Skialpinismus a možnosti jeho legalizace v Krkonošském národním parku

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra atletiky, plavání a sportů v přírodě Skialpinismus a možnosti jeho legalizace v Krkonošském národním parku Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: PaedDr. Jan Ondráček, Ph.D. Vypracovala: Pavla Kouřilová 3. roč. TVS Brno,

2 Prohlašuji, že jsem pracovala samostatně a za použití uvedené literatury. Souhlasím, aby práce byla uveřejněna v knihovně FSpS MU v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně, dne Pavla Kouřilová 2

3 Děkuji PaedDr. Janu Ondráčkovi, Ph.D. za odborné vedení bakalářské práce. 3

4 Obsah Úvod Skialpinismus Charakteristika skialpinismu Vybavení pro skialpinismus Bezpečnostní vybavení Historický vývoj Současný stav skialpinismu a ochrana přírody v Alpách Možnosti legalizace skialpinismu v KRNAPu Současný stav skialpinismu a ochrana přírody v ČR Články návštěvního řádu KRNAPu týkající se problematiky a zákazu skialpinismu Překážky a zohledněné faktory proti povolení skialpinismu Návrh regulovatelného povolení skialpinismu Ukázka regulovatelného povolení skialpinismu na příkladech vybraných lokalit Zhodnocení a úvaha nad možnými variantami vedoucími k regulovatelnému povolení skialpinismu.35 Závěr.37 Seznam použité literatury Resumé 4

5 Úvod V současné době zažívá skialpinismus velký rozmach. Stále více lidí objevuje kouzlo zimních hor na lyžích mimo upravené sjezdovky a běžecké stopy. Skialpinismus se řadí mezi zimní adrenalinové sporty. Hlavní skialpové trasy, často spojené s výstupem na vrchol hor, najdeme v rakouských Alpách, některé túry dokonce vedou i přes ledovce. Skialpinismus má hlavní sezónu v březnu a dubnu. Toto téma jsem si vybrala ze zájmu o skialpinismus, který jsem měla možnost vyzkoušet v rámci volitelného kurzu Skialpinismus ve Vysokých Tatrách, a poté ještě během mého lektorování na kurzu Zimní survival, kde jsme se pohybovali na skialpových lyžích po Jeseníkách. Několikrát jsem navštívila Krkonoše a přišla do styku s lidmi, kteří se touto otázkou zabývali ať již ze zájmu, či z pouhého nadšení pro pohyb na lyžích zimní krajinou. Zvolila jsem si teoretickou práci zaměřenou na skialpinismus a jeho legalizaci v Krkonošském národním parku. Cílem práce bude provést literární rešerši týkající se obecné charakteristiky skialpinismu, jeho historie, ochrany přírody v České republice, uvést důvody zakazující skialpinismus v KRNAPu, resp. ve volném terénu mimo značené turistické cesty. Dále pak představit možné návrhy regulovatelného povolení tohoto sportu v národním parku. V první kapitole se zaměříme na charakteristiku skialpinismu, jeho základní vybavení, i na bezpečnostní a doplňující vybavení. Seznámíme se s historií skialpinismu a s jeho současným stavem v Alpách vzhledem k ochraně přírody. V poslední kapitole se zastavíme u současného stavu skialpinismu v ČR, ochrany přírody, návštěvního řádu KRNAPu věnujícímu se zákazu skialpinismu v národním parku a překážkám bránícím jeho povolení. Navrhneme a představíme různé možnosti regulovatelného povolení skialpinismu ve vybraných lokalitách. V závěru zhodnotíme a provedeme úvahu nad možnými variantami vedoucími k regulovatelnému povolení skialpinismu. 5

6 1. Skialpinismus V první kapitole se zaměříme na charakteristiku skialpinismu, jeho základní vybavení, i na bezpečnostní a doplňující vybavení. Seznámíme se s historií skialpinismu a s jeho současným stavem v Alpách vzhledem k ochraně přírody. 1.1 Charakteristika skialpinismu Název skialpinismus se dnes používá pro označení výstupu s lyžemi a následného sjezdu na lyžích v neupraveném terénu zasněžených hor. (Winter, 2002) Skialpinismus v nejširším pojetí zahrnuje veškeré horolezecké aktivity v horách, při nichž se využívají lyže. (Frank, Kublák a kol., 2007) Je zřejmé, že většina neprovádí žádný alpinismus (horolezectví) na lyžích, jedná se spíše o spojení vysokohorské turistiky s lyžováním. Jako příhodnější se nabízí termín používaný v angličtině (Skitouring), v němčině (Skitouren), který se dá přeložit jako túry na lyžích. (Neuman, Brtník, 2008) Z výše uvedeného můžeme odvodit charakteristiku skialpinismu pro krkonošské resp. české podmínky. Krkonošská krajina není předurčena ke skialpinismu s využitím horolezeckého materiálu a náročnými horolezeckými výstupy. Pro popis disciplíny můžeme použít třetí odstavec věnovaný skitouringu. Vycházíme-li z definice skitouringu, jedná se o výstupy po značených cestách, nebo ve volném terénu ve vybraných lokalitách, kde by byla tato činnost regulovaně povolena a následné sjezdy, popř. přechod pohoří a kombinace uvedeného vždy ve schválených lokalitách. K pohybu se využívá vybavení zahrnující lyže se skialpovým vázáním, stoupací pásy, skialpové boty a teleskopické hole. Lze použít jakékoli sjezdové lyže, ale vhodnější jsou speciální skialpové nebo freeridové lyže. Podmínkou však je vázání, na kterém je možnost odepnout patu a tím je umožněna chůze do kopce s pomocí stoupacích pásů. 6

7 Stoupací pásy přilepené na skluznici umožňují díky svým vlastnostem při výstupu skluz vpřed, ale zároveň zabraňují podklouznutí lyže při pohybu do kopce. Boty jsou charakteristické konstrukcí umožňující pohodlnější chůzi při zachování odpovídajících vlastností pro sjezd. Na první pohled se dají od sjezdových bot rozeznat vibramovou podrážkou a zpravidla přepínáním pro chůzi a sjezd. Vhodné jsou teleskopické hole s možností regulace délky podle výšky postavy, náročnosti terénu a povahy pohybu. Záleží i na faktu, zda jde o stoupání či sjezd. Další nezbytnou výbavou je lopata, lavinová sonda, lavinový vyhledávač a další bezpečnostní prvky využívané k pohybu po zimních horách. 1.2 Vybavení pro skialpinismus Lyže Vesměs lze použít jakékoli sjezdové lyže. Pro rozdílné podmínky panující při pohybu ve volném terénu oproti upraveným sjezdovkám jsou vhodnější lyže přímo určené pro jízdu mimo upravené tratě. Můžeme je rozdělit do několika kategorií. Jednu velkou skupinou představují lyže skialpové, které se dále dělí na závodní a skitouringové. Druhou skupinu tvoří lyže freeridové. Konstrukce závodní lyže se podřizuje co nejnižší hmotnosti se zachováním přijatelných vlastností pro sjezd. U lyže skitouringové se již neklade takový důraz na váhu lyže, ale spíš na optimální vlastnosti při výstupu i sjezdu. Tvoří nejširší skupinu lyží na trhu. Freeridové lyže slouží zejména ke sjezdu v náročných podmínkách a v hlubokém sněhu, a tak výrobci musí přizpůsobit těmto okolnostem i konstrukci lyží. Vyznačují se větší šířkou a tuhostí k udržení optimálních vlastností při sjezdu. Nevýhodou těchto lyží je jejich větší hmotnost, která se nehodí do prostředí, kde převažují dlouhé přechody a výstupy nad sjezdy. 7

8 Vázání Od sjezdového vázání se toto liší zejména možností přepnutí na chůzi. Zpravidla jednoduchým pohybem lze uvolnit podle konstrukce patu celého vázání (Fritschi Diamir, Silvretta ), či pouze patu boty (Dynafit TLT). Dnes se již většina vázání osazuje bezpečnostními brzdičkami. Pro stoupání v exponovaných a ledovatých svazích se může doplnit o stoupací železa (haršajsny). Při výstupu strmějším terénem se používá polohovatelné podpěry paty, čímž dosáhneme pohodlnější polohy (úhlu) boty vůči lyži. V současné době se ustálily dvě konstrukční řešení. Jedno vychází z klasického sjezdového vázání, kde je bota upnuta ve špičce a patě, které tvoří jeden celek a při stoupání se celé otáčí okolo čepu před, pod nebo za špičkou boty podle výrobce a typu vázání. Jako příklad můžeme uvést Fritschi Diamir, kde se vázání otáčí pod špičkou boty. Tyto vázání se vyznačují robustní konstrukcí a výbornými vlastnostmi v nejtěžších podmínkách s možností upnutí jakékoli skialpové nebo sjezdové boty. Druhým řešením je systém TECH od výrobce Dynafit určený především pro závodní skialpinismus. Vyznačuje se velice nízkou hmotností a použitím bot, které jsou pro něj předurčené svojí konstrukcí. Skládá se ze samostatné špičky, kde je bota upnuta pomocí dvou čepů, které po našlápnutí zapadnou do kovových prohlubní ve špičce boty a tím zároveň tvoří bod otáčení při stoupání. Samostatná multifunkční pata slouží k upnutí boty při sjezdu a zároveň jako podpěra při výstupu. Boty pro skialpinismus Vesměs lze použít jakoukoli sjezdovou botu, avšak vzhledem k vyšším nárokům na variabilitu vznikl úzce specifikovaný typ skialpové boty. Vyznačuje se možností přepínání mezi chůzí a sjezdem, čímž ulehčuje samotný výstup větším rozsahem předozadního pohybu v kloubu, ale i použití při překonávání lezeckých pasáží výstupu (event. sestupu). Pro lepší pohyb při chůzi jsou opatřeny podešví jako klasické pohorky (např. Vibram). Pohodlné chůzi napomáhá i vnitřní botička, která je použitelná i nezávisle na samotné botě. Obouvání i zouvání se provádí mimo skelet (je opatřena šněrováním). Může být vyrobena 8

9 z vodoodpudivého materiálu (např. Gote-Tex) s odolným povrchem (např. Cordura). Další možnost představuje tepelně tvarovatelná botička, která se po rozehřátí přizpůsobí tvaru nohy. Pro skialpové boty je oproti lyžařským botám typický menší počet přezek a prodloužená horní přezka zajišťující větší rozsah pohybu nad kotníkem. Skitouringové boty se dále vyznačují nižší tuhostí umožňující pohodlnější chůzi. Stoupací pásy Stoupací pásy umožňují snadnější chůzi do kopce, lepí se na skluznici lyží a při tření o sníh se vlákna chovají podobně jako srst zvířat při pohybu vpřed nekladou odpor a kloužou, při pohybu vzad se naježí a neuklouznou. Dříve se pásy vyráběly z tulení kůže, dnes tento přírodní materiál nahradily moderní materiály jako je přírodní mohér (chlupy horské kozy) a syntetická vlákna (nylon) nebo kombinace obojího. Poměr těchto materiálů určuje skluz a stoupavost. Mohér má výborné a stálé vlastnosti na různých typech sněhu i různých teplotách. Jeho nevýhody spočívají ve vysoké ceně a rychlé opotřebitelnosti. Oproti mohéru se syntetická vlákna vyznačují lepší stoupavostí, delší životností a přijatelnější cenou. V jejich neprospěch svědčí horší vlastnosti při nízkých teplotách (kloužou) a hůře se nasazují. Pro uchycení pásu na lyži se užívá kotvících systémů na špičce a patě. Nejlepší možnost poskytuje zachycení pásů na obou koncích lyže, kdy jedno uchycení je pevné a druhé pružné. Jedním z řešení je háček přinýtovaný na konci pásu a gumová špička s kovovým očkem. Na straně ke skluznici jsou opatřeny lepidlem, které zaručuje jejich dobrou přilnavost k lyži. Pás má pokrývat co největší plochu lyže, kdy po stranách by měl mít k hranám volnou plochu cca 2-5mm. (Frank, Kublák, 2007). Správnou funkci pásů zajistíme pravidelnou péčí a to výměnou lepící vrstvy a ošetřením impregnací. Skialpinistické hole Pro skialpinismus nejčastěji užíváme trojdílné teleskopické hole schopné měnit svoji délku jak při stoupání, sjezdu, tak i při balení do batohu. 9

10 Nepostradatelnou část holí tvoří kvalitní talířky ulehčující chůzi např. v prachovém sněhu. Při výběru dbáme na kvalitu, tuhost a váhu holí. Stoupací železa Železa, tzv. harscheisen jsou obdobou maček sloužících k upínání na vázání pod přední část boty a umožňujících výstup po tvrdém a zledovatělém sněhu. 1.3 Bezpečnostní vybavení Díky bezpečnostnímu vybavení skládajícího se z lavinového vyhledávače, lavinové sondy a lopaty, můžeme najít a vyprostit osoby zasypané v lavině. Nikdy nepodnikáme túry bez tohoto nezbytného vybavení! Lavinový vyhledávač Pro co nejrychlejší a nejpřesnější nalezení polohy zasypaného využíváme lavinového vyhledávače. Nosíme ho připnutý na těle minimálně pod jednou vrstvou oblečení a před odchodem na túru přístroj vždy zapneme, nejpozději však v lavinovém terénu. Zařízení pracuje na principu přijímače a vysílače na sjednocené frekvenci 457 khz. Vyhledávač podává informaci o poloze zasypaného pomocí zvukového signálu (pípání) i vizuální formou (směrová šipka a vzdálenost). Intenzita pípání vyhledávače odpovídá vzdálenosti přijímače od vysílače a na digitálním displeji se zobrazí vzdálenost i směr k hledanému. Vyhledávače se dělí na analogové, digitální a kombinované. Analogové vyhodnocují skutečný signál. V režimu vyhledávání fungují jako jednoduchý přijímač se zvyšující se hlasitostí signálu tím, jak se vyhledávající blíží k hledanému. Může nám také napomáhat rozlišení pomocí různobarevných LED diod. Digitální vyhledávače tento signál převádějí do elektronické podoby. Vyhledávače mají 1-3 antény. Jednoanténové vyhledávače vyhodnocují sílu signálu a zobrazují ji jako vzdálenost v metrech k hledanému, měřenou po siločáře signálu vycházejícího od hledaného. Pohyb s vyhledávačem pak není přímo k zasypanému (jako je tomu u víceantenových přístrojů), ale hledající přijde k zasypanému právě ve směru siločáry signálu. Víceanténové vyhledávače 10

11 zpracovávají signál z více antén, a tak získáme poměrně přesnou informaci o poloze zasypaného. Vyhledávač na displeji ukazuje vzdálenost a pomocí šipek i přesný směr k hledanému. Nejnovější vyhledávače vlastní tři antény a skenovací funkci, vyhodnocující počet zasypaných v laviništi. V případě úspěšného nalezení některého zasypaného jej lze označit a při dalším pátrání vyhledávač jeho signál ignoruje, a tak můžeme snadno pokračovat v hledání zbývajících. Nezávisle na tom jaký vyhledávač používáme, je jeho znalost ovládání a správné manipulace důležitým předpokladem k určení polohy zasypaného! Lavinová sonda Jestliže se díky vyhledávači dostaneme k místu, kde se zasypaný nachází, můžeme jeho přesnější polohu a hloubku určit díky lavinové sondě. Sonda připomíná skládací tyčku od stanu složenou z duralových trubek propojených ocelovým lankem. Délka se pohybuje v rozmezí od 180cm do 320cm, kdy za nejvhodnější se považují sondy delší než 260 cm. Pozitivní sondu (ta, jenž objevila zasypaného) nikdy nevytahujeme, neboť zůstává tak označeno místo, kde se zasypaný nachází. Lopata Nejrychleji vyprostíme zasypaného lavinovou lopatkou mající většinou oddělitelné toporo od listu lopaty, proto je také dobře skladovatelná. Vyrábí se plastový nebo kovový list lopaty. Pro práci v tvrdém a těžkém sněhu jsou lepší kovové lopaty charakteristické svojí pevností. Další prostředek ochrany při sesuvu laviny tvoří tzv. ABS batoh, u kterého se při škubnutí za záchranou šňůrku naplní z malé bomby s plynem jeden až dva měchy o celkovém obsahu až 150 litrů. Díky nim pak zasypaný setrvává na povrchu, neboť větší a lehčí předměty stoupají vzhůru, člověk je tedy zasypaný jen částečně, nebo téměř vůbec. Existují i další ochranné prostředky, jako např. Avalung vesta, Recco destičky nebo Avalanchenball, které umožňují přežít pád laviny. Přesto lavinový vyhledávač, sonda a lopata představují základní vybavení každého skialpinisty pohybujícího se v lavinovém území. 11

12 Doplňující vybavení Do výbavy můžeme dále zařadit vhodný batoh, bez kterého se neobejdeme na žádné túře, i na krátké akce musíme mít sondu, lopatu, náhradní rukavice. Velikost batohu záleží na délce pobytu. Na jednodenní výšlap se hodí objem l. Při výběru dbáme na dobrou ergonomii, zajištující správné posazení batohu na zádech. Polstrovaný bederní pás usnadní nošení, o možnosti uchycení lyží, kapsách na lopatu, sondu a poutka na ostatní materiál ani nemluvě. Nejméně jeden člen skupiny nosí u sebe lékárničku obsahující kvalitní vybavení pro poskytnutí první pomoci, byť i na sebe kratší túry. Další důležitou a nepostradatelnou věc tvoří bivakovcí pytel (tzv. žďárák) sloužící jako ochrana proti větru a dešti při nouzovém přespání venku. Můžeme ho použít i jako ochranu před prochladnutím zraněného nebo při transportu na improvizovaných saních. Jako nejvhodnější se jeví bivakovací vak pro dvě osoby díky dostatku prostoru pro nouzovou manipulaci. Za základní výbavu na každou horskou túru můžeme dále považovat čelovou svítilnu, mobilní telefon, mapu, buzolu a další prostředky. Při výběru oděvu pro skialpinismus hledíme na možnost jeho vrstvení. Jako velmi praktické se nabízí tzv. převlekové kalhoty umožňující jejich oblékání a svlékání bez sundání bot. U oblečení se soustřeďujeme na prodyšnost a zároveň odolnost proti větru, vlhkosti a chladu. Dolní vrstvu oblečení tvoří stretchové a softschelové materiály, horní vrstvu membránové bundy a kalhoty. Pro vysokohorské túry i v ledovcových terénech potřebujeme i odpovídající horolezecký materiál, skládající se z maček, cepínů, horolezeckých úvazů, přilby, karabin, smyček, lana atd. V práci se zaměříme na skitouring resp. pohyb na lyžích, pro který není použití tohoto vybavení nezbytně nutné. Na jakékoli túře není nikdy vyloučena neočekávaná situace, a tak nesmíme zapomenout vzít vždy s sebou sadu na opravu drobných a nejčastějších poruch. Velmi vhodné se v tomto případě jeví multifunkční kleště, zpravidla obsahující sadu imbus klíčů, šroubovák, nůž aj. Při delších túrách není od věci s sebou přibalit náhradní pásy, popř. lepidlo na pásy, talířek hole, lyžařský vosk a izolační pásku. 12

13 1.4 Historický vývoj Velmi obtížné se jeví rozhodnout, kdy se začala psát první historie skialpinismu. Zda za počátek můžeme považovat Nansenův přechod Grónska či první túry podniknuté v Alpách, kdy lyže sloužily nejen jako dopravní prostředek, ale i jako plnohodnotný nástroj, tak jak je pro alpinisty cepín. Většina autorů považuje za zrod skialpinismu nebo skitouringu Nansenův přechod Grónska v roce (Winter, 1998). Jeden z prvních lyžařských podniků uskutečněných v Alpách, bylo sjetí Sonnblicku 3068 m n. m. v roce Následovaly i náročnější výpravy jako první výstup a sjezd z Monte Rosy 4635 m n. m. v roce 1898 absolvovaný Wilhelmem Paulckem a Robertem Helblingem. Mezníkem, tak jak už to v evropských horách bývá, se stalo historicky první sjetí na lyžích z vrcholu Mont Blancu 4810 m n. m., kdy tím prvním byl Hugo Myliem v doprovodu tří horských vůdců v roce V roce 1916 se angličtí horolezci dostávají na lyžích až do kráteru Kilimandžára a 30. léta znamenají první pokusy o lyžování v Himalájích. Plynulý vývoj přerušila až 2. světová válka a na předválečnou éru se začalo navazovat až po jejím skončení. Zde je nutné zmínit, že nejprve došlo k mírnému odklonu od volného pohybu po horách a lidé se soustřeďovali spíše na sjezdové svahy s lanovkami. Těsně před válkou se uskutečnily sjezdy André Tourniera, který v roce 1939 slyžoval Aiuguile de Argentiere přes ledovec Milieu. Dále již za války byl podniknutý sjezd Emile Aplause a Etinne Livacice, kteří slyžovali stěnu Dome du Gouter na Mont Blancu. Mezi dobré výkony se řadí i sjezd Auiguille de Triolet západní stěnou (1941). (Frank, Kublák a kol., 2007) V roce 1933 došlo k rozvoji nejmladší disciplíny skialpinismu a počátku prvního závodu, jehož tradice se drží do dnes a není jím nic menšího než závod Trofeo Mezzalama. Po skončení 2. světové války dochází k rozdělení této disciplíny na 2 směry, skialpinismus a skiextrém. Kurt Jeschke definoval hranici pro skiextrém jako sjezd s délkou větší než 250 m a sklon převyšující 40. Jen pro zajímavost se dnešní hranice skiextrému pohybuje při stejné délce sjezdu na více jak 45 sklonu svahu. Mezi opravdové první skiextrémy patří sjezd Mt. Blancu Lionelem Terrayem a Billem Dunavay, kteří v roce 1951 sjeli severní stěnu až na ledovec 13

14 Bossom. V roce 1962 se realizovaly další významné sjezdy a to, Pallaviciniho kuloár z Grossglockneru Gerhartem Winterem a Herbertem Zachariasem. V roce 1965 sjel Whymperův žlab z Aiguille Verte Sylvian Saudan a v roce 1967 Spenserův žlab z Aiguille de Blaitiere. V 70. letech následoval Heini Holzer s prvosjezdem Ostruhy Brenvy v masivu Mt. Blancu nebo Alpspitze severní stěnou. Mezi další výrazné osobnosti řadíme Toni Valeruza, Patricka Vallencanta nebo později Jean-Marca Boivina, známého průkopníka extrémního snowboardingu. Z předešlého textu vyplývá, že dochází k úzkému vyhranění na extrémní sjezdy od původních přechodů, které podnikal na svých lyžích Nansen. K průkopníkům lyžování ve velehorách počítáme i Fritéze Stammbergera, jenž v roce 1964 slyžoval z výšky metrů Cho Oyu. V roce 1970 se Yuichorio Miura pokusil sjet z Jižního sedla na Mount Everestu. Pokus se mu stal osudným, kdy sjezd skončil smrtelným pádem. V roce 1979 sjel Yves Morine první na lyžích osmitisícovku Annapurnu I (8091 m n. m.). V roce 1988 sjel Bruno Gouvy na snowboardu spolu s Veroniquem Perillatem na monoski Cho Oju. První úspěšný pokus sjezdu z Everestu patří Pierrovi Tardivelimu, který v roce 1992 sjel z výšky 8770 m n. m. Hans Kammerlander v roce 1996 sjel bez použití kyslíku až z vrcholu. Vzhledem k nepříznivým podmínkám musel na část sjezdu sundat lyže. Celou trasu mezi vrcholem a základním táborem s lyžemi na nohou absolvoval až Davo Karničar v roce 2000 za použití umělého kyslíku. Na závěr můžeme přidat malé zamyšlení od R. Lienerta nad měřením výkonů ve skialpinismu a extrémním lyžování, čímž je možná dán vývoj v extrémním lyžování ale i skialpinismu: Při porovnávání výkonů ve skialpinismu však narážíme na přirozený problém. Je větším výkonem třítýdenní přechod horského masivu, který sklon svahu nepřesáhne 30? Horolezecký výstup náročnou stěnou, a poté sjezd z vrcholu jinou, nebo stejnou cestou? Výstup lehkou cestou, nebo využití vrtulníku či lanovky, a poté sjezd extrémně strmým svahem plným náročných skoků? Výstup nad m a sjezd z vrcholu? (Frank, Kublák a kol., 2007) 14

15 1.5 Současný stav skialpinismu a ochrana přírody v Alpách V České republice se neprovozuje skialpinismus tak často, neboť přírodní podmínky to neumožňují především z důvodu nepříliš vysokého horského terénu. Naše hory neposkytují možnost podnikat vyloženě skialpové túry kvůli poměrně nízké výšce. Nenalezneme zde vyloženě skialpové výšlapy a ani náročné sjezdy. Vhodné lokality k provozování skialpinismu se nacházejí většinou v chráněných územích, jenže tady narazíme na zákon, který to nepovoluje. Čeští vyznavači skialpinismu proto vyrážejí za svojí zálibou nejčastěji k sousedům do Rakouska. Za vhodné pro skialpinismus se považují Alpy, hory jsou rozsáhle a vysoké. Stejně jako v České republice platí i v Rakousku určité zákony pro pohyb v přírodě. Velký ohled musíme brát nejen na svět zvířat, ale i na rostlinstvo, převážně lesy. Škody v mladých lesích způsobené hranami lyží mohou v následujících letech znamenat ztrátu ochranné funkce lesů. Jednoduše ochráníme lesy dodržováním pravidel (dle zákona) a s trochou zodpovědnosti. Tím minimalizujeme působení škodlivých vlivů na divoká zvířata a rostliny v neporušené horské krajině. Pro pěší turisty platí v Rakousku hlavně tyto tři zákony: I. Rakouský pokračovací 1975 V roce 1975 vstoupil v platnost jako spolkový zákon. Tehdy se již přesně definovala svoboda cest v lese (zahrnuto v 33). Každý smí do lesa vstoupit za účelem zotavení. Totéž musí dodržovat i lyžaři. Přesto existují podle rakouského zákona některá nařízení, na která pěší musí dbát: a) pokud znovu zalesněné plochy nebo nově zalesněné plochy nemají výšku více jak 3 metry, nesmí se sem ani vstupovat, ani jezdit b) podle vlastníků lesa smí být les podle 34 vázaný termínem nebo trvale uzavřen. Pod dočasný zákaz spadá mimo jiné nebezpečí padání dřeva, odtahování dřeva, poškozené lesní plochy větrné a sněhové polomy nebo také zimní ploty fungující jako ochrana lesa před poškozením zvěří. Při trvalém zákazu se jedná o plochy sloužící vedlejšímu lesnímu užitku, např. vánoční stromky. Zákazy takového druhu se musí označit upozorňovacím štítem, kdy pěší toto nařízení musí bezpodmínečně akceptovat. 15

16 II. Volné cesty v alpských pustinách, na horských pastvinách a horských loukách Od roku 1920 se volnost cest ve spolkových zemích Salzburg (1920), Horní Rakousko (1921), Steiermark (1922) Korutany (1923) řídí zákonem. Obyvatelé Volalberku používají pravidla silničního zákonu z roku V Dolním Rakousku a Tyrolsku neexistují žádná psaná pravidla. III. Lovecký zákon V každé spolkové zemi v Rakousku platí vlastní lovecký zákon. K ochraně zvěře před znepokojením existuje podle loveckého zákona možnost upravit úředně schválené oblasti divoké zvěře nebo oblasti uzavřené pro lov zvěře. V Tyrolsku může okresní zastupitelský úřad na návrh oprávnění k loveckému výkonu nařídit uzavření určité plochy v oblasti míst pasení. Všechny tyto plochy se musí řádně označit (silnice, cesty, trasy k putování ) a nesmí se sem ani vstupovat, ani vjíždět. Z výše uvedeného vyplývá, že v Rakousku neplatí taková přísná omezení jako u nás. Pohyb skialpinistů není omezen, pokud se zřetelně neoznačí oblast zákazu vstupu a nenapíše se důvod jeho omezení. Skialpinismus se zde proto velmi rychle rozšířil a stal oblíbeným. Pro tento sport se i přizpůsobily podmínky na vrcholcích hor. Lyžařská turistika se dnes provozuje formou hvězdicových túr nebo několikadenních přechodů od chaty k chatě. Rakousko je těmto výletům přizpůsobeno řadou horských chat s možností několika túr na různé vrcholy z jednoho místa. Alpy jsou ideální pro konání kurzů, začátečníky i pokročilé. Jako ukázku jsme vybrali několik oblíbených a navštěvovaných lokalit v Rakouských Alpách Silvretta, nejznámější pohoří východních Alp, se rozprostírá na hranicích mezi Rakouskem a Švýcarskem. Pohoří se vyznačuje spíše pozvolnými svahy s ledovci a dlouhými údolími na rakouské straně, na švýcarské části je tomu právě naopak. Na rakouské straně stojí i většina chat, kdy všechny nabízejí široké možnosti túr. Podobně jako v Ötztalkých Alpách se dá díky husté síti horských obydlí dobře podnikat vícedenní putování od chaty k chatě i na Silvrettě. 16

17 Z dalších hor nabízí ideální podmínky Vysoké Taury a to hlavně z východotyrolské strany. Národní park Hohe Tauern, nejbližší horstvo pro nás, nabízí pravý velehorský skialp, kdy svahy už pokrývají ledovce, a tak skialp získává novou dimenzi. Skialpinisté převážně cestují do Berghotelu Rudolfshütte, kde přímo do budovy vede lanovka umožňující ihned vyrazit na vrcholovou túru bez zdlouhavého nástupu na chatu. Túry zde nejsou extrémně dlouhé a mají rozdílnou obtížnost. Ötztálské Alpy jsou nejrozlehlejší, nejdivočejší a nejzaledněnější kout rakouských Alp. Na konci údolí dravé říčky Ötztaler Ache najdeme vesničku Vent, po staletí sužovanou vodou z tajících obrovských ledovců. S trochou nadsázky jde dnes o metropoli rakouského skialpinismu díky počtu chat v blízkém okolí. Nejvýchodnější část Alp, kde se nacházejí masivy Rax, Schneeberg, Schneealpe nebo Hochschwab, láká díky své poloze hlavně skialpinisty z Moravy. Vyznačují se rozlehlými vrcholovými plošinami, ze kterých prudce padají žleby do okolních údolí. Díky blízké Vídni a tím rozvinutému turismu je zde k dispozici řada horských chat. (Bulička, 2009) 17

18 2. Možnosti legalizace skialpinismu v KRNAPu V poslední kapitole zaměříme pozornost na současný stav skialpinismu v ČR, ochranu přírody, návštěvní řád KRNAPu věnující se zákazu skialpinismu v národním parku, resp. skialpinismu ve volném terénu mimo značené turistické cesty a překážky bránící jeho povolení. Navrhneme a představíme různé možnosti regulovatelného povolení skialpinismu ve vybraných lokalitách. V závěru zhodnotíme a provedeme úvahu nad možnými variantami vedoucími k regulovatelnému povolení skialpinismu. 2.1 Současný stav skialpinismu a ochrana přírody v České republice Při pohledu do zimních českých hor, můžeme narazit na skupinky skialpinistů, kteří by se dali jednoduše rozdělit do tří skupin podle druhu vybavení, zkušeností s pohybem v terénu a početnosti návštěv hor. Jednalo by se o návštěvníky příležitostné, pravidelné a závodníky. Nejpočetnější skupinu tvoří návštěvníci příležitostní. Jedná se o lidi, kteří nevlastní skialpovou výbavu, pouze si ji občas zapůjčí. Nemají se skialpinismem moc zkušeností, stejně tak jako s vybavením, které se používá. Provozují nejčastěji lehčí formu skialpinisnu zvanou skitouring, kde nepotřebují moc zkušeností. Stoupání vedou terénem, kdy ještě nemusí zapojovat horolezeckou techniku. Tito lidé ale zároveň páchají v horách největší škody. Myslí si, že když si dvakrát do roka vyjdou na výlet, že můžou navštěvovat i nepřístupné oblasti. Nemají zkušenosti ze znalostí sněhu, terénu, neumí ovládat lavinové vyhledávače a další velice důležité prostředky. Kvůli těmto lidem musí nejčastěji vyrážet horská služba do hor, protože buď přecení svoje síly a nedokáží se již vrátit zpět na chatu nebo někde strhnou lavinu, kam by zkušeného skialpinistu ani nenapadlo jít. Dokud se takoví návštěvníci pohybují pouze na značených cestách, není to žádný problém, pokud se však vydají do neznámého a často i nevhodného a nebezpečného terénu, představuje to pro ně velké riziko. Neuvědomují si, že svojí návštěvou vystavují sebe i ostatní velikému nebezpečí. Většinou tyto výlety končí dobře, ale může se stát, že se vyskytne nějaký nečekaný problém. Při pádu laviny je důležitá každá minuta, hraje se zde vyloženě o čas. U zasypání celého těla 18

19 lavinou máme šanci na přežití pouhých 50%. Při včasném vyproštění zasypaného však jeho šance výrazně stoupá, neboť 80% zasypaných žilo po zastavení laviny, pokud byli vzápětí vyproštěni během 15 minut, přežilo z nich 93%. Musíme proto jednat rychle a precizně. Příležitostní návštěvníci toto většinou nezvládají, neboť lavinové vyhledávače a sondy se jim dostávají do rukou teprve ve chvíli, kdy si je vezou domů z půjčovny. Po položení otázky, jak dlouho vydrží člověk zasypaný hromadou sněhu, získáme časové údaje ne zrovna moc přívětivé. V první fázi trvající asi jen 15 minut po zasypání přežije kolem 93%, ve druhé fázi plynoucí asi minut, pravděpodobnost přežití výrazně klesá kvůli udušení na 26% a ve fázi třetí, začínající po 35 minutách a setrvávající až do úplného vyproštění klesá šance z 26% na pouhé 3%. Z těchto údajů jasně vyplývá nejen nutnost vlastnit lavinovou výbavu, nýbrž i schopnost umět s ní správně a rychle zacházet. Jen pár lidí z těchto příležitostných návštěvníků by dokázalo někoho v lavině najít a umělo se správně zachovat v krizové situaci. Tito lidé vidí skialpinismus pouze jako módní trend, kdy si nepřipouští všechny jeho rizika a nebezpečí. Největší nebezpečí pro ně představují právě oni sami a pouze jejich nedostatečná vzdělanost. Cíl jejich návštěv se soustřeďuje na nenáročné výstupy a krásné dlouhé sjezdy. Pořádají výlety pouze pro ten krátký okamžik bez hlubšího pocitu a zážitku. Navštěvují i turisticky dostupná a atraktivní místa pro ně zajímává a vhodná. Skialpinismus provozují pro radost z pohybu a proto, aby si mohli vyzkoušet něco nového, nepoznaného. Další skupina nepředstavuje takové riziko jako předchozí. Jedná se o pravidelné návštěvníky hor, kteří už mají výbavu vlastní a jejich výlety jsou mnohem častější, tedy i informovanost je větší. Ovládají svoje vybavení a umí s ním pracovat. Znají i sami sebe, a tak většinou nepřeceňují svoje síly a nehrozí jim tak časté nebezpečí. Navštěvují hory pravidelně, jsou obeznámeni se všemožnými riziky a nebezpečím, dokáží rozpoznat obtížnost terénu. Častěji vědí kam můžou zavítat i důvody proč se některým místům vyhnout. V nepředvídatelných situacích dokáží daný problém vyřešit rychleji a pečlivěji, tudíž nepředstavují sami pro sebe ani svoje okolí takové nebezpečí jako skupina předchozí. Vyhledávače jim nejsou cizí, strávili několik desítek hodit práce s nimi, a tak i případná záchrana jim trvá kratší dobu, kdy jednají jistěji a 19

20 bezpečněji v zájmu zasypaného i svého vlastního. Díky časté návštěvě hor dokáží dobře rozpoznat nebezpečný terén, jakož i zkušeně odhadnout schopnosti skupiny a podle toho naplánovat túru. Předpověď počasí jim není cizí. Vědí, jaký výlet si mohou naplánovat na konkrétní den. Počítají i s problémy a snaží se jim co nejlépe předcházet. Je to možná dáno tím, že hory chtějí ještě někdy navštívit a záleží jim na tom, aby byly pořád stejně tak krásné a neponičené jako před jejich návštěvou. Tito návštěvníci proto nejsou pro přírodu takovou zátěží a problémem jako skupina předchozí. Dokáží o problému přemýšlet, řešit ho a nevrhají se do všeho pouze bezmyšlenkovitě, jejich zážitky a plány mají trvalejší charakter. Cílem návštěv pravidelných turistů nebývají české hory, protože neposkytují tak kvalitní podmínky pro provozování skialpinismu jako za hranicemi naší země, např. v Rakousku. Vyráží na výlety s cílem prozkoumat nepřístupná místa a při tom si užít dlouhé sjezdy v neponičené krajině. Do této skupiny patří většinou horolezci nebo vysokohorští turisté, tedy lidé, kteří mají rádi hory a je pro ně radost do hor vyrazit ať už v létě nebo v zimě. Do třetí skupiny patří skialpinisté závodníci, kteří se účastní jak závodů oblastních, tak mezinárodních. Během závodu jim nejde o obdivování krásy hor, ale o sportovní výsledek. Nedá se ovšem vyloučit skutečnost, že do hor přijíždí za krásou přírody a tím se pak přiřazují ke druhé skupině. Jedná se často o bývalé závodníky v běžeckém lyžování, kdy jejich hlavní cíl spočívá ve vyběhnutí kopce a sjetí zpátky dolů za co možná nejkratší čas. Nestarají se o přírodní podmínky ani ráz krajiny, tento úkol za ně obstarávají pořadatelé těchto závodů. Pro přírodní krajinu nejsou moc velkou zátěží, protože se pohybují pouze po vytyčené trase, předem připravené pořadatelem a schválené orgánem spravujícím tuto krajinu. Závody se konají nejčastěji v lyžařských areálech, kde se běhá i jezdí přímo po sjezdových tratích, a tak závodníci zasahují do krajiny téměř minimálně. V České republice se ochranou krajiny zabývá zákon č.114/1992 Sb. Při pečlivém prostudování tohoto zákona nalezneme některé články, které se přímo zabývají pohybem v chráněné oblasti a jedná se konkrétně o 16, (1) Na celém území národních parků je zakázáno e) pořádat a organizovat hromadné sportovní, turistické a jiné veřejné akce a provozovat vodní sporty mimo místa vyhrazená se 20

21 souhlasem orgánu ochrany přírody a pak také odstavec (2) Na území první zóny národního parku ( 17 odst.1) je dále zakázáno b) vstupovat mimo cesty vyznačené se souhlasem orgánu ochrany přírody, kromě vlastníků a nájemců pozemků (Sbírka zákonů, 1992). Na základě 19 tohoto zákona byl vydán i návštěvní řád Krkonošského národního parku, kterému se budeme později více věnovat. 19 tedy zní Návštěvní řády národních parků (1) Na území národních parků je omezen vstup, vjezd, volný pohyb osob mimo zastavěné části obcí a rekreační a turistická aktivita osob. Podmínky tohoto omezení a výčet zakázaných turistických a rekreačních činností stanovuje tento zákon a návštěvní řády. (2) Návštěvní řád vydává orgán ochrany přírody národního parku formou obecně závazné vyhlášky; osoby trvale bydlící či pracující v národním parku mohou být z její působnosti ve stanoveném rozsahu vyňaty. Návštěvní řád může být vydán také pro část území národního parku. (3) Návštěvní řád obsahuje ustanovení o výchovném a osvětovém využívání národního parku. (Sbírka zákonů, 1992) Dodržování tohoto zákonu mají na starosti podle 75 Orgány ochrany přírody (1) Orgány ochrany přírody jsou: a) obce b) okresní úřady c) správy národních parků a chráněných krajinných oblastí d) Česká inspekce životního prostředí e) ministerstvo životního prostředí (2) Orgány ochrany přírody vykonávají státní správu na úseku ochrany přírody a krajiny podle tohoto zákona. (Sbírka zákonů, 1992). Naše práce se nevztahuje na obce a okresní úřady, zaměříme se tedy jen na zbývající orány. Podle zákona 165/1991 Sb. se o KRNAP starají 3 Správa a rada národního parku (1) Odbornou organizací pro ochranu přírody, zabezpečení 21

22 strážní, kontrolní a informační služby, provádění sanačních, údržbářských a jiných nezbytných prací je Správa Krkonošského národního parku se sídlem ve Vrchlabí (dále jen Správa ) zaměřující se také na kulturně-výchovnou činnost pro území národního parku a jeho ochranná pásma. Správu zřizuje a řídí ministerstvo životního prostředí České republiky (dále jen ministerstvo ), které schvaluje její statut a jmenuje ředitele. Správa musí být přizvána ke každému řízení a jednání týkající se zájmů ochrany přírody i rozvoje národního parku včetně ochranného pásma. (2) K posuzování všech důležitých dokumentů řízení ochrany národního parku a k přípravě závažných rozhodnutí, zejména k přijetí plánu péče o národní park a jeho ochranné pásmo, územních plánů a lesních hospodářských plánů se ustanovuje Rada Krkonošského národního parku (dále jen Rada ), jako iniciativní a konzultační orgán Správy. Členy Rady jsou zástupci obcí, dotčených okresních úřadů, nejvýznamnějších hospodářských podniků a podnikatelů na území národního parku, případně jeho ochranného pásma a vědečtí a odborní pracovníci. Členy Rady jmenuje a odvolává a jednání Rady svolává ředitel Správy. (Sbírka zákonů, 1991) 2.2 Články návštěvního řádu KRNAPu týkající se problematiky a zákazu skialpinismu Nejprve se podíváme na to, co si představit pod pojmem KRNAP. V druhé polovině 20.století se začala řešit otázka zásahu lidí v přírodní krajině a uchování přírodního bohatství hor došlo nejprve ke zřízení Karkonoskiego Parku Narodowego na polské straně hor a byla česká strana Krkonoš slavnostně prohlášena prvním českým národním parkem. V roce 1986 se zřídilo ochranné pásmo KRNAP o rozloze ha a od roku 1991 se stalo vládním nařízením 165/1991 sb. Byl pak znovu vyhlášen KRNAP, jehož území se dělí do 3 zón. Správa Národního parku přechází pod přímé řízení Ministerstva životního prostředí České republiky. Krkonošský národní park (KRNAP) se nachází v severovýchodní části Čech při hranici s Polskem. Zasahuje do území bývalých okresů Trutnov, Semily a Jablonec nad Nisou. Území o rozloze ha se rozprostírá od SZ k JV. Většina území národního parku spadá do geomorfologického celku Krkonoše (podcelky Krkonošské hřbety, Krkonošské 22

23 rozsochy a Vrchlabská vrchovina), část ochranného pásma patří již do celku Krkonošské podhůří (s podcelky Železnobrodská vrchovina a Podkrkonošská pahorkatina). Oba horopisné celky náleží do Krkonošsko-jesenické (Sudetské) soustavy v rámci České vysočiny. (Správa krkonošského národního parku, 2009) Dle zákona 165/1991 Sb., 4 se KRNAP dělí do tří ochranných zón. Členění národního parku do zón ochrany přírody vypadá následovně: (1) Metody a způsoby ochrany národního parku jsou diferencovány podle rozdělení národního parku do tří zón vymezených s ohledem na přírodní hodnoty. (2) Do 1. zóny (přísná přírodní) se zařazuje území s nejvýznamnějšími přírodními hodnotami v národním parku, zejména přirozené nebo málo pozměněné ekosystémy vhodné pro rychlou obnovu samořídících funkcí. Cílem je uchování či obnova samořídících funkcí ekosystémů a omezení lidských zásahů do přírodního prostředí k udržení tohoto stavu. (3) Do 2. zóny (řízená přírodní) náleží území s významnými přírodními hodnotami, člověkem převážně pozměněné lesní a zemědělské ekosystémy vhodné pro omezené, přírodě blízké a šetrné lesní či zemědělské využívání. Cíl spočívá v udržení přírodní rovnováhy, co nejširší druhové rozmanitosti a postupné přiblížení ekosystémů přirozeným společenstvům. (4) Do 3. zóny (okrajová) spadá území člověkem značně pozměněných ekosystémů a střediska soustředěné zástavby. Cíl se zakládá v souladu s posláním národního parku na udržení a přímé podpoře využívat této zóny pro trvalé bydlení, služby, zemědělství, lesní hospodářství, turistiku a rekreaci. (5) Vymezení jednotlivých zón stanoví ministerstvo po projednání s dotčenými orgány státní správy a v dohodě s federálním ministerstvem obrany a ministerstvem zemědělství České republiky je zaznamená do map v měřítku 1 : a menší uloží na ministerstvu zemědělství České republiky, dotčených okresních a obecních úřadech a na Správě. (Sbírka zákonů, 1991) Území KRNAPu se rozděluje podle kvality a zachování životního prostředí do čtyř kategorií. I. zóna neboli přísná přírodní zabírá ha, II. zóna tzv. řízená přírodní tvořena rozlohou ha, III. zóna označující se jako okrajová nebo nárazová zabírá největší území o výměře ha. Celé území 23

24 KRNAPu zaujímá plochu o velikosti ha, z toho ha představuje ochranné pásmo. V I. a II. zóně se vyskytuje nejvzácnější část z přírodních hodnot a jevů, což podnítilo stát k založení národního parku. Do I. zóny se řadí území s nejvýznamnějšími přírodními hodnotami jako: hřebenové oblasti, ledovcové kary, lesy a louky s vysokou druhovou rozmanitostí a významné geologické útvary. II. zóna většinou obklopuje zónu I. Patří sem území s významnými přírodními hodnotami v oblasti horní hranice lesa a člověkem převážně pozměněné lesní a luční ekosystémy vhodné pro omezené a šetrné lesnické či zemědělské využívání. (Správa krkonošského národního parku, 2009) V této zóně už můžeme potkat lesní pracovníky starající se o přírodu z důvodu ochrany některých vzácných druhů či obnovu původního porostu. Střetneme se zde i s pasoucími se hospodářskými zvířaty. III. zóna tvoří zbytek území KRNAP. Jedná se o více než třikrát větší plochu než I. a II. zóna dohromady. Tato oblast se intenzivně využívá pro rekreaci a turistiku, provozuje se zde i zemědělství a pastevectví za současného respektování ochrany přírody v chráněném území. Ochranné pásmo nespadá do území KRNAPu, ale vytváří ochranný pás, který zabezpečuje území parku jako takové před rušivými vlivy. V této oblasti nalezneme hlavní rekreační a sportovní centra, probíhá zde intenzivní zemědělská činnost, především chov skotu. Z výše uvedeného vyplývá, že dělení na zóny není samoúčelné, ale že sleduje maximální ochranu toho nejcennějšího, co v Krkonoších ještě nacházíme. Na druhé straně se pracovníci parku snaží zpřístupnit všechny tyto hodnoty ekologicky únosné turistice a sportu ve smyslu trvale udržitelného soužití člověka a přírody. (Správa krkonošského národního parku, 2009) Teď už víme jak se národní pak dělí a jak je omezen pohyb na jeho území. Na základě těchto omezení vydal KRNAP návštěvní řád řídící pohyb v národním parku. Naše práce se zaměřuje jen na některé články tohoto řádu týkající se skialpinismu a pohybu na lyžích. Jedná se konkrétně o článek 2 Zákaz a omezení některých činností 1) Na celém území národního parku je zakázáno: 24

25 h) chovat se způsobem, který by mohl vést ke škodám na přírodním prostředí a který je v rozporu s posláním národního parku, zejména rušit klid nadměrným hlukem aj. j) instalovat přenosné lyžařské vleky a vytyčovat zimní běžecké a sjezdové tratě, vyznačovat letní i zimní turistické cesty 4) Na území I. a II. zóny národního parku je kromě činností uvedených v odstavci 1) též zakázán sběr lesních plodů a vstup mimo turistické značené cesty, popř. v zimním období mimo tyčové značení, včetně skialpinismu. 5) Při nedostatečné sněhové pokrývce musí návštěvník respektovat přechodné uzavření úseků tyčového značení provedené Správou z důvodu ochrany přírody (Správa krkonošského národního parku, 2009) 2.3 Překážky a zohledněné faktory proti povolení skialpinismu Důvody proč není možné povolit skialpinismus v Krkonošském národním parku, byly uvedeny již výše, nyní se seznámíme s několika hledisky, proč to není možné a ani vhodné. V první řadě narazíme na právní hledisko. Ochrana přírody se v celé republice řídí zákonem o ochraně přírody a krajiny (č. 114/92 Sb.). Pokud bychom chtěli pozměnit režim ochrany, resp. změnit řád pohybu v některých vybraných lokalitách, tak musíme změnit i příslušnou vyhlášku, resp. zanést výjimku v návštěvním řádu KRNAPu a toto samozřejmě zpracovat tak, aby nebylo protiprávní. Správa KRNAPu může určité oblasti vyhradit pro provozování některé sportovní činnosti, jako např. vždy časově omezené povolení splouvání Labe v úseku přehrada Labská Herlíkovice po dobu konání tradičních závodů ve slalomu a sjezdu na divoké vodě. Nebo výjimka povolující horolezeckou činnost na vybraných skalách, které jsou oficiálními cvičnými terény v Krkonoších, kde je jinak horolezectví zakázáno. Tuto výjimku může Správa KRNAPu udělit pouze v tom případě, že si je vědoma, že prováděná činnost nepovede ke zhoršení stávajících podmínek a už vůbec k poškození přírody v daných lokalitách. Správa je totiž tím segmentem, který za toto nese zodpovědnost a pokud by došlo k poškozování přírody právě na základě činností 25

26 povolených v daném místě výjimkou, kterou udělila Správa, ponese též Správa Krkonošského národního parku za případné škody zodpovědnost. V naší práci jsme popsali příklady sjezdů v jednotlivých zónách národního parku. Využití těchto zón se řídí vládním nařízením č. 165/1991 Sb., které je součástí zákona o ochraně přírody a krajiny. Dalším úhlem pohledu, kterým se můžeme na danou problematiku zaměřit, je přírodovědné hledisko. V Krkonoších se vyskytuje na 700 druhů cévnatých i bezcévnatých rostlin. Na této rozmanitosti se mimo jiné podílí i výskyt sněhových lavin na svazích. Některé svahy díky své expozici a orientaci jsou již tradičními lavinovými drahami a jejich pravidelný výskyt, který byl empiricky odpozorován, má právě vliv na rozmanitost druhů rostlin i živočichů, jež některé jsou pozůstatky z doby ledové. Otázkou zůstává, do jaké míry můžeme tento současný stav ovlivnit, pokud se zvýší počet lavin zaviněných lyžaři, skialpinisty. Je pravděpodobné, že jedna lavina nepovede k drastickým změnám. Problém nadále spočívá v četnosti těchto lavin, protože kdyby se začínaly hromadit případy pádu sněhových lavin, vedlo by to ke změně životních podmínek pro některé vzácné druhy rostlin a živočichů, jež si zatím nedovedeme představit a tedy ani nasimulovat. Mezi další velmi zásadní problémy patří poškozování rostlin a dřevin samotnými skialpinisty. Máme tím na mysli zvláště poškození způsobené hranami lyží při sjezdu, popř. výstupu. Není nijak neobvyklé, že se při sjezdu, hlavně v nižších partiích, kdy např. dochází k různým přejezdům mezi jednotlivými průseky, které často vedou mezi mladými stromky, stane, že lyžaři poškodí větve mladých stromků, či kosodřeviny. Stejně tak může mít i výstup negativní dopad v podobě vyšlapané stezky, kdy se může stát, že v místě se slabou sněhovou pokrývkou poškodíme bylinné patro. Toto je též případ, který platí zpravidla v sedlech, ze kterých je sníh vyfoukaný do kumulačních zón, kde se pak hromadí. Do teď jsme se zaobírali negativními vlivy na rostliny a dřeviny. Nutné je však zmínit i dopad na živočichy a zvláště pak na ptáky, protože v Krkonoších se také nachází ptačí oblasti spadající do soustavy NATURA Prvního zástupce představuje sokol stěhovavý, zákonem zvláště chráněný, kriticky ohrožený druh. Začíná hnízdit až v měsíci březnu, ale hnízdiště si již 26

27 vyhledává a navštěvuje od poloviny ledna. Pokud je často vyrušován, či stávající hnízdiště shledá za příliš rušné, může to vést až k přesunu do jiné hnízdní lokality. V době, kdy hnízdí (hlavně při kladení vajec, nebo na začátku inkubace), se v extrémním případě může stát, že vyrušení od jediného skialpinisty, či jiného návštěvníka Krkonoš, který se do takové lokality dostane, povede k opuštění hnízda bez náhrady a tedy k ponechání vajec svému osudu a nevyvedení mladých. V Krkonoších hnízdí v současnosti 5 párů sokola stěhovavého a všechny hnízdní lokality se nacházejí v alpinisticky nejzajímavějších oblastech. Druhého zástupce ptáků reprezentuje tetřívek obecný, zákonem zvláště chráněný, silně ohrožený druh, předmět ochrany Ptačí oblasti Krkonoše v rámci soustavy NATURA Tetřívek vyhledává k přečkání zimního období místa zvláště klidná, která se zpravidla nachází v I. zóně národního parku. Pokud je rušen, tak může být dohnán až k tomu, že si začne hledat nové místo a tím spotřebovává energii, kterou má určenou na přečkání zimy, čímž samozřejmě roste riziko jeho úhynu nebo pokles schopnosti obrany, resp. ostražitosti proti predátorům jako je např. liška. V Krkonoších se vyskytuje okolo samců a počet samic je nepatrně vyšší. Na těchto dvou zástupcích jsme si ukázali, jak může člověk pohybující se v některé z klidových zón významně ovlivnit dění v ní a jaké to může mít dopady na celou populaci daného druhu v Krkonoších. Samozřejmě, že zvířata povětšinou tráví zimu v klidných místech parku a tak volný pohyb osob v těchto lokalitách je rušivým a může vést až k vypuzení určitých živočichů z jejich tradičních míst. Dalším hlediskem, které mluví proti udělení výjimky k provozování skialpinismu, mimo značené trasy jsou doprovodné jevy, provázející každou lidskou činnost. Myslíme tím zvláště znečišťování okolí odpadky apod. Poslední část věnujeme krizovým stavům a situacím, které vzrůstají s objektivním nebezpečím terénu. V prvé řadě máme na mysli laviny a případné záchranné akce, které by doprovázely lavinové neštěstí. V takových případech podle podmínek je nasazována veškerá dostupná technika (sněžné skútry, rolby, helikoptéry) tak, aby byla zajištěna co největší efektivita zásahu. Bohužel není v takových případech možné brát ohledy na ochranu přírody a vše se soustředí na co nejrychlejší poskytnutí pomoci postiženým. 27

28 Po výše uvedených důvodech proč neprovozovat skialpinismus na území národního parku by se hodilo položit si otázku - Co vyznavače skialpinismu, freeridu, a podobných aktivit vede a opravňuje k tomu, aby provozovali svoji zálibu v evropsky unikátních přírodních podmínkách v oblastech krkonošských údolí a svahů? Možná se jedná o svobodu pohybu, zvednutý adrenalin, touhu být sám s přírodou mimo davy lidí na povolených cestách a trasách. Není jisté, že by se vyřešil problém povolením tras pro tyto sporty. Iniciátoři by potom možná sami utíkali z nově povolených tras brzy zaplněných davy turistů, opět do panenské přírody. Proces povolování nových tras na území Krkonoš již dávno probíhá, měli bychom si to proto uvědomit a snažit se, uchovat jedinečné unikátní prostředí Krkonošského národního parku.(flousek a kol., 2009) 2.4 Návrh regulovatelného povolení skialpinismu Návrh vlastní regulace bychom měli začít u doplnění návštěvního řádu, kdy se zde musí zmínit výjimka o pohybu mimo značené stezky ve vybraných lokalitách. Modelově se můžeme opřít o povolení horolezectví na vybraných cvičných terénech a formulaci převzít (Článek 4 odst. 1). V jeho formulaci by se navíc doplnilo, že stav výjimky, resp. stav povolení závisí na aktuálních podmínkách a je veřejně znám jak v terénu pomocí informačních cedulí, tak i na informačních stanovištích Správy KRNAP a na oficiálních internetových stránkách. Popis principu povolení resp. dočasného nepovolení a uzavření lokality popisujeme níže na příkladech jednotlivých sjezdů. Uvádíme pouze tři lokality jako modelové zástupce všech tří ochranných zón národního parku. V Krkonoších se vyskytuje daleko více možností, kdy každá lokalita se musí posuzovat podle aktuálního stavu v daných místech a podle nastavených kritérií pro toto místo. Nelze, aby se podle panujících podmínek např. v Modrém dole hodnotily i Kotelní jámy apod. K rozhodujícím hlediskům při povolení skialpinismu patří stav sněhové pokrývky v daných místech a specifičtí ukazatelé pro určité lokality 28