Mendelova univerzita v Brně

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat Etologie a působení člověka na koně Bakalářská práce Brno 2013 Vedoucí práce: doc. Ing. Iva Jiskrová, Ph.D. Vypracovala: Anita Kupská

2

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma,,etologie a působení člověka na koně vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v seznamu použité literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. Dne Podpis autora..

4 Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucí mé bakalářské práce doc. Ing. Ivě Jiskrové, Ph.D. za odborné vedení, poskytnuté informace a pomoc při získávání podkladů k bakalářské práci.

5 ABSTRAKT Název práce: Etologie a působení člověka na koně Autor: Anita Kupská Předložená práce představuje základní přehled přirozeného chování koní a požadavků na chování koní z pohledu člověka. První část se věnuje etologii koní ve stádě, dále navazuje vztah člověka a predátora k zvířeti. Lidé se mnohdy velmi nešetrným způsobem snaží měnit přirozenost koní a potlačovat ji, nejsou schopni koním zabezpečit optimální podmínky v chovech, proto je druhá část věnována rozdílnému chování koní ve volném prostředí a ve stáji. To zavdává příčinu vzniku zlozvyků, kterými se zabývá další část práce spolu s jejich řešením a prevencí vzniku. V práci jsou rovněž popsány vhodné typy ustájení z pohledu přirozeného chování koní. Dále je zde navržena metodika sledování zlozvyků koní ve vztahu k chovatelskému prostředí. Klíčová slova: koně, chování, predátor, zlozvyky, ustájení

6 ABSTRACT Title: Ethology and actuation from human to horse Author: Anita Kupská There are many questions about the ethology of horse. This work represents the basic review natural behaviour of horses and requirements from human to horses behaviour. The first part of this work is about ethology of horses in herd, next follow in relation of human and predator to animal. Humans often do not considerate want to change nature of horses and repressed it, they are not able to secure the optimal conditions for horses stabling, that is why is the second part about diferences of horses behaviour between breeding in stable and in free environment. It is maybe the reason of genesis the bad habits, which are in the next part of my work along with their solutions and preventiv of origins. Suitables types of stabling for horses nature are in work too. There is a proposed methology for monitoring bad habits of horses in breeders world. Key words: horses, behaviour, predator, bad habits, stabling

7 OBSAH: 1 ÚVOD 10 2 LITERÁRNÍ PŘEHLED Etologie koní ve stádě Kůň a teritorium Hierarchie Složení stáda Tichá řeč koní Základní vlastnosti koní Smyslové orgány Submisivita, dominance Agresivita Člověk a predátor ve vztahu ke koni Predátor a kořist Pohled člověka Pohled koně Chov koní ve stáji a ve volném prostředí Obecné požadavky Welfare ustájení Vhodné typy ustájení Nejpřirozenější prostředí Rozměry, oplocení 25

8 2.4.3 Příjem pastevního porostu Zlozvyky koní Přenos Problémy se stravovacími návyky Vznik a charakteristika zlozvyků Výčet nejrozšířenějších zlozvyků Klkání Tkalcování (hodinaření) Prevence vzniku zlozvyků a jejich řešení 36 3 NÁVRH METODIKY SLEDOVÁNÍ ZLOZVYKŮ KONÍ VE VZTAHU K CHOVATELSKÉMU PROSTŘEDÍ 38 4 ZÁVĚR 39 5 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 40 6 SEZNAM OBRÁZKŮ 42

9

10 1 ÚVOD,,Koně můžete přivést k vodě, ale pít ho nepřimějete Švédské přísloví,,člověka můžete přivést k poznání, ale myslet ho nepřimějete Jerri Shinnaman Lidé mají už odpradávna snahu koně chovat, rozmnožovat je a používat k různým účelům. Spolu s domestikací a vzrůstajícím přínosem však tato snaha, stejně jako každá jiná věc na světě přináší i negativa. Člověk převáží koně z kontinentu na kontinent, vymýšlí různé typy krmiv, léčí je chemickými medikamenty a zasahuje do reprodukčního cyklu. To vše má obecně za následek zvyšování užitkovosti, ale otázkou zůstává, jak moc je to či ono pro zvíře přirozené, zda to vyhovuje jeho požadavkům na spokojený život a zda-li si jej člověk nesnaží navzdory přírodě přetvořit k obrazu svému. Touto otázkou se již v historii začali někteří lidé zabývat a v dnešní době známe obor etologie koní. Vědní obor o chování jedinců vzájemně mezi sebou, o vztahu koní k predátorům i člověku. Chceme-li správně koně pochopit a být úspěšní v jejich chovu i tréninku, musíme se seznámit s jeho přirozenými projevy i potřebami, respektovat je a umožnit jim co nejvíce odpovídající prostředí. Jen tak dosáhneme spokojeného, sebevědomého, zdravého jedince, který bude lépe pracovat. Cílem mé bakalářské práce bylo vytvořit ucelený přehled o chování koní ve vztahu k sobě samotným, k predátorům i člověku, upozornit na rozdílné chování v odlišných typech ustájení a pomocí těchto rozdílů určit ustájení nejvhodnější. V práci je uveden také soupis nejběžnějších zlozvyků koní s jejich příčinami a možným řešením. 10

11 2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Etologie koní ve stádě Kůň a teritorium Je velmi těžké označit koně jako teritoriální zvíře, protože na rozdíl od mnohých dalších skupin zvířat nežije na jednom přesně vytyčeném území. Koně, jako většina kopytníků, se často přesouvají a nemají jednoznačně určenou hranici, kde jejich teritorium končí a kde začíná (PÍSECKÝ, 2011c). FEIST (1971) in PÍSECKÝ (2011c) zastává názor, že by se dalo spíše hovořit o území, které je ve stejném čase obsazené jedním nebo více stády, které si zmíněné území mohou chránit jako svoje teritorium. Dělba území není neobvyklá pro taková volně žijící stáda. Proto je na místě se domnívat, že kůň není závislý na hledání potravy. Jediné, o co se tyto stáda musí dělit, je zdroj vody, kde se nejčastěji vyskytují konflikty. Tyto konflikty mohou vznikat mezi příslušníky jedné skupiny, ale i mezi dvěma skupinami navzájem, kde spolu bojují převážně alfa jedinci obou společenstev. Pokud se v blízkosti dominantního stáda nachází jakékoli slabší, často se ke zdroji vody ani nepřiblíží a dominantní skupina přebírá kontrolu. Submisivnější skupina se separuje různou vzdáleností, která bývá minimálně 100 metrů. Stejně, jako se udržují bezpečné vzdálenosti mezi stády, tak se udržují i vzdálenosti mezi jedinci navzájem. Je lepší popisovat osobní prostor koně, kde se kůň cítí bezpečně, jako teritorium. Tento osobní prostor je u každého koně jiný a i vůči každému členovi stáda se může lišit (PÍSECKÝ, 2011c) Hierarchie Koně jsou stádová zvířata. Stáda koní nejsou velikostně omezena, někdy bývají stáda o několika stech hlavách, a proto dodržují velmi přísnou hierarchii pro zachování funkčnosti a přežití. ROBERTS (2005) uvádí, že alfa klisna stojí vždy v čele sociální hierarchie rodinného stáda. Má hlavní slovo při rozhodování, kterým směrem se stádo vydá, kde se bude pást, spát a pít. HROUZ (2000) píše, že na vrcholu hierarchické pyramidy stojí hřebec, pod ním nejzkušenější klisna v reprodukčním období a dále následují hříbata a staré samice. 11

12 Přestože divocí koně utíkají, stále si uvědomují sílu rodinné soudržnosti. Udělají vždy vše, aby stádo nebylo rozděleno. Jsou-li někteří jedinci odděleni, ihned se snaží o návrat ke stádu, protože izolovaný kůň je ohrožený útoky predátorů. Starší nebo neduživý kůň, který nedokáže držet krok se stádem, je izolován a záhy ho uloví predátoři (ROBERTS, 2005). Postavení jednotlivých koní ve stádě závisí na jejich věku, hmotnosti a velikosti. Každé nové zvíře musí o své místo tvrdě bojovat s ostatními, přičemž boje trvají i několik dní. Mládě obvykle přebírá pozici po své matce. Hříbě po narození postrádá smysl pro tento sociální řád, a proto je nutný v prvních týdnech pečlivý dohled matky. Dominantní kůň má ve stádě mnoho privilegií, např. je na pastvě první, může si vybrat nejlepší píci i nejlepší místo k odpočinku (HROUZ, 2000). KOLÁŘOVÁ (2008) uvádí, že pohybuje-li se stádo, ať už na pastvu anebo domů, začne se řadit automaticky podle zažité hierarchie, kdy v čele chodí alfa kůň (často klisna) a teprve pak následuje zbytek stáda. Když náhodou některý jedinec opustí své místo, následuje okamžitá hrozba, chňapnutí a provinilec se honem zařadí zpět, kam patří. Někteří autoři (PÍSECKÝ, 2011b; ROBERTS, 2005) se domnívají, že je nejlepší hierarchické uspořádání pozorovat u volně žijících či volně ustájených koní, kteří mají možnost si hierarchii vytvořit Složení stáda Jak již bylo uvedeno, alfa (vedoucím) koněm je klisna. Dále však ve stádě nalezneme nejstaršího (hlavního) hřebce, dospívající a jiné dospělé koně obojího pohlaví, hříbata a stárnoucí jedince. ROBERTS (2005) uvádí, že hlavní hřebec nerozhoduje téměř o ničem, kromě starání se o to, aby klisny zabřezávaly a aby je neodváděli jiní hřebci. Dle HROUZE (2000) tvoří rodinu jeden hřebec a jedna nebo více klisen s potomky.,,počet samic v jedné rodině dosahuje 1 až 7 kusů, velké rodiny mívají celkem 16 až 19 členů. 12

13 ,,Při boji hřebce s jiným se nestává, že by klisny hřebce opustily a ani se nestává, že by se rodina rozpadla při jeho krátkodobé chorobě. Hřebec sám opustí rodinu, pokud je starý či těžce nemocný, následně ji převezme jiný samec. Ve skupině zůstávají staré a neplodné samice (HROUZ, 2000).,, Mladí hřebci opouštějí rodinu ve věku 1až 4 roků, přesná doba závisí na tom, jestli jejich matky opět porodily a nacházejí-li se v rodině další vrstevníci k vytvoření,,party. Toto stádo je starým vůdčím hřebcem tolerováno, a proto se může zdržovat v blízkosti rodiny (HROUZ, 2000).,,Ve starším věku se pak tito hřebečci občas páří s mladými klisnami z rodiny. Mladé říjné klisny jsou odlákané do jiného stáda, ve kterém se nenachází velké množství samic (HROUZ, 2000). Hříbata jsou na nejnižším stupínku hierarchie stáda, starší koně je vnímají jako,,malé děti a dle toho se k nim chovají. Nad hříbětem má hlavní dozor jeho matka, která jej vychovává a učí stádovým zvykům. BARTOŠOVÁ (2007a) poukazuje na to, že za přenos vzorců chování neodpovídají geny, ale chování se přenáší z jedince na jedince, u koní zejména z matky na potomstvo. Zásadní vliv na úspěchu učení může mít sociální postavení učitele ve stádě, výše postavení jedinci jsou pro hříbata atraktivnějšími adepty na učitele než outsideři.,,s postupem věku nabývají podle sociálních zvyklostí druhů na důležitosti i ostatní členové skupiny, případně sourozenci Tichá řeč koní ROBERTS (2005) uvádí, že koně využívají zvuky jen zřídka, a pokud, tak je to většinou kvůli určení místa, kde se ozývající jedinec nachází. Hlasité zvuky totiž mohou přilákat pozornost predátorů, a tak pokud slyšíme divoké koně vydávat zvuky, jedná se spíše o tiché pobrukování. ROBERTS (2005) zaznamenal, že mustangové dovezení do zajetí propadají panice, jakmile zaslechnou ržání domestikovaných koní. Zjistil, že v takovém případě utíkají do rohu ohrady, kde se shluknou a skloní hlavy téměř až na úroveň karpů. Poté učinil 13

14 pokus, kdy v ohradě ponechal jediného mustanga. Zbylý jedinec své zmizelé společníky vůbec nevolal. Tento jev se u domestikovaných koní nestává.,,domestikovaní koně používají zvuky zejména k tomu, aby signalizovali, kde jsou a aby měli jistotu, že ví o svých druzích (ROBERTS, 2005) Základní vlastnosti koní LYONS (2001) uvádí 4 základní vlastnosti koní, které ovlivňují jeho chování, ale i metody výcviku. Jsou seřazené dle důležitosti: 1. Strach a útěkový instinkt strach koně je silnější než cokoli jiného, vždycky zvolí raději útěk než boj, je mu to přirozené 2. Hierarchie ve stádě přesně strukturovaný sociální pořádek 3. Pohodlnost kůň je ve své podstatě líný tvor, jedná cestou nejmenšího odporu 4. Rozmnožovací pud nejsilnější u hřebců, skrývá se za mnohými způsoby chování samců i samic. Dále LYONS (2001) popisuje, že kůň disponuje podmíněnými reflexy, kdy dostáváme od koně odpověď na námi vytvořené podmínky. Také je důležité vědět, že věk, plemeno, pohlaví, linie a zkušenosti neovlivňují podstatu chování koně. Ta je shodná u věch hřebců, klisen a valachů po celém světě. BIRDOVÁ (2004) charakterizuje 3 základní přirozené požadavky koní: 1. Najít potravu, vodu a přístřešek jako ochranu 2. Být členem zdravého stáda přežití a sociální stabilita 3. Úspěšně se množit, aby se zaručila životaschopnost stáda,,když se rozhodneme trénovat koně, musíme vzít v úvahu 3 aspekty: jeho fyzickou, mentální a emocionální úroveň. Náš pokrok ve výcviku je omezen tím aspektem, který se vyvíjí nejpomaleji (LYONS, 2001). Z instinktů, tedy adaptivních změn chování, je pro výcvik důležitý stádový (ten se výcvikem zeslabuje), obranný (rovněž ovlivněn výcvikem), potravní (lze využít k odměně). Je žádoucí zmínit i instinktivní schopnosti koní reagovat na přírodní katastrofy předem a zajímavý je i jejich smysl pro čas (DUŠEK a kol., 2011). 14

15 2.1.6 Smyslové orgány,,dva smysly, čich a sluch, mají koně daleko ostřejší než my, chuť a hmat jsou víceméně stejné a jejich zrak a hlasové schopnosti za lidskými zaostávají (BIRDOVÁ, 2004). Kůň nechápe obsahový význam slova, protože nemá druhou signální soustavu, její činnost je podmíněna spolupůsobením reflexů. Kůň zachytí i zvukové šelesty, které lidské ucho nevnímá, což je umožněno značnou pohyblivostí ušních boltců. Trychtýřovitá stavba ucha koně také napomáhá (DUŠEK a kol., 2011).,,Oko koně je astigmatické, rohovka není segmentem koule, ale je elipsoidní. Kůň vidí i v noci a rozeznává spektrum barev, nerozezná pouze černou od červené (DUŠEK a kol., 2011). Pojmem flémování je označována činnost, při které zejména hřebci zvednou vysoko hlavu, ohrnou horní pysk a začnou větřit. K tomuto projevu slouží vomeronasální (Jacobsonův) orgán, což je sliznice v tenké spojce mezi dutinou nosní a ústní s chuťovými žlázkami (KOLÁŘOVÁ, 2008). Vnímavost dotyků je značná, kůň reaguje i na dosednutí mouchy na kůži. Kůže je sídlem kožních receptorů, citlivost kůže je však na různých částech těla rozdílná, nejcitlivější jsou rohovka očí, pysky, uši a slabiny (DUŠEK a kol., 2011) Submisivita, dominance Koně jsou sociální zvířata žijící přirozeně ve skupinách stádech, kde se střetáváme převážně s lineární formou hierarchického uspořádání. To znamená, že chování submisivních jedinců je do značné míry ovlivněno nejdominantnějším členem stáda (PÍSECKÝ, 2011b). Projevy ústupu nebo submisivity nejsou tak lehce rozpoznatelné jako projevy agresivity. Většinou jde o celkem plynulé a nevýrazné reakce vůči výše postaveným jedincům (PÍSECKÝ, 2011b). Submisivní chování projevuje níže postavený jedinec k výše postavenému. PÍSECKÝ (2011b) popisuje modelovou situaci při střetu více jedinců kolem zdroje 15

16 vody. Níže postavený jedinec pije, zatímco se blíži výše postavený. Ještě před začátkem jakéhokoli stresu submisivnější jedinec uvolní místo, když se dominantnější přiblíží k vodě. Když onen dominantnější dopije, předešlý kůň se zase vrátí a dopije i on. U hříbat a mladých koní je projevem submisivity cvakání zuby. Další projev pozorujeme u březích klisen, které přímo úměrně s vyšším stádiem březosti sestupují v hierarchickém žebříčku, aby se vyvarovaly zbytečným konfliktům a uchránily svůj plod (PÍSECKÝ, 2011b). DURUTTYA (2005) se domnívá, že dominance by neměla být pokládána za individuální nebo motivační atribut, ale za jev na úrovni sociálních vztahů. Podle jeho názoru představuje uplatnění dominance široký rejstřík činností v závislosti na postavení koní, kterých se to bezprostředně týká Agresivita Termín agresivita bývá v moderních učebnicích obecné etologie nahrazován pojmem,,agonistické chování (z řečtiny a znamená,,bojovné chování, jehož cílem je výhradně vítězství ) (DURUTTYA, 2005). MICZEK a KRŠIAK (1979) vyslovili definici,,agonistické chování zahrnuje interakce mezi dvěma nebo více jedinci v konfliktu, je vysoce druhově typické a je výsledkem specifických podmínek, které vedou ke konfliktu. Vnitrodruhová agrese většinou slouží k obraně vlastnictví, obhajuje postavení v hierarchickém žebříčku, vlastní životní prostor a také slouží při ochraně potomků. Projevy agresivity se mohou pohybovat v různých stupních, od nevyprovokovaného útoku až po sebeobranu. Projevy agresivity patří v živočišné říši mezi frekventované životní projevy, resp. výrazové prostředky zvířat. Mezi agresivní projevy koní můžeme zařadit vzájemné štípání, kousání, strkání, kopání apod. (DURUTTYA, 2005). BIRDOVÁ (2004) popisuje 3 výrazy agrese: 1. Šikanování opakované šikanování zvíře silně stresuje, a jestliže na ně ostatní útočí nebo mu zabraňují v přístupu k potravě nebo vodě, může to mít za 16

17 následek jeho smrt. Koně umí být až překvapivě agresivní. Když necháváte společně pouze dvě zvířata, je šikana méně pravděpodobná. 2. Napadání kůň vyráží s nataženým krkem a pokouší se jiného zahnat, je to agresivní pohyb docela jiný než v sebeobraně. Domácí koně bojují jen několik minut, většinou, když jsou zatlačeni do kouta nebo když chtějí ochránit svůj prostor. 3. Kopání kůň vystavuje pouze svou záď, je zde rozhodující načasování útoku.,,kopání předními končetinami není agresivní jednání, nýbrž spíš asertivní varování, jímž člen stáda zdraví nové zvíře (BIRDOVÁ, 2004). Mezidruhová agresivita je daleko intenzivnější a má za cíl ublížit napadenému jedinci. PÍSECKÝ (2011b) uvádí, že jsou případy, kdy se kůň dostane do bezvýchodné situace. V tu chvíli je utlačený jedinec nucený zmobilizovat všecku svou energii na vysvobození a únik do bezpečí. Použije na to všecky dostupné a nevyhnutelné prostředky, ve většině případů není jeho záměrem útočníka zranit anebo zabít. PÍSECKÝ (2011b) je dále přesvědčen, že agrese orientovaná proti člověku se dá považovat za nejčastější příklad mezidruhové agresivity. I přes to, že toto chování je nejčastější, není pro koně nejpřirozenější. Nejčastěji dochází k agresivním útokům koně na člověka v situaci, kdy člověk nepochopí potřebu nebo psychický stav zvířete. Vzhledem k (pro koně nepřirozené) potřebě člověka chovat, trénovat a jezdit na koni jsou tyto konflikty pro ně jediným východiskem, které odráží naši naivitu a potřebu domestikovat zvíře, které nikdy neprahlo po lidské společnosti (PÍSECKÝ, 2011b). 17

18 2.2 Člověk a predátor ve vztahu ke koni,,řeč těla u koní učí hodně o komunikaci mezi lidmi Monty Roberts Predátor a kořist PÍSECKÝ (2011b) se domnívá, že není výjimečné podvolení se člověku ze strany koně. Může jít od jednoduchého uvolnění a relaxace v jeho přítomnosti až po samotný ústup, ale ne útěk. BIRDOVÁ (2004) uvádí, že lidé mají s koňmi dost potíží, i když bychom si mohli myslet, že po letech plemenitby a chovu v zajetí jsou odstraněny. Jejich příčinou je to, že kůň představuje v přírodě kořist. Jeho instinkt v případě nebezpečí, útěk a přechod k obraně je stejně dokonalý, jako byl v minulosti. DUŠEK a kol. (2011) zastává názor, že primitivní plemena koní, která žijí ve volné přírodě mají výraznější instinkty než jejich domestikovaní druhové. Lidé i přes tisíce let zůstávají lovci a koně kořistí. My máme oči postavené dopředu a zorná pole se nám překrývají, to umožní dobrý odhad, jak daleko se nachází kořist (IRWIN, 2009). Člověk vidí vpřed oběma očima najednou, má omezené zorné pole, tak jako ostatní predátoři. Koně mají oči vystupující po stranách hlavy, jejich zorné pole dosahuje až 350. Asi 65 zorného pole sleduje kůň oběma očima. Další úseky sleduje pouze jedno oko. Kůň vidí zvětšeně, zhruba o 50% (ROBERTS, 2005). ROBERTS (2005) upozorňuje, že pohled,,z očí do očí lovené zvíře okamžitě informuje o ohrožení jeho života. Dále uvádí, že obranou člověka je boj, protože je predátorem neboli lovcem. Obranou koně je prvotně útěk, protože je zvířetem loveným. IRWIN (2009) svoje poznatky zhodnotil ve shrnutí, kde píše, že zorný úhel koní jim umožňuje všimnout si potenciálního útočníka a že koně se musí pohybovat, protože jsou kořistí a kořist žije dle jiných pravidel než dravec. Koně mají ve svých genech zakódovaný strach a jejich nejhlubší touhou je být v bezpečí. 18

19 IRWIN (2009) je přesvědčen, že rozdíl mezi kořistí a dravcem má daleko více důvodů, než jen určení pořadí potravního řetězce. Dravci mají předpoklady pro lineární způsob chování a přemýšlení. Zaměřují se na kořisti a postupují přímo k nim. Naproti tomu lovená zvířata přežívají odlišným způsobem a jejich potrava je vcelku dostupná. Musí však být velmi pozorní vůči dravcům. Ke stejnému názoru se přiklání i PÍSECKÝ (2011b) který uvádí, že koně jsou býložravci, kteří byli po tisíce let kořistí různých predátorů. To vysvětluje uložení jejich očí v laterální poloze a je třeba neustále monitorovat své okolí. Je to důležitý fakt pro pochopení přirozených reakcí koní na podněty z okolí. BIRDOVÁ (2004) uvádí, jak se nechovat jako predátor. Je potřeba dělat pravý opak takového vzorce chování, který je vám přirozený. Je třeba použít obrácené psychologie. Tak podnítíme přirozenou koňskou zvědavost. Je třeba také získat respekt a zároveň i důvěru koně. Taktika přístupu a ústupu je účinná pouze, když máme s koněm dobrý vztah Pohled člověka Vztah člověka ke koni je rozebírán po staletí, ale zájem o pocity a vnímání v obráceném pohledu je poměrně mladou disciplínou (BARTOŠOVÁ, 2007b). BARTOŠOVÁ (2007b) uvádí výsledky několika studií, z nichž vyplývá, že lidé často považují svoje koně za členy rodiny a míra důvěrností ke koni je základním ukazatelem přístupu k němu. Další studie odkrývá fakt, že koně lidé řadí spíše na úroveň psů než koček a jiných domácích zvířat. Vztah lidí ke koním je však oproti jiným domácím mazlíčkům méně intimní a koně jsou velmi často drženi jen po určitou dobu jejich života. V dalším ze svých článků BARTOŠOVÁ (2007c) píše, že lidé raději koni odpustí různé nedostatky než nevítané povahové rysy, kam kromě jiného řadíme i temperament, potlačenou individualitu, hrdost a potřebu kontaktu. 19

20 2.2.3 Pohled koně Pokud chceme zkoumat postoj koně k lidem, musíme se ptát přímo a přesně. Nejvhodnějšími metodami je měření tepu a dalších ukazatelů zvýšeného stresu, sledování chování koně, jeho hlasových projevů, měření pohybové aktivity. To vše jak v přítomnosti člověka, tak i bez něj. Je dobré sledovat, zda se kůň v přítomnosti lidí lépe vyrovná se stresory a nepříjemnými procedurami (BARTOŠOVÁ, 2007c). Podle BARTOŠOVÉ (2007c) se autoři několika studií shodují v tom, že vzájemný vztah člověka a koně by měl být dobrý, protože je prospěšný nejen pro spokojený pocit chovatele, ale hlavně pro vlastní užitkovost a spokojenost chovaných zvířat. Zvířata zobecňují své zkušenosti s konkrétními lidmi vůči všem lidem. Ovšem i při těch nejlepších vztazích je na místě pochybnost, zda se zvíře bude chovat k lidem stejně jako k příslušníkům svého rodu a bude jim rozumět (BOIVIN a kol., 2003, in BARTOŠOVÁ, 2007c). Pohled zvířete na člověka se může měnit dle momentální situace a také prolínat, ale obecně známe 5 úhlů pohledu. Zvíře může v člověku vidět predátora, kořist, symbionta, neutrální součást svého okolí bez citových vazeb nebo dokonce i příslušníka svého rodu (BARTOŠOVÁ, 2007c). Na vztah mezi koňmi a lidmi působí řada faktorů, které nemůžeme ovlivnit (osobnost koně, temperament, jeho výchova). Je třeba mít stále na paměti základní vlastnosti, které jsou potřebné k vytvoření přátelského vztahu na obou stranách vlídnost, trpělivost a důslednost, nesmíme zapomenout na respekt a partnerství (BARTOŠOVÁ, 2007c) Chov koní ve stáji a ve volném prostředí Obecné požadavky Požadavky na ustájení koní se velmi odlišují v závislosti na kategorii koní, o které mluvíme. Je velkým rozdílem, jestli se jedná o koně dostihové, sportovní nebo využívané pouze pro volný čas, nebo o koně působící v plemenitbě (GRODL, 2011). 20

21 GRODL (2011) uvádí, že box by měl dosahovat rozměru minimálně 12 metrů čtverečních, jeho pevná část by měla dosahovat výšky cm. Mříže oddělující jednotlivé boxy by měly dosahovat vzdálenosti maximálně 11 cm. DUŠEK a kol. (2011) uvádí minimální plochu na dospělého koně ve volné stáji 7,3 m², pro plemenné a sportovní koně by tato minimální plocha měla dosahovat hodnoty 9 16 m² a u klisen se sajícími hříbaty asi 15 m². Se vzrůstajícím věkem koně roste i minimální potřeba podlahové plochy, hříběti do 1,5 roku postačí prostor o ploše 6 m². BIRDOVÁ (2004) se zmiňuje, že ve Velké Británii je standardně doporučován rozměr boxu 3,6 x 3,6 metru, a to pro všechny kategorie koní. Dle jejího názoru není tento rozměr správný pro tak silné a atletické zvíře a neprospívá to jeho zdraví. Dále uvádí, že zmíněné rozměry boxů jsou odpovídající pouze pro poníka o výšce do 125 cm. Někteří autoři (GRODL, 2011; DUŠEK a kol., 2011) se shodují ve výběru materiálu na podlahu. Lze použít dřevěné špalíky, gumu, udusanou hlínu nebo stájovou dlažbu. Pokud používáme beton nebo jeho modifikace, musíme na něj navrstvit tzv. grunt, který tvoří sláma a piliny. V posledních letech se stává populární speciální stájová dlažba. DUŠEK a kol. (2011) shledává jako nejvhodnější polohu stáje podélnou osu sever jih a nedoporučuje její umístění v údolí vzhledem k stékání vody při deštích. Doporučuje minimální vzdálenost 100 m hnojiště od stáje.,,velikost stáje musí odpovídat počtu v ní umístěných koní (pro 1 koně počítáme 25 m³ vzduchu (DUŠEK a kol., 2011). DUŠEK a kol. (2011) upřesňuje optimální teploty, které by v zimě neměly klesnout pod 6 C a v létě překročit 20 C ve stáji, relativní vlhkost vzduchu musí dosahovat hodnoty maximálně 85%, ta je však již hraniční, ideálně 60 80%. V zimním období je žádoucí rychlost proudění vzduchu 0,25 metru za sekundu, v letním období do 0,5 m/s. Známe 3 základní typy ustájení pro koně boxové, volné na hluboké podestýlce a vazné na stání. Vazné ustájení není z pohledu welfare přípustné, proto se od něj upouští. 21

22 Je zde také velmi nutné sledovat a striktně dodržovat všechny rozměry, ať už délku i šířku stání samotného, tak i šířku chodby, žlabu i celkové stáje. Podle DUŠKA a kol. (2011) není boxové ustájení koní tak hygienické jako vazné, ale i tak se jeví jako pro koně nejlepší. Stěna boxu by měla dosahovat výšky celkově cm, pevná část do výše cm. K boxu lze dobudovat i padok, což je ve své podstatě malý výběh, který je z boxu přístupný. ŠVEHLOVÁ (2008) se domnívá, že padok představuje pro ustájené koně v boxech zlepšení životních podmínek nezávisle na jeho velikosti, ale je nutné si uvědomit, že v žádném případě neslouží jako náhrada za pastvinu. Pozitiva padoku představuje lepší a intenzivnější pohyb koně na čerstvém vzduchu, možnost sledovat okolní ruch, zabránění vzniku nudy a s ní spojených zlozvyků a také možnost kontaktu a doteku s ostatními koňmi, není-li mu to umožněno v boxu. BARTOŠOVÁ a BARTOŠ (2008) upozorňují, že padoky nevyhovují všem koním a mají svá uživatelská specifika. Ovšem jejich používání je vhodné, zejména pokud nedisponujeme větším výběhem pro více koní dohromady nebo dokonce, pokud nemáme možnost koně pustit na pastvinu. Každého koně je třeba s padokem seznámit vhodným způsobem, přičemž by měl být kůň klidný. Je nezbytné, aby byl padok bezpečný, k čemuž doplňuje ŠVEHLOVÁ (2008) splnění několika podmínek. Podmínkou je volba vhodného materiálu hrazení, kde koni nesmí uvíznout končetina, volba vhodného materiálu a úpravy povrchu, přičemž je možné povrchy padoku střídat (písek, beton, štěrk). Padok musí splňovat dostatečné rozměry pro bezpečný pohyb koně. Někteří autoři (ŠVEHLOVÁ, 2008; MOTYGINOVÁ, 2008) se shodují, že je žádoucí umístit do sousedních padoků jedince, kteří spolu mají přátelský vztah. Eliminuje se riziko soubojů či jednostranného napadání. Obě autorky také upozorňují na nezbytnost volného přístupu z boxu do padoku, aby měl kůň možnost výběru místa k pobytu po celý den. Zabráníme tak zběsilému vbíhání do padoku a nezřízenému úprku v něm. 22

23 Ideální výška pro hrazení padoku je cca 150 cm, šířka mezer mezi jednotlivými příčkami by se měla pohybovat kolem 50 cm šířky. Minimální velikost padoku je pro jednoho koně 4 x 4 metry. Šířka dveří mezi padokem a boxem je 120 cm v závislosti na velikosti koně (ONDRA in MOTYGINOVÁ, 2008). Jako nejvhodnější ustájení pro koně i z provozního hlediska, ale zároveň nejméně vhodné ustájení z pohledu hygieny se DUŠKOVI a kol. (2011) jeví ustájení volné. Většinou jsou takto ustájena jen hříbata s matkami. Takový typ ustájení koní může mít negativní vliv na kopyta, znečišťuje se vzduch stáje škodlivými zplodinami a procesy v podestýlce mohou zvyšovat teplotu ve stáji, protože moč se vsakuje do podestýlky a spolu s hnojem se zde rozkládá. U ustájení s hlubokou podestýlkou se hnůj vyváží pouze jednou za několik měsíců (obvykle 2-3 měsíce). Vazný typ ustájení se využívá zejména pro tažné koně. Na obou stranách manipulační chodby se nachází stání pro koně v délce cm a o šířce cm. Je nutné, aby od sebe byla jednotlivá stání oddělena, i když jsou zde koně fixováni dvěma vazáky na koncích s dřevěnými koulemi. Ve stání se nachází žlab či napáječka a síť na seno, ke kterým stojí koně uvázáni hlavou, záď směřuje k chodbě. Materiál ke stavbě stání je různorodý, používá se beton, cihly i stájové dlaždice (MISAŘ a JISKROVÁ, 2001) Welfare ustájení Z hlediska welfare je zakázáno používat vazný způsob ustájení na ekofarmách. I ostatní chovatelé ustupují od vazných stájí, používají spíše boxový způsob ustájení nebo pastevní chov. BARTOŠOVÁ (2007d) uvádí, že pojem welfare je nejčastěji překládán jako,,životní pohoda zvířat a popisuje pět svobod, z nichž koncept vychází: 1. Svoboda od žízně, hladu a podvýživy 2. Svoboda od nepohodlí, tj. vytvoření vyhovujícího prostředí s ohledem na potřeby daného živočišného druhu 3. Svoboda od nemoci, bolesti a zranění, odpovídající poskytnutí péče i prevence 23

24 4. Svoboda projevu chování vlastnímu určitému druhu zvířat, zabezpečení vhodného prostředí k životu 5. Svoboda od úzkosti a strachu, je třeba zamezit nudě i psychickým potížím zvířat Všechny typy svobod na sebe navazují a mají jisté souvislosti. BARTOŠOVÁ (2007d) poukazuje na indikátory welfare, které mohou být i měřitelné a prokazatelně hodnotí životní úroveň a pohodu koní. Za negativní známky životní pohody můžeme označit špatnou fyzickou i psychickou kondici, zejména přehnanou submitivitu i agresivitu, apatii, projevy neklidu a stereotypní chování projevující se zlozvyky. Mezi pozitivní aspekty řadíme dobrou fyzickou i psychickou kondici, přiměřené živý temperament se zájmem o okolí, hravé chování hříbat atd. Délka odpočinku vestoje by mohla představovat již zmíněnou měřitelnou veličinu. DUŠEK a kol. (2011) uvádí, že,,zásady ochrany koní, schválené ÚKOZ - Ústřední komisí pro ochranu zvířat Mze v souladu se Zákonem na ochranu zvířat proti týrání 246/92 Sb. Jsou obsaženy v Pravidlech České jezdecké federace, Dostihových řádech Jockey Clubu ČR a České klusácké asociace, v Pravidlech pro rodeové ježdění Westerns International a řádu ochrany koní ASCHK. NAVRÁTIL (2010) ve svém článku upozorňuje, že v přímém rozporu s welfare zásadami je nepoužívání podestýlky, protože si kůň není schopen dostatečně odpočinout. Někteří jedinci si dokonce bez podestýlky vůbec nelehají. Podle KUBALOVÉ (2007) je v pravidlech welfare uvedeno, že musí být stále k dispozici potrava, ne pouze dávkovaně. Není však uvedeno, zda se musí potrava nacházet pouze na jednom místě. Rozmístěním potravy a zdroje napájení evokujeme koně k většímu pohybu. 2.4 Vhodné typy ustájení Nejpřirozenější prostředí,,to, co je důležité pro lidi, není nezbytně důležité pro koně (BIRDOVÁ, 2004). BARTOŠOVÁ a BARTOŠ (2008) jsou přesvědčeni, že chovatelé koní by měli provádět činnost na základě respektu základních životních potřeb koní, ale tradiční 24

25 způsob chovu vyhovuje spíše lidem (jezdcům, majitelům) nežli koním samotným. Dále uvádí, že není téměř možné vytvořit v chovech podmínky shodně s těmi ve volné přírodě, ale lze je alespoň částečně napodobit.,,koně jsou evolučně připraveni na celodenní pobyt v prostoru, ve společnosti dalších koní. Těžce se vyrovnávají s jiným typem chovu, který bývá důvodem trvalého stresu (BARTOŠOVÁ a BARTOŠ, 2008). Pro koně je nezbytností dostatečný pohyb, protože posiluje kosti, svaly, šlachy a vazy. Proto je nejvhodnější dlouhodobý pobyt koně na pastvině s velkou rozlohou, což má několik důvodů. Nejpřirozenějším zdrojem výživy pro koně je pastevní porost. Dlouhodobý pobyt na pastvině zvyšuje imunitu a odolnost zvířete, zvláště rozmanité počasí (MISAŘ a JISKROVÁ, 2001). DURUTTYA (2005) souhlasně uvádí, že nejlevnějším a zároveň i nejefektivnějším způsobem chovu koní je pasení. Volný pobyt koní na pastvě umožní žádoucí vývoj respiračního i kardiovaskulárního systému, stejně tak i dobrý vývoj pohybového ústrojí. BIRDOVÁ (2004) zastává názor, že přestože koně nejlépe prospívají venku, lidé je chovají po celá staletí ve stájích, což je špatně. Stáj by neměla být považována za přirozený domov koně a její používání by mělo být pouze občasné, například těsně před závody jako prevence zranění, při rekonvalescenci apod. Je třeba si uvědomit, že pobytu ve stáji by kůň nedal nikdy přednost před pobytem venku, na pastvě. Pokud zvíře čeká před dveřmi stáje a jde dovnitř s radostí, je to proto, že má pobyt uvnitř spojený s příjmem potravy, nejčastěji s jadrnými krmivy, které na pastvě nemá k dispozici Rozměry, oplocení Minimální potřeba plochy je v hřebčínech na jednoho koně plemene Anglického plnokrevníka 1 ha. U ostatních plemen koní nebývá plocha tak velká. V případě menší výměry pastvin je nutné zejména v období odchovu více organizovat pohyb koní (MISAŘ a JISKROVÁ, 2001). BIRDOVÁ (2004) uvažuje, že pastvina musí být dostatečně velká, musí tvarově vyhovovat požadavkům zvířete. Uvádí fakt, že divoký kůň ve volné přírodě ujde denně při pasení až třicet dva kilometrů. 25

26 DUŠEK a kol. (2011) uvádí počet odstávčat na jeden hektar 6 kusů. Při stavu 18 hříbat do věku jednoho roku potřebujeme 3 ha pastviny, pro 32 hříbat starších než jeden rok musíme zabezpečit pastvinu o výměře 10,6 ha. K oplocení pastvin lze využít přírodních zdrojů (živé ploty, potoky), místních zdrojů (kamenné zdi) i umělých zdrojů (kovové sloupy, dřevěné kůly). Výška dřevěných kůlů se pohybuje mezi cm nad zemí, na ně upevníme 3 4 břevna (MISAŘ a JISKROVÁ, 2001). BIRDOVÁ (2004) upozorňuje, že bychom neměli používat ostnatý drát z důvodu hrozby tržných i jiných poranění. Je třeba kontrolovat pravidelně stav oplocení i pastviny, aby tu nebyly dráty, zlomené sloupky apod. HERMSEN (2001) popisuje další typy přírodního hrazení. Posloužit mohou třeba kmeny stromů. Na umělé ohrady lze použít velké množství materiálu, ale nejčastěji to bývá dřevo, železné výrobky nebo drátěná oka. V poslední době se velmi oblíbeným stává elektrický ohradník. Mezi jeho výhody patří snadná manipulace a mobilita, velká efektivita. Nevýhodou je však nebezpečnost při bouřkách. DUŠEK a kol. (2011) poukazuje na důležitost při umístění vchodu na pastvinu, protože při odchodu může dojít k tísnění zvířat a následnému zranění.,,vchod do pastviny je v rohu oplůtku přiléhajícího k průhonové cestě. Šířka průhonové cesty by měla být nejméně 6 8 metrů. DUŠEK a kol. (2011) preferuje používání elektrických pásek před elektrickým drátem, ale jako nejčastější způsob oplocování pastvin uvádí dřevěné hrazení. 1,80 2,0 metry vysoké sloupy zapustíme do hloubky 60 cm. Vzdálenost mezi jednotlivými sloupky by se měla pohybovat kolem 4 metrů. Zevnitř na sloupy připevníme tyčovinu ve výšce cca jednoho metru. Připevňujeme li tyčovinu ve dvou řadách, dodržujeme výšku 70 a 140 cm Příjem pastevního porostu,,koně mají potřebu žvýkat a trávy mohou přijmout až 8 % své tělesné hmotnosti. Průměrně koně přijímají potravu 16 hodin denně za rychlosti 3 kg trávy za hodinu, z čehož vyplývá, že denně kůň přijme cca 48 kg vlákniny (BIRDOVÁ, 2004). 26

27 DURUTTYA (2005) shodně uvádí, že dominantním životním projevem koní je právě pastevní potravní projev. Pokud koně na pastvině přikrmujeme, je třeba respektovat jeho osobní prostor. Všeobecně platí, že při krmení se osobní prostor zvětšuje do vzdálenosti 5 6 metrů. V případě dvou stád, která se krmí ze stejného zdroje, bývá vzdálenost metrů (BASKIN, 1976, in PÍSECKÝ, 2011c). Doporučuje se proto podávat krmné dávky v minimálně pětimetrových rozestupech, anebo individuálně do boxů. Tak se zabrání zbytečným konfliktům (PÍSECKÝ, 2011c). Podle HROUZE (2000) stráví koně pasením 12 hodin denně. Je třeba koni dopřát dostatečně dlouhou dobu pro příjem krmiva. Hříbata a mladí koně potřebují delší dobu pro pasení i žvýkání potravy než dospělí koně, protože postrádají potřebnou zručnost a cit. Také jejich zuby nejsou plně vyvinuté. Totéž platí i pro délku příjímání jadrných krmiv. HROUZ (2000) dále uvádí, že na rychlosti spásání se podílí hlavně kvalita porostu. Obecně ale koně žvýkají dlouhou dobu, čímž se snižuje riziko pozření nebezpečných předmětů. Podle DURUTTYI (2005) přijme kůň během 24 hodin množství potravy odpovídající 2,5% jeho tělesné hmotnosti. Ralston předpokládá, že za jeden den kůň přijme krmivo v podílu 2 3% jeho tělesné hmotnosti a příjem vyšší než 3,5 % přisuzuje jen podvyživeným a vyčerpaným zvířatům (DURUTTYA, 2005). 2.5 Zlozvyky koní Přenos BARTOŠOVÁ (2007a) nepochybuje, že na utvářející se chování hříběte má zásadní vliv jeho matka a další sociální partneři ve stádě. Chovatelé koní se obvykle domnívají, že projevy stereotypního chování (stájové zlozvyky) od sebe jedinci mohou odkoukat, přestože doposud není toto tvrzení 27

28 podloženo žádným důkazem. Proto jsou často koně s těmito problémy izolováni od ostatních, což nadále zhoršuje jejich stav (BARTOŠOVÁ, 2007a). Redukovat stereotypní chování je možné pomocí stájového partnera, který má na postiženého jedince pozitivní vliv a dokáže vytvořit vhodné sociální prostředí (COOPER a kol., in BARTOŠOVÁ, 2007a) Problémy se stravovacími návyky S příjmem potravy je spojeno také mnoho problémů, které nemají veterinární charakter, i když mohou vést k zdravotním potížím. Tyto problémy můžeme buď zcela eliminovat, nebo alespoň zčásti napravit (KELLEY, 2002). 28

29 Obr. 1 Tabulka se seznamem problémů, příčin a léčbou (KELLEY, 2002) 29

30 2.5.3 Vznik a charakteristika zlozvyků DUŠEK a kol. (2011) uvádí, že za zlozvyk je považován abnormální projev chování, který se stále opakuje. Nemá souvislost s krmením a technologií ošetřování, vzniká z hravosti nebo nudy, ale může to být i symptom určité choroby. Zlozvyk sám o sobě však není nemocí, ale jeho dlouhodobý výskyt může kromě snížené užitkovosti vést i ke zdravotním potížím. KELLEY (2002) se domnívá, že až 10% koní trpí nějakým zlozvykem, který je zapříčiněn nesprávným zacházením a následnou stresovou situací. Zlozvyk může být projev chování pouze znepříjemňující práci s koněm, ale může také ohrožovat zvíře na životě. Většinu zlozvyků nelze měnit ani odstranit. BIRDOVÁ (2004) přisuzuje vznik zlozvyků zejména nudě, protože koně jsou často po dlouhou dobu zavřeni ve stáji, v nejhorším případě jsou na malém prostoru a odděleni od ostatních jedinců. Takoví koně překypují energií a utlumeným vzrušením. Zlozvyk potom vzniká jako odpověď na snahu stimulovat uvolnění endorfinů. Autorka se také domnívá, že projevy zlozvyků vedou k depresi a stresu. PÍSECKÝ (2011a) zastává názor, že ke vzniku různých forem abnormálního chování dochází hlavně z důvodu odpírání neomezené svobody koním prostřednictvím chování v zajetí. Žádná z forem ustájení neodpovídá přirozeným potřebám koní. DURUTTYA (2005) diferencuje chování koní na přirozené a problémové, jinak zvané stereotypní.,,stereotypie je definována jako stále se opakující jednotvárný sled motorických projevů pohybového ústrojí nebo svalstva hlavy a krku. Většinou počíná jako odreagování nebo napodobování jiného koně. Některé studie ukazují, že koně mají genetické predispozice ke vzniku stereotypie, jiné zase, že vzniká neuspokojenou touhou jedince po partnerovi. Další možností vzniku může být ruch před podáním krmiva nebo chybným přístupem člověka k tréninku koně, který snižuje jeho hodnotu. Obecně je možné si pod pojmem zlozvyky představit nežádoucí vlastnosti, které vedou ke snižování užitkovosti (DURUTTYA, 2005). NĚMEČKOVÁ (2010) ve svém článku hledá chybu především u lidí a v nevhodném ustájení, kdy kůň hledá cestu se zbavit stresu, samoty nebo nudy. Časem 30

31 zvíře najde zalíbení v provádění činnosti, která jej nepohodlí zbaví. Vzniká tak problémové chování vedoucí ke stereotypnímu chování. LINKOVÁ (2004) považuje zlozvyky za psychické poruchy, které se s věkem stupňují a ve většině případů je nelze odstranit. KELLEY (2002) předvídá vznik zlozvyků u koní osamělých a znuděných dlouhým pobytem ve stáji, což může znamenat u závodních koní i 23 hodin denně Výčet nejrozšířenějších zlozvyků Mnozí autoři (DUŠEK a kol., 2011; LINKOVÁ, 2004; DURUTTYA, 2005) považují za nejrozšířenější zlozvyky koní klkání a tkalcování (hodinaření). Zatímco DUŠEK a kol. (2011) zmiňuje dále vzpurnost, zlostnost, plachost a další zlozvyky a nectnosti koní, DURUTTYA (2005) poukazuje na hrabání, pohazování hlavou, automutilaci (sebepoškozování), manéžový pohyb a zrážlivost. Důležité je věnovat pozornost i otupělosti a spavosti, přestože to jsou již formy psychické deprese. BIRDOVÁ (2004) kromě tkalcování zmiňuje i ohryzávání dřeva, monotónní chození v boxu a agresivní chování zaměřené vůči lidem. KELLEY (2002) rozděluje stájové zlozvyky na méně a více závažné. Zatímco malé zlozvyky jsou v podstatě neškodné (kálení a močení do zařízení k napájení a krmení, masturbace, drbání ocasu, kopání do země či stěn ), vážnější zlozvyky mohou vést ke zdravotním problémům. Podle autora mohou koně vykonávat jakoukoli nežádoucí činnost, aby se zabavili. Může to být obcházení boxu v kruzích, vzpínání v boxu za účelem zahlédnutí koní mimo stáj nebo již zmiňované klkání a tkalcování. Někteří jedinci se dokonce mohou stát zlými vůči lidem. 31

32 Obr. 2 Tabulka běžných zlozvyků (KELLEY, 2002) Klkání V současné době jsou po celém světě asi 4% klkajících koní (PÍSECKÝ, 2011a). Dle PÍSECKÉHO (2011a) není možné určit přesnou příčinu, ale může souviset s onemocněním trávicího traktu nebo prostředím, kde se kůň dlouhodobě nachází, protože až 22% koní boxově ustájených projevuje toto chování. Dále autor uvádí, že se klkání nejčastěji vyskytuje u hřebců, valachů a aktivně sportujících koní, což si vysvětluje největší izolací právě těchto skupin koní. Zatím nebylo dokázané, že koně mohou toto chování od sebe vzájemně přebírat, ale je možné, že od koně v hierarchii výše postaveného by mohl kůň níže postavený toto převzít. Předpokládá se, že klkání u koně potlačuje stres a úzkost. LINKOVÁ (2004) popisuje průběh klkání tak, že se kůň zakousne do žlabu nebo vrat a začne prohánět vzduch přes jícen do žaludku, což vydává typický zvuk. KELLEY (2002) se domnívá, že kůň může mít pro klkání genetický základ a hříbě se tento zlozvyk naučí od matky. Poukazuje však na zdravotní problémy poškození 32

33 předmětů, o které se kůň opře, zvětšení krčních svalů, opotřebovávání zubů a snižování hmotnosti koně. Také zde existuje riziko většího výskytu koliky, což potvrzuje i LINKOVÁ (2004), protože do žaludku naplněného vzduchem se vejde menší množství krmiva a může to být i bolestivé.,,kůň vtáhne hrtan dlouhými svaly krku zpět a za slyšitelného klkavého šelestu nasává vzduch do násilně otevřené přední části jícnu (DUŠEK a kol., 2011). PÍSECKÝ (2011a) popisuje 2 způsoby realizace klkání. Častější je klkání s oporou, kdy se kůň řezáky zakousne o jakoukoli horizontální plochu, natáhne krk do téměř vodorovné polohy, hrtan se otevře a kůň nasaje vzduch. Až se krk vrátí do normální polohy, vzduch vyjde ven. V případě klkání bez opory kůň skloní hlavu k plecím, následně ji prudkým švihem zvedne a potom zafixuje zpět do vodorovné polohy. Při tomto pohybu je stav hltanové části shodný jako při klkání s oporou. Nejvhodnější pomůckou pro omezení tohoto zlozvyku se zdají být klkací řemeny (dle DUŠKA a kol. 2011, LINKOVÉ 2004, PÍSECKÉHO 2011a, KELLEYE 2002), ale více autorů (LINKOVÁ 2004, PÍSECKÝ 2011a) se shodují, že tyto řemeny mohou fyzicky poškodit kůži na krku, zabránit koni v příjmu krmiva, způsobit otoky apod. KELLEY (2002) zmiňuje 2 chirurgické postupy k zabránění koni uskutečnit klkání. Rychlejší z hlediska provedení i léčby (provádí se pouze lokálním umrtvením) je odstranění na obou stranách krku 2-4 cm spinálního přídatného nervu. Riziko pokřivení krku je zde minimální a z 70% koní bylo 50% vyléčeno, u 20% bylo klkání zmírněno. Úspěšnost tohoto zákroku uvádí shodně i PÍSECKÝ (2011a), a to 70 80%. Nazývá jej tzv. Forssellovou technikou, při které se odstraní svaly umožňující provést klkání a přetnou se související nervy. Druhým chirurgickým postupem je trojitá myektomie, která je prováděna při celkové narkóze. Úspěšnost je velmi obdobná jako u prvního zákroku, ale doba léčby je delší a často může zdeformovat krk koně. Při tomto zákroku jsou odstraněny úseky šesti svalů a přetnou se nervy (KELLEY, 2002). 33

34 Obr. 3 Kůň klká i s řemenem, opotřebování zubů (BIRDOVÁ, 2004) 34

35 2.5.6 Tkalcování (hodinaření) DUŠEK a kol. (2011) je přesvědčen, že se tento zlozvyk u některých koní může projevit pouze při změně prostředí anebo jiném vzrušení, ale LINKOVÁ (2004) toto chování jasně přisuzuje nudě, kdy kůň nemá práci ani nic k pozření.,,kůň má rozkročené přední nohy a stereotypně přešlapuje na místě z jedné končetiny na druhou a kývá se i s hlavou (DUŠEK a kol., 2011). Obr. 4 Nákres provedení tkalcování (BIRDOVÁ, 2004) Podle LINKOVÉ (2004) může kůň při této činnosti provádět různé pohyby, jak ze strany na stranu, tak i zepředu dozadu. Může přitom kroužit hlavou nebo dokonce celým tělem. DURUTTYA (2005) vidí příčinu tkalcování v nedostatku pohybu, typu ustájení a v denním režimu koně. Upozorňuje, že někteří koně dokážou při typickém pohybu manipulovat s vybavením stáje a zmíněný pohyb také často doprovází kývavým 35

36 pohybem ohonu. To může být příčinou odírání nejen ohonu samotného, ale i jiných částí těla (srsti na krku a hlavě). Závažným problémem tkalcování je nedostatečný odpočinek koně, protože ten je neustále v pohybu. Kůň také nerovnoměrně zatěžuje končetiny, takže dlouhodobě se končetiny předčasně opotřebovávají (LINKOVÁ, 2004). Souhlasí i DURUTTYA (2005) a dále uvádí poškození zdraví (šlach, vazů a kloubů), poškození kopyt, sníženou výkonnost koní a nepravidelné základní chody jako důsledek tohoto zlozvyku Prevence vzniku zlozvyků a jejich řešení PÍSECKÝ (2011a) doporučuje řešit klkání odstraněním všech předmětů, do kterých by se kůň mohl zapřít zuby, použití elektrických ohradníků místo dřevěných ohrad, zdvojnásobení intervalu podávání krmení při zachování stejného objemu krmení. Je vhodné koně opakovaně tělesně zatěžovat. Účinným se jeví také natírání ploch, o které se může kůň zuby opírat, dehtem (TLUČHOŘ a NAVRÁTIL, 1991, in PÍSECKÝ, 2011a). BIRDOVÁ (2004) radí natřít ohryzávaná místa pastou z hořčičného prášku a octa, protože pálí. Při nápravě tkalcování uvádí DUŠEK a kol. (2011) dodržovat vhodné podmínky ustájení a umožnit koni volný kontakt s okolím a také dostatečný pohyb. Shodně uvádí i DURUTTYA (2005) nutnost umístění koně do jeho přirozeného prostředí, tj. v podmínkách ustájení na pastvu a upozorňuje na nutnost umožnění přístupu koni k sociálním kontaktům. DURUTTYA (2005) je přesvědčen, že je eliminace tkalcování velice obtížná až nemožná, ale uvádí několik možných léčebných metod. Základními metodami mohou být různé typy omezení pohybu, např. spoutání hrudních končetin nebo připoutání závaží ze dřeva na ohlávku, které ale nemusí být příliš účinné. Fixace neumožní koni končetiny rozkročit a pohyb závaží není v souladu s pohybem tkalcujícího koně, což 36

37 znamená, že obě metody zabrání koní v provedení zlozvyku. Za přínosnější považuje autor změnu tělesných aktivit koně, eliminaci nudy a izolace koně. DUŠEK a kol. (2011) se domnívá, že mnoha zlozvykům lze koně odnaučit nebo jim předejít, zejména u mladých koní. Je nutné šetrné a mírné zacházení se zvířetem, jemuž je třeba dopřát optimální míru pohybu. Podle NĚMEČKOVÉ (2010) lze profesionálním a vhodným přístupem ke koni předcházet projevům problematického chování. Pokud se však toto chování projeví, je vždy třeba hledat jeho příčinu nebo důvod a řádně je řešit. Je nezbytné si uvědomovat, že se koně učí prostřednictvím prožitých zkušeností. BIRDOVÁ (2004) radí, aby byl koním kromě krmiva poskytnut i prostor pro výhled na ostatní koně. Pozornost koně může pomoci udržet také puštěné rádio a různé hračky v boxu. Ty bohužel bývají drahé a omezeně dostupné, proto autorka navrhuje lepší varianty můžeme např. mrkev skrýt do podestýlky nebo ji zavěsit na trámy, poskytnout koni něco ke žvýkání či olupování. BIRDOVÁ (2004) dále shrnuje 7 nejdůležitějších kroků k udržení psychické pohody koně a odstranění nudy: 1. Umožnit výhled koňskou mysl stimuluje pohyb v jeho zorném poli 2. Umožnit kontakt s ostatními koňmi nejen vizuální, ale i dotykový 3. Poskytnout dostatek krmení raději častěji po menších dávkách 4. Zajistit práci stimulace k získání krmiva 5. Zajistit zábavu různé typy hraček nebo jiné zvíře ve stáji (např. kočka) 6. Zajistit pohodlí vhodné stlaní pro možnost lehání a válení se, pohyb na pastvě 7. Vytvořit příjemnou atmosféru potichu zapnuté rádio po omezenou dobu Pro udržení fyzického i psychického stavu koně je nezbytné mu poskytnout co největší prostor s možností pobytu ve stádě nebo alespoň s dalším jedincem. Koně je dobré mentálně, emocionálně i fyzicky stimulovat a všímat si jeho vnitřní harmonie (BIRDOVÁ, 2004). KELLEY (2002) uvádí, že velmi často používanou metodou pro rozptýlení koně je pořízení společníka. Nemusí to však fungovat stoprocentně. Nejideálnějším společníkem je druhý kůň, to ale často není možné realizovat. Proto se osvědčila spíše 37

38 menší zvířata, např. krocan, kachna, slepice, miniaturní osel, ovce apod. Za nejběžnějšího společníka pro koně autor označuje kozu a nejméně vhodná se jeví kočka, protože se příliš toulá. Dokonce je možné využít i psa, ač se to zdá z pohledu koňské přirozenosti velmi nesmyslné. Chov ovcí společně s koňmi doporučuje i HERMSEN (2001), protože ovce spasou zbytky, které koním nechutnají a také mají schopnost ve svém žaludku ničit koním nebezpečné parazity. 3 NÁVRH METODIKY SLEDOVÁNÍ ZLOZVYKŮ KONÍ VE VZTAHU K CHOVATELSKÉMU PROSTŘEDÍ Při zpracování předložené bakalářské práce jsem se rozhodla pokračovat diplomovou prací zaměřenou na sledování stereotypního chování koní a s ním spojenými zlozvyky v různých typech ustájení. Podklady pro tuto práci budou tvořit vlastní záznamy a výsledky výzkumů. Výzkum bude probíhat po dobu jednoho roku na modelu minimálně 80 koní. Cílovou skupinou se stanou lidé vlastnící jednoho i více koní ustájených buď doma, nebo v nájemní stáji a také chovatelé koní vlastnící stáj s ustájenými koňmi jiných majitelů. Klíčovým bodem výzkumu bude sestavení dotazníku tak, aby bylo možné jej statisticky zpracovat. Vlastní pozorování bude prováděno u vybraných koní projevujících některý ze zlozvyků. U vybraných koní bude uveden věk, pohlaví, plemeno, délka pobytu v nynějším ustájení a základní povahové vlastnosti těchto koní. Při posuzování výsledků budou brány v úvahu i mikroklimatické poměry ve stáji nebo pobyt koně na pastvině. Ty také mají vliv na chování koně. Cílem práce bude určit, jaký vliv má ustájení na projev zlozvyků a jakými způsoby je možné dané zlozvyky sledovat. Dále bude analyzovat co nejvíce případů stereotypního chování a možnou souvislost s věkem, pohlavím, plemenem či délkou pobytu ve stávajícím typu ustájení. 38