíš malá rovnováha. Na obrázku č. 2 zahajuje atlet sun. Těžiště atleta a pozice se dostává ještě do většího podřepu. U odrazové nohy se mírně zvedá pata. To naznačuje, že odraz nebude proveden přes patu a bude směřovat vzhůru. U odhodové paže začíná padat loket dolů, čímž atlet později přijde o svalové předpětí v oblasti prsních a ramenních svalů, které umožní lepší odhod koule. Na dalším obrázku č. 3 se těžiště už zvedá vzhůru. Napomáhá tomu levá švihající noha, která směřuje mírně vzhůru. Je zde vidět také náznak předčasně otevřené pozice těla, což zkracuje dráhu působení na kouli. Na obrázku č. 4 a 5 je odsun proveden vzhůru. Po dopadu z výšky se tím opět sníží těžiště a atlet bude mít horší pozici těla pro odhod. Obrázek č. 6 ukazuje fázi dopadu do odhodového postavení. Ještě než dopadá levá noha na zem, se tělo atleta začíná otevírat a rotovat. Podle pozice pravé nohy v kruhu je vidět, že sun byl poměrně krátký. Na obrázku č. 7 vidíme fázi odhodu. Zde je vidět široké postavení, které není pro atletovy parametry příliš ideální. Pravá noha moc nepracuje v kyčelním kloubu, protože váha je na patě, místo aby byla na špičce. Levá paže začíná švihat. Na obrázku č. 8 k odtlačení z pravé nohy moc nedošlo. Pouze se vyrotovaly boky (oštěpařský způsob vrhu koulí). Levá noha je mírně pokrčená, tím nastává malá opora a napnutí těla není tak výrazné. 46

47 Na obrázku č. 9 je fáze odvržení koule. Tělo se dostává do záklonu, čímž atlet ve své podstatě jde do proti pohybu koule. Levá paže předčasně ukončuje švih a pravá noha předčasně opouští zem. Obrázek č. 10 ukazuje odvrh z nízkého loktu pouze paží. Chybí zde impuls nohou. Pozice hlavy je ve velkém záklonu. Na obrázku č. 11 je fáze vypuštění koule. Vrh byl proveden bez přeskoku, což zkracuje u tohoto atleta celkovou vzdálenost vrhu. Paže není vytočena, ale je rovně. Příčinou byl spadlý loket. Díky záklonu není atlet po odvrhu vytažen za koulí. Marek Lukáš PB 14,20 (MČR v sedmiboji ) Ze základního postavení provedl atlet mírný výpon. Při zahájení sunu, předpažil jedinec poníž švihovou levou paži, aby se pozice ramen držela vzadu. Odraz byl vedený přes patu a směřoval horizontálním směrem, těžiště udržuje stejnou rovinu. Švihová noha švihá přímo vzad. Loket však mírně klesl s koulí dolů. Při dopadu pravé nohy se předčasně mírně otvírá pozice těla. Jedinec je poměrně ve velkém hrudním předklonu. Těsně po dopadu pravé nohy pod tělo, došlapuje i levá noha. Pravá špička je vytočena kolmo ke směru hodu a levá špička do směru hodu. V tom momentě začíná nápon z pravé špičky a levá ruka odšvihává. Jedinec udržel poměrně dlouho kouli vzadu, čili může působit po dlouhé dráze do koule. Švih ruky vhodně napnul prsní svalstvo, což umožnilo vypružení koule. Poslední impulz dodal jedinec prácí zápěstí a prstů. Doznění pohybu završil jedinec přeskokem. Mezi jednotlivými technikami byl rozdíl v úhlu, kam směřovalo tělo (těžiště) při odrazu do sunu. Sun byl v závodním provedení proveden velmi krátce a rychle, nýbrž na rozdíl od techniky v tréninku nebylo provedení sunu a odhodu na dvě fáze, ale bylo vše provedeno jako jeden celek. Působení do koule bylo v technice, prováděné na závodě delší. Přeskok umožnil tlačit do koule až do konce. V tréninkovém provedení došlo při tlaku do koule k mírnému záklonu. Porovnání tréninkové techniky s technikou ideální A. Ideální technika B. Technika provedená na kinogramu vrhu koulí Přípravná fáze a nápon A. Po náponu dochází k rychlému energickému odrazu, který je vedený přes patu nízko nad zemí B. Odraz je vedený přes přední část chodidla, těžiště těla se zvedá, odraz byl proveden šikmo vzhůru 47

48 Fáze přemístění a došlapu A. Po přemístění a došlapu nohou je pozice těla a ramena stále zavřené, loket stále přitlačuje kouli ke krku B. Po došlapu pravé nohy se pozice těla předčasně otvírá, loket klesá dolů Fáze rotace trupu A. Po došlapu do odvrhového postavení začíná nápon z pravé nohy s vytlačením pravého kolena, pánev a boky se vytáčejí dopředu vzhůru B. Po došlapu do odvrhového postavení nedošlo moc k odtlačení z pravé nohy, protože došlap byl přes patu, boky se pouze vyrotovaly do směru hodu Fáze trčení paže A. Oporu zde nachází vrhač v levém rameni, které se zablokuje pokrčením v lokti a přitáhnutím k tělu, dochází k výměně paží B. Švihová paže předčasně ukončuje švih, jedinec se dostává do záklonu, čímž působí proti kouli Úkoly do další etapy tréninku v oblasti technické přípravy Do tréninku by bylo vhodné zařadit více cvičení a průprav k nácviku sunu. Po odraze a došlapu do odvrhového postavení by se jedinec měl snažit vyvarovat špatného zkroucení v oblasti hrudní páteře, kdy ramena po dopadu vytáčí vodorovně se směrem odvrhu. Vhodné je zařazení násobných odrazů přes patu se švihem nohy. Jedinec by se měl také soustředit na padající loket, který znemožňuje napnutí prsních svalů při odvrhu. 4.3 Skok vysoký

49 Rozbor kinogramu skoku vysokého Tento záznam byl pořízen na tréninku na soustředění závěrečné fázi letního přípravného období. Na obrázku č. 1 vidíme nabíhaní do oblouku. Náběh není plynulý, ale v daném bodě šlo pouze o prudkou změnu směru pohybu a běh se stal opět rovným. Lehký náznak odklonu od doskočiště. Běžecký krok je vedený přes celé chodilo. Na obrázku č. 2 je zachycený předposlední krok tzv. předodrazový. Krok je veden opět přes celé chodidlo. Snaha o snížení těžiště těla, za to horší je pozice ramen a trupu. Ramena i trup jsou vytočeny do směru k laťce a jsou mírně vepředu. Paže zahajují pohyb vzad, aby byly připraveny pro švih při odrazu. Na obrázku č. 3 se zvedá těžiště napnutím švihové nohy. Odrazový krok je delší než ostatní kroky před tím. Odrazová noha je však pouštěna z výšky. Ramena s trupem směřují stále k laťce. Pozice hlavy se začíná špatně naklánět do doskočiště. Obrázek č. 4 zachycuje odraz, který je zahájen přes celé chodidlo. Dopadem nohy z výšky je energie puštěna přes hlezenní kloub do země. Odrazová noha je mírně pokrčená. Ramena se mírně odkladní od laťky. Pozice se stále naklání k laťce. Další obrázek ukazuje dokončení odrazu. Švihová noha i paže švihají současně vzhůru. Švihová noha směřuje vodorovně s laťkou, což má za následek horší rotaci kolem osy těla při přechodu přes laťku. Odraz je proveden poměrně blízko doskočiště. Obrázek č. 6 ukazuje špatný náklon trupu a hlavy do doskočiště. Příčinou může být nedostatečná odstředivá síla, která nevznikla díky špatnému směru švihnutí pravé nohy a špatně naběhnutému oblouku. Navíc švihová noha nepokračuje vzhůru, ale už se natahuje zpět. Další obrázky č. 7 a 8 ukazují přechod laťky zádovým stylem tzv. flopem. 49

50 Vidíme snahu o prohnutí i záklon hlavy. Ale těžiště těla zůstává nešťastně v oblasti pod hýžděmi, kde se tělo neobtočí přes laťku, ale padá v této pozici (obrázek č. 8) dolů. Na obrázku č. 9 bylo patrné kopnutí dolních končetin vzhůru, aby nenastalo zhození laťky. Úhel dopadu se zdá být uspokojivý. Marek Lukáš PB 189 cm (ME do 22 let, Tampere ) Při rozběhu drží jedinec pozici ramen vzadu. Oblouk je vyběhnut plynule, čímž jedinec nabyl odstředivou sílu, která ho po odraze přenesla do doskočiště. Předposledním krokem se jedinec snižuje a připravuje na následný odraz. Paže se připravují pro švih vzhůru. Poslední odrazový krok je delší než ostatní. Jedinec udržuje pozici ramen stále vzadu a je mírně odkloněn od laťky. Odraz je veden přes celé chodidlo, noha se mírně pokrčuje. Paže zahájily švih vzhůru. Švihová noha švihá ve stejném momentu jako paže a směřuje ven od doskočiště, díky tomu se začíná atlet vytáčet zády k laťce. Při odraze stále držel jedinec mírný odklon od laťky. Po odraze působí dlouho švihová noha, která zvedala pánev vzhůru. Odraz směřoval kolmo vzhůru. Následoval záklon trupu a hlavy, bérce směřovaly mírně pod tělo. Po krátké době vykopnul jedinec bérce a překonal laťku. V závodním provedení si jedinec vytvořil díky dobře naběhnutému oblouku o dost lepší podmínky než v tréninkovém provedení. V tréninkovém provedení si malou rychlost kompenzoval jedinec špatnou pozicí ramen vepředu. Odraz byl provedený podobným způsobem s tím rozdílem, že v tréninkovém provedení je jedinec při odraze nakloněný k laťce a v závodním provedení od laťky. Švihová noha v tréninku švihá rovně, protože byl proveden špatný náběh do oblouku. Na závodě švihal jedinec směrem od laťky, kde si vytvořil vhodné podmínky pro přechod laťky. Švihová noha v tréninkovém provedení předčasně spouští dolů, těžiště nevystoupá a hrozí kontakt mezi zadními stehny a laťkou. V závodním provedení díky švihové noze vystoupalo těžiště výš a jedinec mohl dobře překonat laťku. Porovnání tréninkové techniky s technikou ideální A. Ideální technika B. Technika provedení na kinogramu skoku vysokého Rozběh A. Rozběh je v druhé části veden po obloukovité dráze, skokan je odkloněn od laťky B. Rozběh nebyl proveden ve druhé části po obloukovité dráze, nýbrž šlo jen o rychlou změnu směru a jedinec dále pokračuje po přímce, pouhý náznak odklonu od laťky 50

51 Odraz A. Po práci švihové nohy dochází k amortizaci odrazové nohy, švihová noha směřuje od laťky B. Odrazová noha je pasivně puštěna na zem (viz kinogram skoku dalekého), švihová noha směřuje vodorovně s laťkou, směr odraze je k laťce Let A. Švihová noha vyzvedává těžiště těla vzhůru, po té se pomalu spouští B. Švihová noha se pouští dolů moc rychle, což má za následek horší přechod laťky Úkoly do dalších etap tréninku v oblasti technické přípravy Chyby, které jedinec dělá při špatných skocích, vycházejí už z jeho rozběhu. Z tohoto důvodu by jedinec měl více zapracovat v náběhu a běhu v oblouku. Přitom by se měl zaměřit na pozici ramen a odklonu trupu. Při odraze by se měl vyvarovat bouchnutí chodidlem do země, ale vést odraz přes patu a nekrčit tolik nohu v koleni. Odraz by bylo vhodné se naučit kolmo vzhůru a ne směrem do laťky. K tomu pomůže švih švihové nohy směrem od laťky a udržení švihové nohy, aby zvedla pánev a boky vzhůru. 4.4 Běh na 110 m překážek

52 Rozbor přeběhu překážek Technika na kinogramu je z tréninku v pokročilé fázi zimního přípravného období. Při náběhu na překážku se těžiště pohybuje poměrně nízko. Na obrázku č. 1 je těžiště na předposledním kroku sníženo. Atlet se připravuje tak na odraz, který nebude ostře do překážky, ale mírně vzhůru. Obrázek č. 2 a 3 zachycuje odraz do překážky. Odraz je proveden z přední části chodidla. Vzdálenost odrazu je přiměřená, asi metr a půl před překážkou. Tento styl je spíše odrazový než běžecký. Důvodem je nižší postava atleta. Levá ruka se natahuje dopředu, aby se mohl roztáhnout pohyb nad překážkou. Pravý bérec se stahuje pod hýždě, což umožní lépe pak vykopnout švihovou nohu do překážky. Po odraze následuje na obrázku č. 4 kopnutí švihové nohy do překážky ostrým kolenem vpřed. Levá ruka úplně neroztahuje pohyb. Další fází je let nad překážkou na obrázku 5 a 6. Pozice atleta je poměrně vysoko nad překážkou. Důsledkem byl ne příliš vhodný odraz do překážky. Vzhledem k výšce atleta není výrazný náklon trupu dopředu. Atletovi by se tím usnadnila práce přetahovou nohou. V pozdější fázi letu nad překážkou se atlet začíná brzo narovnávat a tím se přetahová noha dostává níž a hrozí střet s překážkou. Švihová se nedostala do úplné extenze. Na obrázku č. 7 začíná zášlap za překážkou. Zášlap není moc aktivní. Švihová noha pouze pasivně padá dolů na zem. Přetahová noha pouze čeká na dopad švihové. Levá paže se moc brzy otevírá. Důsledkem toho je pak nežádoucí rotace trupu, která po došlapu atleta mírně může rozhodit z běžeckého rytmu. Obrázek č. 8 ukazuje pozici atleta těsně před došlapem na zem. Zášlap je poměrně daleko za překážkou, cca 1 metr, protože švihová noha 52

53 byla málo aktivní. Přetahová noha se dostat ostrým kolenem vpřed, aby umožnila lepší přechod do následného běhu mezi překážkami. Na obrázku č. 9 je vidět došlap, který není příliš povedený, je proveden přes patu. Takový došlap způsobí propadnutí těžiště směrem dolů. V mezeře pak není vyvinuta maximální rychlost. Obrázek č. 10 znázorňuje přechod do běhu mezi překážkami. Přetahová noha (levá) se snaží jít ostrým kolenem vpřed, což zajistí plynulejší přechod do běhu. Marek Lukáš PB 14,34 (MČR do 22 let, Ústí nad Orlicí ) Díky závodní formě je náběh na překážku více vytažený, což umožnilo vhodnější odraz do překážky. Závod byl poměrně dost větrný, a proto se jedinec dostává blíž k překážce. Odraz je proveden ze zkráceného kroku z přední části chodidla levé nohy. Zkrácení kroku způsobilo, že byl odraz proveden rychle a horizontálním směrem. Levou paží jedinec roztahuje pohyb nad překážkou. Pravý bérec se rychle stahuje pod hýždě a po odraze hned vykopává ostře vpřed. Jedinec letí těsně nad překážkou. Náklon trupu nad překážkou byl dostatečný a tím umožnil lepší práci přetahové nohy. Náklon jedinec udržuje až do fáze zášlapu. Zášlap byl více aktivní než v tréninku, došlap byl necelý metr za překážkou. Více aktivní je zde přetahová noha, která se dostává se zášlapem ostrým kolenem vpřed. Došlap byl proveden přes přední část chodidla, těžiště se tolik vertikálním směrem neposunulo. Paže kopírovaly pohyb nohou. Hlavní rozdíl byl zde ve fázi provedení odrazu, kdy na tréninku byl odraz proveden spíše vertikálním směrem, za to v závodě směrem horizontálním. Překonání překážky bylo tak v závodě rychlejší a umožnil lepší navázání běhu v mezeře mezi překážkami. Přetahová noha byla v závodním provedení rychlejší a levá paže počkala na její pohyb a tím neroztáčela atletovu pozici za překážkou. Těžiště v závodě drželo více stejnou osu než v tréninku. Porovnání tréninkové a ideální techniky A. Ideální technika B. Technika provedená na kinogramu běhu na 110 metrů překážek Náběh A. Náběh je prováděn po předních částech chodidel, těžiště je před překážkou vytažené B. V posledních krocích náběhu se jedinec dostává na paty, těžiště se snižuje Přeběh překážky A. V oporové fázi je odraz proveden přes špičku rovně do překážky, těžiště zůstává ve stejné rovině, v letové fázi je výrazný náklon trupu nad překážkou 53

54 B. V oporové fázi je odraz vedený přes přední část chodila šikmo vzhůru, těžiště se zvedá, v letové fázi je pouze mírný náklon trupu Došlap A. Po extenzi v koleni začíná ihned aktivní zášlap co nejblíže za překážku, přetahová noha aktivně pracuje vpřed, dopad je proveden přes přední část chodidla B. Švihová nedosáhla úplné extenze a za překážkou pouze padá dolů, není zde aktivní zášlap, přetahová noha pouze pasivně čeká na dopad švihové, dopad je přes celé chodidlo Úkoly do dalších etap tréninku v oblasti technické přípravy Úkolem je zlepšit náběh na překážky, aby nedocházelo ke snižování v posledních krocích. To zapříčiňuje odraz, který je veden vertikálním směrem. Překonání překážky se stává pomalé a při dopadu dojde k opět k poklesnutí těžiště. Díky menší postavě se jedinec musí zaměřit na větší náklon trupu, aby ulehčil přetahové noze a zabránil kontaktu s překážkou. Dalším úkolem je rychlejší zášlap za překážkou, čímž se překonání překážky rovněž urychlí. Snaha o lepší koordinaci paží s průběhem činností dolních končetin. 4.5 Hod diskem

55 Rozbor kinogramu hodu diskem Na kinogramu je technika tréninkového provedení v přechodném období mezi brzkou a pozdní sezónou. Na obrázku č. 1 je nášvih, aby atlet mohl lépe zahájit, pohyb do otočky. Váha těla je na pravé noze. Na obrázku č. 2 je zahájená fáze otočky. Atlet snižuje postavení pro větší rovnováhu. Nohy nejsou moc aktivní, protože otočka byla zahájena nejdříve pohybem levé paže. Nohy pak nestihnout předběhnout tělo a dojde k horšímu napnutí těla a tím k horšímu odhodu disku. Obrázek č. 3 ukazuje nevýraznou práci nohou. Levá dolní končetina se moc neotáčí v kyčli a váha těla je pořád na pravé dolní končetině. Na dalším obrázku č. 4 se váha začíná přenášet na levou dolní končetinu. Špička levé nohy by však měla být už vytočená více do směru hodu. Na obrázku č. 5 zahajuje atlet fázi přeskoku do odhodového postavení. Odhodová paže začíná klesat dolů. Obrázek č. 6 ukazuje práci pravé švihové nohy, která je poměrně vysoko nad zemí a směřuje spíše po obvodu diskařského kruhu. Obrázek č. 7 zachycuje přeskok do odhodového postavení. Přeskok je veden vzhůru a způsobí další pokles odhodové paže. Na obrázku č. 8 a 9 atlet dopadá přes špičku do odhodového postavení. Došlap je vhodně vedený přes střed diskařského kruhu. Odhodová paže je už moc spuštěná dole. Levá švihová paže připomíná spíše pohyb při oštěpu. Obrázek 10 ukazuje fázi odhodu. Prává noha se snaží přes špičku odtlačit do směru odhodu. Levá paže odšvihává, aby vznikl napínací impulz. Poloha atleta je však v mírném záklonu, jako důsledek zakloněné hlavy. Na dalším obrázku č. 11 přechází váha atleta do oporové levé nohy. Díky nízko položené 55

56 odhodové paže nebude disk vypuštěn ideálně, nýbrž podtrženě a to výrazně zkrátí vzdálenost dopadu disku. Poloha hlavy je ve velkém záklonu. Na posledním obrázku č. 12 je fáze vypuštění disku. Marek Lukáš PB 40,36 (TNT Kladno ) Jedinec zahajuje pokus dvěma nášvihy. Váha je na levé noze, aby si jedinec uvědomil, že pohyb začínají nohy. Po nášihu začíná otočka. Jedinec stojí rozkročen v o něco víc, než je jeho šíře ramen. Zpočátku snižuje postavení a zatěžuje více levou nohu, která se v kyčli a špičce vytáčí do směru hodu. Paži drží jedinec vzadu. Ve fázi odrazu do odhodového postavení švihá jedinec švihovou nohou vpřed do středu kruhu, nikoli po obvodu. Švih je proveden při zemi, nedošlo ke zvednutí těžiště těla. Odhodová paže mírně poklesla dolů. Dopad pravé nohy byl ke středu kruhu a hned následně dopadla i levá noha. V tom momentě začala švihat levá paže, aby vznikl napínací impulz. Ve stejné době byl také zahájen nápon z pravé nohy. Samotný odhod vytahuje jedince z kruhu, proto je odhod zakončen přeskokem. Díky Vysoké odhodové paži byl disk ideálně vypuštěn. V každé fázi jsou nemalé rozdíly mezi těmito technikami. Mezi hlavní řadíme zahájení otočky a přeskok do odhodového postavení. Otočka v závodním provedení nevyužila celý diskařský kruh, za to byla rychlá a stejně jako v závodním provedení koule, vše vypadalo jako jeden celek, nikoli rozfázovaně. Porovnání tréninkové techniky a ideální techniky A. Ideální technika B. Technika prováděná na kinogramu hodu diskem Fáze zahájení otočky a odrazu A. Po skončení zášvihu zahajuje otočku nejdříve pohyb dolních končetin, kdy se vytáčí špička a pánev do směru hodu, odraz je proveden energický při zemi, švihová noha švihá do směru hodu, odhodová paže zůstává za tělem B. Po skončení zášvihu zahajuje pohyb do otočky nejdříve pohyb ramene odhodové paže, levá noha moc nepracuje, švihová noha pak švihá po obvodu kruhu, odraz je proveden vzhůru, odhodová paže klesá dolů 56

57 Fáze přemístění a došlapu A. Po došlapu do odhodového postavení je paže za tělem na úrovni ramena B. Po došlapu do odhodového postavení padá odhodová paže stále níž Odhod A. Nápon z pravé nohy tlačí vrhače za diskem B. V odhodu se jedinec dostává do záklonu, paže je už moc nízko, disk nemohl být vhodně vypuštěn Úkoly do dalších etap tréninku Jedinec se musí zaměřit na lepší práci levé nohy při zahajování otočky, čímž umožní také lepší pohyb nohy švihové ve fázi přeskoku do odhodového postavení. Měl by se také pokusit zlepšit celkovou dráhu paže při otočce, aby nedocházelo k jejímu poklesu. 4.6 Skok o tyči

58 10 12 Rozbor kinogramu skoku o tyči Jedná se o tréninkový pokus, který byl proveden v zimním období ve fázi ladění závodní formy. Rozběh byl proveden ze čtrnácti kroků. Tyč nebyla při rozběhu plynule spouštěna dolů, ale prudce až ke konci rozběhu. Díky tomu se atlet dostal do mírného předklonu, což mělo za následek snížení vysokých kolen v běhu. Obrázek č. 1 ukazuje fázi zasouvání tyče, konkrétně předposlední krok před následným odrazem. Další obrázky č. 2, 3 přibližují zasunutí tyče do šuplíku. Na obrázku č. je zahajován odraz. Atlet je v mírném záklonu. To značí mírné podběhnutí tyče, což má za následek horší předaní energie získané v rozběhu do tyče. Odraz je vedený přes celé chodidlo. Chybí zde aktivní zašlápnutí. Na dalším obrázku č. 4 se po odraze začíná krčit levá ruka. Důsledkem toho se tyč méně ohýbá a v další fázi pak tyč nevystřelí atleta tolik vzhůru. Obrázek č. 5 zachycuje práci švihové pravé nohy, která napomáhá předat energii do tyče. V tomto případě je švihová noha předčasně spouštěna dolů. Levá paže je ještě více pokrčená. Na obrázku č. 6 evidentně vidět podběhnutý odraz, atlet se tzv. napíchl na tyč. Švihová noha je puštěna dolů. Tyč nemůže být pořadně protlačena. Na obrázku č. 7 začíná švih do zvratu. Provedení může připomínat gymnastický prvek skrčku. Další obrázky č. 8,9,10 zachycují průběh zvratu. Zvrat není úplně dokončen, díky nedodělané práci paží. Směr zvratu není přímo vzhůru, ale mírně směřuje do doskočiště. Přechod laťky je vidět na obrázku č. 11. Přechod není příliš rovný, což způsobilo křivé zasunutí tyče do šuplíku. Marek Lukáš PB 480 cm (MČR Stromovka ) Jedinec se od začátku rozběhu snažil tyč spouštět plynule dolů. Udržel v běhu vysoké kolena, v konci aktivně zašlapoval. Předposlední krok před odrazem je delší než ostatní a tyč je už připravená k zasunutí. Poslední odrazový krok je zkrácený pod sebe, čímž byl odraz proveden dopředu horizontálním směrem. V momentě došlapu jedinec vytrčil tyč před sebe. Odraz byl mírně naskočený, ale vhodným odrazem došlo k dobrému předání energie do tyče. 58

59 Hned po odraze začala ostrým kolenem vpřed švihat švihová noha. Paže se snaží jedinec držet napnuté, avšak po čase se mírně pokrčuje levá paže. Dobrým přechodem na tyč si jedinec vytvořil dobré podmínky pro zvrat na tyči. Při zvratu švihá odrazová natažená noha a jedinec se dostává hlavou směrem dolů. Díky energii, která byla předána do tyče, došlo k dobrému protlačení tyč dopředu a zvrat díky tomu byl veden kolmo vzhůru a ne směrem k laťce. Přechod laťky byl rovný. Hlavní rozdíly mezi technikami jsou v přípravě na odraz, kde v tréninku se jedinec odráží vzhůru a v závodě dopředu, kde dojde k lepšímu předání energie do tyče, dále pak v práci paží, kdy v tréninku jedinec krčí levou paži, kterou by měl protlačit tyč do ohybu, v závodě je tato paže více natažená a umožňuje udělat lepší přechod na tyč. Ve fázi zvratu je v tréninku směr veden k laťce a v závodě kolmo vzhůru, kde lze využit lepších katapultačních účinků tyče. Porovnání tréninkové techniky s technikou ideální A. Ideální technika B. Technika prováděná na kinogramu skoku o tyči Rozběh A. Rozběh se od začátku postupně zrychluje, skokan drží vysoké kolena při běhu a aktivně zašlapuje při dokrocích, tyč je plynule spouštěna dolů B. Jedinec nespouští tyč pravidelně a tím se mu snižují kolena v běhu a dostává se do předklonu, aktivně nezašlapuje Zasunutí tyče a odraz A. V momentě zasunutí tyče musí skokan držet tyč už nad hlavou, odraz je proveden krátce přímo do tyče B. Jedinec provedl zasunutí později a dostává se do záklonu (podběhl tyč), odraz je proveden více vertikálním směrem Přechod na tyč A. Skokan visí na napjaté pravé paži a levá paže protlačuje tyč do ohybu, švihová noha švihá ostrým kolenem vpřed a protlačuje pánev dopředu, za ní pak švihá do zvratu natažená odrazová noha, přitrhnutím tyče k tělu se dokončí zvrat a začne vzpírání na tyči, zvrat je proveden kolmo vzhůru, po zvratu následuje rovné překonání laťky B. Jedinec visí na pravé paži, levá paže je však pokrčená, švihová noha se po odraze rychle spouští dolů do doby než ji začne míjet pokrčená odrazová noha, do zvratu 59

60 švihají obě nohy současně skrčným stylem, zvrat není dodělán dokonce, vzepření není výrazné, protože je zvrat veden směrem k laťce, překonání laťky je šikmé Úkoly do dalších etap tréninku Jedinec by měl více běhat s tyčí a pokoušet se o plynulé spouštění tyče. To mu zajistí lepší podmínky pro fázi odrazu, který se musí jedinec naučit odrážet horizontálním směrem. Ve fázi přechodu musí udržet najaté paže, aby nedošlo k přerušení ohybu tyče. Ve fázi zvratu by se mel jedinec zaměřit na lepší provedení přítrhu, aby mohl zvrat dodělat dokonce. 4.7 Hod oštěpem Rozbor kinogramu hodu oštěpem Kinogram zachycuje tréninkový hod v závěru letního přípravného období. Běh po přenesení s oštěpem, jak to vidíme na prvním obrázku, nám ukazuje, že má 60