Percepce prevence syndromu vyhoření. u pracovníků humanitární organizace

Transkript

1 Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Katedra sociální politiky a sociální práce Percepce prevence syndromu vyhoření u pracovníků humanitární organizace (diplomová práce) Bc. Petra Kintlová vedoucí práce: Mgr. Jiří Vander, DiS. Brno 2012

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem svou diplomovou práci vypracovala samostatně a všechny použité zdroje jsem uvedla v seznamu literatury. V Praze, dne

3 Děkuji panu Mgr. Jiřímu Vanderovi, DiS., za odborné vedení diplomové práce a Pavlíkovi s Vašíkem děkuji za trpělivost. 2

4 Obsah Úvod Teoretická část Syndrom vyhoření úvod do problematiky Definice pojmu syndrom vyhoření Vnější příčiny vzniku syndromu vyhoření Vnitřní příčiny vzniku syndromu vyhoření Symptomy vyhoření Průběh procesu vyhoření Správná diagnostika vyhoření Syndrom vyhoření z pohledu psychoterapeutických směrů Psychodynamický přístup Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) Logoterapie aneb Burnout jako ztráta smyslu života Osobnost a intrapsychické zdroje zvládání zátěžových situací Resilience neboli nezdolnost Naučený optimismus Sebehodnocení Flow stav plynutí Typy chování A, B a C Prevence syndromu vyhoření Prevence vyhoření na fyzické rovině Prevence vyhoření na psychické rovině Prevence vyhoření na sociální rovině Prevence vyhoření na duchovní rovině Terénní sociální práce v sociálně vyloučených lokalitách Sociální práce Osobnostní kvality pomáhajícího pracovníka Sociální vyloučení Humanitární organizace Percepce Empirická část Výzkum v sociálních vědách

5 2.1.1 Kvalitativní výzkumná strategie Plán výzkumu Zakotvená teorie (Grounded Theory) Validita a reliabilita v kvalitativním výzkumu Účel výzkumu a stanovení výzkumných otázek Rozhovor Jednotka zkoumání a zjišťování Realizace a postup sběru dat Průběh analýzy a interpretace dat Etické aspekty výzkumu Interpretace DVO1: Jakým způsobem vnímají pracovníci osobní salutory pro prevenci syndromu vyhoření po stránce fyzické? DVO2: Jakým způsobem vnímají sociální pracovníci osobní salutory pro prevenci syndromu vyhoření po stránce psychické? DVO3: Jakým způsobem sociální pracovníci osobní salutory pro prevenci syndromu vyhoření po stránce sociální? DVO4: Jakým způsobem vnímají pracovníci osobní salutory pro prevenci syndromu vyhoření po stránce duchovní? Závěr Zodpovězení hlavní výzkumné otázky Kritické otázky výzkumu Doporučení pro sociální pracovníky Praktické využití výsledků výzkumu Návrhy dalších výzkumů Shrnutí Seznam použité literatury Anotace Klíčová slova Summary Keywords Jmenný rejstřík Věcný rejstřík Seznam příloh Příloha 1: Přehled profesí s rizikem vzniku syndromu vyhoření podle Kebzy a Šolcové (Kebza, Šolcová, 2003)

6 Příloha 2: Odborná způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka podle zákona 108/2006 ze dne 14. března 2006 o sociálních službách Příloha 3: Operacionalizace Příloha 4: Pořadí otázek rozhovoru Stať

7 Úvod Diplomová práce zpracovává téma prevence syndromu vyhoření v pomáhajících profesích, konkrétně v oblasti terénní sociální práce se sociálně vyloučenými lidmi. Zaměřuje se na možnosti předcházení syndromu vyhoření na fyzické, psychické, sociální a duchovní rovině, které vyplývají z představ terénních sociálních pracovníků o tom, jaké osobní zdroje, vlastnosti, vztahy a činnosti osobně využívají k prevenci syndromu vyhoření. Jak už to v současné době s výběrem témat diplomových prací bývá, zvolila jsem si toto téma z důvodu osobní motivace. S problematikou sociálního vyloučení a pracovní náplní sociálních pracovníků mám zkušenosti zejména ze svých předchozích zaměstnání a z doučování dětí ze sociokulturně znevýhodněného prostředí. Jako mnozí pomáhající pracovníci, tak také já mám jisté osobní zkušenosti se syndromem vyhoření, a proto považuji za důležité věnovat pozornost zejména otázkám prevence. Na základě své praxe se domnívám, že sociální pracovníci mají o syndromu vyhoření jisté teoretické znalosti, ale jeho prevenci nevěnují dostatečnou pozornost. Nepřipouštějí si, že by oni sami byli syndromem vyhoření ohroženi, a pokud jsou již vyhořením zasaženi, popírají to před sebou i ostatními či předpokládají, že projevy syndromu vyhoření časem zase odezní. Někdy hrozbu vyhoření chápou jako reálnou, avšak netuší, jak se prakticky bránit, nebo nenalézají ve svém denním režimu prostor pro prevenci. Důvody nedostatečné prevence mohou být spatřovány v osobnosti jedince. Důležitou roli hraje intrapsychické nastavení pracovníka a s tím související zdroje zvládání stresu. Dalším činitelem je také životní a pracovní styl. Rivalita, vysoké nároky na výkon a touha po úspěchu či spasitelský komplex mohou vést k potlačování ostatních potřeb, což může být jedním z kroků směrem k vyhoření. Pracovníci vzhledem k tlaku, který je na ně kladen, nebo který na sebe kladou sami, ani nevnímají, že je důležité zabývat se osobními salutory. Také mezilidské vztahy na pracovišti jsou významné z hlediska prevence vyhoření. Neuspokojivé vztahy mezi jednotlivými zaměstnanci mohou vést k tomu, že se pracovník zabývá spíše interpersonálními konflikty a nemá prostor (a zájem) věnovat se vlastním vnitřním zdrojům. 6

8 Symbolickým cílem práce je tedy zjistit, jakým způsobem terénní sociální pracovníci přemýšlejí o osobních salutorech, jaký jim přisuzují význam a jaké souvislosti je napadají. Domnívám se totiž, že u pracovníků, kteří nepercipují své osobní salutory, je riziko vypuknutí syndromu vyhoření vyšší. Zaměstnání, jež pracovníka dříve naplňovalo a uspokojovalo, se stává nepříjemnou činností. Cítí se unaven, vyčerpán a pln beznaděje, bývá častěji nemocný. Jeho sebevědomí je sníženo a přestává věřit ve své pracovní kompetence. Člověk se do práce netěší, trpí hostilními pocity, úzkostí, je emočně vyčerpaný. Ke klientům se přestává chovat empaticky, je cynický. Do zaměstnání dochází jen z nutnosti finančních příjmů. Propuknutí syndromu vyhoření často vrcholí odchodem kvalifikovaného pracovníka ze zaměstnání a změnou profesní orientace. Syndrom vyhoření snižuje osobní pohodu a psychickou kondici sociálních pracovníků, a tak negativně ovlivňuje kvalitu poskytovaných služeb klientům. Zaměstnávající instituce se tím pádem potýká s častou změnou zaměstnanců, což je pro ni ekonomickou, organizační a společenskou zátěží. Aplikačním cílem práce je se tudíž co nejvíce přiblížit požadovanému stavu, ve kterém terénní sociální pracovníci budou lépe připraveni čelit syndromu vyhoření. Budou si více uvědomovat význam osobních salutorů pro prevenci syndromu vyhoření a budou schopni reflexe svých vlastních aktivit. Taková reflexe osobních salutorů zabrání snížení pracovního výkonu sociálních pracovníků v důsledku možného propuknutí syndromu vyhoření. Pokud se podaří dosáhnout požadované změny, povede to nejen ke zkvalitnění (udržení kvality) profesního, ale i soukromého života terénních sociálních pracovníků. Cílovou skupinou, které chci pomoci identifikovat své osobní salutory, jež hrají roli v prevenci syndromu vyhoření, jsou stávající a nově přijímaní terénní sociální pracovníci zaměstnaní v rámci programů sociální integrace jedné neziskové organizace. S výsledky výzkumu budou obeznámeni taktéž vedoucí pracovníci jednotlivých poboček organizace, a to proto, aby mohli zařadit reflexi osobních salutorů jako součást sebepoznávacích výcviků v rámci vzdělávacích aktivit. Abych dosáhla nezbytných poznatků pro realizaci výše uvedeného záměru, kladu si následující výzkumnou otázku: Jakým způsobem vnímají terénní sociální pracovníci osobní salutory pro prevenci syndromu vyhoření? V teoretické části práce se budu věnovat vymezení pojmů, jež vycházejí z výše uvedené výzkumné otázky a které souvisejí s prevencí syndromu vyhoření. Také se pokusím obsáhnout všechny projevy syndromu vyhoření a s ním související jevy. 7

9 Empirická část se bude zabývat metodologií kvalitativního výzkumu a představí způsob a průběh výzkumu. Dále se zaměřím na interpretaci dat, která získám za účelem zodpovězení dílčích výzkumných otázek. V závěrečné části poskytnu odpověď na hlavní výzkumnou otázku a navrhnu doporučení pro praxi a další výzkum. 1. Teoretická část Členění teoretické části je následující. První kapitola se snaží postihnout veškeré aspekty vyhoření a s ním související jevy. Čtenář je seznámen s různými definicemi syndromu vyhoření, okolnostmi a rizikovými faktory, jež jsou charakteristické pro vznik a rozvoj vyhoření. Práce také uvádí tři modely průběhu vyhoření, a to podle Freudenbergera, Maslachové a Längleho. Freudenbergerův popis byl zvolen z toho důvodu, že se jedná o první a široce propracovaný model. Maslachová zdůrazňuje psychický a sociální aspekt a Längle se dívá na vyhoření z pohledu logoterapie a s důrazem na duchovní stránku vyhoření. Dále je věnován prostor pohledu na vyhoření z několika hlavních psychoterapeutických směrů. Jedná se o psychodynamické pojetí, kognitivně-behaviorální pojetí a logoterapii. V druhé kapitole je nastíněna problematika osobnostních predispozic jedince ve vztahu k syndromu vyhoření a seznamuje čtenáře s několika podstatnými koncepty osobnostních charakteristik v souvislosti se zvládáním stresu a negativních životních situací. Třetí kapitola podává informace o prevenci syndromu na fyzické, duševní, sociální a duchovní rovině a naznačuje jednotlivé možnosti prevence. Čtvrtá kapitola přibližuje téma sociální práce a sociálního vyloučení. Pátá kapitola je věnována organizaci, jejíž zaměstnanci se podíleli na výzkumu v roli respondentů. A poslední kapitola teoretické části práce se zaobírá pojmem percepce a jeho užitím v souvislosti s výzkumnou otázkou. 8

10 1.1 Syndrom vyhoření úvod do problematiky Pro většinu osob tvoří zaměstnání důležitou součást života. Jejím prostřednictvím dochází k uspokojení potřeby seberealizace, přičemž pracovní režim dodává našim životům určitý rytmus a řád. Pro mnohé tak úspěch a dosažení pocitu uspokojení v zaměstnání přináší významný smysl jejich existence. U některých profesí je však dosahování pracovního uspokojení ztíženo a s tím je i spojeno zvýšené riziko vzniku syndromu vyhoření. Jedná se o zaměstnání, jejichž hlavní pracovní náplň spočívá v kontaktu s druhými lidmi. Autorská dvojice Kebza a Šolcová (2003) udává hlavní příčiny a ohrožující faktory vedoucí k rozvoji syndromu vyhoření. Jsou jimi kontakt s lidmi a vysoké požadavky na výkon zaměstnance. Pochybení skýtá závažné důsledky. Jakmile jedinec získává pocit, že jeho vynaložené úsilí je neadekvátní výslednému efektu, může se ocitnout na cestě k vyhoření. Jedním z důvodů zvýšené rizikovosti pomáhajících profesí z hlediska syndromu vyhoření je skutečnost, že výkon pomáhajících pracovníků se těžko hodnotí. Stanovení kritérií úspěšnosti je velmi obtížné. Pracovníci se potýkají s úkoly, které jsou mnohdy psychicky a emočně značně náročné. Pomáhající profese jsou společností málo doceňovány. Matoušek (2008) dokonce uvádí, že syndrom vyhoření nevyhnutelně patří k pomáhajícím profesím a každý pomáhající pracovník s ním má určité zkušenosti. Syndrom vyhoření je již po více než pětatřicet let stále aktuálním tématem mnoha odborných studií. Je tomu tak proto, že zasahuje do života jedinců jak po stránce psychologické, tak i zdravotní snižuje kvalitu života. Profesní vyhoření má vliv také na efektivitu práce a zaměstnavatele se dotýká v podobě vyšší ekonomické zátěže 1. Jako syndromem nejohroženější bývají v literatuře uváděni zaměstnanci v pomáhajících oborech, setkáváme se však i s vyhořením na řídicích pozicích 2. J. Křivohlavý v knize s názvem Jak neztratit nadšení (1998) a další autoři 3 uvádějí, že syndrom vyhoření může vypuknout i v soukromém životě v důsledku mezilidského soužití. 1 Navzdory negativnímu vlivu vyhoření na pracovní výkon není vyhoření klasifikováno jako choroba z povolání (Kebza, Šolcová1998). 2 Viz Příloha 1: Přehled profesí s rizikem vzniku syndromu vyhoření podle Kebzy a Šolcové (Kebza, Šolcová2003) 3 Např. Kallwass A. (2007) 9

11 Může se jednat o vyhoření u člověka dlouhodobě pečujícího o nemocného člena rodiny nebo situaci, kdy nejsou naplňována očekávání od partnerského soužití. Diplomová práce se zabývá zejména vyhořením na rovině profesní. Než se tedy zaměřím na možnosti prevence vzniku syndromu vyhoření a roli osobnosti jedince v něm, seznámím čtenáře s definicemi pojmu vyhoření, vnějšími a vnitřními příčinami jeho vzniku, symptomy vyhoření a průběhem, diagnostikou a přístupem tří psychoterapeutických směrů k vyhoření Definice pojmu syndrom vyhoření Pojem burnout syndrom definoval americký psycholog německého původu Herbert Freudenberger v polovině sedmdesátých let minulého století jako konečné stadium procesu, při němž lidé, kteří se hluboce emocionálně něčím zabývají, ztrácejí své původní nadšení (svůj entusiasmus) a svou motivaci (své hnací síly). (Křivohlavý, 1998, s. 49.) Do češtiny je tento anglický termín překládán jako syndrom vyhoření, někteří autoři používají také výraz vyhasnutí, vyprahlost. Tématu vyhoření se věnuje celá řada autorů, a to nejen z oboru psychologie a psychoterapie. Z nejvýznamnějších zahraničních odborníků jmenuji například Ayalu Pinesovou a Elliota Aronsona či Christinu Maslachovou, která je také spoluautorkou metody MBI 4 zjišťování míry vyhoření. V České republice se touto problematikou zabývají experti převážně od devadesátých let. Jedná se zejména o Jara Křivohlavého, Karla Kopřivu a autorskou dvojici Vladimír Kebza a Iva Šolcová. Posledně jmenovaní mimo jiné zkoumali i vztah mezi syndromem vyhoření a psychosomatickými onemocněními. Jedná se například o jejich výzkum syndromu vyhoření jako rizikového faktoru rozvoje kardiovaskulárních chorob 5. Výše uvedená Freudenbergerova definice syndromu vyhoření byla nahrazena či doplněna celou řadou definic nových. Žádnou z nich však nemůžeme považovat za definici univerzální, v některých se spíše projevuje aspekt zklamání a nenaplněných oče- 4 Maslach Burnout Inventory Method 5 Kebza, Šolcová (2010) 10

12 kávání od zaměstnání (vztahu), jiné definice zdůrazňují význam vlivu chronického stresu nebo vyčerpání pramenícího z kontaktu s lidmi. Například M. D. Rush (2003) charakterizuje syndrom vyhoření jako určitý druh stresu a emocionální únavy, ke které dochází, když zaměstnání nepřináší očekávané výsledky. S postupem času ztrácejí jeho oběti schopnost jednat s lidmi a zvládat každodenní problémy. A. Pinesová a E. Arronson (in Křivohlavý, 2003) píší, že vyhoření je formálně definováno a subjektivně prožíváno jako stav fyzického, emocionálního a mentálního vyčerpání, způsobeného dlouhodobým pobýváním v situacích, které jsou mimořádně emocionálně náročné, podle jejich definice již tedy nemusí nutně souviset se zaměstnáním. Také se objevují pokusy definovat burnout tak, aby definice vystihovala vyhoření v celé jeho komplexitě a kontextu. Právě Maslachová přichází s multidimenzionálním modelem, podle kterého je vyhoření dlouhodobou reakcí na chronické emocionální a interpersonální stresové faktory v zaměstnání. 6 (Maslachová, 1998, s. 64.) Burnout je důsledkem emocionálního vyčerpání, depersonalizace a sníženého osobního výkonu, ke kterému dochází především tam, kde jedinci pracují s lidmi. Autorská dvojice Kebza a Šolcová (2003, s. 7) shrnují charakteristiky syndromu vyhoření do následujících pěti bodů: 1. Jde především o psychický stav, prožitek vyčerpání. 2. Vyskytuje se zvláště u profesí obsahujících jako podstatnou složku pracovní náplně práci s lidmi. 3. Tvoří jej řada symptomů především v oblasti psychické, částečně též v oblasti fyzické a sociální. 4. Klíčovou složkou syndromu je zřejmě emoční a kognitivní vyčerpání, opotřebení a často i celková únava. 5. Všechny hlavní složky tohoto syndromu plynou z chronického stresu Vnější příčiny vzniku syndromu vyhoření První oblastí, ve které bylo na problematiku syndromu vyhoření upozorňováno, bylo zdravotnictví. Později byl syndrom identifikován i v dalších profesích a také v oblasti mezilidských vztahů. 6 burnout is a type of prolonged response to chronic emotional and interpersonal stressors on the job. 11

13 Nyní se zaměřím na vyhoření v sociální práci. Za nejnáročnější z hlediska rizika vyhoření v této oblasti považuje Matoušek (2008) práci s klienty a klientkami ve výchovných ústavech, vězeních, práci s vážně (tělesně i mentálně) postiženými lidmi, s umírajícími osobami nebo s klienty, jejichž chování se výrazně vzdaluje uznávaným sociálním normám. Nastavení pracovních podmínek 7 se může nemalou měrou podílet na vzniku vyhoření. Křivohlavý (Křivohlavý, 1998) považuje za negativní vlivy ze strany organizace nadměrnou kontrolu i svobodu v rozhodování, nesmyslnost, neúměrnost či nerealizovatelnost požadavků, problémy s autoritou, odkládání úkolů, nadměrnou odpovědnost a špatnou sociální (vertikální/horizontální) komunikaci. Nezanedbatelným rizikovým faktorem jsou rovněž špatné mezilidské vztahy na pracovišti, tzn. častá nedorozumění, hádky, spory, projevy devalvace a nedostatek vzájemné důvěry. Maslachová (1998) vidí vnější příčiny vyhoření také v nadměrné pracovní zátěži, v neadekvátním hodnocení, v nerovném přístupu zaměstnavatele k zaměstnancům a v konfliktu mezi hodnotovým systémem zaměstnance a zaměstnávající organizace Vnitřní příčiny vzniku syndromu vyhoření Jak už je uvedeno výše, mnohé studie popisují jako zásadní faktor pro vznik syndromu vyhoření pracovní činnosti spočívající z velké části v práci s lidmi v kombinaci s chronickým stresem a také vysokými nároky na bezchybný pracovní výkon. Křivohlavý nachází příčinu vyhoření v přílišném počátečním zapálení pro věc a soustředění se na jeden cíl. Vznik syndromu vyhoření vysvětluje následujícím příměrem: Stává se, že to člověk ve své snaze,žít pro něco, a tím dávat svému životu smysl, přežene. Když se někdo snaží o fyzický výkon, jenž je nad jeho síly, dojde k újmě na zdraví. Stejně tak je tomu v případě, že člověk přecení své psychické síly a způsobí si újmu jedná se o,vyhoření (Křivohlavý, 2003, s. 113.) Příčiny vyhoření (ztráty nadšení) podle Křivohlavého (Křivohlavý, 1998) pramení z dlouhodobě nadměrné emocionální a psychické zátěže, ke které dochází v případě, že 7 Výzkumným studiím syndromu vyhoření a kulturou organizace se zabývá např. Zuzana Havrdová, Iva Šolcová, Dana Hradcová, Eva Rohanová (2010) 12

14 množství subjektivně vnímaných stresorů (negativních životních faktorů) dlouhodobě převyšuje množství salutorů (pozitivních životních faktorů). Každý člověk disponuje osobními salutory, od druhého člověka odlišnými schopnostmi, dovednosti, sílami a možnostmi, jak těžké (stresující) situace řešit. K vyhoření také přispívá frustrace pramenící z neuspokojování očekávání a potřeb, zejména se jedná o potřeby smysluplnosti vlastního snažení a respektu druhých lidí. Člověk potřebuje pozitivní odezvu a kladné hodnocení své práce především od osob jemu nejbližších. Pokud se mu těchto stimulů nedostává v požadované míře, je riziko vzniku a rozvoje vyhoření vyšší. Křivohlavý (2003) uvádí přehled osob, u kterých se nejčastěji objevují příznaky vyhoření. Jsou to zejména lidé zprvu velice nadšení tím, co dělají. Lidé, kteří na sebe kladou příliš vysoké požadavky, kteří pracují nad své psychické možnosti, lidé perfekcionističtí, lidé, kteří prožívají neúspěch jako osobní prohru, lidé, kteří neumějí relaxovat a regenerovat své síly, a v neposlední řadě také lidé, kteří zažívají množství mezilidských konfliktů. Kebza a Šolcová (2003) za rizikové faktory taktéž považují vysokou angažovanost, chování typu A, nízkou asertivitu, vysokou empatii, úzkostnost a sklony k obsedantnímu chování, negativní afektivitu, nízké či nestabilní sebepojetí a sebehodnocení, pocit společenské nedoceněnosti, AHA syndrom 8, syndrom bezmoci a beznaděje atd Symptomy vyhoření V jedné z předchozích kapitol uvádím definici vyhoření od autorů Ayaly Pinesové a Elliota Arronsona (in Křivohlavý, 2003), tito autoři také vymezují roviny, na kterých se vyčerpání odráží. Na fyzické rovině se syndrom projevuje chronickou únavou, slabostí, různými zdravotními obtížemi, jako jsou problémy se zažíváním, dýcháním, bolesti hlavy, poruchy krevního tlaku, spánku, snížená imunita i celková tenze organismu. 8 Anglicky: Anger, Hostility, Aggression, podle Ch. Spielbergera (in Kebza, Šolcová, 2003) 13

15 Na psychické rovině je emocionální vyčerpání charakterizováno pocity smutku a beznaděje. Mentální vyčerpání se projevuje negativním postojem k sobě samému i ke světu. Ve společnosti jde zejména o útlum kontaktů a nezájem o druhé společně s nízkou empatií a nárůstem konfliktů z výše uvedených důvodů. Duchovní život jedince pustne. V činnostech, jež vykonává, přestává vidět smysl. Subjektivně se syndrom vyhoření vyznačuje sníženým sebehodnocením, pocitem profesní nedostatečnosti, problémy s pozorností, chybováním a snadné podrážděnosti. Objevuje se přecitlivělost ke kritice druhých osob, vztahovačnost, jakékoliv reakce okolí jsou brány negativně, postižený se může cítit ohrožen a neschopný zdravé společenské interakce. Trpí negativním postojem k sobě samému i k celému světu. M. D. Rush (2003) také uvádí ztrátu odvahy, identity a objektivnosti. Kebza a Šolcová (1998) označují emocionalitu člověka postiženého vyhořením za deformovanou a redukovanou. Jako příznaky uvádějí pocit marnosti snažení a nízkou efektivitu vynaloženého úsilí. Jedinec se cítí unavený, frustrovaný a smutný. Ke kolegům a klientům je cynický, až hostilní, může se objevit negativní vztah k celé organizaci, jíž je zaměstnancem. Za objektivní příznaky vyhoření je považováno měsíce trvající snížení celkové výkonnosti, kterého si může povšimnout i sociální okolí postiženého (Křivohlavý, 2003). Syndrom vyhoření je plíživé postižení. Jednotlivé symptomy syndromu vyhoření se projevují s postupem času. U osob, které si tento problém neuvědomují a nejsou na svůj problém upozorněny okolím, dochází k postupnému zhoršování stavu. V pokročilejší fázi ztrácí jedinec zájem nejen o práci, ale i o veškeré dění kolem, vadí mu přítomnost druhých lidí, dostavuje se tělesná únava a vyčerpání. Objevuje se i zvýšená nemocnost a absence v zaměstnání. Vyhořelí lidé se cítí osamocení a izolovaní, jsou plni beznaděje, úzkosti a strachu ze života Průběh procesu vyhoření Syndrom vyhoření může mít jak cyklický, tak lineární průběh a může se rozvíjet i několik let. Při studiu relevantní literatury jsem narazila na tří- až dvanáctifázové členění průběhu vyhoření. Níže si představíme tři modely průběhu vyhoření. 14

16 Freudenberger (in Zvánovcová 2008, s. 7, 8) rozčlenil průběh vyhoření do dvanácti stadií. Nejprve zde máme fázi vysokých nároků na sebe sama a snahu osvědčit se. Následuje workoholické období, kdy člověk pracuje přesčas a nedokáže odpočívat. Kupředu ho ženou ideály, snaha najít svou vlastní hodnotu. V dalším stadiu člověk začíná zanedbávat své vlastní potřeby a přechází do fáze potlačení konfliktu a potřeb. Následuje údobí konverze hodnot, kdy nejvyšší hodnotou je sama práce. Jedinec se vyhýbá sociálním kontaktům a dostává se do fáze zesíleného popření vzniklých problémů, nyní je podrážděný, do práce se přestává těšit. V dalším stadiu se člověk stahuje ze světa i ze života. Prožívá vnitřní prázdnotu a odcizení společně s výskytem psychosomatických obtíží. V následném stadiu již jedinec prožívá pocity bezmoci, stahuje se do sebe, cítí se osamocen, k druhým se chová cynicky a to vše následuje depersonalizace, jež spočívá v naprostém odcizení a automatickém fungování. Člověk poté zažívá vnitřní prázdnotu a jen negativní emoce, chová se excesivně. Následně přichází fáze deprese a fyzického vyčerpání. Zde hrozí riziko sebevraždy. Poslední stadium úplné vyhoření představuje ohrožení jedince na rovině tělesné, psychické a imunitní. Maslachová (in Křivohlavý, 1998) nabízí mnohem jednodušší, třífázovou koncepci. Rozlišuje fázi idealistického nadšení a přetěžování, po které následuje fáze emocionálního a fyzického vyčerpání. Tu střídá dehumanizace druhých a nastupuje finální fáze proti všem a proti všemu ztráta všech zdrojů energie vyhoření. Laengle (in Křivohlavý, 1998), představitel rakouské školy logoterapie a existenciální psychologie, rozlišuje třífázový model. Člověk nejprve nadšeně sleduje svůj cíl, jeho život má smysl. Práce, kterou dotyčný vykonává, je smysluplná a on ví, proč ji vykonává. Druhá fáze je charakterizována tím, že jedinec práci již nevykonává pro naplňování životního smyslu, ale z důvodů z ní pramenících vedlejších produktů (finance). Dochází k odcizení, které vede k existenciálnímu vakuu. Jedinec se chytá náhražkových cílů, které však potřebu smysluplnosti bytí trvale nenaplňují. Třetí fázi nazývá autor životem v popelu. Nastává ztráta úcty k hodnotě druhých lidí, věcí a cílů, ztráta úcty k sobě sama. Člověk již skutečně nežije, pouze vegetuje. První, Freudenbergerův, model průběhu vyhoření považuji za nejkomplexnější. Druhý model, podle Christiny Maslachové, je orientován spíše na psychický a sociální aspekt vyhoření a třetí, třífázový model podle Alfrieda Laengleho, zdůrazňuje duchovní aspekt průběhu vyhoření. 15

17 1.1.6 Správná diagnostika vyhoření Syndrom vyhoření může být zaměněn s jinými poruchami nebo onemocněními. Záměna hrozí s chronickým únavovým syndromem a s alexithymií. Únavový syndrom má společné rysy s vyhořením v únavě, avšak navíc se u něj vyskytuje zvýšená teplota, bolesti v krku, bolesti kosterního svalstva či světloplachost (Kebza, Šolcová, 2003). Alexithymie se projevuje společně s vyhořením oploštěnou emocionalitou a otupělostí v sociálních vztazích, sníženou kreativitou a invencí, imaginací. Rozdíl ale spočívá v tom, že alexithymičtí pacienti nedokážou vyjádřit emoce, postrádají k tomu slovní zásobu. Alexithymie má podle některých studií, jak píše Uher (2010), příčinu v psychickém traumatu z raného dětství, které má za následek nedostatečný rozvoj emocí. Alexithymie bývá také interpretována na fyziologických základech. Vyhoření má také spoustu podobných projevů jako deprese. Záměny se je možné vyvarovat např. u endogenní deprese, která je, na rozdíl od vyhoření, sezonní povahy. Dalším odlišným znakem je to, že u endogenní deprese se jedinec budí během spánku a u vyhoření těžko usíná. Deprese se léčí převážně farmakoterapeuticky, syndrom vyhoření se léčí psychoterapeuticky (Kebza, Šolcová 1998). 1.2 Syndrom vyhoření z pohledu psychoterapeutických směrů Tato kapitola je věnována pohledu na syndrom vyhoření z hlediska jednotlivých psychoterapeutických směrů. Jmenovitě půjde o psychodynamický, kognitivněbehaviorální a logoterapeutický přístup Psychodynamický přístup Psychodynamické směry vycházejí z psychoanalýzy a hlavní oblastí jejich zájmu je zkoumání nevědomých oblastí psychiky. Ve vztahu k syndromu vyhoření seznámím čtenáře s konceptem syndromu pomáhajících, který je často spojován s pracovníky 16

18 v pomáhajících oborech. U osob postižených syndromem pomocníka je rozvoj vyhoření pravděpodobnější. Tomuto tématu se obšírně věnuje psychoanalytik W. Schmidbauer (2000, 2008). Autor tento syndrom považuje za specifickou poruchu jedince, který si prostřednictvím svého zaměstnání nevědomě řeší traumata odmítnutého dítěte. Osoba s touto poruchou nedokáže vyjadřovat své vlastní potřeby a pocity, avšak přitom touží po obdivu a uznání a snaží se tuto touhu uspokojovat skrze pomáhající profesi. W. Schmidbauer (2000) uvádí, že tato narcistická porucha je ve svých důsledcích nebezpečná jak pro pomáhajícího, tak pro klienta, i když připouští, že jistá míra tohoto syndromu může být pro altruistické chování v pomáhajících profesích nezbytná. Pomáhající pracovník s tímto syndromem pomáhá druhým, aby překonal svou vlastní neschopnost vyjadřovat emoce a uspokojovat své potřeby. Syndrom pomáhajícího se vyskytuje ve stejné míře jak u mužů, tak u žen, avšak u žen bývá méně nápadný, protože potlačování vlastních potřeb a sebeobětování se pro druhé je považováno za něco jim přirozeně vlastního. Autor dále uvádí, že tento syndrom bývá často rozvíjen a posilován nevhodným direktivním systémem vzdělávání a řízení a pomoc pro pracovníky se syndromem pomáhajícího nachází hlavně v kvalitní supervizi a ve vhodné kreativní a emocionální výchově. W. Schmidbauer (2008) o vztahu syndromu vyhoření a syndromu pomocníka píše, že před vyhořením chrání pomáhající pracovníky realistické sebevědomí, díky kterému jsou schopni realisticky hodnotit a přijímat svou pracovní náplň, ale uspokojení nacházejí i mimo pracovní činnost. Realistické pojetí profese je nositelem stabilní motivace a prevencí rutiny. U člověka postiženého syndromem pomocníka je tento realistický přístup blokován Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) KBT je dalším směrem, jehož metody je možné využít při práci s člověkem procházejícím vyhořením. 17

19 Na základě mechanismů učení a přeučení nabízí kognitivně-behaviorální teorie možnost náhrady maladaptivních způsobů chování. Terapeut usiluje o to, aby si pacient uvědomil svůj způsob zkresleného myšlení a dysfunkčního jednání (Kratochvíl, 2006). Cílem je poskytnout pacientovi příležitost pro nové učení. M. Seligman (1992) přichází s konceptem naučeného pesimismu a naučeného optimismu. Na základě mnohých výzkumů, jež autor uskutečnil, došel ke zjištěním, že pesimističtí lidé pohlížejí na okolní svět jako na je ohrožující prostředí. M. Seligman (1992) nejprve experimentoval na psech. Podroboval je elektrošokům, jimž se zvířata nemohla bránit. Později, když zvířatům změnil podmínky tak, že se mohla nepříjemným podnětům vyhnout, zůstávala i přesto pasivní a bezmocná. Podobnost tohoto chování prokázal i u lidí. Možnost změnit okolí vlastním přičiněním je pro některé z nich nereálná. Příčiny neúspěchu hledají sami v sobě, v nedostatečných kvalitách své osobnosti. Autor dále zjistil, že tito lidé velmi obtížně zvládají stresové situace a po zdravotní stránce jsou na tom hůře než lidé optimističtí. U osob s naučeným pesimismem je větší pravděpodobnost, že vyhoří. Cílem KBT je přeprogramovat klienta. Z postoje naučené bezmocnosti jej naučit optimismu. Součástí výcviku je probudit v jedinci vědomí vlastní zdatnosti a přesvědčení či očekávání, že jedinec je schopen situace a úkoly zvládnout a dosáhnout žádoucího výsledku (Křivohlavý, 2003) Logoterapie aneb Burnout jako ztráta smyslu života S otázkou smysluplnosti žití přichází rakouský psychiatr V. E. Frankl. Jeho logoterapeutický přístup, spadající pod existenciální a humanistické psychoterapeutické směry, reprezentuje třetí (po Freudovi a Adlerovi) vídeňskou školu psychoterapie a můžeme ji charakterizovat jako léčbu založenou na obnově smyslu života. Mezi subjektivní projevy procesu vyhoření patří podle Längleho (in Křivohlavý, 1998), představitele logoterapie a existenciální analýzy, nastupující fáze pocitu nesmysluplnosti svého konání. Jedinec nevykonává své zaměstnání pro vyšší cíle, jde mu pouze o uspokojování materiálních potřeb. Jedinci hrozí, že se dostane do existenciálního vakua. 18

20 Existenciální prázdnota/vakuum postihuje lidi zejména ve dnech pracovního volna, kdy nejsou zahlceni rutinní prací a mají čas přemýšlet o smyslu svého života. Projevuje se ztrátou zájmu, člověk zažívá prázdnotu, ztrácí iniciativu a angažovanost, objevuje se apatie (Zvánovcová, 2008). Pokud tento stav trvá dlouhodobě, může vyústit v noogenní neurózu, jež je charakterizována jako chronická neschopnost člověka uvěřit v důležitost, užitečnost a smysluplnost toho, co člověk dělá (Kebza, Šolcová, 2003). Osoby, jež dospěly do pokročilých fází tohoto onemocnění, se nalézají v situaci, kdy se jejich dosavadní hodnoty a důvody k životu hroutí. Proto může být logoterapie velmi efektivní pomocí pro postižené syndromem vyhoření. Logoterapeuticky orientovaný pracovník se snaží pomoci jedinci se syndromem vyhoření (znovu)nalézáním jeho životního smyslu v souladu s jeho osobností. Pokouší se rozšiřovat jeho obzor o hodnoty a směřuje jedince k dosahování vyšších cílů a k transcendentnu. 1.3 Osobnost a intrapsychické zdroje zvládání zátěžových situací Mnohé teorie se pokoušejí osvětlit, jakým způsobem funguje lidský duševní život ve fyzio-biologických a společensko-kulturních souvislostech (Nakonečný, 1997). Odborníci navrhli již mnoho definic toho, co je to osobnost, proč a jak funguje. Žádná z nich není považována za univerzální, každá definice upřednostňuje určité aspekty. G. W. Allport vytvořil v roce 1937 seznam 50 definic osobnosti, každá z nich však nahlíží na osobnost z jiného úhlu (Smékal, 2002). Například Drapela (2001, s. 14) pojímá osobnost jako dynamický zdroj chování, identity a jedinečnosti každé osoby. To společné, co můžeme sledovat u většiny autorů, je důraz na komplexnost a soubor různých prvků, jako je charakter, temperament a intelekt (Smékal, 2004). Důraz je také kladen na jedinečnost a odlišnost každé osobnosti. N. Bolger a E. Schilling (In Kebza, Šolcová, 2003) popisují tři cesty, jak může osobnost ovlivňovat zdraví a psychickou pohodu: 1) Osobnost může být vysvětlením toho, proč se někteří lidé dostávají do stresogenních situací a jiní ne. 19

21 2) Osobnost může ovlivnit způsob, jakým lidé reagují ve stresogenních situačních podmínkách. 3) Osobnost může ovlivňovat zdraví a psychické procesy, které nesouvisí se stresem navozeným vnějším prostředím. V souvislosti s rozvojem syndromu vyhoření je nezbytné brát v úvahu osobnost jedince z hlediska jeho intrapsychických zdrojů zvládání stresujících situací. Stres je definován jako fyzická a duševní reakce na stresor, kdy stresorem je myšlena vnější zatěžující událost (Praško, Prašková, 2001). Určitá úroveň stresu je v životě potřebná, dokáže mobilizovat naše vnitřní síly, avšak příliš mnoho stresu znamená blokaci myšlení i účinného chování. Zvládáním stresu se rozumí proces řízení vnějších a vnitřních faktorů, které jsou člověkem ve stresu hodnoceny jako ohrožující jeho zdroje (R. S. Lazarus In Křivohlavý, 2001, s. 69). Pokud stresové situace již nastanou, snažíme se je nějakým způsobem překonat. Postupy volíme různé a vycházejí jak z našeho osobnostního nastavení, tak ze zkušeností získaných socializací. Roli v tom, jakým způsobem jedinec moderuje stres, hrají také zdravotní dispozice a prostředí. Na základě výzkumů přišli odborníci s různými koncepty zvládání. Některé z nich představím v následujících kapitolách. Bude se jednat o koncept resilience, typy chování A, B a C, sebehodnocení, naučený optimismus a koncept flow Resilience neboli nezdolnost Jedním z konceptů, který hledá řešení, proč někteří lidé lépe zvládají životní těžkosti než jiní, je koncept resilience. Pojetí psychické nezdolnosti patří mezi hlavní témata psychologie zdraví, psychologie osobnosti a dalších. V současné diskusi představuje resilience odolnost; pružnou, elastickou a houževnatou nezdolnost či nezlomnost posilující životní síly (Kebza, Šolcová, 2008, s. 1.) Pojem resilience vznikl jako termín postihující kromě odolnosti vůči stresogenním situacím, elastičnosti a přizpůsobivosti i pružnost návratu systému k původním podmínkám, aniž by došlo k jeho deformaci (Kebza, Šolcová, 2008). Ruther (In Šolcová, 2009) upozorňuje na to, že resilience není u nikoho absolutní, ale liší se inter-individuálně, situač- 20

22 ně, sociálním kontextem a podléhá vývoji. Resilience se projevuje v obtížných situacích, jejichž očekávaným následkem je maladaptace, nepřizpůsobení se změněným podmínkám. Míru resilience jedince ovlivňuje působení rizikových a protektivních faktorů. Jako rizikové faktory jsou označovány environmentální stresory, které zvyšují pravděpodobnost špatné adaptace, sociálního nepřizpůsobení, ohrožení psychického a fyzického zdraví atd. Rizikovými činiteli, které mohou maladaptaci vyvolat, bývají zátěžové situace jako traumatické životní události, socio-ekonomické znevýhodnění, psychické a fyzické násilí, problémové rodinné prostředí a další (Šolcová, 2009). Protektivní faktory pomáhají odrážet nepříznivé vlivy okolí a chrání před zranitelností. U každého člověka jsou tyto činitele různě silné. Stejná zátěžová situace je pro odlišné jedince rozdílně snesitelná. Ochranné faktory mohou mít někdy také ameliorativní účinky, které člověka nejen chrání, ale také posilují a podporují jeho adaptační mechanismy (Šolcová, 2009) Naučený optimismus O optimismu píše ve svých zamyšleních o lidské povaze V. Smékal (2005). Optimismus znamená pozitivní a radostný vztah k životu (Smékal, 2005, s. 121.) Termín pochází z latiny ve významu např. zdravý, výborný, ušlechtilý. Opakem optimismu je pesimismus pocházející z latinského špatný, churavý, zlý. Za optimistu je obecně považován člověk vyladěný na zvládání obtíží. Nezdary nebere jako osobní selhání, ale hledá v nich ponaučení. Pesimista naopak vzdává své úsilí při prvním neúspěchu, příčinu nachází ve své neschopnosti. Sociobiologové (Smékal, 2005) považují pesimismus/optimismus za geneticky determinovaný životní postoj. Hledají souvislosti mezi pesimismem a endogenní depresí a optimismem a hypománií. Smékal (2005) se přiklání k názoru, že tento postoj je určován ranou výchovou, od narození do tří let věku dítěte. V důsledku nevhodných výchovných podmínek se dítě učí bezmocnosti/beznaději/pesimismu. Pesimisticky ladění jedinci přisuzují vinu sobě, naopak optimisté vidí vinu v druhých lidech a okolních podmínkách. 21

23 To, zda člověk přijme v dětství optimistický, či pesimistický explanační styl, jej ve velké míře bude ovlivňovat v životě i nadále. Optimismus přispívá ke šťastnějšímu prožívání, lepšímu zdravotnímu stavu a zvládání obtížných životních situací. Optimisté očekávají, že výsledek dění, kterého se účastní, bude kladný. M. Seligman (2003) zjistil, že i pesimistický člověk se může přeučit k optimističtějšímu přístupu, a to prostřednictvím práce s negativními a nepříjemnými myšlenkami, jež ho obvykle přivádějí k bezmocnému a beznadějnému postoji Sebehodnocení Tento termín označuje schopnost dívat se na sebe s odstupem, vidět sebe sama jako druhého člověka, popsat se a ohodnotit se, včetně z toho vyplývajících emocí (Křivohlavý, 2003, s. 77). O míře sebehodnocení jedince se rozhoduje už v jeho dětství, má na ni vliv rodičovská výchova, později sociální okolí, kritické je období dospívání, v dospělosti sebehodnocení ovlivňuje například úspěšnost v zaměstnání, partnerský život. Nízké sebehodnocení je často spojováno s úzkostí a neurotickým chováním, s pocitem vlastní nedostatečnosti vzhledem k úkolům a psychosomatickým onemocněním. Vede k nízké míře asertivity, pocitům méněcennosti, vyhýbání se diskusím a sdělování vlastních názorů. Vysoké sebehodnocení je spojováno se zvídavostí, důvěřivostí, spokojeností. Reálné já takto vybavených osob se blíží/rovná jejich já ideálnímu. Tito lidé jsou úspěšnější v dosahování stanovených, obvykle náročnějších, cílů Flow stav plynutí Flow je osobnostní charakteristika, kterou prvně popsal M. Czikzentmihalyi (Křivohlavý, 2003). Flow představuje stav člověka, který je hluboce zaujat pro určitou věc. Plně se oddává tomu, v co věří. Křivohlavý (2003, 2006) píše, že tyto zážitky patří k nejšťastnějším momentům života. Uspokojení a pocit radosti přichází z úplného zaujetí určitou činností, ne jejím výsledkem. V takovém případě se u člověka objevuje pocit úzkosti a obav, které zvyšují riziko postižení vyhořením. 22

24 1.3.5 Typy chování A, B a C Typ chování A, B a C vznikl na základě studií souvislostí mezi jednotlivými typy nemocí a charakteristikami pacientů, kteří na ně onemocněli. Na studii vztahu mezi typem osobnosti a výskytem kardiovaskulárních chorob se zaměřili lékaři M. Friedman a B. H. Roseman (Křivohlavý, 2003). Zjistili, že pacienti se srdečními onemocněními mají podobné charakteristiky. Nazvali je komplexem nadměrné aktivity. Tyto pacienty spojovalo mimořádné pracovní úsilí, vysoká angažovanost a vyznačovali se hostilitou, závistivostí, agresivitou atp. Uvedení lékaři dokázali tyto charakteristiky diagnostikovat pomocí vědeckých metod. Chování těchto osob označili typem A a dále definovali typ chování B. B typ chování má relativně opačné charakteristiky k typu A. Tito lidé byli výkonní, avšak dokázali nalézt optimální poměr mezi prací a odpočinkem. Práce nebyla jediným smyslem jejich života. Kardiovaskulární choroby a syndrom vyhoření je ohrožovaly výrazně méně než skupinu s chováním A. Vedle dvou výše uvedených typů byl později definován i typ chování C. Lidé s tímto typem chování patřili častěji mezi onkologické pacienty a také měli podobné charakteristiky. Jednalo se o trpělivost, přátelskost, ochotu ke spolupráci. Též se ale vyznačovali velkou úctou k autoritám, snahou vyhýbat se konfliktním situacím a sklonem potlačovat negativní pocity jako zlost a agresivitu. V obtížných situacích spíše rezignovali častěji se u nich vyskytovaly symptomy bezmoci a beznaděje (Křivohlavý, 2003). 1.4 Prevence syndromu vyhoření Jelikož je mnohem účinnější negativním důsledkům pracovního přetížení předcházet, nežli se je pokoušet zpětně odstraňovat, zaměříme se nyní na možnosti prevence. Na vzniku syndromu vyhoření má vliv osobnostní nastavení jedince, pracovní prostředí a kultura organizace. Podle Maslachové a Goldbergové (1998) je prevence zaměřená na změnu vnitřních možností jedince efektivnější. Autorky se domnívají, že 23

25 stres a syndrom vyhoření pramení spíše z osobnostních predispozic jedince nežli z pracovního prostředí. Maslachová a Goldbergová (1998) rozlišují několik individuálních strategií prevence vyhoření. Jako první doporučení uvádějí změnu způsobu práce. Zdůrazňují, že jedinec musí najít optimální poměr mezi prací a volným časem. Dále zmiňují význam tréninku zvládání stresových situací. Pokud totiž není možné změnit stresory, což většinou opravdu nelze, je třeba změnit přístup k nim. Než se podrobněji zaměřím na prevenci z hlediska jednotlivých stránek, představím si ve stručnosti obecné zásady aktivního přístupu k životu, jak je uvádí Kebza a Šolcová (2003, s. 20). Tato autorská dvojice prosazuje otevřenost vůči tomu, co se kolem nás děje, zájem o prostředí a snahu chápat veškeré události a jevy v okolí jako zajímavé a smysluplné. Člověk by se neměl bát změn, ale brát je a přijímat jako něco naprosto běžného, přirozeného nechápat je jako hrozbu, ale jako výzvu. Člověk by se měl snažit aktivně řešit obtížné životní situace a uvědomovat si, že stres patří k životu, a tak ho i brát. Měl by umět rozlišovat mezi pracovním a soukromým životem a nepřenášet si starosti z jedné oblasti do druhé. Udržovat dobré vztahy s ostatními lidmi a budovat harmonický život v příznivém (rodinném) prostředí. V neposlední řadě by měl usilovat o zdravý životní styl, jenž souvisí se životosprávou, duševní hygienou a duchovním životem. Obecně je za preventivní faktor syndromu vyhoření na úrovni jednotlivce považován optimální poměr stresorů a salutorů. Jelikož stresory přináší ve velké míře sám život, je třeba, aby si jedinec zajistil dostatečný přísun pozitivních životních faktorů, které mu dodávají energii, spokojenost a radost a díky kterým se mu daří lépe zvládat a překonávat vliv stresujících situací na jeho osobní pohodu. Ačkoli jsou jednotlivé aspekty prevence navzájem propojeny, pro lepší orientaci je v následujících kapitolách člením na oblast fyzickou, psychickou, sociální a duchovní Prevence vyhoření na fyzické rovině V této kapitole se budu převážně věnovat péči o naši tělesnou schránku. Zaměřím na význam zdravotního stavu a jeho posilování a na roli spánku, tělesného odpočinku a také výživy. 24

26 Péče o zdraví Podle Světové zdravotnické organizace je zdraví stav kompletní fyzické, duševní a sociální pohody, a ne pouze nepřítomnost nemoci nebo neduživosti. Této definici je vytýkáno (Křivohlavý, 2003), že nevysvětluje, jak chápe jednotlivé pojmy, a nebere v potaz duchovní aspekt zdraví. Křivohlavý proto přichází s následujícím vlastním vymezením: Zdraví je celkový (tělesný, psychický, sociální a duchovní) stav člověka, který mu umožňuje dosahovat optimální kvality života a není překážkou obdobnému snažení druhých lidí (Křivohlavý, 2003, s. 40.) Prevenci, udržování a posilování zdraví se věnuje psychologie zdraví. Psychologie zdraví pojímá člověka holisticky a při studiu vztahu mezi zdravím a nemocí zdůrazňuje individuální odpovědnost jedince za vlastní zdravotní stav (Křivohlavý, 2003). Zdraví je prostředkem k dosahování cílů. Zdravý člověk může usilovat o realizaci svých představ a plánů; nemocný má cíl jen jeden uzdravit se (Křivohlavý, 2003). Mnohé výzkumy prokazují vliv stresu na zdravotní stav. Souvislost byla prokázána u infekčních a kardiovaskulárních chorob, u astmatu, diabetu i revmatické artritidy a dalších. Lidé mají snahu snižovat stres za pomoci negativních faktorů, které poškození zdraví ještě umocňují, jedná se například o kouření, nadměrné pití alkoholických nápojů, braní drog, přejídání atp. Z výše uvedených důvodů je třeba důsledně dbát na využívání pozitivních způsobů odbourávání stresu, jež jsou v současné době označovány pojmem zdravý životní styl Relaxace Míček (1984) píše, že vlivem nároků, jež jsou na člověka v dnešní hektické době kladeny, a množstvím úkolů, které musí plnit, se jeho svaly dostávají do napětí, které ve svalech přetrvává i po skončení činnosti, jež ho vyvolala. Proto je nezbytné, aby svaly byly uvolňovány relaxací. Při snížení svalové tenze totiž dochází i ke snížení psychického napětí. 25

27 Významným činitelem v prevenci stresu a vyhoření je tedy umění relaxace. Křivohlavý (2010) rozlišuje samovolnou (spontánní) a záměrnou (diferencovanou) relaxaci. Spontánní relaxaci představuje odpočinek a spánek, diferencovanou relaxaci navozujeme vlastní vůlí. Správně prováděná relaxace vede ke stavu fyzického a psychického uvolnění. Dýchání je typem relaxace, která může být jak samovolná, tak diferencovaná. Při stresujících situacích se doporučují dechová cvičení 9 s kontrolou frekvence dechu. Člověk je poté schopen klidně a lépe řešit vzniklou nepříjemnou situaci. Hluboký a nerušený spánek je ideálním prostředkem pro obnovu tělesných a duševních sil, píše Praško (2007). Nedostatek spánku je považován za významný stresor. Na druhou stranu i stres může způsobovat nespavost. Tyto dva jevy se vzájemně ovlivňují (Křivohlavý, 2003). Člověk by proto neměl podceňovat jeho význam a při problémech s usínáním by měl svůj organismus nejprve zklidnit. Možností, jež jsou odborníky doporučovány, je celá škála, od naučení se některým z relaxačních technik přes čtení beletrie a poslech uklidňující hudby až po vlažnou sprchu a další. Lidé, kteří si dovedou dopřát dostatek spánku, bývají výkonnější, klidní a spokojení. Další z forem relaxace představuje například procházka. V optimálním případě uskutečňovaná v lese, v parku či venkovském prostředí. Křivohlavý (2010) doporučuje se při procházce soustředit na ticho, radovat se z přírody, a hlavně nepřemýšlet. Další možností relaxace, kterou je třeba se naučit, jsou klasická relaxační cvičení. Patří sem například relaxační trénink profesora Schultze či Jacobsonova progresivní relaxace. Mezi relaxační techniky se řadí například jóga, imaginace a meditace Tělesná aktivita Nedostatek pohybu představuje zátěž pro psychiku a zhoršuje emoční stav a duševní rovnováhu (Míček, 1984). Naopak přiměřená fyzická aktivita má blahodárný vliv na naši tělesnou schránku. Posiluje odolnost jednotlivých orgánů, posiluje imunitní systém a pomáhá předcházet celé řadě chorob a onemocnění, ale nejen to, jak píše Praško a 9 Viz: Praško, Prašková, 2001 nebo Míček, 1984,

28 Prašková (2001, s. 125), pohybová aktivita je jedním z významných činitelů, které ovlivňují naše zdraví, mají vliv na duševní výkon i náladu. Sport či manuální práce jsou vhodnými formami odpočinku pro duševně pracující jedince. V prevenci vlivu stresu na jedince je fyzická aktivita významná tím, že pomáhá v těle odbourávat tzv. stresové hormony. Při tělesné aktivitě důsledkem svalové zátěže dochází k vyplavování endorfinů, nazývaných také hormony štěstí. Endorfiny tlumí bolest, ovlivňují dobrou náladu a pocity štěstí. Pokud se člověk věnuje pravidelně nějaké fyzické aktivitě, získává i výborný zdroj psychosomatické i psychologické prevence vlivu stresu (Praško, Prašková, 2001). Křivohlavý (2003) upozorňuje na rizika, jež s sebou přináší nadměrné fyzické cvičení. Jedná se zejména o nerovnoměrné zatěžování a nadměrné opotřebování určitých partií. Dalším negativním jevem tělesného cvičení je možný vznik pozitivní a negativní addikce. Pozitivní addikce byla zjištěna zejména u vytrvalostních sportovců, při přerušení činnosti se u nich začaly objevovat zejména psychologické symptomy podobně jako při odvykání drogám. Negativní addikce označuje snahu neustále zvyšovat hranici výkonu, což vede k eliminaci všech ostatních aktivit Výživa I když si to stále mnozí lidé neuvědomují, zdravá výživa má také nezanedbatelný vliv na naši psychickou a fyzickou kondici. Člověk by měl přijímat potravu v klidu, a ne být rozptylován dalšími činnostmi, jako je sledování televize, čtení novin atp. Samozřejmě se nedoporučuje konzumovat jídlo za pracovním stolem či přímo během výkonu zaměstnání (Míček, 1984). Pro zvýšení zdravotního přínosu potravin je vhodné rozložit potravu do několika (optimálně pěti) menších jídel během celého dne a dbát také na energetický obsah živin. Jedná se zejména o kontrolu poměru tuků, sacharidů a bílkovin a obsahu minerálů a vitaminů. Mnohé z těchto prvků (hořčík, vitaminy řady B) pozitivně působí na náš nervový systém, duševní činnost a výkonnost. 27

29 1.4.2 Prevence vyhoření na psychické rovině V této kapitole se budeme věnovat zejména duševní hygieně. Zaměříme se na témata sebepoznání, sebereflexe a plánování času Duševní hygiena Významným tématem na poli prevence vyhoření je otázka duševní hygieny neboli duševního zdraví. Kebza (2009, s. 75) charakterizuje duševní hygienu jako soubor poznatků, schopností a činností, jež mění podmínky lidského života: zaprvé snížením rizik, která vyvolávají anebo udržují duševní problémy. A za druhé zvýšením vlivu ochranných činitelů, které podporují duševní zdraví, osobní pohodu a spokojenost včetně duševní a tělesné odolnosti. Křivohlavý (2003) naproti tomu zdůrazňuje, že duševní hygiena se zaměřuje spíše na upevňování a posilování relativně dobrého duševního zdraví nežli na odstraňování poruch Sebevýchova a sebepoznávání Vlastní sebevýchova, vlastní autoregulace, začíná sebepoznáním. Vlivem sebepoznání se vědomí o sobě samém stává složitějším, bohatším a objektivnějším (Míček, 1976, s. 14.) Sebepoznávání je velmi obtížná činnost. Každý jsme si během života vypracovali určitý obraz sama sebe; představu toho, jací jsme, ale také toho, jací bychom chtěli být. To, jak posuzujeme míru diskrepance mezi naším reálným a ideálním já, ovlivňuje naše sebepojetí, můžeme trpět pocity méněcennosti či naopak být příliš sebevědomí. Právě sebepoznání by mělo člověku objektivně přiblížit jeho reálné já. Kuneš 10 (2009, s. 8) píše: Sebepoznání neznamená něco měnit, popírat, bojovat proti něčemu nebo dělat něco jinak. Sebepoznání pouze pomáhá odhalit skutečnosti, kterých si obvykle nejsme vědomi, a umožňuje nám spatřit sami sebe se vším, co k nám patří. 10 Autor ve své knize (2009) nabízí širokou škálu praktických postupů, návodů a cvičení zaměřených na sebepoznávání. 28